kačaba — 20. 4. 2006 11:07

Nevím, jest-li píši do správné rubriky, ale zajímal by mě názor vás ostatních.
Představte si, že vy nebo partner onemocníte závažnou , třeba nevyléčitelnou,nemocí.Jak se v takové situaci zachováte?

Včera jsem se potkala se dvěma názory:1.že je povinnost toho druhého se o partnera postarat, a to i na úkor  svého pohodlí
                                                           2.kdyby vážně onemocněl jeden z partnerů, druhý ho ihned opustí

Já osobně souhlasím s bodem 1, druhý mi přijde hrozný, i když chápu, že co člověk, to názor.
Tak mě napadlo, zavést to jako nové téma a těšit se na vaši reakci.

Daroly — 20. 4. 2006 11:31

Ahoj Kačabo.
Myslím, že to je věcí svědomí a "založení" každého z nás a taky asi příkladu ve svém okolí. Neumím si představit, že bych se o svého partnera v nouzi nepostarala, ale taky např. o svoji matku. Přijde mi přirozené, že kdyby se o sebe jednou matka nedokázala postarat, tak bychom se o ni s bratrem a sestrou postarali my, stejně jako se postarala ona o svoji  tchýni(moji nevlastní babičku). Protože mamča chodila do práce, tak se střídali s tetou, sestřenkou, chodili k nám vypomáhat z charitní péče atd. Většinou je to asi hodně o osobním příkladu - tak jak se Ty postaráš o své rodiče, tak se jednou děti postarají o Tebe...
A u mého partnera mě kromě jeho černých očí ;) a temperamentu zajímalo taky to, jak by se postavil k mojí bezmocnosti.
Hodně lidí se toho bojí a řeknou, že mají svůj život a chtějí si ho zachovat ve stejném "standartu", na který jsou zvyklí, ale myslím, že pokud by chtěli, tak v hodně případech se dá domácí péče zvládnout. Nicméně, jak jsem napsala, je to  věcí každého člověka.
Měj se hezky, D.

Folly — 20. 4. 2006 11:37

kačaba napsal(a):

Nevím, jest-li píši do správné rubriky, ale zajímal by mě názor vás ostatních.
Představte si, že vy nebo partner onemocníte závažnou , třeba nevyléčitelnou,nemocí.Jak se v takové situaci zachováte?

Včera jsem se potkala se dvěma názory:1.že je povinnost toho druhého se o partnera postarat, a to i na úkor  svého pohodlí
                                                           2.kdyby vážně onemocněl jeden z partnerů, druhý ho ihned opustí

Já osobně souhlasím s bodem 1, druhý mi přijde hrozný, i když chápu, že co člověk, to názor.
Tak mě napadlo, zavést to jako nové téma a těšit se na vaši reakci.

Myslím, že by si měl každý položit otázku - a co když ten postižený budu já? Co když já budu odkázán na pomoc bližních?

kačaba — 20. 4. 2006 11:52

Folly napsal(a):

kačaba napsal(a):

Nevím, jest-li píši do správné rubriky, ale zajímal by mě názor vás ostatních.
Představte si, že vy nebo partner onemocníte závažnou , třeba nevyléčitelnou,nemocí.Jak se v takové situaci zachováte?

Včera jsem se potkala se dvěma názory:1.že je povinnost toho druhého se o partnera postarat, a to i na úkor  svého pohodlí
                                                           2.kdyby vážně onemocněl jeden z partnerů, druhý ho ihned opustí

Já osobně souhlasím s bodem 1, druhý mi přijde hrozný, i když chápu, že co člověk, to názor.
Tak mě napadlo, zavést to jako nové téma a těšit se na vaši reakci.

Myslím, že by si měl každý položit otázku - a co když ten postižený budu já? Co když já budu odkázán na pomoc bližních?

Myšlenka je to hezká, ale zdravý člověk, takto málo kdy uvažuje.Ta otázka se většinou pokládá, až když to přijde.Můj postřeh z okolí.

helena — 20. 4. 2006 12:08

Samozřejmě, že bych se postarala - mám dojem, že to patří k "základní životní výbavě", umět pomáhat, i když ten dotyčný mi třeba "nesedí", případně pomoc neumí nebo nemůže uznat, někdy se i brání. Ale na druhou stranu, kdybych nedejbože onemocněla já, okamžitě odcházím do péče těch, kteří to mají "v popisu práce", abych si nemusela klást podobné otázky jako ty.

Simona — 20. 4. 2006 12:17

Ono je něco jiného, když si to jen pčlověk představuje a něco jiného, když to zažije. Pokud toho dotyčného miluje, nepřemýšlíte vůbec nad tím, prostě se staráte. Z osobní zkušenosti vím, že je to vážně hodně hodně náročné. Hlavně po psychické stránce, vidíte milovanou bytost trpět. Ale jak píšu, nepřemýšlíte o tom a jen konáte. Já jsem se o svou maminku starala do poslední chvíle a jsem za to teď šťastná, že jsem měla tu možnost být s ní.
Ale na druhou stranu vím, že bych se o svou tchýni nestarala. Je mi celkem jedno co je standart a co ne. Nemám ji ráda a to doslova.

kačaba — 20. 4. 2006 12:17

helena napsal(a):

Samozřejmě, že bych se postarala - mám dojem, že to patří k "základní životní výbavě", umět pomáhat, i když ten dotyčný mi třeba "nesedí", případně pomoc neumí nebo nemůže uznat, někdy se i brání. Ale na druhou stranu, kdybych nedejbože onemocněla já, okamžitě odcházím do péče těch, kteří to mají "v popisu práce", abych si nemusela klást podobné otázky jako ty.

Ty myslíš, že je to ideální řešení?Je ti třeba 40 a necháš se zavřít se 70letými stařečky a budeš třeba dlouhý léta čekat, na to až umřeš?Tak to je dost děsná představa.

Jája — 20. 4. 2006 12:25

kačabo - postarala bych se, taky mě nikdy nenapadlo se na to ptát - myslela jsem si, že je to "normální". Nemyslim tim zahodit svůj život a jen se 24 hodin starat o někoho - to ani nejde, to by člověk nevydržel psychicky, ale pomoct a postarat se to ano. Dokonce jsem si to vyzkoušela s mojí pratetou - byl to sice jen měsíc, ale velice krušnej, nedokázala bych s tim žít, kdybych to neudělala.
Ale o mou tchýni bych nestarala a ani bych se o ní starat nemohla - nemám důvod.
Heleno, ale je potřeba i umět pomoc přijmout - pokud ti jí někdo nabízí. Tohle řiká můj manžel, že kdyby měl bejt třeba na vozíčku tak se radši zabí než aby byl na obtíž - ale co je to na obtíž? Pro mě je samozřejmost pomoct svym blízkym a asi i proto můžu tu pomoc přijímat i od nich (teď píšu hodně všeobecně). A hodně moc by se mě dotklo, kdyby někdo blízký mou pomoc odmítl a raději šel do ústavu jen protože si myslí, že je na obtíž...

Folly — 20. 4. 2006 12:26

kačaba napsal(a):

helena napsal(a):

Samozřejmě, že bych se postarala - mám dojem, že to patří k "základní životní výbavě", umět pomáhat, i když ten dotyčný mi třeba "nesedí", případně pomoc neumí nebo nemůže uznat, někdy se i brání. Ale na druhou stranu, kdybych nedejbože onemocněla já, okamžitě odcházím do péče těch, kteří to mají "v popisu práce", abych si nemusela klást podobné otázky jako ty.

Ty myslíš, že je to ideální řešení?Je ti třeba 40 a necháš se zavřít se 70letými stařečky a budeš třeba dlouhý léta čekat, na to až umřeš?Tak to je dost děsná představa.

Čekat na smrt=smrt sama. Žít jen pro sám život nebo pro sebe je v této situaci strašně málo, žít se musí pro někoho nebo pro něco. Strašně moc záleží na okolí, protože v takové situaci si člověk obvykle sám moc nepomůže.

helena — 20. 4. 2006 13:09

Pokud bych byla soběstačná, byť postižená, je to o něčem jiném. Ale asi bych neunesla naprostou bezmoc v kombinaci s dokonale fungujícím myšlením v "domácí péči". Ať je to jak chce, vždycky, i když si to nepřiznáte, je taková osoba na obtíž a můžete jí sebevíc milovat. Takže mi přijde jako nejjednodušší pro všechny vědět, že třeba budu někde v léčebně, bezbariérovém domě a podobně a rodina za mnou bude docházet na návštěvy, než aby se stresovali, kdo dneska pojede mámě nakoupit nebo umýt hlavu. Nakonec i v takovém případě můžu být ještě pro někoho užitečná, aniž bych mu zároveň přidělávala starosti.

Fle — 20. 4. 2006 13:40

Daroly napsal(a):

Ahoj Kačabo.
Myslím, že to je věcí svědomí a "založení" každého z nás a taky asi příkladu ve svém okolí. Neumím si představit, že bych se o svého partnera v nouzi nepostarala, ale taky např. o svoji matku. Přijde mi přirozené, že kdyby se o sebe jednou matka nedokázala postarat, tak bychom se o ni s bratrem a sestrou postarali my, stejně jako se postarala ona o svoji  tchýni(moji nevlastní babičku). Protože mamča chodila do práce, tak se střídali s tetou, sestřenkou, chodili k nám vypomáhat z charitní péče atd. Většinou je to asi hodně o osobním příkladu - tak jak se Ty postaráš o své rodiče, tak se jednou děti postarají o Tebe...
A u mého partnera mě kromě jeho černých očí ;) a temperamentu zajímalo taky to, jak by se postavil k mojí bezmocnosti.
Hodně lidí se toho bojí a řeknou, že mají svůj život a chtějí si ho zachovat ve stejném "standartu", na který jsou zvyklí, ale myslím, že pokud by chtěli, tak v hodně případech se dá domácí péče zvládnout. Nicméně, jak jsem napsala, je to  věcí každého člověka.
Měj se hezky, D.

Jsem pro domy s pečov. službou. Asi mě někdo odsoudí, ale řeknu Vám něco:
Můj otec je75ti letý vdovec, soběstačný, chodící ,bydlí sám, navštěvujeme ho s manželem, o brácha s rodinou ( úklid , doneseme navaříno apod... )Teď o velikonočních svátkách jsme ho měli 3 dny u sebe a bylo to třetí den už na nervy..
Neustále  nás buzeroval, posílal spát v 9,00 hod večer, za manželem téměř chodil na záchod co tam tak dlouho dělá, co jsem uvařila s chutí snědl, pak prý v noci zvracel (není to pravda)celou noc nemohl spát (spal)  apod... Je mi jasné, že mít ho u sebe nastálo, do půl roku se nervově zhroutím...
Tchyně se starala 2 roky o svou 85ti letou dementní matku (promiňte ten výraz, do 83  to byla schopná, čiperná paní, kterou jsem měli i přes její nemoc rádi). Thyně byla v takovém stresu, že  zemřela v 64 letech a její matka ji přežila o 5 let...

helena — 20. 4. 2006 13:54

No a tohle je přesně to, o čem mluvím. Nemáme každý v sobě tu sílu... a proč by se měla rodina hroutit fyzicky či psychicky jenom proto, že cítí jistou "povinnost" nebo se obávají toho, "co by tomu řekli lidi". Pokud rodiči nebo jinému členu rodiny zajistím odpovídající a kvalitní (to zdůrazňuji) péči a budu se mu věnovat podle svých možností, pak je podle mě všechno v pořádku a nikomu do toho, jak jsem to vyřešila, nic není.

dzahila — 20. 4. 2006 14:10

Teď tady byl tatínek,že našel svojeho tatínka ležet v bytě po mrtvice.Ještěže se o něho můj taťka každý den stará,jinak už by mu asi nebylo pomoci.Najít ho po týdnu mrtvého asi by si to nikdy neodpustil,že se o něj nestaral.

Jája — 20. 4. 2006 14:16

Heleno, určitě jde i o to, co je možné, co je v našich silách.
Příklad: když budu mít dvě, tři děti budu s nima sama bez partnera - tak se nemůžu starat o blízkého člověka 24 hodin denně, protože mě potřebují děti a v neposlední řadě taky proto, kdo by nás živil
je to o možnostech a o tom zda udělat vše, co můžu nebo ne a žít si svůj život bez ohledu na druhého

Daroly — 20. 4. 2006 15:07

Postarat se o druhého přece není o povinnosti(v dnešní době). Záleží na každém jak to cítí a jak to chce udělat. Já osobně "postarat se o blízkého člověka" cítím jako svůj dobrovolný morální závazek. Je to můj pohled na věc, ale zároveň ho nikomu nevnucuji. A tak by to myslím mělo být se vším. Každý máme svůj pohled na život. Mějte se hezky, D.,

Májajája — 20. 4. 2006 20:01

Nemyslím že postarat se znamená v přímém slova smyslu pouze vlastní péči, je to tako možnost zajistit odbornou péči a věnovat se ve volném čase,. Osobně bych například pro péči o staré rodiče najala  zdravotní službu a pak po zaměstnání jim věnovala volný čas , popřípadě se je snažila zabavit, vždy se potřeby liší podle druhu onemocnění, ale rozhodně bych pro rok osobní péče o blízkého nemocného neriskovala ztrátu zaměstnání na kdovíjakou dobu. A koneckonců, vždycky se něco napíše a pak když dojde na věc, situace naše názory převrátí do pár minut................, osobně obdivuju všechny kteří jsou ochotní a schopní v osbě najít sílu doopatrovat nemocné.

Fle — 21. 4. 2006 10:32

Daroly napsal(a):

Postarat se o druhého přece není o povinnosti(v dnešní době). Záleží na každém jak to cítí a jak to chce udělat. Já osobně "postarat se o blízkého člověka" cítím jako svůj dobrovolný morální závazek. Je to můj pohled na věc, ale zároveň ho nikomu nevnucuji. A tak by to myslím mělo být se vším. Každý máme svůj pohled na život. Mějte se hezky, D.,

Geniálně to měli vyřešený naši předci. Byly VEJMINKY, "staří "žili s "mladými" na jednom dvorku, měli každý svoje soukromí, o rodiče na vejmenku bylo postaráno, oni dle svých možností pomáhali v hospodářství dle svých sil, měli přehled jak se zachází s jejich předaným majetkem apod....Ale dnes je bohužel nenávratně jiná doba. Proto jsem pro domy s pečovat. službou. Senioři tu mají svůj byteček se svým nábytkem ,po ruce je doktor a dole vývařovna, třeba i prádelna.. Na to by měl stát začít myslet... Kvalitní domy s peč. službou stojí i 25.000,-- Kč měs.¨( To jsem našla na netu) Kdo si to může dovolit?

kačaba — 21. 4. 2006 10:45

Já se všem, velmi omlouvám, ale téma, které jsem zahájila, se zvrtlo malinko jinam.Většina z vás se vyjadřuje
k tomu jak by pečovala o postižené dítě nebo o rodiče a případně i tchýni.V mojí první otázce však byl dotaz na to, jak by jste se zachovali, kdyby onemocněl některý z PARTNERU.
Velmi těžce si umím představit, že by vás opustili rodiče nebo postižené dítě, ale znám případy, kdy muž opustil nemocnou ženu a nechal jí svému osudu. stejně jako znám hodně případů, kdy muž cítil jako svoji povinnost zůstat po boku nemocné manželky.Ale znám případ, že těžce nemocná žena vyhodila muže po zjištění jeho nevěry, bez ohledu na svoji nemoc a raději ji zvládá v naprosté samotě.
Představte si totiž, že vás nemoc může postihnout v době, kdy nebudete, tak stará, aby jste šla třeba do toho vejmínku......
Proto se otázka fakt týkala pouze partnerů.

Fle — 21. 4. 2006 11:34

kačaba napsal(a):

Já se všem, velmi omlouvám, ale téma, které jsem zahájila, se zvrtlo malinko jinam.Většina z vás se vyjadřuje
k tomu jak by pečovala o postižené dítě nebo o rodiče a případně i tchýni.V mojí první otázce však byl dotaz na to, jak by jste se zachovali, kdyby onemocněl některý z PARTNERU.
Velmi těžce si umím představit, že by vás opustili rodiče nebo postižené dítě, ale znám případy, kdy muž opustil nemocnou ženu a nechal jí svému osudu. stejně jako znám hodně případů, kdy muž cítil jako svoji povinnost zůstat po boku nemocné manželky.Ale znám případ, že těžce nemocná žena vyhodila muže po zjištění jeho nevěry, bez ohledu na svoji nemoc a raději ji zvládá v naprosté samotě.
Představte si totiž, že vás nemoc může postihnout v době, kdy nebudete, tak stará, aby jste šla třeba do toho vejmínku......
Proto se otázka fakt týkala pouze partnerů.

Já si myslím, že jde o to unést nemoc partnera hlavně psychicky..fyzicky se ten druhý vždy může  postarat, to není problém...Já se možná budu rouhat,ale myslím, že taky záleží na tom nemocném.. Viděla jsem v TV pořad o rodině, kde manželka se ocila najednou na vozíčku a ejhle, ona nezatrpkla , čile dirigovala manžela, který ji nosil na rukou, viditelně ji měl rád a uznával ji) , co a jak v domácnosti, smála se... věřím, že kdyby pořád kolem dokola hořekovala , lezla by všem na nervy a manžel by ji možná utekl. Je to tak, muži neradi poslouchají nářky...

Jája — 21. 4. 2006 11:40

Kačabo, postarala bych se o partnera a to za každou cenu. Otázkou je, jestli by mi to dovolil on.
Na druhou stranu vim, že můj "zatim ještě manžel" by se o mě nepostaral - neunesl by to psychicky.

helena — 21. 4. 2006 11:44

Samozřejmě, že bych se o partnera postarala, pokud by to jen trochu bylo doma možné, protože on by se v jakémkoli zařízení nedožil Vánoc. Ale představa, že bych na jeho péči byla závislá já, mě děsí...

Daroly — 21. 4. 2006 11:54

kačaba napsal(a):

Já se všem, velmi omlouvám, ale téma, které jsem zahájila, se zvrtlo malinko jinam.Většina z vás se vyjadřuje
k tomu jak by pečovala o postižené dítě nebo o rodiče a případně i tchýni.V mojí první otázce však byl dotaz na to, jak by jste se zachovali, kdyby onemocněl některý z PARTNERU.
Velmi těžce si umím představit, že by vás opustili rodiče nebo postižené dítě, ale znám případy, kdy muž opustil nemocnou ženu a nechal jí svému osudu. stejně jako znám hodně případů, kdy muž cítil jako svoji povinnost zůstat po boku nemocné manželky.Ale znám případ, že těžce nemocná žena vyhodila muže po zjištění jeho nevěry, bez ohledu na svoji nemoc a raději ji zvládá v naprosté samotě.
Představte si totiž, že vás nemoc může postihnout v době, kdy nebudete, tak stará, aby jste šla třeba do toho vejmínku......
Proto se otázka fakt týkala pouze partnerů.

Nejspíš jsem to způsobila já :gloria: ... vyjádřila jsem se nejen k "péči" o partnera, protože nerozděluji své blízké na partnera, matku atp.
Znám rodinu, kde manžel onemocněl roztroušenou sklerózou. Znám je už asi 8 let. Když jsem je poznala, byl manžel naprosto soběstačný, dnes už mu musí nakrájet jídlo(a pak utřít, co mu spadne ze lžíce), pomáhat do vany a ve vaně, zapínat bundu atp. + navíc mají 2 děti. Vždycky jsem si myslela, že takový člověk je svému okolí vděčný za to, že se o něho okolí postará, ale pochopila jsem, že to není pravidlo. Nedokázal se se svou postupující nemocí smířit a je zlý na celý svět. Ale ona ho má ráda a uvědomuje si, že to mohlo potkat ji a že by byla ráda, kdyby ji neodsunul do léčebny pro nemocné, ale staral se o ni a kdo ví, jestli by nebyla protivnější... to jsou její slova. Na druhou stranu jeho matka ho doma nesnese déle než jeden den(na krátkou návštěvu), protože se s ním stydí chodit po venku, rozuměj s vozíčkářem a vadí jí, že se nadměrně potí(kvůli lékům) atd. Prostě matka a snacha... s jiným pohledem na svět.
Mějte se hezky :) , D.

kačaba — 21. 4. 2006 12:37

Super, to je to, co jsem chtěla.Z výše uvedeného mi vyplývá, že ženy (s vyjímkou té mamky) by byly schopny se postarat, pánové jsou na tom hůř.
to Fle- naprostý souhlas........