Tak mám konečně trochu času, Verunka spokojeně spinká, abych vám napsala krátkou "slohovku" o Veunčině příchodu mezi nás.....
Nevím, jak bych přesně začala, ale asi takto:
porodní bolesti mě trápily už dva dny před tím, než se Verunka narodila. Pořád jsem toho našeho andílka přemlouvala, ať mě netrápí a už si to konečně rozmyslí a vyleze ven... V úterý (4.4.) nad ránem mě zastihly první stahy, poslíčci, trvaly skoro celý den, až jsem si myslela, že už pojedeme, ale miminko si dávalo na čas a vždy jsme to nějak rozhýbali, rozchodili....Ve středu(5.4.) ve 2.00 mi začaly pravidelné kontrakce po 10min, tak jsem se nakládala do vany, v 7.00 jsem volala do porodnice, ale protože se kontrakce nezkracovaly, tak jsme nikam nejeli. Manžel se mnou zůstal doma, tak jsme šli ještě na krátkou procházku, abychom to trochu popohnali dopředu, ale kontrakce opět odezněly, tak jsem manžela poslala do práce. Asi ve 14hod se stahy ozvaly znovu, asi hodinu byly po 10min, pak 5min, asi po třetí vaně mi bylo jasné, že už se mimču chce opravdu na svět, tak jsem zavolala manželovi a v 16hod jsem vyrazili do porodnice. V porodnici si nás už nechali, byla jsem otevřená na 5cm. Nejdříve jsme šli na monitor, pak na poslední ultrazvuk a pak už na porodní pokojíček. Vybrali jsme si pokojíček s porodní vanou, protože jsem chtěla rodit do vody. Porodní asistentka nám ale řekla, že odhad mimi je velký (3,8kg), takže do vany rodit nebudeme. Trochu mě to zamrzelo, ale to už jsem neměla ani čas přemýšlet na ničím jiným, než nad tím, že se miminko dere na svět. Dostala jsem klystýr, trochu poprděla na záchodě, vlezla do vany a vydýchavala jednu kontrakci za sebou. Po 2hod mi PA sdělila, že se porod nerozbíhá a porodní nález je stále stejný, tak jsem dostala nějaké čípky, porodní bolesti byly o něco silnější, ale ani po hodině to bylo stejné. Mezitím jsem byla napojena na monitor, manžel mě držel za ruku a já se kroutila na posteli. Asi ve 23.hod se doktorka s PA rozhodly pro epidurál, který mi měl porod trochu urychlit a zmírnit bolesti. Když mi ho píchali, tak to bylo celkem nepříjemné, statná sestra mě chytla a držela tak, že jsem se nemohla v bolestech ani hnout, ale nakonec mi to pomohlo. V půl jedné ráno jsem mohla začít tlačit. Nejdříve na posteli v polosedu, pak jsem si klekla, ale moc to nešlo, tak jsem si znovu sedla, nohy si opřela o PA a zkusila to tak. Dlouho to nešlo a pak jsem z ničeho nic začala hrozně krvácet a miminko se začalo na monitoru ztrácet. V tu chvíli mě okamžitě převezli na sál, na normální kozu a tam jsem začala znovu tlačit, miminku se vůbec nechtělo ven, tak hrozilo, že na mě vezmou kleště. Naštěstí po nástřihu a zatlačení vykoukla hlavička a pak jsem ještě jednou zatlačila a pak ve 2.10 ze mě vyjelo kluzké tělíčko našeho miminka, a já pocítila obrovskou úlevu. Dali mi ho na propadlé bříško a já potom, co mi řekli, že máme krásnou slečnu, jsem se rozbrečela dojetím a štěstím, manžílek mě objímal a líbal a děkoval... Pak jsem se dívala jak mi broučka omývají a kontrolují, zda je v pořádku a pořád tomu nemohla věřit. Tatínek si pak mohl berušku pochovat a na chvilku ji dali i mně a pak ji odnesli zvážit a změřit.(3,6kg, 51cm) Mezitím jsem vytlačila placentu a začalo se se šitím. Malá mě celou dotrhala, takže se doktoři nakonec rozhodli pro další dávku epiduralu a jela jsem na operační sál, kde mě asi půl hodiny šili. Pak za mnou došel manžel a těšili jsme se z našeho štěstíčka. V 5h ráno mě odvezli na pokoj a tatínek odjel unavený domů. Na pokoj mi donesli Verunku a zkusily jsme spolu první přisátí, Verunka byla ale asi hodně unavená, chvilku hledala a pak usnula a pak jsem usnula spokojeně i já....
Šok mě čekal druhý den. Asi v poledne za mnou došla dětská doktorka, že má malá horečky, chytla infekci a musí na zvláštní oddělení do speciální péče. Mohla jsem za ní na návštěvu. Ležela v inkubatoru a spinkala. Hrozně jsem brečela, doktoři nedokázali říct, co jí vlastně je, tak jsme s manželem prožívali těžké chvilky nejistoty a strachu. První dva dny jsem ji nemohla ani kojit, dostávala infuze a anibiotika. Pak jsem za ní chodila každé 3h, ale malá se nechtěla moc chytat, stále měla horečky a pořád jí něco píchali. Obrat k lepšímu byl až 4.den, kdy ode mě začala pít mlíčko a horečky jí klesly. Na pokoj jsem ji dostala až 6.den a to jsem myslela, že ji ulíbám a utulím a umazlím, bolel mě pohled na její rozpíchané ručičky a nožičky, ale už jí bylo líp a to bylo hlavní. Ve Čt 13.4. nás pustili konečně domů.
Teď si užíváme společných chvilek, maličkou pořád okoukáváme a doufáme, že pro začátek máme všechno špatné za sebou....
Tak posíláme pusinky všem miminkům a pozdravy jejich maminkám a zase za vámi brzy podíváme:))
|
Ahoj Jíťo, je to krásné, mám slzičky v očích, možná je to také tím, že vím, jaký to je pocit, když porodíš zdravé miminko a oddechneš si , a pak se dozvíš že něco není v pořádku. U nás to bylo podobné, taky jsem šla chrupkat, unavená, s tím,že mi malou donesou v pět ráno a už mi jí tam nechají. Místo toho mi přišla sestřička říct, že malá má nějkaké problémy s dýcháním a že si ji tam nechají. Vůbec se neobtěžovali mi říct, co se děje,malá byla v inkubátoru, jak ty říkáš ručky rozpíchané. No hrůza. Až doma mi manžel řekl, že když se šel na ni podívat, tak si sestry řekly "to je ta přidušená", no fakt příjemný přístup.
Navíc naše malá skoro stejné míry jako tvoje sluníčko :D
Ale hlavně že je už vše v pořádku a jste doma a těšíte se rodinnému štěstí. Moje velké gratulace. Až budete mít fotečky, tak prosím :D
|