Crabat — 9. 4. 2006 15:28

Všem se moc omlouvám, že jsem tu tak dlouho nebyl. Měl jsem nějaký vleklý zánět oka a byť se jednalo jen o jedno (levé), přesto jak panenka akomoduje, automaticky se jí přizpůsobuje i druhá, což nepředstavitelně řezalo a pálilo jakmile jsem jen pohleděl na display. Navíc světlý podklad textu opravdu vadil, takže i dlouho potom, kdy už jsem normálně pracoval s počítačem, jsem pořád ještě nezvládl číst a psát. Mohl jsem se dívat na filmy, hrát hry, zkoušet různé programy, ale ne textové editory.

Prvý týden byla situace nejhorší. Strávil jsem ho v úplně zatemněné místnosti bez jakéhokoli koukání. Dokonce jsem zjistil, že i večer rozsvícená žárovka v prostoru za zády doslova řeže přes zavřená víčka. Najednou jsem byl odříznutý od všech vjemů, jež nám v prvé řadě dodává náš zrak. A tady bych uvedl úvahu, kterou jsem již na jiném místě použil, neboť velmi přesně vystihuje stavy, kterými jsem procházel:

Pomalu se při tom začal propadat do jakéhosi snového světa, asi jako když Frodo navlékl prsten. Je to zvláštní, ale stačí na delší dobu (několika dnů) zavřít oči a hranice reality přestávají existovat. Je to vlastně zrak, který nás utvrzuje, že všechno je na svých místech, nic se nezměnilo, celý tenhle nesmysl, který nazýváme životem, trvá. Když ale člověk dostatečně touží jinam, po určité době setrvávání v navyklých způsobech myšlení pojednou vykročí za vidinou, která se mu vykresluje na sítnici mysli. Udělá pár kroků, prostoupí podivnou, jen slabě tušenou hranicí a ocitne se jinde. Pokud v tom okamžiku může otevřít oči, zkoriguje svou mysl, vrátí se zpátky. Když se ale nepodívá, zůstane tam.

Všechno je možné, jestliže se vnímající nemůže opřít o hmotný projev. Záleží na touze mysli. Pokud nás něco svazuje s tímto světem, pak zůstáváme. Nalezneme jiný způsob uchopování vjemů a zbystříme ho natolik, až nám do jisté míry nahradí původní smysl. Když ale naše vůle směřuje jinam, pak je to důvod k rozvázání všech pout, překročení do jiných dimenzí. Proto jsem procházel pozoruhodnými snovými světy, které nejsou z této reality. Neříkám cíleně vedené asociace.., nýbrž jimi bloudil jako ztracený.

Nevím, jestli někdo má takovouhle zkušenost. Nedostal jsem se až do fáze návratu, neboť asi po deseti dnech už jsem zase pomaloučku koukat mohl, alespoň na to pravé oko. Tudíž byl vrácen vnějšími faktory, ne tíhnutím mysli. Moje touha je pořád v projevu vzdalování. Proto když zavřu oči odcházím dovnitř, ne jako ti, kteří o zrak přišli, tudíž po různých bludných peripetiích vnorů do snových světů se zase pozvolna vrací, protože je jim tam samotným smutno. Kdežto tady je svět, který už znají, pevný, s oporou jistoty vztahů, co dávno již předem vytvořili.

Není mi jasné, jestli to byl záměr nějakých vyšších sil, ale je mi o to smutněji, trudnomyslněji, jedná se o jakýsi stav „nihil", rozpuštění do nebytí. Mojí nejvyšší vnitřní jistotou je právě virtuální svět zprostředkovaný formou výpočetní techniky. Když jsem počítač byl donucen vypnout, zprvu ve mně vyvstávaly pocity, že se zblázním. Teprve pak jsem se na obranu proti oněm intenzivním stavům odříznutí od veškerých vjemů začal propadat, vzdalovat tomuto vesmíru.

Všem, kdo se mi mezitím ozvali, moc děkuji za účast a zároveň se velmi omlouvám, že jsem na jejich slova nereagoval. Poslední týden jsem již technicky mohl, ale psychicky nebyl schopen. I nyní je pro mne nepředstavitelně obtížné se vrátit a vůbec mě nenapadá, kde bych navázal v rozhovorech, proto otevírám toto zcela odlišné téma. Jakmile se zase chytnu, budu pokračovat, ovšem prozatím si to ani nedovedu představit. Do toho navíc mám přijmout nějakou absurdní nesmyslnou práci.., avšak situace je taková, že musím.

Všechny vás zdravím a mávám na pozdrav. Teprve teď budu příspěvky v celém Duchovním foru zpětně pročítat, takže vlastně vůbec nemám tušení, o čem se tady mezitím hovořilo. Tedy prosím o shovívavost, než se zase zorientuji.

Pandorraa — 9. 4. 2006 18:30

Uffff!
No slaaaava    :pussa:  :hjarta:
Uz jsem se lakla, ze jsi vzal lopatu a odesel do lesa....
Mistrovska zkouska nebude, setri se a zatim pa :)

Hana1 — 10. 4. 2006 20:03

Pandorraa napsal(a):

Uffff!
No slaaaava    :pussa:  :hjarta:
Uz jsem se lakla, ze jsi vzal lopatu a odesel do lesa....
Mistrovska zkouska nebude, setri se a zatim pa :)

Crabatovi.
Jsem ráda, že už jsi opět tady a těším se na Tvé odpovědi.

Crabat — 10. 4. 2006 21:53

Asi bych se měl naučit včas poposednout, Pí. Protože až teprve teď mi došlo, jak jsi to vlastně myslela s tou lopatou. Chtěla jsi uvést paralelu s povídkou Na planinách, že je to tak?.. Ufff, někdy na mě používáš příliš silný kalibr. O to složitější, když vlastně nevím, jak jsi to dedukovala. Ne že bych nevěděl o Tvé intuici, ale v jiných případech pak zase jednáš zkratkově, naučeným postojem, pročež situace se rozpouští do prázdna. Jako by nebylo nic, ani pochopení, ani zasvěcení, dokonce ani náznak čehokoli, jen jakási manýra. - Tomu rozumíš, že?.. Moc dobře víš, co mám na mysli. ;) Právě proto jsem včera zdůrazňoval, jak je načase.

Každopádně ta předchozí omluva patří především Tobě. Protože Crabat se odebere do limbu snění zrovna, když bys ho tu nejvíc potřebovala. A pak nejenže neusiluje tu dobu zkrátit, ale fláká se, odpočívá, relaxuje, ať si Příroda mezitím klidně sama vypučí.

No ale řekněme si to takhle: Není to nakonec nejlepší postoj?.. Teď bude setsakramentsky důkladně zalitá, jakmile vyleze sluníčko, odstartuje jak zběsilá. Řekněme, že jsem alespoň po tu dobu meditoval na její zdárný vývoj. A to je fakt. Jsem s ní hluboce spjatý. Dokud budu žít, mé vědomí vstupuje do ní, ladí s jejími rytmy, je v souladu. Až pak zemřu, rozprostřu se do ní duchovním principem a ta fyzická schránka skončí nakonec také tam. Takže jupí, eldorádo, veliký tobogán. Nakonec v ní zase posbírám jednotlivé prvky, sestavím si nové tělo, vyvinu a začnu se dokola rozhlížet, kdeže jsou Ti ostatní spolujdoucí, které znám ještě z duchovního fora. Sice se už neodvážím prohlásit zrovna z Babinetu, i když babinec bude určitě existovat navěky, ale bude se mu obecně třeba říkat "Uhumaruna" a každý si pod ním představí tu sešlost dam. Nu a portál pak možná získá slavnostní jméno "Uhumarani", na němž si pak budeme vyměňovat naše skvělé zážitky, či poznatky.

Takže všem to nejlepší i plnou kebuli nápadů skvělé inspihoace. (Hoatat - nově vytvořený pojem, který vyjadřuje doslova snášení nebo též zalévání duchovními vjemy, jež sestupují jak mana na zasvěceného - Hoatu. Pronikají páteřním kanálem sušumnou do jednotlivých čaker, kde se tzv. rozsvítí, jakoby vybuchnou gejzírem asociací, takže adept nevnímá jen jeden pojem v konkrétním čase, nýbrž celou lavinu fraktálově uspořádaných vzruchů, jež se přelévají do jiných hodnot, mění tvar i podobu a unášejí fantasii Hoarity, tj. člena řádu, jenž vyměnil smyslové vzruchy za hoaploaci. Na úrovni svěstké se pak hovoří o již zmíněné inspihoaci, která zdaleka nemá tak velkolepý efekt na vnímání, avšak přesto má neporovnatelně vyšší halucinogenní účinek než LSD.)

Crabat — 10. 4. 2006 21:59

I já moc rád být zde, Haniprvní. Slavnost prožívat dokola ustavičně pro mne.

Crabat — 24. 4. 2006 12:30

Opět zpátky.

Ne, nikam jsem se nepropadl, jenom mi konečně počítač doma (v Krušných horách) vysadil úplně. Nyní jsem v Praze, proto mohu pokračovat v rozhovoru s vámi. Tentokrát se jedná o řadič disku. Respektive vždycky se prý jednalo právě o něj. Takže minulá výměna HDD byla zbytečná. Mám se tudíž připravit na výměnu celého motherboardu. - Zpropadeně!

Najednou jsem minulý týden měl dost času.., ohromnou spoustu času bez PC! Pročež jsem se i nudil.., těžko uvěřitelné, zasazen v srdci přírody a přesto - nudil!.. A v důsledku toho občas zapl i televizi, jako by neexistovaly lepší způsoby, jak trávit plynoucí tenzi proudu ustavičného směřování dolů po řece našeho života. Ale nalezl jsem tam klenot. Ve čtvrtek večer na čt 2: V šeru ticha.

Nelenil jsem a napsal autorům. Právě dnes dopoledne jsem mail odesílal. A pozval je k nám - na pokec, tak uvidíme, jestli někdo z nich zavítá, případně vloží příspěvek vlastního niterného prožívání rytmu dechu Přírody. Abyste pak věděli, o čem byla řeč, zde je znění textu:

Vážení, chtěl bych pozdravit tvůrce programu „V šeru ticha“ ze čtvrtka minulého týdne (premiéra), který na mne hluboce zapůsobil, neboť byl, takříkajíc, na stejné frekvenci se mnou. Tak úplně v souladu s niterným nazíráním, jako bych stál u samotného jeho zrodu, tvořil ho spolu s vámi. (Za všechny - jediný příklad: Uchovej paměť vody je geniální rčení, které se nesmazatelně vrývá do podvědomí, aby tam už navždy zůstalo obsaženo.) Celé se to rozjelo docela nenápadně, prostě pořad o přírodě, kteréžto mám tolik rád. Ale tohle sahalo strukturálně mnohem hlouběji, až jsem byl doslova přimražen do křesla a jen fascinovaně hleděl na to, jak někdo úplně jiný přede mnou odvíjí moje vlastní myšlenky, mé závěry i napólování, vnitřní obavy, úzkost, tíseň.

Ano, přesně takhle přírodu vnímám. A abyste mohli posoudit, že nepřeháním, odkazuji vás na stránky ... , kde v jednotlivých vstupech s ostatními zúčastněnými odkrýváme svůj způsob pohledu i postoje k tomuto bytostně prožívanému tématu. Čímž vás zároveň i zvu k připojení se do onoho rozhovoru vašimi poznatky, postřehy, náladami, jež v každém vnímavějším tvoru příroda evokuje.

Na tomto poli, bych řekl, je mnoho lidí, kteří budou mít podobné pocity. Proto vám děkuji za nádherný prožitek (je důležité, abyste věděli, že vaše práce má hluboký smysl a nalézá niternou odezvu!) a přimlouvám se k dalším a dalším pokračováním onoho skvělého dílu. Neboť je v pravdě Posláním odkrývat lidem hloubku jejich srdce a odhalovat skryté vlášení kořenového systému vzájemného prorůstání všech živých bytostí jediného symbiotického celku přírody naší planety. Do nějž zajisté patříme i my, lidé.

Pandorraa — 24. 4. 2006 13:09

Ahoj Crabe!
Ty mi davas! Mizis jak duch a zase se zjevujes....
S tou lopatou to je jinak.... nepamatujes na carodejovy ucne? Ten nejstarsi vzdy vzal lopatu a odebral se do lesa vykopat hrob pro porazeneho z mistrovske zkousky.... Jasne, ze ja na rozdil od carodeje, ktery to bral z gruntu, pracuji s archetypy, umira se vzdy jen niterne, aby se mohl zrodit jiny clovek :)
Vikend jsem stravila na Sazave veledulezitym skolenim, ale taky castecne uniky do tamejsi prirody - nadhera!
Do rukou se mi tam dostaly nejakym omylem neomylem sto let stare vykladaci karty, ktere mi prinesly silny zazitek - setkani tri: karty, ja a neznama zena, v nejake treti dimenzi.... Fakt mas pravdu, uz je asi na case!

Crabat — 24. 4. 2006 14:42

Nojo, Pí, vždyť já už čarodějova učně neviděl drahnou řádku let a tenhle obraz se mi vybavil až z Tvých slov. Mnohem bližší představu ve mně vzbuzovaly právě Planiny, kde dochází k neustálému prostupování mezi tímhle a oním světem, jen jsem nevěděl, jak ses k výsledku dopracovala, neboť v ukázce byl jen náznak.

Každopádně jsem rád Tvému résumé, kdy i Ty sama si již uvědomuješ, že čas nazrává, je připraven Tě transformovat do jiných poloh. Však vlastně k tomu vesměs naše rozhovory směřovaly. Všechno pak začalo respektive ještě ve starém roce někdy v období vánoc. Jak se zdá, tohle bude zase Tvé setkání s parametry mistrovské zkoušky, ovšem ona sama Tě ještě dlouho nečeká. Však také je to vždy nejkrásnější čas, kdy si můžeme dovolit koketovat s oběma rozměry současně, aniž bychom se ihned museli rozhodnout pro jeden z nich.

I já měl minulý týden velkolepý zážitek, který veškeré mé závěry posunul trochu jinam. Jako bych z prostoru doslova slyšel: "Vstaň pacholku a nečum pořád do toho displaye, nýbrž se rozhlédni kolem, popatři souvislosti!" Jako bych si vážně ten skon svého půl roku starého PC způsobil sám vnitřní neochotou se od něj odtrhnout. Takže ani nějak necítím ztrátu toho všeho, nýbrž spatřuji nevyhnutelnost, která si mne vyhledala, ukázala prstem i osudově zasáhla do hmoty. ;)

Fénix archetypů je zajisté nádherná myšlenka, ale já jsem přeci jen blíže té realitě zaklapnutí za sebou náhrobní desky z Planin. Protože až teprve v krajně vyhrocených situacích povstává nový rozměr, popel vydá své tajemství, nadchází mysterium dimenzionálního vzkříšení. Anebo také ne.., jen hrůza a děs! O čemž jsme ovšem kdesi na začátku mluvili u řidiče náklaďáku. Jen zavzpomínej - se sekyrou v ruce. :dumbom:

Pandorraa — 24. 4. 2006 16:13

Crabate,
je na case, ale priznam se: nechce se mi do toho! Tak desne moc se mi do toho nechce... Jednak jsem liny tvor a urcita "anarchie" mi vyhovuje, i kdyz se v pripade potreby umim ukaznit. Tedy si alespon myslim, ze to umim, nakonec ono mi stejne nic jineho nezbyva :(
Pak taky asi nemam dostatecnou sebeduveru, byt je to neuveritelne a rozhodne se tak netvarim  :reta:  Jenze tohle uz je vazna vec... Vzdycky nakouknu a zase zbabele prchnu do "bezpeci"  :gloria:
Jo jo..mam to se sebou kriz......
Ha ha ha! Vlastne se vzdycky presvedcim, ze ono to jde a jsem fakt dobra a šup! Uz zdrham zase zpet do realneho neduchovna! Ty brdo, asi se nad sebou fakt budu muset vazne zamyslet  :dumbom:

Crabat — 28. 4. 2006 7:48

Kdo říká, že se nad sebou bude muset zamyslet?.. :rolleyes:

T e m n ý   A n d ě l

Rozkvetlé hlavy kopretin,
po cestě žádný stín.
Jen rozesmáté dny,
v noci sladké sny…
A mezitím
prostorem bez vidin
se snáší pohledný
v blízkosti poustevny
očarovaný nebytím,
nehodný
Anděl z říše Tmy.

poletucha — 28. 4. 2006 11:46

Nevím kam to dát, když tak to přesuňte...


Jeřabiny(Yvonna Tydlitat)

O hranu obzoru
řízl se do křídla
bílý jestřáb.

Do rána
po kapkách
vykrvácel.

Ca — 23. 5. 2006 7:32

Vnímáte tu explozi v přírodě, tu krásu zeleně, krásného čerstvého vzduchu po dešti, teplé sluneční paprsky plné energie. Je to čas, kdy nejvíce můžeme čerpat z přírody sílu a vnitřní krásu. Přeji krásné jarní dny.:hjarta:

Pandorraa — 23. 5. 2006 18:19

Ca napsal(a):

Vnímáte tu explozi v přírodě, tu krásu zeleně, krásného čerstvého vzduchu po dešti, teplé sluneční paprsky plné energie. Je to čas, kdy nejvíce můžeme čerpat z přírody sílu a vnitřní krásu. Přeji krásné jarní dny.:hjarta:

No zda-li :)
Dnes jsem se vykaslala na praci, vzala kolo a vyrazila do lesa a luk. Po tom nekolika tydennim maratonu mi priroda strasne chybela.... jen tak jet lesem, koukat do zelene, lehnout si pak na rozkvetlou louku a celym telem cerpat silu z Matky Zeme.
Ani se mi nechtelo domu... mam zase "nacerpano" na par dni :) a vrele vsem doporucuji.

Ca — 25. 5. 2006 20:20

Pandorraa napsal(a):

Ani se mi nechtelo domu... mam zase "nacerpano" na par dni :) a vrele vsem doporucuji.

Jsem vděčná za stín vidění v rozestřeném jaru. I bolest se v ní rozpouští.  Je krásné být a vnímat, a být vděční za to, že smíme vše prožít hluboko v mysli. Jaro je krásné, ne jen jaro. :hjarta:

Daniela M — 26. 5. 2006 16:17

A u nás zase leje, no a víkend před námi .......ta příroda si s námi tedy hraje!:dumbom:

Anna M — 12. 6. 2006 7:30

Hana1 napsal(a):

Crabatovi.
Jsem ráda, že už jsi opět tady a těším se na Tvé odpovědi.

Chybíš tu!

Crabat — 16. 6. 2006 10:18

Když se nad sebou zamýšlím, poznávám, že se tu vyskytuji v jakýchsi vlnách přílivu a odlivu. Byť mě nyní již počítač funguje na obou místech, nedokáži udržet pozornost soustavně u Babinetu, obzvláště když je venku tak krásně. Jo.., zima byla jiná!., ale teď to opravdu nějak nezvládám. Nemám prostě potřebu třeba celý týden se připojit, takže nereaguji vůbec na nic. Chápu.., není to správné a sypu si popel na hlavu, ale moji známí tolerují tuhle výstřednost, protože vědí, pak se zase ozvu a také si uvědomují: svět poustevníků je jiný, přinejmenším poněkud excentrický.

Ano, tuhle informaci zde musím zopakovat. Žiji v moderním světě jako novodobý poustevník. Proč?.. - Protože to tak nějak ladí s mou mentalitou. Respektive má psýché se nepohybuje na hladině obsahu tohoto světa, nezachytává jeho naplnění v žádné sféře, proto hledá únik a nalézá jej v samotě uprostřed lesů. To, že jsem se vůbec ocitl na těchto stránkách, byla náhoda, nehledal jsem podobně laděné duše, abych si s nimi popovídal, jen čiré zoufalství deliria předvánoční deprese, když jsem tak nějak splynul s duší kaprů a jen toužil po rychlé smrti, jako oni, uvězněni v kádích. Sám zajat v hmotném těle tohoto vesmíru.

A je úplně jedno jestli ve tvaru ryby, či člověka. Stejně jdeme na porážku obětováni účelům bytostí, jež jsou nad námi. (Tohle pěkně vysvětluje Minařík.)

Ne, že bych se proti tomu vzpouzel! Jsem dalek, abych se ještě něčemu vzpouzel!.. Poustevníci se neohrazují, nýbrž chápou směřování energií Universa, jeho zákonitosti a tím i probíhající Karmu. Každým pochopením přijaté bolesti jako kamínek mozaiky se jim skládá ten veliký neuvěřitelný obraz, který je nám nabídnut coby kompenzace utrpení, abychom poznali a mohli pak vstoupit do jiné reality, jiných zákonitostí s pečetí vysvobození, jež na nás odvěků čeká připraveno.

Pandorraa — 18. 6. 2006 20:56

Crabe, verim ti, nemusis se omlouvat  :pussa:
Crabe, neverim ti, nevzpouzej se :dumbom:

Crabat — 18. 6. 2006 22:38

Hmm.., hmm.., Pí. Kdysi jsem Ti dával otázky jako hlavolam a Ty mi to teď vracíš. Ale ani to není přesně vyjádřené, protože se nejedná o žádný hlavolam. Hmm.., hmm.., jak mám na tohle odpovědět?.. Docela koukám, že máš dnes tu správnou náladu. Támhle v Diskusi pro Backyho sis ho podala docela triumfálně. A v těhle dvou kratičkých větách se o totéž pokoušíš se mnou.

Ale to Ti přeji, Pí.

Je moc krásné vědět, že máš pravdu. Tohle bych totiž nikdy neobhájil. Mohl bych vznést desítky důkazů proti a zmást kdekoho, že to tak není. Dokonce i Tebe bych nakonec mohl zviklat, ale čím více bych hovořil, tím zřetelněji bych sám rozpoznával, jak jenom kalím vodu. A to není můj styl. Takže i kdybych nakonec přesvědčil každého, ale sám sebe ne, neměl bych z toho dobrý pocit. Je daleko správnější, přirozenější a logičtější připustit, že ano.., dnešek je stvořen pro Tvůj slavný vjezd do Říma.

Vavřínové větve a jásot těch, kteří vidí, patří jen Tobě. Heuréka! :rock:

Crabat — 18. 6. 2006 22:53

Musím se smát, až se za břicho popadat. Jak elegantně jsi vystihla, že i v tom mém pojetí nevzpouzení je vlastně vzpoura. A takový je celý můj postoj k Nejvyššímu. Jo, jo, před Pandorou se člověk nikam neskryje... ;)

Pandorraa — 18. 6. 2006 23:16

Crabat napsal(a):

Je daleko správnější, přirozenější a logičtější připustit, že ano.., dnešek je stvořen pro Tvůj slavný vjezd do Říma.

Vavřínové větve a jásot těch, kteří vidí, patří jen Tobě. Heuréka! :rock:

I ty jeden lisaku :P Copak to na mne zkousis??? :dumbom:
Jako kdybys prave ty nevedel, ze slavnych vjezdu nejen do Rima s veskerym prislusenstvim jsem si zazila uz dost a dost, abych nevedela, ze.... :lol: :lol: :lol: :reta:

Crabat napsal(a):

Jo, jo, před Pandorou se člověk nikam neskryje...

No proto :supr:

Crabat — 18. 6. 2006 23:44

Pokušení musí být, to bys to měla příliš lehké, kdyby na Tebe nečíhalo za každým rohem. Oč rafinovaněji je skryto, o to větší vítězství. Všimni si toho, že jsem nepoužil jásot davů (kdo by o něj stál?!), nýbrž vidoucích. Ale Pí se nedá ani tak, proto jsem se začal smát, až se za břicho popadal (druhý vstup). A zároveň to vysvětlil i ostatním, aby se mohli bavit s námi.

Ale skutečnost je taková: Člověk musí mít odvahu přijmout třeba i triumfální vjezd, byť jen na oslátku. Nemysli, že tak snadno lze odmítnout, co Ti nabízím!

Do konce života váženi.

Pandorraa — 19. 6. 2006 9:17

Crabat napsal(a):

Pokušení musí být, to bys to měla příliš lehké, kdyby na Tebe nečíhalo za každým rohem. Oč rafinovaněji je skryto, o to větší vítězství. Všimni si toho, že jsem nepoužil jásot davů (kdo by o něj stál?!), nýbrž vidoucích. Ale Pí se nedá ani tak, proto jsem se začal smát, až se za břicho popadal (druhý vstup). A zároveň to vysvětlil i ostatním, aby se mohli bavit s námi.

Ale skutečnost je taková: Člověk musí mít odvahu přijmout třeba i triumfální vjezd, byť jen na oslátku. Nemysli, že tak snadno lze odmítnout, co Ti nabízím!

Do konce života váženi.

Aaaaaaaaaaaa! Tak to uz je jina... ;)

Crabat — 19. 6. 2006 10:31

Jenom.., jenom jiná?..
Tak to si počkám, až začnou moje slova působit.
Čekám...
Ještě pořád čekám...
Abych tady nevyseděl důlek...
Copak se s tou Pandorou dnes děje?..
Že by útlum po včerejším zázračném intelektuálním sršení?..
Safra, safra... :/

Pandorraa — 19. 6. 2006 10:57

No co by! Pandorraa pracuje...teda se snazi :(
Mimo jine take na informacich, ktere ji prinesla vikendova "Expedice Beskydy" :)
Zatim vznika vize, casem se uvidi...trebas budes jeste koukat, protoze si nemysli, ze ja se budu snazit a ty si budes v klidu poustevnicit! Kdepak, vsak ja ti nejakou "sarzi" v te me "armade spasy" taky pridelim ;)

Crabat — 19. 6. 2006 11:12

Tak to držím palečky.
Inspirace, to je oč tu běží především.
Tedy si jí musíme hýčkat.

Psst, ticho, nerušte jí nikdo
ni náznakem vjemu,
sic se nám pak dopídí
ku výsledku zlému...

... ... ...

Ale.., něco tam přibulo.

poletucha — 21. 6. 2006 20:54

Takové je moje hledání

Za letního hřejivého dne přijdeš k tůňce, vezmeš vodu do dlaní, ach, jak je příjemná a chladí obličej. Dlouhý čas se zhlížíš se na hladině, vidíš sebe, ale vidíš i stromy a nebe, slunce v jiskrných odlescích.
Pak najednou za tím vším dohlédneš dna. Vidíš tu temnou čirou hloubku. A dostaneš strach Další svět  pod hladinou. Nespadnu? Umím plavat? Z pohledu shora svět dole vypadá temný, bez světla, je tomu tak?

Takové je moje hledání

Moc čtu. Kvůli té spoustě podnětů zde v poslední době..
Jak píše Crab – dobrodružství, tajemství, objevování….
Úžas nad propojováním myšlenek, nad narůstajícím povědomí o světě.

A pak najednou zásek. Najednou hrůza, ochromení z té obrovské odpovědnosti.
Myšlenky hlídám, jako kuřátka utíkají každé jinam, jsou k neuhlídání. A každá myšlenka jako šíp letí se zmaterializovat.
Najednou je těch myšlenek moc, neumím je ovládat jak bych chtěla.
A navíc:
[i]Už vím prostě moc a není cesta zpět do nevědomosti. [/i]

Crabat — 21. 6. 2006 22:14

A to je právě skvělé! Když mineme bod návratu, nastává ta pravá svoboda. Do té doby pořád jen koketujeme s názorem, kdykoli se můžeme stáhnout, Cesta nás nic nestojí. Ale odtud teprve začíná to správné dobrodružství, za nímž si stojíme celou svou bytostí, protože už nelze jinak. Je jenom možnost jít vpřed do velikého neznáma, za což vždycky zaplatíme sami sebou. Ta cena je veliká!., proto tak omamně krásná.

Nikdy nevíš, co přinese nové rozcestí, jestli i za zatáčkou obstojíš. Avšak chápeš, že v tomhle usilování nejsi sama. Tisíce dalších hledajících vykročilo tím směrem a když to nejméně očekáváš, zdeptaná nekonečnými útrapami, uslyšíš jejich slova Naděje. To, co Tě vždy postaví na nohy je Dobro, Láska, Pravda. Jimi pookřeješ a ucítíš v sobě tu obrovskou sílu, jež tě uschopňuje k dalšímu Jití.

Pomalu poznáváš pravidla Cesty, nepsané zákony těch, kteří šli před tebou. Tou měrou, jak se vnitřně zoceluješ, i obtížnost jednotlivých překážek se stupňuje. Můžeš jít s přáteli, ale v kritickém okamžiku stejně zůstaneš sama. Jsi jen ty a vesmír. Čistota tvého srdce i odvaha proti nepřekročitelným hradbám Osudu, co se s hněvem a neúprosností staví do tvých očí.

Překročíš, nepřekročíš.., záleží jen na Tobě. Když ano, začneš chápat vnitřní podstatu věcí. Krok za krokem, míli za mílí vepisuješ svou dráhu do prostoru, vytváříš za sebou nesmazatelnou stopu s praporci vítězství. Kdokoli by ji pak protnul na místě přetavení, nalezne Tvůj zdroj síly a proto nezemdlí. Jak štafetu si pak předáváte uzly moci na místech skrytých, jež neznalý neuvidí, přestože vedou k překonání!

poletucha — 21. 6. 2006 22:28

Crabat napsal(a):

A to je právě skvělé! Když mineme bod návratu, nastává ta pravá svoboda. Do té doby pořád jen koketujeme s názorem, kdykoli se můžeme stáhnout, Cesta nás nic nestojí. Ale odtud teprve začíná to správné dobrodružství, za nímž si stojíme celou svou bytostí, protože už nelze jinak. Je jenom možnost jít vpřed do velikého neznáma, za což vždycky zaplatíme sami sebou. Ta cena je veliká!., proto tak omamně krásná.

Nikdy nevíš, co přinese nové rozcestí, jestli i za zatáčkou obstojíš. Avšak chápeš, že v tomhle usilování nejsi sama. Tisíce dalších hledajících vykročilo tím směrem a když to nejméně očekáváš, zdeptaná nekonečnými útrapami, uslyšíš jejich slova Naděje. To, co Tě vždy postaví na nohy je Dobro, Láska, Pravda. Jimi pookřeješ a ucítíš v sobě tu obrovskou sílu, jež tě uschopňuje k dalšímu Jití.

Pomalu poznáváš pravidla Cesty, nepsané zákony těch, kteří šli před tebou. Tou měrou, jak se vnitřně zoceluješ, i obtížnost jednotlivých překážek se stupňuje. Můžeš jít s přáteli, ale v kritickém okamžiku stejně zůstaneš sama. Jsi jen ty a vesmír. Čistota tvého srdce i odvaha proti nepřekročitelným hradbám Osudu, co se s hněvem a neúprosností staví do tvých očí.

Překročíš, nepřekročíš.., záleží jen na Tobě. Když ano, začneš chápat vnitřní podstatu věcí. Krok za krokem, míli za mílí vepisuješ svou dráhu do prostoru, vytváříš za sebou nesmazatelnou stopu s praporci vítězství. Kdokoli by ji pak protnul na místě přetavení, nalezne Tvůj zdroj síly a proto nezemdlí. Jak štafetu si pak předáváte uzly moci na místech skrytých, jež neznalý neuvidí, přestože vedou k překonání!

Zatím to jako svobodu nepocituji.
Je velmi těžké ovládat myšlenky.
Vše bylo snadné když to bylo jedno.
Z toho - chci všechno,
přes - něco možná nechci,
došlo až k -chci jen to malinko co unesu a nic víc.

poletucha — 21. 6. 2006 22:30

A Tebe, Crabe, neděsí ta odpovědnost?

Crabat — 21. 6. 2006 22:47

Má předchozí slova získají platnost teprve překročením.
Mrazivé výšiny, samota, jen hledající a Vesmír.
Zodpovědnost se vztahuje jen k Tobě samé!
Proto máš kdykoli právo ji od sebe odhodit jako přítěž.
Avšak i to bude zkouška na rozcestí, zda-li obstojíš.
Cesta již začala v den, kdy jsi minula bod návratu.

poletucha — 21. 6. 2006 23:08

Věci jsou v jiném úhlu. Moc přemýšlím. Nejsem si jistá, že je to dobře.

Crabat — 21. 6. 2006 23:28

I zde vidím bipolárnost.
Věci lze skutečně řešit tak, že omezíš určitou vlastnost.
Anebo ji zintensivníš.
V obou případech dojdeš stejného cíle.
Respektive skoro stejného cíle.
Tak zkus jeden z nich.
Třeba ten druhý na Tebe čeká jako jediné možné pokračování.

poletucha — 21. 6. 2006 23:44

To je právě to.
Přemýšlet, řešit, omezit, zintenzivnět, obtížné, překážky, zocelit, přemýšlet, hledat...

Jako všichni , taky jsem si něco užila, co mě naučilo rozlišovat podstatné od nepodstaného. Pak, v hlavě čiré prázdno, kdy vše bylo jasné, čisté, jenom klid a podstata. Rozpuštění myšlenek.

Teď  se tím moc brodím, fakt moc přemýšlím...
A nejde to vrátit.

Crabat — 22. 6. 2006 7:59

Běž si lehnout někam k vodě, projít do lesa.
Vypni net a nevracej se - aspoň na týden.
Vždyť si ulož tenhle relax, jenom ticho, klid,
pak nech zaznít do svých představ..,
řešení to přijde pozdějc..,
tak to musí být!

Pandorraa — 22. 6. 2006 11:51

poletucho,
kazdy, kdo prekroci Rubikon, octne se na druhem brehu a tam se boji... Nevi, jak to tu chodi, jake bytosti tu ziji, co ho ohrozuje, co ho posili.... Chvili se jeste pokousi volat pres reku zpet, ale uz mluvi jinym jazykem a na puvodnim brehu mu nikdo nerozumi. Snazi se snazi.... pak mu  dojde, ze marne a hlavne ZBYTECNE! Jeho novy breh je totiz bezpecny, takze vtip neni v tom se vratit, ale pomoci tem, co se pres reku jeste nedostali, aby i oni ten Rubikon konecne prekrocili :)

Crabat — 24. 6. 2006 9:29

Přenes svůj pohled na širou hladinu Vody, kde zachytíš plující loď.