Mám přítele, se kterým se kvůli jeho práci vidím zhruba den a půl za týden, většinou o víkendu. S tím, že se neuvidíme částo, s tím jsem do toho vztahu „šla“ a nechci mu to nijak vyčítat, ani by to nemělo smysl. Přes týden mám sama svých aktivit dost, večer se mi sice zasteskne, pokaždé se na něj moc těším,  ale zatím v pohodě. Ale co dál? Co kdybychom měli děti? Nedokážu si to představit. Máte někdo podobný vztah, přítele který je pořád na cestách? Jak se s tím vyrovnáváte? Jaké to je být sama s dětma? A co nevěra,  žárlivost? Stihnete mít společné zážitky ? Jak vám takový vztah funguje?

jde asi o to co dokazes tolerovat a co ne...ja osobne jsem s takovym clovekem dite mela...teda jako myslim to tak ze kdyz sectu tydenni cas ktery s nama travil tak to byl tak den...ted jsem STASTNE rozvedena...ale je to opravdu o tom jaky mas priority!!!

Právě, někdy si říkám v pohodě, zvládnu to, jsem zvyklá starat se sama o sebe,  i když možná bude pár těžkých večerů .....pak si zas říkám ani náhodou, plácat se celý život sama s dětma v domácnosti.....Proto mě právě zajímají vaše zkušenosti. Díky předem za ně.

Ja si vztah na dialku neviem predstavit, rychlo by sa mi asi blizsim stal niekto iny. Je to blbe, ale ja jednoducho potrebujem mat milovaneho cloveka fyzicky blizko. Inak to nie je ono.
Ale fakt by som neuvazovala o manzelstve a nebodaj detoch na dialku. Vztahy na dialku vacsinou byvaju iba na prechodnu dobu, potom partneri nejakym sposobom tu vzdialenost prekonaju a ziju dalej spolu. Trvaly vztah na dialku podla mna velmi nema zmysel....

Ale je to len moj nazor...

já si to dovedu představit, ale jen na přechodnou dobu a jasně předem ohraničenou. kdyby mě přítel poprosil abych byla tolerantní, tak kvůli práci bych to vydržela tak rok. Ale hodně těžko.

Já mám vztah na dálku cca 3tím rokem, ale k tomu svému se nebudu vyjadřovat. Mám podobný problém a také se bojím.

Ale myslím, že pokud ten vztah je dostatečně silný a kvalitní tak proč by nevydržel ? Mám kolegyni v práci, která tak žije s dítětem. Tedy se dvěma (kluk z prvního manželství). Nevyšlo jí to na poprvé s manželem, kterého měla po ruce a s tím se kterým se vídá sporadicky (jezdí jen na víkendy) si pořídili si domeček a mají 5ti letou holčičku, jde na ní vidět, že je šťastná.

Tak si myslím, že to jde.

Sama napsal(a):

Mám přítele, se kterým se kvůli jeho práci vidím zhruba den a půl za týden, většinou o víkendu. S tím, že se neuvidíme částo, s tím jsem do toho vztahu „šla“ a nechci mu to nijak vyčítat, ani by to nemělo smysl. Přes týden mám sama svých aktivit dost, večer se mi sice zasteskne, pokaždé se na něj moc těším,  ale zatím v pohodě. Ale co dál? Co kdybychom měli děti? Nedokážu si to představit. Máte někdo podobný vztah, přítele který je pořád na cestách? Jak se s tím vyrovnáváte? Jaké to je být sama s dětma? A co nevěra,  žárlivost? Stihnete mít společné zážitky ? Jak vám takový vztah funguje?

Můj předchozí vztah byl něco podobného, možná i horšího. Když jsme spolu začali chodit, tak jsme se viděli každý den (byly zrovna povodně a on dobrovolně pomáhal). Pak ale nastoupil zase do práce a už to jelo. Vídali jsme se opravdu čím dál méně. Dokonce se k nám nastěhoval, abychom se vůbec někdy stihli vidět. Pak to bylo asi tak, že jednou za dva měsíce přijel ve tři ráno utahaný k padnutí, ráno mě odvezl do školy a zase odjel. Nebo jsem za ním jela do Prahy, on z auta skočil do letadla, já jsem mu jen zamávala a zase byl fuč.


Nejhorší na tom, bylo, že si bral v práci i věci, které nemusel. Chtěl si "vybudovat post". Ale bylo to jen tak, že ho milá firma zneužívala a nic z toho...
Musím říct, že já bych si takovou budoucnost představit nedokázala. Jsem přesvědčená, že děti k výchově potřebují pokud možno oba rodiče. Můj bývalý přítel razil názor, že máma dítěti stačí a táta jen vydělává. Nedokázala jsem si představit, jak žiju (třeba i ve zlaté klícce) sama s dětma a on se prostě možná občas objeví. Za to mi žádné peníze nestojí. Snažil se mě přesvědčit, že tak je to normální (a já už jsem mu i začínala věřit).

Musím říct, že to bylo hodně těžké a každou ženskou, která vydrží být sama a čekat na krátká setkání tak dlouho, obdivuji. Já jsem tu sílu neměla a nakonec jsem se snižovala i k výčitkám. Mít s ním dítě, tak je ze mě asi hysterka. Nebyla jsem šťastná a ten vztah mě spíše vyčerpával.

Když se objevily další problémy, tak jsme se rozešli a já jsem teď spokojená. Můj nynější přítel je sice lékař a také má často služby, ale v porovnání s tím předchozím vztahem mám pocit, že se vídáme často. :))) Ono všechno špatné je k něčemu dobré. Třeba kdybych neměla takovou zkušenost, tak bych teď nebyla tolik spokojená.

Manžel byl na montážích, nebo v cizině, bylo to výhodnější na peníze a já se starala o dítě...jenže jsme si vlastně žili každý zvlášt a tak nějak po svém.  Na víkendy  spolu  jsme se nejdříve těšili, pak jsme to spolu vydrželi....časem se vytratilo porozumnění, každý měl jiné zájmy, ale byli jsme schopni žít vedle sebe...a pak jsem zjistila, že manžel je alkoholik, že jsme se vlastně neznali...tak jsme se rozvadli....

Bydlím s přítelem v pronajmutém bytě, letos v březnu je to rok. Dostal práci v úplně jiném městě, než odkud pocházíme a protože jsem nechtěla, aby náš vztah skončil, tak jsem se rozhodla, že půjdu s ním. Bydlím na druhém konci republiky, město je sice krásný, líbí se mi tu, ale přesto se mi občas hodně zasteskne po mém rodném městě, kde jsem nechala rodinu a kamarádky. Přítel má takovou práci, že bývá taky často pryč. Není měsíc, že by někam nejel. Někdy je pryč celý měsíc, jindy čtrnáct dnů, jak kdy. Nejhorší jsou pro mě vždycky ty první dny, než si zvyknu, že jsem doma úplně sama. Chtěla bych si pořídit pejska, že by mě aspoň někdo doma vítal :) myslím, že by mi bylo líp

Milá Elleano, jsem taky hodně sama doma. Manžel odjede každé pondělí ráno a vrací se středa večer, ve čtvrtek a v pátek se vrací v šest a o výkendu hraje v kapele. Je to dlouhé, ale zvykneš si. Teď bude jezdit v pondělí a vracet se až v pátek, myslím, že jediné co mě drží je rodina , děti a babinet. Toho pejska si poři'd, pokud na něj budeš mít čas. Pokud ne, je lepší si tady popovídat a získat nové přátele, já nepatřím k těm, co by chodili po návštěvách, mě je dobře doma a tak to řeším takhle.

ja nemam vztah na dialku, ale myslim, ze to sem patri...
s partnerom spolu zatial nebyvame - ale pracuje sa na tom, kupuje bytik.
pracujeme obaja v jednom meste, v rovnakej sfere, ale aj tak sa vidime len cez vikendy. jeho praca je dost narocna, nikdy neviem, kedy ho zavolaju, niekedy neviem vlastne ani kde je, ako dlho tam bude a podobne...
vsetok svoj volny cas som doteraz prispobovala jemu. a to ma dost stvalo, potom som bola len zla na neho a jemu vycitala, ze stale "cakam". tak som cakat prestala...  sme spolu v podstate cez vikendy, niekedy cez tyzden zbehneme na veceru, pripadne niekam posediet, ale to je tak asi vsetko. dufam, ze to bude ine ked budeme spolu byvat, budem kludna, ked pride aj rano o 5, ale lahne si vedla mna... teraz mi vzdy musi prezvonit, pripadne napisat sms, ze dosiel a je v pohode. najviac sa vsak obavam toho, ze kym spolu budeme byvat, tak ma premoze pocit blizkosti ineho cloveka a ja tomu pocitu neodolam... :(

V žádném případě nechci kohokoliv zrazovat ze vztahu na dálku. Myslím, že je tento způsob možný do doby, než plánujete založit rodinu. Zkrátka - přijde mi zvláštní, aby děti znaly svého otce jen z fotek a byly vychovávány jen matkou. Je to můj názor, ale někomu jistě tento způsob života může vyhovovat...

Zas si říkám, že spousta rodin žije tak, že táta přijde domů až když děti spěj, stejně s ním není řeč, s manželkou si sice vedle sebe večer lehnou, ale tohle taky nechci. To snad radši být sama přes týden a těšit se na sebe, až se uvidíme.
Vztah kdy jsme si každý večer vedle někoho lehala, ale přesto byla sama víc než teď, už jsem si zažila.
Díky za vaše názory a zkušenosti, pište pište pište dál.

Ahoj všichni, taky patřím do kategorie vztahy na dálku. Manža jezdí pracovně do zahraničí a je to třeba na 3 týdny až měsíc,pak je pár dní doma a zas nanovo. Takhle jsme žít nechtěli,ale u nás na malém městě je bohužel nedostaek pracovních příležitostí,takže jiná možnost nebyla (u nás takhle žije spousta párů,samozřejmě z finančních důvodů).Ze začátku to bylo krušné,ale zvykli jsme si, jsme spolu už 16 rok a máme malou dceru.Docela to funguje, ale na druhou stranu už mě docela unavuje,že jsem tady na vše sama a musím vše zařizovat - od bytu,přes zahrádku až k autu a podobně. Je to bohužel něco za něco.:/

Podla mna to zalezi na individualite partnerov....Kazdy to vnima inak, niekomu vyhovuje, ked partnera nevida denne, niekto ako ja, potrebuje ho mat skoro stale pri sebe....
Nie je na to jeden jediny meter....

Vztah na dálku může fungovat jen tehdy, když po partnerovi nebudete nic chtít, vše si zařídíte sama, vše zvládnete. Jinak se začnou společné víkendy hroutit do vyčítání, že je vše na vás, že nestíháte, že potřebujete chlapa doma a vztah skončí. Trochu se mi do toho vkrádá myšlenka, proč žít s mužem, kterého mám de facto na ozdobu o víkendu a to si ještě nemůžu dovolit být naštvaná, nemocná nebo rozladěná, když se tak málo vidíme. Zažila jsem dva takové vztahy a oba dva skončily, protože potřebuji muže doma, aby zařídil, co je třeba pro chod domácnosti. Jestliže by to mělo vše ležet jen na mně, můžu být klidně sama, na to nemusím prát prádlo navíc :-). Žertuji, vím, že to někde jinak nejde. Momentálně má už 3,5 roku takový vztah moje švagrová, má s partnerem malou holčičku a vychovává ji sama. Je to poznat. Malá je vzteklá, panovačná, máma na ni prostě nestačí, je vidět, jak moc chybí mužská autorita. Je to na každém z nás, každý jsme strůjcem svého štěstí. Pokud to někomu funguje, proč ne. Já bych to - po zkušenostech - nezvládala.

Majka,

presne takto by som to asi citila ja.... Milencov na vikendy mozem mat, kolko chcem, partner ma byt chlap, co tu nie je len na ozdobu, ale je aj oporou..

Přesně tak, vztah na dálku může vydržet jen orčitou dobu.Pokud příjde svatba, děti,spolecné bydlení,...tak ženská potřebuje vedle sebe někoho mít.Navíc myslím, že když se vidí 1krát týdně odcizí se.On má své zájmy, ona taky a nakonec si nemají co říct. J

Sorry.Tak pokračuju.Já vidím přítele jen o víkendu, ale neplánujem to tak i do budoucna. Já bych se vztah na dálku bála.Pokud by to trvalo dýl. Nějakou dobu se to vydržet dá, ale pokud by přítel řekl, že to tak bude napořád asi bych do toho nešla.

No, nedá mi to nenapsat svoji zkušenost. Přes net jsem se seznámila s bezvadným člověkem, ale máme také vztah na dálku - už více než rok - věděla jsem to hned ze začátku, že to tak bude. Já mám svoji práci zde, dvě děti a on o 70km dále svoji práci a v blízkosti i svoji dceru. Změna momentálně ze spousty důvodů není možná. Vídáme se o víkendech a to je nám super. Ale já jsem rodinný typ a začíná mi to tak trošku lézt na mozek - chci řešit neřešitelné -  a vede to jen k mému trápení. Upřímně řečeno, přestává mi tahle situace vyhovovat, ale nevím co s tím. Jsem strašně ráda, že jsem potkala prima člověka, že ho přijmuli moji kluci i s jeho tříletou dcerou (puberťáci 15 a 17 let), že nás všechny má rád on i to jeho malé sluníčko. Co bude dál nevím. Asi bych sama potřebovala poradit - ale snažím se vážit každé společně prožité chvilky ikdyž to jde občas ztuha. Moc držím všem co se mají rádi i na dálku palce.

Já chodila se svým přítelem na dálku 2roky.Dělilo nás asi 250km.Když už to začínalo být neúnosný,tak jsme se sestěhovali do jeho rodného kraje.Pro mě to znamenalo opustit rodinu,kamarády a vydat se do neznáma,ale chtěla jsem to a byla pro to ochotná obětovat hodně.Teď jsem tady asi rok a půl,máme spolu miminko,z prvního manželství mám syna,za rodinou to mám 400km.Ale nějak se tady pořád jako doma necítím.Jsem taky pořád sama,zavřená doma s dětma,na všechno sama,nemám kam jít,s kým si pokecat...je to těžký,snad bude líp:-)...Jinak si taky myslím,že vztah na dálku na určitou dobu jde, ale dá určitě daleko víc "práce":-)

Děkuji všem, které se mi ozvaly a pomohly mi. Jste prima!
V.

Jen mezi vás vstoupil chlap, nějak se zde přestalo diskutovat ?

Co si myslíte o Chlapovi mezi vámi ?

že je to ideální kombinace psychologie + psaní :-))) tak mu to pochvalme ať má radost :-))

skvělý Vláďo :-)))

šmankote - na co je psychologie dobrá u psaní? podle mě je lepší čeština + psaní... :D

a co Vaškovo oblíbené  ... spaní....:lol:

Já myslím, že nevím :lyssna:

Vztah na dálku jde, ale asi je to na úkor ústupků, obětí a dost tolerance. A hlavně si myslím, že i trošku citové strádání. Kamarádce odjíždí chlap vždy v pondělí nebo v úterýa přijíždí v pátek. Sice říká, že jí to tak vyhovuje, že má čas sama na sebe, ale obě víme, že to pravda není.... Chci říct, že jsem v takové momenty fakt ráda, že mám toho svého pořád vedle sebe. I když třeba někdy přijde až dlouho z tréninku a nebo z práce...i tak. Tu večerní pohodu a nebo společné odpolední aktivity bych neměnila, ani kdyby to znamenalo vyšší přísun peněz. Ale tohle je opravdu velice obsažné téma, hlavně důvody. Někdo musí zajistit rodinu a třeba nemá jinou příležitost.... Je to fakt těžké. Ale já vím a za sebe mohu říci, že bych to tolerovala, ale trpěla bych a určitě bych to dlouho nevydržela než bych sklouzla k výčitkám a nebo bych tlačila partnera, aby to změnil, případně společný přesun na jedno místo. Když si jednou vyzkouším, jaké je mít ho vedle sebe, těžko bych se toho pak na většinu týdne zříkala. A pokud by se to někomu třeba zdálo stereotypní, pak jistou dynamiku tomu dodá paradoxně to, že třeba jeden z nás jede za příbuznými přes noc nebo na nějakou akci, čas od času. Ale pořád ho mít pryč...ach jo. To by mi teď fakt mrzelo.

Nety poslala jsem ti mailík :-)

tina napsal(a):

šmankote - na co je psychologie dobrá u psaní? podle mě je lepší čeština + psaní... :D

Psychologie u psaní je dobrá k tomu, že člověk něčemu v mezilidských vztazích porozumí a pak o tom napíše. Čeština a psaní může svádět k tomu, že člověk píše bláboly. Nehledě na to, že dnes už u spousty "psavců" není ani ta čeština podmínkou...:-)))

.

Psala jsem o svém ztahu na dálku (který trval více než rok), jak dovedeme skloubit svoje zaměstnání - jeho i moje děti - že to jde těžko, ale že jsem pyšná jakého chlapa mám. Dnes je vše jinak, jsem sama a na dně a ničemu nerozumím.........ze dne na den, bez varování přišlo jeho oznámení o nevěře, moje nabídka druhé šance.......ale z jeho starny stejně ukončení vztahu s vysvětlením - že JÁ bych to nepřekousla, že JÁ bych se na něho nemohla podívat a že je šílený problém ta vzdálenost (do té doby to z jeho strany problém nebyl - to spíš já to měla v hlavě). Má tříletou dceru, které se zabila maminka a ona k nám přilnula (ke mě i k mým synům - 15 a 17 let) a já ji milovala jako vlastní dítě - a taky mi je, jako by mi ze života někdo moje vlastní dítě vygumoval.............potácím se na pokraji duševního kolapsu i když jsem si podobné zažila před více než dvěma lety, kdy ode mě a od dětí odešel manžel po 15 letech za úžasnou mladicí. Myslela jsem, že už mi nikdo nikdy takhle neublíží a je to tu zase - je těžké se smířit s odchodem chlapa, ale tady mám asi větší problém s tím malým sluníčkem..........poraďte, prosím