Hory...
Proč lidé šplhají po horách?
Hory a jejich vrcholky je prý přibližují k bohům. Přibližují je ke hvězdám...
Proč po nich šplhám já?
Hory...moje dětství...

Zavřu oči a zase sedím v dřevěném vagoně taženém parní lokomotivou. Vlak uhání krajinou a stoupa a stoupa. My děti máme za chvíli obličeje černé, plné sazi, ale jsme nadšené, protože konečně začínají prázdniny!
Vlak nás vyplivne na malém horském nádražíčku, kde končí koleje i civilizace, začíná ráj.
Celý měsíc šplhám po kopcích, s nechutí a sveřepostí už tehdy mi vlastní. Dnes si uvědomuji, že já jako velmi pohodlný člověk vlastně ty kopce od jak živa nenávidím, ale strašně miluju.
Prvotní nechuť se časem změnila v lásku na život a na smrt.
Hory.
Krkonoše.
Sněžka, meta met.
Bylo mi šest, když jsem na ni prvně vyšplhala úplně sama. Ráno mne táta vytáhl z postele, máma se sestrou se nedaly, vzal batoh se sladkým, ještě teplým čajem a namazanými chleby na záda a vyrazili jsme. Jak jinak: do kopce! Tehdy mi nikdo neřekl, že těch kopců bude mnoho mnoho, po celých 22 kilometru. Prošli jsme dlouhé údolí plné horských chalup. Matně si vzpomínám, že za okny mnoha těch tehdy většinou zanedbaných stavení byly cedulky s podivnými číslicemi. Například 2 500,-kč, 3 000,-kč...ale i 1 800,-kč. Dnes je to k smíchu i pláči zároveň. Na druhou stranu mne ale teší fakt, jak velmi stoupla cena těchto míst...
Opustili jsme vesnici a já se brouzdám vysokou trávou voňavé horské louky. Ještě nejsme ani na prvním kopci a mne už bolí nohy, chce se mi spát a nechce se mi šplhat vzhůru.
Konečně stoupání skončilo, cesta se narovnala a my se ponořili do lesa. Byl nejvyšší čas, protože bylo léto a sluníčko začínalo hřát.
Horské lesy mají zvláštní vůni, zvláštní chuť, zvláštní atmosféru. alespoň pro mne a to přesto, že jsou už trošku menší, protože já trošku za ty desítky let povyrostla.
Další jasnou vzpomínkou je pro mne, naprostý technický antitalent, snaha vymyslet „cosi“, co jezdi a šplhá do kopce po kamenitých horských cestách. Dokázala jsem se myšlenkami na tohle zázračné „cosi“ zabývat několik kilometrů a čím víc cesta stoupala, tím usilovněji, ale také tím „neplodněji“...Mé „vynalezcovské“ zaujetí dokázaly přerušit jen plantáže lesních jahod, borůvek či jiných lákavých lesních plodů. Sluníčko připalovalo, lesu ubývalo, moje Dítě bylo čím dál protivnější a netrpělivější:
Tatíííííííí! A kdy už bude ta Sněžkaaaaa????
Támhle za tím kopcem už ji uvidíš beruško, odpovídal táta trpělivě před každým novým stoupáním, aby mne popohnal nahoru.
Vydrápu se dychtivě na další kopec.
Zase nic.
Tak kdééééééé???
No vždyť jsem říkal, támhle za tím kopcem ji už uvidíš. A pohni, je tu plno malin, mohli bychom vyplašit medvěda.
Přidám do kroku.
Medvěda? To ne, co kdyby mi sežral tatínka??? Mé Dítě je vyděšené. Začnu natahovat.
Copak je? Nechceš vzít na záda? Nabízí se tata.
Ne! Ještě to tak! Se mnou na zádech by přece vůbec nemohl utíkat!
Spěchám.
Konečně jsme se vynořili z lesa.
Pomezní Boudy.
Nad nimi v dáli Sněžka.
Byla stráááááášně vysoká.
A stráááášně daleko.
Moje Dítě se kaboní. Pak se tvářilo zoufale.
Další kopec.
Táta mi na horském hotelu za tehdy nekřesťanské peníze, snad tři-pět korun, koupil limonádu na povzbuzeni. Dívám se na vzdálenou Sněžku a trucuju.
Až tam vylezeš, pojedeme zpátky lanovkou. Ale musíš spěchat, ať nám neujede! Vytahuje otec další trumf a vymýšlí strategii na mé líné Dítě.
Lanovka! Jůůůů...a co to vlastně je?
No podívej, ty nevidíš ty sedačky s lidmi? Tak tam se taky svezeš.
Skutečně. Na křivce Sněžky  se ježí „plot“ divných stožárů a mezi nimi cosi klouže.
Dopíjím rychle limonádu, dokoušu chleba a vyrážíme do dalšího kopce. Čekají mne vlastně ještě 3!
Véééliké. Ale já to nevím a znovu šlapu a v duchu se ve své vynálezovské laboratoři opět zabývám plány na zázračné vozítko, co umí šplhat po kamenech, kterých je na horské cestě stále víc a víc. Nakonec zmizí les a já zmizím ve vysoké kleči. Pod vrcholem hory se ztratí i ta a já šplhám po rozpálených kamenech. jako pak ještě mnohokrát, stokrát, mockrát....
Na vrcholku Sněžky pálí slunce, je mi vedro, mám žízeň, nezajímá mne krásný výhled do kraje, zajímá mne jen, zda mi táta koupí některý z těch blýskavých odznaků, které prodávají na vrcholu a které sbírám. A hlavně mne zajímá, kde je ta lanovka.
Konečně jsem se dočkala obého.
Dolů se nesu vzduchem, pluju tichem, vysoko nad kameny, klečí i vrcholky horských smrků. Pode mnou jsou malí lidičkové, kteří se drápou teprve nahoru, nebo běží dolů, protože nemají hodného tatínka, který by je svezl lanovkou.

Tohle je moje nejstarší vzpomínka na Sněžku. Po mnoha a mnoha letech jsem se na ni vrátila vloni v říjnu. Prošla jsem jen půlku své tehdejší cesty, potkala se s trucovitým Dítětem, zase si vzpomněla na zázračné vozítko, které šplhá po kamnech a které nikdy nevymyslím, ale taky asi nikdy vymýšlet nepřestanu. Protože já ty kopce pořád nesnáším, protože já bez nich pořád nemůžu být...

Na horách jsi k nebi blíž....

...a nevím co mě nutilo každé každé ráno, když ostatní ještě spali, vstát a vyběhnou ten obrovský kopec...až nahoru k cestičce. Spocená jsem se vždy rozhlížela, jako by něco mělo přijít.
A přišlo, vlastně přišel, můj kouzelný dědeček :)
Když se moje hlava vynořila z obrovské trávy lemující cestičku, stál tam a smál se, stejně jako já. To když jsem si na cestu položila hůlku, abych viděla kudy dolů. Můj kouzelný dědeček s naslouchátkem. Kráčeli jsme spolu lesem, já ruce za zády a bradu vysoko, oči k nebi, jako malé dítě a on mi jím dovolil být a povídal a povídal.
A já mohla být bezstarostná malá holka, které se dědeček směje, ale nevysmívá.
A tak jsem i další rána dávala tělíčku zabrat a vybíhala ostrý kopec, nahoře se usmála na svého dědu, který tam sice nebyl, ale pro mě byl a pak běžela dolů a věděla.

Ja to tiež neviem pochopiť, prečo ma to do hôr, do vysokých hôr ťahá. Niekto má rád lesy a napríklad hubárčenie. Mne sa to od malička nepáčilo. Nepáčilo sa mi, keď som sa musela pozerať dolu, pod nohy a hľadať niečo. Vždy sa mi zakrútila hlava pri tom. Nikdy som nič nenašla a viete prečo? Lebo som sa pozerala hore. Fascinoval ma ten pohľad hore, na koruny stromov a najšťastnejšia som bola, keď sme zrazu vyšli na okraj lesa a bol tam nádherný výhľad z výšky na okolitý svet. Toto si pamätám z detstva. Potom, keď sme chodili ako malé deti s mamou do Tatier, vždy ma fascinovali tie štíty. Raz sme išli lanovkou na Skalnaté pleso a potom Lomnický štít a ja som videla podomnou horolezcov, ako sa šplhajú hore. ....a tak som im závidela tú námahu a krásu zároveň.... a ja som išla v kabínke lanovky. :( To som ešte stále nevedela a ani netušila, že raz to pochopím a budem vedieť, kde je moje miesto. Teraz už viem, že milujem hory a že tú námahu podstúpenú samotným výstupom, milujem tiež. Som šťastná, spokojná, zároveň pokorná a nabitá energiou z hôr, slnka a prírody.

Moje nejkrásnější místo v meditaci není meditační zahrada, ale úpatí alpské louky, za mnou a kolem vysoké štíty s vrcholky zahalenými do mlhy. Jsem taky malá, pihatá holka, kolem mě vlaje vlahý vítr, louka je rozpálená sluníčkem, kolem poletují motýli a koukám dolů do údolí na řeku, která se vlévá do moře.Dole se kouří z komína z domku, kde na mě čeká někdo, kdo mě má rád.Pořád mám po boku nějakého člověka, ale nevidím ho, jen ho vnímám periferním viděním.A přesně jako malá holka se chovám, výskám, povídám si pohazuju s míčem a hory mě hlídají, mám z nich sílu a jim dávám svou radost.Pocit naprostého bezpečí.
Mám hory ráda, asi jsem se kdysi narodila někde v Apeninách nebo ve Skotsku...

Z bílého podšálku
proudí vzpomínky
na mráz a vítr a sníh
a bolest v očích
když v horách
pomáhal slunku
zářit i pálit víc
než kolik snesu…

Tak dolů k lesu
myšlenkami zavířím …

A ... záběr se setmí
jen dřevo zapraská
a plameny svítí
a slunko plave
už jen víně
s pravdou, hřebíčkem a skořicí
a někde tam uvnitř
vrací se…
cit :)

Souhlasím, lézt po horách je určitý způsob meditace a odpočinku. Člověk sleduje tu krásu kolem, štíty hor, let ptáků, vůni stromů. Nádhera:supr: Stačí se jen dívat. Jít a vnímat přítomnost. Dobrá kondice je bonus k tomu všemu:)
Mě například přitahují jako magnet Tatry. Ráda se tam vracím.

Pandorro zabloudil jsem sem při kontrole :cool: CBčkovýho vlákna a dobrý. Hezky napsaný. ;)
Jsem taky závislák na horách akorát v tom místě bychom se neshodli, já spíš "naše" Tatry. Sice při poslední návštěvě mi poněkud zvlhnul zrak, když sem viděl co tam s lesama provedla vichřice ale tam "nahoře" je to pořád nádhera.
Na Krkonoších mi vadí ta jejich civilizovanost kdy člověk z jedný strany vyleze na kopec a z druhý na něj vede asfaltka. Loni když jsem s rodinkou z Pece slézal Sněžku mě kromě davu turistů znechutil i ten bordel kolem cesty. Lidi jsou prasata všude ale tady to bylo docela doočíbijící. Obávám se že to je tím že na Sněžku si vyleze nebo i vyjede opravdu každej, i ten kterej zná jiný hory pouze z pohledů v trafice.

Jeňýku, zkus Julky - jsou nádherné a není to zas tak daleko.

Míša Kulička napsal(a):

Jeňýku, zkus Julky - jsou nádherné a není to zas tak daleko.
http://sweb.cz/Michaela.such/026m_Priso … C4%9Bt.JPG

Míšo já už nějaký ty hory viděl, včetně těch nejvyšších ale stejně mají nejlepší čaj na Térynce a nejlhezčíí probuzení je ve spacáku u Zbojnický chaty. ;)



Těbuch...... teď tady budu za romantika. :rolleyes: :D

Jeňýk napsal(a):

Těbuch...... teď tady budu za romantika. :rolleyes: :D

"...vidim, že jste velká romantička." "Ale kdeže, Roman Tyčka je mój manžel... Roman! ..."

K tématu ... v chatě u Popradského plesa jsem poprvé slyšela Horkýže slíže :)

Jeňýk napsal(a):

Pandorro zabloudil jsem sem při kontrole :cool: CBčkovýho vlákna a dobrý. Hezky napsaný. ;)
Jsem taky závislák na horách akorát v tom místě bychom se neshodli, já spíš "naše" Tatry.

Díky.
Do Krkonoš jezdím sporadicky,mám stejný názor jako ty. Tohle byla vzpomínka na mé dětství. Dnes už to kouzelné údolí neexistuje, je plné aut, bazénů, bowlingů, posiloven, barů... a lidí, kteří asi možná ani nevědí, že jsou na horách...
V Tatrách jsem nebyla už 30 let a neodvažuji se tam vrátit, budu zase jinde.
Momentálně jsem se zamilovala do Jeseník. Tam ještě můžu jít a jít a potkat jen kamzíky :)

Pandorraa napsal(a):

Dnes už to kouzelné údolí neexistuje, je plné aut, bazénů, bowlingů, posiloven, barů... a lidí, kteří asi možná ani nevědí, že jsou na horách...

Proto tak ráda jezdím do turisty nedotčených hor.... skály, vítr, nahnuté stromy obrostlé lišejníkem... a člověk jde sám za sebe a jen v úžasu kouká kolem.... :jojo:

Jé, hory... Taky je zbožňuju :godlike: Dřív mě i děsila myšlenka (téda, pořád ještě děsí), že bych měla jednou žít někde, kde není ani kopec :D
Hory, jejich krásu a sílu nelze ani popsat
Souhlas s Pan. V Jeseníkách se dají ještě vidět zviřátka a stromy obalené lišejníky...A je to kousek :P Jeseníky nejsou ještě tak "zaneřáděné" moderní dobou jako třeba Krkonoše.

Tak jsem si tuhle Pandořinu vzpomínku na dětství přečetla až dnes a hned jsem si vzpomněla i na svoje dětství, kdy jsem každoročně o prázdninách vyrážela s tátou a mámou na horské tůry po Jizerských horách a Krkonoších. Jak já jsem tenkrát remcala. Tatík vždy velmi pečlivě plánoval trasy minimálně 20 km a já se při pohledu do mapy těšila, až budeme večer zpátky. Vzpomínám si, jak jsme se blížili ke Dvoračkám a na zahrádce tam téměř vždy seděl pán-místní horal, který měl k nosu přirostlou takovou zvláštní bambuli. Vypadal trochu jako krocan a já se ho jako dítě  bála, ale zároveň mně to strašně přitahovalo. Při cestě na Luční boudu jsem se zase těšila, jak si koupíme teplý křupavý óbrmaxihousky, který tam prodávali. Bavilo mně prolézat válečné bunkry, kterými jsou turistické trasy lemovány. A když jsme se vyškrábali na Kotel, ten rozhled dolů, do údolí, nelze popsat.....
Od té doby, co s rodiči na hory nejezdím cítím zvláštní nostalgii a touhu se tam zase podívat. Letos plánuju aspoň na pár dní zajet s dětma do Rokytnice a vyrazit stejnou trasou, co kdysi......no, jsem zvědavá, jak to tam na mně bude po letech působit. Trochu mám obavu, že to tam už nebude takový, jako kdysy a děti budou remcat, stejně jako  já tenkrát, že je bolí nohy a že už chtějí zpátky :)

Pandorraa napsal(a):

Díky.
Do Krkonoš jezdím sporadicky,mám stejný názor jako ty. Tohle byla vzpomínka na mé dětství. Dnes už to kouzelné údolí neexistuje, je plné aut, bazénů, bowlingů, posiloven, barů... a lidí, kteří asi možná ani nevědí, že jsou na horách...
V Tatrách jsem nebyla už 30 let a neodvažuji se tam vrátit, budu zase jinde.
Momentálně jsem se zamilovala do Jeseník. Tam ještě můžu jít a jít a potkat jen kamzíky :)

Tak to jo...... já se to bál napsat na rovinu že Krkonoše považuju za dost nepěkný předměstí Prahy tvářící se jakobyže jsme v přírodě. Nechtěl jsem ti hanět oblíbený místo kdyby tomu tak bylo. ;)
Já tam jezdim maximálně jednou za rok na jeden víkend, jen tak jednu noc někde přespat a udělat si nějaký dvě minitůry dle kondice synka. Vždycky tam ale mám nějakej ten zážitek kterej mě utvrdí v tom, že jezdit tam na delší dobu jaksi nemám zapotřebí, neboť totéž lze zažít v Praze. Ať už je to ten zmiňovanej bordel, drzá a zlodějská obsluha ve většině restauračních zařízeních, či hovádka řítící se lesem na svých terréních čtyřkolkách neboť žijí v domnění že když mají peníze tak mohou všechno. Jedno mě tam ale loni potěšilo a to že byl vidět ten úbytek turistů kteří by se tam jeli ubytovat na delší dobu, což mi potvrdilo i několik na sobě nezávislých domorodců.
Tak se snad i Krkonoším bude blýskat zase na lepší časy...... jestli je teda nezastaví Holanďani nějakejma primovejma paneláčkama. ;)

Jo a ty Tatry, pominu-li tu vichřici a pár drobností, jsou právě celkem ve stejným stavu jako bývaly kdysi. Člověk, zhýčkanej zdejším kapitalismem, se tam sice občas trošinku rozčílí nad službama ale jinak pořád jsou to ty starý dobrý Tatry. Jen mám taky trochu obavy jak naši bratia Slováci "využijou" ten náhle uvolněnej prostor po vichřici.
Takže si tam zajeď dokud je čas a ještě tam nepřijeli bagry....... ;)

Jeňýk napsal(a):

Jo a ty Tatry, pominu-li tu vichřici a pár drobností, jsou právě celkem ve stejným stavu jako bývaly kdysi. Člověk, zhýčkanej zdejším kapitalismem, se tam sice občas trošinku rozčílí nad službama ale jinak pořád jsou to ty starý dobrý Tatry. Jen mám taky trochu obavy jak naši bratia Slováci "využijou" ten náhle uvolněnej prostor po vichřici.
Takže si tam zajeď dokud je čas a ještě tam nepřijeli bagry....... ;)

Tak tak, Tatry jsou paráda, lidi, co tam žijí opravdu v horách, jsou jak jiný živočišný druh :) Ani ta kvalita služeb mě tam nemůže rozčílit :lol:
Ale ta spoušť, ty obrovské holé plochy, kde byly dřív lesy, mně vyrazily dech a vrazili slzičky do očí...