TeriiS — 2. 10. 2017 17:20

Zdravím vespolek, musím se aspoň vypsat, nebo se zblázním. Nejde mi v klidu fungovat, normálně přemýšlet, nevím co dělat a moc se snažím fungovat nějak normálně... Bolí to, ta zrada nebo co to vlastně je, sama neumím popsat co cítím.
Stalo se to, že před asi 14ti dny mi přítel oznámil, že neví, zda mne stále miluje a zrušil naši plánovanou svatbu. O tu svatbu ani tak nejde (nevím proč, ale sama jsem asi nebyla ještě připravena), jde o to, že se bojím, že je vše na špatné cestě a chci se tomu svému strachu postavit a to nejen z toho důvodu, že toho chlapa chci zpět, ať se stalo cokoli. Spousta lidí by řekla, že jsem pitomá, závislá, že se ponižuju a blablabla, abych ho nechala jít, ale to nejde. Tentokrát velí srdce, rozum zůstal někde na půli cesty a nechci jej poslouchat... A já někde v koutku duše vím, že je zmatený a neví sám se sebou co by měl dělat...
K tomu všemu poznal v práci mladou kolegyni bez závazků a já mám již děti s předchozího vztahu (manželství). Promluvili jsme si, byl upřímný, ona je jen kamarádka (chci tomu věřit, tak mi to neberte), ale bohužel se stalo to, že on neví co k ní cítí, nebo ona k němu, že je zmatený a neví co se svým životem dál, že se bojí i toho, že není dobrým tátou dětem (ti ho mají za tátu a také mu tak říkají).
Shodli jsme se, že chceme spolu dál zůstat, že to napravíme, domluvili se na poradně... ale nakonec si sbalil pár věcí a odešel na ubytovnu s tím, že si dáme pauzu, že si v sobě musí udělat pořádek... To chápu, ale ranilo mne to. Přesto všechno to chci zkusit, zkusit dát náš vztah do pořádku. Nemyslím si, že by bylo vše ztracené... Nechci to vzdát. Poradna stále platí a já chci věřit, že nám pomůžou náš vztah znovu nějak nakopnout...
Byli jsme spolu přes dva roky, on je mladší a ano, i zde spousta lidí namítne, že to nemůže fungovat... Může, jen se musí chtít, věk je pouze číslo... Plánovali jsme miminko, začátkem roku jsme přišli o dvojčátka a asi i od té doby se trápíme a neumíme si jeden druhému říct co nás přesně trápí, co je špatně... Já z toho bylo hodně zoufalá a nejspíše jej trápilo i mé trápení... Nakupilo se toho na nás nějak moc a nezvládli jsme to... Já chci věřit a věřím v to, že máme šanci na záchranu...
Předem díky všem, co dočetli můj zmatený projev až do konce

Selima — 2. 10. 2017 18:29

TeriiS napsal(a):

Zdravím vespolek, musím se aspoň vypsat, nebo se zblázním. Nejde mi v klidu fungovat, normálně přemýšlet, nevím co dělat a moc se snažím fungovat nějak normálně... Bolí to, ta zrada nebo co to vlastně je, sama neumím popsat co cítím.
Stalo se to, že před asi 14ti dny mi přítel oznámil, že neví, zda mne stále miluje a zrušil naši plánovanou svatbu. O tu svatbu ani tak nejde (nevím proč, ale sama jsem asi nebyla ještě připravena), jde o to, že se bojím, že je vše na špatné cestě a chci se tomu svému strachu postavit a to nejen z toho důvodu, že toho chlapa chci zpět, ať se stalo cokoli. Spousta lidí by řekla, že jsem pitomá, závislá, že se ponižuju a blablabla, abych ho nechala jít, ale to nejde. Tentokrát velí srdce, rozum zůstal někde na půli cesty a nechci jej poslouchat... A já někde v koutku duše vím, že je zmatený a neví sám se sebou co by měl dělat...
K tomu všemu poznal v práci mladou kolegyni bez závazků a já mám již děti s předchozího vztahu (manželství). Promluvili jsme si, byl upřímný, ona je jen kamarádka (chci tomu věřit, tak mi to neberte), ale bohužel se stalo to, že on neví co k ní cítí, nebo ona k němu, že je zmatený a neví co se svým životem dál, že se bojí i toho, že není dobrým tátou dětem (ti ho mají za tátu a také mu tak říkají).
Shodli jsme se, že chceme spolu dál zůstat, že to napravíme, domluvili se na poradně... ale nakonec si sbalil pár věcí a odešel na ubytovnu s tím, že si dáme pauzu, že si v sobě musí udělat pořádek... To chápu, ale ranilo mne to. Přesto všechno to chci zkusit, zkusit dát náš vztah do pořádku. Nemyslím si, že by bylo vše ztracené... Nechci to vzdát. Poradna stále platí a já chci věřit, že nám pomůžou náš vztah znovu nějak nakopnout...
Byli jsme spolu přes dva roky, on je mladší a ano, i zde spousta lidí namítne, že to nemůže fungovat... Může, jen se musí chtít, věk je pouze číslo... Plánovali jsme miminko, začátkem roku jsme přišli o dvojčátka a asi i od té doby se trápíme a neumíme si jeden druhému říct co nás přesně trápí, co je špatně... Já z toho bylo hodně zoufalá a nejspíše jej trápilo i mé trápení... Nakupilo se toho na nás nějak moc a nezvládli jsme to... Já chci věřit a věřím v to, že máme šanci na záchranu...
Předem díky všem, co dočetli můj zmatený projev až do konce

No, to je pekné, ale ide o to, či ťa chce späť on... Je slobodný duch a ak uňho "pauza" znamená  pauzu na neurčito, tak  s tým nič neurobíš. Či sa Ti to páči alebo nie, na ťahu je on... :jojo:
Vek ja osobne za problém nepovažujem (sám osebe), ale môže byť problém to, že on je proste v inej životnej fáze ako Ty a zrejme sa mu do rodiny, otcovstva, atď. nechce až tak strašne, ako si myslel.

TeriiS — 2. 10. 2017 18:37

@Selima
nevím jak on to má, bohužel, čekáme na poradnu, ta je za týden... Dětem řekl, že si potřebuje v sobě udělat pořádek, abychom zase mohli být spokojení...
Jo, já už na začátku vztahu mu jasně řekla, že dětem tátu nehledám, vyplynulo to pak nějak samo a hlavně on si přál jim být ...

Eva. — 2. 10. 2017 20:04

Možná je přítel o hodně mladší, i když věk roli tolik nehraje, ale hlavně, nemá své vlastní děti a možná potkal slečnu, která je taky zatím bezdětná, zamiloval se... Možná mu došlo, že se na roli otce necítí, i když si dříve myslel něco jiného. Myslím si, že je velmi těžké pro bezdětného muže žít se ženou s dětmi, i když to ze začátku zamilovanost zakryje.
A hlavně - potkala vás smutná událost, že jste přišli o dvojčátka. Taková těžká životní situace paradoxně některé (i dlouholeté) páry rozdělí.
Je to pro tebe asi hodně těžké. Ale já se obávám, že toho muže jsi už ztratila. Jak píšeš, nakupilo se toho na vás moc a nezvládli jste to.
Drž se.

Barča — 2. 10. 2017 22:02

TeriiS, až to půjde, zkus se zastavit, uklidnit a přestat si poněkud bezmyšlenkovitě odpovídat na své otázky a vyvracet sebou vyřčené námitky.
Teď jsi v situaci, kdy ses praštila kladivem do prstu, bolí to, až tě to oněmělo, mačkáš si ten prst druhou rukou, ještě ani nevíš, co s ním máš, ale ze zkušenosti dobře kdesi vzadu v hlavě víš, že to bude bolet i dál, jinak a dost, že je ten prst možná zlomený, možná rozdrcený, víbůh, jestli ještě bude použitelný, možná, že sis dokonce bolestí pustila to kladivo na nohu .........
Až to trošičku opadne (a oteče) začneš zjišťovat škody, možnou nápravu. A doporučuji neříkat, že víš, že je to jen pohmožděnina, protože je to lepší, ale nechat si prst zrentgenovat, prohlédnout si, o co jde a zařídit se podle toho.