Ráda bych se zeptala zdejšího babince, jak na tom jste se spokojeností v práci. Asi není nutné psát úplně podrobně, co děláte, spíše, jak moc vás to naplňuje nebo spíše hledáte něco jiného...?

Je vaše práce vaším snem? Děláte to, co jste dělat vždycky chtěli?

Já jsem první polovinu života šla uměleckým směrem, pracovala jsem na místě, které mě naplňovalo, kde jsem byla (i přes vysokou míru stresu) fakt šťastná. Bylo to opravdu poslání, uživila jsem se tím v pohodě.

Pak nastal zlom (ne zcela z mé vůle, prostě jsem byla postavena před hotovou věc) a v práci jsem skončila. Pár let jsem nebyla ničím, hledala jsem se, upadala a zvedala se.

Nějakou šťastnou "náhodou" jsem se pak ocitla tam, kde jsem teď. Práce z úplně jiného soudku. Barevná, zajímavá, náročná, krásná, někdy bolavá a vyčerpávající. Zezačátku jsem byla nadržená tak, že jsem v ní trávila mnohem déle, než bylo nutné. Pak jsem se srovnala, a našla svou zdravou míru. Ale jak roky postupují, vnímám, že se na nás hrne více a více zodpovědnosti a úkonů, které dříve nebyly, více papírů, více organizace, více klientů, větší potřeby, nároky.

Pořád je to ještě dobrý, pořád je to super, pořád mám práci ráda. Ale stává se mi, že pro mnoho současně působících vlivů tříštím pozornost, a něco nedokončím, nebo na něco zapomenu. Kvantum informací, které se na mě v krátké době valí, je nezpracovatelné, a tak občas hrnu ten pluh před sebou. A tohle nechci.
Koukala jsem, jak to tedy zvládají kolegové? A tu jsem zjistila, že jich je většina opravdu často nemocných. A nebo prostě nezvládají, a dělají chyby. Tak jako já. A že tu déle jak deset let pracují jen tři lidé. Jeden workholik bez osobního života, jedna paní, co už má za pár do důchodu (a kus roku stejně promarodí), a jedna paní, co má ale jen  tři dny v týdnu  (půl úvazku), a stačí se tedy asi zregenerovat.

Všichni současní kolegové se ale většinou vyznačují skutečnou láskou k oboru, a dělají svou práci dobře. Jen si říkám, že to samo o sobě asi nestačí. Co se asi musí stát, aby se tolik těch požadavků shora přestalo hrnout? Nikdo nás nezachrání, neexistuje žádný regulátor, než jen my sami. A tam pak stojí ono známé:
Nechceš? Můžeš jít. Každý je nahraditelný.
A přijdou noví a semele je to stejně jako ty předtím.

Říkám si-proč?
Lidé, kteří jsou schopní, kvalifikovaní, poctiví...jsou odsouzeni k vysosání a odhození?

Nevím, asi mám nějakou blbou sváteční náladu nebo co.
Napište, jak to vnímáte vy.

No, prosla jsem mnoha zamestnanima. Vzdycky jsem je prizpusobovala potrebam rodiny, co do casu, ktery tam stravim, i sil, ktere jim venuju... Kdyz jsem citila, ze me zamestnani vycerpava, nebo "doma chybim", ihned jsem menila. Obdobi váhání jsem si nepripustila.
Tak myslim, ze zpetne muzu rict ono známé: Vsim, cim jsem byl, byl jsem rad...
Je fakt, ze to, cim jsem doopravdy chtela byt, jsem z urcitych soukromych duvodu nemohla vystudovat, ale zas se tomu, pokud muzu, venuju jako celozivotnimu konicku...

Damilo, to, co jsi napsala, je moc zajímavý a určitě výstižný. Jenže já k tomu ze svýho "pracovního úhlu" jaksi nemám co říct...  :(

vrabčák napsal(a):

Damilo, to, co jsi napsala, je moc zajímavý a určitě výstižný. Jenže já k tomu ze svýho "pracovního úhlu" jaksi nemám co říct...  :(

Nemám představu o tvém pracovním úhlu. Znamená to, že momentálně nemáš práci?

K terajšej práci (hlavnej) som prišla ako slepé kura k zrnu, ale zistila som, že ma baví nesmierne. Napríklad za zvedavosť, za ktorú ma vždy karhali, mi teraz platia :rodna: . Ale aj ja sledujem to, čo opisuješ  - všetko sa akosi zrýchľuje, spovrchňuje, kvalita ide na úkor kvantity, a my sme vyžmýkaní ako citróny, multi-taskingujeme :skurt: a neviem, ako dlho ma to ešte bude baviť.... Na druhej strane je môj džob v niečom jedinečný a dáva mi veci, ktoré by som inak nijako nemohla mať (asi) - plus sa dostanem k všelijakým informáciám, zaujímavým ľuďom... Aurát ekby toho bolo menej. :/

Damilo, tak to je síla, co píšeš o své práci - tedy hlavně konkrétně to, že to je tak náročné, že to lidi vysosá a ti to dlouho nevydrží :(  To si vůbec neumím představit!
Tohle je teď "mé" téma, protože poslední dobou cítím, že už mě to v práci nebaví a že už to není ono. Pracuji v odvětví tolik kritizovaného hazardu. Práce mě vždy moc bavila, je velmi dobře placená a vím, že lepší práci už nikdy asi neseženu. Ale přesto už to poslední dobou není ono, řekla bych, že je to proto, že to udělám hodně let a už by to chtělo změnu. Protože jinak je ve všech směrech fakt ideální. Jen už jí nemám tak ráda :(

LENNNA napsal(a):

Damilo, tak to je síla, co píšeš o své práci - tedy hlavně konkrétně to, že to je tak náročné, že to lidi vysosá a ti to dlouho nevydrží :(  To si vůbec neumím představit!
Tohle je teď "mé" téma, protože poslední dobou cítím, že už mě to v práci nebaví a že už to není ono. Pracuji v odvětví tolik kritizovaného hazardu. Práce mě vždy moc bavila, je velmi dobře placená a vím, že lepší práci už nikdy asi neseženu. Ale přesto už to poslední dobou není ono, řekla bych, že je to proto, že to udělám hodně let a už by to chtělo změnu. Protože jinak je ve všech směrech fakt ideální. Jen už jí nemám tak ráda :(

Hazard?
V Casinu? To se mi líbí. Dělat bych to nemohla (neuměla), ale líbí se mi to.

Damila napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Damilo, tak to je síla, co píšeš o své práci - tedy hlavně konkrétně to, že to je tak náročné, že to lidi vysosá a ti to dlouho nevydrží :(  To si vůbec neumím představit!
Tohle je teď "mé" téma, protože poslední dobou cítím, že už mě to v práci nebaví a že už to není ono. Pracuji v odvětví tolik kritizovaného hazardu. Práce mě vždy moc bavila, je velmi dobře placená a vím, že lepší práci už nikdy asi neseženu. Ale přesto už to poslední dobou není ono, řekla bych, že je to proto, že to udělám hodně let a už by to chtělo změnu. Protože jinak je ve všech směrech fakt ideální. Jen už jí nemám tak ráda :(

Hazard?
V Casinu? To se mi líbí. Dělat bych to nemohla (neuměla), ale líbí se mi to.

Ne, v casinu ne :)  Pracuji normál v kanceláři v administrativě.

se na nás hrne více a více zodpovědnosti a úkonů, které dříve nebyly, více papírů, více organizace, více klientů, větší potřeby, nároky... Co se asi musí stát, aby se tolik těch požadavků shora přestalo hrnout?
Hm... a jsou ty požadavky oprávněný nebo jen "shora" opruzujou?
Možná to "více a více" souvisí i se zvýšeným počtem klientů... a pak záleží i na tom, jestli "živí" vás nebo jen ty nahoře.
Říkám si-proč? Lidé, kteří jsou schopní, kvalifikovaní, poctiví...jsou odsouzeni k vysosání a odhození?
Právě pro ty vlastnosti, který uvádíš, děvče...

Damilo, pracuju. To, co jsi vylíčila, si umím představit, ale na vlastní kůži to naštěstí nezažívám. I když ten nezdravý posun se aspoň částečně týká asi většiny oborů.

Damilo, rozumím i nerozumím tomu, jak píšeš, že většina tvých kolegů je často nemocná. Kdybych ve své práci byla často nemocná, tak by mě to za chvíli zavalilo totálně. Nemůžu si dovolit být často nemocná, protože by se to nedalo stihnout.
Mám ráda svou práci. Je jí hodně a jsem limitována zákonnými lhůtami - mzdy, DPH, daň silniční, daň z  příjmů,... Musím fungovat v podstatě stále. Každý měsíc musím mít hotová daňová přiznání k DPH za všechny firmy, které účtuji, každý měsíc se musí včas odeslat mzdy, zdravotní a sociální pojištění a dań, přes to prostě nejede vlak.
Práce mě strašně moc baví. Jako v každé práci (myslím), je i v té mé pár věcí, které mě nebaví, ale udělat se musí. Tak to prostě je. Jsem v práci spokojená až šťastná. Hodně let jsem dělala vedoucí, i většímu kolektivu. Tam jsem tolik spokojená nebyla, protože nejsem řídící typ. Je prima, že jsem teď svou paní a mám i částečně home office, jak chci. Řídím si to, kdy práci udělám, podle sebe. Když už toho mám dost, jdu se projít, přesunu se domů, jedu na výlet, na kolo, na jógu, plavat a pak po odpočinku zase v práci pokračuji doma, když je to potřeba.
Z toho, co popisuješ, bych buď odešla, anebo bych se pokusila srovnat si to v hlavě, co je důležité, co ne, pracovala bych v klidu, nenervila se, že je toho moc a nestíhám. Dělala bych, co to jde, a když nestihnu, tak nestihnu. Kdyby to trvalo delší dobu, žádala bych svého šéfa o řešení, s pádnými důkazy, že je toho na mě opravdu moc.
Víc, než týden dovolené jsem neměla asi 12 let. V mé práci si nemůžu dovolit vypadnout na víc, než týden. Žádný zástup nemám.
To, co popisuješ, Damilo, jsem v práci prožívala asi 16 let. Padala jsem "na hubu". Ale bavilo mě to a vždy jsme to zvládli. Teď jsem šťastná, že mi majitelé dali takovou, jak já říkám, "trafiku". Že si mě nechali. Práce je moc, ale je mnohem klidnější a jsem svou paní.

Evo, jak tě tak čtu, tak jsem vlastně ráda, že na tom jsem tak jak jsem. :-)

Já si "můžu dovolit" stonat, nevyhodili by mě, i jsem ve většině v práci nahraditelná pracovně (lidsky asi hůře, tak to má tady ale každý, jsou tam důležité i osobní vazby), jen kolegové by toho pak měli více. A samozřejmě neplánuji onemocnět, chraň Bůh!

Doma nepracuji, jen výjimečně udělám nějaký zápis z domu, když nestihnu v práci a je to důležité. Nepadám na hubu, domů si to neberu.
Co mě trochu znepokojuje, je množství různých činností, které jsme nuceni vykonávat, a které nutně tříští pozornost a odvádí od skutečné práce, tedy práce s klientem.
K naší práci, abychom se vůbec uživili, patří propagace, prezentování na veřejnosti, komunikace s jinými organizacemi, a tuny administrace, na všechno lejstro, každý měsíc o nějaké navíc.

Bojím se už aby pro všechen ten boj o přežití a papírování bylo vidět ještě na ty, pro které to má všechno sloužit. Původní poslání.

helena napsal(a):

se na nás hrne více a více zodpovědnosti a úkonů, které dříve nebyly, více papírů, více organizace, více klientů, větší potřeby, nároky... Co se asi musí stát, aby se tolik těch požadavků shora přestalo hrnout?
Hm... a jsou ty požadavky oprávněný nebo jen "shora" opruzujou?

Jsou oprávněné z jejich hlediska.
Pro klienta přínosem nejsou. I když se zaštiťují jejich bezpečím, apod.

helena napsal(a):

Říkám si-proč? Lidé, kteří jsou schopní, kvalifikovaní, poctiví...jsou odsouzeni k vysosání a odhození?
Právě pro ty vlastnosti, který uvádíš, děvče...

To zní jako by bylo nevhodné pro práci být zapálený, kvalifikovaný a poctivý. Tak zkažený svět snad ještě není, ne?

Damilo,
to je teď asi celkový trend. Zaměstnavatelé požadují větší a větší efektivitu, úřady potřebují víc a víc dokumentace a zároveň podnikatelé chtějí čím dál tím víc zvyšovat své zisky. Lidé přestávají být důležití, ale stávají se jen nástrojem pro zvyšování obratu, protože je dostatek vzdělaných pracovních sil. Nevím, kam až to dojde, ale jednou se tohle všechno zbortí. V Japonsku už to začíná. Lidé se tam extrémně fixují na výkony a stále více a více lidí páchá sebevraždy.
Není řešení snažit se to všechno zvládnout. Také jsem se o to snažila být perfektní asistentka, stále jsem měla strach, že udělám chybu, že mě vyhodí, kdo zaplatí hypotéku, zda najdu jiné místo.... ale ruku na srdce: chceš žít celý život v tomto strachu, tempu a vyčerpání? Nebo raději opustíš to, na čem lpíš, a začneš si práci užívat?
Já bych tohle řekla šéfovi. Že svoji práci  miluješ, ale jsi vyčerpaná a začínáš dělat chyby. Že bys potřeboval míň práce, ale zároveň bys jí udělala kvalitněji (a možná ve výsledku více).
Jinak já dělám práci, která mě baví, naplňuje, je to můj koníček. Ale jsem OSVČ. Občas mám taky pocit, že už to prostě nedám, už nemůžu, sem tam nějaká depka, ale pak se to urovná. Je potřeba naučit se vědomě odpočívat. Třeba když ti hlava pořád "mele" kdo co máš udělat, co zařídit, dokonce i o víkendu, ve svátek, tak si opakuji, že dnes nic nemusím a snažím se dopřát si ten luxus prostě nezvednout telefon nebo nevyřešit mail, který spěchá, protože prostě mé zdraví je přednější než přijít o zákazníka :)

Pustě závidím všem, které jejich práce baví. Mně nebaví a nikdy nebavila žádná práce, chodím tam celý život s odporem. Možná to souvisí s tím, že jsem vystudovala obor, který je mi zcela vzdálený a v kterém jsem nikdy nebyla dobrá, ale spíš si myslím, že je to tím, že já celkově nesnáším, když něco musím.  A hlavně když to musím dlouho, což je pro mě 8,5 hodin denně 5 dní v týdnu. Kdybych svoji práci mohla dělat tak 2 hodiny 3x týdně, asi bych to snášela mnohem líp. Zajímavé ale je, že jsem vždycky strašně ráda chodila do školy a učila se nové věci. Něco jsem brala vysloveně jako zábavu - dějepis, literaturu, ruštinu, angličtinu, ale ani ostatní předměty mi nevadily, vždycky jsem si v nich našla něco, co mě zajímalo. Ani vysoká mi až tak nevadila, i když obor mě jako takový nebavil. Ale už ve škole jsem věděla, že nejsem typ, který by uměl nabyté vědomosti uplatnit v praxi, děsila jsem se toho, že budu muset do práce a přesně to, čeho jsem se děsila, se stalo. Práce mě nikdy nebavila a nešla mi. Jestli existuje něco jako dyspraxie, tak to mám já - neumím uplatnit svoje poznatky v praxi. Kdybych mohla, budu celý život studovat, strašně ráda se dozvídám nové věci, nejlépe ty, které jsou mi úplně k ničemu. Už se těším, že v důchodu budu chodit na Univerzitu třetího věku. Práce je pro mě ale strašný stres, každé ráno je mi úzko, když musím do práce, v kanceláři se musím do práce strašně nutit a kolikrát se mi chce strašně brečet. Vím, že svoji práci nedělám dobře, nikdy jsem nedělala, snažím se, ale je pořád spousta věcí, které nevím, neumím, nevím si s nimi rady. Někdy si říkám, že by to bylo jiné, kdybych věděla, že když udělám 1+1 a vyjde mi 2, tak budu vědět, že je to správně, v pořádku, odškrtnuto. Ale v mém oboru jsou všechny hodnoty relativní a to je právě ten problém, nikdy nepoznám, že výsledek je správný. A ta správnost je také relativní, neposuzuju ji já, ale můj nadřízený orgán a je to věc názoru. Chodím do práce od roku 1982 s přestávkou 2 mateřských a už jsem z toho všeho unavená, otrávená, vyšťavená. Těším se do důchodu, že nebudu muset dělat nic. S důrazem na muset, ne na nic.

Jsou oprávněné z jejich hlediska. Pro klienta přínosem nejsou. I když se zaštiťují jejich bezpečím, apod.
Obecně vzato "oprávněné z jejich hlediska" může bejt pochopitelnej způsob "ochrany".
Vezmi si ty příklady z Émeriky, kdy někdo vysoudí neuvěřitelný odškodnění jen proto, že na kelímku s kafem není upozornění, že je horký...
To zní jako by bylo nevhodné pro práci být zapálený, kvalifikovaný a poctivý. Tak zkažený svět snad ještě není, ne?
Skoro jo... někde...
Ale ono je to trošku jinak - "zapálený, kvalifikovaný a poctivý" sice člověk může bejt celej život, ovšem v různý intenzitě, která se mění i neovlivnitelně (zdraví, věk, třeba i situace doma atd.)... a zaměstnavatel holt požaduje to stoprocentní nasazení ve všech položkách a když ho nedostává, buď se zajímá a případně vyjde vstříc, nebo nahradí kus za kus. Bohužel obojí je v jeho kompetenci.
Tohle znáš?
Mladá a starší pracovnice jdou spolu do zaměstnání.
Mladá - notebook, dva mobily, tři čipové karty na krku, několik flešek, kufřík plný prezentací atd.
Starší - uvolněná, jen kabelku a igelitku s jablkem a jogurtem...
Mladá říká s obdivem: "Paní kolegyně - po tolika letech práce to máte všechno v hlavě, že?"
"Ne slečno - u pr*ele!"

Mně nebaví a nikdy nebavila žádná práce, chodím tam celý život s odporem.
Já teda nevím, Ivano... ale vyštudovat cosi jen proto, abych "měla školu" a za nějakejch pětatřicet let si neumět najít práci, která by byla aspoň trochu přijatelná, tomu nerozumím.
Taky jsem vždycky nedělala (nemohla dělat) jen to, co by mě JENOM bavilo... ale na druhou stranu nikdy to, k čemu bych měla odpor - namátkou třeba pás ve fabrice. Teda - kdybych skutečně nebylo zbytí, vzala bych to - ale ne do konce života.

Ivi, mňa moja práca baví, ale neistotou trpím denne - neexistuje v nej "dobre" alebo "zle", aspoň nie jednoznačne. :/ A možno si vieš predstaviť, že spätné reakcie sú väčšinou tie negatívne - chválou sa obťažuje málokto. Preto som strašne rada skoro za AKÚKOĽVEK spätnú väzbu, najmä od tých. ktorých sa to priamo týka. V poslednom čase, odkedy mi pozmenili pracovnú náplň (alebo skôr objednávateľa), je to o niečo lepšie. Ale celkovo nula, nula prd. (A občasné sprdnutie.)

Ivana napsal(a):

Pustě závidím všem, které jejich práce baví. Mně nebaví a nikdy nebavila žádná práce, chodím tam celý život s odporem. Možná to souvisí s tím, že jsem vystudovala obor, který je mi zcela vzdálený a v kterém jsem nikdy nebyla dobrá, ale spíš si myslím, že je to tím, že já celkově nesnáším, když něco musím.  A hlavně když to musím dlouho, což je pro mě 8,5 hodin denně 5 dní v týdnu. Kdybych svoji práci mohla dělat tak 2 hodiny 3x týdně, asi bych to snášela mnohem líp. Zajímavé ale je, že jsem vždycky strašně ráda chodila do školy a učila se nové věci. Něco jsem brala vysloveně jako zábavu - dějepis, literaturu, ruštinu, angličtinu, ale ani ostatní předměty mi nevadily, vždycky jsem si v nich našla něco, co mě zajímalo. Ani vysoká mi až tak nevadila, i když obor mě jako takový nebavil. Ale už ve škole jsem věděla, že nejsem typ, který by uměl nabyté vědomosti uplatnit v praxi, děsila jsem se toho, že budu muset do práce a přesně to, čeho jsem se děsila, se stalo. Práce mě nikdy nebavila a nešla mi. Jestli existuje něco jako dyspraxie, tak to mám já - neumím uplatnit svoje poznatky v praxi. Kdybych mohla, budu celý život studovat, strašně ráda se dozvídám nové věci, nejlépe ty, které jsou mi úplně k ničemu. Už se těším, že v důchodu budu chodit na Univerzitu třetího věku. Práce je pro mě ale strašný stres, každé ráno je mi úzko, když musím do práce, v kanceláři se musím do práce strašně nutit a kolikrát se mi chce strašně brečet. Vím, že svoji práci nedělám dobře, nikdy jsem nedělala, snažím se, ale je pořád spousta věcí, které nevím, neumím, nevím si s nimi rady. Někdy si říkám, že by to bylo jiné, kdybych věděla, že když udělám 1+1 a vyjde mi 2, tak budu vědět, že je to správně, v pořádku, odškrtnuto. Ale v mém oboru jsou všechny hodnoty relativní a to je právě ten problém, nikdy nepoznám, že výsledek je správný. A ta správnost je také relativní, neposuzuju ji já, ale můj nadřízený orgán a je to věc názoru. Chodím do práce od roku 1982 s přestávkou 2 mateřských a už jsem z toho všeho unavená, otrávená, vyšťavená. Těším se do důchodu, že nebudu muset dělat nic. S důrazem na muset, ne na nic.

Ivano, když bych si měla zkazit prací, která mě nebaví, celý život, tak to si radši hodím mašli.

Tulipánka napsal(a):

Ivano, když bych si měla zkazit prací, která mě nebaví, celý život, tak to si radši hodím mašli.

No to je opravdu velmi empatické konstatování. :dumbom:

Eva. napsal(a):

Tulipánka napsal(a):

Ivano, když bych si měla zkazit prací, která mě nebaví, celý život, tak to si radši hodím mašli.

No to je opravdu velmi empatické konstatování. :dumbom:

No on si to člověk často ani nechce uvědomit a když to napíšu na tvrdo, tak to tady před ním stojí a už před tím utéct nemůže. Fakt nevím, co empatického napsat. Nejsilnějším impulsem pro změnu jsou negativní emoce, ne ty pozitivní. Dokud si tu realitu neuvědomí, nic s tím neudělá. Já sama vím, co nejvíc funguje, aby člověk udělal změnu. Byla jsem přesně v té situaci, co Ivana. A věty typu: když změníš práci, tak možná uvidíš, že to nebylo tak špatné, ty mi fakt nepomáhaly. Pomohla mi až kolegyně, díky které jsem skončila u psychologa a dostala prášky na nervy. Jinak bych se odtamtud nehla :(

Tulipánka napsal(a):

No on si to člověk často ani nechce uvědomit a když to napíšu na tvrdo, tak to tady před ním stojí a už před tím utéct nemůže. Fakt nevím, co empatického napsat. Nejsilnějším impulsem pro změnu jsou negativní emoce, ne ty pozitivní. Dokud si tu realitu neuvědomí, nic s tím neudělá. Já sama vím, co nejvíc funguje, aby člověk udělal změnu. Byla jsem přesně v té situaci, co Ivana. A věty typu: když změníš práci, tak možná uvidíš, že to nebylo tak špatné, ty mi fakt nepomáhaly. Pomohla mi až kolegyně, díky které jsem skončila u psychologa a dostala prášky na nervy. Jinak bych se odtamtud nehla :(

Nejspíš bys opravdu měla počítat alespoň do sta a přemýšlet nejdříve o tom, co tady Ivana za ty roky psala, v jakém je věku, čím trpí atd. Pak by ti možná došlo, že jsi zrovna tímhle psaním zrovna Ivaně jako slon v porcelánu, Tulipáno. :(:dumbom:

Tulipánka napsal(a):

No on si to člověk často ani nechce uvědomit a když to napíšu na tvrdo, tak to tady před ním stojí a už před tím utéct nemůže. Fakt nevím, co empatického napsat. Nejsilnějším impulsem pro změnu jsou negativní emoce, ne ty pozitivní. Dokud si tu realitu neuvědomí, nic s tím neudělá. Já sama vím, co nejvíc funguje, aby člověk udělal změnu. Byla jsem přesně v té situaci, co Ivana. A věty typu: když změníš práci, tak možná uvidíš, že to nebylo tak špatné, ty mi fakt nepomáhaly. Pomohla mi až kolegyně, díky které jsem skončila u psychologa a dostala prášky na nervy. Jinak bych se odtamtud nehla :(

Vážně jsi byla přesně v té situaci, co Ivana? Nebyla. Protože ty nejsi Ivana.
A že ty sama víš, co nejvíc funguje? Ano, nejspíš víš. Ale co nejvíce funguje pro tebe.
Ale Ivana, já, ... nejsme ty.
A taky nám není tolik, co tobě. Až ti bude tolik, a budeš hledat práci, pak povídej...
A než zase něco plácneš, přečti si třeba to, jak Ivana ne tak dávno hledala práci. A že je sama, samoživitelka. Ji žádný manžel nepodrží, jako podrží tebe ten tvůj...
Hlavně, že máš nastudované různé psycholéčby. Ale akorát nastudované. V praxi je nejspíš uvádět nedovedeš. Protože takový člověk musí být především empatický.
Tak klid, ano? A uvědom si, že každý člověk je originál a co platí u tebe, nemusí platit u jiných.

Eva. napsal(a):

Tulipánka napsal(a):

No on si to člověk často ani nechce uvědomit a když to napíšu na tvrdo, tak to tady před ním stojí a už před tím utéct nemůže. Fakt nevím, co empatického napsat. Nejsilnějším impulsem pro změnu jsou negativní emoce, ne ty pozitivní. Dokud si tu realitu neuvědomí, nic s tím neudělá. Já sama vím, co nejvíc funguje, aby člověk udělal změnu. Byla jsem přesně v té situaci, co Ivana. A věty typu: když změníš práci, tak možná uvidíš, že to nebylo tak špatné, ty mi fakt nepomáhaly. Pomohla mi až kolegyně, díky které jsem skončila u psychologa a dostala prášky na nervy. Jinak bych se odtamtud nehla :(

Nejspíš bys opravdu měla počítat alespoň do sta a přemýšlet nejdříve o tom, co tady Ivana za ty roky psala, v jakém je věku, čím trpí atd. Pak by ti možná došlo, že jsi zrovna tímhle psaním zrovna Ivaně jako slon v porcelánu, Tulipáno. :(:dumbom:

Evo, je vidět, že jsem píchla do vosího hnízda i u tebe ;) Kočko, já nikde nepíšu, že nemám úctu k tomu, co jste zvládly. Já jen píšu, že dělat chudinky, kolik je vám let a jak jste to měly těžké, to jsou je stížnosti a ty vás dál neposunou. Stěžovat si na to, jak nemůžete tohle, protože a nemůžete tohle protože... to jsou jen výmluvy. Znám je moooc dobře od mé mamky. Ta v tom také žije. Vždycky se najde důvod, že je to moc těžké a překážka, kterou není možné překonat. Ty vůbec nevíš, čím jsem prošla a děláš unáhlené závěry. Pokud někdo trpí, je v roli oběti a ten, kdo ho v tom podporuje, mu nedělá vůbec dobrou službu. Protože dokud se dostatečně nenaštve, nic se nezmění. Role oběti je velmi pohodlná, protože umožňuje, aby tě někdo podržel. A když tě někdo drží, nemáš svoji sílu, ale vzdáváš se jí. Podržet jde chvíli, když jsi fakt na dně, ale dělat ze sebe oběť roky.... člověk si sám zničí život a ještě stále nutí ostatní, aby ho litovali...

Eva. napsal(a):

Tulipánka napsal(a):

No on si to člověk často ani nechce uvědomit a když to napíšu na tvrdo, tak to tady před ním stojí a už před tím utéct nemůže. Fakt nevím, co empatického napsat. Nejsilnějším impulsem pro změnu jsou negativní emoce, ne ty pozitivní. Dokud si tu realitu neuvědomí, nic s tím neudělá. Já sama vím, co nejvíc funguje, aby člověk udělal změnu. Byla jsem přesně v té situaci, co Ivana. A věty typu: když změníš práci, tak možná uvidíš, že to nebylo tak špatné, ty mi fakt nepomáhaly. Pomohla mi až kolegyně, díky které jsem skončila u psychologa a dostala prášky na nervy. Jinak bych se odtamtud nehla :(

Vážně jsi byla přesně v té situaci, co Ivana? Nebyla. Protože ty nejsi Ivana.
A že ty sama víš, co nejvíc funguje? Ano, nejspíš víš. Ale co nejvíce funguje pro tebe.
Ale Ivana, já, ... nejsme ty.
A taky nám není tolik, co tobě. Až ti bude tolik, a budeš hledat práci, pak povídej...
A než zase něco plácneš, přečti si třeba to, jak Ivana ne tak dávno hledala práci. A že je sama, samoživitelka. Ji žádný manžel nepodrží, jako podrží tebe ten tvůj...
Hlavně, že máš nastudované různé psycholéčby. Ale akorát nastudované. V praxi je nejspíš uvádět nedovedeš. Protože takový člověk musí být především empatický.
Tak klid, ano? A uvědom si, že každý člověk je originál a co platí u tebe, nemusí platit u jiných.

Ano, byla jsem v té situaci: měla jsem práci, která mě nebavila, vůbec jsem se do práce netěšila a jen přežívala a těšila se, až budu mít volno. A ty strachy, co máme kolem, ty jsou také podobné: strach ze ztráty zaměstnání, už se neuplatním, nenajdu žádné místo, z čeho budeme platit hypotéku, z čeho budeme žít.... já byla pro jistotu stabilního příjmu ochotná obětovat své zdraví a vlastně od té doby už to není v pořádku.
Tuhle větu přesně znám od mé mamky, oběti: počkej, až ti bude tolik, co nám. Počkej, až budeš mít dítě, taky budeš vařit - nevařím :D
A na ostatní tvé soudy nebudu reagovat, nemá to smysl někoho o něčem přesvědčovat.

co tady Ivana za ty roky psala, v jakém je věku, čím trpí atd...
Až ti bude tolik, a budeš hledat práci, pak povídej...
jak Ivana ne tak dávno hledala práci. A že je sama, samoživitelka.
Ono je snadný vybrat si jen ty "klacky", kterejma se dá Tulipánka bacit po kebulce... bez ohledu na to, "co tady Ivana za ty roky psala"
Tím, "čím trpí", netrpí celej život, takže například "že jsem vystudovala obor, který je mi zcela vzdálený a v kterém jsem nikdy nebyla dobrá" s tím dost pravděpodobně nesouvisí...
Myslím, že "samoživitelka" v době, kdy hledala ani ne půl roku(!) místo už asi taky nebyla - ale tam si fakt nejsem jistá, jestli děti/dítě náhodou ještě neštudovaly. Zato si vzpomínám, jak o tý době skuhrala, že musela žít z nějakejch deseti táců a vůbec se jí nelíbilo, jak se musí omezovat - což v tom vytouženým důchodu asi bude muset taky, leda by jí to vyvážilo to, že do práce teda už nikdy...
PS - bylo mi taky dost let, taky jsem hledala práci, akorát že jsem neměla ausgerechnet tu samou diagnózu jako Ivana... tak se snad k tématu vyjádřit smím

Tulipánko, u mě jsi vedle, mám skvělou práci a můj zaměstnavatel si mě cení.
Ale když se někdo tak neomaleně, jako ty, zmínkou o hození mašle, dotkne někoho, koho považuji za svou kamarádku, tak se ozvu. To je tak netaktní a hrubé, cos napsala. Ty si klidně mašli házej, když chceš, ale nech si to pro sebe.
Jo, a kočka fakt nejsem. :lol:

heleno, pro mě je samoživitelka každá žena, která žije sama a nemůže se v případě nouze spolehnout na příjem partnera. Stejně jako je pro mě samoživitelem muž, který žije sám a nemůže se v případě nouze spolehnout na příjem partnerky.
Nepsala jsem - rodič samoživitel, ale samoživitel.

Ja myslim, ze s tim, co Ivana napsala o svem vztahu k uceni se a praci, by se hodila do knihovny, mozna aj vedecke... Tam by si rochnila, ne?

Taky si myslím, že by se Ivaně mohlo líbit v knihovně.
Mně taky. Na stáří v důchodu uvažuji o tom, že bych vypomáhala v naší knihovně anebo v infocentru. :)

helena napsal(a):

co tady Ivana za ty roky psala, v jakém je věku, čím trpí atd...
Až ti bude tolik, a budeš hledat práci, pak povídej...
jak Ivana ne tak dávno hledala práci. A že je sama, samoživitelka.
Ono je snadný vybrat si jen ty "klacky", kterejma se dá Tulipánka bacit po kebulce... bez ohledu na to, "co tady Ivana za ty roky psala" http://fora.babinet.cz/img/smilies/vissla.gif
Tím, "čím trpí", netrpí celej život, takže například "že jsem vystudovala obor, který je mi zcela vzdálený a v kterém jsem nikdy nebyla dobrá" s tím dost pravděpodobně nesouvisí...
Myslím, že "samoživitelka" v době, kdy hledala ani ne půl roku(!) místo už asi taky nebyla - ale tam si fakt nejsem jistá, jestli děti/dítě náhodou ještě neštudovaly. Zato si vzpomínám, jak o tý době skuhrala, že musela žít z nějakejch deseti táců a vůbec se jí nelíbilo, jak se musí omezovat - což v tom vytouženým důchodu asi bude muset taky, leda by jí to vyvážilo to, že do práce teda už nikdy...
PS - bylo mi taky dost let, taky jsem hledala práci, akorát že jsem neměla ausgerechnet tu samou diagnózu jako Ivana... tak se snad k tématu vyjádřit smím http://fora.babinet.cz/img/smilies/wink.png

Heleno, děkuji :-)
víš, co je na tomhle všem super? Jsem to opravdu já, kdo píše, není to někdo, kdo by se bál říct svůj názor, aby ho tady neukamenovali. A i když se možná chovám trochu nabubřele, tak už mně kritika vůbec nevadí :) Dříve jsem se bála napsat něco, co by nemuselo být přijímáno a když se mi to i tak podařilo a snesla se na mě vlna kritiky, hned jsem si říkala, že jsem asi fakt špatná, udělala jsem něco nesprávného a fakt hodně jsem se za to styděla a cítila se pořádně mizerně. A teď ne. Protože to, co píšu, cítím od srdce. A i kdyby jsem se mýlila, dokážu se s tím přijmout :)

Když máš potřebu o tomhle psát, tak to ještě nebude tak úplně OK.
Ale časem to určitě přijde.
Být sama sebou ovšem neznamená prostořekost, neomalenost, nabubřelost... Jsou jisté hranice. Které si musí každý najít sám v sobě. Protože jeho svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.
A psát o házení mašle tak, jak jsi to napsala ty, je přes čáru. Ale časem si na to taky přijdeš.
Vrah by taky mohl říkat, že to vůbec neva, že vraždí, protože on takový prostě je. On se s tím dokáže přijmout...

Eva. napsal(a):

Když máš potřebu o tomhle psát, tak to ještě nebude tak úplně OK.
Ale časem to určitě přijde.
Být sama sebou ovšem neznamená prostořekost, neomalenost, nabubřelost... Jsou jisté hranice. Které si musí každý najít sám v sobě. Protože jeho svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.
A psát o házení mašle tak, jak jsi to napsala ty, je přes čáru. Ale časem si na to taky přijdeš.
Vrah by taky mohl říkat, že to vůbec neva, že vraždí, protože on takový prostě je. On se s tím dokáže přijmout...

Evo,
dovolím si nesouhlasit. Být sama sebou znamená projevovat se i se svými "špatnými" vlastnostmi a vidět v nich ten dar. Když ze sebe děláš diplomata, nejsi to ty. Na nikoho neútočím, jako ty, když ti někdo "šlápne" na tvoji bolístku. Řekla jsem svůj názor, že JÁ bych si hodila mašli. Sundej si prosím ty své brýle stvořené z tvých iluzí a pak si to vlákno znovu přečti. Nikdo na nikoho nestřílí a ty přesto vyvoláváš paniku.

Pro Evu :hjarta: http://www.pronaladu.cz/proc-je-tak-tezke-byt-stastny/

Tulipánka napsal(a):

Evo,
dovolím si nesouhlasit. Být sama sebou znamená projevovat se i se svými "špatnými" vlastnostmi a vidět v nich ten dar. Když ze sebe děláš diplomata, nejsi to ty. Na nikoho neútočím, jako ty, když ti někdo "šlápne" na tvoji bolístku. Řekla jsem svůj názor, že JÁ bych si hodila mašli. Sundej si prosím ty své brýle stvořené z tvých iluzí a pak si to vlákno znovu přečti. Nikdo na nikoho nestřílí a ty přesto vyvoláváš paniku.

To není tvůj názor.
Není názor, co BYCH...
To jsou jenom povídačky.  Kdyby byly ryby....
Nevíš, co bys skutečně udělala... Až daná situace by to ukázala, co bys...

Být sama sebou ovšem neznamená prostořekost, neomalenost, nabubřelost...
Ano - ovšem "Quod licet..."
Jsou jisté hranice. Které si musí každý najít sám v sobě.
Jestliže ony hranice jednoho neodpovídají tomu, jak je má nastavený druhej, nemusí to ještě znamenat, že jsou ty první/druhý proto nastavený špatně.
To není tvůj názor. Není názor, co BYCH...
Ne?
A co to tedy je, pominu-li výraz "povídačky"?
Názor je jen jinej výraz pro mínění či hledisko - takže "co BYCH" je současnej pohled jedince na možnej přístup k budoucí situaci. Představa...

Tulipánka napsal(a):

Ivana napsal(a):

Pustě závidím všem, které jejich práce baví. Mně nebaví a nikdy nebavila žádná práce, chodím tam celý život s odporem. Možná to souvisí s tím, že jsem vystudovala obor, který je mi zcela vzdálený a v kterém jsem nikdy nebyla dobrá, ale spíš si myslím, že je to tím, že já celkově nesnáším, když něco musím.  A hlavně když to musím dlouho, což je pro mě 8,5 hodin denně 5 dní v týdnu. Kdybych svoji práci mohla dělat tak 2 hodiny 3x týdně, asi bych to snášela mnohem líp. Zajímavé ale je, že jsem vždycky strašně ráda chodila do školy a učila se nové věci. Něco jsem brala vysloveně jako zábavu - dějepis, literaturu, ruštinu, angličtinu, ale ani ostatní předměty mi nevadily, vždycky jsem si v nich našla něco, co mě zajímalo. Ani vysoká mi až tak nevadila, i když obor mě jako takový nebavil. Ale už ve škole jsem věděla, že nejsem typ, který by uměl nabyté vědomosti uplatnit v praxi, děsila jsem se toho, že budu muset do práce a přesně to, čeho jsem se děsila, se stalo. Práce mě nikdy nebavila a nešla mi. Jestli existuje něco jako dyspraxie, tak to mám já - neumím uplatnit svoje poznatky v praxi. Kdybych mohla, budu celý život studovat, strašně ráda se dozvídám nové věci, nejlépe ty, které jsou mi úplně k ničemu. Už se těším, že v důchodu budu chodit na Univerzitu třetího věku. Práce je pro mě ale strašný stres, každé ráno je mi úzko, když musím do práce, v kanceláři se musím do práce strašně nutit a kolikrát se mi chce strašně brečet. Vím, že svoji práci nedělám dobře, nikdy jsem nedělala, snažím se, ale je pořád spousta věcí, které nevím, neumím, nevím si s nimi rady. Někdy si říkám, že by to bylo jiné, kdybych věděla, že když udělám 1+1 a vyjde mi 2, tak budu vědět, že je to správně, v pořádku, odškrtnuto. Ale v mém oboru jsou všechny hodnoty relativní a to je právě ten problém, nikdy nepoznám, že výsledek je správný. A ta správnost je také relativní, neposuzuju ji já, ale můj nadřízený orgán a je to věc názoru. Chodím do práce od roku 1982 s přestávkou 2 mateřských a už jsem z toho všeho unavená, otrávená, vyšťavená. Těším se do důchodu, že nebudu muset dělat nic. S důrazem na muset, ne na nic.

Ivano, když bych si měla zkazit prací, která mě nebaví, celý život, tak to si radši hodím mašli.

No, keďže napísala, že ju nebaví ŽIADNA práca... :/ tak ju navádzaš na pekné veci. Ale, samozrejme, so svojím životom máš právo robiť, čo chceš, a hádzať tiež čím chceš...

Tulipánka napsal(a):

Eva. napsal(a):

Tulipánka napsal(a):

No on si to člověk často ani nechce uvědomit a když to napíšu na tvrdo, tak to tady před ním stojí a už před tím utéct nemůže. Fakt nevím, co empatického napsat. Nejsilnějším impulsem pro změnu jsou negativní emoce, ne ty pozitivní. Dokud si tu realitu neuvědomí, nic s tím neudělá. Já sama vím, co nejvíc funguje, aby člověk udělal změnu. Byla jsem přesně v té situaci, co Ivana. A věty typu: když změníš práci, tak možná uvidíš, že to nebylo tak špatné, ty mi fakt nepomáhaly. Pomohla mi až kolegyně, díky které jsem skončila u psychologa a dostala prášky na nervy. Jinak bych se odtamtud nehla :(

Vážně jsi byla přesně v té situaci, co Ivana? Nebyla. Protože ty nejsi Ivana.
A že ty sama víš, co nejvíc funguje? Ano, nejspíš víš. Ale co nejvíce funguje pro tebe.
Ale Ivana, já, ... nejsme ty.
A taky nám není tolik, co tobě. Až ti bude tolik, a budeš hledat práci, pak povídej...
A než zase něco plácneš, přečti si třeba to, jak Ivana ne tak dávno hledala práci. A že je sama, samoživitelka. Ji žádný manžel nepodrží, jako podrží tebe ten tvůj...
Hlavně, že máš nastudované různé psycholéčby. Ale akorát nastudované. V praxi je nejspíš uvádět nedovedeš. Protože takový člověk musí být především empatický.
Tak klid, ano? A uvědom si, že každý člověk je originál a co platí u tebe, nemusí platit u jiných.

Ano, byla jsem v té situaci: měla jsem práci, která mě nebavila, vůbec jsem se do práce netěšila a jen přežívala a těšila se, až budu mít volno. A ty strachy, co máme kolem, ty jsou také podobné: strach ze ztráty zaměstnání, už se neuplatním, nenajdu žádné místo, z čeho budeme platit hypotéku, z čeho budeme žít.... já byla pro jistotu stabilního příjmu ochotná obětovat své zdraví a vlastně od té doby už to není v pořádku.
Tuhle větu přesně znám od mé mamky, oběti: počkej, až ti bude tolik, co nám. Počkej, až budeš mít dítě, taky budeš vařit - nevařím :D
A na ostatní tvé soudy nebudu reagovat, nemá to smysl někoho o něčem přesvědčovat.

A koľko rokov si sa liečila na depresiu?
(Ja keď som - si myslím - mala depresiu = teda, nebola som u lekára, nemala som silu ani dohodnúť si návštevu, ale zdá sa mi, že to bola regulérna depresia = nevládala som ani zmeniť značku zubnej pasty alebo ísť inou trasou do práce... nieto ešte zmeniť PRÁCU. Je fakt, že to asi bolo akútne a chronická depresia môže byť iná, ale - ktovie...)

Selima napsal(a):

Tulipánka napsal(a):

Eva. napsal(a):

Vážně jsi byla přesně v té situaci, co Ivana? Nebyla. Protože ty nejsi Ivana.
A že ty sama víš, co nejvíc funguje? Ano, nejspíš víš. Ale co nejvíce funguje pro tebe.
Ale Ivana, já, ... nejsme ty.
A taky nám není tolik, co tobě. Až ti bude tolik, a budeš hledat práci, pak povídej...
A než zase něco plácneš, přečti si třeba to, jak Ivana ne tak dávno hledala práci. A že je sama, samoživitelka. Ji žádný manžel nepodrží, jako podrží tebe ten tvůj...
Hlavně, že máš nastudované různé psycholéčby. Ale akorát nastudované. V praxi je nejspíš uvádět nedovedeš. Protože takový člověk musí být především empatický.
Tak klid, ano? A uvědom si, že každý člověk je originál a co platí u tebe, nemusí platit u jiných.

Ano, byla jsem v té situaci: měla jsem práci, která mě nebavila, vůbec jsem se do práce netěšila a jen přežívala a těšila se, až budu mít volno. A ty strachy, co máme kolem, ty jsou také podobné: strach ze ztráty zaměstnání, už se neuplatním, nenajdu žádné místo, z čeho budeme platit hypotéku, z čeho budeme žít.... já byla pro jistotu stabilního příjmu ochotná obětovat své zdraví a vlastně od té doby už to není v pořádku.
Tuhle větu přesně znám od mé mamky, oběti: počkej, až ti bude tolik, co nám. Počkej, až budeš mít dítě, taky budeš vařit - nevařím :D
A na ostatní tvé soudy nebudu reagovat, nemá to smysl někoho o něčem přesvědčovat.

A koľko rokov si sa liečila na depresiu?
(Ja keď som - si myslím - mala depresiu = teda, nebola som u lekára, nemala som silu ani dohodnúť si návštevu, ale zdá sa mi, že to bola regulérna depresia = nevládala som ani zmeniť značku zubnej pasty alebo ísť inou trasou do práce... nieto ešte zmeniť PRÁCU. Je fakt, že to asi bolo akútne a chronická depresia môže byť iná, ale - ktovie...)

Seli, ne, já se neléčila na depresi. Dostala jsem jen prášky, aby mi ty stresy v prácy byl\ víc šuma fuk, prostě na uklidnění. Brala jsem je jen pár měsíců, pak jsem se sbalila a z práce odešla. Teď už je neberu.

Eva. napsal(a):

heleno, pro mě je samoživitelka každá žena, která žije sama a nemůže se v případě nouze spolehnout na příjem partnera. Stejně jako je pro mě samoživitelem muž, který žije sám a nemůže se v případě nouze spolehnout na příjem partnerky.
Nepsala jsem - rodič samoživitel, ale samoživitel.

bylo by fajn, kdyby sis uvědomila co znamená pojem samoživitel, ano. samoživitel je osamělý rodič a tím Ivana není.

No vidis. Ty mas taky "profesionalni deformaci", mmch. podobnou, jako Majka "ve svem oboru"... Ja taky, a to v mnoha smerech, diky sve zdanlive fluktuaci. Vsude, kde jsem se v zamestnani nejakym zpusobem zdokonalila, jsem zrejme urcitou deformaci ziskala, jen diky tomu, ze jsem "do veci videla vic", nez ti, co o ni nezavadili ani z rychliku...
Takze ja napr.pojem SAMOZIVITELKA ouplne spokojene a neznaje odbornych terminu z právního/pràvnického slovniku, muzu povazovat za vystizny, primereny a dostacujici pro zenu, kt.se (ev.muže, deti, rofice a kdovikoho jeste...) živí SAMA SVOJI PRACI, NEBO JINYM PRIJMEM.
Je na to vsecko jen sama, proto samoziivitelka... ;)

Ty mas taky "profesionalni deformaci"
Nejde o deformaci, ale patřičný používání termínů tak, aby si lidi rozuměli.
Jestliže je "na to vsecko jen sama", pak by každá samodruhá byla samoživitelka...

Ne. Protoze může mit muže, partnera a pod., ktery ji stravovani sebe i mimina dotuje. Ten vyraz vubec neni primereny, pokud ona neprovdana matka ma milence, partnera nebo i nekolik, uredne vystupuje jako "sama", bere davky a pod., a je na tom urcite lepe, nez jeji OPRAVDU SAMA kolegyne.
Aby ten nazev byl jednoznacny, musel by byt i pravdivy.

Eva. napsal(a):

Tulipánko, u mě jsi vedle, mám skvělou práci a můj zaměstnavatel si mě cení.
Ale když se někdo tak neomaleně, jako ty, zmínkou o hození mašle, dotkne někoho, koho považuji za svou kamarádku, tak se ozvu. To je tak netaktní a hrubé, cos napsala. Ty si klidně mašli házej, když chceš, ale nech si to pro sebe.
Jo, a kočka fakt nejsem. :lol:

Souhlasím s Evou. Ta věta Tulipánky byla opravdu přes čáru, hloupá a hnusná.

Jejda holky, víte kolik žen 55+ už v práci přežívá s tím, že to doklepe do důchodu a počítájí každý rok? Ať už je to únavou, zhoršeným zdravím, či špatnými pracovními vztahy, které jsou dnes tak časté.
Ale pokud se nestane něco tak hraničního, jako se stalo třeba Tulipánce - že ji kolegyně dusí tak, že je z toho na prášky a nakonce ji to donutí ji práci změnit, tak to prostě  do toho důchodu doklepou s takovými pocity, o kterých píše Ivana. Protože  ono měnit v takové věku práci, když navíc můžete jít ještě do hošího, není jednoduché. Nebo ji vůbec najít - u nás velký problém. Ne tedy pro muže v černém řemesle.
Přesto má Tulipánka pravdu - pokud je někomu opravdu s nějaké situaci blbě - ať už je to manželství nebo zaměstnání, tak jedině to hodně negativní přinutí ke změně. Jako třebas ji ta kolegyně. Ale Ivana je myslím jiný případ a sama to ostatně popsala přesně.
A že Tulipánka napsala, jak to vidí ona (já jsem to tedy pochopila jen jako takové často používané rčení, ne doslovně) je v pořádku.
Pamatuji se, jak Ivana byla ráda, že tu práci má. Já to beru tak, že je prostě unavená, práce ji nebaví. Tak, jako tolik žen v jejím věku se už těší do důchodu.

Judyna napsal(a):

Jejda holky, víte kolik žen 55+ už v práci přežívá s tím, že to doklepe do důchodu a počítájí každý rok? Ať už je to únavou, zhoršeným zdravím, či špatnými pracovními vztahy, které jsou dnes tak časté.
Ale pokud se nestane něco tak hraničního, jako se stalo třeba Tulipánce - že ji kolegyně dusí tak, že je z toho na prášky a nakonce ji to donutí ji práci změnit, tak to prostě  do toho důchodu doklepou s takovými pocity, o kterých píše Ivana. Protože  ono měnit v takové věku práci, když navíc můžete jít ještě do hošího, není jednoduché. Nebo ji vůbec najít - u nás velký problém. Ne tedy pro muže v černém řemesle.
Přesto má Tulipánka pravdu - pokud je někomu opravdu s nějaké situaci blbě - ať už je to manželství nebo zaměstnání, tak jedině to hodně negativní přinutí ke změně. Jako třebas ji ta kolegyně. Ale Ivana je myslím jiný případ a sama to ostatně popsala přesně.
A že Tulipánka napsala, jak to vidí ona (já jsem to tedy pochopila jen jako takové často používané rčení, ne doslovně) je v pořádku.
Pamatuji se, jak Ivana byla ráda, že tu práci má. Já to beru tak, že je prostě unavená, práce ji nebaví. Tak, jako tolik žen v jejím věku se už těší do důchodu.

myslím, že ivana je případ už sama o sobě...  v první řadě by se měla léčit a zbytek už přjide už sám.  a to co tulipánka napsala neberu nijak vážně, pochopila jsem to tak, že ona by tak žít nechtěla....

aprill napsal(a):

Eva. napsal(a):

heleno, pro mě je samoživitelka každá žena, která žije sama a nemůže se v případě nouze spolehnout na příjem partnera. Stejně jako je pro mě samoživitelem muž, který žije sám a nemůže se v případě nouze spolehnout na příjem partnerky.
Nepsala jsem - rodič samoživitel, ale samoživitel.

bylo by fajn, kdyby sis uvědomila co znamená pojem samoživitel, ano. samoživitel je osamělý rodič a tím Ivana není.

Ano, je to tak. Samoživitel je rodič, který sám živí dítě , ne že živí sám sebe. Proto je asi lepší ten termín osamělý rodič.
Člověk, který žije v domácnosti sám, je singl. Což s sebou nese klady i mínusy, ostatně jako všechno :).

Judyno, nedržím se zákonem daných výrazů.
Tady šlo o to, že Ivana je sama, živí se sama a kdyby neměla práci, má problém. Kdežto žena, co je vdaná anebo žije s partnerem a mají dva platy, tak ji má kdo podržet. Platí to i pro muže.
Je jedno, jak si to kdo nazvete. Prostě člověk, který nemá partnera, se musí uživit sám a v krizové situaci nemá toho nejbližšího, kdo by mu pomohl. A i náklady na bydlení se platí jinak, když jsou na ně dva. O tom snad není žádná polemika.

Eva. napsal(a):

Judyno, nedržím se zákonem daných výrazů.
Tady šlo o to, že Ivana je sama, živí se sama a kdyby neměla práci, má problém. Kdežto žena, co je vdaná anebo žije s partnerem a mají dva platy, tak ji má kdo podržet. Platí to i pro muže.
Je jedno, jak si to kdo nazvete. Prostě člověk, který nemá partnera, se musí uživit sám a v krizové situaci nemá toho nejbližšího, kdo by mu pomohl. A i náklady na bydlení se platí jinak, když jsou na ně dva. O tom snad není žádná polemika.

není to jedno... připomínáš mi jednu klientku,které jsem nemohla vysvětlit, že když ji manžel zemřel, tak není svobodná, ale je vdova!

aprill, nu, i kdyby ses rozkrájela, já a  Ivana jsme prostě samoživitelky. :lol:

Eva. napsal(a):

Judyno, nedržím se zákonem daných výrazů.
Tady šlo o to, že Ivana je sama, živí se sama a kdyby neměla práci, má problém. Kdežto žena, co je vdaná anebo žije s partnerem a mají dva platy, tak ji má kdo podržet. Platí to i pro muže.
Je jedno, jak si to kdo nazvete. Prostě člověk, který nemá partnera, se musí uživit sám a v krizové situaci nemá toho nejbližšího, kdo by mu pomohl. A i náklady na bydlení se platí jinak, když jsou na ně dva. O tom snad není žádná polemika.

O tom, není žádná polemiika. Ale člověk, který se živí sám, je na tom pořád lépe, než člověk, který živí sám sebe a ještě k tomu sám živí (samoživitel)nezletilé dítě. V tom je velký rozdíl. To není slovíčkaření.

Eva. napsal(a):

aprill, nu, i kdyby ses rozkrájela, já a  Ivana jsme prostě samoživitelky. :lol:

...byly jste, byly....ale už nejste :)

Ano, osamělý rodič je na tom určitě hůř. Pokud druhý rodič neplatí výživné anebo platí jenom nízké výživné.

Eva. napsal(a):

aprill, nu, i kdyby ses rozkrájela, já a  Ivana jsme prostě samoživitelky. :lol:

a to svědčí o tvé inteligenci!

aprill, ano. :D

aprill napsal(a):

není to jedno... připomínáš mi jednu klientku,které jsem nemohla vysvětlit, že když ji manžel zemřel, tak není svobodná, ale je vdova!

Možná jí to bylo absolutně fuk, Aprill......možná se cejtila tak svobodně, že si to nechtěla nechat vzít nějakým nablblým zvykovým termínem :lol:

Eva. napsal(a):

aprill, nu, i kdyby ses rozkrájela, já a  Ivana jsme prostě samoživitelky. :lol:

No Evospuntikem, každý dospělec na tomto božím světě je víceméně samo-živitel, ne? :co:
Dospělec, který je krmen a živen není zcela dospělec.
Můj muž například občas tvrdíval "celej život jsem tě živil".....taky nevím, jak na to přišel :cool: mně tedy živil maximálně na mateřské.
Chápu, že výraz "samoživitelka" není vlastně správný, to máš pravdu....nicméně, zvyk je zvyk.

A já mám moc ráda svou práci a do důchodu se ještě nechystám (je mi 53). Naopak jsem se teď přihlásila ke 4-letému doktorskému studiu, takže začínám studovat (dálkově), těším se na psaní dizertační práce a na nové lidi a zkušenosti a podněty :) Dost lidí kolem mě se mi teda asi diví, ale já to neřeším, je to můj život :hjarta:

lupina montana napsal(a):

aprill napsal(a):

není to jedno... připomínáš mi jednu klientku,které jsem nemohla vysvětlit, že když ji manžel zemřel, tak není svobodná, ale je vdova!

Možná jí to bylo absolutně fuk, Aprill......možná se cejtila tak svobodně, že si to nechtěla nechat vzít nějakým nablblým zvykovým termínem :lol:

:lol:

Soleil napsal(a):

A já mám moc ráda svou práci a do důchodu se ještě nechystám (je mi 53). Naopak jsem se teď přihlásila ke 4-letému doktorskému studiu, takže začínám studovat (dálkově), těším se na psaní dizertační práce a na nové lidi a zkušenosti a podněty :) Dost lidí kolem mě se mi teda asi diví, ale já to neřeším, je to můj život :hjarta:

Já se Ti nedivím, já tě obdivuju :storstark:
Jsi fakt dobrá. To já tedy přiznám bez mučení, že studovat už by se mi nechtělo.

Jinak mě moje práce baví - tedy její náplň. Pracuji celý život mezi lidmi a s lidmi ale přiznávám, že někdy jsem dost unavená. Kompenzuju to tím, že si užívám samoty, už zdaleka netrávím tolik času ve společnosti. A pobyt v přírodě mi moc pomáhá. Takže zatím to funguje. Ale jak píše Damila - víc zapomínám, hůř se soustředím, což mě dost štve.
Jinak bych souhlasila s tím, co píše Selima -
"Ivi, mňa moja práca baví, ale neistotou trpím denne - neexistuje v nej "dobre" alebo "zle", aspoň nie jednoznačne."
Práce, ve které je hodně "proměnných", kde není nic úplně jasné, kdy každý problém se musí (nebo měl by) řešit s ohledem na vše možné. Pak si to samozřejmě obhájit. A zachovat si i po těch letech empatii, která je v naší práci tak důležitá.
A co mě drtí, tak nejistota  v tom, že už osmým rokem se u nás propouší, přístup nejvrchnějšího vedení, které zřejmě naši práci nebere za moc důležitou a absolutně žádné ocenění. Nemyslím finanční.

Judyna napsal(a):

Eva. napsal(a):

Judyno, nedržím se zákonem daných výrazů.
Tady šlo o to, že Ivana je sama, živí se sama a kdyby neměla práci, má problém. Kdežto žena, co je vdaná anebo žije s partnerem a mají dva platy, tak ji má kdo podržet. Platí to i pro muže.
Je jedno, jak si to kdo nazvete. Prostě člověk, který nemá partnera, se musí uživit sám a v krizové situaci nemá toho nejbližšího, kdo by mu pomohl. A i náklady na bydlení se platí jinak, když jsou na ně dva. O tom snad není žádná polemika.

O tom, není žádná polemiika. Ale člověk, který se živí sám, je na tom pořád lépe, než člověk, který živí sám sebe a ještě k tomu sám živí (samoživitel)nezletilé dítě. V tom je velký rozdíl. To není slovíčkaření.

Samozivitelka je opravdu pojem,který označuje jednoho RODIČE,jenž se stará o své dítě. Živí sebe a jeho.

Pokud si nebudeme rozumět v základních pojmech,pak se jen těžko domluvíme. Toto je opravdu jasně daný pojem,to si tu nikdo nevycucal z prstu.

Judyna napsal(a):

Soleil napsal(a):

A já mám moc ráda svou práci a do důchodu se ještě nechystám (je mi 53). Naopak jsem se teď přihlásila ke 4-letému doktorskému studiu, takže začínám studovat (dálkově), těším se na psaní dizertační práce a na nové lidi a zkušenosti a podněty :) Dost lidí kolem mě se mi teda asi diví, ale já to neřeším, je to můj život :hjarta:

Já se Ti nedivím, já tě obdivuju :storstark:
Jsi fakt dobrá. To já tedy přiznám bez mučení, že studovat už by se mi nechtělo.

Judyno, díky za psychickou podporu. Dobrá budu teprve až to dokončím :) - což není tak úplně jistý :jojo:

Soleil napsal(a):

Judyna napsal(a):

Soleil napsal(a):

A já mám moc ráda svou práci a do důchodu se ještě nechystám (je mi 53). Naopak jsem se teď přihlásila ke 4-letému doktorskému studiu, takže začínám studovat (dálkově), těším se na psaní dizertační práce a na nové lidi a zkušenosti a podněty :) Dost lidí kolem mě se mi teda asi diví, ale já to neřeším, je to můj život :hjarta:

Já se Ti nedivím, já tě obdivuju :storstark:
Jsi fakt dobrá. To já tedy přiznám bez mučení, že studovat už by se mi nechtělo.

Judyno, díky za psychickou podporu. Dobrá budu teprve až to dokončím :) - což není tak úplně jistý :jojo:

To je super.
Zaujalo mě to,jak se těšíš na psaní disertační práce. :-)
Tohle by mě na tom desilo nejvíce. Mně stačil ten opruz pri nejnižším stupni VŠ vzdělání. Do vseho mi kecali,nesvoboda,nesměla jsem napsat co si myslím a když,tak způsobem,kterym se to nedotklo nekterych  v oboru (přestože tam o nich řeč nebyla)..nesmela jsem psát o praxi v naší organizaci,protože se to neslucovalo já nevím s idealnimi predstavami akademiků....hrozná nesvoboda,úzké mantinely, nevybocit z rady,vysledek je kopa bc.praci napsanych k ničemu.

Snad je to na vyšších stupních VŠ už lepší...
Už víš na jaké téma budeš psat?

Damila napsal(a):

Soleil napsal(a):

Judyna napsal(a):

Já se Ti nedivím, já tě obdivuju :storstark:
Jsi fakt dobrá. To já tedy přiznám bez mučení, že studovat už by se mi nechtělo.

Judyno, díky za psychickou podporu. Dobrá budu teprve až to dokončím :) - což není tak úplně jistý :jojo:

To je super.
Zaujalo mě to,jak se těšíš na psaní disertační práce. :-)
Tohle by mě na tom desilo nejvíce. Mně stačil ten opruz pri nejnižším stupni VŠ vzdělání. Do vseho mi kecali,nesvoboda,nesměla jsem napsat co si myslím a když,tak způsobem,kterym se to nedotklo nekterych  v oboru (přestože tam o nich řeč nebyla)..nesmela jsem psát o praxi v naší organizaci,protože se to neslucovalo já nevím s idealnimi predstavami akademiků....hrozná nesvoboda,úzké mantinely, nevybocit z rady,vysledek je kopa bc.praci napsanych k ničemu.

Snad je to na vyšších stupních VŠ už lepší...
Už víš na jaké téma budeš psat?

hm... to je divné, já jsem psala co jsem chtěla... a  kolegyně psala o práci v naší organizaci..hodně záleží na vedoucím práce a na tématu.

Diplomku jsem psala o tom, co jsem chtěla a nikdo mi do toho nekecal. A téma dizertačky teď dolaďujeme s mou školitelkou :jojo:

Soleil napsal(a):

Diplomku jsem psala o tom, co jsem chtěla a nikdo mi do toho nekecal. A téma dizertačky teď dolaďujeme s mou školitelkou :jojo:

Ta to je fajn. Já si téma mohla vybrat taky.obsah částečně,a foma mi byla vnucena.
Ale chci věřit,že čím vyšší stupeň vzdělání,tím větší svoboda v pojetí.

Judyna napsal(a):

aprill napsal(a):

Eva. napsal(a):

heleno, pro mě je samoživitelka každá žena, která žije sama a nemůže se v případě nouze spolehnout na příjem partnera. Stejně jako je pro mě samoživitelem muž, který žije sám a nemůže se v případě nouze spolehnout na příjem partnerky.
Nepsala jsem - rodič samoživitel, ale samoživitel.

bylo by fajn, kdyby sis uvědomila co znamená pojem samoživitel, ano. samoživitel je osamělý rodič a tím Ivana není.

Ano, je to tak. Samoživitel je rodič, který sám živí dítě , ne že živí sám sebe. Proto je asi lepší ten termín osamělý rodič.
Člověk, který žije v domácnosti sám, je singl. Což s sebou nese klady i mínusy, ostatně jako všechno :).

Zajímavé je to, že někdo pochopil hned a někdo si opět musí hrát se slovíčky. Ale tak tady je to normální.

Soleil napsal(a):

A já mám moc ráda svou práci a do důchodu se ještě nechystám (je mi 53). Naopak jsem se teď přihlásila ke 4-letému doktorskému studiu, takže začínám studovat (dálkově), těším se na psaní dizertační práce a na nové lidi a zkušenosti a podněty :) Dost lidí kolem mě se mi teda asi diví, ale já to neřeším, je to můj život :hjarta:

:)  :)  :)  :supr:

Aby ten nazev byl jednoznacny, musel by byt i pravdivy.
No vždyť je, Dorko... speciálně v případě tý samodruhý, protože to je stav, kdy jedině a prokazatelně živí svý nenarozený dítě nezastupitelně SAMA

Ano, osamělý rodič je na tom určitě hůř. Pokud druhý rodič neplatí výživné anebo platí jenom nízké výživné.
Ani nemusí bejt osamělej... pokud "druhý rodič neplatí výživné anebo platí jenom nízké výživné", může klidně bydlet s rodinou a vyde to nastejno, ne-li i hůř...

nějakým nablblým zvykovým termínem
Lupí, vždyť nakonec všechna slova, který říkáme, jsou "zvykový termíny", jejichž ne/srozumitelnost závisí na okruhu osob, který je používají.

Soleil napsal(a):

Judyna napsal(a):

Soleil napsal(a):

A já mám moc ráda svou práci a do důchodu se ještě nechystám (je mi 53). Naopak jsem se teď přihlásila ke 4-letému doktorskému studiu, takže začínám studovat (dálkově), těším se na psaní dizertační práce a na nové lidi a zkušenosti a podněty :) Dost lidí kolem mě se mi teda asi diví, ale já to neřeším, je to můj život :hjarta:

Já se Ti nedivím, já tě obdivuju :storstark:
Jsi fakt dobrá. To já tedy přiznám bez mučení, že studovat už by se mi nechtělo.

Judyno, díky za psychickou podporu. Dobrá budu teprve až to dokončím :) - což není tak úplně jistý :jojo:

Po mě jsi dobrá už teď - že jsi do toho vůbec šla. A když do toho jdeš s takovou chutí, tak to i dokončíš, věřím tomu.

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

aprill napsal(a):

bylo by fajn, kdyby sis uvědomila co znamená pojem samoživitel, ano. samoživitel je osamělý rodič a tím Ivana není.

Ano, je to tak. Samoživitel je rodič, který sám živí dítě , ne že živí sám sebe. Proto je asi lepší ten termín osamělý rodič.
Člověk, který žije v domácnosti sám, je singl. Což s sebou nese klady i mínusy, ostatně jako všechno :).

Zajímavé je to, že někdo pochopil hned a někdo si opět musí hrát se slovíčky. Ale tak tady je to normální.

Sranda musí být :)

Svou praci mam rada,rada pracuji s lidma a hlavne,ze pracuji sama.Uz bych nikdy nechtela pracovat ve skupine a byt zavisla na nekom,treba muj syn pracuje ve skupine 6 lidi a jak je nekdo pomalejsi je problem.Takto jsem pracovala ve dvou zamestnanich a nevyhovovalo me to.

Koukam,  ze se tu nic nezmenilo: jeden mluvi o sobe a druhy reaguje tim,  ze mluvi o sobe :) Cim vetsi "zasah na komoru",  tim vetsi vriskot :(
Domluva zadna,  protoze na tu museji byt dva. Jeden by se jen zbytecne snazil.
Toltecke zakony sice nacteny,  ale praxe nic moc...

P. S.  Potrefene husy,  bacha.  Nejdriv myslete,  nacitujte a az pak kejhejte :)))

No teda Pan, vzhledem k tomu, po jake dobe jsi sem VLÍTLA a s jakym komentarem, tak si asik tož hled hlavne sve posledni vety!... ;)

Pandorraa napsal(a):

Koukam,  ze se tu nic nezmenilo: jeden mluvi o sobe a druhy reaguje tim,  ze mluvi o sobe :) Cim vetsi "zasah na komoru",  tim vetsi vriskot :(
Domluva zadna,  protoze na tu museji byt dva. Jeden by se jen zbytecne snazil.
Toltecke zakony sice nacteny,  ale praxe nic moc...

P. S.  Potrefene husy,  bacha.  Nejdriv myslete,  nacitujte a az pak kejhejte :)))

Nemám pocit, že se autorka vlákna chtěla na něčem s někým domlouvat, že sem psala kvůli domluvě.
Pan, ty o sobě nemluvíš? Ty nereaguješ dle svých zkušeností a dle toho, co ses naučila ty? Ty reaguješ podle toho, co se naučil někdo jiný? Nerozumím.
Jak psala Dorka, co se ti přihodilo, že tak dlouho nepíšeš a najednou taková rozčílená reakce na vlákno, na kterém se už ani nedebatuje? Co tě nadzvedlo?

Dorka napsal(a):

No teda Pan, vzhledem k tomu, po jake dobe jsi sem VLÍTLA a s jakym komentarem, tak si asik tož hled hlavne sve posledni vety!... ;)

Klidek,  berusko.  Ja uz moc nectu.  Radsi ziju.  Je to zajimavejsi,  co rikas? To na kejhani neni moc casu.

Eva. napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Koukam,  ze se tu nic nezmenilo: jeden mluvi o sobe a druhy reaguje tim,  ze mluvi o sobe :) Cim vetsi "zasah na komoru",  tim vetsi vriskot :(
Domluva zadna,  protoze na tu museji byt dva. Jeden by se jen zbytecne snazil.
Toltecke zakony sice nacteny,  ale praxe nic moc...

P. S.  Potrefene husy,  bacha.  Nejdriv myslete,  nacitujte a az pak kejhejte :)))

Nemám pocit, že se autorka vlákna chtěla na něčem s někým domlouvat, že sem psala kvůli domluvě.
Pan, ty o sobě nemluvíš? Ty nereaguješ dle svých zkušeností a dle toho, co ses naučila ty? Ty reaguješ podle toho, co se naučil někdo jiný? Nerozumím.
Jak psala Dorka, co se ti přihodilo, že tak dlouho nepíšeš a najednou taková rozčílená reakce na vlákno, na kterém se už ani nedebatuje? Co tě nadzvedlo?

Ach jo... Rozcilena reakce.  Njn.
Mluvim o sobe,  pochopitelne.  Jako kazdy z nas.  Ale take se umim jen divat a pozorovat.  Bez vztahovani a odsuzovani. Nemuzu ale rici,  ze bez emoci,  protoze kladna emoce je taky emoce.
Tva reakce na Tulip mne pobavila a rozesmutnila zaroven.  Jak je mozne,  ze po tolika letech,  tolika zkusenostech a nactenych mouder ti chybi nadhled?  Hm?  A pak mluvis o rozcilene reakci a nadzvednuti...  To aby si z toho jeden fakt hodil masli. Marnost nad marnost :(

No tak to už jste dvě, co si házíte mašli.
Já zase vím, že s tímhle není radno si zahrávat, ani z legrace anebo nadsázky. Že tady jde doopravdy o život. Obzvláště když je to použito způsobem, jakým to tady použila Tulipánka.

Chtělo by to seminář Jak najít svou ztracenou Bohyni nebo alespoň doprovázenou pouť :)

Soleil napsal(a):

A já mám moc ráda svou práci a do důchodu se ještě nechystám (je mi 53). Naopak jsem se teď přihlásila ke 4-letému doktorskému studiu, takže začínám studovat (dálkově), těším se na psaní dizertační práce a na nové lidi a zkušenosti a podněty :) Dost lidí kolem mě se mi teda asi diví, ale já to neřeším, je to můj život :hjarta:

Fandím ti. Vidím to osobně jako následováníhodný přístup. Když člověk ustrne, nesvědčí mu to. Jen tak dál!!:)

Eva. napsal(a):

No tak to už jste dvě, co si házíte mašli.
Já zase vím, že s tímhle není radno si zahrávat, ani z legrace anebo nadsázky. Že tady jde doopravdy o život. Obzvláště když je to použito způsobem, jakým to tady použila Tulipánka.

Tulip to pouzila zcela neutralnim zpusobem. Mluvila o sobe. To ty z toho delas drama. Mluvis o sobe.

Nu a kdybych si mela z kazdeho tupouna, ktereho jsem v zivote potkala, hazet masli, tak bude svet davno beze mne, coz by byla nenahraditelna ztrata, ale i beze vsech masli, coz by byla velka skoda.
To jsem radsi sarkasticky jedovata, je to vetsi legrace. Taky tim nastvu vic lidi, nez mrhanim masli na blbosti 😎

carpediem napsal(a):

Chtělo by to seminář Jak najít svou ztracenou Bohyni nebo alespoň doprovázenou pouť :)

IVidim, ze studujes ty spravne webovky. To ti chvalim. Jen koule na to se sebou neco udelat porad nemas. Njn...nobody is perfect 😉

Pandorraa napsal(a):

To jsem radsi sarkasticky jedovata, je to vetsi legrace. Taky tim nastvu vic lidi, nez mrhanim masli na blbosti 😎

Hm.
Když myslíš, když se tak cítíš sama se sebou fajn, OK.

Ja se sama se sebou citim moc fajn.  Pokud mi to FAJN nekdo/neco kazi,  tak prichazi ZVENKU. Ale s tim zase NEMUSIM byt,  takze je mi vzdycky fajn :)

Vsimni si: tohle vlakno je hlavne o tom,  jak vyjit a vydrzet SAM/A se sebou.  Hm?

takze je mi vzdycky fajn
A nejní ti to vobčas podezřelý?

Pandorraa napsal(a):

Ja se sama se sebou citim moc fajn.  Pokud mi to FAJN nekdo/neco kazi,  tak prichazi ZVdENKU. Ale s tim zase NEMUSIM byt,  takze je mi vzdycky fajn :)

?

A necitis se pak příliš sama?

Úplná nezávislost není asi nejen možná,ale ani žádoucí.
Si myslim...

Pandorraa napsal(a):

Ja se sama se sebou citim moc fajn.  Pokud mi to FAJN nekdo/neco kazi,  tak prichazi ZVENKU. Ale s tim zase NEMUSIM byt,  takze je mi vzdycky fajn :)

Vsimni si: tohle vlakno je hlavne o tom,  jak vyjit a vydrzet SAM/A se sebou.  Hm?

Myslím, že celý náš život je o tom, jak vyjít a (ne vydržet - to je násilné) být sám se sebou tak, aby nám bylo hezky. Sám se sebou a současně s lidmi kolem. Aby nám bylo hezky a aby i lidem kolem nás bylo s námi hezky.

Ale prd a vořech...
Vydržet se sebou musí člověk (i člověčice, ano, Lupi ) vždycky - teda skoro - ale způsoby, kterak se "opustit" nejsou šmahem nijak pěkný.
Jestliže vychází aspoň se sebou, je to o něco lepší pro něj... a pokud i se svým okolím, pak se jedná o stav téměř ideální. Nicméně anžto ideál je nedosažitelnej, nikdy nemůže vycházet se všemi (i když teda s mnohejma se namísto vyjití dá vyběhnout )

helena napsal(a):

Ale prd a vořech... http://fora.babinet.cz/img/smilies/wink.png
Vydržet se sebou musí člověk (i člověčice, ano, Lupi http://fora.babinet.cz/img/smilies/smile.png) vždycky - teda skoro - ale způsoby, kterak se "opustit" nejsou šmahem nijak pěkný.
Jestliže vychází aspoň se sebou, je to o něco lepší pro něj... a pokud i se svým okolím, pak se jedná o stav téměř ideální. Nicméně anžto ideál je nedosažitelnej, nikdy nemůže vycházet se všemi (i když teda s mnohejma se namísto vyjití dá vyběhnout http://fora.babinet.cz/img/smilies/vissla.gif)

Ano, to je stav ideální.
Někteří se k němu blíží více, jiní méně. Ti, co to vnímají, pracují na tom, aby to bylo více. Někdy to jde ztuha. Ale je fajn se alespoň snažit. No a někdo už se narodil s takovými dary, že mu to jde samo.

helena napsal(a):

takze je mi vzdycky fajn
A nejní ti to vobčas podezřelý? http://fora.babinet.cz/img/smilies/lol.png

Proc?

Damila napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Ja se sama se sebou citim moc fajn.  Pokud mi to FAJN nekdo/neco kazi,  tak prichazi ZVdENKU. Ale s tim zase NEMUSIM byt,  takze je mi vzdycky fajn :)

?

A necitis se pak příliš sama?

Úplná nezávislost není asi nejen možná,ale ani žádoucí.
Si myslim...

Damilo,  ja jsem rada sama.  Mam pak na sebe cas.  Chapu,  ze tohle je pro nekoho hodne narocne.
Nechapu ale,  co to ma spolecneho s uplnou nezavislosti.  S tim samotu nespojuji.
Take ji odlisuji od osamelosti.  Ta mi opravdu nehrozi.  Mam rodinu,  deti,  vnoucata a spoustu pratel,  zajmu,  aktivit...
Byt chvili sama je pak hodne relaxacni a prijemne.

Eva. napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Ja se sama se sebou citim moc fajn.  Pokud mi to FAJN nekdo/neco kazi,  tak prichazi ZVENKU. Ale s tim zase NEMUSIM byt,  takze je mi vzdycky fajn :)

Vsimni si: tohle vlakno je hlavne o tom,  jak vyjit a vydrzet SAM/A se sebou.  Hm?

Myslím, že celý náš život je o tom, jak vyjít a (ne vydržet - to je násilné) být sám se sebou tak, aby nám bylo hezky. Sám se sebou a současně s lidmi kolem. Aby nám bylo hezky a aby i lidem kolem nás bylo s námi hezky.

Nemuzes dosahnout, aby i lidem kolem tebe bylo hezky. Kazdy jsme jiny...nekterym bude, jinym ne. Nekterym lidem s tebou bude hezky jen v pripade, ze ztratis sama sebe... Proto je primarni vyjit sama se sebou, dokonce i vydrzet sama se sebou, protoze ne vzdy je to jednoduche. Okoli se pak prizpusobi. Opacne to nefunguje.

helena napsal(a):

Ale prd a vořech... http://fora.babinet.cz/img/smilies/wink.png
Vydržet se sebou musí člověk (i člověčice, ano, Lupi http://fora.babinet.cz/img/smilies/smile.png) vždycky - teda skoro - ale způsoby, kterak se "opustit" nejsou šmahem nijak pěkný.
Jestliže vychází aspoň se sebou, je to o něco lepší pro něj... a pokud i se svým okolím, pak se jedná o stav téměř ideální. Nicméně anžto ideál je nedosažitelnej, nikdy nemůže vycházet se všemi (i když teda s mnohejma se namísto vyjití dá vyběhnout http://fora.babinet.cz/img/smilies/vissla.gif)

Tak jest 👍

Nemuzes dosahnout, aby i lidem kolem tebe bylo hezky. Kazdy jsme jiny...nekterym bude, jinym ne. Nekterym lidem s tebou bude hezky jen v pripade, ze ztratis sama sebe... Proto je primarni vyjit sama se sebou, dokonce i vydrzet sama se sebou, protoze ne vzdy je to jednoduche. Okoli se pak prizpusobi. Opacne to nefunguje.         
pandorro, to je samozřejmé, nepovazovala jsem za potřebné to psát.

Pandorraa napsal(a):

carpediem napsal(a):

Chtělo by to seminář Jak najít svou ztracenou Bohyni nebo alespoň doprovázenou pouť :)

IVidim, ze studujes ty spravne webovky. To ti chvalim. Jen koule na to se sebou neco udelat porad nemas. Njn...nobody is perfect 😉

No, na to se mám dost ráda. Nedospěla jsem do stádia, kdy bych měla nutkavou potřebu se sebou něco dělat. Pakliže ji mít budu, někam se určitě obrátím. Pak si nechám  poradit od spokojených a úspěšných. :jojo:

Eva. napsal(a):

Nemuzes dosahnout, aby i lidem kolem tebe bylo hezky. Kazdy jsme jiny...nekterym bude, jinym ne. Nekterym lidem s tebou bude hezky jen v pripade, ze ztratis sama sebe... Proto je primarni vyjit sama se sebou, dokonce i vydrzet sama se sebou, protoze ne vzdy je to jednoduche. Okoli se pak prizpusobi. Opacne to nefunguje.         
pandorro, to je samozřejmé, nepovazovala jsem za potřebné to psát.

Jj, jsem tupá, z tvého psaní jsem to hned nepochopila, že je to pro tebe samozřejmé. Mea culpa :jojo:

carpediem napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

carpediem napsal(a):

Chtělo by to seminář Jak najít svou ztracenou Bohyni nebo alespoň doprovázenou pouť :)

IVidim, ze studujes ty spravne webovky. To ti chvalim. Jen koule na to se sebou neco udelat porad nemas. Njn...nobody is perfect 😉

No, na to se mám dost ráda. Nedospěla jsem do stádia, kdy bych měla nutkavou potřebu se sebou něco dělat. Pakliže ji mít budu, někam se určitě obrátím. Pak si nechám  poradit od spokojených a úspěšných. :jojo:

To vidím, že jsi nedospěla ;)

Ha, ha...
Mit rad svoji praci...
... se obratilo v   . . .

        Jak mit (rsp. MAM) rad sam sebe a ty ostatni... ? ,)

A o tom to je.
Mít ráda sama sebe, proto si dopřeji dobrou práci, ve které jsem spokojená, jsem dobře naladěná, mám ráda jiné lidi, jim je se mnou dobře, a mně s nimi a tak se to hezky dokolečka propojí. :jojo:

A kdyz to takhle nefunguje, ac jsem zpocatku svoji, treba novou, nebo dlouholetou, prací, byl nadsen... tak, prosim, supky-dupky rychle pryc, "za novymi a PRIJEMNEJSIMI cíly"...
Kdo vcera stál, dnes stojí opodál... (Krásné, nadčasové!...)
;)

Ano, to je stav ideální.
Ne, Evo., není...
Kdybys řádně četla/chápala psanej text, věděla bys, že jsem napsala "téměř ideální... ideál je nedosažitelnej".
Mít ráda sama sebe, proto si dopřeji dobrou práci
Ano, to" by rovněž byl "stav ideální"...

Proc?
Pan - "vzdycky"?

Pandorraa napsal(a):

carpediem napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

IVidim, ze studujes ty spravne webovky. To ti chvalim. Jen koule na to se sebou neco udelat porad nemas. Njn...nobody is perfect 😉

No, na to se mám dost ráda. Nedospěla jsem do stádia, kdy bych měla nutkavou potřebu se sebou něco dělat. Pakliže ji mít budu, někam se určitě obrátím. Pak si nechám  poradit od spokojených a úspěšných. :jojo:

To vidím, že jsi nedospěla ;)

Děkuju!!:supr:

Pandorraa napsal(a):

carpediem napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

IVidim, ze studujes ty spravne webovky. To ti chvalim. Jen koule na to se sebou neco udelat porad nemas. Njn...nobody is perfect 😉

v
No, na to se mám dost ráda. Nedospěla jsem do stádia, kdy bych měla nutkavou potřebu se sebou něco dělat. Pakliže ji mít budu, někam se určitě obrátím. Pak si nechám  poradit od spokojených a úspěšných. :jojo:

To vidím, že jsi nedospěla ;)

Vidím,ze se tu nic nezměnilo,za dobu,co jsem sem nechodila.

helena napsal(a):

Ale prd a vořech... http://fora.babinet.cz/img/smilies/wink.png
Vydržet se sebou musí člověk (i člověčice, ano, Lupi http://fora.babinet.cz/img/smilies/smile.png) vždycky - teda skoro - ale způsoby, kterak se "opustit" nejsou šmahem nijak pěkný.
Jestliže vychází aspoň se sebou, je to o něco lepší pro něj... a pokud i se svým okolím, pak se jedná o stav téměř ideální. Nicméně anžto ideál je nedosažitelnej, nikdy nemůže vycházet se všemi (i když teda s mnohejma se namísto vyjití dá vyběhnout http://fora.babinet.cz/img/smilies/vissla.gif)

Ty eufemistko! :lol:
Prej "nejsou šmahem nijak pěkný"......hnufný jsou!
Za šíření člověčice ti dávám řád stříbrné vařečky :cool:

Potom sa natíska otázka - a u Teba sa zmenilo...?

helena napsal(a):

Proc?
Pan - "vzdycky"? http://fora.babinet.cz/img/smilies/va.gif

Nebudu mluvit za Pan - za sebe TÉMĚŘ vždycky. Ovšem, zdarma to nebylo, dosíci takového stavu :cool: Máš asi pravdu, to "téměř" je tam důležitý - jenže Pan je Střelec, to jí musíš vodpustit :lol:

Selima napsal(a):

Potom sa natíska otázka - a u Teba sa zmenilo...?

Pokud to bylo na mě,
tak ano, změnilo.
Ale ne k lepšímu.

:( Bolo to na Teba, jojo... A neteší ma to, ak je to teda tak.

S hledáním "ideální" práce může pomoct i to, když si dopředu zjistíte, jak jsou ve firmě spokojení jiní lidé, co tam pracují nebo pracovali, což se dá zjistit třeba tady. V mé bývalé práci mě její náplň hrozně bavila, ale nedalo se bavit s šéfem ani se zbytkem vedení a navíc tam byly pořád nějaké problémy s výplatami, takže jsem nakonec odešla jinam.