Po čtyřletém vztahu je to téměř 6 měsíců, co máme pauzu. Citově jsme se nikdy vážně neoddělili, a dvakrát už jsme se málem dali znova dohromady. Jenže nikdy to nedotáhl do konce, vždycky se na poslední chvíli stáhne s tím, že si ničím není jistý, že neví, jak se rozhodnout, anebo se nějak extrémně pohádáme kvůli nějaké úplné banality (což v našem vztahu byl vždycky problém, přítel je horkokrevný jižan, takže to vždycky byla tak trochu Itálie). Jde ale vidět, že mě nikdy nepřestal milovat, a že se to v něm bije a že uvnitř zápasí s něčím, co mi ale odmítá říct.

Teď se po dlouhých měsících odhodlal mi napsat dopis (jen napsat ho mu trvalo 3 týdny a jednou ho mezitím smazal), ve kterém vysvětluje, co cítí. Má veliký problém ve vnímání žen. V dětství byl pravděpodobně znásilněný (říkám pravděpodobně, protože mi to naznačil jen jednou na úplném začátku vztahu a odmítl mi sdělit jakékoli detaily, a hned prohlásil, že se k tomuto tématu už nikdy v životě nevrátíme. Po určité době jsem si až téměř nebyla jistá, jestli si to nevymyslel, protože se mu zrovna v dané situaci hodilo dělat ze sebe oběť), a dnes vnímá každou ženu, která už měla nějaké sexuální zkušenosti (což je v dnešní době prakticky každá - je mu 30, takže v jeho věkové kategorii už těžko najde zcela neposkvrněnou ženu, která by mu zároveň ale vyhovovala v jiných životních oblastech), jako děvku.

Vždycky jsme měli určité problémy v sexuální oblasti (viz vlákno Co s partnerovým sníženým libidem?). Někdy je to naprosto skvělé, jindy nemá vůbec chuť, a jindy zase mám dojem, že zcela kašle na moje potřeby. Než jsem ho poznala, zažívala jsem jen klitoridální orgasmus. Až s ním jsem poznala ten vaginální. Než k tomu došlo, trpěl hrozným komplexem, že mě nedokáže usokojit svým penisem. Člověk by si řekl, že ode dne, kdy k vaginálnímu orgasmu konečně došlo, se všechno spraví?! Omyl. Zároveň ho nesmírně těší to, že mě dokáže uspokojit, na druhou stranu ale mě za to nenávidí. Jsem-li schopná vaginálního orgasmu, a jelikož všechny ženy jsou děvky, tak si beztak od té doby představuju, jak ho podvádím s někým, kdo ho má většího, a já u toho ječím rozkoší jak po*nězda. A v zápětí za to všechno nenávidí sebe, protože ví, že uctívám hodnoty jako je věrnost, upřímnost apod. a že tyhle myšlenky, kterými je posedlý, nejsou realita. Jenže ve chvíli, kdy ho taková myšlenka zachvátí, má nával vzteku a chuť se mstít. Pokud k takové myšlence dojde v posteli, znechutí ho to natolik, že nemá chuť pokračovat, a pokud v běžném životě, tak je na mě tak naštvaný, že mi pak vyčítá každou kravinu a vyvolává hádky.

Jsou chvíle, kdy mu hlavou proběhne, že jsem krásná a žádoucí žena, a je neskutečně hrdý, že mě má po svém boku, a jindy má chuť mě za to zabít (případně kohokoliv, kdo se na mě byť jen podívá). Vědomě ví, jaký jsem člověk, že jsem už pár vztahů před ním měla, ale do děvky mám daleko (nevyznávám sex bez lásky, mám silné hodnoty, apod.)... ale těmhle myšlenkám se ubránit nedokáže.

Vím, jak těžké pro něho muselo být mi tohle všechno svěřit a kolik to vyžadovalo odvahy (všichni víme, co je to ješitnost zakomplexovaného muže), ale nevím, jak se k tomu stavět. Chci mu být milující oporou a vím, že i on mě celou tu dobu miluje (zpochybnil spoustu věcí v našem vztahu, ale lásku ke mně nikdy), ale zároveň nechci být naivní kráva, co už půl roku věrně čeká, než se milostpán rozhodne, a ještě si nechá líbit, že ji někdo považuje za děvku, ač nic špatného neudělala.

Uvědomění si je první krok, komunikace druhý...ale co dál??? Máte někdo s podobným přístupem zkušenost? Jak z toho ven? Jde to vůbec? A můžu mu v tom nějak pomoci já? Investovali byste znova do takového vztahu?

To je asi spíš na psychologickou.
Tohle vůbec nepokládám za rozchod, co popisuješ.
Rozejdi se s ním doopravdy, bez jakéhokoliv kontaktu nadále.
Abys nebyla "naivní kráva, co už půl roku věrně čeká, než se milostpán rozhodne, a ještě si nechá líbit, že ji někdo považuje za děvku, ač nic špatného neudělala", jak jsi napsala.
Proč to děláš, když "naivní kráva..." být nechceš? Tak prostě nebuď.

XYZ napsal(a):

Po čtyřletém vztahu je to téměř 6 měsíců, co máme pauzu. Citově jsme se nikdy vážně neoddělili, a dvakrát už jsme se málem dali znova dohromady. Jenže nikdy to nedotáhl do konce, vždycky se na poslední chvíli stáhne s tím, že si ničím není jistý, že neví, jak se rozhodnout, anebo se nějak extrémně pohádáme kvůli nějaké úplné banality (což v našem vztahu byl vždycky problém, přítel je horkokrevný jižan, takže to vždycky byla tak trochu Itálie). Jde ale vidět, že mě nikdy nepřestal milovat, a že se to v něm bije a že uvnitř zápasí s něčím, co mi ale odmítá říct.

Teď se po dlouhých měsících odhodlal mi napsat dopis (jen napsat ho mu trvalo 3 týdny a jednou ho mezitím smazal), ve kterém vysvětluje, co cítí. Má veliký problém ve vnímání žen. V dětství byl pravděpodobně znásilněný (říkám pravděpodobně, protože mi to naznačil jen jednou na úplném začátku vztahu a odmítl mi sdělit jakékoli detaily, a hned prohlásil, že se k tomuto tématu už nikdy v životě nevrátíme. Po určité době jsem si až téměř nebyla jistá, jestli si to nevymyslel, protože se mu zrovna v dané situaci hodilo dělat ze sebe oběť), a dnes vnímá každou ženu, která už měla nějaké sexuální zkušenosti (což je v dnešní době prakticky každá - je mu 30, takže v jeho věkové kategorii už těžko najde zcela neposkvrněnou ženu, která by mu zároveň ale vyhovovala v jiných životních oblastech), jako děvku.

Vždycky jsme měli určité problémy v sexuální oblasti (viz vlákno Co s partnerovým sníženým libidem?). Někdy je to naprosto skvělé, jindy nemá vůbec chuť, a jindy zase mám dojem, že zcela kašle na moje potřeby. Než jsem ho poznala, zažívala jsem jen klitoridální orgasmus. Až s ním jsem poznala ten vaginální. Než k tomu došlo, trpěl hrozným komplexem, že mě nedokáže usokojit svým penisem. Člověk by si řekl, že ode dne, kdy k vaginálnímu orgasmu konečně došlo, se všechno spraví?! Omyl. Zároveň ho nesmírně těší to, že mě dokáže uspokojit, na druhou stranu ale mě za to nenávidí. Jsem-li schopná vaginálního orgasmu, a jelikož všechny ženy jsou děvky, tak si beztak od té doby představuju, jak ho podvádím s někým, kdo ho má většího, a já u toho ječím rozkoší jak po*nězda. A v zápětí za to všechno nenávidí sebe, protože ví, že uctívám hodnoty jako je věrnost, upřímnost apod. a že tyhle myšlenky, kterými je posedlý, nejsou realita. Jenže ve chvíli, kdy ho taková myšlenka zachvátí, má nával vzteku a chuť se mstít. Pokud k takové myšlence dojde v posteli, znechutí ho to natolik, že nemá chuť pokračovat, a pokud v běžném životě, tak je na mě tak naštvaný, že mi pak vyčítá každou kravinu a vyvolává hádky.

Jsou chvíle, kdy mu hlavou proběhne, že jsem krásná a žádoucí žena, a je neskutečně hrdý, že mě má po svém boku, a jindy má chuť mě za to zabít (případně kohokoliv, kdo se na mě byť jen podívá). Vědomě ví, jaký jsem člověk, že jsem už pár vztahů před ním měla, ale do děvky mám daleko (nevyznávám sex bez lásky, mám silné hodnoty, apod.)... ale těmhle myšlenkám se ubránit nedokáže.

Vím, jak těžké pro něho muselo být mi tohle všechno svěřit a kolik to vyžadovalo odvahy (všichni víme, co je to ješitnost zakomplexovaného muže), ale nevím, jak se k tomu stavět. Chci mu být milující oporou a vím, že i on mě celou tu dobu miluje (zpochybnil spoustu věcí v našem vztahu, ale lásku ke mně nikdy), ale zároveň nechci být naivní kráva, co už půl roku věrně čeká, než se milostpán rozhodne, a ještě si nechá líbit, že ji někdo považuje za děvku, ač nic špatného neudělala.

Uvědomění si je první krok, komunikace druhý...ale co dál??? Máte někdo s podobným přístupem zkušenost? Jak z toho ven? Jde to vůbec? A můžu mu v tom nějak pomoci já? Investovali byste znova do takového vztahu?

...hodně, ale hodně rychle....

Přítel by měl vyhledat psychologickou pomoc. Možná spíše psychiatra. Bez legrace.
A ty - no to záleží na tom, jestli opravdu chceš být ve vztahu s psychicky nevyrovnaným, nebo spíše nemocným člověkem a čekat, jestli  z něho nějaká terapie (pokud by se vůbec nějaké léčbě podrobil) udělá člověka schopného žít v normálním partnerském vztahu.
S tím, že musíš počítat, že to bude běh na dlouhou trať s velmi nejistým výsledkem.
Já osobně bych asi zbaběle prchla. :(

Dost dlouhy, obsazny a inteligentni popis situace na to, aby sis nechala libit nazor partnera, ktery jsi uvedla do nazvu vlakna...

modrovous napsal(a):

Přítel by měl vyhledat psychologickou pomoc. Možná spíše psychiatra. Bez legrace.
A ty - no to záleží na tom, jestli opravdu chceš být ve vztahu s psychicky nevyrovnaným, nebo spíše nemocným člověkem a čekat, jestli  z něho nějaká terapie (pokud by se vůbec nějaké léčbě podrobil) udělá člověka schopného žít v normálním partnerském vztahu.
S tím, že musíš počítat, že to bude běh na dlouhou trať s velmi nejistým výsledkem.
Já osobně bych asi zbaběle prchla. :(

Tohle nepokládám za zbabělost.

Investovali byste znova do takového vztahu?
Znova?
I ty první čtyři roky by pro mě byla špatná investice.

Bez jakehokoli kontaktu to pujde tezko - pracujeme spolu, takze se vidime cca 3x tydne...

Proc to delam - protoze hranice mezi naivni kravou a clovekem, ktery uprimne miluje a je tady pro druheho, kdyz to potrebuje, je tenka, a ja osobne nevim, na ktere strane te hranice stojim.

Eva. napsal(a):

To je asi spíš na psychologickou.
Tohle vůbec nepokládám za rozchod, co popisuješ.
Rozejdi se s ním doopravdy, bez jakéhokoliv kontaktu nadále.
Abys nebyla "naivní kráva, co už půl roku věrně čeká, než se milostpán rozhodne, a ještě si nechá líbit, že ji někdo považuje za děvku, ač nic špatného neudělala", jak jsi napsala.
Proč to děláš, když "naivní kráva..." být nechceš? Tak prostě nebuď.

V peci psychiatricky uz je, vyhledal ji sam, a po trech sezenich se odhodlal, ze mi napise tenhle dopis. Po 4 roky nebyl schopen to verbalizovat, urcita temata byla tabu. Tak si rikam, ze je to dobry zacatek, ale netusim, jak rychly spad muze mit to pokracovani, proto jsem prisla sem, abych zjistila, jestli se uz nekdo s necim podobnym setkal a vi, jestli se to da opravdu trvale odstranit (cimz padem bych nevahala a sla znova do vztahu s nim), anebo jen zmirnit (a tim padem bychom se bud rozesli nadobro, anebo bych se s tim musela smirit - na vlastni riziko).

modrovous napsal(a):

Přítel by měl vyhledat psychologickou pomoc. Možná spíše psychiatra. Bez legrace.
A ty - no to záleží na tom, jestli opravdu chceš být ve vztahu s psychicky nevyrovnaným, nebo spíše nemocným člověkem a čekat, jestli  z něho nějaká terapie (pokud by se vůbec nějaké léčbě podrobil) udělá člověka schopného žít v normálním partnerském vztahu.
S tím, že musíš počítat, že to bude běh na dlouhou trať s velmi nejistým výsledkem.
Já osobně bych asi zbaběle prchla. :(

Nejde ani tak o nazor, jako spis..syndrom? ci jak to nazvat. Racionalne si tohle nemysli, naopak jeden z duvodu, proc me miluje, je to, jake uctivam hodnoty. Jo kdyby si to myslel realne, to by byla jina, ale v jeho pripade jde spis o myslenky, ktere jsou jako nocni mury, ale ve dne - prijdou, aniz bys je prosila, a maji vliv na tvou psychiku...

Dorka napsal(a):

Dost dlouhy, obsazny a inteligentni popis situace na to, aby sis nechala libit nazor partnera, ktery jsi uvedla do nazvu vlakna...

Ten muž by potřeboval hlavně psychologa. Psychiatr je o něčem jiném.

A za co to pokladas?
Ja osobne bych to pokladala za celkem vetsinovou reakci normalnich lidi.
Bohuzel z toho ale pro me vyplyva dilema: je to spravne jen proto, ze by to udelala vetsina lidi? Dela to vetsina proto, ze je to znakem zdraveho lidskeho usudku, a ja jsem tim padem ten ojedinely blazen, anebo je to naopak moje prednost, ze nejsem jako stado, ze jsem necim vyjimecna, ze dokazu OPRAVDU milovat, ze mam hlubsi hodnoty nez mozna vetsina lidi...?
Kazda mince ma dve strany. Ale jsem neschopna usoudit, ktera je ta spravna. Kdybych se mela ridit srdcem a intuici, rekla bych si, ze proste ja ho znam lip nez ostatni, ze vim, za co stoji a ze k nemu mam hluboke city, ze me potrebuje a ze si tohle zaslouzi, protoze je to jinak skvely clovek, ktery mi toho hodne prinesl a nezaslouzi si, abych ho egoisticky opustila, kdyz to, co se deje, neni tak uplne jeho vlastni vina. Na druhou stranu je tady rozum, ktery rika: vetsina lidi by se na to vykaslala a jejich hlavnim argumentem je pud sebezachovy, tak co kdyz maji pravdu a ja se pletu?
A ted kdo s koho: rozum x srdce??

Eva. napsal(a):

modrovous napsal(a):

Přítel by měl vyhledat psychologickou pomoc. Možná spíše psychiatra. Bez legrace.
A ty - no to záleží na tom, jestli opravdu chceš být ve vztahu s psychicky nevyrovnaným, nebo spíše nemocným člověkem a čekat, jestli  z něho nějaká terapie (pokud by se vůbec nějaké léčbě podrobil) udělá člověka schopného žít v normálním partnerském vztahu.
S tím, že musíš počítat, že to bude běh na dlouhou trať s velmi nejistým výsledkem.
Já osobně bych asi zbaběle prchla. :(

Tohle nepokládám za zbabělost.

Prvnich 4 let nikdy litovat nebudu. Nic mi v zivote neprineslo tolik, jako nas vztah. Poznala jsem a naucila se diky nemu spoustu veci, otevrela se svetu, naucila se vnimat svet z jineho pohledu... Ac v nasem vztahu bylo hodne negativnich veci, ty pozitivni prevazujou. Kdyby to bylo naopak, asi bych si tyhle otazky nepokladala. Masochista nejsem, abych se vedome nicila.

helena napsal(a):

Investovali byste znova do takového vztahu?
Znova?
I ty první čtyři roky by pro mě byla špatná investice.

Jak vnimas rozdil mezi temi dvema?

Eva. napsal(a):

Ten muž by potřeboval hlavně psychologa. Psychiatr je o něčem jiném.

XYZ napsal(a):

Jak vnimas rozdil mezi temi dvema?

Eva. napsal(a):

Ten muž by potřeboval hlavně psychologa. Psychiatr je o něčem jiném.

To je nesmyslná otázka. To nelze nijak vnímat, to jsou fakta.
Psychiatr je lékař, předepisuje léky, některý i s pacientem rozmlouvá. K psychiatrovi se chodí s psychickými nemocemi.
Psycholog není lékař. Nemůže předepisovat léky. Chodí se k němu řešit problémy.
Nepleteš se ty, nechodí tvůj bývalý přítel k psychologovi?

XYZ napsal(a):

A za co to pokladas?
Ja osobne bych to pokladala za celkem vetsinovou reakci normalnich lidi.
Bohuzel z toho ale pro me vyplyva dilema: je to spravne jen proto, ze by to udelala vetsina lidi? Dela to vetsina proto, ze je to znakem zdraveho lidskeho usudku, a ja jsem tim padem ten ojedinely blazen, anebo je to naopak moje prednost, ze nejsem jako stado, ze jsem necim vyjimecna, ze dokazu OPRAVDU milovat, ze mam hlubsi hodnoty nez mozna vetsina lidi...?
Kazda mince ma dve strany. Ale jsem neschopna usoudit, ktera je ta spravna. Kdybych se mela ridit srdcem a intuici, rekla bych si, ze proste ja ho znam lip nez ostatni, ze vim, za co stoji a ze k nemu mam hluboke city, ze me potrebuje a ze si tohle zaslouzi, protoze je to jinak skvely clovek, ktery mi toho hodne prinesl a nezaslouzi si, abych ho egoisticky opustila, kdyz to, co se deje, neni tak uplne jeho vlastni vina. Na druhou stranu je tady rozum, ktery rika: vetsina lidi by se na to vykaslala a jejich hlavnim argumentem je pud sebezachovy, tak co kdyz maji pravdu a ja se pletu?
A ted kdo s koho: rozum x srdce??

Tebe zajímá, co dělá většina lidí? Proč? Proč se nechováš tak, jak to cítíš?
Píšeš nesmysly o OPRAVDU milovat. Jsi dost namyšlená, egoušek pracuje, když tady tolik vykřikuješ, že máš hlubší hodnoty než možná většina lidí. Co ty víš o hodnotách jiných?
Prostě jsi možná jenom celkem obyčejně závislá.
Láska není závislost. A závislost není láska.
A osobovat si právo rozhodovat, kdo si co zaslouží, to je už opravdu velký nedostatek pokory.

Ty nejsi jeho matka ani psycholog. Chceš být jeho partnerkou ve vztahu muže a ženy a to, co popisuješ, partnerský vztah není. Jen maminka, co se domnívá, že má právo zachrańovat děťátko, protože bez ní ...

XYZ napsal(a):

V peci psychiatricky uz je, vyhledal ji sam, a po trech sezenich se odhodlal, ze mi napise tenhle dopis. Po 4 roky nebyl schopen to verbalizovat, urcita temata byla tabu. Tak si rikam, ze je to dobry zacatek, ale netusim, jak rychly spad muze mit to pokracovani, proto jsem prisla sem, abych zjistila, jestli se uz nekdo s necim podobnym setkal a vi, jestli se to da opravdu trvale odstranit (cimz padem bych nevahala a sla znova do vztahu s nim), anebo jen zmirnit (a tim padem bychom se bud rozesli nadobro, anebo bych se s tim musela smirit - na vlastni riziko).

Pro něho to dobrý začátek může být, ale asi nikdo na světě ti nezaručí, jaký bude výsledek té terapie. Pokud má opravdu nějaký traumatický zážitek z dětství, jak jsi psala, může mu vztahy ničit celoživotně i přes péči psychologů.
Záleží i na tom, na jakého terapeuta narazí, i na tom, jak se bude sám snažit. Ve hře je tolik faktorů...
Fakt těžko radit. Na jednu stranu je v jeho situaci podpora partnera k nezaplacení, na druhou stranu to pro tebe může být "zahozená investice".
A uvaž, že investuješ svůj život. Tak aby sis ho nezničila kvůli nějakému pocitu falešného soucitu.
Na to, jak by reagovala většina nebo menšina lidí, se můžeš zvysoka... víš co, viď? ;) Oni za tebe tvůj život žít nebudou.
Nevím, kolik ti je, ale předpokládám, že nemáš děti. A asi je jednou budeš chtít. S tímhle člověkem? Zvládla bys péči o dítě, kdybys je měla mít s tímhle partnerem? Nebo bys otěhotnění odkládala, až on bude psychicky v pořádku?
To by ses jich ale taky nemusela dočkat.

Přesně, jak píše modrovous.
Tady nejde jenom o tebe. Ale i o tvé/vaše případné děti.
Chceš je s takhle problematickým mužem mít? A taky, přece jste se rozešli.
Tak co řešíš? :co:

Neni to nesmyslna otazka. Ziji v zahranici, rozdil mezi psychologem a psychiatrem je tady trosicku jiny nez u nas. Ne, nepletu se, chodi opravdu k psychiatricce, leky mu nepredepisuje, rozmlouva s nim. V obou pripadech snad jde o reseni problemu, ne??? Pokud mas chripku a jdes k obvodakovi a ten ti predepise neco, co te ji zbavi, tak snad taky vyresil tvuj problem, ne..??? A pokud ti obvodak rekne, ze nemas chripku, ale mas unaveny organismus a je treba si poradne odpocinout, a odejdes od neho bez prasku, znamena to, ze nesplnil svou roli lekare?? Co kdyz leky proste nepotrebujes, ma ti je predepsat za kazdou cenu??? Aby se farmaceuticky prumysl nazral? :)
Podle tebe mam neslyslnou otazku, podle me mas nesmyslnou odpoved....
Ale diky i tak za tvuj nazor.

Eva. napsal(a):

XYZ napsal(a):

Jak vnimas rozdil mezi temi dvema?

Eva. napsal(a):

Ten muž by potřeboval hlavně psychologa. Psychiatr je o něčem jiném.

To je nesmyslná otázka. To nelze nijak vnímat, to jsou fakta.
Psychiatr je lékař, předepisuje léky, některý i s pacientem rozmlouvá. K psychiatrovi se chodí s psychickými nemocemi.
Psycholog není lékař. Nemůže předepisovat léky. Chodí se k němu řešit problémy.
Nepleteš se ty, nechodí tvůj bývalý přítel k psychologovi?

Nerozumím, proč tě tak rozčílí, že jsem ti na tvůj dotaz popsala rozdíl mezi psychologem a psychiatrem v České republice.
Otázka nesmyslná je, když se ptáš, jak to já vnímám. To přece není o mém vnímání ale o faktech.
Nevím, že nežiješ v České republice, (tos neuvedla),  tudíž se mě neptej na rozdíl mezi psychologem a psychiatrem ve státě, ve kterém žiješ, neboť ho neznám.

Proc?? Protoze narozdil od toho, co tady pises, nemam nadmerne ego, naopak uznavam, ze se mozna pletu, a proto ze snazim prijit na to, co je spravne udelat. Protoze kdyz se budu chovat tak, jak to citim, mozna na to dojedu, protoze, co ja vim, mozna to citim blbe??
Promin ale pises o egu a o pravu rozhodovat, kdo si co zaslouzi, ale sama tady vynasis soudy a myslis si, ze mas patent na rozum - "pises nesmysly"??
Co se namyslenosti tyce, vzdycky jsem mela problem se svym sebevedomim a nikdo z lidi, co me znaji, me jeste nikdy za namyslenou neoznacil, naopak, lidi me vyzyvaji, abych si vic verila.
Co se tyce tech hodnot, nevykrikuju, pouze konstatuju jeho vlastni vyrok, sam mi rekl, ze jednim z duvodu, proc se do me zamiloval, byly moje hodnoty. A ja sama jsem nerekla "mam vetsi hodnoty nez vy vsichni ostatni", zkusi si to precist znova a vsimnes si, ze pokladam OTAZKY a neznam odpovedi...
A co se tyce te zasluhy - proc nedostatek pokory???? Nemluvim tady o sobe ale o nem, ze si zaslouzi podporu a lasku, a to podle me kazdy clovek, ktery je v jadru dobry, proc by nekteri meli pravo na prijemny zivot jen proto, ze se v zivote nesetkali s nicim tezkym, a ti, co jim holt zivot postavil do cesty par prekazek, by nemeli pravo na lasku a partnerovu podporu???

Eva. napsal(a):

XYZ napsal(a):

A za co to pokladas?
Ja osobne bych to pokladala za celkem vetsinovou reakci normalnich lidi.
Bohuzel z toho ale pro me vyplyva dilema: je to spravne jen proto, ze by to udelala vetsina lidi? Dela to vetsina proto, ze je to znakem zdraveho lidskeho usudku, a ja jsem tim padem ten ojedinely blazen, anebo je to naopak moje prednost, ze nejsem jako stado, ze jsem necim vyjimecna, ze dokazu OPRAVDU milovat, ze mam hlubsi hodnoty nez mozna vetsina lidi...?
Kazda mince ma dve strany. Ale jsem neschopna usoudit, ktera je ta spravna. Kdybych se mela ridit srdcem a intuici, rekla bych si, ze proste ja ho znam lip nez ostatni, ze vim, za co stoji a ze k nemu mam hluboke city, ze me potrebuje a ze si tohle zaslouzi, protoze je to jinak skvely clovek, ktery mi toho hodne prinesl a nezaslouzi si, abych ho egoisticky opustila, kdyz to, co se deje, neni tak uplne jeho vlastni vina. Na druhou stranu je tady rozum, ktery rika: vetsina lidi by se na to vykaslala a jejich hlavnim argumentem je pud sebezachovy, tak co kdyz maji pravdu a ja se pletu?
A ted kdo s koho: rozum x srdce??

Tebe zajímá, co dělá většina lidí? Proč? Proč se nechováš tak, jak to cítíš?
Píšeš nesmysly o OPRAVDU milovat. Jsi dost namyšlená, egoušek pracuje, když tady tolik vykřikuješ, že máš hlubší hodnoty než možná většina lidí. Co ty víš o hodnotách jiných?
Prostě jsi možná jenom celkem obyčejně závislá.
Láska není závislost. A závislost není láska.
A osobovat si právo rozhodovat, kdo si co zaslouží, to je už opravdu velký nedostatek pokory.

Ty nejsi jeho matka ani psycholog. Chceš být jeho partnerkou ve vztahu muže a ženy a to, co popisuješ, partnerský vztah není. Jen maminka, co se domnívá, že má právo zachrańovat děťátko, protože bez ní ...

XYZ zamysli se, proč tě to tak rozčílilo.

Jasne, vysledek nikdo nezaruci, zaruky jsem sem ani hledat neprisla :) spis nahled ostatnich a pripadne sdileni podobnych osobnich pribehu.

Ne, deti nemam. Snazili jsme se o dite pred tou slavnou pauzou...i proto na nem tolik lpim, protoze rozhodnuti poridit si s nekym rodinu se nebere na lehkou vahu a nezakladame rodinu s kdekym na prvnim rohu, takze to, ze jsem se rozhodla mit deti zrovna s timhle muzem, pro me ma enormni vahu.

S rozchodem/pauzou jsem tim padem totalne nepocitala. V nasem vztahu bylo par negativnich aspektu, ale asi jako v kazdem vztahu. A az ted mi v tom dopise spoustu veci ozrejmil, proc se se mnou chtel odloucit atd. Do te doby jsem to nechapala a dost tezko akceptovala. Jeden z duvodu byl prave to, ze prave kvuli svym osobnim problemum dostal strach a zpochybnil sam sebe, jestli by byl dobry otec atd., a nechtel, aby dite prislo do rodiny, ve ktere otec sam neni schopny zarucit sve vlastni reakce, protoze s nim cloumaji pocity, kterym nedokaze zabranit.

A jen tak pro uplnost...on se do me zamiloval kvuli mym hodnotam (mimo jine), ja do neho zase (mimo jine) kvuli tomu, jaky je s detma. Naprosto me fascinuje, kdyz ho vidim, jak se chova s detmi pratel, a rikam si, ze takoveho otce jsem si pro sve deti vzdycky prala.

modrovous napsal(a):

XYZ napsal(a):

V peci psychiatricky uz je, vyhledal ji sam, a po trech sezenich se odhodlal, ze mi napise tenhle dopis. Po 4 roky nebyl schopen to verbalizovat, urcita temata byla tabu. Tak si rikam, ze je to dobry zacatek, ale netusim, jak rychly spad muze mit to pokracovani, proto jsem prisla sem, abych zjistila, jestli se uz nekdo s necim podobnym setkal a vi, jestli se to da opravdu trvale odstranit (cimz padem bych nevahala a sla znova do vztahu s nim), anebo jen zmirnit (a tim padem bychom se bud rozesli nadobro, anebo bych se s tim musela smirit - na vlastni riziko).

Pro něho to dobrý začátek může být, ale asi nikdo na světě ti nezaručí, jaký bude výsledek té terapie. Pokud má opravdu nějaký traumatický zážitek z dětství, jak jsi psala, může mu vztahy ničit celoživotně i přes péči psychologů.
Záleží i na tom, na jakého terapeuta narazí, i na tom, jak se bude sám snažit. Ve hře je tolik faktorů...
Fakt těžko radit. Na jednu stranu je v jeho situaci podpora partnera k nezaplacení, na druhou stranu to pro tebe může být "zahozená investice".
A uvaž, že investuješ svůj život. Tak aby sis ho nezničila kvůli nějakému pocitu falešného soucitu.
Na to, jak by reagovala většina nebo menšina lidí, se můžeš zvysoka... víš co, viď? ;) Oni za tebe tvůj život žít nebudou.
Nevím, kolik ti je, ale předpokládám, že nemáš děti. A asi je jednou budeš chtít. S tímhle člověkem? Zvládla bys péči o dítě, kdybys je měla mít s tímhle partnerem? Nebo bys otěhotnění odkládala, až on bude psychicky v pořádku?
To by ses jich ale taky nemusela dočkat.

Resim to, ze se se mnou chce dat zpatky dohromady. A nevim, jestli z me strany do toho jit nebo ne.

Eva. napsal(a):

Přesně, jak píše modrovous.
Tady nejde jenom o tebe. Ale i o tvé/vaše případné děti.
Chceš je s takhle problematickým mužem mít? A taky, přece jste se rozešli.
Tak co řešíš? :co:

Ve state, ve kterem ziju, a vsude ve svete, je psychiatr lekar, zatimco psycholog ne, coz jsou fakta, ale krom tohoto rozdilu je jich jeste spousta. Nuanci je spousta - zeme od zeme, psycholog od psychologa, psychiatr od psychiatra, skola od skoly.... A kdyz se rozhodujeme, zda jit k psychologovi ci psychiatrovi, zalezi to hodne i na nasem osobnim nahledu a potrebach. Ktery ten rozdil pro nas bude rozhodujici. Proto neni zcestne ptat se na to, jak to VNIMAS. Polozila jsem ti otevrenou otazku, ve ktere me zajimal tvuj nazor, a jako odpoved se mi dostane soud, ze ma otazka je nesmyslna...

Tj co me nastvalo, je to, ze ja se ZAJIMAM o tvuj nazor, zatimco ty me SOUDIS.

Eva. napsal(a):

Nerozumím, proč tě tak rozčílí, že jsem ti na tvůj dotaz popsala rozdíl mezi psychologem a psychiatrem v České republice.
Otázka nesmyslná je, když se ptáš, jak to já vnímám. To přece není o mém vnímání ale o faktech.
Nevím, že nežiješ v České republice, (tos neuvedla),  tudíž se mě neptej na rozdíl mezi psychologem a psychiatrem ve státě, ve kterém žiješ, neboť ho neznám.

Eva. napsal(a):

XYZ zamysli se, proč tě to tak rozčílilo.

Já myslím, Majko, že to ty tady "vykřikuješ, soudíš, děláš fantasmagorické a nesmyslné závěry..."
To tebe "vnímám" jako rozčilenou...

Jinak, pomalu začínám XYZ rozumět. Rozjitřujou se mi totiž rány... :grater:

Ktere rany, smim-li se zeptat...? Mas podobny pribeh?

Dorka napsal(a):

Eva. napsal(a):

XYZ zamysli se, proč tě to tak rozčílilo.

Já myslím, Majko, že to ty tady "vykřikuješ, soudíš, děláš fantasmagorické a nesmyslné závěry..."
To tebe "vnímám" jako rozčilenou...

Jinak, pomalu začínám XYZ rozumět. Rozjitřujou se mi totiž rány... :grater:

Ano. Ale nedopadl dobře. Začal se léčit a bez vysvětlení mě opustil. Taky jsem musela zcela zbytečně čelit takovým amokům, jak popisuješ. Majka ho nazvala "troskou", a já vím, že není. Má kombinovanou poruchu osobnosti, ale také spoustu nádherných a výjimečných vlastností a schopností.
Já vím, co se na jeho duševní rovnováze podepsalo...
Vydržela bych.
On nevydržel. Proč, to nevím...

Dorka napsal(a):

Já myslím, Majko, že to ty tady "vykřikuješ, soudíš, děláš fantasmagorické a nesmyslné závěry..."
To tebe "vnímám" jako rozčilenou...

Jinak, pomalu začínám XYZ rozumět. Rozjitřujou se mi totiž rány... :grater:

Reaguji klidně a bez spousty otazníků, které používá xyz.
Přečetla jsem si i všechny její předchozí příspěvky z minulých let. Myslím, že pořád dělá stejné chyby při výběru partnerů. Musí vystoupit z kruhu, udělat to jinak.

Mé vysvětlení rozdílu mezi psychiatrem a psychologem bylo hodně zjednodušené, nelze si z něj vzít jen to, že jeden může a druhý nesmí předepisovat léky. Psychicky nemocní chodí k psychiatrovi.

Ostatně, xyz to určitě ví také a možná ještě lépe, než já. Ale už na to asi zapomněla, co kdysi psala.

Protoze kdyz se budu chovat tak, jak to citim, mozna na to dojedu, protoze, co ja vim, mozna to citim blbe??
A co můžeme vědět my?
Není to takovej pokus o alibi - já nic, já muzikant, já se jen řídila radama, co jsem dostala...
Naprosto me fascinuje, kdyz ho vidim, jak se chova s detmi pratel, a rikam si, ze takoveho otce jsem si pro sve deti vzdycky prala.
Děvče, ale to nejsou jeho děti... ty nemá "na krku" 24/7/365, může je kdykoli vrátit a hlavně - nejsou jeho genetickej materiál...

helena napsal(a):

Protoze kdyz se budu chovat tak, jak to citim, mozna na to dojedu, protoze, co ja vim, mozna to citim blbe??
A co můžeme vědět my?
Není to takovej pokus o alibi - já nic, já muzikant, já se jen řídila radama, co jsem dostala...
Naprosto me fascinuje, kdyz ho vidim, jak se chova s detmi pratel, a rikam si, ze takoveho otce jsem si pro sve deti vzdycky prala.
Děvče, ale to nejsou jeho děti... ty nemá "na krku" 24/7/365, může je kdykoli vrátit a hlavně - nejsou jeho genetickej materiál...

Ne, mam spis ve zvyku brat na svoje triko vic nez je zdravo, nez se vymlouvat, ze za moje chyby muzou ostatni. Jen si vazne pripadam ztracena a kazda rada je draha. Nerikam, ze zrovna vy, co jste reagovali, budete znat odpoved. Spis jsem si rikala, internet je velke misto, co kdyz narazim nekoho, kdo uz byl v podobne situaci a vi o tom vic. O tomhle profilu osobnosti, o tomhle pribehu.

Samozrejme, to mas pravdu, vidim jen to pozitivni, mit dite dennodenne je samozrejme neco jineho.
Nicmene co se tyce jeho genetickeho materialu, na tom neni nic spatneho, naopak, jeho geneticky material mi prijde super. Jeho problemy nemaji "v rodine", jsou zpusobeny traumatem v detstvi, za ktere jaksi nikdo nemuze...

Jeho problemy nemaji "v rodine", jsou zpusobeny traumatem v detstvi
Nemyslela jsem cokoli dědičnýho (asi jsem měla doplnit uvozovky)... ale jen a jen to, že - pokud budete žít společně - může (a asi bude) dítě přebírat jeho chování, zvlášť když vycítí tvoji nejistotu, protože tu v sobě budeš mít pořád... a při každým jeho excesu se budeš ptát, zda jsi skutečně udělala správný rozhodnutí.
vidim jen to pozitivni
A skoro bych řekla, že ne jen v souvislosti s dětma... zdá se mi (zdůrazňuju "zdá" - a jen na základě zveřejněnejch informací), že spíš než odpověď bys chtěla "schválení" dalšího pokračování.

helena napsal(a):

........Není to takovej pokus o alibi - já nic, já muzikant, já se jen řídila radama, co jsem dostala...
.....ale to nejsou jeho děti... ty nemá "na krku" 24/7/365, může je kdykoli vrátit a hlavně - nejsou jeho genetickej materiál...

Teda tvá první úvaha je logikou trhovnice..., hm, kde jsi k ní našla podklady... ?
A z toho, jak se kdo chová k cizím dětem, myslím, se dá dost dobře usuzovat, jak se bude později chovat ke svým vlastním dětem... Jestli ty nemluvíš o svem vztahu k dětem. Ten je totiž z pohledu zasloužilé matky a babičky poněkud jiný, než ženy bezdětné...

kde jsi k ní našla podklady... ?
Panebože, Dorko... tohle je volná úvaha... ne obvinění...
A z toho, jak se kdo chová k cizím dětem, myslím, se dá dost dobře usuzovat, jak se bude později chovat ke svým vlastním dětem
Nebo taky ne - ovšem nechápu, co s tím má společnýho ten můj.

Chtěla jsem Ti  napsat to, co Hela.Ze v případě, že vidíš hlavně pozitiva, není co řešit.

Já jsem prožila jen opravdu vzdáleně něco podobného. S tím, že můj BM nebyl až tak komplikovaný, jako Tvůj přítel. Ale náznaky žárlivosti, o kterých píšeš, znám velice dobře. I velkou lásku z mé strany a naprostou absenci rozumu. Omouvala jsem ho přede všemi, i sama před sebou. to hlavně proto, že ostatní ho viděli reálněji a já ho bránila. Několikrát jsme se rozešli a sešli. No, zkrátím to - vzali jsme se, máme syna, manželství pro mě bylo něco strašného,  málem mě to semlelo, sebrala jsem poslední zbytky sil a odešla od něj.
Přesto ničeho nelituju, nemám v sobě žádnou hořkost, syn je super a já žiju spokojeně. V něčem mi to určitě pomohlo, posunulo mě to dál. Ale už bych to nikdy nechtěla zažít, už bych to nedala.
Ale jinak to nešlo než si tím projít. Právě proto, že jsem se rozhodovala jen a jen srdcem. Rozumem to ve vztazích neumím. Vím, že kdybych do toho nešla, požná bych si to celý život vyčítala, že jsem to měla zkusit, že by to bylo určitě nádherné a super.

Takže pokud se rozhoduješ srdcem a podle toho, co píšeš, určitě ano, tak do toho prostě jdi a uvidíš. Stejně Ti v tom nikdo nepomůže, rozhodnout se musíš sama. a ani ti nikdo z nás nemůže poradit. Nejde to.

Oba jste problémoví. Vůbec to spolu nezkoušejte. A on ať zůstane raději sám a nebo s maminkou. Není to partner pro nikoho.

Je to Francouz nebo Ital?
Souhlasím v tomhle s jarenou, neměli byste mít spolu vztah. To je má rada.

Já to tipla na Itala hned zezačátku. Taky by mě zajímalo, jestli jsem se trefila....

Já tipuji Francouze.

Jj Francouz ;) a proc?
Jinak diky vsem za nazor a Judyno tobe za tvuj pribeh.

jarena napsal(a):

Oba jste problémoví. Vůbec to spolu nezkoušejte. A on ať zůstane raději sám a nebo s maminkou. Není to partner pro nikoho.

Diky za radu. Ovsem nechapu, co tam ma co delat maminka ;) neni to mamincin mazanek.

helena napsal(a):

Jeho problemy nemaji "v rodine", jsou zpusobeny traumatem v detstvi
Nemyslela jsem cokoli dědičnýho (asi jsem měla doplnit uvozovky)... ale jen a jen to, že - pokud budete žít společně - může (a asi bude) dítě přebírat jeho chování, zvlášť když vycítí tvoji nejistotu, protože tu v sobě budeš mít pořád... a při každým jeho excesu se budeš ptát, zda jsi skutečně udělala správný rozhodnutí.
vidim jen to pozitivni
A skoro bych řekla, že ne jen v souvislosti s dětma... zdá se mi (zdůrazňuju "zdá" - a jen na základě zveřejněnejch informací), že spíš než odpověď bys chtěla "schválení" dalšího pokračování.

Asi jsem se spatne vyjadrila. Pokud bude vse pokracovat tak, jak je to ted, tak takovy vztah nechci. Mym cilem je zjistit, jestli se tyhle jeho stavy daji zcela odbourat, jestli je to vubec mozne.

Schvaleni necekam, jen ruzne nahled na vec. Samozrejme ze idealni pripad by byl, kdyby mi nekdo dodal nadeji a nasledne to takhle krasne vyslo a zili bychom stastne az do smrti. Ale neziju v pohadce, takze takovy scenar necekam ;)

Ja ti zitra napisu vic. Kdyz jsem doma videla, co “naseptavac“ v tabletu udelal ze slova “trhovnice“, (a ja uz to nestihla kontrolovat, pac jsem sla z wifiny + zamestnani dom...), stydela jsem se za svoji neschopnost dodnes poridit domu net... Ale blyska se na lepsi casy. Napisu do Radosti...

XYZ napsal(a):

jarena napsal(a):

Oba jste problémoví. Vůbec to spolu nezkoušejte. A on ať zůstane raději sám a nebo s maminkou. Není to partner pro nikoho.

Diky za radu. Ovsem nechapu, co tam ma co delat maminka ;) neni to mamincin mazanek.

Jeho matka je jediná svatá. Není to muslim? Neměla bych sílu řešit jeho a ještě žít nějakej kloudnej život. Pořád jen sledovat jeho myšlenkové pochody by mě zničilo. Život máme jen jeden. Musíme žít svůj život a ne život někoho jiného.
I když....někoho to třeba baví, protože sám svého života není schopen a musí pořád na někom viset jak liána.

No to jsi zcela jiste uderila hrebicek po hlave... Teda hlavicce, pardon!

Mym cilem je zjistit, jestli se tyhle jeho stavy daji zcela odbourat, jestli je to vubec mozne.
To je cíl spíš pro odborníka... těžko pro tebe a už vůbec ne pro ostatní, kteří se dozvědí jen to, co ty chceš.

Taky bych tipovala, že je to muslim - ti totiž považují všechny ženy za děvky, kromě jejich matek....A moje rada - uteč a už se s ním rozhodně nedávej znovu dohromady. Nesnaž se ho ani pochopit ani zachraňovat. U vás dvou to nikdy nebude kompatibilní vztah. Ty jeho stavy lepší nebudou. Fakt chceš být s někým, kdo tě má za děvku? :usch:

Milá XYZ, to je svízelná situace. Přítel, ač se nechce k traumatu v dětství vracet, bude to muset udělat, pokud se má něco zlepšit. Asi by se měl vracet s nějakým vhodným zkušeným průvodcem, ne s tebou.
Překvapilo mě, že hodí k psychiatričce ženě, jsou-li všechny ženy, krom jeho matky, děvky. Asi je to složitější.
Netuším, jak to chodí mezi muslimy, žádného neznám, ale napadlo mě, zda nemůže jít u přítele o psychózu (nevyrovnanost, vysoké - nepřiměřené (?) morální nároky, sebetrýznění, tebe trýznění, ......), nebo o homosexualitu.
Jaké je jeho rodinné a sociální zázemí? Píšeš, že není mamánek, jaký má tedy vztah k matce a s matkou? K otci a s otcem? Znáš je? Co předchozí partnerky?

Čau XYZ,

mě dost teda zarazila tahle tvoje věta "...zároveň nechci být naivní kráva, co už půl roku věrně čeká, než se milostpán rozhodne, a ještě si nechá líbit, že ji někdo považuje za děvku, ač nic špatného neudělala".

Ty to tak opravdu děláš? Že půl roku čekáš? Na co? Proč si nezkusíš žít svůj život a soustředit se sama na sebe?

Pokud chceš vědět, jestli je šance na zlepšení reálná a možná, tak si domluv sezení s nějakým odborníkem, který ti řekne, co a jak. Protože tady ti to asi nikdo moc neosvětlí, pokud tedy nemá stejnou nebo hodně podobnou zkušenost s partnerem nebo sám se sebou.

Ať se rozhodneš podle srdce nebo rozumu, tak je to pořád jen a jen tvoje rozhodnutí, za které si neseš zodpovědnost zase jenom ty.
Než se rozhodneš, tak si zkus představit, co bys poradila svojí kamarádce/sestře, kdyby za sebou měla s partnerem to, co sis prožila ty a přemýšlela o návratu...
A propos, on se k tobě chce taky vrátit? Dát to zase dohromady?

Koukám, že i sem se plynule přenesla islamofobie z jiných vláken.
XYZ psala, že přítel je Francouz, pokud jsem si dobře všimla. O jeho náboženství nebyla řeč.
Nenávist k ženám kromě matky fakt není poznávacím znamením muslimů :dumbom: , ale spíš traumatu z dětství,
případně chorobného vztahu matky se synem.
Ale teď se to tak hezky hodí, že... :usch:

XYZ, máš SZ, jestli se sem ještě vůbec vrátíš.

Fixace na matku v dospělosti a zejména u muže je nejspíš psychická choroba!!! :fuck:

...nebo vychcanost....

Četla jsem jen první stránku diskuze, na další už upřímně nemám chuť. :usch: :usch: :usch:
Ale hned po prvním příspěvku jsem měla jasno: Co si XYZ slibuješ od chlapa, který ti nepokrytě řekl, že jsi děvka? Protože - logicky - když kromě jeho matky jsou všechny ženy děvky, tak děvka jsi podle něj samozřejmě i ty.

Tady nejde o rozpor rozum versus city. Podle mě rozum i city mluví jasně - skonči to co nejdřív a definitivně, i včera bylo pozdě.
Podle mě nejsi namyšlená, naopak - máš strašně, ale strašně nízkou sebeúctu. Mě by můj partner řekl, že jsem děvka, jen jednou: Za prvé by za takovou urážku dostal okamžitě ode mě facku ( a to přitom domácí násilí odsuzuji) a pak už by mě nikdy neviděl. Dobře, klidně ať si myslí, že jsem děvka. Já si o něm myslím, že je hulvát a debil ( a to přitom vulgární slova v běžných situacích nepoužívám. Ale tahle situace určitě není běžná... :( )

XYZ napsal(a):

helena napsal(a):

Jeho problemy nemaji "v rodine", jsou zpusobeny traumatem v detstvi
Nemyslela jsem cokoli dědičnýho (asi jsem měla doplnit uvozovky)... ale jen a jen to, že - pokud budete žít společně - může (a asi bude) dítě přebírat jeho chování, zvlášť když vycítí tvoji nejistotu, protože tu v sobě budeš mít pořád... a při každým jeho excesu se budeš ptát, zda jsi skutečně udělala správný rozhodnutí.
vidim jen to pozitivni
A skoro bych řekla, že ne jen v souvislosti s dětma... zdá se mi (zdůrazňuju "zdá" - a jen na základě zveřejněnejch informací), že spíš než odpověď bys chtěla "schválení" dalšího pokračování.

Asi jsem se spatne vyjadrila. Pokud bude vse pokracovat tak, jak je to ted, tak takovy vztah nechci. Mym cilem je zjistit, jestli se tyhle jeho stavy daji zcela odbourat, jestli je to vubec mozne.

Schvaleni necekam, jen ruzne nahled na vec. Samozrejme ze idealni pripad by byl, kdyby mi nekdo dodal nadeji a nasledne to takhle krasne vyslo a zili bychom stastne az do smrti. Ale neziju v pohadce, takze takovy scenar necekam ;)

Podle mě by to nepokračovalo "tak jako teď". Jakmile by ses stala na něm ekonomicky závislou ( třeba kdybys s ním měla malé dítě), bylo by to podle mě jen a jen HORŠÍ  :usch: .

A co se týká Dorčina výroku A z toho, jak se kdo chová k cizím dětem, myslím, se dá dost dobře usuzovat, jak se bude později chovat ke svým vlastním dětem... - tak tohle jsem si dost dlouho myslela taky. Než si jedna kamarádka podle toho vybrala manžela, byl úžasný k jejím dvěma dětem z předchozího manželství. Pak s ním otěhotněla, cosi se s ním stalo, asi se zalekl té zodpovědnosti, a tak ji opustil, když byla v šestém měsíci těhotenství... :usch: :dumbom:

Což si takhle všímat, že diskuse už skončila a xyz už dávno nepíše?
To jen commex měl záchvat a vytáhl staré téma... :D

Eva. napsal(a):

Což si takhle všímat, že diskuse už skončila a xyz už dávno nepíše?
To jen commex měl záchvat a vytáhl staré téma... :D

Tady má někdo patent na určování, kdy a za jakých okolností "diskuse skončila" ?? (A kdy na ni kdo smí reagovat??)
Dnes na ni poslali své názory hned čtyři lidi, včetně tebe teď......

Tady má někdo patent na určování, kdy a za jakých okolností "diskuse skončila" ?? (A kdy na ni kdo smí reagovat??)
Jak vidíš má... nebo se to aspoň domnívá...