Tak je to tady.

Přírodu miluji a nedokázal bych bez ní ani dýchat, především lesy.., jsem posedlý touhou vstoupit pod klenbu stromů. Je to tak zoufalá hmatatelná potřeba, že jakmile se režim uvolnil, hned jsem se odebral z Prahy, abych jim byl blíž. A několikrát jsem se přestěhoval, navštívil různé kraje, sžil s jejich terénem. Ale vždy před rozhodnutím, než jsem tak učinil, mi podrobná turistická mapa ukázala, jestli tam jsou rozlehlé, na kilometry se táhnoucí, lesy.

V současné době mám svůj domov v Krušných horách, kde též nyní momentálně užívám hluboce zasněženého konce zimy. A věřte, že příroda je tu nespoutaná, krásná, divoká. Jakmile překročím potok, zanechám za sebou civilizaci; pak mohu celé dny, týdny, měsíce probíhat po stráních svahů, nořit se do hlubokých hvozdů a nepotkat přitom ani živáčka v tichém příšeří staletých velikánů.

Stromy jsou úžasné. Mám k nim hluboký vřelý vztah, jako by byly mými bratry. Někdy se s nimi ztotožním tak intensivně, až vnímám jejich pocity, přeji si alespoň na chvíli přeladit své bytí do jiné podstaty, stát se stromem. Odtud vznikla i tato:

Nálada louky s dubem

Kdo je ten, který se dívá?..
A kdo hledí skrze jeho oči?..
Kdo vidí toho, co vidí
a kam upírá svůj zrak?..

Když slyší v rozeznělých korunách,
poselství unášené větrem.
Zrcadlo hladiny jezerního pohledu
o něj otřelo své vědomí.

A tráva šeptá:
Na mě nevstupuj,
ještě jsem celá nachýlená,
jak ses učil poznávat hvězdy.
Jdi si raději za tajemstvím květin…

Nás utrhni, nás utrhni,
provoníme ti posledním dechem
tvůj příbytek.
Abychom mohli uvolnit svou touhu
do jiných těl, jiných skupenství
jiného významu.

Co se ti to zase honí hlavou?.,
mručí starý dub.
Cítím rozvětvené spirály
dostředně rotující kolem osy
žilkování listů
nepropletené
stíny vědomí,
kde u samotného kmene dýchá
obtočené břečťanem,
který je svazuje, poutá a tiskne.

Kam ses to rozeběhl..,
nauč se nejprve tíhnout a růst.
Nám naslouchej,
provedeme tvou mysl
spletitým bludištěm zanořených
vzpomínek.

Aby se probudily,
rozevřely ke slunci
rozpukly v jediném dni významem,
až si zvolí neomylně dráhu
svého naplnění.

Les

Les čaruje prostor ticha. Jakmile vstoupíš pod klenbu větví, změní se v Tobě polarita mysli. Najednou se vynoří něco nespoutaného, byť zároveň plachého, intensivně vnímajícího se zbystřenými smysly. Jestliže to máme k něčemu přirovnat, nejspíš si člověk připadá jako srna. Taky tak zranitelný, naslouchající, ne lovec, nýbrž spíš lovená bytost, která je nyní konečně v bezpečí polostínu. Tam venku je plno nástrah, avšak les je jeho pravý domov, kde všechno důvěrně zná. Nějakým způsobem se napojí na vědomí lesa, neboť stromy jsou živé bytosti propletené ve svých kořenech i korunách. A jako štafetu si předávají své poznání vnímaného okolí.

Jelikož nemají uši ani zrak, poznávají na jiné úrovni. Také jejich časové dimenze probíhají v jiných cyklech. Proto se zprvu zdá, že jsou oddělené od projevů živých tvorů lesa a jakoby s procesem jednání zvířat nemají nic společného. Ale to je hluboký omyl, pouze filtrují vjemy, jež od nich přicházejí a převádějí je do jiné platformy. K tomu, abychom vnímali smrt, proces bolesti, ztráty anebo naopak naděje, radosti, projev otevření se ke světlu, k tomu nepotřebujeme vidět ani slyšet! Jsou tu vibrace života, vyzařování energií, ke kterým jsou čidla stromů nepředstavitelně citlivá. Vnímají každý závan větru, zachvění půdy, napětí ve vzduchu, změnu složení minerálů. Absorbují do sebe pohyb jako tlak, tlak přesměrovaného vzduchu, tlak na jejich kořenové receptory. Posun teploty vyzářené tělem, intensivní vibrace strachu vyděšeného tvora, či agonie bolesti umírajícího. Vnímají tam, kde my už dávno nestíháme, protože jsme se příliš soustředili na vidění a zvuk.

Potom svou znalost i zkušenost poznaného rezonují hlubokými tóny pod naším prahem slyšitelnosti do prostoru. Někdy je též rozezní vítr, tehdy je i my zaslechneme, ovšem doopravdy nemlčí nikdy. Avšak co je důležité, přidávají si k oněm informacím zvnějšku vlastní interní prožívání světa. A to je neuvěřitelně krásné, bytostné, ryzí.., proto je nám nakonec v lese tak příjemně. Respektive celý proces probíhá obráceně: Na niternou nosnou vlnu vlastního projevu jsou navázány navíc informace zvenčí. Proto nikoho neurážejí, nezraňují, nýbrž jsou jenom dokreslením melodie hudby stromů.

Stromy zpívají píseň radosti života. Zachycují vůli vlastního přerodu, přestrukturalizování hmoty v jediném nekončícím impulsu růstu ke slunci. Vydávají svědectví o nepřekonatelné síle, o síle toků energií od samotných kořenů, až po nejzasší vrcholové konečky větví. K tomu navíc mezi sebou rozšiřují vědomí o veškerém dění lesního společenství. Tak se jednotlivé druhy zvířat dozvídají o tom, co se děje daleko od nich, někde na druhém konci tohoto seskupení. Každý tvor je vlastně vyladěný na jinou vlnu.., nevnímá všechno, pouze část, jež se ho aktuálně dotýká. Proto může včas utéct. Může se cítit být bezpečný, jakmile vstoupí pod prvé větve a vyladí se na příjem zpráv z prostoru.

Tohle pak je mluva, kterou ke mně hovoří les. Nějak se mi podařilo ji částečně zachytit, ne vždy a ne úplně, někdy jsem tolik zahlcený vlastními problémy, že vnímám jen svoje vyzařované pulsy roztříštěnosti. Ale vím, i to stromy poznají, kdy jsem tudy prošel, a oznámí ostatním v jakém jsem stavu. Miluji je a oni to ví, proto mi již z dáli šumí na pozdrav.

Crabate,

všiml sis někdy, že když se podíváš uprostřed lesa do korun stromů, vypadají jako doktoři z pohledu operovaného? Já když byla na operaci s kolenem (utržený vaz z lyží), tak se mi v nemocnici šíleně líbilo a hrozně jsem si užila ten pocit důvěry, se kterým jsem se lékařům odevzdala. Byli na mě móc hodní (a za odměnu jsem dostala epidural do páteře, kterej je lepší než nejlepší jízda na ledu :)

Takže mně ty stromy přijdou jako ti lékaři - protože les léčí. A já koukám nahoru a oni mě ty stromy právě operujou. Duši... :)

Crabat napsal(a):

Les

Crabate, teď jsi určitě zasáhl všechny milovníky přírody, mluvíš řečí jejich duše...., prosím přidej ještě řeku, ta také patří k mým láskám...

Ano, Ka, pracuje se na tom, máme témata s Pí všechna předem promyšlená, takže strpení, zatím se kochej na procházce lesem.

Miluji procházky lesem, nyní na běžkách je to nádherné.... KRÁSA  :hjarta:

To je zajímavá asociace, Avalonka. Ale mám tady speciálně pro Tvou sovu pár veršů z jedné noční toulky.

E p i z i t

Hlasy prostupují tmou,
snášejí se z korun stromů,
řečí tklivou, úzkostnou,
poraněnou přitom k tomu.

Tajemnými vibracemi,
v nich mávání perutí,
zahoukání mezi steny,
bolestného vetknutí.

Potom divné zapraštění,
strom si tiše povzdychnul,
jak by v náhlém ochlazení
větvemi o sebe mnul.

Zvuky prosakují tmou,
snášejí se z korun stromů
řečí tklivou, dojemnou,
přetrženou v bodě zlomu.

Zde se zaposlouchejte do úryvku z připravované knihy Nahariův oheň.

Zdánlivě drobné maličkosti nabývaly na významu. Zavadil ramenem o větev smrku, strom zakýval na pozdrav. Upřeně pozoroval rozkmitané jehličí, jež odkrývalo statný kmen, vtom uslyšel smích. Hluboký basový tón, který na konci svého hromobití zazníval s jemnými roztřepanými zvonečky, jako když se rosa raduje a cinká kapkami o hladinu tůně. Ucítil na tváři úsměv. V mysli pozvolna vytanula melodie díkůvzdání, krystalizovala do slov a aniž si to uvědomil, velebil přírodu i všechny tvory žijící v ní.

Tohle z něj udělala ta kniha. Jak nesmírný přerod v něm způsobila, ačkoli ji ještě nestačil ani z jedné třetiny přečíst! Stál v němém úžasu sám nad sebou, přitom hleděl rozšířenýma zorničkama na krajinu a nepoznával to tu. Něco nepochopitelného se odehrávalo uvnitř v jeho hrudi, až zapomněl vnímat obvyklé tvary. Místo nich kolem pozvolna vystupovaly jakési energetické shluky, které vyrůstaly do výše, kde nad jeho hlavou vytvářely téměř souvislý pokryv. Všechna tato silová pole však byla spirálovitě dostředně rotující, proto nemohl nastat stav odosobnění a přelévání z jedné entity do druhé. Mohli si vyměňovat informace, jak jednotlivé ubíhající dráhy téměř prolínaly drahami cizorodými, avšak smísit své okruhy navzájem v jednolitou energetickou hladinu nedokázaly.

Leč to, napadlo Adriana, vůbec nebylo jejich touhou. Stáli zde ve vymezeném prostoru, jenž neusilovali nijak překročit, přitom vnímali, cítili, přemýšleli, a jejich chtění vyjadřovala jen jakási vegetativní tenze růstu ke slunci. Náhle konečně pochopil, že tohle je pohled na stromy a obyvatele lesa v jiné rovině. Ihned se mu obraz zatáhl, obklopila ho zelená barva, spatřil realitu. Tu jej však prostoupila lítost. Nikdy ještě podobného úkazu neviděl, přál si, aby mohl bytostnou energii stromů znovu spatřit. Tím ovšem posunul těžiště své mysli směrem k vlastnímu naplnění, proto již předchozí vjem nedokázal vyvolat. Zamyšlený a udivený postupoval lesní pěšinou zpátky. Když skrze krajní stromy zahlédl prosvítat pole, přidal do kroku.

Krásné a teskné Salve. Dík. Tak já taky se svou (vlastní) troškou do mlýna:

Jaro

Navečer mi do okna poprvé zazpíval drozd
a zazpíval o tom, že se k nám vrátilo jaro,
že zimy, splínu a bezvíry bylo už dost,
že tulák zas vyrazí na pouť se svojí károu.

Tuláku, volám, proč máš to jaro tak rád?
Proč každičký březen se vydáváš zase dál?
Odpoví: nadějí pro všechny je slunovrat,
já cítím ten vánek, co v zimě jsem postrádal.

Vánek, co přináší útěchu v samotě, v nouzi,
vůni trávy a představu letních obloh a hvězd,
přináší naději tomu, kdo hrůzou se vzbouzí,
tomu, kdo vztekem a lítostí svírá svou pěst.

Už není proč plakat nad rozlitým mlékem,
tu lítost a zuřivost, ten živoucí plamen,
tu jistotu, že pochybnost narůstá s věkem,
nechejme sejmout nám břemeno z ramen.

Radujme se z pochyb a minulých omylů,
vždyť je jaro - nový začátek všeho!
Vše bolestné odletí na křídlech motýlů,
která nás pohladí s nevšední něhou.

Nic, co se stalo, se nadarmo nestalo,
říká ten tulák, co má v kapse jen díru,
i to špatné za námi je hodně, ne málo,
a z jeho hlasu je cítit tu vědoucí víru.

Slunce zjara hřeje tak mile a rozpačitě,
že není proč se bránit svým touhám a snům,
je krásné být zase jednou jak malé dítě,
naslouchat svému srdci a kašlat na rozum.

(Tuláku, řekni mi - ale opravdu - proč jdeš dál s kapsou prázdnou??!! -  Chce se mi jít. Jen proto.)

ked som bola mala a chodievala som s rodicmi na zahradku, tak oproti zahradkarskej "osade" bol jeden les, ktory ma velmi fascinoval... nazvala som ho trpaslici les... bol pri asfaltovej ceste. vysla som maly briezok, vstupila do lesa a bolo mi nadherne. vsetko tak krasne vonalo, listie mi chrapcalo pod nohami a ja som si predstavovala ako sa v jednotlivych zakutiach schovavaju trpaslici.... milovala som pohlad na mach, vzdy som si do neho rada sadla a pozerala sa do korun stromov, ako presvita slnko a ako jemne fuka vietor... citila som sa ako v rozpravke... nieco uzasne a pokojne...

Ohledně toho mechu, Sunny, jsi mi připomněla, jak do něj strašně rád našlapuji, což se mi pravidelně objevuje v různých textech, tak alespoň jeden úryvek na ukázku, neboť sem takříkajíc patří:

Nohy jej zvedly sami od sebe. Naposledy se rozhlédl, vtiskl výjev odloučenosti do mysli. Pomalu procházel vysokou travou, provlékal se, ohnutý, mezi stromy a keři. Šikmo přes louku vylezl na kopec, kde byl vstup do lesa, ponořil se do stínu staletých velikánů.  Koruny buků už barvily své listy, břízy zčásti opadaly větrem i suchem. Léto pozvolna přecházelo v podzim, jen na syté zeleni smrků a borovic to nebylo poznat. Bochánky mechu pružily pod patami, jak na ně s oblibou, vyhýbaje se kapradinám, našlapoval. Nechtěl, aby tahle cesta někdy skončila, dokud potrvá, bude volný. Ještě je možné si vybrat, les tiše pobrukuje omamnou píseň osvobození. Postavit se tak mezi kmeny, rozhodit paže ke slunci, vrůst do ticha. Pokrýt své tělo kůrou, vyrašit listy. Natáhnout prsty k nebi, vypučet větvovím. Nechat se omývat rosou, smáčet deštěm. Pohroužit kořeny do země, sát jimi živiny v hluboké meditaci až k nejzasším pupenům omlazujícího narůstání. Naslouchat tenzi bytí, vážit si sám sebe. A zapomenout, zapomenout na ten svět dole spoutaný beznadějí.

Crabate, moc pěkné,
co říci, navštívil nás básník a spisovatel a jsme tomu rádi. Piš prosím dále.
Děkuji Bláža..

Děkuji Blážo. A jak by se Ti líbila tato zkratková sevřená forma:

Rondeaux opuštění

Neohýbané tvary
myšlenek vyrůstající
z představ
podvědomí záštity ticha
pulsující rytmem kroků
srdce odcházejících
k opuštění
padajících listů
zbarvených melancholií
větvoví neohýbané.

Ve zkratkovité formě se dá vidět dlouhý fantazijní příběh.
Zajímavé
Bláža..

Dva stromy

Jejich duše i mysli se staly dvěma stromy s propletenými kořeny. S vysokými kmeny, co se téměř dotýkají. Koruny pak srostly dohromady v jedinou, do níž usedly ptáci. Když ráno vycházelo slunce, svítilo nejprve na ni. Když večer zapadalo, on se s ním loučil. Stáli na okraji lesa v mírném svahu nad řekou, proto spolu mohli hledět do daleka. Cítil, jak bere vláhu i živiny ze země. Tam, kde se kořeny dotýkaly, jeden druhému ustupoval. Mohutnou dynamickou silou s nadšením vedli mízu do větví a rozváděli ji až k nejzasším výhonům do všech listů.

Za sebou dali vzniknout hlubokému stínu, jejž postupně ovládl mech. Sem v parném létě si zvířata chodila odpočinout nejraději. Stala se jim tak zdrojem radosti i trvalého vcítění svou přítomností. Podpírali se navzájem proti poryvům větru, když obloha temněla olověným nádechem, přicházela bouře. V hluboké meditaci vyladění propojili své životy, aby dosáhli osvícení skrze soulad. Uvnitř magicky dotýkajících se větví odhodlaných prorůstat skrze sebe do vyšší dimenze. Záměrně porušovaných hranic vnořením do podstaty druhého, přičemž pulsy života dosáhnou harmonické jednoty.

P r o v á z á n í m .

Crabat napsal(a):

Dva stromy

Jejich duše i mysli se staly dvěma stromy s propletenými kořeny. S vysokými kmeny, co se téměř dotýkají. Koruny pak srostly dohromady v jedinou, do níž usedly ptáci. Když ráno vycházelo slunce, svítilo nejprve na ni. Když večer zapadalo, on se s ním loučil. Stáli na okraji lesa v mírném svahu nad řekou, proto spolu mohli hledět do daleka. Cítil, jak bere vláhu i živiny ze země. Tam, kde se kořeny dotýkaly, jeden druhému ustupoval. Mohutnou dynamickou silou s nadšením vedli mízu do větví a rozváděli ji až k nejzasším výhonům do všech listů.

Za sebou dali vzniknout hlubokému stínu, jejž postupně ovládl mech. Sem v parném létě si zvířata chodila odpočinout nejraději. Stala se jim tak zdrojem radosti i trvalého vcítění svou přítomností. Podpírali se navzájem proti poryvům větru, když obloha temněla olověným nádechem, přicházela bouře. V hluboké meditaci vyladění propojili své životy, aby dosáhli osvícení skrze soulad. Uvnitř magicky dotýkajících se větví odhodlaných prorůstat skrze sebe do vyšší dimenze. Záměrně porušovaných hranic vnořením do podstaty druhého, přičemž pulsy života dosáhnou harmonické jednoty.

P r o v á z á n í m .

Je nás víc, co vnímáme pocity stromů, co je milujeme a ctíme.

Vyznání
Když jdu mezi stromy,
skřivan mi z nedaleké louky poví,
kudy cesta vede,
a kam mě zavede?

Vítr hladí větve stromů,
lehce do nich dýchá,
hraje si ...laská je...nikam nepospíchá,
jak krásně se na to dívá.

Má duše oslavnou píseň zpívá,
tančí..extáze ...je to síla,
nekonečná písn o lásce k životu se rozeznívá......

Lesejčku....sem tvá ....milá.

To bylo hezké, Bal, řekl bych romantické, půvabné. Ale teď již tady pro vás mám další epizodu cesty lesem ze včerejšího vyprávění, ještě než Sten dorazil k řece.

Stenovo putování

Přikrčil se a protáhl úzkou skulinou při zemi mezi mladými smrky. Rázem ho pohltilo příšeří lesa. Zpočátku procházel po nádherných mechových bocháncích hlouběji do nitra lesní samoty. Terén se přitom svažoval.., občas narazil na mohutné kameny, jež musel přeskakovat. Na některých místech byla půda rozmoklá, podmáčená, dokonce se tu a tam začaly vyskytovat malé okrouhlé plochy bažinatého porostu. Na pevnějším podkladě vyrůstaly vysoké keře, proplétaly se navzájem a vytvářely tak hustou neprostupnou bariéru, kterou bylo nutné obejít. Aniž si to uvědomil, začínal se uchylovat více na sever, kde i cesta se zdála schůdnější. Alespoň zde nebylo tolik křoví, jež mu nalevo i vpředu doslova zatarasilo průchod. Když konečně začal stoupat do svahu, oddychl si, neboť měl dojem, že nejhorší úsek cesty má za sebou, ale, jak se později ukázalo, spleť větví jej nakonec obestoupila ze všech stran. Nezbývalo nic jiného, než se vrátit a hledat jiné místo, kudy by pronikl.

Opět se ocitl v mokřinách, kde bylo tak obtížné nalézt správný směr. Vyčerpaně usedl na kámen a přemýšlel. A jak se tak zahleděl před sebe, spatřil dole při zemi volné prostranství, které v jednom místě prosvítalo skrze zdánlivě neprostupné houští. Ihned vyskočil, vytáhl nůž a klestil si úzkou chodbu v tom živém organismu proti němu se napřahujících větví, jen aby se mohl protáhnout. S každým uříznutým šlahounem jako by však vznikal hněv proti němu, celý les zatvrzoval své srdce, zesiloval svůj odpor vůči Stenovi. Doslova hmatatelně cítil, jak způsobenou bolestí uťatým rašícím prutům sám sebe postavil mimo zákon tohoto provázaného lesního uskupení. Další říznutí už nevydržel. V jakémsi třeštícím zoufalství se vrhl holým tělem proti špičatým šlehajícím větvičkám, zatnul zuby a rozdírajíc svou kůži si razil cestu dál. Náhle se prostor uvolnil a on s nekonečnou úlevou vypadl na druhé straně. Tělo měl v jednom ohni, ale nitrem se rozléval neuvěřitelný klid, ticho a mír, les mu odpustil, zase se stal jeho součástí. Od tohoto okamžiku ho bude provázet souhlasným němým mlčením, opatrovat a chránit. Z šumících korun včas přijde varování před hrozícím nebezpečím, neboť Sten se svým odhodláním nezpůsobovat na žádné úrovni bolest rostoucímu společenstvu, zařadil mezi niterně vědomé lesní tvory.

Nyní začal terén povlovně stoupat. Prostor mezi stromy se pročistil, rozestoupil, všude kolem rostl nízký travnatý koberec. Atmosféra, kterou vyzařovalo prostředí, byla tak lehká, voňavá a vzdušná, až si několikrát Sten poskočil. Ačkoliv někde vzadu ve vědomí se ozývalo varování, dosud necítil žádnou úzkost. Podle toho usoudil, že ještě není pronásledován. Les jej povznášel. Uchopil ho do své magické moci a čaroval mu v mysli naději na úspěch. Nevěděl, zdali je tento pocit opodstatněný, ale nechal se jím vést, aby jej unášel do čistšího světa souvztažností, který právě teď intensivně prožíval. Ponořil se tedy hluboko do procesů, jež mu podivnou melodií tlumočily stromy, začal vnímat jejich energii, vibrace i tíhnutí nahoru ke slunci. Až ztratil pojem o čase, též vědomí reality, stal se jen jakýmsi namířeným paprskem z jednoho místa k druhému. Pozvolna postupujícím motivem uskutečnění, zatímco po cestě poznával přátele pokryté kůrou, kteří do něj vlévali svou jistotu, sílu i odhodlání.

Později se krajina rozevřela, neboť Sten vyšel na louku. Pronikavé světlo slunce mu vbodlo paprsky do očí.., jen stěží rozeznával zvlněný terén před sebou. Do dáli ubíhaly nepravidelné plochy pastvin oddělené od sebe pásy listnatých stromů. Místy zářily sytou zelení remízky smrků, ba i několik mohutných borovic o samotě odolávalo nepříznivým severním větrům. Podle vyprávění měl určit směr linií horizontu, kde dva záseky těsně vedle sebe ve tvaru dvojitého W narušují souvislý porost vzdáleného kopce. Tam někde byl cíl jeho cesty. Leč byl to cíl pouze prvé etapy, nevěděl ještě, jak daleko bude muset jít.

Ahoj, to je nádhera, co tady píšete. Už aby se vykulilo sluníčko, zabalím batůžek a tjadááá do lesa.

Ahoj Crabe a vsici :)
Tak jsem se vratila z cest, zdrava, cela, zrekreovana a na mrtvici! Az se vzpamatuju a najdu boty, vyrazime do hor :)

Ahoj Pan,
snad mě vezmete sebou.Já boty hledat nemusím. Mám je nachystané.

Radost

Procházím
docela po špičkách nad mýtinou.
Nezahlédneš mě,
neboť nejsi naladěna na vlnu stromů.
Ale já
tanečním krokem rejdím zas
vířím a hopsám i křepčím
dál mezi kmeny.
- Takovou mám radost,
že jsi zpátky.

Diky :) Je hezke vedet, ze nekomu clovek pusobi radost jen tim, ze je zpatky...

Mozna nejsem naladena, mozna jen pod vlivem asociace mesta - slavneho, prece zapomenuteho, bohateho a zaroven tak krute chudeho... vracim se ke vzpomince smutne a bolestive:

Miluji les.
Potrebuji ho k zivotu, jeho hloubku, ticho, sero i slunne mytiny.
Miluji udoli Bile Opavy.
Kazdy rok prijizdim s kaminkem naplnenym zlymi pribehy, emocemi a pranimi. Stoupam pomalu udolim az ke staremu, hustemu, vysokemu smrku, ktery se sklani nad cernou, hlubokou tuni a hazu kamen na dno. Moudry duch carovneho mista jen pokyva hlavou: Holka, tys toho zase privezla! Zas budu mit ja i reka praci, budem cistit a omyvat. Protoze az jednou za staleti devcatko vylovi trpytivy kaminek z potoka zpet, musi se ji v nem vratit jen jemna esence spnitelnych prani.
Stydim se.
Hazim do tune jeste maly hruby ruzenin.
To je pro tebe. A nezlob se na mne. Pristi rok se polepsim, slibuji.
Vetve smrku se zachveji, skritek mavne rukou a zmizi. Obejmu smrk a podekuji. Pak dal stoupam krasnym udolim, kocham se, cerpam energii bezici vody i sveziho mechu nasakleho desitkami praminku, ktere vyveraji vsude ze skalnateho podlozi.
Je mi krasne a ani moc nevnimam udivene pohledy ostatnich turistu, kteri nechapou, co to v te studene vode provadim, proc poskakuji po kamenech, objimam stromy a hladim svezi mech.
Pak uslysim tu zpravu.
Udoli zniceno vichrici, skody budou znamy, az roztaje snih!
Moje udoli!
Ma tun!
Muj dobry duch!
Boze...

Az na podzim se tam zase vracim. Tri tydny sbiram odvahu. Jen pohled shora ze silnice nad udolim mne vydesil natolik, ze mam strach, ze to nedokazu. Shury je to puste udoli jak hluboka rana v srdci hor...
Nejsi prece takovy zbabelec, musis tam jit!
Jedno krasne podzimni dopoledne, vloni byl vyjimecne nadherny podzim, beru batoh a jdu do lesa. Vyskrabu se na Paloucek, odkud zacina "zluta". Zprvu je vse pri starem. Pod nohama skalnata cesta, pode mnou Bila Opava, kolem mne les.
Pak to prijde.
Ocitam se snad v nejakem blbem katastrofickem filmu. Linie bezpeci lesa je zcela useknuta mohutnou vichrici, ktera zde tancila nicivy tanec. Strane udoli jsou posety tely mych pratel stromu. Mnohe jsou bez vetvi, roztrhane na kusy, vyvracene i s koreny, jine utaty lezi vedle zbytku kmene, ktery holy trci k nebi. I reka zmizela, je kdesi pod kmeny padlych stromu.
Uz vim, jak se musel citit general, ktery rano po bitve prochazel bitevni pole.
" To nejhorsi po bitve prohrane, je bitva vyhrana"... rekl pry vevoda Wellington rano po bitve u Waterloo.
Stojim na plani, ktera byvala tim nejkrasnejsim mistem, ktere znam.
Vsude kolem mne je NIC.
Nenasla jsem proslunene melke tunky, kde voda jiskrila jak male ohynky, kdyz uhanela dolu po kamenech.
Nenasla jsem hluboke "stribrne" jezirko, ktere se v slunci trpytilo uz z dalky mnozstvim drobnych minci, ktere tam turiste nahazeli.
Nenasla jsem mohutne smrky, ani drobne listnace.
Nenasla jsem svoji temnou tun...
Nenasla jsem ani mrtve telo sveho prritele, mohutneho smrku, ktery ji strezil.
Nenasla jsem ani dobreho skritka.
Zmizeli mi dobri pratele.
Stojim v prazdem udoli a po tvarich se mi kouli slzy.
Brecim jak mala holka.
Nemuzu to zastavit.
Nad udolim, kde dosud vladlo jen hrobove ticho, se ted vznasi jen me vzlyky.
Jsem tu uplne sama, jedina ziva bytost v cele casti mrtveho udoli.
Prede mnou i za mnou je pusto.
Jdu po te planine a jima mne hruza, co bude dal. Zda zmizel i vodopad, ktery jak snura trpytivych perel padal ze skal do reky.
Zda zmizely i dve horni tune a mechove studanky.
Pada na mne tak velka tiha, ze ani nemuzu jit. Ne proto, ze cesta zacina strme stoupat, ale proto, ze pro slzy nevidim.
Prodiram se zmeti korenu a padlych stromu. Cesta je uz upravena, aby byla pro turisty schudna, presto je misty obtizna, zvlast pro mne. Pripadam si jak na gigantickem hrbitove a zacinam sama sobe vycitat, ze jsem se do udoli pustila sama.
To nezvladnu.
Sedam si na kamen a rvu na plne kolo. Dostavam se do zvlastniho stavu. Do toho nejhorsiho, ktery sama u sebe znam. Uvedomuji si, ze uz nebrecim, ale smeju se. Jako tenkrat, kdyz jsem vychazela z krematoria. Jako tenkrat, kdy odesla moje babicka...
Zacinam se tak pomalu vracet, uklidnovat, protoze uz vim, co prijde:
Ticho.
Mlcky splham po kamenech do horni casti udoli.
Za skalnim vycnelkem se objevuje skalni plosina a nad ni zebriky. Jsem v nejnarocnejsi casti udoli.
Jsem zase doma.
Do skalniho jezirka pada jiskrivy vodopad. Kapky ciste vody jiskri na slunicku jak male kristaly. Nad celou strmou cestou se sklani zase les.
Presla jsem hranici, kde tanec vichrice konecne skoncil.
Diky bohu.
Sedam si na balvan v rece a divam se chvili na vodopad. V klidu si promitam, co mne ted ceka za krasu. Narocne stoupani po skale, retezy, mechova jezirka, svezi kapradi, nekolik prirodnich virivek s napenenou safirove zelenou vodou, pak velke brouzdaliste s vodnimi rostlinami a prudke stoupani na pohodlnou turistickou "modrou".
Jsem zase ve svem udoli. Pohled na snuru trpytivych vodnich perel, se kterymi si pohrava podzimni slunicko, mne uklidnuje.
Hrbitov jsem nechala za sebou.
On ale stale je.
Divam se do vody a myslim na to, jake bude udoli asi za padesat let.  Jake bude, az ja tu nebudu. Je mi lito, ze jeho novou podobu neuvidim, ale zaroven mne uklidnuje, ze nejaka nova podoba opet bude.
A mam konecne radost.
Udoli bude zase krasne, mozna jeste krasnejsi.
Rana v srdci hor se zaceli.
A mozna tentokrat dobrá vila zase pokyva hlavou nad nezvedenym klukem, ktery ji rok co rok haze do vodniho kralovstvi svoje trable.
Oba se sem vratime.
Za desitky let urcite.

Pandorraa napsal(a):

Diky :) Je hezke vedet, ze nekomu clovek pusobi radost jen tim, ze je zpatky...

Mozna nejsem naladena, mozna jen pod vlivem asociace mesta - slavneho, prece zapomenuteho, bohateho a zaroven tak krute chudeho... vracim se ke vzpomince smutne a bolestive:

Miluji les.
Potrebuji ho k zivotu, jeho hloubku, ticho, sero i slunne mytiny.
Miluji udoli Bile Opavy.
Kazdy rok prijizdim s kaminkem naplnenym zlymi pribehy, emocemi a pranimi. Stoupam pomalu udolim az ke staremu, hustemu, vysokemu smrku, ktery se sklani nad cernou, hlubokou tuni a hazu kamen na dno. Moudry duch carovneho mista jen pokyva hlavou: Holka, tys toho zase privezla! Zas budu mit ja i reka praci, budem cistit a omyvat. Protoze az jednou za staleti devcatko vylovi trpytivy kaminek z potoka zpet, musi se ji v nem vratit jen jemna esence spnitelnych prani.
Stydim se.
Hazim do tune jeste maly hruby ruzenin.
To je pro tebe. A nezlob se na mne. Pristi rok se polepsim, slibuji.
Vetve smrku se zachveji, skritek mavne rukou a zmizi. Obejmu smrk a podekuji. Pak dal stoupam kraasnym udolim, kocham se, cerpam energii bezici vody i sveziho mechu nasakleho desitkami praminku, ktere vyveraji vsude ze skalnateho podlozi.
Je mi krasne a ani moc nevnimam udivene pohledy ostatnich turistu, kteri nechapou, co to v te studene vode provadim, proc poskakuji po kamenech, objimam stromy a hladim svezi mech.
Pak uslysim tu zparavu.
Udoli zniceno vichrici, skody budou znamy, az roztaje snih!
Moje udoli!
Ma tun!
Muj dobry duch!
Boze...

Az na podzim se tam zase vracim. Tri tydny sbiram odvahu. Jen pohled shora ze silnice nad udolim mne vydesil natolik, ze mam strach, ze to nedokazu. Shury je to puste udoli jak hluboka rana v srdci hor...
Nejsi prece takovy zbabelec, musis tam jit!
Jedno krasne podzimni dopoledne, vloni byl vyjimecne nadherny podzim, beru batoh a jdu do lesa. Vyskrabu se na Paloucek, odkud zacina "zluta". Zprvu je vse pri starem. Pod nohama skalnata cesta, pode mnou Bila Opava, kolem mne les.
Pak to prijde.
Ocitam se snad v nejakem blbem katastrofickem filmu. Linie bezpeci lesa je zcela useknuta mohutnou vychrici, ktera zde tancila nicivy tanec. Strane udoli jsou posety tely mych pratel stromu. Mnohe jsou bez vetvi, roztrhane na kusy, vyvracene i s koreny, jine utaty lezi vedle zbytku kmene, ktery holy trci k nebi. I reka zmizela, je kdesi pod kmeny padlych stromu.
Uz vim, jak se musel citit general, ktery rano po bitve prochazel bitevni pole.
" To nejhorsi po bitve prohrane, je bitva vyhrana"... rekl pry vevoda Wellington rano po bitve u Waterloo.
Stojim na plani, ktera byvala tim nejkrasnejsim mistem, ktere znam.
Vsude kolem mne je NIC.
Nenasla jsem proslunene melke tunky, kde voda jiskrila jak male ohynky, kdyz uhanela dolu po kamenech.
Nenasla jsem hluboke "stribrne" jezirko, ktere se v slunci trpytilo uz z dalky mnozstvim drobnych minci, ktere tam turiste nahazeli.
Nenasla jsem mohutne smrky, ani drobne listnace.
Nenasla jsem svoji temnou tun...
Nenasla jsem ani mrtve telo sveho prritele, mohutneho smrku, ktery ji strezil.
Nenasla jsem ani dobreho skritka.
Zmizeli mi dobri pratele.
Stojim v prazdem udoli a po tvarich se mi kouli slzy.
Brecim jak mala holka.
Nemuzu to zastavit.
Nad udolim, kde dosud vladlo jen hrobove tichio, se ted vznasi jen me vzlyky.
Jsem tu uplne sama, jedina ziva bytost v cele casti mrtveho udoli.
Prede mnou i za mnou je pusto.
Jdu po te planine a jima mne hruza, co bude dal. Zda zmizel i vodopad, ktery jak snura trpytivych perel padal ze skal do reky.
Zda zmizely i dve horni tune a mechove studanky.
Pada na mne tak velka tiha, ze ani nemuzu jit. Ne proto, ze cesta zacina strme stoupat, ale proto, ze pro slzy nevidim.
Prodiram se zmeti korenu a padlych stromu. Cesta je uz upravena, aby byla pro turisty schudna, presto je misty obtizna, zvlast pro mne. Pripadam si jak na gigantickem hrbitove a zacinam sama sobe vycitat, ze jsem se do udoli pustila sama.
To nezvladnu.
Sedam si na kamen a rvu na plne kolo. Dostavam se do zvlastniho stavu. Do toho nejhorsiho, ktery sama u sebe znam. Uvedomuji si, ze uz nebrecim, ale smeju se. Jako tenkrat, kdyz jsem vychazela z krematoria. Jako tenkrat, kdy odesla moje babicka...
Zacinam se tak pomalu vracet, uklidnovat, protoze uz vim, co prijde:
Ticho.
Mlcky splham po kamenech do horni casti udoli.
Za skalnim vycnelkem se objevuje skalni plosina a nad ni zebriky. Jsem v nejnarocnejsi casti udoli.
Jsem zase doma.
Do skalniho jezirka pada jiskrivy vodopad. Kapky ciste vody jiskri na slunicku jak male kristaly. Nad celou strmou cestou se sklani zase les.
Presla jsem hranici, kde tanec vichrice konecne skoncil.
Diky bohu.
Sedam si na balvan v rece a divam se chvili na vodopad. V klidu si promitam, co mne ted ceka za krasu. Narocne stoupani po skale, retezy, mechova jezirka, svezi kapradi, nekolik prirodnich virivek s napenenou safirove zelenou vodou, pak velke brouzdaliste s vodnimi rostlinami a prudke stoupani na pohodlnou turistickou "modrou".
Jsem zase ve svem udoli. Pohled na snuru trpytivych vodnich perel, se kterymi si pohrava podzimni slunicko, mne uklidnuje.
Hrbitov jsem nechala za sebou.
On ale stale je.
Divam se do vody a myslim na to, jake bude udoli asi za padesat let.  Jake bude, az ja tu nebudu. Je mi lito, ze jeho novou podobu neuvidim, ale zaroven mne uklidnuje, ze nejaka nova podoba opet bude.
A mam konecne radost.
Udoli bude zase krasne, mozna jeste krasnejsi.
Rana v srdci hor se zaceli.
A mozna tentokrat dobrá vila zase pokyva hlavou nad nezvedenym klukem, ktery ji rok co rok haze do vodniho kralovstvi svoje trable.
Oba se sem vratime.
Za desitky let urcite.

Jé, to je hezké .... krásné Pa.

Pan,
život už je takový. Napsala jsi to pěkně. Já si pobrečela zas na Kralickém Sněžníku lůnu řeky Moravy.

Mech
Když ležím v mechu,
skoro bez dechu,
vnímám lesní vůně,
připadám si jako v luně.

Matko...matko přírodo,
tys tak mocnou čarodějkou,
překrásná obloho,
jsi a nejsi daleko.

Větve tiše zpívají,
povídají si,
šeptají,
jaké to tajemství skrývají?

Tiše budu naslouchat,
třeba mi to dub poví rád...

balkama:rolleyes:

Pandorraa napsal(a):

Diky :) Je hezke vedet, ze nekomu clovek pusobi radost jen tim, ze je zpatky...

Mozna nejsem naladena, mozna jen pod vlivem asociace mesta - slavneho, prece zapomenuteho, bohateho a zaroven tak krute chudeho... vracim se ke vzpomince smutne a bolestive:

Miluji les.
Potrebuji ho k zivotu, jeho hloubku, ticho, sero i slunne mytiny.
Miluji udoli Bile Opavy.

Ahoj Pan,
napsala jsi to naprosto úžasně, krásně a od srdce. I já jsem se vrátila o pár zpět, kdy jsem naprosto stejně stála, slzy se mi řinuly po tvářích, srdce bolelo a oči zíraly na tu neskutečnou spoušť, která zbyla z "mého" údolí na Vysočině.:grater:
Ten kus přírody, nádherný les byl mým dětstvím, pubertou, dospíváním...strávila jsem tam každičkou volnou chviličku a učila se lásce k němu nejen já, ale i můj malý bráška.
Chodila se tam uklidnit, vyplakat, chodila jsem tam ve chvílích smutku i ve chvílích, kdy jsem se nadnášela láskou, štěstím a pohodou.
Tehdy jsem tušila, že řeči o lese se budou týkat i mého koutku...ale jít jít, známými cestičkami, rozhlížet se, poslouchát šum, vidět na známých místech zvěř, zdravit ptáčky a najednou..najednou nic.
Stála jsem, hladila zbytky známých stromů, viděla jak pláčou a cítila jak pláči také. S hrůzou jsem se rozhlížela a neviděla známou říčku, kam jsem chodívala sledovat rybky, neviděla plácky s borůvčím,  na kterém jsem byla zvyklá si pochutnávat...nebyl můj pohodlný pařez..
Se strachem jsem běžela do míst, kde bývalo nádherné lesní jezírko, sice ledové, ale čisté jako duše dítka..A tam jsem definitivně, celá zlomená usedla a dala se do hlasitého pláče..Přišlo mi, jako by i ptáčci přestali zpívat, koruny stromů přestaly šumět..dusivé ticho a můj pláč..
Tehdy jsem plakala bolestí, ztrátou..a pořád si říkala, kam budu chodit..kde si budu v létě máchat nohy a kde budu nabírat tu sílu, kterou mi tento kout přírody dával a bylo jedno, jestli bylo jaro, léto, podzim či zima.

Chodím tam stále..ač mi nikdy nepřestanou chybět důvěrně známé stromy..ten kout mám prochozený centimetr po centimetru, mohla jsem jít poslepu a vím, že bych nenarazila..tam bylo "moje" útočiště..
Dnes tam vodím i svou malou dcerku a stále dokola jí vyprávím, co kde bývalo, jak to bylo krásné a možná s ulehčením sleduji mladé stromky, které znovu začínají dávat místu život. Z láskou sleduji, jak se znovu objevuje říčka, jak si razí novou cestičku a říkám si, jestli Katuška bude jednou sledovat rybičky, jestli bude bosa brouzdat v ledové vodě a hladit kamínky, jako jsem to tehdy dělávala já..
Moc bych si přála, aby i ona si našla svůj koutek, kde bude moci nabírat sílu, chodit se vyplakat i vyjásat z lásky a štěstí..

Ještě jednou - děkuji Pan:pussa:

Paul Klee

Při pohledu z okna na strom

Ptáčkům hodno záviděti
ani pomysleti nehodlají
na kmen, na kořeny.
Celý den se čile houpou
jsou se sebou spokojeni
zpívají na koncích konců
na posledním rozvětvení.

Jarní probouzení

Neopadavý
rozměr ticha.
V očekávání,
kdy vejde,
pln nastoleného
rozkvétání
rašících pupenů
naděje i touhy.
Zasněné odevzdání
probuzeného lesa
namířené
celým tíhnutím
vstříc slunci.

Článek Pan mě donutil k zamyšlení ... stromy,..lesy...hory...nikde ani človíček....jen ty a příroda....
Vytane mi na mysli
Jeseníky -pohoří, trochu severněji blíže k Polským hranicím a
při zavřených očích vidím před sebou
malé městečko Zlaté Hory, nejen toto městečko, které ano nemá náměstíčkou, ale jen zvolna rozšiřující se hlavní ulici..
uprostřed  nalevo je radnice, napravo kostel - to´t asi myšlen střed městečka...
několi krámku, hospůdek,
každý se tu s kažým zná
a zdraví
po necelém měsíci denních dopoledních procházek  po této místní širší ulici
již také  nemálo místních lidí poznávám
a oni mě -
- to fakticky potěší....
ale vraťmě se k lesu
ten se tyčí hned za městečkem, pomalu se zvedá v Příčný svah,
najdeme zde mnoho poznačených cestiček pro větší či menší lidičky,
dojdeme ke zřícenině hradu Grabštějn - stačí  si něco málo přečíst o historii,
a ta zde na nás plným právem dýchne....
jdeme dále do hor, dále od lidí,
najednou se před námi objeví jeden z obrazů - zastaveních Ježíše Krista
(podle toho, kde se na  cestu napojíme - je tam 14 zastavení),
opět nepotkáme ani človíčka, jen ptáčci nám na  cestu zpívají..
a najednou....před námi v lese baráček, snad že by myslivna, nebo...fara???
Obejdeme stavení a před námi se v lese rozprostírá nádherný bílý nový kostel
Lesní kostel Panny Marie Pomocné.......
vidím tento skvost v lese daleko od lidí,
nádherná stavba, bíle natřená, venkovní oltář
všude ticho , klid,
sednu si ,znavena chůzí v lese, na první lavičku
a vnímám to ticho, ten klid,
nade mnou odré nebe, tu a tam obláček jako beránek
pohoda,nevěřím, ale je to tu..............

Na tento obrázek v životě nikdy nezapomenu,
kdykoliv mám nějaký světabol ( samozřejmě nicotný)
vzpomenu si na tuto situaci, na ten okamžik
a je mi fajn

(a pro větší realisty  doporučení: vůbec nevadí, jestli je vám faj n v lese, či blízko kostela, nebo blízko mlované hospůdku,
stačí si prostě JEN takovéto místo najít....
Hledejte!

Pandorro...k tomu jsi mě vyprovokovala ty :-))

Miso,
znam Zlate Hory, znam ten poutni kostel i studanku zazracne vody a les kolem.. je tam opravdu moc krasne :)

Přeji všem krásný den. Sešla jsem dnes  ráno z kopce do údolí, přebrodila potok a vyšla jsem protější kopec, rozhlížela jsem se na všechny strany, mávala všem a zasílala pozdravení.  Vzduch je dnes mimořádně čistý, teplý, voňavý. Byla jsem na přírodní aromaterapii a byla jsem z ní unešená. Nejsilněji dnes voní rozkvětlé stromy jeřabin, javory a keře hlohu....., přírodo skláním se před Tebou!

Hurá dne bude horko, po práci jdu k vodě a pod lípu...................

Všem, kteří cítí onu bolest z vyvrácené krajiny, jíž tu tak mistrovsky zachytila Pí.

Když Nejvyšší rozhodne o veliké zkáze, činí tak proto, aby se nasytil některý z Bohů (respektive polobohů).
Takto vyjádřená energie nikdy nezůstane zmařena!
Okamžitě tím přebírá zodpovědnost za všechny individuální duše, jež se tím uvolní, a dosazuje je do adekvátních podmínek, očištěné a prozářené onou velikou obětí. A jak praví Janíčkův překlad Gíty:
"Obětí se budeš rozmnožovat. A oběť bude kravou hojnosti vyplňující všechna tvá přání."
Jedině skrze tento božský projev je individuální duše transformována výš, je vysvobozena z jednoho druhu a emitována do nového, jež je řádově na vyspělejší úrovni.

Proto neplačte, ale radujte se s oněmi dušemi, jak se uvolňují! Vždyť právě zvítězili!., právě vyhráli svůj nejtěžší boj sami se sebou. A možná již zítra se s nimi setkáte v myslícím světě lidí, až se třeba právě vám předchozí duše stromu, k níž jste si chodili pro útěchu, narodí jako dítě, jako syn nebo dcera. Neboť tak bylo psáno v Knize Života:

"Až dozraje čas, pak sestoupím toliko z Lásky! Aby byla naplněna tvá Radost, vejdu ti do života."

Blízko nás stál velký dub, kdykoli jsem šla kolem něho, vždy jsem aspoň pohladila. Často jsem pod nim meditovala a splývala s NÍ. Tam jsem přestala vnímat své JÁ a byla jsem ONA, příroda. Vloni při velké vichřici se  dub vyvrátil  a spadl k nám do velkého záhonu květin. Smutek, který jsem cítila byl velmi, velmi velký. Slyšela jsem poznámku, škoda těch kytek...., tenkrát jsem řekla, jsem ráda, že dub měl tak krásný pád. Přišli sousedi, strom si rozřezali. Byl jejich, pošlapali zbytek květin (a to mě bolelo).
Náhle se nám otevřel prostor do údolí, do protějšího svahu. Náhle jsme viděli to, co jsme nikdy předtím nemohli vidět přes korunu dubu, který tu stál.... Nikdy jsem po takovém výhledu netoužila a náhle se objevil jako náhrada za smutek.....V přírodě je vše tak, jak má být, smutek je jen lidská vlastnost, přiroda ho nezná.:hjarta:

Máš pravdu, Anna, smutek, stesk, bolest, láska jsou jen ryze lidské vlastnosti, které sami sobě i svému okolí, jež je s námi spjato, propůjčujeme. A tak jimi obohacujeme prostor kolem nás. Odtud bych se na to díval. Ne tedy se vrátit do samotné přírody s absencí těchto stavů, nýbrž do procesu sklenutí nad těmito stavy. Tam i poukazoval můj předchozí příspěvek.

Ty zajisté víš, že bylo správné truchlit nad zánikem onoho stromu. Ale je čas bolesti i čas radosti. A abys jeho duši nepoutala zpátky, proto jej nakonec ze svého smutku vyvazuješ. Ten, který dlí nad Tebou, Ti to jasně dal poznat oním výhledem, aby ses chopila této podané ruky, utišila svůj zármutek.

Pokud bys jej však nemilovala (nebyla schopna cítit nic), pak by pro něj nikdy nedozrál čas, nikdy by nemohl sestoupit do vyšších inkarnací. Odtud se dopátráš významu skrytého za předchozími slovy.

Možná i tohle bylo však málo srozumitelné. Proto bych to upřesnil asi takto: Láska je tvůrčí princip, skrze nějž vzniká tento vesmír. Ona jediná má moc osvobozovat. Proto výhradně skrze ni lze očistit, povznést bytost do vyššího zrození. Proto jedině vaší touhou, vaším citem, který namíříte k tvorům na nižší vývojové úrovni, lze tyto vyvázat ze svých věčně se opakujících inkarnací, neboť oni si nemohou pomoci sami, jelikož nejsou schopni se duchovně vzdělávat, překročit sami sebe.

Už chápete tu nezastupitelnou roli, kterou zde máme?..

Ono je to všechno jinak. Lidé se zkrátka jen zmýlili v cílech, kam namířili svou pozornost, své úsilí. Namísto abychom tvorům pod námi takto vědomě pomáhali a duchovně vyrůstali s nimi, omezujeme je a ničíme, některé druhy doslova vyhlazujeme. Ale nenechme se mýlit! Onen význam spojujícího článku mezi nebem a zemí naplníme ať tak či tak. V souladu či rozporu s Universem, inkarnace pod námi skrze nás budou dovedeny výš! Buďto tak učiníme s láskou anebo je donutíme ke kruté oběti. V obou případech tím jejich dráhu posvětíme. Avšak sami sebe, pro svou necitelnost, tím můžeme strhnout zpátky.

Přeji krásný den a děkuji Crabate na reakci za můj příspěvek.

Šla jsem ráno podél lesa, louka byla posečená a voněla mrtvá stébla trav...

Stébla trav nebyla mrtvá, to jen jejich výhony doznaly stavu utětí.
Avšak tráva sama dýchala nádherným omlazeným životem.
I les se na Tebe smál.

Jakmile vstoupíš do Vody,
nalezneš se tam zasazenou
do vzniklého panoramatu hlubin.

A tak se toulám travou spálenou, nevím jak rozloučit se s létem.......

Hahnčí napsal(a):

A tak se toulám travou spálenou, nevím jak rozloučit se s létem.......

, díváš se na krajinu vzdálenou, kteres dal celý život svůj....Hančí navazuji a děkuji. W. Ryvola, viď? :hjarta:

Hejno vran   Wabi Ryvola

Když nad pasekou vzlétne hejno vran,
hejno vran, hejno vran,
je léta pel už dávno vyprodán,
podzim se hlásí chladem jasných rán,
v tom ránu prochází se sám a sám,
kdo městu dávno sbohem dal.

... a bílých hvězd je všude oceán,
přece si nepostavíš pod něj stan,
budeš spát pod širákem, jak tě znám,
i když už podzim přichází...

meya napsal(a):

... a bílých hvězd je všude oceán,
přece si nepostavíš pod něj stan,
budeš spát pod širákem, jak tě znám,
i když už podzim přichází...

Krásná písnička, dali jste jí společně dohromady a je jak skládanka, jako sám život nebo Babinet....

Pojdme si hrát se slůvky
pojd navlíknem jim podkůvky
at rozezvoní
kříštalovej svět
Svět nejskrytějších myšlenek
co nevylezou navenek
Co brání jim v tom
věčný sníh a led

Když mě bylo nejhůř a s nikým jsem o tom všem nedokázala mluvit, našla jsem si ten svůj strom a začala jsem mluvit k němu. Někdo by mě nepochopil, ale mě to hodně pomohlo.

Pro milovniky stromu, prirody a veci kolem toho, mohu doporucit shlednout stranku:

www.stromyazivot.cz

Myslim si ze je lepsi shlednout tyto stranky, nez abych je prepisoval do teto diskuze.

Ke všem těmto přéspěvům lze napsat jen jediné

JEN JEDNA KORUNA JE ÚCTYHODNÁ - KORUNA STROMU

Georgecz napsal(a):

Pro milovniky stromu, prirody a veci kolem toho, mohu doporucit shlednout stranku:

www.stromyazivot.cz

Myslim si ze je lepsi shlednout tyto stranky, nez abych je prepisoval do teto diskuze.

Opravdu moc krásná stránka, pohadí po duši, příjemný relax  :hjarta::hjarta:

Právě v těchto dnech se oblékají do čerstvé zeleně  a já jsem z toho celá natěšená.
Ve čtvrtek se jsem pozvala do keramiky i rodiče dětí a tvořili jsme stromy. Jeden hezčí než druhý.

Taky to miluju, když na jaře pučí lístečky...letos už je to za námi - nevadí :) Ale teď se mi zdají stromy, tráva nějak zvláštně unavené, nepůsobí na mě tak svěže jako předchozí jara, začátky léta. Snad je to jen můj dojem. Nic to nemění na tom, že bez těch zelených stvořeníček by se nedalo žít :par:

Lút, já letos sleduju stromy a přírodu od jara (vlastně intenzívně už od podzimu :D ) a zdá se mi, že letos je celá ta příroda velmi velmi barevná a čerstvá. A teď jak napršelo tak je to ještě intenzivnější. Tolik barev, tolik odstínů zelené a tolik roztodivných květin, no nemůžu se vynadívat, tolik života. A stále se to proměňuje. Už jsou vidět malé plody :) A do toho tolik ptáků a cvrdlikání a broučků a mravenců. No prostě žije to žijeeeeeeeee
A těch vůůůůůůůůůůůůní, ááááááachch

mariposa napsal(a):

Lút, já letos sleduju stromy a přírodu od jara (vlastně intenzívně už od podzimu :D ) a zdá se mi, že letos je celá ta příroda velmi velmi barevná a čerstvá. A teď jak napršelo tak je to ještě intenzivnější. Tolik barev, tolik odstínů zelené a tolik roztodivných květin, no nemůžu se vynadívat, tolik života. A stále se to proměňuje. Už jsou vidět malé plody :) A do toho tolik ptáků a cvrdlikání a broučků a mravenců. No prostě žije to žijeeeeeeeee
A těch vůůůůůůůůůůůůní, ááááááachch

To jo, to souhlasím. A ptáčci, ti tomu opravdu dávají na frak :supr: Ale stejně, kromě toho všeho krásného a živého mi tam cosi svěžejšího chybí. Možná je to proto, že letošní rok je pro mě zatím tím nejúžasnějším v životě, proto tolik nehledám berličku v přírodě a tím pádem se nesnažím tolik cítit ji, její vůni. Paradoxně ale v přírodě letos trávím šíleně moc času, jinde mi to vůbec nedělá dobře, a přece tam tu únavu cítím. Možná je to těmi rychlými teplotními skoky, pak chvíli pořád prší, pak zase jenom paří sluníčko, pak kroupy zničí malá jablíčka...a stromy se tak zběsile snaží a snaží...A když teď přišlo vedro, jakoby sklopily lístečky, ztmavly.  Ale jak říkám, přesto se jim (a celé přírodě) nic nevyrovná :hjarta:

Lúthien napsal(a):

To jo, to souhlasím. A ptáčci, ti tomu opravdu dávají na frak :supr: Ale stejně, kromě toho všeho krásného a živého mi tam cosi svěžejšího chybí. Možná je to proto, že letošní rok je pro mě zatím tím nejúžasnějším v životě, proto tolik nehledám berličku v přírodě a tím pádem se nesnažím tolik cítit ji, její vůni. Paradoxně ale v přírodě letos trávím šíleně moc času, jinde mi to vůbec nedělá dobře, a přece tam tu únavu cítím. Možná je to těmi rychlými teplotními skoky, pak chvíli pořád prší, pak zase jenom paří sluníčko, pak kroupy zničí malá jablíčka...a stromy se tak zběsile snaží a snaží...A když teď přišlo vedro, jakoby sklopily lístečky, ztmavly.  Ale jak říkám, přesto se jim (a celé přírodě) nic nevyrovná :hjarta:

Já zase od dětství vyrůstala v lese a musím říct, že jak letos vidím barvy a všechno tak živé a svěží (vidím snad víc než trojrozměrně), tak jsem přírodu nikdy za celý předchozí život neviděla. Jakobych se na tu přírodu až letos podívala otevřenýma očima, tak to vnímám u sebe já. Příroda mi dělá strašně moc dobře a každý den jsem okouzlena tou nádherou. Jo a taky jsem vždycky přírodu brala jako přirozenou součást toho všeho tady, byla součástí a kdykoliv jsem měla chuť vyběhla jsem do lesa a sdílela tam ticho.
Mně se zdá, že teď po tom delším dešti je všechno ještě víc bujnější a zelenější, tady to vypadá jako v tropickém pralese, tolik to roste. Je šok vidět poušť a pak to co tady máme my :)

mariposa napsal(a):

Lúthien napsal(a):

To jo, to souhlasím. A ptáčci, ti tomu opravdu dávají na frak :supr: Ale stejně, kromě toho všeho krásného a živého mi tam cosi svěžejšího chybí. Možná je to proto, že letošní rok je pro mě zatím tím nejúžasnějším v životě, proto tolik nehledám berličku v přírodě a tím pádem se nesnažím tolik cítit ji, její vůni. Paradoxně ale v přírodě letos trávím šíleně moc času, jinde mi to vůbec nedělá dobře, a přece tam tu únavu cítím. Možná je to těmi rychlými teplotními skoky, pak chvíli pořád prší, pak zase jenom paří sluníčko, pak kroupy zničí malá jablíčka...a stromy se tak zběsile snaží a snaží...A když teď přišlo vedro, jakoby sklopily lístečky, ztmavly.  Ale jak říkám, přesto se jim (a celé přírodě) nic nevyrovná :hjarta:

Já zase od dětství vyrůstala v lese a musím říct, že jak letos vidím barvy a všechno tak živé a svěží (vidím snad víc než trojrozměrně), tak jsem přírodu nikdy za celý předchozí život neviděla. Jakobych se na tu přírodu až letos podívala otevřenýma očima, tak to vnímám u sebe já. Příroda mi dělá strašně moc dobře a každý den jsem okouzlena tou nádherou. Jo a taky jsem vždycky přírodu brala jako přirozenou součást toho všeho tady, byla součástí a kdykoliv jsem měla chuť vyběhla jsem do lesa a sdílela tam ticho.
Mně se zdá, že teď po tom delším dešti je všechno ještě víc bujnější a zelenější, tady to vypadá jako v tropickém pralese, tolik to roste. Je šok vidět poušť a pak to co tady máme my :)

přesně tak to mám. Beru to jako dar mít tak blizoučko k přírodě :)

Mariposo, teď mě napadá, jestli jsi mě špatně nepochopila, nebo jsem něco špatně nepodala. Od dětství dá se říct taky vyrůstám v přírodě a beru ji jako tu nejkrásnější a nejsamozřejmější samozřejmost. A často i jako tu berličku, jak jsem psala. Nejen jako berličku :) A když se zamýšlím, proč mi letos připadají stromy sice nádherně vypučelé a obrovské, ale jakoby unavené, tak mě to s tou berličkou napadlo jako důvod. Že už si navíc k té krásné přírozenosti nevnucuju další a další klady přírody a že v přírodě je všechno tak jak má být a super a perfektní. Ale že možná zahlédnu i to, že nemá nekonečně sil atd. Ale je to jen můj pocit a moje domněnky, zamýšlení se, proč to tak zvláštně letos vnímám :) Tím líp, když to tak ostatním nepřipadá přece :supr:

Já to dělám tak Lút, že se jen dívám :)
Díky tomu si to nesmírně užívám. Měj pěkný den :)

mariposa napsal(a):

Já to dělám tak Lút, že se jen dívám :)
Díky tomu si to nesmírně užívám. Měj pěkný den :)

ale určitě i vnímáš, nasáváš a zpracováváš, jinak bys z toho přeci neměla žádný prožitek :)

Lúthien napsal(a):

mariposa napsal(a):

Já to dělám tak Lút, že se jen dívám :)
Díky tomu si to nesmírně užívám. Měj pěkný den :)

ale určitě i vnímáš, nasáváš a zpracováváš, jinak bys z toho přeci neměla žádný prožitek :)

No jasneeeeee :). Ale ja ten prozitek a pozitek mam prave proto, ze se "jen" divam. Tim, ze vlastne probiha jen to divani se, tim je ten zazitek nesmirne intenzivni a zahrnuje v sobe vse o cem tady mluvis. Je to stav, kdy mysl mlci a dochazi ke spojeni :) A to je to nove, co jsem driv nepocitovala, tomu rikam "otevrene oci".

mariposa napsal(a):

Lúthien napsal(a):

mariposa napsal(a):

Já to dělám tak Lút, že se jen dívám :)
Díky tomu si to nesmírně užívám. Měj pěkný den :)

ale určitě i vnímáš, nasáváš a zpracováváš, jinak bys z toho přeci neměla žádný prožitek :)

No jasneeeeee :). Ale ja ten prozitek a pozitek mam prave proto, ze se "jen" divam. Tim, ze vlastne probiha jen to divani se, tim je ten zazitek nesmirne intenzivni a zahrnuje v sobe vse o cem tady mluvis. Je to stav, kdy mysl mlci a dochazi ke spojeni :) A to je to nove, co jsem driv nepocitovala, tomu rikam "otevrene oci".

aha, tak to znám, už ti rozumím ;)

To je zvláštní, Lú, že ti připadá květena unavená...mně naopak připadá ták plná síly! Jsem nadšená pokaždé, jen vylezu ven, protože mám dojem, že léta nebylo tak bujno v lesích a lukách. Tráva na těch nepokosených má snad metr dvacet...pozdě vstali, zato plny síly - tak mně to připadá. :) Místy jako by se ujímala vlády...no já vím, dlouho to nepotrvá, ale stejně...ale to dnešní dusno bylo naprosto šílený, to je fakt. Byly jsme v lese s kamarádkou a jen se ploužily.

Lupi, nevím, proč mi to tak připadá. Na první pohled se mi to zdá jako vám a pak už mi tam cosi nehraje. To i při focení přírody, kdy se zaměřuju třeba na detail...:kapitulation:
No tož jdu pozorovat dál :)

Lú, a nemůže to být tím prvním a druhým pohledem? Nejdřív Ti to příjde ok a pak ko, to je fakt zvláštní.

Cítím to a vnímám letos podobně jako Lúthien.......až na vyjímku nedávného období, kdy docela dost a dlouho pršelo. To jsem měla z přírody pocit jako by radostí zpívala, hrála a tančila a "její duch" byl svěží. :hjarta:

Mariposo, ne ko, ale že mi tam něco nehraje ;)
Ano, asi máš ale pravdu, jen nevím, proč to tak je :rolleyes:

Myholi, s tím deštěm jsme na tom stejně, taky jsem měla z přírody takový pocit...