Nevim už co si počít, nemám nikoho komu to všechno povědět. Poslední dobou jsem jako zombie, jen chodící monstrum. Z práce domu, z domu do práce. Šílený stereotyp.

Před pár měsíci zemřela maminka, jediný člověk, který mi byl vším, se kterým jsem si sedla a o všem popovídala, člověk, co mi byl oporou, vyslechl mě, poradil, utřel slzy. A pak najednou jednoho rána odešla. Z ničeho nic. Na infarkt. Pár let po tátínkovi, co zemřel úplně stejně. A mně zbyla sestra co se roky potýká s alkoholem a po smrti matky je to o 100% horší, navíc si nedokáže svůj problém přiznat a jakákoliv poznámka o alkoholu ji naštve. No a manžel - který se mnou jen žije v jedné domácnosti, ale to je všechno, jeho závislost na sexu, která ho nutí střídat jednu milenku za druhou z nás udělala jen spolubydlící, co je drží pohromadě společný dům a hypotéka.
Jsem poslední dobou vyčerpaná a mám obrovský problém vstát a jít do práce. Často brečim a myšlenky na sebevraždu jsou čím dál intenzivnější.

Jsem objednaná k psycholožce, ale nevím, zda tam jít, už jednou jsem to vzdala. Vím, že to je ale jedinou možnou cestou jak jít dál.

Blanč,
tvým problémem je asi přílišná závislost na lidech kolem sebe. A kde jsi ty? Dokážeš být sama se sebou, být tu sama pro sebe? Je to určitě veliká bolest, ale i přes tu bolest by ti pomohlo přestat se litovat a uvědomit si svoji sílu, to, kým jsi, vzít život do svých rukou a vyrazit do světa bez opory. Jen jde o to v sobě tu sílu najít :)

Blanč, ničeho se neboj, na nic nečekej a psycholožku opravdu navštiv, v Tvé situaci je to tím nejlepším řešením :pussa:

Blanč, nic nevzdávej, psycholožku navštiv a objednej se i k dobrému psychiatrovi. Na toto tam jsou, jak psycholožky, tak psychiatři, aby Ti poradili a pomohli. A určitě poradí. Úleva je již jen to, že se můžeš bez obav někomu vypovídat. 

Měla jsem to podobné. Máma zemřela, sestra - opravdu hodně psychicky nemocná, v  inv. důchodu se schizofrenií, máma se o ni dokud mohla starala, pak to bylo také velice těžké, o nemocnou sestru jsme se starali ještě s druhou zdravou sestrou.  Jsem už dlouho vdaná, můj má také závislost, ale jinou, než tvůj manžel, bohužel se to v současné době nedá řešit.
Znám dobrého psychiatra, jenže pro Tebe by to bylo asi daleko, je ve Fakultní nemocnici v Olomouci. MUDr. Bohdan Broza, objedná vždy na určitý čas a pak se celou hodinu objednanému věnuje. Bohužel dost lékařů objedná a je to u nich třeba při jejich normální ordinaci a mají málo času. Také termíny bývají dost dlouhé, ale určitě by bylo dobré, aby ses objednala a zašla i psychiatrovi nebo psychiatričce. Zřejmě Ti předepíší na určitou dobu nějaká antidepresíva, ale ničeho se neboj, po asi 3 týdnech užívání zabírají a pak budeš úplně normálně fungovat, spát i pracovat a nic tě nebude tak hrozně deptat.  Bohužel to chce ten čas - a bývá to většinou dost dlouhá doba - i u mě to tak bylo - od té doby, co jsem se cítila tak mizerně, než jsem se odhodlala jít k psychoušovi, pak než jsem byla objednána, pak mi nasadili antidepresíva, která mi nevyhovovala a po kterých mi bylo špatně, pak předepsali jiná antidepresíva - ZOLOFT od firmy Pfizer (ten mi vyhovoval a po třech týdnech užívání jsem byla OK.), ale to už je tak 8 let, teď už určitě budou daleko dokonalejší antidepresíva a možná je nebude nutné tak dlouho brát, než je člověk schopen normálně fungovat.
V každém případě to trvá nějakou dobu, od doby, než se člověk odhodlá, do té doby, než antideprasíva zabírají tak, že člověk funguje úplně normálně. Ale chce to neotálet a za odbornými lékaři se vypravit co nejdříve.  Rozhodně to není žádná ostuda a nic nenormálního. Někdo dostane chřipku, někdo nedej bože třeba TBC nebo rakovinu a někdo má deprese z toho, čím musí projít. A současné dění v naší společnosti i v okolním světě na optimismu bohužel nepřidá.
Tak se Blanč nevzdávej, trošku bojuj, vydrž a bude to dobré, to mi věř.
                                                                                                  Dana

Před pár měsíci zemřela maminka
Smutek tě bude ještě nějakou dobu držet... každej to má jinak, ale "pár měsíců" je přece jen na vyrovnání se málo. Chybět ti máma bude po zbytek života, ale přece jen se ta bolest časem bude zmenšovat, i když si teď možná myslíš něco jinýho.
A mně zbyla sestra
To skoro zní, jako bys měla pocit, že se musíš postarat, když ona, "chudák", teď nikoho jinýho nemá...
Opravdu musíš? Nebo jsi jen přesvědčená, že je to tvoje povinnost?
Jo, ono se blbě kouká na to, jak se někdo blízkej dobrovolně ničí... ale ničit se spolu s ním ničemu nepomůže, víš.
co je drží pohromadě společný dům a hypotéka
A je to nutný? Opravdu není jiný řešení?

Psycholog je dobré řešení. Určitě tam jdi. Deprese je ale jenom následek. Řeš příčinu.
Měla bys ale především řešit svůj vztah. Společný dům a hypotéka není důvodem k tomu, aby ses takhle trápila. Vždy to jde nějak vyřešit. Taky jsem při rozvodu řešila společný dům a hypotéku. Bála jsem se toho, ale šlo to.
Řeš to dříve, než spadneš do skutečné deprese, ze které ti bude muset pomáhat psychiatr a antidepresiva. Obzvláště jestli máš děti, které tě potřebují. Ale i kdybys neměla, tak kvůli sobě. Držím palce.
A sestra se snad může starat o sebe sama, jestli je dospělá. Neber si na sebe víc, než je nutné, než uneseš.

Mám spíš pocit, že jsi závislá na ostatních. Všechny stavíš na první místo a ty jsi někde na konci.
Sestra ať se alkoholem udáví, stejně jí nepředěláš a chlap? S tebou jen bydlí a chodí si zasexovat jinam?
Postav se na vlastní nohy, rozveď se, rozděl majetek, začni myslet na sebe.

Chtěla bych dům prodat, smáznout tak hypotéku a jít bydlet třeba do pronájmu. Byla jsem se i informovat v bance co a jak, banka by nám s prodejem pomohla, např.  dobrovolnou dražbou, problém je, že on dům prodat nechce a na vyplacení mě nemá dostatek peněz.
Ano, domů se chodí jen vyspat, žijeme vedle sebe, ne spolu, sex po mně chtěl i toho dne co maminka zemřela a to byla poslední kapka, zhnusil se mi tím úplně, debil. Jak já ho nenávidím!
A moje sestra? Je mi líto, co z ní je, že se z ní stala totální troska, která se předemnou většinou schovává a když se spolu náhodou sejdeme, nepodívá se mi ani do očí, je pořád velmi nervózní. A mě tohle všechno strašně mrzí, protože s tím nemohu nic udělat. Mohu se jen sebrat a jít dál, ale bez pomoci to nedokážu.

Blanč napsal(a):

Chtěla bych dům prodat, smáznout tak hypotéku a jít bydlet třeba do pronájmu. Byla jsem se i informovat v bance co a jak, banka by nám s prodejem pomohla, např.  dobrovolnou dražbou, problém je, že on dům prodat nechce a na vyplacení mě nemá dostatek peněz.
Ano, domů se chodí jen vyspat, žijeme vedle sebe, ne spolu, sex po mně chtěl i toho dne co maminka zemřela a to byla poslední kapka, zhnusil se mi tím úplně, debil. Jak já ho nenávidím!
A moje sestra? Je mi líto, co z ní je, že se z ní stala totální troska, která se předemnou většinou schovává a když se spolu náhodou sejdeme, nepodívá se mi ani do očí, je pořád velmi nervózní. A mě tohle všechno strašně mrzí, protože s tím nemohu nic udělat. Mohu se jen sebrat a jít dál, ale bez pomoci to nedokážu.

To by sa vyriešilo cez právnikov, prinajhoršom cez súd... V manželstve asi nemôže platiť, čo chce len JEDEN... Najprv si pomôž ty sama - ak nebudeš silná, nepomôžeš ani sestre, ani nikomu inému. Dočasne možno farmaceutikami, neskôr terapiou a potom, tipujem, už svojpomocne.

problém je, že on dům prodat nechce
§ 692 obč. z.
(2) Nedohodnou-li se manželé o podstatné záležitosti rodiny, může soud na návrh jednoho z nich nahradit svým rozhodnutím souhlas druhého manžela, odmítá-li svůj souhlas v takové záležitosti rodinného života bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem rodiny, anebo není-li schopen vůli projevit. Soud však vede manžele především k dohodě.
A mě tohle všechno strašně mrzí, protože s tím nemohu nic udělat.
Nejdřív musíš začít dělat pro sebe... teprve potom se můžeš začít případně starat o ty ostatní.
To je to známý "pravidlo kyslíkový masky" - nejdřív rodič, potom dítě.

Vždycky se dá něco dělat, ale musíš na to najít sílu přijmout správné rozhodnutí. Vzdycháním a stěžováním se dostaneš jen do depresí a hrozí Ti stejná jáma, do která spadla sestra...

Ahoj, holky toho napsaly az az. Rozvadela jsem se 2x, zadna prochazka ruzovou zahradou, ale vsechno se da ... Nepises, jestli mate deti, predpokladam jen majetek a ten se da vyresit vzdy.
Jinak jsem nedavno narazila na dobrou hlasku: Beznadějný je jenom to, když na víko rakve spadne zem. Zbytek se da vzdy napravit. Tak se tim prosim rid a hlavu vzhuru.... klesnes na uplne dno, ale zas pak uz zacne to stoupani ...

Máme kluka - 19 let na VŠ, domů moc nejezdí právě kvůli nám, našel si v Brně děvče a bydlí tam spolu.
Dnes jsem byla u psycholožky, moc hodná a milá doktorka, navrhuje mi hospitalizaci v PL, prý by mi to pomohlo. Já nevím. Nechce se mi tam. Mám si vše rozmyslet. Zatím jsem to odmítla, za 14 dní u ní mám další sezení, tak se uvidí.
Máte někdo zkušenost s hospitalizací v PL?

Hospitalizace v nemocnici ani v PL ti nepomůže, když nevyřešíš příčinu.
Máš dospělé dítě, nejsi mladá matka s malými dětmi, takže hypotéka-nehypotéka, klidně se můžeš postavit na vlastní nohy. Odejít, najít si garsonku do pronájmu, nějaké řešení se určitě najde.
Nezbyl po mamince byt, kam by ses mohla přestěhovat? Nebo někam jinam?
Nebo dál necháš na sobě štípat dříví a místo řešení svého problému utečeš s těžkou depresí do PL? Před svým problémem neutečeš nikam. Pořád si ho poneseš v sobě, dokud ho nevyřešíš.

Mluvím z vlastní zkušenosti. Taky jsem 7 týdnů byla schovaná na psychiatrii v nemocnici. A když mě poslali domů, že už jsem tam dlouho, bylo mi psychicky ještě hůř. Taky jsme při rozvodu prodávali dům a já jsem se stěhovala... Vím, o čem mluvím. Všechno se dá vyřešit, pokud opravdu chceš a dáš se do toho.

Blanč, taky si myslím, že by hospitalizace na PL nebyla to, co by Ti nejlépe pomohlo. Osobní zkušenost s tím nemám, ale moje sestra bývala dávno a dávno na PL hospitalizovaná, je starší než já, bývala tam jako mladá, tak od svých 16-ti let, co se u ní projevila paranoidní schizofrenie. Tehdy ale nebyly pořádné léky, bylo to za hluboké totality. Já si osobně myslím, že kdyby měla od začátku k dispozici léky, antidepresiva, které jsou k dispozici dnes a měla doma a od celé společnosti laskavý a chápající přístup, že by dnes byla docela dobrá. Ne snad s úplně vynikajícím zdravotním stavem, ale dobrá. Tehdy se nám i jí tak akorád celá vesnice šklebila, že je blázen a že máme nemocnou dceru a sestru. Myslím si, že kdyby tehdy měla dobré léky a dobrý přístup, že by teď měla manžela, rodinu, děti. U ní se to projevilo po tom, co se jako mladá rozešla s klukem, naši tomu vztahu snad i nějak bránili, mě bylo tehdy 6 let.  Taky u  ní byl ten problém, že jí po těch lécích bylo špatně a tak jen co vždy přišla z PL, prohlásila, že je zdravá a léky přestala brát. Tak z ní vždy za tři týdny či měsíc byl jiný člověk. Byla zlá, agresívní, na nás všechny i na mámu. Máma s námi byla sama, otec brzy zemřel, byly jsme tři holky.
Já jsem přesvědčená, že by Ti po této stránce nejvíce pomohla ambulantní péče u dobrého psychiatra,  který by Ti na dočasnou přechodnou dobu předepsal dobrá antidepresiva, to by ti moc pomohlo. Získala bys tím vnitřní sílu, dřívější elán, rozhled a správné názory na vše kolem sebe. Byla bys schopna v pohodě vykonávat dřívější práci i by sis dokázala zorganizovat všechno, co je potřeba si zorganizovat a zařídit ve Tvé současné situaci. Určitě to není lehké, je to těžké, ale nikdo z nás nemá ani právo žít s někým, kdo s námi třeba žít nechce. Je to nedůstojné a ponižující i pro Tebe samu. Jak to vidí ten Tvůj manžel? Nechce jen neprodávat společný dům, nebo i nechce přestat s Tebou žít a nebo chce žít s někým jiným? Jak to opravdu a vážně chce? Ty by si s ním ještě chtěla žít, kdyby se pokusil se změnit, nebo ne? Nemyslím si, že by Ti pomohlo, kdyby Tě na tři měcíce (to je obvyklá doba) zavřeli na psychiatrii  a cpali do tebe léky nebo nedej bože ještě léčili - ale to se snad už ani nedělá - elektrošoky. Nevím, jak je to přesně teď, ale dřív to bylo tak, že tam člověka prostě zavřeli a ven se také mohl dostat třeba až ho mohli někomu doma předat, kdo se za něj více méně zaručil. Kdo by to byl u Tebe? Tvůj manžel? Nebo máš ještě rodiče, na které by ses mohla nějak spolehnout? Určitě by nebylo dobré, kdyby jsi byla v PL a Tvůj manžel by rozhodoval ve spolupráci s lékaři, jestli si Tě tam ještě nechají, nebo jestli Tě pustí a on na Tebe bude dohlížet a "postará se o Tebe a o to, abys nic neprovedla".  Já jsem tedy přesvědčena, že by určitě byla nejdříve nejlepší návštěva dobrého psychiatra, užívat  předepsaná antidepresíva, zklidnit se, srovnat si všechno v hlavě, rozhodnout se pak, co udělat a jak. Určitě to není a nebude lehké.

Ale mám zkušenosti s tím, jak se po braní antidepresiv jako kouzelně vrátí životní élán, vnitřní síla, pohoda, schopnost normálně fungovat a pracovat a řešit a vyřešit si své věci.
Přeji Ti hodně síly a pohody.   
                                   Dana

je zvláštní, že ty které neznají skutečný zdrav. stav tazatelky ji navrhovanou léčbu odborníkem rozmlouvají... to by snad mělo být trestné :kapitulation:
blanč měla by jsi řešit a současně se léčit a naopak léčit se a řešit.

Blanč, ještě se zeptám. Bylas opravdu u psycholožky, ne u psychiatričky? Psycholožka není doktorka. Hospitalizace a pobyt v PL je záležitost psychiatra, ne psychologa. Psychiatr je doktor. Obvykle bývá nejdříve hospitalizace na psychiatrickém oddělení, až tam rozhodují, jestli je to na PL. PL je obvykle nejméně na 3 měsíce.
Já bych zašla k psychiatrovi, ten by po svém uvážení nejspíše ve tvém stavu napsal antidepresiva, ta začnou zabírat tak po 3 týdnech. Abys mohla vůbec fungovat a nepropadla se do těžké deprese, kdy už je nutná hospotalizace. A pak řeš svou situaci, abys nemusela do nemocnice či do léčebny. Nemocnice ani PL ti ve tvém stavu nepomůže, jestli jsi ještě schopna trochu fungovat a řešit, ta jenom oddálí nutnost řešení. Antidepresiva jsou dobrá, pomůžou v nejhorším. Ale je to pořád chemie. Mně chyběly mé emoce, když jsem brala AD, cítila jsem se necitlivá a vypnutá. Ale pomohly mi, že jsem byla schopna svou situaci řešit k lepšímu.
K psycholožce choď i dál, jestli můžeš a jestli ti sedla. To tě bude podporovat, abys byla schopna svou situaci řešit.
Držím palce.

aprill napsal(a):

je zvláštní, že ty které neznají skutečný zdrav. stav tazatelky ji navrhovanou léčbu odborníkem rozmlouvají... to by snad mělo být trestné :kapitulation:
blanč měla by jsi řešit a současně se léčit a naopak léčit se a řešit.

TO vidíš KDE? :co: Hispitalizácia - apsoň u nás, v SR - nie je JEDINÁ možná forma liečby psyhcických problémov. Ale u vás možno nenechať sa hospitalizovať znamená neliečiť sa. :/

Pokud to bez terapeuta nezvládáš, potom je na čase úprk

flink napsal(a):

Pokud to bez terapeuta nezvládáš, potom je na čase úprk

Co to přesně znamená?

V zájmu vlastního zdraví opustit všechno (nejen negativa) a postavit se na vlastní nohy.

flink napsal(a):

V zájmu vlastního zdraví opustit všechno (nejen negativa) a postavit se na vlastní nohy.

To je jiná. Tak to neflinkej a piš srozumitelně, i když jsi flink. :)

No co už, lepší to nebude :-D

Selima napsal(a):

aprill napsal(a):

je zvláštní, že ty které neznají skutečný zdrav. stav tazatelky ji navrhovanou léčbu odborníkem rozmlouvají... to by snad mělo být trestné :kapitulation:
blanč měla by jsi řešit a současně se léčit a naopak léčit se a řešit.

TO vidíš KDE? :co: Hispitalizácia - apsoň u nás, v SR - nie je JEDINÁ možná forma liečby psyhcických problémov. Ale u vás možno nenechať sa hospitalizovať znamená neliečiť sa. :/

pokud dr. navrhla hospitalizaci , tak asi protože je nutná, aby se dostala z prostřední kde ji to ubíjí, aby přišla na jiné myšlenky (sebevražda), aby ji "nastartovali" a  ukázali cestu z problému.


vlčice - Blanč, taky si myslím, že by hospitalizace na PL nebyla to, co by Ti nejlépe pomohlo.
eva - Hospitalizace v nemocnici ani v PL ti nepomůže, když nevyřešíš příčinu.  (příčinu nevyřeší, když je labilní a přemýšlí o sebevraždě)

Včera jsem ti, milá Blanč, psala, aby sis, co se hospitalizace týče, nechala otevřená vrátka, ale pak mi spadl počítač a nic jsem neposlala. Teď vidím, že se tu odbornice na léčbu duše zmnožily, tak přece jen přidám to svoje.
Myslím si totiž, možná na rozdíl od Evy s tečkou, že hospitalizace může být součástí řešení příčiny.
Nemusí být útěkem, ale přestávkou na odpočinek a načerpání sil - ty jich, řekla bych, moc nemáš.
Vzdálením se z epicentra bolesti, zranění, zhnusení můžeš na vše získat jiný náhled, vidět to, co jsi předtím neviděla, může se zvýšit šance, že najdeš skutečnou příčinu a řešení na první dobrou, nebo alespoň dříve.
Když řídíš auto se skly neprůhlednými špínou, kdy sis před sebou umyla průhled 20x10, máš co dělat, abys nesjela ze silnice, natož abys viděla, kam ta silnice vede, navíc jsi takovou jízdou naprosto vyčerpaná. Když z takového auta vystoupíš, líp vidíš, zda tvoje silnice vede tam, kam chceš, jak to, kam chceš, vypadá a jaké jsou překážky na cestě.
Ty možná máš teď okýnka zablácená depresí a emocemi, léčebna by mohla umožnit to vystoupení/poodstoupení. To umytí auta, volba směru a jízda zvoleným směrem se všemi riziky a odpovědností, to už je pak to řešení, to jenom tvoje (samozřejmě, ptát se na cestu lze :)).
Pokud se ti zdá psycholožka rozumná a sympatická, uvidíš, jak se bude situace vyvíjet a ¨co bude pro tebe nejlepší.
Na rozdíl od nás tě viděla a uvidí a asi jste spolu chvíli strávily.
Ono to takhle vůbec nemusí být, ale nenechávala bych se ovlivnit zdejšími zkušenostmi - jsou jiných a s jiným.

Eva. napsal(a):

Blanč, ještě se zeptám. Bylas opravdu u psycholožky, ne u psychiatričky? Psycholožka není doktorka. Hospitalizace a pobyt v PL je záležitost psychiatra, ne psychologa. Psychiatr je doktor. Obvykle bývá nejdříve hospitalizace na psychiatrickém oddělení, až tam rozhodují, jestli je to na PL. PL je obvykle nejméně na 3 měsíce.
Já bych zašla k psychiatrovi, ten by po svém uvážení nejspíše ve tvém stavu napsal antidepresiva, ta začnou zabírat tak po 3 týdnech. Abys mohla vůbec fungovat a nepropadla se do těžké deprese, kdy už je nutná hospotalizace. A pak řeš svou situaci, abys nemusela do nemocnice či do léčebny. Nemocnice ani PL ti ve tvém stavu nepomůže, jestli jsi ještě schopna trochu fungovat a řešit, ta jenom oddálí nutnost řešení. Antidepresiva jsou dobrá, pomůžou v nejhorším. Ale je to pořád chemie. Mně chyběly mé emoce, když jsem brala AD, cítila jsem se necitlivá a vypnutá. Ale pomohly mi, že jsem byla schopna svou situaci řešit k lepšímu.
K psycholožce choď i dál, jestli můžeš a jestli ti sedla. To tě bude podporovat, abys byla schopna svou situaci řešit.
Držím palce.

Evo, psychiatr a psycholog poměrně často spolupracují.
Myslím, že tvoje situace byla poněkud jiná.
Možností je víc a PL se (alespoň názvem :)) proměnily v PN.

Pravda, byla jsem včera u psychiatričky, ne u psycholožky, já ten rozdíl nikdy nijak nezkoumala.
Maminka měla byt od města, ten jsem musela vyklidit a předat.
Já nemám sílu teď cokoliv řešit, doktorka mi chtěla napsat neschopneku, ale já jí odmítla, protože nechci sedět doma, práci potřebuju, kdybych zůstala doma, bylo by to ještě horší. Proto taky uvažuju o pobytu v PL, uklidit se tam na pár týdnů a od všeho si odpočinout. Zas na druhou stranu se bojím právě toho, že pak to bude ještě horší.
Včera mi řekl manžel, že ze mě udělá nesvéprávnýho blba a konečně se mě zbaví. Achjo...

Včera mi řekl manžel, že ze mě udělá nesvéprávnýho blba a konečně se mě zbaví.
Se zlomyslným potěšením mu vzkazuju, že se šeredně mejlí... (ale radši si to nech pro sebe - nemusí vědět všechno, že).
Příslušný ustanovení NOZ § 55 a násl. tady
http://business.center.cz/business/prav … ast1h2d2o2
a vysvětlující komentář zde
http://www.businessinstitut.cz/omezeni- … -podle-noz

Mě nechyběli emoce, necítila jsem se ani necitlivá, ani vypnutá, když jsem brala antidepresíva. Prostě byla jsem v pohodě, jako dřív.
To, že by se dalo v PL vypnout a od všeho odpočinout se mi jeví nepravděpodobné. Problémy se nezmenší, jen se jakoby odsunou. Jsi tam zavřená=léčená, ale nemůžeš dělat nic. Jen tam brát léky, ležet, sedět, snad by s tebou dělali nějakou terapii. Ale o léčení u nás v psychiatrických léčebnách jsem dávno ztratila veškeré iluze. A co když ten povedený manžel třeba v té době požádá Soud o zbavení tvé svéprávnosti (=zbavení tvé způsobilosti k právním úkonům), co když by mu Soud třeba vyhověl - u Soudu se nikdy nedá dopředu moc říct, jak to dopadne a co kdyby třeba sám prodal v době tvé hospitlizace Váš dům a peníze si někde ulil? Nic není nemožné. Měla bys pak kam jít a měla bys pak PROSTŘEDKY na jiné bydlení a na samostatný život bez něj?
                                                                                                   Dana

Vlčice napsal(a):

Mě nechyběli emoce, necítila jsem se ani necitlivá, ani vypnutá, když jsem brala antidepresíva. Prostě byla jsem v pohodě, jako dřív.
To, že by se dalo v PL vypnout a od všeho odpočinout se mi jeví nepravděpodobné. Problémy se nezmenší, jen se jakoby odsunou. Jsi tam zavřená=léčená, ale nemůžeš dělat nic. Jen tam brát léky, ležet, sedět, snad by s tebou dělali nějakou terapii. Ale o léčení u nás v psychiatrických léčebnách jsem dávno ztratila veškeré iluze. A co když ten povedený manžel třeba v té době požádá Soud o zbavení tvé svéprávnosti (=zbavení tvé způsobilosti k právním úkonům), co když by mu Soud třeba vyhověl - u Soudu se nikdy nedá dopředu moc říct, jak to dopadne a co kdyby třeba sám prodal v době tvé hospitlizace Váš dům a peníze si někde ulil? Nic není nemožné. Měla bys pak kam jít a měla bys pak PROSTŘEDKY na jiné bydlení a na samostatný život bez něj?
                                                                                                   Dana

proboha proč ji strašíš???????? soud nezbaví svéprávnosti nikoho jen tak... že si to manžel přeje :dumbom: .
a jestliže jsi ty ztratila iluze a popisuješ své zážitky z minulého století, tak prosím nech si je pro sebe a nech blanch svobodně rozhodnout.

A co když ten povedený manžel třeba v té době požádá Soud o zbavení tvé svéprávnosti
Co kdyby ses někde seznámila s podmínkama zbavení svéprávnosti, než začneš předpovídat chmurnou budoucnost?
zbavení tvé svéprávnosti (=zbavení tvé způsobilosti k právním úkonům)
Nový občanský zákoník nezná pojem „zbavení způsobilosti k právním úkonům“.

Já nemám strach ze zbavení svéprávnosti a už vůbec ne z toho, že by dům, prodal. Tím by mi jen udělal a laskavost. Já už mám dost jeho chování, ponižování a pohrdání mnou, už to trvá moc dlouho. Chtěla bych o tom s někým mluvit, všechno to ze sebe vysypat a hlavně si odpočinout.

aprill napsal(a):

pokud dr. navrhla hospitalizaci , tak asi protože je nutná, aby se dostala z prostřední kde ji to ubíjí, aby přišla na jiné myšlenky (sebevražda), aby ji "nastartovali" a  ukázali cestu z problému.


vlčice - Blanč, taky si myslím, že by hospitalizace na PL nebyla to, co by Ti nejlépe pomohlo.
eva - Hospitalizace v nemocnici ani v PL ti nepomůže, když nevyřešíš příčinu.  (příčinu nevyřeší, když je labilní a přemýšlí o sebevraždě)

Hlavně by sis měla ujasnit, kdo je doktorka, než tady budeš napadat ty, co radí dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, protože si tím dokonce prošli oni sami, anebo jejich blízcí příbuzní.
Blanč píše, že byla u psycholožky a ne u psychiatričky. Psycholog není lékař, je to absolvent filozofické fakulty.
A taky si ujasni rozdíl mezi hospitalizací na psychiatrickém oddělení nemocnice a pobyt v psychiatrické léčebně.

Blanč napsal(a):

Já nemám strach ze zbavení svéprávnosti a už vůbec ne z toho, že by dům, prodal. Tím by mi jen udělal a laskavost. Já už mám dost jeho chování, ponižování a pohrdání mnou, už to trvá moc dlouho. Chtěla bych o tom s někým mluvit, všechno to ze sebe vysypat a hlavně si odpočinout.

Blanč, má zkušenost je taková, že jsem si v nemocnici sice odpočinula, ale návrat do reality byl strašný. Bylo mi pak ještě hůř. Až dokud jsem své problémy nevyřešila.

Prosím tě, u kohos to byla? U psycholožky anebo u psychiatričky?
Už jsem si to přečetla, nevšimla jsem si, že příspěvky pokračují na další stránce.

Eva. napsal(a):

aprill napsal(a):

pokud dr. navrhla hospitalizaci , tak asi protože je nutná, aby se dostala z prostřední kde ji to ubíjí, aby přišla na jiné myšlenky (sebevražda), aby ji "nastartovali" a  ukázali cestu z problému.


vlčice - Blanč, taky si myslím, že by hospitalizace na PL nebyla to, co by Ti nejlépe pomohlo.
eva - Hospitalizace v nemocnici ani v PL ti nepomůže, když nevyřešíš příčinu.  (příčinu nevyřeší, když je labilní a přemýšlí o sebevraždě)

Hlavně by sis měla ujasnit, kdo je doktorka, než tady budeš napadat ty, co radí dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, protože si tím dokonce prošli oni sami, anebo jejich blízcí příbuzní.
Blanč píše, že byla u psycholožky a ne u psychiatričky. Psycholog není lékař, je to absolvent filozofické fakulty.
A taky si ujasni rozdíl mezi hospitalizací na psychiatrickém oddělení nemocnice a pobyt v psychiatrické léčebně.

Pravda, byla jsem včera u psychiatričky, ne u psycholožky, já ten rozdíl nikdy nijak nezkoumala.

já v tom jasno mám... koukám, že ty v tom tápeš!

Eva. napsal(a):

Blanč napsal(a):

Já nemám strach ze zbavení svéprávnosti a už vůbec ne z toho, že by dům, prodal. Tím by mi jen udělal a laskavost. Já už mám dost jeho chování, ponižování a pohrdání mnou, už to trvá moc dlouho. Chtěla bych o tom s někým mluvit, všechno to ze sebe vysypat a hlavně si odpočinout.

Blanč, má zkušenost je taková, že jsem si v nemocnici sice odpočinula, ale návrat do reality byl strašný. Bylo mi pak ještě hůř. Až dokud jsem své problémy nevyřešila.

Prosím tě, u kohos to byla? U psycholožky anebo u psychiatričky?

pokud umíš číst, tak si to přečteš!

Eva. napsal(a):

aprill napsal(a):

pokud dr. navrhla hospitalizaci , tak asi protože je nutná, aby se dostala z prostřední kde ji to ubíjí, aby přišla na jiné myšlenky (sebevražda), aby ji "nastartovali" a  ukázali cestu z problému.


vlčice - Blanč, taky si myslím, že by hospitalizace na PL nebyla to, co by Ti nejlépe pomohlo.
eva - Hospitalizace v nemocnici ani v PL ti nepomůže, když nevyřešíš příčinu.  (příčinu nevyřeší, když je labilní a přemýšlí o sebevraždě)

Hlavně by sis měla ujasnit, kdo je doktorka, než tady budeš napadat ty, co radí dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, protože si tím dokonce prošli oni sami, anebo jejich blízcí příbuzní.
Blanč píše, že byla u psycholožky a ne u psychiatričky. Psycholog není lékař, je to absolvent filozofické fakulty.
A taky si ujasni rozdíl mezi hospitalizací na psychiatrickém oddělení nemocnice a pobyt v psychiatrické léčebně.

I ten psycholog je pro mě v tomto případě větší autorita než někdo, kdo trousí rádobyodborné rady na základě toho, že sám byl jednou v podobné situaci.
Psycholožka měla k tomu návrhu asi své důvody, které vyplynuly z toho, že s pacientkou mluvila.
Kdežto ty tady vaříš z několika řádek a vzpomínek, které v tobě vyvolaly.
Naprosto souhlasím s aprill. Odrazovat takhle někoho od hospitalizace doporučené odborníkem je mírně řečeno na ránu.

Blanč napsal(a):

Pravda, byla jsem včera u psychiatričky, ne u psycholožky, já ten rozdíl nikdy nijak nezkoumala.
Maminka měla byt od města, ten jsem musela vyklidit a předat.
Já nemám sílu teď cokoliv řešit, doktorka mi chtěla napsat neschopneku, ale já jí odmítla, protože nechci sedět doma, práci potřebuju, kdybych zůstala doma, bylo by to ještě horší. Proto taky uvažuju o pobytu v PL, uklidit se tam na pár týdnů a od všeho si odpočinout. Zas na druhou stranu se bojím právě toho, že pak to bude ještě horší.
Včera mi řekl manžel, že ze mě udělá nesvéprávnýho blba a konečně se mě zbaví. Achjo...

V PL také  budeš přicházet o peníze. Mě při pobytu v nemocnici ta nevyřešená situace strašila a děsila a nemůžu říct, že jsem si tam odpočinula. Navíc, pokud budeš v nemocnici na oddělení psychiatrie a máš skutečně depresi, budou tě postupně posílat domů na víkendy, a ven na procházky, třeba každé odpoledne, nejdříve s příbuzným, pak se spolupacienty a pak i samotnou, aby ses postupně zase dostávala do normálního života. Nebude ti dobře, když na víkend pojedeš zase do toho svého pekla.
Jediné rychlé řešení pro tebe vidím v tom, že se okamžitě někam odstěhuješ. A souběžně budeš brát antidepresiva a najdeš si dobrou psycholožku nebo psychologa. Než tě to opravdu položí.

Eva. napsal(a):

Blanč napsal(a):

Já nemám strach ze zbavení svéprávnosti a už vůbec ne z toho, že by dům, prodal. Tím by mi jen udělal a laskavost. Já už mám dost jeho chování, ponižování a pohrdání mnou, už to trvá moc dlouho. Chtěla bych o tom s někým mluvit, všechno to ze sebe vysypat a hlavně si odpočinout.

Blanč, má zkušenost je taková, že jsem si v nemocnici sice odpočinula, ale návrat do reality byl strašný. Bylo mi pak ještě hůř. Až dokud jsem své problémy nevyřešila.
.

Jasně. Tobě to nepomohlo, takže od toho můžeš klidně zrazovat i ostatní. Maminko, ty to vidíš! :rolleyes:

Eva. napsal(a):

Blanč napsal(a):

Pravda, byla jsem včera u psychiatričky, ne u psycholožky, já ten rozdíl nikdy nijak nezkoumala.
Maminka měla byt od města, ten jsem musela vyklidit a předat.
Já nemám sílu teď cokoliv řešit, doktorka mi chtěla napsat neschopneku, ale já jí odmítla, protože nechci sedět doma, práci potřebuju, kdybych zůstala doma, bylo by to ještě horší. Proto taky uvažuju o pobytu v PL, uklidit se tam na pár týdnů a od všeho si odpočinout. Zas na druhou stranu se bojím právě toho, že pak to bude ještě horší.
Včera mi řekl manžel, že ze mě udělá nesvéprávnýho blba a konečně se mě zbaví. Achjo...

V PL také  budeš přicházet o peníze. Mě při pobytu v nemocnici ta nevyřešená situace strašila a děsila a nemůžu říct, že jsem si tam odpočinula. Navíc, pokud budeš v nemocnici na oddělení psychiatrie a máš skutečně depresi, budou tě postupně posílat domů na víkendy, a ven na procházky, třeba každé odpoledne, nejdříve s příbuzným, pak se spolupacienty a pak i samotnou, aby ses postupně zase dostávala do normálního života. Nebude ti dobře, když na víkend pojedeš zase do toho svého pekla.
Jediné rychlé řešení pro tebe vidím v tom, že se okamžitě někam odstěhuješ. A souběžně budeš brát antidepresiva a najdeš si dobrou psycholožku nebo psychologa. Než tě to opravdu položí.

můjtysmutkukolenatý

modrovous napsal(a):

Jasně. Tobě to nepomohlo, takže od toho můžeš klidně zrazovat i ostatní. Maminko, ty to vidíš! :rolleyes:

Píšu za sebe a své zkušenosti, ale znám i zkušenosti jiných... Určitě o tom vím víc, než někdo, kdo nic takového nezažil a s lidmi, co to zažili, nepřijde do kontaktu. Vím o tom hodně, z vlastní zkušenosti, ze zkušeností těch, kteří tam se mnou byli a opakovaně se tam vraceli, z dvou a půlleté skupinové terapie a v neposlední radě i z literatury.

aprill napsal(a):

Eva. napsal(a):

Blanč napsal(a):

Pravda, byla jsem včera u psychiatričky, ne u psycholožky, já ten rozdíl nikdy nijak nezkoumala.
Maminka měla byt od města, ten jsem musela vyklidit a předat.
Já nemám sílu teď cokoliv řešit, doktorka mi chtěla napsat neschopneku, ale já jí odmítla, protože nechci sedět doma, práci potřebuju, kdybych zůstala doma, bylo by to ještě horší. Proto taky uvažuju o pobytu v PL, uklidit se tam na pár týdnů a od všeho si odpočinout. Zas na druhou stranu se bojím právě toho, že pak to bude ještě horší.
Včera mi řekl manžel, že ze mě udělá nesvéprávnýho blba a konečně se mě zbaví. Achjo...

V PL také  budeš přicházet o peníze. Mě při pobytu v nemocnici ta nevyřešená situace strašila a děsila a nemůžu říct, že jsem si tam odpočinula. Navíc, pokud budeš v nemocnici na oddělení psychiatrie a máš skutečně depresi, budou tě postupně posílat domů na víkendy, a ven na procházky, třeba každé odpoledne, nejdříve s příbuzným, pak se spolupacienty a pak i samotnou, aby ses postupně zase dostávala do normálního života. Nebude ti dobře, když na víkend pojedeš zase do toho svého pekla.
Jediné rychlé řešení pro tebe vidím v tom, že se okamžitě někam odstěhuješ. A souběžně budeš brát antidepresiva a najdeš si dobrou psycholožku nebo psychologa. Než tě to opravdu položí.

můjtysmutkukolenatý

Správně je to můjtyTONDOkolenatý! :cool:

Eva. napsal(a):

modrovous napsal(a):

Jasně. Tobě to nepomohlo, takže od toho můžeš klidně zrazovat i ostatní. Maminko, ty to vidíš! :rolleyes:

Píšu za sebe a své zkušenosti, ale znám i zkušenosti jiných... Určitě o tom vím víc, než někdo, kdo nic takového nezažil a s lidmi, co to zažili, nepřijde do kontaktu. Vím o tom hodně, z vlastní zkušenosti, ze zkušeností těch, kteří tam se mnou byli a opakovaně se tam vraceli, z dvou a půlleté skupinové terapie a v neposlední radě i z literatury.

Je to přesně jako s těmi porody. Kdybych nejen poslouchala, ale i dala na "zkušenosti" matek, které mi líčily své zkušenosti s porody a přečetla si k tomu ještě příslušnou literaturu, tak bych asi dneska byla bezdětná.

Prostě na to, abys tady udílela doporučení typu "hospitalizace ti nepomůže", tvoje ani zprostředkované zkušenosti nestačí, ať se ti to líbí nebo ne.
Jak praví klasik - na odbornou práci mají být odborníci.
Doufám, že Blanč je natolik rozumná aby věděla, že na internetu se může maximálně tak vypovídat, ale pro odborné rady si půjde tam, kde jsou k nim způsobilí.

Eva. napsal(a):

modrovous napsal(a):

Jasně. Tobě to nepomohlo, takže od toho můžeš klidně zrazovat i ostatní. Maminko, ty to vidíš! :rolleyes:

Píšu za sebe a své zkušenosti, ale znám i zkušenosti jiných... Určitě o tom vím víc, než někdo, kdo nic takového nezažil a s lidmi, co to zažili, nepřijde do kontaktu. Vím o tom hodně, z vlastní zkušenosti, ze zkušeností těch, kteří tam se mnou byli a opakovaně se tam vraceli, z dvou a půlleté skupinové terapie a v neposlední radě i z literatury.

zkušenosti jsou nepřenosné. takže pokud to nepomohlo tobě (nedivím se ) nemůžeš tvrdit, že to nepomůže blanch. a pokud vím, ty jsi taky měla sebevražedné úmysly a věřím, že pobyt v PL tě "zachránil".

aprill napsal(a):

zkušenosti jsou nepřenosné. takže pokud to nepomohlo tobě (nedivím se ) nemůžeš tvrdit, že to nepomůže blanch. a pokud vím, ty jsi taky měla sebevražedné úmysly a věřím, že pobyt v PL tě "zachránil".

Nebyla jsem v PL. A pobyt mě nezachránil, neboť jsem se do nemocnice dostala až po té, co jsem se o sebevraždu pokusila. Po návratu z nemocnice mě tady drželo to, že nechci už víc zažít, aby mě znovu vrátili zpět. Ale úmysly jsem měla ještě hodně měsíců po návratu. Vše se zlepšilo až po té, co jsem svou situaci vyřešila.

Blanč si určitě z našich rad vybere to, co ji osloví. A nepochybuji, že dá hlavně na svou intuici, na to, jak se ona sama cítí, jaká je aktuální situace u ní doma a na rady odborníka, se kterým setká osobně.

Eva. napsal(a):

aprill napsal(a):

zkušenosti jsou nepřenosné. takže pokud to nepomohlo tobě (nedivím se ) nemůžeš tvrdit, že to nepomůže blanch. a pokud vím, ty jsi taky měla sebevražedné úmysly a věřím, že pobyt v PL tě "zachránil".

Nebyla jsem v PL. A pobyt mě nezachránil, neboť jsem se do nemocnice dostala až po té, co jsem se o sebevraždu pokusila. Po návratu z nemocnice mě tady drželo to, že nechci už víc zažít, aby mě znovu vrátili zpět. Ale úmysly jsem měla ještě hodně měsíců po návratu. Vše se zlepšilo až po té, co jsem svou situaci vyřešila.

Blanč si určitě z našich rad vybere to, co ji osloví. A nepochybuji, že dá hlavně na svou intuici, na to, jak se ona sama cítí, jaká je aktuální situace u ní doma a na rady odborníka, se kterým setká osobně.

pomohl- pokus jsi neopakovala.

aprill napsal(a):

Pravda, byla jsem včera u psychiatričky, ne u psycholožky, já ten rozdíl nikdy nijak nezkoumala.

já v tom jasno mám... koukám, že ty v tom tápeš!

Omlouvám se, nevšimla jsem si dalších příspěvků a upřesnění Blanč, že nebyla  psycholožky, ale u psychiatričky.

aprill napsal(a):

pomohl- pokus jsi neopakovala.

Nic o tom nevíš, aprill. :offtopic:

Vlčice napsal(a):

Mě nechyběli emoce, necítila jsem se ani necitlivá, ani vypnutá, když jsem brala antidepresíva. Prostě byla jsem v pohodě, jako dřív.
To, že by se dalo v PL vypnout a od všeho odpočinout se mi jeví nepravděpodobné. Problémy se nezmenší, jen se jakoby odsunou. Jsi tam zavřená=léčená, ale nemůžeš dělat nic. Jen tam brát léky, ležet, sedět, snad by s tebou dělali nějakou terapii. Ale o léčení u nás v psychiatrických léčebnách jsem dávno ztratila veškeré iluze. A co když ten povedený manžel třeba v té době požádá Soud o zbavení tvé svéprávnosti (=zbavení tvé způsobilosti k právním úkonům), co když by mu Soud třeba vyhověl - u Soudu se nikdy nedá dopředu moc říct, jak to dopadne a co kdyby třeba sám prodal v době tvé hospitlizace Váš dům a peníze si někde ulil? Nic není nemožné. Měla bys pak kam jít a měla bys pak PROSTŘEDKY na jiné bydlení a na samostatný život bez něj?
                                                                                                   Dana

Vlčice milá, samozřejmě, že se nedá v psychiatrické NEMOCNICI (léčebny už nejsou) od všeho odpočinout, ale Blanč má pravděpodobně jinou (a méně závažnou) diagnózu, než tvá sestra, takže pravděpodobně by i její terapie vypadala dost jinak.
Opravdu důležité je, aby rozpoznala ty pravé, skutečné problémy, a z nich potom ty, které jsou k řešení. A potom se pokud možno správně rozhodla o způsobu řešení. Dokud se tohle aspoň částečně neodehraje, může řešit nebo neřešit kdekoli, bude to šumafuk, akorát unavující.

Blanč, podle mého názoru, ale je to opravdu jen můj názor, by ti nejvíce pomohlo užívání antidepresiv a ambulantní docházení k psychiatričce. Píši ti to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle toho, co já sama jsem zažila, když mi zemřela máma a když jsem se ocitla v podobné situaci, jako jsi teď  ty.
Samozřejmě že se musíš rozhodnout a rozhodneš se Ty sama, co by Ti nejvíc prospělo. Rozhodně nikoho nemám právo ani jsem neměla v úmyslu Tě odrazovat od jakéhokoliv způsobu léčby.

Možná Ti radím špatně i z toho důvodu, že já jsem teď bohužel nezaměstnaná a tím finančně závislá na svém manželovi. Je mi asi o něco víc let než Tobě a tak mě už do zaměstnání nikdo nechce přijmout a na nic nemám nárok i když mám odpracováno 30  let.  Můj manžel má předčasný důchod, který je větší, jak životní minimum pro dvě osoby, což je nyní cca  5850 Kč měsíčně. Protože jsme stále manželé, já už nemám na žádné další dávky, třeba od sociálky nárok. Ale promiň, že Tě tím vůbec obtěžuji, to já jen tak na vysvětlení, proč jsem Ti třeba radila to, co jsem radila.
Také při případném léčení v psychiatrické léčebně nebo na psychiatrickém oddělení nemocnice tato po určité době zastavuje vyplácení nemocenské, protože se vychází z jakéhosi předpokladu, že když je někdo v nemocnici, tak nemocenskou nepotřebuje, protože jí, spí a hřeje se v nemocnici. Že pak třeba nemá z čeho platit nájem nebo poplatky v domku nikoho nezajímá.

Takže Ti přeji všechno jen dobré a taky aby ses správně rozhodla.
                                                                                         Dana

Barčo, samozřejmě že JSOU Psychiatrické léčebny, třeba ve: Šternberku, v Olomouci, ve Velké Bíteši, v Dobřanech, v Písku, v Červeném Dvoře, v Bohnicích atd. Mimo Psychiatrických léčeben jsou Psychiatrická oddělení ve vetších nemocnicích, třeba ve Vojenské nemocnici v Olomouci atd. Blanč jsem psala podle SVÝCH problémů, to, že jsem k tomu měla nemocnou sestru jsem uváděla jen jako ekvivalent k tomu, že Blanč psala, že má sestru alkoholičku.
Blanč již rozpoznala problémy, které má a jistě jsou to ty pravé, také ví, co by chtěla a má v tom jasno, je objektivní a srovnaná. Jen je to těžké provést a vědět jak. K tomu potřebuje klid a pohodu, kterou já jsem ZÍSKALA po asi třítýdenním užívání těch správných antidepresiv. Nejprve jsem dostala nějaké, které mi nevyhovovaly, měla jsem po nich žaludeční a střevní problémy, byly velice levné a zřejmě nekvalitní. Až po té, co jsem přesvědčila psychiatričku, aby mi předepsala jiné a až jsem ty nově předepsané užívala cca ty tři týdny, pak mi bylo dobře.
Problémy se musí ovšem řešit tam, kde jsou. Nejdou vyřešit v třeba 30 km vzdálené nemocnici s uzavřeným režimem.

Modrovous a Eva

Mužete mi vy dva vysvětlit, jaký je rozdíl mezi hospitalizací a pobytem?
Podle mě je to úplně to stejné, jen hospitalizace je cizí slovo, pobyt je to česky .

aprill

Já nikoho nestraším ani nechci strašit, Blanč vůbec ne. Jen je bohužel skutečnost, že třeba její povedený manžel může Soudu podat návrh na Omezení její svéprávnosti, třeba z toho důvodu, že je hospitalizovaná (nebo má pobyt) v Psychiatrické léčebně nebo na Psychiatrickém oddělení nemocnice a třeba to může žádat z toho důvodu, že podle něj není schopna rozhodovat o domě, ve kterém bydlí. Věř mi, že pokud je někdo v uzavřeném oddělení léčebny nebo nemocnice, že se proti tomu brání těžko. A omylů lékařů - těch už bylo - víme to i ze sdělovacích prostředků.

Heleno

Nový občanský zákoník sice neuvádí pojem "zbavení způsobilosti k právním úkonům", ale zná a uvádí se "OMEZENÍ ZPůSOBILOSTI K PRÁVNÍM ÚKONůM", což je v podstatě totéž! Jen se to nevztahuje na celého člověka, ale třeba na část úkonů, nebo na jednotlivý úkon, třeba na disponovaní s rodinným domem.  Já nikoho a vůbec ne Blanč nechci strašit, ale toto je všechno  možné a chci ji nebo i ostatní v podobné situaci varovat, že to prostě lze, že se to může stát. A štěstí PŘEJE PŘIPRAVENÝM!

Vlčice napsal(a):

Blanč, podle mého názoru, ale je to opravdu jen můj názor, by ti nejvíce pomohlo užívání antidepresiv a ambulantní docházení k psychiatričce. Píši ti to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle toho, co já sama jsem zažila, když mi zemřela máma a když jsem se ocitla v podobné situaci, jako jsi teď  ty.
Samozřejmě že se musíš rozhodnout a rozhodneš se Ty sama, co by Ti nejvíc prospělo. Rozhodně nikoho nemám právo ani jsem neměla v úmyslu Tě odrazovat od jakéhokoliv způsobu léčby.

Možná Ti radím špatně i z toho důvodu, že já jsem teď bohužel nezaměstnaná a tím finančně závislá na svém manželovi. Je mi asi o něco víc let než Tobě a tak mě už do zaměstnání nikdo nechce přijmout a na nic nemám nárok i když mám odpracováno 30  let.  Můj manžel má předčasný důchod, který je větší, jak životní minimum pro dvě osoby, což je nyní cca  5850 Kč měsíčně. Protože jsme stále manželé, já už nemám na žádné další dávky, třeba od sociálky nárok. Ale promiň, že Tě tím vůbec obtěžuji, to já jen tak na vysvětlení, proč jsem Ti třeba radila to, co jsem radila.
Také při případném léčení v psychiatrické léčebně nebo na psychiatrickém oddělení nemocnice tato po určité době zastavuje vyplácení nemocenské, protože se vychází z jakéhosi předpokladu, že když je někdo v nemocnici, tak nemocenskou nepotřebuje, protože jí, spí a hřeje se v nemocnici. Že pak třeba nemá z čeho platit nájem nebo poplatky v domku nikoho nezajímá.

Takže Ti přeji všechno jen dobré a taky aby ses správně rozhodla.
                                                                                         Dana

:dumbom::dumbom::dumbom:

Vlčice napsal(a):

aprill

Já nikoho nestraším ani nechci strašit, Blanč vůbec ne. Jen je bohužel skutečnost, že třeba její povedený manžel může Soudu podat návrh na Omezení její svéprávnosti, třeba z toho důvodu, že je hospitalizovaná (nebo má pobyt) v Psychiatrické léčebně nebo na Psychiatrickém oddělení nemocnice a třeba to může žádat z toho důvodu, že podle něj není schopna rozhodovat o domě, ve kterém bydlí. Věř mi, že pokud je někdo v uzavřeném oddělení léčebny nebo nemocnice, že se proti tomu brání těžko. A omylů lékařů - těch už bylo - víme to i ze sdělovacích prostředků.

strašíš a zbytečně!

V PL také  budeš přicházet o peníze.
Mohla bys prosím upřesnit, jakým způsobem?

Nový občanský zákoník sice neuvádí pojem...
Milá Vlčice - máš dojem, že potřebuju vysvětlení těchto rozdílů?
manžel může Soudu podat návrh na Omezení její svéprávnosti, třeba z toho důvodu, že je hospitalizovaná (nebo má pobyt) v Psychiatrické léčebně
Možná by sis ten NOZ měla aspoň přečíst... pobyt na psychiatrii sám o sobě NENÍ důvodem k podobnýmu rozhodnutí soudu.

Vlčice napsal(a):

Modrovous a Eva

Mužete mi vy dva vysvětlit, jaký je rozdíl mezi hospitalizací a pobytem?
Podle mě je to úplně to stejné, jen hospitalizace je cizí slovo, pobyt je to česky .

My dva? Já jsem žena, ne chlap. :D
Mé zkušenosti jsou takové, že když jsem byla na psychiatrickém oddělení nemocnice, kde je i spousta jiných oddělení, lékaři to nazývali hospotalizací. A o psychiatrické léčebně mluvili, že půjde o pobyt v PL, tak to psali i do karty pacientů.
Hospitalizace v nemocnici s jinými odděleními (od slova hospital? :) ) byla taková, jako na jiných odděleních nemocnice. Akorát nebyla povinnost být v pyžamu či noční košili. Byli jsme celý den uvnitř, jen některé diagnózy měly odpoledne povolené vycházky a některé diagnózy je měly dokonce nařízené - jako ta má - těžká deprese. Abychom se dostali do běžného života a pomalu si na něj zase zvykali. To ale až po nějakém čase bez vycházek.
Pobyt v psychiatrické léčebně (všimla jsem si, že některé jsou přejmenované na psychiatrické nemocnice) se liší tím, že celé zařízení je pouze pro psychiatrické diagnózy a je tam jiný režim. Je to "barák" se zahradou. Depresivní pacienti se tam léčí hlavně pracovní terapií, pracují na zahradě, v kuchyni, uklízejí, pohybují se po celém areálu, nejsou zavření uvnitř a jejich kontaktem z vnějškem nejsou jenom odpolední vycházky mimo areál, jako je tomu ve všeobecné nemocnici.
Takže tak.

helena napsal(a):

V PL také  budeš přicházet o peníze.
Mohla bys prosím upřesnit, jakým způsobem?

heleno, Blanč psala, že nemůže být na nemocenské, že potřebuje peníze. Když bude v nemocnici nebo v PL, bude také na nemocenské a bude mít menší příjem, než když chodí do práce. Nic jiného za tím nehledej. Kdo chtěl, tak pochopil, co jsem tím myslela.

Blanč psala, že nemůže být na nemocenské, že potřebuje peníze
Ne, nepsala "že potřebuje peníze"...
Napsala "doktorka mi chtěla napsat neschopneku, ale já jí odmítla, protože nechci sedět doma, práci potřebuju, kdybych zůstala doma, bylo by to ještě horší".
Možná si to chybně vykládám a Blanč mě opraví... ale dělá to na mě dojem, že spíš potřebuje "mezi lidi" a něco dělat, než zůstat doma mezi čtyřma zdma úplně sama,

Je možné, že jsem to nesprávně pochopila.

Jen ještě doplním, že člověk s diagnózou těžké deprese může chtít chodit do práce. Ale tahle nemoc mu to neumožní. Člověk s těžkou depresí není schopen jít do práce, není schopen vykonávat běžnou pracovní činnost, aby něco nezkazil, není schopen zařizovat běžný provoz domácnosti, s opravdu těžkou depresí už jen leží a není schopen si dojít ani na WC. Nevěřila jsem tomu, co píše odborná literatura, dokud jsem to sama nezažila. A Blanch hned ve svém prvním příspěvku píše, že už problém má. Ne tak akutní, ale má. A bude se to nejspíš zhoršovat, pokud nezačne brát antidepresiva, která jí sednou a pomůžou a pokud svou situaci nebude řešit.

Blanč napsal(a):

Nevim už co si počít, nemám nikoho komu to všechno povědět. Poslední dobou jsem jako zombie, jen chodící monstrum. Z práce domu, z domu do práce. Šílený stereotyp.

Před pár měsíci zemřela maminka, jediný člověk, který mi byl vším, se kterým jsem si sedla a o všem popovídala, člověk, co mi byl oporou, vyslechl mě, poradil, utřel slzy. A pak najednou jednoho rána odešla. Z ničeho nic. Na infarkt. Pár let po tátínkovi, co zemřel úplně stejně. A mně zbyla sestra co se roky potýká s alkoholem a po smrti matky je to o 100% horší, navíc si nedokáže svůj problém přiznat a jakákoliv poznámka o alkoholu ji naštve. No a manžel - který se mnou jen žije v jedné domácnosti, ale to je všechno, jeho závislost na sexu, která ho nutí střídat jednu milenku za druhou z nás udělala jen spolubydlící, co je drží pohromadě společný dům a hypotéka.
Jsem poslední dobou vyčerpaná a mám obrovský problém vstát a jít do práce. Často brečim a myšlenky na sebevraždu jsou čím dál intenzivnější.

Jsem objednaná k psycholožce, ale nevím, zda tam jít, už jednou jsem to vzdala. Vím, že to je ale jedinou možnou cestou jak jít dál.

Tady je to patrné a alarmující.

Tady je to patrné a alarmující.
Dle mého názoru další důvod pro hospitalizaci... minimálně kvůli určitýmu dohledu a zajištění pravidelný medikace.

Blanč je schopná dodržet pravidelnou medikaci i bez hospitalizace.
Pravda je, že tam bude mezi lidmi. Ale taky je pravda, že z nemocnice nic nevyřeší, akorát to oddálí a v nemocnici nemůže zůstat do smrti. I když... někteří to pak tak řeší. A časem mají i invalidní důchod kvůli depresi. Ale Blanč má depresi kvůli své životní situaci. Takže tady to lze "lehce" léčit tím, že situaci, která jí depresi přivozuje, změní, vyřeší. A jde to, není to nemožné. Vždy může odejít, pronajmout si malou garsonku a řešit rozvod a barák s odstupem, z dálky. Malé děti nemá, syn domů nejezdí, nic ji v tom pekle nedrží, jen ona sama sebe ve své hlavě.
Vím, lehce se to píše a těžce koná, ale jde to. I já jsem toho příkladem.

Blanč je schopná dodržet pravidelnou medikaci i bez hospitalizace.
Ty jsi její ošetřující lékařka?

helena napsal(a):

Blanč je schopná dodržet pravidelnou medikaci i bez hospitalizace.
Ty jsi její ošetřující lékařka?

zase jsi zapomněla, že  všechno ví, všechno zná, všude byla, někde i 2x a kde nebyla tam se chystá?

Eva. napsal(a):

Blanč je schopná dodržet pravidelnou medikaci i bez hospitalizace.
Pravda je, že tam bude mezi lidmi. Ale taky je pravda, že z nemocnice nic nevyřeší, akorát to oddálí a v nemocnici nemůže zůstat do smrti. I když... někteří to pak tak řeší. A časem mají i invalidní důchod kvůli depresi. Ale Blanč má depresi kvůli své životní situaci. Takže tady to lze "lehce" léčit tím, že situaci, která jí depresi přivozuje, změní, vyřeší. A jde to, není to nemožné. Vždy může odejít, pronajmout si malou garsonku a řešit rozvod a barák s odstupem, z dálky. Malé děti nemá, syn domů nejezdí, nic ji v tom pekle nedrží, jen ona sama sebe ve své hlavě.
Vím, lehce se to píše a těžce koná, ale jde to. I já jsem toho příkladem.

jj, přesně tak, ty jsi příkladem toho, že ne všechno je vyléčitelné :kapitulation: .
u tebe to bylo jednodušší, protože tě manžel opustil...

No jo, něco jako lžipsychiatr.....

Peníze vůbec nejsou můj problém, vydělávám si a něco mám našetřeno. Neschopneku jsem nechtěla z toho důvodu, že bych musela být doma a to já nemůžu, nemůžu se 24 hodin denně dívat na člověka, co mi psychicky ubližuje.
Dnes jsem obvolávala inz. nabízející pronájem bytů, dva z toho by byly volné ihned, zítra se na ně jdu podívat. Nechci už v tom domě bydlet s ním, nemám na to dostatek sil, podráží mi to nohy, necítím se tam dobře a z jeho společnosti mám deprese. Chtěla bych zkusit bydlet sama, docházet na psychiatrii a dál se uvidí. Pak vyřešit dům a hypotéku a chlastem se ubíjející sestru, což mi rve srdce, obzvlášť, když nikoho jiného už nemám. Bratr se před několika lety zabil v autě, to byla taky strašná rána. Pořád se něco sype. Už to nedávám, už nevim jak dál. Sama nevím, jestli je PL to správné řešení, komu by se tam chtělo dobrovolně. To byl takový nápad na podnět doktorky, jak od všeho utýct a na to všechno na pár chvil zapomenout.

Blanč napsal(a):

Peníze vůbec nejsou můj problém, vydělávám si a něco mám našetřeno. Neschopneku jsem nechtěla z toho důvodu, že bych musela být doma a to já nemůžu, nemůžu se 24 hodin denně dívat na člověka, co mi psychicky ubližuje.
Dnes jsem obvolávala inz. nabízející pronájem bytů, dva z toho by byly volné ihned, zítra se na ně jdu podívat. Nechci už v tom domě bydlet s ním, nemám na to dostatek sil, podráží mi to nohy, necítím se tam dobře a z jeho společnosti mám deprese. Chtěla bych zkusit bydlet sama, docházet na psychiatrii a dál se uvidí. Pak vyřešit dům a hypotéku a chlastem se ubíjející sestru, což mi rve srdce, obzvlášť, když nikoho jiného už nemám. Bratr se před několika lety zabil v autě, to byla taky strašná rána. Pořád se něco sype. Už to nedávám, už nevim jak dál. Sama nevím, jestli je PL to správné řešení, komu by se tam chtělo dobrovolně. To byl takový nápad na podnět doktorky, jak od všeho utýct a na to všechno na pár chvil zapomenout.

Při všech hrůzách, které doprovází Tvůj život, je to celé postavené na tom, kolik věříš sama sobě. Nejde celý život věřit neuvěřitelnému jen pro pocit, že okolí by to tak chtělo: Zahoď konvence a udělej si život ke svému obrazu

To byl takový nápad na podnět doktorky, jak od všeho utýct a na to všechno na pár chvil zapomenout.
Jestli jsi schopná "zdrhnout" do novýho bytu, byla by to lepší možnost, než  PN... pokud ti přestěhování pomůže.
Za zkpušku to určitě stojí - taky jsem původně myslela, že nemáš kam jinam odejít.

Blanč, podle mě postupuješ úplně nejlépe a nejsprávněji, jak ve své situaci můžeš.
Běž se zítra podívat na ty dva byty a pokud Ti některý z nich bude vyhovovat, hned se s pronajímatelem domluv a pokud by Ti mohl hned dát klíče, hned si vezmi svoje nejnutnější věci, věci bez kterých nechceš ani jednu noc být a hned si je tam přestěhuj. A hlavně všechny doklady s sebou. Bylo by dobře, kdybys měla někoho, kdo Ti pomůže, hlavně psychicky, nějakou kamarádku, které by ses mohla v místě bydliště svěřit. Rozhodně se svým manželem dál nebuď, nesvěřuj se mu ani s tím, kde budeš bydlet, bude lépe, když to nebude vědět.
To zvládneš, neboj. U Tebe žádná psychiatrická léčebna ani nemocnice není nutná. Docházej ambulantně za tou psychiatričkou a užívej léky, které Ti předepíše. Pokud by ti nevyhovovaly a měla jsi po nich nějaké zdravotní problémy, domluv se s tou lékařkou, ať Ti je změní. Zaberou tak za 3-4 týdny pravidelného užívání a podle zkušeností všech by se Ti po té době mělo moc ulevit. Pokud jsi schopná i při tom pracovat, je to moc dobře. Pokud vím, tak nejpozději po 3 měsících, možná teď i dříve se po hospitalizaci či pobytu v PL administrativně zastavuje nemocenská, je prostě možné, že bys pak neměla vůbec žádný příjem a úspory by se mohly lehce rozplynout za nájemné a za služby spojené s bydlením.  Také všichni zaměstnavatelé nebývají tak vstřícní, aby si nechali nemocného zaměstnance.
Od všeho se nedá utéct a do PL by to ani nebyl útěk od všeho, to by bylo jen odsunutí problémů. Myslím si, že to v tvém případě není třeba, že to dobře zvládneš sama, bez PL. Paní doktorce poděkuj a s vyjímkou té PL se dál řiď jejími radami.

Mě tady spoludiskutující tak trošku nadávali, že Tě straším a tak jsem se z diskuze odhlásila, abych Ti třeba nechtíc neubližovala a pak jsem se musela znovu přihlásit, pod původní Vlčičí mi to nešlo a tak jsem si dala přezdívku podle přezdívky našeho staršího syna - mu říkali a říkají od mala šakal a on se všude píše jako SHAKAL007, tak jsem si dala shakalka007.

Já bych to měla ještě trošku složitější, kdybych chtěla být sama. Já totiž tak úplně sama nejsem. Mám celkem 7 (slovy sedm) čistokrevných koček a velkého psa, bernského salašnického. To nepočítám čistokrevného králíka velké činčily, kohouta a slepice. takže bych se musela rozhodovat i za ně a vzít si je s sebou, což by do bytu asi ani nešlo.
Nejstarší zvířata mají 15 let a zdravotní problémy, tak by je nešlo jen tak někomu dát, musím se o ně postarat do jejich - nebo své - smrti.  Taky čtyři poslední kočky - tedy dva kocouři a dvě kočky jsou zvyklé chodit i ven a jsou zvyklé kolem domku, asi by v bytě nebyly šťastné a na domek bych si sama  netroufala. 

Blanč, děláš to dobře, vydrž a bude líp! Věř tomu.
                                                                            Dana

shakalka007 napsal(a):

Blanč, podle mě postupuješ úplně nejlépe a nejsprávněji, jak ve své situaci můžeš.
Běž se zítra podívat na ty dva byty a pokud Ti některý z nich bude vyhovovat, hned se s pronajímatelem domluv a pokud by Ti mohl hned dát klíče, hned si vezmi svoje nejnutnější věci, věci bez kterých nechceš ani jednu noc být a hned si je tam přestěhuj. A hlavně všechny doklady s sebou. Bylo by dobře, kdybys měla někoho, kdo Ti pomůže, hlavně psychicky, nějakou kamarádku, které by ses mohla v místě bydliště svěřit. Rozhodně se svým manželem dál nebuď, nesvěřuj se mu ani s tím, kde budeš bydlet, bude lépe, když to nebude vědět.
To zvládneš, neboj. U Tebe žádná psychiatrická léčebna ani nemocnice není nutná. Docházej ambulantně za tou psychiatričkou a užívej léky, které Ti předepíše. Pokud by ti nevyhovovaly a měla jsi po nich nějaké zdravotní problémy, domluv se s tou lékařkou, ať Ti je změní. Zaberou tak za 3-4 týdny pravidelného užívání a podle zkušeností všech by se Ti po té době mělo moc ulevit. Pokud jsi schopná i při tom pracovat, je to moc dobře. Pokud vím, tak nejpozději po 3 měsících, možná teď i dříve se po hospitalizaci či pobytu v PL administrativně zastavuje nemocenská, je prostě možné, že bys pak neměla vůbec žádný příjem a úspory by se mohly lehce rozplynout za nájemné a za služby spojené s bydlením.  Také všichni zaměstnavatelé nebývají tak vstřícní, aby si nechali nemocného zaměstnance.
Od všeho se nedá utéct a do PL by to ani nebyl útěk od všeho, to by bylo jen odsunutí problémů. Myslím si, že to v tvém případě není třeba, že to dobře zvládneš sama, bez PL. Paní doktorce poděkuj a s vyjímkou té PL se dál řiď jejími radami.

Mě tady spoludiskutující tak trošku nadávali, že Tě straším a tak jsem se z diskuze odhlásila, abych Ti třeba nechtíc neubližovala a pak jsem se musela znovu přihlásit, pod původní Vlčičí mi to nešlo a tak jsem si dala přezdívku podle přezdívky našeho staršího syna - mu říkali a říkají od mala šakal a on se všude píše jako SHAKAL007, tak jsem si dala shakalka007.

Já bych to měla ještě trošku složitější, kdybych chtěla být sama. Já totiž tak úplně sama nejsem. Mám celkem 7 (slovy sedm) čistokrevných koček a velkého psa, bernského salašnického. To nepočítám čistokrevného králíka velké činčily, kohouta a slepice. takže bych se musela rozhodovat i za ně a vzít si je s sebou, což by do bytu asi ani nešlo.
Nejstarší zvířata mají 15 let a zdravotní problémy, tak by je nešlo jen tak někomu dát, musím se o ně postarat do jejich - nebo své - smrti.  Taky čtyři poslední kočky - tedy dva kocouři a dvě kočky jsou zvyklé chodit i ven a jsou zvyklé kolem domku, asi by v bytě nebyly šťastné a na domek bych si sama  netroufala. 

Blanč, děláš to dobře, vydrž a bude líp! Věř tomu.
                                                                            Dana

z čeho čerpáš? prosím o odkaz na oporu v zákoně

aprill napsal(a):

Eva. napsal(a):

Blanč napsal(a):

Já nemám strach ze zbavení svéprávnosti a už vůbec ne z toho, že by dům, prodal. Tím by mi jen udělal a laskavost. Já už mám dost jeho chování, ponižování a pohrdání mnou, už to trvá moc dlouho. Chtěla bych o tom s někým mluvit, všechno to ze sebe vysypat a hlavně si odpočinout.

Blanč, má zkušenost je taková, že jsem si v nemocnici sice odpočinula, ale návrat do reality byl strašný. Bylo mi pak ještě hůř. Až dokud jsem své problémy nevyřešila.

Prosím tě, u kohos to byla? U psycholožky anebo u psychiatričky?

pokud umíš číst, tak si to přečteš!

Nekriiiiiiič! ;)

modrovous napsal(a):

Eva. napsal(a):

Blanč napsal(a):

Já nemám strach ze zbavení svéprávnosti a už vůbec ne z toho, že by dům, prodal. Tím by mi jen udělal a laskavost. Já už mám dost jeho chování, ponižování a pohrdání mnou, už to trvá moc dlouho. Chtěla bych o tom s někým mluvit, všechno to ze sebe vysypat a hlavně si odpočinout.

Blanč, má zkušenost je taková, že jsem si v nemocnici sice odpočinula, ale návrat do reality byl strašný. Bylo mi pak ještě hůř. Až dokud jsem své problémy nevyřešila.
.

Jasně. Tobě to nepomohlo, takže od toho můžeš klidně zrazovat i ostatní. Maminko, ty to vidíš! :rolleyes:

No, je to názor. Nebrala by som ho ako univerzálny, ale ako osobnú skúsenosť. Nakoniec, každá snáď nakoniec prídeme na to, čo je najvhodnejšie pre MŃA...

Blanč napsal(a):

Peníze vůbec nejsou můj problém, vydělávám si a něco mám našetřeno. Neschopneku jsem nechtěla z toho důvodu, že bych musela být doma a to já nemůžu, nemůžu se 24 hodin denně dívat na člověka, co mi psychicky ubližuje.
Dnes jsem obvolávala inz. nabízející pronájem bytů, dva z toho by byly volné ihned, zítra se na ně jdu podívat. Nechci už v tom domě bydlet s ním, nemám na to dostatek sil, podráží mi to nohy, necítím se tam dobře a z jeho společnosti mám deprese. Chtěla bych zkusit bydlet sama, docházet na psychiatrii a dál se uvidí. Pak vyřešit dům a hypotéku a chlastem se ubíjející sestru, což mi rve srdce, obzvlášť, když nikoho jiného už nemám. Bratr se před několika lety zabil v autě, to byla taky strašná rána. Pořád se něco sype. Už to nedávám, už nevim jak dál. Sama nevím, jestli je PL to správné řešení, komu by se tam chtělo dobrovolně. To byl takový nápad na podnět doktorky, jak od všeho utýct a na to všechno na pár chvil zapomenout.

To je moc dobře, Blanč. Držím ti palce při vyřešení bydlení.

Blanč napsal(a):

Peníze vůbec nejsou můj problém, vydělávám si a něco mám našetřeno. Neschopneku jsem nechtěla z toho důvodu, že bych musela být doma a to já nemůžu, nemůžu se 24 hodin denně dívat na člověka, co mi psychicky ubližuje.
Dnes jsem obvolávala inz. nabízející pronájem bytů, dva z toho by byly volné ihned, zítra se na ně jdu podívat. Nechci už v tom domě bydlet s ním, nemám na to dostatek sil, podráží mi to nohy, necítím se tam dobře a z jeho společnosti mám deprese. Chtěla bych zkusit bydlet sama, docházet na psychiatrii a dál se uvidí. Pak vyřešit dům a hypotéku a chlastem se ubíjející sestru, což mi rve srdce, obzvlášť, když nikoho jiného už nemám. Bratr se před několika lety zabil v autě, to byla taky strašná rána. Pořád se něco sype. Už to nedávám, už nevim jak dál. Sama nevím, jestli je PL to správné řešení, komu by se tam chtělo dobrovolně. To byl takový nápad na podnět doktorky, jak od všeho utýct a na to všechno na pár chvil zapomenout.

Blanč, pěkně Tě prosím, ze všeho nejdřív řeš SEBE a svoje problémy. Myslím, že by bylo dobré najít si pronájem a odstěhovat se z domu, ve kterém Tě už nic nedrží, ke kterému Tě ani nevážou hezké vzpomínky a ve kterém žiješ s člověkem, který Ti není žádnou oporou. To je k ničemu, to Tě jenom táhne dolů ke dnu a prohlubuje Tvoje deprese. Myslím si, že bys měla v první řadě změnit prostředí, které Tě ubíjí a pokud ani poté nenastane změna k lepšímu, teprve potom bys měla přijmout léčbu v PL - ale myslím si, že změna prostředí je prvním krokem ke Tvé úzdravě a dál už by to mohlo - říkám "MOHLO!!!" jít i bez hospitalizace.

Co se týče Tvé sestry a její závislosti na alkoholu - bohužel, pokud sám závislý nepřijde na to, v jaké se nalézá situaci a sám se nezačne dobrovolně léčit, nikdo a nic ho nedonutí, aby šel do léčby pouze kvůli tomu, že mu někdo domlouvá a přemlouvá. Tvoje sestra se dala na pití, zatím neshledává, že by ona sama měla nějaký problém, problémy mají všichni okolo, jen ne ona :) Ty pro sestru můžeš udělat jen jediné: podat jí pomocnou ruku ve chvíli, až ona sama pochopí, jak jí alkohol komplikuje život a začne se dobrovolně někde léčit, do té doby budou Tvoje veškeré snahy marné, marné a zase marné :grater:

Kiara napsal(a):

Co se týče Tvé sestry a její závislosti na alkoholu - bohužel, pokud sám závislý nepřijde na to, v jaké se nalézá situaci a sám se nezačne dobrovolně léčit, nikdo a nic ho nedonutí, aby šel do léčby pouze kvůli tomu, že mu někdo domlouvá a přemlouvá. Tvoje sestra se dala na pití, zatím neshledává, že by ona sama měla nějaký problém, problémy mají všichni okolo, jen ne ona :) Ty pro sestru můžeš udělat jen jediné: podat jí pomocnou ruku ve chvíli, až ona sama pochopí, jak jí alkohol komplikuje život a začne se dobrovolně někde léčit, do té doby budou Tvoje veškeré snahy marné, marné a zase marné :grater:

Blanč, já chápu, že je to bolestný pohled na blízkého člověka, který si vypíjí mozek, ale Kiara má ssvatou pravdu.
Dokud tvoje sestra nebude sama stát o pomoc, dokud nebude mít sama dostatečnou motivaci a sílu přestat s pitím, nepomůže jí nic a nikdo.
Kdysi v pravěku jsem se taky pokoušela "zachránít" jednoho alkoholika. Málem to blbě dopadlo i se mnou.
A to jsem byla mladá, psychicky v pohodě a měla jsem zázemí ve své rodině.
Jak psala Kiara - řeš hlavně sebe. Pusť teď všechno ostatní z hlavy a postav na nohy sama sebe!

Ahoj už dlho sa Ti chystám napísať ako som riešia rovnaký probém aj ja ale je to hrozne dlhé na taký malý román...
Takže ti to napíšem veľmi stručne a ak chceš tak sa pýtaj....
Moja situácia - nerozvedená manželka jedno dieťa, vek 2-7 rokov takže riešenie trvalo 5 rokov.
Sestra ktorej som bola kolíznou opatrovníčkou trpela schizofreničkou, bola zbavená komplet svojprávnosti. Manžel býval inde ale musela som akceptovať jeho návštevy kvôli synovi - inak invalidný dôchodca, alkoholik, narkoman neliečený sociálne vychovávaný v tom, že ako nemocinkaný chlapeček nič nemusí robiť na to je manželka teda chlap bez povinností ale s právami.
No nič moc. :)
Na návštevu syna v uvodzovkách chodil tak na dva týždne raz za štvrťroka. Samozrejme som ho musela živiť lebo mu mamička brala dchodok s tým že ako nerozvedená manželka ho musím živiť. Na to som kašlala, mne išlo o to, aby syn vedel že má ocka ktorý ho ľúbi a prišiel navštíviť.
Po 6 rokoch neuveriteľných probémov som to uťala...
Sestre som našla ústav sociálnej starostlivosti, manžela som po bezprecedentnom vyčínaní vyhodila. samozrejme odmietol odísť, tak som mu vyhadzovala veci von oknom vrátane drog a fliaše som liala do umývadla.
Za pár minút pochopil že musí naozaj odísť.
Natrvalo.
A na moje prekvapenie syn, vtedy v druhej triede konštatoval že ocko odišiel a už sa nevráti so stoickým kľudom, všetko som mu vysvetlila a bolo po vtákach..
Kde som našla riešenie???
Vždy ked sa sestre zhoršil stav vodila som u na denný stacionár do psychiatrickej ličebne kde mali takúto možnosť a večer po práci som si ju prišla vyzdvihnúť.
Pritočila sa ku mne jedna z jej terapeutičiek a povedala mi, že vyzerám unavene a že by mi vedeli pomôcť.
Otvárali tzv. pomocnú skupinu pre príbuzných psychiatrických pacientov ktorí síce nie sú chorí ale s sústavne preťažovaní a vyzerajú pred zrútením. Bola to skupina 8 ľudí, riešiacich nejaký životný probém a bolo toho dosť veľa.
Trvalo to 8 týždov v rámci PN, ale mohi sme ísť každý den domov takže domácnosť netrpela a spolu sme vykecávaní riešili svoje probémy. Zloženie bolo asi také - 2 vedci týraní režimom a problmami v rodine, jedna mladá žena ktorú schizofrenická matka kopla do brucha ked bola v 8 mesiaci a tlkla ju ako žito, jedna prokurátorka, riaditeľka odd. násilnej kriminality ktorá už psychicky nezvládala všetko to násilie a mažel bol navyše aloholik a dcéra to zle znášala, jeden zamestnanec zahraičného obchodu, to bol podľa mňa fízel ktorý dával pozor na tých 2 vedcov lebo problém ktorý prezentoval som doteraz nepochopila a posledný člen skupiny čakal na odsúdenie za niečo čo nespáchal. vo väzbe stratil spánok manželka sa s ním rozviedla a dcérku cychévávaa v tom že ocko je zločinec a a nový ocko je lepší. Nakoniec ho oslobodili ale s dcérkou sa už nesmel stýkať.
Pomaly sme všetci prišli na to, že všetky problémy majú riešenie a keď nás rozpustili začali sme veci riešiť. Boli sme všetci bez lieov a kecali sme celé dni o našich životoch a aternatívach. Musím povedať že mi to veľmi pomohlo.
A v práci o tom ani nevedeli. Dostali sme kryciu diagnózu ktorá bola v registri diagnóz zapísaná ako "prepracovanie".
A to je podľa mojej mienky alternatíva pre Teba.
situáciu som vyriešila tak, že sestre som našla ústav sociálnej starostlivosti a navštevovala som ju každý týžden, manžela som vyhodila, rozviedla sa s ním vcelku bezpoblestne svokra i ešte robila problémy ale tak raz za tri roky kým s prepáčením nezdochla- s prepáčením pre ľudomilov ale mám právo si uľaviť. na jej svinstvá doslova proti ľudsosti nemám ospravednenie.
Aká úľava - venovala som sa iba synovi a práci a konečne som začal žiť.
Ja som dosť proti liekom už som videla veľa prípadov kedy sa liekmi ešte zhoršil stav pacienta. Kým sa našiel vhodný kokleil trvalo to veľmi dlho. Ak sa vôbec našiel.  V tomto období hľadania som vidla dosť samovrážd.
ale nehovorím,  ak potrebuješ okej.
Takže suma sumárum neriešila by som problémy sama. Ale nájsť takúto skupinu by som Ti veľmi odporúčala. Človek potrebuje porovnávať. A najm som si kompletne oddýchla. taký psychický wellness :) Odvtedy som už nikdy nič také nepotrebovala. Ani psychologa ani psychiatra.
Uff ale som toho popísala...

:) Děkuju vám.

Od 1. února mám bydlení - hezkou, zařízenou garsonku v centru města. Pro začátek mi bude stačit. Problém je, že se o tom nesmí on nic dovědět, byl by schopný mi vyměnit zámky a nepustit mě domů pro věci, takže stěhování bude akce kulový blesk, musím to stihnout za den když bude v práci. Poberu jen osobní věci a oblečení, ostatní si časem dokoupím. Jeho postavím až před hotovou věc, kdy už budu odstěhovaná.

Co se týče sestry, vím, že alkoholik nikdy nepřizná že je alkoholik. Nemám už ale sílu tohle řešit, aspoň ne teď. Dnes jsem byla u svého obvodního lékaře, poprosila jsem ho o léky na spaní, tak snad to do konce měsíce nějak dám, nemůžu se dočkat toho vysvobození, toho, až budu bydlet sama. Tuším, že bude vyhrožovat tím, že přestane platit hypotéku atd. To by bylo špatné i pro mě, exekuce na plat by mi ještě chyběla. Nevím, jak se k tomu postavit, co dělat, chtěla bych dům prodat. To ale nebude jednoduché, bude dělat naschvály. Mám teď plnou hlavu myšlenek a nevím, jak je zpracovat. Mám strach.

Neboj se... první krok už jsi udělala
K tomu stěhování - nemohla by sis pomalu balit nějaký věci a nechat si je třeba u kamarádky nebo v práci? Chlap si většinou nevšimne, že "zmizely" třeba letní šaty...
Hlavně nezapomeň doklady, včetně třeba "papírů" k domu, zařízení, hypotéce a společnýmu majetku vůbec (aspoň ověřený kopie, kdyby to jinak nešlo)... a pokud možno i to, o co bys nerada přišla, co má pro tebe třeba jen citovou hodnotu. To totiž nedokoupíš...
S "řešením" sestřina chování počkej, až budeš mít aspoň částečně vyřešený svoje záležitosti, respektive až budeš v klidu. Vzhledem k tomu, že to u ní trvá už nějakou dobu, akutní péči zřejmě nepotřebuje.
Drž se

Blanč, tos zvládla skvěle. Neboj se. :par: Člověk v takových situacích prostě mívá strach a někdy ho trápí tisíc otázek, co se mu honí v hlavě. Ale už jsi udělala první krok. Nejtěžší je rozhodnout se. Když jsi připravená, pak už to jde ráz na ráz. Jestli můžeš, udělej, jak ti radí helena, s těmi smlouvami a dokumenty.
Držím ti palce.

Blanč.............jsi šikovná holka.............uvidíš, jaká to bude úleva
držím palece

taky jsem před lety řešila podobnou situaci...........taky se mi zdála neřešitelná..........taky jsem mívala strach a jaký
ono to nějak dopadlo...........a celkem dobře
neboj, bude líp

a mně moc pomohl Babinet..............mnohem víc než psycholog

Blanč napsal(a):

:) Děkuju vám.

Od 1. února mám bydlení - hezkou, zařízenou garsonku v centru města. Pro začátek mi bude stačit. Problém je, že se o tom nesmí on nic dovědět, byl by schopný mi vyměnit zámky a nepustit mě domů pro věci, takže stěhování bude akce kulový blesk, musím to stihnout za den když bude v práci. Poberu jen osobní věci a oblečení, ostatní si časem dokoupím. Jeho postavím až před hotovou věc, kdy už budu odstěhovaná.

Co se týče sestry, vím, že alkoholik nikdy nepřizná že je alkoholik. Nemám už ale sílu tohle řešit, aspoň ne teď. Dnes jsem byla u svého obvodního lékaře, poprosila jsem ho o léky na spaní, tak snad to do konce měsíce nějak dám, nemůžu se dočkat toho vysvobození, toho, až budu bydlet sama. Tuším, že bude vyhrožovat tím, že přestane platit hypotéku atd. To by bylo špatné i pro mě, exekuce na plat by mi ještě chyběla. Nevím, jak se k tomu postavit, co dělat, chtěla bych dům prodat. To ale nebude jednoduché, bude dělat naschvály. Mám teď plnou hlavu myšlenek a nevím, jak je zpracovat. Mám strach.

S manželem bych komunikovala pouze prostřednictvím dobrého právníka. Ten tvé zájmy ochrání a muž si na něj netroufne.
Taky ti poradí, jak nejlépe vyřešit majetkovou situaci.

Ve tvém případě jsou totiž krom tebe nejdůležitější ještě dvě osoby - kvalitní právník a kvalitní psycholog.
Pokud budete dobrý tým, nemusíš se ničeho bát.

já to štěstí neměla--------------nenatrefila jsem na dobrého psychologa........2x
pak jsem to vzdala...........ale to jsem už byla za vodou

Ahoj Blanc,
Barca to napsala moc pěkne.Prozivas mov težké období, ale věř, ze zase bude lip. Každého člověka alespoň jednou v životě potká něco špatného. Věřím, ze budeš mít sílu a zvládneš to.
Držím ti moc palce.:jojo:

Ahoj Blanč, podařilo se Ti asi to nejdůležitější. Dobře radí Helena, nenápadně buď odnést nebo alespoň tak trošku jako nachystat co chceš a potřebuješ s sebou. Než se odstěhuješ, co nebudeš muset, to mu vůbec neříkej, ale pokud se s Tebou bude chtít na něčem normálně slušně domluvit, snaž se být k němu vstřícná, nedělej mu žádné naschvály, ani když by si to zasloužil a Tobě to přinášelo zadostiučinění.

Maria - prosím o sdělení, je-li to možné, kde, v kterém městě jsou nebo kde jsi ty navštěvovala takové terapeutické skupiny, případně, můžeš-li mi dát nějaký kontakt. Já jsem vůbec netušila, že něco takového vůbec existuje. Ano, je to tak, jak píšeš. Je zřejmě třeba najít tu správnou medikaci a od doby, než se člověk odhodlá a zajde třeba nejdříve ke své obvodní lékařce, po dobu, než se projeví léčebný účinek antidepresiv, které se třeba u mě podařil až na druhý pokus, uplyne dlouhá doba, kdy je možné, pacient spáchá sebevraždu. Ta doba - od návštěvy s psychickými problémy u obvodního lékaře, poslání k psychiatričce, objednací lhůta byla měsíc, předepsání prvního druhu antidepresiv, po kterých mi bylo špatně, vysazení, předepsání druhých antidepresiv, dobrý účinek se dostavil po užívání druhých léků asi za 3-4 týdny, ta doba u mě trvala celkem více, jak tři měsíce a tehdy mi bylo nejhůř. Spolu se zdravou sestrou jsme se na střídačku přitom starali o vážně nemocnou maminku, která po půl roce ležení zemřela, bylo jí pořád hůř a hůř i při dobré péči, to bylo hrozně moc depresívní. Když se někdo stará o dítě, třeba i postižené, které při velice dobré péči dělá třeba malé pokroky, ale dělá pokroky a nezhoršuje se, je to úplně jiné, než se celodenně starat o staršího nemocného blízkého rodinného člověka, který vám, ať děláte co děláte odchází a umírá před očima. Maminka zemřela na alzheimera, po mozkové mrtvici, měla operovanou rakovinu, gynekologické problémy, pak nádor na čele  - ležela, mi jsme ji přebalovali, myli, krmili  a ona nám nadávala, že jí krademe věci! Nevěděli jsme, co to má za nemoc, prý se s úplnou určitostí dá diagnostikovat až po úmrtí.
Pro moji nemocnou sestru se stejnou diagnózou, jakou má tvoje sestra, se mi podařilo zajjistit místo v  Diakonii.
V té terapeutické skupině jste byli správná sestava, myslím, že by mi toto určitě také pomohlo, i při užívání antidepresiv, kdybych měla takovou terapeutickou skupinu, kam bych mohla docházet, bylo by mi určitě lépe daleko dříve a možná bych ani tolik antidepresíva nepotřebovala.
                                                                              Dana

shakalko, ptala ses marie, dovolím si poradit, mám taky nějaké zkušenosti. To, co popisuje marie, funguje v psychiatrických nemocnicích, taková ambulantní terapie.
Je i jiná možnost, to jsem absolvovala já. Dva a půl roku jsem kromě léčby antidepresivy u psychiatra docházela každé pondělí na jednu a půl hodiny po práci na skupinovou terapii u výborné psycholožky. To mi v mé situaci pomohlo.

shakalka007 napsal(a):

Ahoj Blanč, podařilo se Ti asi to nejdůležitější. Dobře radí Helena, nenápadně buď odnést nebo alespoň tak trošku jako nachystat co chceš a potřebuješ s sebou. Než se odstěhuješ, co nebudeš muset, to mu vůbec neříkej, ale pokud se s Tebou bude chtít na něčem normálně slušně domluvit, snaž se být k němu vstřícná, nedělej mu žádné naschvály, ani když by si to zasloužil a Tobě to přinášelo zadostiučinění.

Maria - prosím o sdělení, je-li to možné, kde, v kterém městě jsou nebo kde jsi ty navštěvovala takové terapeutické skupiny, případně, můžeš-li mi dát nějaký kontakt. Já jsem vůbec netušila, že něco takového vůbec existuje. Ano, je to tak, jak píšeš. Je zřejmě třeba najít tu správnou medikaci a od doby, než se člověk odhodlá a zajde třeba nejdříve ke své obvodní lékařce, po dobu, než se projeví léčebný účinek antidepresiv, které se třeba u mě podařil až na druhý pokus, uplyne dlouhá doba, kdy je možné, pacient spáchá sebevraždu. Ta doba - od návštěvy s psychickými problémy u obvodního lékaře, poslání k psychiatričce, objednací lhůta byla měsíc, předepsání prvního druhu antidepresiv, po kterých mi bylo špatně, vysazení, předepsání druhých antidepresiv, dobrý účinek se dostavil po užívání druhých léků asi za 3-4 týdny, ta doba u mě trvala celkem více, jak tři měsíce a tehdy mi bylo nejhůř. Spolu se zdravou sestrou jsme se na střídačku přitom starali o vážně nemocnou maminku, která po půl roce ležení zemřela, bylo jí pořád hůř a hůř i při dobré péči, to bylo hrozně moc depresívní. Když se někdo stará o dítě, třeba i postižené, které při velice dobré péči dělá třeba malé pokroky, ale dělá pokroky a nezhoršuje se, je to úplně jiné, než se celodenně starat o staršího nemocného blízkého rodinného člověka, který vám, ať děláte co děláte odchází a umírá před očima. Maminka zemřela na alzheimera, po mozkové mrtvici, měla operovanou rakovinu, gynekologické problémy, pak nádor na čele  - ležela, mi jsme ji přebalovali, myli, krmili  a ona nám nadávala, že jí krademe věci! Nevěděli jsme, co to má za nemoc, prý se s úplnou určitostí dá diagnostikovat až po úmrtí.



Pro moji nemocnou sestru se stejnou diagnózou, jakou má tvoje sestra, se mi podařilo zajjistit místo v  Diakonii.
V té terapeutické skupině jste byli správná sestava, myslím, že by mi toto určitě také pomohlo, i při užívání antidepresiv, kdybych měla takovou terapeutickou skupinu, kam bych mohla docházet, bylo by mi určitě lépe daleko dříve a možná bych ani tolik antidepresíva nepotřebovala.
                                                                              Dana

V Bratislavě v roce 1984 ale terapeuti spomínali, že na vycviku byli v Kromeříži. Nejbližší psycholožka Ti řekne kde se to dělá nejblíž k Tvému bydlišti.
Dani já jsem Ti nerozmlouvala léky jen jsem se zmínila o tom že já osobne na léky nejsem. Neberu je ani když mám bolesti. Ale mně  se to dobre kecá když nemám sklony k depresím. Do opsané skupiny jsem chodila fakt dávno ale  představila jsem Ti to jako možnost. A určitě tento zpusob terazpie nezanikl. Jinak téším se že ses rozhodla k útěku.
dyž jsem se bránila že nemohu dát prece sestru do Ústavu soc. péče že na to nemá právo a zrušit vztak syn a ote také nesmím. členové skupiny mi říali že nejsem pánbu abych spasila svět. Byo hrozné odejít z Ústavu a nechat tam zoufalou sestru. Kolikrát jsem to chtěla vzdát a vzít sestru domu. Ae zdrav vývoj syna byl nejduležitější. Ty také nejsi pánbu když má sestra problém musí se k tomu postavit sama. Odejdi rozveď se a začni odznovu sama. Dlužíš si to sama sobě. Nikomu tím neprospěješ když obětuješ svuj život ostatním.

Skupinová terapie? Můžete mi to přiblížit? Je to tak, jak to ukazují ve filmech? Nevím, jestli bych dokázala mluvit o svých problémech otevřeně před tolika lidma.

Blanč napsal(a):

Skupinová terapie? Můžete mi to přiblížit? Je to tak, jak to ukazují ve filmech? Nevím, jestli bych dokázala mluvit o svých problémech otevřeně před tolika lidma.

Blanč, já jsem si taky myslela, že raději umřu studem a hanbou, než bych cizím lidem prozradila cokoliv ze svého soukromí :) Jde to - stačí si uvědomit, že nejsi sama, kdo má problém, že jsou kolikrát i lidé v daleko horší situaci, nežli Ty a že jste na skupinové terapii proto, abyste sami sobě pomohli :jojo:

Blanč, já jsem se skupinové terapie zúčastňovala v nemocnici, když jsem se 7 týdnů léčila na psychiatrickém oddělení po pokusu o sebevraždu. Tam člověk prostě musel i za cenu, že jenom seděl a nic neříkal.
Potom jsem si našla psycholožku, nejdříve jsem měla sezení jenom s ní, pak jsem vyplňovala takové dotazníky, psychotesty, nebo jak to říct a na dalším sezení mi psycholožka řekla, že pro mě vidí jako vhodnou léčbu skupinovou terapií, pokud nemám problém mluvit před jinými lidmi o svých problémech. Jsem hluboký introvert, ale v tomhle jsem problém neměla. Byla to výborná zkušenost a za ty dva a půl roku jsem se z toho vyhrabala. Sama jsem si rozhodla, kdy už jsem cítila, že psychoterapii nepotřebuji. Už jsem nepotřebovala ani antidepresiva a i má výborná paní psychiatrička, ke které jsem také docházela, konstatovala, že už ji nepotřebuju, že už můžu zkusit žít bez její podpory.

Blanč napsal(a):

Skupinová terapie? Můžete mi to přiblížit? Je to tak, jak to ukazují ve filmech? Nevím, jestli bych dokázala mluvit o svých problémech otevřeně před tolika lidma.

Mluvit o problémech před cizíma je problém u toho kdo začne pak to už jde samospádem. U nás to bylo tak, že jsem čekala na otevrení supiny asi týden. Spolu jsme tam trávili den co den bez zváštního programu spolu jsme odbedvaly a terapeuti mněli dost času vytypovat si kdo nebude mít probémy mluvit. Kdo se s kým už seznámil a šlo to celkem dobře. Po 2 týdnech už jsme se unudili a ptali jsme se co bude dál. A pak se to spustilo. Prokurátorka měla problém o sobě mluvit před Milanem kterého čekal soud . Po týdnu po otevření skupiny jsme se už bili o slovo. Pokud se pamatuji, asi 2 hodiny jsme kecali za prítomnsti terapeuta, pak jsme měli společný tělocvik, po obedě pracovní terapii - v praxi to znamená že kdo chtěl, uklízel, kdo chtěl dělal ruční práce pletl háčkoval vyšíval a a pritm jseme zase kecali o možnostech rešení. Kdo se jako cítí, jaký měl včera den. Pak jsme mli sezení s terapeutem kdy jsme řešili asertivní chování. Třeba jsem v autobuse a chci dosáhout aby mně někdo pustil sednout.
Museli jsme splňovat zákazy: setkávat se navzájem mimo areál po skončení terapie a druhá podmínka byla nikoho neidentfikovat mimo areál.
Nemusíš na sebe hned vykecat všechno - vytáhni na povrch jen to co tě nejvíc nebo naopak nejmíň dusí ale pokud dostaneš ze sebe vše, rychleji se toho zbavíš. Musíš být připravena že se celá skupina do Tebe pustí, div že z Tebe neudělá zločince ale i to je potřebné  je to součást hry. Každý z nich projde ruzným obdobím. Ale něco budete mít společného - řeším co vyřešit musím.
Krátce před koncem je tzv. rodinný maraton kdy naklušou členové dmácností a mluví přede všemi jak to vidí oni.
To je také těžké období. ale lze to prežít díky tomu že tím procházejí všichni. Pokud se rozhodneš do toho jít počítej s tím že ne vždy to bude příjemné. Každý z Vás bude něčím raněn. a určitě se nědo nade kdo se bude rád v ráně rýpat.
Na druhé straně musíš získat nové přátelé. Nové zušenosti s řešením probému. Pamatuji se že já osobně jsem měla problém vyjádrit nějaým scénickým tancem hudbu. Vyhlásila jsem že jsem hudobně hluchá a nic necítím. a bylo to. Nikdo mně k tomu nenutil.

Moje skupinová terapie trvala 90 minut každé pondělí. U nás to probíhalo tak, že na začátku hodiny si někdo, kdo chtěl, vzal slovo (vždy někdo chtěl, někdy i víc lidí, ale kdo byl první, nebo měl naléhavější problém, toho byla ta hodina). Pověděl nám ostatním o problému, co potřebuje řešit a s čím potřebuje poradit a my jsme pak reagovali a tím si řešili i to své v sobě. Psycholožka příliš nezasahovala, jenom usměrňovala. Jednou za rok jsme měli terapii celý den v sobotu a tam to vedla paní psycholožka, bylo to tématické. Třeba jsme za pomoci plyšáků stavěli svou rodinu nebo pracovní kolektiv, meditovali, "hráli" si na vláček se zavázanýma očima. Každý byl jednou lokomotiva, jednou poslední vagon a jednou vagon uprostřed, aby vnímal pocity na dané pozici.
A když chtěl někdo terapii ukončit, měl jednu svou hodinu a ostatní se ho ptali, jak to vidí dál, jak problémy bude řešit... zkoušel si, jestli je opravdu rozhodnutý skončit a jestli zvládne život bez podpúrné skupiny. A pak měl poslední hodinu rozlučkovou, tam přinesl nějaké dobrůtky, třeba koláč, ostatní mu dali malinké dárky a popřáli do dalšího života...
To mi moc pomohlo postavit se zase na vlastní nohy a jít dál, být v pohodě, naučit se zvládat problémy s vnitřním klidem, netrápit se.
Také jsme měli po dobu terapie zakázáno setkávat se mimo terapii. Jinak jsme neměli nařízeno či zakázáno vůbec nic. Kdo se nechtěl zúčastnit, klidně mohl jenom celou hodinu sedět a poslouchat.

Stěhování probíhá dle plánu, veškeré doklady mám ukryté v práci, na začátku příštího týdne bude po všem, začne mi nová etapa života, snad lepší. O mém stěhování vůbec nikdo neví, nechtěla jsem, aby se to nějakou hloupou náhodou dostalo ven. Všechno se okolí doví až budu bydlet ve "svém".

Chtěla bych se vás zeptat, jestli nevíte o nějakém dobrém právníkovi v okolí Vlašimi, nebo Benešova? Byla bych moc ráda za vaše doporučení. Chci to co nejdřív dotáhnout do konce. Děkuju.

Blanč - moc držím palce, až budeš sama ve svém, uvidíš, že za pár dní se ti začne všechno pomalu urovnávat a nakonec zjistíš, že sis strachem a obavami prodloužila život s někým, kdo tě trápil. Moje stěhování taky byla akce "kulový blesk" - manžel odešel do práce, já jako taky a během pár hodin jsem byla díky pomoci přátel vystěhovaná z třípokojového bytu včetně sklepa. 10 let jsem se trápila strachem, co by bylo kdyby.....a po pár dnech sama jsem zjistila, že všechno je v pořádku, svět se točit nepřestal a mně je čím dál líp po těle i po duši. Hlavně opravdu všechny doklady, důležité dokumenty a fotky - to jsem vzala úplně všechno, pak to v klidu vytřídila a exmanželovy věci vrátila jemu - prostřednictvím jeho bratra, který dohlídnul na to, ať si vše přebere a zjistí, jestli je vše.

Už je to 10 let, mohlo být i víc, kdybych sebrala odvahu dříve.

Drž se :)

Blanč, taky ti moc držím palce. Ať to klapne přesně podle tvého plánu.
Hodně štěstí!  :)

Blanč napsal(a):

Stěhování probíhá dle plánu, veškeré doklady mám ukryté v práci, na začátku příštího týdne bude po všem, začne mi nová etapa života, snad lepší. O mém stěhování vůbec nikdo neví, nechtěla jsem, aby se to nějakou hloupou náhodou dostalo ven. Všechno se okolí doví až budu bydlet ve "svém".

Chtěla bych se vás zeptat, jestli nevíte o nějakém dobrém právníkovi v okolí Vlašimi, nebo Benešova? Byla bych moc ráda za vaše doporučení. Chci to co nejdřív dotáhnout do konce. Děkuju.

když jsem se rozváděla já na doporučení jsem využila služeb advokáta z Benešova (kontakt pošlu v SZ) zabývá se právě majetkovým řízením a vším okolo rozvodu. Tak jestli ještě hledáš můžeš ho zkusit.

Blanč, tak jsi přestěhovaná? A jaké to je, jsi spokojená? Jsem ráda, že se ti to podařilo. Já jsem od Olomouce, takže s advokátem neporadím.   Dana

Jsem přestěhovaná, bydlím a jsem ten nejspokojenější člověk na světě :) To je až neuvěřitelný, jaký balzám na nervy to je. Měla jsem to udělat už dávno.
On něj mi přišlo několik SMS, ta první byla, jak je rád, že jsem konečně dostala rozum a vypadla. Ve druhé mě upozornil kdy je splátka hypotéky, ve třetí že podal žádost o rozvod a ve čtvrté ať si nedělám žádný nárok na dům, protože jsem jen spolužadatel hypo a tudíž nemám na dům žádný nárok, na což jsem mu odepsala, že o tom rozhodne už někdo jiný a ať mi už laskavě dá pokoj. Od té doby se neozval, ale od známých vím, že se vyptává kde bydlím.
Já doufám, že tu žádost o rozvod podá, protože by mi tím prokázal velikou laskavost a ušetřil spoustu práce a času. Na věci kolem domu si najmu právníka. Nevím jaké mám šance, dům je SJM tak doufám, že na nějaké vyrovnání nárok mít budu.
Mendy, děkuju za kontakt.

Blanč, gratuluji k tomu nejtěžšímu kroku, který máš za sebou a držím moc palce. Teď už bude jen a jen líp. Drž se.

holka šikovná.............ano, teď už bude jen líp

Gratuluju k novému začátku, ať se ti daří! :)

Blanč, super, držím palce.
Nebude to lehký, ale to nejhorší máš za sebou. A když budeš v psychické pohodě, vše zvládneš. :par:

Taky to ráda slyším...

Blanč, ten tvůj manžel musí být asi dost činorodá a komická figura, podle toho, co už stačil dát najevo. ;)
Myslím, že jdeš po správné cestě - bylas u té psychiatrině? Ani správná cesta nemusí být snadná a bude na ní třeba podpory .....

Blanč, smekám a klobouk dolů :supr: Přeji Ti do nového života hodně štěstí a uvidíš, že po skončení rozvodového řízení a následného majetkového vyrovnání se v Tvém životě začnou odehrávat jen samé příjemné věci. Vydrž!!!