Je mi 42 let a žiji se svou první láskou. Jsme spolu již počtvrté, poprvé v 16, pak ve 20, když se vrátil z vojny, poté proběhla jedna krátká epizodka, když nám bylo asi 30 a nyní - když jsme se sešli oba již rozvedení, vyšlo najevo, že stará láska nezrezavěla.

Problém je následující: Já mám již dvě soběstačné dospělé děti, můj přítel má tři děti ve věkovém rozmezí  4 až 8 let s ženou, kterou si vzal po kratší známosti proto, že již chtěl založit rodinu a teprve poté oba objevili rozpory, díky nimž poznali, že společný život je pro ně nesnesitelný.

Přítel si prošel ošklivým rozvodem a posléze určitou dobou, kdy se se vším srovnával. Již tehdy jsme spolu byli v kamarádském kontaktu, opravdový vztah začal později.

Začali jsme spolu žít. Láska a souznění veliké. Jsem Střelec, do všeho jdu naplno a absolutně si nepřipouštím, že pro své vztahy (možná) dělám nadstandard. Nyní jsem zjistila, že můj přítel má určité, jak to sám nazval, "nečisté svědomí" vůči mě, jelikož prý "ze sebe vydávám vše" a on má pocit, že mi toho dává mnohem méně, něž já jemu (bydlení, volný čas, lásku, pochopení). Když mi toto sdělil, velice se mě to dotklo, jelikož jsem podobnou zkušenost zažila v minulém vztahu, kdy mi můj přítel často říkal, že jsem skvělá a hodná ženská. Slovo "hodná" se mi tudíž stalo synonymem toho, že jsem "blbá", jelikož ve finále odešel za jinou, fascinující a okouzlující ženou, leč hysterkou, se kterou se brzy rozešel.

Já sama si "hodná" nepřipadám, spíše mám zvýšený práh tolerance - vychází to však z mího nitra a z toho, jak bych chtěla, aby se ostatní chovali ke mně - tj. s tolerancí a pochopením.

Mám strach, aby i tento vztah neskončil stejně jako ten předešlý. Příteli jsem sdělila, že jsem dospělá, tudíž velice dobře vím, co dělám - a pokud má ke mně pocity viny, nevěstí to nic dobrého. Vzal okamžitě svá slova zpět, ale mně to na duši sedí stále.

Potřebovala bych nezaujatý názor... Děkuji...

Možná se tvůj přítel cítí trošku zahlcený, možná by uvítal, kdybys mu nevěnovala tolik pozornosti a on by dostal víc volnosti - jak sám pro sebe, tak proto, aby tě měl vzácnější, aby tě mohl trochu dobývat.
Když píšeš, že jsi střelec - já se střelcem žiju a on má jednu takovou vlastnost - je to buldozer ;) Ono to má svoje klady, ale ne vždycky. Já s ním dokážu žít mimo jiné díky tomu, že mám hodně vlastního prostoru, svojí svobodu - a on to toleruje.

Nejspíš moc tlačíš na pilu..
My střelci potřebujeme hodně svobody, ale často máme problém s tím, dopřát ji i těm ostatním, protože když do něčeho jdeme, tak naplno :jojo:

Možná, kdybys neměla pokaždé navařeno, občas ho nechala večer samotného a šla s kamarádkama nebo někdy např. na zumbu (apod.), šla nakupovat bez něj, navštívila rodinu bez něj atp., tak by se více uvolnil a neměl pocit, že tam jsi jen a jen pro něj ...
Prostě zvolnit, vždyť to není tak těžké ...

Přesně, začni myslet sama na sebe. A jemu dej více volnosti, ať si tě začne vážit.

Zřejmě jsi typ ženy , která miluje pečováním a zahrnováním lásky. Což je sice fajn, ale když si vzpomenu na tetu Kateřinu kterak balila dědečka do deky...:rolleyes: :lol:

Já bych se zřejmě držela zpět (já teda nespekulativně, podvědomě), něco ve mně by nedovolilo položit se do vztahu, necítím-li totéž z druhé strany. Myslím obrovský zájem z druhé strany. Možná jsem bestie, ale pokud z chlapa necítím, že by i pro můj úsměv položil i život, (ne řečmi!), tak ho neberu vážně. Vím, že to může znít hloupě, princeznovsky, ale neumím jinak vyjádřit tu podstatu. Nesnesu, aby mě chlap chtěl jen tak trochu, abych ho trošku jako přemlouvala, aby se jen vezl....tam mám něco nastaveno, co mě do tohoto nepustí. Mluvím zejména o počátku vztahu. Po 30letém manželství pro můj (možná bezzubý :lol:) úsměv nepohne ani brvou,  - to je dost možné :D


Každá jsme ale jiná a taky nevidíme do vašeho žití, nevíme jak se k sobě chováte, z čeho pramení ten tvůj pocit že dostáváš méně atd. Tohle ale vycítíš, myslím si že to člověk poznáš. Já bych to poznala určitě.

Wikina napsal(a):

Zřejmě jsi typ ženy , která miluje pečováním a zahrnováním lásky. Což je sice fajn, ale když si vzpomenu na tetu Kateřinu kterak balila dědečka do deky...:rolleyes: :lol:

Já bych se zřejmě držela zpět (já teda nespekulativně, podvědomě), něco ve mně by nedovolilo položit se do vztahu, necítím-li totéž z druhé strany. Myslím obrovský zájem z druhé strany. Možná jsem bestie, ale pokud z chlapa necítím, že by i pro můj úsměv položil i život, (ne řečmi!), tak ho neberu vážně. Vím, že to může znít hloupě, princeznovsky, ale neumím jinak vyjádřit tu podstatu. Nesnesu, aby mě chlap chtěl jen tak trochu, abych ho trošku jako přemlouvala, aby se jen vezl....tam mám něco nastaveno, co mě do tohoto nepustí. Mluvím zejména o počátku vztahu. Po 30letém manželství pro můj (možná bezzubý :lol:) úsměv nepohne ani brvou,  - to je dost možné :D


Každá jsme ale jiná a taky nevidíme do vašeho žití, nevíme jak se k sobě chováte, z čeho pramení ten tvůj pocit že dostáváš méně atd. Tohle ale vycítíš, myslím si že to člověk poznáš. Já bych to poznala určitě.

Já bych se zřejmě držela zpět (já teda nespekulativně, podvědomě), něco ve mně by nedovolilo položit se do vztahu, necítím-li totéž z druhé strany. Myslím obrovský zájem z druhé strany. Možná jsem bestie, ale pokud z chlapa necítím, že by i pro můj úsměv položil i život, (ne řečmi!), tak ho neberu vážně. Vím, že to může znít hloupě, princeznovsky, ale neumím jinak vyjádřit tu podstatu. Nesnesu, aby mě chlap chtěl jen tak trochu, abych ho trošku jako přemlouvala, aby se jen vezl....tam mám něco nastaveno, co mě do tohoto nepustí. Mluvím zejména o počátku vztahu. Po 30letém manželství pro můj (možná bezzubý ) úsměv nepohne ani brvou,  - to je dost možné




dekuji ... mam to uplne stejne , ale myslela jsem si , ze je to spatne ... diky radam , ze mam davat a necekat nic zpatky , coz nejak nechapu

ze mam davat a necekat nic zpatky , coz nejak nechapu
Buď dávám dobrovolně... protože to (například) dělá radost mně - tedy jsem "odměněna" vlastním aktem dávání... nebo dávám proto, že očekávám reciprocitu - tedy že "odměna" přijde odjinud - "musí přece kruciš přijít, když dávám, ne?"
To jsou přece dva rozdílný způsoby jednání. Co je na tom k nepochopení?
Možná jen to, že si je lidi dost často pletou...

helena napsal(a):

ze mam davat a necekat nic zpatky , coz nejak nechapu
Buď dávám dobrovolně... protože to (například) dělá radost mně - tedy jsem "odměněna" vlastním aktem dávání... nebo dávám proto, že očekávám reciprocitu - tedy že "odměna" přijde odjinud - "musí přece kruciš přijít, když dávám, ne?"
To jsou přece dva rozdílný způsoby jednání. Co je na tom k nepochopení?
Možná jen to, že si je lidi dost často pletou...

asi ... ja proste jedu na zpetnou vazbu  ... jinak to taky nedokazu

ja proste jedu na zpetnou vazbu
Ta ovšem nespočívá v "má dáti - dal"...

Podle mě, má přítel pocit méněcennosti,protože veškerý servis si dokážeš asi zařídit sama a i když děláš pro něj vše,tak on ti to nemůže vrátit stejně,protože je vázaný alimenty a dětmi obecně.
Prožila jsem něco podobného, ne úplně stejně,ale pocit méněcennosti u přítele taky,časem mě to začalo otravovat,chtěla jsem být víc žena o kterou se někdo stará,byla jsem taky chápající, tolerantví velmi,špatně.
Máš velké děti, já malé,ale na tvém místě bych hledala muže, který má velké děti, budete více vyrovnaní a on nebude méněcenný, bude mít vše vyřešeno.
Chlapi s malýma dětma pokud si hledají ženu, tak buď bezdětnou,která stejně časem má nároky a děti od muže jí časem vadí ( peníze, čas) a mnohdy to neskončí dobře nebo takové rozumné ženy jako ty, které jsou zajištěné a nemají nároky i za cenu, že ten muž se cítí před ženou blbě jako u maminky a u těch vydrží dlouho.
Pokud ho ale miluješ,chápu, že tě to trápí a chceš být s ním,bude tě to ale hodně zatěžovat a myslet si, že se to časem změní ( taky jsem si myslela),je zbytečné.