Trochu jsem váhala, jestli tu s tím tématem vylézt, ale zas předpokládám, že tu vleze jen ten, kdo to téma může udýchat.

V jakém věku už je dobré vzít děti na pohřeb jejich rodiče?
Na jednu stranu je to konečné rozloučení s tím, kdo odchází, ukončení nejhoršího šoku a nástup reality.
Děti by měly vědět, že kdo se narodil, umře, a že k tomu patří rozloučení.

Na druhou stranu, co jsem slyšela povídání mého muže (bylo mu šest když mu umřel táta), a také vyprávění kolegyně (té bylo 8, když jí umřela maminka), byly to dost traumatické zážitky. Děti přesně nechápaly o co jde, jen to, že skončilo něco co se nedá vrátit, vnímaly atmosféru, pláč, tragedii, které nerozuměly.
Nevím, jestli se jim to nikdo ani nepokusil vysvětlit, nebo to v tom šoku nebyly schopné pochopit.Truchlení se vůbec nekonalo, prostě to nesplnilo účel a zůstalo jim jen temno a zmatek. Manžel si (bylo to ještě v době hluboké totality) akorát pamatuje to velké stigma - černý pásek na ruce, kterou musel nosit celý rok, a kterou nenáviděl, protože ho všichni litovali a ptali se ho...

Tyhle otázky ve mně vyvolala smrt manžela mé kamarádky. Má děti na prahu puberty, nedávno tohle museli absolvovat, ale tyhle děti už to braly dobře.


Já jsem tedy s mužem domluvená už delší dobu, že kdybych umřela už teď, pohřeb nechci vůbec. I když byly děti malé. Nemám s pohřbem celkově dobré zkušenosti (mám dojem, že se to posunulo jinam, než to původně bylo zamýšleno), ale to už je jiná historie.

Můžete k tomu napsat, jak tohle vidíte vy?  Jakou máte zkušenost?

Damila napsal(a):

Trochu jsem váhala, jestli tu s tím tématem vylézt, ale zas předpokládám, že tu vleze jen ten, kdo to téma může udýchat.

V jakém věku už je dobré vzít děti na pohřeb jejich rodiče?
Na jednu stranu je to konečné rozloučení s tím, kdo odchází, ukončení nejhoršího šoku a nástup reality.
Děti by měly vědět, že kdo se narodil, umře, a že k tomu patří rozloučení.

Na druhou stranu, co jsem slyšela povídání mého muže (bylo mu šest když mu umřel táta), a také vyprávění kolegyně (té bylo 8, když jí umřela maminka), byly to dost traumatické zážitky. Děti přesně nechápaly o co jde, jen to, že skončilo něco co se nedá vrátit, vnímaly atmosféru, pláč, tragedii, které nerozuměly.
Nevím, jestli se jim to nikdo ani nepokusil vysvětlit, nebo to v tom šoku nebyly schopné pochopit.Truchlení se vůbec nekonalo, prostě to nesplnilo účel a zůstalo jim jen temno a zmatek. Manžel si (bylo to ještě v době hluboké totality) akorát pamatuje to velké stigma - černý pásek na ruce, kterou musel nosit celý rok, a kterou nenáviděl, protože ho všichni litovali a ptali se ho...

Tyhle otázky ve mně vyvolala smrt manžela mé kamarádky. Má děti na prahu puberty, nedávno tohle museli absolvovat, ale tyhle děti už to braly dobře.


Já jsem tedy s mužem domluvená už delší dobu, že kdybych umřela už teď, pohřeb nechci vůbec. I když byly děti malé. Nemám s pohřbem celkově dobré zkušenosti (mám dojem, že se to posunulo jinam, než to původně bylo zamýšleno), ale to už je jiná historie.

Můžete k tomu napsat, jak tohle vidíte vy?  Jakou máte zkušenost?

myslím ,že i děti by se měly pohřbu zúčastnit.... je to jakýsi konec ...poslední rozloučení a finito

A kdy myslíš že už je ten věk, kdy by to splnilo svůj účel? Batole asi ještě ne, předpokládám. Tak v předškolním věku už je to, myslíš vhodné? Asi záleží na konkrétní rodině a konkrétním dítěti (rozumová vyspělost), co?

Damila napsal(a):

A kdy myslíš že už je ten věk, kdy by to splnilo svůj účel? Batole asi ještě ne, předpokládám. Tak v předškolním věku už je to, myslíš vhodné? Asi záleží na konkrétní rodině a konkrétním dítěti (rozumová vyspělost), co?

myslím, že předškolák to zvládne. ale jak píšeš záleží na rozumové vyspělosti....

No já vám nevím. Zažila jsem pohřeb bratrance, kde byly jeho dva synové, 6 a 7 let, a narovinu, nic příšernějšího jsem nikdy nezažila a nemyslím si, že by to pro ně bylo nějak přínosné. Z kostela jsme je víceméně vynesli. :grater:
Chápu, jak to aprill myslíš, ale neřekla bych, že to jsou děti schopné takhle pobrat. :/

modrovous napsal(a):

No já vám nevím. Zažila jsem pohřeb bratrance, kde byly jeho dva synové, 6 a 7 let, a narovinu, nic příšernějšího jsem nikdy nezažila a nemyslím si, že by to pro ně bylo nějak přínosné. Z kostela jsme je víceméně vynesli. :grater:
Chápu, jak to aprill myslíš, ale neřekla bych, že to jsou děti schopné takhle pobrat. :/

víš, dříve se to neřešilo, teď se pořád dětem umetá cestička :kapitulation: . je jasné, že před pohřbem se to musí dětem hodně vysvětlit....

Asi bych jim dala vybrat... v závislosti na jejich momentálním stavu, věku, rozumu a samozřejmě po patřičným vysvětlení... jestli chtějí nebo nechtějí jít.
Pokud by chtěly, předem bych nechala někoho rozumnýho "pokrotit" ty nejhorší rodinný plačky, protože taková tetička-hysterka může bejt z celýho aktu nejhorší zážitek.

Damila napsal(a):

Trochu jsem váhala, jestli tu s tím tématem vylézt, ale zas předpokládám, že tu vleze jen ten, kdo to téma může udýchat.

V jakém věku už je dobré vzít děti na pohřeb jejich rodiče?
Na jednu stranu je to konečné rozloučení s tím, kdo odchází, ukončení nejhoršího šoku a nástup reality.
Děti by měly vědět, že kdo se narodil, umře, a že k tomu patří rozloučení.

Na druhou stranu, co jsem slyšela povídání mého muže (bylo mu šest když mu umřel táta), a také vyprávění kolegyně (té bylo 8, když jí umřela maminka), byly to dost traumatické zážitky. Děti přesně nechápaly o co jde, jen to, že skončilo něco co se nedá vrátit, vnímaly atmosféru, pláč, tragedii, které nerozuměly.
Nevím, jestli se jim to nikdo ani nepokusil vysvětlit, nebo to v tom šoku nebyly schopné pochopit.Truchlení se vůbec nekonalo, prostě to nesplnilo účel a zůstalo jim jen temno a zmatek. Manžel si (bylo to ještě v době hluboké totality) akorát pamatuje to velké stigma - černý pásek na ruce, kterou musel nosit celý rok, a kterou nenáviděl, protože ho všichni litovali a ptali se ho...

Tyhle otázky ve mně vyvolala smrt manžela mé kamarádky. Má děti na prahu puberty, nedávno tohle museli absolvovat, ale tyhle děti už to braly dobře.


Já jsem tedy s mužem domluvená už delší dobu, že kdybych umřela už teď, pohřeb nechci vůbec. I když byly děti malé. Nemám s pohřbem celkově dobré zkušenosti (mám dojem, že se to posunulo jinam, než to původně bylo zamýšleno), ale to už je jiná historie.

Můžete k tomu napsat, jak tohle vidíte vy?  Jakou máte zkušenost?

Ja by som to nejako citlivo v každom prípade dieťaťu povedala - a ak je väčšie, opýtala by som sa ho, či chce na ten pohreb (vysvetlila by som, aký asi bude...). Menšie - no, ťažko povedať. Ono môže byť aj trauma nerozlúčiť sa s rodičom, aj samotný pohreb... Trauma ej smrť rodiča sama osebe, podľa mňa, a ťažko povedať, čo by viac pomohlo vysporiadať sa s ňou. :/

aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

No já vám nevím. Zažila jsem pohřeb bratrance, kde byly jeho dva synové, 6 a 7 let, a narovinu, nic příšernějšího jsem nikdy nezažila a nemyslím si, že by to pro ně bylo nějak přínosné. Z kostela jsme je víceméně vynesli. :grater:
Chápu, jak to aprill myslíš, ale neřekla bych, že to jsou děti schopné takhle pobrat. :/

víš, dříve se to neřešilo, teď se pořád dětem umetá cestička :kapitulation: . je jasné, že před pohřbem se to musí dětem hodně vysvětlit....

To přece není o umetání cestiček. K čemu jim pro další život je další trauma? Víc než rok sledovali v přímém přenosu, jak jim táta umírá, jak je mu zle, dusí se, jak je jejich máma zoufalá z bezmoci, a korunu tomu nasadil pohřeb.
Co jim to má dát do dalšího života?
Podle mě je to zbytečné drásání a nenacházím v tom nic pozitivního, kor u takhle malých dětí. :(


Možná u starších dětí, 10, 12, ale i tam bych to posuzovala kus od kusu.

Počula som rozprávanie už dospelého dieťaťa, ktoré nepustili na pohreb STARÉHO RODIČA - a bol to dosť masaker. Dušička dieťaťa podľa mňa vníma, cíti skôr ako to rozum poberie a VIE, že sa deje niečo zlé, ale nemá možnosť si to nejako v sebe vnútri, rituálom, usporiadať a uzavrieť. Ale je fakt, že niektorý pohreb je taký masaker, že majú čo robiť aj dospelí. :sjuk:

modrovous napsal(a):

aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

No já vám nevím. Zažila jsem pohřeb bratrance, kde byly jeho dva synové, 6 a 7 let, a narovinu, nic příšernějšího jsem nikdy nezažila a nemyslím si, že by to pro ně bylo nějak přínosné. Z kostela jsme je víceméně vynesli. :grater:
Chápu, jak to aprill myslíš, ale neřekla bych, že to jsou děti schopné takhle pobrat. :/

víš, dříve se to neřešilo, teď se pořád dětem umetá cestička :kapitulation: . je jasné, že před pohřbem se to musí dětem hodně vysvětlit....

To přece není o umetání cestiček. K čemu jim pro další život je další trauma? Víc než rok sledovali v přímém přenosu, jak jim táta umírá, jak je mu zle, dusí se, jak je jejich máma zoufalá z bezmoci, a korunu tomu nasadil pohřeb.
Co jim to má dát do dalšího života?
Podle mě je to zbytečné drásání a nenacházím v tom nic pozitivního, kor u takhle malých dětí. :(


Možná u starších dětí, 10, 12, ale i tam bych to posuzovala kus od kusu.

a myslíš, že to , že se s otcem nerozloučili by jim prospělo? nevím....

April, myslíš že 6-7 l.  dítě CHÁPE  pohřeb takto?

aprill napsal(a):

.....
a myslíš, že to , že se s otcem nerozloučili by jim prospělo? nevím....

Aprill, já si myslím, že rituál rozloučení se zesnulým člověkem nemusí mít jen ty formy, které jsou nervy drásající. Pro děti se může rozloučení konat i v komorní domácí atmosféře. Hudba, svíčky, fotky, povzpomínání....
Řeč obřadníka a případné hysterické plačky opravdu  těm dětem k ničemu dobré nejsou.

haiel napsal(a):

aprill napsal(a):

.....
a myslíš, že to , že se s otcem nerozloučili by jim prospělo? nevím....

Aprill, já si myslím, že rituál rozloučení se zesnulým člověkem nemusí mít jen ty formy, které jsou nervy drásající. Pro děti se může rozloučení konat i v komorní domácí atmosféře. Hudba, svíčky, fotky, povzpomínání....
Řeč obřadníka a případné hysterické plačky opravdu  těm dětem k ničemu dobré nejsou.

chápu jak to myslíš... hysterické plačky se ovšem můžou najít i úzkém kruhu rodiny... a s ohledem na děti (a nejen na ně) , bych se pohřeb snažila (teď nemůžu najít to vhodné slovo) nějak "zpříjemnit"...nic zbytečně dlouhého...

Jinak - Damilo, záleží i na formě toho pohřbu. Něco jiného je mnoho lidí v obřadní síni, něco jiného je pietní akt s rodinou a nejbližšími, něco jiného obřad v kostele.....fakt je nejlíp se zeptat - tedy starších dětí, okolo puberty, malé děti bych toho ušetřila. Za mého dětství se ještě běžně pohřbívalo do země a občas naši vzali na pohřeb i mě a býval to pro mě tedy zážitek otřesný. A to se vždy jednalo o cizího člověka....

modrovous napsal(a):

Víc než rok sledovali v přímém přenosu, jak jim táta umírá, jak je mu zle, dusí se, jak je jejich máma zoufalá z bezmoci, a korunu tomu nasadil pohřeb.

Tak tohle je opravdu noční můra. Pane Bože...:(
Chuďátka děcka. No tohle je přesně to, co jsem měla na mysli. Takové drama. Chjo.

Njn, asi neexistuje jednotný recept, to je mi jasný. Ale tohle mi přijde fakt skoro horší, než se nerozloučit. Nevím. Asi bych se toho snažila malé děti spíše uchránit.

Moje děti byly jako malé (7 a 9 let) na pohřbu babičky. To neprožívaly nijak strašně, patrně vůbec nevěděli o co jde. Dnes si na to nepamatují. Přitom se mi zdáli docela velcí na to už.

Víc než rok sledovali v přímém přenosu, jak jim táta umírá
Toho bych se děti snažila uchránit spíš než posledního rozloučení...
Nevím, možná to pokaždý nejde úplně, ale nějakej způsob, jak děcka "odstavit" od toho nejhoršího bych hledala zcela určitě

bych se pohřeb snažila (teď nemůžu najít to vhodné slovo) nějak "zpříjemnit"
Při tom předběžným povídání bych jim taky slíbila, že kdykoli budou chtít odejít ven, tak můžou, nikdo jim to za zlý mít nebude... a zas bych se domluvila s někým "příčetným", aby se o ně postaral/a

helena napsal(a):

Toho bych se děti snažila uchránit spíš než posledního rozloučení...
Nevím, možná to pokaždý nejde úplně, ale nějakej způsob, jak děcka "odstavit" od toho nejhoršího bych hledala zcela určitě

Ona se jejich máma snažila, ale bylo to dost těžký, když měla muže skoro do poslední chvíle doma. Nechtěla ho
nechat v nemocnici, co si budeme povídat, jak leckdy vypadá péče o nemohoucí pacienty.




A ještě k tomu samotnému rozloučení, přikláněla bych se k tomu, co napsala haiel. My jsme to řešili podobně, když před několika lety zemřel tchán. Taky jsme se pořád nemohli rozhoupat, jestli děti vzít nebo ne, nakonec jsme byli rádi, že
se toho nezúčastnili. Tchýně manželova bratra tam uspořádala neuvěřitelnou scénu, kráva hysterická.

Já mám vůbec takový zážitky z pohřbů, že jsem nakázala rodině, že si přeju zpopelnit bez obřadu a potom ať mě rozprášej nejlíp pod mojí milovanou hruškou. Oni si ušetří trauma a já budu mít krásnej výhled.

si přeju zpopelnit bez obřadu
a rozptýlit. Přála bych si to samý... ale když jsem to zveřejnila, vytklo mi dítko, že jsem morbidní, když o tom můžu jen tak mluvit.

Myslím si, že smrt do života patří, jen jsme to umírání jaksi vytěsnili většinou do neosobních ústavů. Děti určitě vnímají, jak se k těm umírajícím hlavně chováme my.
Na pohřeb bych maličké dítě, které ještě nerozumí tomu, o co jde, nebrala. Asi by i nechtěně rušilo pietní chvíli. Ale když už je schopné pochopit, že jde o rozloučení, tak ano....záleží asi na tom dítěti.

jen jsme to umírání jaksi vytěsnili většinou do neosobních ústavů
Nejen umírání... prakticky všechno, co nějak "obtěžuje"... i když výjimka smozřejmě jsou, jako u všeho - ale moc jich není.

Pohřby považuji za drásání nervů blízkých a příbuzných.
Sama bych žádný pohřeb nechtěla a doufám, že mi to rodina jednou splní a rozptýlí mě na mnou vybraném místě.

Já pohřby považuji za rituální rozloučení se zesnulým a děti bych na pohřeb rozhodně vzala (od cca 3-4 let, kdy už to dokáže pochopit a nebude tam dělat brajgl). Tajit dětem, že existuje smrt a upřít mu poslední rozloučení s milovaným člověkem nepovažuji za dobrou výchovnou metodu.

Pohřby považuji za drásání nervů blízkých a příbuzných.
Někdo to ovšem potřebuje zrovna takhle... na rozdíl od dřívějších dob už dokážu i pochopit "to byl krásnej funus, viďte, paní"...

helena napsal(a):

Pohřby považuji za drásání nervů blízkých a příbuzných.
Někdo to ovšem potřebuje zrovna takhle... na rozdíl od dřívějších dob už dokážu i pochopit "to byl krásnej funus, viďte, paní"...

Že jo? Třeba můj tatínek měl krásný pohřeb - zazpívali mu tam sboristé z Janáčkova divadla Sbor židů z Nabucca - zorganizoval to soused - sólista JD. Pomohlo mi to trošičku se smířit s jeho smrtí a to má být, podle mě, jeden z úkolů, které má dobrý pohřeb splnit.

Pomohlo mi to trošičku se smířit
Což je dobře... cokoli, co pomůže, je povolený - a nikdo by se neměl pozastavovat nad tím, že Novákovi to dělají jinak než my.

helena napsal(a):

Asi bych jim dala vybrat... v závislosti na jejich momentálním stavu, věku, rozumu a samozřejmě po patřičným vysvětlení... jestli chtějí nebo nechtějí jít.
Pokud by chtěly, předem bych nechala někoho rozumnýho "pokrotit" ty nejhorší rodinný plačky, protože taková tetička-hysterka může bejt z celýho aktu nejhorší zážitek.

Toto jsem zažila když mi kdysi zemřela maminka - její sestra při zádušní mši v kostele stropila strašnou scénu, byla tam tenkrát maminky vnučka, která měla 8 let a z tohoto zážitku byla hodně roztřesená. Víc než z čehokoliv jiného.

Bylo mi 11 let když umřela máma. Byli jsme tam všechny 4 děti a pamatuji se že obřadník děsně kecal.  Stáli jsme všechny 4 děti u truchly bylo to patetické a všichni se na nás dívali. Nelíbilo se mi to. Až jsme šli z obřadu ke hrobu do kopce táta mně vzal jako nejmladší za ruku a recitoval mně básničku Hřbitově hřibotvě zahrádko zelená... bylo to hezké.
Takže ano, pohřeb je něco definitivního bodka za životem. Bylo mi jasné že máma se už nevrátí.
Na druhé straně když umřel táta mého syna, šla jsem sama ale syna jsem se sebou nevzala.
Byli jsme rozvedeni, a syn táto dlouho neviděl. Sám se nijak na pohřeb nechystal a chtĽela jsem aby to pro néj nebylo definitivní. Získal tím čas se s tím vyrovnat. Také se jednalo o sektářský pohřeb a nechtěla jsem aby jej to moc nerozhodilo. Bála jsem se že tam babča udělá cirkus. Co by určitě také udělala. Nelituji toho ani on ani já.
Později se mi přiznal že živil v sobě naději že jeho smrt je pouze kamuflovaná a jednou ještě přijde. Ale prožíval to dobře.
D%eti do 13 let bych vzala pouze na kar a pak pouze ke hrobu ale na obřad ne.

Felia napsal(a):

Toto jsem zažila když mi kdysi zemřela maminka - její sestra při zádušní mši v kostele stropila strašnou scénu, byla tam tenkrát maminky vnučka, která měla 8 let a z tohoto zážitku byla hodně roztřesená. Víc než z čehokoliv jiného.

Nelze nikomu bránit nebo přikazovat, jak se má chovat na pohřbu.
Každý se chová tak, jak to v tu chvíli cítí. Halt se někdo chová hystericky.
Nechápu tady ty dost jedovaté připomínky některých (nemyslím tím tebe) k hysterickým scénám. Prostě to tak někdo má.
Kdyby to dokázal udělat jinak, bez scény, tak by to udělal.

Felia napsal(a):

helena napsal(a):

Asi bych jim dala vybrat... v závislosti na jejich momentálním stavu, věku, rozumu a samozřejmě po patřičným vysvětlení... jestli chtějí nebo nechtějí jít.
Pokud by chtěly, předem bych nechala někoho rozumnýho "pokrotit" ty nejhorší rodinný plačky, protože taková tetička-hysterka může bejt z celýho aktu nejhorší zážitek.

Toto jsem zažila když mi kdysi zemřela maminka - její sestra při zádušní mši v kostele stropila strašnou scénu, byla tam tenkrát maminky vnučka, která měla 8 let a z tohoto zážitku byla hodně roztřesená. Víc než z čehokoliv jiného.

Ja som mala "zážitok" z pohrebu babičky môjho bývalého na južnej Morave... jej dve či tri sestry boli profesionálne plačky a tak nejako spojili povinnosť s úprimnou sebaľútosťou. :kapitulation: Desivé, nikdy viac! A aj vystavovanie pestro pomaľovaných mŕtvych (zjavne aby sa zatrela nejaká nepríjemnosť :/ )v truhle pred obradom mi príde dosť morbídne. Stará mama mala ranu na hlave po páde, tak ju vystavili už zaklincovanú a bolo...

maria napsal(a):

Bylo mi 11 let když umřela máma. Byli jsme tam všechny 4 děti a pamatuji se že obřadník děsně kecal.  Stáli jsme všechny 4 děti u truchly bylo to patetické a všichni se na nás dívali. Nelíbilo se mi to. Až jsme šli z obřadu ke hrobu do kopce táta mně vzal jako nejmladší za ruku a recitoval mně básničku Hřbitově hřibotvě zahrádko zelená... bylo to hezké.
Takže ano, pohřeb je něco definitivního bodka za životem. Bylo mi jasné že máma se už nevrátí.
Na druhé straně když umřel táta mého syna, šla jsem sama ale syna jsem se sebou nevzala.
Byli jsme rozvedeni, a syn táto dlouho neviděl. Sám se nijak na pohřeb nechystal a chtĽela jsem aby to pro néj nebylo definitivní. Získal tím čas se s tím vyrovnat. Také se jednalo o sektářský pohřeb a nechtěla jsem aby jej to moc nerozhodilo. Bála jsem se že tam babča udělá cirkus. Co by určitě také udělala. Nelituji toho ani on ani já.
Později se mi přiznal že živil v sobě naději že jeho smrt je pouze kamuflovaná a jednou ještě přijde. Ale prožíval to dobře.
D%eti do 13 let bych vzala pouze na kar a pak pouze ke hrobu ale na obřad ne.

Hm, a ja som zasa ako 17-ročná odmietla ísť starej mame na kar - pripadalo mi to vyslovene morbídne, veseliť sa bezprostredne po rozlúčke...

Každý se chová tak, jak to v tu chvíli cítí.
Případně tak, "jak se to má"... "aby lidi nepomluvili"... a podobně, jak je v kraji zvykem...
Už jsem (bohužel) pár pohřbů zažila - a taky sledování, jestli (hlavně) pozůstalí dostatečně projevujou lítost.

Znala jsem jednu paní, co chodila na pohřby právě pro tyhle situace. Vždy kráčela se slovy - jsem zvědavá, co se tam zase semele, jak se budou pozůstalí tvářit, chovat. Pohřby pro ni byly jako divadelní představení.

Eva. napsal(a):

Felia napsal(a):

Toto jsem zažila když mi kdysi zemřela maminka - její sestra při zádušní mši v kostele stropila strašnou scénu, byla tam tenkrát maminky vnučka, která měla 8 let a z tohoto zážitku byla hodně roztřesená. Víc než z čehokoliv jiného.

Nelze nikomu bránit nebo přikazovat, jak se má chovat na pohřbu.
Každý se chová tak, jak to v tu chvíli cítí. Halt se někdo chová hystericky.
Nechápu tady ty dost jedovaté připomínky některých (nemyslím tím tebe) k hysterickým scénám. Prostě to tak někdo má.
Kdyby to dokázal udělat jinak, bez scény, tak by to udělal.

Ale pohřeb přece není povinnost. Jestli někdo takovou situaci nezvládá, nemusí tam být.

Pohřeb není povinnost. Ale někdo cítí potřebu z nějakého důvodu tam jít. Tam, odkud jsem já, chodí větší část vesnice.
A někdo třeba předem neví, že tu situaci nezvládne.

A někdo třeba předem neví, že tu situaci nezvládne.
Mluvíš o něčem jiným...
Jak píše Selima - tetičky byly " boli profesionálne plačky a tak nejako spojili povinnosť s úprimnou sebaľútosťou"... pokud rodina ví, že podobná tetinka, švegruše nebo sestřenka se podobně realizuje na každým pohřbu (a mnohdy i veselce), tak si na ni bude dávat bacha a postará se o klid... zvlášť když se v její blízkosti vyskytuje dítě.

Selima napsal(a):

maria napsal(a):

Bylo mi 11 let když umřela máma. Byli jsme tam všechny 4 děti a pamatuji se že obřadník děsně kecal.  Stáli jsme všechny 4 děti u truchly bylo to patetické a všichni se na nás dívali. Nelíbilo se mi to. Až jsme šli z obřadu ke hrobu do kopce táta mně vzal jako nejmladší za ruku a recitoval mně básničku Hřbitově hřibotvě zahrádko zelená... bylo to hezké.
Takže ano, pohřeb je něco definitivního bodka za životem. Bylo mi jasné že máma se už nevrátí.
Na druhé straně když umřel táta mého syna, šla jsem sama ale syna jsem se sebou nevzala.
Byli jsme rozvedeni, a syn táto dlouho neviděl. Sám se nijak na pohřeb nechystal a chtĽela jsem aby to pro néj nebylo definitivní. Získal tím čas se s tím vyrovnat. Také se jednalo o sektářský pohřeb a nechtěla jsem aby jej to moc nerozhodilo. Bála jsem se že tam babča udělá cirkus. Co by určitě také udělala. Nelituji toho ani on ani já.
Později se mi přiznal že živil v sobě naději že jeho smrt je pouze kamuflovaná a jednou ještě přijde. Ale prožíval to dobře.
D%eti do 13 let bych vzala pouze na kar a pak pouze ke hrobu ale na obřad ne.

Hm, a ja som zasa ako 17-ročná odmietla ísť starej mame na kar - pripadalo mi to vyslovene morbídne, veseliť sa bezprostredne po rozlúčke...

Nevnímám kar jako veselici - ale jako vzpomínku na zemřelého i s veselýma i dávnýma zážitkama. A Děti by se rozloučili až u  hrobu... takže by to tak nevnímali jako že po pláči prijde bez duvodu smích... taky se mi zdá že v očích dítěte zní příkaz teď plač a teď se směj matoucí.

aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

No já vám nevím. Zažila jsem pohřeb bratrance, kde byly jeho dva synové, 6 a 7 let, a narovinu, nic příšernějšího jsem nikdy nezažila a nemyslím si, že by to pro ně bylo nějak přínosné. Z kostela jsme je víceméně vynesli. :grater:
Chápu, jak to aprill myslíš, ale neřekla bych, že to jsou děti schopné takhle pobrat. :/

víš, dříve se to neřešilo, teď se pořád dětem umetá cestička :kapitulation: . je jasné, že před pohřbem se to musí dětem hodně vysvětlit....

Me bylo 6 let,kdyz me umrela babicka.Jeste ke vsemu jsem ji nasla ja.Na pohrbu jsem nebyla.

eremuruss napsal(a):

aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

No já vám nevím. Zažila jsem pohřeb bratrance, kde byly jeho dva synové, 6 a 7 let, a narovinu, nic příšernějšího jsem nikdy nezažila a nemyslím si, že by to pro ně bylo nějak přínosné. Z kostela jsme je víceméně vynesli. :grater:
Chápu, jak to aprill myslíš, ale neřekla bych, že to jsou děti schopné takhle pobrat. :/

víš, dříve se to neřešilo, teď se pořád dětem umetá cestička :kapitulation: . je jasné, že před pohřbem se to musí dětem hodně vysvětlit....

Me bylo 6 let,kdyz me umrela babicka.Jeste ke vsemu jsem ji nasla ja.Na pohrbu jsem nebyla.

Mně bylo 9, když umřel dědeček. Nikoho z nás dětí tenkrát na pohřeb nevzali. Jsem za to zpětně ráda.
Vidím to stejně, do určitého věku bych dítě nevzala, od určitého věku bych se ho zeptala, jestli chce jít nebo ne.

Tahle diskuze dokonale odrazi hloupost, ktere jsme jako spolecnost propadli.
V dobach, kdy byla smrt nedilnou soucasti zivota, jeho prirozenym zakoncenim a nikoliv bolestnym traumatem, by nikoho ani nenapadlo tuhle otazku resit a deti by se prirozene ucastnily ritualu rozlouceni.

Ale dnes, kdy se vetsina lidi smrti boji a svuj strach tak nevedomky prenaseji na sve deti, je to PROBLEM.
Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice a pozustale pak litujeme tim vic, cim jsou mladsi....

Smutne...


Jeste dodatek k zamysleni: je pro deti vice traumatizujici odcho nekoho blizkeho a nebo "divadlo", ktere z nej dokazi ostatni dospeli udelat?
Jen se ptam.

Pandorraa napsal(a):

Tahle diskuze dokonale odrazi hloupost, ktere jsme jako spolecnost propadli.
V dobach, kdy byla smrt nedilnou soucasti zivota, jeho prirozenym zakoncenim a nikoliv bolestnym traumatem, by nikoho ani nenapadlo tuhle otazku resit a deti by se prirozene ucastnily ritualu rozlouceni.

Ale dnes, kdy se vetsina lidi smrti boji a svuj strach tak nevedomky prenaseji na sve deti, je to PROBLEM.
Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice a pozustale pak litujeme tim vic, cim jsou mladsi....

Smutne...


Jeste dodatek k zamysleni: je pro deti vice traumatizujici odcho nekoho blizkeho a nebo "divadlo", ktere z nej dokazi ostatni dospeli udelat?
Jen se ptam.

Přesně tak.
Možná to není všude, ale v Čechách mi přijde pohřeb celkově strašně neosobní.
Ale snad tomu někde na vesnicích ještě tak není.
U nás na Slovensku na vesnici, kde jsem se narodila, je smrt i pohřeb velmi osobní záležitostí. U mrtvého se bdí, než je pohřben. Mrtvý je vystaven v otevřené rakvi, pokud neumřel na nějaký úraz, který by jeho tělo hodně poznamenal. Když jsme ještě neměli obřadní síň, byla rakev vystavena doma. Byly mi 4 roky, pamatuji si, když umřel můj dědeček. Když jsem chtěla, byla jsem u něj. S těmi, co se s ním chodili rozloučit. Když umřel někdo z blízkých sousedů, chodila jsem tam s babičkou nebo s rodiči, když se šli rozloučit, ještě než se konal pohřeb.
Když byly mé děti na prázdninách u mých rodičů a umřel nějaký soused, rodiče neměli děti kam dát na hlídání. Brali je na pohřeb sebou. Myslím si, že se mé děti tímto mnohému pozitivnímu naučily. Naučily se mimo jiné, že umírání k životu patří.

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

ne, že se ji nebáli.... brali ji jako součást života

aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

ne, že se ji nebáli.... brali ji jako součást života

Ale to ji snad bereme pořád, ne? A přesto se jí bojíme. Aspoň si myslím, že většina z nás ano.

Můj táta umřel, když mi byl rok. Že mě nevzali na pohřeb chápu. Ale celé moje dětství byla jeho smrt v naší rodině tabu. Nechodila jsem na hrob, ani jsem nevěěděla kde vlastně je. Když jsem se ptala, vždycky mě nějak odbyli. Až v pubertě jsem se dozvěděla co a jak bylo, ale bylo o ve mně pořád. Až když jsem byla dospělá, řešila jsem si to i kinezkou. Mamince jsem odpustila, pochopila, že jen dělala to nejlepší co právě uměla, chtěla mě ochránit.
Když umřel můj druhý táta, všechno bylo tak jak mělo být, byly s ním i malé děti z rodiny, nikdo žádné trauma neutrpěl.
Dneska se ze smrti dělá něco čeho se lidi bojí, co nechtějí vidět....ale to je špatně

modrovous napsal(a):

aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

ne, že se ji nebáli.... brali ji jako součást života

Ale to ji snad bereme pořád, ne? A přesto se jí bojíme. Aspoň si myslím, že většina z nás ano.

ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

modrovousi, kdysi odcházela většina lidí ze života se smrtí smířená a nebáli se jí.
Nebo možná líp - smířená sama se sebou, vyrovnaná.
Dnes tomu tak není. Lidé se smrti bojí.

kdysi odcházela většina lidí ze života se smrtí smířená a nebáli se jí
Jednak je rozdíl mezi "být smířený" a "bát se"... protože i ta stařenka, která s růžencem v rukou odcházela "do nebe", protože jejím největším hříchem byla zástěra jetele z cizího pole, měla velmu pravděpodobně aspoň špetičku strachu - co bude "potom" a co když se tam nedostane... natož pak ti "skuteční" hříšníci...
a jednak s tím "smířená" dost těžko byla "většina lidí" - pokud pod tou většinou nevidíme právě jen ty starý lidi. Jistě, hodně pomáhala víra... ale troufám si říct, že "smířená" nebyla nedělka odcházející od novorozeněte nebo máma od dětí vůbec, "smířený" asi nebyl ženich před svatbou nebo táta, kterej věděl, že bez jeho vejdělku půjde rodina do pastoušky... a tak dál.

aprill napsal(a):

.............
ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

To je jinak. Mezi smrtí a povinnou formou rituálu rozloučení není rovnítko. To jsem se tu snažila naznačit.  Ten může být jakýkoliv. Přijatelný i pro děti - tudíž přirozený a zbytečně nedramatizovaný. Jsou to právě ty současné rituály, které smrt démonizují. A nikdo nemá povinnost se jich účastnit, není-li o jejich významu doopravdy přesvědčen.

http://www.youtube.com/watch?v=uzUrfZaCxok

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

A proc naskakujes na neco, co se te netyka?
Kdyz to neni tvuj problem, proc ho resis?

Btw: prirozeny je RESPEKT ke smrti, nikoliv STRACH z ni.
Tak asi proto, ze? ;)

aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

ne, že se ji nebáli.... brali ji jako součást života

Ano.
Coz ovsem nevylucovalo smutek nad ztratou blizkeho cloveka. I to k pohrebnim ritualum patrilo. Lide sdileli bolest spolecne s celou komunitou, to jim pomohlo prekonat bolest a nevznikala hluboka traumata. Nemuseli nic skryvat ani potlacovat.

holcina napsal(a):

Můj táta umřel, když mi byl rok. Že mě nevzali na pohřeb chápu. Ale celé moje dětství byla jeho smrt v naší rodině tabu. Nechodila jsem na hrob, ani jsem nevěěděla kde vlastně je. Když jsem se ptala, vždycky mě nějak odbyli. Až v pubertě jsem se dozvěděla co a jak bylo, ale bylo o ve mně pořád. Až když jsem byla dospělá, řešila jsem si to i kinezkou. Mamince jsem odpustila, pochopila, že jen dělala to nejlepší co právě uměla, chtěla mě ochránit.
Když umřel můj druhý táta, všechno bylo tak jak mělo být, byly s ním i malé děti z rodiny, nikdo žádné trauma neutrpěl.
Dneska se ze smrti dělá něco čeho se lidi bojí, co nechtějí vidět....ale to je špatně

Presne o tom mluvim.
Matka te chtela ochranit, ale to ani nemohla, kdyz sama tatovu smrt nezvladla...
Musela byt zoufala....
To "tajemstvi" pro tebe muselo byt hodne traumatizujici.
Nejspis neco ve smyslu: asi za to muzu....
Je dobre, zes to vyresila. Otec tak dostal sve misto ve tvem zivote a tobe i mame se nejspis ulevilo :)

haiel napsal(a):

aprill napsal(a):

.............
ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

To je jinak. Mezi smrtí a povinnou formou rituálu rozloučení není rovnítko. To jsem se tu snažila naznačit.  Ten může být jakýkoliv. Přijatelný i pro děti - tudíž přirozený a zbytečně nedramatizovaný. Jsou to právě ty současné rituály, které smrt démonizují. A nikdo nemá povinnost se jich účastnit, není-li o jejich významu doopravdy přesvědčen.

http://www.youtube.com/watch?v=uzUrfZaCxok

Ja vidim problem prave v te POVINNE forme ritualu.
Osobne si myslim, ze je to jen o tom, co si kdo necha vnutit.
Zda to musi byt ve stylu "aby lidi koukali a nepomluvili nad" a nebo proste tak, jak to nejuzsi rodina citi, popripade si neboztik pral...

Pandorraa napsal(a):

..........
Ja vidim problem prave v te POVINNE forme ritualu.
Osobne si myslim, ze je to jen o tom, co si kdo necha vnutit.
Zda to musi byt ve stylu "aby lidi koukali a nepomluvili nad" a nebo proste tak, jak to nejuzsi rodina citi, popripade si neboztik pral...

Ano, měla jsem tím na mysli ty konvenční formy obřadů.  Mnoho lidí se jich zúčastní třeba jen z ohleduplnosti k pozůstalým, ale ta forma pro ně nesplní tu podstatu toho rozloučení s mrtvým, podle jejich vlastního osobního pociťování a bývá, třeba dodatečně, realizována jinak.

Pandorraa napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

A proc naskakujes na neco, co se te netyka?
Kdyz to neni tvuj problem, proc ho resis?

Btw: prirozeny je RESPEKT ke smrti, nikoliv STRACH z ni.
Tak asi proto, ze? ;)

Vadí mi takovéhle zobecňování a házení všech do jednoho pytle, tak jsem se proti tomu ohradila.


Ale dotaz zněl "dítě na pohřbu svého rodiče", a i kdybychom tedy nakrásně připustili, že strach není na místě, tak co si myslíš, že udělá s dítětem pohled na rakev s jeho matkou, která zajíždí do propadliště v krematoriu?
Myslíš, že když nebude mít strach ze smrti, ale bude ji RESPEKTOVAT, že si utře nudli, moudře si srovná v hlavičce, že to tak musí být a bude v pohodě?

aprill napsal(a):

ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

Aprill, upřímně, umíš si představit, že by tohle měly zažít tvoje děti?

U nás rakev nikam nezajíždí. Sousedi přinesou rakev z obřadní místnosti na hřbitov, rakev se spustí do hrobu a pak chodí lidé a házejí do hrobu hrudky země. Tam jsem naplno pochopila, co znamená - ať je ti země lehká. A děti to berou jako fakt, prostě to tak je. Samozřejmě, že blízcí třeba pláčí. Ale život není procházka rúžovou zahradou, jsou tam i smutné okamžiky.

modrovous napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

A proc naskakujes na neco, co se te netyka?
Kdyz to neni tvuj problem, proc ho resis?

Btw: prirozeny je RESPEKT ke smrti, nikoliv STRACH z ni.
Tak asi proto, ze? ;)

Vadí mi takovéhle zobecňování a házení všech do jednoho pytle, tak jsem se proti tomu ohradila.


Ale dotaz zněl "dítě na pohřbu svého rodiče", a i kdybychom tedy nakrásně připustili, že strach není na místě, tak co si myslíš, že udělá s dítětem pohled na rakev s jeho matkou, která zajíždí do propadliště v krematoriu?
Myslíš, že když nebude mít strach ze smrti, ale bude ji RESPEKTOVAT, že si utře nudli, moudře si srovná v hlavičce, že to tak musí být a bude v pohodě?

Ty si proste beres veci osobne a proto se ohrazujes. To je pak tezky..

To, jak vezme dite smrt rodice, zalezi na postoji a chovani jeho blizkych. Pokud to oni zvladnou, zvladne to i dite. A cim je mensi, tim vic to plati.
Pokud spolecnost OBECNE smrt demonizuje a neprijima, o to vic se jeji clenove jen OHRAZUJI a pri tom zustavaji slepi k samotne podstate problemu.

Male dite nevnima mizejici rakev jako neprekonatelne trauma, pokud ho nekdo pevne drzi za ruku, pokud ma vedle sebe osobu, ve kterou ma JISTOTU, ze veci jsou jak jsou a vsechno bude v poradku.
Pokud se ale diva na mlcici rodinu, hroutici se babicku a soucitne se tvarici pribuzenstvo, dostane se do zmatku at uz na pohrbu bylo nebo nebylo.

Poslední rozloučení je podle mého názoru velice individuální záležitost. A je opravdu každého věc, jestli je to formou klasického velkého pohřbu, pohřbu v kruhu rodinném nebo rozloučením se bez oficiáoního obřadu. To samé, zda vzít na pohřeb děti. Opět záleží na mnoha okolnostech a nedá se to zevšeobecnit. Já osobně jsem po několika zkušenostech zastáncem toho děti na pohřeb nebrat a rozloučit se s mrtvým doma nebo u hrobečku společným zapálením svíček. To rozloučení určitě důležité je.
Když mně před téměř 8 lety umřel taťka (měli jsme pohřeb na jeho přání v kruhu rodinném) tak jako opravdové rozloučení jsem brala okamžik, kdy jsme urnu s jeho popelem dávali do hrobu.
Mému synovi se udělalo špatně na pohřbu jeho prababičky a to už mu bylo přes 10 let. Byl to klasický obřad s rakví vystavenou doma na dvoře a zhruba hodinovým odříkáváním růžence. Brácha mi pak vynadal, že přece nemůžu nechat stát malé děcko tak blízko rakve....
Zkušenost z mého dětství - to, co jsem já nemohla pochopit, bylo to, že na pohřbu všichni pláčou a pak se jde na hostinu, kde se už normálně baví. Toto bylo pro mě něco nepochopitelného a naprosto zmateného. Ne sama smrt.

Tak nechat desetilete dite hodinu stat u rakve pri obradu, ktetemu nerozumi, to je NEROZUM.
A tobe se vlastne stalo neco podobneho - nikdo ti nevysvetlil podstatu ritualu.

Eva. napsal(a):

U nás rakev nikam nezajíždí. Sousedi přinesou rakev z obřadní místnosti na hřbitov, rakev se spustí do hrobu a pak chodí lidé a házejí do hrobu hrudky země. Tam jsem naplno pochopila, co znamená - ať je ti země lehká. A děti to berou jako fakt, prostě to tak je. Samozřejmě, že blízcí třeba pláčí. Ale život není procházka rúžovou zahradou, jsou tam i smutné okamžiky.

No a to já bych i jako dospělá těžce nesla. Aby se třeba s mojí babičkou přišlo rozloučit x lidí, které znala a koukaj a říkaj, ta vnučka je chudák. Na pohřeb babičky (už coby dospělá) jsem šla z povinnosti. Takže já bych na pohřeb ,kde je plno lidí děti netahala, a šla bych s nima sama na ten hřbitov udělat rozloučení.

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

Ja tiež nie, ale choď sa pozrieť do nemocníc, LDNiek, paliatívnych oddelení, hospicov (v lepšom prípade)... a potom hovor.

Ano Pan, jsem si toho vědoma. I když jsem netušila, že bude pohřeb probíhat až takovouto formou, kterou prostě ani vysvětlit nedokážu. A protože  je lepší věcem předcházet a člověk nikdy  neví, co a jak bude, přimlouvám se  za to, nechávat děti doma a rozloučit se komorněji.Těžko dávat obecnou radu.

modrovous napsal(a):

aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

ne, že se ji nebáli.... brali ji jako součást života

Ale to ji snad bereme pořád, ne? A přesto se jí bojíme. Aspoň si myslím, že většina z nás ano.

Nie, neberieme. Nevieme, čo  s ňou, čo s umierajúcimi, snažíme sa ich izolovať (alebo ako ja, debil, udržať tu nasilu za nohu :rolleyes: )... neprijímame ju, máme ju za nepriateľa a snažíme sa izolovať aj ju, aj tých umierajúcich.

modrovous napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

A proc naskakujes na neco, co se te netyka?
Kdyz to neni tvuj problem, proc ho resis?

Btw: prirozeny je RESPEKT ke smrti, nikoliv STRACH z ni.
Tak asi proto, ze? ;)

Vadí mi takovéhle zobecňování a házení všech do jednoho pytle, tak jsem se proti tomu ohradila.


Ale dotaz zněl "dítě na pohřbu svého rodiče", a i kdybychom tedy nakrásně připustili, že strach není na místě, tak co si myslíš, že udělá s dítětem pohled na rakev s jeho matkou, která zajíždí do propadliště v krematoriu?
Myslíš, že když nebude mít strach ze smrti, ale bude ji RESPEKTOVAT, že si utře nudli, moudře si srovná v hlavičce, že to tak musí být a bude v pohodě?

Bude to hrozné, ale možno menej hrozné, než čakať každý deň ďalších X rokov, že sa mama predsa len nejako objaví... :rolleyes: Deti podľa mňa majú menšiu schopnosť abstraktného alebo nekonkrétneho uvažovania a okrem toho - rozlúčiť sa asi svojím spôsobom potrebujeme všetci, opúšťajúci aj opúšťaní... :grater: :kapitulation:

Loni mi umřel táta, kluci měli necelých 6 a necelých 9 a ani mě nenapadlo je na pohřeb nebrat. Je pravda, že jsme vůbec neotvírali rakev a žádné hysterické výbuchy ani nic podobného se nekonalo, pohřeb byl v kostele a pak na hřbitově do země a bylo pro nás pro všecky přirozené a normální, že jsme celá rodina - vlastně ještě naposledy i s tátou - pohromadě. Kluci vnímali, že jsme smutní, brečíme, ale taky věděli proč, mladší se ptal, jestli "v té bedně je děda", myslím, že tím pohřbem mu to teprve naplno došlo... ale vnímám to tak, že nám hodně dalo, že jsme i tak smutnou situaci prožili společně...

Selima napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

Ja tiež nie, ale choď sa pozrieť do nemocníc, LDNiek, paliatívnych oddelení, hospicov (v lepšom prípade)... a potom hovor.

Presne tak - my jako SPOLECNOST se tak dnes chovame. Je normalni, ze lide umiraji v osameni v nemocnici nebo LDN.
Percentualne vyjadreno to tak je.
Ohrazovat se proti tomu nema smysl, zvlast kdyz ja to mam jinak.

Judyna napsal(a):

Ano Pan, jsem si toho vědoma. I když jsem netušila, že bude pohřeb probíhat až takovouto formou, kterou prostě ani vysvětlit nedokážu. A protože  je lepší věcem předcházet a člověk nikdy  neví, co a jak bude, přimlouvám se  za to, nechávat děti doma a rozloučit se komorněji.Těžko dávat obecnou radu.

Ja se primlouvam za to vsechno sama za sebe zvladnout. To predevsim. Nenechat se do niceho natlacit, protoze se "to ma".

Tedy diteti vse vysvetlit, byt neustale s nim a pohreb udelat tak, jak potrebuje rodina a ne tak, jak ocekava okoli.
Tak pohreb nebude neprijemnou a traumatizujici povinosti pro nikoho. Bude to dustojny ritual rozlouceni pro vsechny.

tina napsal(a):

Loni mi umřel táta, kluci měli necelých 6 a necelých 9 a ani mě nenapadlo je na pohřeb nebrat. Je pravda, že jsme vůbec neotvírali rakev a žádné hysterické výbuchy ani nic podobného se nekonalo, pohřeb byl v kostele a pak na hřbitově do země a bylo pro nás pro všecky přirozené a normální, že jsme celá rodina - vlastně ještě naposledy i s tátou - pohromadě. Kluci vnímali, že jsme smutní, brečíme, ale taky věděli proč, mladší se ptal, jestli "v té bedně je děda", myslím, že tím pohřbem mu to teprve naplno došlo... ale vnímám to tak, že nám hodně dalo, že jsme i tak smutnou situaci prožili společně...

Tak :)
A myslim, ze to i posililo duveru deti ve vas jako pristav jistoty - i kdyz se deje neco smutneho, spolecne to prekonate ;)

Zhodou okolností mala dneska pohreb jedna milá žena :rolleyes:, s ktorou sme sa poznali skrz naše rovnak staré deti. Neviem, či boli na pohrebe aj deti. Nezúčastnila som sa a to hlavne kvôli nim. Majú to ťažké, tak načo ešte rušiť ich rozlúčku pocitom, že ich očumuje kopec pre nich cudzích ľudí.
No a cintoríny/hřbitovy by som dala teda totálne zrušiť. Rozlúčiť sa v dome smútku, kto chce, potom spáliť a posypať zamrznuté chodníky. :D Keď si spomeniem na posledné dušičky, ako som potichu nenápadne počúvala tie miestne Kelišky ako komentovali hrob za hrobom, nevedela som, či sa mám smiať, alebo plakať.....ale nie, Márka doniesla veniec na hrob! Kde to napísať?!?!?! No ale okopaný ho nemá! No veď kto by ho okopal, snáď nie ona, lemra líná.

modrovous napsal(a):

aprill napsal(a):

ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

Aprill, upřímně, umíš si představit, že by tohle měly zažít tvoje děti?

Ja zazila pohreb na vesnici sveho dedy bylo me 13 let.Deda byl vystaven v rakvi v sednici.Dodnes sveho dedu v te rakvi vidim i to,ze mel jizvu na hlave po pitve.Pro me trauma.

haiel napsal(a):

aprill napsal(a):

.............
ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

To je jinak. Mezi smrtí a povinnou formou rituálu rozloučení není rovnítko. To jsem se tu snažila naznačit.  Ten může být jakýkoliv. Přijatelný i pro děti - tudíž přirozený a zbytečně nedramatizovaný. Jsou to právě ty současné rituály, které smrt démonizují. A nikdo nemá povinnost se jich účastnit, není-li o jejich významu doopravdy přesvědčen.

http://www.youtube.com/watch?v=uzUrfZaCxok

Naprostý souhlas! :supr:

Ja zazila pohreb na vesnici sveho dedy bylo me 13 let.Deda byl vystaven v rakvi v sednici.
Podobně jsme pohřbívali mámu... jen byla otevřená rakev v kostele. Tam je to běžnej zvyk - ale děti - i když dávno dospělý - jsem nenutila, aby se šly rozloučit. Synek ovšem bez problémů zvládnul být jedním z těch, kdo rakev na hřbitově nesli a spouštěli do hrobu.
A s babičkou jsme už jako malá chodívala "zalejvat dědečka", takže nějakej ten pohřeb jsme čas od času potkaly - možná proto jsem to brala jako jednu z "informací o fungování světa" a ne něco děsivýho.

dusička napsal(a):

No a to já bych i jako dospělá těžce nesla. Aby se třeba s mojí babičkou přišlo rozloučit x lidí, které znala a koukaj a říkaj, ta vnučka je chudák. Na pohřeb babičky (už coby dospělá) jsem šla z povinnosti. Takže já bych na pohřeb ,kde je plno lidí děti netahala, a šla bych s nima sama na ten hřbitov udělat rozloučení.

To je jen tvá domněnka, že lidé koukaj a říkaj - ta vnučka je chudák.
Tak to není.
Možná proto si děláš nesprávné domněnky, protože jsi to nezažila.

Eva. napsal(a):

dusička napsal(a):

No a to já bych i jako dospělá těžce nesla. Aby se třeba s mojí babičkou přišlo rozloučit x lidí, které znala a koukaj a říkaj, ta vnučka je chudák. Na pohřeb babičky (už coby dospělá) jsem šla z povinnosti. Takže já bych na pohřeb ,kde je plno lidí děti netahala, a šla bych s nima sama na ten hřbitov udělat rozloučení.

To je jen tvá domněnka, že lidé koukaj a říkaj - ta vnučka je chudák.
Tak to není.
Možná proto si děláš nesprávné domněnky, protože jsi to nezažila.

Zatímco ty jim vidíš do hlavy a víš přesně, co si myslej, viď? :P

modrovous napsal(a):

Eva. napsal(a):

To je jen tvá domněnka, že lidé koukaj a říkaj - ta vnučka je chudák.
Tak to není.
Možná proto si děláš nesprávné domněnky, protože jsi to nezažila.

Zatímco ty jim vidíš do hlavy a víš přesně, co si myslej, viď? :P

Stačí, když dobře slyším.

Eva. napsal(a):

dusička napsal(a):

No a to já bych i jako dospělá těžce nesla. Aby se třeba s mojí babičkou přišlo rozloučit x lidí, které znala a koukaj a říkaj, ta vnučka je chudák. Na pohřeb babičky (už coby dospělá) jsem šla z povinnosti. Takže já bych na pohřeb ,kde je plno lidí děti netahala, a šla bych s nima sama na ten hřbitov udělat rozloučení.

To je jen tvá domněnka, že lidé koukaj a říkaj - ta vnučka je chudák.
Tak to není.
Možná proto si děláš nesprávné domněnky, protože jsi to nezažila.

I kdyby to byla jen domněnka dospělé ženy (bylo mi dvacet), působilo to na mě tak. v rodinném kruhu ano, ale ty pro mě cizí lidi byl rušivý element. Píšu, že jsem šla z povinnossti, nechtěla jsem dělat zle a šprajcnout se. Stejně jsem se pak rozloužila s babičkou sama. Na pohřbu to nešlo.
Tino - nevím, je to blbý napsat, že je to hezký. Ale fakt fajn,že jste to takhle udělali. :jojo:

Dusičko, nepochopila jsem, že píšeš o sobě, když jsi použila můj příspěvek a komentovala ho a psalas - třeba na pohřbu mé babičky.
Tak pardon.

Eva. napsal(a):

U nás rakev nikam nezajíždí. Sousedi přinesou rakev z obřadní místnosti na hřbitov, rakev se spustí do hrobu a pak chodí lidé a házejí do hrobu hrudky země. Tam jsem naplno pochopila, co znamená - ať je ti země lehká. A děti to berou jako fakt, prostě to tak je. Samozřejmě, že blízcí třeba pláčí. Ale život není procházka rúžovou zahradou, jsou tam i smutné okamžiky.

Jojo............o tomhle zrovna přemítám už dlouho, jak strašně je to jiné, když se celá vesnice vydrápe k místnímu kostelíku na hřbitov.....když je to pod širou oblohou. Mně osobně dělá velké potíže právě ta uzavřená místnost a to zajíždění a ta železná vrata. I velikost je důležitá; táta měl pohřeb v malé síni ve Strašnicích - to spíše připomíná kapli, než krematorium.
Ostatně krematorium má v naší kultuře/historii vůbec šeredné konotace :usch: Prostě celý ten obřad tak, jak je dneska obvyklý dělá podle mně trauma - ne pohřeb jako takový. Pamatujete si, jak v Na samotě u lesa vzal Kemr celou rodinu i s děckama na pohřeb? :)
Já hodlám napsat poslední vůli, že MŮJ pohřeb má být venku. Nejradši bych, aby mně zakopali pod nějakým stromem, ale obávám se, že naše zákony to nepovolují. Asi musíme vymyslet nějaké nové způsoby.

Selima napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

Ja tiež nie, ale choď sa pozrieť do nemocníc, LDNiek, paliatívnych oddelení, hospicov (v lepšom prípade)... a potom hovor.

A s vyhliadkou na železnú bránu, ktorá sa s tresnutím zabuchne a tam plamene...............fuj. :usch: Príde mi, že sme nevyrástli ešte ani zo 40tych rokov......
Ty, Seli, až niekto superodvážny začne krútiť dokumenty o tomto a o bitúnkoch poviem si - UŽ JE TO TADY! :lol:

U nás, kde jsem se narodila, jde pan farář s ministranty, ministranti nesou fábory a zvoní, lidé zpívají, chlapi nesou rakev na ramenou. Máme nádherný hřbitov v takovém kopečku, kolem celého hřbitova jsou místo plotu vysoké smrky, podél cestičky uprostřed hřbitova sezdola nahoru rostou lípy, je tam krásně. Když přijedu domů, chodím si tam ráda s mými blízkými povídat.
Mše je až po pohřbu v kostele, který je kousek od hřbitova.
Když si někdo přeje zpopelnění, naloží chlapi rakev do pohřebního auta a průvod jde za pomalu jedoucím autem na začátek vesnice a tak zesnulého vyprovodí na jeho poslední cestě. Pak auto odjede do krematoria.

Selima napsal(a):

Hm, a ja som zasa ako 17-ročná odmietla ísť starej mame na kar - pripadalo mi to vyslovene morbídne, veseliť sa bezprostredne po rozlúčke...

A čo ak priamo pri nej! :lol: Ja som si všimla, že často taký pohreb, aký bol ten člověk - a pohreb mojej milovanej tetušky za zvrhol na veselú motanicu.........teda vonku, preo obradom samým. Až nás prišiel obradník napomínať, nech že sa toľko neveselíme :gloria::lol: tetuška musela byť absolútne nadšená!

aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

aprill napsal(a):

ne, že se ji nebáli.... brali ji jako součást života

Ale to ji snad bereme pořád, ne? A přesto se jí bojíme. Aspoň si myslím, že většina z nás ano.

ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

dneska si rodiče nezvou ani mikuláše v doprovodu s čertem, aby dítě nemělo trauma.

já bych to nechala na tom dítěti. vysvětlila mu, o co jde a pokud by jít nechtělo, nenutila bych ho. tohle záleží na více okolnostech.

taky bych teď měla jít na pohřeb, ale přemýšlím, že se na to vykašlu, na to bych neměla nervy.

tina napsal(a):

Loni mi umřel táta, kluci měli necelých 6 a necelých 9 a ani mě nenapadlo je na pohřeb nebrat. Je pravda, že jsme vůbec neotvírali rakev a žádné hysterické výbuchy ani nic podobného se nekonalo, pohřeb byl v kostele a pak na hřbitově do země a bylo pro nás pro všecky přirozené a normální, že jsme celá rodina - vlastně ještě naposledy i s tátou - pohromadě. Kluci vnímali, že jsme smutní, brečíme, ale taky věděli proč, mladší se ptal, jestli "v té bedně je děda", myslím, že tím pohřbem mu to teprve naplno došlo... ale vnímám to tak, že nám hodně dalo, že jsme i tak smutnou situaci prožili společně...

tino, to je hezký.

eremuruss napsal(a):

modrovous napsal(a):

aprill napsal(a):

ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

Aprill, upřímně, umíš si představit, že by tohle měly zažít tvoje děti?

Ja zazila pohreb na vesnici sveho dedy bylo me 13 let.Deda byl vystaven v rakvi v sednici.Dodnes sveho dedu v te rakvi vidim i to,ze mel jizvu na hlave po pitve.Pro me trauma.

já jsem jako dítě viděla v rakvi svou babičku a žádné trauma z toho nemám. přes to, že mi přišla jiná.

Eva. napsal(a):

U nás, kde jsem se narodila, jde pan farář s ministranty, ministranti nesou fábory a zvoní, lidé zpívají, chlapi nesou rakev na ramenou. Máme nádherný hřbitov v takovém kopečku, kolem celého hřbitova jsou místo plotu vysoké smrky, podél cestičky uprostřed hřbitova sezdola nahoru rostou lípy, je tam krásně. Když přijedu domů, chodím si tam ráda s mými blízkými povídat.
Mše je až po pohřbu v kostele, který je kousek od hřbitova.
Když si někdo přeje zpopelnění, naloží chlapi rakev do pohřebního auta a průvod jde za pomalu jedoucím autem na začátek vesnice a tak zesnulého vyprovodí na jeho poslední cestě. Pak auto odjede do krematoria.

Chápu tvoje nadšení, asi se těšíš, až ke svým milým přilehneš. Já ti to neberu.

To nic nemění na tom, že bych malé děti pohřbu jejich rodičů ušetřila. Což se vůbec nevylučuje s tím, že je třeba jim všechno v klidu vysvětlit tak, aby to vzhledem k věku byly schopné pobrat a poskytnout jim oporu.


A těch, co tady horují pro to, aby dítě bylo u všeho, bych se ráda zeptala, jestli oni sami v dětství prožili pohřeb některého z rodičů. A je jedno, jestli za ním zajížděla vrata nebo na rakev padaly hroudy hlíny.
Na to se totiž Damila ptala, na pohřeb rodičů, ne nějaké vzdáleně tetky.

modrovousi, když jsi proti, ok. ale nech ostatním možnost mít na to svůj vlastní názor, prosím tě.

Jj, možná to bylo tím uzavřeným prostorem v krimateriu. Protože druhá babička měla pohřeb do hrobu na hřbitově, a tam to bylo jiný. Prostě vzduch, ani ti cizí lidi jsem nevnímala. Po pohřbu se to rozešlo tak nějak samo, kdežto v tom krimateriu jsem stála v první řadě a všichni mi podávali ruku, to bylo pro mě nejhorší. :tesi:

co bylo nejhorší ? že ti chtěli vyjádřit soustrast ? pak jsi neměla chodit, nebo jste si to měli udělat pouze v rodinném kruhu.

modrovous napsal(a):

Chápu tvoje nadšení, asi se těšíš, až ke svým milým přilehneš. Já ti to neberu.

:usch: tady probíhá nějaká soutěž "za babinetku hnusnější" nebo co? :dumbom:

PPavlaa napsal(a):

co bylo nejhorší ? že ti chtěli vyjádřit soustrast ? pak jsi neměla chodit, nebo jste si to měli udělat pouze v rodinném kruhu.

Nechtěla jsem jít Pavli, už jsem to psala, ale víš jak by na mě byli naši naštvaný, a nebo i kvůli sobě jsem šla, že bych toho třeba litovala, že jsem tam nebyla. Ano, vadilo mi  projevování soustrasti. Bylo mi to nepříjemné. Myslela jsem,že se ponořím při posledním loučení do vzpomínek na babičku, že se s ní v duchu rozloučím, a spíš to tam bylo pro mě za trest.
Když jsem byla na pohřbu kámošce, stála jsem opodál a nešla jsem projevit soustrast. Přišlo mi to tak lepší. Nechat pozůstalí v klidu, v tichu. Nevím, jak bych to napsala.

modrovous napsal(a):

Chápu tvoje nadšení, asi se těšíš, až ke svým milým přilehneš. Já ti to neberu.
To nic nemění na tom, že bych malé děti pohřbu jejich rodičů ušetřila. Což se vůbec nevylučuje s tím, že je třeba jim všechno v klidu vysvětlit tak, aby to vzhledem k věku byly schopné pobrat a poskytnout jim oporu.
A těch, co tady horují pro to, aby dítě bylo u všeho, bych se ráda zeptala, jestli oni sami v dětství prožili pohřeb některého z rodičů. A je jedno, jestli za ním zajížděla vrata nebo na rakev padaly hroudy hlíny.
Na to se totiž Damila ptala, na pohřeb rodičů, ne nějaké vzdáleně tetky.

Kdepak. Už tam nebydlím 29 let, už jsem tam cizí.
Nechci mít pohřební obřad a mám přání, aby můj popel vysypali do Jaderského moře.
Na tvém názoru ti nic neberu ani nenutím měnit. Je to tvůj názor a respektuji ho.

PPavlaa napsal(a):

dneska si rodiče nezvou ani mikuláše v doprovodu s čertem, aby dítě nemělo trauma.

Jó, Mikuláš a hlavně čert, to je výborná záležitost. Z některých masek bych se připos.ala i já, je bezva vyděsit
děcko k smrti. Kámošky dcera se po takovémhle zážitku začala v pěti letech v noci počůrávat.
Velice přínosná akce.

Eva. napsal(a):

Na tvém názoru ti nic neberu ani nenutím měnit. Je to tvůj názor a respektuji ho.

Dnes je den plný překvapení. Díky.

Mě fascinuje, kolik lidí přemýšlí nad svým vlastním pohřbem. To mně je úplně fuk, co se s mým mrtvým tělem stane. Nechci umřít úplně bez peněz, aby děti neměly po mé smrti finanční problém s mým pohřbením, ale co a jak udělají, to je mi fuk. Stejně už nic nebudu vědět, tak co. Větší strach mám, abych neskončila někde v nějakém ústavu, kdy by mi vypovědělo tělo, ale rozum zůstal. V takovém případě doufám, že mezitím uzákoní eutanázii.

Ivano, ty přece taky přemýšlíš. I tvé - to je mně úplně fuk - je přemýšlení.

My jsme poprosili kněze, aby požádal přítomné, aby upustili od projevování soustrasti rodině na hřbitově a od hrobu jsme odešli... nestáli jsme a nečekali, až nám všichni podají ruce, to bychom asi neustáli nikdo...

Eva. napsal(a):

Ivano, ty přece taky přemýšlíš. I tvé - to je mně úplně fuk - je přemýšlení.

Nevím, jestli je to zrovna přemýšlení. Já to prostě neřeším.Zamyslela jsem se nad tím až pod vlivem této diskuse. Je mi jedno, jestli mi uspořádají pohřeb (stejně je to jen pro pozůstalé, ten mrtvý z toho nic nemá) nebo ne, jestli mě nechají spálit a rozptýlit na rozptylové loučce, pohřbí do hrobu nebo třeba vysypou do smetí.

tina napsal(a):

My jsme poprosili kněze, aby požádal přítomné, aby upustili od projevování soustrasti rodině na hřbitově a od hrobu jsme odešli... nestáli jsme a nečekali, až nám všichni podají ruce, to bychom asi neustáli nikdo...

To si myslím, že je dost chytrý...na pohřbu mladé dcery mé kamarádky to bylo taky tak. Přítomným řekl kazatel, že si rodina váží každého, kdo přišel, že účast na pohřbu chápu jako vyjádření soustrasti a že už není třeba soustrast vyjadřovat osobně potřesením ruky. On se ten obřad i výrazně zkrátí, když je na pohřbu (jako v tomto případě) hodně lidí...

lupina montana napsal(a):

modrovous napsal(a):

Chápu tvoje nadšení, asi se těšíš, až ke svým milým přilehneš. Já ti to neberu.

:usch: tady probíhá nějaká soutěž "za babinetku hnusnější" nebo co? :dumbom:

Tak si to tady v tichosti pročítám, a tohle mě fakt dostalo...:D
Dost hezký koment.

Tina - tak jsem si to přála na pohřbu maminky taky, ale bohužel to neprošlo kvůli" co by tomu řekli lidi, dělá se to tak, lidi jsou na to zvyklí...":/

lupina montana napsal(a):

Eva. napsal(a):

U nás rakev nikam nezajíždí. Sousedi přinesou rakev z obřadní místnosti na hřbitov, rakev se spustí do hrobu a pak chodí lidé a házejí do hrobu hrudky země. Tam jsem naplno pochopila, co znamená - ať je ti země lehká. A děti to berou jako fakt, prostě to tak je. Samozřejmě, že blízcí třeba pláčí. Ale život není procházka rúžovou zahradou, jsou tam i smutné okamžiky.

Jojo............o tomhle zrovna přemítám už dlouho, jak strašně je to jiné, když se celá vesnice vydrápe k místnímu kostelíku na hřbitov.....když je to pod širou oblohou. Mně osobně dělá velké potíže právě ta uzavřená místnost a to zajíždění a ta železná vrata. I velikost je důležitá; táta měl pohřeb v malé síni ve Strašnicích - to spíše připomíná kapli, než krematorium.
Ostatně krematorium má v naší kultuře/historii vůbec šeredné konotace :usch: Prostě celý ten obřad tak, jak je dneska obvyklý dělá podle mně trauma - ne pohřeb jako takový. Pamatujete si, jak v Na samotě u lesa vzal Kemr celou rodinu i s děckama na pohřeb? :)
Já hodlám napsat poslední vůli, že MŮJ pohřeb má být venku. Nejradši bych, aby mně zakopali pod nějakým stromem, ale obávám se, že naše zákony to nepovolují. Asi musíme vymyslet nějaké nové způsoby.

Lupi, moji kamaradku nechala rodina zpopelnit bez obradu. Urnu si vyzvedli a odvezli ji na misto, ktere milovala. Tam se s ni tak, jak uznali za vhodne, rozloucili a popel vysypali do reky... V podstate splnili jeji prani a nechali ji tam, kde byla stastna.
Ritual muze vypadat ruzne :):jojo:

Pokud jde o Mikulase a certa, to dnes uz nema nic spolecneho s puvodnim ritualem. Ani ja bych tu dnesni hordu zdivocelych "velkych" deti nepustila na ty male deti. Z puvodniho vyznamu se stalo jen vydesit a vydelat.

Pandorraa napsal(a):

Lupi, moji kamaradku nechala rodina zpopelnit bez obradu. Urnu si vyzvedli a odvezli ji na misto, ktere milovala. Tam se s ni tak, jak uznali za vhodne, rozloucili a popel vysypali do reky... V podstate splnili jeji prani a nechali ji tam, kde byla stastna.
Ritual muze vypadat ruzne :):jojo:

Já pevně doufám, že až umřu, tak v létě a že mě ponesou přes nějakou tu louku a budou všichni zpívat Tam u nebeských bran (víš líp, než kdo jinej, jakej já jsem pozemšťan :lol:) - to teda bude v závěti, jinak nic nedostanou :butter::lol: A doufám, že tam budou všichni, co ještě budou naživu a já se budu nahoře tetelit :)

Pandorraa napsal(a):

Pokud jde o Mikulase a certa, to dnes uz nema nic spolecneho s puvodnim ritualem. Ani ja bych tu dnesni hordu zdivocelych "velkych" deti nepustila na ty male deti. Z puvodniho vyznamu se stalo jen vydesit a vydelat.

No, on ten původní význam byl ovšem taky vyděsit - přece se říkalo, že stromek se má ohýbat, dokud je malej a podobně.....myslím, že děti bývaly taky otrlejší na nějaké to mávání metlou.

lupina montana napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Pokud jde o Mikulase a certa, to dnes uz nema nic spolecneho s puvodnim ritualem. Ani ja bych tu dnesni hordu zdivocelych "velkych" deti nepustila na ty male deti. Z puvodniho vyznamu se stalo jen vydesit a vydelat.

No, on ten původní význam byl ovšem taky vyděsit - přece se říkalo, že stromek se má ohýbat, dokud je malej a podobně.....myslím, že děti bývaly taky otrlejší na nějaké to mávání metlou.

Tak co ja si pamatuju, tak Mikulas mel certa pod kontrolou a andel kompenzoval jeho pripadne lotroviny.
A nevim jak ostatni deti, ale ja otrle dite byla. Trauma z tohohle zvyku nemam :)

Při dnešních cenách se už ani nevyplatí umírat...  :gloria:

Já si to vůbec z dětství nepamatuju, takže asi mě nevyděsili. Ale straší dítko jo - to jí byly dva, ozvalo se bušení na okno z ulice, já ji měla na ruce a povídám něco, že Mikuláš.....otevřu a tam se vyvalila horda čertisek, bublajících a vřeštících a do plechu mlátících :cool: No, to jsme teda nějak neukočírovali.....Mikuláš byl sice skvělej, hned je zkrotil, anděla snad ani neměli (což byla zřejmě ta chyba) a taky jsem neodhadla, že byla na tyhle věci ještě malá. Mikuláš k nám pak nemohl dlouhá léta ani tehdy, když to byl zjevně oblíbený soused.
Ale mikulášský besídky zvládala, jak to bylo v houfu :)

My jsme si Mikuláše zvali, věděli jsme, kdo přijde a bylo to v pohodě. Mikuláš, čert i anděl dostali i instrukce. Jen tak někoho z ulice bych domů nepustila, právě kvůli tomu, co tady někteří popisují.

Když jsem byla malá, tak Mikuláši ve městě nechodívali, aspoň já jsem žádného nikdy neviděla. Dostávala jsem sáček sladkostí, oříšků a exotického ovoce za okno. Totéž jsme praktikovali s dětmi. Jen jednou k nám přišly asi 14tiletá děcka převlečená za Mikuláše, čerty a anděly, ale děti je hned odhalily coby převlečené lidi a syn se na nás strašně urazil, že ho ponižujeme (bylo mu asi 5) nějakými trapnými báchorkami.
Ale můj táta mi vykládal, že jeho jako malého chlapečka na vesnici tak vyděsil Mikuláš, že po něm hodil nožem (dostal tehdy strašně nařezáno od svého tatínka a zavřeli ho za trest do chlívku s trkavou kozou). Takže ta děsící traumata se táhnou lidstvem jako červená nit.
Ovšem jít na pohřeb svého blízkého je z úplně jiné kategorie než děsení dětí Mikulášem. Samozřejmě musí rodiče dítě na to připravit, říct mu, co a proč se bude odehrávat a měl by to být důstojný a klidný obřad. Pohřeb beru jako rozloučení se zesnulým pořádaný pro blízké lidi a svědčí něco o inteligenci pozůstalých pokud tam dělají nějaké scény. když mi umřela babička, tak moje teta, její snacha se v kostele hystericky vrhala na rakev a nahlas křičela a brečela. Bylo mi tehdy asi 12 let a pozorovala jsem ji se směsí nevěřícnosti a pohrdání. Ale byla jsem už velká a nebyla to moje milovaná babička, k téhle jsem neměla žádný vztah.

No, za mě...snažím se dětem docela upřímně vysvětlovat, jak věci jsou. I když je to nepříjemný, například že u zubařky to může bolet. Pamatuju si, že mě máma v rámci ochrany lhala, že to a to bude v pohodě a ten pocit zrady, když to pak v pohodě nebylo, to bych fakt nechtěla, aby holky cítily vůči mě. Navíc tím, že se je snažím seznamovat s realitou (přiměřeně jejich rozumovým schopnostem) je zároveň odmítám strašit něčím, co není (čerti). Že to bylo za nás a přežili jsme to mi přijde jako hodně chabý argument...to byla svého času i dětská obrna a nic dobrýho na ní nebylo :rolleyes:

Smrt je součást života, ale je na rodiči, jakým způsobem s ní dítě konfrontuje. Na otázku, jestli brát dítě na pohřeb, se podle mě nedá odpovědět nijak zjednodušeně: záleží jaké dítě, na jaký pohřeb a jak na tom budou ti okolo (bude někdo natolik v pohodě, aby dítěti vysvětloval co se děje, proč  se tohle dělá tak a tohle tak, proč tihle lidi brečí atd.?). Na smysluplný rozlučkový obřad se dá vzít už poměrně malý dítě, i ono má právo se rozloučit. NA druhé straně pokud hrozí prefabrikovaný obřad s profesionálním řečníkem, hysterické scény a podobně, rozmyslela bych se, jestli raději dítěti neposkytnout jiný způsob, jak se rozloučit (zapálení svíček, odnesení nějakého dárku na hřbitov apod.). Přitom se na dítě může rodič víc soustředit a všechno přizpůsobit tomu, jak to dítě pobírá...

Ja som rozmýšľala nad svojím pohrebom (aj kvôli sebe - desí ma, že by som ešte vnímala, ale už to nemohla dirigovať :rodna: ), aj kvôli pozostalým, ak nejakí budú - a ser...srdí ma, že ešte nemôžem zomrieť, lebo nemám nachystanú hudbu a ani nikoho, kto by ju zodpovedne púšťal, ako chcem... Hudba je pre mňa dôležitá, dôležitejšia než ostatné. No a moja rodina hlavne odmieta prepašovať môj popol k Stredozemnému moru a vysypať ma tam. :grater: :kapitulation: Kolegovci to neurčito sľúbili, ale myslím, že na tom ešte budem musieť popracovať. Inak mi je jedno, či/kto/ako bude kondolovať.

Ivana napsal(a):

Když jsem byla malá, tak Mikuláši ve městě nechodívali, aspoň já jsem žádného nikdy neviděla. Dostávala jsem sáček sladkostí, oříšků a exotického ovoce za okno. Totéž jsme praktikovali s dětmi. Jen jednou k nám přišly asi 14tiletá děcka převlečená za Mikuláše, čerty a anděly, ale děti je hned odhalily coby převlečené lidi a syn se na nás strašně urazil, že ho ponižujeme (bylo mu asi 5) nějakými trapnými báchorkami.
Ale můj táta mi vykládal, že jeho jako malého chlapečka na vesnici tak vyděsil Mikuláš, že po něm hodil nožem (dostal tehdy strašně nařezáno od svého tatínka a zavřeli ho za trest do chlívku s trkavou kozou). Takže ta děsící traumata se táhnou lidstvem jako červená nit.
Ovšem jít na pohřeb svého blízkého je z úplně jiné kategorie než děsení dětí Mikulášem. Samozřejmě musí rodiče dítě na to připravit, říct mu, co a proč se bude odehrávat a měl by to být důstojný a klidný obřad. Pohřeb beru jako rozloučení se zesnulým pořádaný pro blízké lidi a svědčí něco o inteligenci pozůstalých pokud tam dělají nějaké scény. když mi umřela babička, tak moje teta, její snacha se v kostele hystericky vrhala na rakev a nahlas křičela a brečela. Bylo mi tehdy asi 12 let a pozorovala jsem ji se směsí nevěřícnosti a pohrdání. Ale byla jsem už velká a nebyla to moje milovaná babička, k téhle jsem neměla žádný vztah.

To asi nemá veľa s inteligenciou... Na pohrebe mojej 22-ročnej bývalej spolužiačky sa jej mama vrhala do hrobu za ňou - a myslím, že to naozaj nebude až tak o inteligencii, ale o tom, aké máš pocity, keď ti ako rozvedenej osamelej matke umrie jediné dieťa. :rolleyes: V takej chvíli ti je celá inteligencia na (_._) a celé pohrebné osadenstvo u (_._) .

Ronja napsal(a):

Smrt je součást života, ale je na rodiči, jakým způsobem s ní dítě konfrontuje. Na otázku, jestli brát dítě na pohřeb, se podle mě nedá odpovědět nijak zjednodušeně: záleží jaké dítě, na jaký pohřeb a jak na tom budou ti okolo (bude někdo natolik v pohodě, aby dítěti vysvětloval co se děje, proč  se tohle dělá tak a tohle tak, proč tihle lidi brečí atd.?). Na smysluplný rozlučkový obřad se dá vzít už poměrně malý dítě, i ono má právo se rozloučit. NA druhé straně pokud hrozí prefabrikovaný obřad s profesionálním řečníkem, hysterické scény a podobně, rozmyslela bych se, jestli raději dítěti neposkytnout jiný způsob, jak se rozloučit (zapálení svíček, odnesení nějakého dárku na hřbitov apod.). Přitom se na dítě může rodič víc soustředit a všechno přizpůsobit tomu, jak to dítě pobírá...

Díky za tenhle příspěvek. :pussa:

Pandorraa napsal(a):

Pokud jde o Mikulase a certa, to dnes uz nema nic spolecneho s puvodnim ritualem. Ani ja bych tu dnesni hordu zdivocelych "velkych" deti nepustila na ty male deti. Z puvodniho vyznamu se stalo jen vydesit a vydelat.

Ani já si je nezvala do bytu. Ano podíváme se na Mikulášskou, ale domů ne. stejně vědi odmala, že to jsou převlečení lidi, tak proč je zvát domů, domov by měl být bezpečí.

modrovous napsal(a):

Ronja napsal(a):

Smrt je součást života, ale je na rodiči, jakým způsobem s ní dítě konfrontuje. Na otázku, jestli brát dítě na pohřeb, se podle mě nedá odpovědět nijak zjednodušeně: záleží jaké dítě, na jaký pohřeb a jak na tom budou ti okolo (bude někdo natolik v pohodě, aby dítěti vysvětloval co se děje, proč  se tohle dělá tak a tohle tak, proč tihle lidi brečí atd.?). Na smysluplný rozlučkový obřad se dá vzít už poměrně malý dítě, i ono má právo se rozloučit. NA druhé straně pokud hrozí prefabrikovaný obřad s profesionálním řečníkem, hysterické scény a podobně, rozmyslela bych se, jestli raději dítěti neposkytnout jiný způsob, jak se rozloučit (zapálení svíček, odnesení nějakého dárku na hřbitov apod.). Přitom se na dítě může rodič víc soustředit a všechno přizpůsobit tomu, jak to dítě pobírá...

Díky za tenhle příspěvek. :pussa:

Taky souhlasím.

Inak, som celkom rada, že u nás zvyk koledovať podomne na Mikuláša prakticky neexistuje... Chodí sa - a odjakživa chodilo - na mikulášske večierky, občas je niekde v obchoďáku Santa Claus, ale domov (aj to asi len na dedinách, príp. malomestách) chodia len koledníci na Vianoce a Troch kráľov...

Selima napsal(a):

Ivana napsal(a):

Když jsem byla malá, tak Mikuláši ve městě nechodívali, aspoň já jsem žádného nikdy neviděla. Dostávala jsem sáček sladkostí, oříšků a exotického ovoce za okno. Totéž jsme praktikovali s dětmi. Jen jednou k nám přišly asi 14tiletá děcka převlečená za Mikuláše, čerty a anděly, ale děti je hned odhalily coby převlečené lidi a syn se na nás strašně urazil, že ho ponižujeme (bylo mu asi 5) nějakými trapnými báchorkami.
Ale můj táta mi vykládal, že jeho jako malého chlapečka na vesnici tak vyděsil Mikuláš, že po něm hodil nožem (dostal tehdy strašně nařezáno od svého tatínka a zavřeli ho za trest do chlívku s trkavou kozou). Takže ta děsící traumata se táhnou lidstvem jako červená nit.
Ovšem jít na pohřeb svého blízkého je z úplně jiné kategorie než děsení dětí Mikulášem. Samozřejmě musí rodiče dítě na to připravit, říct mu, co a proč se bude odehrávat a měl by to být důstojný a klidný obřad. Pohřeb beru jako rozloučení se zesnulým pořádaný pro blízké lidi a svědčí něco o inteligenci pozůstalých pokud tam dělají nějaké scény. když mi umřela babička, tak moje teta, její snacha se v kostele hystericky vrhala na rakev a nahlas křičela a brečela. Bylo mi tehdy asi 12 let a pozorovala jsem ji se směsí nevěřícnosti a pohrdání. Ale byla jsem už velká a nebyla to moje milovaná babička, k téhle jsem neměla žádný vztah.

To asi nemá veľa s inteligenciou... Na pohrebe mojej 22-ročnej bývalej spolužiačky sa jej mama vrhala do hrobu za ňou - a myslím, že to naozaj nebude až tak o inteligencii, ale o tom, aké máš pocity, keď ti ako rozvedenej osamelej matke umrie jediné dieťa. :rolleyes: V takej chvíli ti je celá inteligencia na (_._) a celé pohrebné osadenstvo u (_._) .

No, můj názor je ten, že dělat scény na veřejnosti je hodně mimo, i když je člověk úplně na dně. Ale mě učili od dětství se ovládat. Jinak bych pochopila i to, že by třeba spáchala sebevraždu, protože to musí být hrozné. Ale samozřejmě ne za asistence x lidí.

dělat scény na veřejnosti je hodně mimo
Jak pro koho... možná jsi jen ještě nezažila situaci, kdy jde celý ovládání do píp...

helena napsal(a):

dělat scény na veřejnosti je hodně mimo
Jak pro koho... možná jsi jen ještě nezažila situaci, kdy jde celý ovládání do píp...

No je fakt, že zatím mi vždy zbyly alespoň střípky sebeovládání.

zatím mi vždy zbyly alespoň střípky sebeovládání
Aniž bych ti to přála - jednou by se mohlo stát, že už je neposbíráš...

helena napsal(a):

zatím mi vždy zbyly alespoň střípky sebeovládání
Aniž bych ti to přála - jednou by se mohlo stát, že už je neposbíráš...

Doufám, že mě to nikdy nepotká.:godlike:

dusička napsal(a):

modrovous napsal(a):

Ronja napsal(a):

Smrt je součást života, ale je na rodiči, jakým způsobem s ní dítě konfrontuje. Na otázku, jestli brát dítě na pohřeb, se podle mě nedá odpovědět nijak zjednodušeně: záleží jaké dítě, na jaký pohřeb a jak na tom budou ti okolo (bude někdo natolik v pohodě, aby dítěti vysvětloval co se děje, proč  se tohle dělá tak a tohle tak, proč tihle lidi brečí atd.?). Na smysluplný rozlučkový obřad se dá vzít už poměrně malý dítě, i ono má právo se rozloučit. NA druhé straně pokud hrozí prefabrikovaný obřad s profesionálním řečníkem, hysterické scény a podobně, rozmyslela bych se, jestli raději dítěti neposkytnout jiný způsob, jak se rozloučit (zapálení svíček, odnesení nějakého dárku na hřbitov apod.). Přitom se na dítě může rodič víc soustředit a všechno přizpůsobit tomu, jak to dítě pobírá...

Díky za tenhle příspěvek. :pussa:

Taky souhlasím.

Já taktéž :) :supr:

Ivana napsal(a):

Selima napsal(a):

Ivana napsal(a):

Když jsem byla malá, tak Mikuláši ve městě nechodívali, aspoň já jsem žádného nikdy neviděla. Dostávala jsem sáček sladkostí, oříšků a exotického ovoce za okno. Totéž jsme praktikovali s dětmi. Jen jednou k nám přišly asi 14tiletá děcka převlečená za Mikuláše, čerty a anděly, ale děti je hned odhalily coby převlečené lidi a syn se na nás strašně urazil, že ho ponižujeme (bylo mu asi 5) nějakými trapnými báchorkami.
Ale můj táta mi vykládal, že jeho jako malého chlapečka na vesnici tak vyděsil Mikuláš, že po něm hodil nožem (dostal tehdy strašně nařezáno od svého tatínka a zavřeli ho za trest do chlívku s trkavou kozou). Takže ta děsící traumata se táhnou lidstvem jako červená nit.
Ovšem jít na pohřeb svého blízkého je z úplně jiné kategorie než děsení dětí Mikulášem. Samozřejmě musí rodiče dítě na to připravit, říct mu, co a proč se bude odehrávat a měl by to být důstojný a klidný obřad. Pohřeb beru jako rozloučení se zesnulým pořádaný pro blízké lidi a svědčí něco o inteligenci pozůstalých pokud tam dělají nějaké scény. když mi umřela babička, tak moje teta, její snacha se v kostele hystericky vrhala na rakev a nahlas křičela a brečela. Bylo mi tehdy asi 12 let a pozorovala jsem ji se směsí nevěřícnosti a pohrdání. Ale byla jsem už velká a nebyla to moje milovaná babička, k téhle jsem neměla žádný vztah.

To asi nemá veľa s inteligenciou... Na pohrebe mojej 22-ročnej bývalej spolužiačky sa jej mama vrhala do hrobu za ňou - a myslím, že to naozaj nebude až tak o inteligencii, ale o tom, aké máš pocity, keď ti ako rozvedenej osamelej matke umrie jediné dieťa. :rolleyes: V takej chvíli ti je celá inteligencia na (_._) a celé pohrebné osadenstvo u (_._) .

No, můj názor je ten, že dělat scény na veřejnosti je hodně mimo, i když je člověk úplně na dně. Ale mě učili od dětství se ovládat. Jinak bych pochopila i to, že by třeba spáchala sebevraždu, protože to musí být hrozné. Ale samozřejmě ne za asistence x lidí.

Já jsem brečela na pohřbu obou rodičů, nedokázala jsem se ovládnout. Nevím jestli je to scéna, ale prostě jsem brečela a naprosto otevřeně. Dítě jsem měla roční, takže mi ho pohlídali.

Ivana napsal(a):

helena napsal(a):

zatím mi vždy zbyly alespoň střípky sebeovládání
Aniž bych ti to přála - jednou by se mohlo stát, že už je neposbíráš...

Doufám, že mě to nikdy nepotká.:godlike:

Ty se rouháš. Nikdy bych obzvláště v tomto případě nepoužívala. Fakt.

Eva. napsal(a):

Ivana napsal(a):

helena napsal(a):

zatím mi vždy zbyly alespoň střípky sebeovládání
Aniž bych ti to přála - jednou by se mohlo stát, že už je neposbíráš...

Doufám, že mě to nikdy nepotká.:godlike:

Ty se rouháš. Nikdy bych obzvláště v tomto případě nepoužívala. Fakt.

Nevím, co je na tom za rouhání. Já doufám že mě nikdy nepotká nic tak strašného, že bych kvůli tomu tropila scény na veřejnosti a nedokázala se ovládnout. Ty si snad přeješ, aby tě něco takového potkalo?

Já jsem brečela na pohřbu obou rodičů... Nevím jestli je to scéna, ale prostě jsem brečela
Tohle není scéna...

Nevím, co je na tom za rouhání.
Nic.
Doufat neznamená rouhat se - to bychom nemohli mít žádnou víru...

dusička napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

co bylo nejhorší ? že ti chtěli vyjádřit soustrast ? pak jsi neměla chodit, nebo jste si to měli udělat pouze v rodinném kruhu.

Nechtěla jsem jít Pavli, už jsem to psala, ale víš jak by na mě byli naši naštvaný, a nebo i kvůli sobě jsem šla, že bych toho třeba litovala, že jsem tam nebyla. Ano, vadilo mi  projevování soustrasti. Bylo mi to nepříjemné. Myslela jsem,že se ponořím při posledním loučení do vzpomínek na babičku, že se s ní v duchu rozloučím, a spíš to tam bylo pro mě za trest.
Když jsem byla na pohřbu kámošce, stála jsem opodál a nešla jsem projevit soustrast. Přišlo mi to tak lepší. Nechat pozůstalí v klidu, v tichu. Nevím, jak bych to napsala.

tos mohla přece i pak. nechápu, co sis myslela, tys do té doby nikdy nebyla na pohřbu ?

modrovous napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

dneska si rodiče nezvou ani mikuláše v doprovodu s čertem, aby dítě nemělo trauma.

Jó, Mikuláš a hlavně čert, to je výborná záležitost. Z některých masek bych se připos.ala i já, je bezva vyděsit
děcko k smrti. Kámošky dcera se po takovémhle zážitku začala v pěti letech v noci počůrávat.
Velice přínosná akce.

no a teď si představ, že za mého dětství to bylo normální, nevím o nikom, kdo by z toho měl trauma, nebo se začal počurávat. jojo, ty dnešní děti .. a vůbec rodiče hloupé ovečky.

Pandorraa napsal(a):

Pokud jde o Mikulase a certa, to dnes uz nema nic spolecneho s puvodnim ritualem. Ani ja bych tu dnesni hordu zdivocelych "velkych" deti nepustila na ty male deti. Z puvodniho vyznamu se stalo jen vydesit a vydelat.

mno, nevím, jak to chodí u vás, ale tady si je prostě objednáš a sama se domluvíš, jak to chceš. pokud si přeješ, čerti zůstanou před vchodem, nebo jen stojí opodál  aniž by dítě děsili. a ještě jsem neslyšela, že by někdo z nich vyváděl, když vidí, že dítě je vyděšený.
navíc já předpokládám, že každý rodič má klapačku a umí říct nejen co a jak, ale taky se ozvat, pokud vidí, že teda jeho děťátko má holt nervy v kýblu.

Pandorraa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Pokud jde o Mikulase a certa, to dnes uz nema nic spolecneho s puvodnim ritualem. Ani ja bych tu dnesni hordu zdivocelych "velkych" deti nepustila na ty male deti. Z puvodniho vyznamu se stalo jen vydesit a vydelat.

No, on ten původní význam byl ovšem taky vyděsit - přece se říkalo, že stromek se má ohýbat, dokud je malej a podobně.....myslím, že děti bývaly taky otrlejší na nějaké to mávání metlou.

Tak co ja si pamatuju, tak Mikulas mel certa pod kontrolou a andel kompenzoval jeho pripadne lotroviny.
A nevim jak ostatni deti, ale ja otrle dite byla. Trauma z tohohle zvyku nemam :)

ale takhle je to pořád. aspoň tady určitě.

lupina montana napsal(a):

Já si to vůbec z dětství nepamatuju, takže asi mě nevyděsili. Ale straší dítko jo - to jí byly dva, ozvalo se bušení na okno z ulice, já ji měla na ruce a povídám něco, že Mikuláš.....otevřu a tam se vyvalila horda čertisek, bublajících a vřeštících a do plechu mlátících :cool: No, to jsme teda nějak neukočírovali.....Mikuláš byl sice skvělej, hned je zkrotil, anděla snad ani neměli (což byla zřejmě ta chyba) a taky jsem neodhadla, že byla na tyhle věci ještě malá. Mikuláš k nám pak nemohl dlouhá léta ani tehdy, když to byl zjevně oblíbený soused.
Ale mikulášský besídky zvládala, jak to bylo v houfu :)

no mě přijde, že v tomhle věku z toho nemají ani rozum. u nás byli taky, když byl asi takhle malej, ale jemu se to líbilo. mikuláše chtěl tahat za fousy, čerty za rohy, smál se tomu. až později začal mít lufty.

dusička napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Pokud jde o Mikulase a certa, to dnes uz nema nic spolecneho s puvodnim ritualem. Ani ja bych tu dnesni hordu zdivocelych "velkych" deti nepustila na ty male deti. Z puvodniho vyznamu se stalo jen vydesit a vydelat.

Ani já si je nezvala do bytu. Ano podíváme se na Mikulášskou, ale domů ne. stejně vědi odmala, že to jsou převlečení lidi, tak proč je zvát domů, domov by měl být bezpečí.

hm a to se něják vylučuje ? nemáš pocit, že ty svoje kuřata chráníš něják moc ?
když jsem byla dítě, tak k nám taky chodili normálně domů, ale nikdy jsem neměla pocit, že jsem přišla o nějáký pocit bezpečí, vzpomínám na to docela ráda.

Ivana napsal(a):

Selima napsal(a):

Ivana napsal(a):

Když jsem byla malá, tak Mikuláši ve městě nechodívali, aspoň já jsem žádného nikdy neviděla. Dostávala jsem sáček sladkostí, oříšků a exotického ovoce za okno. Totéž jsme praktikovali s dětmi. Jen jednou k nám přišly asi 14tiletá děcka převlečená za Mikuláše, čerty a anděly, ale děti je hned odhalily coby převlečené lidi a syn se na nás strašně urazil, že ho ponižujeme (bylo mu asi 5) nějakými trapnými báchorkami.
Ale můj táta mi vykládal, že jeho jako malého chlapečka na vesnici tak vyděsil Mikuláš, že po něm hodil nožem (dostal tehdy strašně nařezáno od svého tatínka a zavřeli ho za trest do chlívku s trkavou kozou). Takže ta děsící traumata se táhnou lidstvem jako červená nit.
Ovšem jít na pohřeb svého blízkého je z úplně jiné kategorie než děsení dětí Mikulášem. Samozřejmě musí rodiče dítě na to připravit, říct mu, co a proč se bude odehrávat a měl by to být důstojný a klidný obřad. Pohřeb beru jako rozloučení se zesnulým pořádaný pro blízké lidi a svědčí něco o inteligenci pozůstalých pokud tam dělají nějaké scény. když mi umřela babička, tak moje teta, její snacha se v kostele hystericky vrhala na rakev a nahlas křičela a brečela. Bylo mi tehdy asi 12 let a pozorovala jsem ji se směsí nevěřícnosti a pohrdání. Ale byla jsem už velká a nebyla to moje milovaná babička, k téhle jsem neměla žádný vztah.

To asi nemá veľa s inteligenciou... Na pohrebe mojej 22-ročnej bývalej spolužiačky sa jej mama vrhala do hrobu za ňou - a myslím, že to naozaj nebude až tak o inteligencii, ale o tom, aké máš pocity, keď ti ako rozvedenej osamelej matke umrie jediné dieťa. :rolleyes: V takej chvíli ti je celá inteligencia na (_._) a celé pohrebné osadenstvo u (_._) .

No, můj názor je ten, že dělat scény na veřejnosti je hodně mimo, i když je člověk úplně na dně. Ale mě učili od dětství se ovládat. Jinak bych pochopila i to, že by třeba spáchala sebevraždu, protože to musí být hrozné. Ale samozřejmě ne za asistence x lidí.

ivano, já občas pochybuju o té tvé inteligenci, i přes tvoje vzdělání.

helena napsal(a):

dělat scény na veřejnosti je hodně mimo
Jak pro koho... možná jsi jen ještě nezažila situaci, kdy jde celý ovládání do píp...

Dělání scén na veřejnosti je často výsledkem dlouhého ovládání se...

Wikina napsal(a):

Ivana napsal(a):

Selima napsal(a):

To asi nemá veľa s inteligenciou... Na pohrebe mojej 22-ročnej bývalej spolužiačky sa jej mama vrhala do hrobu za ňou - a myslím, že to naozaj nebude až tak o inteligencii, ale o tom, aké máš pocity, keď ti ako rozvedenej osamelej matke umrie jediné dieťa. :rolleyes: V takej chvíli ti je celá inteligencia na (_._) a celé pohrebné osadenstvo u (_._) .

No, můj názor je ten, že dělat scény na veřejnosti je hodně mimo, i když je člověk úplně na dně. Ale mě učili od dětství se ovládat. Jinak bych pochopila i to, že by třeba spáchala sebevraždu, protože to musí být hrozné. Ale samozřejmě ne za asistence x lidí.

Já jsem brečela na pohřbu obou rodičů, nedokázala jsem se ovládnout. Nevím jestli je to scéna, ale prostě jsem brečela a naprosto otevřeně. Dítě jsem měla roční, takže mi ho pohlídali.

Udělala jsi dobře.
Truchlit je přirozené a žádný rozumný člověk neočekává, že v takové situaci se bude druhý ovládat.
A pokud i očekává, je to jeho problém.

Ivana napsal(a):

Eva. napsal(a):

Ivana napsal(a):

Doufám, že mě to nikdy nepotká.:godlike:

Ty se rouháš. Nikdy bych obzvláště v tomto případě nepoužívala. Fakt.

Nevím, co je na tom za rouhání. Já doufám že mě nikdy nepotká nic tak strašného, že bych kvůli tomu tropila scény na veřejnosti a nedokázala se ovládnout. Ty si snad přeješ, aby tě něco takového potkalo?

Na tom není nic za rouhání.
Je to pouze tvoje přání, aby se to nestalo, ostatní necháváš být.
Přeji ti, aby se ti to nestalo :)

Pandorraa napsal(a):

Wikina napsal(a):

Ivana napsal(a):

No, můj názor je ten, že dělat scény na veřejnosti je hodně mimo, i když je člověk úplně na dně. Ale mě učili od dětství se ovládat. Jinak bych pochopila i to, že by třeba spáchala sebevraždu, protože to musí být hrozné. Ale samozřejmě ne za asistence x lidí.

Já jsem brečela na pohřbu obou rodičů, nedokázala jsem se ovládnout. Nevím jestli je to scéna, ale prostě jsem brečela a naprosto otevřeně. Dítě jsem měla roční, takže mi ho pohlídali.

Udělala jsi dobře.
Truchlit je přirozené a žádný rozumný člověk neočekává, že v takové situaci se bude druhý ovládat.
A pokud i očekává, je to jeho problém.

Nevím jak kdo, ale já byla dost mimo, takže něco kolem pohřbu racionálně sjednávat bylo nad mé síly. Myslím, abych sjednala krátkou a nedojímavou řeč, jen stručné rozloučení atd... to mě prostě ani nenapadlo, vlastně vůbec nic mě nenapadlo.  Kdyby se mnou nebyla švagrová, tak vůbec nevím jak bych to dokázala. Starat se o dítě na pohřbu  - cokoliv vysvětlovat, uklidňovat...to bych už vůbec nedokázala, v tu chvíli. Jistě že na pohřbech vzdálených tetiček, babiček - to se člověka tolik nedotýká, tam se ovládnout není takový problém.

Wiki, měla jsi štěstí, všechno bylo tak, jak mělo být, měla jsi vedle sebe oporu.
Znám případy, kdy takový člověk není, například dcera prostě MUSÍ všechno zařídit a když po 16ti letech řeší hluboký smutek, o kterém neví, odkud pramení, po čase přijde na to, že mámu neoplakala. A po těch letech to už nějak nejde...bo co...
Prostě moc to potlačila a teď má problém :jojo:

Já to měla ještě jinak. Když mi umřel tatínek, zařizovala jsem  všechno sama. Ale já to brala tak, že je to to poslední, co pro něj můžu udělat. Na pohřbu jsem taky brečela ja želva.

Taky jsem plakala na pohřbu obou svých rodičů a jako dítě na pohřbu mojí milované babičky. To mi přijde normální. Ale vrhat se na rakov, skákat do hrobu apod. to mi přijde dost přes čáru.

Judy, tohle je případ, kdy si ke všemu zařizování přibereš i podporu pozůstalých, kteří to nezvládají. V podstatě převezmeš roli mrtvé matky, která byla pro rodinu jakýmsi "ústředním bodem". Takže se chytíš do pasti.... Z ní se pak blbě vylézá. Ale naštěstí řešitelné to je :)

Proto říkám: truchlit, vyjadřovat své pocity, emoce, udělat si to takové, aby se mi ulevilo a neohlížet se na to, co "tomu řeknou lidi".

kdy si ke všemu zařizování přibereš i podporu pozůstalých
Možná je to pro někoho nepochopitelný... možná mi někdo řekne, že je to úplně špatně... ale mně paradoxně (nejen při pohřbech, ona i veselka a jiný rodinný radovánky mají svý) svým způsobem pomáhá práce. Sice to vypadá, jako bych byla "jediná schopná" mezi "nezvládajícími"... ale uvařit polívku, nalejt kafe (nebo panáka ), uspat mimino, najít tetičce brejle a švagrový prášek na hlavu - to jsou svým způsobem kotvy, který mě drží v "normálním světě".

Judyna napsal(a):

Já to měla ještě jinak. Když mi umřel tatínek, zařizovala jsem  všechno sama. Ale já to brala tak, že je to to poslední, co pro něj můžu udělat. Na pohřbu jsem taky brečela ja želva.

Taky jsem zařizovala všechno kolem tátova pohřbu sama. Máma tenkrát nebyla schopná vůbec ničeho.
Věděla jsem, že se musím pochlapit a být jí oporou, a vlastně jsem všechno prožila v takovém zvláštním stavu, ani jsem tátu pořádně neoplakala.
Vrhat se na rakev nebo do hrobu může někomu připadat přes čáru, ale ve svém důsledku mi připadá rozumnější ty emoce vypustit takhle, než mít po letech problémy.

Něco jiného je hysterka typu tchýně mého švagra, která na tchánově pohřbu vyla jako šakal a spílala tchýni, že do nejdelší smrti bude litovat, že se na svého muže nešla ještě v krematoriu podívat, než se zavírala rakev.
To je opravdu hysterická kravka a předvádí podobné scény na všech pohřbech v celém širokém příbuzenstvu.
Ani netuší, jak blízko měla k pár fackám, musela jsem na tchánově pohřbu muže hodně krotit, aby tu dryjáčnici  nevynesl v zubech.

předvádí podobné scény na všech pohřbech v celém širokém příbuzenstvu
Přesně prototyp tý, co jsem měla na mysli, když jsem psala o "pokrocení".
K takovýhle postavit z každý strany jednoho silnýho chlapa ze vzdálenějšího příbuzenstva nebo přátel - aby ji při prvním náznaku odvedli dostatečně daleko.

helena napsal(a):

kdy si ke všemu zařizování přibereš i podporu pozůstalých
Možná je to pro někoho nepochopitelný... možná mi někdo řekne, že je to úplně špatně... ale mně paradoxně (nejen při pohřbech, ona i veselka a jiný rodinný radovánky mají svý) svým způsobem pomáhá práce. Sice to vypadá, jako bych byla "jediná schopná" mezi "nezvládajícími"... ale uvařit polívku, nalejt kafe (nebo panáka http://fora.babinet.cz/img/smilies/wink.png), uspat mimino, najít tetičce brejle a švagrový prášek na hlavu - to jsou svým způsobem kotvy, který mě drží v "normálním světě".

Ono tohle co píšeš, určitě pomůže všechno to zvládnout, ale když v tom všem zařizování, starání a podpírání nedáš průchod svému vlastnímu smutku, můžeš mít zaděláno do budoucna na slušnej problém.
Já to aspoň vidím sama na sobě.
Ale je fakt, že u mě toho bylo ještě víc, co jsem "podělala" a co až teď po letech vidím. :(

Ivana napsal(a):

Eva. napsal(a):

Ivana napsal(a):

Doufám, že mě to nikdy nepotká.:godlike:

Ty se rouháš. Nikdy bych obzvláště v tomto případě nepoužívala. Fakt.

Nevím, co je na tom za rouhání. Já doufám že mě nikdy nepotká nic tak strašného, že bych kvůli tomu tropila scény na veřejnosti a nedokázala se ovládnout. Ty si snad přeješ, aby tě něco takového potkalo?

Ty si mylslíš, že tá žena si priala, aby jej zomrela dcéra? :co: A ono sa jej to stalo, zo dňa na deň, pri autonehode... Nikto nevieme dňa ani hodiny - a ani to, ako sa pri takejto strate zachováme. ;) Úprimne povedané - okolie by ma asi v tej chvíli netrápilo vôbec... :rolleyes:

helena napsal(a):

předvádí podobné scény na všech pohřbech v celém širokém příbuzenstvu
Přesně prototyp tý, co jsem měla na mysli, když jsem psala o "pokrocení".
K takovýhle postavit z každý strany jednoho silnýho chlapa ze vzdálenějšího příbuzenstva nebo přátel - aby ji při prvním náznaku odvedli dostatečně daleko.

Pro zachování duševního zdraví příčetného příbuzenstva bych ji na tyhle obřady normálně zakázala přístup.
Ona je totiž nestravitelná i za normálních okolností, jak dojde na nějaké obřady, je zničující.
Navíc jsem nedávno docela s hrůzou zjistila, že je to asi dědičný a švagrová začíná být taky na pěst.
Děkuju bohu, že je mezi námi 300 kilometrů a vídáme se velice sporadicky. :usch:

Ivana napsal(a):

Selima napsal(a):

Ivana napsal(a):

Když jsem byla malá, tak Mikuláši ve městě nechodívali, aspoň já jsem žádného nikdy neviděla. Dostávala jsem sáček sladkostí, oříšků a exotického ovoce za okno. Totéž jsme praktikovali s dětmi. Jen jednou k nám přišly asi 14tiletá děcka převlečená za Mikuláše, čerty a anděly, ale děti je hned odhalily coby převlečené lidi a syn se na nás strašně urazil, že ho ponižujeme (bylo mu asi 5) nějakými trapnými báchorkami.
Ale můj táta mi vykládal, že jeho jako malého chlapečka na vesnici tak vyděsil Mikuláš, že po něm hodil nožem (dostal tehdy strašně nařezáno od svého tatínka a zavřeli ho za trest do chlívku s trkavou kozou). Takže ta děsící traumata se táhnou lidstvem jako červená nit.
Ovšem jít na pohřeb svého blízkého je z úplně jiné kategorie než děsení dětí Mikulášem. Samozřejmě musí rodiče dítě na to připravit, říct mu, co a proč se bude odehrávat a měl by to být důstojný a klidný obřad. Pohřeb beru jako rozloučení se zesnulým pořádaný pro blízké lidi a svědčí něco o inteligenci pozůstalých pokud tam dělají nějaké scény. když mi umřela babička, tak moje teta, její snacha se v kostele hystericky vrhala na rakev a nahlas křičela a brečela. Bylo mi tehdy asi 12 let a pozorovala jsem ji se směsí nevěřícnosti a pohrdání. Ale byla jsem už velká a nebyla to moje milovaná babička, k téhle jsem neměla žádný vztah.

To asi nemá veľa s inteligenciou... Na pohrebe mojej 22-ročnej bývalej spolužiačky sa jej mama vrhala do hrobu za ňou - a myslím, že to naozaj nebude až tak o inteligencii, ale o tom, aké máš pocity, keď ti ako rozvedenej osamelej matke umrie jediné dieťa. :rolleyes: V takej chvíli ti je celá inteligencia na (_._) a celé pohrebné osadenstvo u (_._) .

No, můj názor je ten, že dělat scény na veřejnosti je hodně mimo, i když je člověk úplně na dně. Ale mě učili od dětství se ovládat. Jinak bych pochopila i to, že by třeba spáchala sebevraždu, protože to musí být hrozné. Ale samozřejmě ne za asistence x lidí.

No, mne sa zdá lepšie "dovoliť si scény" a nezasamovraždiť sa, ako naopak - ale pripúšťam, že každý to máme inak a pánbožko nás má všelijakých.

Ivana napsal(a):

helena napsal(a):

dělat scény na veřejnosti je hodně mimo
Jak pro koho... možná jsi jen ještě nezažila situaci, kdy jde celý ovládání do píp...

No je fakt, že zatím mi vždy zbyly alespoň střípky sebeovládání.

A nie je to aj tými antidepresívami? ;)

Judyna napsal(a):

Já to měla ještě jinak. Když mi umřel tatínek, zařizovala jsem  všechno sama. Ale já to brala tak, že je to to poslední, co pro něj můžu udělat. Na pohřbu jsem taky brečela ja želva.

Vidíš, jak se různí pohledy. Takto mě to ani nenapadlo brát. Pokud bych to takto brala, pomohlo by mi to moc.

Věděla jsem  a byla i tak "vedena" (resp. máma pohřby a hroby vnímala jako otravu a jen povinnost), že mít někoho rád, v srdci, vzpomínat na něj se může dělat jinak, než prostřednictvím hrobu a okázalých pohřbů. Vždycky říkala, panebože nic nedělejte, nepořádejte, žádnej hrob,žádný urny, svíčky.. nechci aby se někdo musel o něco starat ještě po mé smrti. Mně to bude jedno.

nedáš průchod svému vlastnímu smutku
To jsem se odnaučila už někdy v deseti letech...

Selima napsal(a):

Ivana napsal(a):

helena napsal(a):

dělat scény na veřejnosti je hodně mimo
Jak pro koho... možná jsi jen ještě nezažila situaci, kdy jde celý ovládání do píp...

No je fakt, že zatím mi vždy zbyly alespoň střípky sebeovládání.

A nie je to aj tými antidepresívami? ;)

Použiju Pandořino oblíbené KDYBY - možná KDYBY se Ivana trošku přestala ovládat, myslím tím, kdyby trochu pustila ven svoje emoce, možná by ta antidepresiva nepotřebovala. Možná by neměla všechny smutky usazené za celá léta v sobě. Možná. Nevím. Jen mě to tak napadlo.

Když umřela moje milovaná babička, tak mi bylo patnáct. Bohužel měla mozkovou mrtvici, která postihla myšlení a ne tělo, takže půl roku, kdy ještě žila to byl pro mě šok, co se z mojí babičky stalo.
Měla pohřeb na hřbitově na vesnici a mně strašně vadily ty vesnické plačky a kondolování, kdy mi každá říkala: "Ty chudinko malá, ty už nemáš babičku, to byla taková hodná ženská...." I když jí za života nesnášely.
Od té doby nesnáším pohřby a kondolování, protože jsem neměla tu chvíli klidu se s babičkou rozloučit. Ani nechodím na hřbitov, mám doma její fotku a občas s ní mluvím,  ale hrob pro mě není babička.

to byla taková hodná ženská...." I když jí za života nesnášely
O mrtvých jen dobré, ne...

modrovous napsal(a):

Selima napsal(a):

Ivana napsal(a):

No je fakt, že zatím mi vždy zbyly alespoň střípky sebeovládání.

A nie je to aj tými antidepresívami? ;)

Použiju Pandořino oblíbené KDYBY - možná KDYBY se Ivana trošku přestala ovládat, myslím tím, kdyby trochu pustila ven svoje emoce, možná by ta antidepresiva nepotřebovala. Možná by neměla všechny smutky usazené za celá léta v sobě. Možná. Nevím. Jen mě to tak napadlo.

:):jojo:

Já bych asi do dvanácti let nebrala. Jenom jsem si přečetla název tématu a mám po celým těle husí kůži :(