Hanka M — 6. 1. 2014 13:12

Narodila jsem se před 41 lety s tělesnou vadou (oboustraně poškozené klouby kolen). Od mala se tedy pro mě stal domov v nemocnicích, léčebnách, ortopediích, lázních atd. až do dospělosti, celkem 12 let. Od malička jsem chtěla jediné, chodit jako ostatní, chtěla jsem být zdravá. Má matka se o mě starala dobře, ale nikdy mě neobjala, nechtěla znát má přání, nepolíbila atd. Bojovala jsem sama za sebe. Naštěstí jsem byla povahou ďábel, tak jsem za každý krok tvrdě bojovala, slovo "nejde" nebo "nepůjde" jsem nesnášela. Od mala jsem chtěla jezdit po světě jako řidička náklaďáku. Auta mě přitahovala od mala, můj otec byl řidič nadměrné dopravy. Pro tento sen jsem bojovala neuvěřitelně. Dva roky jsem s lékaři bojovala za to, abych si mohla udělat ŘP B bez znaku TP, dříve žlutý trojúhelník. Nakonec jsem jej udělala na poprvé ale přišla pro mne životní rána, k ŘP C jsem už nebyla připuštěna a pány doktory jsem i po několika letech nepřekonala. Tím padnul můj sen a poprvé v životě jsem se zastavila a zeptala se sama sebe "proč zrovna já?". Nastoupila jsem jako skladová účetní a po čase jsem se vypracovala a začala učit studenty - budoucí prodavače - ekonomii prodeje. Chodila jsem s několika muži, ale po čase jim má fyzická odlišnost vadila. Ve svých 32 letech jsem poznala muže, tehdy řidiče kamionu, se kterým si rozumíme a mé postižení mu nevadí Jen mě trápí, že nemáme děti. Od počátku našeho vztahu nechal přítel toto rozhodnutí na mě. Postupem času se můj zdravotní stav rychle zhoršoval. Dnes mám oboustranou artrózu 3. stupně obou kolen, srdeční tachykardii, cévní potíže atd. Denně prožívám ukrutné bolesti kolen, natýkají mi nohy, jsem zásadně omezena v pohybu. A moje největší výhra je každý den ráno vstát, přes bolesti dojet MHD do práce a zas odpoledne domů. Endoprotézy zatím nemohu dostat, protože jsem ještě prý moc mladá a musela bych na reoperace. Už si nevážím sama sebe, už nemám sílu dál pro něco bojovat, prostě jen jsem :( Vždy, když potkám budoucí maminku s bříškem, tak probrečím celou noc. Připadám si jako stará babka, která se živí jen hrstma léků a otravuje ostatní. Jsem poměrně zlá ke svému okolí, zejména ke svému příteli, na kterém jsem dost závislá. Ponižuje mě, že musím někoho žádat o pomoc, že jsem se musela smířit se slovem "nejde".:( Prostě troska sedící za oknem a pozorující lidi. :(:(:(

Selima — 6. 1. 2014 13:19

Blbé je, že sa to stav zhoršil, ale: jednak to asi nie je konečné; a druhak, robíš si život zbytočne horším. bojovať je fajn, ale nie sama so sebou, resp. proti sebe. Skús si užívať to, čo máš - to nie je málo.

helena — 6. 1. 2014 13:27

že jsem se musela smířit se slovem "nejde"
Milá Hanko, s tím se někdy musel smířit každej z nás... někdo víckrát, někdo méně často - ale není nikdo, komu by se dařilo úplně všechno... i když to tak může zvenku vypadat.
Co kdybys zkusila chvíli nebojovat a právě "jen být"... být součást okolního světa, ne jeho (a svůj) nepřítel.
A k tomu dítěti - možná by ses divila, kolik je mladejch, relativně zdravejch holek, který ho z nějakýho důvodu taky mít nemůžou... nehledě k tomu, že kdovíjak bys zvládala celodenní péči. To není podceňování - to je realistickej pohled na tvoji situaci.

Hanka M — 6. 1. 2014 13:46

Heleno, věř mi, že slovo "nejde" musím říkat častěji, než ti zdraví. A smířit se s tím, že nemůžu mít dítě, protože se o ně po fyzické stránce nezvládnu postarat? To snad pochopit ani nejde.

helena — 6. 1. 2014 13:56

slovo "nejde" musím říkat častěji, než ti zdraví
Věřím... ale zkus uznat, že i zdraví mají svoje limity, i když třeba ne zrovna fyzický.
A smířit se s tím, že nemůžu mít dítě, protože se o ně po fyzické stránce nezvládnu postarat? To snad pochopit ani nejde.
Proč ne? Taková je skutečnost a bohužel se s ní musíš naučit žít. Asi by to bylo lepší než se styvět do pozice "troska sedící za oknem a pozorující lidi".
Nebo by se ti smiřovalo líp, kdybys byla dokonale zdravá a jedna jediná fyziologická nedokonalost by ti mateřství navždycky zatrhla?

Hanka M — 6. 1. 2014 13:59

Heleno, věř mi, že slovo "nejde" musím říkat častěji, než ti zdraví. A smířit se s tím, že nemůžu mít dítě, protože se o ně po fyzické stránce nezvládnu postarat? To snad pochopit ani nejde.

Eva. — 6. 1. 2014 14:18

Hanko, stejně ti nic jiného nezbývá, než akceptovat stav takový, jaký je. Je kontraproduktivní trápit se tím, co nemůžeš změnit.
Btw dítě jistým způsobem mít můžeš - můžeš si ho třeba adoptovat, nebo vzít větší do pěstounské péče, jestli máš takové omezení, že by ses o něj dokázala postarat - uvařit, vyprat, atd.
Vím, že se to jistým způsobem "lehce" říká, ale těžce žije. Ale každý člověk má nějaká omezení, která musí přijmout, vyrovnat se s nimi.
Přemýšlelas o tom, že by ses zkusila vypořádat se svými můrami a tím, co si neseš z dětství a ještě ses s tím nevyrovnala a neodpustila to svým rodičům (dělali, co uměli, lépe to prostě neumělil) s pomocí psychologa?

Hanka M — 6. 1. 2014 14:22

Evo, ano, psychologa jsem navštívila, ale k ničemu mi to nebylo.

Eva. — 6. 1. 2014 14:25

Hanka M napsal(a):

Evo, ano, psychologa jsem navštívila, ale k ničemu mi to nebylo.

K psychologovi je potřeba chodit dlouhodobě, aby to k něčemu bylo. To je dlouhá cesta na hodně let.
Já jsem intenzivně každé pondělí chodila k psycholožce na skupinovou terapii skoro dva a půl roku, než bylo líp.

Hanka M — 6. 1. 2014 14:38

Evo, já k němu chodila cca půl roku. A pokaždé jsem odcházela "dotčená", jak mi může fyzicky zdravý člověk vykládat co mám dělat, když si plete běžný život a reálný "můj" život. Když od v dětství jezdil na tábor, tak já byla v nemocnici. Stále, ve věku osm až dvacet let.

laminanonte — 6. 1. 2014 14:41

Hani M..znám ženy, které mají dítě, i když jim to lékař nedoporučil. Přesto touha po dítěti byla silnější. Mluvila jsi o tom vůbec s gynekologem? Těhotenství by si přece mohla proležet. Nedávno jsem potkala rodinu s miminkem. Paní seděla na vozíčku a mimčo měla v klokance. V telce zas ukazovali nevidomý pár. Také by si člověk myslel, že to nejde..

helena — 6. 1. 2014 14:41

pokaždé jsem odcházela "dotčená"
Klidně se na mně zlob... ale ty máš pocit, že tě nikdo nemůže pochopit, protože "nechodí v tvejch botách"... a všem, kteří jsou na tom (z tvýho hlediska) "líp" než ty docela obyčejně závidíš.
Dá se to pochopit - ale dost blbě se s tím žije.

Hanka M — 6. 1. 2014 14:41

Měla jsem a mám jiné hodnoty, než ti zdraví. Oč já musela v životě bojovat, to zdraví mají automaticky, tak si toho neváží. Bylo by dobré, aby takový psycholog byl ve stejné zdravotní pozici jako já, a pak bych ho ráda poslouchala, co z něj vypadne za rady.

Eva. — 6. 1. 2014 14:41

Hanka M napsal(a):

Evo, já k němu chodila cca půl roku. A pokaždé jsem odcházela "dotčená", jak mi může fyzicky zdravý člověk vykládat co mám dělat, když si plete běžný život a reálný "můj" život. Když od v dětství jezdil na tábor, tak já byla v nemocnici. Stále, ve věku osm až dvacet let.

No jo, to je pak těžký, když se cítíš dotčená.
Pokud si najdeš psychologa, který ti sedne a budeš chtít to v sobě, co tě trápí, opravdu změnit, teprve pak to půjde. Až se přestaneš na psychologa dívat jako na zdravého člověka, který ti nemá co vykládat, co máš dělat. Ale budeš ho brát jako člověka, který ti chce pomoct, ale sám bez tvého chtění to nedokáže. Dříve ne.
Ale mám pocit, že jsi ve stavu, kdy chceš akorát skuhrat. To ti pak nikdo neporadí.

helena — 6. 1. 2014 14:43

Oč já musela v životě bojovat, to zdraví mají automaticky, tak si toho neváží.
Vždyť říkám... závist. Zlá závist.
Napadlo tě někdy, že ti zdraví můžou mít jiný velký trápení, který ty přes svoje černý brejle odmítáš vidět?

Hanka M — 6. 1. 2014 14:43

Heleno, tys na to kápla.

helena — 6. 1. 2014 14:46

Bylo by dobré, aby takový psycholog byl ve stejné zdravotní pozici jako já, a pak bych ho ráda poslouchala, co z něj vypadne za rady.
Ještě taková drobnost - když chlap není těhotnej a nerodí, tak by neměl dělat gynekologa-porodníka, protože bůhvíco "z něj vypadne za rady"?

Hanka M — 6. 1. 2014 14:48

Heleno, je mi jasné, že lidé mají i psychické problémy, ale ty na nich nejsou vidět, jako fyzické změny. A to se u zdravích neodpouští, mluvím se zkušenosti.

Hanka M — 6. 1. 2014 14:50

laminanonte
Já nemůžu mít děti, protože bych na ně nestačila fyzicky. Ale důvodem jsou i mé problémy se srdcem. Mám stále pocit, že jsem neudělala dost proto, abych dítě měla.

Eva. — 6. 1. 2014 14:51

Hanka M napsal(a):

Měla jsem a mám jiné hodnoty, než ti zdraví. Oč já musela v životě bojovat, to zdraví mají automaticky, tak si toho neváží. Bylo by dobré, aby takový psycholog byl ve stejné zdravotní pozici jako já, a pak bych ho ráda poslouchala, co z něj vypadne za rady.

Nu když k tomu přistupuješ takhle, to ti ani psycholog ve tvé pozici nepomůže. Tato práce sama se sebou není vůbec o tom, co "z psychologa vypadne za rady". Dokud se ty sama z hloubi svého nitra nechceš změnit, tak ti žádný psycholog, i kdyby se rozkrájel, nepomůže.

laminanonte — 6. 1. 2014 14:52

jinak si myslím, že jsou i jiné cesty, jak přijít k dítěti..pěstounská péče, adopce. Zkus oslovit nějaký dětský domov v okolí. Říká se tomu hostitelská péče. Pro zajímavost posílám jeden odkaz, jak to funguje..

http://www.dd-lety.wz.cz/host_pece.htm

Hanka M — 6. 1. 2014 14:52

Heleno, jen si myslím, že někomu radit má větší váhu od člověka, který je podobné pozici.

helena — 6. 1. 2014 14:54

lidé mají i psychické problémy, ale ty na nich nejsou vidět, jako fyzické změny
Ale prd a vořech... jednak jsou, druhak i některý tělěsný potíže jsou dobře ukrytý.
Mám stále pocit, že jsem neudělala dost proto, abych dítě měla.
Hm... a co by sis s ním počala ve svým současným stavu?
Co zkusit nějaký dobrovolnictví... třeba jim chodit do špitálu číst pohádky?

helena — 6. 1. 2014 14:56

jen si myslím, že někomu radit má větší váhu od člověka, který je podobné pozici
Jasně... třeba ten zmiňovanej gynekolog, viď? Nebo v podstatě doktoři všeobecně... právníci - takovej spokojeně ženatej advokát tě taky nemůže kvalitně rozvést :P
Možná by sis měla uvědomit, že v "podobné pozici" jao ty je spousta dalších lidí... a někteří i v mnohem horší.

Hanka M — 6. 1. 2014 15:00

Heleno, zdraví nemocnému mnohdy (né vždy) nevěří, tedy neumí mu adekvátně pomoci. Z tohoto psychologa jsem měla stejný pocit.

helena — 6. 1. 2014 15:02

neumí mu adekvátně pomoci. Z tohoto psychologa jsem měla stejný pocit
No tak jsi ho měla změnit... v čem je problém?
Mám dojem, že jsi sice pochopitelně zahořklá, ale současně si v tom docela libuješ.

Eva. — 6. 1. 2014 15:03

Hanka M napsal(a):

Heleno, zdraví nemocnému mnohdy (né vždy) nevěří, tedy neumí mu adekvátně pomoci. Z tohoto psychologa jsem měla stejný pocit.

Tak nedělej nic a skuhrej.
Jak ty vůbec můžeš vědět, že si zdraví lidé svého zdraví neváží?
Jen ty jediná si chudinka? Chceš akorát litovat?
Jsi namyšlená a závistivá. Rochníš si ve svých bolístkách, které jsou podle tebe největší. Sebelítost není dobrý vůdce životem.

laminanonte — 6. 1. 2014 15:04

http://www.aktivnizivot.cz/aktivni-zivo … andicapem/

http://vozickar.com/jsem-na-voziku-a-cekam-miminko/

http://www.azrodina.cz/3952-trochu-jina … o-ma-tezsi

neznám tvůj zdravotní stav, ale třeba to není až tak beznadějné, jak to vidíš ty. Zkus si přečíst tyhle články a obrať se na svého ortopeda, případně gynekologa a prober to s nimi a se svým přítelem.

Hanka M — 6. 1. 2014 15:07

Nemyslím si že jsem namyšlená, ale těm ostatním závidím, to asi ano.

Eva. — 6. 1. 2014 15:07

Myslím si, že ve 41 letech je už pozdě řešit první těhotenství.

laminanonte — 6. 1. 2014 15:18

Hanka M napsal(a):

Měla jsem a mám jiné hodnoty, než ti zdraví. Oč já musela v životě bojovat, to zdraví mají automaticky, tak si toho neváží. Bylo by dobré, aby takový psycholog byl ve stejné zdravotní pozici jako já, a pak bych ho ráda poslouchala, co z něj vypadne za rady.

Vážně? Já relativně zdravá jsem a přesto jsem svůj žebříček hodnot přehodnotila. Ne kvůli sobě, ale kvůli své postižené dceři. A ta se v životě bude muset také mnoha věcí vzdát. Nejsi jediná na světě, ke komu byl osud nepříznivý. Tak se přestaň holka litovat. Věř, že na světě jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem, mnohem hůř.

Myslím, že Eva a Helena mají pravdu, že si v tom lebedíš, a že nechceš poradit, ale politovat. Jenže když tě politujeme, tak se ještě víc zahnízdíš ve své pozici chudinky. Je třeba tě nakopnout pozitivním směrem.

Hanka M — 6. 1. 2014 15:24

laminanonte
Děkuji za odkazy.
Helena, Eva: I vám děkuji za názory, měla bych se nad sebou asi ještě zamyslet.

laminanonte — 6. 1. 2014 15:35

Eva. napsal(a):

Myslím si, že ve 41 letech je už pozdě řešit první těhotenství.

pozdě možná jo, ale rozhodně to asi není nemožné :)

Wikina — 6. 1. 2014 17:29

Hani, jsi velká bojovnice a tak to nevzdávej ani teď. :)
Když mně bylo nejhůř (nebyl to  nemocný fyzický stav), tak jsem někomu pomohla. To je taková úleva a člověk se cítí hrozně vyrovnaně. Nechci si hrát tady na svatou, dělala jsem to kvůli sobě.
Nejvíc mi pomohlo, když mi někdo řekl, že se lituju. Předně jsem se urazila, a pak jsem si to uvědomila. Toto byl pro mě informační přelom.
Nevím co fyzicky zvládáš a co ne, ale vždycky to pomáhání jde nějak zařídit.
Já teda každému cpu (doporučuju :D) psa z útulku...:D.

Wikina — 6. 1. 2014 17:31

laminanonte napsal(a):

Hanka M napsal(a):

Měla jsem a mám jiné hodnoty, než ti zdraví. Oč já musela v životě bojovat, to zdraví mají automaticky, tak si toho neváží. Bylo by dobré, aby takový psycholog byl ve stejné zdravotní pozici jako já, a pak bych ho ráda poslouchala, co z něj vypadne za rady.

Vážně? Já relativně zdravá jsem a přesto jsem svůj žebříček hodnot přehodnotila. Ne kvůli sobě, ale kvůli své postižené dceři. A ta se v životě bude muset také mnoha věcí vzdát. Nejsi jediná na světě, ke komu byl osud nepříznivý. Tak se přestaň holka litovat. Věř, že na světě jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem, mnohem hůř.

Myslím, že Eva a Helena mají pravdu, že si v tom lebedíš, a že nechceš poradit, ale politovat. Jenže když tě politujeme, tak se ještě víc zahnízdíš ve své pozici chudinky. Je třeba tě nakopnout pozitivním směrem.

:supr:

helena — 6. 1. 2014 17:41

rozhodně to asi není nemožné
Hanka sama píše "Já nemůžu mít děti, protože bych na ně nestačila fyzicky." Navíc má další potíže, věk je taky nepříznivější... máš pravdu, nemožný to není - ale ověřovat si svoji schopnost donosit, porodit a vychovat potomka experimentálně na živým subjektu... nevím, no.
Za sebe bych hledala náhradní aktivity, který bych byla schopna zvládnout...

laminanonte — 6. 1. 2014 17:54

helena napsal(a):

rozhodně to asi není nemožné
Hanka sama píše "Já nemůžu mít děti, protože bych na ně nestačila fyzicky." Navíc má další potíže, věk je taky nepříznivější... máš pravdu, nemožný to není - ale ověřovat si svoji schopnost donosit, porodit a vychovat potomka experimentálně na živým subjektu... nevím, no.
Za sebe bych hledala náhradní aktivity, který bych byla schopna zvládnout...

Heleno, já mám takový pocit, že Hanka je negativní a to v každém směru. Konzultovala svůj zdravotní stav s odborným lékařem, řekl jí, že dítě nepříchází v úvahu? V odkazech které jsem jí psala, jsou maminky vozíčkářky. Leckdo z nás by si mohl myslet, že taková žena nebude schopna se o dítě postarat..a přesto dítě mají.

Také jsem psala, že neznám Hanin zdravotní stav. Skutečnost může být taková, že opravdu miminko mít nemůže, ale dost možná je to jen v její hlavě. Ne nejde to, nezvládnu to..protože jsem přece ta "chudinka postižená."

helena — 6. 1. 2014 17:58

Konzultovala svůj zdravotní stav s odborným lékařem, řekl jí, že dítě nepříchází v úvahu?
To bude něco podobnýho jako psycholog a spol... přece ji neumějí pochopit a poradit, když nejsou ve stejný situaci...

Leila — 6. 1. 2014 18:45

Hani, sice nemám žádné fyzické a psychické poškození, ale- vždycky jsem si říkala, že je fajn, že jsou různá diskuzní fóra, na která si můžeš "najet" a pokecat s lidma stejně postiženýma, nemocnýma...., pokud Ti něco je.
já mám trochu nemocný klouby a občas zabroudám na diskuze o mé nemoci. Je fajn říct si s lidma zkušenosti, co komu pomáhá, co ne, co dělat- nedělat atd...
zkoušela sis najít diskuzní fóra, kde jsou lidi, postižení jako Ty? Možná bys zjistila, že jsou na tom hůř, já nevím. Já jsem Tě nechtěla urazit, Tvoje situace je smutná, ale zkoušelas to?

Selima — 6. 1. 2014 21:39

Hanka M napsal(a):

Heleno, zdraví nemocnému mnohdy (né vždy) nevěří, tedy neumí mu adekvátně pomoci. Z tohoto psychologa jsem měla stejný pocit.

Tak si nájdi podobne postihnutého psychológa a vypočuj si jeho rady...

Selima — 6. 1. 2014 21:41

Eva. napsal(a):

Myslím si, že ve 41 letech je už pozdě řešit první těhotenství.

Myslieť si to iste môžeš, ale ty nielenže nie si postihnutá, ale ani nie si v podobnej situácii - čiže fakt radíš z pozície niekoho, kto otehotnel, keď ešte ani nechcel... a o reálnom stave Hanky nič nevieme ani jedna... Vek sám osebe nie je argument.

Selima — 6. 1. 2014 21:45

helena napsal(a):

rozhodně to asi není nemožné
Hanka sama píše "Já nemůžu mít děti, protože bych na ně nestačila fyzicky." Navíc má další potíže, věk je taky nepříznivější... máš pravdu, nemožný to není - ale ověřovat si svoji schopnost donosit, porodit a vychovat potomka experimentálně na živým subjektu... nevím, no.
Za sebe bych hledala náhradní aktivity, který bych byla schopna zvládnout...

Keby boli ryby v riti... tiež podľa mňa nevieš, čo by si robila, keby si nemala nie tri, ale ani jedno dieťa, a chcela ich mať... Rozumové argumenty sú jedna vec, ale jednak: keby sme všetci boli rozumovo zargumentované deti, nebolo by nás toľko miliárd, a druhak: túžba mať dieťa nie je z druhu tých rozumových...

xxxx — 6. 1. 2014 22:01

Hanko, pokud máš artrózu třetího stupně a lečíš se s koleny od mala a máš velké bolesti je nesmysl, abys nemohla podstoupit endoprotézy. V závažných případech je mají i mnohem mladší...doufám si zase jen někdo nevymýšlí

marvika — 6. 1. 2014 22:06

Hanko, žádnásebelítost Ti opravdu nepomůže. Mám postiženou dceru, nemá vyvinutý kotník na noze, je po 16 operacích, shánět boty je umění,bolesti má někdy dost veliké, po léčebnácha nemocnicích byla víc než dost. v současné době má přítele, 12 letého kluka, práci, která jí baví, ale věř mi, že v životě nedostala nic zadarmo. A já s ní. Těch probrečenejch nocí a výčitek-proč zrovna já musím mít postižené dítě, těch nocí, kdy jsem jí držela v náručí a snažila se ulevit od bolestí-to nikdo nespočítá. Ale vždycky jsme se vzchopily a věř mi, že žádná sebelítost Ti nepomůže. Vždycky najdeš největší pomoc na konci vlastní ruky. Tak se vzchop a nefňukej, jsou na tom lidé i hůř, nevidí, neslyší, nemají nohy, ruce, mají nevyléčitelnou nemoc. Rozhlédni se kolem sebe a uvidíš i jiné, kteří musí o své místo na slunci bojovat víc než ostatní. Tak do toho.

helena — 7. 1. 2014 7:02

tiež podľa mňa nevieš, čo by si robila
Máš pravdu, nevím... proto taky neradím, co by Hanka ne/měla dělat, ale uvažuju nad tím, co bych (asi) dělala já...

Dorka — 7. 1. 2014 13:26

Nick Vujicic, je to dole v nejakych odkazech, zadej ho googlovi a pak shledni treba jediny klip... :godlike:

laminanonte — 7. 1. 2014 15:01

tak dnes jsem zrovna viděla paní...seděla na vozíku, tlačila kočárek a za ní šel manžel a ten tlačil jí. Když se chce, tak to prostě jde..i když neříkám, že vždy.

andy75 — 19. 2. 2014 22:23

Mám tady na diskuzi roli  takové ženy, co myslí jen na peníze a je pořád nespokojená.
Dokud jsem neměla děti, vždycky, když jsem viděla postižené dítě a maminku, co veze vozík, rozbrečela jsem se i v autobuse, jinak jsem velmi tvrdá.
Říkala jsem si,že vůbec nevím, co bych na jejím místě dělala, že bych asi umřela.
Moji babičce zemřel syn u porodu, vždycky , když o tom mluvila, brečela pak na ulici, jak jsem od ní odešla.
Nikdy jsem si nepřipustila,že bych měla nějaký problém tohoto typu.
Pak jsem plánovaně po 10 vztahu otěhotněla a přála jsem si dvojčata kluky,opravdu jsem čekala dvojčata kluky, zázrak, ale v 18 týdnu jsem potratila.Hrozné a tam se najednou otočil život.
Druhé těhotenství rizikové, syn narozen ve 30. týdnu - riziko - stres.
Pak druhé dítě - syn ve stresech donošený do konce, dokonce přesně na datum porodu,velký 4,65 kg , ale autista.
Od té doby se hodně věcí změnilo  a já jsem čím dál větší zoufalec.
Celou dobu bych chtěla darovat vajíčka ženám, co mají problémy,ale je mi jasné, že kvůli autistovi to nejde.
Te´d k tobě, je jiné mít nemocné dítě nebo být nemocná sama, to chápu.
Je hrozně pozitivní, že máš partnera, to ti moc přeju.
Vím, že pro adopci a pěsrouny musíte být manželé alespoň 8 let - známí to tak měli.
Být tebou, jdu do toho nebo hledám adopci, protože takové maminky, jako ty, neřeší problémy typu, že má dítě špinavé tepláky a jiné.
je hrozně, aby tě partner podržel, moc ti to přeju...

helena — 20. 2. 2014 6:26

pro adopci a pěsrouny musíte být manželé alespoň 8 let
Nemusejí.

sidala — 20. 2. 2014 8:28

Hanka M napsal(a):

Měla jsem a mám jiné hodnoty, než ti zdraví. Oč já musela v životě bojovat, to zdraví mají automaticky, tak si toho neváží. Bylo by dobré, aby takový psycholog byl ve stejné zdravotní pozici jako já, a pak bych ho ráda poslouchala, co z něj vypadne za rady.

Nechci být jedovatá. Ale proč si nenajdeš diskuzní forum, kde jsou lidé se zdravotními problémy jako ty? Holky se tady snaží poradit, ale zřejmě podle tvých reakcí  jsou k tomu "neadekvátní" - tedy zdravé a vlastně nemají ponětí,jak ti je  ;)
Jinak samozřejmě přeju hodně štěstí, jen nevím, co bych měla (NEMĚLA) radit . Nejsem si jistá, chceš li vůbec

Dorka — 20. 2. 2014 21:53

Souhlasim se Sid... :godlike:
Bud hledej "mezi svyma", nebo se zamysli nad tim, jak reagujes na "prirozene rady a reakce"... Ne ve zlem, samozrejme... :kapitulation:

Pandorraa — 20. 2. 2014 22:51

Hanka M napsal(a):

Měla jsem a mám jiné hodnoty, než ti zdraví. Oč já musela v životě bojovat, to zdraví mají automaticky, tak si toho neváží. Bylo by dobré, aby takový psycholog byl ve stejné zdravotní pozici jako já, a pak bych ho ráda poslouchala, co z něj vypadne za rady.

Znas pohadku o pysne princezne?

maria — 23. 2. 2014 22:03

Hanka M napsal(a):

Narodila jsem se před 41 lety s tělesnou vadou (oboustraně poškozené klouby kolen). Od mala se tedy pro mě stal domov v nemocnicích, léčebnách, ortopediích, lázních atd. až do dospělosti, celkem 12 let. Od malička jsem chtěla jediné, chodit jako ostatní, chtěla jsem být zdravá. Má matka se o mě starala dobře, ale nikdy mě neobjala, nechtěla znát má přání, nepolíbila atd. Bojovala jsem sama za sebe. Naštěstí jsem byla povahou ďábel, tak jsem za každý krok tvrdě bojovala, slovo "nejde" nebo "nepůjde" jsem nesnášela. Od mala jsem chtěla jezdit po světě jako řidička náklaďáku. Auta mě přitahovala od mala, můj otec byl řidič nadměrné dopravy. Pro tento sen jsem bojovala neuvěřitelně. Dva roky jsem s lékaři bojovala za to, abych si mohla udělat ŘP B bez znaku TP, dříve žlutý trojúhelník. Nakonec jsem jej udělala na poprvé ale přišla pro mne životní rána, k ŘP C jsem už nebyla připuštěna a pány doktory jsem i po několika letech nepřekonala. Tím padnul můj sen a poprvé v životě jsem se zastavila a zeptala se sama sebe "proč zrovna já?". Nastoupila jsem jako skladová účetní a po čase jsem se vypracovala a začala učit studenty - budoucí prodavače - ekonomii prodeje. Chodila jsem s několika muži, ale po čase jim má fyzická odlišnost vadila. Ve svých 32 letech jsem poznala muže, tehdy řidiče kamionu, se kterým si rozumíme a mé postižení mu nevadí Jen mě trápí, že nemáme děti. Od počátku našeho vztahu nechal přítel toto rozhodnutí na mě. Postupem času se můj zdravotní stav rychle zhoršoval. Dnes mám oboustranou artrózu 3. stupně obou kolen, srdeční tachykardii, cévní potíže atd. Denně prožívám ukrutné bolesti kolen, natýkají mi nohy, jsem zásadně omezena v pohybu. A moje největší výhra je každý den ráno vstát, přes bolesti dojet MHD do práce a zas odpoledne domů. Endoprotézy zatím nemohu dostat, protože jsem ještě prý moc mladá a musela bych na reoperace. Už si nevážím sama sebe, už nemám sílu dál pro něco bojovat, prostě jen jsem :( Vždy, když potkám budoucí maminku s bříškem, tak probrečím celou noc. Připadám si jako stará babka, která se živí jen hrstma léků a otravuje ostatní. Jsem poměrně zlá ke svému okolí, zejména ke svému příteli, na kterém jsem dost závislá. Ponižuje mě, že musím někoho žádat o pomoc, že jsem se musela smířit se slovem "nejde".:( Prostě troska sedící za oknem a pozorující lidi. :(:(:(

Ahoj narodila jsem se se stejným postižením až na to, že mám deformované kolena i bederní klouby. Lékaři mně žvanili že bych neměla mít děti, že do 40 let budu na vozíčku, ať se nechám operovat že mně to vše polámou a nechají srust a podobný kecy.
Dnes je mi 60, mám syna a lékaře používám akorát na sepsání listin do lázní předepisování léku. Bolesti mám a to pořádné ale dá si na to zvyknout. Analgetika nežeru jen když je to fakt nutné. Hlavně si gratuluji že jsem neposlechla lékaře a porodila jsem i když jsem byla na dítě víceméně sama. Vozík určitě bude ale zatím dokonce pracuji i s prukazem těžkého postižení.Chválabohu v práci mně tolerují..
a co se týče otázek proč já a podobné nesmysly - to si zakaž - to je horší jako vypít láhev kyseliny. Věř mi že se s tím dá žít a jsou i horší postižení. Tvuj žolík je partner a na něm pracuj - není většího jedu jako samolitování. Odpověz si na otázku co bys chtěla a na tom pracuj - založ si třeba sbírku kamionu... na endoprotézách se stále pracuje a techniky se vylepšují Ty se ještě dožiješ revolučních technologii neboj a vydrž. co se týče dětí - rození dětí je výsostné právo nikoliv povinnost. Nikdy jsem nelitovala že jsem neposlechla blbý kecy. Muj syn je to nejlepší co jsem v životě dosáhla.

Modroočka — 24. 2. 2014 5:59

maria napsal(a):

Ahoj narodila jsem se se stejným postižením až na to, že mám deformované kolena i bederní klouby. Lékaři mně žvanili že bych neměla mít děti, že do 40 let budu na vozíčku, ať se nechám operovat že mně to vše polámou a nechají srust a podobný kecy.
Dnes je mi 60, mám syna a lékaře používám akorát na sepsání listin do lázní předepisování léku. Bolesti mám a to pořádné ale dá si na to zvyknout. Analgetika nežeru jen když je to fakt nutné. Hlavně si gratuluji že jsem neposlechla lékaře a porodila jsem i když jsem byla na dítě víceméně sama. Vozík určitě bude ale zatím dokonce pracuji i s prukazem těžkého postižení.Chválabohu v práci mně tolerují..
a co se týče otázek proč já a podobné nesmysly - to si zakaž - to je horší jako vypít láhev kyseliny. Věř mi že se s tím dá žít a jsou i horší postižení. Tvuj žolík je partner a na něm pracuj - není většího jedu jako samolitování. Odpověz si na otázku co bys chtěla a na tom pracuj - založ si třeba sbírku kamionu... na endoprotézách se stále pracuje a techniky se vylepšují Ty se ještě dožiješ revolučních technologii neboj a vydrž. co se týče dětí - rození dětí je výsostné právo nikoliv povinnost. Nikdy jsem nelitovala že jsem neposlechla blbý kecy. Muj syn je to nejlepší co jsem v životě dosáhla.

Marie :supr:

Hanka M — 25. 2. 2014 14:02

Zdravím všechny a děkuji za názory. Během dvou měsíců jsem přehodnotila své pro a proti a pár věcí jsem změnila. Předně jsem začala jezdit (řídit) osobní vůz. Můj přítel mi v autě upravil pedály a já pomocí ortopedické kliniky mám speciální dlahu právě na řízení auta. To je pro mě velká výhra a samozřejmě velká volnost. A co se týká dětí, to jsem si ujasnila ve chvíli, kdy v restauraci na sebe dokáží řvát a jejich maminky si v klidu hovoří. Ale že svou "rozíveností" jejich dětí otravují okolí, to maminky nezajímá. A s tím jsem se nesetkala jen jednou .(Za tohle mě určitě seřerete za živa). V té chvíli jsem si uvědomila, že je mi vlastně za stávajících podmínek super. Hanka M.

helena — 25. 2. 2014 14:12

Za tohle mě určitě seřerete za živa
Proč?
Vždyť je chvályhodný, když si uvědomuješ, že bys nedokázala vychovat dítě tak, aby se chovalo slušně...

maria — 25. 2. 2014 17:03

Jak už jsem napsala rodit děti je právo nikoli povinnost. Jsme lidé ruzní a jiný a pokud víš že chceš žít pro sebe a manžela za to tě nikdo odsuzovat nebude. Faktem je že bys to měla s dítětem omnoho těžší... tak držím palce. S tím řízením je to super. Na to jsem se zase já nepodujala. Nechci jej mejt :)