Málokdy zakládám nové téma přesto, že tu mám hodně příspěvků.
Něco mě napadlo, ale neumím to pojmenovat, nevím, čeho se chytit, jak to rozuzlovat.

Celé dětství byla pro mě mamka vzor. Chtěla jsem být taková jako je ona. Povídala si se mnou, s mýma kámoškama. Byla rozumná. (v dětství jsem měla krásné). Až v pubertě se to zlomilo. Byla jsem díky hormonům tlustá, velký prsa, snad sedmičky - a začal s mamkou boj. (nechtěla jsem poslouchat) a přišlo mi,že mě schazuje. (vždycky říkala, že jsem tlustá jako babička - máma táty, a jak jsem to slyšela, nechtěla jsem být jako babička - ta zlá tchyně, která myslela jen na sebe a neobětovala se. Mno, ted jsem zjistila, že mám hodně věcí po babičce, a že jsem ji měla hodně moc ráda a neměla s ní z pozice dětské vůbec žádný problém)
Tedy dětství jsem měla krásný - jako by vztah dcera -matka. A jak víte, tohle trvá někdy i ted. Mamka se mnou hraje hru, že se se mnou baví jako s tou pubertačkou, a já jí na tu hru vždycky skočím. A pak se chytneme. :tesi:

Byl tu jeden problém - táta alkoholik (třikrát se léčil, ale nikdy nepřestal). I když nás nikdy neuhodil, s mamkou se hádali a já se vždycky zastávala mamky.
Tohle už mám pročištěné díky Pan a její Rušce. Mám ráda tátu takovýho jaký je. Odpustila jsem si, že jsem vstupovala do jejich hry. S tátou mám prima vztah.

Zjistila jsem,že jsem celá máma. Ach ty rodinné vzorce a výchova. Chlap to prostě neudělá, musíš ty, ženský jsou silnější, nespoléhej se na něho, ty musíš zajistit chod domácnosti atd. atd. Byla jsem po mamce generálem (ano, pochopila jsem a to mi nejde zpracovat, že mamka do táty někdy šila jak do malýho caparta) jako já do svého muže.
No díky školičce jsem si i tohle uvědomila a změnila chování. Jak jsem tu psala, stala jsem se tou "slepičkou" a funguje to. Vztah v manželství se zlepšil.


No a ted k problému.
Cítím, že něco dělám špatně. S mou dcerou. Jenom ke mně si dovolí vztekat, odporovat. (už jsem to tu rozebírala). Zdá se mi, že prostě umím zpracovat vztahy s chlapyma, syny , ale s ženami ne. Nevím, co vlastně mám změnit, ale cítím, že je to jakoby to, že něco dělám, co se mi na mamce nelíbí. Ale neumím to chytit, nevím co to je.
Třeba jsem zjistila, že mamka je na vnučku přísná, že se s ní tedy někdy mazlí, ale není to to správné mazlení. Nevím. Že jí říká, co se jí nelíbí a tak, ale takovou divnou formou,která mě vadí.
Protože babičky by měly být přeci na rozmazlování, rodiče jsou na vychovávání. (aspon já jsem to tak měla, že babička  - mamka táty , ta mi nikdy nevynadala).

Jestli vám to přijde moc dlouhý, nečtěte mě. Jen sem házím svý pocity, potřebovala jsem se vypsat. Byla bych moc ráda za příspěvky, negativní i pozitvní :) který mě třeba nakopnou, co a jak.

Možná, že vím, v čem by mohl být problém. :vissla:
I když jsem se s mamkou mazlila a i jako velká holka dávala hlavu na klín, třeba při zklamání a tak. Ted v dospělosti cítím nějaký chlad mezi mnou a mamkou. Přitom se máme rádi a já si to nechci připustit, že to tak je.

Nebo - když jsem se s kámoškou pohádala, byla mamka na straně kamarádky a říkala mi, at ustoupím, a že mě je dost a tak. A když jsme byly sami, říkala, vím, jak si to myslela, ale nesmíš se hádat (dávat najevo své názory? :vissla: ) tak jakoby mě shodila před kámoškou, nikdy se mě nezastala před druhým.
A to jsem zjistila, že dělá i u vnučky.

Doted jsem si myslela, že to tak je správně. A dělala jsem to zřejmě nevědomky taky, i když mně to jako větší holce vadilo. Markétku sprdnu,že je hádavá, že nebude mít žádnou kamarádku, když je taková. A vlastně jí shhazuju. Ale třeba - když se holky zastanu - nebudu jí rozmazlovat - opičí láskou?

Duší,každej po rodičích "něco" zdědí,v chování. Já se chování své matky snažím vyvarovávat. Nesnáším to, tak se snažím se tak nechovat a zatím to docela zvládám. Protože v níže popsaných věcech po matce být nechci.
Moje matka je vcelku dobrá herečka a manipulátorka, ale ona samozřejmě tvrdí, že to není pravda. že to já jsem taková. Navíc překrucuje věci a když jí to řeknu,jsem zlá, sprostá a nevychovaná. Doufám, že nebudu jako ona. Protože podle sebe samé je hodná, mírná, submisivní, hlavně je charakterní, nelže a ona je vždycky u všeho oběť. Lidi má, podle svých slov, přečtený, mě obzvlášť, vždycky se musím smát, když mému muži vykládá historky o mně. Jsou překroucený a jinak, než se odehrály skutečně. Už jí to nevyvracím. Když se jí snažíme v něčem poradit, tak s ní manipulujeme a chceme ji odrbat. Když prodávala byt, chytře se s náma neporadila, ale poradila se s kamarádkou, takže na tom prodělala čtvrt milionu. Ale my jsme sprostí, protože kamarádka je charakter a nikdy by ji neporadila špatně. Ne, kdepak, jen doporučila máti makléře, prý svýho známýho a ten máti natáhl. Když jsem jí řekla, že ta její kamarádka je pěknej fiškus, tak mi vynadala, že ta kamarádka je jedinej rovnej člověk v jejím okolí, na rozdíl od nás :lol: Taky se ráda prezentuje, že ona má o všem přehled,všemu rozumí atd. Můj muž je stavař a když jí opravoval ten novej byt a řekl, co je jak potřeba udělat, tak mi pak řekla doslova - "že jí teklo ze zubu, když jí říkal, co se musí udělat, že teda to ne, že ona tomu rozumí a ona ví, že takhle ne a že (zase jiná) kamarádka jí taky říkala, že můj muž nemá pravdu" :lol:
To si nevybereš.
Ale já, naštěstí, tyhle její úchylky nemám a doufám, že mít nebudu.

A s malou? No tak ji rozmazluješ, no. Ale je to tvoje výchova, ne tvé matky. ty jsi za výchovu své dcery zodpovědná. Vychováváš ji pro její život nebo aby byla tvoje matka spokojená? Nedělej nic proto, aby byla spokojená tvoje matka, ale abys byla spokojená ty

A s malou? No tak ji rozmazluješ, no. Ale je to tvoje výchova, ne tvé matky. ty jsi za výchovu své dcery zodpovědná. Vychováváš ji pro její život nebo aby byla tvoje matka spokojená? Nedělej nic proto, aby byla spokojená tvoje matka, ale abys byla spokojená ty
Ne, tak jsem to nemyslela. Nevychovávám ji,aby byla spokojená moje mamka. To vůbec ne. To jsem sice kdysi měla úvahy sama se sebou, jako že jsem se něco bála udělat, že mi mamka vynadá, ale ted už ne (stejně jsem to udělala, pak měla maminka pravdu,když jsem narazila) . Dělám si podle sebe.
Spíš mě to jakoby mrzí, že se všichni tři milujeme a mamka jakoby zasahuje do mojí výchovy. :tesi:
Máma se zastává mě na úkor vnučky. A pak, když u toho není holka, mi řekne, že jí rozmazluju.
Nevím

No tak mamince řekni, že svoje dítě si vychováváš ty, podle sebe a že bys byla ráda, kdyby ti do toho nemluvila. Že když budeš potřebovat poradit, tak ji o radu požádáš sama. Rady jsou dobrý, pokud o ně stojíme, když nám někdo radí, aniž bychom to chtěli, otráví nás to.

nechtěla jsem být jako babička - ta zlá tchyně, která myslela jen na sebe a neobětovala se

tak tohle me primo prastilo do oci.

agewa napsal(a):

nechtěla jsem být jako babička - ta zlá tchyně, která myslela jen na sebe a neobětovala se

tak tohle me primo prastilo do oci.

Agewo - to byl pohled mojí mamky  na babičku jako na tchyni. Můj ne. Nevím, jestli si to nepochopila špatně, jak jsem to napsala.Mamka třeba mluví o tom, že jsem jednou na vánoce dostala od babičky tílko, které mi bylo malý. Nebo třeba jako švadlena že mi jako vnučce ušila jen jednu sukni. Že mohla víc. Mamku to jakoby nevím trápilo, že její tchyně je taková. Vidíš, ale já jako vnučka s babičkou neměla problém a nejevila se mi tak vůbec. Na nějaký tílko si ani nepamatuju.

Modroočka napsal(a):

No tak mamince řekni, že svoje dítě si vychováváš ty, podle sebe a že bys byla ráda, kdyby ti do toho nemluvila. Že když budeš potřebovat poradit, tak ji o radu požádáš sama. Rady jsou dobrý, pokud o ně stojíme, když nám někdo radí, aniž bychom to chtěli, otráví nás to.

Modročko - to není ono.
Jak je možný, že na kluky taková nebyla. A to byli uličníci, i ted je pochválí, pohladí.
Já nemám nic proti mamce, mám jí ráda takovou jaká je.
Jasně, štve mě, ale to je můj problém, ne její.
Já jí z ničeho neobviňuju, dělá jak umí nejlíp , má nás ráda, jsme její zlatíčka.
Vím, potřebuje se obětovat, potřebuje pochválit,potřebuje to. (byla nechtěné dítě a nikdo se s ní nemazlil). Umí to takhle, aby jakoby vyjádřila lásku. To už mám všechno pobraný.
Ale ještě mi něco do skládačky chybí. A cítím, že jsem v tom jako moje mamka. S klukama problémy nemám, s ženskýma ano (a ona to samé).
To je u nás ta červená linie. Určitě. Ale co to je? Jak to mám pojmenovat.
Alergie na ženy? :vissla:

ted jsem zjistila, že mám hodně věcí po babičce, a že jsem ji měla hodně moc ráda a neměla s ní z pozice dětské vůbec žádný problém...
... proti "Zjistila jsem,že jsem celá máma." - v jednom celkem souvislým textu
Kdybych z těchhle dvou výroků (v rámci možnejch a povolenejch spekulací, prosím ) zkusila vyjít, pak bych mohla z výroku třetího - "Mamka se mnou hraje hru" - usoudit, že jednak v tobě může maminka vidět to "špatný", cos "podědila" po tchýni, jednak to, co máš po ní... a to taky není jen to lepší.
S tchýní (pravděpodobně) měla podobnej vztah jako s tebou - velká matka a malá holka" - akorát v opačným gardu. Je možný, že je to ona, kdo nemá naučený chování v jedný rovnoprávný rovině - dospělá žena a dospělá žena - a tys ho od ní nemohla "odkoukat", zatímco ona "neumí jinak"...

Heli - napsala jsem to blbě. :vissla:
Jakoby cítím,že jsem po babičce (i vizáží) i některým chováním,ale bránila jsem se tomu (vždyt přeci byla ta "semetrika") . A po mámě jsem - nebo jsem celou dobu chtěla být jako ona.
Takže možná od každé něco .
Mamka mi říká ,že jsem po tátovi - horká hlava. :vissla:
S tchýní (pravděpodobně) měla podobnej vztah jako s tebou - velká matka a malá holka" - akorát v opačným gardu. Je možný, že je to ona, kdo nemá naučený chování v jedný rovnoprávný rovině - dospělá žena a dospělá žena - a tys ho od ní nemohla "odkoukat", zatímco ona "neumí jinak"
Ono pak když babička byla stará, tak se vztahy zlepšily. Ale nikdy se nijak zvlášt rády neměly. Ale dokázaly si, když jsem byla velká, povídat hodiny, mamka jí chodila koupat a tak.
Jo ten vztah rovnoprávný rovině - nevím. Co ta vnučka? Proč na ní vidí chyby (jakoby dřív viděla na mně?)
Proč mi "vadí" jaká je na vnučku, jako mamce vadilo, jaká je babička na mě. S pohledu dospělýho, dítě to vnímá jinak.

Babička - mamky máma - s tou jsem měla vztahy chladné, jen jednou nás hlídala, když byli naši na plese, zpívali jsme s ní hodně, nebo i s našima a s ní jezdili na Slovensko na dovolenou za příbuznýma, ale nepamatuju se, že bych se s ní někdy obejmula, dala pusu.
Babička měla moc vnoučat - osm dětí - a věnovala se vnukům. Vnučkám ne. Syny jakoby rozmazlila, pamatuju si jak říkala,že kluci nikdy nevyrostou, že jsou furt jak malí kluci,i jako dospělý. Ale holky ne, ty se o sebe dokážou starat sami.

Chlap to prostě neudělá, musíš ty, ženský jsou silnější, nespoléhej se na něho, ty musíš zajistit chod domácnosti... Babička měla moc vnoučat - osm dětí - a věnovala se vnukům... říkala,že kluci nikdy nevyrostou, že jsou furt jak malí kluci,i jako dospělý. Ale holky ne, ty se o sebe dokážou starat sami.
No a čemu se teda divíš? Proč se ptáš "Co ta vnučka? Proč na ní vidí chyby (jakoby dřív viděla na mně?)"? Vždyť se "ty rodinné vzorce a výchova" táhnou po ženský linii úplně jasně... a vsadím se, že zdaleka ne jen od babičky.

dusička napsal(a):

Cítím, že něco dělám špatně. S mou dcerou. Jenom ke mně si dovolí vztekat, odporovat. (už jsem to tu rozebírala). Zdá se mi, že prostě umím zpracovat vztahy s chlapyma, syny , ale s ženami ne. Nevím, co vlastně mám změnit, ale cítím, že je to jakoby to, že něco dělám, co se mi na mamce nelíbí. Ale neumím to chytit, nevím co to je.
Třeba jsem zjistila, že mamka je na vnučku přísná, že se s ní tedy někdy mazlí, ale není to to správné mazlení. Nevím. Že jí říká, co se jí nelíbí a tak, ale takovou divnou formou,která mě vadí.
Protože babičky by měly být přeci na rozmazlování, rodiče jsou na vychovávání. (aspon já jsem to tak měla, že babička  - mamka táty , ta mi nikdy nevynadala).

Jestli vám to přijde moc dlouhý, nečtěte mě. Jen sem házím svý pocity, potřebovala jsem se vypsat. Byla bych moc ráda za příspěvky, negativní i pozitvní :) který mě třeba nakopnou, co a jak.

Nevím, co máš na mysli tím, že tvá maminka s tvou dcerou - není to to správné mazlení. Jaké mazlení je správné a jaké ne? Já si myslím, že je jenom jedno mazlení.
A že babičky by měly být na rozmazlování a rodiče na vychovávání? Ty si opravdu myslíš, že když budu hlídat vnoučka, tak mu všechno povolím? I kdyby si měl ublížit, nejít spát, chodit s jídlem po celém bytě, vylévat pití... atd. Ano, babičky jsou na rozmazlování. Ale to určitě neznamená, že povolí vše, na co si vnouče vzpomene. I vnoučátka potřebují hranice. Když budeš hlídat vnouče třeba nepřetržitě 14 dní, znamená to podle tebe, že může zvlčit? :)

Mno, ale to neznamená,že by nás holky neměla ráda.
Cítím, že v tom mám prsty taky, že sem tím zasažená. Jak z toho ven?
To je určitě ten problém, že mám s holkou "problém". Beru ji jako samostatnou? Vidím na ní jenom chyby? Já bych pro ní žila. Miluju ji nade vše.
Chci tu nit přetrhnout. Nevím jak

Eva. napsal(a):

dusička napsal(a):

Cítím, že něco dělám špatně. S mou dcerou. Jenom ke mně si dovolí vztekat, odporovat. (už jsem to tu rozebírala). Zdá se mi, že prostě umím zpracovat vztahy s chlapyma, syny , ale s ženami ne. Nevím, co vlastně mám změnit, ale cítím, že je to jakoby to, že něco dělám, co se mi na mamce nelíbí. Ale neumím to chytit, nevím co to je.
Třeba jsem zjistila, že mamka je na vnučku přísná, že se s ní tedy někdy mazlí, ale není to to správné mazlení. Nevím. Že jí říká, co se jí nelíbí a tak, ale takovou divnou formou,která mě vadí.
Protože babičky by měly být přeci na rozmazlování, rodiče jsou na vychovávání. (aspon já jsem to tak měla, že babička  - mamka táty , ta mi nikdy nevynadala).

Jestli vám to přijde moc dlouhý, nečtěte mě. Jen sem házím svý pocity, potřebovala jsem se vypsat. Byla bych moc ráda za příspěvky, negativní i pozitvní :) který mě třeba nakopnou, co a jak.

Nevím, co máš na mysli tím, že tvá maminka s tvou dcerou - není to to správné mazlení. Jaké mazlení je správné a jaké ne? Já si myslím, že je jenom jedno mazlení.
A že babičky by měly být na rozmazlování a rodiče na vychovávání? Ty si opravdu myslíš, že když budu hlídat vnoučka, tak mu všechno povolím? I kdyby si měl ublížit, nejít spát, chodit s jídlem po celém bytě, vylévat pití... atd. Ano, babičky jsou na rozmazlování. Ale to určitě neznamená, že povolí vše, na co si vnouče vzpomene. I vnoučátka potřebují hranice. Když budeš hlídat vnouče třeba nepřetržitě 14 dní, znamená to podle tebe, že může zvlčit? :)

Majko, jasně, já to beru, i u babičky musí mít řád. Já to beru. Měli ho kluci, má ho i Markétka. Asi jsem to napsala nesrozumitelně, já nevím.
Nepsala jsem o tom, že bych měla něco proti tomu,když mamka řekne, ted se půjdeš umýt.
Ale když třeba holka mluví, tak jí jakoby okřikuje, a tohle neříkej, tohle nedělej, to není o povolení čehosi, ale o tom, že třeba - konkrétní případ. Holka skákala na trampolíně a zpívala svůj repertuár. Mamka byla u nás. A začala holku prudit, at přestane zpívat,že to není zpěv. Kdyby jí to řekla normálně, ale bylo to takovým divným stylem, jako kdyby holka něco dělala špatně.
Mně to nevadí, já s holkou hodně zpívám, a holka zpívá hezky, no ale vymýšlela si, nebo zkoušela zpívat nějakou písničku - v angličtině, to člověk prostě nedá.

Já vím, jsou to třeba "blbosti" ale to jsou ústřižky ze života, co mi třeba mrzí. Asi bych to neměla řešit, ona si to holka vyřeší s babičkou sama.
Ale jde mi spíš o to, abych taková nebyla podvědomě já. Dokážu dát dceři tu lásku jakou jsem dala svým synům?

Dusi, víš, co mě praštilo do očí z tvých příspěvků v tomto vlákně?
Máš tam spoustu jakoby.

cítím, že je to jakoby to, že něco dělám - Je to to, že něco dělám?
jakoby mě shodila před kámoškou - shodila před kámoškou nebo ne? Co je to jakoby?
jakoby zasahuje do mojí výchovy -zasahuje do tvé výchovy nebo ne?
aby jakoby vyjádřila lásku
Jakoby cítím,že jsem po babičce- cítíš, že jsi po babičce nebo ne?
jakoby dřív viděla na mně?

Jindy se takhle nevyjadřuješ - s tolika jakoby. Jakobys nevěděla, jestli ano nebo ne.
Třeba ti k něčemu bude, co mi padlo do oka.

dusička napsal(a):

Já vím, jsou to třeba "blbosti" ale to jsou ústřižky ze života, co mi třeba mrzí. Asi bych to neměla řešit, ona si to holka vyřeší s babičkou sama.
Ale jde mi spíš o to, abych taková nebyla podvědomě já. Dokážu dát dceři tu lásku jakou jsem dala svým synům?

Řekla bych, že se v tom zbytečně moc vrtáš. Neřeš a žij. :)

takovou divnou formou,která mě vadí
Buď jí to řekni - samozřejmě ne před malou (a počítej s tím, že se zas chytnete) nebo ji nech, ať se s vnučkou baví po svým... včetně toho mazlení a rozmazlování. To, že nemáte (nikdo nemáme) do puntíku stejnej pohled na výchovu zas tak moc nevadí - pokud teda nebudete holce jedna o druhý vykládat, jaká je "tamta" nemožná a co dělá špatně.
Základní linie výchovy by měla bejt stejná = něco se může/nesmí doma, něco u babičky a přes něco nejede vlak tam ani tam... ale samozřejmě odchylky jsou povolený a vítaný.
Beru ji jako samostatnou? Vidím na ní jenom chyby?
Jak "bereš" kluky? Jak jsi je brala?
Kdyby jí to řekla normálně, ale bylo to takovým divným stylem, jako kdyby holka něco dělala špatně.
No a? Babičce se to tak - na rozdíl od tebe - zdát může. Přece nemáte úplně stejnej pohled na svět. Fajn, babi jí řekne "přestaň", tak se přidej a pověz něco v tom smyslu "zazpíváš si až tu babička nebude - nás to ruší"... aniž bys rozebírala jak jí to řekla.

dusička napsal(a):

Ale když třeba holka mluví, tak jí jakoby okřikuje, a tohle neříkej, tohle nedělej, to není o povolení čehosi, ale o tom, že třeba - konkrétní případ. Holka skákala na trampolíně a zpívala svůj repertuár. Mamka byla u nás. A začala holku prudit, at přestane zpívat,že to není zpěv. Kdyby jí to řekla normálně, ale bylo to takovým divným stylem, jako kdyby holka něco dělala špatně.
Mně to nevadí, já s holkou hodně zpívám, a holka zpívá hezky, no ale vymýšlela si, nebo zkoušela zpívat nějakou písničku - v angličtině, to člověk prostě nedá.

Tomuhle rozumím. To by se mi taky nelíbilo. To si myslím, že by babička dělat neměla.

Majko,Heli - dík :par:
Jakoby - možná proto, že to prostě nevím na stoprocent, že to tak je. URčitě to mamka myslela jinak, než jsem já jako dítě pochopila.
Chci říct - neschazujeme se navzájem před dětma.
Beru ji jako samostatnou? Vidím na ní jenom chyby?
Jak jsem se chovala ke klukům? Přijde mi, že stejně jako k holce. Nemůžu říct, že bych dělala nějaký rozdíly. Kluci jsou taky "rozmazlení". Spali se mnou taky v jedný posteli atd. Hodně je chválím, všechny tři. (kvůli tomu,aby neměli nízké sebevědomí jako jsem měla já, manžel)
Asi to moc řeším.

vis , co je zvlastni?
rikas, ze .....že jsem ji měla hodně moc ráda a neměla s ní z pozice dětské vůbec žádný problem.......... o babicce

a presto

vždycky říkala, že jsem tlustá jako babička - máma táty, a jak jsem to slyšela, nechtěla jsem být jako babička - ta zlá tchyně, která myslela jen na sebe a neobětovala se
Jakoby cítím,že jsem po babičce (i vizáží) i některým chováním,ale bránila jsem se tomu (vždyt přeci byla ta "semetrika") . A po mámě jsem - nebo jsem celou dobu chtěla být jako ona.

Zrejme jsi priliz ovlivnitelna pohledem sve matky a nedokazes jednat a mit nazory sama za sebe. uz jsem si toho vsimla, ze jsi stale v opozici ke sve matce. vse hodnotis tim, co ona na to.

Jak jsem se chovala ke klukům? Přijde mi, že stejně jako k holce.
No a taky vyrostli... a neřekla bych (aspoň podle tvýho psaní), že by s nimi byly nějaký větší starosti. Tak si je nedělej ani s holkou... a (už jsem to kdysi říkala) "neper se" furt s tou mámou...

Ale když třeba holka mluví, tak jí jakoby okřikuje, a tohle neříkej, tohle nedělej, to není o povolení čehosi, ale o tom, že třeba - konkrétní případ. Holka skákala na trampolíně a zpívala svůj repertuár. Mamka byla u nás. A začala holku prudit, at přestane zpívat,že to není zpěv. Kdyby jí to řekla normálně, ale bylo to takovým divným stylem, jako kdyby holka něco dělala špatně.
Mně to nevadí, já s holkou hodně zpívám, a holka zpívá hezky, no ale vymýšlela si, nebo zkoušela zpívat nějakou písničku - v angličtině, to člověk prostě nedá.

chápu, že ti to nevadí, ale mě by to určitě vadilo :kapitulation: stejně jako tvé mamince. ta si pravděpodobně chtěla s tebou popovídat a do toho malá "zpívala" . já bych ji neokřikovala,  ale rozloučila bych se a odešla. víš,  ony dětičky nemusí být pokaždé středem pozornosti :kapitulation:

Mně to jako babičce nevadí. Jen ať si zpívá, jak je mu libo. :jojo: My si toho s jejich maminkou ještě napovídáme. :jojo: Zpíváním nic špatného nedělá. I když nezpívá zrovna jako Zlatý slavík. :) Má vnoučátka jsou pořád středem mé pozornosti. :jojo:

Mě babičky mých dětí hodně naučily. Především tomu, jakou babičkou nebýt mým vnoučátkům. Studenou a nelaskavou a samé zákazy a příkazy. Za to jsem jim moc vděčná.

Zrejme jsi priliz ovlivnitelna pohledem sve matky a nedokazes jednat a mit nazory sama za sebe. uz jsem si toho vsimla, ze jsi stale v opozici ke sve matce. vse hodnotis tim, co ona na to.
Agewo - ano, tak jsem to měla, teď už ne. I když, možná podvědomě to tam je někde zasunutý. Kdo ví, že mi to naskočí,dřív než se přistihnu.
Jinak názory mám sama za sebe, i když se to mamce třeba nelíbí.
A zjistila jsem jedno a využívám toho.
Např. když jsem chtěla foták, tak mi ho manžel koupil. Kdybych si ho koupila já,tak by mamka měla kecy, že utrácím,když to koupí můj manžel, pochválí ho, že na mě myslí.
S mamkou se hádat nechci, ona je chápavá a citlivá. Kolikrát se mě omluvila, když jsme rozebírali věci, že jí to mrzí,že na mě taková byla, objasnili jsme si situaci. Ted jsme si blíž.
Ale prostě to tam "něco" bude pořád. Ale chci to pustit. NEchci se tím zabývat. Nechci to s mamkou donekonečna rozebírat, ono jí to pak trápí, že jsem to jako dítě probrala jinak.

aprill napsal(a):

Ale když třeba holka mluví, tak jí jakoby okřikuje, a tohle neříkej, tohle nedělej, to není o povolení čehosi, ale o tom, že třeba - konkrétní případ. Holka skákala na trampolíně a zpívala svůj repertuár. Mamka byla u nás. A začala holku prudit, at přestane zpívat,že to není zpěv. Kdyby jí to řekla normálně, ale bylo to takovým divným stylem, jako kdyby holka něco dělala špatně.
Mně to nevadí, já s holkou hodně zpívám, a holka zpívá hezky, no ale vymýšlela si, nebo zkoušela zpívat nějakou písničku - v angličtině, to člověk prostě nedá.

chápu, že ti to nevadí, ale mě ty to určitě vadilo :kapitulation: stejně jako tvé mamince. ta si pravděpodobně chtěla s tebou popovídat a do toho malá "zpívala" . já bych ji neokřikovala,  ale rozloučila bych se a odešla. víš,  ony dětičky nemusí být pokaždé středem pozornosti :kapitulation:

Njn, maminka si se mnou povídá a holka žárlí. Když si povídám s holkou před mamkou, žárlí máma. A já abych se rozpůlila.
Jsem to vyřešila jinak. Začala jsem zpívat jinou známou písničku a chytly se obě dvě. :rolleyes:

dusička napsal(a):

Njn, maminka si se mnou povídá a holka žárlí. Když si povídám s holkou před mamkou, žárlí máma. A já abych se rozpůlila.
Jsem to vyřešila jinak. Začala jsem zpívat jinou známou písničku a chytly se obě dvě. :rolleyes:

Jak víš, že žárlí? Tohle mě zaujalo i překvapilo. Nenapadlo by mě přemýšlet v těchto intencích. Nenapadlo mě, že když si povídám s mámou nebo s dcerou, ta druhá by žárlila.
Proč ženy (nebo jenom ty?) ve vašem rodě takhle mezi sebou bojují?
Můžeš to změnit. Přestaň bojovat ty. Co když nežárlí a je to jenom tvůj pocit?
Já bych přestala řešit takové věci, jaké řešíš ty. Jestli někdo žárlí-nežárlí, jaký názor má tvá máma, atd. Jen bych přijímala, co přichází a pozorovala.

K tomu žárlení - nevidíš to tam proto, že stále uvnitř nemáš vyřešen vztah tvé mámy a tvé sestry a žárlíš na něj?

Nechci to s mamkou donekonečna rozebírat, ono jí to pak trápí, že jsem to jako dítě probrala jinak.
Co ji trápí? Přece je obvyklý, žes "to jako dítě probrala jinak" a jako dopělá taky jinak. Jenže vy s maminkou máte pořád ten vztah máma-dítě... zdá se mi (už dávno), že ona nechce připustit, že už jsi "velká" - a ty na ni pořád reguješ tím dětským způsobem. Proč? Protože způsob hádka-uražení-omluva-odpuštění-usmíření je "jistota"? Jistota, že je všechno, jak má bejt, když to takhle funguje pár desítek let?
maminka si se mnou povídá a holka žárlí. Když si povídám s holkou před mamkou, žárlí máma
Jedna je malá, druhá stará... jsou myšlením a tedy i reakcema k sobě blíž. Ale v tomhle případě by měla mít "přednost" máma - jednak by se dcerka měla naučit, že nebude vždycky jen po jejím a ani si to nevynutí (viz ten zpěv - to bylo zřejmě pouhý předvádění se = "všímej/te si mě"), jednak by už měla pomalu umět pochopit, že s ní jsi doma pořád, ale babička je návštěva a návštěvy mají jistá, řekněme, "práva". Ono se jí to bude hodit i později, tohle poznání.
A mamince bych řekla, že jsem samozřejmě ráda, když přijde, ráda si s ní dám kafe a kus drbu... ale na celou tu dobu žábě pusu zavřít nejde. Nakonec slečna půjde do školy a jestli to půjde nějak srovnat s tvojí prací, můžete se s maminkou občas sejít samy dvě.

Eva. napsal(a):

dusička napsal(a):

Njn, maminka si se mnou povídá a holka žárlí. Když si povídám s holkou před mamkou, žárlí máma. A já abych se rozpůlila.
Jsem to vyřešila jinak. Začala jsem zpívat jinou známou písničku a chytly se obě dvě. :rolleyes:

Jak víš, že žárlí? Tohle mě zaujalo i překvapilo. Nenapadlo by mě přemýšlet v těchto intencích. Nenapadlo mě, že když si povídám s mámou nebo s dcerou, ta druhá by žárlila.
Proč ženy (nebo jenom ty?) ve vašem rodě takhle mezi sebou bojují?
Můžeš to změnit. Přestaň bojovat ty. Co když nežárlí a je to jenom tvůj pocit?
Já bych přestala řešit takové věci, jaké řešíš ty. Jestli někdo žárlí-nežárlí, jaký názor má tvá máma, atd. Jen bych přijímala, co přichází a pozorovala.

K tomu žárlení - nevidíš to tam proto, že stále uvnitř nemáš vyřešen vztah tvé mámy a tvé sestry a žárlíš na něj?

Duši, zaujalo mně to samé jako Evu! Také mě moc překvapil pojem žárlení ve vztahu matka - dcera - vnučka. V těchto vztazích by žádné žárlení nemělo být, nenapadlo by mě vůbec o tom přemýšlet v této rovině.
Tady možná bude zakopaný pes, jak píše Eva: proč ženy ve vašem rodě mezi sebou takhle bojují? Pokud to není tedy jen tvá představa...

Duši, podrobně jsem to nečetla, ale já myslím, že ty jsi svoji mámu přijala se vším všudy, ale ještě ses jí nepustila...
Jakoby sis chtěla tu pozici dcery konečně užít.
Jenže tam je těch "pozic" víc :)
Třeba:
dospělá žena - dospělá žena
matka - matka
Nemíchej to.

Děkuju :par:
Pan - jakpak mám přijít na to, pustit v sobě tu dceru. Vždyt jsem stále její dcera, i když jsem dospělá.
To žárlení - nevím no, jsou to moje domněnky možná.
Pamatuju si, že když jsme chodili na návštěvu k mojí babičce (k té od táty) mamka mi tam vždycky nadávala, a říkala, ty vždycky zlobíš jenom u babičky. (nikdy jinde jsem nezlobila). No nezapadá to do sebe?
Heli - máš pravdu v tom, že když holka je třeba venku, tak si s mamkou pokecám. Ona povídá, chce se vypovídat, tak jí poslouchám, a tak. Prostě drbeme. Jak jsme tři, tak už si skáčeme do řeči. A ted mi napadlo, že je to vlastně i tak se ségrou. My si chceme se ségrou povídat, a mamka nám taky do toho mluví. Pak mě okřikuje, at jsem chvíli ticho.
Takže si můžeme podat ruce. (když jsme se ségrou sami, tak je to taky ok).

dusička napsal(a):

Děkuju :par:
Pan - jakpak mám přijít na to, pustit v sobě tu dceru. Vždyt jsem stále její dcera, i když jsem dospělá.

Probůh to přece po tobě nikdo nechce, abys v sobě pustila dceru. Vždycky budeš dcerou své matky a vždycky si to můžeš užívat.
Jenže jsi taky už dospělá.
A mimo jiné jsi už i ty sama matkou.

Prostě jen tyhle životní role nemíchej mezi sebou. Jsi sice všechno zároveň, ale také jsi jedno po druhém.

Vůči matce jsi její dcera, můžeš být vždy, když to potřebuješ i malou holčičkou, která jsi jde pro radu a pohlazení.
Jsi ale stejně jako ona už dospělá žena, takže ji musíš respektovat, ale nemusíš ji poslouchat, řídit se tím, co chce ona, stále se ohlížet na to, co na tvé jednání ona...

Vůči své dceři jsi její matka. Nemůžeš s ní soupeřit, žárlit na ni. Musíš ji ochraňovat a dávat pocit jistoty, pomalu ji učit, jak se od tebe samotné "oprostit" - stát se dospělou ženou.

Dospělost se neměří roky, které nám ubíhají, ani chytrostí či vědomostmi, které v životě získáme, ale moudrostí, kterou vstřebáme a žijeme ;)

Pan - děkuju za slova.
s tou dcerou - ano taková jsem matka :jojo: takže chápu správně.
Takže ani nemusím od sebe odpoutat tu malou holku, můžu taková být. ;) když chci. A někdy se cítit jako dospělá, když se bavíme s mamkou o "dospěláckých" věcech
Nemíchám ty role, jen jsem si myslela, že je špatně cítit se jako dcera.

Dušičko,
úplně mě mrazí, když čtu Tvoje příspěvky...
Mám to podobně. Já celý život "trpím" tím, že mě mamka neměla ráda stejně jako bráchu. Brácha byl pořád preferován, když jsme něco vyvedli, tak sprdla mě... byla jsem přece ta starší..
Dodnes je brácha její miláček, byť už si taky žije svůj život a já jsem ta druhá..

Říkala jsem si, že nikdy nebudu stejná jako máma. že moje dcera tohle nikdy neprožije.. Jo houby. Dokud byla sama, tak byla střed mého vesmíru. Od té doby, co se mi narodil syn, tak je odsunuta na druhou kolej. Moc se tomu bráním, ale vůbec mi to nejde. Vždyť už malý není žádné miminko, nepotřebuje mě mít neustále pro sebe. Potřebuje mě i dcera, ale já to v sobě nějak neumím přecvaknout :grater: :grater:
Vím, že je to tím, že mě mamka téhle lásce nenaučila, ale přece bych se to mohla naučit já sama. Ale jak???...

Holky, já teda nevím, jestli to moc neřešíte. To je snad ve všech rodinách, že si starší sourozenec myslí, že mladší je preferovanější. A to jenom proto, že je mladší, čili potřebuje větší péči, to není odsunutí na vedlejší kolej, i když děti to tak velice často vnímají. Samozřejmě záleží hodně na rodičích. Já to znám taky - jako malá jsem byla pořád okřikovaná a občas bitá. Mladší bráška ne. Z mého dětského pohledu. V dospělosti to vidím úplně jinak - já jsem opravdu daleko víc zlobila a byla jsem na rozdíl od bráchy pěkně vzpurná. Ale že bych tím trpěla, nebo to dokonce trvalo až do dnes - no to rozhodně ne. A nějaké mezigenerační žárlení, no to už si vůbec nedokážu představit. U nás - když se naoko babička spojí s vnukem proti mě, tak si to všichni užíváme, máme z toho srandu. A já jsem ráda, že drží při sobě, spiklenci jedni.

dusička napsal(a):

Njn, maminka si se mnou povídá a holka žárlí. Když si povídám s holkou před mamkou, žárlí máma. A já abych se rozpůlila.
Jsem to vyřešila jinak. Začala jsem zpívat jinou známou písničku a chytly se obě dvě. :rolleyes:

Jak mamka, to nevím, Duši. Ale Markétka vůbec nemusí žárlit...........možná se chce taky účastnit debaty, nebýt mimo, ale samosebou nerozumí. Nechytá přesně dospělou mluvu. My to děláme tak, že když uznáme, že to dítě by se taky chtělo (a mohlo) účastnit, tak jim to překládáme do jednodušší verze. Tuhle mně to napadlo i u kamarádky, když její holčička takhle začla "zlobit" Zeptala jsem se - dověděla jsem se, že opravdu, že by chtěla vědět a přispět, přeložila jsem a byl klid :)
Mmch, jak ty říkáš, že malá zlobí, jen když je s tebou, tak tomu já říkám "syndrom matky na horizontu". Moje děti to dělaly taky - jak jsem zmizla, vzorný, báječný vychovaný...........dneska s odstupem a se zkušenostmi s vnučkou vidím, že je to vlastně ohromná věc; ty děti si totiž MŮŽOU DOVOLIT být protivný, zlobivý a jánevímco. Jsou u tebe v bezpečí, tak proto :pussa:

Zuzina napsal(a):

Dušičko,
úplně mě mrazí, když čtu Tvoje příspěvky...
Mám to podobně. Já celý život "trpím" tím, že mě mamka neměla ráda stejně jako bráchu. Brácha byl pořád preferován, když jsme něco vyvedli, tak sprdla mě... byla jsem přece ta starší..
Dodnes je brácha její miláček, byť už si taky žije svůj život a já jsem ta druhá..

Říkala jsem si, že nikdy nebudu stejná jako máma. že moje dcera tohle nikdy neprožije.. Jo houby. Dokud byla sama, tak byla střed mého vesmíru. Od té doby, co se mi narodil syn, tak je odsunuta na druhou kolej. Moc se tomu bráním, ale vůbec mi to nejde. Vždyť už malý není žádné miminko, nepotřebuje mě mít neustále pro sebe. Potřebuje mě i dcera, ale já to v sobě nějak neumím přecvaknout :grater: :grater:
Vím, že je to tím, že mě mamka téhle lásce nenaučila, ale přece bych se to mohla naučit já sama. Ale jak???...

Zuzi - já to mám jinak.
Mamka mě měla stejně ráda jako ségru. Jenomže tím jak jsem byla starší, rozumnější, samostatnější, tak na mě kladla větší nároky.
Nevím, co třeba když prcek spí , s dcerou si zahrát ty její hry, jen vy dvě. Aspon na chvilku být spolu samy bez brášky.

lupina montana napsal(a):

dusička napsal(a):

Njn, maminka si se mnou povídá a holka žárlí. Když si povídám s holkou před mamkou, žárlí máma. A já abych se rozpůlila.
Jsem to vyřešila jinak. Začala jsem zpívat jinou známou písničku a chytly se obě dvě. :rolleyes:

Jak mamka, to nevím, Duši. Ale Markétka vůbec nemusí žárlit...........možná se chce taky účastnit debaty, nebýt mimo, ale samosebou nerozumí. Nechytá přesně dospělou mluvu. My to děláme tak, že když uznáme, že to dítě by se taky chtělo (a mohlo) účastnit, tak jim to překládáme do jednodušší verze. Tuhle mně to napadlo i u kamarádky, když její holčička takhle začla "zlobit" Zeptala jsem se - dověděla jsem se, že opravdu, že by chtěla vědět a přispět, přeložila jsem a byl klid :)
Mmch, jak ty říkáš, že malá zlobí, jen když je s tebou, tak tomu já říkám "syndrom matky na horizontu". Moje děti to dělaly taky - jak jsem zmizla, vzorný, báječný vychovaný...........dneska s odstupem a se zkušenostmi s vnučkou vidím, že je to vlastně ohromná věc; ty děti si totiž MŮŽOU DOVOLIT být protivný, zlobivý a jánevímco. Jsou u tebe v bezpečí, tak proto :pussa:

Lupi- to není žárlení , že máma má ráda babičku a mně ne. Ale žárlení , že si s ní víc povídá a já bych chtěla taky. Máme si všichni tolik co říct. Taky to tak děláme, když se ptá a zapojuje se do hovoru, tak jí to vysvětlujeme (zjednodušeně, aby si vzala třeba ponaučení, nebo pochopení, proč o tom povídáme)
Jojo, trpím syndromem matky na horizontu. Lupi dík :par:

dusička napsal(a):

Modroočka napsal(a):

No tak mamince řekni, že svoje dítě si vychováváš ty, podle sebe a že bys byla ráda, kdyby ti do toho nemluvila. Že když budeš potřebovat poradit, tak ji o radu požádáš sama. Rady jsou dobrý, pokud o ně stojíme, když nám někdo radí, aniž bychom to chtěli, otráví nás to.

Modročko - to není ono.
Jak je možný, že na kluky taková nebyla. A to byli uličníci, i ted je pochválí, pohladí.
Já nemám nic proti mamce, mám jí ráda takovou jaká je.
Jasně, štve mě, ale to je můj problém, ne její.
Já jí z ničeho neobviňuju, dělá jak umí nejlíp , má nás ráda, jsme její zlatíčka.
Vím, potřebuje se obětovat, potřebuje pochválit,potřebuje to. (byla nechtěné dítě a nikdo se s ní nemazlil). Umí to takhle, aby jakoby vyjádřila lásku. To už mám všechno pobraný.
Ale ještě mi něco do skládačky chybí. A cítím, že jsem v tom jako moje mamka. S klukama problémy nemám, s ženskýma ano (a ona to samé).
To je u nás ta červená linie. Určitě. Ale co to je? Jak to mám pojmenovat.
Alergie na ženy? :vissla:

Môže to byť niečo v jej nastavení - podvedomom - to neprerobíš. Maximálne sa môžeš snažiť nebyť tiež taká...
Moja mama je fajn, ale chlapov má na úžanom piedestáli a ženské naň nikdy nemôžuu., aj keby sa neviemčo... potentočkovali. Proste tých pár gramov mäsa navyše robí z chlapov bohov. :D Je to na smiech, ale už to beriem také, ako to je... aj mamu. Nie je to moje, je to jej - a ona s tým musí žiť. Keď vidím, že to nenápadne hustí do mojej neterky, tak  potom malú vezmem nabok a nekonfrontančou formou jej poviem môj pohľad - hádam vyvažujúci. To je všetko, čo sa s tým dá robiť.

To je snad ve všech rodinách, že si starší sourozenec myslí, že mladší je preferovanější.
A naopak... starší má zas jiný "privilegia", který mladší nemá a ani vzhledem k věku mít nemůže.

Moje děti to dělaly taky - jak jsem zmizla, vzorný, báječný vychovaný.
Má oblíbená otázka v tý době zněla "Opravdu mluvíš/mluvíte o MEJCH dětech?"
Jsou u tebe v bezpečí, tak proto
Jojo... bezpečí jako červená nit... dřív matky zaháněly šavlozubý tygry nebo začarovávaly oubytě... nejsme na tom dneska líp?

dusička napsal(a):

Zuzina napsal(a):

Dušičko,
úplně mě mrazí, když čtu Tvoje příspěvky...
Mám to podobně. Já celý život "trpím" tím, že mě mamka neměla ráda stejně jako bráchu. Brácha byl pořád preferován, když jsme něco vyvedli, tak sprdla mě... byla jsem přece ta starší..
Dodnes je brácha její miláček, byť už si taky žije svůj život a já jsem ta druhá..

Říkala jsem si, že nikdy nebudu stejná jako máma. že moje dcera tohle nikdy neprožije.. Jo houby. Dokud byla sama, tak byla střed mého vesmíru. Od té doby, co se mi narodil syn, tak je odsunuta na druhou kolej. Moc se tomu bráním, ale vůbec mi to nejde. Vždyť už malý není žádné miminko, nepotřebuje mě mít neustále pro sebe. Potřebuje mě i dcera, ale já to v sobě nějak neumím přecvaknout :grater: :grater:
Vím, že je to tím, že mě mamka téhle lásce nenaučila, ale přece bych se to mohla naučit já sama. Ale jak???...

Zuzi - já to mám jinak.
Mamka mě měla stejně ráda jako ségru. Jenomže tím jak jsem byla starší, rozumnější, samostatnější, tak na mě kladla větší nároky.
Nevím, co třeba když prcek spí , s dcerou si zahrát ty její hry, jen vy dvě. Aspon na chvilku být spolu samy bez brášky.

Duši, máš určitě pravdu, ale problém je to, že mě to NEBAVÍ :grater: Musím se děsně přemlouvat, abych se ji věnovala. To je ten můj problém. Prostě ten dětský obličejíček malého ve mě vyvolává záplavu citů, ale ona ne :grater:
Nevím, kdy k tomu došlo, ale je to tak. Ach jo..
Mám ji ráda, hodně, ale malého prostě víc. A děsně s tím bojuju. Cítím, že ona to ví, proto mě pořád vytáčí svýma řečma. Na svůj věk je až moc chytrá a ví přesně, jak mě vytočit... je to začarovaný kruh a já nevím, jak z něj...

Nijako. Ona to nejako prežije, ale odcudzíte sa, ty už naveky budeš preferovať syna a raz sa budeš čudovať, prečo má tvoja dcéra radšej svojho otca/svokru/muža/deti/hocikoho ako teba.  A kruh sa uzavrie....

Zuzi, dcerka tě dokáže vytočit, syn (ještě) ne. Proto možná Tvůj rozdílný přístup. Selima píše o možném odcizení. Ano, to se může stát, ale i to se dá časem napravit.
Trošku mě Tvůj příspěvek donutil zamyslet se nad svým zlobením a vzpurností v dětství. Neuměla jsem dát city najevo, zatímco brácha ano. Když jsme dostali trest - např. jsem museli nějakou dobu klečet v koutě v koutě, já klečela pořád a dlouho, odmítla jsem si stoupnou, zatímco brácha se už dávno s mamkou mazlil....Taky jsem velice dobře věděla, jak mamku vytočit a rozčílit do běla(někdy mě to i bavilo) Ano, odcizily jsme se a jeden čas hodně, ale pak to přešlo, hodně věcí jsme si vysvětlily a vše je dobré. Ale musely jsme obě dost zapracovat a chtělo to čas.
Asi je normální, že máš blíž k dítěti, které je milé, přítulné. A jak píšeš, určitě je máš ráda oba stejně, jenom mít ráda chlapce je asi snazší....

helena napsal(a):

Moje děti to dělaly taky - jak jsem zmizla, vzorný, báječný vychovaný.
Má oblíbená otázka v tý době zněla "Opravdu mluvíš/mluvíte o MEJCH dětech?"

Já jsem se aktivně vyptávala - vedoucích, učitelů, známých a podobně. A poslouchala jsem to, jako čtyřleťák pohádku :lol: Musela jsem u toho vypadat opravdu neodolatelně :lol:

Zuzi, já bych souhlasila se Selimkou - sama jsem z takového hnízda a s postojem svojí mámy se víceméně úspěšně/neúspěšně vyrovnávám dodnes. :rolleyes: Ty si to alespoň uvědomuješ, což je vždycky první krok k nápravě......ovšem co s tím, to bohužel netuším.......

Zuzi - tak mě napadlo, nešlo by dát třeba na viditelné místo album, fotku dcerky, když byla miminko? Nebo si vzpomenout na tu dobu, když byla rozkošná a k zulíbání?
Někde jsem četla (a můžu potvrdit) kluci jsou takoví malí milenci, s mámou to umí. Udělej kukadla a mámy jsou na měkko. Holky to maj těžší. A dělaj si to i sami (nevědomky) . Zkoušeš poposunovat hranice (jsou držkatí a s mamkou diskutujou). Kluci vědí, kdy maj přestat a neodmlouvaj.
Asi bych přemýšlela o odborníkovi,aby to s tebou probrala. Napadla mě kineziologie :vissla:

dusička napsal(a):

Zuzi - tak mě napadlo, nešlo by dát třeba na viditelné místo album, fotku dcerky, když byla miminko? Nebo si vzpomenout na tu dobu, když byla rozkošná a k zulíbání?
Někde jsem četla (a můžu potvrdit) kluci jsou takoví malí milenci, s mámou to umí. Udělej kukadla a mámy jsou na měkko. Holky to maj těžší. A dělaj si to i sami (nevědomky) . Zkoušeš poposunovat hranice (jsou držkatí a s mamkou diskutujou). Kluci vědí, kdy maj přestat a neodmlouvaj.
Asi bych přemýšlela o odborníkovi,aby to s tebou probrala. Napadla mě kineziologie :vissla:

no, to taky není pravda. je to kus od kusu...

Tak s tim problem nemam,ze bych jedno dite mela radci.Ale spise se snazim pomahat tomu slabsimu.Ale je fakt,ze vice si rozumim s dcerou.Rada je mam obe stejne.

eremuruss napsal(a):

Tak s tim problem nemam,ze bych jedno dite mela radci.Ale spise se snazim pomahat tomu slabsimu.Ale je fakt,ze vice si rozumim s dcerou.Rada je mam obe stejne.

moje segra tuhle roli (ja chudinka nestastna, smutna, opustena...)zvladala a zvlada cely zivot dobre. A to tak dobre, ze napr. v dobe kdy ja byla sama s dvema detma, bez alimentu a s dluhy - muselo se pomahat sestre, protoze ona ma deti tri a manzel ( IT programator) ji nepomaha l .:D

Zuzina napsal(a):

dusička napsal(a):

Zuzina napsal(a):

Dušičko,
úplně mě mrazí, když čtu Tvoje příspěvky...
Mám to podobně. Já celý život "trpím" tím, že mě mamka neměla ráda stejně jako bráchu. Brácha byl pořád preferován, když jsme něco vyvedli, tak sprdla mě... byla jsem přece ta starší..
Dodnes je brácha její miláček, byť už si taky žije svůj život a já jsem ta druhá..

Říkala jsem si, že nikdy nebudu stejná jako máma. že moje dcera tohle nikdy neprožije.. Jo houby. Dokud byla sama, tak byla střed mého vesmíru. Od té doby, co se mi narodil syn, tak je odsunuta na druhou kolej. Moc se tomu bráním, ale vůbec mi to nejde. Vždyť už malý není žádné miminko, nepotřebuje mě mít neustále pro sebe. Potřebuje mě i dcera, ale já to v sobě nějak neumím přecvaknout :grater: :grater:
Vím, že je to tím, že mě mamka téhle lásce nenaučila, ale přece bych se to mohla naučit já sama. Ale jak???...

Zuzi - já to mám jinak.
Mamka mě měla stejně ráda jako ségru. Jenomže tím jak jsem byla starší, rozumnější, samostatnější, tak na mě kladla větší nároky.
Nevím, co třeba když prcek spí , s dcerou si zahrát ty její hry, jen vy dvě. Aspon na chvilku být spolu samy bez brášky.

Duši, máš určitě pravdu, ale problém je to, že mě to NEBAVÍ :grater: Musím se děsně přemlouvat, abych se ji věnovala. To je ten můj problém. Prostě ten dětský obličejíček malého ve mě vyvolává záplavu citů, ale ona ne :grater:
Nevím, kdy k tomu došlo, ale je to tak. Ach jo..
Mám ji ráda, hodně, ale malého prostě víc. A děsně s tím bojuju. Cítím, že ona to ví, proto mě pořád vytáčí svýma řečma. Na svůj věk je až moc chytrá a ví přesně, jak mě vytočit... je to začarovaný kruh a já nevím, jak z něj...

Jednoduše: obrať se k té malé ukřivděné holčičce, kterou odstrkují kvůli bratříčkovi a kterou máš v sobě.
Pokud ji nevyléčíš, bude tohle pokračovat přes další generaci - tvoje dcera nejspíš tenhle vzor zkopíruje i u svých dětí...
Pokud to opravdu chceš zastavit, nezbyde to, než se začít "hrabat" sama v sobě. A bude to bolet, na to se připrav.
Ale pokud to uděláš dobře, bude to nesmírně osvobozující a narovnáš si vztah nejen s dcerou,ale i s matkou, bratrem....

Kdybych tohle žila já, jdu nejprve na rodinné konstelace, kde bych si postavila svou původní rodinu a pak bych šla k nějakému dobrému koučovi - terapeutovi, který by mi to pomohl rozmotat a narovnat.

aprill napsal(a):

dusička napsal(a):

Zuzi - tak mě napadlo, nešlo by dát třeba na viditelné místo album, fotku dcerky, když byla miminko? Nebo si vzpomenout na tu dobu, když byla rozkošná a k zulíbání?
Někde jsem četla (a můžu potvrdit) kluci jsou takoví malí milenci, s mámou to umí. Udělej kukadla a mámy jsou na měkko. Holky to maj těžší. A dělaj si to i sami (nevědomky) . Zkoušeš poposunovat hranice (jsou držkatí a s mamkou diskutujou). Kluci vědí, kdy maj přestat a neodmlouvaj.
Asi bych přemýšlela o odborníkovi,aby to s tebou probrala. Napadla mě kineziologie :vissla:

no, to taky není pravda. je to kus od kusu...

Ano, taky si myslím, že nelze zevšeobecňovat.
Pravdou ale je, že dítě se učí v rodině - co vidí, to pak přenáší do svého života, kopíruje vzorce chování, protože nic jiného ani dělat nemůže.
Jenže když dospějeme, máme možnost spoustu věcí změnit. Nezměníme vše, ale některé postoje a to, jak se chováme v určitých situacích, k určitým lidem, změnit můžeme.
Především můžeme změnit, jak se chováme sami k sobě.

A spoustu vzorců, které si neseme, včetně charakterových a povahových rysů můžeme alespoň zjemnit.
Například cholerik bude vždy cholerikem, jen pokud se s tím srovná, nemusí při každém podnětu hned zmlátit celou rodinu a rozflákat zařízení bytu, stačí, když ve sklepě hodinu buší do boxerského pytle.

agewa napsal(a):

eremuruss napsal(a):

Tak s tim problem nemam,ze bych jedno dite mela radci.Ale spise se snazim pomahat tomu slabsimu.Ale je fakt,ze vice si rozumim s dcerou.Rada je mam obe stejne.

moje segra tuhle roli (ja chudinka nestastna, smutna, opustena...)zvladala a zvlada cely zivot dobre. A to tak dobre, ze napr. v dobe kdy ja byla sama s dvema detma, bez alimentu a s dluhy - muselo se pomahat sestre, protoze ona ma deti tri a manzel ( IT programator) ji nepomaha l .:D

Jo, agewo, někdo tuto roli zvládá opravdu perfektně. Měla jsem takovou tetu, muselo se jí chudince pomáhat. A teta přitom byla jenom líná jak veš, ale chtivá majetku.

Díky moc za odpovědi.
Máte pravdu. Musím tohle stopnout. Nesmí to pokračovat na další generace..
Rodinné konstelace jsem vyzkoušela a není to nic pro mě. Neuměla jsem se pořádně vžít, brala jsem to jako "komedii" ..možná špatný terapeut, nevím.. (týkalo se to jiného tématu)
Mamce už jsem odpouštěla několikrát. Mám to vyřešeno, jen je mezi námi vztah spíše chladnější.

    eremuruss napsal(a):

    ....... více si rozumim s dcerou.Rada je mam obe stejne.

Díky moc za tyhle slova. Možná je mám taky ráda stejně, jen si se synem více rozumím.....

V tomto vlákne: http://fora.babinet.cz/viewtopic.php?id=49537 Kiara doporučovala jednu knižku.
Mne tá knižka veľmi otvorila oči. ;)

Já mám ráda obě mé děti stejně, jestli se to vůbec dá měřit.
Ale líp si rozumím se synem, jsme stejná krevní skupina. Myslím, že na tom není nic zvláštního, s někým si člověk rozumí víc, s někým méně, je to jako s ostatními lidmi.

Možná je mám taky ráda stejně
To tak většinou bejvá... jen se ten "objem" lásky může přelejvat k tomu dítěti, který nás momentálně víc potřebuje (nebo si to aspoň myslíme). Podstatný je, aby to ty ostatní nepoznaly.