Jsem 8 let rozvedená (manžel si našel jinou ženu), hodně slovně ubližoval, u rozvodu lhal, výživné neplatil o děti se nezajímal, proběhly soudy o výživném. Byly to těžké roky, stal se z něj  jiný člověk. Nyní boží mlýny domlely, v současné době je před druhým rozvodem, situace se obrátila, manželka od něj před půl rokem odešla, bral antidepresiva, ale teď je prý už šťastný a má nový vztah.
Píšu sem proto, zda  by mi nemohl někdo poradit, jak zpracovat postoj vůči němu, protože je to už hodně let, ale v jeho přítomnosti u soudu  mi bylo opět zle po duši, přeju si, abych jakýkoliv kontakt s ním  měla rychle za sebou. Nevím, jestli někdy dokážu být úplně v pohodě a vzít to úplně normálně. :)

Odpustit?

Myslím, že jsem mu odpustila, necítím negativní emoce, bolí mě, když ho vidím jak to vše ovlivnilo náš život - můj, dětí i jeho, přesto všechno mi není lhostejný. Žiji sama s dětmi, asi by mi pomohlo, kdybych si našla jiný vztah. Nechci abych to tak měla, ale jak si pomoc...

Myslím, žes neodpustila, jinak by tě to nebolelo ne? Nemusí ti být lhostejný, ale nemělo by ti být zle, když ho vidíš

Znam to,neodpoutala ses od nej.Mas ho stale ve svem srdci.

Dík holcino za odpověď, možná mám nějakou špatnou povahu nevím...

Eresmuss máš pravdu, nevidět, neslyšet, nekomunikovat je nejlepší pro klid duše, jinak mi to ubližuje. Je to pech....

Hani, to vypadá, že to nějak potřebuješ. Nevykládej si to špatně.....kdekdo z nás "potřebuje" hluboko v duši něco, z čeho vědomí stávají vlasy na hlavě. Víš co myslím - třeba někoho jako dítě mlátěj jako žito, a on pak "potřebuje" aby ho někdo ponižoval urážel......ne a ne se toho zbavit, ačkoliv se snaží jako barevnej. Protože to v hloubi duše "potřebuje".
Jak se zbavit smutku je těžká věc; někdy pomůže se přeprogramovat, někdy musíš vyhledat pomoc. Každopádně se zamysli nad tím, jestli v tom není sebelítost.
Nicméně moje kamarádka má na ni famózní metodu. A vlastně by mohla pomoct i tobě.
Ona se té lítosti nebrání, naopak - jak to na ni přijde, tak se v ní hezky porochí. Vtip je v tom, že si dá časovej limit. Řekne si dejme tomu "ách, to je mi smutno, jak to ten manžel zkunďabil, béééé" ALE sleduje hodinky: hoďku, hoďku a půl a dost. A řekne si "zejtra si dám další hodinku smutnění, jak to ten manžel zkunďabil, dejme tomu od tří do půl pátý" :cool:
Zkusila jsem a doporučuju :storstark:

No tak to si nemyslím, že to potřebuju, zajímavý pohled...spíš se toho potřebuju zbavit. Sebeltost tam možná je  a co s ní : Když ho nevidím, žiji v klidu dál a normálně funguju ale jeho přítomnost ve mně vyvolává tyhle stavy - úzkost a pocity rychle od něj pryč...........protože mi to ubližuje.

Aha - jenom přítomnost? Tak já sice asi vím co a čím to je, ale nevím, jestli se ti to bude líbit :) Připadá mi ale zvláštní, že to řešíš, když je to evidentně nárazová záležitost :co: To se přece dá chvíli přežít.

No tak to si nemyslím, že to potřebuju, zajímavý pohled...spíš se toho potřebuju zbavit. Sebeltost tam možná je  a co s ní : Když ho nevidím, žiji v klidu dál a normálně funguju ale jeho přítomnost ve mně vyvolává tyhle stavy - úzkost a pocity rychle od něj pryč...........protože mi to ubližuje.

*

lupina montana napsal(a):

Hani, to vypadá, že to nějak potřebuješ. Nevykládej si to špatně.....kdekdo z nás "potřebuje" hluboko v duši něco, z čeho vědomí stávají vlasy na hlavě. Víš co myslím - třeba někoho jako dítě mlátěj jako žito, a on pak "potřebuje" aby ho někdo ponižoval urážel......ne a ne se toho zbavit, ačkoliv se snaží jako barevnej. Protože to v hloubi duše "potřebuje".
Jak se zbavit smutku je těžká věc; někdy pomůže se přeprogramovat, někdy musíš vyhledat pomoc. Každopádně se zamysli nad tím, jestli v tom není sebelítost.
Nicméně moje kamarádka má na ni famózní metodu. A vlastně by mohla pomoct i tobě.
Ona se té lítosti nebrání, naopak - jak to na ni přijde, tak se v ní hezky porochí. Vtip je v tom, že si dá časovej limit. Řekne si dejme tomu "ách, to je mi smutno, jak to ten manžel zkunďabil, béééé" ALE sleduje hodinky: hoďku, hoďku a půl a dost. A řekne si "zejtra si dám další hodinku smutnění, jak to ten manžel zkunďabil, dejme tomu od tří do půl pátý" :cool:
Zkusila jsem a doporučuju :storstark:

ježiš, to mi přijde hrozný takhle něco kouskovat a otrávit si tím celý dny :co:

Lupina má pravdu, přítomnost se dá přežít, pokud chceš mít přítomnost bez emocí, asi by ses zbavila toho nejdůležitějšího, že si člověk ne robot. Nech to být a zapracuj na svém sebevědomí a své vůli, případně to jistí cukrárna. :-)

Hana1 napsal(a):

No tak to si nemyslím, že to potřebuju, zajímavý pohled...spíš se toho potřebuju zbavit. Sebeltost tam možná je  a co s ní : Když ho nevidím, žiji v klidu dál a normálně funguju ale jeho přítomnost ve mně vyvolává tyhle stavy - úzkost a pocity rychle od něj pryč...........protože mi to ubližuje.

Takove stavy mas asi protoze te to tehdy velmi bolelo a hlavne opravdu hodne do hloubky zasahlo .Ja si myslim ,najit si nejake hobby nebo i pohodoveho pritele na obcasna setkani a zmeni se to .Neco ,co Ti cini radost a budes stastna a tim padem se nad byvaleho manzela povznest a nebudes uz citit zadne emoce k nemu a prestane Ti z nej byt uzko .Je to o emocich ,musi Ti byt proste jedno a vse bude o.k.

PPavlaa napsal(a):

ježiš, to mi přijde hrozný takhle něco kouskovat a otrávit si tím celý dny :co:

Ona si je ale neotráví, paradoxně, když tu (sebe) lítost řízeně přivoláváš, tak se jí chce míň a míň. Samozřejmě, že může pomoct se vysmutnit jakoby najednou, kdy to na tebe padne, ale to funguje, když ti třeba někdo umře, voda zaplaví barák - u tragédií. Když tě přepadá takováhle lítost, o které je tu řeč, tak to fungovat nebude; tam to funguje tak, že čím vív líto, tím víc líto :) Až jseš v tom po uši.....tedy, ne že by to zrovna tobě hrozilo :storstark: Já jsem si třeba sebelítost musela zakázat, ale to vyžaduje velký nasazení energie, protože mysl ti klade odpor a nechce se toho vzdát. Prostě to urveš silou. Ta kamarádčina metoda je daleko lehčí, hravější a ještě se pěkně stihneš politovat :lol: Použila jsem ji na nějaký zbytky sebelítosti, když se objevily.

Hana1 napsal(a):

No tak to si nemyslím, že to potřebuju, zajímavý pohled...spíš se toho potřebuju zbavit. Sebeltost tam možná je  a co s ní : Když ho nevidím, žiji v klidu dál a normálně funguju ale jeho přítomnost ve mně vyvolává tyhle stavy - úzkost a pocity rychle od něj pryč...........protože mi to ubližuje.

Potřebuješ to,
Ale ne proto, aby ti bylo zle a ty se v tom stále utápěla, spíš proto, abys si uvědomila, že TY máš nějaký problém, který se ti stále vrací skrze manžela.
Taky myslím, že ses od něj neodpoutala a to právě proto, že sis nevyřešila to, co v tobě jeho pouhá přítomnost vzbuzuje...
Je to něco, co je vyloženě tvoje, co ti otravuje život a exmanžel ti to jen "připomíná"...
Je to něco, co jsi neodpustila sama sobě....něco hodně bolestivého, takže jsi to naprosto vytěsnila ze svého vědomí a už si to nepamatuješ, připomíná ti to jen tvůj ex...
S ním to tedy nemá až tolik společného, spíš s tebou. ty jediná můžeš sama sebe vyléčit :)

Já bych se zaměřila na to, co jsi napsala: že je ti líto, jak to všechno ovlivnilo vaše životy, životy dětí...
Osobně si myslím, že každá událost má svá plus a svá mínus.
Z toho, jak píšeš, mám pocit, že ty se zaměřuješ pouze na ta mínus. Jako bys ani nemohla - neuměla - vidět i to dobré, co to přineslo - skončila jsi nefunkční vztah, postavila ses na vlastní nohy, jako rodina s dětmi fungujete...atd. atd.
Vězíš spíš jen v té lítosti, stezku po něčem, co možná ani neexistovalo..je ti líto života někoho, kdo tvou lítost třeba ani nepotřebuje, protože sám o sobě je přesvědčený, že dělá všechno dobře....
Zkus se zamyslet nad tím, proč to tak máš.... proč na sebe bereš zodpovědnost za životy druhých lidí, proč vlastně potřebuješ obviňovat sama sebe, že jsi například dětem neudržela rodinu.... dosaď si sem všechno to, co způsobuje, že je ti to "líto".

A metoda, o které mluví lupi, je velmi účinná. Potlačovat sebelétost je velmi náročné a stejně to dlouho nefunguje. Za to, když se pořádně polituješ, tak půl - čtvrt hoďky denně, tak časem dojdeš k tomu, co píše ppavla - že je pitomost si pořád takhle otravovat život a na nějaké sebelitování se vyprdneš, protože to už nebudeš potřebovat :)
Nakonec už jako děti nás přece nejvíc lákalo to, co bylo ZAKÁZANÉ. Když si sebelítost povolíš, dáš jí jasná pravidla, které dokážeš dodržet, přestane tě nějaké stále stejné skuhrání bavit. Uvědomíš si hodně rychle, že to, kvůli čemu sama sobě otravuješ život, jsou vlastně prkotiny.

lupina montana napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

ježiš, to mi přijde hrozný takhle něco kouskovat a otrávit si tím celý dny :co:

Ona si je ale neotráví, paradoxně, když tu (sebe) lítost řízeně přivoláváš, tak se jí chce míň a míň. Samozřejmě, že může pomoct se vysmutnit jakoby najednou, kdy to na tebe padne, ale to funguje, když ti třeba někdo umře, voda zaplaví barák - u tragédií. Když tě přepadá takováhle lítost, o které je tu řeč, tak to fungovat nebude; tam to funguje tak, že čím vív líto, tím víc líto :) Až jseš v tom po uši.....tedy, ne že by to zrovna tobě hrozilo :storstark: Já jsem si třeba sebelítost musela zakázat, ale to vyžaduje velký nasazení energie, protože mysl ti klade odpor a nechce se toho vzdát. Prostě to urveš silou. Ta kamarádčina metoda je daleko lehčí, hravější a ještě se pěkně stihneš politovat :lol: Použila jsem ji na nějaký zbytky sebelítosti, když se objevily.

Příspěvek smazán.

Hana1 napsal(a):

Myslím, že jsem mu odpustila, necítím negativní emoce, bolí mě, když ho vidím jak to vše ovlivnilo náš život - můj, dětí i jeho, přesto všechno mi není lhostejný. Žiji sama s dětmi, asi by mi pomohlo, kdybych si našla jiný vztah. Nechci abych to tak měla, ale jak si pomoc...

Život detí je život detí, im otcom byť neprestal, ale tvoj život by ovplyvňovať nemusel - vy ste sa rozviedli a neviem, či nový vzťah, ale nový život by sa ti zišiel celkom určite... Už sa odpútaj, lebo prežiješ celý zvyšok života len minulosťou... a
starými krivdami, domnelými alebo skutočnými. Nájdi si koníčka, vymysli spoločné aktivity možno aj  deťmi, alebo s kamoškami - alebo si nájdi nových známych a kamarátov. Bezprostredne po rozpade vzťahu by mi tvoje pocity a postoje pripadali normálne, ale po rokoch...?

Hana1 napsal(a):

No tak to si nemyslím, že to potřebuju, zajímavý pohled...spíš se toho potřebuju zbavit. Sebeltost tam možná je  a co s ní : Když ho nevidím, žiji v klidu dál a normálně funguju ale jeho přítomnost ve mně vyvolává tyhle stavy - úzkost a pocity rychle od něj pryč...........protože mi to ubližuje.

A je tá prítomnosť vôbec nutná? Ja by som sa jej snažila vyhnúť... Deti odovzdať pred domom, príchod potvrdiť SMS, k súdu poslať právnika - proste envidím dôvod pestovať kontakty s niekým, s kým to mám takto nstavené.

Děkuji Sel za příspěvky:):jojo:

Njn, aj ja som mala blbý rozchod s bývalým, navyše to poznamenalo jeho syna, ktorého sme spolu vychovávali - ale keď sa s tým dokázal vyrovnať on, tak to by bol čert, aby som to nedokázala aj ja... ;) a nenašla chlapa lepšieho ako toho, ktorý sa pri rozchode zachoval ako úplné hovädo - ale treba sa odpútať a začať aktívne znovu žiť - to za mňa nikto neurobí, holt...

Nejhorší na tom je, že po posledním soudu jsme si na chodbě poprvé za 10 let popovídali o všem co bylo, kde jsem dělali chyby - od jeho odchodu od rodiny jsme se viděli jen při rozvodu a u soudech o výživném a protože odešel ze dne na den k jiné ženě bez vysvětlení, nedokázali jsem spolu vůbec v minulosti komunikovat, byl jak pomatený.......po rozhovoru u soudu mě zval na kafe a já jsem raději než byl rozsudek odešla, cítila jsem, že s ním nechci jít a nedokážu si říct proč. Cítilo jsem, že je  mi ho líto, že se mu teď moc nedaří, i když po tom, jak se v minulosti choval, vím, že bych od něj mělal utíkat hodně daleko. Našel si  mojí adresu na netu a začal mi psát. Nejprve jsme neodpovídala, jednou jsem odepsala a pak jsme si začali psát a zjistili jsme, že jsme každý už jiný, ty roky nám něco daly ale i vzaly a dokážeme si dnes přiznat svoje chyby. Nevím, proč mi píše když v počátku napsal, že někoho má.......Měla bych mu říct, že už není už co řešit, ale není mi lhostejný, tak se v tom plácám, zda jít či nejít a co tím pozváním sleduje....snad se mi podaří dozrát k nějakému rozhodnutí......vztahy jsou složité a my to máme jako nějakou karmu........

Hanko, mám za to, že vaše děti jsou již dospělé. Proč se setkáváte u soudu? Jestli kvůli výživnému, můžou si to již zařizovat vaše děti. Nemusíš se s ním vídat vůbec.
Proč se necháš vtahovat do toho, aby sis s ním psala atd.? Proč se necháš trápit dobrovolně, když víš, že ti to nedělá dobře? Problém bude asi v tom, jak píšeš, že ti není lhostejný. Co od toho očekáváš? Aby se vrátil? Proč? A když nechceš návrat, tak proč to děláš?
Vztahy nejsou složité. To jen my si je děláme složitými.

Je to přesně tak, jak píšeš. Musím si to srovnat v hlavě, co vlastně chci a utnout to.

jsme si na chodbě poprvé za 10 let popovídali
Možná, že ten pes je zakopanej tady... možná máš pocit, že nebylo všechno řečeno... že ti chybí "vysvětlení" některejch věcí...
A k tomu, že ti pořád ještě "není lhostejný", ale současně "s ním nechci jít" - zdá se mi (ale je to jen můj názor), že tvoje pocity nechuti a nepohody můžou mít kořen v tom, že bys sice "chtěla vědět", ale současně se bojíš toho, co by ses dozvědět mohla.

Hana1 napsal(a):

Nejhorší na tom je, že po posledním soudu jsme si na chodbě poprvé za 10 let popovídali o všem co bylo, kde jsem dělali chyby - od jeho odchodu od rodiny jsme se viděli jen při rozvodu a u soudech o výživném a protože odešel ze dne na den k jiné ženě bez vysvětlení, nedokázali jsem spolu vůbec v minulosti komunikovat, byl jak pomatený.......po rozhovoru u soudu mě zval na kafe a já jsem raději než byl rozsudek odešla, cítila jsem, že s ním nechci jít a nedokážu si říct proč. Cítilo jsem, že je  mi ho líto, že se mu teď moc nedaří, i když po tom, jak se v minulosti choval, vím, že bych od něj mělal utíkat hodně daleko. Našel si  mojí adresu na netu a začal mi psát. Nejprve jsme neodpovídala, jednou jsem odepsala a pak jsme si začali psát a zjistili jsme, že jsme každý už jiný, ty roky nám něco daly ale i vzaly a dokážeme si dnes přiznat svoje chyby. Nevím, proč mi píše když v počátku napsal, že někoho má.......Měla bych mu říct, že už není už co řešit, ale není mi lhostejný, tak se v tom plácám, zda jít či nejít a co tím pozváním sleduje....snad se mi podaří dozrát k nějakému rozhodnutí......vztahy jsou složité a my to máme jako nějakou karmu........

Možno nesleduje nič špeciálne, len chce príjemnejšie uzavrieť kapitolu, ktorú aj ty cítiš ako bolestnú... Aby ste obaja mohli konečne prestať mať zlé pocity a ísť "očistení" ďalej. Aby ste mali neutrálne zdvorilé vzťahy dvoch ľudí, ktorých budú už navždy spájať spoločné deti a kus minulosti, ale nič viac... Hm?

Hana1 napsal(a):

Dík holcino za odpověď, možná mám nějakou špatnou povahu nevím...

To rozhodne ne. V zadnem pripade !

Takovy negativni pocit urcite zustava dost dlouho. neni to jednoduche, zadne instantni reseni neexistuje. Vzdyt ma vliv na tvuj soucasny zivot stale.  Ja jsem to taky tak mela. Dlouha leta, postupne se to vytratilo.

lupina montana napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

ježiš, to mi přijde hrozný takhle něco kouskovat a otrávit si tím celý dny :co:

Ona si je ale neotráví, paradoxně, když tu (sebe) lítost řízeně přivoláváš, tak se jí chce míň a míň. Samozřejmě, že může pomoct se vysmutnit jakoby najednou, kdy to na tebe padne, ale to funguje, když ti třeba někdo umře, voda zaplaví barák - u tragédií. Když tě přepadá takováhle lítost, o které je tu řeč, tak to fungovat nebude; tam to funguje tak, že čím vív líto, tím víc líto :) Až jseš v tom po uši.....tedy, ne že by to zrovna tobě hrozilo :storstark: Já jsem si třeba sebelítost musela zakázat, ale to vyžaduje velký nasazení energie, protože mysl ti klade odpor a nechce se toho vzdát. Prostě to urveš silou. Ta kamarádčina metoda je daleko lehčí, hravější a ještě se pěkně stihneš politovat :lol: Použila jsem ji na nějaký zbytky sebelítosti, když se objevily.

proč sis ji zakázala ? já se třeba čas od času polituju hrozně ráda :D nikdo na světě mě tak dobře nepolituje, jako to umím já :vissla:
já si to porstě neumím představit takhle v reálu, že bych si to takhle jako dopředu plánovala od - do.

Protože jsem se v ní  právě topila až po uši. A ono se to strašně obrazí i na těle - sevřený hrudník, mluvíš, jako by ses chtěla rozplakat, prostě nic dobrýho....nechtěla jsem tak žít a tehdy jsem nic jinýho neuměla :)

aha :/ musím říct, že tebe si tak vůbec neumím představit. vůbec mi to k tobě nepasuje.