Asi je to na psychologické forum, ale což. Kdysi jsem byl kritický k dotazům na Babinetu, které nehledaly odpovědi, ale chtěly jen potvrzení toho, že člověk je normální a není v tom sám. A teď jsem v tom také :-)

Jsem veskrze klidný a někdy flegmatický otec (tedy takový jsem byl na začátku). Nyní, když máme 2,5 letého syna a druhý má 1 rok, tak jsem už po 10 minutách po příchodu z práce vytočený jak čamrda. Nemám skoro žádnou trpělivost a rychle vypěním, když kluk nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi apod.

V této souvislosti opravdu nechápu, jak je v silách ženy, že to zvládne celý den. Asi musí brát nějaké tlumící drogy.

Babičky mi moc nepomáhají - jejich rady typu "nech ho být" mi k  ničemu nejsou.
Spíš mi je protivné, že jsem tak rychle startovací a nechci být ten křičící otec. Ale sakra nemůžu si pomoci.

Houpe tatínek v parku kočárek, ve kterém řve mimino a potichu říká: "Albertku, jen klid, uklidni se, Alberte... no tak, Bertíku..."
Kolemjdoucí babka ho chválí: "Teda vy jste na svoje děťátko tak hodný,"
a tatík jen zavrčí: "Paní,  Albert jsem já!"

Ještě bych ti mohla doporučit tlumicí drogy... :P
Ale vážně - babičky mají pravdu. Malýho vzteklounka je nejlíp ignorovat a jen sledovat, aby si neublížil. Ono ho to dost brzo přestane bavit, když nemá odezvu - což je i tvůj křik. Dosáhnul svýho - má tvoji pozornost.
Což neznamená všechno dovolit - sebere bráchovi hračku, musí ji vrátit... a pak teprve může ječet.

Jak tak na to koukám, tak bych asi potřeboval instantní návod. Na intuici se spolehnout nemůžu (intuitivně totiž začínám křičet). Takže potřebuji návod, který mi řekne: ignoruj dítě, napočítej do 10, pak se 4x zhluboka nadechni, nezvyšuj hlas, udělej to a to...

Klíčový (podle mě) je "už po 10 minutách po příchodu z práce".
Dovedu si představit, jak se maminka těší, že teď chvíli budou raubíři skákat po tvejch zádech... ale dej si delší přestávku mezi zutím bot a péčí o zlatíčka. Klidně stylem "ještě dvacet minut mě nechte bejt" - a teprve potom se jim věnuj... a nějakou dobu výhradně jenom jim, bez toho, že budete se ženou řešit domácí logistiku, například.
Instatně - nauč se nekřičet. Kdyby sis měl vědomě říkat "neřvi na něj!" Prostě oznamuj - "když děláš tohle, nelíbí se mi to a proto..." (odejdu, plácnu tě přes ruku, nebude nějaká příjemnost) a taky to dodrž. Upozorňuju, že budeš mít chuť nejen řvát, ale možná se i válet po zemi, protože dítko bude zkoušet, zda by náhodou nevyhrálo... no nevyhraje - a pozná to, neboj. Akorát že to nebude napoprvý... ani na postoprvý... možná.

Můj přítel je kliďas, takže nekřičí, doma se hned po příchodu věnuje synovi.
Ale manžel od sestry je docela prudká povaha a taky po pár minutách doma už křičel. Nakonec dospěli k tomu, že když příjde z práce, nevěnuje se hned rodině, ale má ještě nějaký čas pro sebe na aklimatizaci. Jde se osprchovat, udělá něco v garáži a nejpozději za hodinu už je s dětmi a celkem se jim to osvědčilo.

Rada pro chlapa po prichodu z prace dat si trochu pauzu ke super, ale co poradit matce, ktera ma toho previta na krku cely den, aby nekricela. Vzdycky jsem byla neuroticka a dite to jen prohloubilo. Takze kdyz po desate za sebou leze na stolek a stoupne si a klati se, tak opravdu v klidu nemuzu byt. Vim, ze se nudi, chci si s nim hrat, ale on chce lezt. Jedine travit cely dni venku, ale to se mi taky ted nechce.

nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi
chce to motivaci, motivaci a zase motivaci.
Třeba - tohle uklidíme spolu, a tohle jenom Ty a pak si půjdeme malovat, půjdeme ven apod.
Jeho hračky - když sám nepůjčí bráchovi hračku, tak se nedivím, jsou to jeho hračky. Co takhle na oplátku půjčit mu hračku bráchy.
Ječení, vstekání - dá se předpokládat, kdy to nastane, takže předvídat a předcházet. Protože jak se už vzteká, nic nepomůže, nejlepší je nevšímat si ho.

Vim, ze se nudi, chci si s nim hrat, ale on chce lezt.
On si chce hrát tak, jak se mu líbí, ne tak, jak zrovna chceš ty. Tak s ním chvíli lez, dávej pozor, aby nespadnul... za chvíli ho to přestane bavit; roční dítě zas tak dlouho u něčeho ještě nevydrží.
Nebo ten stolek zabezpeč tak, aby na něj nemohl.

Nicolas napsal(a):

Jak tak na to koukám, tak bych asi potřeboval instantní návod. Na intuici se spolehnout nemůžu (intuitivně totiž začínám křičet). Takže potřebuji návod, který mi řekne: ignoruj dítě, napočítej do 10, pak se 4x zhluboka nadechni, nezvyšuj hlas, udělej to a to...

relaxovat v bytě, kde jsou řvoucí děti, moc nejde..domluv se s manželkou, určitě to pochopí, že se naložíš třeba na 20min. do vany, vem si k tomu nějakou knížku o pozitivním myšlení, nebo si pusť relaxační hudbu

Nicolas napsal(a):

Asi je to na psychologické forum, ale což. Kdysi jsem byl kritický k dotazům na Babinetu, které nehledaly odpovědi, ale chtěly jen potvrzení toho, že člověk je normální a není v tom sám. A teď jsem v tom také :-)

Jsem veskrze klidný a někdy flegmatický otec (tedy takový jsem byl na začátku). Nyní, když máme 2,5 letého syna a druhý má 1 rok, tak jsem už po 10 minutách po příchodu z práce vytočený jak čamrda. Nemám skoro žádnou trpělivost a rychle vypěním, když kluk nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi apod.

V této souvislosti opravdu nechápu, jak je v silách ženy, že to zvládne celý den. Asi musí brát nějaké tlumící drogy.

Babičky mi moc nepomáhají - jejich rady typu "nech ho být" mi k  ničemu nejsou.
Spíš mi je protivné, že jsem tak rychle startovací a nechci být ten křičící otec. Ale sakra nemůžu si pomoci.

Tak nebuď. Můžeš být takový, jaký chceš. :jojo:
Do tebe bych i vzhledem k věku, kdy ses stal otcem, neřekla, že budeš někdy startovací a křičící otec.
Mě někdy děti taky vytáčely, někdy trošku i vnouček, když se vzteká. Ale změní se něco tím, že budu vytočená? Nezmění. Tak zůstávám klidná.

To nevím, protože u nás to probíhá podobně .
Když přijedu k dceři a vidím, jak řve na děti ( 4 a 2 roky ) , udělám přednášku a sprdnu jí, že budou mít následky a po dvou hodinách, když je hlídám, řvu úplně stejně ..:D

Eva. napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Asi je to na psychologické forum, ale což. Kdysi jsem byl kritický k dotazům na Babinetu, které nehledaly odpovědi, ale chtěly jen potvrzení toho, že člověk je normální a není v tom sám. A teď jsem v tom také :-)

Jsem veskrze klidný a někdy flegmatický otec (tedy takový jsem byl na začátku). Nyní, když máme 2,5 letého syna a druhý má 1 rok, tak jsem už po 10 minutách po příchodu z práce vytočený jak čamrda. Nemám skoro žádnou trpělivost a rychle vypěním, když kluk nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi apod.

V této souvislosti opravdu nechápu, jak je v silách ženy, že to zvládne celý den. Asi musí brát nějaké tlumící drogy.

Babičky mi moc nepomáhají - jejich rady typu "nech ho být" mi k  ničemu nejsou.
Spíš mi je protivné, že jsem tak rychle startovací a nechci být ten křičící otec. Ale sakra nemůžu si pomoci.

Tak nebuď. Můžeš být takový, jaký chceš. :jojo:
Do tebe bych i vzhledem k věku, kdy ses stal otcem, neřekla, že budeš někdy startovací a křičící otec.
Mě někdy děti taky vytáčely, někdy trošku i vnouček, když se vzteká. Ale změní se něco tím, že budu vytočená? Nezmění. Tak zůstávám klidná.

Nedělej si legraci!;) Doporučení typu, tak nebuď, vždyť můžeš být takový, jaký chceš, vůbec nefungují. To všichni víme.
Byl jsem trpělivost sama (což flegmatici bývají). Navíc v mém věku, kdy si více uvědomuju přítomný čas s dětmi a dokážu si to i lépe užít, bych to do sebe také neřekl :butter:

Nikolasi,
a proč ti vadí, když na děti řveš? Co se pak děje nepříjemného?

Tulipánka napsal(a):

Nikolasi,
a proč ti vadí, když na děti řveš? Co se pak děje nepříjemného?

To jsem si pomohl. Měl jsem jít s dotazem na psychologickou diskusi - kam to všechno samozřejmě patří :-)

Na tyto tvé dotazy bych potřeboval pár hodin u terapeuta. To není takhle raz-dva. A pak to vede k dalším a dalším úrovním dotazů a odpovědím. Ale na druhou stranu se nad tím určitě zamyslím a pak dám vědět.

Nikolasi,
čekáš asi jednoduché řešení jako např. jak rozmíchat UV nebo co krmíte dítěti od 4 měsíců... ale tvá otázka není tak lehká. Tohle není o dětech, ale o tobě ;)

Nicolasi, já občas řvu taky. Z Tvého příspěvku jsem si ovšem uvědomila, že nároky kladu na staršího. Na mladší neřvu, nemám na ni ani nároky,aby si uklidila v 2,5 letech hračky. Navíc když uklízíme spolu, snaží se pomáhat. Je ovšem velice lakomá a bere věci bráchovi a řve u toho. Takže si dovedu představit, jak máte doma s tak malými dětmi rušno. Nemáš na děti moc velké nároky? Nebo já malé nároky na mladší? Nevím. Já řvu spíš na staršího, když si neuklidí a řeknu to normálně 3x. Tomu je 8 let a měl by už poslouchat.

Nicolas napsal(a):

Nedělej si legraci!;) Doporučení typu, tak nebuď, vždyť můžeš být takový, jaký chceš, vůbec nefungují. To všichni víme.
Byl jsem trpělivost sama (což flegmatici bývají). Navíc v mém věku, kdy si více uvědomuju přítomný čas s dětmi a dokážu si to i lépe užít, bych to do sebe také neřekl :butter:

Nico, já si ji fakt nedělám. Např. v pondělí mi dalo práci přesvědčit vnoučka řvoucího v restauraci - papat neee, papat neee, aby snědl polévku, protože jsme před sebou měli ještě dlouhou cestu z jiného státu domů a on od rána moc nejedl. Ale povedlo se mi zachovat klid, drobečka zklidnit a ten následně snědl nejenom talíř polévky, ale i část druhého jídla. A fakt jsem k tomu žádné násilí ani hlučné projevy nepoužila. I syn mě pochválil, že mě obdivuje, jak jsem to bravurně zvládla. :)
Opravdu to jde. Ale chce to trénink, učit se, zklidnit se, přemýšlet, cítit. Řvaním opravdu nic nevylepšíme. Obzvláště častým řvaním, které je už pak vnímáno jako běžný folklór a ne jako třeba důrazný zákaz něčeho.

Tulipánka napsal(a):

Nikolasi,
a proč ti vadí, když na děti řveš? Co se pak děje nepříjemného?

:co:
Tu otázku myslíš vážně? Tobě nevadí, že bys na děti řvala? Ty se pak cítíš dobře sama se sebou? :co:

eva4444 napsal(a):

Nicolasi, já občas řvu taky. Z Tvého příspěvku jsem si ovšem uvědomila, že nároky kladu na staršího. Na mladší neřvu, nemám na ni ani nároky,aby si uklidila v 2,5 letech hračky. Navíc když uklízíme spolu, snaží se pomáhat. Je ovšem velice lakomá a bere věci bráchovi a řve u toho. Takže si dovedu představit, jak máte doma s tak malými dětmi rušno. Nemáš na děti moc velké nároky? Nebo já malé nároky na mladší? Nevím. Já řvu spíš na staršího, když si neuklidí a řeknu to normálně 3x. Tomu je 8 let a měl by už poslouchat.

Jo, tohle je "super" přístup. Byla jsem nejstarší ze tří dětí a za všechno jsem mohla. Nejstarší prostě musí být vzorná a když se mladší poperou a ječí, tak dostane ona, protože má mít rozum a měla je pořádně hlídat... atd.  :jojo: Ideální výchova ke zdravému sebevědomí v dospělosti.

Eva. napsal(a):

Tulipánka napsal(a):

Nikolasi,
a proč ti vadí, když na děti řveš? Co se pak děje nepříjemného?

:co:
Tu otázku myslíš vážně? Tobě nevadí, že bys na děti řvala? Ty se pak cítíš dobře sama se sebou? :co:

Evo,
já se jen ptám, proč mu to vadí. Odpovědí může být: připadám si jako špatný otec, selhal jsem při výchově, nedokážu se ovládat, ubližuji svým dětem.... a zapracovat na tom.

Není důležité, proč mu to vadí, ale že mu to vadí.
Tulipánko, tvá otázka proč je pro mě nepochopitelná. Přijde mi, jako že to přece neva, že křičí, kdyby mu to nevadilo.

Evo,
otázka proč ti to vadí vychází z metody RUŠ. Pro mě je to zatím nejlepší cesta, jak bojovat se svými nepříjemnými emocemi.

Nicolas napsal(a):

Asi je to na psychologické forum, ale což. Kdysi jsem byl kritický k dotazům na Babinetu, které nehledaly odpovědi, ale chtěly jen potvrzení toho, že člověk je normální a není v tom sám. A teď jsem v tom také :-)

Jsem veskrze klidný a někdy flegmatický otec (tedy takový jsem byl na začátku). Nyní, když máme 2,5 letého syna a druhý má 1 rok, tak jsem už po 10 minutách po příchodu z práce vytočený jak čamrda. Nemám skoro žádnou trpělivost a rychle vypěním, když kluk nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi apod.

V této souvislosti opravdu nechápu, jak je v silách ženy, že to zvládne celý den. Asi musí brát nějaké tlumící drogy.

Babičky mi moc nepomáhají - jejich rady typu "nech ho být" mi k  ničemu nejsou.
Spíš mi je protivné, že jsem tak rychle startovací a nechci být ten křičící otec. Ale sakra nemůžu si pomoci.

zase jsi mi potvrdil domněnku, že děti mají mít mladí lidé, že ti staří už na to nemají "nervy"

Já jsem si myslela, že starší lidé mají děti po zralém uvážení a obvykle proto, že si je moc a opravdu přáli a že se k nim budou chovat jinak, než nevycválaná mláďata, jakými jsme byli my, když jsme "za našich časů" měli děti v osmnácti a tak podobně. Já jsem byla stará matka, měla jsem první dítě až ve dvaadvaceti.

April, nevím no, ale řekla bych,že to je o nátuře člověka a ne o věku. Manželovi bude letos 50 a 6tiletá dcera ho vůbec nevytáčí. Ani mu nikdy nevadili kluci, to já jsem ta hysterka :tesi: Manžel je kliďas
Tulipánko- přijde mi taky hloupá otázka, proč Ti vadí křičení.
To je snad jasný, protože každý ví,že na děti by se křičet nemělo (mohli by být z toho na nervy, vycukaný) a taky každý ví,že křičením se stejně nic nezmůže. že by to chtělo v klidu. Jenže člověk se neudrží. Někdy jsou dny, kdy je člověk v klidu a nevytočí ho nic, a někdy stačí málo a je nervní.
Já třeba osobně, když už toho je moc, tak křičíš, no a pak večer když jdu spát, o tom přemýšlím a je mi to líto, a mám z toho blbej pocit.
Jako že selhávám jako máma, a tak.

Duši,
s tím, když křičím, se moc pracovat nedá. Ale když zjistíš důvod, proč nemůžeš křičet, už to jde lépe. Ze své vlastní zkušenosti.

Eva. napsal(a):

Já jsem si myslela, že starší lidé mají děti po zralém uvážení a obvykle proto, že si je moc a opravdu přáli a že se k nim budou chovat jinak, než nevycválaná mláďata, jakými jsme byli my, když jsme "za našich časů" měli děti v osmnácti a tak podobně. Já jsem byla stará matka, měla jsem první dítě až ve dvaadvaceti.

nechtěla jsem napsat, že děti mají mít děti a taky ne "staříci"

není to nic proti mužům po čtyřicítce ;)

Já jsem někdy na vlastní děti taky křičela. A cítila jsem se pak zle. Matka, která selhala.

Zajímavé je, že mě tím, co popisuje Nicolas, vytáčejí cizí děti, když jsem svědkem takového chování. Mé vlastní děti a vnoučata mě takovými věcmi nevytáčejí.  Vadí mi jekot cizích dětí. Jekot mého vnoučka mě nechává klidnou. Pravda, on moc neječí, většinou je to dobře naladěné, usměvavé a spokojené dítě. Vnučka bude patrně stejná.

dusička napsal(a):

April, nevím no, ale řekla bych,že to je o nátuře člověka a ne o věku. Manželovi bude letos 50 a 6tiletá dcera ho vůbec nevytáčí. Ani mu nikdy nevadili kluci, to já jsem ta hysterka :tesi: Manžel je kliďas
Tulipánko- přijde mi taky hloupá otázka, proč Ti vadí křičení.
To je snad jasný, protože každý ví,že na děti by se křičet nemělo (mohli by být z toho na nervy, vycukaný) a taky každý ví,že křičením se stejně nic nezmůže. že by to chtělo v klidu. Jenže člověk se neudrží. Někdy jsou dny, kdy je člověk v klidu a nevytočí ho nic, a někdy stačí málo a je nervní.
Já třeba osobně, když už toho je moc, tak křičíš, no a pak večer když jdu spát, o tom přemýšlím a je mi to líto, a mám z toho blbej pocit.
Jako že selhávám jako máma, a tak.

spíš bych duši řekla, že manžel má na dceru nervy, protože se moc doma nevyskytuje :kapitulation:

Tulipánka napsal(a):

Duši,
s tím, když křičím, se moc pracovat nedá. Ale když zjistíš důvod, proč nemůžeš křičet, už to jde lépe. Ze své vlastní zkušenosti.

To přece není o tom, že Nicolas nemůže křičet. Ale že nechce.
Tulipánko, ty mi připomínáš zážitky z mé skupinové terapie. Že si pleteš významy slov.

aprill napsal(a):

dusička napsal(a):

April, nevím no, ale řekla bych,že to je o nátuře člověka a ne o věku. Manželovi bude letos 50 a 6tiletá dcera ho vůbec nevytáčí. Ani mu nikdy nevadili kluci, to já jsem ta hysterka :tesi: Manžel je kliďas
Tulipánko- přijde mi taky hloupá otázka, proč Ti vadí křičení.
To je snad jasný, protože každý ví,že na děti by se křičet nemělo (mohli by být z toho na nervy, vycukaný) a taky každý ví,že křičením se stejně nic nezmůže. že by to chtělo v klidu. Jenže člověk se neudrží. Někdy jsou dny, kdy je člověk v klidu a nevytočí ho nic, a někdy stačí málo a je nervní.
Já třeba osobně, když už toho je moc, tak křičíš, no a pak večer když jdu spát, o tom přemýšlím a je mi to líto, a mám z toho blbej pocit.
Jako že selhávám jako máma, a tak.

spíš bych duši řekla, že manžel má na dceru nervy, protože se moc doma nevyskytuje :kapitulation:

April - já to nemyslela ted, ale za těch 6 let. že jako mimino hodně moc plakala, v roce a půl se vztekala, mlátila hlavou o zem a on v klidu ji vzal, pochoval. Prostě já byla vytočená, on ne.
I když kluci se třeba rvali, já je hystericky trhala od sebe, on k nim v klidu promluvil.

Tulipánka napsal(a):

Duši,
s tím, když křičím, se moc pracovat nedá. Ale když zjistíš důvod, proč nemůžeš křičet, už to jde lépe. Ze své vlastní zkušenosti.

Tuli - nejde o důvod, ten vím, prostě nechci křičet, ne že nemůžu. Vím co chci. Jo možná boxovací pytel by se hodil nebo sluchátka do uší. Ale to se nedá.
řekla bych,že je to hlavně o tom,jak je kdo naladěnej.
Jestliže si Nicolasi unavenej z práce, co by si chtěl si na chvíli natáhnout, stačí 20 minut a pak je to něco jiného.

Eva. napsal(a):

eva4444 napsal(a):

Nicolasi, já občas řvu taky. Z Tvého příspěvku jsem si ovšem uvědomila, že nároky kladu na staršího. Na mladší neřvu, nemám na ni ani nároky,aby si uklidila v 2,5 letech hračky. Navíc když uklízíme spolu, snaží se pomáhat. Je ovšem velice lakomá a bere věci bráchovi a řve u toho. Takže si dovedu představit, jak máte doma s tak malými dětmi rušno. Nemáš na děti moc velké nároky? Nebo já malé nároky na mladší? Nevím. Já řvu spíš na staršího, když si neuklidí a řeknu to normálně 3x. Tomu je 8 let a měl by už poslouchat.

Jo, tohle je "super" přístup. Byla jsem nejstarší ze tří dětí a za všechno jsem mohla. Nejstarší prostě musí být vzorná a když se mladší poperou a ječí, tak dostane ona, protože má mít rozum a měla je pořádně hlídat... atd.  :jojo: Ideální výchova ke zdravému sebevědomí v dospělosti.

A kde jsem napsala, že na něj řvu, když má spory s mladší??? Podsouváš mi něco, co není.

Nyní, když máme 2,5 letého syna a druhý má 1 rok,
Nicolas - vydrž, bude líp.
Nejhorší období - ještě tak do 3,5 - je to taková malá puberta. Pak to proběhne ještě u druhého. A pak to bude v tom směru vztekání lepší, ale bude Tě zase vytáčet něco jiného.
Zamysli se nad tím, co říkala babička - nech ho. Fakt to zkus, nechat ho vyvztekat. To dítě potřebuje dostat ze sebe ven. (já když se holka vztekala, jsem si lehla na gauč a dělala že spím) a ono jí to za chvilku přešlo. Jo a řekla mi,že jí to baví, většinou se vztekala, když jsme nějak omylem porušily zajetý harmonogram, když dostala nové čisté povlečení a já ji to neřekla dopředu a tak.
Jo a ještě něco.
Ber kluka jako dvouletýho. Trochu menšího než na 2,5. On se chce vyrovnat tomu mladšímu. To není o rozmazlování, ale o tom,že si vydobývá místo v rodině. A to by bylo aby starší brácha poslouchal mladšího. :tesi:

Eva. napsal(a):

...Tulipánko, ty mi připomínáš zážitky z mé skupinové terapie. Že si pleteš významy slov.

Majko, precti si to po sobe jeste jednou...
Z ceho zes to usoudila, ze se Tul nejak plete? :co:

April a Eva
jak je vidět, existuje několik protichůdných domněnek: starší rodiče už na to nemají nervy x starší už vědí, že chtěli děti.
Asi to opravdu záleží na nátuře člověka a nikoli na věku. U mně je zajímavé, že jsem náturou klidný, trpělivý flegmatik. A protože jsem například byl schopen 3 hodiny uspávat v náručí řvoucí dítě, když mu byly cca 2 měsíce nebo když jim bylo špatně po očkování, tak se svému křičení nyní divím. Jak říká Dušička, jsem manžel kliďas (normálně i ve stresových situacích).

Tulipánko mně ta otázka nepřijde hloupá, protože ji znám (asi ne z RUŠ nebo něčeho podobného). Ale je to taková klasická psychologická otázka.

Dušička

Jenže člověk se neudrží. Někdy jsou dny, kdy je člověk v klidu a nevytočí ho nic, a někdy stačí málo a je nervní.
Já třeba osobně, když už toho je moc, tak křičíš, no a pak večer když jdu spát, o tom přemýšlím a je mi to líto, a mám z toho blbej pocit.  Jako že selhávám jako máma, a tak.

Každopádně díky za komentáře, rady a odpovědi. Je tu mnoho k hlubšímu zamyšlení i praktických rad. I když spoustu těch věcí znám, tak se mi vykouřily z hlavy.

Napadla ma taká varianta, že či nie je manželka v poslednej dobe nejaká podráždená a nekričí po nich ona. Či si sa proste tak nejak "nenakazil" tou jej náladou? Toť to len taká úvaha.

bellatrix napsal(a):

Napadla ma taká varianta, že či nie je manželka v poslednej dobe nejaká podráždená a nekričí po nich ona. Či si sa proste tak nejak "nenakazil" tou jej náladou? Toť to len taká úvaha.

I když když nad tím přemýšlím, ono to snad bude i možný.A manželce bych se nedivila, musí to být mazec mít dva raubíře 1,5 po sobě.

Nicolasi..jaký typ práce děláš? Pokud děláš někde v klidu, v kanceláři, kde nemáš přílišný kontakt s lidmi, je dost možné, že se
po příchodu domů neumíš tak rychle přeladit..o té relaxaci ve vaně bych pak vážně uvažovala.

Eva. napsal(a):

Já jsem někdy na vlastní děti taky křičela. A cítila jsem se pak zle. Matka, která selhala.
Zajímavé je, že mě tím, co popisuje Nicolas, vytáčejí cizí děti, když jsem svědkem takového chování. Mé vlastní děti a vnoučata mě takovými věcmi nevytáčejí. Vadí mi jekot cizích dětí. Jekot mého vnoučka mě nechává klidnou. Pravda, on moc neječí, většinou je to dobře naladěné, usměvavé a spokojené dítě. Vnučka bude patrně stejná.

možná si to jen u nich spíše připustíš. Práve protože tam není to riziko , že bys byla matkou, která selhala.

Mé vlastní děti a vnoučata mě takovými věcmi nevytáčejí. Vadí mi jekot cizích dětí. Jekot mého vnoučka mě nechává klidnou.
No jasně... říká se, že od vlastního ani ho*no nesmrdí...


A protože jsem například byl schopen 3 hodiny uspávat v náručí řvoucí dítě, když mu byly cca 2 měsíce nebo když jim bylo špatně po očkování, tak se svému křičení nyní divím.
Já ne.
Malý bezmocný miminko je něco úplně jinýho, než vztekající se hajzlík (nebrat osobně - pouhý terminus technicus ) s nudlí u nosu, u kterýho už bychom chtěli vidět nějakou tu, vznešeně řečeno, socializaci... a on, prevít (dtto) místo aby si se sourozencem hezky hrál, tak ho provokuje, bere mu hračky a občas ho i plácne
Podívej - ať chceme nebo ne, ten mladší mívá trochu "výsadnější" postavení... minimálně potřebuje o něco víc péče, dohledu, pomoci... a starší to cítí úkorně. Samozřejmě to neumí vyjádřit - tak se prostě chová tak, aby si vynutil taky pozornost, který se mu podle něj nedostává dost. A jak už jsem psala, i křik je pozornost... v ten moment jsi tu "jen pro něj" a nerozhoduje, jestli s úsměvem nebo řevem.
Já nevím, jestli mi rozumíš... ale možná bys mohl zkusit nějakou akci "mezi náma chlapama". Nechat "mimino" doma a vyrazit si občas sami dva. S těma zážitkama se pak dá pracovat dál - ty poznáš, že synek umí i něco jinýho, než vřískat a jemu můžeš namísto křiku "vyhrožovat" zastavením společnejch vejletů.

Eva. napsal(a):

Tulipánka napsal(a):

Duši,
s tím, když křičím, se moc pracovat nedá. Ale když zjistíš důvod, proč nemůžeš křičet, už to jde lépe. Ze své vlastní zkušenosti.

To přece není o tom, že Nicolas nemůže křičet. Ale že nechce.
Tulipánko, ty mi připomínáš zážitky z mé skupinové terapie. Že si pleteš významy slov.

Evo,
když si něco nedovolím, tak to dělat nemůžu přeci.

laminanonte napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Jak tak na to koukám, tak bych asi potřeboval instantní návod. Na intuici se spolehnout nemůžu (intuitivně totiž začínám křičet). Takže potřebuji návod, který mi řekne: ignoruj dítě, napočítej do 10, pak se 4x zhluboka nadechni, nezvyšuj hlas, udělej to a to...

relaxovat v bytě, kde jsou řvoucí děti, moc nejde..domluv se s manželkou, určitě to pochopí, že se naložíš třeba na 20min. do vany, vem si k tomu nějakou knížku o pozitivním myšlení, nebo si pusť relaxační hudbu

Kdyz tohle ctu, tak si rikam, nemel by tohle nahodou doprat manzelce ten manzel? Proc zase jednat s muzu jako s chudinkami, ktere odfoukne vetricek....

Tulipánka napsal(a):

Evo,
když si něco nedovolím, tak to dělat nemůžu přeci.

Nedovolit, nemoct, nechtít...
Pleteš si významy slov.

Nico si přece nedokáže "nedovolit" křičet.
On NECHCE, ale nedaří se mu "nedovolit si", když už to takhle musíš komplikovat. Chápeš?
A jednoduše řečeho - klid a neřvat (na děti) . Dovoleno nedovoleno. Prostě nekřičím, když nechci a když se umím ovládat.

Trochu jsem o tom přemýšlel.
Proč mi to vadí:
- protože to je ztráta kontroly. Možná i toho, že jsem vlastně neurotický a agresivní člověk ve skutečnosti. Na rozdíl od milého, příjemného a vyrovnaného chlápka, kterým jsem se stal navenek.
- protože nechci, aby se křik a bití stalo normou. Chci, aby kluci byli "hodní" a vychovaní, ale nebyly vystresovaní a s návykem, že převážný charakter výchovy je křik.

Návod:
- napočítat do 5 (je to rychlejší než do 10 :-) )
- nechat kluka vyvztekat a nenutit ho k reakci, kterou chci nebo očekávám
- netrvat na všem, co po něm chci (i když on je docela chytrák a třeba uklízení hraček zvládal od cca 1 a půl roku a rozhodně nečekal až do 2,5 roku, jak tu uváděla jedna paní - tím ho nechci vyzdvihovat, ale jen ilustrovat jeho mentální schopnosti a dle toho mé očekávání).
- nabídnout mu jiné altarnativní motivace (jiné hračky, jiné aktivity). Ale je tvrdohlavý. Trvá si na svém. Což mě štve, ale snad mu to třeba vydrží, až bude v nějaké práci nebo činnosti, která ho bude bavit.
- křik je pozornost. Aspon to vím.
- najít více věcí, které mu mohu "odepřít" jako kompenzaci a hrozbu
- dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.

Nicolas napsal(a):

dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.

To je skvělá myšlénka, Nico :supr: Stará, zapomenutá - oprášit! Když to tak tady čtu, uvědomila jsem si, že teoreticky by mi to šlo, prakticky je to taky o hodně horší. Já jsem totiž babička - vypravěčka a zrovna včera jsem tady rozvíjela jednu rodinnou ságu a došlo mi, že ty moje postavičky jednaly přesně takhle.
Jenže to byly pastelky............................ :cool: jestli vono to nemá na věc nějakej vliv :lol:

lupina montana napsal(a):

Nicolas napsal(a):

dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.

To je skvělá myšlénka, Nico :supr: Stará, zapomenutá - oprášit! Když to tak tady čtu, uvědomila jsem si, že teoreticky by mi to šlo, prakticky je to taky o hodně horší. Já jsem totiž babička - vypravěčka a zrovna včera jsem tady rozvíjela jednu rodinnou ságu a došlo mi, že ty moje postavičky jednaly přesně takhle.
Jenže to byly pastelky............................ :cool: jestli vono to nemá na věc nějakej vliv :lol:

Ty jsi vlčí babička :-)

Nicolasi, není škoda hned po příchodu domů začít dávat dítěti pokyny k úklidu (a pak být nervní z toho, že nedělá, cos mu uložil?
To mrně by se mělo těšit na tátu, že až přijde, tak s ním bude "blbnout" - jak říká ta dětská básnička:
"...když se vrací po práci, je pro samou legraci "  :-)
Tak si říkám, kdybyste se dokázali hezky přivítat a  třeba bys ho vyhodil párkrát do vzduchu (to maminky nedělají :)  a řekl jsi : ukaž, co jsi postavil za věž?" ..dát mu pět  minut lásky a ženě aspoň pusu a říct jí, to co tu píšeš: "Ahoj lásko, jsi fakt úžasná, že to zvládáš...já teď musím do vany (nebo garáže) a za hodinu budu váš"
Prostě doma být deset minut milý, potěšit je - s vědomím, že máš hodinu pro sebe na adaptaci a pak být táta v pohodě...

Funguje to, zkus to, nikdo nemusí trpět a doma je dobře :gloria:

světýlko napsal(a):

Nicolasi, není škoda hned po příchodu domů začít dávat dítěti pokyny k úklidu (a pak být nervní z toho, že nedělá, cos mu uložil?
To mrně by se mělo těšit na tátu, že až přijde, tak s ním bude "blbnout" - jak říká ta dětská básnička:
"...když se vrací po práci, je pro samou legraci "  :-)
Tak si říkám, kdybyste se dokázali hezky přivítat a  třeba bys ho vyhodil párkrát do vzduchu (to maminky nedělají :)  a řekl jsi : ukaž, co jsi postavil za věž?" ..dát mu pět  minut lásky a ženě aspoň pusu a říct jí, to co tu píšeš: "Ahoj lásko, jsi fakt úžasná, že to zvládáš...já teď musím do vany (nebo garáže) a za hodinu budu váš"
Prostě doma být deset minut milý, potěšit je - s vědomím, že máš hodinu pro sebe na adaptaci a pak být táta v pohodě...

Funguje to, zkus to, nikdo nemusí trpět a doma je dobře :gloria:

Už se to trochu vyřešilo - viz moje summary výše.

Je tam jedna časová bariéra, kterou neposunu. Vracím se po 18hod a děti ukládáme spát cca 19:30. Tudíž tam není žádný větší prostor na to, abych si trochu "vydechl" na více než 10 min (samozřejmě je jasné, že do vany bych asi nešel, i když by to bylo asi dobré a konečně by se vana nějak využila, když už ji tedy máme a téměř nikdy ji nepoužíváme).

Nicolasi, děti se ve vaně nekoupou? Ani nemíváte s manželkou romantickou chvilku ve vaně se svíčkami atd.? Nemůžeš začít pracovat dříve a vracet se dříve domů?

Nicolas napsal(a):

Návod:
- napočítat do 5 (je to rychlejší než do 10 :-) )
- nechat kluka vyvztekat a nenutit ho k reakci, kterou chci nebo očekávám
- netrvat na všem, co po něm chci (i když on je docela chytrák a třeba uklízení hraček zvládal od cca 1 a půl roku a rozhodně nečekal až do 2,5 roku, jak tu uváděla jedna paní - tím ho nechci vyzdvihovat, ale jen ilustrovat jeho mentální schopnosti a dle toho mé očekávání).
- nabídnout mu jiné altarnativní motivace (jiné hračky, jiné aktivity). Ale je tvrdohlavý. Trvá si na svém. Což mě štve, ale snad mu to třeba vydrží, až bude v nějaké práci nebo činnosti, která ho bude bavit.
- křik je pozornost. Aspon to vím.
- najít více věcí, které mu mohu "odepřít" jako kompenzaci a hrozbu
- dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.

Já ti nevím, Karle. Hrozbu? Odepřít? Kompenzaci?  A cíleně to hledat? To nebude to pravé ořechové.
Neočekávej a nechtěj žádné reakce.
Tvrdohlavý možná je, ale to ty taky, jestli si taky trváš na svém. Mezi vámi je ale rozdíl. On je dítě (malé). Ty jsi otec, ty bys měl mít rozum.

Eva. napsal(a):

Nicolasi, děti se ve vaně nekoupou? Ani nemíváte s manželkou romantickou chvilku ve vaně se svíčkami atd.? Nemůžeš začít pracovat dříve a vracet se dříve domů?

Děti se ve vaně koupou. Ale to není odpočinková činnost (jeden se stěží postaví na zadní nohy a tak se musí pořád dávat pozor). Romantickou chvilku jsme měli jednou, ale zasekli jsme se ve vaně a uznali, že tato vana rozhodně není pro pohodlnou romantiku ve dvou. Pro jednoho na odpočinek jistě ano. Ale zkrátka, vana se z časových důvodů mezi příchodem a spaním dětí nedá použít.

Ale tím si nestěžuji, jen říkám, že tam prostě není moc času na odpočinek. Protože bych děti viděl jen pár minut.

Eva. napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Návod:
- napočítat do 5 (je to rychlejší než do 10 :-) )
- nechat kluka vyvztekat a nenutit ho k reakci, kterou chci nebo očekávám
- netrvat na všem, co po něm chci (i když on je docela chytrák a třeba uklízení hraček zvládal od cca 1 a půl roku a rozhodně nečekal až do 2,5 roku, jak tu uváděla jedna paní - tím ho nechci vyzdvihovat, ale jen ilustrovat jeho mentální schopnosti a dle toho mé očekávání).
- nabídnout mu jiné altarnativní motivace (jiné hračky, jiné aktivity). Ale je tvrdohlavý. Trvá si na svém. Což mě štve, ale snad mu to třeba vydrží, až bude v nějaké práci nebo činnosti, která ho bude bavit.
- křik je pozornost. Aspon to vím.
- najít více věcí, které mu mohu "odepřít" jako kompenzaci a hrozbu
- dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.

Já ti nevím, Karle. Hrozbu? Odepřít? Kompenzaci?  A cíleně to hledat? To nebude to pravé ořechové.
Neočekávej a nechtěj žádné reakce.
Tvrdohlavý možná je, ale to ty taky, jestli si taky trváš na svém. Mezi vámi je ale rozdíl. On je dítě (malé). Ty jsi otec, ty bys měl mít rozum.

Karlo,
neočekávat a nechtít žádné reakce mohu leda tak u stromů a při meditaci. U malých dětí musím samozřejmě korigovat míru očekávání (jak tu někdo řekl, že od 2-letého dítěte nemohu očekávat určité věci). Ale něco očekávat rozhodně mohu.

Forma kompenzací  a dávkování přístupů (to samé jako "odepření") se osvědčila v rodině skautů a přijde mi velmi inspirativní (prostě starý dobrý řád a pořádek zkombinovaný s hrami a aktivitami). Je to široko daleko nejlépe vychovaný kluk. Nevím, jestli je i bystrý sám od sebe nebo díky otcově systému, ale i v tom vyniká. Benevolentní matky/otcové se svým liberálním přístupem neočekávání žádné reakce za ním chodí s prosíkem, protože si neví se svými zpovykanými a nezvladatelnými ratolestmi rady.
Tzv. pravé ořechové je asi těžké najít. Navíc, když pravý ořech vidí každý trochu jinak.

Nicolas napsal(a):

jeden se stěží postaví na zadní nohy.

:lol::lol::lol:

Mmch. k tomu (ne)očekávání: určitě není dobré očekávat, že dítě bude pianista/ biolog/ hokejista. Natož dejme tomu slavný.....dtto. Nebo že bude tiché/akční, bude milovat tetičku/dědečky........ect.
To já bych viděla v tom (ne) očekávání. Možná i proto, že já jen fascinovaně a nadšeně zírala, co se mi to vylíhlo. Což ovšem neznamená, že nám budou děti skákat po hlavě že. :cool: A natáčet úču na video a podobně.
Nakonec i od toho stromu člověk očekává - například, že bude stát tam, co minule, nebo že bude mít nektarinky, nebo tak. Což zase neznamená, že ho vytneme, když nemá, nebo zavrhneme, když není tam, co byl :vissla:
Tak to jen pro ujasnění pojmů.

Nicolasi, po dlouhé době jsem se přihlásila na babinet, jen kvuli teto diskuzi..
Pro mě už jen to, že o tom křičení přemýšlíš, a chceš ho eliminovat, je dobrá zpráva..Bydlim v ulici, kde je cca 50 parcel a 2/3 maji dve deti do 7 let..ver, ze tu neni nikdo, kdo by zvladal deti s prstem v nose..vsichni jsme unaveni a obcas nervama na dne, kdy uz nevime, jak deti motivovat aby to melo ucinek a "neohrozilo" to jejich zdravy vyvoj..To, co funguje na jedno, nefunguje na druhe, stridaji se obdobi klidu a neklidu :-) Vratit se z pce do domu plneho ujecenych deti musi byt tezke..i ja se snazim davat manzelovi prostor na aklimatizaci, ikdyz on je flegmatik, ktery startuje jen velmi zridka..
Kdyz jsem mela jedno decko, do tri let jeho veku jsem snad nemusela zvysit hlas..prvorozeny byl klidny tvarne ditko, busila jsem se v prsa, jaka jsem dokonala matka a koukala se pres prsty na ty, co jeceli na sve male stadecko dvou a vice deti.dcerka byla pravy opak, rok se mi valela po zemi, kdykoliv nebylo po jejim..synovi je 6, dceri 2 a ver, ze od roka se dcerka bavila tim, ze provokovala brachu a delala mu naschvaly, bo maji kazdy uplne jiny temperament.. a den s nima byl maly ocistec..byly dny, kdy jsem mela chut zamknout dum a odejit do lesa a zustat tam v tichu nekolik dni..ale uz se to zlepsuje, zase jsme se posunuli nekam dal a obe deti u spolu vydrzi v jedne mistnosti aniz by se rvaly za vlasy..Takze moje rada je prosta..SNAZ SE PREZIT..a ptej se tech, co maji deti priblizne stejne stare a obcas proste jeci..nic proti radam zkusenych matek odrostlych deti, ale clovek strasne rychle zapomina..i moji mamce prijdou hadky mych deti vesele a zvlada je s prehledem..ale je rada,ze uz ma vychovu zdarne za sebou a nemusi ty spory resit :-) Nejsem zastancem modni volne vychovy, kdy se na deti nesmi ani zvysit hlas aby nahodou neutrpela jejich osobnost..mas deti jeste male, casem bude lip, lepe se domluvite, chce to hranice a mantinely a deti budou proti tem manitnelum bojovat aby si overili, ze to myslis vazne..kdysi jsem cetla rozhovor s psychlozkou, ze stav mysli, kdy zena na chvilku zatouzi byt svobodna a bezdetna, je naprosto normalni..:-) Takze to ze si prijdes obcas jako mizerny otec a mas pocit selhani bude take v norme :-) Nikdo neni dokonaly, az na vyjimky, ktere si to odmitaji priznat :-)

Jojo. Možná stačí vlastně přečíst si Betty MacDonaldovou :lol:
Ještě jsem si vzpomněla - sestřenka má pět dětí a tři z toho malý a krátce po sobě.........tam jsem pochopila, že dvě děti = žádný děti :lol:
Je to možná jako s tou rabínovou radou Jicchakovi, žejo? Když si stěžoval, že má malý dům.
Mmch, Karal, ta sestřenka se skutečně jednou zvedla, zamčela a odešla - ale dobře všechno dopadlo. Nikdo z rodiny ji neodsoudil, to bylo regulérně na palici.
Ono je to taky trošku komplikovaný třeba tím, že dneska už si děti nehrají houfně venku ani u nás na vsi (čímž si od nich člověk na chvíli oddechl a ony se spontánně řadily do kolektivu) nebo že na veřejných hřištích mezi panelákama taky nikoho nevidím.......možná by to chtělo trochu méně úzkosti, trochu víc důvěry v jejich schopnosti - nebo já nevím.

Dva a půl roku? Blbý věk sám o sobě. Jsi bezva otec a děti nebudou mít doživotní trauma z toho, že na ně otec sem tam zařve, když budou vědět že je to proto, že je miluje, i když existují i jiné postupy. Mě tento vyřvávací taky občas "vyhovuje".

PavlaH napsal(a):

Dva a půl roku? Blbý věk sám o sobě. Jsi bezva otec a děti nebudou mít doživotní trauma z toho, že na ně otec sem tam zařve, když budou vědět že je to proto, že je miluje, i když existují i jiné postupy. Mě tento vyřvávací taky občas "vyhovuje".

pokud zařve sem tam, je to normální, pokud ovšem někdo  řve soustavně , tak to na dětech určitě následky zanechá :kapitulation:

NO jasně Aprill, ale takový otec se moc nezamýšlí. Navíc, u otce, řvoucího cholerika, si i děti brzy všimnou, že sice bouch, ale nemají z toho trauma.....

PavlaH napsal(a):

NO jasně Aprill, ale takový otec se moc nezamýšlí. Navíc, u otce, řvoucího cholerika, si i děti brzy všimnou, že sice bouch, ale nemají z toho trauma.....

myslím, že to není pravda :/
záleží od kusu, některé dítko z toho bude mít časem srandu, jiné ne :kapitulation:

aprill napsal(a):

PavlaH napsal(a):

Dva a půl roku? Blbý věk sám o sobě. Jsi bezva otec a děti nebudou mít doživotní trauma z toho, že na ně otec sem tam zařve, když budou vědět že je to proto, že je miluje, i když existují i jiné postupy. Mě tento vyřvávací taky občas "vyhovuje".

pokud zařve sem tam, je to normální, pokud ovšem někdo  řve soustavně , tak to na dětech určitě následky zanechá :kapitulation:

Já když zařvu tak z toho tedy dobrý pocit vůbec nemám. Spíš si to vyčítám, že jsem ve výchově selhala. Jsou přeci jiné způsoby, než řvát.
Musím říct, že mě vyřvávací metoda vůbec nepřijde sympatická, spíš po*ná a není to vůbec normální.
(já řvu, když se leknu :dumbom: tak to se dá ještě pochopit) ale když mě dítko vytočí a já řvu, tak je to špatně. :usch:

dusička napsal(a):

nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi
chce to motivaci, motivaci a zase motivaci.
Třeba - tohle uklidíme spolu, a tohle jenom Ty a pak si půjdeme malovat, půjdeme ven apod.
Jeho hračky - když sám nepůjčí bráchovi hračku, tak se nedivím, jsou to jeho hračky. Co takhle na oplátku půjčit mu hračku bráchy.
Ječení, vstekání - dá se předpokládat, kdy to nastane, takže předvídat a předcházet. Protože jak se už vzteká, nic nepomůže, nejlepší je nevšímat si ho.

dusičko, já u našeho mladýho na nějákou motivaci už neměla sílu. u nás doma byl prostě skřítek bordelníček, co mu odnesl přes noc hračky, který si neuklidil. když se po nich ráno sháněl, měl smůlu, nebyly, skřítek je odnes.
pak si je začal sám uklízet, aby mu je neodnesl, někdy jsem mu s tím úklidem pomohla.
s malejma dětma je to prostě někdy o nervy, neznám nikoho, kdo by nikdy nezařval, nebo mu něják neujely nervy.

Pavli - taky máte doma skřítky? My taky :D
Jasně, skřítek Bordelníček je taky motivace :jojo:

dusička napsal(a):

aprill napsal(a):

PavlaH napsal(a):

Dva a půl roku? Blbý věk sám o sobě. Jsi bezva otec a děti nebudou mít doživotní trauma z toho, že na ně otec sem tam zařve, když budou vědět že je to proto, že je miluje, i když existují i jiné postupy. Mě tento vyřvávací taky občas "vyhovuje".

pokud zařve sem tam, je to normální, pokud ovšem někdo  řve soustavně , tak to na dětech určitě následky zanechá :kapitulation:

Já když zařvu tak z toho tedy dobrý pocit vůbec nemám. Spíš si to vyčítám, že jsem ve výchově selhala. Jsou přeci jiné způsoby, než řvát.
Musím říct, že mě vyřvávací metoda vůbec nepřijde sympatická, spíš po*ná a není to vůbec normální.
(já řvu, když se leknu :dumbom: tak to se dá ještě pochopit) ale když mě dítko vytočí a já řvu, tak je to špatně. :usch:

on asi občas zařve každý, ale řvát po tak malých dětech, je pro ty malé bobky  stresují  :kapitulation: .

To mi připomíná, jaký tlak pozitivna sami na sebe šijeme. Ano, určité nastavení hranic je třeba, ať už jde o skřítky (Jé, nestresujeme je náhodou nadpřiroznenými bytostmi, nebojí se náhodou ti bobánci moc, nevytvoří se jim závislost na věcech?) nebo o řev a nebo cokoli jiného. A hranice dětí jsou také vždy někde jinde. Silná ruka v neustálé hrozbě je opravdu kontraproduktivní. A psychický trest je mnohem zákeřnější než fyzický. Různé soustavné vydírání a vyvolávání strachu. Dítko se naučí uhýbat - pokud mu nemůžu pomoci pochopit, že mě to jako cholerouše vzteká. Že se zlobím na situaci a nikoli na něj. Že je to hranice a nikoli mé vlastní uvolňování napětí, ke kterému ten malý člověk nedal žádnou záminku. (Tak jako u týrané ženy - Za co? Blbě čumíš...) Že ho mám vlastně rád, jen to už v tu chvíli neumím jinak.

První stadium pochopení je sebereflexe - jak tomu řvaní předejít. Myslím si, že z řevu jednou za uherský měsíc z toho žádné trauma nevznikne.  Druhé stadium je nalezení vhodnější strategie jak pro mne, tak pro dítě. A to už je oříšek. I sourozenci v jedné rodině dokáží být neuvěřitelně rozdílní.

Nemyslím si, že by tu existovalo takové dítě, které by i ve věku dvou a půl nedokázalo svého rodiče vytočit. Oni nutně potřebují vidět hranici a rodič ji jasně potřebuje dát.

Jen si myslím, že ohledy na dítko se v posledních letech tak nějak přehánějí.

Jen si myslím, že ohledy na dítko se v posledních letech tak nějak přehánějí.
Tohle považuju za blbost. Malý děti do pěti let maj být u matky na první řadě s ohledem.
A nelíbí se mi,že nezvládnu situaci, že křičím. A neomlouvá mě to, že jsem cholerik. Zlobím se na situaci,zlobím se vlastně sama na sebe,že mě situace vytočí. Ale to dítě nepochopí. Akorát tím dítě nervuju.
Každopádně to dítěti vůbec nepřidá. (bude se mámy,táty ,bát)
A jaké stresy s nadpřirozených bytostí? Ten skřítek si tu knížku půjčil,protože byla moc hezká a chtěl si jí přečíst.
Jaká závislost na věcech?
Fyzický trest - zase - je to když nezvládnu situaci, tak ruka ulítne. Nic dobrého k výchově to není. Jen ukázat,že já jsem silnější a mě se bude poslouchat. Když je to ve vzteku, tak je to vztek můj.
Psychický trest - to samé.
Já jsem všeobecně proti trestům, protože nejsem až tak důsledná dodržovat ty tresty.Proto je ani nedávám.
U nás fungovalo,to že když uděláme tohle, můžeme dělat tohle. Pochvala a tak.

Pavlo, myslím, že Nicolas sem nepíše proto, že by řval na tak malé dítko/a POUZE jednou za měsíc.
Dusi, taky jsem měla špatný pocit, když jsem už nedokázala řešit jinak než řvaním.
PavlaH, zrovna u tebe mě takový názor, jakýs napsala, velmi nemile překvapuje.

Majko - taky mě názor PavlyH překvapil.
A ještě napíšu. Nepíšu o pubertákách ( i když tam je to vesměs stejné s tím řvaním, ale oni fakt dokážou vytočit, a je to dřina naučit se s nima vycházet)
Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
A dokonce mě to i někdy točí,když vidím maminy s tříletýma capartama, jak na ně řvou v parku. :dumbom: (jasně že mlčím, není to moje věc)
Nebo jsem měla jednu známou,takovou až moc na úklid a stále řvala na dvouletý dítko - nesmíš šahat na hlínu v květináči, nesmíš šahat na ovladače. Nic nesmělo.
No co já se budu rozčilovat. Já jsem doma dala všechny věci co nesměly z dosahu (tenkrát i ubrusy) a byl klid.

Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
No - když máš v každý ruce jedno mimino a batole se hrne do něčeho nebezpečnýho, pak holt zařvat musíš, protože v ten moment jiná možnost není.
A mám vyzkoušený, že když se neřve průběžně furt, pak zvýšenej hlas - nebo teda zařvání - při hrozícím maléru dítko dost spolehlivě zabrzdí... minimálně se zastaví a koukne co se děje, čímž člověk získá přesně ty dvě vteřiny, který potřebuje.

Heli - to jsou vyjímečné situace -to je jiné řvaní, to řveš ne kvůli tomu,že nezvládáš své emoce, ale právě kvůli tomu nebezpečí (a o tom jsem psala, když se člověk "lekne" a předvídá,že by se mohlo něco stát).

PavlaH napsal(a):

To mi připomíná, jaký tlak pozitivna sami na sebe šijeme. Ano, určité nastavení hranic je třeba, ať už jde o skřítky (Jé, nestresujeme je náhodou nadpřiroznenými bytostmi, nebojí se náhodou ti bobánci moc, nevytvoří se jim závislost na věcech?) nebo o řev a nebo cokoli jiného. A hranice dětí jsou také vždy někde jinde. Silná ruka v neustálé hrozbě je opravdu kontraproduktivní. A psychický trest je mnohem zákeřnější než fyzický. Různé soustavné vydírání a vyvolávání strachu. Dítko se naučí uhýbat - pokud mu nemůžu pomoci pochopit, že mě to jako cholerouše vzteká. Že se zlobím na situaci a nikoli na něj. Že je to hranice a nikoli mé vlastní uvolňování napětí, ke kterému ten malý člověk nedal žádnou záminku. (Tak jako u týrané ženy - Za co? Blbě čumíš...) Že ho mám vlastně rád, jen to už v tu chvíli neumím jinak.

První stadium pochopení je sebereflexe - jak tomu řvaní předejít. Myslím si, že z řevu jednou za uherský měsíc z toho žádné trauma nevznikne.  Druhé stadium je nalezení vhodnější strategie jak pro mne, tak pro dítě. A to už je oříšek. I sourozenci v jedné rodině dokáží být neuvěřitelně rozdílní.

Nemyslím si, že by tu existovalo takové dítě, které by i ve věku dvou a půl nedokázalo svého rodiče vytočit. Oni nutně potřebují vidět hranici a rodič ji jasně potřebuje dát.

Jen si myslím, že ohledy na dítko se v posledních letech tak nějak přehánějí.

Pavli, souhlasím s tebou.

dusička napsal(a):

Majko - taky mě názor PavlyH překvapil.
A ještě napíšu. Nepíšu o pubertákách ( i když tam je to vesměs stejné s tím řvaním, ale oni fakt dokážou vytočit, a je to dřina naučit se s nima vycházet)
Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
A dokonce mě to i někdy točí,když vidím maminy s tříletýma capartama, jak na ně řvou v parku. :dumbom: (jasně že mlčím, není to moje věc)
Nebo jsem měla jednu známou,takovou až moc na úklid a stále řvala na dvouletý dítko - nesmíš šahat na hlínu v květináči, nesmíš šahat na ovladače. Nic nesmělo.
No co já se budu rozčilovat. Já jsem doma dala všechny věci co nesměly z dosahu (tenkrát i ubrusy) a byl klid.

no a mně zase vytáčí maminky, které dětičkám dovolí naprosto všechno, jen aby chudáčci neutrpěli nějákou újmu.

Jsem veskrze klidný a někdy flegmatický otec (tedy takový jsem byl na začátku). Nyní, když máme 2,5 letého syna a druhý má 1 rok, tak jsem už po 10 minutách po příchodu z práce vytočený jak čamrda. Nemám skoro žádnou trpělivost a rychle vypěním, když kluk nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi apod.


nějak z toho nevyplývá, že řve občas. bohužel řve pravidelně  po návratu z práce :dumbom: . a i když si myslí, že ječí na toho staršího, tak ten malý (roční) je u toho. docela traumatizující :kapitulation: .

PPavlaa napsal(a):

dusička napsal(a):

Majko - taky mě názor PavlyH překvapil.
A ještě napíšu. Nepíšu o pubertákách ( i když tam je to vesměs stejné s tím řvaním, ale oni fakt dokážou vytočit, a je to dřina naučit se s nima vycházet)
Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
A dokonce mě to i někdy točí,když vidím maminy s tříletýma capartama, jak na ně řvou v parku. :dumbom: (jasně že mlčím, není to moje věc)
Nebo jsem měla jednu známou,takovou až moc na úklid a stále řvala na dvouletý dítko - nesmíš šahat na hlínu v květináči, nesmíš šahat na ovladače. Nic nesmělo.
No co já se budu rozčilovat. Já jsem doma dala všechny věci co nesměly z dosahu (tenkrát i ubrusy) a byl klid.

no a mně zase vytáčí maminky, které dětičkám dovolí naprosto všechno, jen aby chudáčci neutrpěli nějákou újmu.

pavli to není o tom dovolit všechno :kapitulation:

helena napsal(a):

Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
No - když máš v každý ruce jedno mimino a batole se hrne do něčeho nebezpečnýho, pak holt zařvat musíš, protože v ten moment jiná možnost není.
A mám vyzkoušený, že když se neřve průběžně furt, pak zvýšenej hlas - nebo teda zařvání - při hrozícím maléru dítko dost spolehlivě zabrzdí... minimálně se zastaví a koukne co se děje, čímž člověk získá přesně ty dvě vteřiny, který potřebuje.

souhlasím s helenou. pokud houkneš občas , má to nějaký účinek

Jednu z věcí, kterou jsem se na mateřské odnaučila je troufalost radit někomu s výchovou jeho dítěte či jeho výchovu kritizovat (vyjma jasnych vyjimek, kde evidentne dochazi ke spatnostem)..Ono totiž každé dítě je jiné a maminka sladké klidné holčičky, která si vydrží dvě hodiny v klidu sama hrát jen těžko pochopí vyčerpanou maminu, které má doma hyperaktivního raubíře, který se celý den nezastaví..mám dvě děti, na obě platí něco jiného, jedno se mi po zemi válelo a jedno ne, jedno je žravé, jedno nežravé, jedno je veselé společenské, jedno tichý introvert..a zkušenosti které jsem získala u prvního děcka, u toho druhého nefungují..

Co by se mělo a nemělo, je fajn vědět, jen je to potřeba přizpůsobit našim schopnostem, naší realitě..Z cholerika jen těžko nějaká teorie udělá flegmatika a opačně, holčičku která si ráda hraje s panenkama taky nepředěláme na kluka s autodráhou..

Ve škole nám visí varování, že přibývají děti, které vůbec neumí neagovat na stres, na vlastní selhání, atd protože okolo nich rodiče utvořili bublinu a ony nepřipravené vpadnou do drsné reality..podle mě, to je výsledek neustálého umetání cestičky, aby děti náhodu neměli neějaký stres..Nedávno mi říkala družinářka, že na ni křičela jedna maminka, co si dovoluje nutit její dceru do uklízení hraček se kterýma si hrála, když se jí nechce..že ona jí doma taky nenutí..

Obávám se, že ordinace dětských psychologů plní spíše děti které můžou všechno než ty, co se na ně občas houkne..

mně zase vytáčí maminky, které dětičkám dovolí naprosto všechno, jen aby chudáčci neutrpěli nějákou újmu
Myslím, že je potřeba najít ten správnej poměr mezi "řvát" a "povolit cokoli".
Osobně jsem na miláčky aplikovala oba postupy (včetně nějakýho toho plácnutí) a troufám si říct, že při zpětným pohledu jsem to snad tak blbě nedělala - vzhledem k tomu, co mi vyrostlo
Ony dětičky nejsou zas tak neviňoučký, aby zatraceně brzo samy nepoznaly, co můžou a co ne... a pokud nezlobí z čirý nudy, pak si většinou docela obyčejně testujou co jim ještě projde a co už ne - a taky kdy a u koho... a zatraceně dobře to rozlišujou.

aprill napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

dusička napsal(a):

Majko - taky mě názor PavlyH překvapil.
A ještě napíšu. Nepíšu o pubertákách ( i když tam je to vesměs stejné s tím řvaním, ale oni fakt dokážou vytočit, a je to dřina naučit se s nima vycházet)
Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
A dokonce mě to i někdy točí,když vidím maminy s tříletýma capartama, jak na ně řvou v parku. :dumbom: (jasně že mlčím, není to moje věc)
Nebo jsem měla jednu známou,takovou až moc na úklid a stále řvala na dvouletý dítko - nesmíš šahat na hlínu v květináči, nesmíš šahat na ovladače. Nic nesmělo.
No co já se budu rozčilovat. Já jsem doma dala všechny věci co nesměly z dosahu (tenkrát i ubrusy) a byl klid.

no a mně zase vytáčí maminky, které dětičkám dovolí naprosto všechno, jen aby chudáčci neutrpěli nějákou újmu.

pavli to není o tom dovolit všechno :kapitulation:

Ano, to není o tom dovolit všechno.
Musí být mantinely. Od mala by se mělo dítko učit, co se nesmí a co se může.
Ale je pitomost ho učit, že nesmí hrabat v květináči, když ta hlína je tak zajímavá. A venku může a doma ne.
Jsou důležitější věci. Jako naučit hygienu a tak.

helena napsal(a):

mně zase vytáčí maminky, které dětičkám dovolí naprosto všechno, jen aby chudáčci neutrpěli nějákou újmu
Myslím, že je potřeba najít ten správnej poměr mezi "řvát" a "povolit cokoli".
Osobně jsem na miláčky aplikovala oba postupy (včetně nějakýho toho plácnutí) a troufám si říct, že při zpětným pohledu jsem to snad tak blbě nedělala - vzhledem k tomu, co mi vyrostlo http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png
Ony dětičky nejsou zas tak neviňoučký, aby zatraceně brzo samy nepoznaly, co můžou a co ne... a pokud nezlobí z čirý nudy, pak si většinou docela obyčejně testujou co jim ještě projde a co už ne - a taky kdy a u koho... a zatraceně dobře to rozlišujou.

A taky se pozná, co je vynucený. Na to jsou vyčůraný.
Co chtěli najust a řvali, tak jsem prostě nedala.

Ve škole nám visí varování, že přibývají děti, které vůbec neumí neagovat na stres, na vlastní selhání, atd protože okolo nich rodiče utvořili bublinu a ony nepřipravené vpadnou do drsné reality..podle mě, to je výsledek neustálého umetání cestičky, aby děti náhodu neměli neějaký stres..
Já bych neřekla že je to o tom. žádná máma nechce aby se dítě stresovalo. Co Ti to dá do života? řekla bych, že tím,že zažiješ stres se stejně se stresem nenaučíš pracovat jak na něj.
Jak myslíš Karal umetání cestiček?
S tím souhlasím, když mu dám jednou úkol, tak to nebudu dělat za něho. Maximálně mu pomůžu a poradím,jak na to.
A že neumí reagovat na vlastní selhání -
tohle neumí kolikrát ani dospělý. To nemá co se stresem a řvaním na děti co dělat.
Taky jsem udělala ve výchově spoustu chyb.
Ale hlavně, když šly děti spát, tak před spaním jsme vše urovnali, já jsem se jim klidně omluvila,že jsem vylítla a křičela.

žádná máma nechce aby se dítě stresovalo. Co Ti to dá do života? řekla bych, že tím,že zažiješ stres se stejně se stresem nenaučíš pracovat jak na něj.
Dosaď si namísto "stres" třeba "potíž" a zjistíš, že i když bys radši, aby dítě žádný nemělo, potřebuje je - aby se je naučilo překonávat. Od "potíží" s třeba obouváním botiček až po "potíže" s čímkoli jiným. Když budeš prcka obouvat sama, nemá důvod se to naučit (což platí pro všechna ostatní umetání) a v podstatě mu zaděláváš právě na ten už opravdu stres, když se mu například budou ve škole smát...
Je to hodně zjednodušený, já vím, ale ber/te botičky jako triviální příklad.

No vždyť píšu to samé. :jojo:
Naučit dítě k samostatnosti . (stres beru to, že když mu ty botičky nejdou,tak budeš řvát, že mu je neobuješ). To sem měla na mysli, že to řvaní v situaci stejně nic nepřidá.
A znám to, je jak mě točilo, když se zasekli, že se prostě oblíkat nebudou. :dumbom:

helena napsal(a):

žádná máma nechce aby se dítě stresovalo. Co Ti to dá do života? řekla bych, že tím,že zažiješ stres se stejně se stresem nenaučíš pracovat jak na něj.
Dosaď si namísto "stres" třeba "potíž" a zjistíš, že i když bys radši, aby dítě žádný nemělo, potřebuje je - aby se je naučilo překonávat. Od "potíží" s třeba obouváním botiček až po "potíže" s čímkoli jiným. Když budeš prcka obouvat sama, nemá důvod se to naučit (což platí pro všechna ostatní umetání) a v podstatě mu zaděláváš právě na ten už opravdu stres, když se mu například budou ve škole smát...
Je to hodně zjednodušený, já vím, ale ber/te botičky jako triviální příklad.

Ano,to přesně tím bylo myšleno..

Umetáním cestiček myslím odstraňování všecgh nepříjemností ze života a to včetně projevů naší únavy, našich selhání..Dušičko, tobě možná přijde samozřejmé nechat "líné" dítě se obout samotné, ale já znám ze svého okolí hodně rodičů, kteří jsou naprostými otroky svých ratolestí i ze strachu aby splnily modní trendy..Nechce dělat úkol, nedělej ho, nechce se ti uklízet, tak neuklízej, nechce se ti oblékat já ti pomůžu..při sebemenším konfliktu ve školce či škole letí rodič a hned diskutuje s kantory, kdo s kým smí a nesmí kamarádit, aby to jejich zlatíčko nemělo stres..Náš malej má ve škole dvě holčičky, které ho otravují. Nešikanují ho, jen ho otravují, vedou hloupé řeči, občas nějaké naschvály..Vedeme ho k tomu, aby se uměl bránit, ale i k tomu, že v životě prostě bude potkávat nepříjemné lidi a lidi, kteří mají radost když můžou škodit ostatním a je třeba se to učit odmala, jak se bránit...Dokud si sám umí poradit, nebudu mu ve škole dělat ostudu a mluvit za něj jako za nesvéprávného..Když vlítnu do školy a seřvu ty holčičky, možná mu tím ušetřím některé nepříjemnosti s nima, ale nenaučím ho takovým situacím čelit..Ale to už je debata kolem větších dětí..

Osobně si myslím, že současný trend postavit děti na úroveň našich kamarádů vede do pekla..Nicméně ať si to každý dělá jak je mu nejbližší, zda jsme to zvládli či nikoliv se stejně ještě mnoho let neodzvíme :lol::dumbom: Já měla tátu učebnicového cholerika, který měl brýle na hlavě a ječel, kam jsme mu je schovali :-) Nicméně jsem na tuty věděla, že nás má rád a že v každé situaci se na něj můžeme spolehnout (a musím říct, že jako jedna z mála jsem uměla ptracovat s choleriickým kolegou v práci :-))..Takže já osobně to, že na děti někdo občas houkne nepovažuju za tak hrozné..I psychologové říkají, že občasné zaječení dítěti neublíží, dítě si to zpracuje a navíc se naučí, že i rodiče jsou jen lidi a prostě dělají chyby..Toť ale můj postoj, jak jsem jako nedokonala matka se svými chybami uspěla vám můžu napsat tak za dvacet let :-) :-)

Karal - souhlas :)
Avšak bavím se stále o tom křičení na dítě.
Občasné houknutí - jasně, proč ne. Pomáhalo to u nás na zbystření pozornosti, že vůbec něco říkám.
Já spíš mám na mysli to řvaní,že Tě dítě vytočí. (jasně, každá máma to zná) Ale nebudu se omlouvat a říkat si, vždyt se nic nestalo, no tak jsem se vytočila a řvala sem. Nejsem za to vůbec ráda, že dokážu někdy z nepříčetnosti řvát, že mě vytočí tohle a tohle. Jak se říká, lepší počítat do deseti.
dám příklad. Holka cca kolem tří let měla záchvaty vzteku. Třeba jsme šli do obchodu a ona začala hlavou mlátit o pet lahve. No tak jsem jí vzala do jedné ruky, nákup do druhé a odnesla domu a nechala vyřvat (nic nepomáhalo, ale to už je zase jiné téma, přešlo to samo). Nač se nervovat a v obchodě na ní řvát (i když přiznám se, měla jsem k tomu blízko). Ale stejně by to nepomohlo a řvaly bysme obě.

A ano, v životě se potkáme i s lidmi,který nám nejsou sympatičtí. Jako třeba holka chodí na zumbu a jednou říkala, že tam chodit nebude, protože Adéla na ní blbě kouká. Takže neumetávám cestičky - prostě jsem jí řekla, tak aŤ Adéla kouká ,na co má oči. Vždyt taky koukej. a ok.
Ale ta přehnaná péče je  indi vindi, není to o dnešní době, dřív takový lidi byli taky.

No vidíš a já zas měla tátu cholerika (on neřval na nás) ale často,když mu něco nešlo, tak měl vztek a nadával. Ani teď v dospělosti mi to není příjemné, jak jsem u našich a táta začne, odcházím. (tátu mám ráda)

;)

Karal napsal(a):

Jednu z věcí, kterou jsem se na mateřské odnaučila je troufalost radit někomu s výchovou jeho dítěte či jeho výchovu kritizovat (vyjma jasnych vyjimek, kde evidentne dochazi ke spatnostem)..Ono totiž každé dítě je jiné a maminka sladké klidné holčičky, která si vydrží dvě hodiny v klidu sama hrát jen těžko pochopí vyčerpanou maminu, které má doma hyperaktivního raubíře, který se celý den nezastaví..mám dvě děti, na obě platí něco jiného, jedno se mi po zemi válelo a jedno ne, jedno je žravé, jedno nežravé, jedno je veselé společenské, jedno tichý introvert..a zkušenosti které jsem získala u prvního děcka, u toho druhého nefungují..

Co by se mělo a nemělo, je fajn vědět, jen je to potřeba přizpůsobit našim schopnostem, naší realitě..Z cholerika jen těžko nějaká teorie udělá flegmatika a opačně, holčičku která si ráda hraje s panenkama taky nepředěláme na kluka s autodráhou..

Ve škole nám visí varování, že přibývají děti, které vůbec neumí neagovat na stres, na vlastní selhání, atd protože okolo nich rodiče utvořili bublinu a ony nepřipravené vpadnou do drsné reality..podle mě, to je výsledek neustálého umetání cestičky, aby děti náhodu neměli neějaký stres..Nedávno mi říkala družinářka, že na ni křičela jedna maminka, co si dovoluje nutit její dceru do uklízení hraček se kterýma si hrála, když se jí nechce..že ona jí doma taky nenutí..

Obávám se, že ordinace dětských psychologů plní spíše děti které můžou všechno než ty, co se na ně občas houkne..

Pokud tak čtu, radí tady zasloužilé maminky a babičky. Takže už jisté zkušenosti s různými dětmi mají. To jen tak na okraj.

A to ani neřval na vás. Jo, já měla doma Kodeta v Pelíšcích a taky mně to poznamenalo - a to i přesto, že mě jinak měl viditelně a cítitelně rád.
Manžel takhle poznamenal děti nejspíš nevratně.............
Já jsem četla rozkošnou větu, že kromě "bacha, autobus" neexistuje důvod, proč na někoho řvát. Nebrala bych to úplně doslova, jen bych byla s tím řvaním velice opatrná - to samý, co přeszadek. Každý - a dítě zvláště - vycítí, jestli si na něm někdo vylejvá nějaký svoje frustrace a vnímá nespravedlnost tohoto počínání. Navíc, řvoucí člověk kolem sebe šíří oheň téměř hmatatelně a..............prostě pálí, pálí, pálí. Na plotnu se nešahá, že.
Ono když člověk dává pozor, jaký dopad jeho jednání má na druhý, tak si dá podle mně bacha, pokud teda je normální :cool:

radí tady zasloužilé maminky a babičky. Takže už jisté zkušenosti s různými dětmi mají.
Ty si fakt myslíš, že "zasloužilost" a počet dětí/vnuků je v přímé úměře ke schopnosti dobře poradit?

lupina montana napsal(a):

A to ani neřval na vás. Jo, já měla doma Kodeta v Pelíšcích a taky mně to poznamenalo - a to i přesto, že mě jinak měl viditelně a cítitelně rád.
Manžel takhle poznamenal děti nejspíš nevratně.............
Já jsem četla rozkošnou větu, že kromě "bacha, autobus" neexistuje důvod, proč na někoho řvát. Nebrala bych to úplně doslova, jen bych byla s tím řvaním velice opatrná - to samý, co přeszadek. Každý - a dítě zvláště - vycítí, jestli si na něm někdo vylejvá nějaký svoje frustrace a vnímá nespravedlnost tohoto počínání. Navíc, řvoucí člověk kolem sebe šíří oheň téměř hmatatelně a..............prostě pálí, pálí, pálí. Na plotnu se nešahá, že.
Ono když člověk dává pozor, jaký dopad jeho jednání má na druhý, tak si dá podle mně bacha, pokud teda je normální :cool:

:supr::supr::supr: krásně napsaný

helena napsal(a):

radí tady zasloužilé maminky a babičky. Takže už jisté zkušenosti s různými dětmi mají.
Ty si fakt myslíš, že "zasloužilost" a počet dětí/vnuků je v přímé úměře ke schopnosti dobře poradit?

Nemyslím. Ale když se Nicolas ptal, tak asi poradit chtěl. A každá z nás radí dle svých zkušeností. Psala jsem to na okraj ke psaní Karal, cituji ji:
Jednu z věcí, kterou jsem se na mateřské odnaučila je troufalost radit někomu s výchovou jeho dítěte či jeho výchovu kritizovat

Pokud je podle ní troufalost radit, v tom případě by Nico napsal svůj dotaz zbytečně, jelikož by si nikdo dle Karal neměl troufnout radit mu.

Heleno, vsadím krk, žes moc dobře věděla, jak to myslím. To jen ten tvůj folklór vzhledem ke mně ti zase nedal... :)

vsadím krk
Tak si dej bacha, abys o něj nepřišla...

Neměla jsem na mysli troufalost radit Nicolasovi, který se notabene ptal, ale nevyžádané rady typy: To já bych na tvém mistě....atd  (samozřejmě vše dělala lip :-)), to je ale nevychovaný spratek, to já bych.....chtěla jsem tím říct, že bych si netroufla nikoho soudit zda je či není dobrá matka či otec, protože nejsem na jeho místě, neznám jeho děcko, nevím jaké jsou jeho životní zkušenosti..že u druhého přesně víme, co dělá špatně..:-)

A propo zkušenosti matek a babiček..super, ale ono z odstupu dvaceti let, většina historek, jak se ditě někde válí už zní velmi humorně, než když clověk v té situaci je třeba obden..:-) Mě se Bára válí tak jednou za čtvrt roku, neječím, a buď pokračuju v chůzi, pokud leží někde kde ji nic nepřejede, v obchodě pokračuju v nákupu..Zrovna tenhle víkend ségra vyprávěla velmi barvitě jak podváděla na střední škole, falšovala podpisy, chodila za školu..smála se tomu a smála se i máma..ale věřím, že tenkrát ji do smíchu nebylo..proto jsem psala, že je lepší tyhle věci řešit s lidmi kteří jsou na stejné lodi, časem se tomu budeme schopni zasmát všichni..nebyla to ani uražka ani nic jiného..

A s tím cholerikem..každý má svoje zkušenosti, svoje limity..ale povahové rysy člověka jsou v mnohém dány, z introverta těžko uděláme společenského baviče..já tátu neskutečně ctila, věděli jsme že neřve na nás, že to je jen reakce na situaci a dokázaly se nad to povznést..ovšem ve vzteku nás nikdy neurážel, nikdy nás neponižoval, nikdy nás neuhodil..

Já jsem spíš snílek, ikdyž občas taky vybublám..s dětma to pak probereme a jede se dál..Nikdo není dokonalý a já snahu o dokonalost už dávno vzdala. Jsem taková jaká jsem a snažím se dělat věci, jak nejlépe dovedu..a že občas ujedu, že se mi nepodaří zvládnout některou situaci na jedničku? No a co..trestat se za to nebudu, max. se pokusím se z toho poučit pro příště..snaha o dokonalost vede podle mě akorát tak na psychiatrii :-) :-) A aby si to někdo nepřetočil, nestojím na místě, snažím se učit se, posouvat se, na co nestačím já, jdu si pro radu či pomoc ale prostě to nemusím zvládat na jedničku..

No vidíte, jak jste mě hezky pochopily. ;)

Je to právě o tom otužování, o překonávání překážek, nastavování hranic i nepříjemným způsobem. Ne jen o tom, že vidím střípek z celého kontextu věcí. Niko si bude muset upravit svůj provozní režim tak, aby do toho hned po hlavě nepadl, aby mohl "přeladit" svoje rádio.

A mě baví ještě jiný pohled.

Cholerik - ano můžu vědět, že se s ním dá, ale může mi být z duše protivný právě pro způsob jeho výbuchu. Pokud bouchne tak, že nikoho neponižuje, jen tu situaci nezvládne - to nepovažuju za týrání. Ale pokud používá argumenty, ty nemůžeš být moje dítě, jak můžeš být tak blbé - to už útočí na identitu a to je strašně zhoubné. A výchova je ještě víc zapeklitější, že postup,  který u jednoho dítěte funguje, je nepoužitelný u sourozence. Nevím, jaké budou výsledky mojí výchovy. Ale mám svoje děti ráda a považuju je za ty nejlepší pod sluncem. Právě proto mi stojí za to, aby poznaly život a já jim v něm mohla být průvodcem. Nikoli zametačem a nebo policajtem.

Ještě snad jednu větu dodám. Ke svým dětem bychom se měli chovat jako k cizím dětem.
Protože na cizí dítě tolik neuplatňujeme emoce, nevím jak bych to napsala přesně. Cizí dítě nás tolik nevytočí.

lupina montana napsal(a):

A to ani neřval na vás. Jo, já měla doma Kodeta v Pelíšcích a taky mně to poznamenalo - a to i přesto, že mě jinak měl viditelně a cítitelně rád.
Manžel takhle poznamenal děti nejspíš nevratně.............
Já jsem četla rozkošnou větu, že kromě "bacha, autobus" neexistuje důvod, proč na někoho řvát. Nebrala bych to úplně doslova, jen bych byla s tím řvaním velice opatrná - to samý, co přeszadek. Každý - a dítě zvláště - vycítí, jestli si na něm někdo vylejvá nějaký svoje frustrace a vnímá nespravedlnost tohoto počínání. Navíc, řvoucí člověk kolem sebe šíří oheň téměř hmatatelně a..............prostě pálí, pálí, pálí. Na plotnu se nešahá, že.
Ono když člověk dává pozor, jaký dopad jeho jednání má na druhý, tak si dá podle mně bacha, pokud teda je normální :cool:

jj, to ukázkový příklad :supr: , brrrrrrrrrrrrrrrrrr. pelíšky mám ráda, ale při scénách s kodetem odcházím :kapitulation:

dusička napsal(a):

aprill napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

no a mně zase vytáčí maminky, které dětičkám dovolí naprosto všechno, jen aby chudáčci neutrpěli nějákou újmu.

pavli to není o tom dovolit všechno :kapitulation:

Ano, to není o tom dovolit všechno.
Musí být mantinely. Od mala by se mělo dítko učit, co se nesmí a co se může.
Ale je pitomost ho učit, že nesmí hrabat v květináči, když ta hlína je tak zajímavá. A venku může a doma ne.
Jsou důležitější věci. Jako naučit hygienu a tak.

co ti přijde divnýho na tom, že venku se v hlíně hrabat může a doma ne ? ty si necháš polámat kytky, jen aby se tvý dítě mohlo vyřádit v květináči ? mně by se to teda nelíbilo.

PPavlaa napsal(a):

dusička napsal(a):

aprill napsal(a):

pavli to není o tom dovolit všechno :kapitulation:

Ano, to není o tom dovolit všechno.
Musí být mantinely. Od mala by se mělo dítko učit, co se nesmí a co se může.
Ale je pitomost ho učit, že nesmí hrabat v květináči, když ta hlína je tak zajímavá. A venku může a doma ne.
Jsou důležitější věci. Jako naučit hygienu a tak.

co ti přijde divnýho na tom, že venku se v hlíně hrabat může a doma ne ? ty si necháš polámat kytky, jen aby se tvý dítě mohlo vyřádit v květináči ? mně by se to teda nelíbilo.

Pavli - ty kytky když je dítě dvouleté dám někam,kam dítě nemá přístup. Je to rychlejší než tisíckrát vysvětlovat a dohadovat, že to nesmí. Píšu o dvouletým dítěti nebo o dítěti, který začne lézt, chodit. Tříletému už to vysvětlíš v pohodě.

*

U nás tedy v kredenci řádili. Sice kravál, ale když jsem vařila, dole v kredenci si mohli vytáhnout hrnce, vařečky a tak. Talíře jsem měla a mám nahoře. :jojo:
Taky jsme měli období, kdy jsem šuplíky zalepovala.
Ale říkám to bylo to batolecí období. Ve třech letech už je dítě rozumné.
Samo že jsem musela vysvětlovat, ale něco čemu se dalo zabránit , tak jsem odstranila z dohledu.

*

*

*

*

*

y

*

*

*

*

Pavli co se stalo? Proč mažeš?

dusičko, vůbec nic, jen to nechci řešit, neměla jsem to sem vůbec psát.

děkuju za smazání, jsi hodná.

Tady to vypadá  na pekne nepristupny film.
Tolik hvězdiček jsem neviděl, ani nepamatuji. :)

Co se mě týče, tak já jsem odpovědi a inspiraci dostal dosti.
Místní babin  eti kolorit se vzájemně napadat mi ani nepřišel moc výrazný. Našel jsem spoustu konstruktivních myšlenek. Za což děkuji.

Dnes mi kamarádka půjčila knížku Jiřiny Prekopové - Aby láska v rodinách proudila a dovolím si citovat jeden kratičký odstavec, který mě zaujal...

"Dnešní rodiče budou dělat spoustu chyb, stejně tak,jako chybovali jejich vlastní rodiče. Ale to nesmí nikoho odradit. Bez chyb nevznikne vývoj. Bez problémů není řešení. Vývoj je možný jen díky kontrastům, což zahrnuje i chyby. Není nebezpečnější věc pro dítě, než mít dokonalé rodiče.."

" Rodiče musí dělat chyby, k chybám se hlásit a zase je opravovat. Přitom by děti měly mít příležitost pozorovat vědomě jejich chování.."

Jak slyším cokoliv o té .... píp Prekopové, otevírá se mi kudla v kapse. :(

Nicolas napsal(a):

Co se mě týče, tak já jsem odpovědi a inspiraci dostal dosti.
Našel jsem spoustu konstruktivních myšlenek. Za což děkuji.

Tak to je dobře, bobře! :supr:

Já čtu spoustu knížekod různých autorů a žádná z nich není moje modla či idol..Je zajímavé znát různé pohledy, s některýma souhlasím s některýma vůbec, spoléhám na intuici ..nijak to nehrotím..Tohle mi přišlo zajímavé..

Vím, že zrovna J. Prekopová má spoustu odpůrců, i proto jsem si od ní něco četla..Pár článků a několik přiblblých videí na youtubu vytržených z kontextu mi nestačí k tomu, abych to mohla nějak hodnotit..tož tak..

Nu, já bych řekla, že Prekopová má velmi dobrou myšlenku a ve spoustě věcí s ní souhlasím.

Doporučovala bych přečíst si A dost! Francouzské děti nedělají scény. Je to výborná knížka - neskutečně mi pomohla a usnadnila výchovu :) Je tam hrozně pěkně vysvětleno, jak k dětem přistupovat, a jak je správně vést, aby z nich rostly vyrovnaní lidé. Není to jen nějaká hloupá příručka, jsou tam skutečné užitečné rady, které vám pomohou na celý život ;)

Mám chlapecka skoro 4 a holcicku 1 a 1/4 . Malej je chytrej a i docela sikovnej, ale flegmous a lenoch. Strasne me to mrzi, ale kricim na ne. Teda na nej, holcicka je v poho. Porad se postuchuji, vymysli blbosti, hadaji se o vsechno.....je to asi normalni, ale jsem s nima porad sama, manzel chodi pozde vecer z prace, uz mi z toho hrabe. Chtela bych to zmenit, ale nejak se mi nedari. Strasne me to trapi!!!!!!! Venuju se jim, hrajeme si, vyrabime...vsechno, ale nemam trpelivost...hned vybouchnu. Je nejaky kurz na netu????? Jak se naucit trpelivosti a chladne hlave???????

Taky obcas kricim i kdyz ted uz se hlidam a kontroluji.Nez zacnu stekat ,tak si napocitam do deseti a to mi pomaha.Nechci aby se me deti baly,muj syn mi rekl ,ze se boji kriceni a to byl jasny signal toho nechat.Nekdy mne syn napodobuje a tak si uvedomuji jak jsem vlastne smesna.

To je hezké téma :)

Já nikdy nekřičím, když jsem pouze s jedním dítětem, to mám vždy nejhodnější holčičku na světě.

Někdy ale křičím, když jsou obě spolu. Doma se nejčastěji o něco přetahují, perou, ječí, soupeří :)))

Když jdu s dětma mimo domov mezi ostatní děti, tak se šmahem vše změní a holčičky ohromně drží při sobě, až mě to vyloženě dojímá :)

Člověk si nevybere. :)

mam taky dve male deti, 9 mesicu a 4,5 roku a taky moc dobre znam tyhle stavy. pomohlo mi spat od  mladsiho syna oddelene, takze prcek spi v 9  mesicich sam a v pohode a uzivani pripravku Novo-passit. Jsou to bylinky  a na tyhle nervove stavy to vyborne zabralo

Jano, odpal s tou reklamou. Jsi trapná.
To je neskutečný. :dumbom:

trapna Evo???? ja  jen napsala,co zabralo me, nikomu nic nevnucuji... tak asi tak...

Ano, trapná. Vytáhneš staré téma a nacpeš do něj nenápadně reklamu. Tak toho nech. První příspěvek a hned reklama. Už jste s tím fakt otravné.

trapna jsi ty Evo, ne ja. ja reklamu nechtela delat, jen jsem napsala co pomohlo me, nikomu nic nevnucuji ani neuvadim popis toho pripravku. rict jeho nazev snad neni zlocin... takze se laskave uklidni...

Koukám, že reklamní agentky jsou čím dál tím oprsklejší.

hmm, nehodlam s vami ztracet cas, nemam cas na hadky s vami. kdyz se vam to nelibi,tak to nectete. nikdo vas nenutim, znova opakuju, nebyla to reklama, jen jsem napsala co pomohlo me. s timhle jsem se fakt na diskuznich forech jeste nesetkala... asi nemate co delat,ze????

Jani2 napsal(a):

hmm, nehodlam s vami ztracet cas, nemam cas na hadky s vami. kdyz se vam to nelibi,tak to nectete. nikdo vas nenutim, znova opakuju, nebyla to reklama, jen jsem napsala co pomohlo me. s timhle jsem se fakt na diskuznich forech jeste nesetkala... asi nemate co delat,ze????

Ty nemáš co "dělat", když vytahuješ téma, které už dávno usnulo, abys to tam nacpala. Proč asi? Protože se ti ta tvá reklama do něj hodí? :offtopic: Jestli to nacpeš ještě někam, tak bacha na mě. :D

uz se bojiiiiiiiim. fakt... se tresu...:reta: :rock: :styrka:

laskave mi prestan vyhrozovat...