ahoj,..tak po napsání nadpisu jsem se zarazila a nejspíš si odpověděla sama - když už se potřebuju ptát, jestli je čas vyhledat psychologickou pomoc, tak asi je vlastně ztráta času se ptát..ale když už jsem začala, tak to dopíšu a třeba mi někdo řekne svůj názor, nebo se mi aspoň trošku uleví a třeba vyjasní..
Už je to skoro dva roky, co jsem se dostala z opravdu komplikovaného vztahu - od bývalého "přítele", do kterého jsem se totálně slepě zamilovala v 19ti (jemu bylo 30), po dvou měsících jsme si našli byt, začali spolu žít a fungovat jako opravdu pár, abych to shrnula (protože jinak je to povídání na pár hodin a x řádků), byli jsme spolu přes dva roky a byl to vlastně můj první takhle opravdový vztah, kdy jsem se prostě naučila "starat" o chlapa, plánovali jsme budoucnost a s tím spojené mimčo (a já poprví věděla, že ho opravdu s ním moc chci, i když mi bylo tou dobou možná pro někoho jen 21) a takhle ideálně náš vztah vypadal zvenku.. a na druhou stranu jsme se hned po pár týdnech společného bydlení začali příšerně hádat, nikdy předtím jsem takové hádky s nikým nezažila, ani v rodině, a to vše jen kvůli tomu, že příšerně žárlil, došlo to až k tomu, že mi zakázal veškeré kamarády, ale i kamarádky.. a já pitomá - zamilovaná pod jeho vlivem a s pocitem, že ho nechci ztratit, že i tak mě dělá šťastnou a možná všechno kazím jen já, jak mi postupně cpal do hlavy, přistoupil na jeho zákazy.. několikrát mě doslova vyhazoval z bytu, byť mi večer jen zapípala sms, aniž by věděl od koho vlastně je.. což způsobilo, že jsem nikam bez něj nikdy nevyrazila, jen maximálně za ségrou, a postupně měl i v tomhle případě narážky a dával najevo, jak se mu to nelíbí.. ale já prostě potřebovala aspoň někoho.. všechno se to stupňovalo tak, že mi tajně začala prohlížet sám mobil, dokonce se mi dostal do mailů a když jsem na to přišla, tvrdil, že jen chtěl vědět, jestli o něm píšu někomu něco hezkýho.. To už jsem samozřejmě nevydžela já.. hodněkrát jsem odcházela od něj sama, odstěhovávala se k našim, ale on mě vždycky dokázal tak zmanipulovat (dneska to samozřejmě už vidím jinýma očima), že jsem se k němu vrátila a na vše zapomněla.. a za dva týdny to třeba bylo nanovo, nejhorší při tom asi bylo to, jak mi pořád vtloukal do hlavy, že vlastně za ty hádky můžu já.. a já nevím proč, jsem tehdy hned nepoznala, že to tak není, že takhle to opravdu fungovat nemá.. byly chvíle, kdy jsem se ubrečená sebrala a odešla z "našeho" domova, seděla do noci venku a přemýšlela, že už nemůžu dál.. Pak se to najednou obrátilo, když jsem zjistila, že si dává inzeráty na seznamku, jak hledá slečnu na společné bydlení (do NAŠEHO bytu..), jak vesele odpověděl na inzerát mojí bývalé spolužačky, jak si s ní psal o tom, že je sám, jak se sejdou.. A prostě rána jako blázen - takže on mě zakazuje moje dávnoleté kamarád(k)y, zatímco on se seznamuje a kdo ví co ještě s dalšíma novýma slečnama.. po tom, co jsem mu oznámila, že to vím nastala ta samá písnička dokola - řekl mi,že to pro něj nic neznamená, že to dělal jen tak, že se nikdy s  žádnou nesešel.. a slíbil, že to dělat přestane.. samozřejmě nepřestal, s tou spolužačkou mojí se dokonce i měl sejít a na schůzku dorazil.. Dalším "problémem" byl pejsek, které jsme si vzali z útulku, chtěla jsem ho já, abych v noci, kdy chodil na noční, nebyla doma tak sama, domluvili jsme se, že tedy bude můj, a kdyby jsme se náhodou rozešli, tak si ho beru sebou já, brala jsem to tak od začátku a on taky - a víc než dost, a proto jsem se o něj starala vlastně jen já, když byl malý, běhala jsem s ním v noci ven, zatímco rádoby přítel ani neprojevil trochu obav, že s ním půjdu sama v noci ven.. Nějak mi v té době došly už nervy, potom, co mi do toho ještě tajně - opět, vlezl do telefonu, opsal si pár čísel a zkoušel na ně tajně volat, aby zjistil, jestli náhodou ten, koho mám uloženého jako kamarádku, není nějaký kamarád.. prostě po tom všem jsem si uvědomila, že takhle nešťastná a psychicky na dně jsem nikdy být nechtěla a že jestli to bude pokračovat dál, tak nevím, kam až to zajde.. sebrala jsem se, že odcházím, chtěla jsem vzít sebou i psa, když byl tedy můj a ejhle, najednou dle přítele můj nebyl, protože smlouva z útulku byla na něj (zapomněla jsem si tehdy vzít OP, tak se to vypsalo na něj), takže následovala hádka ještě snad větší, kdy mi nakonec psa doslova vytrhnul z rukou a se slovy, že ho nepotřebuje tak, že ho někam odveze a nechá ho tam, odjel autem i se psem.. do teď přesně cítím tu šílenou zoufalost.. a když přijel zpátky bez něj.. nemohla jsem dál.. nakonec pro mě přijeli naši a odešla jsem zpátky k nim (šíleně poraženecky, že jako hrdinka jsem se odstěhovala tak mladá, se vracím zpátky.. a že "tehdy" měli pravdu, že je brzo na to, abych s ním hned žila..), pořád jsem nevěděla, kde pejska nechal.. a už ani nevím, z toho všeho, co se mi s ním stalo, jsem byla víc na dně.. druhý den přijel k našim i se psem.. a opět mě chtěl přesvědčovat, abych se vrátila.. ale já už nemohla, i když jsem to šíleně obrečela, protože myslela jsem, že to je opravdový, na začátku jsem věřila, že s ním jsem šťastná..a samozřejmě přijít najednou o psa, nebylo o míň lepší.. :( no, ale řekla jsem mu, že tentokrát NE, že už nevidím smysl s ním být, že to není takový vztah, který by to měl být.. absolutně ztratil mojí důvěru, dokázal mi tak šíleně vzít i ten kousek sebejistoty, co jsem kdy měla a věděla jsem, že se nikdy nezmění.. definitivně jsem se od něj odstěhovala, všechno to obrečela a smířila se s tím, že psa mi nedá..
Bydlela jsem přes měsíc u našich, ale věděla jsem, že si potřebuju najít nějaký drobný malý začátek, jak začít znova, takže jsem si našla prima byt na pronájem, chodila dál do práce, po dvou měsících bydlení o samotě jsem si pořídila šťěňátko :) a doufala, že všechno už bude jen dobrý.. věděla jsem, že potřebuju nějakou dobu na uklidnění, už jen proto, že nikdy před ním jsem nebyla tak ubrečená.. s ním jsem se brečet opravdu "naučila".. zůstávala jsem nějakou dobu sama.. a začala si postupně uvědomovat, jak ve mě zůstal ten pocit, že chci být máma :) což mi taky moc nepřidávalo.. ale po čase jsem někoho poznala, ze začátku jsem měla šílený strach dát mu šanci, věřit mu.. a protože jsem mu vysvětlila, co mám za sebou za šílený vztah, tak to vypadalo, že mojí jistou ostražitost aspoň trochu chápe.. chodili jsme se projít, venčit psy :) a bylo to hrozně fajn.. než jsem se cítila, že jsem se do něj zamilovala, že ho potřebuju.. a on mi potvrdil to samé.. takže jsme spolu trávily pár ještě hezčích dní a chvil,.. než mi po asi dvou takových týdnech řekl, že není šťastný.. že to není ono.. neměla jsem tehdy slov :| měla jsem pocit, že další kousek naděje na světlé dny je nadobro pryč.. přestali jsme se vídat, prostě jen po tomhle rozhovoru.. nechápala jsem to, celou dobu se choval tak úžasně.. a pak zčistajasně totální obrat.. a co se nestalo, po týdnu mě pozval ven.. šla jsem tam s tím, že k němu pořád něco cítím, ale nesmím se nechat ovlivnit.. což jsem po tom, co mi řekl, že byl blázen.. že se mnou chce být, totálně zapomněla.. samozřejmě - jak jinak to mohlo dopadnout.. opět postelí.. a za tři dny si to zase rozmyslel.. Cink, došlo mi, že trošku dost nechápe, že já chci vztah a on zřejmě jen postelovou záležitost.. takže jsme to dalo by se říct, že oboustranně ukončili.
A teď.. jsem rok sama.. za tu dobu jsem měla asi tři schůzky na začátku roku, ale.. nikdy to nebylo ono, hodně proto, že nikdy jsem se nechovala tak, jak bych chtěla - byla jsem strašně pesimistická, nedokázala jsem to prostě být já.. nedokázala jsem si říct, že o nic nejde, že prostě se jen s někým seznámím a nemusí to být hned nějaký vážný vztah, že můžu aspoň získat kamarády, nebo prostě si jen popovídat s někým, koho pak ani znovu vidět nemusím.. když jsem na té poslední schůzce pochopila, že mi to nejde, došla jsem jen k tomu, že bude lepší se o to seznamování ani nesnažit.. a tak jsem se ocitla ve svém tydenním stereotypu - ráno se psem, pak do práce, po práci občas nakoupit, domů, jít se psem, spát, ráno se psem..a dokola. A už nějakou dobu vím, že je to šílený, užírá mě to.. šíleně moc nechci být sama.. navíc ta touha po mimču se neztratila, spíš naopak.. někdy se opravdu bojím, že už nikdy nedokážu být šťastná, žiju si tím svým stereotypem a nejde mi nic změnit.. přesto - je mi 23, dokážu se o sebe sama postarat - mám hezký byt, práci, co mě baví, dokážu se postarat i o psa, nedávno jsem si koupila autí, ale cítím, že z ničeho nemám radost.. že už to nikdy nebude takový, jaký by to mělo být.. nemám odvahu ani sílu někomu dalšímu věřit a mám strach, že už se to nikdy nezmění.. šíleně jsem se uzavřela do sebe a mám pocit jako bych žila v jedný velký depresi.. nevím, jestli je to tím, že jsem zažila takový šílený vztah, nebo jestli jsem prostě citlivka, co si to moc bere.. a hlavně nevím, jak z toho ven.. :( prostě mám strach někomu dalšímu jen začít věřit, tak rovnou odmítám jakékoliv sebemenší pozvání třeba jen na kafe.. a pak jsem ještě nešťastnější, že jsem to nezkusila, ale nejde mi to změnit.. je to jako nějaký reflex, rovnou odmítnout..
Chtěla bych to být zase já, ale vlastně ani nevím, kdo jsem.. žiju si tím svým stereotypem, ve kterém prostě nedopustím, aby se stalo něco, co by to změnilo a zároveň to moc změnit chci.. nevím, nevím, proč se tak chovám..
Takže .. moje otázka je v nadpisu.. a asi mi všichni nenapíšete nic jiného, než, že je načase takovou pomoc vyhledat..

Marčulka napsal(a):

ahoj,..tak po napsání nadpisu jsem se zarazila a nejspíš si odpověděla sama - když už se potřebuju ptát, jestli je čas vyhledat psychologickou pomoc, tak asi je vlastně ztráta času se ptát..ale když už jsem začala, tak to dopíšu a třeba mi někdo řekne svůj názor, nebo se mi aspoň trošku uleví a třeba vyjasní..
Už je to skoro dva roky, co jsem se dostala z opravdu komplikovaného vztahu - od bývalého "přítele", do kterého jsem se totálně slepě zamilovala v 19ti (jemu bylo 30), po dvou měsících jsme si našli byt, začali spolu žít a fungovat jako opravdu pár, abych to shrnula (protože jinak je to povídání na pár hodin a x řádků), byli jsme spolu přes dva roky a byl to vlastně můj první takhle opravdový vztah, kdy jsem se prostě naučila "starat" o chlapa, plánovali jsme budoucnost a s tím spojené mimčo (a já poprví věděla, že ho opravdu s ním moc chci, i když mi bylo tou dobou možná pro někoho jen 21) a takhle ideálně náš vztah vypadal zvenku.. a na druhou stranu jsme se hned po pár týdnech společného bydlení začali příšerně hádat, nikdy předtím jsem takové hádky s nikým nezažila, ani v rodině, a to vše jen kvůli tomu, že příšerně žárlil, došlo to až k tomu, že mi zakázal veškeré kamarády, ale i kamarádky.. a já pitomá - zamilovaná pod jeho vlivem a s pocitem, že ho nechci ztratit, že i tak mě dělá šťastnou a možná všechno kazím jen já, jak mi postupně cpal do hlavy, přistoupil na jeho zákazy.. několikrát mě doslova vyhazoval z bytu, byť mi večer jen zapípala sms, aniž by věděl od koho vlastně je.. což způsobilo, že jsem nikam bez něj nikdy nevyrazila, jen maximálně za ségrou, a postupně měl i v tomhle případě narážky a dával najevo, jak se mu to nelíbí.. ale já prostě potřebovala aspoň někoho.. všechno se to stupňovalo tak, že mi tajně začala prohlížet sám mobil, dokonce se mi dostal do mailů a když jsem na to přišla, tvrdil, že jen chtěl vědět, jestli o něm píšu někomu něco hezkýho.. To už jsem samozřejmě nevydžela já.. hodněkrát jsem odcházela od něj sama, odstěhovávala se k našim, ale on mě vždycky dokázal tak zmanipulovat (dneska to samozřejmě už vidím jinýma očima), že jsem se k němu vrátila a na vše zapomněla.. a za dva týdny to třeba bylo nanovo, nejhorší při tom asi bylo to, jak mi pořád vtloukal do hlavy, že vlastně za ty hádky můžu já.. a já nevím proč, jsem tehdy hned nepoznala, že to tak není, že takhle to opravdu fungovat nemá.. byly chvíle, kdy jsem se ubrečená sebrala a odešla z "našeho" domova, seděla do noci venku a přemýšlela, že už nemůžu dál.. Pak se to najednou obrátilo, když jsem zjistila, že si dává inzeráty na seznamku, jak hledá slečnu na společné bydlení (do NAŠEHO bytu..), jak vesele odpověděl na inzerát mojí bývalé spolužačky, jak si s ní psal o tom, že je sám, jak se sejdou.. A prostě rána jako blázen - takže on mě zakazuje moje dávnoleté kamarád(k)y, zatímco on se seznamuje a kdo ví co ještě s dalšíma novýma slečnama.. po tom, co jsem mu oznámila, že to vím nastala ta samá písnička dokola - řekl mi,že to pro něj nic neznamená, že to dělal jen tak, že se nikdy s  žádnou nesešel.. a slíbil, že to dělat přestane.. samozřejmě nepřestal, s tou spolužačkou mojí se dokonce i měl sejít a na schůzku dorazil.. Dalším "problémem" byl pejsek, které jsme si vzali z útulku, chtěla jsem ho já, abych v noci, kdy chodil na noční, nebyla doma tak sama, domluvili jsme se, že tedy bude můj, a kdyby jsme se náhodou rozešli, tak si ho beru sebou já, brala jsem to tak od začátku a on taky - a víc než dost, a proto jsem se o něj starala vlastně jen já, když byl malý, běhala jsem s ním v noci ven, zatímco rádoby přítel ani neprojevil trochu obav, že s ním půjdu sama v noci ven.. Nějak mi v té době došly už nervy, potom, co mi do toho ještě tajně - opět, vlezl do telefonu, opsal si pár čísel a zkoušel na ně tajně volat, aby zjistil, jestli náhodou ten, koho mám uloženého jako kamarádku, není nějaký kamarád.. prostě po tom všem jsem si uvědomila, že takhle nešťastná a psychicky na dně jsem nikdy být nechtěla a že jestli to bude pokračovat dál, tak nevím, kam až to zajde.. sebrala jsem se, že odcházím, chtěla jsem vzít sebou i psa, když byl tedy můj a ejhle, najednou dle přítele můj nebyl, protože smlouva z útulku byla na něj (zapomněla jsem si tehdy vzít OP, tak se to vypsalo na něj), takže následovala hádka ještě snad větší, kdy mi nakonec psa doslova vytrhnul z rukou a se slovy, že ho nepotřebuje tak, že ho někam odveze a nechá ho tam, odjel autem i se psem.. do teď přesně cítím tu šílenou zoufalost.. a když přijel zpátky bez něj.. nemohla jsem dál.. nakonec pro mě přijeli naši a odešla jsem zpátky k nim (šíleně poraženecky, že jako hrdinka jsem se odstěhovala tak mladá, se vracím zpátky.. a že "tehdy" měli pravdu, že je brzo na to, abych s ním hned žila..), pořád jsem nevěděla, kde pejska nechal.. a už ani nevím, z toho všeho, co se mi s ním stalo, jsem byla víc na dně.. druhý den přijel k našim i se psem.. a opět mě chtěl přesvědčovat, abych se vrátila.. ale já už nemohla, i když jsem to šíleně obrečela, protože myslela jsem, že to je opravdový, na začátku jsem věřila, že s ním jsem šťastná..a samozřejmě přijít najednou o psa, nebylo o míň lepší.. :( no, ale řekla jsem mu, že tentokrát NE, že už nevidím smysl s ním být, že to není takový vztah, který by to měl být.. absolutně ztratil mojí důvěru, dokázal mi tak šíleně vzít i ten kousek sebejistoty, co jsem kdy měla a věděla jsem, že se nikdy nezmění.. definitivně jsem se od něj odstěhovala, všechno to obrečela a smířila se s tím, že psa mi nedá..
Bydlela jsem přes měsíc u našich, ale věděla jsem, že si potřebuju najít nějaký drobný malý začátek, jak začít znova, takže jsem si našla prima byt na pronájem, chodila dál do práce, po dvou měsících bydlení o samotě jsem si pořídila šťěňátko :) a doufala, že všechno už bude jen dobrý.. věděla jsem, že potřebuju nějakou dobu na uklidnění, už jen proto, že nikdy před ním jsem nebyla tak ubrečená.. s ním jsem se brečet opravdu "naučila".. zůstávala jsem nějakou dobu sama.. a začala si postupně uvědomovat, jak ve mě zůstal ten pocit, že chci být máma :) což mi taky moc nepřidávalo.. ale po čase jsem někoho poznala, ze začátku jsem měla šílený strach dát mu šanci, věřit mu.. a protože jsem mu vysvětlila, co mám za sebou za šílený vztah, tak to vypadalo, že mojí jistou ostražitost aspoň trochu chápe.. chodili jsme se projít, venčit psy :) a bylo to hrozně fajn.. než jsem se cítila, že jsem se do něj zamilovala, že ho potřebuju.. a on mi potvrdil to samé.. takže jsme spolu trávily pár ještě hezčích dní a chvil,.. než mi po asi dvou takových týdnech řekl, že není šťastný.. že to není ono.. neměla jsem tehdy slov :| měla jsem pocit, že další kousek naděje na světlé dny je nadobro pryč.. přestali jsme se vídat, prostě jen po tomhle rozhovoru.. nechápala jsem to, celou dobu se choval tak úžasně.. a pak zčistajasně totální obrat.. a co se nestalo, po týdnu mě pozval ven.. šla jsem tam s tím, že k němu pořád něco cítím, ale nesmím se nechat ovlivnit.. což jsem po tom, co mi řekl, že byl blázen.. že se mnou chce být, totálně zapomněla.. samozřejmě - jak jinak to mohlo dopadnout.. opět postelí.. a za tři dny si to zase rozmyslel.. Cink, došlo mi, že trošku dost nechápe, že já chci vztah a on zřejmě jen postelovou záležitost.. takže jsme to dalo by se říct, že oboustranně ukončili.
A teď.. jsem rok sama.. za tu dobu jsem měla asi tři schůzky na začátku roku, ale.. nikdy to nebylo ono, hodně proto, že nikdy jsem se nechovala tak, jak bych chtěla - byla jsem strašně pesimistická, nedokázala jsem to prostě být já.. nedokázala jsem si říct, že o nic nejde, že prostě se jen s někým seznámím a nemusí to být hned nějaký vážný vztah, že můžu aspoň získat kamarády, nebo prostě si jen popovídat s někým, koho pak ani znovu vidět nemusím.. když jsem na té poslední schůzce pochopila, že mi to nejde, došla jsem jen k tomu, že bude lepší se o to seznamování ani nesnažit.. a tak jsem se ocitla ve svém tydenním stereotypu - ráno se psem, pak do práce, po práci občas nakoupit, domů, jít se psem, spát, ráno se psem..a dokola. A už nějakou dobu vím, že je to šílený, užírá mě to.. šíleně moc nechci být sama.. navíc ta touha po mimču se neztratila, spíš naopak.. někdy se opravdu bojím, že už nikdy nedokážu být šťastná, žiju si tím svým stereotypem a nejde mi nic změnit.. přesto - je mi 23, dokážu se o sebe sama postarat - mám hezký byt, práci, co mě baví, dokážu se postarat i o psa, nedávno jsem si koupila autí, ale cítím, že z ničeho nemám radost.. že už to nikdy nebude takový, jaký by to mělo být.. nemám odvahu ani sílu někomu dalšímu věřit a mám strach, že už se to nikdy nezmění.. šíleně jsem se uzavřela do sebe a mám pocit jako bych žila v jedný velký depresi.. nevím, jestli je to tím, že jsem zažila takový šílený vztah, nebo jestli jsem prostě citlivka, co si to moc bere.. a hlavně nevím, jak z toho ven.. :( prostě mám strach někomu dalšímu jen začít věřit, tak rovnou odmítám jakékoliv sebemenší pozvání třeba jen na kafe.. a pak jsem ještě nešťastnější, že jsem to nezkusila, ale nejde mi to změnit.. je to jako nějaký reflex, rovnou odmítnout..
Chtěla bych to být zase já, ale vlastně ani nevím, kdo jsem.. žiju si tím svým stereotypem, ve kterém prostě nedopustím, aby se stalo něco, co by to změnilo a zároveň to moc změnit chci.. nevím, nevím, proč se tak chovám..
Takže .. moje otázka je v nadpisu.. a asi mi všichni nenapíšete nic jiného, než, že je načase takovou pomoc vyhledat..

ano ,je

Marčulka napsal(a):

ahoj,..tak po napsání nadpisu jsem se zarazila a nejspíš si odpověděla sama - když už se potřebuju ptát, jestli je čas vyhledat psychologickou pomoc, tak asi je vlastně ztráta času se ptát..ale když už jsem začala, tak to dopíšu a třeba mi někdo řekne svůj názor, nebo se mi aspoň trošku uleví a třeba vyjasní..
Už je to skoro dva roky, co jsem se dostala z opravdu komplikovaného vztahu - od bývalého "přítele", do kterého jsem se totálně slepě zamilovala v 19ti (jemu bylo 30), po dvou měsících jsme si našli byt, začali spolu žít a fungovat jako opravdu pár, abych to shrnula (protože jinak je to povídání na pár hodin a x řádků), byli jsme spolu přes dva roky a byl to vlastně můj první takhle opravdový vztah, kdy jsem se prostě naučila "starat" o chlapa, plánovali jsme budoucnost a s tím spojené mimčo (a já poprví věděla, že ho opravdu s ním moc chci, i když mi bylo tou dobou možná pro někoho jen 21) a takhle ideálně náš vztah vypadal zvenku.. a na druhou stranu jsme se hned po pár týdnech společného bydlení začali příšerně hádat, nikdy předtím jsem takové hádky s nikým nezažila, ani v rodině, a to vše jen kvůli tomu, že příšerně žárlil, došlo to až k tomu, že mi zakázal veškeré kamarády, ale i kamarádky.. a já pitomá - zamilovaná pod jeho vlivem a s pocitem, že ho nechci ztratit, že i tak mě dělá šťastnou a možná všechno kazím jen já, jak mi postupně cpal do hlavy, přistoupil na jeho zákazy.. několikrát mě doslova vyhazoval z bytu, byť mi večer jen zapípala sms, aniž by věděl od koho vlastně je.. což způsobilo, že jsem nikam bez něj nikdy nevyrazila, jen maximálně za ségrou, a postupně měl i v tomhle případě narážky a dával najevo, jak se mu to nelíbí.. ale já prostě potřebovala aspoň někoho.. všechno se to stupňovalo tak, že mi tajně začala prohlížet sám mobil, dokonce se mi dostal do mailů a když jsem na to přišla, tvrdil, že jen chtěl vědět, jestli o něm píšu někomu něco hezkýho.. To už jsem samozřejmě nevydžela já.. hodněkrát jsem odcházela od něj sama, odstěhovávala se k našim, ale on mě vždycky dokázal tak zmanipulovat (dneska to samozřejmě už vidím jinýma očima), že jsem se k němu vrátila a na vše zapomněla.. a za dva týdny to třeba bylo nanovo, nejhorší při tom asi bylo to, jak mi pořád vtloukal do hlavy, že vlastně za ty hádky můžu já.. a já nevím proč, jsem tehdy hned nepoznala, že to tak není, že takhle to opravdu fungovat nemá.. byly chvíle, kdy jsem se ubrečená sebrala a odešla z "našeho" domova, seděla do noci venku a přemýšlela, že už nemůžu dál.. Pak se to najednou obrátilo, když jsem zjistila, že si dává inzeráty na seznamku, jak hledá slečnu na společné bydlení (do NAŠEHO bytu..), jak vesele odpověděl na inzerát mojí bývalé spolužačky, jak si s ní psal o tom, že je sám, jak se sejdou.. A prostě rána jako blázen - takže on mě zakazuje moje dávnoleté kamarád(k)y, zatímco on se seznamuje a kdo ví co ještě s dalšíma novýma slečnama.. po tom, co jsem mu oznámila, že to vím nastala ta samá písnička dokola - řekl mi,že to pro něj nic neznamená, že to dělal jen tak, že se nikdy s  žádnou nesešel.. a slíbil, že to dělat přestane.. samozřejmě nepřestal, s tou spolužačkou mojí se dokonce i měl sejít a na schůzku dorazil.. Dalším "problémem" byl pejsek, které jsme si vzali z útulku, chtěla jsem ho já, abych v noci, kdy chodil na noční, nebyla doma tak sama, domluvili jsme se, že tedy bude můj, a kdyby jsme se náhodou rozešli, tak si ho beru sebou já, brala jsem to tak od začátku a on taky - a víc než dost, a proto jsem se o něj starala vlastně jen já, když byl malý, běhala jsem s ním v noci ven, zatímco rádoby přítel ani neprojevil trochu obav, že s ním půjdu sama v noci ven.. Nějak mi v té době došly už nervy, potom, co mi do toho ještě tajně - opět, vlezl do telefonu, opsal si pár čísel a zkoušel na ně tajně volat, aby zjistil, jestli náhodou ten, koho mám uloženého jako kamarádku, není nějaký kamarád.. prostě po tom všem jsem si uvědomila, že takhle nešťastná a psychicky na dně jsem nikdy být nechtěla a že jestli to bude pokračovat dál, tak nevím, kam až to zajde.. sebrala jsem se, že odcházím, chtěla jsem vzít sebou i psa, když byl tedy můj a ejhle, najednou dle přítele můj nebyl, protože smlouva z útulku byla na něj (zapomněla jsem si tehdy vzít OP, tak se to vypsalo na něj), takže následovala hádka ještě snad větší, kdy mi nakonec psa doslova vytrhnul z rukou a se slovy, že ho nepotřebuje tak, že ho někam odveze a nechá ho tam, odjel autem i se psem.. do teď přesně cítím tu šílenou zoufalost.. a když přijel zpátky bez něj.. nemohla jsem dál.. nakonec pro mě přijeli naši a odešla jsem zpátky k nim (šíleně poraženecky, že jako hrdinka jsem se odstěhovala tak mladá, se vracím zpátky.. a že "tehdy" měli pravdu, že je brzo na to, abych s ním hned žila..), pořád jsem nevěděla, kde pejska nechal.. a už ani nevím, z toho všeho, co se mi s ním stalo, jsem byla víc na dně.. druhý den přijel k našim i se psem.. a opět mě chtěl přesvědčovat, abych se vrátila.. ale já už nemohla, i když jsem to šíleně obrečela, protože myslela jsem, že to je opravdový, na začátku jsem věřila, že s ním jsem šťastná..a samozřejmě přijít najednou o psa, nebylo o míň lepší.. :( no, ale řekla jsem mu, že tentokrát NE, že už nevidím smysl s ním být, že to není takový vztah, který by to měl být.. absolutně ztratil mojí důvěru, dokázal mi tak šíleně vzít i ten kousek sebejistoty, co jsem kdy měla a věděla jsem, že se nikdy nezmění.. definitivně jsem se od něj odstěhovala, všechno to obrečela a smířila se s tím, že psa mi nedá..
Bydlela jsem přes měsíc u našich, ale věděla jsem, že si potřebuju najít nějaký drobný malý začátek, jak začít znova, takže jsem si našla prima byt na pronájem, chodila dál do práce, po dvou měsících bydlení o samotě jsem si pořídila šťěňátko :) a doufala, že všechno už bude jen dobrý.. věděla jsem, že potřebuju nějakou dobu na uklidnění, už jen proto, že nikdy před ním jsem nebyla tak ubrečená.. s ním jsem se brečet opravdu "naučila".. zůstávala jsem nějakou dobu sama.. a začala si postupně uvědomovat, jak ve mě zůstal ten pocit, že chci být máma :) což mi taky moc nepřidávalo.. ale po čase jsem někoho poznala, ze začátku jsem měla šílený strach dát mu šanci, věřit mu.. a protože jsem mu vysvětlila, co mám za sebou za šílený vztah, tak to vypadalo, že mojí jistou ostražitost aspoň trochu chápe.. chodili jsme se projít, venčit psy :) a bylo to hrozně fajn.. než jsem se cítila, že jsem se do něj zamilovala, že ho potřebuju.. a on mi potvrdil to samé.. takže jsme spolu trávily pár ještě hezčích dní a chvil,.. než mi po asi dvou takových týdnech řekl, že není šťastný.. že to není ono.. neměla jsem tehdy slov :| měla jsem pocit, že další kousek naděje na světlé dny je nadobro pryč.. přestali jsme se vídat, prostě jen po tomhle rozhovoru.. nechápala jsem to, celou dobu se choval tak úžasně.. a pak zčistajasně totální obrat.. a co se nestalo, po týdnu mě pozval ven.. šla jsem tam s tím, že k němu pořád něco cítím, ale nesmím se nechat ovlivnit.. což jsem po tom, co mi řekl, že byl blázen.. že se mnou chce být, totálně zapomněla.. samozřejmě - jak jinak to mohlo dopadnout.. opět postelí.. a za tři dny si to zase rozmyslel.. Cink, došlo mi, že trošku dost nechápe, že já chci vztah a on zřejmě jen postelovou záležitost.. takže jsme to dalo by se říct, že oboustranně ukončili.
A teď.. jsem rok sama.. za tu dobu jsem měla asi tři schůzky na začátku roku, ale.. nikdy to nebylo ono, hodně proto, že nikdy jsem se nechovala tak, jak bych chtěla - byla jsem strašně pesimistická, nedokázala jsem to prostě být já.. nedokázala jsem si říct, že o nic nejde, že prostě se jen s někým seznámím a nemusí to být hned nějaký vážný vztah, že můžu aspoň získat kamarády, nebo prostě si jen popovídat s někým, koho pak ani znovu vidět nemusím.. když jsem na té poslední schůzce pochopila, že mi to nejde, došla jsem jen k tomu, že bude lepší se o to seznamování ani nesnažit.. a tak jsem se ocitla ve svém tydenním stereotypu - ráno se psem, pak do práce, po práci občas nakoupit, domů, jít se psem, spát, ráno se psem..a dokola. A už nějakou dobu vím, že je to šílený, užírá mě to.. šíleně moc nechci být sama.. navíc ta touha po mimču se neztratila, spíš naopak.. někdy se opravdu bojím, že už nikdy nedokážu být šťastná, žiju si tím svým stereotypem a nejde mi nic změnit.. přesto - je mi 23, dokážu se o sebe sama postarat - mám hezký byt, práci, co mě baví, dokážu se postarat i o psa, nedávno jsem si koupila autí, ale cítím, že z ničeho nemám radost.. že už to nikdy nebude takový, jaký by to mělo být.. nemám odvahu ani sílu někomu dalšímu věřit a mám strach, že už se to nikdy nezmění.. šíleně jsem se uzavřela do sebe a mám pocit jako bych žila v jedný velký depresi.. nevím, jestli je to tím, že jsem zažila takový šílený vztah, nebo jestli jsem prostě citlivka, co si to moc bere.. a hlavně nevím, jak z toho ven.. :( prostě mám strach někomu dalšímu jen začít věřit, tak rovnou odmítám jakékoliv sebemenší pozvání třeba jen na kafe.. a pak jsem ještě nešťastnější, že jsem to nezkusila, ale nejde mi to změnit.. je to jako nějaký reflex, rovnou odmítnout..
Chtěla bych to být zase já, ale vlastně ani nevím, kdo jsem.. žiju si tím svým stereotypem, ve kterém prostě nedopustím, aby se stalo něco, co by to změnilo a zároveň to moc změnit chci.. nevím, nevím, proč se tak chovám..
Takže .. moje otázka je v nadpisu.. a asi mi všichni nenapíšete nic jiného, než, že je načase takovou pomoc vyhledat..

Ano ano, myslím si, že přišel ten čas, že by to mohl alespoň trochu pomoci. :)
Tak ať natrefíš na někoho "dobrého". :)

Mě u Marčulky zaráží dvě věci, kvůli kterým jí nevěřím ani slovo:
1) to, že je to tak totálně černobílé: on je "sviňa", manipulátor a ona je ta nevinná naivní oběť

a 2) což je, podle mě ještě divnější, že jí evidentně na osudu jejího psa vůbec nezáleží - už se o něm nezmiňuje, pořizuje si nového.
Buď ví, že se psovi nic špatného nestane, protože ex přítel není zase takový zločinec, jak ho líčí, nebo je citově plochá.

Marčulko, tak mladá a takhle smutná! Jestli to je na psychologa nevím, každopádně tím nic nezkazíš - naopak může ti pomoci. Máš celý život před sebou, byla by škoda se takhle uzavírat a vidět vše tak negativně. Obrovskou výhrou je to, že jsi se zbavila toho magora - nezlob se za tak silné slovo, ale člověk který je v tvém příspěvku popsán, je pro mě totální magor a neumím ho nazvat jinak. Tohle je velká výhra, protože s ním by byl život jedno velké peklo. Nikdo nemá právo se k druhému člověku takto chovat - zakazovat mu vše, citově ho vydírat, omezovat osobní svobodu, slídit v soukromí druhého. Buď ráda, že tohle je za tebou a že můžeš jít dál! Nenech si špatným zážitkem ovlivnit budoucnost! Zkus jít dál a hledat sama sebe, zkus přestat s myšlenkama na hledání nového partnera. Na to je čas, až uzdravíš sama sebe. Teď se věnuj jen sobě, sebe hledej. Pak přijde vše ostatní.
Napadá mě - máš nyní nějaké koníčky a kamarádky?
Držím palce!!!

Vějířovka napsal(a):

Mě u Marčulky zaráží dvě věci, kvůli kterým jí nevěřím ani slovo:
1) to, že je to tak totálně černobílé: on je "sviňa", manipulátor a ona je ta nevinná naivní oběť

a 2) což je, podle mě ještě divnější, že jí evidentně na osudu jejího psa vůbec nezáleží - už se o něm nezmiňuje, pořizuje si nového.
Buď ví, že se psovi nic špatného nestane, protože ex přítel není zase takový zločinec, jak ho líčí, nebo je citově plochá.

Vějířkovko, co? :co::co:  Jak bys viděla níže popsaného člověka - který dělal takové věci (nebo proč by si takové věci měla Marčulka vymýšlet, proč by sem člověk přišel s výmyslem?) jinak než černobíle? :co:

Vějířovka napsal(a):

Mě u Marčulky zaráží dvě věci, kvůli kterým jí nevěřím ani slovo:
1) to, že je to tak totálně černobílé: on je "sviňa", manipulátor a ona je ta nevinná naivní oběť

a 2) což je, podle mě ještě divnější, že jí evidentně na osudu jejího psa vůbec nezáleží - už se o něm nezmiňuje, pořizuje si nového.
Buď ví, že se psovi nic špatného nestane, protože ex přítel není zase takový zločinec, jak ho líčí, nebo je citově plochá.

V konečném důsledku odpovíme-li na otázku, je místě jít k psychologovi i kdyby nám z nějakého důvodu lhala...Ani to není úplně v pořádku.
Nicméně nevidím důvod, proč by sem měl někdo psát nepravdu? Co by z toho měl? Že by se nám smál, jací jsme debilkové? No, na to není třeba vytvářet takový příběh...nebo ano?

Weatherwax napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Mě u Marčulky zaráží dvě věci, kvůli kterým jí nevěřím ani slovo:
1) to, že je to tak totálně černobílé: on je "sviňa", manipulátor a ona je ta nevinná naivní oběť

a 2) což je, podle mě ještě divnější, že jí evidentně na osudu jejího psa vůbec nezáleží - už se o něm nezmiňuje, pořizuje si nového.
Buď ví, že se psovi nic špatného nestane, protože ex přítel není zase takový zločinec, jak ho líčí, nebo je citově plochá.

V konečném důsledku odpovíme-li na otázku, je místě jít k psychologovi i kdyby nám z nějakého důvodu lhala...Ani to není úplně v pořádku.
Nicméně nevidím důvod, proč by sem měl někdo psát nepravdu? Co by z toho měl? Že by se nám smál, jací jsme debilkové? No, na to není třeba vytvářet takový příběh...nebo ano?

Máš paravdu, měla jsem to napsat jinak, trochu mě nadzvedl ten pes, tak se mi zaktivovaly emoce.
Určitě se na to Marčulka takto dívá, takže je to pro ní pravda, ale zřejmě by ten zpětný pohled sama na sebe (za pomoci psychologa) byl potřebný.
Nezdá se mi pravděpodobné, že by muži okolo ní byli všichni špatní a jen ona jediná spravedlivá oběť.

Barborka napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Mě u Marčulky zaráží dvě věci, kvůli kterým jí nevěřím ani slovo:
1) to, že je to tak totálně černobílé: on je "sviňa", manipulátor a ona je ta nevinná naivní oběť

a 2) což je, podle mě ještě divnější, že jí evidentně na osudu jejího psa vůbec nezáleží - už se o něm nezmiňuje, pořizuje si nového.
Buď ví, že se psovi nic špatného nestane, protože ex přítel není zase takový zločinec, jak ho líčí, nebo je citově plochá.

Vějířkovko, co? :co::co:  Jak bys viděla níže popsaného člověka - který dělal takové věci (nebo proč by si takové věci měla Marčulka vymýšlet, proč by sem člověk přišel s výmyslem?) jinak než černobíle? :co:

Níže popsaný člověk vypadá jako magor, ale divím se, že mu nechá psa, nesnaží se ho od něj dostat zpět a ani o tom nepřemýšlí. Navíc, obvykle bývají lidi tak nějak namíchaní z dobrého a zlého - a tento je takový čistě zlý, a to se mi nezdá pravděpodobné.

Vějířovka napsal(a):

Weatherwax napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Mě u Marčulky zaráží dvě věci, kvůli kterým jí nevěřím ani slovo:
1) to, že je to tak totálně černobílé: on je "sviňa", manipulátor a ona je ta nevinná naivní oběť

a 2) což je, podle mě ještě divnější, že jí evidentně na osudu jejího psa vůbec nezáleží - už se o něm nezmiňuje, pořizuje si nového.
Buď ví, že se psovi nic špatného nestane, protože ex přítel není zase takový zločinec, jak ho líčí, nebo je citově plochá.

V konečném důsledku odpovíme-li na otázku, je místě jít k psychologovi i kdyby nám z nějakého důvodu lhala...Ani to není úplně v pořádku.
Nicméně nevidím důvod, proč by sem měl někdo psát nepravdu? Co by z toho měl? Že by se nám smál, jací jsme debilkové? No, na to není třeba vytvářet takový příběh...nebo ano?

Máš paravdu, měla jsem to napsat jinak, trochu mě nadzvedl ten pes, tak se mi zaktivovaly emoce.
Určitě se na to Marčulka takto dívá, takže je to pro ní pravda, ale zřejmě by ten zpětný pohled sama na sebe (za pomoci psychologa) byl potřebný.
Nezdá se mi pravděpodobné, že by muži okolo ní byli všichni špatní a jen ona jediná spravedlivá oběť.

Vějířovko, tady je zajímavé, jak stejnou věc vidí různí lidé jinak. Já z jejího psaní vůbec nemám pocit, že by celé mužské pokolení bylo špatné a ona světice. Je zajímavé, že tobě to tak přijde.
Ona popisuje své zkušenosti ze svých vztahů, a že prostě měla pech a natrefila na nesprávné muže (možná jen pro ni) a teď to tu píše, protože jí to nějakým způsobem zasáhlo, ovlivnilo. Toť vše, píše tu jen své zážitky a píše tu zase jen o tom, co ji zasáhlo, co ji trápí, bolí, ovlivnilo - tak proto píše asi jen ty špatné věci, přeci tu nebude vypisovat, že pán A uměl skvěle vařit, jen abys neměla pocit, že vidí černobíle. A ikdyž píše o tom špatném, tak to přece my ostatní nebudeme brát do písmenka a vidět tak černobíle, že ona se pasuje na světici a chlapy na hajzly.

Vějířovka napsal(a):

Weatherwax napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Mě u Marčulky zaráží dvě věci, kvůli kterým jí nevěřím ani slovo:
1) to, že je to tak totálně černobílé: on je "sviňa", manipulátor a ona je ta nevinná naivní oběť

a 2) což je, podle mě ještě divnější, že jí evidentně na osudu jejího psa vůbec nezáleží - už se o něm nezmiňuje, pořizuje si nového.
Buď ví, že se psovi nic špatného nestane, protože ex přítel není zase takový zločinec, jak ho líčí, nebo je citově plochá.

V konečném důsledku odpovíme-li na otázku, je místě jít k psychologovi i kdyby nám z nějakého důvodu lhala...Ani to není úplně v pořádku.
Nicméně nevidím důvod, proč by sem měl někdo psát nepravdu? Co by z toho měl? Že by se nám smál, jací jsme debilkové? No, na to není třeba vytvářet takový příběh...nebo ano?

Máš paravdu, měla jsem to napsat jinak, trochu mě nadzvedl ten pes, tak se mi zaktivovaly emoce.
Určitě se na to Marčulka takto dívá, takže je to pro ní pravda, ale zřejmě by ten zpětný pohled sama na sebe (za pomoci psychologa) byl potřebný.
Nezdá se mi pravděpodobné, že by muži okolo ní byli všichni špatní a jen ona jediná spravedlivá oběť.

ale to ona přece netvrdí. Jen říká, že se bojí věřit . Měla bys číst pozorně a nedělat unáhlené názory.
Řekla bych že ty máš s černobílým viděním velké zkušenosti.

agewa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Weatherwax napsal(a):

V konečném důsledku odpovíme-li na otázku, je místě jít k psychologovi i kdyby nám z nějakého důvodu lhala...Ani to není úplně v pořádku.
Nicméně nevidím důvod, proč by sem měl někdo psát nepravdu? Co by z toho měl? Že by se nám smál, jací jsme debilkové? No, na to není třeba vytvářet takový příběh...nebo ano?

Máš paravdu, měla jsem to napsat jinak, trochu mě nadzvedl ten pes, tak se mi zaktivovaly emoce.
Určitě se na to Marčulka takto dívá, takže je to pro ní pravda, ale zřejmě by ten zpětný pohled sama na sebe (za pomoci psychologa) byl potřebný.
Nezdá se mi pravděpodobné, že by muži okolo ní byli všichni špatní a jen ona jediná spravedlivá oběť.

ale to ona přece netvrdí. Jen říká, že se bojí věřit . Měla bys číst pozorně a nedělat unáhlené názory.
Řekla bych že ty máš s černobílým viděním velké zkušenosti.

Asi čtu nepozorně, sypu si popel na hlavu - :kapitulation: - rozčílil mě ten pes, už budu hodná.

Vějířovka napsal(a):

Asi čtu nepozorně, sypu si popel na hlavu - :kapitulation: - rozčílil mě ten pes, už budu hodná.

Spíš je škoda někoho takhle hned odsoudit, že si vymýšlí a že vidí černobíle. Vůbec obecně je to tu na BB snad nějaká móda nově příchozí rychle odsoudit, vynadat jim :(

Jinak souhlasím s níže psaným - Marčulko, hlavně je štěstí, že jsi dokázala od toho prvního přítele, z toho pekla s ním, odejít. To je naprosto šílené co popisuješ, že dělal!!! A opravdu se špatnými zážitky nenech ovlivnit do budoucna, hledej sama sebe a zkus si dát život do pořádku, pokud je k tomu zapotřebí psycholog, tak proč ne. Hlavně nebuď smutná a nevzdávej to a hledej svou cestu dál. Musíš najít nejdříve sama sebe a být spokojená se sebou a svým životem, až potom bude čas na to pustit si tam někoho druhého! Ale vše přijde ve svůj čas uvidíš!

Vějířovka napsal(a):

Barborka napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Mě u Marčulky zaráží dvě věci, kvůli kterým jí nevěřím ani slovo:
1) to, že je to tak totálně černobílé: on je "sviňa", manipulátor a ona je ta nevinná naivní oběť

a 2) což je, podle mě ještě divnější, že jí evidentně na osudu jejího psa vůbec nezáleží - už se o něm nezmiňuje, pořizuje si nového.
Buď ví, že se psovi nic špatného nestane, protože ex přítel není zase takový zločinec, jak ho líčí, nebo je citově plochá.

Vějířkovko, co? :co::co:  Jak bys viděla níže popsaného člověka - který dělal takové věci (nebo proč by si takové věci měla Marčulka vymýšlet, proč by sem člověk přišel s výmyslem?) jinak než černobíle? :co:

Níže popsaný člověk vypadá jako magor, ale divím se, že mu nechá psa, nesnaží se ho od něj dostat zpět a ani o tom nepřemýšlí. Navíc, obvykle bývají lidi tak nějak namíchaní z dobrého a zlého - a tento je takový čistě zlý, a to se mi nezdá pravděpodobné.

Samozřejmě jsem se snažila dostat pejska k sobě, vzít ho sebou a nenechávat ho jemu, když jsem věděla, že není schopný se o něj postarat.. snažila jsem se ho přesvědčit, ale nebylo to vůbec jednoduchý - pokaždý mě odpálkoval tím, že smlouva je na něj, takže vidina, že mu nějakým způsobem psa prostě vezmu a on to bude řešit pak nějakou jinou cestou, mě rozhodně nenadchla.. a nevíš, jak moc jsem pejska tehdy obrečela..

Vějířovka napsal(a):

Níže popsaný člověk vypadá jako magor, ale divím se, že mu nechá psa, nesnaží se ho od něj dostat zpět a ani o tom nepřemýšlí. Navíc, obvykle bývají lidi tak nějak namíchaní z dobrého a zlého - a tento je takový čistě zlý, a to se mi nezdá pravděpodobné.

Vějířovko, Ty buď ráda, že jsi až do svého hodně pokročilého seniorského věku v reálu nenarazila na žádného psychopata ani manipulátora, který by Ti ukázal, zač je toho loket :vissla: Kdybys v tomto směru totiž získala nějaké zkušenosti, tak bys tady nemohla pošetile žvatlat takové naivní výroky :rolleyes:

MMCH zvíře, které si někdo vezme z útulku a zaregistruje si ho na své jméno takovému člověku ze zákona patří. Nemůžeš mu tedy psa svévolně odejmout třeba tak, že si na páníčka s pejskem počíháš na procházce a psa mu jednoduše ukradneš, protože by ses dostala do konfliktu se zákonem. A když se někdo rozhodne, že Ti společně pořízeného psa prostě nevydá, tak Ti ho zkrátka nevydá a Ty bohužel nemáš šanci toho psa žádným legálním způsobem získat do svého výlučného vlastnictví. Jediné, co můžeš dělat je oplakat pejska, doufat, že se mu bez Tebe bude dařit dobře a pořídit si záhy psa vlastního, už registrovaného na sebe :grater:

Já se jen divím, že ačkoliv ve svém věku nemáš patřičný rozhled a chybí Ti alespoň základní právní minimum, vynášíš tady okamžité soudy ohledně psa a zároveň zpochybňuješ zakladatelku vlákna :usch: Když o nějakém problému nevím nic, raději se k němu nevyjadřuji a pokud už cítím potřebu se k něčemu vyjadřovat, volím alespoň takovou formu, abych se dotyčného nijak nedotkla nebo mu nedejbože ještě víc neublížila. Všimla jsem si, Vějířovko, že v Tobě je empatie asi tak, jako v zadnici medu a Tvojí oblíbenou činností je necitlivě rýpat a vrtat se v nějak oslabeném jedinci, který si sem přišel buď postěžovat, nebo hledat radu :usch: Opravdu jsem si nevšimla, že bys byla někdy k někomu chápavá a naslouchající, nebo nedejbože někomu poskytla dobrou radu či vlídné slovo útěchy, spíš jsi každému ještě víc přidala :/

no tak to čteš špatně, kiaro, k erem je vějířovka chápavá až až :)

Marčulka napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Barborka napsal(a):

Vějířkovko, co? :co::co:  Jak bys viděla níže popsaného člověka - který dělal takové věci (nebo proč by si takové věci měla Marčulka vymýšlet, proč by sem člověk přišel s výmyslem?) jinak než černobíle? :co:

Níže popsaný člověk vypadá jako magor, ale divím se, že mu nechá psa, nesnaží se ho od něj dostat zpět a ani o tom nepřemýšlí. Navíc, obvykle bývají lidi tak nějak namíchaní z dobrého a zlého - a tento je takový čistě zlý, a to se mi nezdá pravděpodobné.

Samozřejmě jsem se snažila dostat pejska k sobě, vzít ho sebou a nenechávat ho jemu, když jsem věděla, že není schopný se o něj postarat.. snažila jsem se ho přesvědčit, ale nebylo to vůbec jednoduchý - pokaždý mě odpálkoval tím, že smlouva je na něj, takže vidina, že mu nějakým způsobem psa prostě vezmu a on to bude řešit pak nějakou jinou cestou, mě rozhodně nenadchla.. a nevíš, jak moc jsem pejska tehdy obrečela..

Tak se ti opravdu moc omlouvám, Marčulko, člověk nemá reagovat bez rozmyslu. :gloria: :kapitulation:

PPavlaa napsal(a):

no tak to čteš špatně, kiaro, k erem je vějířovka chápavá až až :)

:D

Marčuko držím palečky, jsi statečná,  ze vztahu s manipulátorem jsi vyvázla ještě dobře. :godlike: Snad už budeš mít ve vztazích větší štěstí...A raději hned pryč při podobných "příznacích".
A reakce na Vějířovčiny "antipsychologické teorie" je napsaná velice trefně a vtipně...Klobouk dolů ;)

Kiara napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Níže popsaný člověk vypadá jako magor, ale divím se, že mu nechá psa, nesnaží se ho od něj dostat zpět a ani o tom nepřemýšlí. Navíc, obvykle bývají lidi tak nějak namíchaní z dobrého a zlého - a tento je takový čistě zlý, a to se mi nezdá pravděpodobné.

Vějířovko, Ty buď ráda, že jsi až do svého hodně pokročilého seniorského věku v reálu nenarazila na žádného psychopata ani manipulátora, který by Ti ukázal, zač je toho loket :vissla: Kdybys v tomto směru totiž získala nějaké zkušenosti, tak bys tady nemohla pošetile žvatlat takové naivní výroky :rolleyes:

MMCH zvíře, které si někdo vezme z útulku a zaregistruje si ho na své jméno takovému člověku ze zákona patří. Nemůžeš mu tedy psa svévolně odejmout třeba tak, že si na páníčka s pejskem počíháš na procházce a psa mu jednoduše ukradneš, protože by ses dostala do konfliktu se zákonem. A když se někdo rozhodne, že Ti společně pořízeného psa prostě nevydá, tak Ti ho zkrátka nevydá a Ty bohužel nemáš šanci toho psa žádným legálním způsobem získat do svého výlučného vlastnictví. Jediné, co můžeš dělat je oplakat pejska, doufat, že se mu bez Tebe bude dařit dobře a pořídit si záhy psa vlastního, už registrovaného na sebe :grater:

Já se jen divím, že ačkoliv ve svém věku nemáš patřičný rozhled a chybí Ti alespoň základní právní minimum, vynášíš tady okamžité soudy ohledně psa a zároveň zpochybňuješ zakladatelku vlákna :usch: Když o nějakém problému nevím nic, raději se k němu nevyjadřuji a pokud už cítím potřebu se k něčemu vyjadřovat, volím alespoň takovou formu, abych se dotyčného nijak nedotkla nebo mu nedejbože ještě víc neublížila. Všimla jsem si, Vějířovko, že v Tobě je empatie asi tak, jako v zadnici medu a Tvojí oblíbenou činností je necitlivě rýpat a vrtat se v nějak oslabeném jedinci, který si sem přišel buď postěžovat, nebo hledat radu :usch: Opravdu jsem si nevšimla, že bys byla někdy k někomu chápavá a naslouchající, nebo nedejbože někomu poskytla dobrou radu či vlídné slovo útěchy, spíš jsi každému ještě víc přidala :/

Myslím si, Kiaro, že takto se ty chováš k Erem, nezlob se.
S tím tvým hodnocením jsi úplně vedle. :dumbom:

Vějířovko, netahej sem erem, tohle není vlákno o erem, ale úplně o někom a něčem jiném :/

Kiara napsal(a):

Vějířovko, netahej sem erem, tohle není vlákno o erem, ale úplně o někom a něčem jiném :/

Samozřejmě, já se jen bráním tvému hodnocení a nařčení, které je úplně mimo a radím ti, aby ses podívala raději sama na sebe.
Ostaně Erem jsem sem nezatáhla já, že? :lol:

...no teda narazila si na dobrého cvoka a manipulátora. Buď ráda, že ses ho zbavila, jestli ti pomůže psycholog to nevím, ale určitě ti pomůže potkat slušnýho člověka, co tě vrátí do klidu ...ale bacha  moc jich dneska není

Vějířovka napsal(a):

Kiara napsal(a):

Vějířovko, netahej sem erem, tohle není vlákno o erem, ale úplně o někom a něčem jiném :/

Samozřejmě, já se jen bráním tvému hodnocení a nařčení, které je úplně mimo a radím ti, aby ses podívala raději sama na sebe.
Ostaně Erem jsem sem nezatáhla já, že? :lol:

kiara tě odhadla správně.
erem jsem sem zatáhla já. ty a erem jste totiž úplně stejný.

PPavlaa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Kiara napsal(a):

Vějířovko, netahej sem erem, tohle není vlákno o erem, ale úplně o někom a něčem jiném :/

Samozřejmě, já se jen bráním tvému hodnocení a nařčení, které je úplně mimo a radím ti, aby ses podívala raději sama na sebe.
Ostaně Erem jsem sem nezatáhla já, že? :lol:

kiara tě odhadla správně.
erem jsem sem zatáhla já. ty a erem jste totiž úplně stejný.

Ještě štěstí, že mi na tvém mínění vůbec nezáleží, nevím čím tě Erem a Dušička tak iritují, ale je to tvoje věc.

vějířovko, když nevíš, co říct, nemusíš říkat nic. pořád lepší, než mi hloupě psát, na čem ti záleží nebo ne a ještě hloupěji sem tahat dusičku, o které v téhle debatě vůbec nebyla řeč a žvatlat tu něco o tom, že mě ty dvě iritují.
z tebe se stává asi už senilní baba, když nechápeš, že nemusím souhlasit s tím, co píše erem nebo dusička a vůbec to nemusí být o tom, že by mě něják iritovaly, klidně s nima zase v něčem jiném souhlasit budu.
a že je to moje věc, o tom vůbec nepochybuju, takovou samozřejmou věc mi nemusíš zdůrazňovat, to si nech pro vnoučata, ty se možná ještě v tom, co je a co není jejich věc plácají ;)

Vějířovka napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Samozřejmě, já se jen bráním tvému hodnocení a nařčení, které je úplně mimo a radím ti, aby ses podívala raději sama na sebe.
Ostaně Erem jsem sem nezatáhla já, že? :lol:

kiara tě odhadla správně.
erem jsem sem zatáhla já. ty a erem jste totiž úplně stejný.

Ještě štěstí, že mi na tvém mínění vůbec nezáleží, nevím čím tě Erem a Dušička tak iritují, ale je to tvoje věc.

Vějířovko - proč mluvíš o mně?
Já na tohle vlákno vůbec nepíšu,protože se mi nechtělo číst tak předlouhý příspěvek, tak jsem skončila v necelé půlce. BOhužel. Tak nereaguju.
A co se týče Pavli - my dvě si to spolu vyříkáme sami. Myslím,že to jsou většinou písmenka, že já se blbě vyjádřím anejsem pochopena, jinak Pavla má dobrý názory, s nima souhlasím.
Vějířovko  - někdy s Tvýma názorama souhlasím, někdy zase ne. Prostě každý jsme jiný.

PPavlaa napsal(a):

vějířovko, když nevíš, co říct, nemusíš říkat nic. pořád lepší, než mi hloupě psát, na čem ti záleží nebo ne a ještě hloupěji sem tahat dusičku, o které v téhle debatě vůbec nebyla řeč a žvatlat tu něco o tom, že mě ty dvě iritují.
z tebe se stává asi už senilní baba, když nechápeš, že nemusím souhlasit s tím, co píše erem nebo dusička a vůbec to nemusí být o tom, že by mě něják iritovaly, klidně s nima zase v něčem jiném souhlasit budu.
a že je to moje věc, o tom vůbec nepochybuju, takovou samozřejmou věc mi nemusíš zdůrazňovat, to si nech pro vnoučata, ty se možná ještě v tom, co je a co není jejich věc plácají ;)

Buď tak laskavá Pavlo a nehodnoť mě, nejsi můj soudce. Budu psát to, co uznám za vhodné a jestli je to hloupé nebo není, nech na mně. Rozumíme si?

Vějířovka napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

vějířovko, když nevíš, co říct, nemusíš říkat nic. pořád lepší, než mi hloupě psát, na čem ti záleží nebo ne a ještě hloupěji sem tahat dusičku, o které v téhle debatě vůbec nebyla řeč a žvatlat tu něco o tom, že mě ty dvě iritují.
z tebe se stává asi už senilní baba, když nechápeš, že nemusím souhlasit s tím, co píše erem nebo dusička a vůbec to nemusí být o tom, že by mě něják iritovaly, klidně s nima zase v něčem jiném souhlasit budu.
a že je to moje věc, o tom vůbec nepochybuju, takovou samozřejmou věc mi nemusíš zdůrazňovat, to si nech pro vnoučata, ty se možná ještě v tom, co je a co není jejich věc plácají ;)

Buď tak laskavá Pavlo a nehodnoť mě, nejsi můj soudce. Budu psát to, co uznám za vhodné a jestli je to hloupé nebo není, nech na mně. Rozumíme si?

v tom případě se toho drž laskavě i ty sama a přestaň mě hodnotit, i já mám právo si psát, co uznám za vhodné.
rozumíme si, dokážeš to takhle pobrat ?

dusička napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

kiara tě odhadla správně.
erem jsem sem zatáhla já. ty a erem jste totiž úplně stejný.

Ještě štěstí, že mi na tvém mínění vůbec nezáleží, nevím čím tě Erem a Dušička tak iritují, ale je to tvoje věc.

Vějířovko - proč mluvíš o mně?
Já na tohle vlákno vůbec nepíšu,protože se mi nechtělo číst tak předlouhý příspěvek, tak jsem skončila v necelé půlce. BOhužel. Tak nereaguju.
A co se týče Pavli - my dvě si to spolu vyříkáme sami. Myslím,že to jsou většinou písmenka, že já se blbě vyjádřím anejsem pochopena, jinak Pavla má dobrý názory, s nima souhlasím.
Vějířovko  - někdy s Tvýma názorama souhlasím, někdy zase ne. Prostě každý jsme jiný.

Dávala jsem to jen jako příklad. Je to veřejné fórum, Dušičko, proto se nediv, že se k čemukoli může kdokoli vyjádřit, ale už o tom mluvit nebudu, neboj se.

PPavlaa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

vějířovko, když nevíš, co říct, nemusíš říkat nic. pořád lepší, než mi hloupě psát, na čem ti záleží nebo ne a ještě hloupěji sem tahat dusičku, o které v téhle debatě vůbec nebyla řeč a žvatlat tu něco o tom, že mě ty dvě iritují.
z tebe se stává asi už senilní baba, když nechápeš, že nemusím souhlasit s tím, co píše erem nebo dusička a vůbec to nemusí být o tom, že by mě něják iritovaly, klidně s nima zase v něčem jiném souhlasit budu.
a že je to moje věc, o tom vůbec nepochybuju, takovou samozřejmou věc mi nemusíš zdůrazňovat, to si nech pro vnoučata, ty se možná ještě v tom, co je a co není jejich věc plácají ;)

Buď tak laskavá Pavlo a nehodnoť mě, nejsi můj soudce. Budu psát to, co uznám za vhodné a jestli je to hloupé nebo není, nech na mně. Rozumíme si?

v tom případě se toho drž laskavě i ty sama a přestaň mě hodnotit, i já mám právo si psát, co uznám za vhodné.
rozumíme si, dokážeš to takhle pobrat ?

Uvědomuješ si vůbec, že to byla odezva na tebe, že já jsem tě nikdy nehodnotila sama od sebe?

Vějířovka napsal(a):

dusička napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Ještě štěstí, že mi na tvém mínění vůbec nezáleží, nevím čím tě Erem a Dušička tak iritují, ale je to tvoje věc.

Vějířovko - proč mluvíš o mně?
Já na tohle vlákno vůbec nepíšu,protože se mi nechtělo číst tak předlouhý příspěvek, tak jsem skončila v necelé půlce. BOhužel. Tak nereaguju.
A co se týče Pavli - my dvě si to spolu vyříkáme sami. Myslím,že to jsou většinou písmenka, že já se blbě vyjádřím anejsem pochopena, jinak Pavla má dobrý názory, s nima souhlasím.
Vějířovko  - někdy s Tvýma názorama souhlasím, někdy zase ne. Prostě každý jsme jiný.

Dávala jsem to jen jako příklad. Je to veřejné fórum, Dušičko, proto se nediv, že se k čemukoli může kdokoli vyjádřit, ale už o tom mluvit nebudu, neboj se.

ano, je to veřejné fórum, proto se nediv, že se k tomu může vyjádřit i dusička, obvzlášť, když je to ona, koho si momentálně bereš do úst.

Vějířovka napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Buď tak laskavá Pavlo a nehodnoť mě, nejsi můj soudce. Budu psát to, co uznám za vhodné a jestli je to hloupé nebo není, nech na mně. Rozumíme si?

v tom případě se toho drž laskavě i ty sama a přestaň mě hodnotit, i já mám právo si psát, co uznám za vhodné.
rozumíme si, dokážeš to takhle pobrat ?

Uvědomuješ si vůbec, že to byla odezva na tebe, že já jsem tě nikdy nehodnotila sama od sebe?

:lol::lol: tys dnes pojedla vtipnou kaši, viď, vějířovko ;)

PPavlaa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

v tom případě se toho drž laskavě i ty sama a přestaň mě hodnotit, i já mám právo si psát, co uznám za vhodné.
rozumíme si, dokážeš to takhle pobrat ?

Uvědomuješ si vůbec, že to byla odezva na tebe, že já jsem tě nikdy nehodnotila sama od sebe?

:lol::lol: tys dnes pojedla vtipnou kaši, viď, vějířovko ;)

Bóže můj, je tohleto vůbec možné? :dumbom:

PPavlaa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

dusička napsal(a):

Vějířovko - proč mluvíš o mně?
Já na tohle vlákno vůbec nepíšu,protože se mi nechtělo číst tak předlouhý příspěvek, tak jsem skončila v necelé půlce. BOhužel. Tak nereaguju.
A co se týče Pavli - my dvě si to spolu vyříkáme sami. Myslím,že to jsou většinou písmenka, že já se blbě vyjádřím anejsem pochopena, jinak Pavla má dobrý názory, s nima souhlasím.
Vějířovko  - někdy s Tvýma názorama souhlasím, někdy zase ne. Prostě každý jsme jiný.

Dávala jsem to jen jako příklad. Je to veřejné fórum, Dušičko, proto se nediv, že se k čemukoli může kdokoli vyjádřit, ale už o tom mluvit nebudu, neboj se.

ano, je to veřejné fórum, proto se nediv, že se k tomu může vyjádřit i dusička, obvzlášť, když je to ona, koho si momentálně bereš do úst.

A já jí to snad zakazuji? Jen jí uklidňuji, že už se k tomu nikdy nebudu vyjadřovat - to snad stačí.

Vějířovka napsal(a):

Mě u Marčulky zaráží dvě věci, kvůli kterým jí nevěřím ani slovo:
1) to, že je to tak totálně černobílé: on je "sviňa", manipulátor a ona je ta nevinná naivní oběť

a 2) což je, podle mě ještě divnější, že jí evidentně na osudu jejího psa vůbec nezáleží - už se o něm nezmiňuje, pořizuje si nového.
Buď ví, že se psovi nic špatného nestane, protože ex přítel není zase takový zločinec, jak ho líčí, nebo je citově plochá.

dokážu se o sebe sama postarat - mám hezký byt, práci, co mě baví, dokážu se postarat i o psa, nedávno jsem si koupila autí, ale cítím, že z ničeho nemám radost.. že už to nikdy nebude takový, jaký by to mělo být.. nemám odvahu ani sílu někomu dalšímu věřit a mám strach, že už se to nikdy nezmění.. šíleně jsem se uzavřela do sebe a mám pocit jako bych žila v jedný velký depresi.. nevím, jestli je to tím, že jsem zažila takový šílený vztah, nebo jestli jsem prostě citlivka, co si to moc bere.. a hlavně nevím, jak z toho ven..  prostě mám strach někomu dalšímu jen začít věřit, tak rovnou odmítám jakékoliv sebemenší pozvání třeba jen na kafe.. a pak jsem ještě nešťastnější, že jsem to nezkusila, ale nejde mi to změnit.. je to jako nějaký reflex, rovnou odmítnout..
Já jsem si konečně přečetla první příspěvek. Ale četlo se to blbě,kdyby byly aspoň odstavce.
A chtěla bych navázat na Vějířovku.
Neřekla bych, že Marčulka je ta nevinná naivní oběť.
Ale protože se bojí toho,že zase narazí, lepí se na ní  chlapi,kteří s ní cvičí a ti chlapi, který budou zkoušet manipulovat. POdle mýho je úkolem Marčulky mít svoje, nezmanipulovat se. Já bych se objednala k psycholožce. Jít do vztahu a nevěřit. :vissla:

dusička napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Mě u Marčulky zaráží dvě věci, kvůli kterým jí nevěřím ani slovo:
1) to, že je to tak totálně černobílé: on je "sviňa", manipulátor a ona je ta nevinná naivní oběť

a 2) což je, podle mě ještě divnější, že jí evidentně na osudu jejího psa vůbec nezáleží - už se o něm nezmiňuje, pořizuje si nového.
Buď ví, že se psovi nic špatného nestane, protože ex přítel není zase takový zločinec, jak ho líčí, nebo je citově plochá.

dokážu se o sebe sama postarat - mám hezký byt, práci, co mě baví, dokážu se postarat i o psa, nedávno jsem si koupila autí, ale cítím, že z ničeho nemám radost.. že už to nikdy nebude takový, jaký by to mělo být.. nemám odvahu ani sílu někomu dalšímu věřit a mám strach, že už se to nikdy nezmění.. šíleně jsem se uzavřela do sebe a mám pocit jako bych žila v jedný velký depresi.. nevím, jestli je to tím, že jsem zažila takový šílený vztah, nebo jestli jsem prostě citlivka, co si to moc bere.. a hlavně nevím, jak z toho ven..  prostě mám strach někomu dalšímu jen začít věřit, tak rovnou odmítám jakékoliv sebemenší pozvání třeba jen na kafe.. a pak jsem ještě nešťastnější, že jsem to nezkusila, ale nejde mi to změnit.. je to jako nějaký reflex, rovnou odmítnout..
Já jsem si konečně přečetla první příspěvek. Ale četlo se to blbě,kdyby byly aspoň odstavce.
A chtěla bych navázat na Vějířovku.
Neřekla bych, že Marčulka je ta nevinná naivní oběť.
Ale protože se bojí toho,že zase narazí, lepí se na ní  chlapy,který s ní cvičí a ti chlapi, který budou zkoušet manipulovat. POdle mýho je úkolem Marčulky mít svoje, nezmanipulovat se. Já bych se objednala k psycholožce. Jít do vztahu a nevěřit. :vissla:

dosti smutné