Pořád se setkávám s různými názory na odpuštění....
Lidé ho pojímají různě a vůbec jim nevadí, nebo nedochází, já nevím, jak moc jejich vnímání této kvality, ovlivňuje jejich životy...

Co si myslíte o odpuštění?
Jak ho vnímáte?

No....když se povede, tak je to jako když se ti povede rozvázat zašmodrchaný uzel :)
Člověku se uleví, svalstvo tak nějak povolí v tenzi :cool: šutr v žaludku se rozpustí.....
Energie teče a ježaté se uhladí :) a podle toho poznám, jestli se povedlo

Odpuštění je tvrdá disciplína.
A spíše člověk odpustí jiným než sobě , jak je ochočený...

Myslím si, že schopnost odpouštět souvisí s pokorou.

O odpuštění vím to,že je to jeden z pilířů křesťanské víry.  A taky že se člověku uleví od užírání se a zahořklosti a dá sílu jít zas dál ;)

já bych  sem netahala žádnou církev.

Odpusteni je v podstate vypusteni horkosti zpusobene nejakym prikorim a podobnymi sajrajty zahlcujicimi mysl, tzn. ze nejpozdeji ve fazi, kdy vznika pretlak, je nutne je odpustit, aby mysl mohla byt uvolnena a pripravena tak k napusteni pozitivy, kterych neni nikdy dost, a ktere tim padem pretlak zpusobit nemohou.

Odpuštění...vnímám jako oproštění od utrpení..
Je to jedna z nejtěžších výzev v životě....souhlasím s tím,že úplně nejtěžší je odpustit sama sobě..
Makám na tom,ale furt se to vrací....:)

Odpusteni je tezke. Casem jsem se s tim naucila bojovat. Ted mam pocit, ze odpoustet nemusim protoze neni co a komu. Naucila jsem se vetilovat zlobu hned na miste, rovnez vyjadrit negativni pocity z druheho c loveka ihned. Tim v sobe nic nedusim a pretlak a zloba se ventiluji bez "skladovani"

O odpusteni sama sobe.... ja jsem vlastne nikdy nepochopila, co by mel clovek sam sobe odpoustet? Za prostredi a rodinu do ktere se narodil vlastne nemuze, kdyz doresi karmu s urcitym clovekem uz nema potrebu s nim hovorit ani ho videt bez jakehokoliv pocitu zloby (zhruba pred rokem jsem si s tim prosla s vlastni matkou, nejsme v zadnem kontaktu, absolutne mi to nechybi, necitim zadne city a pocity ale vzpominam na ni v miru a bez zloby  ) . Za ostatni veci ktere se v zivote staly jen dekuji a kdybych mela zit znovu, urcite bych je chtela taky prozit znovu, mozna jenom o hodne driv nez se stalo.

P.S. Pan, tvoje posledni rada me nezkutecne osvobodila. :supr: Uprimne dik. :pussa:

Od-pusť mi, od-pusť mu/jí, od-pusť sobě…. To je takové „pusť to“, „nedrž to“. Odpuštění je zbavení se jistého blbého pocitu. Ten vznikl jako následek porušení nějakého pravidla, překročení nějakého zákona,  tabu….nebo nesplnění očekávání….ať už porušil, překročil,nesplnil…někdo druhý nebo člověk sám.  Odpuštění předchází nějaká „vina“. Když se pokusíme sledovat „vinu“, dojdeme ke stanovení právě těch pravidel, mantinelů, zákonů.  Ty jsou buď vyšší – Boží  nebo světské – stanovené lidmi. Ty, co jsou Boží – tam je asi celkem jedno, jestli odpouštíme nebo ne, protože to přísluší Jemu. Nebo přírodě, jak kdo chce. Ty, co jsou světské, jsou k přezkoumání na základě vlastního svědomí. Člověk, který své svědomí používá, stejně většinu světských pravidel nepotřebuje, ba naopak, jsou mu mnohdy na obtíž. Pandora se zabývá vztahy, spec. chlácholení ženských zklamaných nevěrou, tak předpokládám, že se na to odpuštění ptá taky v tom kontextu, dám teda příklad – když se věrnost nebude pokládat za pravidlo Boží – ((jakože jím opravdu není – monogamii, ze které se vyklubalo ono jeden muž jedna žena spolu navždy – tedy věrnost a běda ji porušit, ustanovili židé v Mohuči před 1000 lety (?? kdyžtak mě oprav) pro židy žijící v Evropě a to  jakože na zkoušku na 1000 let. (Nevíte někdo, proč to převzali aj všeci ostatní?  Kurňa, nevypršelo to už?!? :co: )) - tak nevznikne ani problém porušení nějakého zákona, způsobení špatnosti a zrady a nedostaví se zklamání a blbý pocit a potřeba něco ne/odpouštět.    Předtím ti lidi tak úzkostliví asi nebyli v té otázce partnerské věry/nevěry.  Však po celou historii se potvrzuje, jak chlapi jsou polygamní a ženy polyandrické. Vyjma teda toho období akutní zamilovanosti a erotické fascinace partnerem.   Takže – nebudeme-li manželskou nevěru považovat za překročení nějakého Vyššího pravidla, nedostaví se vina partnerova ni blbý pocit zklamání partnerky a není co odpouštět :)  A takhle to jde udělat i s mnoha jinými „vinami“.   Rozpouštění paradigmat je velké dobrodružství :D

majkafa napsal(a):

já bych  sem netahala žádnou církev.

Ziki psala o víře. Ne o církvi.

Když miluji, není co odpouštět.
Maximálně opravdu jenom sobě, že jsem něco neunesla.
Odpustit svému egouškovi, když mi našeptává, co ten druhý si KE MNĚ dovolil! :)
A není to proto, že jsem mu to "dovolila" já? Že jsem sobě "dovolila", aby mě to zasáhlo? :)

haiel napsal(a):

majkafa napsal(a):

já bych  sem netahala žádnou církev.

Ziki psala o víře. Ne o církvi.

Nažďár, Draku! :pussa: No, tohle bych církvi křesťanské ale připsala k dobru -  odpuštění jako institut :) Přidělení odpuštění zástupcem vyšší moci. Mně to přijde hodně přínosný, protože odpustit si naše viny, ať už imaginární nebo ne, to je hodně vyšší dívčí. Takovej oslí můstek i kdyby to bylo jen pár růženců se mi zdá užitečnej.

Mjako, když miluješ, není co řešit :cool::lol:

lupina montana napsal(a):

.....
Nažďár, Draku! :pussa: No, tohle bych církvi křesťanské ale připsala k dobru -  odpuštění jako institut :) Přidělení odpuštění zástupcem vyšší moci. Mně to přijde hodně přínosný, protože odpustit si naše viny, ať už imaginární nebo ne, to je hodně vyšší dívčí. Takovej oslí můstek i kdyby to bylo jen pár růženců se mi zdá užitečnej.

Hoj, Vlku :par:  Ty máš pravdu -  zástupcem vyšší moci - jako nástroj přesvědčení o tom, že odpuštění je nejen možné, ale i žádoucí a že z toho ve finále může člověk i mít radost. Opora ve víře, když se člověk necítí dost silný.... jo, je to tak :jojo:  Od toho by duchovní měli být.

haiel napsal(a):

lupina montana napsal(a):

.....
Nažďár, Draku! :pussa: No, tohle bych církvi křesťanské ale připsala k dobru -  odpuštění jako institut :) Přidělení odpuštění zástupcem vyšší moci. Mně to přijde hodně přínosný, protože odpustit si naše viny, ať už imaginární nebo ne, to je hodně vyšší dívčí. Takovej oslí můstek i kdyby to bylo jen pár růženců se mi zdá užitečnej.

Hoj, Vlku :par:  Ty máš pravdu -  zástupcem vyšší moci - jako nástroj přesvědčení o tom, že odpuštění je nejen možné, ale i žádoucí a že z toho ve finále může člověk i mít radost. Opora ve víře, když se člověk necítí dost silný.... jo, je to tak :jojo:  Od toho by duchovní měli být.

No jo zvířata...ale,jak to má udělat bezvěrec,kterej k tomu tak nějak nebyl vychovanej a moc tomu nerozumí...a navíc je naježenej na ty pindy o Bohu...nicméně by vlastně nějakou víru,naději potřeboval?....Von to má chudák těžší,když teda nechce přehrávat...

Takovýmu nezbývá, než vychodit tu vyšší dívčí :grater: Jéžiš....víš, jak já jim to někdy závidím? Těm, co choděj do zpovědnice? :cool:

Jo a to i v případě, že nějakou tu víru by jedna měla - ale nemá tu zpovědnici.
A teď si vem, jak to maj machometáni :co: respektive machometánky: zpovědnice nikde, ženská varianta Boží moci taky nikde......

lupina montana napsal(a):

Jo a to i v případě, že nějakou tu víru by jedna měla - ale nemá tu zpovědnici.
A teď si vem, jak to maj machometáni :co: respektive machometánky: zpovědnice nikde, ženská varianta Boží moci taky nikde......

Jenže to maj od mládí nabušený...

majkafa napsal(a):

já bych  sem netahala žádnou církev.

Myslím, že Ziki nemluvila o církvi, ale o křestanské víře jako takové. A ta je naprosto vyjímečná právě tím, že přinesla odpuštění. Pokud vím, žádná jiná víra ho neobsahuje.

Dita.L napsal(a):

Odpusteni je tezke. Casem jsem se s tim naucila bojovat. Ted mam pocit, ze odpoustet nemusim protoze neni co a komu. Naucila jsem se vetilovat zlobu hned na miste, rovnez vyjadrit negativni pocity z druheho c loveka ihned. Tim v sobe nic nedusim a pretlak a zloba se ventiluji bez "skladovani"

O odpusteni sama sobe.... ja jsem vlastne nikdy nepochopila, co by mel clovek sam sobe odpoustet? Za prostredi a rodinu do ktere se narodil vlastne nemuze, kdyz doresi karmu s urcitym clovekem uz nema potrebu s nim hovorit ani ho videt bez jakehokoliv pocitu zloby (zhruba pred rokem jsem si s tim prosla s vlastni matkou, nejsme v zadnem kontaktu, absolutne mi to nechybi, necitim zadne city a pocity ale vzpominam na ni v miru a bez zloby  ) . Za ostatni veci ktere se v zivote staly jen dekuji a kdybych mela zit znovu, urcite bych je chtela taky prozit znovu, mozna jenom o hodne driv nez se stalo.

P.S. Pan, tvoje posledni rada me nezkutecne osvobodila. :supr: Uprimne dik. :pussa:

Ano, když s tím chvíli pracuješ, zjistíš, že není co a komu odpouštět :)
Já - My - Oni = jedno jest :)
Prostředí a rodinu si vlastně sama vybíráš, protože přesně tak to potřebuješ pro svůj další růst.

Rada? Už nevím, ale to není důležité, důležité je, že ti to pomohlo. Děkuji.

Héééé

haiel napsal(a):

Od-pusť mi, od-pusť mu/jí, od-pusť sobě…. To je takové „pusť to“, „nedrž to“. Odpuštění je zbavení se jistého blbého pocitu. Ten vznikl jako následek porušení nějakého pravidla, překročení nějakého zákona,  tabu….nebo nesplnění očekávání….ať už porušil, překročil,nesplnil…někdo druhý nebo člověk sám.  Odpuštění předchází nějaká „vina“. Když se pokusíme sledovat „vinu“, dojdeme ke stanovení právě těch pravidel, mantinelů, zákonů.  Ty jsou buď vyšší – Boží  nebo světské – stanovené lidmi. Ty, co jsou Boží – tam je asi celkem jedno, jestli odpouštíme nebo ne, protože to přísluší Jemu. Nebo přírodě, jak kdo chce. Ty, co jsou světské, jsou k přezkoumání na základě vlastního svědomí. Člověk, který své svědomí používá, stejně většinu světských pravidel nepotřebuje, ba naopak, jsou mu mnohdy na obtíž. Pandora se zabývá vztahy, spec. chlácholení ženských zklamaných nevěrou, tak předpokládám, že se na to odpuštění ptá taky v tom kontextu, dám teda příklad – když se věrnost nebude pokládat za pravidlo Boží – ((jakože jím opravdu není – monogamii, ze které se vyklubalo ono jeden muž jedna žena spolu navždy – tedy věrnost a běda ji porušit, ustanovili židé v Mohuči před 1000 lety (?? kdyžtak mě oprav) pro židy žijící v Evropě a to  jakože na zkoušku na 1000 let. (Nevíte někdo, proč to převzali aj všeci ostatní?  Kurňa, nevypršelo to už?!? :co: )) - tak nevznikne ani problém porušení nějakého zákona, způsobení špatnosti a zrady a nedostaví se zklamání a blbý pocit a potřeba něco ne/odpouštět.    Předtím ti lidi tak úzkostliví asi nebyli v té otázce partnerské věry/nevěry.  Však po celou historii se potvrzuje, jak chlapi jsou polygamní a ženy polyandrické. Vyjma teda toho období akutní zamilovanosti a erotické fascinace partnerem.   Takže – nebudeme-li manželskou nevěru považovat za překročení nějakého Vyššího pravidla, nedostaví se vina partnerova ni blbý pocit zklamání partnerky a není co odpouštět :)  A takhle to jde udělat i s mnoha jinými „vinami“.   Rozpouštění paradigmat je velké dobrodružství :D

Hééézkýýýý ::D:supr:
Chvíli jsem sice přemýšlela nad tím "chlácholením", ale nakonec proč ne. Áno aj :jojo:;)
Tvůj exelentní příspěvek sice rozběsní některé strážce pseudomorálky, ale ti, kteří už dávno pochopili, že skutečná morálka a pravidla spolužití nejsou v hlavě, ale v srdci, ti vědí, o čem mluvíš a jistě souhlasí :jojo:

(Jasně, že to už dávno vypršelo, ale to víš, zvyk je železná košile a klece, do kterých se sami zavřeme svou blbostí, ty se otvárají nejhůř :jojo:)

lupina montana napsal(a):

haiel napsal(a):

majkafa napsal(a):

já bych  sem netahala žádnou církev.

Ziki psala o víře. Ne o církvi.

Nažďár, Draku! :pussa: No, tohle bych církvi křesťanské ale připsala k dobru -  odpuštění jako institut :) Přidělení odpuštění zástupcem vyšší moci. Mně to přijde hodně přínosný, protože odpustit si naše viny, ať už imaginární nebo ne, to je hodně vyšší dívčí. Takovej oslí můstek i kdyby to bylo jen pár růženců se mi zdá užitečnej.

:pussa::pussa::pussa::pussa::par::supr:

Prostředí a rodinu si vlastně sama vybíráš, protože přesně tak to potřebuješ pro svůj další růst.
Hezký :jojo:
Já bych řekla,že s odpouštěním nemám problém u druhých,akorát mám tedy problém odpustit sama sobě - jde to jen na chvilku, ale jsem jak na kolotoči, mám na sebe vztek, který mám chvilku zpracovaný,chvilku ne. :dumbom:

lupina montana napsal(a):

Mjako, když miluješ, není co řešit :cool::lol:

To je fakt, problém je, že spousta lidí neví, co láska je a pletou si ji s kde čím.....
A na to by se mi fakt šiknul nějakej fakt, ale fakt dobrej manuál :jojo::jojo::jojo:
Jenže instantní návody neexistují....

Revliba napsal(a):

No jo zvířata...ale,jak to má udělat bezvěrec,kterej k tomu tak nějak nebyl vychovanej a moc tomu nerozumí...a navíc je naježenej na ty pindy o Bohu...nicméně by vlastně nějakou víru,naději potřeboval?....Von to má chudák těžší,když teda nechce přehrávat...

Rev,
tys mne rozesmála: naježenej na ty pindy o Bohu :D:D:D:D:D
Tak to já jsem taky a přesto víru mám, nicméně zda v Boha (všimla sis? napsala jsi to slovo s velkým písmenem, takže to s tím tvým bezvěrectvím asi tak horký nebude :D), Frantu, Lojzu, Vesmír, Přírodu, Sebe, Vědu, Kvantovou fyziku, blá blá blá.... to až tak nerozlišuju. Není to vůbec podstatné.

Já prostě věřím, že existuje cosi, co mne přesahuje, co nepobírám, co nepobírá nikdo, protože tak daleko ještě nejsme, nicméně co má jasná pravidla, dle kterých se vše řídí. Pokud ta pravidla poruším, v rámci nich samotných dostanu na nos a dokud se s nimi opět nesladím, mám problém. Proti těm pravidlům se sice mohu bouřit, ale dopadnu pak stejně jako třeba řidič, který nerespektuje stopku. Nu a pokuta, to je to nejmenší, co mne může postihnout :jojo:

Tenhle Řád funguje nezávisle na tom, co si o něm myslím, a kdyby nefungoval, nejspíš by se náš svět rozpadl, tak jako všechno, co je v chaosu.
(A vůbec nevylučuju, že se dle jasných pravidel taky pravidelně do chaosu propadá a zase nově se z něj podle nových pravidel zase rodí)

Protože jsem děsně zvědvá a chci si ušetřit zbytečné držkopády, snažím se ta pravidla poznat s tím vědomím, že to stejně úplně nedokážu, nemůžu je cele obsáhnout, ale moje naděje je právě v tom, že existuje něco, jako "generální pardon" při jejich porušení a to je právě ODPUŠTĚNÍ.
Nu a nebýt toho, neměla bych ani důkaz o tom, že existuje Láska, protože právě z ní to odpuštění pochází, skrze ní.
Po mně se chce jediné - Pokora. Nu a pokora zase nemá nic spolešného s ponížením, poražením a podobnými žvásty, protože i ona sama je spojena s Láskou.

Uf.
To byla dřina tohle pochopit. Ale už to mááááám :supr:

lupina montana napsal(a):

Takovýmu nezbývá, než vychodit tu vyšší dívčí :grater: Jéžiš....víš, jak já jim to někdy závidím? Těm, co choděj do zpovědnice? :cool:

Já ne.
Náboženství je přece opium lidstva, nepamatuješ? :lol::lol::lol::lol:

Ne, vážně: já si myslím, že každý to má tak, jak to potřebuje. Někdo potřebuje vést za ruku, někdo potřebuje jen vést, jinému stačí ukázat cestu, další si koupí mapu....
Nu a někdo dovede rozlišit přesně ten okamžik a místo, kdy potřebuje vést za ruku, pak zase jen vést, kdy mu stačí ukázat cestu, přesto, že si koupil mapu a vlastně už to dávno zvládá sám :D

Revliba napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Jo a to i v případě, že nějakou tu víru by jedna měla - ale nemá tu zpovědnici.
A teď si vem, jak to maj machometáni :co: respektive machometánky: zpovědnice nikde, ženská varianta Boží moci taky nikde......

Jenže to maj od mládí nabušený...

No...... a i tak se může stát, že ve stáří kako když utne....
Starý mapy přestanou platit a osvědčený cesty po povodních a zemětřeseních zmizely z povrchu zemského...

Mít to nabušený asi není ta správná methóóóda...

dusička napsal(a):

Prostředí a rodinu si vlastně sama vybíráš, protože přesně tak to potřebuješ pro svůj další růst.
Hezký :jojo:
Já bych řekla,že s odpouštěním nemám problém u druhých,akorát mám tedy problém odpustit sama sobě - jde to jen na chvilku, ale jsem jak na kolotoči, mám na sebe vztek, který mám chvilku zpracovaný,chvilku ne. :dumbom:

Tak se zkus posadit do kina a pusť si film, kde hraješ hravní roli....

Pandorraa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Takovýmu nezbývá, než vychodit tu vyšší dívčí :grater: Jéžiš....víš, jak já jim to někdy závidím? Těm, co choděj do zpovědnice? :cool:

Já ne.
Náboženství je přece opium lidstva, nepamatuješ? :lol::lol::lol::lol:

Ne, vážně: já si myslím, že každý to má tak, jak to potřebuje. Někdo potřebuje vést za ruku, někdo potřebuje jen vést, jinému stačí ukázat cestu, další si koupí mapu....
Nu a někdo dovede rozlišit přesně ten okamžik a místo, kdy potřebuje vést za ruku, pak zase jen vést, kdy mu stačí ukázat cestu, přesto, že si koupil mapu a vlastně už to dávno zvládá sám :D

Tss....trochu opia nemůže být někdy naškodu :cool::lol:
Největší pr.el je, když tu mapu vyrábíš......ovšem, to se s pomocnou rukou nevylučuje; jsou chvíle, kdy ji člověk potřebuje jen na dotek, jen jako ujištění :) anebo jako spojení.

lupina montana napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Takovýmu nezbývá, než vychodit tu vyšší dívčí :grater: Jéžiš....víš, jak já jim to někdy závidím? Těm, co choděj do zpovědnice? :cool:

Já ne.
Náboženství je přece opium lidstva, nepamatuješ? :lol::lol::lol::lol:

Ne, vážně: já si myslím, že každý to má tak, jak to potřebuje. Někdo potřebuje vést za ruku, někdo potřebuje jen vést, jinému stačí ukázat cestu, další si koupí mapu....
Nu a někdo dovede rozlišit přesně ten okamžik a místo, kdy potřebuje vést za ruku, pak zase jen vést, kdy mu stačí ukázat cestu, přesto, že si koupil mapu a vlastně už to dávno zvládá sám :D

Tss....trochu opia nemůže být někdy naškodu :cool::lol:
Největší pr.el je, když tu mapu vyrábíš......ovšem, to se s pomocnou rukou nevylučuje; jsou chvíle, kdy ji člověk potřebuje jen na dotek, jen jako ujištění :) anebo jako spojení.

Tak to mě by se šiknul buldozer,aby valil a valil....kuwa,mapa mě mate a cesta v nedohlednu...poletuju jak zmatená včela..:lol::rolleyes:

Pandorraa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Mjako, když miluješ, není co řešit :cool::lol:

To je fakt, problém je, že spousta lidí neví, co láska je a pletou si ji s kde čím.....
A na to by se mi fakt šiknul nějakej fakt, ale fakt dobrej manuál :jojo::jojo::jojo:
Jenže instantní návody neexistují....

Jakto, že ne? Přece Kofola! :rock:
Bibísu, zkus přeliknout mapu....jestli ty tam nemáš nastavenou tu historickou :gloria:

Odpuštění, no já bych řekla, že je to očištění. Odpustím sice někomu, ale očistím tím sebe sama. Oprostím se konečně od všeho toho negativního, co ten dotyčný přinesl.
Je to asi blbé přirovnání, ale je to jako když vložím ruce do řeky. Cítím najednou tu svěžest, život a sounáležitost.

Nepsala jsem o konkrétní církvi,ale o víře.Děkuji všem těm kteří to pochopili gloria: Láska je pramenem odpuštění. Ale jsou lidé,kteří odpustí,i bez ní.

Já když si představím sama sebe ve filmu,jsem naštvaná na tu herečku,jakže to blbě hraje a proč neudělá tohle a tohle v klidu (bych nejradši za ní vběhla a ukázala jí to) proč nadává a rozčiluje se? Ponaučení vidím třeba i ve výměně manželek kdy se přistihnu, že ta ženská je jak já a vůbec se mi to nelíbí,jak se chová. Takže chvilku to jde. Ale když někdy cítím tu bezmocnost (ne tu pravou,pro mě tu s tou rudou barvu) egoušek opět vyhrává. :dumbom:

Oj Duši :par: A co kdyby to nebyl film, ale jako bys pozorovala někoho jinýho? Nebo co kdybys tu hlavní postavu Dušičku nechala prostě vyprávět svůj příběh? Tedy její, samozřejmě...

dusička napsal(a):

Já když si představím sama sebe ve filmu,jsem naštvaná na tu herečku,jakže to blbě hraje a proč neudělá tohle a tohle v klidu (bych nejradši za ní vběhla a ukázala jí to) proč nadává a rozčiluje se?

Duši, ale to je přesně ono.
Pokud máš chuť jí to ukázat, tak přece víš, že to, co děláš blbě, můžeš dělat jinak. Máš informaci jak.
Tak to tak udělej.
A že seš na ni - sebe naštvaná?
No a?
Přehrej si ten film znovu - už v nové režiji, tak, jak jsi ji poradila, aby to udělala.
Pokud je to správně, tvé "chutě" by se měly změnit.
Dokud nebudeš mít chuť jí pochválit, tak "přetáčej" a "toč" scény jinak.
Určitě najdeš tu správnou polohu, která tu bude jako "divákovi", který není "uvnitř", ale "vně" děje, vyhovovat.
Je to proces.
Vydrž.

Ziki napsal(a):

Láska je pramenem odpuštění. Ale jsou lidé,kteří odpustí,i bez ní.

Tohle mne zajímá :jojo:
Prosím povídej :)

Pan, kde nepomůže l(L)áska,může pomoci čas. A někdo je prostě takovej flegmatickej od nátury :cool:

Ziki napsal(a):

Pan, kde nepomůže l(L)áska,může pomoci čas. A někdo je prostě takovej flegmatickej od nátury :cool:

No mě to opravdu profesně dost zajímá a vzhledem k tomu, jak si lidé různě pletou pojmy, myslím že čas může pomoci zapomenout nebo spíš "utlumit - překrýt" křivdy a bolest, ale myslím, že sám o sobě nemůže moc přispět k odpuštění, pokud tam ještě není láska. Stejně tak je-li někdo flegmouš, ten se ani moc neangažuje v jakémkoliv "ukřivdění".... prostě jak jsem řekla, zajímá mne to. Třeba objevím něco nového, co ještě neznám :)
Ale k tomu potřebuji konkretní příběh, abych se zorientovala.

Bane, Pan....já jsem typologicky čistej flegmatik a že bych se neangažovala, to se opravdu říct nedá- I když nevím - třeba v poměru k někomu jinému jo :)

To,že je někdo flegmatik neznamená,že se mu nemůže přihodit křivda,nebo ublížení. Mého otce podvedl kolega,nějakou dobu ho to žralo,a dneska..co se stalo,stalo se. Prostě je (promiň, tati!) splachovací. Když se býv.kolegovi narodil vnuk,ještě mu táta poslal gratulaci :storstark: V případě času,odpustit neznamená zapomenout. Prostě se člověk s tím,co se stalo srovná,zloba vyprchá.Aniž by ji překryla nějaká větší.

lupina montana napsal(a):

Bane, Pan....já jsem typologicky čistej flegmatik a že bych se neangažovala, to se opravdu říct nedá- I když nevím - třeba v poměru k někomu jinému jo :)

No vidíš... a já tě jako typologicky čistýho flegmouše vůbec nevnímám :D
Navíc mám jednoho doma - dlooouho to trvá, než v něm bouchnou saze, ale když bouchnou.....

Ziki napsal(a):

To,že je někdo flegmatik neznamená,že se mu nemůže přihodit křivda,nebo ublížení. Mého otce podvedl kolega,nějakou dobu ho to žralo,a dneska..co se stalo,stalo se. Prostě je (promiň, tati!) splachovací. Když se býv.kolegovi narodil vnuk,ještě mu táta poslal gratulaci :storstark: V případě času,odpustit neznamená zapomenout. Prostě se člověk s tím,co se stalo srovná,zloba vyprchá.Aniž by ji překryla nějaká větší.

Ale to je nedorozumění, pochopitelně i flegmatikovi se může přihodit křivda a taky přihodí. Jen to neřeší jako např, cholerik a to vůbec neznamená, že to neřeší skrze lásku v sobě. On  ji jen tolik neprojevuje...moc to neumí.

Pandorraa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Mjako, když miluješ, není co řešit :cool::lol:

To je fakt, problém je, že spousta lidí neví, co láska je a pletou si ji s kde čím.....
A na to by se mi fakt šiknul nějakej fakt, ale fakt dobrej manuál :jojo::jojo::jojo:
Jenže instantní návody neexistují....

:jojo: Oba příspěvky.
Akorát, manuál, ono se to dá poznat. Ve svém srdci. Slyšet ve svém nitru.
Když mi ho ovšem nepřekřikuje egoušek.
Když miluji, není co odpouštět. :jojo:
Když miluji sebe, není co odpouštět ani sobě samotné.
Mluvím o lásce. Ne o tom, s čím si ji lidé pletou...

lupina montana napsal(a):

Jakto, že ne? Přece Kofola! :rock:

lupi, tobě ty reklamy nějak lezou na mozek. :)
Ale odpouštím jim to. Ony jsou v tom nevinně. ;)
Někdy jsou dokonce tak pravdivé, že nás pravda přímo praští po hlavě, když nám to jinak nedošlo.
Halt, když JI miluješ, není co řešit. Čili ani odpouštět. :D

Ziki napsal(a):

Nepsala jsem o konkrétní církvi,ale o víře.Děkuji všem těm kteří to pochopili gloria: Láska je pramenem odpuštění. Ale jsou lidé,kteří odpustí,i bez ní.

Pro mě je křesťanství církev. Proto má reakce. Nemám ráda církve. Je to stejná manipulace a diktátorství, jako strany.

Ale to je pravda, s odpuštěním v křesťanství. Otázkou je, JAK ho někteří křesťané chápou. Znám dost "křesťanů", kteří zajdou každý první pátek v měsíci ke zpovědi, pomodlí se tři otčenáše a tři zdravas, zabouchnou za sebou dveře kostela a jdou zase ničit, šířit zlou vůli, dělat rozbroje... Však on jim to bůh za měsíc zase všechno odpustí...

Skutečný křesťan ví, co přesně znamená:
odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

majkafa napsal(a):

Ziki napsal(a):

Nepsala jsem o konkrétní církvi,ale o víře.Děkuji všem těm kteří to pochopili gloria: Láska je pramenem odpuštění. Ale jsou lidé,kteří odpustí,i bez ní.

Pro mě je křesťanství církev.

To je ale stejné zjednodušení, jako kdybys řekla, že cukr je pro tebe lízátko.

Asi se vyjadřuji nesrozumitelně. Ale věřím, že je pochopitelné, co mám na mysli.
Ten PILÍŘ sťanství mě ve psaní ziki prostě dostal.

Já si na tom pilíři trvám.Snad mi to,Majko,ODPUSTÍŠ.. Křesťanská víra je duchovní směr,církev je společenství lidí. Chápu,že někdo má k církvi odpor. Tvoří ji lidé,a ty nejsou dokonalí.A lidé,kteří chodí jednou za čas do kostela,ale vírou nežijí,to jsou křesťané nominální-jen podle jména. (Stejně jako třeba Evropa je vnímána jako křesťanský svět,obecně,přestože ne každý Evropan je křesťan.).Taky si o takových myslím své.Ale je to jejich problém.

Křesťanská víra, ve kterou věří křesťané, byla stvořena křesťanskou církví. Křesťanský bůh byl vymyšlen církví.

Ziki napsal(a):

Stejně jako třeba Evropa je vnímána jako křesťanský svět,obecně,přestože ne každý Evropan je křesťan.

No vyznáním možná ne, ale základníma hodnotama? A to já říkám jako......éé. Nevím co - novopohan taky nejsem, jsem bezpřívlastková věřící :cool:
Majko, boha všech křesťanů ale nestvořila církev a už vůbec ne katolická.

Křesťané si Boha nevymysleli :co: Respektuju,že je to je tvůj názor,žij si s ním ve zdraví. Já mám jiný.Pokud si nepřeješ tahat sem církev,tak se se mnou nepři,já jsem to rozmatlávat nezačala.

Pandorraa napsal(a):

majkafa napsal(a):

já bych  sem netahala žádnou církev.

Myslím, že Ziki nemluvila o církvi, ale o křestanské víře jako takové. A ta je naprosto vyjímečná právě tím, že přinesla odpuštění. Pokud vím, žádná jiná víra ho neobsahuje.

Zdravím!
Chtěla bych poznamenat, že institut "odpuštění" je vlastní už judaismus, jen není tak explicitně vyjádřen jako v tezích křesťanství.

Nad rámec tohoto podotýkám, že nejlepšími odpuštiteli jsou podle mého názoru lidé, kteří v minulosti "něco" provedli a žádali od někoho odpuštění a tehdy zjistili, jak moc ho chtějí a potřebují a byli šťastní, když ho dostali nebo nešťastní, když jej nedostali. Každopádně se poučili o jeho důležitosti, a proto možná odpouští snáze a velkoryseji. V mém případě se tak myslím a doufám stalo. :)

majkafa napsal(a):

Křesťanská víra, ve kterou věří křesťané, byla stvořena křesťanskou církví. Křesťanský bůh byl vymyšlen církví.

Pletu se, nebo z toho cítím předsudek?

Ano,osobní zkušenost dělá divy :gloria:

Ziki napsal(a):

Ano,osobní zkušenost dělá divy :gloria:

Vlastně s tím trochu souvisí i Tvůj citát...když jsem "zhřešila", tak celý svět odešel a jen opravdoví přátelé zůstali.

Hezký postřeh Weather :) Jedno vím jistě. Odpouštět je těžké,ale stojí to za to!

majkafa napsal(a):

Křesťanská víra, ve kterou věří křesťané, byla stvořena křesťanskou církví. Křesťanský bůh byl vymyšlen církví.

Majko a já si zase myslím, že tohle je kolosální pitomost, protože nejdřív byla křeťanská víra, Ježíšovo učení a až POTOM vznikla katolická církev, která si ho přivlastnila, vymyslela dogmata a papeže jakožto Ježíšova máměstka na zemi... a začala upravovat a přizpůsobovat.

Jak říká Ziki - církev je společenství lidí.
Víra je ale něco, co je hluboce niterné a co je jen tvoje. Můžeš, i nemusíš to sdílet, můžeš, ale i nemusíš podléhat manipulacím a dogmatům.
Je to na tobě.
Ostatně jako všechno.

Ziki napsal(a):

Hezký postřeh Weather :) Jedno vím jistě. Odpouštět je těžké,ale stojí to za to!

Souhlasím určitě. Sice si myslím, že mi ještě odpuštěno nebylo (spíš se na to zapomnělo, protože je to hezkých pár let), ale stojí to za to i v opačném gardu.

Weatherwax napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

majkafa napsal(a):

já bych  sem netahala žádnou církev.

Myslím, že Ziki nemluvila o církvi, ale o křestanské víře jako takové. A ta je naprosto vyjímečná právě tím, že přinesla odpuštění. Pokud vím, žádná jiná víra ho neobsahuje.

Zdravím!
Chtěla bych poznamenat, že institut "odpuštění" je vlastní už judaismus, jen není tak explicitně vyjádřen jako v tezích křesťanství.

Nad rámec tohoto podotýkám, že nejlepšími odpuštiteli jsou podle mého názoru lidé, kteří v minulosti "něco" provedli a žádali od někoho odpuštění a tehdy zjistili, jak moc ho chtějí a potřebují a byli šťastní, když ho dostali nebo nešťastní, když jej nedostali. Každopádně se poučili o jeho důležitosti, a proto možná odpouští snáze a velkoryseji. V mém případě se tak myslím a doufám stalo. :)

Já bohužel nejsem v judaismu nijak zběhlá, znám jen Starý zákon a ten příliš odpuštěním neoplývá.
A už vůbec ne BEZPODMÍNEČNÝM odpuštěním, nezávislým na reciprocitě nebo pokání viníka. To je podle mne typické až pro křesťanství, ale mohla jsem smozřejmě něco přehlédnout, protože jak říkám - judaismus jsem do hloubky nestudovala.

Jo a tak zdravím :storstark:

Weatherwax napsal(a):

majkafa napsal(a):

Křesťanská víra, ve kterou věří křesťané, byla stvořena křesťanskou církví. Křesťanský bůh byl vymyšlen církví.

Pletu se, nebo z toho cítím předsudek?

No...jak znám majku, tak bych spíš řekla, že její beran se zase tluče s jejím beranem a ani jeden ještě neměl čas se na to pořádně podívat :)

Ziki napsal(a):

Hezký postřeh Weather :) Jedno vím jistě. Odpouštět je těžké,ale stojí to za to!

Tohle se mi líbí :)
Obecně se mi ty reakce líbí :jojo:
Už jsem se začala obávat, že zdejší duchny komplet zmizely a hermanové zaujali pozice.

Pandorraa napsal(a):

Ziki napsal(a):

Hezký postřeh Weather :) Jedno vím jistě. Odpouštět je těžké,ale stojí to za to!

Tohle se mi líbí :)
Obecně se mi ty reakce líbí :jojo:
Už jsem se začala obávat, že zdejší duchny komplet zmizely a hermanové zaujali pozice.

:supr::supr::supr:

Odpuštění není o reciprocitě,není to obchod. Je to dar.

Weatherwax napsal(a):

Sice si myslím, že mi ještě odpuštěno nebylo...

Nojo, ale můžeš leda poprosit za odpuštění, jinak to stejně neovlivníš.
Pan, možná že vstanou nový duchny? :cool: To by bylo pěkné....třeba by se navrátil i Drak!
Ziki, to si člověk uvědomí v momentě, kdy si uvědomí, že to dělá především pro sebe.

Ziki napsal(a):

Odpuštění není o reciprocitě,není to obchod. Je to dar.

Tak o tom žádná :jojo:
Bohužel někteří to pořád nechápou....
Hlavně pořád slýchám: No to teda nééé. Když mu odpustím, tak to jako nebude potrestanej? To si bude myslet, že jsem slabá a udělá to zase! To teda néééé....
Chjooooo...

Pandorraa napsal(a):

Ziki napsal(a):

Odpuštění není o reciprocitě,není to obchod. Je to dar.

Tak o tom žádná :jojo:
Bohužel někteří to pořád nechápou....
Hlavně pořád slýchám: No to teda nééé. Když mu odpustím, tak to jako nebude potrestanej? To si bude myslet, že jsem slabá a udělá to zase! To teda néééé....
Chjooooo...

Odpuštění není výsadou slabých,ale silných.

Ziki napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Ziki napsal(a):

Odpuštění není o reciprocitě,není to obchod. Je to dar.

Tak o tom žádná :jojo:
Bohužel někteří to pořád nechápou....
Hlavně pořád slýchám: No to teda nééé. Když mu odpustím, tak to jako nebude potrestanej? To si bude myslet, že jsem slabá a udělá to zase! To teda néééé....
Chjooooo...

Odpuštění není výsadou slabých,ale silných.

Tak o tom žádná, ale vysvěluj to někomu, kdo je zamatenej jak veverka na dálnici....

Ono to myslím patří k věcem které úplně vysvětlit nejdou. Nějak se k tomu musí i dozrát. I okolo mně jsou lidé,kteří to mají prostě jinak a dokonce si své křivdy jakoby hýčkají.

Ziki napsal(a):

Křesťané si Boha nevymysleli :co: Respektuju,že je to je tvůj názor,žij si s ním ve zdraví. Já mám jiný.Pokud si nepřeješ tahat sem církev,tak se se mnou nepři,já jsem to rozmatlávat nezačala.

Ziki, psala jsem KŘESŤANSKÉHO boha. Ne Boha. :)

Weatherwax napsal(a):

majkafa napsal(a):

Křesťanská víra, ve kterou věří křesťané, byla stvořena křesťanskou církví. Křesťanský bůh byl vymyšlen církví.

Pletu se, nebo z toho cítím předsudek?

Předsudek ne. Jen mnohaletou praxi. Ostatně, každá církev si Boha upravila k obrazu svému. To je přece všeobecně známé.

Pandorraa napsal(a):

Majko a já si zase myslím, že tohle je kolosální pitomost, protože nejdřív byla křeťanská víra, Ježíšovo učení a až POTOM vznikla katolická církev, která si ho přivlastnila, vymyslela dogmata a papeže jakožto Ježíšova máměstka na zemi... a začala upravovat a přizpůsobovat.

Jak říká Ziki - církev je společenství lidí.
Víra je ale něco, co je hluboce niterné a co je jen tvoje. Můžeš, i nemusíš to sdílet, můžeš, ale i nemusíš podléhat manipulacím a dogmatům.
Je to na tobě.
Ostatně jako všechno.

Víra ano, Pan. O tom žádná.

Ale tady mluvíme konkrétně o KŘESŤANSKÉ víře. Stejně tak jako o muslimské, judaizmu, svědcích jehovových a blábláblá. A to je třeba rozlišovat. Říkám to samé, co ty, jen si asi nerozumíme.

Majkafo - promiň, že Ti píšu, ale hádáš se. Tak krásně se mi to četlo, co píše Pandora,Ziki, Lupina, a Ty přijdeš a už se to hezky nečte. člověk si co píšou ženský představuje v reálu, jo souhlasí. Běž někam s církví,tady se nikdo přeci o církvi nebaví. Myslela jsem,že tenhle příspěvek bude přínosem, něco si z něho odneseme, ponaučení a tak.
Ale mně osobně je jedno, jak to má církev. Každý by si to měl řešit u sebe. :jojo:
Hezký den přeju všem :par:

dusičko, peskuj své děti, prosím, jestli máš tu potřebu. Už jsem ti to psala několikrát. Ale když tě to baví... Já udělám to, co uznám za vhodné, maminko. :)

majkafa napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Majko a já si zase myslím, že tohle je kolosální pitomost, protože nejdřív byla křeťanská víra, Ježíšovo učení a až POTOM vznikla katolická církev, která si ho přivlastnila, vymyslela dogmata a papeže jakožto Ježíšova máměstka na zemi... a začala upravovat a přizpůsobovat.

Jak říká Ziki - církev je společenství lidí.
Víra je ale něco, co je hluboce niterné a co je jen tvoje. Můžeš, i nemusíš to sdílet, můžeš, ale i nemusíš podléhat manipulacím a dogmatům.
Je to na tobě.
Ostatně jako všechno.

Víra ano, Pan. O tom žádná.

Ale tady mluvíme konkrétně o KŘESŤANSKÉ víře. Stejně tak jako o muslimské, judaizmu, svědcích jehovových a blábláblá. A to je třeba rozlišovat. Říkám to samé, co ty, jen si asi nerozumíme.

No slyšela jsem o křesťanské víře, ještě jsem neslyšela o křesťanské církvi.

majkafa napsal(a):

Weatherwax napsal(a):

majkafa napsal(a):

Křesťanská víra, ve kterou věří křesťané, byla stvořena křesťanskou církví. Křesťanský bůh byl vymyšlen církví.

Pletu se, nebo z toho cítím předsudek?

Předsudek ne. Jen mnohaletou praxi. Ostatně, každá církev si Boha upravila k obrazu svému. To je přece všeobecně známé.

No jasně, že ano, ale pořád zaměňuješ křesťanství a křesťanská církev (myšleno katolická?)...vždyť to není totéž...

majkafa napsal(a):

dusičko, peskuj své děti, prosím, jestli máš tu potřebu. Už jsem ti to psala několikrát. Ale když tě to baví... Já udělám to, co uznám za vhodné, maminko. :)

Já Tě peskuju?
Já nikde nepsala, co máš a nemáš dělat. Za to Ty mně ano,že mám peskovat své děti, takže od Tebe to slovo peskování sedí. :vissla:
Napsala jsem svůj názor, ajdu, nebaví mě se s Tebou dohadovat. :kapitulation:

Bych se s dovolením vrátila k tomu odpuštění, protože mě to přimělo k myšlence , co to vlastně je a jak to chápem?

Já sama v sobě vnímala odpuštění jako "přijetí dané situace".

Když jsem přijala fakt, že pro mého BM bude rozsévání celoživotním koníčkem a já s tím nic neudělám a když jsem pochopila, že na takové soužití nemám, tak jsem v podstatě přestala řešit nějakou vinu nebo odpuštění a začala řešit, jak z toho ven ,,,

Když v ivančické nemocnici zprasili u maminky mého současného partnera operaci a v podstatě tak zapříčinili dost bolestný zbytek jejího života a následně i smrt, tak až přijetím faktu, že už tu není mezi námi, a že s tím nic nenaděláme, nezměníme ten stav ... tak jsme teprve pustili z hlavy nějaké úvahy o nějaké vině, soudech, trestu nebo odpuštění.

A když jsem zrušila své auto a málem zabila sebe i své dítě, též jsem přestala řešit nějakou svou vinu a odpuštění ve chvíli, kdy jsem přijala fakt, že se to prostě stalo a přestala řešit, proč.


Ale ale ale ... je tu jiná věc a tou je ztráta důvěry, jejíž obnova trvá hodně dlouho, pokud je vůbec možná. A ta dle mého názoru nemá s odpuštěním nic společného. Takže sice už dávno neřeším svůj vztah s BM, ale žít nebo podnikat bych s ním nemohla, protože mu nedůvěřuju. Ze stejného důvodu bych se nikdy nechtěla dostat do ivančické nemocnice ... a ze stejného důvodu jsem v posledních 15 letech nesedla za volant a zřejmě už nikdy nesednu.

Ani v jednom případě to není nějaký "trest" za "vinu", ale jen ztráta důvěry v něco nebo někoho. A ta se obnovuje jen těžko. A dlouho.


Tak mě napadlo Granny, jestli ti víc, jak odpuštění, nechybí ta důvěra v tebe vložená.

Ale i tak můžeš Míšo odpustit ztrátu důvěry a prostě spoléhat sama na sebe :vissla: Neznamená přeci,když odpustíš,že musíš začít věřit

Míša Kulička napsal(a):

Ale ale ale ... je tu jiná věc a tou je ztráta důvěry, jejíž obnova trvá hodně dlouho, pokud je vůbec možná. A ta dle mého názoru nemá s odpuštěním nic společného. Takže sice už dávno neřeším svůj vztah s BM, ale žít nebo podnikat bych s ním nemohla, protože mu nedůvěřuju. Ze stejného důvodu bych se nikdy nechtěla dostat do ivančické nemocnice ... a ze stejného důvodu jsem v posledních 15 letech nesedla za volant a zřejmě už nikdy nesednu.

Ani v jednom případě to není nějaký "trest" za "vinu", ale jen ztráta důvěry v něco nebo někoho. A ta se obnovuje jen těžko. A dlouho.


Tak mě napadlo Granny, jestli ti víc, jak odpuštění, nechybí ta důvěra v tebe vložená.

Míšo, já bych řekla, že tady je to hlavně o zkušenosti. Pokud ta je špatná, je zcela normální mít se na pozoru.
Ztráta důvěry je podle mne trochu o něčem jiném, protože tu nejprve člověk musí ztratit sám v sebe - to jest v to, že podobou situaci nezvládne..... prostě si nezpracoval svou negativní zkušenost.

Například poměry v nemocnici nebo nezralost svého ex asi těžko změníš, ale to, zda budeš věřit sama sobě a sedneš znovu za volant, to změnit můžeš.
Nakonec i v té nemocnici může nový manažer udělat pořádek, mohou přijít noví odborníci a další personál - i když to bych v dnešních poměrech spíš považovala za scifi - a situace se může naprosto otočit.

Takže já tvrdím, že nedůvěra je vnitřní nastavení konkretního člověka, většinou plynoucí z jeho negativních zkušeností a to PŘEDEVŠÍM se sebou samým, protože nezvládl a bojí se, že opět nezvládne nepříjemné situace.  Osobně si myslím, že je třeba neustále přehodnocovat vlastní zkušenosti, zkoumat, co se změnilo vně, ale hlavně uvnitř.

Majko,k tematu církve a Boha Ti naposledy odpovídám,že křesťané žádného nového Boha nevymysleli. Míšo,odpustit neznamená,že to musíš zapomenout,to se snad ani,krom jistých onemocnění,nedá. Proto pak může přetrvávat i nedůvěra.

Ziki napsal(a):

Majko,k tematu církve a Boha Ti naposledy odpovídám,že křesťané žádného nového Boha nevymysleli. Míšo,odpustit neznamená,že to musíš zapomenout,to se snad ani,krom jistých onemocnění,nedá. Proto pak může přetrvávat i nedůvěra.

Já nemyslím zapomenout, některé věci se zapomenout nedají. Ale přestat je řešit, "pustit" to z hlavy ... prostě se stalo, ale život jde dál.

Pandorraa napsal(a):

Například poměry v nemocnici nebo nezralost svého ex asi těžko změníš, ale to, zda budeš věřit sama sobě a sedneš znovu za volant, to změnit můžeš.

Ale já sama sobě věřím.
Nevěřím svým schopnostem řídit auto, nevěřím tomu, že mám dostatečně rychlé a správné reakce na to, abych zvládla určité kolizní situace na silnici ... teda nevěřím, já vím, že je nemám ... čím dál tím hůř vidím, takže je o to větší pravděpodobnost, že něco přehlédnu ... Neřídit je v mém případě spíš rozumové rozhodnutí :) ... a opravdu mi zrovna tato dovednost nechybí. I bez auta se dá v pohodě žít :)

dusička napsal(a):

Ale i tak můžeš Míšo odpustit ztrátu důvěry a prostě spoléhat sama na sebe :vissla: Neznamená přeci,když odpustíš,že musíš začít věřit

A vždyť to jsem napsala.

Míša Kulička napsal(a):

Ziki napsal(a):

Majko,k tematu církve a Boha Ti naposledy odpovídám,že křesťané žádného nového Boha nevymysleli. Míšo,odpustit neznamená,že to musíš zapomenout,to se snad ani,krom jistých onemocnění,nedá. Proto pak může přetrvávat i nedůvěra.

Já nemyslím zapomenout, některé věci se zapomenout nedají. Ale přestat je řešit, "pustit" to z hlavy ... prostě se stalo, ale život jde dál.

Samozřejmě,tak jsem to myslela.Ono má tendenci se to v hlavě kumulovat,a člověka to zdeptá.

Taky z vlastního rozhodnutí neřídím auto. Byla bych nebezpečná sobě ale hlavně jiným.
Bez auta se dá žít.
Taky nevěřím některým svým schopnostem, dovednostem.
A také jsem již opratrná ve vztazích. Přesto, že jsem svému BM odpustila, mou důvěru ve vztahu to již zřejmě navždy poznamenalo. Možná proto, že jsem to sama nezvládla a teď jsem opatrná, abych se nedostala do situace, kdy opět já sama nezvládnu. Tak raději řeším prvotně - opatrností.

majkafa napsal(a):

Taky z vlastního rozhodnutí neřídím auto. Byla bych nebezpečná sobě ale hlavně jiným.
Bez auta se dá žít.
Taky nevěřím některým svým schopnostem, dovednostem.
A také jsem již opratrná ve vztazích. Přesto, že jsem svému BM odpustila, mou důvěru ve vztahu to již zřejmě navždy poznamenalo. Možná proto, že jsem to sama nezvládla a teď jsem opatrná, abych se nedostala do situace, kdy opět já sama nezvládnu. Tak raději řeším prvotně - opatrností.

Ale to já zas nový dlouhodobý vztah mám, nejsem opatrná a svému partnerovi bez problémů důvěřuju. Bez vzájemné důvěry by náš vztah pro mě neměl smysl. Ale je fakt, že stojí na úplně jiných základech, jak vztah s BM ...

Míša Kulička napsal(a):

Ale to já zas nový dlouhodobý vztah mám, nejsem opatrná a svému partnerovi bez problémů důvěřuju. Bez vzájemné důvěry by náš vztah pro mě neměl smysl. Ale je fakt, že stojí na úplně jiných základech, jak vztah s BM ...

Ano, asi tohle je to správné vyjádření.

Weatherwax napsal(a):

majkafa napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Majko a já si zase myslím, že tohle je kolosální pitomost, protože nejdřív byla křeťanská víra, Ježíšovo učení a až POTOM vznikla katolická církev, která si ho přivlastnila, vymyslela dogmata a papeže jakožto Ježíšova máměstka na zemi... a začala upravovat a přizpůsobovat.

Jak říká Ziki - církev je společenství lidí.
Víra je ale něco, co je hluboce niterné a co je jen tvoje. Můžeš, i nemusíš to sdílet, můžeš, ale i nemusíš podléhat manipulacím a dogmatům.
Je to na tobě.
Ostatně jako všechno.

Víra ano, Pan. O tom žádná.

Ale tady mluvíme konkrétně o KŘESŤANSKÉ víře. Stejně tak jako o muslimské, judaizmu, svědcích jehovových a blábláblá. A to je třeba rozlišovat. Říkám to samé, co ty, jen si asi nerozumíme.

No slyšela jsem o křesťanské víře, ještě jsem neslyšela o křesťanské církvi.

Já jsem slyšela o křesťanských církvích (kaťáci, husiti, luteráni). :D Myslím, že Majka neříká to samé. Přinejmenším posloupnost má jinou :)

Mně dělá problém odpustit sama sobě. Strašně dlouho jsem nevěděla, o co běží, takže jsem si myslela, že jsem v tom přebornice.:D Teď už jsem možná na to kápla, mám dojem, že alias soběodpuštění je pokora. :jojo:

Míša Kulička napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Například poměry v nemocnici nebo nezralost svého ex asi těžko změníš, ale to, zda budeš věřit sama sobě a sedneš znovu za volant, to změnit můžeš.

Ale já sama sobě věřím.
Nevěřím svým schopnostem řídit auto, nevěřím tomu, že mám dostatečně rychlé a správné reakce na to, abych zvládla určité kolizní situace na silnici ... teda nevěřím, já vím, že je nemám ... čím dál tím hůř vidím, takže je o to větší pravděpodobnost, že něco přehlédnu ... Neřídit je v mém případě spíš rozumové rozhodnutí :) ... a opravdu mi zrovna tato dovednost nechybí. I bez auta se dá v pohodě žít :)

Míšo, říkala jsi, že neřídíš 15 let...... to je už příliš dlouho. Po havárii je třeba sednout opět za volant HNED, aby právě nevznikla takováto přesvědčení, ty ses v nich neutvrdila a ona se pak nestala skutečností.

Bramborka napsal(a):

Mně dělá problém odpustit sama sobě. Strašně dlouho jsem nevěděla, o co běží, takže jsem si myslela, že jsem v tom přebornice.:D Teď už jsem možná na to kápla, mám dojem, že alias soběodpuštění je pokora. :jojo:

?
Jinak jo. Odpustit sama sobě je dřina, zejména, když výuka k pocitu provinění byla dokonalá :usch:

Bramborko,

pod neschopností odpustit si je kromě nepokory také mnoho podprahových přesvědčení, které je třeba odhalit, rozklíčovat a "rozpustit a vypustit" :jojo::)

Pandorraa napsal(a):

Míša Kulička napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Například poměry v nemocnici nebo nezralost svého ex asi těžko změníš, ale to, zda budeš věřit sama sobě a sedneš znovu za volant, to změnit můžeš.

Ale já sama sobě věřím.
Nevěřím svým schopnostem řídit auto, nevěřím tomu, že mám dostatečně rychlé a správné reakce na to, abych zvládla určité kolizní situace na silnici ... teda nevěřím, já vím, že je nemám ... čím dál tím hůř vidím, takže je o to větší pravděpodobnost, že něco přehlédnu ... Neřídit je v mém případě spíš rozumové rozhodnutí :) ... a opravdu mi zrovna tato dovednost nechybí. I bez auta se dá v pohodě žít :)

Míšo, říkala jsi, že neřídíš 15 let...... to je už příliš dlouho. Po havárii je třeba sednout opět za volant HNED, aby právě nevznikla takováto přesvědčení, ty ses v nich neutvrdila a ona se pak nestala skutečností.

Jo, jenže tehdy ani žádný dostupný volant nebyl :)

Míša Kulička napsal(a):

Jo, jenže tehdy ani žádný dostupný volant nebyl :)

Tak to já nemohu posoudit :)

Pandorraa napsal(a):

Bramborko,

pod neschopností odpustit si je kromě nepokory také mnoho podprahových přesvědčení, které je třeba odhalit, rozklíčovat a "rozpustit a vypustit" :jojo::)

A leckdy ani nemusejí být podprahový, jen právě dobře zarostlý :grater:

Odpuštění... proč tady vůbec je nějaké odpuštění, proč ho máme zapotřebí? Si myslím, že to je ta naše veledůležitost. Kdybychom byli oproštění od našeho ztotožňování se s určitými rolemi, tak nemáme proč odpouštět.... nebudou se nás dotýkat něčí činy, slova, prohřešky..... A obráceně odpuštění sám sobě.... zase je to pocitem viny, že jsme udělali, nebo neudělali něco, že jsme se zachovali nějak.... Takže až budeme umět zpracovávat emoce pouze jako informaci a nebudeme na nich lpět spolu s rolí, které právě přísluší, bude nám hej. Ale to je svázané právě na prožitcích a zkušenostech potažmo pochopení, vcítění, empatii.... nesouzení!
Je to vlastně takový kruh, který doufám má vzestupnou tendenci jako spirála :)

Pandorraa napsal(a):

Míša Kulička napsal(a):

Jo, jenže tehdy ani žádný dostupný volant nebyl :)

Tak to já nemohu posoudit :)

To bylo jedno k druhému ... ikdyby byl, tak bych za něj asi hned tak nesedla. Bylo to příliš intenzivní na to, aby se to dalo přejít jen tak. A teď nějak necítím potřebu, kolo stačí :)

pomněnka napsal(a):

Odpuštění... proč tady vůbec je nějaké odpuštění, proč ho máme zapotřebí? Si myslím, že to je ta naše veledůležitost. Kdybychom byli oproštění od našeho ztotožňování se s určitými rolemi, tak nemáme proč odpouštět.... nebudou se nás dotýkat něčí činy, slova, prohřešky..... A obráceně odpuštění sám sobě.... zase je to pocitem viny, že jsme udělali, nebo neudělali něco, že jsme se zachovali nějak.... Takže až budeme umět zpracovávat emoce pouze jako informaci a nebudeme na nich lpět spolu s rolí, které právě přísluší, bude nám hej. Ale to je svázané právě na prožitcích a zkušenostech potažmo pochopení, vcítění, empatii.... nesouzení!
Je to vlastně takový kruh, který doufám má vzestupnou tendenci jako spirála :)

Přesně to mě v první chvíli taky napadlo ... pak jsem si říkala, že su možná ňáká divná, a že možná všechno až příliš řeším logikou a rozumem, když nemám potřebu hledat u sebe nebo druhých nějakou vinu a pak ji odpouštět, protože se mi to připadá jako zbytečné plýtvání emocemi ... a pak mě napadlo, že vlastně ani nevím, co bych si tak mohla odpustit ... tak mě napadlo, jestli to není nepokorné ... a pak jsem si to pospojovala s tou důvěrou a nedůvěrou ... a totálně se do toho zamotala :)

No zamotaný to je... nesmí se to právě moc řešit tím rozumem, ale srdcem... on ten rozum pak do toho zatahuje zbytečnosti a je z toho to zašmodrchané klubíčko... lepší ho hodit kotěti :lol:

pomněnko :godlike: Děkuji.

Odpuštění nemůžeš udělat rozumem, to je nemožné :jojo:

Samotným rozumem určitě ne.

Mluvil tu někdo o odpouštění rozumem ... nebo jsem se ztratila v překladu? :)

Keď človek dosiahne to najvyššie a najhlbšie, čo môže - osvietenie, zbavenie sa ega, splynutie s bytím - tak zistí, že nie je čo odpúšťať. Ak človek odpúšťa, tak odpúšťa egom... odpustením sa človek ega nezbavuje, zase ho len posiluje... jemne, s ušľachtilým úmyslom, ale predsa.

Ty kteří zatím nejsou osvícení,nechť odpouští alespoň tím egem, než vůbec ;)

Bramborka napsal(a):

Weatherwax napsal(a):

majkafa napsal(a):

Víra ano, Pan. O tom žádná.

Ale tady mluvíme konkrétně o KŘESŤANSKÉ víře. Stejně tak jako o muslimské, judaizmu, svědcích jehovových a blábláblá. A to je třeba rozlišovat. Říkám to samé, co ty, jen si asi nerozumíme.

No slyšela jsem o křesťanské víře, ještě jsem neslyšela o křesťanské církvi.

Já jsem slyšela o křesťanských církvích (kaťáci, husiti, luteráni). :D Myslím, že Majka neříká to samé. Přinejmenším posloupnost má jinou :)

To téma už je asi mimo, ale já jsem tím myslela, že neexistuje křesťanská církev, ale církve, které vycházejí z křesťnaské víry - lutheránská, katolická atd. To však není totéž. Minimálně každá církev má jiná dogmata... Tím jsem chtěla říct, že buď se kritizuje některá z těchto církví nebo samotné principy křesťanské víry. Ale křesťanská církev neexistuje...

Nekritizuji principy křesťanské ani jiné víry, která hlásá dobro - zjednodušeně řečeno. Nemám na popsání toho dostatečně vyvinutý způsob vyjádřování. A samozřejmě vím, že církví vycházejících z křesťanské víry je víc.
Kritizuji samotné principy VŠECH církví. :)

Jak lehce lze dojít k omylu, k mylnému výkladu toho, co jsem napsala a co jsem skutečně měla na mysli.

Jistě Weather,na základě křesťanské víry vznikly různé církve s různými dogmaty. Nicméně odpuštění patří k základům samotné víry a je u všech,proto nemluvíme konkrétně o církvi ale o víře.

majkafa napsal(a):

Nekritizuji principy křesťanské ani jiné víry, která hlásá dobro - zjednodušeně řečeno. Nemám na popsání toho dostatečně vyvinutý způsob vyjádřování. A samozřejmě vím, že církví vycházejících z křesťanské víry je víc.
Kritizuji samotné principy VŠECH církví. :)

Jak lehce lze dojít k omylu, k mylnému výkladu toho, co jsem napsala a co jsem skutečně měla na mysli.

Oook oook, nyní již chápu, co jsi chtěla říct. :)

Ziki napsal(a):

Jistě Weather,na základě křesťanské víry vznikly různé církve s různými dogmaty. Nicméně odpuštění patří k základům samotné víry a je u všech,proto nemluvíme konkrétně o církvi ale o víře.

No jasně, já chápu, o čem tady nemluvíte a mluvíte, já jsem nechápala, o čem tady mluví a nemluví Majka, což už nyní jsem pochopila. Na mě se nesmí spěchat, ale pěkně pomalu. :D

Často neumím srozumitelně vyjádřit, co jsem měla na mysli, nevládnu tolik psaným slovem, jako pan knihovník, oook, oook, oook. :)

Myslím si, že v každé církvi, stejně jako ve straně či jakémkoliv jiném společenství je spousta toho, s čím členové onoho společenství souhlasí či se s tím přímo ztotožní. Ale vždy je tam něco ve větší nebo menší míře, co je jim jak to tak říct - proti srsti. Ale jsou nuceni brát onen spolek jako celek a smířit se i s tím, když tam chtějí být.
To je jako stát. Taky nemá jen samá pozitiva a sociální jistoty, ale když jsme si (ať už z jakýchkoliv důvodů) zvolili žít zrovna v tomto státě, někdy nám nezbyde než přijmout i negativa, pokud s nimi nelze hnout. Anebo vystoupit z onoho společenstva (pokud nám to ovšem dovolí - viz Svědci Jehovovi) anebo se odstěhovat do jiného státu, pokud ta negativa, se kterými nelze hnout, nejsme schopni přijmout.
A možná i odpustit? Protože kolem a kolem zase odpouštíme "jenom" lidem. Nebo sami sobě...

Tak to je dobře,že jsme se snad konečně shodli na pojmech víra a církev.Můj první příspěvek byl o víře a majkafa reagovala církví.Teď už je to dovysvětlené :albert:

Ziki, to byla má ohnivá vzbrklost. Jak vidím víru a ty pilíře, tak si to spojím s církví, než začnu přemýšlet. :dumbom:
Pan, Beran s Beranem už se neperou a oba se na to podívali. :D

Aha,tak jo.

Jak to tu ted tak procitam....... jde neco neznameho a nedefinov atelneho odppustit nekomu temer neznamemu, respektive cloveku, ktereho znam "odnaproti" a ktereho nemuzu ani citit uz "od videni"?
Das e s tim nejak pracovat?

Tak to mě taky zajímá. Jestli se dá nějak pracovat s tím, že mi je člověk nějak nesympatický, aniž bych s ním měla nějakou špatnou zkušenost.

Já si myslím, že se s tím něco dělat dá. Myslím, že tyto nesympatie jsou vyvolány něčím v nás, s něčím, co nás vytáčí... Asi si nejdřív uvědomit, čím konkrétním je mi ten člověk nesympatický a potom se zamyslet, kde to dře v nás někde uvnitř.
Já todlecto samozřejmě taky znám. Když se ale zamyslím, zjistím, že problém je u mě...

Weatherwax, kolikrát se stane, že ti někdo nesedne, aniž by tě vytáčel, nebo to mělo nějáký důvod. přijde mi jako hloupost, všechno brát skrze sebe a hledat, co mi na něm nesedí, jestli to dře ve mně.
někdy je to třeba jen intuice, kdo ví.

nebo jste si něco udělali v minulým životě a ještě teď to z něj na hony cejtíš :D

Pavli, ale Dita mluvila o tom, že ho nemůže ani cítit, ne že jí jen nesedne - a to už v sobě hledat musíš. Asi v tom smyslu, že to, čím tě někdo vytáčí (nebo rozzuří, je jako trn v pr.eli a tak podobně) je přesně to, co děláš sama někomu jinýmu. To je normální psycholka :cool:

No ja nevim, treba jsem neajk citliva na jeho rec tela, ale me staci, ze vyleze na verandu a uz mam nerv. Neprijde mi to tak ze dela neco, co sama na sobe nesnasim, tzv zrcadlo.
Lupi, ja mu asi delam "jenom" to, ze taky vylejzam na verandu :co: :co:

Zajimalo me, jak tu bylo receno, jestli je problem treba prave v minulem zivote.

Odpustit něco neznámého nedefinovatelného? Asi jsem nepochopila formulaci. Jinak samozřejmě že ne každý je ti sympatický,aniž bys věděla proč,to má snad každý.Někdy to může být i maličkost,nějaké gesto,pohled,barva hlasu.A někdy charakter nebo vlastnost. Sympatie a nesympatie to je složitá chemie.

Judyna napsal(a):

Tak to mě taky zajímá. Jestli se dá nějak pracovat s tím, že mi je člověk nějak nesympatický, aniž bych s ním měla nějakou špatnou zkušenost.

Když je ti někdo nesympatický asi to nepředěláš. Pracovat se s tím dá,pokud s dotyčným nemáš špatnou zkušenost. Je to o toleranci.Zkus třeba nenechat se tím pocitem ovládat a uvědom si,že dotyčný za to nemůže,že zrovna tobě nesedí,a že ani ty každému nemusíš být sympatická. Nikdo není dokonalý.Věřící by to měli zvládnout skrz víru. Jinak nezbývá než se trénovat ;)

lupina montana napsal(a):

Pavli, ale Dita mluvila o tom, že ho nemůže ani cítit, ne že jí jen nesedne - a to už v sobě hledat musíš. Asi v tom smyslu, že to, čím tě někdo vytáčí (nebo rozzuří, je jako trn v pr.eli a tak podobně) je přesně to, co děláš sama někomu jinýmu. To je normální psycholka :cool:

nj Lupi, ale zas kolikrát třeba potkáš někoho, kdo ti vyloženě sedne. znáš ho chvíli a přesto máš pocit, že se znáte celej život. a nemá to žádnej důvod, nic, čím bys to mohla vysvětlit. tak proč by to nemohlo fungovat i opačně.

Dita.L napsal(a):

No ja nevim, treba jsem neajk citliva na jeho rec tela, ale me staci, ze vyleze na verandu a uz mam nerv. Neprijde mi to tak ze dela neco, co sama na sobe nesnasim, tzv zrcadlo.
Lupi, ja mu asi delam "jenom" to, ze taky vylejzam na verandu :co: :co:

Zajimalo me, jak tu bylo receno, jestli je problem treba prave v minulem zivote.

Dito, třeba je to opravdu jen tím, jak vnímáš jeho řeč těla, to, jak se podívá, zasměje atd. člověk s tím druhým nemusí mluvit a stejně vnímá spoustu věcí okolo, ani si to nemusí hned uvědomit. a od toho se pak odvíjí, jak toho člověka bereš.

PPavlaa napsal(a):

nj Lupi, ale zas kolikrát třeba potkáš někoho, kdo ti vyloženě sedne. znáš ho chvíli a přesto máš pocit, že se znáte celej život. a nemá to žádnej důvod, nic, čím bys to mohla vysvětlit. tak proč by to nemohlo fungovat i opačně.

To jo- já jsem mluvila jen o intenzitě, Pavli. Protože to je to, co pak člověka otravuje a nutí ho něco s tím udělat. Já mám souseda magora, podle hesla "každý musí mít aspoň jednoho souseda blbce" a když se už dostaneme do interakce, tak to lítá - ale jinak je mi fuk. Nerozčiluje mě svýma zvykama, ani falešným pískáním, natož pouhou přítomností - rozumíš mi?
Kdybych viděla rudě, jen bych ho zaslechla, musela bych přemítat, proč.

Dito a ty tušíš, co tě tak na něm rozčiluje? Něco konkrétnějšího?

Marek_ napsal(a):

Keď človek dosiahne to najvyššie a najhlbšie, čo môže - osvietenie, zbavenie sa ega, splynutie s bytím - tak zistí, že nie je čo odpúšťať. Ak človek odpúšťa, tak odpúšťa egom... odpustením sa človek ega nezbavuje, zase ho len posiluje... jemne, s ušľachtilým úmyslom, ale predsa.

Ego promluvilo....

Dita.L napsal(a):

Jak to tu ted tak procitam....... jde neco neznameho a nedefinov atelneho odppustit nekomu temer neznamemu, respektive cloveku, ktereho znam "odnaproti" a ktereho nemuzu ani citit uz "od videni"?
Das e s tim nejak pracovat?

A proč bys mu měla odpouštět?
Co vlastně?
Poděkuj mu.
Bez bojů a osobních střetů, ti kazuje něco, na co sama nevidíš, a co otravuje tvou duši....
Podívej se na to.

Nedokážu si představit, že někoho jen vidím a vytáčí mě to. Takže těžko říct, čím to je. Dokážu si představit, že si lebedím na verandě a štve mě, když soused vyleze, protože jsem tam chtěla mít svůj klid sama a ne aby na mě čuměl, nedej bože, mluvil...Ovšem intuici nezatracuju...

Jak zvládá Bábi Zlopočasná, můj vzor, druhý pohled a třetí myšlenky. :)

:rock:

Weatherwax napsal(a):

Nedokážu si představit, že někoho jen vidím a vytáčí mě to. Takže těžko říct, čím to je. Dokážu si představit, že si lebedím na verandě a štve mě, když soused vyleze, protože jsem tam chtěla mít svůj klid sama a ne aby na mě čuměl, nedej bože, mluvil...Ovšem intuici nezatracuju...

Jak zvládá Bábi Zlopočasná, můj vzor, druhý pohled a třetí myšlenky. :)

:rock:

A ted si predstav, Granny, ze kdykoliv vylezes na terasu s touhou byt tam chvili jen sama se sebou, tak tam ten soused je a civi, v horsim pripade mluvi a v tom nejhorsim dokonce na tebe ... Z toho se da vypestovat docela slusna alergie ...  A kdyz je to oboustranne, zo je teprva masakr ... No co pak s tem?

Pandorraa napsal(a):

Marek_ napsal(a):

Keď človek dosiahne to najvyššie a najhlbšie, čo môže - osvietenie, zbavenie sa ega, splynutie s bytím - tak zistí, že nie je čo odpúšťať. Ak človek odpúšťa, tak odpúšťa egom... odpustením sa človek ega nezbavuje, zase ho len posiluje... jemne, s ušľachtilým úmyslom, ale predsa.

Ego promluvilo....

Četl jsem jednu sérii článků o tom, že lidi, zbavující se ega, jsou na špatné cestě a chca nechce, musím s tím souhlasit. Ego je naší součástí, jsme to my! a ničit ego je projev nelásky k sobě samému. My se nemáme zbavit ega, ale dostat ho pod kontrolu a přijmout ho se vší láskou. Jedině tak se můžeme stát celistvými a harmonickými :) Ego nená náš nepřítel apriori, jen nabubřelé ego, které uzaďuje ducha, duši :) Máme se sjednotit, zharmonizovat, ne útočit proti sobě a ostatním :)

Ano, Kali, s tím já souhlasím.
Osobně si myslím, že všechny ty "cesty do Indie za osvícením" jou právě projevem dětského ega.
Dospělé ego nás podle mne chrání a to hlavně před námi samými :jojp:

Ego je vědomí těla, tedy toho hmotného tady na Zemi. Ego nám umožňuje tu být, přežít. Když ho zničíme, nepřežijeme :)

Přesně. Ego nemá vládnout a nemá ovládat, ale nemůže chybět. Je to vědomá stránka nás samých, něco, co nám dovoluje přežít... ego jako nedílná součást, jako poradní hlas nás samých má dost velkou váhu.

Mluvit o osvícení v souvislosti s egem a odpouštěním je pýcha....  každý máme své potřeby, i potřebu odpouštět, aby bylo odpuštěno i nám.... kde jen jsem to viděla napsané?  :D:D:D:D

No sláva! Lidi, já jsem tak ráda, že toho chudáka berete na milost :par:

Ne na milost, lupiš.
To není potřeba, stačí, když si ho pohlídáme, aby nám nepřerostl přes hlavu :jojo:

Ale jo, Pan....jen si vzpomeň, jak jsem se nebožáčka vždycky zastávala .....ale aby bylo tak akorát, to je samozřejmě velká práce.
Musíme se učit...hodně učit!

Jj, ego má hodně podob, nicméně ta: musíme se učit, hodně učit" je zrovna ta "napřesdržku" :)

No teď asi nerozumím :co:

Já rozumím. Pandora se nechce učit.  Chce chodit za školu. :jojo:

...a když tak nad tím uvažuju, "učit se", to je eště malina. Mnohem horší je "pracovat"  :usch:

Navrhuji z toho důvodu  odborný termín  "hrát si".  :)

Souhlasim s Kalikem a Pavlou. Ego prostě máme,ale nesmí přerůst přes hlavu.

Kždý mus je zákeřný, moje heslo , které se mi nedaří tak zcel anaplňovat, je , žít každou vteřinu tak, jak nejlíp umím. Měla bych víc odpočívat,ale nějak to nedokážu :)

KALIK napsal(a):

Ego je vědomí těla, tedy toho hmotného tady na Zemi. Ego nám umožňuje tu být, přežít. Když ho zničíme, nepřežijeme :)

přesně tak. to ono nás chrání . Duše ví, že je nesmrtelná, takže na hmotném těle jí až tak nezáleží ( zahyne tohle - budu mít další). Ego opatruje tělo , chrání ho před zbytečným zničením.

haiel napsal(a):

Já rozumím. Pandora se nechce učit.  Chce chodit za školu. :jojo:

Ahá....tak to já považuju za takovou samozřejmost, že mě to ani nenapadlo - naopak, to byla přece hyperbola na tu pitomou reklamu!
To byl vtíííp, Pan :par:

Mus je zákeřnost, souhlasím! :rock:

haiel napsal(a):

...a když tak nad tím uvažuju, "učit se", to je eště malina. Mnohem horší je "pracovat"  :usch:

Navrhuji z toho důvodu  odborný termín  "hrát si".  :)

Znám horší, Draku - co makat? Didotoho, didotoho, didotoho, MAKEJ!
Vždycky se mi vybavěj makadla u pavouka :cool::lol:

Áno, ego je našou súčasťou... tak, ako je kvet súčasťou čerešne... a keď nastane čas, kvet odpadne a zmení sa na plod. Zmieriť sa s tým, že ego sme my a nič sa s tým nedá robiť mi pripadá, ako by niekto tvrdil, že je smrteľne chorý, tá choroba sa dá liečiť, ale on to iba prijíma a nejako to už dožije... nie, ego nie sme my, nie je to naša podstata, je to súbor našich predstáv, názorov, túžob, snov, fantázií, myšlienok... je to súbor niečoho, čo v skutočnosti neexistuje, resp. existuje iba v našich hlavách, prostredníctvom mysle.

Život bez ega je život v prítomnom okamžiku... bez názorov, bez súdov, prázdny a prijímajúci to, čo Život prináša, nech je to čokoľvek... "minulosť" sa už stala a neodstane sa, nemá zmysel sa ňou zaoberať... "budúcnosť" ešte neexistuje a nikto nevie, čo prinesie, zajtra môžeme byť mŕtvi... keď sa stíšime a vyženieme z hlavy všetky myšlienky, keď sa staneme úplne prázdymi, prežívame prítomný okamžik... v tom okamihu splývame s Jednotou a neexistujú žiadne problémy... vtedy zbadáte, že nie je komu a nie je čo odpúšťať... skúste si všímať, ako často počas dňa ste v tomto režime bytia... budete to rátať na sekundy, ak vôbec :) 99% populácie, možno menej, možno viac, žije v minulosti alebo v budúcnosti, sníva svoje denné sny, rieši vzťahy, politiku, hľadá rozptýlenie, neustále myslí, čo by mali urobiť, čo by mohli urobiť, čo mali urobiť a čo raz urobia, čo mali povedať a čo nemali povedať a čo raz povedia, stále musia niečo robiť, nejako zamestnávať myseľ... to je ego. Samozrejme, že sa dá žiť aj takto, ale kvalita života je vtedy iná...

Ale Marek......ako by mohol byť kvet čerešne jej smrteľnou chorobou? :co:
AŽ príde čas, kvet odpadne. Nieje dobré byť netrpezlivý.

Jestli je tady a teď prázdno, děkuji, nechci. :)
Já chci žít naplno a ne mít v sobě prázdno. Chci cítit. :jojo:
Jo, a když přemýšlím o minulosti a budoucnosti, co se týká práce, ale i mého života, vymyslím spoustu moudrých věcí, které následně realizuji. :jojo:

Marku,
rozumím, co chceš říci a máš nepochybně pravdu.
Jen si myslím, že i život v přítomném okamžiku tady a teď neznamená, že není třeba kultivoného ega, které mnou nezmítá, ale mne chrání, protože bohužel i tady a teď mne, pokud na sebe nedám pozor, může třeba přejet auto.

Stavy osvíceni, o kterých ty mluvíš, na tomhle světě podle mého názoru ani déle než několik sekund trvat nemohou a já neznám nikoho, kdo by v nich setrval celý zbytek života.
Znám jen lidi, kteří dovedou žít zcela vědomně a přítomni sami v sobě. A vím, že k tomu své ego potřebují.

To první považuji za líbivou a docela zmatečnou teorii, to druhé za příjemnou praxi, za zvládnutý vlastní život.

prazdno je cíl... ano je to tak majko a i když ti to v první chvíli přijde jako rána do palice, ve skutečnosti je to velmi osvobozující prožitek. Je třeba to jen promyslet a pochopit.

Marku - i dalajláma má své touhy a přání, ví o nich, myslím však, že je zpracovává tak, že na nich nelpí, není pyšný natolik aby se tválřil že nejsou a taky si neroztáčí další kolo samsáry. Sám přiznal, že neví jak by obstál v životě nemít tu čest žít v jakési "izolaci" vnějších vlivů.

Myslím, že ega se opravdu nelze zbavit. Jde  jen registrovat, že tam je a že má poradní hlas. To je všechno. Pokud se do toho vnitřního klidu dokážu ponořit a ponořím, vyhledávám ho stále víc, ale přitom nemohu ztratit nic ze svých vzpomínek, ze sebe sama.  My žijeme svoje životy, máme svoje důležité body, kterými jsme si někde v meziživotí přáli projít. A vědomý život i meditace nám mohou pomoci harmonizovat naše osoby. Myslím si, že zbavit se ega znamená ochudit se o nějakou stránku života a neprojít cestu.

A Lupišku díky za vytažení plodu a nemoci. Ta absurdnost mi z toho taky tluče do oka :D

Ziki napsal(a):

Judyna napsal(a):

Tak to mě taky zajímá. Jestli se dá nějak pracovat s tím, že mi je člověk nějak nesympatický, aniž bych s ním měla nějakou špatnou zkušenost.

Když je ti někdo nesympatický asi to nepředěláš. Pracovat se s tím dá,pokud s dotyčným nemáš špatnou zkušenost. Je to o toleranci.Zkus třeba nenechat se tím pocitem ovládat a uvědom si,že dotyčný za to nemůže,že zrovna tobě nesedí,a že ani ty každému nemusíš být sympatická. Nikdo není dokonalý.Věřící by to měli zvládnout skrz víru. Jinak nezbývá než se trénovat ;)

Jo, dělám to tak a asi se nic jiného vymyslet nedá. A zároveň se snažím nedat na první dojem. Většinou sice "vyjde", ale jsou případy, kdy ne a nakonec se z prvotně nesympatického člověka vyklube sympaťák.
Stejně je to ale zajímavé, to, jak někdo Ti hned sedne, aniž by se před tím nějak projevil a někdo ne. Prostě hned, aniž bych si stačila do něj něco "promítnout".

Marek_ napsal(a):

Áno, ego je našou súčasťou... tak, ako je kvet súčasťou čerešne... a keď nastane čas, kvet odpadne a zmení sa na plod. Zmieriť sa s tým, že ego sme my a nič sa s tým nedá robiť mi pripadá, ako by niekto tvrdil, že je smrteľne chorý, tá choroba sa dá liečiť, ale on to iba prijíma a nejako to už dožije... nie, ego nie sme my, nie je to naša podstata, je to súbor našich predstáv, názorov, túžob, snov, fantázií, myšlienok... je to súbor niečoho, čo v skutočnosti neexistuje, resp. existuje iba v našich hlavách, prostredníctvom mysle.

Život bez ega je život v prítomnom okamžiku... bez názorov, bez súdov, prázdny a prijímajúci to, čo Život prináša, nech je to čokoľvek... "minulosť" sa už stala a neodstane sa, nemá zmysel sa ňou zaoberať... "budúcnosť" ešte neexistuje a nikto nevie, čo prinesie, zajtra môžeme byť mŕtvi... keď sa stíšime a vyženieme z hlavy všetky myšlienky, keď sa staneme úplne prázdymi, prežívame prítomný okamžik... v tom okamihu splývame s Jednotou a neexistujú žiadne problémy... vtedy zbadáte, že nie je komu a nie je čo odpúšťať... skúste si všímať, ako často počas dňa ste v tomto režime bytia... budete to rátať na sekundy, ak vôbec :) 99% populácie, možno menej, možno viac, žije v minulosti alebo v budúcnosti, sníva svoje denné sny, rieši vzťahy, politiku, hľadá rozptýlenie, neustále myslí, čo by mali urobiť, čo by mohli urobiť, čo mali urobiť a čo raz urobia, čo mali povedať a čo nemali povedať a čo raz povedia, stále musia niečo robiť, nejako zamestnávať myseľ... to je ego. Samozrejme, že sa dá žiť aj takto, ale kvalita života je vtedy iná...

:godlike: :supr:

Judyna napsal(a):

Prostě hned, aniž bych si stačila do něj něco "promítnout".

Judy, myšlenka je obávám se, rychlejší, než světlo :)

PavlaH napsal(a):

Sám přiznal, že neví jak by obstál v životě nemít tu čest žít v jakési "izolaci" vnějších vlivů.

Já vím, proč toho člověka miluju :gloria: Když jsem začla zpracovávat svoje bolesti, bloky, zábrany a vůbec, přišlo mi do cesty vyprávění o indických světcích a mniších, jak pilně a neúnavně prackujou na duchovnu. Pamatuju si, že po nějakých těch pocitech provinilosti, že se dost duchovně neangažuju jsem se naprdla a řekla jsem si " to jste frajeři, co, když nemáte nic jinýho na práci :cool: zkuste si to se dvěma malejma dětma, prací, domácností, zahradou a zvířectvem" :vissla:

lupina montana napsal(a):

Judyna napsal(a):

Prostě hned, aniž bych si stačila do něj něco "promítnout".

Judy, myšlenka je obávám se, rychlejší, než světlo :)

No, nevím, jestli i ty moje....:). Ale  myslela jsem to tak, že jde o člověka, kterého vidíš úplně poprvé, člověka, který ani nestačil promluvit, nic o něm nevíš a už zde jsou jakési těžko definovatelné antipatie.

lupina montana napsal(a):

Já vím, proč toho člověka miluju :gloria: Když jsem začla zpracovávat svoje bolesti, bloky, zábrany a vůbec, přišlo mi do cesty vyprávění o indických světcích a mniších, jak pilně a neúnavně prackujou na duchovnu. Pamatuju si, že po nějakých těch pocitech provinilosti, že se dost duchovně neangažuju jsem se naprdla a řekla jsem si " to jste frajeři, co, když nemáte nic jinýho na práci :cool: zkuste si to se dvěma malejma dětma, prací, domácností, zahradou a zvířectvem" :vissla:

To je přesně ono. Oni se tam izolují a neustále meditují. Málo věcí je "vyrušuje". Přeneste onoho mnicha do středu New Yorku a uvidíme, jak vysoko duchovně je, když nebude vědět, jak se o sebe postarat, aby se najedl, aby ho neokradli, nezabili, auto ho nepřejelo, ... :D Oni to mají "hard" dojít osvícení, my to máme "ultra-hard" :)

lupina montana napsal(a):

PavlaH napsal(a):

Sám přiznal, že neví jak by obstál v životě nemít tu čest žít v jakési "izolaci" vnějších vlivů.

Já vím, proč toho člověka miluju :gloria: Když jsem začla zpracovávat svoje bolesti, bloky, zábrany a vůbec, přišlo mi do cesty vyprávění o indických světcích a mniších, jak pilně a neúnavně prackujou na duchovnu. Pamatuju si, že po nějakých těch pocitech provinilosti, že se dost duchovně neangažuju jsem se naprdla a řekla jsem si " to jste frajeři, co, když nemáte nic jinýho na práci :cool: zkuste si to se dvěma malejma dětma, prací, domácností, zahradou a zvířectvem" :vissla:

Lupi,
já to vnímám tak, že oni nám tak pomáhají zvedat vibrace, čistí prostor...a my to pak máme s těmi běžnými starostmi pak lehčí...
Každý máme prostě svůj úkol a dalajlamova slova mne tehdy velmi potěšila. Není to žádný teoretik- dogmatik, ví, co říká.
Musím říci, že lidí, kteří "jedou v duchovnu" a vymýšlejí nesmyslné hovadiny, začínám mít už plné zuby. Myslím, že škodí víc než mudlové.

Jasně, mně to jen pomohlo vidět se ve správným světle.
S druhým taky souhlasím - dobrého pomálu, zlu náleží čtvrtina a tmy je zpotřebí....ty víš, že si to takhle myslím.
Jednou jsem říkala našemu učiteli na taiči "představ si, že by se nedejpámbu stalo, že by najednou všude bylo dobro..." Jen zved oči od kuřete a povídá "to by byl ten největší průser" :cool:
Asi tak, ano.

:)

lupina montana napsal(a):

PavlaH napsal(a):

Sám přiznal, že neví jak by obstál v životě nemít tu čest žít v jakési "izolaci" vnějších vlivů.

Já vím, proč toho člověka miluju :gloria: Když jsem začla zpracovávat svoje bolesti, bloky, zábrany a vůbec, přišlo mi do cesty vyprávění o indických světcích a mniších, jak pilně a neúnavně prackujou na duchovnu. Pamatuju si, že po nějakých těch pocitech provinilosti, že se dost duchovně neangažuju jsem se naprdla a řekla jsem si " to jste frajeři, co, když nemáte nic jinýho na práci :cool: zkuste si to se dvěma malejma dětma, prací, domácností, zahradou a zvířectvem" :vissla:

No,vždyť izolaci od okolního světa ,alespoň na nějakou dobu,využívali již před dalajlámou různí mudrcové,a nemuseli to být jen kláštery,ale třeba i jeskyně apod.

Marku,pozor aby se prázdnota nepřekryla s bezduchostí, zní to skoro stejně :D  Ale vážně, žít přítomnost tak,že vyženu z hlavy všechno a stanu se prázdným,to se dá využít při meditaci,ale žít tak každodenně po zbytek života,nevím nevím :rolleyes:

Judyna napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Judyna napsal(a):

Prostě hned, aniž bych si stačila do něj něco "promítnout".

Judy, myšlenka je obávám se, rychlejší, než světlo :)

No, nevím, jestli i ty moje....:). Ale  myslela jsem to tak, že jde o člověka, kterého vidíš úplně poprvé, člověka, který ani nestačil promluvit, nic o něm nevíš a už zde jsou jakési těžko definovatelné antipatie.

:co:......................:cool::lol:
Já jsem to tak pochopila, ale jsem toho názoru, že promítnout můžeš i v tom nejkratším z okamžiků. Nevědomí je velice mocná síla. :)

Ziki napsal(a):

Marku,pozor aby se prázdnota nepřekryla s bezduchostí, zní to skoro stejně :D  Ale vážně, žít přítomnost tak,že vyženu z hlavy všechno a stanu se prázdným,to se dá využít při meditaci,ale žít tak každodenně po zbytek života,nevím nevím :rolleyes:

:supr:

Myslím, že to by ten zbytek života byl velice krátkej....a k osvícení velice daleko :lol:
Ostatně úspěšnost našeho druhu je založena na postoji přímo protikladném.......já myslím, že celý tohle hnutí "žij tady a teď" má jen trošku korigovat naši nezaostřenost v čase - ne z nás udělat zpětně eukaryota.....Neboli všeho s mírou.

KALIK napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Já vím, proč toho člověka miluju :gloria: Když jsem začla zpracovávat svoje bolesti, bloky, zábrany a vůbec, přišlo mi do cesty vyprávění o indických světcích a mniších, jak pilně a neúnavně prackujou na duchovnu. Pamatuju si, že po nějakých těch pocitech provinilosti, že se dost duchovně neangažuju jsem se naprdla a řekla jsem si " to jste frajeři, co, když nemáte nic jinýho na práci :cool: zkuste si to se dvěma malejma dětma, prací, domácností, zahradou a zvířectvem" :vissla:

To je přesně ono. Oni se tam izolují a neustále meditují. Málo věcí je "vyrušuje". Přeneste onoho mnicha do středu New Yorku a uvidíme, jak vysoko duchovně je, když nebude vědět, jak se o sebe postarat, aby se najedl, aby ho neokradli, nezabili, auto ho nepřejelo, ... :D Oni to mají "hard" dojít osvícení, my to máme "ultra-hard" :)

Květoslav Minařík žil velmi tvrdý vnější život a přesto realizoval. V té celé mystické cestě je smrt ega podmínkou.

Vějířovka napsal(a):

Květoslav Minařík žil velmi tvrdý vnější život a přesto realizoval. V té celé mystické cestě je smrt ega podmínkou.

A já mluvil o Minaříkovi? Nicméně smrt ega znamená se opravdu zabít a do toho já nejdu :) Jsme na tomhle světě právě z nějakého důvodu a k tomuto životu ego potřebujeme.

KALIK napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Květoslav Minařík žil velmi tvrdý vnější život a přesto realizoval. V té celé mystické cestě je smrt ega podmínkou.

A já mluvil o Minaříkovi? Nicméně smrt ega znamená se opravdu zabít a do toho já nejdu :) Jsme na tomhle světě právě z nějakého důvodu a k tomuto životu ego potřebujeme.

To je ovšem velký omyl, že umřeš se smrtí ega, to si můžeš myslet jen tehdy, když se za ego považuješ. Marek to napsal s tím květem bezvadně. Květ není ten strom. Květ po určité době odpadne, je součástí stromu jen po určitou dobu vývoje.
Právě tak ego nejsi ty.
Třeba nudle z nosu, po určitou dobu patří k tvému hmotnému tělu, ale nejsi to ty. Po určité době je pryč a ty zůstáváš.

Jinak k tomu Minaříkovi - tys sice o něm nemluvil, ale psal jsi, že mudrci kdesi mají jiné podmínky pro duchovní práci, než člověk třeba v Americe, a já jsem připomněla našeho mystika, který měl podmínky hodně nepříznivé a přesto meditoval - takže vymlouvat se na špatné podmínky asi není správné.

lupina montana napsal(a):

PavlaH napsal(a):

Sám přiznal, že neví jak by obstál v životě nemít tu čest žít v jakési "izolaci" vnějších vlivů.

Já vím, proč toho člověka miluju :gloria: Když jsem začla zpracovávat svoje bolesti, bloky, zábrany a vůbec, přišlo mi do cesty vyprávění o indických světcích a mniších, jak pilně a neúnavně prackujou na duchovnu. Pamatuju si, že po nějakých těch pocitech provinilosti, že se dost duchovně neangažuju jsem se naprdla a řekla jsem si " to jste frajeři, co, když nemáte nic jinýho na práci :cool: zkuste si to se dvěma malejma dětma, prací, domácností, zahradou a zvířectvem" :vissla:

tak tohle říkal už OSHO ve svých promluvách

Vějířovka napsal(a):

KALIK napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Květoslav Minařík žil velmi tvrdý vnější život a přesto realizoval. V té celé mystické cestě je smrt ega podmínkou.

A já mluvil o Minaříkovi? Nicméně smrt ega znamená se opravdu zabít a do toho já nejdu :) Jsme na tomhle světě právě z nějakého důvodu a k tomuto životu ego potřebujeme.

To je ovšem velký omyl, že umřeš se smrtí ega, to si můžeš myslet jen tehdy, když se za ego považuješ. Marek to napsal s tím květem bezvadně. Květ není ten strom. Květ po určité době odpadne, je součástí stromu jen po určitou dobu vývoje.
Právě tak ego nejsi ty.
Třeba nudle z nosu, po určitou dobu patří k tvému hmotnému tělu, ale nejsi to ty. Po určité době je pryč a ty zůstáváš.

Jinak k tomu Minaříkovi - tys sice o něm nemluvil, ale psal jsi, že mudrci kdesi mají jiné podmínky pro duchovní práci, než člověk třeba v Americe, a já jsem připomněla našeho mystika, který měl podmínky hodně nepříznivé a přesto meditoval - takže vymlouvat se na špatné podmínky asi není správné.

hele a kdo se stará o tvé tělo ? když to není EGO. myslím o jeho fungování ? Kdo pak se stará o přežití hmotného těla, o to aby ses najedl, vyspal, či nevlítl pod auto?
Jde o racionální složku, která se řídí principy svědomí, povinností a sociálních jistot. - toliko wikipedie . Kdo pak zastoupí jeho úkol?

Vějířovka napsal(a):

To je ovšem velký omyl, že umřeš se smrtí ega, to si můžeš myslet jen tehdy, když se za ego považuješ.

Tohle tu nikdo netvrdí, Vějířovko......ale i duše potřebuje hmotu stejně jako naopak a  je zřetelné, že není dobré "tvar" hmoty střídat příliš často - naopak, zjevně je žádoucí udržet jej co nejdéle a využít veškerý jeho potenciál do posledního drobku. (až na výjimky, samozřejmě)
Z tohohle hlediska je velice žádoucí mít dobré a zdravé ego.... promiň, ale "zbavit se ega" předčasně je jako trhat nezralý jabka, jako zbavovat se nohy, třeba :co:
Já hlavně nevidím jediný rozumný důvod - obávám se, že lidi si myslí, že se tím nějak urychlí jejich přestup do nirvány, nebo co...a stejně tak se obávám, že se převelice mýlí.
Je čas zrání a čas zralosti, abych tak řekla - a není to totéž.

Ad Minařík - neznala jsem ho, jen jsem o něm slyšela, nevím, jestli měl rodinu, firmu, nevímco...  že meditoval, no tak to dneska snad medituje kdekdo - realizoval se teda? A jak se to vůbec pozná, takhle zevně?

Já si myslím,že ego je naší součástí,a i díky němu je každý z nás jedinečný originál :jojo: Ego má několik "podsložek" a některé z nich nám umožňují fungovat v lidské společnosti. To,že mám ego ještě neznamená,že musím být přímo egoista.

Mně to slovo připadá taky dost zavádějící - máme krásný český výraz, který to vystihuje mnohem líp - sebestředný :)

No to je nápad,překlad do češtiny! :supr: Ego je v překladu já. To,co je ve mně. Egoismus je pak nezdravá sebestřednost.

...až pýcha :lol:

agewa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

KALIK napsal(a):

A já mluvil o Minaříkovi? Nicméně smrt ega znamená se opravdu zabít a do toho já nejdu :) Jsme na tomhle světě právě z nějakého důvodu a k tomuto životu ego potřebujeme.

To je ovšem velký omyl, že umřeš se smrtí ega, to si můžeš myslet jen tehdy, když se za ego považuješ. Marek to napsal s tím květem bezvadně. Květ není ten strom. Květ po určité době odpadne, je součástí stromu jen po určitou dobu vývoje.
Právě tak ego nejsi ty.
Třeba nudle z nosu, po určitou dobu patří k tvému hmotnému tělu, ale nejsi to ty. Po určité době je pryč a ty zůstáváš.

Jinak k tomu Minaříkovi - tys sice o něm nemluvil, ale psal jsi, že mudrci kdesi mají jiné podmínky pro duchovní práci, než člověk třeba v Americe, a já jsem připomněla našeho mystika, který měl podmínky hodně nepříznivé a přesto meditoval - takže vymlouvat se na špatné podmínky asi není správné.

hele a kdo se stará o tvé tělo ? když to není EGO. myslím o jeho fungování ? Kdo pak se stará o přežití hmotného těla, o to aby ses najedl, vyspal, či nevlítl pod auto?
Jde o racionální složku, která se řídí principy svědomí, povinností a sociálních jistot. - toliko wikipedie . Kdo pak zastoupí jeho úkol?

Myslím, že to není Ego, tak jak rozumím jeho definici já, ale asi by bylo dobré si tu definici Ega sjednotit a ujasnit.

Egó je prostě a obyčejně jen "já", nebo tedy označení faktu, že vím, že jsem. A v psychologickém pohledu na tři struktury psýché - rodič, dospělý, dítě - je to ten dopělý - tak ho i já chápu.

lupina montana napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

To je ovšem velký omyl, že umřeš se smrtí ega, to si můžeš myslet jen tehdy, když se za ego považuješ.

Tohle tu nikdo netvrdí, Vějířovko......ale i duše potřebuje hmotu stejně jako naopak a  je zřetelné, že není dobré "tvar" hmoty střídat příliš často - naopak, zjevně je žádoucí udržet jej co nejdéle a využít veškerý jeho potenciál do posledního drobku. (až na výjimky, samozřejmě)
Z tohohle hlediska je velice žádoucí mít dobré a zdravé ego.... promiň, ale "zbavit se ega" předčasně je jako trhat nezralý jabka, jako zbavovat se nohy, třeba :co:
Já hlavně nevidím jediný rozumný důvod - obávám se, že lidi si myslí, že se tím nějak urychlí jejich přestup do nirvány, nebo co...a stejně tak se obávám, že se převelice mýlí.
Je čas zrání a čas zralosti, abych tak řekla - a není to totéž.

Ad Minařík - neznala jsem ho, jen jsem o něm slyšela, nevím, jestli měl rodinu, firmu, nevímco...  že meditoval, no tak to dneska snad medituje kdekdo - realizoval se teda? A jak se to vůbec pozná, takhle zevně?

Lupino, to že se smrtí ega zemřu tvrdil Kalik a přímo na toto tvrzení jsem odpovídala.
Jinak s tebou 100% souhlasím, že všechno má svůj čas a není možné trhat nezralé ovoce.
Bylo by skvělé, kdybychom si ujasnili, co tím Egem každý z nás vlastně myslí.

Květoslav Minařík měl velmi těžký život - od dětství až po odchod z fyzického těla.
Víc si přečteš např v Přímé stezce, v životopise Kéčara a dalších dílech.

Ale mně se ho nechce číst...myslela jsem, že mi to řekneš stručněji, jak to vypadá, když je někdo realizovaný. :rolleyes: myslím, jak se to pozná - když žije i když umře.

lupina montana napsal(a):

Ale mně se ho nechce číst...myslela jsem, že mi to řekneš stručněji, jak to vypadá, když je někdo realizovaný. :rolleyes: myslím, jak se to pozná - když žije i když umře.

Běžný člověk, který ho potká, asi nepozná nic, jako nebylo nic vidět na Ježíši. Poznají to ti, co jsou také na Cestě a obyč. člověk to asi pozná tehdy, když ten realizovaný se mu chce nechat poznat, ale to ty přece všechno víš.

No, nevím :co: jak jsi na to přišla? Slyším pořád "realizovaný sem, realizovaný tam" ale co si pod tím představit? Tak jsem si vytvořila nějakou představu, ale myslela jsem si, že ty o tom víš něco konkrétnějšího :rolleyes:
Navíc, co se myslí tím na Cestě? Na cestě je každej...tak jestli se tím myslí člověk, který se sebou pracuje vědomě? A na jakém stupni?

lupina montana napsal(a):

No, nevím :co: jak jsi na to přišla? Slyším pořád "realizovaný sem, realizovaný tam" ale co si pod tím představit? Tak jsem si vytvořila nějakou představu, ale myslela jsem si, že ty o tom víš něco konkrétnějšího :rolleyes:
Navíc, co se myslí tím na Cestě? Na cestě je každej...tak jestli se tím myslí člověk, který se sebou pracuje vědomě? A na jakém stupni?

Mně připadá, že ty toho víš hodně , a že jsi citlivá, že spoustu věcí sama vnímáš, tak se chci zeptat, neděláš si země legraci, když chceš, abych ti odpovídala?
Já o tom vím to, co čtu a čemu uvěřím, protože to pociťuji jako pravdu. Nějak člověk musí začít.ˇ
O mystické cestě mluví Meiring (nevím, jestli to píšu správně), Jung a pro mě hlavně Květoslav Minařík. Nechce se mi věřit, že jsi o něm nevěděla.
Na začátku je třeba se rozhodnout pro to, že přijmeš morální zásady, které jsou předepsány, pak pokračuješ v soustřeďování a pozorování všeho dění. Takhle to ale nemá význam popisovat, je lepší si přečíst Přímou stezku, tak to máš vše podrobně popsané.
Mně připadá, že postupně zvyšuješ tím soustřeďováním frekvenci a dostáváš se do vyšších čaker, v těch vnímáš jiné věci, než v běžném životě, ujasňuješ si kdo jsi ...
asi to píšu blbě, fakt je lepší si to přečíst.

Vějířovka napsal(a):

lupina montana napsal(a):

No, nevím :co: jak jsi na to přišla? Slyším pořád "realizovaný sem, realizovaný tam" ale co si pod tím představit? Tak jsem si vytvořila nějakou představu, ale myslela jsem si, že ty o tom víš něco konkrétnějšího :rolleyes:
Navíc, co se myslí tím na Cestě? Na cestě je každej...tak jestli se tím myslí člověk, který se sebou pracuje vědomě? A na jakém stupni?

Mně připadá, že ty toho víš hodně , a že jsi citlivá, že spoustu věcí sama vnímáš, tak se chci zeptat, neděláš si země legraci, když chceš, abych ti odpovídala?
Já o tom vím to, co čtu a čemu uvěřím, protože to pociťuji jako pravdu. Nějak člověk musí začít.ˇ
O mystické cestě mluví Meiring (nevím, jestli to píšu správně), Jung a pro mě hlavně Květoslav Minařík. Nechce se mi věřit, že jsi o něm nevěděla.
Na začátku je třeba se rozhodnout pro to, že přijmeš morální zásady, které jsou předepsány, pak pokračuješ v soustřeďování a pozorování všeho dění. Takhle to ale nemá význam popisovat, je lepší si přečíst Přímou stezku, tak to máš vše podrobně popsané.
Mně připadá, že postupně zvyšuješ tím soustřeďováním frekvenci a dostáváš se do vyšších čaker, v těch vnímáš jiné věci, než v běžném životě, ujasňuješ si kdo jsi ...
asi to píšu blbě, fakt je lepší si to přečíst.

přiznávám se, řže ho taky neznám.
mám pocit, že přijmout morální zásady by mělo vyjít ze mě, ne že by mi měl někdo předepisovat jaké jsou. Pořád si totiž myslím, že tyto zásady se můžou člověk od člověka lišit ( jasně mohou být i stejné, ale není to jaksi podmínkou)

Vějířovka napsal(a):

...
Lupino, to že se smrtí ega zemřu tvrdil Kalik a přímo na toto tvrzení jsem odpovídala.
...

Ano, tvrdím, že pokud zabiješ ego, umřeš, už nebudeš člověk. Píchni si nůž do srdce a uvidíš :)

Rozhodně si z tebe nedělám legraci :co:
Junga jsem četla dost, ale mystickou cestu si nějak neuvědomuju, asi jsme se v jeho díle minuly :)
A jinak.....no, já nejsem tak nějak stavěná na žádnýho guru, nejlíp mně sedne, na co si přijdu sama, i když samozřejmě mě leckdy leccos nakopne. Ale převzít něčí učení, to není pro mně....jednou mě chytlo nadšení pro Ram Dase a řekla jsem si, že to by byla cesta! A pak se mi zdál sen, jak je zima a já jdu a jdu a jdu takovou tou rozhamtanou, zamrzlou, obtížně schůdnou cestou a dojdu tam, odkud jsem vyšla :) tak mě nadšení přešlo ajnscvaj.
Nadto zastávám názor, že každý jsme originál a jako takovému je nám jíti i originální cestou, a že zvyšovat vibrace lze různě.
Nevím, jestli bych někdy vůbec chtěla být "realizovaná" a jestli případně budu mít na výběr - já si to představuju jako stav, kdy už tě život ve hmotě nemá čemu naučit. Mně na tom hlavně zajímalo, jestli se to dá na někom poznat, nebo jestli se to vůbec dá poznat.....že je někdo jakoby na konci učení.
Á, k Meyrinkovi (myslíš toho spisovatele, jo?) tak o tom pořád básnila kamarádka, jak zachytil ducha Prahy a mystik a tak podobně - tak jsem si přečetla pár povídek a musím se přiznat, že mě nijak nezasáhly a nakonec mě jedna tak naprdla, že s Meyrinkem mám utrum :cool:
Teď mě napadá k tomu názvu Přímá stezka jedna věc: já často zabloudím a dlouho mě to švalo, že právě nedovedu přímo z bodu á do bodu bé......než mi došlo, že právě ta zabloudění měla často největší kouzlo, největší poznání - teď nemyslím jen fyzicky.
Než mi prostě došlo, že cesta má být tím cílem :) aspoň pro mně a aspoň teď.

Minaříkovu stezku jsem četla a nepříjde mi, že by měl život výrazně těžší než mnozí lidé, kteří ke mně přicházejí.
O "realizovaném" člověku také píše Bohunka Truhlářová ve svých knihách. Zajímavé je, že všichni "realizovaní" si nejprve museli těžce nabít nos, aby se vzpamatovali, přestali kolem sebe tlouct a začali se "realizovat", to jest jak já to chápu žít v souladu s Řádem Vesmíru. Čistit se a zbavovat všech negací, osvobozovat svou mysl ode všeho lpění a závislostí a uvádět do souladu srdce a rozum, přičemž prvotně naslouchají srdci - intuici. Umějí se spojit se svou duší...

Takže, lupiš, to je přesně to, co ty děláš :) Mnozí lidé nepotřebují číst knihy, prostě to, co je v nich žijí. Jiní jich mohou přečíst stohy a stejně jen pořád dokola žvaní...
Já osobně jsem jich přečetla několik, ale jsem stejný typ jako ty. Na algoritmy a zákonitsoti si nejradědji přicházím sama, jen v případě, že hrozí velký průšvih, zalistuji v knihách a nebo raději naslouchám moudřejším a zkušenějším :jojo::)

Nu a smrt ega pochopitelně znamená smrt fyzického těla, myslím, že Kalik to pochopil dobře. Protože bez ega není třeba v této dimentzi, na této planetě setrvávat. To dělají jen na nebe vzatí Mistři, aby druhým pomohli, nu jako třeba Ježíš :jojo:

Nevěřím tedy, že kdokoliv z lidí je natolik, tedy stoprocentně realizovaný, aby měl nulové ego a přesto tu setrvával.
Věřím, že každý, kdo po tom touží a pracuje pro to, stavu osvícení může na několik sekund, minut, možná i hodin dosáhnout. Tím zvyšuje svoje vibrace, realizuje se, osvobozuje z hmoty a vrací se rychleji domů.

Ovšem ne každý po tom touží - "tupouni" rozhodně ne, nejprve o té možnosti ani nevědí, zapomněli, pak se jí brání, jejich nezralé ego se brání - ne každému se to daří, protože ne každý umí své ego zvládat a kultivovat, aby ho jednou mohl s klidem v duši odložit, odejít a už se sem nevrátit. Oprostit se ode všeho a všech, kteří ho sem poutají :jojo:

agewa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

lupina montana napsal(a):

No, nevím :co: jak jsi na to přišla? Slyším pořád "realizovaný sem, realizovaný tam" ale co si pod tím představit? Tak jsem si vytvořila nějakou představu, ale myslela jsem si, že ty o tom víš něco konkrétnějšího :rolleyes:
Navíc, co se myslí tím na Cestě? Na cestě je každej...tak jestli se tím myslí člověk, který se sebou pracuje vědomě? A na jakém stupni?

Mně připadá, že ty toho víš hodně , a že jsi citlivá, že spoustu věcí sama vnímáš, tak se chci zeptat, neděláš si země legraci, když chceš, abych ti odpovídala?
Já o tom vím to, co čtu a čemu uvěřím, protože to pociťuji jako pravdu. Nějak člověk musí začít.ˇ
O mystické cestě mluví Meiring (nevím, jestli to píšu správně), Jung a pro mě hlavně Květoslav Minařík. Nechce se mi věřit, že jsi o něm nevěděla.
Na začátku je třeba se rozhodnout pro to, že přijmeš morální zásady, které jsou předepsány, pak pokračuješ v soustřeďování a pozorování všeho dění. Takhle to ale nemá význam popisovat, je lepší si přečíst Přímou stezku, tak to máš vše podrobně popsané.
Mně připadá, že postupně zvyšuješ tím soustřeďováním frekvenci a dostáváš se do vyšších čaker, v těch vnímáš jiné věci, než v běžném životě, ujasňuješ si kdo jsi ...
asi to píšu blbě, fakt je lepší si to přečíst.

přiznávám se, řže ho taky neznám.
mám pocit, že přijmout morální zásady by mělo vyjít ze mě, ne že by mi měl někdo předepisovat jaké jsou. Pořád si totiž myslím, že tyto zásady se můžou člověk od člověka lišit ( jasně mohou být i stejné, ale není to jaksi podmínkou)

samozřejmě, že to rozhodnutí vyjde ze mě, ani není nutné přijmout ty zásady, které se tam píšou, je to spíš pro tebe pro inspiraci.

Tak já vám sem dám něco na hraní - http://ografologii.blogspot.com/search/ … %A1%C5%99i
Jenom si tu stránku musíte odrolovat na Hawkins -Mapa vědomí, abyste se dostali na to, co myslím. :)

Taky konkrétně Minaříka neznám.Na první pohled asi na člověku není poznat že se "realizoval",že došel k cíli cesty.Ale na druhou stranu,proč taky,důležité je to hlavně pro něj. Možná by to mohlo být poznat z toho jak jedná,nebo odpovídá.

Koukám, že se duchovní příjemně probudilo z norování a je tu velmi zajímavé téma.
Co se týká toho jak vypadá člověk a jeho fyzicko-duchovní přebývání  na této zemi, mě byly nejbližší pro pochopení knihy E. Tooleho Moc přítomného okamžiku a Nová Země.
Srozumitelný výklad co je Ego- mysl- emocionální tělo a jak fungují. Ego je jednoduše popsáno jako míra ztotožnění  se s okolním materiálním světem a rolemi , které v něm zaujímáme. Čím víc sám sebe člověk ztotožňuje například se svou kariérou já jsem matka, já jsem učitel/ka nebo já žiju v dobré čtvrti, s tím co vlastní  a podobně... tím větší je jeho Ego. Zkušenostmi a postupným zbavováním se iluzí v průběhu životů se ego zmenšuje  ve prospěch zvyšující schopnosti milovat a propojit se s celým stvořením. V konečné fázi pak většinou zůstane jen nějaký pozůstatek z Ega, který je schopen udržet  nás v hrubohmotných vibracích. U osvícených to může být třeba jen ta poslední malá ,neškodná touha po obdivu nebo nějaká drobná "neřest".
To je moje ryze osobní představa o tom jak to funguje, která je mi názorově  i osobně prožitou zkušenotí blízká.
Na druhou stranu jsem četla i knihy (např. Poselství z Prahy) , které je připisováno O. Stolařovi, jednomu z velkých mystických učitelů  ještě z dob totalitních. V  této knize je návod , tak zvaná "cesta mystická, tzv. mystická smrt" jak se zbavit ega, tento praktický, podrobný  návod jak se stát mystikem  mi velmi připomínal zasvěcovací rituály z dob starého Egypta, tak jak je vybraní kněží  podstupovali v pyramidách. Ovšem  tehdy i z rizikem fyzické smrti nedokonale připravených adeptů.
Na tenhle zůsob nějak ucelený názor nemám. Nebylo to nic jednoduchého , jak si matně vzpomínám. ( je to už delší dobu, co jsem knihu měla v ruce). Samozřejmě je to cesta jen pro někoho , stejně tak jako ve starověku.

Vějířovka napsal(a):

lupina montana napsal(a):

No, nevím :co: jak jsi na to přišla? Slyším pořád "realizovaný sem, realizovaný tam" ale co si pod tím představit? Tak jsem si vytvořila nějakou představu, ale myslela jsem si, že ty o tom víš něco konkrétnějšího :rolleyes:
Navíc, co se myslí tím na Cestě? Na cestě je každej...tak jestli se tím myslí člověk, který se sebou pracuje vědomě? A na jakém stupni?

Mně připadá, že ty toho víš hodně , a že jsi citlivá, že spoustu věcí sama vnímáš, tak se chci zeptat, neděláš si země legraci, když chceš, abych ti odpovídala?
Já o tom vím to, co čtu a čemu uvěřím, protože to pociťuji jako pravdu. Nějak člověk musí začít.ˇ
O mystické cestě mluví Meiring (nevím, jestli to píšu správně), Jung a pro mě hlavně Květoslav Minařík. Nechce se mi věřit, že jsi o něm nevěděla.
Na začátku je třeba se rozhodnout pro to, že přijmeš morální zásady, které jsou předepsány, pak pokračuješ v soustřeďování a pozorování všeho dění. Takhle to ale nemá význam popisovat, je lepší si přečíst Přímou stezku, tak to máš vše podrobně popsané.
Mně připadá, že postupně zvyšuješ tím soustřeďováním frekvenci a dostáváš se do vyšších čaker, v těch vnímáš jiné věci, než v běžném životě, ujasňuješ si kdo jsi ...
asi to píšu blbě, fakt je lepší si to přečíst.

Morální zásady, které jsou předepsány    to miluju, když někdo něco předepisuje.

Ziki napsal(a):

Taky konkrétně Minaříka neznám.Na první pohled asi na člověku není poznat že se "realizoval",že došel k cíli cesty.Ale na druhou stranu,proč taky,důležité je to hlavně pro něj. Možná by to mohlo být poznat z toho jak jedná,nebo odpovídá.

Přesně tak, není žádný důvod k tomu, aby to kdokoli věděl nebo poznal.

Jinak ego mi pomáhá existovat v tomhle hmotném světě. A záleží na uvědomění si sebe sama jak se tomu egu poddám a nechám je jím ovládat.... to si myslím je taky takové měřítko toho jak daleko jsme na SVÉ cestě. Schválně to zdůrazňuji, protože každý jí má jinou a jedinečnou. Někdo potřebuje dostat pořádně po čuni až tak, že prodělá třebas těžkou nemoc a někdo si zvesela našlapuje jako víla na paloučku a " jde mu to samo" .... spíš bych řekla ne učení jako napojení.

pomněnka napsal(a):

Morální zásady, které jsou předepsány  http://www.postsmile.net/img/20/2007.gif  to miluju, když někdo něco předepisuje.

Moc krásně to říká Hugo Háss v "Mravnost nade vše". Ten jeho  závěrečný proslov nad vlastní sochou si nikdy nenechám ujít :) A to ten film natočili už za první republiky! Halt někomu to ne a nedojde :(

To, co píše Johana, vnímám jako nesopělé ego, to, co mi nedovolí uvědomit si vlastní Já.
Uvrhá mne do lpění, závislostí a strachů.

Jo tak ten mě dohání až k slzám Miluji tyhle prostá moudra ze života.

pomněnka napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

lupina montana napsal(a):

No, nevím :co: jak jsi na to přišla? Slyším pořád "realizovaný sem, realizovaný tam" ale co si pod tím představit? Tak jsem si vytvořila nějakou představu, ale myslela jsem si, že ty o tom víš něco konkrétnějšího :rolleyes:
Navíc, co se myslí tím na Cestě? Na cestě je každej...tak jestli se tím myslí člověk, který se sebou pracuje vědomě? A na jakém stupni?

Mně připadá, že ty toho víš hodně , a že jsi citlivá, že spoustu věcí sama vnímáš, tak se chci zeptat, neděláš si země legraci, když chceš, abych ti odpovídala?
Já o tom vím to, co čtu a čemu uvěřím, protože to pociťuji jako pravdu. Nějak člověk musí začít.ˇ
O mystické cestě mluví Meiring (nevím, jestli to píšu správně), Jung a pro mě hlavně Květoslav Minařík. Nechce se mi věřit, že jsi o něm nevěděla.
Na začátku je třeba se rozhodnout pro to, že přijmeš morální zásady, které jsou předepsány, pak pokračuješ v soustřeďování a pozorování všeho dění. Takhle to ale nemá význam popisovat, je lepší si přečíst Přímou stezku, tak to máš vše podrobně popsané.
Mně připadá, že postupně zvyšuješ tím soustřeďováním frekvenci a dostáváš se do vyšších čaker, v těch vnímáš jiné věci, než v běžném životě, ujasňuješ si kdo jsi ...
asi to píšu blbě, fakt je lepší si to přečíst.

Morální zásady, které jsou předepsány  http://www.postsmile.net/img/20/2007.gif  to miluju, když někdo něco předepisuje.

Vždyť máš svobodnou vůli. Nikdo ti nic nepředepisuje, radí ti jen ti, co určitou cestou prošli. Pokud tou cestou nechceš jít, tak tě to ani nemůže zajímat. A pokud tou cestou chceš jít a myslíš si, že žádnou radu nepotřebuješ, tak je to také tvoje volba.

Pandorraa napsal(a):

pomněnka napsal(a):

Morální zásady, které jsou předepsány  http://www.postsmile.net/img/20/2007.gif  to miluju, když někdo něco předepisuje.

Moc krásně to říká Hugo Háss v "Mravnost nade vše". Ten jeho  závěrečný proslov nad vlastní sochou si nikdy nenechám ujít :) A to ten film natočili už za první republiky! Halt někomu to ne a nedojde :(

Film "Mravnost nade vše" není o mravnosti, ale o parodii mravnosti. Mravnost, jak jí vidí jógíni a ostatní mystici je vnitřní rozhodnutí, které dělám po zralé úvaze, sama pro sebe. Ne abych hodnotila jiné, říkala jim, co mají dělat atd.
Je to rozhodnutí, o kterém nemusí nikdo vědět (a možná, že by ani neměl vědět). Nedělám to pro vnější svět.
Takže odvolávat se na tento film je úplně mimo mísu.

Johana50 napsal(a):

Koukám, že se duchovní příjemně probudilo z norování a je tu velmi zajímavé téma.
Co se týká toho jak vypadá člověk a jeho fyzicko-duchovní přebývání  na této zemi, mě byly nejbližší pro pochopení knihy E. Tooleho Moc přítomného okamžiku a Nová Země.
Srozumitelný výklad co je Ego- mysl- emocionální tělo a jak fungují. Ego je jednoduše popsáno jako míra ztotožnění  se s okolním materiálním světem a rolemi , které v něm zaujímáme. Čím víc sám sebe člověk ztotožňuje například se svou kariérou já jsem matka, já jsem učitel/ka nebo já žiju v dobré čtvrti, s tím co vlastní  a podobně... tím větší je jeho Ego. Zkušenostmi a postupným zbavováním se iluzí v průběhu životů se ego zmenšuje  ve prospěch zvyšující schopnosti milovat a propojit se s celým stvořením. V konečné fázi pak většinou zůstane jen nějaký pozůstatek z Ega, který je schopen udržet  nás v hrubohmotných vibracích. U osvícených to může být třeba jen ta poslední malá ,neškodná touha po obdivu nebo nějaká drobná "neřest".
To je moje ryze osobní představa o tom jak to funguje, která je mi názorově  i osobně prožitou zkušenotí blízká.
Na druhou stranu jsem četla i knihy (např. Poselství z Prahy) , které je připisováno O. Stolařovi, jednomu z velkých mystických učitelů  ještě z dob totalitních. V  této knize je návod , tak zvaná "cesta mystická, tzv. mystická smrt" jak se zbavit ega, tento praktický, podrobný  návod jak se stát mystikem  mi velmi připomínal zasvěcovací rituály z dob starého Egypta, tak jak je vybraní kněží  podstupovali v pyramidách. Ovšem  tehdy i z rizikem fyzické smrti nedokonale připravených adeptů.
Na tenhle zůsob nějak ucelený názor nemám. Nebylo to nic jednoduchého , jak si matně vzpomínám. ( je to už delší dobu, co jsem knihu měla v ruce). Samozřejmě je to cesta jen pro někoho , stejně tak jako ve starověku.

Takto bych to také cítila.

Však já taky vím, že mám svobodnou vůli a taky jí používám. Jen jestli taky počítají se svobodnou vůlí ostatních ti, co předepisují ty mravní kodexy a předem je nevyloučí za její používání ze svého stáda cesty poznání :vissla:  mno nic.... třebas i to je jejich cesta, kterou si potřebují projít.... :hjarta:

lupina montana napsal(a):

Rozhodně si z tebe nedělám legraci :co:
Junga jsem četla dost, ale mystickou cestu si nějak neuvědomuju, asi jsme se v jeho díle minuly :)
A jinak.....no, já nejsem tak nějak stavěná na žádnýho guru, nejlíp mně sedne, na co si přijdu sama, i když samozřejmě mě leckdy leccos nakopne. Ale převzít něčí učení, to není pro mně....jednou mě chytlo nadšení pro Ram Dase a řekla jsem si, že to by byla cesta! A pak se mi zdál sen, jak je zima a já jdu a jdu a jdu takovou tou rozhamtanou, zamrzlou, obtížně schůdnou cestou a dojdu tam, odkud jsem vyšla :) tak mě nadšení přešlo ajnscvaj.
Nadto zastávám názor, že každý jsme originál a jako takovému je nám jíti i originální cestou, a že zvyšovat vibrace lze různě.
Nevím, jestli bych někdy vůbec chtěla být "realizovaná" a jestli případně budu mít na výběr - já si to představuju jako stav, kdy už tě život ve hmotě nemá čemu naučit. Mně na tom hlavně zajímalo, jestli se to dá na někom poznat, nebo jestli se to vůbec dá poznat.....že je někdo jakoby na konci učení.
Á, k Meyrinkovi (myslíš toho spisovatele, jo?) tak o tom pořád básnila kamarádka, jak zachytil ducha Prahy a mystik a tak podobně - tak jsem si přečetla pár povídek a musím se přiznat, že mě nijak nezasáhly a nakonec mě jedna tak naprdla, že s Meyrinkem mám utrum :cool:
Teď mě napadá k tomu názvu Přímá stezka jedna věc: já často zabloudím a dlouho mě to švalo, že právě nedovedu přímo z bodu á do bodu bé......než mi došlo, že právě ta zabloudění měla často největší kouzlo, největší poznání - teď nemyslím jen fyzicky.
Než mi prostě došlo, že cesta má být tím cílem :) aspoň pro mně a aspoň teď.

Pokud nejsi stavěná na žádného guru a chceš jít svobodně, pak je právě Minařík pro tebe zajímavý. On šel cestou také sám a nebyl zatížen ani žádnými náboženskými představami. Doporučuje vlastní praxi, vlastní cestu, kterou kontroluje rozumem.

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

pomněnka napsal(a):

Morální zásady, které jsou předepsány  http://www.postsmile.net/img/20/2007.gif  to miluju, když někdo něco předepisuje.

Moc krásně to říká Hugo Háss v "Mravnost nade vše". Ten jeho  závěrečný proslov nad vlastní sochou si nikdy nenechám ujít :) A to ten film natočili už za první republiky! Halt někomu to ne a nedojde :(

Film "Mravnost nade vše" není o mravnosti, ale o parodii mravnosti. Mravnost, jak jí vidí jógíni a ostatní mystici je vnitřní rozhodnutí, které dělám po zralé úvaze, sama pro sebe. Ne abych hodnotila jiné, říkala jim, co mají dělat atd.
Je to rozhodnutí, o kterém nemusí nikdo vědět (a možná, že by ani neměl vědět). Nedělám to pro vnější svět.
Takže odvolávat se na tento film je úplně mimo mísu.

Vějířovko, pláčeš na špatném hrobě.
Potože to, co tu píšeš, většina z nás ví a řídí se tím.

A ten film jsi asi neviděla, co? A nebo v něm nevidíš přesně to, co ani nemůžeš - tu nejryzejší mravnost, o které pan Háss nakonec mluví - ke které jeho hrdina nakonec došel -  a která se od té jogínské zas tolik neliší.

pomněnka napsal(a):

Však já taky vím, že mám svobodnou vůli a taky jí používám. Jen jestli taky počítají se svobodnou vůlí ostatních ti, co předepisují ty mravní kodexy a předem je nevyloučí za její používání ze svého stáda cesty poznání :vissla:  mno nic.... třebas i to je jejich cesta, kterou si potřebují projít.... :hjarta:

Nezlob se, ale tady se vůbec nemluví o předepisováním čehokoli, komukoli.
Představ si, že ses rozhodla, že se vydáš na nějakou opravdu obtížnou cestu do hor, tak se možná také ráda poradíš s někým, kdo tu cestu prošel, nebo ne? Budeš dělat ramena, že žádnou radu nepotřebuješ.
A stejné je to s těmi morálními předpisy pro duchovně hledající. Ti, co jsou zkušení radí, že je nutné se držet nějakých takovýchto předpisů, předtím, než se vypravíš do těchto neznámých končin a pak stále. Nikdo ti nic nepřikazuje. Když nechceš brát v úvahu tyto rady - tvoje věc.

Pandorraa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Moc krásně to říká Hugo Háss v "Mravnost nade vše". Ten jeho  závěrečný proslov nad vlastní sochou si nikdy nenechám ujít :) A to ten film natočili už za první republiky! Halt někomu to ne a nedojde :(

Film "Mravnost nade vše" není o mravnosti, ale o parodii mravnosti. Mravnost, jak jí vidí jógíni a ostatní mystici je vnitřní rozhodnutí, které dělám po zralé úvaze, sama pro sebe. Ne abych hodnotila jiné, říkala jim, co mají dělat atd.
Je to rozhodnutí, o kterém nemusí nikdo vědět (a možná, že by ani neměl vědět). Nedělám to pro vnější svět.
Takže odvolávat se na tento film je úplně mimo mísu.

Vějířovko, pláčeš na špatném hrobě.
Potože to, co tu píšeš, většina z nás ví a řídí se tím.

A ten film jsi asi neviděla, co? A nebo v něm nevidíš přesně to, co ani nemůžeš - tu nejryzejší mravnost, o které pan Háss nakonec mluví - ke které jeho hrdina nakonec došel -  a která se od té jogínské zas tolik neliší.

Ten film jsem viděla několikrát. Je to úplně o něčem jiném, než o čem se mluví při duchovní cestě.

Vějířovka napsal(a):

toPokud nejsi stavěná na žádného guru a chceš jít svobodně, pak je právě Minařík pro tebe zajímavý.

To bych se s ním byla nějak potkala :) ale co není, může být, žejo. :storstark:

Vějířovka napsal(a):

o čem se mluví při duchovní cestě.

Hm......já tak nějak souhlasím s Vanekem, že nelze být neduchovní :cool::lol:

Vějířovka napsal(a):

pomněnka napsal(a):

Však já taky vím, že mám svobodnou vůli a taky jí používám. Jen jestli taky počítají se svobodnou vůlí ostatních ti, co předepisují ty mravní kodexy a předem je nevyloučí za její používání ze svého stáda cesty poznání :vissla:  mno nic.... třebas i to je jejich cesta, kterou si potřebují projít.... :hjarta:

Nezlob se, ale tady se vůbec nemluví o předepisováním čehokoli, komukoli.
Představ si, že ses rozhodla, že se vydáš na nějakou opravdu obtížnou cestu do hor, tak se možná také ráda poradíš s někým, kdo tu cestu prošel, nebo ne? Budeš dělat ramena, že žádnou radu nepotřebuješ.
A stejné je to s těmi morálními předpisy pro duchovně hledající. Ti, co jsou zkušení radí, že je nutné se držet nějakých takovýchto předpisů, předtím, než se vypravíš do těchto neznámých končin a pak stále. Nikdo ti nic nepřikazuje. Když nechceš brát v úvahu tyto rady - tvoje věc.

:godlike: děkuji ti za povolení si vzít svoje staré kecky .

PS: náplast na puchýře mám taky s sebou ;)

pomněnka napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

pomněnka napsal(a):

Však já taky vím, že mám svobodnou vůli a taky jí používám. Jen jestli taky počítají se svobodnou vůlí ostatních ti, co předepisují ty mravní kodexy a předem je nevyloučí za její používání ze svého stáda cesty poznání :vissla:  mno nic.... třebas i to je jejich cesta, kterou si potřebují projít.... :hjarta:

Nezlob se, ale tady se vůbec nemluví o předepisováním čehokoli, komukoli.
Představ si, že ses rozhodla, že se vydáš na nějakou opravdu obtížnou cestu do hor, tak se možná také ráda poradíš s někým, kdo tu cestu prošel, nebo ne? Budeš dělat ramena, že žádnou radu nepotřebuješ.
A stejné je to s těmi morálními předpisy pro duchovně hledající. Ti, co jsou zkušení radí, že je nutné se držet nějakých takovýchto předpisů, předtím, než se vypravíš do těchto neznámých končin a pak stále. Nikdo ti nic nepřikazuje. Když nechceš brát v úvahu tyto rady - tvoje věc.

:godlike: děkuji ti za povolení si vzít svoje staré kecky .

PS: náplast na puchýře mám taky s sebou ;)

Nevím o ničem, co bych ti povolovala - dělej si, proboha, co chceš, je mi to úplně jedno. Ty se chceš cítit pronásledovaná, že?

lupina montana napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

o čem se mluví při duchovní cestě.

Hm......já tak nějak souhlasím s Vanekem, že nelze být neduchovní :cool::lol:

Svým způsobem ano, ale když se chci něco dozvědět v intenzivnější formě, tak půjdu za člověkem, který praktikoval duchovní cestu. Třeba kdekoli po světě mohu být také inspirovaná nebo nasbírat sem tam nějaké střípky informací, ale dá to určitě větší práci.

lupina montana napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

toPokud nejsi stavěná na žádného guru a chceš jít svobodně, pak je právě Minařík pro tebe zajímavý.

To bych se s ním byla nějak potkala :) ale co není, může být, žejo. :storstark:

No stoprocentně, máš-li se s ním setkat, tak se setkáš.

Pomněnko,svobodná vůle a dodržování morálních kodexů se nemusí vylučovat. Ale to samozřejmě záleží na úhlu pohledu a dalších okolnostech. "Kořeny poznání jsou hořké,plody o to sladší" (Cato)

POkud budu chtít jít nějakou cestu, můžu se podívat na kroky které udělali ostatní, mohu se inspirovat. Ovšem důležité je říci, že nakonec stejně budu muset každý krok vědomě udělat já sama.

Je jen pár jednoduchých rad, které mohou pomoci na cestě. Rozhodně k tomu nepotřebuji popisy nějakých realizovaných pánů. Stejně je to zařízeno tak, že včas potkáme ty "správné" lidi a uslyšíme ty správné věty. Třeba i od popeláře a nebo uklízečky. Prostě jim porozumíme jinak, než je vnímá ostatní populace.

V dnešní době si myslím, že je obzvláště důležité rozlišit inspiraci od klopotného napodobování.

PavlaH napsal(a):

POkud budu chtít jít nějakou cestu, můžu se podívat na kroky které udělali ostatní, mohu se inspirovat. Ovšem důležité je říci, že nakonec stejně budu muset každý krok vědomě udělat já sama.

Je jen pár jednoduchých rad, které mohou pomoci na cestě. Rozhodně k tomu nepotřebuji popisy nějakých realizovaných pánů. Stejně je to zařízeno tak, že včas potkáme ty "správné" lidi a uslyšíme ty správné věty. Třeba i od popeláře a nebo uklízečky. Prostě jim porozumíme jinak, než je vnímá ostatní populace.

V dnešní době si myslím, že je obzvláště důležité rozlišit inspiraci od klopotného napodobování.

Každý se bude inspirovat u toho, u koho předpokládá, že se něco dozví.
Někdo tady psal něco o klopotném napodobování?

Já myslím, že to byla dobrá poznámka, nevnímala jsem to jako útok na tebe, Vějířovko :storstark:
Jen jako připomenutí pro všechny. Ono toho klopotného napodobování člověk občas vidí dost, tak proč si nedat bacha :)

lupina montana napsal(a):

Já myslím, že to byla dobrá poznámka, nevnímala jsem to jako útok na tebe, Vějířovko :storstark:
Jen jako připomenutí pro všechny. Ono toho klopotného napodobování člověk občas vidí dost, tak proč si nedat bacha :)

Asi máš pravdu, jen jsem se divila, kde se to vzalo, protože přesně klopotné napodobování nemám ráda a ani jsem nic takového nezaznamenala u KM. :storstark:

Vějířovka napsal(a):

Ten film jsem viděla několikrát. Je to úplně o něčem jiném, než o čem se mluví při duchovní cestě.

Pro tebe jistě.
Pro mne ne.

Pandorraa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Ten film jsem viděla několikrát. Je to úplně o něčem jiném, než o čem se mluví při duchovní cestě.

Pro tebe jistě.
Pro mne ne.

Tomu věřím.

Pandorraa napsal(a):

Pořád se setkávám s různými názory na odpuštění....
Lidé ho pojímají různě a vůbec jim nevadí, nebo nedochází, já nevím, jak moc jejich vnímání této kvality, ovlivňuje jejich životy...

Co si myslíte o odpuštění?
Jak ho vnímáte?

Ako vyrovnanie rovnováhy, ako znovunájdenie balansu alebo obnovenie "dobrého stavu". Nemám ale rada také to "násilné" odpúšťanie, keď jedna strana len vŕši zlé skutky a ubližovanie a druhá donekonečna odpúšťa, lebo "sa to má" (alebo zo strachu). Ja vnímam odpustenie ako dobré po tom, čo druhá - ubližujúca alebo povedzme nejakým spôsobom aktívnejšie negatívna - strana urobila krok k náprave. Alebo ako pripustenie toho, že sme si účty vyrovnali, že čas zahladil krivdy, apod. Niekedy môže odpustenie - a hlavne "odpúšťanie", t.j. neustále zvyšovanie nerovnosti a nerovnováhy medzi dvoma osobam i - vyslovene zlá vec.
A odpustiť sebe je asi najťažšie, ale aj najdôležitejšie. Tiež sa to dá urobiť tak, že naznačím nejako smer k náprave (myšlienkovo alebo skutkom), prípadne si vezmem ponaučenie a idem ďalej. S odpustením.

Havajské liečenie, ku ktorému som sa tak nejako priplietla, to ale berie tak, že existujú nejaké povedzme pravidlá alebo veci, ktoré sú dobré, správne, po srsti Matičke prírode, vzťahom - čiže Pono. Myslieť, hovoriť a konať proti nim NIE JE PONO. A odpúšťať je Pono vtedy, keď o to jednak druhá strana stojí, druhak to nejako prejaví a treťak cítim, že tá ručička rovnováhy vychýlila k Pono. Inak to zasa ide proti Pono - a môžem odpúšťať aj trikrát denne pred nastúpenou rotou, nebude to mať žiadaný účinok... :rolleyes:
Inak, mne osobne je inštitút rituálnych odpustkov z rúk profesionálov proti mysli, ale tým nechcem povedať, že to nemôže fungovať, a to dokonca celkom dobre. Hoci inštitucionalizácia ČOHOKOĽVEK mi zaváňa prúserom.
Z viacerých strán som počula a čítala, že by veci mohli fungovať tak, že zlé (alebo čo ja vnímam ako zlé) oplatím "podobným, ale slabším" (maximálne tuším rovnocenným, teda nie silnejším). To by mohlo fungovať pri lapáliach ako nevera, nie? Myslím teda tú pohlavnú neveru, lebo kolo nej sa asi - ktovieprečo, ja to teda neviem - robia najväčšie tanečky....

Pandorraa napsal(a):

majkafa napsal(a):

Křesťanská víra, ve kterou věří křesťané, byla stvořena křesťanskou církví. Křesťanský bůh byl vymyšlen církví.

Majko a já si zase myslím, že tohle je kolosální pitomost, protože nejdřív byla křeťanská víra, Ježíšovo učení a až POTOM vznikla katolická církev, která si ho přivlastnila, vymyslela dogmata a papeže jakožto Ježíšova máměstka na zemi... a začala upravovat a přizpůsobovat.

Jak říká Ziki - církev je společenství lidí.
Víra je ale něco, co je hluboce niterné a co je jen tvoje. Můžeš, i nemusíš to sdílet, můžeš, ale i nemusíš podléhat manipulacím a dogmatům.
Je to na tobě.
Ostatně jako všechno.

A ja by som nedávala rovnítko ani len medzi vytučnené. Kresťania nie sú len katolíci, vďakaBohu. :D Aj oveľa sympatickejšie menšie denominácie a cirkvi. Počujte, nie ste vy tu všetko / nie sme my tu všekto kresťanky.katolíčky? :lol: Priznajte sa, ktorá ste pokrstená...

Ja som pokrstená, to je jasné.
Ale moje deti ani vnuk nie sú.

pomněnka napsal(a):

Odpuštění... proč tady vůbec je nějaké odpuštění, proč ho máme zapotřebí? Si myslím, že to je ta naše veledůležitost. Kdybychom byli oproštění od našeho ztotožňování se s určitými rolemi, tak nemáme proč odpouštět.... nebudou se nás dotýkat něčí činy, slova, prohřešky..... A obráceně odpuštění sám sobě.... zase je to pocitem viny, že jsme udělali, nebo neudělali něco, že jsme se zachovali nějak.... Takže až budeme umět zpracovávat emoce pouze jako informaci a nebudeme na nich lpět spolu s rolí, které právě přísluší, bude nám hej. Ale to je svázané právě na prožitcích a zkušenostech potažmo pochopení, vcítění, empatii.... nesouzení!
Je to vlastně takový kruh, který doufám má vzestupnou tendenci jako spirála :)

Podľa havajčanov sú dobré vzťahy veľmi dôležité a odpustenie je dobré pre ich napravenie, narovnanie... Asi to neviem dobre pomenovať. Keďže Hawai sa nachádza uprostred oceána tisícky kilometrov od najbližšej pevnivny, dosť blbo sa tam odsťahuje niekam do cudziny :P , aj v prípade väčšej krivdy. Maximálne na susedný ostrov, ale aj tam sa už zvyčajne o "kauze" vedelo... Takže šlo len čistiť, čistiť a čistiť vzťahy. Samozrejme, že nie každý prd, ale vážnejšie veci určite áno... aj s tým odpustením, možno dokonca rituálnym :/ .

A náhodou mne sa páči odpustenie podľa islamskej šaríje: ak niekto dostane trest smrti za znásilnenie, zmrzačenie alebo zabitie, obeť - prípadne pozostalí - ho môžu omilostiť. :supr: :godlike: Nie prezident v rauši, nie niekto nezúčastnený, ale obeť prípadne jej príbuzní.

Judyna napsal(a):

Tak to mě taky zajímá. Jestli se dá nějak pracovat s tím, že mi je člověk nějak nesympatický, aniž bych s ním měla nějakou špatnou zkušenost.

:co: A čo by si s tým chcela robiť? Ja si vždy poviem: "Toto môže byť hodnotný a skvelý človek, možno výborný príbuzný alebo kolega, ale NIE PRE MŇA." A mám vyriešené, odpustené, pre seba aj preňho/ju. A odpúšťam aj pánbožkovi, že nestvoril všetkých ľudí mne po chuti. :/

PavlaH napsal(a):

Kždý mus je zákeřný, moje heslo , které se mi nedaří tak zcel anaplňovat, je , žít každou vteřinu tak, jak nejlíp umím. Měla bych víc odpočívat,ale nějak to nedokážu :)

:D atk to ťa poteším: Musíme len zomrieť, všetko ostatné je výsledok voľby (alebo každochvíľnych drobných volieb a rozhodnutí... ;) ).

Selima napsal(a):

A ja by som nedávala rovnítko ani len medzi vytučnené. Kresťania nie sú len katolíci, vďakaBohu. :D Aj oveľa sympatickejšie menšie denominácie a cirkvi. Počujte, nie ste vy tu všetko / nie sme my tu všekto kresťanky.katolíčky? :lol: Priznajte sa, ktorá ste pokrstená...

Tak o tom, Seli, žádná, že křesťan nerovná se katolík :)

A přiznávám se bez mučení, že pokřtěná jsem. Bylo mi jen pár hodin a bránit jsem se nemohla, matka mne dala pokřtít hned po narození v nemocniční kapli.

V nazírání na náboženství mi udělaly jasno cca v mých čtyřech letech obě baničky - jedna katolička, druhá evangelička, když se neskutečně uprostřed lesa, kterým se mnou jedna šla do kostela, ta druhá nás na kole dostihla, aby mne "vyrvala ze spárů, té bezbožnice" :lol: nade mnou neskutečně pohádaly.
Dodnes si pamatuji na to neřešitelní dilema, které z nich fandit: jednu jsem milovala, na kostel té druhé jsem byla děsně zvědavá.
Vlastně ony do mne vložily děsnej blok :lol: A to by jeden řekl, že náboženství je bezpečná věc :jojo:

Selima napsal(a):

A náhodou mne sa páči odpustenie podľa islamskej šaríje: ak niekto dostane trest smrti za znásilnenie, zmrzačenie alebo zabitie, obeť - prípadne pozostalí - ho môžu omilostiť. :supr: :godlike: Nie prezident v rauši, nie niekto nezúčastnený, ale obeť prípadne jej príbuzní.

Tak to je modřejší než naše prezidentské milosti :jojo:

Vějířovka napsal(a):

KALIK napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Květoslav Minařík žil velmi tvrdý vnější život a přesto realizoval. V té celé mystické cestě je smrt ega podmínkou.

A já mluvil o Minaříkovi? Nicméně smrt ega znamená se opravdu zabít a do toho já nejdu :) Jsme na tomhle světě právě z nějakého důvodu a k tomuto životu ego potřebujeme.

To je ovšem velký omyl, že umřeš se smrtí ega, to si můžeš myslet jen tehdy, když se za ego považuješ. Marek to napsal s tím květem bezvadně. Květ není ten strom. Květ po určité době odpadne, je součástí stromu jen po určitou dobu vývoje.
Právě tak ego nejsi ty.
Třeba nudle z nosu, po určitou dobu patří k tvému hmotnému tělu, ale nejsi to ty. Po určité době je pryč a ty zůstáváš.

Jinak k tomu Minaříkovi - tys sice o něm nemluvil, ale psal jsi, že mudrci kdesi mají jiné podmínky pro duchovní práci, než člověk třeba v Americe, a já jsem připomněla našeho mystika, který měl podmínky hodně nepříznivé a přesto meditoval - takže vymlouvat se na špatné podmínky asi není správné.

Strom je VIAC ako len kvet. Ale tváriť sa, že ten kvet nie je môj a že mi priletel od suseda... A mmch, pokiaľ viem, kým strom žije, kvet sa stále obnovuje... :vissla: Takže je asi ťažké tváriť sa, že ten výrastok tam vôbec nemám...

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Ten film jsem viděla několikrát. Je to úplně o něčem jiném, než o čem se mluví při duchovní cestě.

Pro tebe jistě.
Pro mne ne.

Tomu věřím.

Vějířovko,
vtip je v tom, že ty potřebuješ nějakého realizovaného, který "praktikuje duchovní cestu"
Já ne.
Proto ty ani nemůžeš vidět to, co vidím já.
Taky to nemůžeš ani nijak hodnotit.

Výraz PRAKTIKUJE mi evokuuje leccos.
Podle mého názoru je na duchovní cestě naprosto KAŽDÝ člověk a to i ten největší tupoun, který nic necítí a nechápe. Protože jiná cesta ani není.

Podle mých zkušeností má naprosto každý duchovní učitel své limity a své stíny. Pokud si je jich vědom, je takový člověk naprostým požehnáním pro každého, kdo se od něj chce učit.
Pokud si jich vědom není, je to přesně naopak.

Pokud by mi někdo řekl, že PRAKTIKUJE DUCHOVNÍ CESTU, tak bych se mu nejspíš obloukem vyhnula.

Pandorraa napsal(a):

Selima napsal(a):

A ja by som nedávala rovnítko ani len medzi vytučnené. Kresťania nie sú len katolíci, vďakaBohu. :D Aj oveľa sympatickejšie menšie denominácie a cirkvi. Počujte, nie ste vy tu všetko / nie sme my tu všekto kresťanky.katolíčky? :lol: Priznajte sa, ktorá ste pokrstená...

Tak o tom, Seli, žádná, že křesťan nerovná se katolík :)

A přiznávám se bez mučení, že pokřtěná jsem. Bylo mi jen pár hodin a bránit jsem se nemohla, matka mne dala pokřtít hned po narození v nemocniční kapli.

V nazírání na náboženství mi udělaly jasno cca v mých čtyřech letech obě baničky - jedna katolička, druhá evangelička, když se neskutečně uprostřed lesa, kterým se mnou jedna šla do kostela, ta druhá nás na kole dostihla, aby mne "vyrvala ze spárů, té bezbožnice" :lol: nade mnou neskutečně pohádaly.
Dodnes si pamatuji na to neřešitelní dilema, které z nich fandit: jednu jsem milovala, na kostel té druhé jsem byla děsně zvědavá.
Vlastně ony do mne vložily děsnej blok :lol: A to by jeden řekl, že náboženství je bezpečná věc :jojo:

Taky jsem pokřtěná,ale kdyby tu byla jen katolická církev,nevím,jestli by k tomu došlo :godlike:

Johana50 napsal(a):

Koukám, že se duchovní příjemně probudilo z norování a je tu velmi zajímavé téma.
Co se týká toho jak vypadá člověk a jeho fyzicko-duchovní přebývání  na této zemi, mě byly nejbližší pro pochopení knihy E. Tooleho Moc přítomného okamžiku a Nová Země.
Srozumitelný výklad co je Ego- mysl- emocionální tělo a jak fungují. Ego je jednoduše popsáno jako míra ztotožnění  se s okolním materiálním světem a rolemi , které v něm zaujímáme. Čím víc sám sebe člověk ztotožňuje například se svou kariérou já jsem matka, já jsem učitel/ka nebo já žiju v dobré čtvrti, s tím co vlastní  a podobně... tím větší je jeho Ego. Zkušenostmi a postupným zbavováním se iluzí v průběhu životů se ego zmenšuje  ve prospěch zvyšující schopnosti milovat a propojit se s celým stvořením. V konečné fázi pak většinou zůstane jen nějaký pozůstatek z Ega, který je schopen udržet  nás v hrubohmotných vibracích. U osvícených to může být třeba jen ta poslední malá ,neškodná touha po obdivu nebo nějaká drobná "neřest".
To je moje ryze osobní představa o tom jak to funguje, která je mi názorově  i osobně prožitou zkušenotí blízká.
Na druhou stranu jsem četla i knihy (např. Poselství z Prahy) , které je připisováno O. Stolařovi, jednomu z velkých mystických učitelů  ještě z dob totalitních. V  této knize je návod , tak zvaná "cesta mystická, tzv. mystická smrt" jak se zbavit ega, tento praktický, podrobný  návod jak se stát mystikem  mi velmi připomínal zasvěcovací rituály z dob starého Egypta, tak jak je vybraní kněží  podstupovali v pyramidách. Ovšem  tehdy i z rizikem fyzické smrti nedokonale připravených adeptů.
Na tenhle zůsob nějak ucelený názor nemám. Nebylo to nic jednoduchého , jak si matně vzpomínám. ( je to už delší dobu, co jsem knihu měla v ruce). Samozřejmě je to cesta jen pro někoho , stejně tak jako ve starověku.

Když zemřeš, než zemřeš, tak nezemřeš, až zemřeš... (Mne to pripomína hermetizmus, slobodomurárov - a asi aj ten Egypt...).

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

pomněnka napsal(a):

Morální zásady, které jsou předepsány  http://www.postsmile.net/img/20/2007.gif  to miluju, když někdo něco předepisuje.

Moc krásně to říká Hugo Háss v "Mravnost nade vše". Ten jeho  závěrečný proslov nad vlastní sochou si nikdy nenechám ujít :) A to ten film natočili už za první republiky! Halt někomu to ne a nedojde :(

Film "Mravnost nade vše" není o mravnosti, ale o parodii mravnosti. Mravnost, jak jí vidí jógíni a ostatní mystici je vnitřní rozhodnutí, které dělám po zralé úvaze, sama pro sebe. Ne abych hodnotila jiné, říkala jim, co mají dělat atd.
Je to rozhodnutí, o kterém nemusí nikdo vědět (a možná, že by ani neměl vědět). Nedělám to pro vnější svět.
Takže odvolávat se na tento film je úplně mimo mísu.

Práve preto podľa mňa nemôžu existovať nejaké uzákonené "morálne zásady"! lebo sú to skôr ad hoc rozhodnutia, ktoré som nútená/ý robiť každý deň nanovo. Nezabiť je jasné, ale eutanázia smrteľne chorého a trpiaceho človeka, ktorý túži zomrieť, ale sám to nezvláda je ČO? A kde je v tej cvhíli morálna zásada NEZABIJEŠ ? V (_._) ...

Nevím,Selimo,jestli jsou tu samé pokřtěné,ale vypadá to,že drtivá většina nastoupila k východnímu učení :D

majkafa napsal(a):

Ja som pokrstená, to je jasné.
Ale moje deti ani vnuk nie sú.

Aj ja... a som lenivá ísť sa nechať vyškrtnúť na fare, takže tí zapráskaní čiernokňažníci dostávajú percentá z MOJICH DANÍ... a nikto nevie, čo s nimi robia. Vraj ani nevedia, čo všetko je ich majetok... Kua, teraz trieska moje ego o to ich!!! :D
Tak, kto ešte?

Ziki napsal(a):

Nevím,Selimo,jestli jsou tu samé pokřtěné,ale vypadá to,že drtivá většina nastoupila k východnímu učení :D

Ale percentá z daní - aspoň na Slovensku - idú katolíkom... Ja som aspoň podpísala petíciu za registráciu Bahájov, aj keď sa s nimi nemôžem stotožniť - kvôli reinkarnácii. Vlastne všade mám niečo, kvôli čomu nemôžem :rolleyes: Najbližší sú mi súfijci... pocitovo a emocionálne. Aj Ego by možno vydržalo, ale logisticky je to asi nereálne. :vissla:

Mňa vyliečili nadobro v katolíckom kostole, ešte v detstve, ani neviem čím... Neznášam pach kadidla (na rozdiel od šalvie), tmu a prach, falošné tóny doslova aj obrazne - a toho všetkého som zažila v kostoloch dosť. Ľutujem, že stará mama (údajne kresťanská mystička) ma stihla dovliecť do kostola, ba aj pokrstiť, stihla ma ako cca 9-ročnú drhnúť ryžákom kvôli "čsiteniu hriechov tela", ale ostatného veľa nestihla... Mmch, z oboch jej synov sú ateisti-fundamentalisti :jojo: :D - asi aj to o niečom svedčí...

Ale aby som nikomu nekrivdila - zažila som aj niekoľkých rozumných kresťanov (možno nejakého katolíka :D ) a románskych kosotloch - a niekoľkých gotických - mám pravidelne zimomriavky a tarnscendentálne zážitky. Ale blok je silnejší kao akékoľvek iné pnutie. (Hoci kresťanský mysticizmus je zaujímavý, vo otm žádná...).

Selima napsal(a):

Mňa vyliečili nadobro v katolíckom kostole, ešte v detstve, ani neviem čím... Neznášam pach kadidla (na rozdiel od šalvie), tmu a prach, falošné tóny doslova aj obrazne - a toho všetkého som zažila v kostoloch dosť. Ľutujem, že stará mama (údajne kresťanská mystička) ma stihla dovliecť do kostola, ba aj pokrstiť, stihla ma ako cca 9-ročnú drhnúť ryžákom kvôli "čsiteniu hriechov tela", ale ostatného veľa nestihla... Mmch, z oboch jej synov sú ateisti-fundamentalisti :jojo: :D - asi aj to o niečom svedčí...

Jak říkám,jsem dobrovolně pokřtěná,ale ne zásluhou katolíků,naštěstí jsou tu i jiné větve :)

Jen tak na okraj - náš taiči učitel byl v Číně, zasvěcovali je tam do nějakýho vyššího levlu, bo co....v rámci toho měli výlet za nějakým mudrcem, vysoko do hor - poustevničí tam v jeskyni. Nějakej věhlasnej, chodí se k němu procesím. A ten že bojovníkům taiči kladl na srdce, že dnešní doba se diametrálně liší ode všeho, co jsme zažili, protože dnes není učitelů a žáků - je učitelem a žákem každý každému.
Hezký, ne? Jako by byl u nás v čechách v kuchyni :gloria::lol:

Ziki napsal(a):

Selima napsal(a):

Mňa vyliečili nadobro v katolíckom kostole, ešte v detstve, ani neviem čím... Neznášam pach kadidla (na rozdiel od šalvie), tmu a prach, falošné tóny doslova aj obrazne - a toho všetkého som zažila v kostoloch dosť. Ľutujem, že stará mama (údajne kresťanská mystička) ma stihla dovliecť do kostola, ba aj pokrstiť, stihla ma ako cca 9-ročnú drhnúť ryžákom kvôli "čsiteniu hriechov tela", ale ostatného veľa nestihla... Mmch, z oboch jej synov sú ateisti-fundamentalisti :jojo: :D - asi aj to o niečom svedčí...

Jak říkám,jsem dobrovolně pokřtěná,ale ne zásluhou katolíků,naštěstí jsou tu i jiné větve :)

A uznávajú reinkarnáciu...?

Taky se říká:Když je žák připraven,učitel se objeví.

Selima napsal(a):

Ziki napsal(a):

Selima napsal(a):

Mňa vyliečili nadobro v katolíckom kostole, ešte v detstve, ani neviem čím... Neznášam pach kadidla (na rozdiel od šalvie), tmu a prach, falošné tóny doslova aj obrazne - a toho všetkého som zažila v kostoloch dosť. Ľutujem, že stará mama (údajne kresťanská mystička) ma stihla dovliecť do kostola, ba aj pokrstiť, stihla ma ako cca 9-ročnú drhnúť ryžákom kvôli "čsiteniu hriechov tela", ale ostatného veľa nestihla... Mmch, z oboch jej synov sú ateisti-fundamentalisti :jojo: :D - asi aj to o niečom svedčí...

Jak říkám,jsem dobrovolně pokřtěná,ale ne zásluhou katolíků,naštěstí jsou tu i jiné větve :)

A uznávajú reinkarnáciu...?

Ne,reinkarnaci ne.

lupina montana napsal(a):

dnes není učitelů a žáků - je učitelem a žákem každý každému.

:supr::jojo:

Ad taiči: spomenula som si na jedného guru, ktorý ma minul... Chvíľočku im chodila na taiči a tam občas na víkendy hcodil nejaký veľmajster Číňan, v lete robil sústredenia, workshopy... A zdesenie anstalo, keď sa zrazu, z ničoho nič, ani nie 40-ročný, zabil v aute... :grater: Ale možno sa len práve rozpustilo jeho ego a on stratil dôvod existovať v hmote. Asi sa mali skôr radovať... zaňho. ;)
A odpusťte mi :offtopic: , nejako som sa nechala uniesť...

Selima napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Moc krásně to říká Hugo Háss v "Mravnost nade vše". Ten jeho  závěrečný proslov nad vlastní sochou si nikdy nenechám ujít :) A to ten film natočili už za první republiky! Halt někomu to ne a nedojde :(

Film "Mravnost nade vše" není o mravnosti, ale o parodii mravnosti. Mravnost, jak jí vidí jógíni a ostatní mystici je vnitřní rozhodnutí, které dělám po zralé úvaze, sama pro sebe. Ne abych hodnotila jiné, říkala jim, co mají dělat atd.
Je to rozhodnutí, o kterém nemusí nikdo vědět (a možná, že by ani neměl vědět). Nedělám to pro vnější svět.
Takže odvolávat se na tento film je úplně mimo mísu.

Práve preto podľa mňa nemôžu existovať nejaké uzákonené "morálne zásady"! lebo sú to skôr ad hoc rozhodnutia, ktoré som nútená/ý robiť každý deň nanovo. Nezabiť je jasné, ale eutanázia smrteľne chorého a trpiaceho človeka, ktorý túži zomrieť, ale sám to nezvláda je ČO? A kde je v tej cvhíli morálna zásada NEZABIJEŠ ? V (_._) ...

O žádných uzákoněných morálních zásadách jsem nemluvila. Psala jsem v podstatě, že ti, kteří šli duchovní cestou, a je to jedno, z kterého duchovního směru jsou, upřímně radí lidem, kteří touto cestou chtějí jít, že je důležité a neopomenutelné dodržovat morální zásady. Říkají, že pokud by tak nečinili, mohou si těžce ublížit, až k úplnému zničení. Ale pokud toho nechtějí dbát, tak se svobodně mohou stavět třeba na hlavu a odstrkovat se ušima. Nikdo je nekontroluje, nikdo nemá zájem se o ně starat, každému je to zcela ukradené, co dělají, je to jejich ryze soukromá vnitřní věc a jejich svobodné rozhodnutí. Každý se stará sám o sebe a ne o ty druhé.
Uzákoněné morální zásady může mít třeba katolická církev, ta je ale mimo oblast mého zájmu.

Pandorraa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Pro tebe jistě.
Pro mne ne.

Tomu věřím.

Vějířovko,
vtip je v tom, že ty potřebuješ nějakého realizovaného, který "praktikuje duchovní cestu"
Já ne.
Proto ty ani nemůžeš vidět to, co vidím já.
Taky to nemůžeš ani nijak hodnotit.Výraz PRAKTIKUJE mi evokuuje leccos.
Podle mého názoru je na duchovní cestě naprosto KAŽDÝ člověk a to i ten největší tupoun, který nic necítí a nechápe. Protože jiná cesta ani není.

Podle mých zkušeností má naprosto každý duchovní učitel své limity a své stíny. Pokud si je jich vědom, je takový člověk naprostým požehnáním pro každého, kdo se od něj chce učit.
Pokud si jich vědom není, je to přesně naopak.

Pokud by mi někdo řekl, že PRAKTIKUJE DUCHOVNÍ CESTU, tak bych se mu nejspíš obloukem vyhnula.

Já hledám poučení všude, ale samozřejmě mě především zajímají názory těch zkušených v tomto oboru, protože předpokládám, že mi řeknou něco, co ten, kdo není zkušený, ani netuší.

Jinak o to, co ty vidíš nebo čemu se obloukem vyhýbáš, se nezajímám, takže se ani nezdržují tím, abych to hodnotila, to by byl pro mě ztracený čas.

Pandorraa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

dnes není učitelů a žáků - je učitelem a žákem každý každému.

:supr::jojo:

To je opravdu líbivý slogan, ale pokud bych třeba potřebovala vyřešit nějaký problém z funkcí komplexní proměnné, šla bych za matematikem, který se tímto oborem zabývá, Mohla bych se sice ptát náhodných kolemjdoucích, ale pravděpodobně bych se dlouho nic nedozvěděla. Leda, že první bezdomovec by byl zrovna matematik.

Selima napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

KALIK napsal(a):

A já mluvil o Minaříkovi? Nicméně smrt ega znamená se opravdu zabít a do toho já nejdu :) Jsme na tomhle světě právě z nějakého důvodu a k tomuto životu ego potřebujeme.

To je ovšem velký omyl, že umřeš se smrtí ega, to si můžeš myslet jen tehdy, když se za ego považuješ. Marek to napsal s tím květem bezvadně. Květ není ten strom. Květ po určité době odpadne, je součástí stromu jen po určitou dobu vývoje.
Právě tak ego nejsi ty.
Třeba nudle z nosu, po určitou dobu patří k tvému hmotnému tělu, ale nejsi to ty. Po určité době je pryč a ty zůstáváš.

Jinak k tomu Minaříkovi - tys sice o něm nemluvil, ale psal jsi, že mudrci kdesi mají jiné podmínky pro duchovní práci, než člověk třeba v Americe, a já jsem připomněla našeho mystika, který měl podmínky hodně nepříznivé a přesto meditoval - takže vymlouvat se na špatné podmínky asi není správné.

Strom je VIAC ako len kvet. Ale tváriť sa, že ten kvet nie je môj a že mi priletel od suseda... A mmch, pokiaľ viem, kým strom žije, kvet sa stále obnovuje... :vissla: Takže je asi ťažké tváriť sa, že ten výrastok tam vôbec nemám...

Takže znovu: neříkala jsem, že květ nepatří ke stromu a že přiletěl od souseda, ale:
"Květ po určité době odpadne, je součástí stromu jen po určitou dobu vývoje."

Květ je součástí stromu jen po určitou dobu, když odpadne, strom existuje dál, právě tak člověk, bereme-li ho v celé komplexnosti, po smrti Ega (nižší osobnosti) existuje dál.

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

[/b]
Tomu věřím.

Vějířovko,
vtip je v tom, že ty potřebuješ nějakého realizovaného, který "praktikuje duchovní cestu"
Já ne.
Proto ty ani nemůžeš vidět to, co vidím já.
Taky to nemůžeš ani nijak hodnotit.Výraz PRAKTIKUJE mi evokuuje leccos.
Podle mého názoru je na duchovní cestě naprosto KAŽDÝ člověk a to i ten největší tupoun, který nic necítí a nechápe. Protože jiná cesta ani není.

Podle mých zkušeností má naprosto každý duchovní učitel své limity a své stíny. Pokud si je jich vědom, je takový člověk naprostým požehnáním pro každého, kdo se od něj chce učit.
Pokud si jich vědom není, je to přesně naopak.

Pokud by mi někdo řekl, že PRAKTIKUJE DUCHOVNÍ CESTU, tak bych se mu nejspíš obloukem vyhnula.

Já hledám poučení všude, ale samozřejmě mě především zajímají názory těch zkušených v tomto oboru, protože předpokládám, že mi řeknou něco, co ten, kdo není zkušený, ani netuší.
Jinak o to, co ty vidíš nebo čemu se obloukem vyhýbáš, se nezajímám, takže se ani nezdržují tím, abych to hodnotila, to by byl pro mě ztracený čas.

to sice ano, ovšem už jsem se nesčetněkrát setkala s tím, že autorita řekla něco, co s dotyčným nesouznělo, naopak bylo pro něj špatné/chybné. Ovšem on se toho držel - neb to řekla autorita.

agewa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Vějířovko,
vtip je v tom, že ty potřebuješ nějakého realizovaného, který "praktikuje duchovní cestu"
Já ne.
Proto ty ani nemůžeš vidět to, co vidím já.
Taky to nemůžeš ani nijak hodnotit.Výraz PRAKTIKUJE mi evokuuje leccos.
Podle mého názoru je na duchovní cestě naprosto KAŽDÝ člověk a to i ten největší tupoun, který nic necítí a nechápe. Protože jiná cesta ani není.

Podle mých zkušeností má naprosto každý duchovní učitel své limity a své stíny. Pokud si je jich vědom, je takový člověk naprostým požehnáním pro každého, kdo se od něj chce učit.
Pokud si jich vědom není, je to přesně naopak.

Pokud by mi někdo řekl, že PRAKTIKUJE DUCHOVNÍ CESTU, tak bych se mu nejspíš obloukem vyhnula.

Já hledám poučení všude, ale samozřejmě mě především zajímají názory těch zkušených v tomto oboru, protože předpokládám, že mi řeknou něco, co ten, kdo není zkušený, ani netuší.
Jinak o to, co ty vidíš nebo čemu se obloukem vyhýbáš, se nezajímám, takže se ani nezdržují tím, abych to hodnotila, to by byl pro mě ztracený čas.

to sice ano, ovšem už jsem se nesčetněkrát setkala s tím, že autorita řekla něco, co s dotyčným nesouznělo, naopak bylo pro něj špatné/chybné. Ovšem on se toho držel - neb to řekla autorita.

To je věc každého jednotlivce. Není dobré bezmezně věřit, každý jsme dostali přidělen rozum, tak holt je třeba uvažovat a prověřovat.

Vějířovka napsal(a):

Já hledám poučení všude, ale samozřejmě mě především zajímají názory těch zkušených v tomto oboru, protože předpokládám, že mi řeknou něco, co ten, kdo není zkušený, ani netuší.

Jinak o to, co ty vidíš nebo čemu se obloukem vyhýbáš, se nezajímám, takže se ani nezdržují tím, abych to hodnotila, to by byl pro mě ztracený čas.

- Nebo tě také mohou úplně svést z tvé cesty na tu svoji, která pro tebe nemusí být ta správná, nemusí být dokonce správná ani pro ně samotné...
- Tak to se mi ulevilo :)

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

dnes není učitelů a žáků - je učitelem a žákem každý každému.

:supr::jojo:

To je opravdu líbivý slogan, ale pokud bych třeba potřebovala vyřešit nějaký problém z funkcí komplexní proměnné, šla bych za matematikem, který se tímto oborem zabývá, Mohla bych se sice ptát náhodných kolemjdoucích, ale pravděpodobně bych se dlouho nic nedozvěděla. Leda, že první bezdomovec by byl zrovna matematik.

Myslím, že nebyla řeč o matematice, ale o duchovní cestě, pop které jdeme úplně všichni.

Niméně pokud ty POTŘEBUJEŠ učitele, měj si je. Pokud potřebuješ být JEN žákem, buď si jím. Stejně ale nezabráníéš, aby i od tebe se lidé učili přesně to, co se naučit potřebují, co se jim skrze tebe nabízí.

Mmch, pokora je podle mne schopnost příjmout JAKOUKOLIV pravdu, především tu NEPOZNANOU :jojo:

Mám tu něco z trochu jiného soudku k tomu egu ... taková pěkná vizualizace:

Vějířovka napsal(a):

Já hledám poučení všude.....

No otázka je, jestli taky si z toho poučení něco odneseš. Je sice hezký ho hledat, ale ono si tě najde samo, když to budeš potřebovat. Poučení je jedna věc a pochopení věc druhá. Nedoputuješ-li k bodu 2, pak se bude bod 1 stále opakovat. Někdy je to celkem zajímavé, obzvláště když je člověk natvrdlý ;)

Kuliš, obávám se, že než doputujeme k ECU, už tam do toho kruhu nebude co zařadit :dumbom:.

Lvice napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Já hledám poučení všude.....

No otázka je, jestli taky si z toho poučení něco odneseš. Je sice hezký ho hledat, ale ono si tě najde samo, když to budeš potřebovat. Poučení je jedna věc a pochopení věc druhá. Nedoputuješ-li k bodu 2, pak se bude bod 1 stále opakovat. Někdy je to celkem zajímavé, obzvláště když je člověk natvrdlý ;)

Myslím si, milá Lvice, že zacházíš trochu daleko, to jestli si z poučení něco odnesu nebo ne, je moje věc, ne tvoje.
A jestli něco pochopím nebo jsem natvrdlá, je opět moje věc, starej se o svoji natvrdlost - o mě neměj péči. :reta: :rock: :dumbom:  :gloria: :D

Jéje, že bych někomu šlápla na kuří oko? :D Myslela jsem to v obecné rovině, ne v souvztažnosti s tebou, ale zdá se, že to zřejmě zarezonovalo :D. S tím já ale fakt nic neudělám ;).

Odpuštění - osobně ho vnímám ve dvou krocích - 1) přijetí 2) puštění. Bod 2 mi jde teda hůř a je to někdy na dlouhé lokty, a dost často pomůže čas. Někdy s překvapením zjistím, že bod 1 je postačující a čas se o bod 2 postará sám....... :).

Pandorraa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

:supr::jojo:

To je opravdu líbivý slogan, ale pokud bych třeba potřebovala vyřešit nějaký problém z funkcí komplexní proměnné, šla bych za matematikem, který se tímto oborem zabývá, Mohla bych se sice ptát náhodných kolemjdoucích, ale pravděpodobně bych se dlouho nic nedozvěděla. Leda, že první bezdomovec by byl zrovna matematik.

Myslím, že nebyla řeč o matematice, ale o duchovní cestě, pop které jdeme úplně všichni.

Niméně pokud ty POTŘEBUJEŠ učitele, měj si je. Pokud potřebuješ být JEN žákem, buď si jím. Stejně ale nezabráníéš, aby i od tebe se lidé učili přesně to, co se naučit potřebují, co se jim skrze tebe nabízí.

Mmch, pokora je podle mne schopnost příjmout JAKOUKOLIV pravdu, především tu NEPOZNANOU :jojo:

Přijmout nepoznanou pravdu je nesmysl, že? Jak můžeš přijmout něco, co nepoznáš?

Nebyla řeč o matematice, ale obecně o poznávání, pochopení něčeho, takže je úplně jedno, zda se jedná o duchovno nebo neduchovno.

Ty nepotřebuješ učitele?

Lvice napsal(a):

Jéje, že bych někomu šlápla na kuří oko? :D Myslela jsem to v obecné rovině, ne v souvztažnosti s tebou, ale zdá se, že to zřejmě zarezonovalo :D. S tím já ale fakt nic neudělám ;).

No, myslím, že tvůj příspěvek byl o ničem. :fuck:

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

To je opravdu líbivý slogan, ale pokud bych třeba potřebovala vyřešit nějaký problém z funkcí komplexní proměnné, šla bych za matematikem, který se tímto oborem zabývá, Mohla bych se sice ptát náhodných kolemjdoucích, ale pravděpodobně bych se dlouho nic nedozvěděla. Leda, že první bezdomovec by byl zrovna matematik.

Myslím, že nebyla řeč o matematice, ale o duchovní cestě, pop které jdeme úplně všichni.

Niméně pokud ty POTŘEBUJEŠ učitele, měj si je. Pokud potřebuješ být JEN žákem, buď si jím. Stejně ale nezabráníéš, aby i od tebe se lidé učili přesně to, co se naučit potřebují, co se jim skrze tebe nabízí.

Mmch, pokora je podle mne schopnost příjmout JAKOUKOLIV pravdu, především tu NEPOZNANOU :jojo:

Přijmout nepoznanou pravdu je nesmysl, že? Jak můžeš přijmout něco, co nepoznáš?

Nebyla řeč o matematice, ale obecně o poznávání, pochopení něčeho, takže je úplně jedno, zda se jedná o duchovno nebo neduchovno.

Ty nepotřebuješ učitele?

a ty POTŘEBUJEŠ ?

Tak co se čílíš, když byl o ničem ;)? Nic tě přece nemůže vyvést z rovnováhy ;). Teda leda že by sis z toho chtěla odnést nějaké pounaučení :D :gloria:.

agewa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Myslím, že nebyla řeč o matematice, ale o duchovní cestě, pop které jdeme úplně všichni.

Niméně pokud ty POTŘEBUJEŠ učitele, měj si je. Pokud potřebuješ být JEN žákem, buď si jím. Stejně ale nezabráníéš, aby i od tebe se lidé učili přesně to, co se naučit potřebují, co se jim skrze tebe nabízí.

Mmch, pokora je podle mne schopnost příjmout JAKOUKOLIV pravdu, především tu NEPOZNANOU :jojo:

Přijmout nepoznanou pravdu je nesmysl, že? Jak můžeš přijmout něco, co nepoznáš?

Nebyla řeč o matematice, ale obecně o poznávání, pochopení něčeho, takže je úplně jedno, zda se jedná o duchovno nebo neduchovno.

Ty nepotřebuješ učitele?

a ty POTŘEBUJEŠ ?

No jak kdy, Agevo, u matematiky jsem ho např potřebovala. Ty ses učila všechno bez učitele? A proč to potřebuješ vědět, jestli jsem zrovna já potřebovala učitele, co z toho pro tebe vyplyne?

Vějířovka napsal(a):

Přijmout nepoznanou pravdu je nesmysl, že? Jak můžeš přijmout něco, co nepoznáš?

Není. V tom skví princip pokory.

Lvice napsal(a):

Tak co se čílíš, když byl o ničem ;)? Nic tě přece nemůže vyvést z rovnováhy ;). Teda leda že by sis z toho chtěla odnést nějaké pounaučení :D :gloria:.

Ponaučení jsem si odnesla, dík. :D

Lvice napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Přijmout nepoznanou pravdu je nesmysl, že? Jak můžeš přijmout něco, co nepoznáš?

Není. V tom skví princip pokory.

Lupíš to napsala přesně, teda spíš citovala:

A ten že bojovníkům taiči kladl na srdce, že dnešní doba se diametrálně liší ode všeho, co jsme zažili, protože dnes není učitelů a žáků - je učitelem a žákem každý každému.

Akorát že jsem občas natvrdlá a pochopím to až později, cože mi ten učitel dává(l). :D

Vějířovka napsal(a):

agewa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

[/b]

Přijmout nepoznanou pravdu je nesmysl, že? Jak můžeš přijmout něco, co nepoznáš?

Nebyla řeč o matematice, ale obecně o poznávání, pochopení něčeho, takže je úplně jedno, zda se jedná o duchovno nebo neduchovno.

Ty nepotřebuješ učitele?

a ty POTŘEBUJEŠ ?

No jak kdy, Agevo, u matematiky jsem ho např potřebovala. Ty ses učila všechno bez učitele? A proč to potřebuješ vědět, jestli jsem zrovna já potřebovala učitele, co z toho pro tebe vyplyne?

pokud něco potřebuješ - znamená to, že ti to chybí.
a učitelem ti může být kdokoliv ( třeba i ta uklizečka z vedlejšího domu). takže já je nepotřebuji. já je přijímám (doufám).
a vážně nepotřebuji vědět , jak jsi na tom. JEN jsem se zeptala. to se tak v diskuzích dělá, víš?
a poslyš- proč si tak nabroušená ? proč hned každého odrážíš? bojíš se ?

Vějířovko, já bych to řekla spíše takhle: dejme tomu, žes nějak pojala pocit, že z tebe má být matematik, jo? Abych zůstala u tvého příměru.
Potom ano, potom se půjdeš učit na Matfyz a radit s matematiky.
Jenže, co když:
a) už matematikem jsi? Pak tě může inspirovat (=naučit něco) každý kolega, ba i nekonformní student, ne?
b) co když zjistíš těsně před promocí, že jsi zanedbala svůj skvělý hudební talent a měla jsi:
aa) vystudovat konzervu
ab) nestudovat nic a stát se šťastným a skvělým samoukem?

lupina montana napsal(a):

Vějířovko, já bych to řekla spíše takhle: dejme tomu, žes nějak pojala pocit, že z tebe má být matematik, jo? Abych zůstala u tvého příměru.
Potom ano, potom se půjdeš učit na Matfyz a radit s matematiky.
Jenže, co když:
a) už matematikem jsi? Pak tě může inspirovat (=naučit něco) každý kolega, ba i nekonformní student, ne?
b) co když zjistíš těsně před promocí, že jsi zanedbala svůj skvělý hudební talent a měla jsi:
aa) vystudovat konzervu
ab) nestudovat nic a stát se šťastným a skvělým samoukem?

Lupino, já si myslím, že všechny tahle úvahy jsou nanic. Každý se učí takovým způsobem a takový předmět, který on sám uzná za dobrý a pro něj prospěšný. Jak se to učí a co se učí, je jeho soukromá věc. Jednak není povinen komukoli sdělovat, jak se co učí a co, protože to pro nikoho nemá žádný význam a nikomu do toho navíc nic není.
Mohu se s někým pobavit o tom, jak něco vidím já a jak tomu rozumím, to je tak všechno.
Bavit se o něčem co by, kdyby, nemá cenu.

Lvice napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Přijmout nepoznanou pravdu je nesmysl, že? Jak můžeš přijmout něco, co nepoznáš?

Není. V tom skví princip pokory.

Lvice, nerozumím. Prosím o vysvětlení.

Vějířovka napsal(a):

Lvice napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Já hledám poučení všude.....

No otázka je, jestli taky si z toho poučení něco odneseš. Je sice hezký ho hledat, ale ono si tě najde samo, když to budeš potřebovat. Poučení je jedna věc a pochopení věc druhá. Nedoputuješ-li k bodu 2, pak se bude bod 1 stále opakovat. Někdy je to celkem zajímavé, obzvláště když je člověk natvrdlý ;)

Myslím si, milá Lvice, že zacházíš trochu daleko, to jestli si z poučení něco odnesu nebo ne, je moje věc, ne tvoje.
A jestli něco pochopím nebo jsem natvrdlá, je opět moje věc, starej se o svoji natvrdlost - o mě neměj péči. :reta: :rock: :dumbom:  :gloria: :D

ty ses blbě vyspala ? na tom co napsala, nic špatnýho není, naopak má pravdu a ty děláš, jako kdyby ti šlo o krk.

PPavlaa napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Lvice napsal(a):

No otázka je, jestli taky si z toho poučení něco odneseš. Je sice hezký ho hledat, ale ono si tě najde samo, když to budeš potřebovat. Poučení je jedna věc a pochopení věc druhá. Nedoputuješ-li k bodu 2, pak se bude bod 1 stále opakovat. Někdy je to celkem zajímavé, obzvláště když je člověk natvrdlý ;)

Myslím si, milá Lvice, že zacházíš trochu daleko, to jestli si z poučení něco odnesu nebo ne, je moje věc, ne tvoje.
A jestli něco pochopím nebo jsem natvrdlá, je opět moje věc, starej se o svoji natvrdlost - o mě neměj péči. :reta: :rock: :dumbom:  :gloria: :D

ty ses blbě vyspala ? na tom co napsala, nic špatnýho není, naopak má pravdu a ty děláš, jako kdyby ti šlo o krk.

možná, asi málo medituju :kapitulation:

Vějířovka napsal(a):

Lupino, já si myslím, že všechny tahle úvahy jsou nanic. Každý se učí takovým způsobem a takový předmět, který on sám uzná za dobrý a pro něj prospěšný. Jak se to učí a co se učí, je jeho soukromá věc. Jednak není povinen komukoli sdělovat, jak se co učí a co, protože to pro nikoho nemá žádný význam a nikomu do toho navíc nic není.
Mohu se s někým pobavit o tom, jak něco vidím já a jak tomu rozumím, to je tak všechno.
Bavit se o něčem co by, kdyby, nemá cenu.

Ono asi jak s kým :rolleyes: mně tedy prozatím připadá, že tu docela v klidu rozvíjíme nápady a myšlenky, což je nejlepší způsob, jak k něčemu dojít. Takovej jako brainstorming mi to připadalo.
Brainstorming si člověk nemůže brát osobně, jináč mu to nic nedá :/
Jestli do něčeho nikomu nic není, tak si to ale máš nechat pro sebe, víš....jináč riskuješ, že na tebe budou lidi reagovat, a protože nás má pánbožko všelijakých, tak budou reagovat všelijak, no.

lupina montana napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Lupino, já si myslím, že všechny tahle úvahy jsou nanic. Každý se učí takovým způsobem a takový předmět, který on sám uzná za dobrý a pro něj prospěšný. Jak se to učí a co se učí, je jeho soukromá věc. Jednak není povinen komukoli sdělovat, jak se co učí a co, protože to pro nikoho nemá žádný význam a nikomu do toho navíc nic není.
Mohu se s někým pobavit o tom, jak něco vidím já a jak tomu rozumím, to je tak všechno.
Bavit se o něčem co by, kdyby, nemá cenu.

Ono asi jak s kým :rolleyes: mně tedy prozatím připadá, že tu docela v klidu rozvíjíme nápady a myšlenky, což je nejlepší způsob, jak k něčemu dojít. Takovej jako brainstorming mi to připadalo.
Brainstorming si člověk nemůže brát osobně, jináč mu to nic nedá :/
Jestli do něčeho nikomu nic není, tak si to ale máš nechat pro sebe, víš....jináč riskuješ, že na tebe budou lidi reagovat, a protože nás má pánbožko všelijakých, tak budou reagovat všelijak, no.

Máte pravdu, holky, jsem holt prudká jak Šaratice, už se to asi nezmění.

Vějířovko, to je v pohodě, jsem podobného ražení jako ty, ale mohu ti odpřisáhnout na holý pupek, že to změnit lze :D. Opravdu jsem to nemyslela nijak zle ani osobně, vždyť tě ani neznám :). Víš ono i to čertění má své kořeny a příčiny, třeba zrovna tohle je to, na co se můžeš zaměřit :). A vlastně ti musím poděkovat, protože jsem si ověřila u sebe jednu věc a konečně mohu pro sebe konstatovat, že mám splněno. :cool:

Bramborko, osobně pokoru vnímám jako BEZVÝHRADNÉ přijetí. To jest veškerých zákonitostí a věcí, které jsem nepoznala, leckdy jim nerozumím a nepoberu je, nerozklíčuju, ale jednoduše je přijmu. Protože si myslím, že na to, abych všemu porozumněla a vše osobně prožila a prozkoumala mi tenhle život nestačí. Ono bezvýhradné přijetí zní celkem jednoduše, ale leckdy je to fuška :rock:.

Lvice napsal(a):

Vějířovko, to je v pohodě, jsem podobného ražení jako ty, ale mohu ti odpřisáhnout na holý pupek, že to změnit lze :D. Opravdu jsem to nemyslela nijak zle ani osobně, vždyť tě ani neznám :). Víš ono i to čertění má své kořeny a příčiny, třeba zrovna tohle je to, na co se můžeš zaměřit :). A vlastně ti musím poděkovat, protože jsem si ověřila u sebe jednu věc a konečně mohu pro sebe konstatovat, že mám splněno. :cool:

Bramborko, osobně pokoru vnímám jako BEZVÝHRADNÉ přijetí. To jest veškerých zákonitostí a věcí, které jsem nepoznala, leckdy jim nerozumím a nepoberu je, nerozklíčuju, ale jednoduše je přijmu. Protože si myslím, že na to, abych všemu porozumněla a vše osobně prožila a prozkoumala mi tenhle život nestačí. Ono bezvýhradné přijetí zní celkem jednoduše, ale leckdy je to fuška :rock:.

Dík Lvice, tak ani jsem se nenadála a potkala jsem v reálu jednoho ze svých učitelů (tebe, aby bylo jasno). :godlike:

Pokud ses rozhodla pro tenhle způsob pojetí, je to tvoje volba. Zrovna o tomhle je ta pokora..... Za sebe to považuji za uzavřenou záležitost a ráda bych se jestli dovolíš, vrátila zpět k tématu.

Lvice napsal(a):

Pokud ses rozhodla pro tenhle způsob pojetí, je to tvoje volba. Zrovna o tomhle je ta pokora..... Za sebe to považuji za uzavřenou záležitost a ráda bych se jestli dovolíš, vrátila zpět k tématu.

Jasně, Lvice, já myslela spíš v tomto našem jediném setkání, jsem se něco o sobě naučila - nemyslím to nafurt.

Vějířovka napsal(a):

Přijmout nepoznanou pravdu je nesmysl, že? Jak můžeš přijmout něco, co nepoznáš?

Nebyla řeč o matematice, ale obecně o poznávání, pochopení něčeho, takže je úplně jedno, zda se jedná o duchovno nebo neduchovno.

Ty nepotřebuješ učitele?

- Tak říkáš, že příjmout NEPOZNANOU prvdu je nesmysl. OK. Vyzkoušíme:
Nevěra je jen iluze těch, co nedovedou milovat.
To je MOJE poznanaí pravda. Je to pravda pro MNE. Jak jsi na tom ty? A umíš to přjmout? Myšleno pouze tak, že se nezačneš hádat, moralizovat, dštít oheň a síru na takové nemravníky a prostě si jen tak příjmeš, že tomu sice nerozumíš, ty jsi to tak NEPOZNALA a máš to jinak, ale PŘIJÍMÁŠ, že to tak někdo může prostě mít a není ho za to třeba, protože tomu nerozumíš, odsoudit.
Hm?

- jedno, jo? Hm. Duchovno se týká úplně všech, protože všichni jsme duchovní bytosti a všichni jím denodenně žijeme. Pokud jde o matematiku, tak ta mi je naprosto šumák, nezabývám se jí. Srovnáváš nesrovnatelné.

- Já jsem někde řekla, že nepotřebuji učitele? Já jsem jen řekla, že dnes už není doba učitelů, guruů a mystiků, protože každý každému jsme učitelem i žákem. Učím své žáky a oni učí mne.
Dnes není proces učení jednosměrka, ale široká dvouproudová cesta. Minimálně :jojo:

Lvice napsal(a):

Vějířovka napsal(a):

Přijmout nepoznanou pravdu je nesmysl, že? Jak můžeš přijmout něco, co nepoznáš?

Není. V tom skví princip pokory.

:godlike:
Přesně.
Přijímat něco, co znám a s čím souhlasím je prosté. Takhle souhlasit umí každý.
Ovšem jaký jsem člověk a jak jsem daleko, jak to vypadá s mou pokorou, poznám jen tehdy, když mám příjmout něco, nad čím se mi ježí všechny chlupy na těle a obrací mně to vnitřně na ruby.
Pak se teprv pozná, jaký jsem teoretik a nebo jaký jsem praktik, jak jen kecám a nebo jak to žiju :jojo:

Lvice napsal(a):

Lupíš to napsala přesně, teda spíš citovala:

A ten že bojovníkům taiči kladl na srdce, že dnešní doba se diametrálně liší ode všeho, co jsme zažili, protože dnes není učitelů a žáků - je učitelem a žákem každý každému.

Akorát že jsem občas natvrdlá a pochopím to až později, cože mi ten učitel dává(l). :D

Já za sebe jsem ráda,že jsem poznala učitele na duchovní cestě. Ale ne každý žák je opravdu žákem,a ne každý učitel opravdu učitel.

Ziki, před pár lety jsem na to nahlížela stejně jako ty. Dnes na to nahlížím jinak. Dnes a denně se dostávám do situací, kdy jsem žákem a dnes a denně jsem někomu učitelem, aniž o tom vím. A jsou to lidé, kteří nekráčejí cíleně po duchovní cestě, ale přesto se po ní ubírají.

Přesto občas vím a občas mlhavě tuším, proč mi je osud přihrál do cesty. :/ Není opravdových učitelů, stejně jako není opravdových žáků. Jsme na jedné lodi a občas se dostaneme do té či oné role, aniž to vnímáme. Osobně to pojímám tak, že čím více dokáži pochopit situace, které se mi dějí v běžném životě, tím méně potřebuji učitele "na duchovní cestě". Ale nesmírně si vážím pomoci lidí, jejichž schopnosti zasahují mimo hranice chápání mnoha lidí.

Chtěla bych odpustit sama sobě.
Vnímám to jako tu nejtěžší věc na světě. :(

Lvice napsal(a):

Ziki, před pár lety jsem na to nahlížela stejně jako ty. Dnes na to nahlížím jinak. Dnes a denně se dostávám do situací, kdy jsem žákem a dnes a denně jsem někomu učitelem, aniž o tom vím. A jsou to lidé, kteří nekráčejí cíleně po duchovní cestě, ale přesto se po ní ubírají.

Přesto občas vím a občas mlhavě tuším, proč mi je osud přihrál do cesty. :/ Není opravdových učitelů, stejně jako není opravdových žáků. Jsme na jedné lodi a občas se dostaneme do té či oné role, aniž to vnímáme. Osobně to pojímám tak, že čím více dokáži pochopit situace, které se mi dějí v běžném životě, tím méně potřebuji učitele "na duchovní cestě". Ale nesmírně si vážím pomoci lidí, jejichž schopnosti zasahují mimo hranice chápání mnoha lidí.

Tedy, lvíče :godlike: :pussa:

Ametyst napsal(a):

Chtěla bych odpustit sama sobě.
Vnímám to jako tu nejtěžší věc na světě. :(

No, protože pro některé z nás je. Na jednu stranu to svědčí o svědomí a zodpovědnosti, ale zase na druhou se tyhle věci snadno přeženou.....
Kolikrát jsem si říkala, že bych chtěla mít trochu tý bohorovnosti lidí, kteří si nepřipustí, že dělají chyby - jenže to zase by bylo za vysokou cenu. :)

lupina montana napsal(a):

Ametyst napsal(a):

Chtěla bych odpustit sama sobě.
Vnímám to jako tu nejtěžší věc na světě. :(

No, protože pro některé z nás je. Na jednu stranu to svědčí o svědomí a zodpovědnosti, ale zase na druhou se tyhle věci snadno přeženou.....
Kolikrát jsem si říkala, že bych chtěla mít trochu tý bohorovnosti lidí, kteří si nepřipustí, že dělají chyby - jenže to zase by bylo za vysokou cenu. :)

Ode zdi ke zdi. Jakoby to nešlo nějak zdravě, něco mezi.

Tak povídej...... :)

lupina montana napsal(a):

Tak povídej...... :)

Nenene nic takového nemám v úmyslu. To byl jen povzdech.
Vím jak to se sebou mám. jako všichni hraničáři. :vissla:

lupina montana napsal(a):

Ametyst napsal(a):

Chtěla bych odpustit sama sobě.
Vnímám to jako tu nejtěžší věc na světě. :(

No, protože pro některé z nás je. Na jednu stranu to svědčí o svědomí a zodpovědnosti, ale zase na druhou se tyhle věci snadno přeženou.....
Kolikrát jsem si říkala, že bych chtěla mít trochu tý bohorovnosti lidí, kteří si nepřipustí, že dělají chyby - jenže to zase by bylo za vysokou cenu. :)

Lupiš, já ti neví, ale já si nemyslím, že je to o svědomí a zodpovědnosti..... spíš je to o strachu a sebemrskačství.
Je to stejné, jako když si nepřipustíš, že děláš chyby, jen to bereš z druhé strany.

KAŽDÝ může a smí dělat chyby. Jen by je neměl stále opakovat ;)

Jo tak.....moje zkušenost je, že se člověk na nějakej střed nakonec dostane (jsem přímo závislák na středech :cool: ) ovšem někdy se potřebuje omlátit o oba manťáky. Tedy, mám podezření, že to v dlouhodobým horizontu ani jinak nejde :)

Pandorraa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Ametyst napsal(a):

Chtěla bych odpustit sama sobě.
Vnímám to jako tu nejtěžší věc na světě. :(

No, protože pro některé z nás je. Na jednu stranu to svědčí o svědomí a zodpovědnosti, ale zase na druhou se tyhle věci snadno přeženou.....
Kolikrát jsem si říkala, že bych chtěla mít trochu tý bohorovnosti lidí, kteří si nepřipustí, že dělají chyby - jenže to zase by bylo za vysokou cenu. :)

Lupiš, já ti neví, ale já si nemyslím, že je to o svědomí a zodpovědnosti..... spíš je to o strachu a sebemrskačství.
Je to stejné, jako když si nepřipustíš, že děláš chyby, jen to bereš z druhé strany.

KAŽDÝ může a smí dělat chyby. Jen by je neměl stále opakovat ;)

No vždyť - jeden manťák, druhej manťák......no v tý formě o kerý mluvíme je to jistě často o strachu, kterého se ovšem zbavuje obtížně - ale přílišná zodpovědnost, na tý si prosím trvám :cool:
Pravda je, že zodpovědnost je od podstaty jaksi dceruška strachu :)

Zodpovědnost je dobrá vlastnost? Snad jo, když nepřesáhne únosnou míru. jak se vlastně nazývá přílišná zodpovědnost?

Nemá extra jméno.....jako by se nějak předpokládalo, že nemá mít hranice :co:

lupina montana napsal(a):

Nemá extra jméno.....jako by se nějak předpokládalo, že nemá mít hranice :co:

Hmm, mě napadlo něco jako puntičkářství, pedantství, anankastické chování...
Ale možná je to významově krapet vedle.

lupina montana napsal(a):

Nemá extra jméno.....jako by se nějak předpokládalo, že nemá mít hranice :co:

:supr: asi jo.

Ametyst napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Nemá extra jméno.....jako by se nějak předpokládalo, že nemá mít hranice :co:

Hmm, mě napadlo něco jako puntičkářství, pedantství, anankastické chování...
Ale možná je to významově krapet vedle.

To ne, puntičkář jsem částečně a v něčem taky - to je jinej rank.

Hmm, asi máš pravdu...

Ametyst napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Nemá extra jméno.....jako by se nějak předpokládalo, že nemá mít hranice :co:

Hmm, mě napadlo něco jako puntičkářství, pedantství, anankastické chování...

....až úzkostlivost....

Hm, jo, to by mohlo být - úzko. Těsno. Nedostatek prostoru.....

lupina montana napsal(a):

No vždyť - jeden manťák, druhej manťák......no v tý formě o kerý mluvíme je to jistě často o strachu, kterého se ovšem zbavuje obtížně - ale přílišná zodpovědnost, na tý si prosím trvám :cool:
Pravda je, že zodpovědnost je od podstaty jaksi dceruška strachu :)

:lol: Tak mně napadlo, že už vím, proč se mi někteří lidé bojí dostat "na křeslo" :)

Ametyst napsal(a):

Zodpovědnost je dobrá vlastnost? Snad jo, když nepřesáhne únosnou míru. jak se vlastně nazývá přílišná zodpovědnost?

Ředitel/ka zeměkoule ;)

Jó, dceruška strachu, sestra úzkosti.... Holky, možná máte pravdu.

Taky myslím, že by to tak nejspíš byla úzkostlivost.
Ametyst, neutíkáš se trochu do nemoci (nebo spíš diagnózy) a nesnažíš se do ní vtěsnat?
Místy ti bude plandat a místy ti bude úzká.;)

Lvice napsal(a):

Vějířovko, to je v pohodě, jsem podobného ražení jako ty, ale mohu ti odpřisáhnout na holý pupek, že to změnit lze :D. Opravdu jsem to nemyslela nijak zle ani osobně, vždyť tě ani neznám :). Víš ono i to čertění má své kořeny a příčiny, třeba zrovna tohle je to, na co se můžeš zaměřit :). A vlastně ti musím poděkovat, protože jsem si ověřila u sebe jednu věc a konečně mohu pro sebe konstatovat, že mám splněno. :cool:

Bramborko, osobně pokoru vnímám jako BEZVÝHRADNÉ přijetí. To jest veškerých zákonitostí a věcí, které jsem nepoznala, leckdy jim nerozumím a nepoberu je, nerozklíčuju, ale jednoduše je přijmu. Protože si myslím, že na to, abych všemu porozumněla a vše osobně prožila a prozkoumala mi tenhle život nestačí. Ono bezvýhradné přijetí zní celkem jednoduše, ale leckdy je to fuška :rock:.

Lvice, konečně jsem pochopila, mně se do toho moc motala ta pravda, zřejmě poněkud ztraceno v překladu. A velký dík Vějířovce, která mi byla ledoborcem Krasinem a rozrážela cestu. Jsem teď v dočasném (doufám) útlumu, ale v přijetí čehokoli bez nároku na pravdivost na příjmu. :)

Ametyst napsal(a):

Chtěla bych odpustit sama sobě.
Vnímám to jako tu nejtěžší věc na světě. :(

souhlasím .. :rolleyes:

Pandorraa napsal(a):

:lol: Tak mně napadlo, že už vím, proč se mi někteří lidé bojí dostat "na křeslo" :)

Kdybys byla zubařka, bylo by to aj pochopitelné.
:P

Bramborka napsal(a):

Taky myslím, že by to tak nejspíš byla úzkostlivost.
Ametyst, neutíkáš se trochu do nemoci (nebo spíš diagnózy) a nesnažíš se do ní vtěsnat?
Místy ti bude plandat a místy ti bude úzká.;)

Tak tomuhle nějak nerozumím.
Nevím na co je to reakce. tady to vlákno není přeceo žádné dg. nebo nemoci.
Jinak ...nesedí mi žádná dg. úplně. Všechny plandaj nebo jsou úzké. Ale to každému. To je normál.
Nikdo nevleze přesně do tabulek. V žádné oblasti.

Ametyst napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

:lol: Tak mně napadlo, že už vím, proč se mi někteří lidé bojí dostat "na křeslo" :)

Kdybys byla zubařka, bylo by to aj pochopitelné.
:P

Já ti nevím, Ametyst...znám lidi, kteří se zubaře nebojí. Mají zdravé zuby a snahu o to, aby to tak zůstalo. Myslím, že o tom to hodně je. Hlavně o té snaze, aby to tak zůstalo :jojo:;)

A pokud jde o odpuštění samotné, tak to s tímhle hodně souvisí.
Záleží jen na každém člověkovi, jak dlouho si chce ubližovat, jak dlouho potřebuje nějaký "zástupný problém", aby se mohl "bičovat" a odpustit si nemohl...

To souhlasím, Pan, ale přidala bych dejme tomu homeopatický pohled, jo? Někdy je ten problém něco, jako náhradní trám, který jsme si do psýchy vložili, aby se nám to nesesulo a přesto, že ten trám samozřejmě není ideální, vlastně tam nemá ani být, nejde ho vytáhnout jen tak, musí se napřed přestavět tak nějak okolo, aby bylo lze.....
Takže si dejme tomu semtam postěžuju, jak mě ta blbost tlačí, ale současně vím, že mi tuhle chybí kousek a támhle kousek, aby se mi to celý nezřítilo :) No a když budou dostatečně posichrovaný ty chabrus kousky, můžu se dobelhat k odbornýmu tesaři "tesaři, tesaři, vyndej mi ten pomocný trámek" :cool:
Pokud do tý doby neshnije, žejo.
Mluvím teď samosebou výhradně o lidech, kteří s tím něco dělat opravdu potřebují, ne o těch, kterým ta parastavbička víceméně vyhovuje.

lupina montana napsal(a):

parastavbička

hezké slovo ;) a docela zajímavý příměr...

Jj, je to tak, že to bednění bude potřeba, dokud místo něj fakt nevyroste zdravá nová tkáň.
Ale lidská psýcha je taková potvora, že se každému tomu trámečku, kdyždé té výměně hrozně moc brání. A to i tehdy, kdy její nositel zcela jasně vidí, že "parastavbička" je berlička, protézka, a jako s každou protézkou to není jako s vlastní končetinou.
Když už nám začne růst část té nové končetiny, zaleknem se-ježiš marjá, co si počnu se zdravou rukou (nohou)???
Přitom je tak zjevné, jak dětinské je tohle lpění na tom brlení...smutný pohled i pro ostatní, když se naše dušička nechce hnout z místa.

Učili nás v dětství hlubokého komunismu, že se věci dají "vytřískat".
Převychovat. Změnit násilím.
Dost blbý vklad do života...ale všichni jsme jen oběti obětí.
Odpustit rodičům a učitelům jde ale přece jaksi lehčeji, než sobě.
Čertví proč.

Osobně si, děvčata, myslím, že je to hlavně o tom, zda pustím rozum a začnu poslouchat srdce.
Pokud svou stavbu držím rozumem, může mně ona sama, až se bude sypat k zemi, i zabít.
Pokud ho pustím, pustím pak i své emoce, city, své představy o sobě samé jak bych to MĚLA navenek ukazovat, tak se to časem poskládá přesně tak, jak má i bez "podpůrných trámů ve vlastním oku" :jojo:

Ametyst, já mám jinou zkušenost - moje psýcha se bránila vlastně vždycky jen právem, právě zřejmě kvůli neodbornému vyndavání pomocných konstrukcí - kdykoliv jsem to vzala za správnej konec, bylo dobře.

Pan, je to možný, tohle já nejsem s to posoudit :) ani vlastně nevím, jestli postupuju směrem k srdci, bo jak - mně stačí, že se cejtím líp, i když to jde pomalu. Zase na druhou stranu ale důkladně....

Pandorraa napsal(a):

Osobně si, děvčata, myslím, že je to hlavně o tom, zda pustím rozum a začnu poslouchat srdce.
:

To jsou hrozně krásné řeči, a je mi jasné, že je to pravda.
Ale ještě mi nikdo mevysvětlil, jak se ten velitel přepíná. Prakticky.
jak sesadit z trůnu rozum a posadit tam srdce.
Obávám se, že je to jaksi v základním nastavení, které je možné změnit jen částečně.
Že do staré základní desky nenamontuješ nový typ procesoru. Musíme pracovat s tím, co je , od výrobce.
Anebo dát novou základní desku...ale to už je pak nový počítač. Prostě mám dojem, že v této inkarnaci s tímto nastavením...máme jen omezené možnosti změny.

lupina montana napsal(a):

Ametyst, já mám jinou zkušenost - moje psýcha se bránila vlastně vždycky jen právem, právě zřejmě kvůli neodbornému vyndavání pomocných konstrukcí - kdykoliv jsem to vzala za správnej konec, bylo dobře.

Aha, tak to je fajn, že ten pocit šel ruku v ruce s tou "dobrou" změnou.
Já mám pocit (to je řeč srdce, ne?), že jsem to měla vždy skoro naopak.
Když se dělo "neodborné vyndávání" dušička byla zticha a mnula si ruce. Snad proto, že jí nehrozila žádná změna, a tedy hrozba nepohodlí (bo změna bolí, že jo).
Když teď se děje odbornější vyndávání, tak to ale fakt, člověče, bolí. tak bodejť by se nebránila.:lol:
Dyť já jí vlastně rozumím, děvčici...

Ale tak to jo, že bolí, o tom žádná :par: ona se chuděra nějak překroutí, když teda je nunost, přizpůsobí.....jako když já teď nešlapala dva měsíce na nohu, tak mi zatuhla jaksi v jedný poloze. No tak hádám, že rozhýbávání bude taky bolet. Jen já mám možná vrozenej smysl pro to, rozeznat "dobrou" bolest od "špatný", to bude tak všechno.
Tak ji trošku poňuchněj, zaslouží si :)

Jo, rozeznat dobrou bolest od špatný. Na tom cosi bude...

Ametyst - jde toho, sama sobě jsem živoucím důkazem. ALe hodně záleží na tom, kdy tu změnu chceš provést a kdo všechno je na tebe navázaný a počítat s případnými ztrátami. Někteří lidé už se změněnou Ametyst nebudou chtít pokračovat a s některými nebude Ametyst chtít pokračovat.

lupina montana napsal(a):

Tak ji trošku poňuchněj, zaslouží si :)

;)
Njn.
Dyť já ji mám ráda, prďolu malou, fialovou.
Napadlo mě, že na duchnách se tu kdysi docela dost psalo o vnitřním dítěti..či jak to na BB nazýváte. Asi projdu archiv. A nechám se trochu inspirovat tam, ať tu nedělám :offtopic:

lupina montana napsal(a):

Pan, je to možný, tohle já nejsem s to posoudit :) ani vlastně nevím, jestli postupuju směrem k srdci, bo jak - mně stačí, že se cejtím líp, i když to jde pomalu. Zase na druhou stranu ale důkladně....

To je naprosto hlavní: že se cítíš líp :jojo:

PavlaH napsal(a):

Ametyst - jde toho, sama sobě jsem živoucím důkazem. ALe hodně záleží na tom, kdy tu změnu chceš provést a kdo všechno je na tebe navázaný a počítat s případnými ztrátami. Někteří lidé už se změněnou Ametyst nebudou chtít pokračovat a s některými nebude Ametyst chtít pokračovat.

Ano, to máš pravdu, toto se mi opravdu v životě taky děje.
Když se změní jedno kolečko, ovlivní to celé soukolí.

No, na vlákně o Odpuštění mi připadá debata na téma vnitřní dítě naopak víc, než příhodná ;) A to nenazýváme tady, to je prosím ofiko psycho názvosloví - dítě/dospělý/rodič jako svatá trojice psýchy.

Ametyst napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Osobně si, děvčata, myslím, že je to hlavně o tom, zda pustím rozum a začnu poslouchat srdce.
:

To jsou hrozně krásné řeči, a je mi jasné, že je to pravda.
Ale ještě mi nikdo mevysvětlil, jak se ten velitel přepíná. Prakticky.
jak sesadit z trůnu rozum a posadit tam srdce.
Obávám se, že je to jaksi v základním nastavení, které je možné změnit jen částečně.
Že do staré základní desky nenamontuješ nový typ procesoru. Musíme pracovat s tím, co je , od výrobce.
Anebo dát novou základní desku...ale to už je pak nový počítač. Prostě mám dojem, že v této inkarnaci s tímto nastavením...máme jen omezené možnosti změny.

Ametyst, to se nevysvětluje. To, když už jsi na to připravená, tě do toho prostě hodí po hlavě.
Nejlepší je prožitková skupinová práce.
A povídání o "základním nastavení" jsou kecy v kleci, výmluva a programování se do negativity, uhýbání před problémem - prostě jak to vidíš, tak to je, jaké chceš, aby to bylo, takové to máš.

PavlaH napsal(a):

Ametyst - jde toho, sama sobě jsem živoucím důkazem. ALe hodně záleží na tom, kdy tu změnu chceš provést a kdo všechno je na tebe navázaný a počítat s případnými ztrátami. Někteří lidé už se změněnou Ametyst nebudou chtít pokračovat a s některými nebude Ametyst chtít pokračovat.

Ano, i o tom to je :jojo:

Ametyst napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Tak ji trošku poňuchněj, zaslouží si :)

;)
Njn.
Dyť já ji mám ráda, prďolu malou, fialovou.
Napadlo mě, že na duchnách se tu kdysi docela dost psalo o vnitřním dítěti..či jak to na BB nazýváte. Asi projdu archiv. A nechám se trochu inspirovat tam, ať tu nedělám :offtopic:

Poňuchňat své vnitřní dítě a poléčit jeho zranění, je podle mne základním předpokladem k tomu, abys si mohla odpustit.

lupina montana napsal(a):

No, na vlákně o Odpuštění mi připadá debata na téma vnitřní dítě naopak víc, než příhodná ;) A to nenazýváme tady, to je prosím ofiko psycho názvosloví - dítě/dospělý/rodič jako svatá trojice psýchy.

Jo, ale jen v některých systémech (třeba  Berne a jeho Transakční analýza).

Freud by trval třeba ale na názvech ID, Ego, Superego, to je tatáž trojice.
Nebo podvědomí -   nevědomí - vědomí - nadvědomí.... aj.

Vnitřní dítě, nebo dítě v nás, já se s tím setkala v rodinných konstelacích, to je taky zcela jiný přístup.
Ale furt je to o tom jednom.

Víš, jak jsi psala-poňuhněj ji, zaslouží si..
Hned mě napadlo-a čímpak si to asi zaslouží...ale ona si to ani zasloužit nemusí. Nemusí nic dělat. stačí když prostě je.
Můžu ji mít ráda, i když dělá vylomeniny.
Svboje děcka taky mám ráda, přestože někdy "zlobí".

Pandorraa napsal(a):

Poňuchňat své vnitřní dítě a poléčit jeho zranění, je podle mne základním předpokladem k tomu, abys si mohla odpustit.

V prvních reakcích na tento druh příspěvků...

(v tomto případě to je:
"Jaké zranění? Dyť jí nic není. Jen furt řve  nic jí není recht...")

...si vždy uvědomím, že mám vždy to své "ale" v pohotovosti.
Aspoň že ho už dokážu rozeznat, identifikovat, a odkázat do patřičných míst.;)
Aspoň že už vím, že to vůbec dělám, uf.

Chuděrka malinká :grater::par: Nojo - já jí dělala to samý...... Ježiš, to člověk může bejt kráva, co? :co:
Znova jsem si vzpomněla, jak se tuhle vnučénka rozplakala - důvod, jako u tříletýho dítěte, njn. Jenže já ji houpala a nechala plakat, co to šlo a když už jí to úplně nešlo, tak jsem se zeptala, jestli tam má ještě nějaký smutno a slzičky, ať to radši vypustí - protože jsem  si vzpomněla jaký to je, když dítěti zakazujou plakat :dumbom:

lupina montana napsal(a):

Chuděrka malinká :grater::par: Nojo - já jí dělala to samý...... Ježiš, to člověk může bejt kráva, co? :co:
Znova jsem si vzpomněla, jak se tuhle vnučénka rozplakala - důvod, jako u tříletýho dítěte, njn. Jenže já ji houpala a nechala plakat, co to šlo a když už jí to úplně nešlo, tak jsem se zeptala, jestli tam má ještě nějaký smutno a slzičky, ať to radši vypustí - protože jsem  si vzpomněla jaký to je, když dítěti zakazujou plakat :dumbom:

Lupíno, tohle je úžasný, že si to PAMATUJEŠ, jaký to bylo a DOKÁŽEŠ TO DĚLAT JINAK.
Opravdový nástroj změny, konec přenášení stejných chyb, konec zbytečným obětem, které by to předávaly dalším generacím.

...když dítěti zakazujou plakat...¨
To je přece strašné.
Jasně, že dítě může vydírat, nebo se vztekat a řvát, a ječením zbuzovat v dospělých šílenství a ohluchnutí...ale opravdu plakat, to by mělo. Vždyť je to jediný nástroj, co takové dítě má k tomu, aby si ulevilo.
Taky bych zase měla plakat, ale napadá mě něco, co tu nechci psát, chtěla bych se tě zeptat, můžzu přes SZ?

Jinak ta poznámka, že člověk může bejt kráva...to je krásný.
Já jsem Býk, vlastně kráiva tedy.
Hele, ale kráva je krásný zvíře, víš to? Vlastně nevím o žádném zvířeti, které by mělo takové oči, jak kráva.

Nechce se mi opravovat tolik překlepů a chyb. Nic jsem nepila, ani prášky neberu, to mám jen tak citlivou klávesničku a místo prstů asi hrábě, fakt. :/

Ametyst napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Poňuchňat své vnitřní dítě a poléčit jeho zranění, je podle mne základním předpokladem k tomu, abys si mohla odpustit.

V prvních reakcích na tento druh příspěvků...

(v tomto případě to je:
"Jaké zranění? Dyť jí nic není. Jen furt řve  nic jí není recht...")

To znám.
Ale i tohle může pocházet z velký lásky :jojo:
Každý dělá jen to, co umí.

Jasně, že můžeš :co::)
No víš co - já jsem se zařekla, když se mi narodila první dcera, že nebudu dělat chyby jako máma - a taky že ne, jen to má háček - jednak člověk naseká svoje, ale co už, žejo...ale druhak je ten problém, že se s mámou musíš vypořádat na plný gule, bez úlevy, která by patrně nastala, kdyby se část chyb přenesla.
Ale tak jsem se rozhodla a dneska si myslím, že dobře :) Což v praxi ovšem znamená, že s mámou mám ještě pořád nějaký účty, i když zbytkový.
A jo - já mám vlčí paměť - nadosmrti si pamatuju, co  zle, ale taky, co  dobře. :)

Ametyst napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Osobně si, děvčata, myslím, že je to hlavně o tom, zda pustím rozum a začnu poslouchat srdce.
:

To jsou hrozně krásné řeči, a je mi jasné, že je to pravda.
Ale ještě mi nikdo mevysvětlil, jak se ten velitel přepíná. Prakticky.
jak sesadit z trůnu rozum a posadit tam srdce.
Obávám se, že je to jaksi v základním nastavení, které je možné změnit jen částečně.
Že do staré základní desky nenamontuješ nový typ procesoru. Musíme pracovat s tím, co je , od výrobce.
Anebo dát novou základní desku...ale to už je pak nový počítač. Prostě mám dojem, že v této inkarnaci s tímto nastavením...máme jen omezené možnosti změny.

City a srdce máme všetci defaultné, rozum je - u niektorých - implantovaný. Na default sa dá prepnúť vždy, len je to, pravda, skok do neistoty. Kto sa zubami-nechtami drží rozumu, ani poriadne nevie, AKÉ city a emócie a srdce a dušu má...

lupina montana napsal(a):

Jasně, že můžeš :co::)
No víš co - já jsem se zařekla, když se mi narodila první dcera, že nebudu dělat chyby jako máma - a taky že ne

No...lupiš, nevím, jak tohle vidí tvá dcera :lol:;)

To moc nevím, ona dost strádá mejma "rozborama" a tedy se mnou neřeší - ale nikdy jsem  od nikoho neslyšela, že bych něco dělala jako máma - krom toho, že tak držím údajně cigaretu, což přežiju ve zdraví :cool:
Až jsem si říkala, jestli jsem to nepřehnala - ale to už nenapravím.
Ono je to vlastně děsně smutný - na mámu vlastně s láskou vzpomíná jen jedna sestřenka, její neteř.....je to v pérdeli, milostivá paní :grater: No, a to mi došlo teprva teď, jak jsem přemítala nad tvou otázkou :rolleyes:

Selima napsal(a):

. Kto sa zubami-nechtami drží rozumu, ani poriadne nevie, AKÉ city a emócie a srdce a dušu má...

No, já myslím, že o sobě dává zcela zřetelně znát, ta dušička, a emoce. Vlastně řve tak, že ji nejde přeslechnout, když už to jinak nejde.
Duši si představuji jako ženský princip, rozum jako mužský princip.
A ikdyž navenek jakoby vládne patriarchát, tak my ženy máme přece své metody, jak uplatnit svá přání a potřeby.
Rozum bude hlavou, a duše bude ovládat pomocí krku, jak se ta hlava bude otáčet.
To mě jen tak teď napadlo.

Co tím chci říct-že ikdyž mám třeba v nastavení nahoře rozum, neznamená to, že duše by měla menší vliv, jen proto, že na první pohled neřídí. Totiž kdoví jak to je, to my nevíme.

lupina montana napsal(a):

Ono je to vlastně děsně smutný - na mámu vlastně s láskou vzpomíná jen jedna sestřenka, její neteř.....je to v pérdeli, milostivá paní :grater: No, a to mi došlo teprva teď, jak jsem přemítala nad tvou otázkou :rolleyes:

Ale vždyť ty vlastně taky, Lupišku, pokud ona dělala, co nejlepšího uměla a tys jí odpustila, není mezi vámi žádný "dluh".

lupina montana napsal(a):

To moc nevím, ona dost strádá mejma "rozborama" a tedy se mnou neřeší - ale nikdy jsem  od nikoho neslyšela, že bych něco dělala jako máma

To já taky ne, v očích mých drahoušků je to pohádková babička :lol::lol::lol::lol:
A to je nakonec moc dobře :jojo::jojo::jojo:

S maminkama je to těžké. I já jsem s tou svou nyní  naprosto milovanou mamkou bojovala. A to tak, že hodně, sháněla jsem si  jiné bydlení, říkala jsem si, že nikdy se nebudu ke svým dětem chovat tak, jak ona. Tedy v určitých věcech, jelikož jinak nás naši myslím vychovali dobře.
Snažila jsem se tedy syna vychovat opravdu podle svého a stala se naprosto nečekanýá věc. Když jsme se jednou s mamkou bavily o mém synovi a já jí vysvětlovala svůj postoj k určité věci, tak mi mamka řekla, že mě docela obdivuje, že ona toto nikdy nedokázala a že mám pravdu a dělám to asi dobře ,tak po očku se na mě koukla a najednou bylo všechno zlé pryč. Já pochopila, že mamka konala tenkrát v dobré vůli a teď, když je jí skoro 80, tak dokonce dokázala přiznat svoji chybu.
Mám prostě štěstí.

to máš. mojí mámě taky táhne na 80, ale nikdy nepřizná, že by někdy v něčem udělala chybu, neměla pravdu. naopak mi přijde, že celej život blbě nese, že jsem jiná, než je ona.

PPavlaa napsal(a):

to máš. mojí mámě taky táhne na 80, ale nikdy nepřizná, že by někdy v něčem udělala chybu, neměla pravdu. naopak mi přijde, že celej život blbě nese, že jsem jiná, než je ona.

Já vím a je to moc fajn, takové osvobozující. Také bych Ti to přála.
Možná je to i tím, že už jsem s ní dávno přestala bojovat, dříve jsem byla v opozici už ze zásady, právě proto, že ona musela mít vždy pravdu. Přestala jsem se s ní postupně hádat, když tu pravdu doopravdy měla, tak jsem se k ní přidala, když ne, nehádala jsem se, ani nijak neobhajovala, jen jsem prostě řekla, že to vidím jinak. A vyústilo to v ten krásný okamžik.
(Také jsem si dokázala přiznat, že v něčem jsem stejná jako ona a na něco máme podobný náhled.)

PPavlaa napsal(a):

to máš. mojí mámě taky táhne na 80, ale nikdy nepřizná, že by někdy v něčem udělala chybu, neměla pravdu. naopak mi přijde, že celej život blbě nese, že jsem jiná, než je ona.

a ještě k tomu neposloucháš (neřídíš se jimi) dobře míněné rady, co?:D

Já si myslím, že spousta vzorců se vesele dál předává z matky na dcery a ačkoliv si myslíme, že jsme úplně jiné než naše matky (možná v záchvatu dobré vůle připustíme, že něco malinko, ale jen fakt malinko máme stejné), tak zas tak úplně jiné nejsme. Nebo jsme, ale až po tom, co si vesele připustíme, že stejné jsme a zatočíme s tím. Jenže v okamžiku, kdy s tím zatočíme už nás to přestane dráždit i na našich matkách. Vlastně v tom vidím takový obecný princip, to, s čím se uvnitř sebe vypořádáme už nás netočí na jiných. :cool:. Nedávno mě pobavil můj manžel, když jsem se ho ptala: zlato, že nejsem stejná jako moje matka. Odvětil, neeee, jenom trošičku :lol:. Jinak bych s tebou nebyl :cool:. No a ta trošička mě u mamky občas vytočí do vrtule...... :cool:

dnes som čítal niečo k téme...

http://probuzeni.blogspot.com/2012/05/o … lasky.html

Marku, děkuji za odkaz.
Zajímavé čtení. Myslím, že záleží na tom, co nazýváme odpuštěním. Pokud akt násilí vůči sobě, to není skutečné odpuštění. Ale pokud to druhé, pochopení a následně vědomí, že není co odpouštět, to je skutečné odpuštění.

Marek_ napsal(a):

dnes som čítal niečo k téme...

http://probuzeni.blogspot.com/2012/05/o … lasky.html

S tím nesouhlasím.
Autor celou problematiku uchopil právě jen ROZUMEM, potřebuje pochopit, aby mohl "odpustit"...hm, to moc nefunguje.
Nakonec mohu rozumem klidně chápat například matku, která měla sama moc těžké dětství, tak mi to taky "osladila" - vlastně jen předala, ale co je malému dítěti ve mně po tom? Mé vnitřní dítě tohle nechápe a je mu to ukradené, protože má v sobě silné negativní emoce, které dospělý člověk skrývá a překrývá právě oním rozumovým pochopením. Příběhů o sporech s rodiči, hlavně s matkou jsou tu přece desítky. Většina těch, kteří to píší, odmítají nejen pochopit, ale hlavně procítit, milovat, odpustit... došli by totiž k tomu, že vlastně nemají co odpouštět a to se jim pochopitelně nelíbí, jejich vnitřnímu dítěti se to nelíbí, protože ono trucuje :jojo:

Rozumem nelze odpouštět, rozumem lze jen pochopit.
Jenže to, že druhého chápu, to ještě nestačí k tomu, abych dovedla přirozeně odpustit.
Autor článku vůbec neví, o čem mluví.
Dostat ono pochopení - rozumové uchopení událostí - z hlavy do srdce, to bývá ještě dlouhá cesta.
Odpuštění je cesta lásky a markantně se to vždy projeví, dostane-li se člověk do emocí.
Dost čsto slyším od lidí onu větu: A proč právě já to máím všechno chápat, proč to jednou taky nemůže pochopit on/ona?

Ještě dodám: představit si svého rodiče jako malé dítě, které je samo bezradné a potřebuje pomoci, to je obracení celé rodové pyramidy a je za tím hodně velká pýcha...... to podle mého názoru s láskyplným pochopením nemá nic společného.

Tak to já zase docela chápu - mám taky potřebu věci pochopit a tím pádem jaksi přemalovat obraz, který nosím v duši - respektive ta temná a děsivá místa. Daleko líp se mi odpouští s pochopením, než tak nějak bez něj :) Bez souvislostí a zařazení věcí právě do těch souvislostí se mi moc nedaří. Ale to se všechno týká mně, samozřejmě - mých souvislostí a pochopení toho, co a proč se dělo a děje mně.

lupina montana napsal(a):

Tak to já zase docela chápu - mám taky potřebu věci pochopit a tím pádem jaksi přemalovat obraz, který nosím v duši - respektive ta temná a děsivá místa. Daleko líp se mi odpouští s pochopením, než tak nějak bez něj :) Bez souvislostí a zařazení věcí právě do těch souvislostí se mi moc nedaří. Ale to se všechno týká mně, samozřejmě - mých souvislostí a pochopení toho, co a proč se dělo a děje mně.

Myslím, že takto je ten článek myšlen a takto to funguje. Teda mně určitě stejně, jako tobě, lupi. Možná jen Pan používá jiná slova, ale má na mysli totéž. To není "pochopit rozumem". To je spíš asi procítit, a to už rozum není.

Taky jsem nedokázala srdcem své mamince odpustit, dokud jsem nepochopila, že dělala vše nejlépe, jak uměla a pokud já si nesu z dětství pocity ublížení, tak ona to se mnou prostě jinak neuměla a já jsem si z toho vzala ublížení a ona mi přitom neubližovala. A pak mi došlo, že není co odpouštět. Protože vše, co jsem si prožila, bylo pro mě k dobrému, abych svou lekci zvládla. A to mi nedošlo do rozumu, ale do srdce, tak to doopravdy cítím. Jak píše autor článku, pak už jsem nedělala vůči sobě žádný násilný akt odpuštění proto, že odpouštět se musí, má a blábláblá... Ale prostě to tak zcela přirozeně a bez násilí v sobě cítím. A svou maminku miluji.

Je zajímavé, jak si jeden článek různí lidé s různými životními zkušenostmi a náhledy a vnímáním... můžou vysvětlit různě.

Já s článkem, na který dal odkaz Marek, taky moc nesouhlasím, v podstatě to Pan řekla za mě. Jsem ráda, když pochopím, ale musím říct, že u mně je pochopení věcí ratia, a často se mi to prostě nepodaří. Takže musela-li bych opravdu pochopit, dost by mě to omezilo. Asi mi stačí, že jsme každý jiný a nejdu v cizích botech. V podstatě beru pochopení jako samostatný dar. Taky mám (ale je mi jasné, že je to prostě moje a nakonec to s tímhle nesouvisí, respektive souviset nemusí) problém si říct, že to někdo dělal nejlíp, jak v té chvíli uměl. Možná je to proto, že jsem místy flink a vím, že ne vždy dělám něco nejlíp, jak jsem sto a nejsem schopna akceptovat, že mé flinkovství může znamenat, že prostě líp nejsem sto. Takže vynechávám nejlíp. Spíš si říkám, že to jinak neuměl/a, nebo že mu/jí to tak vyhovovalo.
Asi si potřebuju namalovat čistě svoje. Dejme tomu stejnými barevnými valéry na stejné plátno, ale svoje ...... a nebo nechat to být tak, jak je, s tím, že domů zavěsím jen, když se to bude hodit.

Mě tam zaujalo toto:

"Přemýšlím o odpuštění uvědomuji si, že skutečné, pravdivé odpuštění neexistuje. Uvědomuji si, že odpuštění jako takové je blahosklonné, prázdné a nepravdivé gesto. Vnímám jej jako násilný, potlačující a pokrytecký akt, vůči nám samotným..."

Takhle vnímám spíš omluvy ... ty připadají spíše jako akt, kdy "viník" ulevuje svému svědomí, protože svou "chybu" už nemůže vzít zpět ... osobně si v takové situaci připadám trapně, ať už jsem v pozici "viníka" nebo v pozici "poškozeného" a myslím, že to pochopení má význam právě zde. Ale u odpuštění už ne. Tam je to o tom, že tu situaci "pustím z hlavy" a přestanu se jí jednou pro vždy zabývat, páč co se stalo, stalo se, odestát to nejde, zato život jde dál ... a tak :) ...

Hlavně mě už dlouho nenapadá, co bych komu měla odpustit, tak spoustě věcí na tomto vlákně moc nerozumím ... :)

majkafa napsal(a):

Myslím, že takto je ten článek myšlen a takto to funguje. Teda mně určitě stejně, jako tobě, lupi. Možná jen Pan používá jiná slova, ale má na mysli totéž. To není "pochopit rozumem". To je spíš asi procítit, a to už rozum není.

Nemyslím, majko, že ten článek je takto myšlen, protože nese název: Odpuštění není akt lásky.
Píše se tam, že je to akt pochopení, tedy je to akt rozumu. Když si to tak zase čtu, myslím, že sám autior v tom má guláš.

Faktem je, že mnozí, patřím mezi ně, musejí nejdřív poCHOPIT, aby věc mohli uCHOPIT.
Jenže to je jen část, ta menší část celé cesty.
I ty sama to píšeš: PROCÍTIT. A naciťovat, prociťovat, soucítit..to můžeš jen srdcem.

Když se vrátím k uvedenému příkladu:
-rodiče si představím jako dítě, které si samo něčím prošlo a to předalo = rozum
- rodiče si představím jako bezradné dítě, kterému je třeba pomoci = ego
- rodiče si představím jako malé bezradné dítě a vcítím se do něj, procítím si to, co on a pocítím
  k němu bez ohledu na cokoliv lásku, miluji ho nejen jako dítě i jako dospělého, který dělá chyby
  stejně jako já. Dělat chyby je lidské a s láskou k druhému to nesouvisí, protože ta si podmínky
  neklade, ta prostě je = láska

A podle mně tohle je jediná cesta - cesta a akt lásky. Protože až ve chvíli, kdy miluju, skutečně miluju, nepotřebuji vlastnit a nekladu si podmínky, pak mohu odpouštět, pak nejen pochopím, ale i cítím, že není co a komu odpouštět.
A také jsem přesvědčená, že tohle je podstatná součást zde tolik diskutovaného osvícení :jojo:

Míša Kulička napsal(a):

Mě tam zaujalo toto:

"Přemýšlím o odpuštění uvědomuji si, že skutečné, pravdivé odpuštění neexistuje. Uvědomuji si, že odpuštění jako takové je blahosklonné, prázdné a nepravdivé gesto. Vnímám jej jako násilný, potlačující a pokrytecký akt, vůči nám samotným..."

Ano, tohle mě praštilo do očí taky.
Hodně to o autorovi pro mne vypovídá..... je jasné, že tenhle člověk je hodně ovládán svou hlavou.
Prostě hlavoun jako víno :jojo: Abych JÁ to nepoznla :lol::lol::lol::lol:
Taky jsem tam byla a byla to pro mne tvrdá škola, následky si nesu dodnes a dobře mi tak, nakonec nic není zadarmo a mohlo to pro mne dopadnout ještě mnohem hůř :) Na druhou stranu jsem díky tomu všemu dnes zase úúúžasná, tak to dopadlo vlastně :supr:

Mě to taky praštilo do očí, ale když jsem četla dál, pochopila jsem, jak to bylo myšleno. Jinak, než mě napoprvé praštilo. Aspoň tak to vidím já.

Jakmile si toto uvědomíš a pochopíš, potřeba odpouštět přestane existovat. Není co. Najednou je ta tíha pryč. Náhle dokážeš na osoby ve svém okolí nahlížet láskyplně a s pochopením. Najednou dokážeš číst mezi řádky a veškeré výčitky ti v hlavě zní jako volání o pomoc. Čím drsnější projev vůči tobě, tím krutější příběh za ním dokážeš vidět.

Nesuď člověka podle rozmáchlosti gest a hlasitosti projevu. Představ si vždy příběh za tím ukrytý a tvůj vlastní život bude zase o něco šťastnější.



________________________

Tohle je pro mě laskavé a moudré.
Pan, i ty říkáš, že vlastně není co odpouštět.
Dle mého názoru autor článku říká přesně to, co ty. Jen to tak hezky neumí. Celá já. :D

Míša Kulička napsal(a):

Takhle vnímám spíš omluvy ... ty připadají spíše jako akt, kdy "viník" ulevuje svému svědomí, protože svou "chybu" už nemůže vzít zpět ...

Já omluvu vnímám jako napravení v tom smyslu, že dávám najevo, že jsem něco neudělala schválně, jako zhůvěřilost, ale že to buď bylo nedorozumění, anebo že ubírám plyn, neb jsem něco přehnala....to je pro mně omluva.
Brambůrko, no vidíš, jak to máme pěkně podle sebe :lol: mně naopak připadá poměrně snadný uvěřit, že někdo něco dělal tak dobře, jak dokázal - někdy to naopak přeháním tímto směrem.
Ono je to ale vlastně totéž, jako že to líp neuměl/a, ne?

Mně teda nejspíš přišlo, že autor se trochu vzpíral nějakýmu "tlaku na odpuštění pro odpuštění". Protože samozřejmě jen rozumem odpustit nejde, to dá rozum :cool: Pochopila jsem to tak, že pokud po něm bylo žádáno odpuštění bez pochopení, že mu to opavdu mohlo přijít jako prázdný gesto, potažmo až pokrytecký - ale to je samozřejmě trochu moje :gloria: Ono se to po mně taky chtělo a nefungovalo to, proto to možná chápu.

Mně je taky snadné uvěřit, že děláme vždy vše nejlépe, jak v tu chvíli umíme.
Protože kdybychom to v tu chvíli uměli lépe - jinak (nebyli líní, flink, unavení,...), tak bychom to udělali.

Také mi přijde, že autor mluví o TLAKU na odpuštění pro odpuštění. A v tom má pravdu. Odpouštět nelze násilně. Odpustit lze jenom nitrem, srdcem. Ne rozumem. A o tom on v článku mluví.

majkafa napsal(a):

Čím drsnější projev vůči tobě, tím krutější příběh za ním dokážeš vidět.

Majko, tohle, co on v článku tvrdí,  vždy nemusí platit.
Tahle přímá úměra platí jen, když to chceš POCHOPIT.
Je to dost hrubé zjednodušení toho, co říkám já.

Takže stále platí: když dva dělají totéž, není to vždy totéž.
Na mne ten článek působí dost zmateně a úvodní tvrzení, že odpuštění není aktem lásky, mnohde protiřečí jeho obsahu.

JJ, Pan, souhlasím s tou zmateností a protiřečením si v článku.
Však už jsem to napsala, on to neumí tak hezky a srozumitelně, celý já. :D Taky to mívám takové kostrbaté a nedovedu napsat slovy to, co jsem přesně chtěla říct. :)

Další pohled na odpuštění:

"... Ženy jsou neustále žádány, aby odpustily pachatelům zneužívání. Ale pokud není zneužívání zastaveno a pachatel neuzná, že ublížil, nelituje toho a neodškodní svůj čin, jsou výzvy k předčasnému odpuštění formou obviňování oběti a zvyšují újmu... "
Dále viz Starhawk: Podmínky pro odpuštění

No a to je právě mylnej pohled na to, co to takový odpuštění je. To nemá nic společnýho s trestem a taky nemá mít.....odpuštění člověk udílí ne někomu, ale vlastně to dělá sám pro sebe, aby se danou věcí už nemusel zabývat, trápit.....když je zneužívajícím někdo blízký, někdo, ke komu mám citový vazby, tak tam třeba já potřebuju pochopení - ne nutně jeho, ale situace. Proč k tom docházelo. Čímž netvrdím, že to tak potřebuje každej.
Ženy jsou žádány.....no, musíme si to holt jako ženy přebrat a postavit se k tomu vlastním rozumem :lol: a přebrat si to po svým.
"Pachatele" přece nedonutíš, aby se kál, když to tak necítí - takže co jako s tím? To se budu do smrti zabejvat jak byl na mně škaredej? Abych mu předčasně třeba neodpustila? Ani mně nenapadne :cool: Jenže zatlačit to někam není dobrý řešení - lepší je odpustit, nebo hodit za hlavu (což mi připadá v konečným výsledku podobný - a podobně složitý.)

lupina montana napsal(a):

No a to je právě mylnej pohled na to, co to takový odpuštění je. To nemá nic společnýho s trestem a taky nemá mít.....odpuštění člověk udílí ne někomu, ale vlastně to dělá sám pro sebe, aby se danou věcí už nemusel zabývat, trápit.....když je zneužívajícím někdo blízký, někdo, ke komu mám citový vazby, tak tam třeba já potřebuju pochopení - ne nutně jeho, ale situace. Proč k tom docházelo. Čímž netvrdím, že to tak potřebuje každej.
Ženy jsou žádány.....no, musíme si to holt jako ženy přebrat a postavit se k tomu vlastním rozumem :lol: a přebrat si to po svým.
"Pachatele" přece nedonutíš, aby se kál, když to tak necítí - takže co jako s tím? To se budu do smrti zabejvat jak byl na mně škaredej? Abych mu předčasně třeba neodpustila? Ani mně nenapadne :cool: Jenže zatlačit to někam není dobrý řešení - lepší je odpustit, nebo hodit za hlavu (což mi připadá v konečným výsledku podobný - a podobně složitý.)

já to nevnímám jako podobné. Hodit za hlavu mi přijde jako nedořešené ( sám v sobě), neuzavřené.
když něco hodím za hlavu, tak se s tím nezabývám, ale pořád to tam je.
když odpustím , zavřu celou situaci , sama v sobě.

Aha - tak to já vnímám hození za hlavu jako že se tím už vůbec nepotřebuju zabývat. No to je jedno - hlavní je to nezabývání, ať to nazveme jak chceme, žejo.

Já to nabídla jako jiný pohled na odpuštění. Netvrdím, že správný ... mi nepřijde vhodné klást si pro odpuštění jakékoliv podmínky ... autorka mluví o takovém tom klišé: "musíte mu odpustit, abyste se s tím vyrovnala" ... to je přece blbost a situaci to spíš zhorší, to má pravdu ... ale postavit proti tomu podmínky pro odpuštění je stejná blbost ... dle mého názoru :vissla:

Podle mně je jen chyba ve formulaci - škodí tam to "musíte", zní to jako povel (bubu, neodpustíš ty ošklivá a budeš ošklivá) Kdyby řekla "odpustit mu je to nejlepší pro vás" asi by to hnedle znělo jinak.
Jaký podmínky? :co: Myslíš to pochopení? To já nestavím - to se staví samo :)

No ona tam mluví o podmínkách pro odpuštění, ale to by sis asi musela asi přečíst celý ten článek. Já ho sem nekopírovala celý, páč to na těch stránkách nemají rádi, tak jsem vložila jen odkaz.

No to jsem jelen - a jak to poznaj, že kopíruješ? :co:
Aha, ono se to vlastně celý jmenuje podmínky odpuštění, což já jsem ale pochopila jako vzniklý podmínky - ne jako že je někdo klade. Je pravda, že mně přišla neuskutečnitelná už ta v tom úryvku - kdyby totiž člověk opravdu čekal na omluvu, natož na pokání, tak by se k tomu nikdy nedostal - proto se taky jeví odpuštění jako záležitost jednostranná, záležitost vlastního rozhodnutí, nezávislého od vnějších okolností. Většina škodičů je přece z hloubi duše přesvědčena, že "musela" škodit, případně, že škodila zaslouženě a podobně.
Ona už omluva je podle mně dost sofistikovaný výkon.

Tak jsem ji přečetla a fakt s ní nemůžu souhlasit - to bychom se za těchto podmínek k žádnýmu odpuštění nikdy nedostali.
Tedy, nemluvím samozřejmě o spravedlivém potrestání, jako když třeba suspendovali toho komentátora, páč se prostě choval jako blb......podle mně se ale stejně on sám cítil ukřivděnej, takže ten trest měl jedinej účinek, že uchránil posluchačstvo před jeho blbstvím.....rozhodně nejspíš nepřispěl k tomu, že by on sám to blbství nahlédl.

Já musím vždy počkat, než mi jde odpustit.

Přemýšlím si nad situací, abych ji pochopila, převracím si to sem-tam, i co jsem udělala ne-správně já. A pak časem zjistím, že už jsem odpustila.

Zatím se mi nedaří - už hodně let - odpustit mému BM, že se nezajímá o naše děti. Naposledy mě tento stav rozčílil včera, když děti potřebují pomoct při stěhování, syn se stěhoval od kamaráda do svého bytu, dcerka s rodinou z jedné strany Prahy na druhou, dnes jsme stěhovali nábytek a ten pacholek by tady měl být. Potřebují ho.
Ale možná si to myslím jenom já a děti už se s tím vyrovnaly. Bylo pro mě dnes moc hezké, že nám pomáhal můj milý. Můj syn k sobě občas potřebuje takového tátu, se kterým by si povyprávěl, který by mu poradil...
Dnes bylo pro mě moc hezké, jak si ti dva sedli, i když se viděli poprvé, udělali spolu kus práce, spolu se smáli,  a pak jsme seděli v obýváku  a povídali si a smáli se a bylo to takové - jako bychom k sobě patřili.
Že bych už mému BM dokázala odpustit?
Jen přemýšlím, jestli to není nefér k mému milému, že BM odpustím nezájem o děti až když on scházejícího tátu svým způsobem u dětí zastoupí. Ale cítím, že můj milý by možná byl víc kamarád a méně ten autoritativní otec, jakým je můj BM...
Budu si nad tím přemýšlet a převracet si to sem-tam. :)

Potřebovala jsem si to, co se mi zatím nedaří odpustit, napsat a popřevracet černé na bílém. :)

..odpuštění člověk udílí ne někomu, ale vlastně to dělá sám pro sebe, aby se danou věcí už nemusel zabývat, trápit...
S tímto, co napsala Lupi, naprosto souhlasím .
Ne každý je schopný uznat svoji chybu - možná nechce, ale možná taky nemůže v domnění, že jeho chování je naprosto správné. Je tedy na mě samotné, abych se s danou situací sama srovnala. Když vezmu konkrétní případ mého manželství, tak to byl radikální řez z posledních sil, velká lítost, úleva. Ale necítila jsem nenávist ani zlobu.  Proto pořád přemýšlím, jestli mohu já konkrétně mluvit o odpuštění, asi by se hodil jiný termín.

Judyna napsal(a):

..odpuštění člověk udílí ne někomu, ale vlastně to dělá sám pro sebe, aby se danou věcí už nemusel zabývat, trápit...
S tímto, co napsala Lupi, naprosto souhlasím .
Ne každý je schopný uznat svoji chybu - možná nechce, ale možná taky nemůže v domnění, že jeho chování je naprosto správné. Je tedy na mě samotné, abych se s danou situací sama srovnala. Když vezmu konkrétní případ mého manželství, tak to byl radikální řez z posledních sil, velká lítost, úleva. Ale necítila jsem nenávist ani zlobu.  Proto pořád přemýšlím, jestli mohu já konkrétně mluvit o odpuštění, asi by se hodil jiný termín.

Ne každý je schopný uznat svoji chybu - možná nechce, ale možná taky nemůže v domnění, že jeho chování je naprosto správné.
To je přesné. proto Bože odpust mu či jí, že mi ublížil-a, není si toho vědom-a. .... K odpouštění může dojít jen ten, kdo překonal sám sebe.:hjarta:

Mandragora napsal(a):

Judyna napsal(a):

..odpuštění člověk udílí ne někomu, ale vlastně to dělá sám pro sebe, aby se danou věcí už nemusel zabývat, trápit...
S tímto, co napsala Lupi, naprosto souhlasím .
Ne každý je schopný uznat svoji chybu - možná nechce, ale možná taky nemůže v domnění, že jeho chování je naprosto správné. Je tedy na mě samotné, abych se s danou situací sama srovnala. Když vezmu konkrétní případ mého manželství, tak to byl radikální řez z posledních sil, velká lítost, úleva. Ale necítila jsem nenávist ani zlobu.  Proto pořád přemýšlím, jestli mohu já konkrétně mluvit o odpuštění, asi by se hodil jiný termín.

Ne každý je schopný uznat svoji chybu - možná nechce, ale možná taky nemůže v domnění, že jeho chování je naprosto správné.
To je přesné. proto Bože odpust mu či jí, že mi ublížil-a, není si toho vědom-a. .... K odpouštění může dojít jen ten, kdo překonal sám sebe.:hjarta:

s tím úplně nesouhlasím. Jedna " nepěkná" věc mi stala v 11letech. Druhý "aktér" byl dospělý příbuzný. Stále si myslím , že mé chování " to" nezpůsobilo , že jsem chybu neudělala.

Agewo, tady jde o schopnosti člověka, který ubližuje - jestli si dokáže(chce) nebo nedokáže(nechce) přiznat chybu. To sis špatně vyložila. V případě, o kterém Ty píšeš, jsi rozhodně žádnou chybu udělat nemohla, tys nebyla ten, co ubližuje, ublíženo bylo Tobě a moc!

Judyna napsal(a):

Agewo, tady jde o schopnosti člověka, který ubližuje - jestli si dokáže(chce) nebo nedokáže(nechce) přiznat chybu. To sis špatně vyložila. V případě, o kterém Ty píšeš, jsi rozhodně žádnou chybu udělat nemohla, tys nebyla ten, co ubližuje, ublíženo bylo Tobě a moc!

tak jsem to možná špatně pochopila.
Ale rozhodně ke svému odpuštění nepotřebuji , aby dotyčný přiznal chybu. ( asi bych i načekala). Nejdéle mi trvalo si přiznat , že k tomu došlo a že jsem nenašla možnost , jak se bránit. přiznat si, že mi to velmi ublížilo a že mě to ovlivnilo. připustit, že se můžou takové věci stát, aniž bych na to byla připravené. Odpustit hlavně sobě a pak teprve tomu druhému.

Agewo, tohle já si ani nedokážu představit, čím sis musela projít a jak se s takovou situací srovnat. Není, co by sis měla odpouštět, tys byla oběť. Jedenáctiletý človíček nemůže být připravený na takovou situaci a ještě od příbuzného. Jestli ses s tím dokázala srovnat, klobouk dolů. (Záměrně píšu "srovnat", jelikož toto se snad ani odpustit nedá.

Mandragora napsal(a):

Judyna napsal(a):

..odpuštění člověk udílí ne někomu, ale vlastně to dělá sám pro sebe, aby se danou věcí už nemusel zabývat, trápit...
S tímto, co napsala Lupi, naprosto souhlasím .
Ne každý je schopný uznat svoji chybu - možná nechce, ale možná taky nemůže v domnění, že jeho chování je naprosto správné. Je tedy na mě samotné, abych se s danou situací sama srovnala. Když vezmu konkrétní případ mého manželství, tak to byl radikální řez z posledních sil, velká lítost, úleva. Ale necítila jsem nenávist ani zlobu.  Proto pořád přemýšlím, jestli mohu já konkrétně mluvit o odpuštění, asi by se hodil jiný termín.

Ne každý je schopný uznat svoji chybu - možná nechce, ale možná taky nemůže v domnění, že jeho chování je naprosto správné.
To je přesné. proto Bože odpust mu či jí, že mi ublížil-a, není si toho vědom-a. .... K odpouštění může dojít jen ten, kdo překonal sám sebe.:hjarta:

Mandragoro, víš, já jsem nevěřící, já na to šla sama.

Judyna napsal(a):

Agewo, tohle já si ani nedokážu představit, čím sis musela projít a jak se s takovou situací srovnat. Není, co by sis měla odpouštět, tys byla oběť. Jedenáctiletý človíček nemůže být připravený na takovou situaci a ještě od příbuzného. Jestli ses s tím dokázala srovnat, klobouk dolů. (Záměrně píšu "srovnat", jelikož toto se snad ani odpustit nedá.

dokázala, ale trvalo to deset let a několik různých terapií.

agewa napsal(a):

Judyna napsal(a):

Agewo, tohle já si ani nedokážu představit, čím sis musela projít a jak se s takovou situací srovnat. Není, co by sis měla odpouštět, tys byla oběť. Jedenáctiletý človíček nemůže být připravený na takovou situaci a ještě od příbuzného. Jestli ses s tím dokázala srovnat, klobouk dolů. (Záměrně píšu "srovnat", jelikož toto se snad ani odpustit nedá.

dokázala, ale trvalo to deset let a několik různých terapií.

a začala jsem s tím až po dvaceti letech.

Judy:

Mandragoro, víš, já jsem nevěřící, já na to šla sama.

Tedy, vynech slovo Bože a použij  slovo prozřetolnost, skutečnost, ....., stále se jedná o to  samé. :godlike: Slovo Bůh, je jako slovo pravda, láska, vesmír, Já, Ty...:)

Hm... odpuštění. Posl. dobou to vidím tak, že nejdřív musí přijít PŘIJETÍ - tj. vzít, že se stalo, co se stalo, a zpracovat si emoce, abychom to přijali jako věc, která prostě byla.
Odpuštění pak přijde "samo". Resp. pak už vlastně nemám co odpouštět...

Dokud se cítím jako oběť, těžko můžu odpustit :-)

Mandragora napsal(a):

Judy:

Mandragoro, víš, já jsem nevěřící, já na to šla sama.

Tedy, vynech slovo Bože a použij  slovo prozřetolnost, skutečnost, ....., stále se jedná o to  samé. :godlike: Slovo Bůh, je jako slovo pravda, láska, vesmír, Já, Ty...:)

No tak to jó.

lupina montana napsal(a):

No to jsem jelen - a jak to poznaj, že kopíruješ? :co:

Ikdyž to nepoznají, tak snad není důvod dělat to, co si nepřejí ... :co:

agewa napsal(a):

tak jsem to možná špatně pochopila.
Ale rozhodně ke svému odpuštění nepotřebuji , aby dotyčný přiznal chybu. ( asi bych i načekala). Nejdéle mi trvalo si přiznat , že k tomu došlo a že jsem nenašla možnost , jak se bránit. přiznat si, že mi to velmi ublížilo a že mě to ovlivnilo. připustit, že se můžou takové věci stát, aniž bych na to byla připravené. Odpustit hlavně sobě a pak teprve tomu druhému.

:jojo: ... a nebo dojdeš k tomu, že není nic, co by sis vlastně měla odpustit ... a dle mého názoru stačí, že k tomu druhému přestaneš cítit cokoliv osobního ... tedy ani nenávist, ani zášť, ani odpor ... přetrvá jen nedůvěra, což je normální ... prostě když ho začneš brát jako cizího člověka, se kterým dovedeš komunikovat, aniž bys měla nutkání jít okamžitě zvracet, tak o nějakém odpuštění už ani přemýšlet nemusíš.

Míša Kulička napsal(a):

Další pohled na odpuštění:

"... Ženy jsou neustále žádány, aby odpustily pachatelům zneužívání. Ale pokud není zneužívání zastaveno a pachatel neuzná, že ublížil, nelituje toho a neodškodní svůj čin, jsou výzvy k předčasnému odpuštění formou obviňování oběti a zvyšují újmu... "
Dále viz Starhawk: Podmínky pro odpuštění

Míšo, aniž bych četal odkaz, tak ten kousek, co jsi sem dala, je pro mně prostě pitomost.
Slučuje se tu neslučitelné. Míchají hrušky s jabkama.

Odpuštění NELEZE vázat na jekékoliv AŽ ty, tak JÁ.
Odpuštění jednoho nemá nic společného s příjmutím zodpovědnosti druhého za své činy.

Odpuštění je aktem lásky a je to především, aktem lásky k SOBĚ samotné. Pokud to někdo nechápe, bude si to muset prostě prožít, protože to nelze rozumem pobrat, vysvětlit. Tečka.

lupina montana napsal(a):

No a to je právě mylnej pohled na to, co to takový odpuštění je. To nemá nic společnýho s trestem a taky nemá mít.....odpuštění člověk udílí ne někomu, ale vlastně to dělá sám pro sebe, aby se danou věcí už nemusel zabývat, trápit.....když je zneužívajícím někdo blízký, někdo, ke komu mám citový vazby, tak tam třeba já potřebuju pochopení - ne nutně jeho, ale situace. Proč k tom docházelo. Čímž netvrdím, že to tak potřebuje každej.
Ženy jsou žádány.....no, musíme si to holt jako ženy přebrat a postavit se k tomu vlastním rozumem :lol: a přebrat si to po svým.
"Pachatele" přece nedonutíš, aby se kál, když to tak necítí - takže co jako s tím? To se budu do smrti zabejvat jak byl na mně škaredej? Abych mu předčasně třeba neodpustila? Ani mně nenapadne :cool: Jenže zatlačit to někam není dobrý řešení - lepší je odpustit, nebo hodit za hlavu (což mi připadá v konečným výsledku podobný - a podobně složitý.)

:supr:
Tohle je přesně o tom, že oběť se užírá a trápí tím, co ji někdo udělal, má z toho noční můry a děsy, pomýšlí na pomstu nebo spravedlivou odplatu, prakticky se není schopná na nic jiného soustředit, nežije svůj život tady a teď, ale kdesi v minulosti tím, co se jí stalo, zatímco ten "gauner", co jí to udělal, si někde v klidu dál užívá života tady a teď a na to, co bylo, už dávno nemyslí. Natož aby se kál.
Dost schíza, že?

agewa napsal(a):

já to nevnímám jako podobné. Hodit za hlavu mi přijde jako nedořešené ( sám v sobě), neuzavřené.
když něco hodím za hlavu, tak se s tím nezabývám, ale pořád to tam je.
když odpustím , zavřu celou situaci , sama v sobě.

Máš pravdu, ale každý nedokáže hned odpustit. Proto je jako první krok lepší "hodit za hlavu" než se trápit. A jako druhý krok, který pak časem zákonitě příjde, odpustit.

Martinka1 napsal(a):

Hm... odpuštění. Posl. dobou to vidím tak, že nejdřív musí přijít PŘIJETÍ - tj. vzít, že se stalo, co se stalo, a zpracovat si emoce, abychom to přijali jako věc, která prostě byla.
Odpuštění pak přijde "samo". Resp. pak už vlastně nemám co odpouštět...

Dokud se cítím jako oběť, těžko můžu odpustit :-)

Ano.
Odpuštění je proces, práce na sobě - pro sebe :jojo:

Pandorraa napsal(a):

agewa napsal(a):

já to nevnímám jako podobné. Hodit za hlavu mi přijde jako nedořešené ( sám v sobě), neuzavřené.
když něco hodím za hlavu, tak se s tím nezabývám, ale pořád to tam je.
když odpustím , zavřu celou situaci , sama v sobě.

Máš pravdu, ale každý nedokáže hned odpustit. Proto je jako první krok lepší "hodit za hlavu" než se trápit. A jako druhý krok, který pak časem zákonitě příjde, odpustit.

já přece neřekla, že MUSÍ hned odpustit.
jen říkám, že tak jak to bylo napsáno v příspěvku , tak to vyznělo, jako že hodit to za hlavu je konečný proces. jen říkám, že ukončení je až po odpuštění.

Pandorraa napsal(a):

Míšo, aniž bych četal odkaz, tak ten kousek, co jsi sem dala, je pro mně prostě pitomost.
Slučuje se tu neslučitelné. Míchají hrušky s jabkama.

Odpuštění NELEZE vázat na jekékoliv AŽ ty, tak JÁ.
Odpuštění jednoho nemá nic společného s příjmutím zodpovědnosti druhého za své činy.

Odpuštění je aktem lásky a je to především, aktem lásky k SOBĚ samotné. Pokud to někdo nechápe, bude si to muset prostě prožít, protože to nelze rozumem pobrat, vysvětlit. Tečka.

Mně to taky nesedí, Pandoro. Ale když už jsem na to narazila, tak jsem si řekla, že ti to sem frknu, protože toto není ojedinělý názor.

Osobně mě zarazilo hlavně to, že tento názor vyslovila emerická duchovní kapacita píšící pravidelné duchovní sloupky pro The Washington Post, autorka množství knih atd. atd. ... Jsem si to rozklikla i v originále, jestli tam třeba není něco ztraceno v překladu, ale není ... pokud tedy termín "forgiveness" nechápou amíci jinak, jak my termín "odpuštění" ...

agewa napsal(a):

jen říkám, že tak jak to bylo napsáno v příspěvku , tak to vyznělo, jako že hodit to za hlavu je konečný proces. jen říkám, že ukončení je až po odpuštění.

Jo, máš pravdu - hození za hlavu je takový do ztracena, někde tam může zůstat pachuť, ocásek - i když nemusí. Ale nemá to tečku, zůstává tam jakási latentní možnost. Kdežto odpuštění tu tečku udělá, uzavře celou věc. Ale jak řekla Pan, lepší něco, než drátem do oka :cool:

Pandorraa napsal(a):

Tohle je přesně o tom, že oběť se užírá a trápí tím, co ji někdo udělal, má z toho noční můry a děsy, pomýšlí na pomstu nebo spravedlivou odplatu, prakticky se není schopná na nic jiného soustředit, nežije svůj život tady a teď, ale kdesi v minulosti tím, co se jí stalo, zatímco ten "gauner", co jí to udělal, si někde v klidu dál užívá života tady a teď a na to, co bylo, už dávno nemyslí. Natož aby se kál.

No - právě.....on zasel semínko a teď je na "oběti", co s ním udělá a co z něj vypěstuje :) Takže koneckonců co by se užíral, žeano :lol:
Podle mně je už omluva malinko vyšší dívčí, natož pak pokání. Ale zase když se vyvede, je to moc pěkný, jak to dovede vyčistit siločáry :)

já třeba měla velký problém přiznat, ano ublížili mi, ano ublížilo mi to a pak odpustit. Přiznat svoje selhání... to je pro mě katastrofa, i když ve skutečnosti to vůbec nemusí být MOJE a natožpak SELHÁNÍ

agewa napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

agewa napsal(a):

já to nevnímám jako podobné. Hodit za hlavu mi přijde jako nedořešené ( sám v sobě), neuzavřené.
když něco hodím za hlavu, tak se s tím nezabývám, ale pořád to tam je.
když odpustím , zavřu celou situaci , sama v sobě.

Máš pravdu, ale každý nedokáže hned odpustit. Proto je jako první krok lepší "hodit za hlavu" než se trápit. A jako druhý krok, který pak časem zákonitě příjde, odpustit.

já přece neřekla, že MUSÍ hned odpustit.
jen říkám, že tak jak to bylo napsáno v příspěvku , tak to vyznělo, jako že hodit to za hlavu je konečný proces. jen říkám, že ukončení je až po odpuštění.

Myslím, že lupina vysvětlila, že pro ni "hodit za hlavu" znamená definitivně vyřešit. Takže je to jen  o tom, jaký význam slovům přikládáme, jinak myslím, že jsme ve shodě.

Míša Kulička napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Míšo, aniž bych četal odkaz, tak ten kousek, co jsi sem dala, je pro mně prostě pitomost.
Slučuje se tu neslučitelné. Míchají hrušky s jabkama.

Odpuštění NELEZE vázat na jekékoliv AŽ ty, tak JÁ.
Odpuštění jednoho nemá nic společného s příjmutím zodpovědnosti druhého za své činy.

Odpuštění je aktem lásky a je to především, aktem lásky k SOBĚ samotné. Pokud to někdo nechápe, bude si to muset prostě prožít, protože to nelze rozumem pobrat, vysvětlit. Tečka.

Mně to taky nesedí, Pandoro. Ale když už jsem na to narazila, tak jsem si řekla, že ti to sem frknu, protože toto není ojedinělý názor.

Osobně mě zarazilo hlavně to, že tento názor vyslovila emerická duchovní kapacita píšící pravidelné duchovní sloupky pro The Washington Post, autorka množství knih atd. atd. ... Jsem si to rozklikla i v originále, jestli tam třeba není něco ztraceno v překladu, ale není ... pokud tedy termín "forgiveness" nechápou amíci jinak, jak my termín "odpuštění" ...

Proto já říkám, že dokládat cokoliv čímkoliv je v podstatě zbytečné, protože to, co platilo dřív, dnes už platit nemusí a i ten největší guru se dnes stává znovu žákem :jojo:

lupina montana napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Tohle je přesně o tom, že oběť se užírá a trápí tím, co ji někdo udělal, má z toho noční můry a děsy, pomýšlí na pomstu nebo spravedlivou odplatu, prakticky se není schopná na nic jiného soustředit, nežije svůj život tady a teď, ale kdesi v minulosti tím, co se jí stalo, zatímco ten "gauner", co jí to udělal, si někde v klidu dál užívá života tady a teď a na to, co bylo, už dávno nemyslí. Natož aby se kál.

No - právě.....on zasel semínko a teď je na "oběti", co s ním udělá a co z něj vypěstuje :) Takže koneckonců co by se užíral, žeano :lol:
Podle mně je už omluva malinko vyšší dívčí, natož pak pokání. Ale zase když se vyvede, je to moc pěkný, jak to dovede vyčistit siločáry :)

Jj, Malinká duše pozná svou Přátelskou duši, ta si tak může vzpomenout na to, co té Malinké slíbila a obě jsou tak zachráněny :)
Podle mne to ale lépe funguje, když omluva přichází po odpuštění.... Nakonec všechno přece spunktovala ta Malinká, že?

PavlaH napsal(a):

já třeba měla velký problém přiznat, ano ublížili mi, ano ublížilo mi to a pak odpustit. Přiznat svoje selhání... to je pro mě katastrofa, i když ve skutečnosti to vůbec nemusí být MOJE a natožpak SELHÁNÍ

To je fuška milovat se se vším všudy, viď ;) I se všemi chybami.
To dokáže jen skutečně sebe - vědomá bytost :jojo:

Pandorraa napsal(a):

Míša Kulička napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Míšo, aniž bych četal odkaz, tak ten kousek, co jsi sem dala, je pro mně prostě pitomost.
Slučuje se tu neslučitelné. Míchají hrušky s jabkama.

Odpuštění NELEZE vázat na jekékoliv AŽ ty, tak JÁ.
Odpuštění jednoho nemá nic společného s příjmutím zodpovědnosti druhého za své činy.

Odpuštění je aktem lásky a je to především, aktem lásky k SOBĚ samotné. Pokud to někdo nechápe, bude si to muset prostě prožít, protože to nelze rozumem pobrat, vysvětlit. Tečka.

Mně to taky nesedí, Pandoro. Ale když už jsem na to narazila, tak jsem si řekla, že ti to sem frknu, protože toto není ojedinělý názor.

Osobně mě zarazilo hlavně to, že tento názor vyslovila emerická duchovní kapacita píšící pravidelné duchovní sloupky pro The Washington Post, autorka množství knih atd. atd. ... Jsem si to rozklikla i v originále, jestli tam třeba není něco ztraceno v překladu, ale není ... pokud tedy termín "forgiveness" nechápou amíci jinak, jak my termín "odpuštění" ...

Proto já říkám, že dokládat cokoliv čímkoliv je v podstatě zbytečné, protože to, co platilo dřív, dnes už platit nemusí a i ten největší guru se dnes stává znovu žákem :jojo:

Já bych řekla, že zde je to o těch nepřenosných zkušenostech ... a pak o stádiu, ve kterém se člověk pod vlivem svého okolí začíná cítit neomylným a schopným vyjadřovat se ke všemu, aniž by měl skutečně prožito :gloria: ...

Míša Kulička napsal(a):

Já bych řekla, že zde je to o těch nepřenosných zkušenostech ... a pak o stádiu, ve kterém se člověk pod vlivem svého okolí začíná cítit neomylným a schopným vyjadřovat se ke všemu, aniž by měl skutečně prožito :gloria: ...

Souhlas. Jen si myslím, že to začíná už platit obecně, tedy i například v ekonomice ap.

jj Pan... dalo to fušku, někdy se to ještě sem tam objeví, ale ta úleva, že nemusíš řešit něco, co ve skutečnosti není tvoje... bomba

Pandorraa napsal(a):

Míša Kulička napsal(a):

Já bych řekla, že zde je to o těch nepřenosných zkušenostech ... a pak o stádiu, ve kterém se člověk pod vlivem svého okolí začíná cítit neomylným a schopným vyjadřovat se ke všemu, aniž by měl skutečně prožito :gloria: ...

Souhlas. Jen si myslím, že to začíná už platit obecně, tedy i například v ekonomice ap.

:D Jasné, to se stává všude (aj v lepších rodinách) ... málokdo se tomu vyhne :)

Ale k tématu ... nepřikládá se náhodou procesu odpuštění větší důležitost, než skutečně má? Nemluvím o házení za hlavu a "vypouštění", mluvím o odpuštění ve smyslu "co se stalo stalo se, smažem to a jedem dál močálem černým kol bílejch skal" ... je to nutný?
Jinak - pro mě se lidé, kteří mi skutečně ublížili, stali cizinci ... v podstatě bez šance na obnovení předchozího důvěrného vztahu. Komunikuju s nimi bez problémů, zdvořile a dalo by se říct, že i mile a s humorem, ale jen po určitou mez ... tak jako povrchně ... na úrovni "vnějších vztahů". Nedovedu si představit, že bych se např. se svým BM bavila ještě někdy nějak důvěrněji a už vůbec ne, že bych s ním měla dál žít. Ale ať přemýšlím jak přemýšlím, netuším, co mu odpustit ... že je takový, jaký je? Za to snad ani nemůže :) ... Nehledě na to, že mi při každém dalším incidentu stačilo konstatování, že je prostě vůl a s tím nikdo nic nenadělá ... takže - nikdy jsem mu nic neodpustila, protože doteď netuším, co mu vlastně odpustit. Přesto je to pro mě uzavřená kapitola. A tak to je i v jiných případech. Tak nevím, su vadná nebo něco chápu blbě, nebo co?

Míšo,

podle mého názoru přikládá :jojo:
Příliš to řeší hlavně lidé, kteří odpustit nechtějí - nedovedou - považují za slabost - blá blá..

Tohle: "pro mě se lidé, kteří mi skutečně ublížili, stali cizinci" myslím není o odpuštění a bez toho dle mého názoru není ani ono pravdivé: nemám CO odpouštět.
Na mne to úpůsobí tak, že sis to takhle nastavila a basta fidli. Pokud to funguje, dobrý, až to "klekne", bude na čas, než to zase přenastavíš, dost zle...

Myslím, že intimita, důvěrné te a te, se také nedá zahrnovat do odpuštění, které není podle mne totéž jako "co jsme si, to jsme si".
Už proto, že každému z nás v různé době života procházejí přes cestu různí lidé, různě dlouho jdou společně s námi a často i bez toho, že by nám nějak ublížili, nám po čase mizí z cesty, takže s nimi mizí i blízká intimita, která se u některých neobnoví ani při dalších setkáních. U jiných zase ano a to i třeba po dvaceti letech....

Pandorraa napsal(a):

Tohle: "pro mě se lidé, kteří mi skutečně ublížili, stali cizinci" myslím není o odpuštění a bez toho dle mého názoru není ani ono pravdivé: nemám CO odpouštět.
Na mne to úpůsobí tak, že sis to takhle nastavila a basta fidli. Pokud to funguje, dobrý, až to "klekne", bude na čas, než to zase přenastavíš, dost zle...

Tohle je pro mě to vypuštění ... vypustila jsem to z hlavy, neřeším to, mám jiný život. S tím pánem jsem schopná přátelsky komunikovat, máme dceru a pár pěkných vzpomínek na "minulý život" a to je vše  - nemá co kleknout.

Pořád mi připadá, že chtít mu odpustit je na stejné úrovni, jako chtít odpustit našim kočičákům, že nám komplet vylovili jezírko (přestože hlady netrpěly). Je to jejich přirozenost a naše blbost, že chováme predátory společně s jejich "přirozenou potravou". Ale to jsem u sebeobviňování ... jenže, když jsme pořizovali rybky do jezírka, nikoho nenapadlo, že to bude pro kočky takové lákadlo. Konali jsme v dobré víře ... Popravdě - nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom, jestli bych si podobné excesy měla odpustit. Většinou končím u poznání "Su pitomá" a poučení z krizového vývoje :) ... Dtto vztah s absolutně nekompatibilním člověkem :).

Pandorraa napsal(a):

Myslím, že intimita, důvěrné te a te, se také nedá zahrnovat do odpuštění, které není podle mne totéž jako "co jsme si, to jsme si".

Nedá ... narážím na to, že spousta žen svým mužům odpustila a žijí dál vedle sebe jako partneři. To bych v případě BM nezvládla. V případě současného muže možná ... nevím. Jsou věci, které mi jsou po zkušenostech s tím minulým vcelku putna a neřeším je.

Míšo, ta hlava, viď ;)

Pandorraa napsal(a):

Míšo, ta hlava, viď ;)

Ikdyž se mi občas stává, že hlava nepobírá, co srdce cítí, tak v tomto případě jsou zcela v souladu (ale uznávám, že když hlava vysvětluje, působí to všelijak :) )

Míša Kulička napsal(a):

Další pohled na odpuštění:

"... Ženy jsou neustále žádány, aby odpustily pachatelům zneužívání. Ale pokud není zneužívání zastaveno a pachatel neuzná, že ublížil, nelituje toho a neodškodní svůj čin, jsou výzvy k předčasnému odpuštění formou obviňování oběti a zvyšují újmu... "
Dále viz Starhawk: Podmínky pro odpuštění

Podle mě se zneužívání SAMO nezastaví a pachatel nic neuzná, páč z jeho pohledu si o to ta žena říkala. Zastaví je zas jen a pouze ženy a to láskou k sobě samotné. Taková žena totiž bude vyzařovat tolik pozitivní energie, že se jí potencionální pachatelé budou vyhýbat... bude je zkrátka odpuzovat ;)

Míša Kulička napsal(a):

Já bych řekla, že zde je to o těch nepřenosných zkušenostech ... a pak o stádiu, ve kterém se člověk pod vlivem svého okolí začíná cítit neomylným a schopným vyjadřovat se ke všemu, aniž by měl skutečně prožito  ... :gloria:

:jojo: A to platí i o užívání veškerých kapek a esencí ;)

pomněnka napsal(a):

Míša Kulička napsal(a):

Další pohled na odpuštění:

"... Ženy jsou neustále žádány, aby odpustily pachatelům zneužívání. Ale pokud není zneužívání zastaveno a pachatel neuzná, že ublížil, nelituje toho a neodškodní svůj čin, jsou výzvy k předčasnému odpuštění formou obviňování oběti a zvyšují újmu... "
Dále viz Starhawk: Podmínky pro odpuštění

Podle mě se zneužívání SAMO nezastaví a pachatel nic neuzná, páč z jeho pohledu si o to ta žena říkala. Zastaví je zas jen a pouze ženy a to láskou k sobě samotné. Taková žena totiž bude vyzařovat tolik pozitivní energie, že se jí potencionální pachatelé budou vyhýbat... bude je zkrátka odpuzovat ;)

to ano, jenže se k tomu musí většina z nás dopracovat. a někdy to trvá velmi dlouho.a do té doby ....

Já jsem zjistila, že když se mi povede odpustit a následně klíďo píďo i omluvit, tak prostě ten dotyčný zmizí z mého života. Sem tam ho potkám, hezky se na sebe usmějeme, pozdravíme se, klidně i prohodíme pár vět, ale to je všechno.... Ti lidé už nejsou součástí mého osobního života, prostě tak nějak se sami vytratili. A že to bylo leckdy drámo :cool:.

A tak nějak jsem dospěla do stádia, že guru pro mě nemají zvláštního významu. Osobně jsem zjistila, že čím víc věci přijímám s pokorou a nechávám volně přijít a odejít, tak nějak pozbývá významu i slovo ublížení a odpuštění..... Člověk má vždycky možnost volby, být přítomen situaci, ale zůstat vně nezasažen. Čím dál víc zjišťuju, že to jde a ani to nedrhne. Občas se to zasekne, ale zase nastává otázka volby..... Vyšší dívčí v tomhle směru jsem dostala od svého kolegy, jo člověk nikdy neví, kdy a kde na toho svého guru narazí :cool:.

Lvice napsal(a):

Já jsem zjistila, že když se mi povede odpustit a následně klíďo píďo i omluvit, tak prostě ten dotyčný zmizí z mého života. Sem tam ho potkám, hezky se na sebe usmějeme, pozdravíme se, klidně i prohodíme pár vět, ale to je všechno.... Ti lidé už nejsou součástí mého osobního života, prostě tak nějak se sami vytratili. A že to bylo leckdy drámo :cool:.

A tak nějak jsem dospěla do stádia, že guru pro mě nemají zvláštního významu. Osobně jsem zjistila, že čím víc věci přijímám s pokorou a nechávám volně přijít a odejít, tak nějak pozbývá významu i slovo ublížení a odpuštění..... Člověk má vždycky možnost volby, být přítomen situaci, ale zůstat vně nezasažen. Čím dál víc zjišťuju, že to jde a ani to nedrhne. Občas se to zasekne, ale zase nastává otázka volby..... Vyšší dívčí v tomhle směru jsem dostala od svého kolegy, jo člověk nikdy neví, kdy a kde na toho svého guru narazí :cool:.

pravda.
v mém případě ale hodně situací, kde nutno odpouštět sobě i druhým vznikla v době dětství a mladosti. A postupem času mě to "dohánělo".

Právě...ona totiž ta možnost volby přichází teprve pozvolna s tím, jak se člověk osvobozuje od vlastních démonů - do té doby je v zajetí tak či onak a vlastně by měl všelijaká ta zneužívání používat jako směrovky "bacha, démon". :) Jak se likviduje bubák za bubákem,  zneužívači tiše mizej za jinou kořistí - to asi zažil každý, kdo se s tím nějak utkal :)

agewa...

....se učíš, a nejlepší na tom je, že když už si myslíš, že tuhle lekci máš zmáklou, tak ti život nadělí  a ještě větší :D

pomněnka napsal(a):

agewa...

....se učíš, a nejlepší na tom je, že když už si myslíš, že tuhle lekci máš zmáklou, tak ti život nadělí  a ještě větší :D

tak to naštěstí ne.Lepší se to :)

Nojo, když to holt myslí to sebestředné ego..... Když si to nemyslí, může se stát, že to zmáklý má, ale to poznání přichází tak nějak samo v koloběhu života, kdy si řekne, no páni, hele ono mě to už vůbec nevytočilo, ono to vlastně prošlo v klidu a já ani nezareagoval..... Ale v tom okamžiku už ani potřebu si lichotit, jak má splníno...... Jen tak bleskne uvědomnění....

Lvice napsal(a):

Nojo, když to holt myslí to sebestředné ego..... Když si to nemyslí, může se stát, že to zmáklý má, ale to poznání přichází tak nějak samo v koloběhu života, kdy si řekne, no páni, hele ono mě to už vůbec nevytočilo, ono to vlastně prošlo v klidu a já ani nezareagoval..... Ale v tom okamžiku už ani potřebu si lichotit, jak má splníno...... Jen tak bleskne uvědomnění....

nejen , že nevytočilo. dokonce ti " ubližovači"... z toho života mizí .

Pravda, malinkatá duše má splněno :)

agewa napsal(a):

Lvice napsal(a):

Nojo, když to holt myslí to sebestředné ego..... Když si to nemyslí, může se stát, že to zmáklý má, ale to poznání přichází tak nějak samo v koloběhu života, kdy si řekne, no páni, hele ono mě to už vůbec nevytočilo, ono to vlastně prošlo v klidu a já ani nezareagoval..... Ale v tom okamžiku už ani potřebu si lichotit, jak má splníno...... Jen tak bleskne uvědomnění....

nejen , že nevytočilo. dokonce ti " ubližovači"... z toho života mizí .

Oni nezmizí, alébrž zprůhlední.
Pro mě bylo (a místy překvapivě ještě je) zvlášť obtížné to, že mnohého a mnohovrstevného démona mám v a od rodičů. Tam je pro mě strašně těžké odosobnit se, nepustit k sobě. Myslím, že je to pro mě dosmrtné, či doživotní zaměstnání :P. Zrovínka v těchto dnech na mě vykouknul takovej jeden. Každý pocit vyřešíno, zprůhledníno, bezpečno je zatím takovou podestičkou na schodišti(i třeba s divánkem), takovým stop-timem pro mě, a pak dál krajinou skal...... Prostě mi každé odpuštění odkryje další "k odpuštění" .......

Bramborka napsal(a):

agewa napsal(a):

Lvice napsal(a):

Nojo, když to holt myslí to sebestředné ego..... Když si to nemyslí, může se stát, že to zmáklý má, ale to poznání přichází tak nějak samo v koloběhu života, kdy si řekne, no páni, hele ono mě to už vůbec nevytočilo, ono to vlastně prošlo v klidu a já ani nezareagoval..... Ale v tom okamžiku už ani potřebu si lichotit, jak má splníno...... Jen tak bleskne uvědomnění....

nejen , že nevytočilo. dokonce ti " ubližovači"... z toho života mizí .

Oni nezmizí, alébrž zprůhlední.Pro mě bylo (a místy překvapivě ještě je) zvlášť obtížné to, že mnohého a mnohovrstevného démona mám v a od rodičů. Tam je pro mě strašně těžké odosobnit se, nepustit k sobě. Myslím, že je to pro mě dosmrtné, či doživotní zaměstnání :P. Zrovínka v těchto dnech na mě vykouknul takovej jeden. Každý pocit vyřešíno, zprůhledníno, bezpečno je zatím takovou podestičkou na schodišti(i třeba s divánkem), takovým stop-timem pro mě, a pak dál krajinou skal...... Prostě mi každé odpuštění odkryje další "k odpuštění" .......

fajn , můžeme slovíčkařit.:rolleyes:
já beru, že mizí, protože třeba v práci na ně "narazí" kolegyně místo mě. s některými zanikl zcela styk (známí) atd.

agewa napsal(a):

fajn , můžeme slovíčkařit.:rolleyes:
já beru, že mizí, protože třeba v práci na ně "narazí" kolegyně místo mě. s některými zanikl zcela styk (známí) atd.

Promiň, to jsem fakt nechtěla. :(

Pěkná diskuze :) Vše, co je okolo nás a v nás, vychází z nás. I odpuštění je vázáno na pochopení, kdo jsme a co tu děláme. Odpuštění se liší právě podle onoho fundamentu, který jsme si vzali za svý, co jsme a co tu děláme. Různě to může cítit vyloženě rozumový člověk, jinak vědec, jinak teolog, atd. Kdo však posoudí, co je objektivně správně a co ne? Asi nikdo, leda snad Bůh :) (skze intuici, srdce? asi :) ). Já kupříkladu věřím, že nejsme jen to naše tělo, že jsme něco víc, že náš základ, naše duše, je ryze duchovního charakteru. Tělo je až prostředek pro pobyt duše tady v té realitě. Přišli jsme sem asi z nějakého důvodu a asi jsme to sami chtěli, prožít si to, užít si to a to po všech stránkách. Není vyloučeno, a já tomu dávám velkou šanci, že se duše před vtělením na spoustě příběhů předem domluvily a to právě z toho důvodu, že se milují a chtějí si pomáhat. Proto i násilí a násilnosti nejsou nic jiného, než druhé polarity téhož (lásky). Proč tedy odpouštět někomu, kdo se nám snaží de facto pomoci, kdo ná s de facto vlastně miluje, i když to projevuje tak, jak nejlépe umí (či spíše neumí)? Pochopit a odpustit se tak vlastně redukuje na pochopení a přijetí. Pochopení nejen skrze hlavu ale právě srdce, které nám našeptává, co už dávno víme, jen jsme to zapomněli. Skrze srdce mluví sám Bůh. Pochopení a přijetí skrze srdce, toť vše.

Agewo, tak to má Bramborka jinak - však si to nemusíš brát osobně ;)
Já to docela chápu s rodiči, Brambůrko - tam je vůbec těžký, aby ti mizeli, tam je fakt lepší zprůhlednit - i když já to spíš vnímám tak, že (asi) prostě přestanou dělat to, co tě bolelo, zlobilo a tak.
Nevím, já to s rodiči měla tak, že s mámou myslím nebyla moc šance....a navrch si zmizela, než jsem mohla něco v sobě vyřešit já. S tátou to sice nebylo tak, jak bych si představovala, ne úplně, ale přece jen asi tři roky před smrtí hodně věcma pohnul a vyjasnili jsme, co šlo. Takže vlastně většina démonů mezi námi uletěla :)
Udělala jsem tuhle zkušenost ale s mužem - okamžitě, jak jsem něco rozkličkovala v sobě, přestal dělat nepříjemný věci, který se na to vázaly. Ale skutečně okamžitě :lol:

lupina montana napsal(a):

Udělala jsem tuhle zkušenost ale s mužem - okamžitě, jak jsem něco rozkličkovala v sobě, přestal dělat nepříjemný věci, který se na to vázaly. Ale skutečně okamžitě :lol:

Tohle je báječný :D
Spousta lidí bohužel nevěří, že to takhle funguje  tak pořád vězí v tom bolestném: až on přestane, tak já taky..... vůbec nejsou schopni příjmout, že to funguje přesně opačně :|

Bohužel to nemohu potvrdit. Pořád jsem si říkala - když já se budu chovat tak a tak, když budu taková, on bude taky. Ani v nejmenším. Já jsem zlo neoplácela, naopak - já do něho chlebem. Ale to se nedá dělat do nekonečna.

Ono to není o tom, že se budu chovat líp a snad se změní i on. To je už handrkování a něco za něco. Takovej trochu kalkul a podvod. Až se změníš, nebudeš už pak řešit, že ten druhý dělá to a to. Když prostě není kompatibilní, nebudu přeci s ním, že :)

Pandorraa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Udělala jsem tuhle zkušenost ale s mužem - okamžitě, jak jsem něco rozkličkovala v sobě, přestal dělat nepříjemný věci, který se na to vázaly. Ale skutečně okamžitě :lol:

Tohle je báječný :D
Spousta lidí bohužel nevěří, že to takhle funguje  tak pořád vězí v tom bolestném: až on přestane, tak já taky..... vůbec nejsou schopni příjmout, že to funguje přesně opačně :|

Jj, já taky,když změním své myšlení, on přestane. Jenže já jsem pěkná trubka, já se do toho blbýho myšlení občas vrátím, to je mazec, kolotoč. Já tomu věřím,že je to vše o vnitřním světě,jak to má kdo nastavený.

Pandorraa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Udělala jsem tuhle zkušenost ale s mužem - okamžitě, jak jsem něco rozkličkovala v sobě, přestal dělat nepříjemný věci, který se na to vázaly. Ale skutečně okamžitě :lol:

Tohle je báječný :D
Spousta lidí bohužel nevěří, že to takhle funguje  tak pořád vězí v tom bolestném: až on přestane, tak já taky..... vůbec nejsou schopni příjmout, že to funguje přesně opačně :|

:jojo: Potvrzuji. I mně to takhle funguje.

Kalik napsal(a):

Až se změníš, nebudeš už pak řešit, že ten druhý dělá to a to.

Přesně. Někdy se ani člověk nemusí změnit, stačí daný fakt přijmout a pustit. Přijmout skutečnost, že daný jedinec je takový a makový a nechat ho jít svou vlastní cestou. Druhá otázka je, zda chci, abych nadále s ním byla i já.

Brambor, i já řešila celkem dlouho svého otce alkoholika. Proběhla mnou celá škála emocí a činů ve formě pomoci mu odrazit se ode dna, ale když někdo nechce pomoci tak nechce. Prostě jsem to přijala, mám ho ráda takový jaký je, ale jeho životní cesta, kterou si zvolil už mě nezajímá. Jeho cesta, jeho volba, jeho nezvládnutá lekce, nikoliv moje. Vždycky to bude můj táta a vždycky tu pro něj budu. Prostě jsem to pustila, a je to. ;). Ale to prostě mi trvalo hezkých pár let.... :vissla:

Judyna napsal(a):

Bohužel to nemohu potvrdit. Pořád jsem si říkala - když já se budu chovat tak a tak, když budu taková, on bude taky. Ani v nejmenším. Já jsem zlo neoplácela, naopak - já do něho chlebem. Ale to se nedá dělat do nekonečna.

ono taky nemusíš.
"výsledkem" tvého snažení může být i to, že se rozajdete, zmizíte si z cesty.

Judyna napsal(a):

Bohužel to nemohu potvrdit. Pořád jsem si říkala - když já se budu chovat tak a tak, když budu taková, on bude taky. Ani v nejmenším. Já jsem zlo neoplácela, naopak - já do něho chlebem. Ale to se nedá dělat do nekonečna.

Pokud něco neděláš z vlastního přesvědčení, ze srdce,ale kvůli někomu či něčemu, kvůli touze změnit i to, co není ve tvé kompetenci, tak to nefunguje.

Navíc důležitá je vždy jen tvoje proměna, pokud se druhý změnit nechce, minimálně tě odpuštění "pustí", abys ho mohla v klidu a bez výčitek opustit.

KALIK napsal(a):

Ono to není o tom, že se budu chovat líp a snad se změní i on. To je už handrkování a něco za něco. Takovej trochu kalkul a podvod. Až se změníš, nebudeš už pak řešit, že ten druhý dělá to a to. Když prostě není kompatibilní, nebudu přeci s ním, že :)

:supr:
Přesně tak :jojo:
Všechno, co děláme, děláme především kvůli sobě. Pokud si to někdo neumí připustit, má smůlu, jeho ego ho silně drží....

Odpuštění, ve kterém je kalkul, není odpuštěním.

agewa napsal(a):

Judyna napsal(a):

Bohužel to nemohu potvrdit. Pořád jsem si říkala - když já se budu chovat tak a tak, když budu taková, on bude taky. Ani v nejmenším. Já jsem zlo neoplácela, naopak - já do něho chlebem. Ale to se nedá dělat do nekonečna.

ono taky nemusíš.
"výsledkem" tvého snažení může být i to, že se rozajdete, zmizíte si z cesty.

To určitě - já jsem třeba jednu dobu neustále narážela na upíry různýho druhu. Tak, byla jsem zvyklá, nepřišlo mi to. Ale začlo to přerůstat nějakou míru a docela si pamatuju, že jsem si tehdy velice radikálně řekla že dost, že už nechci - a oni začli mizet. Byla jsem tehdy nepolíbená nějakou psychologicko duchovní prací, takže se semtam přiletěli ukázat, co jako já na to :cool: Jenže postupem času jsem se naučila vypořádávat se svou stránkou téhle věci a musím říct, že už léta letoucí jsem na žádného nenarazila. A klepu na dřevo, abych se náhodou nerouhala :)
Pže dost často člověk jakoby odstraní to nejhrubší a má pocit, že je vystaráno a pak je děsně zaskočen, že není..... :rolleyes: Staré a zažrané věci se rády vracejí v takových cyklech - každý další je kratší, ale intenzivnější a mám věci, který jsem musela přetrpět už několik "čistících" cyklů a několik mě ještě čeká....
Jo a Judy, je to tak - jak z toho člověk udělá kšeft, tak to nefunguje - funguje to jenom, když se vykašleš na to, co kdy kdo kde a potřebuješ prostě udělat něco sama se sebou - bodka. :pussa:
Těžko se mi to říká, protože jinak jsem zastáncem kšeftu (výměny) v mnoha směrech - ale bohužel tady výměna kolabuje.

Napadlo mně, že je to vlastně docela riskantní, protože když člověk zaměří tu změnu čistě na sebe, tak úplně ztrácí kontrolu nad tím, co ten druhej - a docela reálně riskuje, že ten druhej zvolí dodchod - místo kýžené změny chování :)
Já jsem naštěstí začla v takovým srabu, že jsem na tohle nemyslela - ale možná i tohle je o strach.
No, tak to bych ráda ujistila, že i přes to riziko to stojí za to :lol:

Já si, co se druhého týká, říkám - jestli mě miluje, tak se mezi námi nic nezmění. A jestli ne, ten vztah byl pak stejně na houby.
Může se stát, že odejde, i když mě miluje. Ale jestli já miluji jeho, poděkuji mu a nechám ho s klidem jít. A jestli ho nemiluji, platí - ten vztah by byl stejně na houby. :)

Pro mě už je tady a teď vítaný když už tak jenom vztah - miluji ho, je mi s ním hezky, jsme spolu. A partner si řeší zase své - miluji ji, je mi s ní hezky, jsme spolu. Pokud to tak máme oba, je to ONO. Pokud to od partnera necítím, začne mi být nehezky a v tom případě už mi tento vztah není vítaný.

lupina montana napsal(a):

Napadlo mně, že je to vlastně docela riskantní, protože když člověk zaměří tu změnu čistě na sebe, tak úplně ztrácí kontrolu nad tím, co ten druhej - a docela reálně riskuje, že ten druhej zvolí dodchod - místo kýžené změny chování :)
Já jsem naštěstí začla v takovým srabu, že jsem na tohle nemyslela - ale možná i tohle je o strach.
No, tak to bych ráda ujistila, že i přes to riziko to stojí za to :lol:

jenže někdy pak zjistí, že právě ten odchod (kterýho se tak bál) je to nejlepší, co ho mohlo potkat. :-)Vždyt do předu nevíš, jestli tě někde nečeká někdo "lepší" .
Tak jak o tom uvažuješ je přesně ten kalkul , no a ten pak možnou z´měnu mě ( a pak reakce toho druhého ) brzdí.
a kontrolu nad tím, co Ten druhý - nemáš nikdy.

Majkafa napsal(a):

Já si, co se druhého týká, říkám - jestli mě miluje, tak se mezi námi nic nezmění. A jestli ne, ten vztah byl pak stejně na houby.

Logicky vzato, pokud se člověk změní, může to změnit i kvalitu vztahu, k lepšímu i horšímu. A myslím si, že to pramálo souvisí s tím, jak kdo koho miluje či nemiluje a když ne, tak že to stálo za houby.... Podle mého je i důležitá volnost a svoboda ve vztahu. Jak se říká, vrána k vráně sedá a když se vrána stane skřivanem, může se stát, že ten svazek přestane fungovat, i když ta druhá vrána skřivana miluje až do skonání světa.... No a zda skřivan považuje vránu za kvalitního partnera a vztah nadále kvalitně funguje, tak jenom dobře :).

já jen dodám - je obrovská úleva nemuset "hrát dospělácké" hry.

Pro zájemce - E. Berne - Jak si lidé hrají

Pandorraa napsal(a):

KALIK napsal(a):

Ono to není o tom, že se budu chovat líp a snad se změní i on. To je už handrkování a něco za něco. Takovej trochu kalkul a podvod. Až se změníš, nebudeš už pak řešit, že ten druhý dělá to a to. Když prostě není kompatibilní, nebudu přeci s ním, že :)

:supr:
Přesně tak :jojo:
Všechno, co děláme, děláme především kvůli sobě. Pokud si to někdo neumí připustit, má smůlu, jeho ego ho silně drží....

Jejda, já se špatně vyjádřila. Nebyl to z mé strany kalkul, já se chovala tak, jak jsem byla zvyklá a jaká je moje přirozenost. Jen jsem si myslela, že to bude mít odezvu. Ale bylo to bráno jako moje slabost. Měnit k jeho obrazu jsem se nechtěla. Ze vztahu jsem za pět minut dvanáct odešla.

Judyna napsal(a):

Jejda, já se špatně vyjádřila. Nebyl to z mé strany kalkul, já se chovala tak, jak jsem byla zvyklá a jaká je moje přirozenost. Jen jsem si myslela, že to bude mít odezvu. Ale bylo to bráno jako moje slabost. Měnit k jeho obrazu jsem se nechtěla. Ze vztahu jsem za pět minut dvanáct odešla.

Judy,
myslím, že když je někdo tak hloupý, že vstřícnost považuje za slabost, nic jiného, než aby byl opuštěn, si ani nezaslouží.

Judyna napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

KALIK napsal(a):

Ono to není o tom, že se budu chovat líp a snad se změní i on. To je už handrkování a něco za něco. Takovej trochu kalkul a podvod. Až se změníš, nebudeš už pak řešit, že ten druhý dělá to a to. Když prostě není kompatibilní, nebudu přeci s ním, že :)

:supr:
Přesně tak :jojo:
Všechno, co děláme, děláme především kvůli sobě. Pokud si to někdo neumí připustit, má smůlu, jeho ego ho silně drží....

Jejda, já se špatně vyjádřila. Nebyl to z mé strany kalkul, já se chovala tak, jak jsem byla zvyklá a jaká je moje přirozenost. Jen jsem si myslela, že to bude mít odezvu. Ale bylo to bráno jako moje slabost. Měnit k jeho obrazu jsem se nechtěla. Ze vztahu jsem za pět minut dvanáct odešla.

ale ono to mělo odeznu, jen jinou než jsi doufala ty. možná tě to mělo něco naučit.

lupina montana napsal(a):

Napadlo mně, že je to vlastně docela riskantní, protože když člověk zaměří tu změnu čistě na sebe, tak úplně ztrácí kontrolu nad tím, co ten druhej

To je ta svoboda, ta je nebezpečná :D.

agewa napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jejda, já se špatně vyjádřila. Nebyl to z mé strany kalkul, já se chovala tak, jak jsem byla zvyklá a jaká je moje přirozenost. Jen jsem si myslela, že to bude mít odezvu. Ale bylo to bráno jako moje slabost. Měnit k jeho obrazu jsem se nechtěla. Ze vztahu jsem za pět minut dvanáct odešla.

ale ono to mělo odeznu, jen jinou než jsi doufala ty. možná tě to mělo něco naučit.

Tak nějak. Judy, já jsem byla vstřícná leta letoucí, než mi došlo, že takhle si jen ubírám a ubírám prostor. Někteří lidi nevidí vstřícnost jako vytvoření prostoru pro oba, ale jako vytvoření prostoru pro sebe. No, tak jsem se naučila, že jsou lidi a chvíle, kdy je vstřícnost na nic :cool: A to bez ohledu na to, jak moc si to přeju, nebo nepřeju - výsledek byl rozhodující.

agewa napsal(a):

Judyna napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

:supr:
Přesně tak :jojo:
Všechno, co děláme, děláme především kvůli sobě. Pokud si to někdo neumí připustit, má smůlu, jeho ego ho silně drží....

Jejda, já se špatně vyjádřila. Nebyl to z mé strany kalkul, já se chovala tak, jak jsem byla zvyklá a jaká je moje přirozenost. Jen jsem si myslela, že to bude mít odezvu. Ale bylo to bráno jako moje slabost. Měnit k jeho obrazu jsem se nechtěla. Ze vztahu jsem za pět minut dvanáct odešla.

ale ono to mělo odeznu, jen jinou než jsi doufala ty. možná tě to mělo něco naučit.

Jo, nakonec naučilo. Vpodstatě mi to hodně dalo, proto ničeho nelituji. Přesně podle rčení - co Tě nezabije, to Tě posílí. Taky jsem si tenkrát uvědomila, že on je prostě takový, proto jsem snad ani neměla co odpouštět (To už jsem ale myslím psala dříve), žádnou zlobu jsem  necítila, problémy jsem měla sama se sebou.

lupina montana napsal(a):

agewa napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jejda, já se špatně vyjádřila. Nebyl to z mé strany kalkul, já se chovala tak, jak jsem byla zvyklá a jaká je moje přirozenost. Jen jsem si myslela, že to bude mít odezvu. Ale bylo to bráno jako moje slabost. Měnit k jeho obrazu jsem se nechtěla. Ze vztahu jsem za pět minut dvanáct odešla.

ale ono to mělo odeznu, jen jinou než jsi doufala ty. možná tě to mělo něco naučit.

Tak nějak. Judy, já jsem byla vstřícná leta letoucí, než mi došlo, že takhle si jen ubírám a ubírám prostor. Někteří lidi nevidí vstřícnost jako vytvoření prostoru pro oba, ale jako vytvoření prostoru pro sebe. No, tak jsem se naučila, že jsou lidi a chvíle, kdy je vstřícnost na nic :cool: A to bez ohledu na to, jak moc si to přeju, nebo nepřeju - výsledek byl rozhodující.

Lupi, máš naprostou pravdu. Taky jsem na to časem přišla, i když i teď nastanou situace, kdy si řeknu, že jsem pěknej vůl. Ale kupodivu se mi ta vstřícnost vrací třeba úplně odněkud jinud.

Pandorraa napsal(a):

Pořád se setkávám s různými názory na odpuštění....
Lidé ho pojímají různě a vůbec jim nevadí, nebo nedochází, já nevím, jak moc jejich vnímání této kvality, ovlivňuje jejich životy...

Co si myslíte o odpuštění?
Jak ho vnímáte?

Dovolím si odpovědět na úvodní otázku :). Odpuštění vnímám jako podmínku nutnou k příjemnému bytí.

Na havajskom seminári som počula peknú - pre mňa vec - že odpustenie, hlavne akoby "vymáhané" zvonka, môže byť sekundárna trauma... Niekto ti trebárs nechtiac ublíži, ale vážne (tam zaznelo, že mu pri rúbaní odskočí sekera a odtne ti ruku)... Je to zlé, bolí to, má to celoživotné následky, a od teba sa chce, aby si tomu človeku odpustil... On pôjde ďalej, bez zmien a bez problémov, a ty budeš mať problém uživiť bez ruky seba a prípadne aj rodinu.
Podľa hawajčanov je správne riešenie, aby ten "odtínač" doživotne pomáhal postihnutému a jeho rodine, trebárs mu doniesol vždy jednu rybu z rybačky, kus mäsa z lovu, zaujímal sa, ako sa mu darí... potom to odpustenie, ba aj zmierenie príde tak nejako SAMO....

lupina montana napsal(a):

Aha - tak to já vnímám hození za hlavu jako že se tím už vůbec nepotřebuju zabývat. No to je jedno - hlavní je to nezabývání, ať to nazveme jak chceme, žejo.

Za hlavu to môžeš hodiť, ale práve v tom srdci to zostane, podľa mňa... a robí paseku. A hodiť za hlavu, že ma trebárs ako dieťa alebo mladú zneužíval niekto, komu som dôverovala a komu dôverovali aj ostatní - to je dosť salto mortale. Alebo hodiť za hlavu, že niekto zneužíval moje dieťa - to teda je pre mňa už nie vyšší dívčí, ale priam Mission Impossible.

Ja asi nie som ten pravý buddhista alebo kto, neviem odpustiť - a hodiť za hlavu - ak nemám pocit ROVNOVÁHY alebo nejakej KOMPENZÁCIE. Hovorím teda teraz o vážnych a väčšinou úmyslených veciach, hoci aj pri neúmyselných by sa mi určite páčilo akési "prevzatie svojho dielu zodpovednosti", povedzme. Hoci, keď tak rozmýšľam, v živote som pred podobnou situáciou nestála (aspoň o otm neviem), a autorom mojich dvoch-troch najväčších ujem, pokusov o znásilnenie a jednej lúpeže - som odpustila po čase sama, resp. u toho jedného, možno u oboch som to považovala skôr za zlú súhru okolností, a pripustila som aj svoj pidiel na situácii. Pri tej lúpeži to bolo iné.
A bývalému neviem a asi ani nechcem odpustiť, že ma pri rozchode ojebabral vedome o peniaze. Chápem ho, nevraciam sa k tomu, ale vyhýbam sa mu a vyhýbam sa situáciám, kde by to mohol zopakovať. Dôvera je v (_I_) a to nielen voči nemu, ale dosť aj voči mužom celkovo...

Pandorraa napsal(a):

Míša Kulička napsal(a):

Další pohled na odpuštění:

"... Ženy jsou neustále žádány, aby odpustily pachatelům zneužívání. Ale pokud není zneužívání zastaveno a pachatel neuzná, že ublížil, nelituje toho a neodškodní svůj čin, jsou výzvy k předčasnému odpuštění formou obviňování oběti a zvyšují újmu... "
Dále viz Starhawk: Podmínky pro odpuštění

Míšo, aniž bych četal odkaz, tak ten kousek, co jsi sem dala, je pro mně prostě pitomost.
Slučuje se tu neslučitelné. Míchají hrušky s jabkama.

Odpuštění NELEZE vázat na jekékoliv AŽ ty, tak JÁ.
Odpuštění jednoho nemá nic společného s příjmutím zodpovědnosti druhého za své činy.

Odpuštění je aktem lásky a je to především, aktem lásky k SOBĚ samotné. Pokud to někdo nechápe, bude si to muset prostě prožít, protože to nelze rozumem pobrat, vysvětlit. Tečka.

Pre mňa áno. Nemusí to bysť o TY a JA, ale o tom, že nejakým činom sa narušila rovnováha a treba ju znovu nejako obnoviť. Ale opakujem, že nehovorím o nejakom prekecnutí v rozhovore alebo o neúmyselnom psychickom ublížení (klebetení, nedomyslení, apod.), ale o veciach vážnych s vážnymi následkami.  A určitr by m zaujímalo, či zam bol úmysel, zámer... a aký.

lupina montana napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Tohle je přesně o tom, že oběť se užírá a trápí tím, co ji někdo udělal, má z toho noční můry a děsy, pomýšlí na pomstu nebo spravedlivou odplatu, prakticky se není schopná na nic jiného soustředit, nežije svůj život tady a teď, ale kdesi v minulosti tím, co se jí stalo, zatímco ten "gauner", co jí to udělal, si někde v klidu dál užívá života tady a teď a na to, co bylo, už dávno nemyslí. Natož aby se kál.

No - právě.....on zasel semínko a teď je na "oběti", co s ním udělá a co z něj vypěstuje :) Takže koneckonců co by se užíral, žeano :lol:
Podle mně je už omluva malinko vyšší dívčí, natož pak pokání. Ale zase když se vyvede, je to moc pěkný, jak to dovede vyčistit siločáry :)

Omluva je pekná, pokání mi zaváňa prázdnym rituálom. Snaha o nápravu alebo pomoc mi znie asi najlepšie. Nie som za "Oko za oko, zub za zub", ale určite ani "kto do teba kameňom ty doňho chlebom" nie je moja šálka čaju...

Snaha o nápravu je ale ten úmysel, Seli, ktorý stojí na začiatku toho všetkého...pokanie si myslím, že vobec nemá byť prázdny rituál, ale predpokladá to, že člověk reálne a skutočne nahliadne, že niekde porobil poriadnu paseku. Nemyslela som, že by si sa mala kajať, keď zrúkneš na  nevinnú predávačku iba preto, že máš PMS :lol:

:) A biť čelom o dlažbu, prípadne sa obradne bičovať... :D Nakoniec, aj tá pomoc "obeti" s odťatou rukou by sa dala chápať ako pokánie... V tom prípade rozumiem a súhlasím, páči sa mi to.

Toto je pěkné a sem se to docela hodí:

to je moc hezký, Míšo.

...a pravdivý...

...a taky těžký..

majkafa napsal(a):

Já si, co se druhého týká, říkám - jestli mě miluje, tak se mezi námi nic nezmění. A jestli ne, ten vztah byl pak stejně na houby.
Může se stát, že odejde, i když mě miluje. Ale jestli já miluji jeho, poděkuji mu a nechám ho s klidem jít. A jestli ho nemiluji, platí - ten vztah by byl stejně na houby. :)

Pro mě už je tady a teď vítaný když už tak jenom vztah - miluji ho, je mi s ním hezky, jsme spolu. A partner si řeší zase své - miluji ji, je mi s ní hezky, jsme spolu. Pokud to tak máme oba, je to ONO. Pokud to od partnera necítím, začne mi být nehezky a v tom případě už mi tento vztah není vítaný.

Ale jestli já miluji jeho, poděkuji mu a nechám ho s klidem jít.

Posli mi kousek toho klidu , prosiiiiim

Ale to nemusí být v klidu, není to povinný, Grainne :) Proč by mělo? Já na jedno rozejití skoro umřela, ale musela jsem ho nechat jít. No a? Časem se to zacelí, zlepší, vyšumí. Dneska bych ho nechtěla ani zabalenýho v diamantovým celofánu :lol:
Důležitý je, co přesně tě u něj drží, to je potřeba najít a s tím něco udělat :pussa:

Grainne napsal(a):

Ale jestli já miluji jeho, poděkuji mu a nechám ho s klidem jít.

Posli mi kousek toho klidu , prosiiiiim

Grainne, že ho nechám s klidem jít, neznamená, že mě to nebude bolet. Myslím tím, že nebudu dělat žádné scény.

majkafa napsal(a):

Grainne napsal(a):

Ale jestli já miluji jeho, poděkuji mu a nechám ho s klidem jít.

Posli mi kousek toho klidu , prosiiiiim

Grainne, že ho nechám s klidem jít, neznamená, že mě to nebude bolet. Myslím tím, že nebudu dělat žádné scény.

Nechat někoho odejít a nedělat scény, to dokážu pochopit, stejně jako dokážu pochopit, když někdo scénu udělá. Nápor bolesti zvládá každý jinak, to je jenom otázka stylu. Co ale nedokážu pochopit - za co člověku, co tě opouští, poděkuješ? Ten druhý tě zraní a ty nejenže mu nedáš najevo, že tě to bolí, ty mu navíc jako bonus ještě za něco poděkuješ. Samozřejmě, zas je to otázka stylu a poděkovat někomu ve chvíli, kdy mi hodně ublížil, tak na to teda nemám. Bez ironie - ty jsi nejspíš anděl ...

Vždycky je zač poděkovat, je to jen otázka stylu ;) Můžeš mu přece vynadat, oplakat, seřvat a poděkovat taky, no ne?

lupina montana napsal(a):

Vždycky je zač poděkovat, je to jen otázka stylu ;) Můžeš mu přece vynadat, oplakat, seřvat a poděkovat taky, no ne?

Jenže to už by bylo se scénou :-)

Co - to poděkování? Však mu ani nemusíš děkovat nahlas a do čumáku, když ti to nejde přes pysky - jde o to, uvědomit si, co ti dal, nejen vzal. Nejde v tom případě poděkování o něj, ale o tebe - i když samozřejmě, když to dokážeš říct jemu a nahlas, je to ještě lepší. Ať už to veme, nebo ne.
A že případně se scénou - no a? :cool:

Sindy napsal(a):

majkafa napsal(a):

Grainne napsal(a):

Ale jestli já miluji jeho, poděkuji mu a nechám ho s klidem jít.

Posli mi kousek toho klidu , prosiiiiim

Grainne, že ho nechám s klidem jít, neznamená, že mě to nebude bolet. Myslím tím, že nebudu dělat žádné scény.

Nechat někoho odejít a nedělat scény, to dokážu pochopit, stejně jako dokážu pochopit, když někdo scénu udělá. Nápor bolesti zvládá každý jinak, to je jenom otázka stylu. Co ale nedokážu pochopit - za co člověku, co tě opouští, poděkuješ? Ten druhý tě zraní a ty nejenže mu nedáš najevo, že tě to bolí, ty mu navíc jako bonus ještě za něco poděkuješ. Samozřejmě, zas je to otázka stylu a poděkovat někomu ve chvíli, kdy mi hodně ublížil, tak na to teda nemám. Bez ironie - ty jsi nejspíš anděl ...

Ja - ake až s odstupom - som bývalému poďakovala zab to, čo mi dla, a hlavne za to, že vzal na seba tú nutnosť, aby sme sa my dvaja rozuišli - tma už to vážne enmalo zmysle, dva roky sme s anevedeli rozísť... a zrazu bol koniec. Bolelo to to kako sviňa, ale bol to aj nový začiatok a po nejakom čase - ale uplynulo pár rokov, priznávam - som mu fakt poďakovala. Pozeral ako puk :co:, ale to nič, to nebolo podstatné. Iná vec je, že urobil pár vecí, ktoré mu neviem odpustiť a hlavne už pre ne nemôžem s ním žiť, ani mu veriť a tak...

Inak, odpustneie je asi vtedy darom sebe samému, keď ide zvnútra.., Keby mi kňaž alebo psychológ alebo niekto iný povedal "Odpusť mu/jej, musíš to urobiť, urob to..." tak asi spácham niečo nepremyslené. Vynútené odpustenie nemá ani cenu vzduchu, potrebného na jeho vyrieknutie.

Sindy, poděkuji za to krásné, co jsem s ním prožila.
Pokud jsi velkorysá, jde to prostě z tebe, tak nějak samo. Opět podotýkám, že to neznamená, že by to nebolelo.
Anděl nejsem, jsem člověk. :)
Btw mluvím o vztazích všeobecně, nejenom o vztahu muž - žena.

Selima napsal(a):

Inak, odpustneie je asi vtedy darom sebe samému, keď ide zvnútra.., Keby mi kňaž alebo psychológ alebo niekto iný povedal "Odpusť mu/jej, musíš to urobiť, urob to..." tak asi spácham niečo nepremyslené. Vynútené odpustenie nemá ani cenu vzduchu, potrebného na jeho vyrieknutie.

:jojo:

Já vím, že odpuštění je nesmírně očistné a přinese klid do duše. S určitým časovým odstupem se k tomu pokaždé dopracuji, ale určitě ne hned, nejdřív se vnitřně žeru a trpím jak zvíře. Takže opět vyjadřuji obdiv k majčině postoji vyjádřeným ve větě - Ale jestli já miluji jeho, poděkuji mu a nechám ho s klidem jít.

Ať už to byly rozchody partnerské anebo v rámci vztahů kamarádských, sousedských  či na pracovišti, pokaždé jsem dřív nebo později došla k odpuštění, dokonce jsem nejenže odpustila, ale na mnohé již zapomněla.

Jeden z těchto rozchodů ale nejsem schopná překonat. Rozchod s člověkem, který z vlastního prospěchu na dlouhou dobu existenčně a morálně poškodil celou moji rodinu. Byla v tom manipulace, podlost a přetvářka, donášení a udávání. Ty špatné věci převážily nad těmi dobrými a ať se snažím sebevíc, nenacházím nic, za co bych mu měla poděkovat. Je to ve mně pořád a hlodá to jak červotoč. Ani si neumíte představit, jak ráda bych se svých nepříjemných pocitů zbavila a konečně měla klid, ale nejde mi to.  Jak mu mám odpustit?

Ak to tak necítiš, tak mu neodpúšťaj nasilu, ale skús ho jednak pochopiť, druhak sa tak trochu povzniesť a povedať si, že toto je previerka vašej rodiny a že ste v nej obstáli (predpokladám, že je to pravda). A jemu poďakuj, že ti zavčasu zmizol zo života a nenapáchal ešte väčšiu paseku (zjavne toho bol schopný a aj ochotný...). Rozchod bol fakt asi to najlepšie, čo ti mohol dať. ;)

No jistě, že jsme obstáli, ono nám ani nic jiného nezbývalo, než se s tou situací nějak popasovat.

Možná se časem k tomu odpuštění dohrabu, Je možné, že ještě nenastal ten správný čas :-)

Sindy napsal(a):

Já vím, že odpuštění je nesmírně očistné a přinese klid do duše.
Jeden z těchto rozchodů ale nejsem schopná překonat. Rozchod s člověkem, který z vlastního prospěchu na dlouhou dobu existenčně a morálně poškodil celou moji rodinu. Byla v tom manipulace, podlost a přetvářka, donášení a udávání. Ty špatné věci převážily nad těmi dobrými a ať se snažím sebevíc, nenacházím nic, za co bych mu měla poděkovat. Je to ve mně pořád a hlodá to jak červotoč. Ani si neumíte představit, jak ráda bych se svých nepříjemných pocitů zbavila a konečně měla klid, ale nejde mi to.  Jak mu mám odpustit?

No, těžko. :) Já bych zkusila začít tím, že se pořádně polituju, vychrlím  všechno, co mi udělal a až teprv pak se bych se zamyslela, asi by to šlo snadněji. Něco se najde a když ne, tak minimálně sama sebe pochval, že jánevím...jsi z toho venku, povedlo se ti odpoutat, škody nebyly tak velké, jak mohly být, protože ji udělala to a to....jeho přitom zkus nechat úplně stranou. Jde o to, abys našla klady, protože ten vztek a lítost tě drží uvnitř toho vztahu, i když už neexistuje. A předpokládám, že se ti to nelíbí a radši bys už z toho pryč....
Dokud se ti bude vracet vztek a nenávist, jsi v tom až po uši - vztek a nenávist živí vztahy úplně stejně, jako láska. :)
A mezi náma - klid do duše člověku přinese HLAVNĚ poznání, že nebyl takovej blb, jak si o sobě myslel :cool:

Samozřejmě, že chci toho člověka vytřást z hlavy a jeho existenci pouze konstatovat, nikoli se  zabývat myšlenkou, jaký je to zmetek. Je to úmorné, občas i drásavé a jsou momenty, kdy mám co dělat, abych nespadla až k pocitům pomstychtivosti.

Ale tohle se mi moc líbí a myslím, si, že to je přesně ta startovní čára, na kterou si stoupnu.

lupina montana napsal(a):

A mezi náma - klid do duše člověku přinese HLAVNĚ poznání, že nebyl takovej blb, jak si o sobě myslel :cool:

Nejspíš jsem sama sobě dodneška neodpustila, že jsem někomu tak strašně naletěla ...

Sindy napsal(a):

lupina montana napsal(a):

A mezi náma - klid do duše člověku přinese HLAVNĚ poznání, že nebyl takovej blb, jak si o sobě myslel :cool:

Nejspíš jsem sama sobě dodneška neodpustila, že jsem někomu tak strašně naletěla ...

;):supr::lol:

Sindy, poděkování za to hezké neznamená, že už jsem dokázala odpustit. V mé větě o odpuštění nic není. To určitě chvilku trvá, delší nebo kratší. Ale to neznamená, že poděkovat lze až po odpuštění.
A odpuštění je v první řadě odpuštěním sama sobě. Bez toho ani jinému neodpoustíš. Nebo lépe řečeno, až odpustíš sama sobě, pocítíš, že jiným není co odpouštět.

Tak si dovol odpustit sama sobě, žes naletěla. :par:

Sindy napsal(a):

majkafa napsal(a):

Grainne napsal(a):

Ale jestli já miluji jeho, poděkuji mu a nechám ho s klidem jít.

Posli mi kousek toho klidu , prosiiiiim

Grainne, že ho nechám s klidem jít, neznamená, že mě to nebude bolet. Myslím tím, že nebudu dělat žádné scény.

Nechat někoho odejít a nedělat scény, to dokážu pochopit, stejně jako dokážu pochopit, když někdo scénu udělá. Nápor bolesti zvládá každý jinak, to je jenom otázka stylu. Co ale nedokážu pochopit - za co člověku, co tě opouští, poděkuješ? Ten druhý tě zraní a ty nejenže mu nedáš najevo, že tě to bolí, ty mu navíc jako bonus ještě za něco poděkuješ. Samozřejmě, zas je to otázka stylu a poděkovat někomu ve chvíli, kdy mi hodně ublížil, tak na to teda nemám. Bez ironie - ty jsi nejspíš anděl ...

Já jsem došla k tomu, že nemohu obvykle poděkovat hned. Protože já, ani ten člověk - dárce často netušíme, co jsme si vlastně dali. Alespoň mně dojde to, co jsem dostala až po nějaké době, protože jsem to dostala jaksi mimoděk. A obvykle ten podstatný dar není to, co jsem považovala za "hezké". To, že vím o daru a jsem schopna poděkovat, je známkou smíření a zahojení. Protože tím poděkováním, zvlášť jestli opravdu reálně proběhne, potvrzuji, že jsem ochotná prospět tomu, jemuž děkuji.

Odpuštění je proces, je to cesta, na které člověk nejlépe poznává sám sebe...
A právě za to sebepoznání je třeba poděkovat, za to, že ti někdo umožnil si tou cestou projít.

tolikrát mi padlo v posledních dnech do očí toto vlákno,když tam furt kouká na skle.
Začala jsem si číst od začátku před chvílí.
Včera můj egoušek řádil. Chjo.  :(
Musím se hodně učit pracovat s ním. A  s mými berany.

Sindy napsal(a):

Já vím, že odpuštění je nesmírně očistné a přinese klid do duše. S určitým časovým odstupem se k tomu pokaždé dopracuji, ale určitě ne hned, nejdřív se vnitřně žeru a trpím jak zvíře. Takže opět vyjadřuji obdiv k majčině postoji vyjádřeným ve větě - Ale jestli já miluji jeho, poděkuji mu a nechám ho s klidem jít.

Ať už to byly rozchody partnerské anebo v rámci vztahů kamarádských, sousedských  či na pracovišti, pokaždé jsem dřív nebo později došla k odpuštění, dokonce jsem nejenže odpustila, ale na mnohé již zapomněla.

Jeden z těchto rozchodů ale nejsem schopná překonat. Rozchod s člověkem, který z vlastního prospěchu na dlouhou dobu existenčně a morálně poškodil celou moji rodinu. Byla v tom manipulace, podlost a přetvářka, donášení a udávání. Ty špatné věci převážily nad těmi dobrými a ať se snažím sebevíc, nenacházím nic, za co bych mu měla poděkovat. Je to ve mně pořád a hlodá to jak červotoč. Ani si neumíte představit, jak ráda bych se svých nepříjemných pocitů zbavila a konečně měla klid, ale nejde mi to.  Jak mu mám odpustit?

možná tě tím naučil se bránit, možná tě naučil nevěřit všem slepě, ale i vztahy probírat rozumem, možná tím umožnil vaší rodině, aby se víc semkla a více si pomáhala. Možná ti lépe ukázal , kdo je tvůj opravdová přítel a kdo si potrpí jen na vnější fasádu....možná....

agewa napsal(a):

Sindy napsal(a):

Já vím, že odpuštění je nesmírně očistné a přinese klid do duše. S určitým časovým odstupem se k tomu pokaždé dopracuji, ale určitě ne hned, nejdřív se vnitřně žeru a trpím jak zvíře. Takže opět vyjadřuji obdiv k majčině postoji vyjádřeným ve větě - Ale jestli já miluji jeho, poděkuji mu a nechám ho s klidem jít.

Ať už to byly rozchody partnerské anebo v rámci vztahů kamarádských, sousedských  či na pracovišti, pokaždé jsem dřív nebo později došla k odpuštění, dokonce jsem nejenže odpustila, ale na mnohé již zapomněla.

Jeden z těchto rozchodů ale nejsem schopná překonat. Rozchod s člověkem, který z vlastního prospěchu na dlouhou dobu existenčně a morálně poškodil celou moji rodinu. Byla v tom manipulace, podlost a přetvářka, donášení a udávání. Ty špatné věci převážily nad těmi dobrými a ať se snažím sebevíc, nenacházím nic, za co bych mu měla poděkovat. Je to ve mně pořád a hlodá to jak červotoč. Ani si neumíte představit, jak ráda bych se svých nepříjemných pocitů zbavila a konečně měla klid, ale nejde mi to.  Jak mu mám odpustit?

možná tě tím naučil se bránit, možná tě naučil nevěřit všem slepě, ale i vztahy probírat rozumem, možná tím umožnil vaší rodině, aby se víc semkla a více si pomáhala. Možná ti lépe ukázal , kdo je tvůj opravdová přítel a kdo si potrpí jen na vnější fasádu....možná....

Také platí, že potřebuje-li si někdo vyzkoušet roli OBĚTI - toho morálně a existenčně poškozeného - musí se najít VINÍK - ta Přátelská duše, která na sebe vezme roli darebáka, manipulátora, prospěcháře... a to není moc vděčná role.
Nic se neděje bez příčiny a vše se děje na naši vlastní objednávku.
Chovám-li se jako důvěřivý blb, hlupák a nebo oběť, musí mne na to někdo upozornit. Jemné upozornění většinou mmoc nefunguje. Když mě tedy nakopnou, pocítí to nejen moje řiť, ale i noha toho, kdo mi kopenec uštědřil.
Na to je třeba nezapomínat.
Než já se mohu praštit do čela a udělat to svoje AHÁÁÁÁ, tak to obyčejně někdo jiný dost tvrdě zaplatí svou karmou...

Pandorraa napsal(a):

Nic se neděje bez příčiny a vše se děje na naši vlastní objednávku.
Chovám-li se jako důvěřivý blb, hlupák a nebo oběť, musí mne na to někdo upozornit. Jemné upozornění většinou mmoc nefunguje. Když mě tedy nakopnou, pocítí to nejen moje řiť, ale i noha toho, kdo mi kopenec uštědřil.
Na to je třeba nezapomínat.
Než já se mohu praštit do čela a udělat to svoje AHÁÁÁÁ, tak to obyčejně někdo jiný dost tvrdě zaplatí svou karmou...

No to mi došlo poměrně nedávno, že člověk tím, že si "nechá ublížit" nebo je zraněný (rozuměj ublížený, ale to zní nepřípadně zlehčujícně) příliš dlouho, případně až do smrti, v podstatě poškozuje/zraňuje/ubližuje tomu, který mu ublížil. Ať už jde o jeho karmu, nebo o jeho "hříšnost".
Protože čím víc je kdo ublížený, tím většího zlosyna z ubližovače dělá, tím větší zlosyn vznikne.  A tím víc zla je na světě ....

Bramborka napsal(a):

Protože čím víc je kdo ublížený, tím většího zlosyna z ubližovače dělá, tím větší zlosyn vznikne.  A tím víc zla je na světě ....

Tak :jojo:
Nebo-li: jak to vidíš, tak o je, co si žádáš, to dostaneš, co vysíláš, to se ti vrací, blá blá...

Bramborka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Nic se neděje bez příčiny a vše se děje na naši vlastní objednávku.
Chovám-li se jako důvěřivý blb, hlupák a nebo oběť, musí mne na to někdo upozornit. Jemné upozornění většinou mmoc nefunguje. Když mě tedy nakopnou, pocítí to nejen moje řiť, ale i noha toho, kdo mi kopenec uštědřil.
Na to je třeba nezapomínat.
Než já se mohu praštit do čela a udělat to svoje AHÁÁÁÁ, tak to obyčejně někdo jiný dost tvrdě zaplatí svou karmou...

No to mi došlo poměrně nedávno, že člověk tím, že si "nechá ublížit" nebo je zraněný (rozuměj ublížený, ale to zní nepřípadně zlehčujícně) příliš dlouho, případně až do smrti, v podstatě poškozuje/zraňuje/ubližuje tomu, který mu ublížil. Ať už jde o jeho karmu, nebo o jeho "hříšnost".
Protože čím víc je kdo ublížený, tím většího zlosyna z ubližovače dělá, tím větší zlosyn vznikne.  A tím víc zla je na světě ....

to snad ne.

Agewo, je to divné, ale mám obavy, že to tak je. Tys tam ale nevytučnila a možná si nevšimla toho příliš dlouho za závorkou, a to je podstatné. Nejsme totiž supermani.

Bramborka napsal(a):

Agewo, je to divné, ale mám obavy, že to tak je. Tys tam ale nevytučnila a možná si nevšimla toho příliš dlouho za závorkou, a to je podstatné. Nejsme totiž supermani.

jenže to by pak znamenalo, že dotyčný (zranujicí) je zodpovědný za to, že jiný nezvladl / nechtěl zvládnout svojí lekci . Pak by padal i hlavní duchovní zákon - zákon svobodné vůle .a to mě přijde nesmyslné.

agewa napsal(a):

Bramborka napsal(a):

Agewo, je to divné, ale mám obavy, že to tak je. Tys tam ale nevytučnila a možná si nevšimla toho příliš dlouho za závorkou, a to je podstatné. Nejsme totiž supermani.

jenže to by pak znamenalo, že dotyčný (zranujicí) je zodpovědný za to, že jiný nezvladl / nechtěl zvládnout svojí lekci . Pak by padal i hlavní duchovní zákon - zákon svobodné vůle .a to mě přijde nesmyslné.

Myslím agewo, že takhle to není.
"Zraňuijící" není zodpovědný za to, že "zraněný" je natvrdlý a stále mu nedochází, k čemu se SVOBODNĚ rozhodl, že totiž bude OBĚŤ.
Není narušena ani svobodná vůle toho "háááájzla", co "zraňuje". Ptotože ten už klidně může být jako takový v "hajzlu", ale naše milá "oběť" se stále babrá v tom, jak byla zraněna. Stále se k tomu vrací a hnípe se ve své ráně třeba roky...

Ta slova, který bramborka zdůraznila - příliš dlouho - ta jsou opravdu velmi podstatná.


Je to podobné, jako když si děcka hrají na zloděje a policajty. Rozdělí si role a hrají je i když je právě ta KONKRETNÍ role třebas už tolik nebaví, ale přijaly ji jen proto, že ji třeba nikdo jiný hrát nechtěl a bez ní by hra nebyla možná. Přijaly ji svobodně, protože i ony si chtěly "hrát". Nebo proto, aby nezklazily hru ostatním, chtěly jim udělat radost.Nebo z jakéhokoliv jiného důvodu se tak rozhodly.

Takže kdo je tady pak "oběť" a do "viník"?
Kdo nese jakou zodpovědnost?
Kdo za co může a nemůže?
Kdo zaslouží opovržení a kdo odpuštění?
Hm?
Z tohoto úhlu pohledu vypadá vše jinak, že?

Díky vám. Takovouhle diskusi právě teď potřebuji.

Pandorraa napsal(a):

agewa napsal(a):

Sindy napsal(a):

Jeden z těchto rozchodů ale nejsem schopná překonat. Rozchod s člověkem, který z vlastního prospěchu na dlouhou dobu existenčně a morálně poškodil celou moji rodinu (...) Jak mu mám odpustit?

možná tě tím naučil se bránit, možná tě naučil nevěřit všem slepě, ale i vztahy probírat rozumem, možná tím umožnil vaší rodině, aby se víc semkla a více si pomáhala. Možná ti lépe ukázal , kdo je tvůj opravdová přítel a kdo si potrpí jen na vnější fasádu....možná....

Také platí, že potřebuje-li si někdo vyzkoušet roli OBĚTI - toho morálně a existenčně poškozeného - musí se najít VINÍK - ta Přátelská duše, která na sebe vezme roli darebáka, manipulátora, prospěcháře... a to není moc vděčná role.
Nic se neděje bez příčiny a vše se děje na naši vlastní objednávku.
Chovám-li se jako důvěřivý blb, hlupák a nebo oběť, musí mne na to někdo upozornit. Jemné upozornění většinou mmoc nefunguje. Když mě tedy nakopnou, pocítí to nejen moje řiť, ale i noha toho, kdo mi kopenec uštědřil.
Na to je třeba nezapomínat.
Než já se mohu praštit do čela a udělat to svoje AHÁÁÁÁ, tak to obyčejně někdo jiný dost tvrdě zaplatí svou karmou...

Ano, v mém případě stoprocentně platí, že jsem na sebe dobrovolně vzala roli oběti. Ale bohužel  zároveň i viníka.

Pouze pro dokreslení- člověk, kvůli kterému se moje rodina dostala do problémů, byl dlouholetý kamarád. Měli jsme s ním a s jeho rodinou příjemný vztah a léta jsme spolu velmi dobře vycházeli.  Pak přišel okamžik, kdy ten člověk začuchal příležitost, jak si velmi výrazně vylepšit život, ale jeden člen mé rodiny mu stál v cestě. Tak ho smetl, a to pomocí naprosto neuvěřitelných intrik. Jeho akce nebyla otázkou pár dní, pracoval na tom  několik měsíců, aby dosáhl svého úspěchu. Ale pořád vystupoval jako kamarád největší a byl ochoten i projevit účast, když jsme si před ním občas postěžovali, že se kolem naší rodiny něco děje a nějak se to s námi divně houpe. Pak po "velkém finále", kdy už měl to svoje v kapse a nemusel před námi nic předstírat, označil moji rodinu za problematickou a zdvořile se omluvil, že se on a jeho bližní s námi již nadále nebudou stýkat. Problémy, které jsme poté řešili, byly dost obtížné. Nějakou dobu to sice trvalo, ale ustáli jsme to.

Když jsem si pročítala tuhle diskusi, v které je spousta skutečně moudrých názorů, došla jsem k závěru, že za celou situaci nejvíce obviňuji sama sebe. Neboli - byla jsem to já, kdo jsem toho člověka před lety s mou rodinou seznámila a byla jsem to zase já, kdo jsem vlastně ho znala nejdéle (a nejlépe), a přesto jsem ho včas neprokoukla. Protože kdybych ho včas prokoukla anebo nejlépe kdybych ho nikdy nepozvala do baráku, nezpůsobila bych sobě a své rodině tolik potíží. Hned na to pak následuje myšlenka, jaký je to had a jak s námi vymetl. No a pak se přidruží spousta dalších myšlenek a v závěru to bolí jako čert.

Ale už na sobě pracuji. Prozatím jsem si zakázala pokládat si otázky, na které si stejně nemohu dát žádnou odpověď. Zvládnout sama sebe jistě nebude nic lehkého, ale je to výzva :-)

Sindy napsal(a):

Když jsem si pročítala tuhle diskusi, v které je spousta skutečně moudrých názorů, došla jsem k závěru, že za celou situaci nejvíce obviňuji sama sebe. Neboli - byla jsem to já, kdo jsem toho člověka před lety s mou rodinou seznámila a byla jsem to zase já, kdo jsem vlastně ho znala nejdéle (a nejlépe), a přesto jsem ho včas neprokoukla.

Myslím, že vzít na sebe všechno vinu za to, co se stalo, je sice zdánlivě velmi čestné a hrdinské, na druhou stranu je to ale i velmi ponižující pro ostatní. Nejsou přece malé děti, aby i oni ze svého úhlu pohledu neprohlédli člověka, který se jim chystá nějak ublížit.
Víš, když při hře padne gól, není za to možné oslavovat pouze jeho střelce, stejně tak jako obviňovat pouze brankaře. Hru vždyky hraje celý tým :jojo:

Umění odpusit sám sobě je jedno z nejdůležitějších a také asi nejtěžších...

Pandorraa napsal(a):

Myslím, že vzít na sebe všechno vinu za to, co se stalo, je sice zdánlivě velmi čestné a hrdinské, na druhou stranu je to ale i velmi ponižující pro ostatní. Nejsou přece malé děti, aby i oni ze svého úhlu pohledu neprohlédli člověka, který se jim chystá nějak ublížit.

Něco podobného mi řekl i můj syn, který se zároveň docela udivil, proč se týrám zrovna teď, když už jsme z té nejhorší žumpy venku.

Ale sebeozdravný proces je zahájený. Už jenom tím, že jsem našla tuhle diskusi :-)

Marjápanno, Sindy - s takovým Macchiavellim by si hned tak neporadil asi nikdo :pussa: Já jsem celoživotně tvrdě trénovaná ve věci "manipulace s člověkem", ale jak jsem to četla, jeví se mi to jako zatraceně nepřehledná a složitá situace!
Taky se mi jeví, že ty na tom žádnou faktickou vinu neneseš - všichni snad jsou velký a mají občanky, ne? Nejsi za ně zodpovědná jako za batolata.....tak se na takovou zodpovědnost vykašli, nebo tě rozbolej záda :)

Sindy, to je ale fakt fajn týpek, ten tvůj bývalý kámoš. On z tebe udělal spoluviníka. Nebo jsi ho ze sebe udělala sama?
Zdá se mi, že impuls určitě vyšel od něho, a tys ten jeho program implementovala (nebo jak se to říká), takže jsi stále jakoby jeho parťačka. Podvědomě máš pocit, že vlastně jste problematická rodina, že když už nikdo, tak aspoň ty jsi "problematická", když jsi to včas neodhadla, kdyžs to připustila a tak.
Najdi si ten program a zruš.

Lupino, ta záda už mě bolí. Navíc mám hrůzné sny, co mě doslova ochromují a probuzení mi nepřináší úlevu. Prostě už z toho magořím ...

Bramborko, opravdu netuším, co bylo impulsem k mému sebeobviňování. Budu si muset uklidit v hlavě, zatím v tom mám zmatek.

No, tak to mívává kořen někde v dětství, tenhle rozkošnej, mnohabarevnej 3D prográmek, jménem "ty-můžeš-za-všechno" případně "kdyby-tebe-nebylo".
Nejhorší jsou takový ty, kdy ti to nikdo přímo neřekne, jen to tak nějak automaticky vyplývá z podstaty věci :cool:
Například, když se dovíš, že dáváš bratrovi špatný příklad a proto on chudák nedokáže pořádně psát ve škole a škrabe jako kocour :vissla:
Pak to skončí tím, že má člověk dojem, že když vykradou souseda, ještě k tomu kreténa, kterýho nikdo nelituje, že má člověk pocity viny
a) protože bydlí v sousedství a svou přítomností zajisté přitahuje zloděje
b) bydlí v sousedství a svou přítomností zapříčiňuje kretenismus dotyčného souseda :cool::lol:

Móc dobře vím o čem je řeč!

JJ, to znám. Můžu za všechno včetně globálního oteplování.
.................
A tak bude nejlepší, když tady nebudu, protože všem bude tady na Zemi beze mě lépe.

lupina montana napsal(a):

Pak to skončí tím, že má člověk dojem, že když vykradou souseda, ještě k tomu kreténa, kterýho nikdo nelituje, že má člověk pocity viny
a) protože bydlí v sousedství a svou přítomností zajisté přitahuje zloděje
b) bydlí v sousedství a svou přítomností zapříčiňuje kretenismus dotyčného souseda :cool::lol:

Hahahahaaaa ... soused se ti fakt povedl, pobavilo mě to  :godlike: Ten pocit viny za jeho kreténismus mi připomíná něco z mého života  :dumbom:

majkafa napsal(a):

A tak bude nejlepší, když tady nebudu, protože všem bude tady na Zemi beze mě lépe.

Hm. Tak takhle daleko nejsem. Ani v největších stresech a neřádstvu mě taková myšlenka vůbec nenapadla.

majkafa napsal(a):

JJ, to znám. Můžu za všechno včetně globálního oteplování.
.................
A tak bude nejlepší, když tady nebudu, protože všem bude tady na Zemi beze mě lépe.

Říkáš, že všem tady na Zemi, bude bez tebe lépe. Tak to tě teda můžu ubezpečit, že mně osobně bez tebe tady na Zemi rozhodně lépe nebude :)

Sindy, tohle jsem prožila v roce 2006. Teď už jsem v pohodě. Ale bylo hodně náročné dnešního stavu dosáhnout a pořád je co zlepšovat.

Držím palce, aby bylo i tobě líp. :par:

majkafa napsal(a):

Sindy, tohle jsem prožila v roce 2006. Teď už jsem v pohodě. Ale bylo hodně náročné dnešního stavu dosáhnout a pořád je co zlepšovat.

Držím palce, aby bylo i tobě líp. :par:

Ufff ... to jsem si oddychla. Ta věta zněla tak přesvědčivě,  až mě zatrnulo, že je to aktuální situace a myslíš to vážně. To je dobře, že jsi dokázala zvládnout záležitost, co tě přivedla až k takovým myšlenkám.

Dík za držení palců. Pevně věřím, že se srovnám. Názory v téhleté diskusi mě hodně nakoply :-)

Opakovaně si pročítám tuhle (a i jiné diskuse), některé názory jsou opravdu úžasné, nasávám to moudro, zkušenosti a inspiraci. V souvislosti s příspěvkem Pan jsem si vykonstruovala jednu "veselou historku z natáčení", dovolte mi, abych se o ni s vámi podělila.

Pandorraa napsal(a):

Když mě tedy nakopnou, pocítí to nejen moje řiť, ale i noha toho, kdo mi kopenec uštědřil.
Na to je třeba nezapomínat.

Když se to kolem naší rodiny už hodně mlelo a šlo to do finiše, hlavní aktér nešťastně šlápl a přetrhl si achilovku. Následovala nemocnice a operace. Jen pár dní na to dostal hlavní přisluhovač hlavního aktéra žihadlo do kotníku a kvůli prudké alergické reakci musel ležet na kapačkách, navíc mu ještě řezali nějakou zatvrdlinu v místě vpichu. Počet postižených nohou rozšířil právník hlavního aktéra, kterého odvezli do nemocnice se zánětem žil. Že zrovna tihle tři, kteří ve věci sehráli ty nejdůležitější role ...

Já vím, Pan, že nelze brát tvoji větu o noze toho, kdo kopanec uštědřil, až tak doslovně, ale když si uvědomím tu shodu náhod a vzpomenu si na ty pajdající ortézy, nemůžu si pomoct. Ono mě to přímo nutí, abych to brala doslovně :)


A jejda, teď jsem si vpomněla na další zavázanou nohu (nevím, co jí bylo). Ta sice nepatřila do štábu ortéz, ale taky si ve správnou chvíli kopla ...

Sindy napsal(a):

majkafa napsal(a):

A tak bude nejlepší, když tady nebudu, protože všem bude tady na Zemi beze mě lépe.

Hm. Tak takhle daleko nejsem. Ani v největších stresech a neřádstvu mě taková myšlenka vůbec nenapadla.

No sláva! :supr:
Mmch, když jsi v takovém stavu, tak tě prostě nikdo na světě nepřiměje věřit, že bys chyběla. Nikdo.....to si prostě říkáš, že takový řeči jsou maximálně zdvořilostní floskule, nic víc :) Dospěješ dokonce do stavu, kdy jsi přesvědčená, že i těm dětem by bylo líp bez tebe - ale to jen na okraj, pro upřesnění diagnózy, resp. v tomhle případě upřesnění toho, že ji nemáš :lol:

Sindy napsal(a):

Když se to kolem naší rodiny už hodně mlelo a šlo to do finiše, hlavní aktér nešťastně šlápl a přetrhl si achilovku. Následovala nemocnice a operace. Jen pár dní na to dostal hlavní přisluhovač hlavního aktéra žihadlo do kotníku a kvůli prudké alergické reakci musel ležet na kapačkách, navíc mu ještě řezali nějakou zatvrdlinu v místě vpichu. Počet postižených nohou rozšířil právník hlavního aktéra, kterého odvezli do nemocnice se zánětem žil. Že zrovna tihle tři, kteří ve věci sehráli ty nejdůležitější role ...

Já vím, Pan, že nelze brát tvoji větu o noze toho, kdo kopanec uštědřil, až tak doslovně, ale když si uvědomím tu shodu náhod a vzpomenu si na ty pajdající ortézy, nemůžu si pomoct. Ono mě to přímo nutí, abych to brala doslovně :)


A jejda, teď jsem si vpomněla na další zavázanou nohu (nevím, co jí bylo). Ta sice nepatřila do štábu ortéz, ale taky si ve správnou chvíli kopla ...

ježišmarjá.....no tohle je prostě čistokrevný a geniální :storstark:
A jasně z toho máš přehled, kdo za co může

lupina montana napsal(a):

No sláva! :supr:
Mmch, když jsi v takovém stavu, tak tě prostě nikdo na světě nepřiměje věřit, že bys chyběla. Nikdo.....to si prostě říkáš, že takový řeči jsou maximálně zdvořilostní floskule, nic víc :) Dospěješ dokonce do stavu, kdy jsi přesvědčená, že i těm dětem by bylo líp bez tebe - ale to jen na okraj, pro upřesnění diagnózy, resp. v tomhle případě upřesnění toho, že ji nemáš :lol:

:jojo:
lupi, ty to taky znáš? :co: Popisuješ to naprosto přesně.

Umění odpustit si...
Když se mě v terapii doktor jednou při výčtu mých domnělých "vin" zeptal, jestli si ti můžu odpustit, zapřemýšlela jsem nad tím, a napadlo mě,
JAK vlastně člověk pozná, že už si odpustil?
Jak probíhá odpuštění?
Stačí když si to jen řekne?
Jak se s tím ztotožnit?

Já nejsem doktor a ani jsem žádnou terapií neprošla. možná proto mi je divné, proč by sis vinu měla odpustit, když jde o viny domnělé. Neposiluje to spíš domněnky o vině?
(Čistě teoretický dotaz)

Ametyst napsal(a):

Umění odpustit si...
Když se mě v terapii doktor jednou při výčtu mých domnělých "vin" zeptal, jestli si ti můžu odpustit, zapřemýšlela jsem nad tím, a napadlo mě,
JAK vlastně člověk pozná, že už si odpustil?
Jak probíhá odpuštění?
Stačí když si to jen řekne?
Jak se s tím ztotožnit?

Já to praktikuju na sebe jako na jiné s tím, že si sama sebe představím pokud možno v tom věku, kde si pamatuju, že to bylo nejsilnější. Ono to pak jde daleko snadněji, když před sebou v duchu vidíš tří - pěti - osmiletý děcko, žejo.
Jak se to pozná.....no, že se necítíš provinile za každej prd, za to, že jsi, že dejcháš, že nemáš dojem, že někomu překážíš v žití.
Tak asi.
Například loni v zimě, jo: vlekla jsem takříkajíc vláček, to jest klouzalo to a já jela poměrně pomalu první v řadě, za mnou pět-šest aut. Ještě nedávno bych se  cítila děsně provinile, že zdržuju (určitě měli něco superdůležitýho na práci :cool:) ale teď už ne :)
Hezký je si to psát: pocit provinilosti z toho a toho - tolik a tolik minut/hodin.....jak to vidíš napsaný, většinou ti dojde, co je to za pí*ovinu :lol:

Judy, to že jsou domnělé, viděj lidi kolem (tedy, pokud se zrovna nesnaží v tobě tu vinu pěstovat jako jahůdku). Ty ji nevidíš, neboť jsi uvnitř, takže ji považuješ za skutečnou. Zejména, pokud máš někde po boku šikovného pěstitele jahůdek :cool: Takovej psychiatr, dejme tomu, diagnostikuje tu vinu jako domnělou, ty mu to odkejveš a v duchu si říkáš "jo, to sis právě vymyslel, abych se ti tu nezhroutila" :lol: nebo něco podobnýho. To ten pocit viny umí moc pěkně, tohleto.

majkafa napsal(a):

lupi, ty to taky znáš? :co: Popisuješ to naprosto přesně.

Jo, já z tohohle ranku znám všechno možný :)

lupina montana napsal(a):

Já to praktikuju na sebe jako na jiné s tím, že si sama sebe představím pokud možno v tom věku, kde si pamatuju, že to bylo nejsilnější. Ono to pak jde daleko snadněji, když před sebou v duchu vidíš tří - pěti - osmiletý děcko, žejo.
Jak se to pozná.....no, že se necítíš provinile za každej prd, za to, že jsi, že dejcháš, že nemáš dojem, že někomu překážíš v žití.
.

Jo, to je asi dobrý postřeh, odpustit tomu děcku.
A poznala jsi, kdy už jsi opravdu odpustila?
Myslím ten okamžitý pocit. Ne až potom v řádech týdnů měsíců, jako měnící se chování a myšlení. Ale v tu chvíli, jestli jde poznat, že to skutečně proběhlo. ?

lupina montana napsal(a):

majkafa napsal(a):

lupi, ty to taky znáš? :co: Popisuješ to naprosto přesně.

Jo, já z tohohle ranku znám všechno možný :)

Nenapadá Tě někdy, že je vlastně "fajn", žes to zažila, když to slouží k dobré věci? Třeba ostatním...ale asi rozhodovat se v tu chvíli, jestli to prožít nebo ne, byla by sis to nejspíše radši odpustila, vid. :-)

Nicméně, to jak to posunulo Tebe a jak jsi inspirací mnohým dalším (i mně), tu zkušenost činí naprosto potřebnou a žádoucí.
Zní to docela drsně, no. :/

Judyna napsal(a):

Já nejsem doktor a ani jsem žádnou terapií neprošla. možná proto mi je divné, proč by sis vinu měla odpustit, když jde o viny domnělé. Neposiluje to spíš domněnky o vině?
(Čistě teoretický dotaz)

Jestli můžu, tak za sebe-
pro mě je prioritní v tu chvíli, že ten terapeut mi rozumí. Že nesnižuje můj pocit viny.
Že i když oba rozumem víme, že je to kravina, cítit se vinná, tak on chápe a ví, jak se cítím.
V terapii je pro mě léčivé to přijetí i s mými vinami, ať už domnělými, či skutečnými.
Když mě dokáže přijmout on, snáze se přijímám pak sama.

Žel, je to dost dlouhodobý proces, protože ty viny se hromadily tolik let...

lupina montana napsal(a):

A jasně z toho máš přehled, kdo za co může

Moje babička říkávala, že neřáda si pánbůh poznamená. A taky říkávala, že boží mlýny se rozjedou okamžitě po každé sebemenší nepravosti, ale jejich účinků si zraněný člověk často ani nevšimne. Zraněný si ve své bolesti nejvíce přeje satisfakci, a tak by pro toho "svého" neřáda chtěl co možná největší a nejrychlejší trest. Ale takhle to nefunguje. Boží mlýny se netočí proto, aby plnily přání ublíženého, ale proto, aby dřív nebo později neřádovi namlely tolik, kolik si zaslouží. A zase to není zraněný, kdo určuje, kolik si ten "jeho" neřád zaslouží, to si boží mlýny odměřují samy a o jejich způsobu a míře mletí se zraněný kolikrát ani nedozví.

Lupino,  jak já jsem ráda za větu o noze toho, kdo kopanec uštědřil (díky, Pan!). Přivedlo mě to k počítání ortéz, což byla daleko příjemnější činnost než si rozdloubávat nezahojené rány. A taky mě to přivedlo ke vzpomínce, že ještě dlouho dlouho po tom, co babička před víc jak třiceti lety odešla, jsem za ní chodila na hřbitov, tam jsem si sedla na kámen proti jejímu hrobu a vypravovala jsem jí o všem, co dobrého nebo špatného se mi přihodilo a ptala jsem se jí, jak by tu či onu záležitost řešila. . V období nepříjemností kvůli "mému" neřádovi jsem na ten hřbitov vždycky jenom vlítla zapálit svíčku a honem rychle pryč, protože jsem "neměla čas" se ani zastavit, natož pak posadit. Úplně jsem zapomněla, jak mě ty hřbitovní rozhovory pokaždé uklidnily a pomohly mi utřídit si myšlenky. Posezení s babičkou urychleně obnovím, mám jí hodně co vypravovat. Dneska se u ní zastavím, abych jí řekla o těch ortézách, to se jí určitě bude líbít.:)

Ametyst napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Já to praktikuju na sebe jako na jiné s tím, že si sama sebe představím pokud možno v tom věku, kde si pamatuju, že to bylo nejsilnější. Ono to pak jde daleko snadněji, když před sebou v duchu vidíš tří - pěti - osmiletý děcko, žejo.
Jak se to pozná.....no, že se necítíš provinile za každej prd, za to, že jsi, že dejcháš, že nemáš dojem, že někomu překážíš v žití.
.

Jo, to je asi dobrý postřeh, odpustit tomu děcku.
A poznala jsi, kdy už jsi opravdu odpustila?
Myslím ten okamžitý pocit. Ne až potom v řádech týdnů měsíců, jako měnící se chování a myšlení. Ale v tu chvíli, jestli jde poznat, že to skutečně proběhlo. ?

Myslím si, že akt odpuštění proběhne v tom samém okamžiku, když se zbavíš potřeby se za ten který konkrétní skutek neustále peskovat a vyčítat si ho.

..

Ametyst napsal(a):

Sindy napsal(a):

Myslím si, že akt odpuštění proběhne v tom samém okamžiku, když se zbavíš potřeby se za ten který konkrétní skutek neustále peskovat a vyčítat si ho.

To jistě...jen to neodpovídá na mou otázku...poznám to, že to proběhlo?

Víš, možná fakt blbá otázka.
Jednou jsem se ptala, jak poznám , že zabraly prášky (AD). Brala jsem už třetí, a furt nic. A nikdo mi tenkrát nedokázal odpovědět. Až se jeden naštval, a řekl mi:
"To, že se na to ptáš, znamená, že to nezabralo. Protože bys to prostě poznala."

No jo. Měl pravdu.

Tohle odpouštění ale probíhá, zdá se, i u mě. Jen nějak postupně. Asi čekám příliš výraznou změnu. A ony se změny zatím dějí, jen ne tak nápadně.
Možná bych si měla odpustit i to, že jsem netrpělivá. :-)

Ametyst napsal(a):

Judyna napsal(a):

Já nejsem doktor a ani jsem žádnou terapií neprošla. možná proto mi je divné, proč by sis vinu měla odpustit, když jde o viny domnělé. Neposiluje to spíš domněnky o vině?
(Čistě teoretický dotaz)

Jestli můžu, tak za sebe-
pro mě je prioritní v tu chvíli, že ten terapeut mi rozumí. Že nesnižuje můj pocit viny.
Že i když oba rozumem víme, že je to kravina, cítit se vinná, tak on chápe a ví, jak se cítím.
V terapii je pro mě léčivé to přijetí i s mými vinami, ať už domnělými, či skutečnými.
Když mě dokáže přijmout on, snáze se přijímám pak sama.

Žel, je to dost dlouhodobý proces, protože ty viny se hromadily tolik let...

Jo tak....Dík za vysvětlení, takhle je to pro mě pochopitelnější.

Ametyst napsal(a):

lupina montana napsal(a):

majkafa napsal(a):

lupi, ty to taky znáš? :co: Popisuješ to naprosto přesně.

Jo, já z tohohle ranku znám všechno možný :)

Nenapadá Tě někdy, že je vlastně "fajn", žes to zažila, když to slouží k dobré věci? Třeba ostatním...ale asi rozhodovat se v tu chvíli, jestli to prožít nebo ne, byla by sis to nejspíše radši odpustila, vid. :-)

Nicméně, to jak to posunulo Tebe a jak jsi inspirací mnohým dalším (i mně), tu zkušenost činí naprosto potřebnou a žádoucí.
Zní to docela drsně, no. :/

Nezní, Ametyst, je to absolutně přesný :) Dlouho jsem si nad tím zoufala, nadávala osudu a já nevím co všechno, ale pak z většího odstupu vidím, že je to mapa - podrobná a dost přesná - a kdoví, třeba se nějak někomu hodí. A navíc je tu ta věc, co říkáme s Pan, že od určitýho okamžiku to přestane být boj o nádech a stane se z toho hra a začne to člověka bavit :storstark:

Jo s tím odpuštěním - no tak hned to nepoznám, já až s odstupem, až když vidím, že některý věci nedělám, nebo naopak dělám ty, co jsem se zdráhala dělat a tak.

Sindy napsal(a):

lupina montana napsal(a):

A jasně z toho máš přehled, kdo za co může

Moje babička říkávala, že neřáda si pánbůh poznamená. A taky říkávala, že boží mlýny se rozjedou okamžitě po každé sebemenší nepravosti, ale jejich účinků si zraněný člověk často ani nevšimne. Zraněný si ve své bolesti nejvíce přeje satisfakci, a tak by pro toho "svého" neřáda chtěl co možná největší a nejrychlejší trest. Ale takhle to nefunguje. Boží mlýny se netočí proto, aby plnily přání ublíženého, ale proto, aby dřív nebo později neřádovi namlely tolik, kolik si zaslouží. A zase to není zraněný, kdo určuje, kolik si ten "jeho" neřád zaslouží, to si boží mlýny odměřují samy a o jejich způsobu a míře mletí se zraněný kolikrát ani nedozví.

Lupino,  jak já jsem ráda za větu o noze toho, kdo kopanec uštědřil (díky, Pan!). Přivedlo mě to k počítání ortéz, což byla daleko příjemnější činnost než si rozdloubávat nezahojené rány. A taky mě to přivedlo ke vzpomínce, že ještě dlouho dlouho po tom, co babička před víc jak třiceti lety odešla, jsem za ní chodila na hřbitov, tam jsem si sedla na kámen proti jejímu hrobu a vypravovala jsem jí o všem, co dobrého nebo špatného se mi přihodilo a ptala jsem se jí, jak by tu či onu záležitost řešila. . V období nepříjemností kvůli "mému" neřádovi jsem na ten hřbitov vždycky jenom vlítla zapálit svíčku a honem rychle pryč, protože jsem "neměla čas" se ani zastavit, natož pak posadit. Úplně jsem zapomněla, jak mě ty hřbitovní rozhovory pokaždé uklidnily a pomohly mi utřídit si myšlenky. Posezení s babičkou urychleně obnovím, mám jí hodně co vypravovat. Dneska se u ní zastavím, abych jí řekla o těch ortézách, to se jí určitě bude líbít.:)

:supr::storstark:
To s těma božíma mlýnama je úplně skvělý!

Sindy,
tvoje babička byla velmi moudrá žena :jojo:

lupina montana napsal(a):

, že od určitýho okamžiku to přestane být boj o nádech a stane se z toho hra a začne to člověka bavit :storstark:.

Tak tohle mi přijde zajímavý.
welmi.

Dávala jsem to jinam, ale myslím, že se to hodí i sem, dlouho jsem to hledala a včera konečně našla. Kdysi jsem byla na muzikálu Galileo od Janka Ledeckého a tohle mě tenkrát velmi zaujalo.

Janek Ledecký - Muzikál Galileo

Epilog

Navzdory svému odvolání
Byl Galileo Galilei odsouzen
K doživotnímu vězení
I když na přímluvu papeže
K vězení domácímu

Devět let strávil slepý Galileo
Diktováním závěrů svých
Celoživotních pokusů a studií
Jedním z rozměrů křivdy
Je délka jejího trvání

Galileo Galilei byl katolickou církví
Plně rehabilitován roku 1992
Od jeho smrti v ten čas uběhlo 350 let
Přál bych všem
Abychom v sobě našli dost síly
Odčinit způsobené křivdy
A aby nám to netrvalo
Tak strašně dlouho

Přemýšlím nad souvislostmi odpuštění - odčinění způsobených křivd.

Ametyst napsal(a):

Ametyst napsal(a):

Sindy napsal(a):

Myslím si, že akt odpuštění proběhne v tom samém okamžiku, když se zbavíš potřeby se za ten který konkrétní skutek neustále peskovat a vyčítat si ho.

To jistě...jen to neodpovídá na mou otázku...poznám to, že to proběhlo?

K čemu to "poznání" potřebuješ? Nestačí ti, že se zbavíš té studené ruky, co ti mačká srdce a způsobuje ti trápení? Podle mého názoru není vůbec nutné se fixovat na myšlenku, že k samotnému aktu odpuštění se mají vztahovat nějaké pocity.

Pandorraa napsal(a):

Sindy,
tvoje babička byla velmi moudrá žena :jojo:

Ano, to byla. Babička i děda byli velice moudří lidé a své postoje a názory měli povětšinou vypozorované z různých přírodních zákonitostí. Děda se víc orientovat na příčiny a následky při porušení rovnováhy v přírodě, babička zas byla dobrá přes živé tvory (včetně lidí). V době, když jsem měla příležitost od nich mnohé získat, byla jsem dost mladá a nedostatečně vyzrálá, a tak jsem spoustu souvislostí nepochopila anebo jsem jim nevěnovala cílenou pozornost. Ale přece jen mi v hlavě něco uvízlo, jen jsem to při všech možných starostech zasunula někam do šuplíku, tak ho teď potřebuji najít a prohrabat, co v něm vlastně všechno je :)

Pandorraa napsal(a):

Odpuštění je proces, je to cesta, na které člověk nejlépe poznává sám sebe...
A právě za to sebepoznání je třeba poděkovat, za to, že ti někdo umožnil si tou cestou projít.

No, sú cesty, na ktoré sa mi, úprimne povedané, nechce... Nemusím mať všetko, dúfam.

Pandorraa napsal(a):

agewa napsal(a):

Bramborka napsal(a):

Agewo, je to divné, ale mám obavy, že to tak je. Tys tam ale nevytučnila a možná si nevšimla toho příliš dlouho za závorkou, a to je podstatné. Nejsme totiž supermani.

jenže to by pak znamenalo, že dotyčný (zranujicí) je zodpovědný za to, že jiný nezvladl / nechtěl zvládnout svojí lekci . Pak by padal i hlavní duchovní zákon - zákon svobodné vůle .a to mě přijde nesmyslné.

Myslím agewo, že takhle to není.
"Zraňuijící" není zodpovědný za to, že "zraněný" je natvrdlý a stále mu nedochází, k čemu se SVOBODNĚ rozhodl, že totiž bude OBĚŤ.
Není narušena ani svobodná vůle toho "háááájzla", co "zraňuje". Ptotože ten už klidně může být jako takový v "hajzlu", ale naše milá "oběť" se stále babrá v tom, jak byla zraněna. Stále se k tomu vrací a hnípe se ve své ráně třeba roky...

Ta slova, který bramborka zdůraznila - příliš dlouho - ta jsou opravdu velmi podstatná.


Je to podobné, jako když si děcka hrají na zloděje a policajty. Rozdělí si role a hrají je i když je právě ta KONKRETNÍ role třebas už tolik nebaví, ale přijaly ji jen proto, že ji třeba nikdo jiný hrát nechtěl a bez ní by hra nebyla možná. Přijaly ji svobodně, protože i ony si chtěly "hrát". Nebo proto, aby nezklazily hru ostatním, chtěly jim udělat radost.Nebo z jakéhokoliv jiného důvodu se tak rozhodly.

Takže kdo je tady pak "oběť" a do "viník"?
Kdo nese jakou zodpovědnost?
Kdo za co může a nemůže?
Kdo zaslouží opovržení a kdo odpuštění?
Hm?
Z tohoto úhlu pohledu vypadá vše jinak, že?

A keď mi niekto zneužije malé dieťa? Komu mám poďakovať? A za čo...? :rolleyes:

majkafa napsal(a):

JJ, to znám. Můžu za všechno včetně globálního oteplování.
.................
A tak bude nejlepší, když tady nebudu, protože všem bude tady na Zemi beze mě lépe.

;) Väčšina to ani nezistí... Len TEBE sa možno na chvíľu uľaví, odfrkneš si pred ďalšou cestou a ďalším trápením, to je celé... A vina TOHTO typu je podľa mňa síce naimplantovaná, ale aj tak zákerná hra vlastného ega. Sebaobviňovanie je obrátená forma narcizmu a istá forma sebastrednosti podľa mňa... Hrala som ju roky a posrala ňou život svoj a čiastočne aj druhým (celkom nie, tú moc nemám ;) :jojo: ).

Nie sme až takí dôležití a naše činy nemajú až tkaé ďalekosiahle následky - okrem nás samých, samozrejme. Na to sú tu iné, lepšie a prepracovanejšie, pákové mechanizmy. Vecí sa dejú zrhuba tak  avetdy, kao sa majú diať, len občas je to na neprežitie...
Ja inak nejako ľahšie odpúšťam tým, čo ubližujú mne (mám isté pcohopenie :) ), ale horšie tým, čo ubližujú mojim blízkym. Tak som horšia ako ten Mossad, som Nezmieriteľná...

Selima napsal(a):

A keď mi niekto zneužije malé dieťa? Komu mám poďakovať? A za čo...? :rolleyes:

Keď a ak sa spamätáš, potom za to, že ti táto drastická situácia ukázala niečo, čo by si bez nej nebola schopná uvidieť.....predpokladám, na základe skúseností s inými "neodpustiteľnými" situáciami.

Selima napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

agewa napsal(a):

jenže to by pak znamenalo, že dotyčný (zranujicí) je zodpovědný za to, že jiný nezvladl / nechtěl zvládnout svojí lekci . Pak by padal i hlavní duchovní zákon - zákon svobodné vůle .a to mě přijde nesmyslné.

Myslím agewo, že takhle to není.
"Zraňuijící" není zodpovědný za to, že "zraněný" je natvrdlý a stále mu nedochází, k čemu se SVOBODNĚ rozhodl, že totiž bude OBĚŤ.
Není narušena ani svobodná vůle toho "háááájzla", co "zraňuje". Ptotože ten už klidně může být jako takový v "hajzlu", ale naše milá "oběť" se stále babrá v tom, jak byla zraněna. Stále se k tomu vrací a hnípe se ve své ráně třeba roky...

Ta slova, který bramborka zdůraznila - příliš dlouho - ta jsou opravdu velmi podstatná.


Je to podobné, jako když si děcka hrají na zloděje a policajty. Rozdělí si role a hrají je i když je právě ta KONKRETNÍ role třebas už tolik nebaví, ale přijaly ji jen proto, že ji třeba nikdo jiný hrát nechtěl a bez ní by hra nebyla možná. Přijaly ji svobodně, protože i ony si chtěly "hrát". Nebo proto, aby nezklazily hru ostatním, chtěly jim udělat radost.Nebo z jakéhokoliv jiného důvodu se tak rozhodly.

Takže kdo je tady pak "oběť" a do "viník"?
Kdo nese jakou zodpovědnost?
Kdo za co může a nemůže?
Kdo zaslouží opovržení a kdo odpuštění?
Hm?
Z tohoto úhlu pohledu vypadá vše jinak, že?

A keď mi niekto zneužije malé dieťa? Komu mám poďakovať? A za čo...? :rolleyes:

tobě se to stalo?

lupina montana napsal(a):

Selima napsal(a):

A keď mi niekto zneužije malé dieťa? Komu mám poďakovať? A za čo...? :rolleyes:

Keď a ak sa spamätáš, potom za to, že ti táto drastická situácia ukázala niečo, čo by si bez nej nebola schopná uvidieť.....predpokladám, na základe skúseností s inými "neodpustiteľnými" situáciami.

Souhlas. Moje osobní a rodinná situace mi ukázala, jak vypadá Zlo.

Ten člověk, co se postaral o naše problémy, si předtím nežil nijak špatně, ale neměl to, co měl ten druhý. Tak vyvinul veškeré úsilí, aby to získal bez ohledu na to, že tomu druhému způsobí takové ztráty, které mu diametrálně změní život. Navíc ještě toho druhého odvrhl a nazval problémovým.

Tak strašně jsem se snažila mu odpustit a dosáhnout svého vnitřního klidu, že jsem jeho vinu natáhla do sebe a sama sebe jsem pořádně potýrala. Jednala jsem se sebou jak s tím nejhorším zrádcem, co celou svou rodinu hodil do propasti.. Mám neřádovi děkovat, že mi umožnil potkat se se Zlem? Vždyť on mi to nijak neumožnil, on mi to prostě vnutil.

Především potřebuji odpustit sama sobě, že jsem mu naletěla a ztratila jsem ostražitost. Pokud ale někomu za něco poděkuji, pak jedině pánubohu neboli Absolutnímu Dobru, že mi naznačil směr, jak se z propasti dostat a svým nejbližším, že mi poskytli spoustu podpory.  Ale tomu člověku, který byl Zlem vedený a Zlo kolem sebe šířil, za nic děkovat nebudu a v téhle chvíli je mi proti mysli i to, že bych mu  kdy měla odpustit. Měl tisíc možností si uvědomit, co dělá a svoji akci zastavit, ale jeho chtíč byl jak hnací motor.

Myslím si, že podobně je to i tím malým zneužitým dítětem. V tom je taky jenom Zlo a chtíč. Násilník vytvořil konkrétní situaci a druhým ji vnutil. Postavil je před hotovou věc a oni teď musí najít sílu, aby to překonali. Zlu se děkovat nedá.

Sindy napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Selima napsal(a):

A keď mi niekto zneužije malé dieťa? Komu mám poďakovať? A za čo...? :rolleyes:

Keď a ak sa spamätáš, potom za to, že ti táto drastická situácia ukázala niečo, čo by si bez nej nebola schopná uvidieť.....predpokladám, na základe skúseností s inými "neodpustiteľnými" situáciami.

Souhlas. Moje osobní a rodinná situace mi ukázala, jak vypadá Zlo.

Ten člověk, co se postaral o naše problémy, si předtím nežil nijak špatně, ale neměl to, co měl ten druhý. Tak vyvinul veškeré úsilí, aby to získal bez ohledu na to, že tomu druhému způsobí takové ztráty, které mu diametrálně změní život. Navíc ještě toho druhého odvrhl a nazval problémovým.

Tak strašně jsem se snažila mu odpustit a dosáhnout svého vnitřního klidu, že jsem jeho vinu natáhla do sebe a sama sebe jsem pořádně potýrala. Jednala jsem se sebou jak s tím nejhorším zrádcem, co celou svou rodinu hodil do propasti.. Mám neřádovi děkovat, že mi umožnil potkat se se Zlem? Vždyť on mi to nijak neumožnil, on mi to prostě vnutil.
Především potřebuji odpustit sama sobě, že jsem mu naletěla a ztratila jsem ostražitost. Pokud ale někomu za něco poděkuji, pak jedině pánubohu neboli Absolutnímu Dobru, že mi naznačil směr, jak se z propasti dostat a svým nejbližším, že mi poskytli spoustu podpory.  Ale tomu člověku, který byl Zlem vedený a Zlo kolem sebe šířil, za nic děkovat nebudu a v téhle chvíli je mi proti mysli i to, že bych mu  kdy měla odpustit. Měl tisíc možností si uvědomit, co dělá a svoji akci zastavit, ale jeho chtíč byl jak hnací motor.

Myslím si, že podobně je to i tím malým zneužitým dítětem. V tom je taky jenom Zlo a chtíč. Násilník vytvořil konkrétní situaci a druhým ji vnutil. Postavil je před hotovou věc a oni teď musí najít sílu, aby to překonali. Zlu se děkovat nedá.

to ti ale nevnutil on, to sis " udělala " sama.
Až pochopíš ten rozdíl a přijmeš (JEN) svůj podíl odpovědnosti , pak teprve  budeš schopna odpustit.

Sindy napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Selima napsal(a):

A keď mi niekto zneužije malé dieťa? Komu mám poďakovať? A za čo...? :rolleyes:

Keď a ak sa spamätáš, potom za to, že ti táto drastická situácia ukázala niečo, čo by si bez nej nebola schopná uvidieť.....predpokladám, na základe skúseností s inými "neodpustiteľnými" situáciami.

Souhlas. Moje osobní a rodinná situace mi ukázala, jak vypadá Zlo.

Ten člověk, co se postaral o naše problémy, si předtím nežil nijak špatně, ale neměl to, co měl ten druhý. Tak vyvinul veškeré úsilí, aby to získal bez ohledu na to, že tomu druhému způsobí takové ztráty, které mu diametrálně změní život. Navíc ještě toho druhého odvrhl a nazval problémovým.

Tak strašně jsem se snažila mu odpustit a dosáhnout svého vnitřního klidu, že jsem jeho vinu natáhla do sebe a sama sebe jsem pořádně potýrala. Jednala jsem se sebou jak s tím nejhorším zrádcem, co celou svou rodinu hodil do propasti.. Mám neřádovi děkovat, že mi umožnil potkat se se Zlem? Vždyť on mi to nijak neumožnil, on mi to prostě vnutil.

Především potřebuji odpustit sama sobě, že jsem mu naletěla a ztratila jsem ostražitost. Pokud ale někomu za něco poděkuji, pak jedině pánubohu neboli Absolutnímu Dobru, že mi naznačil směr, jak se z propasti dostat a svým nejbližším, že mi poskytli spoustu podpory.  Ale tomu člověku, který byl Zlem vedený a Zlo kolem sebe šířil, za nic děkovat nebudu a v téhle chvíli je mi proti mysli i to, že bych mu  kdy měla odpustit. Měl tisíc možností si uvědomit, co dělá a svoji akci zastavit, ale jeho chtíč byl jak hnací motor.

Myslím si, že podobně je to i tím malým zneužitým dítětem. V tom je taky jenom Zlo a chtíč. Násilník vytvořil konkrétní situaci a druhým ji vnutil. Postavil je před hotovou věc a oni teď musí najít sílu, aby to překonali. Zlu se děkovat nedá.

to po tobě nikdo nechce. Ale to Zlo tě naučilo poznat a najít Dobro, přijmout podporu od rodiny , najít (opět) svojí ostražitost...

agewa napsal(a):

Sindy napsal(a):

Myslím si, že podobně je to i tím malým zneužitým dítětem. V tom je taky jenom Zlo a chtíč. Násilník vytvořil konkrétní situaci a druhým ji vnutil. Postavil je před hotovou věc a oni teď musí najít sílu, aby to překonali. Zlu se děkovat nedá.

to po tobě nikdo nechce. Ale to Zlo tě naučilo poznat a najít Dobro, přijmout podporu od rodiny , najít (opět) svojí ostražitost...

Nene, tak to není. Zlo mě nenaučilo poznat a najít Dobro, to jsem už dávno předtím znala. Zlo se vplížilo a podkopalo mi podlahu. Nebyla jsem v situaci, kdy bych se mohla bránit nebo něčeho zachytit, nemohla jsem nic jiného, než spadnout. A bylo to jedině Dobro, co se zasloužilo, že jsem při pádu  nikoho nepoškodila a nikoho nestrhla s sebou.

(Vyjadřuji se sice v první osobě, ale mluvím za celou moji rodinu)

agewa napsal(a):

Sindy napsal(a):

Tak strašně jsem se snažila mu odpustit a dosáhnout svého vnitřního klidu, že jsem jeho vinu natáhla do sebe a sama sebe jsem pořádně potýrala. Jednala jsem se sebou jak s tím nejhorším zrádcem, co celou svou rodinu hodil do propasti.. Mám neřádovi děkovat, že mi umožnil potkat se se Zlem? Vždyť on mi to nijak neumožnil, on mi to prostě vnutil.
.

to ti ale nevnutil on, to sis " udělala " sama.
Až pochopíš ten rozdíl a přijmeš (JEN) svůj podíl odpovědnosti , pak teprve  budeš schopna odpustit.

Napsala jsem, že mi vnutil potkat se se Zlem, nikoli že mi vnutil, abych na sebe vzala vinu.
To jsem si opravdu udělala sama.

Sindy - ani jedno ani druhé.
Vždyt záleží na tobě, jestli si něco vnutit dáš nebo nedáš

dusička napsal(a):

Sindy - ani jedno ani druhé.
Vždyt záleží na tobě, jestli si něco vnutit dáš nebo nedáš

S tím nesouhlasím. Pokud někdo rozhodne za tebe ve stylu "o nás bez nás" a postaví tě před hotovou věc,
už nemáš možnost volby. Ať to přijmeš nebo odmítneš, vyjde to na stejno - neboli pro tebe pokaždé špatně.

To máš, jako když ti někdo podává pistoli a říká - zastřel se. Když se nezastřelíš sama, zastřelím tě já.
A pokud tu pistoli obrátíš proti mně, zastřelí tě tamhletem.

Líp už to slovo "vnutit" popsat neumím.

Sindy napsal(a):

dusička napsal(a):

Sindy - ani jedno ani druhé.
Vždyt záleží na tobě, jestli si něco vnutit dáš nebo nedáš

S tím nesouhlasím. Pokud někdo rozhodne za tebe ve stylu "o nás bez nás" a postaví tě před hotovou věc,
už nemáš možnost volby. Ať to přijmeš nebo odmítneš, vyjde to na stejno - neboli pro tebe pokaždé špatně.

To máš, jako když ti někdo podává pistoli a říká - zastřel se. Když se nezastřelíš sama, zastřelím tě já.
A pokud tu pistoli obrátíš proti mně, zastřelí tě tamhletem.

Líp už to slovo "vnutit" popsat neumím.

Máš možnost volby. Jak se k tomu postavíš. Ty to uvidíš jako vnucení zla, někdo jiný to uvidí jako životní lekci, poučení, možnost poznání sama sebe v neobvyklé situaci...

Myslím si, že až to, co se stalo, přijmeš, že tak to prostě je, a nebudeš se tomu i po té, co je to už zřejmě za tebou, stavět na odpor, protestovat, vnímat, že ti to někdo vnutil, až budeš cítit, že tak to prostě je, až potom odpustíš. Sama sobě.
I tvůj příklad s pistoli může člověk přijmout různě.

Sindy napsal(a):

Souhlas. Moje osobní a rodinná situace mi ukázala, jak vypadá Zlo.

Ten člověk, co se postaral o naše problémy, si předtím nežil nijak špatně, ale neměl to, co měl ten druhý. Tak vyvinul veškeré úsilí, aby to získal bez ohledu na to, že tomu druhému způsobí takové ztráty, které mu diametrálně změní život. Navíc ještě toho druhého odvrhl a nazval problémovým.

Tak strašně jsem se snažila mu odpustit a dosáhnout svého vnitřního klidu, že jsem jeho vinu natáhla do sebe a sama sebe jsem pořádně potýrala. Jednala jsem se sebou jak s tím nejhorším zrádcem, co celou svou rodinu hodil do propasti.. Mám neřádovi děkovat, že mi umožnil potkat se se Zlem? Vždyť on mi to nijak neumožnil, on mi to prostě vnutil.

Především potřebuji odpustit sama sobě, že jsem mu naletěla a ztratila jsem ostražitost. Pokud ale někomu za něco poděkuji, pak jedině pánubohu neboli Absolutnímu Dobru, že mi naznačil směr, jak se z propasti dostat a svým nejbližším, že mi poskytli spoustu podpory.  Ale tomu člověku, který byl Zlem vedený a Zlo kolem sebe šířil, za nic děkovat nebudu a v téhle chvíli je mi proti mysli i to, že bych mu  kdy měla odpustit. Měl tisíc možností si uvědomit, co dělá a svoji akci zastavit, ale jeho chtíč byl jak hnací motor.

Myslím si, že podobně je to i tím malým zneužitým dítětem. V tom je taky jenom Zlo a chtíč. Násilník vytvořil konkrétní situaci a druhým ji vnutil. Postavil je před hotovou věc a oni teď musí najít sílu, aby to překonali. Zlu se děkovat nedá.

V tomhle to je, podle mého názoru. Nech plynout. Přestaň se TAK STRAŠNĚ SNAŽIT.
Co se stalo, už nezměníš.
PŘIJMI TO.

Víš, jsou určité událsti, které ovlivnit neumíme. Jsou zlé, o tom žádná, ale nezáleží tak na tom, že jsme potkali ZLO, ale na tom, jak jsme se zachovali, jak se něco naučili či poučili a obrátili ve svoje dobro.  Zlo nikdo neodpáře. Ale cesta je cíl, cesta......

Pro tebe možní řešení, bylo to zlé, nikdo to nepopírá, udělala jsi chybu. Ale navrátíš se k tomu dobru, když si tu chybu budeš vyčítat a nebo když si odpustíš, poučíš se, něco se naučíš a zachováš se v souladu se svým svědomím? Tohle určitě není chyba, tohle je dobro, náruč do které se můžeme všichni vrátit.

Sindy napsal(a):

Zlu se děkovat nedá.

Dá, je to jen o pohledu úhlu :cool: .....tak jim odpusť, neboť oni nevědí, co činí :)
A co bys udělala s tou pistolí?

lupina montana napsal(a):

Sindy napsal(a):

Zlu se děkovat nedá.

Dá, je to jen o pohledu úhlu :cool: .....tak jim odpusť, neboť oni nevědí, co činí :)
A co bys udělala s tou pistolí?

Jo jo,úhel pohledu....někdy dobrý ten úhel zkusit z pohledu zlosyna....ale neee se v tom utopit!!
Von si to ten zlosyn sám vyžere...mám bohaté zkušenosti..:supr:

Majko, abych na sobě mohla vůbec začít pracovat, potřebuji prožitou situaci pochopit až do její podstaty. Po dlouhých měsících tápání se mi  konečně podařilo dojít k tomu nezbytnému AHA a teď už se to bude jenom zlepšovat :-)

Pavlo, když si tak štrachám ve svém svědomí, od cesty k dobru jsem se nijak zásadně neodklonila, jen jsem si ji nepředstavitelně zkomplikovala. Ono to je dost náročné na energii, když se jeden občas zastaví a sám sebe brutálně zmrská. Ale zaplaťbůh, už mi to došlo, že takhle to dál nejde a že se toho návyku musím zbavit.

lupina montana napsal(a):

Sindy napsal(a):

Zlu se děkovat nedá.

Dá, je to jen o pohledu úhlu :cool: .....tak jim odpusť, neboť oni nevědí, co činí :)
A co bys udělala s tou pistolí?

No jo ... ale odpuštění a poděkování nestavím na jednu linku. K odpuštění možná někdy dojdu, ale poděkování už je něco navíc, to považuji za projev úcty. K neřádovi žádnou úctu necítím.

Pistole bych se ani nedotkla.

Sindy napsal(a):

No jo ... ale odpuštění a poděkování nestavím na jednu linku. K odpuštění možná někdy dojdu, ale poděkování už je něco navíc, to považuji za projev úcty. K neřádovi žádnou úctu necítím.

Pistole bych se ani nedotkla.

A k sobě?

majkafa napsal(a):

Sindy napsal(a):

No jo ... ale odpuštění a poděkování nestavím na jednu linku. K odpuštění možná někdy dojdu, ale poděkování už je něco navíc, to považuji za projev úcty. K neřádovi žádnou úctu necítím.

Pistole bych se ani nedotkla.

A k sobě?

Jakou to má souvislost?

Souvisí to s odpuštěním a poděkováním.

Majko, polož prosím svoji otázku tak, abych jí porozuměla. Nechápu, jakou má souvislost úcta k sobě s úctou k neřádovi.

Sindy, napsala jsem to proto, abys přemýšlela a ne abys mi odpověděla.
Naše psycholožka nám říkala - já vám to nemohu říct, musíte si na to přijít sami.
Teprve pak to má cenu a posune nás to dál.
Napsala jsem to proto, abys přemýšlela, jestli k sobě úctu cítíš. Napsalas, že poděkování považuješ za projev úcty. Můžeš poděkovat sobě, jestli k sobě úctu cítíš? Nebo ji k sobě necítíš?

majkafa napsal(a):

Sindy, napsala jsem to proto, abys přemýšlela a ne abys mi odpověděla.
Naše psycholožka nám říkala - já vám to nemohu říct, musíte si na to přijít sami.
Teprve pak to má cenu a posune nás to dál.
Napsala jsem to proto, abys přemýšlela, jestli k sobě úctu cítíš. Napsalas, že poděkování považuješ za projev úcty. Můžeš poděkovat sobě, jestli k sobě úctu cítíš? Nebo ji k sobě necítíš?

Majko, pokládáš mi otázku přesně v době, kdy si hledám cestu, jak se vyhrabat ze sebeobviňování, najít rovnováhu a zase se mít ráda. V tomhle stavu zcela postrádám pocit, že bych si za cokoli měla děkovat..

A mimochodem - tu otázku považuji za dost manipulativní. Ať už byla položena z jakéhokoli důvodu.

Sindy napsal(a):

Pistole bych se ani nedotkla.

To by totiž bylo zajímavý zkoumat, jak by se kdo zachoval v takový situaci :)
Majka zřejmě myslela fakt, že kdokoli ti zkříží cestu (a to jakkoli) dělá to proto, že máte něco společného - tak, nebo onak.
Nicméně souhlasím s tím, že jedno po druhém a nemusí člověk sežrat všechnu kaši naráz, neboť by se z toho poblil, žejo :cool::lol:

Sindy napsal(a):

majkafa napsal(a):

Sindy, napsala jsem to proto, abys přemýšlela a ne abys mi odpověděla.
Naše psycholožka nám říkala - já vám to nemohu říct, musíte si na to přijít sami.
Teprve pak to má cenu a posune nás to dál.
Napsala jsem to proto, abys přemýšlela, jestli k sobě úctu cítíš. Napsalas, že poděkování považuješ za projev úcty. Můžeš poděkovat sobě, jestli k sobě úctu cítíš? Nebo ji k sobě necítíš?

Majko, pokládáš mi otázku přesně v době, kdy si hledám cestu, jak se vyhrabat ze sebeobviňování, najít rovnováhu a zase se mít ráda. V tomhle stavu zcela postrádám pocit, že bych si za cokoli měla děkovat..

A mimochodem - tu otázku považuji za dost manipulativní. Ať už byla položena z jakéhokoli důvodu.

Sindy...tohle je opravdu citlivé téma...a ty přemýšlíš...myslím,že máš opravdu ještě hodně času na to,abys mohla jít vědomě do děkování..:usch:....chápu tě,nehroť to,vyzuř se a buď v klidu....,na ledacos,včetně zloby máš zatím přehršel nároku!!;)

Sindy napsal(a):

Majko, abych na sobě mohla vůbec začít pracovat, potřebuji prožitou situaci pochopit až do její podstaty. Po dlouhých měsících tápání se mi  konečně podařilo dojít k tomu nezbytnému AHA a teď už se to bude jenom zlepšovat :-)

Pavlo, když si tak štrachám ve svém svědomí, od cesty k dobru jsem se nijak zásadně neodklonila, jen jsem si ji nepředstavitelně zkomplikovala. Ono to je dost náročné na energii, když se jeden občas zastaví a sám sebe brutálně zmrská. Ale zaplaťbůh, už mi to došlo, že takhle to dál nejde a že se toho návyku musím zbavit.

Sindy - nemusíš. Nemusíš se snažit to pochopit.

lupina montana napsal(a):

Sindy napsal(a):

Zlu se děkovat nedá.

Dá, je to jen o pohledu úhlu :cool: .....tak jim odpusť, neboť oni nevědí, co činí :)
A co bys udělala s tou pistolí?

Sindy - napíšu případ,který mě ted napadl, o kterým jsem nemohla rozhodovat,protože mě to postavilo před hotovou věc.¨
Porouchala se mi auto a tak musím jezdit autobusem.
Byla jsem naštvaná, autem pohodlnost, dýl spát,sjet na nákup.
A když jsem změnila úhel pohledu. A řekla jsem si, že něco zlý je k něčemu dobrý.
Na každé věci "špatné" "zlé" se dá najít i to dobré.
A) ranní a odpolední procházka 13 minut od zastávky - pohyb, aspon si budu udržovat kondičku a štíhlou postavu
b) můžu si každý měsíc nakoupit hadříky když nebudu dávat za benzin
c) budu v kontaktu se známými, pokecám na zastávce, v buse
d) začnu konečně číst - v autobuse dost času.

Před šesti lety jsem vnímala, že a jakým způsobem ode mě odešel můj manžel, taky, nazvěme to jako zlo. Včetně toho, co následovalo, těžká deprese, pokus o sebevraždu, 7 týdnů na psychiatrii, jak to těžce nesly děti, (ne odchod, ale jak se u něj choval), prodej a vyklizení domu,...
Dnes už to vidím jinak.
Jsem mu vděčná, že odešel. V našem vztahu už dávno scházela láska. Jestli tam někdy byla.

Sindy napsal(a):

Majko, abych na sobě mohla vůbec začít pracovat, potřebuji prožitou situaci pochopit až do její podstaty. Po dlouhých měsících tápání se mi  konečně podařilo dojít k tomu nezbytnému AHA a teď už se to bude jenom zlepšovat :-)

Pavlo, když si tak štrachám ve svém svědomí, od cesty k dobru jsem se nijak zásadně neodklonila, jen jsem si ji nepředstavitelně zkomplikovala. Ono to je dost náročné na energii, když se jeden občas zastaví a sám sebe brutálně zmrská. Ale zaplaťbůh, už mi to došlo, že takhle to dál nejde a že se toho návyku musím zbavit.

jenže to se ti nikdy nepovede. pořád budeš vnímat situaci ze svého pohledu, ze své reality. Takže i "podstata " bude jiná, než když tu samou situaci bude rpzebírat někdo jiný.

dusička napsal(a):

Sindy - nemusíš. Nemusíš se snažit to pochopit.

Někdo jo, Duši. Já taky potřebuju pochopit, vidět souvislosti, uvidět smysl, třebaže "jen" ze svého úhle. Pak to jde - bez toho tma :)
Teda jestlis to myslela takhle, jakože komplexně to člověk stejně nikdy úplně nepobere, protože to by se musel Zapůjčovat do všech účastníků :lol: Nicméně, najít tam v tom své místo, svou roli a tak podobně je pro mně třeba důležitý, takže chápu, že pro jiného taky může být....

lupina montana napsal(a):

dusička napsal(a):

Sindy - nemusíš. Nemusíš se snažit to pochopit.

Někdo jo, Duši. Já taky potřebuju pochopit, vidět souvislosti, uvidět smysl, třebaže "jen" ze svého úhle. Pak to jde - bez toho tma :)
Teda jestlis to myslela takhle, jakože komplexně to člověk stejně nikdy úplně nepobere, protože to by se musel Zapůjčovat do všech účastníků :lol: Nicméně, najít tam v tom své místo, svou roli a tak podobně je pro mně třeba důležitý, takže chápu, že pro jiného taky může být....

Lupi - já jsem od přírody zvědavá ženská a "baví" mě zkoumat jádro věci.
Psala jsem to kvůli tomu,že někdy fakt něco nepoberu a zůstává mi hlava stát, a že to vlastně asi tak má být.A odpustit si,že tomu nevidím dovnitř.

já to mám tak, že když si uvědomím, že i ta "zlá / špatná" situace mě něco naučila, něco jsem pochopila , něco jsem "dostala" - pak najednou není CO a KOMU odpouštět.
Nehledě na to, že co je pro mě negativní věc, pro druhého může být neutrální nebo i pozitivní - jde o můj subjektivní pohled / procítění.
No nutno říct , že dospět u některých situací k tomuto "výsledku " dá dost makačku.

lupina montana napsal(a):

dusička napsal(a):

Sindy - nemusíš. Nemusíš se snažit to pochopit.

Někdo jo, Duši. Já taky potřebuju pochopit, vidět souvislosti, uvidět smysl, třebaže "jen" ze svého úhle. Pak to jde - bez toho tma :)
Teda jestlis to myslela takhle, jakože komplexně to člověk stejně nikdy úplně nepobere, protože to by se musel Zapůjčovat do všech účastníků :lol: Nicméně, najít tam v tom své místo, svou roli a tak podobně je pro mně třeba důležitý, takže chápu, že pro jiného taky může být....

Taky jsem patřila do skupiny lidí co chtějí za každou cenu všemu přijít na kloub. Pochopit všechno abych měla klid v duši. Všechno hezky zaškatulkované a setříděné. Ale čím dál častěji se nachytávám, že si prostě řeknu... nechám to koňovi :D a pustím to. Ovšem je opravdu moc těžké to pustit, když se tě to emotivně hodně týká... to pak člověk nejdřív hledá ty chyby u sebe... co mohl a co měl udělat aby.... Takže Sindy chápu, i když jsem to tu všechno nečetla na nevím přesně vocode, ale to je fuk. Jde především o odpuštění, páč z našeho pohledu si myslíme, že nám bylo ublíženo. Ano my si to jen myslíme, my se domníváme... docela zábavné je podívat se na sebe a tu situaci takhle ze shora bez emocí a znovu si to promítnout jako nezaujatý divák. To pak taky někdy vidíme jak si v té ublíženecké roli hezky lebedíme a chceme si jí ještě nechat potvrdit od přihlížejících diváků. A máme před sebou závoj lítosti, smutku a "nespravedlnosti, která je kolikrát tak hustě utkán, že vybřednout je někdy opravdu moc a moc těžké.

Jako třebas ty hrozné povodně 2002. Taky plno slz, smutku a beznaděje. No a s odstupem času.... jak se třebas Karlín krásně zmohl a ruku na srdce, bylo by to tam teď tak hezké, kdyby nebylo povodní?

Taky jsem kdysi "potřebovala" pochopit situaci do její podstaty.
Po té, co jsem se octla na dně a chvíli se tam válela, tuto "potřebu" nemám.
A naplno mi otevřela oči  13. komnata našeho vojáka Roberta Chudého, který byl na misi v Afghánistánu. Jejich auto - myslím čtvrté v konvoji, najelo na minu a on přišel o ruku a o nohu.
Když se ho redaktorka ptala, jestli někdy přemýšlí nad tím, proč to nebylo první auto, ani další, ale právě to jejich, on řekl - Tak to je.
A to mluví za vše. Je spousta životních situací, které prostě nepochopíme do jejich podstaty, protože to není v možnostech člověka. Není třeba je pochopit. "Jenom" přijmout, že TAK TO JE.

majkafa napsal(a):

Před šesti lety jsem vnímala, že a jakým způsobem ode mě odešel můj manžel, taky, nazvěme to jako zlo. Včetně toho, co následovalo, těžká deprese, pokus o sebevraždu, 7 týdnů na psychiatrii, jak to těžce nesly děti, (ne odchod, ale jak se u něj choval), prodej a vyklizení domu,...
Dnes už to vidím jinak.
Jsem mu vděčná, že odešel. V našem vztahu už dávno scházela láska. Jestli tam někdy byla.

Tak k takovému pocitu bych se taky chtěla dostat, fakt že jo. Zjevně to opravdu chce svůj čas ...

agewa napsal(a):

Sindy napsal(a):

Majko, abych na sobě mohla vůbec začít pracovat, potřebuji prožitou situaci pochopit až do její podstaty. Po dlouhých měsících tápání se mi  konečně podařilo dojít k tomu nezbytnému AHA a teď už se to bude jenom zlepšovat :-)

Pavlo, když si tak štrachám ve svém svědomí, od cesty k dobru jsem se nijak zásadně neodklonila, jen jsem si ji nepředstavitelně zkomplikovala. Ono to je dost náročné na energii, když se jeden občas zastaví a sám sebe brutálně zmrská. Ale zaplaťbůh, už mi to došlo, že takhle to dál nejde a že se toho návyku musím zbavit.

jenže to se ti nikdy nepovede. pořád budeš vnímat situaci ze svého pohledu, ze své reality. Takže i "podstata " bude jiná, než když tu samou situaci bude rpzebírat někdo jiný.

Ano, to vím. Jenže dostat se k podstatě pro mě neznamená pochopit situaci z různých úhlů pohledu, ale právě jenom z toho svého. Zjednodušit si to až do těch nejzákladnějších kategorií - dobro, zlo, pravda, lež. Je to jakési utřídění, které mi pomůže se "tam někde" najít, Teprve až když se najdu, mohu si začít dávat věci do souvislostí a postupně se na ně začít dívat z různých úhlů.

Rozumím, že tento postup poznávání sama sebe může jinému člověku připadat nesprávný anebo pošetilý. Ale každý z nás se do vlastního nitra dostáváme takovým způsobem, jaký nám nejvíc vyhovuje :-)

dusička napsal(a):

lupina montana napsal(a):

dusička napsal(a):

Sindy - nemusíš. Nemusíš se snažit to pochopit.

Někdo jo, Duši. Já taky potřebuju pochopit, vidět souvislosti, uvidět smysl, třebaže "jen" ze svého úhle. Pak to jde - bez toho tma :)
Teda jestlis to myslela takhle, jakože komplexně to člověk stejně nikdy úplně nepobere, protože to by se musel Zapůjčovat do všech účastníků :lol: Nicméně, najít tam v tom své místo, svou roli a tak podobně je pro mně třeba důležitý, takže chápu, že pro jiného taky může být....

Lupi - já jsem od přírody zvědavá ženská a "baví" mě zkoumat jádro věci.
Psala jsem to kvůli tomu,že někdy fakt něco nepoberu a zůstává mi hlava stát, a že to vlastně asi tak má být.A odpustit si,že tomu nevidím dovnitř.

Souhlasím. Komplexně tu situaci nepoberu nikdy, protože především vůbec nevím, co jí předcházelo a kdy začala. V nejmenším se mi nechce pátrat po všech detailech a rovnou si to odpouštím :-)

lupina montana napsal(a):

A mezi náma - klid do duše člověku přinese HLAVNĚ poznání, že nebyl takovej blb, jak si o sobě myslel :cool:

Doufám, že na to nemáš kopyrajt, neboť jsem to dnes šířila :storstark:

Jen počkej, zajíci! Nahlásím to OSA :dumbom::lol:

lupina montana napsal(a):

Jen počkej, zajíci! Nahlásím to OSA :dumbom::lol:

Ano, vlku  :pussa:

Sindy napsal(a):

agewa napsal(a):

Sindy napsal(a):

Majko, abych na sobě mohla vůbec začít pracovat, potřebuji prožitou situaci pochopit až do její podstaty. Po dlouhých měsících tápání se mi  konečně podařilo dojít k tomu nezbytnému AHA a teď už se to bude jenom zlepšovat :-)

Pavlo, když si tak štrachám ve svém svědomí, od cesty k dobru jsem se nijak zásadně neodklonila, jen jsem si ji nepředstavitelně zkomplikovala. Ono to je dost náročné na energii, když se jeden občas zastaví a sám sebe brutálně zmrská. Ale zaplaťbůh, už mi to došlo, že takhle to dál nejde a že se toho návyku musím zbavit.

jenže to se ti nikdy nepovede. pořád budeš vnímat situaci ze svého pohledu, ze své reality. Takže i "podstata " bude jiná, než když tu samou situaci bude rpzebírat někdo jiný.

Ano, to vím. Jenže dostat se k podstatě pro mě neznamená pochopit situaci z různých úhlů pohledu, ale právě jenom z toho svého. Zjednodušit si to až do těch nejzákladnějších kategorií - dobro, zlo, pravda, lež. Je to jakési utřídění, které mi pomůže se "tam někde" najít, Teprve až když se najdu, mohu si začít dávat věci do souvislostí a postupně se na ně začít dívat z různých úhlů.

Rozumím, že tento postup poznávání sama sebe může jinému člověku připadat nesprávný anebo pošetilý. Ale každý z nás se do vlastního nitra dostáváme takovým způsobem, jaký nám nejvíc vyhovuje :-)

jenže tyhle kategorie nebo spíš "věci" které do nich řadíme jsou značně a mnouhdy příliš sebjektivní a to dokonce i v čase ( jednou ta samá věc pro tebe může znamenat pravdu, podruhé totéž je lež a to dokonce jen díky tvému posunutí vnímání - např)

agewa napsal(a):

Sindy napsal(a):

Ano, to vím. Jenže dostat se k podstatě pro mě neznamená pochopit situaci z různých úhlů pohledu, ale právě jenom z toho svého. Zjednodušit si to až do těch nejzákladnějších kategorií - dobro, zlo, pravda, lež. Je to jakési utřídění, které mi pomůže se "tam někde" najít, Teprve až když se najdu, mohu si začít dávat věci do souvislostí a postupně se na ně začít dívat z různých úhlů.

Rozumím, že tento postup poznávání sama sebe může jinému člověku připadat nesprávný anebo pošetilý. Ale každý z nás se do vlastního nitra dostáváme takovým způsobem, jaký nám nejvíc vyhovuje :-)

jenže tyhle kategorie nebo spíš "věci" které do nich řadíme jsou značně a mnouhdy příliš sebjektivní a to dokonce i v čase ( jednou ta samá věc pro tebe může znamenat pravdu, podruhé totéž je lež a to dokonce jen díky tvému posunutí vnímání - např)

Trochu mě zaráží, že jsi svoji odpověď uvedla zpochybňujícím slůvkem "jenže". Jinými slovy jsi totiiž napsala úplně totéž, co jsem předtím napsala já. :jojo:

Agewo, já bych na nějakou "objektivitu" zcela rezignovala...když víš, že hmota se mění podle toho, jestli se na ni někdo kouká, nebo nekouká? Asi bude ta slavná objektivita spíš souhrnem subjektivit, než čím jiným.
Protože to, co se tak nazývá, je maximálně tak jistej emoční odstup - tu větší, tu menší. Někdy je to dobře, jindy ne - a myslím si, že naučit se to rozeznávat je jedna z nejlepších věcí, co se můžeme naučit :) Teda, rozeznávat, kdy je to dobře a kdy ne.

..... poznání, že nebyl takovej blb, jak si o sobě myslel ....

Já ti nevím proč je to pro lidi tak důležité. Bojí se, že jsou hloupí, nebo že si o nich ti druzí myslí, že jsou hloupí? Si naopak myslím, že připuštění si toho faktu, že jsem někdy blbá, omylná a chybující je to co tě od tohoto lpění oprostí a povznese. No co? Tak jsem udělala chybu, ale vezmu si z ní poučení. A že jsem to či ono nevěděla.... no ale právě teď jsem o to chytřejší .......

pomněnka napsal(a):

..... poznání, že nebyl takovej blb, jak si o sobě myslel ....

Já ti nevím proč je to pro lidi tak důležité. Bojí se, že jsou hloupí, nebo že si o nich ti druzí myslí, že jsou hloupí? Si naopak myslím, že připuštění si toho faktu, že jsem někdy blbá, omylná a chybující je to co tě od tohoto lpění oprostí a povznese. No co? Tak jsem udělala chybu, ale vezmu si z ní poučení. A že jsem to či ono nevěděla.... no ale právě teď jsem o to chytřejší .......

Blb se vyznačuje omezenými rozlišovacími schopnostmi, což ho vede k tomu, že situace nevyhodnocuje rozumově, ale pocitově. V nejvyšším stupni blbství - to znamená při absenci rozlišovacích schopností - blb už ani nepozná, že je blb.

Proto je velice důležité dojít k poznání, že blb nejsem, z čehož logicky vyplývá, že rozlišovací schopnosti mám.

Zase na druhou stranu určitou přiměřenou dávku blbství je dlužno si péodržet, protože pocitový rozlišení je jednak stejně důležitý, jako racionální a druhak postihuje jiný spektrum :)

Bane, Pom, ono šlo o interní pocit "jsem neschopná, všechno zkazím, každýho zničím" no a uznej, to fakt není nic, co by si člověk měl pěstovat!

Víš Sindy, to, že nejsem blb každý vyrovnaný člověk to o sobě moc dobře ví a nepotřebuje si to dokazovat přes druhé. Blb to o sobě neví a taky se tak chová :lol: Sem tady psala spíš o lidech, kteří si to pořád potřebují dokazovat, nepřipustí si svou omylnost a pokud se stane chyba, tak stoprocentně za to může někdo jiný atp.... prostě musí být za každou cenu dokonalí v očích těch druhých a to je pro ně to nejdůležitější.

Lupi, jasně... to není o co stát... já zas popisovala ten druhý extrém.

Ale to už jsme trochu odbočily :vissla:

lupina montana napsal(a):

Zase na druhou stranu určitou přiměřenou dávku blbství je dlužno si péodržet, protože pocitový rozlišení je jednak stejně důležitý, jako racionální a druhak postihuje jiný spektrum :)

Postupně, vlku, postupně ... nemůžu do všeho vlítnout tak naráz. Prozatím jsem ráda, že mi rozlišovací schopnosti opět naskočily, ale tak dobré to zas není, abych poznala, jaká dávka blbství je pro mě přiměřená :dumbom::lol:

jéééé, výborné téma. Blbství. Dnes jsem dělala toho aktivního blbce, co je horší než třídní nepřítel, a mám oprávněně dojem, že všem lezu na nervy. Chi.

Přiměřená dávka blbství
Jojo, důležitá to věc!

Sindy napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Zase na druhou stranu určitou přiměřenou dávku blbství je dlužno si péodržet, protože pocitový rozlišení je jednak stejně důležitý, jako racionální a druhak postihuje jiný spektrum :)

Postupně, vlku, postupně ... nemůžu do všeho vlítnout tak naráz. Prozatím jsem ráda, že mi rozlišovací schopnosti opět naskočily, ale tak dobré to zas není, abych poznala, jaká dávka blbství je pro mě přiměřená :dumbom::lol:

Přiměřená dávka blbství je ta, co zrovna je. Je odvislá od osoby a času. Stejně jako nezachytíš unikající okamžik, nezachytíš přiměřenou dávku blbství, už už po ní saháš - a změnila se ti před očima. ;)

majkafa napsal(a):

Dávala jsem to jinam, ale myslím, že se to hodí i sem, dlouho jsem to hledala a včera konečně našla. Kdysi jsem byla na muzikálu Galileo od Janka Ledeckého a tohle mě tenkrát velmi zaujalo.

Janek Ledecký - Muzikál Galileo

Epilog

Navzdory svému odvolání
Byl Galileo Galilei odsouzen
K doživotnímu vězení
I když na přímluvu papeže
K vězení domácímu

Devět let strávil slepý Galileo
Diktováním závěrů svých
Celoživotních pokusů a studií
Jedním z rozměrů křivdy
Je délka jejího trvání

Galileo Galilei byl katolickou církví
Plně rehabilitován roku 1992
Od jeho smrti v ten čas uběhlo 350 let
Přál bych všem
Abychom v sobě našli dost síly
Odčinit způsobené křivdy
A aby nám to netrvalo
Tak strašně dlouho

Majko, je to zcela :offtopic:, ale rozesmálo mě to: http://respekt.ihned.cz/respekt-dj/c1-5 … 2012#15:55

Sindy napsal(a):

agewa napsal(a):

Sindy napsal(a):

Myslím si, že podobně je to i tím malým zneužitým dítětem. V tom je taky jenom Zlo a chtíč. Násilník vytvořil konkrétní situaci a druhým ji vnutil. Postavil je před hotovou věc a oni teď musí najít sílu, aby to překonali. Zlu se děkovat nedá.

to po tobě nikdo nechce. Ale to Zlo tě naučilo poznat a najít Dobro, přijmout podporu od rodiny , najít (opět) svojí ostražitost...

Nene, tak to není. Zlo mě nenaučilo poznat a najít Dobro, to jsem už dávno předtím znala. Zlo se vplížilo a podkopalo mi podlahu. Nebyla jsem v situaci, kdy bych se mohla bránit nebo něčeho zachytit, nemohla jsem nic jiného, než spadnout. A bylo to jedině Dobro, co se zasloužilo, že jsem při pádu  nikoho nepoškodila a nikoho nestrhla s sebou.

(Vyjadřuji se sice v první osobě, ale mluvím za celou moji rodinu)

Sindy, četla jsi knížku od Scotta Pecka Lidé lži? Jestli ne, zkus to. :)

pomněnka napsal(a):

Víš Sindy, to, že nejsem blb každý vyrovnaný člověk to o sobě moc dobře ví a nepotřebuje si to dokazovat přes druhé. Blb to o sobě neví a taky se tak chová :lol: Sem tady psala spíš o lidech, kteří si to pořád potřebují dokazovat, nepřipustí si svou omylnost a pokud se stane chyba, tak stoprocentně za to může někdo jiný atp.... prostě musí být za každou cenu dokonalí v očích těch druhých a to je pro ně to nejdůležitější.

Tak jim to odpusť ...

Bramborka napsal(a):

Sindy napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Zase na druhou stranu určitou přiměřenou dávku blbství je dlužno si péodržet, protože pocitový rozlišení je jednak stejně důležitý, jako racionální a druhak postihuje jiný spektrum :)

Postupně, vlku, postupně ... nemůžu do všeho vlítnout tak naráz. Prozatím jsem ráda, že mi rozlišovací schopnosti opět naskočily, ale tak dobré to zas není, abych poznala, jaká dávka blbství je pro mě přiměřená :dumbom::lol:

Přiměřená dávka blbství je ta, co zrovna je. Je odvislá od osoby a času. Stejně jako nezachytíš unikající okamžik, nezachytíš přiměřenou dávku blbství, už už po ní saháš - a změnila se ti před očima. ;)

Aaaaaaach .... jak nesnesitelná lehkost blbství ....

:)

Bramborka napsal(a):

Sindy napsal(a):

agewa napsal(a):

to po tobě nikdo nechce. Ale to Zlo tě naučilo poznat a najít Dobro, přijmout podporu od rodiny , najít (opět) svojí ostražitost...

Nene, tak to není. Zlo mě nenaučilo poznat a najít Dobro, to jsem už dávno předtím znala. Zlo se vplížilo a podkopalo mi podlahu. Nebyla jsem v situaci, kdy bych se mohla bránit nebo něčeho zachytit, nemohla jsem nic jiného, než spadnout. A bylo to jedině Dobro, co se zasloužilo, že jsem při pádu  nikoho nepoškodila a nikoho nestrhla s sebou.

(Vyjadřuji se sice v první osobě, ale mluvím za celou moji rodinu)

Sindy, četla jsi knížku od Scotta Pecka Lidé lži? Jestli ne, zkus to. :)

Díky, určitě si ji přečtu.

Tak já jsem přečetla kus, co je na netu a no fuj - Brambůrko, tys to přestála bez úhony? :o Tedy, člověk takový případy slyší a vnímá plynule a trvale - takže asi to bylo nějak moc koncentrovaný, nebo co, takový knižní kurare.....dostal mě příběh kluka, co měl ty šílený uhlazený rodiče.
Já jsem totiž rodičovskou nenávist zažila takříkajíc vostrejma - tohle mi ale přišlo ještě horší, jak to bylo bravurně maskovaný :usch:

A tohle je moc pěkný:

Zlo bylo definováno jako užití síly k ničení duchovního růstu druhých za účelem obrany a zachování integrity svého vlastního postiženého ega. Jinými slovy – obětování. Obvykle neobětujeme silné, ale slabé.

Nevím, jestli bez úhony, ale přestála, a jsem tomu ráda. Svého času mi ta knížka dost pomohla.
Příběh toho mládence je skutečně děsivý.:usch:

Bramborka napsal(a):

Nevím, jestli bez úhony, ale přestála, a jsem tomu ráda. Svého času mi ta knížka dost pomohla.
Příběh toho mládence je skutečně děsivý.:usch:

Tak jsem přečetla to, co je dostupné na netu, no teda Bramborko, místy je to opravdu náročné čtení. Některé pasáže mi navozovaly až pocity tísně. Jestli se mi podaří tu knížku sehnat, ráda si ji koupím, líbí se mi.

Tady je to komplet
http://morio.wbs.cz/m.scot_peck_lide_lzi.pdf