Ahojky, mám takový problémek, jak už je psáno v nadpisu - partner je křesťan a já jsme nevěřící, chceme dítě časem, on chce, aby chodilo s ním do kostela, ale já ne - pro mě je to ztráta času vidím to jinak, prptože jsem od malička byla tak vychovávána.
Nestačilo by mu, kdyby dítě bylo vychováváno pro dobro což chceme oba!
Ještě je tiu jedna varianta, že by se dítě rozhodlo samo, zda-li chce chodit do kostela a modlit se atd... Ale je ude otázka : "V kolika letech je dítě rozumné, aby se bylo schopné rozhodnout pro takovou věc"?
Děkuji za rady...

nightmare napsal(a):

Ahojky, mám takový problémek, jak už je psáno v nadpisu - partner je křesťan a já jsme nevěřící, chceme dítě časem, on chce, aby chodilo s ním do kostela, ale já ne - pro mě je to ztráta času vidím to jinak, prptože jsem od malička byla tak vychovávána.
Nestačilo by mu, kdyby dítě bylo vychováváno pro dobro což chceme oba!
Ještě je tiu jedna varianta, že by se dítě rozhodlo samo, zda-li chce chodit do kostela a modlit se atd... Ale je ude otázka : "V kolika letech je dítě rozumné, aby se bylo schopné rozhodnout pro takovou věc"?
Děkuji za rady...

Když tam nebudeš chodit s nima, tak ti času neubude, ne?

A po Tobě partner nechce,aby si s ním chodila?
Já jen to přeci nezáleží,jestli chodíš nebo nechodíš do kostela. Moje babička byla věřící a chodila jen párkrát do roka. A teta je věřící a chodí jen na velikonoce a na vánoce.
Ale jestliže uvažujete o dítěti, budu chtít aby bylo pokřtěný, a to musíš být v první řadě i Ty.
Osobně bych mu nebránila,aby třeba jednou za měsíc si vzal dítko a šli na tu hodinku. Pro děti jsou i křestanský školy, ale já se o to nějak dopodrobna nezajímala.

Nightmare, víra je přece jedna z nejdůležitějších věcí pro člověka.....tak jako pro tebe ta tvoje, tak i pro tvého přítele ta jeho.
Protože to, že nejsi praktikující křesťanka (nebo buddhistka, nebo cokoliv) neznamená, že nemáš víru - tvojí vírou je například i to, že nepotřebuješ chodit do kostela.....
Takže buď to postavíte jako kdo z koho - nebo si půjdete naproti. :rolleyes: Sama zvaž, která varianta je lepší - a která je vůbec mezi vámi možná.
Já bych se navíc neděsila toho, že dítě bude chodit s tatínkem do kostela - pro malé to bude spíš zážitek, hádám, a až vyroste, pořeší si to samo.
Neumím si představit, že by mu to mohlo nějak zásadně škodit - vždyť i ty na něj budeš mít výchovný vliv, ne? :) Minimálně polovinu.

co je špatnýho na tom, aby dítě chodilo do kostela ? ty si svoji nevíru můžeš klidně nechat a dítě ať chodí, pokud chce. i já s babičkou chodívala a nemělo to co dělat s tím, jestli věřím, nebo ne. chodí i můj syn, i když jen 1 - 2x do roka dělat tam svým babičkám garde ;)
já bych to prostě nechala být a ono by se časem vidělo, jestli tam dítě chce nebo ne. pokud jo, nebránila bych mu, pokud ne, nenutila bych ho.

Osobně jsem znala dva páry, kdy jeden byl křesťan  a druhý ateista. Co se zpočátku jevilo jako  zanedbatelná prkotina, časem narostlo do nepřekonatelných problémů a oba víra nakonec rozdělila.  Určitě záleží na každém jednotlivém páru, jak se k tomu postaví. Poradit umím důkladně probrat různé varianty, které přicházejí v budoucnu v úvahu a předem udělat dohodu. Nabízí se otázka,jestli ji oba stejnou měrou budou respektovat.

Bohužel mám podobný pocit, že časem to oproblém je.
Máme dítě pokřtít nebo ne? Budeme chtít svadbu v kostele nebo ne? Mmch. myslím, že v tom připadě musí snoubenci na takový "seminář" ke knězi. Jak budeme slavit církevní svátky? A bude moct věřící dětem vyprávět o svatých , atd.

Záleží jak se dohodnou. Já měla svatbu v kostele, ale na ponaučení chodil manžel sám:-) napřed z toho byl kněz trochu vedle, ale nakonec to skousl. Děti si časem přijdou na to jestli chtějí pokračovat nebo ne

Ono je podstatné, jak silně věřící dotyčný člověk je. Pokud se jeho život podřizuje pravidlům víry, bývá to pro nevěřícího partnera problém a naopak.  Pokud chodí sporadicky do kostela a žije běžným životem, je to pro nevěřícího partnera únosné.
Jinak se slušní lidé obecně řídí desaterem přikázání, ale hluboce věřící člověk se řídí ještě dalšími pravidly, která by měl nevěřící partner respektovat (včetně sexu).Uf, snad jsem to napsala srozumitelně.

Mambo řekla bych, že si to srozumitelně napsala.
Ano, záleží na tom, jestli i když je věřící - tak partnerku nechá si žít po svém, nebo chce aby byla věřící jako on

Dusičko, dík.
Co já vím, tak zpočátku nechávají žít partnera po svém, ale časem jim to začne vadit, protože to bývá v rozporu s jejich vírou a těžko se s tím vyrovnávají. Nevěřícímu partnerovi zase začnou vadit pravidla, která ho v určitém ohledu omezují. No, není to jednoduché. Také by nevěřící partner měl vědět, jak hluboce věřící je druhá rodina, i to může mít zásadní vliv na vztah.

Nevidím nic špatného na tom, když věřící otec bere s sebou do kostela potomky. Jednou příjdou do věku, kdy se rozhodnou sami, zda je to jejich cesta. Otázka ale je, pokud poznají, že to jejich cesta není, jestli to pochopí otec. Praktikující katolíci nebývají moc tolerantní, ted aspoń ti, co znám já.

Já do kostela nechodím, ale když byl syn malý, párkrát jsem ho tam vzala, právě proto, aby to poznal a věděl, že je i tahle možnost.

Jak píše mamba - pokud je rodina partnera opravdu hluboce věřící a ten druhý naopak věřící není, může to být problém. Stejně ale nejvíc záleží na tom, jestli jsou lidé ve vztahu tolerantní, pak zvládnou víru i nevíru.

Nooo asi mate pravdu, vetsina, ale je nutne vedet, ze partner v kostele nebyl asi 2 roky, ted mu mamka rekla,ze by mel jit na prijimani a sel a rozhodl se ze zacne chodit kazdou nedeli, pred jidle se skoro vubec nemodli, nebere jeho viru zas az tak vazne! Tak nevidim duvod proc by mel bravat dite do kostela, ale nevim jak to jednou dopadne, jestli vubec dodrzi to, co slibil , ze bude v kostele kazdou nedeli!
Asi bych to videla tak, ze zpocatku di te púarkrat s nim by jit mohlo, pokud by se mu to nelibilo nebo naopak nebudu proti v zadnem pripade! Dite moc chci, tak budu asi muset se zachovat v tomhle ohledu spravne! Jeho rosdina je silne verici muj partner je nejmene z cele rodiny! A svatbu budeme resit normlane na radnici jsme  se domluvili :par:

Judyno, také jsem své děti do kostela občas vzala, návštěva kostela není problém. Ten , jak  jsem viděla a slyšela kolem sebe,  byl právě  v rozdílném přístupu k životu a myšlení. Když je věřící člověk hluboce oddán své víře, těžko ji hodí za hlavu v zájmu tolerance. Nevěřící  totiž žije v rozporu s jeho vírou. Fakt to je složitá situace.
Určitě bude rozdíl mezi rodinou, která je věřící a žije běžný život a mezi rodinou hluboce věřící.

Z mýho poledu je tvůj přítel duchovně pokročilejší než ty, takže by bylo dobré nechat to na něm . On může něco předat dítěti , posunout ho rychleji, než by se k tomu samo dopracovávalo.
Já jsem se k víře a kostelu dopracovala až ve středním věku, táta byl u komunistů a docela toho lituju , mohla jsem toho pochopit víc a mladší .
Jinak existuje spousta věřících lidí, kteří Boha vůbec necítí , jen biflují poučky a cpou je jiným jako dogmata, takže bacha na to.

Hm...to je podobný problém, jako od mojí kamarádky, co má za manžela vegetariána. Ona kvůli němu přestala časem jíst maso taky, ale mají teď miminko a on chce, aby mu maso nedávali (zatím je maličká kojené miminko, takže to není ještě aktuální). Ona ale dítěti maso dávat chce a chce, aby se rozhodlo v budoucnu samo, stejně jako její manžel (vegetariánem se stal až v dospělosti, nebyl k tomu veden). Otázkou je, jak to ti dva vyřeší. Většinou ti o něčem přesvědčení nejsou k názoru ostatních moc tolerantní. :(

nightmare napsal(a):

Nooo asi mate pravdu, vetsina, ale je nutne vedet, ze partner v kostele nebyl asi 2 roky, ted mu mamka rekla,ze by mel jit na prijimani a sel a rozhodl se ze zacne chodit kazdou nedeli, pred jidle se skoro vubec nemodli, nebere jeho viru zas az tak vazne! Tak nevidim duvod proc by mel bravat dite do kostela, ale nevim jak to jednou dopadne, jestli vubec dodrzi to, co slibil , ze bude v kostele kazdou nedeli!
Asi bych to videla tak, ze zpocatku di te púarkrat s nim by jit mohlo, pokud by se mu to nelibilo nebo naopak nebudu proti v zadnem pripade! Dite moc chci, tak budu asi muset se zachovat v tomhle ohledu spravne! Jeho rosdina je silne verici muj partner je nejmene z cele rodiny! A svatbu budeme resit normlane na radnici jsme  se domluvili :par:

víš tady to může být taky oříšek.
Pak taková návštěva babičky či dědy může ve vaší rodině být zlou krví.
Pamatuji si, jak moje máma poslala sestru k příbuzným , kteří jsou silně věřící. Když sestra přijela, chtěla pokřtít, že bude chodit do kostela, četla si Bibli. No přešlo jí to asi za 14dní, ale vím, jak byla máma naštvaná.

novavila napsal(a):

Z mýho poledu je tvůj přítel duchovně pokročilejší než ty, takže by bylo dobré nechat to na něm . On může něco předat dítěti , posunout ho rychleji, než by se k tomu samo dopracovávalo.
Já jsem se k víře a kostelu dopracovala až ve středním věku, táta byl u komunistů a docela toho lituju , mohla jsem toho pochopit víc a mladší .
Jinak existuje spousta věřících lidí, kteří Boha vůbec necítí , jen biflují poučky a cpou je jiným jako dogmata, takže bacha na to.

Proč ? jen protože chodí do kostela?
Duchovnost jako taková s tím přece nesouvisí.

Svoje děti jsem vedla k tomu, aby se nenechaly ovlivnit v dětství a mládí  žádnou vírou, ani sektou a podobnými organizacemi. (Snahy z různých stran  bez mého vědomí byly.) Zdůrazňovala jsem jim, že by příslušenstvím k jakékoliv skupině měly závazky a povinnosti, které by je omezovaly a bránily jim v dalším svobodném rozhodování. Hlavně by jejich  vnímání světa kolem nebylo jejich vlastní, ale bylo by ovlivněné vírou, ať je jakákoliv. V dospělosti, až z nich budou vyzrálé osobnosti s dostatečnými zkušenostmi a rozhledem se přece svobodně mohou rozhodnout, co chtějí, na to nikdy není pozdě.

Duchovní život opravdu nesouvisí s tím, jestli někdo chodí do kodtela nebo ne. To jsou zcela odlišné roviny, i když se někdy mohou hodně přiblížit.

Pro mne by bylo vážným varováním do budoucna, kdyby partner v zájmu  jejich víry poslechl maminku a ještě se zavázal slibem, bez ohledu na mne.

ted mu mamka rekla,ze by mel jit na prijimani a sel
Já vidím hlavně budoucí problém v tomto.
Budoucí babička něco řekne a manžel podle ní udělá. Nemusí, ale když to není z jeho hlavy a jde na přijímání aby se neřeklo, neřekla bych že je až tak věřící.

dusička napsal(a):

ted mu mamka rekla,ze by mel jit na prijimani a sel
Já vidím hlavně budoucí problém v tomto.
Budoucí babička něco řekne a manžel podle ní udělá. Nemusí, ale když to není z jeho hlavy a jde na přijímání aby se neřeklo, neřekla bych že je až tak věřící.

No a až bude dítko na světe, babička usoudí, že by mělo být pokřtrěno, začít chodit na hodiny náboženství atd. ......co pak udělá manžel ?

nightmare napsal(a):

Ahojky, mám takový problémek, jak už je psáno v nadpisu - partner je křesťan a já jsme nevěřící, chceme dítě časem, on chce, aby chodilo s ním do kostela, ale já ne - pro mě je to ztráta času ...

V čem je to ztráta času? Nejsem věřící, ani nechodím do kostela, ale přijde mi, že to nastavuje nějaký důležitý rytmus. Nastavuje to mysl k většímu obrazu, než je ten malý soukromý (který je určitě taky důležitý). Co že to dítě bude v tom ušetřeném čase dělat důležitějšího, pustí si telku nebo pc, hmm?

agewa napsal(a):

novavila napsal(a):

Z mýho poledu je tvůj přítel duchovně pokročilejší než ty, takže by bylo dobré nechat to na něm . On může něco předat dítěti , posunout ho rychleji, než by se k tomu samo dopracovávalo.
Já jsem se k víře a kostelu dopracovala až ve středním věku, táta byl u komunistů a docela toho lituju , mohla jsem toho pochopit víc a mladší .
Jinak existuje spousta věřících lidí, kteří Boha vůbec necítí , jen biflují poučky a cpou je jiným jako dogmata, takže bacha na to.

Proč ? jen protože chodí do kostela?
Duchovnost jako taková s tím přece nesouvisí.

Já vím, přečetla jsem si to ne dost pečlivě .
Jako kostel ano ,ale úsudek bych nechala na dítěti , moc se mi nelíbí, jak lidi vodí do kostela na mši malý děti , který z toho nemají rozum.
Spíš ho tam vzít mimo mši , prohlídnout si a nasát atmosféru.
Jinak tchýně,  která mi diriguje manžela a ještě se ohání vírou, by mi silně vadila.

novavila napsal(a):

agewa napsal(a):

novavila napsal(a):

Z mýho poledu je tvůj přítel duchovně pokročilejší než ty, takže by bylo dobré nechat to na něm . On může něco předat dítěti , posunout ho rychleji, než by se k tomu samo dopracovávalo.
Já jsem se k víře a kostelu dopracovala až ve středním věku, táta byl u komunistů a docela toho lituju , mohla jsem toho pochopit víc a mladší .
Jinak existuje spousta věřících lidí, kteří Boha vůbec necítí , jen biflují poučky a cpou je jiným jako dogmata, takže bacha na to.

Proč ? jen protože chodí do kostela?
Duchovnost jako taková s tím přece nesouvisí.

Já vím, přečetla jsem si to ne dost pečlivě .
Jako kostel ano ,ale úsudek bych nechala na dítěti , moc se mi nelíbí, jak lidi vodí do kostela na mši malý děti , který z toho nemají rozum.
Spíš ho tam vzít mimo mši , prohlídnout si a nasát atmosféru.
Jinak tchýně,  která mi diriguje manžela a ještě se ohání vírou, by mi silně vadila.

to ano, jenže to se týká dítěte, které už má trochu rozum.
Do té doby ho může "ovlivnit" jak nevěřící matka, tak věřící otec či další příbuzní.
Uvědom si, že pokud budu např. vychovávaná od malička v nějaké víře , velmi špatně budu později třeba přestupovat na jinou či se jí vyhýbat. Ten vliv dětsví tam bude. A malé dítě se nedokáže bránit.

Axi napsal(a):

nightmare napsal(a):

Ahojky, mám takový problémek, jak už je psáno v nadpisu - partner je křesťan a já jsme nevěřící, chceme dítě časem, on chce, aby chodilo s ním do kostela, ale já ne - pro mě je to ztráta času ...

V čem je to ztráta času? Nejsem věřící, ani nechodím do kostela, ale přijde mi, že to nastavuje nějaký důležitý rytmus. Nastavuje to mysl k většímu obrazu, než je ten malý soukromý (který je určitě taky důležitý). Co že to dítě bude v tom ušetřeném čase dělat důležitějšího, pustí si telku nebo pc, hmm?

Nebio bude běhat venku se svými kamarády . Třeba se i učit, kdo ví.
Víš znám dost lidí , kteří dodržují tebou obdivovaný důležitý rytmus. Do rána kluci čučí na telku na erotiku, pak se zvednou , jdou do kostela , odříkají motlitby ( v myšlenkách zcela jinde) , nechají si dát odpustky , vyjdou ven....a ? Jen protože byli v náboženství a v tomto rytmu vychovaní ( a co by řekli sousedi, že ten náš kluk tam ráno nebyl).

Píšeš že jste se dohodli na svatbě na radnici.
Já vidím problém v tom, že silně věřící rodiče budou chtít,aby se jejich syn ženil v kostele.

Agewa:
Možná jsem to špatně pochopila.  Matka řekla synovi ať jde na přijímání a on šel. Nejen proto, že si to přála matka, přál si to i on.Domnívám se, že je vírou hodně ovlivněn.
Nightmare na začátku psala, že vychovat z dítěte dobrého člověka mu nestačí, že s ním chce chodit do kostela. To samo o sobě nemusí nic zmanenat, ale může to být signál, že z dítěte chce mít věřícího člověka.

agewa napsal(a):

Axi napsal(a):

nightmare napsal(a):

Ahojky, mám takový problémek, jak už je psáno v nadpisu - partner je křesťan a já jsme nevěřící, chceme dítě časem, on chce, aby chodilo s ním do kostela, ale já ne - pro mě je to ztráta času ...

V čem je to ztráta času? Nejsem věřící, ani nechodím do kostela, ale přijde mi, že to nastavuje nějaký důležitý rytmus. Nastavuje to mysl k většímu obrazu, než je ten malý soukromý (který je určitě taky důležitý). Co že to dítě bude v tom ušetřeném čase dělat důležitějšího, pustí si telku nebo pc, hmm?

Nebio bude běhat venku se svými kamarády . Třeba se i učit, kdo ví.
Víš znám dost lidí , kteří dodržují tebou obdivovaný důležitý rytmus. Do rána kluci čučí na telku na erotiku, pak se zvednou , jdou do kostela , odříkají motlitby ( v myšlenkách zcela jinde) , nechají si dát odpustky , vyjdou ven....a ? Jen protože byli v náboženství a v tomto rytmu vychovaní ( a co by řekli sousedi, že ten náš kluk tam ráno nebyl).

... a bez toho velkého obrazu a vnitřního rytmu pak máme přesně tyhle předpojaté postoje; hledáme vždycky tu negativní stránku věci ...

Axi,
to jsi mě dostal.Myslíš si, že dítě, pokud netráví čas v kostele, musí nutně sedět u PC či u telky? Nic jiného tě nenapadlo? No, nemá cenu se k tomu dál vyjadřovat.
Ano, věřícím lidem nedělní návštěva kostela nastaví důležitý rytmus, dokonce tak důležitý, že se vzdají všech aktivit,  při kterých by nedělní  mši nemohli absolvovat. Žádný výlet, žádná akce s rodinou, omezená dovolená s ohledem na účast na mši, žádná práce v neděli, ani v domácnosti, jen účast na mši. Tento rytmus je pro věřícího člověka tak důležitý, že když ho donutí objektivní okolnosti ho porušit, je to vážný problém. To jsi měl na mysli?
Pro věřícího tento rytmus není problém dodržovat, naopak, působí mu to radost a vnitřní uspokojení a je to pro něho pozitivní činnost. Pro nevěřícího to může být komplikace. Tak to je.

Jasně, určitý režim dítě potřebuje, ale potřebuje také vědět, že je občas možné ho podle momentální situace bez problémů porušit a nic se neděje. Režim jde nastavit i bez pravidelné návštěvy kostela.

Mambo,
řekla bych, že s tím rytmem jsi o nějaký ten level jinde, než měl Axi na mysli :jojo:

Axi napsal(a):

agewa napsal(a):

Axi napsal(a):

V čem je to ztráta času? Nejsem věřící, ani nechodím do kostela, ale přijde mi, že to nastavuje nějaký důležitý rytmus. Nastavuje to mysl k většímu obrazu, než je ten malý soukromý (který je určitě taky důležitý). Co že to dítě bude v tom ušetřeném čase dělat důležitějšího, pustí si telku nebo pc, hmm?

Nebio bude běhat venku se svými kamarády . Třeba se i učit, kdo ví.
Víš znám dost lidí , kteří dodržují tebou obdivovaný důležitý rytmus. Do rána kluci čučí na telku na erotiku, pak se zvednou , jdou do kostela , odříkají motlitby ( v myšlenkách zcela jinde) , nechají si dát odpustky , vyjdou ven....a ? Jen protože byli v náboženství a v tomto rytmu vychovaní ( a co by řekli sousedi, že ten náš kluk tam ráno nebyl).

... a bez toho velkého obrazu a vnitřního rytmu pak máme přesně tyhle předpojaté postoje; hledáme vždycky tu negativní stránku věci ...

jenže víš , tenhle můj postoj je pohled  zcela PRAKTICKÝ , na zcela konkrétní lidi a na jejich konkrétní jednání a chování.Mluvím o lidech, které znám, s kterými jsem o tom mluvila ,není to jen teorie , tak jak to cítím z tvé odpovědi.Takže nehledám negativní stránku, já o ní vím .

Pan,
trošku se divím, že mluvíš za Axi.
Neboj, dobře vím, o čem je řeč, ale tady se nebavíme o duchovních sférách,i když s tématem jistě souvisí. Tady se bavíme o prktických situacích, které se mohou vyskytnout v soužití páru věřící-nevěřící.

mambo,
za Axiho bych nejspíš klidně mohla mluvit, protože ho celkem dobře znám, nicméně to nebylo mluvění ZA něho, ale moje osobní poznámka k tomu, jak jsi TY JEHO slova uchopila.
Netvrdím, že se nemohu mýlit, on sám, pokud jsem ještě nakoukne, ti k tomu jistě své řekne, ale podle mého názoru se o "duchovních sférách" bavíme :jojo:

Vnitřní rytmus, jak já jsem ho z Axiho slov pochopila, není žádné dogma, neporušitelný VNĚJŠÍ zákon, ale VNITŘNÍ prožitek.

Pokud jak píše agewa, někdo něco v kostele PŘEDVÁDÍ, ale ve skutečnosti ŽIJE něco jiného, pak mu právě tenhle vnitřní prožitek prostě chybí.... hraje divadlo a jen on sám ví, proč a k čemu. A nebo třeba ani neví, což má teda blbý :jojo:

Na místě nightmare bych asi ani tak neřešila, zda moje děti bude otec brát s sebou do kostela, ale spíš to, PROČ je tam bude brát...
Aby byla jeho maminka spokojená a dala mu pokoj? Nu...pak má celkem pravdu a pro děti to bude ztráta času.
Aby získaly tento vnitřní prožitek a tedy další rozměr života, který ona sama nezná? Nu...pak bych tedy o ztrátě čsu raději nemluvila.

A právě tenhle rozdíl by měla nightmare sama velmi dobře poznat, pokud toho muže opravdu dobře zná a chce s ním žít :jojo:

Dojemné, jakou my ateisté máme starost o to, aby se ostatní náhodou jednou v týdnu nestarali o svoji duši, nesdíleli se svými nejbližšími hluboké prožitky, aby kvůli tomu nezanedbávali praktické činnosti. A pokud to někdo dělá, určitě to jenom hraje, je potřeba mít se na pozoru. Jako by nás to snad nějak ohrožovalo, nebo co. :)

Axi napsal(a):

Dojemné, jakou my ateisté máme starost o to, aby se ostatní náhodou jednou v týdnu nestarali o svoji duši, nesdíleli se svými nejbližšími hluboké prožitky, aby kvůli tomu nezanedbávali praktické činnosti. A pokud to někdo dělá, určitě to jenom hraje, je potřeba mít se na pozoru. Jako by nás to snad nějak ohrožovalo, nebo co. :)

ty máš pocit, že náboženství se praktikuje jen jednou v týdnu? že víru a s ní spojené příkazy/zákazy/dogmata atd. přez týden uloží do skříně a vyndají jen v neděli?

já si myslím, že nejde "jen" o to, jestli půjde jednou za týden do kostela. Že k tomu patří i otázka, zda budou děti vychovávat k víře , či nebudou trvat na tom, aby praktikovalo náboženství.Jak se pak postaví třeba k církevním svátkům. budou je dítěti vysvětlovat a slavit je s ním či ne. Zda dovolí prarodičům , aby ho náboženství učili ( protože jsou silně věřící- je velká pravděpodobnost, že budou chtít ho ovlivnit - tak jako manžela)..atd

agewa napsal(a):

Axi napsal(a):

Dojemné, jakou my ateisté máme starost o to, aby se ostatní náhodou jednou v týdnu nestarali o svoji duši, nesdíleli se svými nejbližšími hluboké prožitky, aby kvůli tomu nezanedbávali praktické činnosti. A pokud to někdo dělá, určitě to jenom hraje, je potřeba mít se na pozoru. Jako by nás to snad nějak ohrožovalo, nebo co. :)

ty máš pocit, že náboženství se praktikuje jen jednou v týdnu? že víru a s ní spojené příkazy/zákazy/dogmata atd. přez týden uloží do skříně a vyndají jen v neděli?

Zejména nemám pocit, že starat se o svoji duši znamená příkazy/zákazy/dogmata; mít pro tuhle starost vyhrazen jeden den v týdnu je prostředek, nikoliv cíl. Pokud nějaká kultura na tyhle věci rezignuje, pokud se toho, co desítky generací žili naši předkové bojí, nebo se tomu dokonce vysmívá, "pámbů" s ní. Proč slavíme třeba vánoce, vždyť je to vlastně naprosto iracionální, hmm?

Dobrý Axi...... je jedno jestli jde o křesťana, budhistu, muslima či jiného věrce. O rozměrech duše se lze naučit i skrz rituály.

agewa napsal(a):

novavila napsal(a):

agewa napsal(a):

.

Jinak tchýně,  která mi diriguje manžela a ještě se ohání vírou, by mi silně vadila.

to ano, jenže to se týká dítěte, které už má trochu rozum.
Do té doby ho může "ovlivnit" jak nevěřící matka, tak věřící otec či další příbuzní.
Uvědom si, že pokud budu např. vychovávaná od malička v nějaké víře , velmi špatně budu později třeba přestupovat na jinou či se jí vyhýbat. Ten vliv dětsví tam bude. A malé dítě se nedokáže bránit.

Jo tak to se pleteš, já jsem vnučku v necelých třech letech dotáhla na mši , abych jí ukázala tu krásu,kostel a zpěvy .......ona byla asi 10 minut uplně zticha (v duchu jsem jásala , jak se chytla a cítí to jako já...:o ) a pak mi povídá, jestli jdeme do tý kucárny ? (cukrárny)
Příště už do kostela nechtěla, neumím si představit, jak bych takový dítě donutila tam chodit, to by museli rodiče násilím.
Myslím. že sposuta lidí vychovávaných v takové víře, si naopak vytvoří odpor , zvlášť když vidí, že ve škole děti do kostela nemusí . Lepší je podle mně nenásilně, občas tam zajít , občas na´tuknout téma a on se sám třeba chytí jednou až bude velkej.

K tématu mě napaddá několik věcí. Zaprvé si myslím, že je třeba si danou věc s partnerem domluvit dopředu, což ale neznamená, že po čase se nelze domluvit nějak jinak. Taky bych řekla, že pokud je jeden věřící a druhý ne, je ve vztahu mnohem víc věcí k řešení než jen jestli brát dítě do kostela, protože víra zasahuje nejrůznější aspekty života. A pokud by víra způsobovala nějaký vážný problém ve vztahu, projevilo by se to už teď. No a ty menší potenciální problémy je myslím třeba pokud možno promýšlet dopředu, tak aby pak nezbortily vztah partnerů nebo výchovu.
Každý má nějaká svá pravidla a zásady (ať už jsou dána Církví, vědou, svědomím,...) a vždy je potřeba abychom je dokázali s partnerem skloubit. Navíc v dnešní době je spousta možností jak pravidla dodržet a zároveň to sladit např. s dovolenou apod. (např do kostela se dá jít také v sobotu večer a samozřejmě kdekoliv, ne jen ve svém městě).

Co se týče dětí a jejich setkání s náboženstvím(konkrétně teda s křesťanstvím - s tím mám osobní zkušenost), tak si nemyslím, že by církev děti nějak kazila, spíš napomáhá k vedení "k dobru". V jednotlivých detailech se pak liší i jednotliví křesťané. No a aby se dítě mohlo samo rozhodnout, tak mu asi neuškodí, když se do kostela občas podívá, aby vědělo "o co jde". Ve vztahu rodiču jsem se ale setkala take s tim, ze o dite v nedeli tak trochu soutezili - ci program vyhraje. myslim, ze to neni moc dobre pro dite ani pro rodice. Otazka vlivu vericich prarodicu je opet vec, se kterou je treba pocitat od zacatku. Kdyz si beru cloveka (nebo s nim ziju), ktery je verici a ma jeste silneji verici rodinu, beru si ho (a tak trosku i jeho rodinu)prave i s jeho virou a musim pocitat s tim, ze to bude chtit predavat i svym detem a branit mu v tom mi prijde dost drsny. Zpusobuje to pak podrazeni autority at uz toho druheho nebo i prarodicu. Takže osobně považuju za důležité najít vhodný kompromis už teď.

Za sebe můžu říct, že pocházím z takové rodiny.Otec ateista, matka z dost přísně věřící rodiny.Pro moji babičku z matčiny strany už bylo samo o sobě zatracujícím hříchem nejít do kostela. Naštěstí jsme to měli k matčiným rodičům na venkov  dost daleko, takže se návštěvy konaly tak jednou do měsíce.
Chodila jsem do náboženství, což bylo moje první setkávání s Biblí.Otec proti tomu neprotestoval s poukazem, že náboženství ještě nikomu neuškodilo. Pan páter byl velmi rozumný, žádný dogmatik, bavilo mne to. Do kostela jsem chodit nemusela, maminka na tom netrvala. Nechtěla jsem totiž chodit ani u babičky, se kterou bydleli ještě další příbuzní,rodina matčina bratra.
Ta byla sice velmi zbožná, ale v praxi porušující desatero, včetně ustanovení Miluj bližního svého.
Chovala se přímo podle hesla Po přízni řízni, žádná proklamovaná křesťanská láska.
Já sama jsem si cestu k Bohu nenašla , ani nemám potřebu, nevedla jsem k víře svoje děti s vědomím, že když budou chtít, k Bohu se obrátí a já jim v tom bránit nebudu.
Nemyslím si ale,že chodit do kostela je ztráta času.Klidně si zajdu na mši proto, že si chci vyslechnout slova moudrého faráře. Mám ráda kostely a katedrály pro jejich atmosféru, takže jejich návštěva je trvalou součástí poznávání při mých cestách.Stejně tak navštěvoval kostely můj manžel i děti.

Na tvém místě bych se rozhodovala podle toho, do jaké míry jsi ochotna akceptovat partnerovu víru a on tvoje bezvěrectví, a to i při výchově dětí. Myslím, že dogmatismus na obou stranách může dítěti jen ublížit a hlavně by nemělo být k ničemu nuceno.:)

dusička napsal(a):

Píšeš že jste se dohodli na svatbě na radnici.
Já vidím problém v tom, že silně věřící rodiče budou chtít,aby se jejich syn ženil v kostele.

Tomu se taky divím. Pokud je z hodně věřící rodiny, tak to asi neprojde. Nebo ano, ale mohl by to být počátek zlé krve.

Judyna napsal(a):

dusička napsal(a):

Píšeš že jste se dohodli na svatbě na radnici.
Já vidím problém v tom, že silně věřící rodiče budou chtít,aby se jejich syn ženil v kostele.

Tomu se taky divím. Pokud je z hodně věřící rodiny, tak to asi neprojde. Nebo ano, ale mohl by to být počátek zlé krve.

tak tomu jsem se taky dost podivovala

Záleží jak moc je věřící a jak jsou schopni se navzájem tolerovat. jednoznačná odpověď neexistuje. Oni dva se znají

dusička napsal(a):

Mambo řekla bych, že si to srozumitelně napsala.
Ano, záleží na tom, jestli i když je věřící - tak partnerku nechá si žít po svém, nebo chce aby byla věřící jako on

Zajimave, s timto  se ztotoznuji. Muj partner je verici,modli se a chodi v nedeli do kostela, ja jdu nekdy na  msi snim. Ale verici nejsem a nemame absolutne zadny konflikt. A verici uz nikdy nebudu.

Sahleb, ale mezi tebou a autorkou vlákna je rozdíl v tom, že ty se svým partnerem nemáš děti a myslím, že se ani mít nechystáš. (ale mohu se také mýlit).

Pro ostatní, co probírají jen návštěvu kostela, stejně jako autorka vlákna, to přece vůbec není JENOM o návštěvě kostela. To je dost povrchní vnímání členství v církvi.
Ale zase to nemá nic společného s vírou. Protože víra nemusí být nutně spojená s členstvím v žádné církvi.

Co já znám páry, kde je jeden věřící a druhý ne a mají děti, jsou tam tak velké problémy, že skončily rozvodem. Jistěže to máme každý jinak, osobně bych takové vztahy nedoporučovala, když je každý jinde.

nightmare napsal(a):

Ahojky, mám takový problémek, jak už je psáno v nadpisu - partner je křesťan a já jsme nevěřící, chceme dítě časem, on chce, aby chodilo s ním do kostela, ale já ne - pro mě je to ztráta času vidím to jinak, prptože jsem od malička byla tak vychovávána.
Nestačilo by mu, kdyby dítě bylo vychováváno pro dobro což chceme oba!
Ještě je tiu jedna varianta, že by se dítě rozhodlo samo, zda-li chce chodit do kostela a modlit se atd... Ale je ude otázka : "V kolika letech je dítě rozumné, aby se bylo schopné rozhodnout pro takovou věc"?
Děkuji za rady...

Já myslím, že by ses mohla o víru svého partnera začít zajímat, konec konců, je to jeho součást. Možná je to něco ryze formálního, rituály, které vykonává na přání svých rodičů, možná ne. Stejně tak by bylo dobré, aby ses začala zajímat i o jeho rodinu. Konec konců, budou to předkové tvého případného potomka.
A uvidíš, co uvidíš......

nightmare napsal(a):

"V kolika letech je dítě rozumné, aby se bylo schopné rozhodnout pro takovou věc"?

Až vydrží při mši sedět tiše na zadku a poslouchat (třeba), ale ta prvotní otázka by měla znít spíš "Chci mít rodinu s praktikujícím věřícím?" , protože víru nezavřeš do kostela.

agewa napsal(a):

Bohužel mám podobný pocit, že časem to oproblém je.
Máme dítě pokřtít nebo ne? Budeme chtít svadbu v kostele nebo ne? Mmch. myslím, že v tom připadě musí snoubenci na takový "seminář" ke knězi. Jak budeme slavit církevní svátky? A bude moct věřící dětem vyprávět o svatých , atd.

U evangelíků to není nutné. Loni jsem zrovna byla na jedné svatbě, kde si brala evangelička ateistu, brali se v evangelickém kostele.

Já jsem evangelička, můj BM byl katolík, nechodili jsme na kázání a bohoslužby, přestože naši rodiče byli věřící . Nikdy nám nic nenutili, jen jemně nabádali, aby nám ukázali , že nežijeme příliš v jednotě s Božími věcmi.
No nežili, ale víru jsme nezavrhli a dnes , kdy odchází čas fyzična a hlásí se víc to duchovní ve mně, mnohému z toho, co říkali, začínám rozumět.
Jen já to nevnímám v souvislosti s jakýmkoliv kostelem , přestože z nich na mně taky dýchá něco posvátného, magického.
Nemyslím, že rozumný postoj věřícího a ateistky bude dětem na škodu, pokud nebudou bušit do hlavy dítěte každý něco zásadně jiného, dítě si v tom svou cestičku najde.

Dcera, křtěná evangelička si vzala pravoslavného, obřad byl hezký, jiný než náš.
Posléze vnučka chodila do křesťanské školky, tuším taky evangelické- prostě měli vyhovující podmínky a místo.
Žádné spory nevznikaly, ani když měli v kostele besídky,ani když chodili alespoň jednou v roce na Vánoce na bohoslužbu jako rodinka.
Dcera je se svou vírou taky jako já , někde nad těmi kostely, ona věří na svůj" bauchgefül"- pocit v břiše a ten ji málokdy zklame.Tam má jazýček vah, které ukazují, co je pro ni  dobré nebo ne.
   
Při jednom pokecu mi známá  vyprávěla , o co všechno a jak Boha v kostele prosí. Musela jsem se smát. Ona kupčila s Bohem.
Každý to máme jinak. A co je správně? No asi to, u čeho cítíme uvnitř klid , kdy se nám břicho nestahuje do křeče, kdy se nám volně dýchá, kdy si  určitou diskutovanou možnost  umíme  představit, jako by to už bylo  a necítíme odpor, pak je to asi na dobré cestě.
Ale jakým směrem se bude váš vztah a vaše osobnosti vyvíjet léty, to nikdo neumí dopředu říct, ale je tu možnost na vztahu pracovat a pěstovat ho jako vzácnou bylinku, aby byl vždy prostor pro vykomunikování různorodosti názorů a postojů, které životní situace  přináší.

Heluška to hezky napsala.
Jinak - neznám nikoho, komu by krachlo manželství z důvodu toho, že jeden je praktikující věřící a druhý ateista. Většinou je ten důvod jiný a ten světonázor nebo náboženství může pak posloužit jen jako součást zástěrky.  Myslím, že to není vůbec o způsobu víry nebo světonázoru, ale o lidech. Dva ateisti (nebo dva věřící) spolu stejně nevydrží, když v tom vztahu bude docházet k nějakým zásadním selháním.
Dítě si tu svoji cestičku najde, jak už tady padlo, i když bude znát rozdílnost v pohledech těch rodičů, děti jsou vnímavé, ony si to umí přebrat.  Když se nebudou hašteřit sami rodiče kvůli té rozdílnosti, tak není co řešit, si myslím. :)

Já znám manželství, která krachla kvůli tomu, že jeden partner byl příslušníkem nějaké církve a prosazoval církevní příslušnost ve své rodině tvdým a direktivním způsobem přes nesouhlas partnera. A myslím, že tohle se tu řeší. Protože tohle se může v rodině, kde je někdo praktikujícím příslušníkem nějaké církve, stát. 
Věřící člověk nemusí být nezbytně příslušníkem nějaké církve. Ale přítel autorky vlákna jím je. Aspoň tak jsem to pochopila.

Axi napsal(a):

V čem je to ztráta času? Nejsem věřící, ani nechodím do kostela, ale přijde mi, že to nastavuje nějaký důležitý rytmus. Nastavuje to mysl k většímu obrazu, než je ten malý soukromý (který je určitě taky důležitý). Co že to dítě bude v tom ušetřeném čase dělat důležitějšího, pustí si telku nebo pc, hmm?

Axi, zřejmě jsi opravdu nebyl přítomen žádné mši. Já byla na spoustě mší. A vždy je to o lidech. Znám faráře, kterých kázání je pohlazením.
Ale znám také faráře fanatiky, kteří dští z kazatelny na nebohé věřící oheň a síru a zatracují "hříšníky" do horoucích pekel. Chudák (nejenom) dítě, které tohle poslouchá a ještě neví, která bije...

I faráři jsou jenom lidé...

majkafa napsal(a):

Já znám manželství, která krachla kvůli tomu, že jeden partner byl příslušníkem nějaké církve a prosazoval církevní příslušnost ve své rodině tvdým a direktivním způsobem přes nesouhlas partnera. A myslím, že tohle se tu řeší. Protože tohle se může v rodině, kde je někdo praktikujícím příslušníkem nějaké církve, stát. 
Věřící člověk nemusí být nezbytně příslušníkem nějaké církve. Ale přítel autorky vlákna jím je. Aspoň tak jsem to pochopila.

No právě to jsem měla na mysli. Že v tomhle nevidím jako příčinu konfliktu samotnou víru/nevíru jednoho z manželů, ale jeho charakterové vlastnosti.  Ono jim to nekrachlo proto, že chodil do kostela nebo byl příslušníkem nějaké církve, ale proto, že byl netolerantní a autoritářský.

Přesně tak, je to o toleranci. A ta musí být o to větší, pokud ti dva pocházejí z odlišného prostředí. Ať se to týká víry či čehokoliv jiného.
Mimochodem, znám lidi, kteří se chvilku před svatbou rozešli po dlouhém chození a zakoupení bytu. Když řešili svatbu, nemohli se dohodnout - byl to evangelík a katolička.

Já zase znám manželství, která krachla kvůli tomu, že jeden partner prosazoval ve své rodině tvrdým a direktivním způsobem přes nesouhlas partnera své představy, které neměly s příslušností k církvi lautr nic společnýho.

Myslím, že přslušnost k různým církvím nemusí být žádný problém. Jak píše Helena.

majkafa napsal(a):

Axi napsal(a):

V čem je to ztráta času? Nejsem věřící, ani nechodím do kostela, ale přijde mi, že to nastavuje nějaký důležitý rytmus. Nastavuje to mysl k většímu obrazu, než je ten malý soukromý (který je určitě taky důležitý). Co že to dítě bude v tom ušetřeném čase dělat důležitějšího, pustí si telku nebo pc, hmm?

Axi, zřejmě jsi opravdu nebyl přítomen žádné mši. Já byla na spoustě mší. A vždy je to o lidech. Znám faráře, kterých kázání je pohlazením.
Ale znám také faráře fanatiky, kteří dští z kazatelny na nebohé věřící oheň a síru a zatracují "hříšníky" do horoucích pekel. Chudák (nejenom) dítě, které tohle poslouchá a ještě neví, která bije...

I faráři jsou jenom lidé...

Pár jich mám vypálených na CD v autě a v empétrojce a je to opravdu povznášející. Na druhou stranu, když si tu přečtu třeba Hermana, připadám si jak za doby inkvizice; tohle zlo, které se tváří být dobrem, samozřejmě nemám na mysli, to dá rozum :)

helena napsal(a):

Já zase znám manželství, která krachla kvůli tomu, že jeden partner prosazoval ve své rodině tvrdým a direktivním způsobem přes nesouhlas partnera své představy, které neměly s příslušností k církvi lautr nic společnýho.

No jasně Helo, ale tady je to o vztahu věřící versus nevěřící, ne o vztazích obecně. Proto jsem také uvedla ten příklad od nás, který o tomto vztahu byl. A zřejmě i o velkém nedostatku tolerance.

holcina napsal(a):

Myslím, že přslušnost k různým církvím nemusí být žádný problém. Jak píše Helena.

Nemusí, ale může. Záleží na lidech.

Jj je to všechno o lidech. Nejeden "duchovní" svou víru zneužil schovávaje se za roucho cnosti. A takových lidí je všude kolem bohužel dost, jen jako roušku používají různé kabáty. :(

tady je to o vztahu věřící versus nevěřící, ne o vztazích obecně
A jak se to liší, prosím?
Když bude v rodině jeden "tvrdým a direktivním způsobem" prosazovat svůj názor jako jediný správný, je úplně fuk zda se jedná o víru nebo třeba vegetariánství (nic proti nim ).
Přesně jak píšeš - "Záleží na lidech."

helena napsal(a):

tady je to o vztahu věřící versus nevěřící, ne o vztazích obecně
A jak se to liší, prosím?
Když bude v rodině jeden "tvrdým a direktivním způsobem" prosazovat svůj názor jako jediný správný, je úplně fuk zda se jedná o víru nebo třeba vegetariánství (nic proti nim http://fora.babinet.cz/img/smilies/smile.png).
Přesně jak píšeš - "Záleží na lidech."

Dyk jo :storstark:. Však jsem to psala už v první části příspěvku, na který jsi reagovala.

haiel napsal(a):

majkafa napsal(a):

Já znám manželství, která krachla kvůli tomu, že jeden partner byl příslušníkem nějaké církve a prosazoval církevní příslušnost ve své rodině tvdým a direktivním způsobem přes nesouhlas partnera. A myslím, že tohle se tu řeší. Protože tohle se může v rodině, kde je někdo praktikujícím příslušníkem nějaké církve, stát. 
Věřící člověk nemusí být nezbytně příslušníkem nějaké církve. Ale přítel autorky vlákna jím je. Aspoň tak jsem to pochopila.

No právě to jsem měla na mysli. Že v tomhle nevidím jako příčinu konfliktu samotnou víru/nevíru jednoho z manželů, ale jeho charakterové vlastnosti.  Ono jim to nekrachlo proto, že chodil do kostela nebo byl příslušníkem nějaké církve, ale proto, že byl netolerantní a autoritářský.

A naopak! Sama znám také nesmírně zpupné a prudivé - ono se ani nedá říct ateisty, spíš ignoranty.
A jinak si myslím, že je fajn, když se třeba katolík s protestantkou rozejdou už před svatbou. Ten pravý důvod samozřejmě není duch denominace, v jejímž ritu se svatební obřad bude konat, ale nekompatibilita partnerů. Takže díky Bohu, či přírodě za to! Víc vášnivých věřících a víc vášnivých ateistů znamená víc včasného tříbení a třídění!