Dumám nad takovou jednou opakující se zkušeností.
Některá témata jsou v jisté společnosti "tabu".
Narážím na to neustále, když třeba někde zmíním své psychické potíže. A to se tím fakt nechlubím. :lol:
Není čím. Jen když je to k tématu, tak mi prostě přijde jako pokrytectví o tom mlčet.

Jasně, někdy je to vhodné s ohledem na některého přítomného. Např. před těhotnou ženou by se nemělo mluvit o "hrůzách porodu", a že to některé ženy umějí podat opravdu barvitě...:rolleyes:

Ale když třeba k nám přijde tchyně na návštěvu (ví, že jsem několik let abstinující alkoholik) a s mužem se baví o někom jiném, kdo pije, způsobem, který naznačuje, jak NÁS se to netýká a my jsme přece slušná rodina...posledně už jsem to nevydržela, a normálně to řekla nahlas, že mi připadá směšné dělat, že se nás to netýká, dělat, že nic nevím, apod.
Na mé zvolání "Král je nahý" se mi dostalo odpovědi jen trapné mlčení. A tím nechci útočit na tchyni, to je příklad, byť dle skutečnosti. Takto reaguje velká část lidí. Že dělá, že nevidí to co je, nebo naopak, předstírá, že vidí to co není.

Naposledy se mi to stalo před pár dny, kdy jsme byli na návštěvě u známých a povídali jsme si o tom, jak kdo z nás umí odpočívat. Muž se zmínil, že já o něm tvrdím, že neumí delší dobu lenošit (to má pravdu, to tvrdím, hned s ním šijou všichni čerti a je docela akční furt).
Na to on řekl, že já bych taky nevydržela celý den ležet. Tak jsem se zmínila, že  naopak, mám dny, kdy  ležím celý den, ba spím celý den. Nadechl se, a řekl, že to je něco jiného, že... (chtěl říct, že to jen když mám depresi)...ale zarazil se. Uvědomil si, že v téhle společnosti, mezi těmito lidmi to není vhodné ani bezpečné mluvit o duševních poruchách.
Také jiná poznámka v tom setkání to naznačovala. Totiž když se známá zmínila o jiné paní, že má "psychiatrickou dg."
A řekla to způsobem, který jasně naznačoval, co si o takových lidech myslí.
:)
Tak jsem si říkala:
"Kdybys věděla, kolik já jich mám"
;)
No vážně jsem si přišla jak v 19. století, kdy punc šílenství byl jasným stigmatem a ostře odděloval nemocné od "zdravých".

A na tohle narážím neustále. Není vhodné mluvit ve společnosti o psychiatrické dg., ale o krvácejících hemoroidech, nebo hnisajících ložiscích v krku se tam hovořit může.
Když toto tabu poruším (a přiznám se, že často i schválně, když vím už jaká bude reakce), dostane se mi trapného ticha a pokašlávání.


Nepotřebuji o tom mluvit za každou cenu, ale schválně o tom nemluvit, dělat z toho nějaké zakázané, magické téma, je přece taky zbytečné. Samozřejmě, jakési zbytky sociální inteligence mám, tak odhadnu, co je vhodné a co ne, ale stejně někdy mám dojem, že jsme zbytečně sešněrovaní pomyslnými prtavidly a přehnanou etikou.

Když toto tabu poruším (a přiznám se, že často i schválně, když vím už jaká bude reakce), dostane se mi trapného ticha a pokašlávání.                                                                  Nechapem ta, predca co je koho do toho, ze mas psychicke problemy. To rozoberaj s najlepsou kamaratkou- kamaratkami, nie so znamymi. To nie je tema do spolocnosti! . Je to pravda. Dnes, ked ma ma kazdy druhy clovek depresie, nemozes zatazovat vsetkych ludi okolo seba so svojimi zdravotnymi problemami, ktore u teba pretrvavaju roky, to cele roky budes rozpravat to iste dokolecka dokola? Sa nediv, ze ludia ta nechcu a nemaju zaujem pocuvat- ono to fakt musi liezt na nervy. A samozrejme to musi zmrazit naladu vsetkych zucastnenych, dokonca aj tvoju. To naozaj nemas lepsie temy na rozhovor v spolocnosti ako rozoberat svoje depresie? Riad sa tvojim I hide my feeling behind a smile. A sama budes prekvapena, co to dokaze!

Ametyst napsal(a):

Když toto tabu poruším (a přiznám se, že často i schválně, když vím už jaká bude reakce), dostane se mi trapného ticha a pokašlávání.

Ametyst, není pes zakopaný právě tady? Že vlastně chceš "porušit toto tabu" hlavně v sobě samotné? Tak to lámeš přes koleno přes jiné?

No tak to prelom ty... Ale za mňa: nemám s tým nejaké osobné skúsenosti, ba ani v rodine veľmi nie, takže by sme si asi dlho nepokecali... Bol by to tvoj monológ s mojím prikyvovaním, prinajlepšom... :D Nemôže to byť aj týmto?

Selima napsal(a):

No tak to prelom ty... Ale za mňa: nemám s tým nejaké osobné skúsenosti, ba ani v rodine veľmi nie, takže by sme si asi dlho nepokecali... Bol by to tvoj monológ s mojím prikyvovaním, prinajlepšom... :D Nemôže to byť aj týmto?

Já si o tom pokecám dost jinde. Třeba i na Babinetu. :)
Nejde o to, že bych to neměla kde ventilovat.
Jde o to, že jsou oblasti, kde se o tom mluvit nesmí.
A ano, asi to ve mně vzbuzuje nějakou potřebu to tabu prolomit.
Nejen v této oblasti.

Třeba když mi kdysi tchán tvrdil, že jejich pes nekouše, a přitom pes byl agresivní nervák, který pokousal mě i mého syna několikrát, jakožto batole.
Tak jsem  se jednou už naštvala a nechtěla poslouchat ty jeho řeči, že tohle by Ajax nikdy neudělal a o tom pokousání mu řekla. Když sám byl slepý (byl několikrát u toho, ale prostě to "nechtěl vidět").
Nechápala jsem, jak mohl mluvit o tom, že jeho mírumilopvný pejsek by nikomu neublížil, když to bylo tak zjevné, že i jizvy zůstaly.

Tohle jsou ty případy, o kterých mluvím. Ví se to, ale dělá se, že to není.

Možno to "se" vníma inak, lebo mu to narušuje jeho obraz sveta, alebo jeho ilúziu o svete... Možno tomu samo "se" verí je o tom svojom presvedčené... ;)

Máš pravdu , lidi hrají sami se sebou tanečky , něco si vsugerují a všem to cpou jako pravdu .

Moje máma bude do konce života prohlašovat, že nás děti měla všechny stejně ráda a že se s tátou milovali ........i když já si pamatuju na jejich každodenní děsný hádky .

Můj tchán zplodil 4 psychiatrický diagnozy ,ale kdyby někdo z rodiny-  probůh-  měl jít k psychiatrovi , měl by zničenej život a rodina obrovskou ostudu , navíc ekonomové a psychiatři, to není profese , jediná dobrá profese, je strojní inženýr :):)

Výsledek byl ten, že tchýně měla narvanou kabelku lékama, který získala bůhví od koho, protože měla neustálé deprese a v 63 letech zemřela po šílených nwemocech na rakovinu jater (předtím měla mnoho let dialýzy ) Ale psychiatr je fuj .

Jejich poslední syn byl problémový,  hyperaktivní a neléčený .....  ukradl všechny rodinné úspory a prodal i zlato, kradl v práci a seděl rok ve vězení .
Když si pořádil rodinu, sebral televizi a ledničku a prohrál ji v automatech a děda solil znova , donekonečna . (.na stáří zůstal úplně bez peněz a ostatní vystudované děti musely podporovat posledního synáčka ).

Měl jasnou poruchu , kdyby se obrátil na doktora, našel by společnost, která by ho podpořila a zabrzdila , ale psychologové a psychiatři jsou přece neschopní  blbci :):)

Hele, já nevím, Drahokame.....mám to podobně. Tedy, kromě případů, kdy bych tím někoho zbytečně ranila, samozřejmě. Ale odjakživa mi dělá potíže mlžení a takový ty tanečky a ne proto, že by mě lákalo porušovat tabu, ale proto, že mě to prostě neba. Výsledek je ten, že se stýkám s lidmi, se kterými můžu mluvit volně - což se ukazuje jako návykové :cool:
A možná je to svým způsobem osvobozující i pro ostatní, kterým to připadá "trapný": příště jim to bude připadat méně trapný, atd.....

Seli, ja myslím, že keby "se" to niekomu verilo a bolo presvedčené, necítilo by "se" trápne, povedala by som. Iba že by nesúhlasilo, alebo také niečo.

lupina montana napsal(a):

Ale odjakživa mi dělá potíže mlžení a takový ty tanečky a ne proto, že by mě lákalo porušovat tabu, ale proto, že mě to prostě neba. Výsledek je ten, že se stýkám s lidmi, se kterými můžu mluvit volně -.

Mně to přijde, že to lidi škatulkuje pak do prostředí, kde se nacházejí "stejně postižení". A patlat se zas jen ve své nemoci, to je k ničemu. Potřebujem se pohybovat mezi všemi lidmi, celou společností. A proč se pořád přetvařovat, že jo. Chtějí mluvit svobodně o všem, ne kličkovat mezi tématy...

Já taky občas chodím na stránky, kde se scházejí lidé s psychickými potížemi, ale být jen s nimi, a bavit se jen o tom, to je na bednu. Potřebujeme všichni zdravé rozmanité prostředí, jinak se v tom zahrabem. A to platí i o onkologických pacientech, o maminkách s postiženým dítkem, o lidech a RS, apod. , všechny diskuze a společenství, kde se scházejí lidé, které spojuje stejný problém.
Je fajn, že se sejdou, podpoří, cítí se v té společnosti pochopení a přijetí. Ale styk s ostatním světem je pro jejich psychické zdraví nutný.

Nějak nechci uvádět lidi do trapnosti, jen vytvořit prostředí, kde si uvědomí, že mohou hovořit o všem.

Ametyst napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Ale odjakživa mi dělá potíže mlžení a takový ty tanečky a ne proto, že by mě lákalo porušovat tabu, ale proto, že mě to prostě neba. Výsledek je ten, že se stýkám s lidmi, se kterými můžu mluvit volně -.

Mně to přijde, že to lidi škatulkuje pak do prostředí, kde se nacházejí "stejně postižení". A patlat se zas jen ve své nemoci, to je k ničemu. Potřebujem se pohybovat mezi všemi lidmi, celou společností. A proč se pořád přetvařovat, že jo. Chtějí mluvit svobodně o všem, ne kličkovat mezi tématy...Já taky občas chodím na stránky, kde se scházejí lidé s psychickými potížemi, ale být jen s nimi, a bavit se jen o tom, to je na bednu. Potřebujeme všichni zdravé rozmanité prostředí, jinak se v tom zahrabem. A to platí i o onkologických pacientech, o maminkách s postiženým dítkem, o lidech a RS, apod. , všechny diskuze a společenství, kde se scházejí lidé, které spojuje stejný problém.
Je fajn, že se sejdou, podpoří, cítí se v té společnosti pochopení a přijetí. Ale styk s ostatním světem je pro jejich psychické zdraví nutný.

Nějak nechci uvádět lidi do trapnosti, jen vytvořit prostředí, kde si uvědomí, že mohou hovořit o všem.

a nenapadlo tě, že oni otom prostě třeba nechtějí mluvit ? možná se takové nemoci "bojí", možná nemají vlastní zkušenost a tudíž nějaký názor. nebo je to prostě nezajímá.
je spoustu důvodů , proč o něčem člověk nemluví a nemusí to být pokrytectví.
já bych stebou taky asi o tvých psychických problémech nemluvila, jednoduše mě to nezajímá ( promin).
s mojí mámou taky o nemocech nemluvím, protože vím, že u ní jde o pak o hodinový monolog, který stejně nemá konce a řešení.
Když toto tabu poruším (a přiznám se, že často i schválně, když vím už jaká bude reakce),
proč tedy ty druhé nutíš ?

Ne, nemyslím, že je nutím. To tady můžem těžko posoudit jak (a jestli) jsem neodbytná, otravná.

Možná jsem. Ale venku funguji tak, že to o mě nikdo neví, a kdo ví, nemluví.
Hovořím o případech, kdy na to přijde řeč.

Třeba když mamka začne o nějaké alkoholičce, s despektem...a přitom já jsem taky AA, jen mě mezi ně neřadí. Nikdy to nechtěla vidět, nidky nepřijala, že bych měla skutečný problém. I když to bylo zjevné.

Jakoby sama před sebou mě chtěla očistit, že já přece nejsem "tak špatná, jako ti ostatní chlastači, snad protože jsem její dcera. nad je nechce ranit. Ale já sama před sebou si iliuze nedělám. Chlastala jsem, brala prášky, chovala se nezodpovědně,...protože to bolelo.
Berou to jako minulost a pryč s tím. My nic, my muizikanti, my jsme slušná rodina.
Něco jak píše Novavila,
jakože nic není...včetně těch rodinných hádek, naše dětské noční děsy, kdy se rodiče mlátili, ale dnes máma tvrdí, že nikdy nic takového nebylo.
Je s podivem, jak funguje tenhle obranný mechanizmus zapomínání, i přesto, že je to tak zjevné...

Ametyst napsal(a):

Ne, nemyslím, že je nutím. To tady můžem těžko posoudit jak (a jestli) jsem neodbytná, otravná.

Možná jsem. Ale venku funguji tak, že to o mě nikdo neví, a kdo ví, nemluví.
Hovořím o případech, kdy na to přijde řeč.

Třeba když mamka začne o nějaké alkoholičce, s despektem...a přitom já jsem taky AA, jen mě mezi ně neřadí. Nikdy to nechtěla vidět, nidky nepřijala, že bych měla skutečný problém. I když to bylo zjevné.

Jakoby sama před sebou mě chtěla očistit, že já přece nejsem "tak špatná, jako ti ostatní chlastači, snad protože jsem její dcera. nad je nechce ranit. Ale já sama před sebou si iliuze nedělám. Chlastala jsem, brala prášky, chovala se nezodpovědně,...protože to bolelo.
Berou to jako minulost a pryč s tím. My nic, my muizikanti, my jsme slušná rodina.
Něco jak píše Novavila,
jakože nic není...včetně těch rodinných hádek, naše dětské noční děsy, kdy se rodiče mlátili, ale dnes máma tvrdí, že nikdy nic takového nebylo.
Je s podivem, jak funguje tenhle obranný mechanizmus zapomínání, i přesto, že je to tak zjevné...

To už tak bývá, že lidé rádi soudí svoje okolí, ne sebe nebo své blízké. Že vědomě, někdy možná nevědomě, vytěsňují ze své mysli to, co je zraňuje. To, že mluví o jiných, jim pomáhá přežít.

Ametyst napsal(a):

Ne, nemyslím, že je nutím. To tady můžem těžko posoudit jak (a jestli) jsem neodbytná, otravná.

Možná jsem. Ale venku funguji tak, že to o mě nikdo neví, a kdo ví, nemluví.
Hovořím o případech, kdy na to přijde řeč.

Třeba když mamka začne o nějaké alkoholičce, s despektem...a přitom já jsem taky AA, jen mě mezi ně neřadí. Nikdy to nechtěla vidět, nidky nepřijala, že bych měla skutečný problém. I když to bylo zjevné.

Jakoby sama před sebou mě chtěla očistit, že já přece nejsem "tak špatná, jako ti ostatní chlastači, snad protože jsem její dcera. nad je nechce ranit. Ale já sama před sebou si iliuze nedělám. Chlastala jsem, brala prášky, chovala se nezodpovědně,...protože to bolelo.
Berou to jako minulost a pryč s tím. My nic, my muizikanti, my jsme slušná rodina.
Něco jak píše Novavila,
jakože nic není...včetně těch rodinných hádek, naše dětské noční děsy, kdy se rodiče mlátili, ale dnes máma tvrdí, že nikdy nic takového nebylo.
Je s podivem, jak funguje tenhle obranný mechanizmus zapomínání, i přesto, že je to tak zjevné...

No, to fkat môže byť spomienkový optimizmus... My keď sa zídeme ako rodina a začneme spomínať, tak to vyzerá, že ani žiadnu spoločnú minulosť nemáme, také odlišné sú tie spomienky... a to nielen  s bratom, ktorý si smaozrejme pamätá, že tá zlá som bola vždy ja, kdežto ja si pamätám, že si začínal vždy on... Aj rodičia majú svoje spomienky, odlišné od mojich. :D :jojo: Takto asi funguje pamäť, možno aj vnímanie skutočnosti.

Ametyst napsal(a):

Ne, nemyslím, že je nutím. To tady můžem těžko posoudit jak (a jestli) jsem neodbytná, otravná.

Možná jsem. Ale venku funguji tak, že to o mě nikdo neví, a kdo ví, nemluví.
Hovořím o případech, kdy na to přijde řeč.

Třeba když mamka začne o nějaké alkoholičce, s despektem...a přitom já jsem taky AA, jen mě mezi ně neřadí. Nikdy to nechtěla vidět, nidky nepřijala, že bych měla skutečný problém. I když to bylo zjevné.

Jakoby sama před sebou mě chtěla očistit, že já přece nejsem "tak špatná, jako ti ostatní chlastači, snad protože jsem její dcera. nad je nechce ranit. Ale já sama před sebou si iliuze nedělám. Chlastala jsem, brala prášky, chovala se nezodpovědně,...protože to bolelo.
Berou to jako minulost a pryč s tím. My nic, my muizikanti, my jsme slušná rodina.
Něco jak píše Novavila,
jakože nic není...včetně těch rodinných hádek, naše dětské noční děsy, kdy se rodiče mlátili, ale dnes máma tvrdí, že nikdy nic takového nebylo.
Je s podivem, jak funguje tenhle obranný mechanizmus zapomínání, i přesto, že je to tak zjevné...

Ametyst, já se se svojí matkou také o své minulosti bavit nemůžu a ani nechci. Jak můžu chtít po seniorce, které bude za pár let už devadesát, aby k mým problémům s alkoholem zaujímala nějaké stanovisko :grater:?!? Protože je moje matka ze staré školy, můj pobyt na odvykačce obchází uctivým obloukem a já se jí ani nedivím - je z generace, zatížené předsudky, pro kterou pobyt na psychiatrii znamená automaticky určitý druh stigmatu a společenského znemožnění. Když na to přijde řeč, můj pobyt v blázinci před skoro pěti lety eufemisticky označujeme za "pobyt v nemocnici" :D

Ametyst, když už jsme u těch matek, tak většina matek si v tomhle ohledu vypěstuje vůči debaklům svého dítěte obranné reflexy: buďto je bagatelizují, popírají nebo je nazývají jinými jmény. Protože - přiznejme si to - debakly vlastních dětí matkám ubližují víc, než debakly vlastní, protože ta matka je proti nim naprosto bezmocná a dospělému dítěti samozřejmě nedokáže nijak pomoci. A koukám, že Tvoje maminka si ten obranný reflex (bagatelizování, popírání negativních jevů - vlastního domácího násilí) přinesla i ze svého soukromého života.

Ametyst, uvědom si, že Tvoje matka si v životě prožila taky svoje a to popírání, zastírání a negace je jenom únikový manévr, aby nepříjemné zážitky vytěsnila ze života a nemusela se v nich zpětně hrabat. Věř, že nikomu to není příjemné, připomínat si situace, které by člověk nejradši ze svého života vymazal ... :jojo:

A nemysli si, že matka na domácí násilí zapomněla, protože jsou věci, na které se zapomenout prostě nedá. Tvoje maminka ty věci ze svého povědomí pouze vytěsnila a já bych na jejím místě její postoj respektovala, protože každý má právo po tolika letech na svůj zasloužený klid a to, že bude po X letech vytahovat staré kostlivce ze skříní by nepomohlo ani Tobě, ani jí :jojo:

Takže je lepš neřešit. nechat spát. přikyvovat-ano máš pravdu, nikdy jsme mě nebili, nikdy jste se neprali, nikdy jsem nezařila trauma ve smyslo kříšení otce z bezvědomí a volání záchranky,  a vždy jsem měla ty nejlepší podmínky pro učení...
Já jí neodporuji, myslím si své, i když moje máma má jen něco přes šedesát, tohle dělá co ji znám. To není věkem.

Rozumím, že je to její ochrana. Že si něco vytěsnila. Aby ji to neohrožovalo. Jsem ochotna to přejít. Jdenou, dvakrát...ale ne když to slyším pořád, jak zkresleně vidí, jak to bylo, a považuje to za samozřejmé, že jsem to tak měla i já, přestože jsou jasné známky toho, že to bylo jinak (mám ještě sestru, která má na to ještě barvitější vzpomínky, které už jsem, zase vytěsnila já.

Je to pryč, jsem svoloná mamce všechno odpustit, kór když je teď tak nemocná, nic jí nevyčítám. Chtěla bych se s ní v té věci smířit, ale to zjevně možné nebude. Zajímalo by mě, kde to tedy má, když to potlačila ale nezapomněla, a jestli ji to netlačí...

Ametyst, řeš své a ne její. Ono je to lehčí, viď? Vrtat se v tom, jak to má nebo nemá tvá máma, než už konečně udělat něco sama v sobě a se sebou...

Jo, tak ty jsi svolná mamce odpustit...
A což takhle odpustit sama sobě? A přijmout sebe, svou minulost a to jaká jsi ty sama v sobě a pro sebe? :)

Ametyst, není to tvé téma pokrytectví hlavně o tobě? O tvém pokrytectví sama před sebou?

majkafa napsal(a):

Ametyst, řeš své a ne její. Ono je to lehčí, viď? Vrtat se v tom, jak to má nebo nemá tvá máma, než už konečně udělat něco sama v sobě a se sebou...

Jo, tak ty jsi svolná mamce odpustit...
A což takhle odpustit sama sobě? A přijmout sebe, svou minulost a to jaká jsi ty sama v sobě a pro sebe? :)

Ametyst, není to tvé téma pokrytectví hlavně o tobě? O tvém pokrytectví sama před sebou?

Jistě že máš pravdu, natolik mě znáš, že si neumím odpustit, dovolit, přimout.

Ale mnohem snazšáí je to dovolit těm druhým. Odpustit těm druhým, přijmout ty druhé.
Je v tom nějaký alibizmus.

majkafa napsal(a):

Ametyst, řeš své a ne její. Ono je to lehčí, viď? Vrtat se v tom, jak to má nebo nemá tvá máma, než už konečně udělat něco sama v sobě a se sebou...

Jo, tak ty jsi svolná mamce odpustit...
A což takhle odpustit sama sobě? A přijmout sebe, svou minulost a to jaká jsi ty sama v sobě a pro sebe? :)

Ametyst, není to tvé téma pokrytectví hlavně o tobě? O tvém pokrytectví sama před sebou?

Tak já si myslím že je důležitý si takových věcí u druhých všímat , kolikrát to děláme taky a u druhých to vidíme jako na talíři .
Moje sestra například stejnou situaci popisuje uplně jinak než já, vůbec se nepamatuje že se rodiče denně hádali a já se přesně pamatuju,jak kolikrát už ráno v šest máma vedle hučela do táty výčitky .

A sestra a máma byly dvě hrdličky , nerozlučná dvojka, tak to prsstě vytěsnila , je schopná se se mnou do krve hádat .

Ametyst napsal(a):

Takže je lepš neřešit. nechat spát. přikyvovat-ano máš pravdu, nikdy jsme mě nebili, nikdy jste se neprali, nikdy jsem nezařila trauma ve smyslo kříšení otce z bezvědomí a volání záchranky,  a vždy jsem měla ty nejlepší podmínky pro učení...
Já jí neodporuji, myslím si své, i když moje máma má jen něco přes šedesát, tohle dělá co ji znám. To není věkem.

Rozumím, že je to její ochrana. Že si něco vytěsnila. Aby ji to neohrožovalo. Jsem ochotna to přejít. Jdenou, dvakrát...ale ne když to slyším pořád, jak zkresleně vidí, jak to bylo, a považuje to za samozřejmé, že jsem to tak měla i já, přestože jsou jasné známky toho, že to bylo jinak (mám ještě sestru, která má na to ještě barvitější vzpomínky, které už jsem, zase vytěsnila já.

Je to pryč, jsem svoloná mamce všechno odpustit, kór když je teď tak nemocná, nic jí nevyčítám. Chtěla bych se s ní v té věci smířit, ale to zjevně možné nebude. Zajímalo by mě, kde to tedy má, když to potlačila ale nezapomněla, a jestli ji to netlačí...

nemusíš přikyvovat. ty víš své, tak své matce taky nech to její. KOMU pomůže, když matka "uzná tvojí pravdu" ?Ty jsi ochotna  to přejít , smířit .....a opravdu ti o to matka stojí??nebo je to tvůj boj o TVOJÍ pravdu, TVOJE vzpomínky??

Agewo, já nikoho nepřesvědčím, to vím.Jen mě otravuje pořád dokola poslouchat tyhle konfabulace. Když vím, že to bylo jinak,. Nechám jí to říct, když to tak vnímá, ale přikyvovat k tomufakt nechci, když to vnímám jinak. Raději odvedu´řeč jinam.
Ta mamka byla jen příklad. Přijde mi až hnusné, teď to vytahovat, když mi mamka pomalu odchází...

Nic jí nechci vyčítat, ani vymlouvat. Byl rto jen příklad. Uvedla jsem i jiné, než mou máti.

prostě mi dělá problém donekonečna poslouchat nepravdu, konfabulaci, kolikrát až to hraničí u některých lidí s bájnou lhavostí. Zvláště když to mám poslouchat opakovaně.

Ahoj Ametyst.

Já si myslím, že specifické pokrytectví / prolamování tabu je vždy na zvážení. Jestli správně chápu, lidem na potkání to nevykládáš, ale jedná se o prostředí, ve kterém se z nějakého důvodu pohybuješ. Ty lidi, kterých se to týká asi znáš. Na mě z toho všeho tak vyskakuje, že když tihle lidé mluví např. o alkoholicích a cítíš z toho despekt, že se možná potom cítíš nejistá, protože nevíš, co si o Tobě tihle lidé myslí. Já bych zvažovala, jestli mi na těch lidech záleží tolik, že mi také záleží, co si o mně myslí. Jestli ano, vykašlala bych se na jejich tabu a jejich strachy a úzkosti a hodila je do toho s otázkou...když je teda soused, který je v léčení takový a makový, co jsem potom pro Vás já, když jsem tím taky prošla? A když odpoví tak všelijak, tak bych je u toho tématu podržela...

Ovšem bachec na to, že odhalování tabu má také následky a je dobré se rozmyslet, jestli je potom chceš nést!

Z mé zkušenosti. Tabu, které si nesu ve svém životě, resp. záležitost, která je tabu pro mé okolí, odhaluju jen těm lidem, kterým věřím a se kterými se dá mluvit...to neznamená, že se ho nebojí, ale jsou otevřeni diskusi a třeba je jednou ta obava přejde.

Držím palec :rock:

tahle doba tomu nahrává...všichni musí být výkonní, flexibilní, vyrovnaní.. a kdo ukáže v tomhle směru nějakou slabost, např.že trpí úzkostmi a depresemi, jakoby si pod sebou podřezával větev. Převálcuje ho nějaký dravec.
Hemeroidy mohou naoak být důsledkem pracovního vypětí těhle dravců. "Chudáci" prosedí 10 i 12h denně u pracovního stolu, takže proč si nepostěžovat. Sklidí obdiv i uznání.

Ono asi taky záleží nejen na přístupu těch mluvících k tématu, ale i toho, koho se to přímo týká, abych to tak řekla. Jsou rodiny, kde se  umírá i marodí na vážné nemoci. Někdo si jako zdravý udělá smrtelný úraz, nabourá, utopí se, zemře při výkonu zaměstnání, jiný léta trpí, až ho to skolí. Kdo z toho tématu chce dělat senzaci, má si na čem zgustnout. Ono říct zablokovala jsem si krční páteř, zlobí mě žlučník  nebo mám často se opakující angíny je přece jen něco zcela jiného, než léčila se v Bohnicích, prodělala chemoterapii, přišla o nohu.  Myslím, že nikdo neví, co ho potrefí a tak by měl i vážit slova o druhých a vyjadřovat se o jejich diagnózách. Protože kdo to neprodělal, neví, o čem mele. Pak dojde k hloupým trapasům, že se s dodatenou lítostí řekne, ježíši a my mysleli, že se mu nechce makat, on fakt umřel, jo, dyť byl ještě mladej, nebo že někdo nechápe, jak můžou lidi řešit problémy  léky na nervy, místo aby šli a dělali cokoli, co by jim prospělo líp a vedle diskutujícího se ozve kolegyně, co je bere dva roky a nikdo to o ní neví, s tím, že ona je taky člověk a co má dělat, když nemá žádný vážný starosti a přitom ty deprese má pořád dokola....to by člověk pak držel spíš pár facek. Myslím, že pokud někdo sklouzne do bavení se o nemocech, ať tak činí pouze s někým ve dvojici, co to taky rozebírat potřebuje a neventiluje to někde v širším posluchačstvu, aby se někoho nedotknul a pokud někdo mluví o jisté diagnóze před někým, kdo to má za sebou, je to neomalenost a tak by s ním mělo být jednáno. Buď bych odešla, nebo převedla řeč zcela jinam, nebo si ho nějak inteligentně podala, aby si sám přišel trapně. Říct třeba, hele, lidi, není tak hezkýho dne škoda na rozebírání chorob, mně na to je teda líto času, já končím a jdu na zahradu. I já zažila kritiku v příbuzenstvu  na péči o invalidu - nikdo to nezažil, ale kafrat o tom jim šlo úchvatně. Ten, kdo je zdravý, asi neumí pochopit, že mentálně postižené dítě je moje dítě a říct, že to nedaj do ústavu nebo že to nedala pryč, je fakt potěšující slyšet i pro toho, koho se to netýká. Protože stačí pád z kola - a můžu být krasavec, sportovec, inteligent i zazobanec.....a po úrazu hlavy je ze mě rázem příbuzný, co se sám neposadí, nenají a možná ani nebude vnímat, jak začíná být nejbližším na obtíž.
Pokud se Tě Ametyst nelibě dotýká směr hovoru rodinných příslušníků, buďto to skousni a řekni, jo, já to mám za sebou, kldině se o tom bavte, nemám vám to za zlé, ale já jdu vedle a jen vám řeknu, že nemáte ponětí, jaké to je. Já to už vím. Jdu uvařit kafe, až to dopovídáte a přejdete na jiné téma, houkněte na mě vedle do kuchyně. Oni za to na jednu stranu nemůžou, co máš za problémy, ale Ty to fakt řekla bych nemusíš snášet, když by ses chtěla s nimi bavit o třeba pěstitelských úspěších sousedů....

kalupinko, já jsem pochopila Ametyst jinak.
Ona se o tom naopak bavit chce, a ne že ne, jak jí radíš ty, aby odešla vařit kafe...

Můžu být natvrdlá, připouštím. Ale pak pokud se o tom bavit chce, nechápu, proč téma s příbuznými nerozvede dál. Na druhou stranu, vždyť by ale mleli jedno a totéž pořád dokola. Nějaký ten čas s mužem je, co nového jim o tom může říct? Má ten problém s pitím nyní  za sebou, čiliže už je to vyřešeno, pak se jich to de  facto skutečně netýká. A ohledně depky, proč by někdo nemohl celý den ležet a nic nedělat, když to má umožněno. Ať už z lenosti, deprese, nebo z důvodu odpočinku. A dobře tu někde zaznělo - čím méně toho o nás běžné okolí ví, tím lépe pro nás. I normální informace typu lokality dovolené je pro okolí nežádoucí a zdrbatelná - pracovník byl déle nemocen a dovolil si poslat pohled z turisticky známého místa, kam se těšil. No ty reakce! Jak si mohl dovolit někam vůbec jet, co kdyby se mu nějak přitížilo nebo zase marodil? Jeden to tam ale řekl správně a utřel je: je to každého věc. Nebude snad čekat doma půlku léta, koukat z okna a měřit si několikrát denně tep. Že si náš turista chodil lážo plážo a netrhal vysokohorský rekordy, že ty hory spíš pozoroval zdola a i tak si to s kamarády užil, bylo normálovi jasné. Ti ostatní katastrofisti ho viděli na nejvyšší hoře pod kyslíkem u záchranářů. I  takoví můžou lidi v práci být! Proto je asi lépe, když o nás okolí nic moc neví....ani tchyně by nemusela vědět, že kdysi před x lety, kdy jsem třeba muže ještě neznala, jsem měla nějaký problém.....

Kalupi, já mám dojem, že Ametyst šlo o jinou věc: mám dojem, že když ji rodina nechá vlastně samotnou s jejími běsy, kterých se odmítá účastnit, že se cítí, jako vyloučená ze smečky :/ Jako by se dejme tomu narodila černá v bílý rodině a ta rodina se dlouhodobě snažila přesvědčit kolkolem všechny, že jejich dítě je přece bílý....ale samosebou by se to nepovedlo. Širší smečka (obec, okolí) by hledělo kvůli černýmu dítěti křivě na celou rodinu.
Takže rodina by obětovala jedno mládě, to "nepovedený" ve jménu zachování dobrých vztahů se širší smečkou......
Tak mně to přijde, jenže to mládě se pořád pokouší přemluvit svou rodinu, že je přeci jejich :rolleyes:
No, šelmy tohle řešej tak, že odejdou od smečky a buď založí jinou, nebo zahynou....my lidi to moc neumíme. Bohužel neznám případy, kdy by rodina změnila na "nepovedený" mládě názor (ať už je "nepovedený" jakkoliv) Funguje to podle mých zkušeností, jen když je rodina dopředu odhodlaná k postoji "naše, ať je jakékoliv".
No, tak to jsem tě asi moc nepotěšila, Ametyst :pussa:

Ametyst napsal(a):

Takže je lepš neřešit. nechat spát. přikyvovat-ano máš pravdu, nikdy jsme mě nebili, nikdy jste se neprali, nikdy jsem nezařila trauma ve smyslo kříšení otce z bezvědomí a volání záchranky,  a vždy jsem měla ty nejlepší podmínky pro učení...
Já jí neodporuji, myslím si své, i když moje máma má jen něco přes šedesát, tohle dělá co ji znám. To není věkem.

Rozumím, že je to její ochrana. Že si něco vytěsnila. Aby ji to neohrožovalo. Jsem ochotna to přejít. Jdenou, dvakrát...ale ne když to slyším pořád, jak zkresleně vidí, jak to bylo, a považuje to za samozřejmé, že jsem to tak měla i já, přestože jsou jasné známky toho, že to bylo jinak (mám ještě sestru, která má na to ještě barvitější vzpomínky, které už jsem, zase vytěsnila já.

Je to pryč, jsem svoloná mamce všechno odpustit, kór když je teď tak nemocná, nic jí nevyčítám. Chtěla bych se s ní v té věci smířit, ale to zjevně možné nebude. Zajímalo by mě, kde to tedy má, když to potlačila ale nezapomněla, a jestli ji to netlačí...

Já si myslím že jí to netlačí , prostě si namluvila, že to bylo jinak . Já radši nevzpomínám co všechno zažily moje děti, díky mojí psychoze , nemyslím na to.
Kdyby mi to právem vyčetly , hlásila bych se k tomu a omlouvala bych se ,ale byla bych ráda odvedla řeč jinam .
Každopádně moje máma dělá to samý, dodnes například tvrdí, že je nesmysl, že mám nějakou psychozu , prostě blbost .Přitom se mi rozpadla rodina díky tomu a mám 15 let důchod ........:D

Tohle ale souvisí s její nezralostí , ona nechápe spoustu věcí, protože je nezralá, takže člověk se na ni nemůže zlobit, může jí jen politovat , čeká jí dloouuhá cesta.

novavila napsal(a):

. Já radši nevzpomínám co všechno zažily moje děti, díky mojí psychoze , nemyslím na to.
Kdyby mi to právem vyčetly , hlásila bych se k tomu a omlouvala bych se ,ale byla bych ráda odvedla řeč jinam .
.

Není důvod vzpomínat co si děti zažily kvůli Tvé nemoci, když to bolí. To, o čem já tu píšu je o tom, že by sis naopak o tom povídala, ale zcela zkresleně, viděla bys to v růžových barvách, jaký to byl pro všechny odpočinek...

Tak jako moje máma když mluví o nějakém alkáči, a já jí připomenu, že to není tolik let, co jsem na tom byla jako oni, tak namítne-
No jo, ale to bylo něco jiného! Tys pila kvůli depresi!
:)
Jistě.
A víme my, jaký důvod mají tihle, jimiž opovrhujeme?

Kdosi tady vyslovil myšlenku, že to každému cpu, a že se neumím snad bavit o ničem jiném.
Ale je to právě naopak, nikdy tohle téma nezačínám sama, ono se není čím chlubit. Jen když se prostě o tom třeba kolegyně v práci baví, tak se přiznám, jo, beru AD. Nebo jo, taky jsem byla v nemocnici s depresí. Alepak jsem jaksi pro ně divná, a nebezpečná nebo co.

Ametyst napsal(a):

...Ale je to právě naopak, nikdy tohle téma nezačínám sama, ono se není čím chlubit. Jen když se prostě o tom třeba kolegyně v práci baví, tak se přiznám, jo, beru AD. Nebo jo, taky jsem byla v nemocnici s depresí. Alepak jsem jaksi pro ně divná, a nebezpečná nebo co.

Ametyst, já bych se k takovým citlivým věcem v práci raději nepřiznávala.

Do práce chodíme především pracovat, nikoliv kamarádit se nebo se nedejbože svěřovat. Jako jo, můžu se bavit o soukromí, ale takové vošajstlich záležitosti, jako že jsem kdysi brala AD nebo že jsem ležela v nemocnici s depresí bych před kolegyněmi radši neventilovala. Opravdu nikdy nevíš, kdy to proti Tobě někdo vytáhne nebo za Tvými zády použije proti Tobě ... a můžete být sebelepší kolektiv, stačí sebemenší popud, aby se ženské mezi sebou rozhádaly a už to jde ... :kapitulation:

V práci si má každý hlídat svoje soukromí, pouštět ven o sobě jenom naprosto neškodné a neutrální informace a dbát na to, aby o Tobě kolegové věděli pokud možno co nejmíň. Fakt jsem zažila situaci, kdy o sobě kolegové věděli dost důvěrné informace, potom došlo ke střetu a jeden z kolegů zneužil dost citlivou věc o druhém členu týmu k tomu, aby do něj promyšleně bodnul :dumbom:

Kiaro,
určitě máš pravdu. Já jsem prostě taková držka naivní. Měla bych si dávat pozor na pusu, já vím...

Ametyst napsal(a):

Kiaro,
určitě máš pravdu. Já jsem prostě taková držka naivní. Měla bych si dávat pozor na pusu, já vím...

To každopádně.

Ametyst, pokud máš potřebu se svěřovat, čiň tak prostřednictvím internetu, kde jsi naprosto anonymní a nikoliv v práci, kde Tě každý osobně zná a může proti Tobě takto bezelstně vypuštěné informace kdykoli použít a zneužít :par: V nejlepším případě k tomu, aby si z Tebe za Tvými zády dělali legraci, v horším případě k tomu, aby Ti z nejrůznějších důvodů vrazili kudlu do zad ... :usch:

Kiara napsal(a):

Do práce chodíme především pracovat, nikoliv kamarádit se nebo se nedejbože svěřovat.

Kiar, jsem trochu od věci, ale tohle by se mělo tesat :godlike: a pak tím šutrem mlátit po hlavách členy správní rady každý pitomý firmy, která se snaží vytvořit tak nějak jednu velkou rodinu na pracovišti :lol:

Kiaro, nesdílím tvůj názor. Za mnou z práce jezdili na návštěvy na psychiatrii. I kolegové to vědí, i kolegyně. A nikdy mi nikdo nic nevyčetl ani nepoužil proti mně, ale přesně naopak, tenkrát nebylo jediného, kdo by mě nepodržel, nepomáhal mi... a kolik chlapů, kolegů, moudrých mužů, pak řeklo, že měli taky období, kdy hledali pomoc u psychologů i u psychiatrů.

lupina montana napsal(a):

Kiara napsal(a):

Do práce chodíme především pracovat, nikoliv kamarádit se nebo se nedejbože svěřovat.

Kiar, jsem trochu od věci, ale tohle by se mělo tesat :godlike: a pak tím šutrem mlátit po hlavách členy správní rady každý pitomý firmy, která se snaží vytvořit tak nějak jednu velkou rodinu na pracovišti :lol:

Nesdílím váš názor. Mám přesně opačné zkušenosti. Díkybohu. Možná proto, že se mi vrací, co vysílám. :jojo:  I v práci. Protože co vysíláme, to se nám vrací, platí všude. :jojo:

Že tys to, lupino, nemyslela vážně? :D

majkafa napsal(a):

Kiaro, nesdílím tvůj názor. Za mnou z práce jezdili na návštěvy na psychiatrii. I kolegové to vědí, i kolegyně. A nikdy mi nikdo nic nevyčetl ani nepoužil proti mně, ale přesně naopak, tenkrát nebylo jediného, kdo by mě nepodržel, nepomáhal mi... a kolik chlapů, kolegů, moudrých mužů, pak řeklo, že měli taky období, kdy hledali pomoc u psychologů i u psychiatrů.

majkafo, v tom případě jsi zářná výjimka, která jen potvrzuje pravidlo ... :jojo:

majkafa napsal(a):

Nesdílím váš názor. Mám přesně opačné zkušenosti. Díkybohu. Možná proto, že se mi vrací, co vysílám. :jojo:  I v práci. Protože co vysíláme, to se nám vrací, platí všude. :jojo:

Nebo proto, že pracuješ na vedoucí manažerské pozici a v práci by si u Tebe málokdo rozlil ocet ;) ?!:

majkafa napsal(a):

Že tys to, lupino, nemyslela vážně? :D

Smrtelně vážně, Majko. Práce na společném díle stojí přece na docela jiných základech, než intimní vztahy. Samozřejmě příjemné vztahy na pracovišti jsou - no příjemné a usnadňují práci - ale já mám tu zkušenost (nejen svou), že s koncem práce končí i ony - protože nejsou právě ničím jiným, než USNADNĚNÍM té práce. Zažila jsem lidi, kteří je považovali za přátelství a byli zklamáni.
Čímž netvrdím, že semtam může vzniknout na pracovišti skutečné pátelství, ale z podstaty věci je to spíš výjimka. I když možná mluvím čistě z ženského hlediska :)

Lupi, já chodím do jiné práce. Podnikáme spolu spousty věci mimo pracovní dobu a i holky, co už jsou v důchodu, nebo na mateřské, se s námi schází, bowling, divadlo, dovolené v zahraničí, návštěvy doma, koupání u kolegyň, co mají domy s bazény... Jéje, to koukám, já myslela, že je to tak ve většině pracovních kolektivů.

Kiara napsal(a):

majkafa napsal(a):

Nesdílím váš názor. Mám přesně opačné zkušenosti. Díkybohu. Možná proto, že se mi vrací, co vysílám. :jojo:  I v práci. Protože co vysíláme, to se nám vrací, platí všude. :jojo:

Nebo proto, že pracuješ na vedoucí manažerské pozici a v práci by si u Tebe málokdo rozlil ocet ;) ?!:

Mýlíš se. :)

Tohle přece záleží na diagnoze , něco jinýho je Majkafa , která měla jen úlet v těžký situaci a něco  jinýho je , když jsem  vykládala kolegyním, že mě nepřetržitě sledují přes družici a chtěla od nich radu, co s tím.

Ametyst je depresák a ti mají ve zvyku žádat podporu a tím energii od druhých  a můžou tím časem bejt protivný lidem .

Jinak já mám kamarádku z práce , kde jsem byla před 20 lety a dodnes si voláme , těším se na sebe.

Majkafo - já Kiaru i Lupi chápu. Do práce se chodí pracovat. A osobně mně by se nelíbilo,kdyby kolegyně ustavičně řešila svoje osobní problémy. Ano ve vyjímečný situaci ano,ale aby každý den plakala,jak má život strašný, tak to ne. To je lepší se v práci nesvěřovat,protože dle mýho se do práce starosti z domova netahaj.

dusička napsal(a):

Majkafo - já Kiaru i Lupi chápu. Do práce se chodí pracovat. A osobně mně by se nelíbilo,kdyby kolegyně ustavičně řešila svoje osobní problémy. Ano ve vyjímečný situaci ano,ale aby každý den plakala,jak má život strašný, tak to ne. To je lepší se v práci nesvěřovat,protože dle mýho se do práce starosti z domova netahaj.

Ale já nepíšu o tom, že by nějaká kolegyně USTAVIČNĚ řešila své osobní problémy a každý den plakala, jak má život strašný. To by byla nějaká psychicky nemocná kolegyně a potřebovala by nejméně psychologa. Píšu o přátelství lidí, co spolu i pracují.

Kiara napsal(a):

Ametyst napsal(a):

...Ale je to právě naopak, nikdy tohle téma nezačínám sama, ono se není čím chlubit. Jen když se prostě o tom třeba kolegyně v práci baví, tak se přiznám, jo, beru AD. Nebo jo, taky jsem byla v nemocnici s depresí. Alepak jsem jaksi pro ně divná, a nebezpečná nebo co.

Ametyst, já bych se k takovým citlivým věcem v práci raději nepřiznávala.

Do práce chodíme především pracovat, nikoliv kamarádit se nebo se nedejbože svěřovat. Jako jo, můžu se bavit o soukromí, ale takové vošajstlich záležitosti, jako že jsem kdysi brala AD nebo že jsem ležela v nemocnici s depresí bych před kolegyněmi radši neventilovala. Opravdu nikdy nevíš, kdy to proti Tobě někdo vytáhne nebo za Tvými zády použije proti Tobě ... a můžete být sebelepší kolektiv, stačí sebemenší popud, aby se ženské mezi sebou rozhádaly a už to jde ... :kapitulation:

V práci si má každý hlídat svoje soukromí, pouštět ven o sobě jenom naprosto neškodné a neutrální informace a dbát na to, aby o Tobě kolegové věděli pokud možno co nejmíň. Fakt jsem zažila situaci, kdy o sobě kolegové věděli dost důvěrné informace, potom došlo ke střetu a jeden z kolegů zneužil dost citlivou věc o druhém členu týmu k tomu, aby do něj promyšleně bodnul :dumbom:

Ano Majkafo, ale já měla ted na mysli Ametyst.
Možná to Kiara napsala co by se stalo v nejhorším případě.
Ale já si představila Ametyst,že se chce povídat o svých trablech v zaměstnání. Na to je lepší fakt ten internet, než zatěžovat lidi v reálu svými bolístky.

dusička napsal(a):

Majkafo - já Kiaru i Lupi chápu. Do práce se chodí pracovat. A osobně mně by se nelíbilo,kdyby kolegyně ustavičně řešila svoje osobní problémy. Ano ve vyjímečný situaci ano,ale aby každý den plakala,jak má život strašný, tak to ne. To je lepší se v práci nesvěřovat,protože dle mýho se do práce starosti z domova netahaj.

dusičko, já jsem neměla na mysli někoho, kdo by se ustavičně svěřoval nebo zatěžoval kolegy svými vleklými problémy :) já měla na mysli to, že ve sdělování důvěrných informací o sobě by měl být člověk v práci velmi, velmi opatrný a měl by si dávat pozor i na to, co by mu v rozhovoru mohlo nechtěně uklouznout.

Ne všichni kolegové jsou osvícení a chápaví a najdou se i takoví, kteří to s ostatními nemusí myslet dvakrát dobře :jojo: O to mi šlo ...

Kiaro, už Ti rozumím. Ale mně osobně by asi víc vadilo,že lidi zatěžuju než že mi ublížej. :vissla:

dusička napsal(a):

Kiaro, už Ti rozumím. Ale mně osobně by asi víc vadilo,že lidi zatěžuju než že mi ublížej. :vissla:

Mně taky.
S tím, že přistupuji k lidem se srdcem na dlani, asi moc nezměním, to ke mně patří. A pak si někdy nabiju hubu, jak má na mysli Kiara, ale spíš se známými, než v práci. Je mi to pak líto, nadávám si, že jsem byla blbka, když jsem se otevřela. Ale pak se oklepu a jdu dál. Ale před těmi, co mi ublížili, se pak uzavřu.

dusička napsal(a):

Ano Majkafo, ale já měla ted na mysli Ametyst.

Ale já si představila Ametyst,že se chce povídat o svých trablech v zaměstnání. Na to je lepší fakt ten internet, než zatěžovat lidi v reálu svými bolístky.

Nevím, proč si myslíš, že tohle dělám. Tohle jsem nikdy nenapsala.
To, že píšu na net, je prostě to, že se vypisuji na netu, ale nikdy bych detaily nikomu v práci nevnucovala, ba ani se o tom sama bavit nezačala.
Nechápu, jak jste na tohle přišly.

Stejně jako Novavila píše, že depresáci mají tendenci si stěžovat a brát lidem energii.
Já se svěřuji hlavně na netu, nebo kámošce, která má podobný problém.
O mé depresi celá rodina nevěděla, dokud si manžel nevšiml řezných ran.
Možná právě proto, že je to tabu a mluvit jsem o tom "nesměla", nebo měla pocit, že nemůžu.

To, že se vykecávám tady, že mám potřžebu to sdílet,
neznamená, že se tak chovám venku.

Asi to vyznělo tak, že každému na potkání vykládám, jaká jsem chudinka a zahlcuji je svými diagnozami. Ve skutečnosti je to tak, že většina lidí, co mě zná, tohle o mě vůbec neví. Činí mi menší problém to říct anonymně nebo neosobně takhle v práci, než těm blízkým.

Já mám podobný zkušenosti z práce jako Majkafa. Když mi bylo ouvej...prošla jsem před rokem protialk.léčebnou a ještě beru AD ,navštěvuju psycholožku a psychiatričku,tak mě z práce všichni podrželi.A to jsem to měla docela nahnutý všude.Nijak se s tím nechlubím ,ale taky nic nezastírám.Nejsem ani na vedoucí pozici.Pokud to proti mě někdo použije,bohužel s tím nic nenadělám.Taky dělám v jedný práci přes 2O let,ale je fakt ,že pokud bych někdy práci byla nucena změnit ,budu obezřetná :/.Asi tak.
V tomhle Ti Ametyst docela dost rozumím,jenže já se většinou setkávám s lidmi,se kterými nemám problém,v rámci možností  s nimi můžu o tom promluvit.Pokud bych se nachomýtla k takovým hovorům jako Ty,asi bych ty lidi ignorovala nebo bych se těm hovorům vyhýbala.Nakonec zdraví máme jenom jedno :).

Ametyst napsal(a):

O mé depresi celá rodina nevěděla, dokud si manžel nevšiml řezných ran.

Ráda věřím. Klasifikaci depresí neovládám, ale z vlastní i nevlastní zkušenosti vím, že deprese s velkým dé je jako černá díra - ani nejbližší lidi nemají vpodstatě šanci to na člověku rozeznat.

majkafa napsal(a):

Lupi, já chodím do jiné práce. Podnikáme spolu spousty věci mimo pracovní dobu a i holky, co už jsou v důchodu, nebo na mateřské, se s námi schází, bowling, divadlo, dovolené v zahraničí, návštěvy doma, koupání u kolegyň, co mají domy s bazény... Jéje, to koukám, já myslela, že je to tak ve většině pracovních kolektivů.

kdy to stíháte? já myslela, že máš velmi časově náročnou práci, a zbytek času trávíš s přítelem.

jinak já ted jsem třetí měsíc na nemocenské. jsem normálně s holkama z práce v kontaktu, píšeme si, byla jsem za nimi,volají mi,  vedoucí mě pozvala na kafe.

No já nevím Lupi. V tomhle se moc nevyznám, ale já když jsem měla velice špatné období (nevím, jestli to byla deprese, asi ne, to bych se z toho zřejmě sama nedostala), tak mi nikdo nepomohl a po čase jsem se od mamky dozvěděla, že o mě měli docela strach, že jsem měla pořád strnulý výraz a moc měsíců jsem se ani neusmála. Ale v té době mi s tím vůbec nepomohli. Ani se napamatuji, jestli se mě na něco ptali, myslím, že ne. Já sama jsem o tom mluvit nedokázala. Trošku jsem jim to zazlívala.

agewa napsal(a):

kdy to stíháte? já myslela, že máš velmi časově náročnou práci, a zbytek času trávíš s přítelem.

S přítelem trávím sobotní dopoledne a některé odpoledne a podvečer v pracovním týdnu. Výjimečně večer. Myslím tím reálná setkání. V písemném kontaktu jsme pořád, když jsme na netu.
Po časově náročné práci, jsem v práci tak od šesti do šesti - sedmi, když jsou závěrky, ne každý den, a po závěrkách už ne tak dlouho, je ještě spousta času, než se jde spát, kdy je čas po po práci s kolegyněmi něco podnikat. Chodím také do jazykovky jedno odpoledne v týdnu a jedno odpoledne v týdnu nepravidelně s kámoškou do Solné. Na HEAT chodím o víkendu, většinou v neděli v podvečer. Já ani nevím, kdy to všechno stíhám, naopak se mi zdá, že bych mohla ještě víc. :D
A když jsem pracovně na druhé straně republiky, tam se dá taky večer leccos podnikat.

Judyna napsal(a):

No já nevím Lupi. V tomhle se moc nevyznám, ale já když jsem měla velice špatné období (nevím, jestli to byla deprese, asi ne, to bych se z toho zřejmě sama nedostala), tak mi nikdo nepomohl a po čase jsem se od mamky dozvěděla, že o mě měli docela strach, že jsem měla pořád strnulý výraz a moc měsíců jsem se ani neusmála. Ale v té době mi s tím vůbec nepomohli. Ani se napamatuji, jestli se mě na něco ptali, myslím, že ne. Já sama jsem o tom mluvit nedokázala. Trošku jsem jim to zazlívala.

a jak ti měli pomoct?
Ty jsi o tom mluvit nedokázala , nemůžeš si vzpomenout , zda se tě ptali ( což znamená, že jsi ti nezaregistrovala, ne že to třeba neudělali).
Přijde mi, žes je k sobě nepustila - no a to se pak špatně pomáhá.

Mně by stačilo, kdyby se mě zeptali. Myslím, že to neudělali, ale píšu, že si nemohu vzpomenout. Nechci jim ublížit.
Ale to, že jsem je k sobě nepustila, je pravda. Je pravděpodobné, že i kdyby se zeptali, stejně bych asi nic neřekla. Takže ano, je těžké pomoct takovému člověku.

Taky mi přijde, že je Judyna k sobě nepustila,podle toho, co píše. A pak se opravdu těžko pomáhá. Já jsem své lidi k sobě pustila, poprosila jsem o pomoc výslovně, mám ráda rovné a srozumitelné jednání a ne hrátky na to, jestlipak si někdo všimne. Pak vznikají zbytečná nedorozumění a pocity, že druhá strana se chová pokrytecky. Ne vždy je to pokrytectví.

Majko, z mé strany to rozhodně nejsou hrátky. Jsem prostě taková. S pokrytectvím to nesouvisí. A uznávám ,že o to těžší pro okolí je si toho všimnout. Ale jde o to, že tenkrát si toho naši všimli sami a přesto to nechali na mě (zřejmě), možná ne a jen si nevzpomínám. Oni mi moc pomohli zase v jiné oblasti, takže ublížená se rozhodně necítím. Nakonec to stejně dopadlo vše dobře, tak co.

Judyno, chápu. Ale proč teda píšeš, žes jim to zazlívala, když jsi prostě taková?
O tom jsem psala. V tom já vidím ty hrátky s druhým. Jestli jsem taková, tak nezazlívám svým blízkým, že mi nepomohli, jelikož jsem je sama výslovně nepožádala. A ostatní jsou domněnky, jestli viděli, neviděli, chtěli pomoct, nechtěli.Když požádám a nepomůžou, pak je to jasné a mohu třeba i zazlívat. To je můj názor.

Judyna napsal(a):

Majko, z mé strany to rozhodně nejsou hrátky. Jsem prostě taková. S pokrytectvím to nesouvisí. A uznávám ,že o to těžší pro okolí je si toho všimnout. Ale jde o to, že tenkrát si toho naši všimli sami a přesto to nechali na mě (zřejmě), možná ne a jen si nevzpomínám. Oni mi moc pomohli zase v jiné oblasti, takže ublížená se rozhodně necítím. Nakonec to stejně dopadlo vše dobře, tak co.

a co tedy po nich vlastně chceš. říkáš , že si nevšimli /nepomohli, ale jedním dechem dodáváš , že si možná nevzpomínáš.
Nejsi ublížená, přesto to tady probíráš. nemáš jim to za zle, přesto se k tomu vracíš a řešíš to.

Judyna napsal(a):

No já nevím Lupi. V tomhle se moc nevyznám, ale já když jsem měla velice špatné období (nevím, jestli to byla deprese, asi ne, to bych se z toho zřejmě sama nedostala), tak mi nikdo nepomohl a po čase jsem se od mamky dozvěděla, že o mě měli docela strach, že jsem měla pořád strnulý výraz a moc měsíců jsem se ani neusmála. Ale v té době mi s tím vůbec nepomohli. Ani se napamatuji, jestli se mě na něco ptali, myslím, že ne. Já sama jsem o tom mluvit nedokázala. Trošku jsem jim to zazlívala.

No, já se z toho sama dostala, teprve velmi zpětně jsem zjistila, že to byla deprese - ne depka. :) A když jsem srovnávala totéž s kamarádkou, která se vposled i léčila ADčkama.
Mně to trvalo v plný síle myslím asi dva roky - předcházelo tomu období absolutní ztráty emocí.
Protože ale každej tvrdí, že se z toho sama dostat nemůžeš, tak se o tom moc nešířím, leda mezi lidma, kteří taky zažili.
Zazlé to nikomu nemám i když jsem mívávala - ale uvědomila jsem si, že se fakt k člověku v depresi nepřiblížíš, nepoznáš to na něm. Znovu a silně jsem si to uvědomila právě u tý kamarádky - je to velmi blízká kamarádka, tehdy bydlela poblíž, takže jsme se hodně stýkaly a přesto jsem nepoznala....

agewa napsal(a):

Judyna napsal(a):

Majko, z mé strany to rozhodně nejsou hrátky. Jsem prostě taková. S pokrytectvím to nesouvisí. A uznávám ,že o to těžší pro okolí je si toho všimnout. Ale jde o to, že tenkrát si toho naši všimli sami a přesto to nechali na mě (zřejmě), možná ne a jen si nevzpomínám. Oni mi moc pomohli zase v jiné oblasti, takže ublížená se rozhodně necítím. Nakonec to stejně dopadlo vše dobře, tak co.

a co tedy po nich vlastně chceš. říkáš , že si nevšimli /nepomohli, ale jedním dechem dodáváš , že si možná nevzpomínáš.
Nejsi ublížená, přesto to tady probíráš. nemáš jim to za zle, přesto se k tomu vracíš a řešíš to.

Ale neprobírám, jenom jsem reagovala na Lupi, toť vše. Zbytečně to hrotíš.

lupina montana napsal(a):

Judyna napsal(a):

No já nevím Lupi. V tomhle se moc nevyznám, ale já když jsem měla velice špatné období (nevím, jestli to byla deprese, asi ne, to bych se z toho zřejmě sama nedostala), tak mi nikdo nepomohl a po čase jsem se od mamky dozvěděla, že o mě měli docela strach, že jsem měla pořád strnulý výraz a moc měsíců jsem se ani neusmála. Ale v té době mi s tím vůbec nepomohli. Ani se napamatuji, jestli se mě na něco ptali, myslím, že ne. Já sama jsem o tom mluvit nedokázala. Trošku jsem jim to zazlívala.

No, já se z toho sama dostala, teprve velmi zpětně jsem zjistila, že to byla deprese - ne depka. :) A když jsem srovnávala totéž s kamarádkou, která se vposled i léčila ADčkama.
Mně to trvalo v plný síle myslím asi dva roky - předcházelo tomu období absolutní ztráty emocí.
Protože ale každej tvrdí, že se z toho sama dostat nemůžeš, tak se o tom moc nešířím, leda mezi lidma, kteří taky zažili.
Zazlé to nikomu nemám i když jsem mívávala - ale uvědomila jsem si, že se fakt k člověku v depresi nepřiblížíš, nepoznáš to na něm. Znovu a silně jsem si to uvědomila právě u tý kamarádky - je to velmi blízká kamarádka, tehdy bydlela poblíž, takže jsme se hodně stýkaly a přesto jsem nepoznala....

No já jsem to zjistila také velmi zpětně, ale jsem na slovo deprese optarná, protože jsem si také vždy myslela, že z toho se člověk sám nedostane. Období ztráty emocí jsem zažívala také - bylo to velice nepříjemné, obvzlášť proto, že jsem měla malé dítě. Jak mi to dlouho trvalo ani nevím. Dost z toho období jsem vytěsnila. To nejhorší zhruba rok, pak ještě asi dva roky mírnější dozvuky.

Judyna napsal(a):

No já jsem to zjistila také velmi zpětně, ale jsem na slovo deprese optarná, protože jsem si také vždy myslela, že z toho se člověk sám nedostane. Období ztráty emocí jsem zažívala také - bylo to velice nepříjemné, obvzlášť proto, že jsem měla malé dítě. Jak mi to dlouho trvalo ani nevím. Dost z toho období jsem vytěsnila. To nejhorší zhruba rok, pak ještě asi dva roky mírnější dozvuky.

Já si to uvědomila, když jsem po letech četla Kopeckého zpověď. A říkala jsem si - hernajs, tohle znám, takhle to je :co: Tak jsem se začla pídit a pídit a když jsem to nakonec probírala s tou kamarádkou, co byla depresí zasažená jaksi....oficielně :cool: tak jsem se utvrdila, že jo.
Takže člověk se z toho sám dostat může, jen teda různé dozvuky semtam pocítím doteď. Někdy to zprvu ani nevypadá, ale pak zjistím, že dejme tomu hyperaktivní močák=nervy v kýblu a tak podobně. I když už dáávno nemám pocit, že bych měla nervy v kýblu....
Mně z toho tehdy dostala víceméně zodpovědnost za děti, ale můžu ti říct, že jsem několik let měla denně pocit, že jsem seskládala vagon uhlí :usch:
Taky to mělo dozvuky dost dlouho potom - byla jsem  na Bromadrylu a Dithiadenu, pak na Xanaxu...a když jsem tím vším praštila, tak nezbyla, než alternativa :lol: Ještěže ta  mi funguje.

Také mně pomohla zodpovědnost k synovi. Ta únava byla strašná. Též jsem měla asi rok zvýšenou teplotu , ale to už byl jenom dozvuk.
Já jsem prášky nebrala žádné, tak jsem to asi fakt neměla tak zlé. A nikomu jsem to neřekla, s nikým jsem to neprobírala.

Já taky nebrala žádné prášky a nikdo o tom nevěděl. Typicky - měla jsem dojem, že to nikoho nemůže zajímat a že jsem "jen" líná, nebo co. :usch: Ovšem hlavní roli v tom hraje absolutní beznaděj - to asi víš taky.
A jelikož já se fyzicky prostě nehroutím a ustojím leccos, nebyla možnost, jak na to přijít......možná, kdyby se člověk pídil, že by zjistil, že takových nás je víc :)
U tý kamarádky na to taky přišli až když se třikrát složila, ale jak říkám - když se nesložíš a když máš hluboce zakořeněnej dojem, že se prostě složit NESMÍŠ.... :/

Ano, beznaděj, to je to správné slovo. A zděšení nad tou citovou prázdnotou. Jojo, máš pravdu.
Až doteď jsem měla pokoj, ale poslední roky se mi určitá vyhaslost objeví o dovolené. Ale naštěstí to zatím vždy přešlo.

Judy a Lupi, mluvíte mi z duše, mám tytéž prožitky - no spíš neprožitky - jako vy. Vlastně dneska slavím "výměsíčí" od mého posledního echt kvalitního propadu, kdy jsem volala SOS i tady na babinetu. Teda jenom tady, jinak jsem o tom s nikým nemluvila, jak typické, že :). Asi to bylo moje dno, od kterého jsem se odrazila, protože od té doby je mi čím dál líp! (ťuk ťuk ťuk)

Jinak s váma plně sdílím přesvědčení, že depresi já teda určitě ne, na tu mají nárok ostatní, já jsem jen obyčejně líná, k ničemu a bez budoucnosti :D.

Judyna napsal(a):

Také mně pomohla zodpovědnost k synovi. Ta únava byla strašná. Též jsem měla asi rok zvýšenou teplotu , ale to už byl jenom dozvuk.
Já jsem prášky nebrala žádné, tak jsem to asi fakt neměla tak zlé. A nikomu jsem to neřekla, s nikým jsem to neprobírala.

tys měla rok zvýšenou teplotu ? byls s tím tenkrát u dr ?

koniklec napsal(a):

Jinak s váma plně sdílím přesvědčení, že depresi já teda určitě ne, na tu mají nárok ostatní, já jsem jen obyčejně líná, k ničemu a bez budoucnosti :D.

:lol: no bodejť :pussa:
Judy, na mně to nějak dopadlo předloni. Léta už jsem měla dojem, že jsem víceméně tohle všechno nechala za sebou a pak bumho :usch: Jo, to byl pěknej rok......ne že by mě přepadla znova beznaděj, děvenka jedna šikovná, ale únava ano. Respektive únava: prostě absolutní nedostatek energie. Ona to už ani není únava,žejo. Naštěstí jsem taktak měla na předčasnou penzi, tak jsem toho bryskně využila - jakože radši oželím pár stovek, než padnout za vlast zrovna ve chvíli, když se mi narodila první vnučénka, žejo :lol:
Rok to stálo za prd - vyluxovala jsem a musela hodinu odpočívat. Tak nějak :rolleyes: Ovšem taky jsem si konečně uvědomila, že celoživotně a permanentně přepínám síly, tak jsem si musela slíbit, že to už ne-e.
Taky jsem našla novou a skvělou homeopatku - jedno s druhým, pomalu se to lepší :)

Pavli, tohle měla švagrová léta, na nic nepřišli....až když se nějak uvyspravila sama, tak to přešlo.

lupina montana napsal(a):

koniklec napsal(a):

Jinak s váma plně sdílím přesvědčení, že depresi já teda určitě ne, na tu mají nárok ostatní, já jsem jen obyčejně líná, k ničemu a bez budoucnosti :D.

:lol: no bodejť :pussa:
Judy, na mně to nějak dopadlo předloni. Léta už jsem měla dojem, že jsem víceméně tohle všechno nechala za sebou a pak bumho :usch: Jo, to byl pěknej rok......ne že by mě přepadla znova beznaděj, děvenka jedna šikovná, ale únava ano. Respektive únava: prostě absolutní nedostatek energie. Ona to už ani není únava,žejo. Naštěstí jsem taktak měla na předčasnou penzi, tak jsem toho bryskně využila - jakože radši oželím pár stovek, než padnout za vlast zrovna ve chvíli, když se mi narodila první vnučénka, žejo :lol:
Rok to stálo za prd - vyluxovala jsem a musela hodinu odpočívat. Tak nějak :rolleyes: Ovšem taky jsem si konečně uvědomila, že celoživotně a permanentně přepínám síly, tak jsem si musela slíbit, že to už ne-e.
Taky jsem našla novou a skvělou homeopatku - jedno s druhým, pomalu se to lepší :)

Pavli, tohle měla švagrová léta, na nic nepřišli....až když se nějak uvyspravila sama, tak to přešlo.

jj, u mě to bylo včetně zničující ( a to doslava) zimomřivosti. .Nakonec jsem se dozvěděla, že jde o nízký tlak a špatnou funkci sleziny. Beru čínské přípravky a .....je mi téměř teplo , i hýbat déle než půl dne zvládám.

no já ti nevím, Lupi. třeba moje kamarádka měla takhle zvýšenou teplotu dlouhodobě, šla k dr, myslela si, jestli nemá třeba cukrovku nebo tak a přišli ji na štítnou žlázu. a na ty depky taky hodně trpěla, myslím se s tím i léčila, ale ona říká, že si myslí, že i ty deprese se ji vezly k té štítce. je pravda, že se s tou mrchou pořád léčí a ty sklony k depresím a fáze určité beznaděje má pořád. ona pořád říká, že je to možná všechno k té mrše, tak kdo ví. a vezla se s tím právě i šílená únava.

Jo Pavli, byla jsem na několika vyšetřeních včetně štítné žlázy, ale na nic mi nepřišli. Přešlo to pak samo. Muselo :).

divný. tak hlavně, že je to ok.

Jo. Já myslím, že to možná bylo i k té únavě a stresy (já se do toho i rozváděla).

Zimomřivos taky, Agewo :jojo: ta přešla v souvislej vnitřní třes, s tím jsem skončila na tom Xanaxu.
Jo a štítku jsem měla taky na hraně, ovšem až za léta nato - dokonce mi chvilku dávali nějaký hormony na ni - zaplaťpámbu je to už vpořádku. Zřejmě to všechno souvisí s vyčerpanou obranyschopností a tedy i unavenou slezinou.

aha, tak to je jiná, to věřím, že to s tebou mohlo všechno takhle zacvičit.

Ale! Milé dífky! Všímáte si prosím pěkně, jak strašně jsme šikovný, jo? :tesi::lol::storstark:

Fáze beznaděje je příznak deprese?
Protože já když se soustředím na to,že jsem v beznadějné situaci, točí mě to, a jsem líná, nic mě nebaví, nejradši bych jen spala.
Ale já si o sobě myslím,že jsem silná, že co mě nezabije, to mě posílí. Ano, držej mě nad hladinou děti, občas prostě musím přepnout a jít na tu procházku,něco dělat, a z té beznaděje se dostanu činností a pak je mi fajn, přijdu na jiné myšlenky.

lupina montana napsal(a):

Ale! Milé dífky! Všímáte si prosím pěkně, jak strašně jsme šikovný, jo? :tesi::lol::storstark:

No když myslíš :rodna:

To si piš :tesi::lol:
Duši, já tedy nemyslela návaly beznaděje - ty máme občas každý. Měla jsem na mysli beznaděj jako setrvalý stav.

Já vím Lupi,
já právě psala, že mám pocit beznaděje dá se říct jako trvalý stav, ale že to utluču tím, že přepnu :jojo:
A zimumřivá jsem taky :D

Ajaj................:par: to ale nevydrží navěky, Duši. Teď máš malou, tak to ustojíš chca-nechca, ale abys pak nepadla.

Nevím,jestli to je beznaděj. Možná jen záhul. Těším se,až kluci budou stát na svých vlastních nohách.

Beznaděj s velkým B je, když máš pocit, že nic na světě nemá cenu, ani smysl....tedy, životy tvých dětí ano, ale tak nějak....mimo tebe. Jakože bez tebe by jim bylo líp a tak.

lupina montana napsal(a):

Beznaděj s velkým B je, když máš pocit, že nic na světě nemá cenu, ani smysl....tedy, životy tvých dětí ano, ale tak nějak....mimo tebe. Jakože bez tebe by jim bylo líp a tak.

Ne tak to ne. Já cítím beznaděj, když není po mým. :dumbom:

Jakou má barvu?

lupina montana napsal(a):

Beznaděj s velkým B je, když máš pocit, že nic na světě nemá cenu, ani smysl....tedy, životy tvých dětí ano, ale tak nějak....mimo tebe. Jakože bez tebe by jim bylo líp a tak.

Uff. Tohle důvěrně znám.
Je to černé. Je to NIC.

lupina montana napsal(a):

Jakou má barvu?

To je dobrá otázka. Bez přemýšlení mi napadla červená.

lupina montana napsal(a):

Beznaděj s velkým B je, když máš pocit, že nic na světě nemá cenu, ani smysl....tedy, životy tvých dětí ano, ale tak nějak....mimo tebe. Jakože bez tebe by jim bylo líp a tak.

Tenhle pocit jsem v životě neměla, neumím si představit žít s takovým pocitem , to bych považovala za vážnej problém, kdyby se to objevovalo .

Já jsem to měla v roce 2006 dlouhodobě. Už to nešlo vydržet. Proto jsem si sáhla na život. Přesně i to s dětmi, že beze mě by jim bylo líp.

Ta "moje" mrcha je takový tmavě šedý nekonečno. Pěknej sajrajt je to.

Červená zní docela dobře - energicky, to spíš zuříš, Duši, ne? :)

Duši, depresačka asi nejsi, ale vyšťavená možná ano. Čím to?

lupina montana napsal(a):

Jakou má barvu?

Ta moje tenkrát neměla žádnou. Byla bez barvy a zápachu, zato všude.

Judyna napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Jakou má barvu?

Ta moje tenkrát neměla žádnou. Byla bez barvy a zápachu, zato všude.

Ta bezbarvost, to znám. Bezbarvost všeho. A zataženo. Jestli bezzápašnost, nevím. Pachům rychle přivykneš a nevnímáš.

novavila napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Beznaděj s velkým B je, když máš pocit, že nic na světě nemá cenu, ani smysl....tedy, životy tvých dětí ano, ale tak nějak....mimo tebe. Jakože bez tebe by jim bylo líp a tak.

Tenhle pocit jsem v životě neměla, neumím si představit žít s takovým pocitem , to bych považovala za vážnej problém, kdyby se to objevovalo .

Vždyť to taky byl problém! :lol:

Duši, červená je vztek, ne beznaděj - je to ta lepší varianta :supr:

Konikleci - moje byla šedofialová, lepkavá mlha :usch: Hnusný, co, takový barvy.

Jo, bezbarvost je ošem taky mooc pěkná :co: Jako když se ten svět rozplývá?

lupina montana napsal(a):

novavila napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Beznaděj s velkým B je, když máš pocit, že nic na světě nemá cenu, ani smysl....tedy, životy tvých dětí ano, ale tak nějak....mimo tebe. Jakože bez tebe by jim bylo líp a tak.

Tenhle pocit jsem v životě neměla, neumím si představit žít s takovým pocitem , to bych považovala za vážnej problém, kdyby se to objevovalo .

Vždyť to taky byl problém! :lol:

Duši, červená je vztek, ne beznaděj - je to ta lepší varianta :supr:

Konikleci - moje byla šedofialová, lepkavá mlha :usch: Hnusný, co, takový barvy.

Jo, bezbarvost je ošem taky mooc pěkná :co: Jako když se ten svět rozplývá?

vztek je agrerse obrácená ven, kdežto beznaděj ( sebelítost) je agrese obrácená dovnitř. Obojí někde ničí , jedna venku naše okolí, druhá nás vevnitř.

agewa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

novavila napsal(a):

Tenhle pocit jsem v životě neměla, neumím si představit žít s takovým pocitem , to bych považovala za vážnej problém, kdyby se to objevovalo .

Vždyť to taky byl problém! :lol:

Duši, červená je vztek, ne beznaděj - je to ta lepší varianta :supr:

Konikleci - moje byla šedofialová, lepkavá mlha :usch: Hnusný, co, takový barvy.

Jo, bezbarvost je ošem taky mooc pěkná :co: Jako když se ten svět rozplývá?

vztek je agrerse obrácená ven, kdežto beznaděj ( sebelítost) je agrese obrácená dovnitř. Obojí někde ničí , jedna venku naše okolí, druhá nás vevnitř.

Můj vzteklej táta řekl, že řve, aby nemusel být depresivní......

Jo. Depresačka asi tedy fakt nejsem,protože se nelituju. SPíš v největší té "beznaději" bych zuřivě do něčeho kopla,nebo se rozběhla rychlostí blesku, zařvala. Nemám to,že by na světě nemělo nic cenu, asi bych toho chtěla tolik změnit a nejde to. :tesi:

Každý to má možná jinak, ale já tenkrát cítila opravdu jenom tu beznaděj, sebelítost ne. Já v té beznaději necítila asi vůbec nic, jen právě tu beznaděj. I když más možná pravdu v tom, že v té beznaději se můžeš stát agresivní sama k sobě. To asi jo.
Ta bezbarevnost - jako když je všechno po nějakým poklopem, který všechny barvy tak nějak tlumí. Já to neumím moc vysvětlit.
Ještě jsem si vzpomněla - můj první projev byla chladnost v sexu. Já která měla sex ráda a užívala si ho, jsem najednou nic necítila. No a vzápětí přišla ta (něco jako) deprese a beznaděj. Nebo možná všechno dohromady, já už nevím.

Judyna napsal(a):

Každý to má možná jinak, ale já tenkrát cítila opravdu jenom tu beznaděj, sebelítost ne. Já v té beznaději necítila asi vůbec nic, jen právě tu beznaděj. I když más možná pravdu v tom, že v té beznaději se můžeš stát agresivní sama k sobě. To asi jo.
Ta bezbarevnost - jako když je všechno po nějakým poklopem, který všechny barvy tak nějak tlumí. Já to neumím moc vysvětlit.
Ještě jsem si vzpomněla - můj první projev byla chladnost v sexu. Já která měla sex ráda a užívala si ho, jsem najednou nic necítila. No a vzápětí přišla ta (něco jako) deprese a beznaděj. Nebo možná všechno dohromady, já už nevím.

být agresivní sama k sobě nutně neznamená jen např. poškozovat se. znamená to i NEDOVOLIT si prožívat emoce, cítit život, prožívat ho. Tak jak jsi přesně pospsala.

Taky tak, Judy - na nějakou sebelítost nebylo. Dokonce si vzpomínám, že sebelítost byla jedním z prvních příznaků, že se z toho hrabu ven :lol:
Tak ten poklop já měla sluchovej - strašně dlouho jsem slyšela jako bych měla přes uši vatovej obvaz. Já, s mým sluchem! Brr.
Ale když si to díky téhle diskusi nějak rovnám časově, dochází mi posloupnost: prudké zostření všech smyslů - ztráta emocí - útlum - vypětí ze dvou porodů, z čehož jedno úmrtí - bum do deprese - pomalé hrabání se ven s pomocí imaginace - strašivá únava - sebelítost - zimničnost - ztráta energie - a pak už jen pozitiva a sociální jistoty, páč jsem konečně narazila na něco, co fungovalo :lol:
Jo, s tou sebeagresí taky souhlasím; člověku je totiž jedno už i to, jestli přežije, nebo ne.

Ano, je to možné, já se v tom tak nevyznám. Ale faktem je, že to šlo mimo mě, já si nic vědomě nezakazovala, naopak jsem se moc snažila z toho ven, jelikož mě to děsilo. Naštěstí se to nakonec podařilo.
(Reaguji na Agewu)

agewa napsal(a):

být agresivní sama k sobě nutně neznamená jen např. poškozovat se. znamená to i NEDOVOLIT si prožívat emoce, cítit život, prožívat ho. Tak jak jsi přesně pospsala.

Jojo, to je přesně.
Lidi, já vám za tuhle diskusi strašně moc děkuju: :par: konečně o těchhle věcech můžu mluvit, tak jsem strašně ráda, že mám s kým :storstark:

No jo Lupi, úmrtí dítěte, co k tomu říct. To si ani nedokážu ani představit. Mně jenom deptal chlap, tys na tom byla hůř. A co Ti to nakonec zafungovalo, jestli se můžu zeptat?

Já myslím, že hůř, nebo líp v tomhle nehraje roli :) :pussa:
Imaginace, namouduši. Já jsem sama sebe viděla jakoby hodně dole, mezi kolmýma, mokrýma skalama a v tý fialovošedý mlze. Kvůli mlze se nedalo jít do žádnýho směru jakoby po dně, jediná cesta byla nahoru :rolleyes: ale řeknu ti, že představovat si takovou cestu je skoro totéž, jako ji vydrápat v reálu. :usch:

A taky děkuji. I když se ještě pořád zdráhám své zlé období pojmenovat.

lupina montana napsal(a):

Já myslím, že hůř, nebo líp v tomhle nehraje roli :) :pussa:
Imaginace, namouduši. Já jsem sama sebe viděla jakoby hodně dole, mezi kolmýma, mokrýma skalama a v tý fialovošedý mlze. Kvůli mlze se nedalo jít do žádnýho směru jakoby po dně, jediná cesta byla nahoru :rolleyes: ale řeknu ti, že představovat si takovou cestu je skoro totéž, jako ji vydrápat v reálu. :usch:

Aha, tak toto bych asi neuměla. Ale je fakt, že já to vše viděla taky shora, akorát ne sebe, byla jsem vně toho poklopu.

lupi, jak píšeš, žes měla sluchovej poklop. Jo, taky si vzpomínám. A spolu se sluchovým poklopem jsem měla pocit, že nerozumím slovům, co lidé říkají. Že jsem pod vodou,dívám se nahoru a téměř nic ke mně nedoléhá. A to, co doléhá, nedává žádný smysl, žádné souvislosti. Věty neměly smysl.

Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakože viděla poklop a věděla, že jsi uvnitř? :co: Kurňa...to je ale dost schýza, ne? :kapitulation:

U mě seblítost taky ne, spíš přesně naopak - nenávist, pohrdání sama sebou až do morku kostí (to zní pateticky jako prase :D). Ten pocit samotnej byl tmavě šedej, jako mlha, co se táhle do nekonečna a nic na ní není, prostě nic, ani v jednom směru. Reálný svět za stěnou, nebo spíš já po poklopem, to asi známe všechny. Barvy matné, vzduch těžkej, hlasy a zvuky vzdálený - všechno jako přes šedý sklo. S tou sebelítostí stejně jako Lupi - když mi mě začalo být líto :), bylo to už vlastně dobrý. Jakoukoli imaginaci si u sebe neumím představit - ono těžko imaginovat cokoli, když v tý hlavě nic není. Imaginací lezení do kopce jsem se svýho času úspěšně dostala z anorexie/bulimie, ale tady nefungovalo nic, protože fantazie prostě nebyla.

A Lupino :pussa: (kdo to nezažil, co ty, nemůže si to představit, takže slova by byly nutně mimo)

A tahle diskuze, i když vypadá depresivně, je pro mě neskutečně hladivá. Taky díky!

lupina montana napsal(a):

Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakože viděla poklop a věděla, že jsi uvnitř? :co: Kurňa...to je ale dost schýza, ne? :kapitulation:

Nene, já byla venku, vně toho poklopu, jaksi izolovaná a snad i bez možnosti kontroly nebo jakéhokoliv zásahu do běhu věcí, ale i svého života. Nedokážu ten stav moc vysvětlit.

Mně právě už nepřipadá depresivní - jako tahle diskuse. :) Protože všechny jsme z toho vylezly :rock: a je to, jako vylézt z potápějícího se Titaniku, nebo tak něco. Judy, JSME prostě heroiny a někdo by o nás měl skládat balady :lol:
Jenže to by bylo ve světě přebaladováno, žejo - když tu tak léta čtu ty příběhy...... :cool:

Judyna napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakože viděla poklop a věděla, že jsi uvnitř? :co: Kurňa...to je ale dost schýza, ne? :kapitulation:

Nene, já byla venku, vně toho poklopu, jaksi izolovaná a snad i bez možnosti kontroly nebo jakéhokoliv zásahu do běhu věcí, ale i svého života. Nedokážu ten stav moc vysvětlit.

Jestli to nebude něco na ten způsob, co jsem mívala jeden čas jako asi desetiletý dítě? To se mi stávalo, že jsem jakoby opustila sama sebe, teda svoje tělo. Mysl zůstala uvězněná, nebo připoutaná na jednom místě a tělo někam chodilo a tak podobně. Pamatuju se, že jsem měla strašnou hrůzu, jestli něco nevyvede, když tam nejsem :cool:
Naštěstí se mi tohle stalo tak 4-5x a pak už ne. Taky brr.

Konikleci, jak ty ses z toho vůbec vyhrabala? :co: Když jsi tam neměla ani ty skály, nebo jinej záchytnej bod?

Lupi, já ti vůbec nevim. U mě to byl takovej "seriál", kdy to bylo lepší/horší na střídačku. Teď mi bylo před měsícem asi úplně nejhůř za celou dobu, ale zároveň jsem najednou po dlouhý době mohla brečet. Nemohla jsem se toho brečení nabažit, byla to bomba, zase něco cítit - neskutečná úleva. A vedle toho jsem začala postupně cítit i dobré pocity, jako bych se probouzela ze snu....vidět zelené stromy a modré nebe...a tak všechno. Hodně tomu pomohlo, že v tu chvíli přišla dvoutýdenní praxe na veterině, což mě hrozně zajímalo a emocionálně mě to nějak vrátilo do svý kůže. Bylo to vybočení ze zajetých kolejí a hrozně silnej impuls zvenčí.

V tuhle chvíli určitě nemůžu tvrdit, že jsem na vždycky venku, je to hrozně čerstvé. Jestli mi třeba nedopadne dokončení školy, tak to bude asi velká zkouška. Doufám ale, že tak hluboko už nezahučím.

Judyna napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakože viděla poklop a věděla, že jsi uvnitř? :co: Kurňa...to je ale dost schýza, ne? :kapitulation:

Nene, já byla venku, vně toho poklopu, jaksi izolovaná a snad i bez možnosti kontroly nebo jakéhokoliv zásahu do běhu věcí, ale i svého života. Nedokážu ten stav moc vysvětlit.

Pod poklopem jsem byla pro změnu já

(od poklopu ke poklopu koulí kyklop kouli :D)

Ajta......tak to držím palce a hrnu k tobě veškerou přírodní lékárnu - zviřatama počínaje. Teď si uvědomuju, že mně paradoxně asi před nějakou hnusnou definitivou uchránil můj pes - paradoxně proto, že bych čekala, že spíš děti. Jenže za ty jsem asi cítila tu absolutní zodpovědnost, nebo co.....což člověka nenadlehčí :)
Pes je přece jen bytost z trošku jiného světa, což pomůže zřejmě aspoň maloučko si poshovět...

Kuju :pussa:
Zvířat mám relativní dostatek, doma kocoura a králíka (kombinace k pohledání:D) a dobrovolničím v kočičím útulku. Ale psy miluju upřímně řečeno nejvíc. Jednou za čas jezdíme s přítelem venčit do útulku a jsem z toho pak vždycky nabitá na týden :). Jo, hafana by to chtělo...

Veterina byl dětskej sen, takže když se mi naskytlo to toho nakouknout, hrozně mě to oslovilo. Navíc tam byli bezva lidi a vůbec mi tam bylo strašně dobře. Jen to bylo krátký :).

Konikleci, bude dobře, uvidíš. A nikdy dopředu nevíš, co Ti pomůže, co příjde v ten pravý čas. U mě to byla paradoxně situace, která mně měla hodně ublížit, ale v podstatě mi moc pomohla.
A pak z těch dozvuků mi pomohl příchod lidí, které jsem dlouho neviděla, kteří vůbec netušili, co bylo a jen mi nabídli, ať příjdu mezi ně. Kluci chlupatí, ale v ten čas učinění andělé, aniž by o tom měli tušení.

lupina montana napsal(a):

Jestli to nebude něco na ten způsob, co jsem mívala jeden čas jako asi desetiletý dítě? To se mi stávalo, že jsem jakoby opustila sama sebe, teda svoje tělo. Mysl zůstala uvězněná, nebo připoutaná na jednom místě a tělo někam chodilo a tak podobně. Pamatuju se, že jsem měla strašnou hrůzu, jestli něco nevyvede, když tam nejsem :cool:
Naštěstí se mi tohle stalo tak 4-5x a pak už ne. Taky brr.

Waaaau ... já měla zase jiné lahůdky ... já byla v tomhle věku náměsíčná :godlike: Nešlo o to, že bych v noci vylezla, protože by mě trápily noční můry a já se šla schovat k mámě do postele :) mně se nejednou stalo, že jsem vylezla z postele a ve spánku jsem prováděla různé nesmyslné činnosti. Například jednou jsem v noci vstala, šla jsem na WC, kde byly ve výklenku prací a čisticí prostředky a začala jsem rozsypávat po podlaze prací prášek :D a jindy zase - to bylo v ozdravovně - jsem vstala z postele, přehodila jsem si přes sebe pokrývku a vydala jsem se na cestu ven z ložnice. Zastavila mě až děvčata, která byla ještě vzhůru a mile se mě zeptala: "Co děláš, ty debile?!?" :D Načež jsem něco zamumlala, otočila jsem se a zalezla jsem zase zpátky do postele.

Ráno jsem pochopitelně o ničem nevěděla ... :D

Taky jsem byla v dětství náměsíčná. U mě se to ale obešlo jen tím, že jsem bráchovi brala peřinu (zcela určitě na mě byl v tom okamžiku také milý) nebo jsem jen slezla z postele a ustlala si na zemi.

To, co jste tady, vy některá děvčata, psala, ve mně probudilo ohromnou vlnu úlevy, že ty pocity a situace, které jsem prožila (a žel, či díky Bohu pravděpodobně ještě prožiju) nejsou ojedinělé. Rozumím vám, cítím s vámi, sdílím a sdílela jsem vaše pocity (nebo spíš nepocity).
A když jsem si tohle uvědomila, došlo mi, milá Ametyst, že tě tvoje maminka asi chápat nemůže. Asi se s tebou tvé okolí nemůže bavit, protože nemáte o čem. Nemáte společné téma, nemáte společnou zkušenost. Je to, jako by ses chtěla bavit s bezdětnou, kterou děti naprosto nezajímají, o porodu. To můžeš udělat klíďo píďo s ženskou, která dala 1 dítě do děcáku a další čtyři hned zabila. Tu děti asi nezajímají, ale zážitek má. Pravda je, že by ses od ní asi moc nedozvěděla. Novum, o němž by tě mohla poučit, by byly nenápadné "domácí" porody.
Zajímavé je, že ani nic moc se o těchto (teď myslím zase Ametystina témata) věcech nepředává tím "společným povědomím" (nevím, jestli existuje takovýto terminus technicus, ale když tak pro mě není zcela totožné s kolektivním nevědomím). Že by neochota nebo neschopnost nebo nmožnost o tomhle svědčit? A nebo jenom nejsem sečtělá. To nejspíš.

Jestli mám soudit podle sebe, Brambůrko (páč jinak nemohu) tak mně tane paralela s koncentrákem v tom smyslu, že některé zážitky jsou tak poznamenávající, že člověk potřebuje prostě spoustu času, aby je zpracoval.
Já v těch depresích byla bratru před 30 lety; spoustu let jsem se o tom nemohla zmínit ani náznakem a když přede dvěma léty onemocněla ta moje dobrá přítelkyně, jak jsem o tom tady psala, tak se všechno oživilo v síle, kterou jsem seznala jako relativně únosnou. Přesto, když jsme o tom začly mluvit víc a otevřeněji, bývalo mi z toho špatně i fyzicky - i po těch letech :usch:
Jestli to bylo tím, že jsem na to tehdy byla absolutně sama, to nevím.
Nicméně, já to takhle mám s hrůzostrašnejma zážitkama všeobecně a zdá se mi při opatrném sondování, že nejsem sama. :par:
Možná to fakt bude trošku jako s těma koncentrákama - ti lidi o tom celý život nemohli mluvit vůbec, poněvadž by je to semlelo (mám blízkou osobní  zkušenost) a pak asi před třema rokama Spielberg vyvěsil na netu opatrný dotaz - jestli by mu zbývající pamětníci tak jako nechtěli malounko říct....psal prý, že čekal asi tak tisíc odpovědí, a že mu jich přišlo asi dvacet tisíc :) Prostě to chtělo spoustu času.

Jo, můj děda o koncentráku nemluvil  vůbec. Nemohl se dívat ani na válečné filmy.
O hrozných věcech se opravdu těžko mluví. Nějaká blbost se vyslepičí lehce. Se závažnými problémy už to tak nejde.
Já jsem o svých problémech také nemluvila asi z toho důvodu, že slova na to nestačí a jak správně říkáte, kdo to neprožije, tak nepochopí, popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. Stačí, když někdo v okolí řekne - já mám dneska hroznou depku, to si hned v duchu říkám - děvče, kdybys věděla, o čem nevíš....

Judyna napsal(a):

popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. ....

Právě. Asi je taky důležitý potkat někoho, kdo má skutečnej a hlavně laskavej zájem.....já jsem nejvíc milovala rady typu "to musíš rozběhat" nebo "dělání dělání, všechny smutky zahání" :usch:
Dobrý taky bylo "tak se aspoň usměj", když měl člověk xicht jako z olova :smajlík, prskající vzteky: :lol:

Judyna napsal(a):

Jo, můj děda o koncentráku nemluvil  vůbec. Nemohl se dívat ani na válečné filmy.
O hrozných věcech se opravdu těžko mluví. Nějaká blbost se vyslepičí lehce. Se závažnými problémy už to tak nejde.
Já jsem o svých problémech také nemluvila asi z toho důvodu, že slova na to nestačí a jak správně říkáte, kdo to neprožije, tak nepochopí, popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. Stačí, když někdo v okolí řekne - já mám dneska hroznou depku, to si hned v duchu říkám - děvče, kdybys věděla, o čem nevíš....

Jo, to si říkáš ty ........ ale ona třeba ví. ;)

Asi je taky důležitý potkat někoho, kdo má skutečnej a hlavně laskavej zájem...
... ale kolik takovejch je v porovnání s radílkama?
A nejhorší... nejhorší nejsou trpaslíci, ale zlatíčka s otázkou "Tohle se ti fakt stalo? A neříkáš to jen aby ses vytahovala/byla litovaná?"

Jak jsi psala Lupino o těch koncentrákách, uvědomila jsem si, že William Styron (Sofiina volba) napsal knížku Viditelná temnota - Memoáry šílenství o své depresi. Napsal ji opravdu skvěle.:|

lupina montana napsal(a):

Judyna napsal(a):

popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. ....

Právě. Asi je taky důležitý potkat někoho, kdo má skutečnej a hlavně laskavej zájem.....já jsem nejvíc milovala rady typu "to musíš rozběhat" nebo "dělání dělání, všechny smutky zahání" :usch:
Dobrý taky bylo "tak se aspoň usměj", když měl člověk xicht jako z olova :smajlík, prskající vzteky: :lol:

Zájem a odvahu :jojo:

Bramborka napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jo, můj děda o koncentráku nemluvil  vůbec. Nemohl se dívat ani na válečné filmy.
O hrozných věcech se opravdu těžko mluví. Nějaká blbost se vyslepičí lehce. Se závažnými problémy už to tak nejde.
Já jsem o svých problémech také nemluvila asi z toho důvodu, že slova na to nestačí a jak správně říkáte, kdo to neprožije, tak nepochopí, popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. Stačí, když někdo v okolí řekne - já mám dneska hroznou depku, to si hned v duchu říkám - děvče, kdybys věděla, o čem nevíš....

Jo, to si říkáš ty ........ ale ona třeba ví. ;)

Tam je důležité to slovo "dnes". :)

lupina montana napsal(a):

Judyna napsal(a):

popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. ....

Právě. Asi je taky důležitý potkat někoho, kdo má skutečnej a hlavně laskavej zájem.....já jsem nejvíc milovala rady typu "to musíš rozběhat" nebo "dělání dělání, všechny smutky zahání" :usch:
Dobrý taky bylo "tak se aspoň usměj", když měl člověk xicht jako z olova :smajlík, prskající vzteky: :lol:

Já znám jen to s tím úsměvem. Jelikož o tom nikdo nevěděl (byla jsem na mateřské a lidí se stranila).

helena napsal(a):

Asi je taky důležitý potkat někoho, kdo má skutečnej a hlavně laskavej zájem...
... ale kolik takovejch je v porovnání s radílkama? http://fora.babinet.cz/img/smilies/butter.gif
A nejhorší... nejhorší nejsou trpaslíci, ale zlatíčka s otázkou "Tohle se ti fakt stalo? A neříkáš to jen aby ses vytahovala/byla litovaná?"

:lol: panenkomariastaroboleslavská......no tak to se mi naštěstí nestalo - myslím naštěstí pro tazatele :lol:
Mmch, smutek je v čínské typologii prvkem, který přináleží kovu a je taky nejtěžší a nejhůř jaksi...rozpustnej.
Judy, běhání mi v dobré víře ordinoval můj muž :cool:

Bramborka napsal(a):

Zájem a odvahu :jojo:

Ano, tu taky :)

lupina montana napsal(a):

helena napsal(a):

Asi je taky důležitý potkat někoho, kdo má skutečnej a hlavně laskavej zájem...
... ale kolik takovejch je v porovnání s radílkama? http://fora.babinet.cz/img/smilies/butter.gif
A nejhorší... nejhorší nejsou trpaslíci, ale zlatíčka s otázkou "Tohle se ti fakt stalo? A neříkáš to jen aby ses vytahovala/byla litovaná?"

:lol: panenkomariastaroboleslavská......no tak to se mi naštěstí nestalo - myslím naštěstí pro tazatele :lol:
Mmch, smutek je v čínské typologii prvkem, který přináleží kovu a je taky nejtěžší a nejhůř jaksi...rozpustnej.
Judy, běhání mi v dobré víře ordinoval můj muž :cool:

Snažil se v rámni svých možností, takže je to od něj pěkné.

To jo, takhle hodně zdálky :cool:

Judyna napsal(a):

Bramborka napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jo, můj děda o koncentráku nemluvil  vůbec. Nemohl se dívat ani na válečné filmy.
O hrozných věcech se opravdu těžko mluví. Nějaká blbost se vyslepičí lehce. Se závažnými problémy už to tak nejde.
Já jsem o svých problémech také nemluvila asi z toho důvodu, že slova na to nestačí a jak správně říkáte, kdo to neprožije, tak nepochopí, popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. Stačí, když někdo v okolí řekne - já mám dneska hroznou depku, to si hned v duchu říkám - děvče, kdybys věděla, o čem nevíš....

Jo, to si říkáš ty ........ ale ona třeba ví. ;)

Tam je důležité to slovo "dnes". :)

Máš pravdu. :jojo:

lupina montana napsal(a):

Judy, běhání mi v dobré víře ordinoval můj muž :cool:

Já bych asi taky nevěděla, jak se chovat k člověku s depresí, kdybych tou zkušeností neprošla. Nebo kdyby mi to aspoň nikdo neřek. Dnes to vím. Že stačí s tím člověkem prostě jenom být. Nemusí nic mluvit, stačí přítomnost. Skutečný pocit přítopmnosti.

Ametyst napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Judy, běhání mi v dobré víře ordinoval můj muž :cool:

Já bych asi taky nevěděla, jak se chovat k člověku s depresí, kdybych tou zkušeností neprošla. Nebo kdyby mi to aspoň nikdo neřek. Dnes to vím. Že stačí s tím člověkem prostě jenom být. Nemusí nic mluvit, stačí přítomnost. Skutečný pocit přítopmnosti.

Někdy, zvlášť když ti na tom člověku záleží, je nesnesitelné s někým být - ať jsi ten s depresí, nebo ten bez.

Bramborka napsal(a):

Ametyst napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Judy, běhání mi v dobré víře ordinoval můj muž :cool:

Já bych asi taky nevěděla, jak se chovat k člověku s depresí, kdybych tou zkušeností neprošla. Nebo kdyby mi to aspoň nikdo neřek. Dnes to vím. Že stačí s tím člověkem prostě jenom být. Nemusí nic mluvit, stačí přítomnost. Skutečný pocit přítopmnosti.

Někdy, zvlášť když ti na tom člověku záleží, je nesnesitelné s někým být - ať jsi ten s depresí, nebo ten bez.

...je nesnesitelné s někým být...
nad tímhle přemýšlím.
Já sice taky nikoho nechtěla, a nikdo samozřejmě do toho bahna nechtěl za mnou. Nicméně zpětně vidím, jak moc mi tenkrát pomohla terapie. Já se omlouvala, že mi není dobře, že příště nepřijdu, terapeut psal, že právě proto mám přijít, tak jsme tam proti sobě seděli a mlčeli.
Říkala jsem si, jak je to k ničemu... Ale dnes vím, že nebylo.

lupina montana napsal(a):

majkafa napsal(a):

Že tys to, lupino, nemyslela vážně? :D

Smrtelně vážně, Majko. Práce na společném díle stojí přece na docela jiných základech, než intimní vztahy. Samozřejmě příjemné vztahy na pracovišti jsou - no příjemné a usnadňují práci - ale já mám tu zkušenost (nejen svou), že s koncem práce končí i ony - protože nejsou právě ničím jiným, než USNADNĚNÍM té práce. Zažila jsem lidi, kteří je považovali za přátelství a byli zklamáni.
Čímž netvrdím, že semtam může vzniknout na pracovišti skutečné pátelství, ale z podstaty věci je to spíš výjimka. I když možná mluvím čistě z ženského hlediska :)

Z každej práce mi nejaká kamarátka zostala dodnes (a od prvej už uplynulo pekných pár rokov) a tipujem, že aj v dnešnej nejakú ulovím... (PLus jeden milenec a hŕstka kamošov mužského pohlavia, z predposlednej práce...) Ale je fakt, že to neplatí všeobecnea určite nie na každého kolegu - je to niečo ako luxus, nadštandard a netreba ho očakávať, ale skôr pomaličky, nenápadne odhaľovať, pestovať ako vzácnu kvetinku a ďakovať zaň.

lupina montana napsal(a):

koniklec napsal(a):

Jinak s váma plně sdílím přesvědčení, že depresi já teda určitě ne, na tu mají nárok ostatní, já jsem jen obyčejně líná, k ničemu a bez budoucnosti :D.

:lol: no bodejť :pussa:
Judy, na mně to nějak dopadlo předloni. Léta už jsem měla dojem, že jsem víceméně tohle všechno nechala za sebou a pak bumho :usch: Jo, to byl pěknej rok......ne že by mě přepadla znova beznaděj, děvenka jedna šikovná, ale únava ano. Respektive únava: prostě absolutní nedostatek energie. Ona to už ani není únava,žejo. Naštěstí jsem taktak měla na předčasnou penzi, tak jsem toho bryskně využila - jakože radši oželím pár stovek, než padnout za vlast zrovna ve chvíli, když se mi narodila první vnučénka, žejo :lol:
Rok to stálo za prd - vyluxovala jsem a musela hodinu odpočívat. Tak nějak :rolleyes: Ovšem taky jsem si konečně uvědomila, že celoživotně a permanentně přepínám síly, tak jsem si musela slíbit, že to už ne-e.
Taky jsem našla novou a skvělou homeopatku - jedno s druhým, pomalu se to lepší :)

Pavli, tohle měla švagrová léta, na nic nepřišli....až když se nějak uvyspravila sama, tak to přešlo.

Ja teraz také obdobie končím... A neviem, ako sa mi stalo, ako som ho prežila, ani prečo sa už pomaly končí... :D ale to je asi fuck. Hlavné je, že je už dobre - a to aj bez liekov.

Judyna napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Jakou má barvu?

Ta moje tenkrát neměla žádnou. Byla bez barvy a zápachu, zato všude.

:jojo: Bezfarebný sliz.

Judyna napsal(a):

Taky jsem byla v dětství náměsíčná. U mě se to ale obešlo jen tím, že jsem bráchovi brala peřinu (zcela určitě na mě byl v tom okamžiku také milý) nebo jsem jen slezla z postele a ustlala si na zemi.

Ja som aj chodila a rozprávala... Niekedy veľmi emotívne, raz som vraj vymenovala všetky prítoky Amazonky, potom Amazonku a nakoniec som skončila "Tititcaca". Deduško si to šiel ráno overiť v atlase a vraj som ich menovala presne, od prameňa k ústiu... :co: Bohvie, odkiaľ to ku mne chodilo. (To som mala cca 5-6 rokov a ešte som veľmi nečítala, určite nie atlasy :D .)

lupina montana napsal(a):

Jestli mám soudit podle sebe, Brambůrko (páč jinak nemohu) tak mně tane paralela s koncentrákem v tom smyslu, že některé zážitky jsou tak poznamenávající, že člověk potřebuje prostě spoustu času, aby je zpracoval.
Já v těch depresích byla bratru před 30 lety; spoustu let jsem se o tom nemohla zmínit ani náznakem a když přede dvěma léty onemocněla ta moje dobrá přítelkyně, jak jsem o tom tady psala, tak se všechno oživilo v síle, kterou jsem seznala jako relativně únosnou. Přesto, když jsme o tom začly mluvit víc a otevřeněji, bývalo mi z toho špatně i fyzicky - i po těch letech :usch:
Jestli to bylo tím, že jsem na to tehdy byla absolutně sama, to nevím.
Nicméně, já to takhle mám s hrůzostrašnejma zážitkama všeobecně a zdá se mi při opatrném sondování, že nejsem sama. :par:
Možná to fakt bude trošku jako s těma koncentrákama - ti lidi o tom celý život nemohli mluvit vůbec, poněvadž by je to semlelo (mám blízkou osobní  zkušenost) a pak asi před třema rokama Spielberg vyvěsil na netu opatrný dotaz - jestli by mu zbývající pamětníci tak jako nechtěli malounko říct....psal prý, že čekal asi tak tisíc odpovědí, a že mu jich přišlo asi dvacet tisíc :) Prostě to chtělo spoustu času.

Bývalej kolegyne otec si zmenil aj meno a nikdy jej neprezradil nič o svojej rodine (z najbližších neprežil nikto, ale pár vzdialených buď zavčasu ušlo, alebo sa schovali...). Ona ako pokročilo dospelá žena, sama už matka dospelej dcéry, začala pátrať po svojich príbuzných z otcovej strany - a pár aj objavila, hoci všetko v zahraničí. Ale za otcovho života ani ťuk.

Ja som teda trošku pokecala s kamoškou, ktorá ma laktačnú psychózu, ale sklony asi celoživotne... a s ďalšou, ktorá to "rozchádza" alternatívou, ale skúšala aj terapiu. Od tej som si teda zbabelo vypýtala kontakty, keby bolo najhoršie... a ešte vlastne s treťou, ktorá mi dala konkrétne číslo na vraj sympatického psychiatra. Sama bola pred časom hospitalizovaná, potom 3 mesiace PN. Ale nejako som sa nikdy neodhodlala nikam ísť, lebo ma odradila vidina AD, lekárskych plášťov a vedela som, že PN ani hospitalizáciu si proste dovoliť nemôžem. :D Takže Hlava XXII, zaťať zuby a ísť ďalej... a vyplatilo sa. Hoci, na osobnostnú terapiu by som sa nejako vnútila rada, ale zatiaľ mi chýbajú bubáčiky.
Ja som hlavne mala dojem, že mi aj tak nikto nepomôže - čo bolo asi aj reálne - tak načo obťažovať okolie...? Aby sa trápili aj oni? Iný efekt som v tom nevidela... V práci - nechcela som rozodierať: šéfkin otec spáchal v depresii samovraždu; a kolegynin 19-ročný synovec sa pred 2 rokmi na Veľkú noc zabil... S takými ľuďmi som tiež nemala chuť to rozoberať...

lupina montana napsal(a):

Imaginace, namouduši. Já jsem sama sebe viděla jakoby hodně dole, mezi kolmýma, mokrýma skalama a v tý fialovošedý mlze. Kvůli mlze se nedalo jít do žádnýho směru jakoby po dně, jediná cesta byla nahoru :rolleyes: ale řeknu ti, že představovat si takovou cestu je skoro totéž, jako ji vydrápat v reálu. :usch:

Lupi, mohla bys to trochu rozvést? Mně to hrozně připomnělo, co jsem zažila při Cestě. Jak ses do toho dostala, úmyslně nebo náhodou? A jakým způsobem?

Ahooj, Kubulo! :rock: Tys dělala Cestu? Já párkrát taky a imaginace mi tam dělala divy :lol:
No, úmyslně jsem se do toho rozhodně nedostala, prostě jsem jednoho dne zkoušela zjistit, JAK se to vlastně cítím a tohle se mi vynořilo v mysli :usch: ble. Nějakou dobu jsem v tom prostoru bezradně bloudila a hledala nějakej východ, mně se tam samozřejmě strašně nelíbilo, ale nikde nic. A nefungovalo mi ani představovat si, jak jsem někde na rozkvetlý louce, nebo tak. Vždycky - bum - jsem skončila v těch představách tam dole. A když jsem si už úplně zoufala, zkusila jsem se prostě zase v těch představách drápat nahoru. A i jsem se vydrápala, ale jak říkám - zrovna tak dobře jsem to mohla dělat v reálu, jaká to byla dřina.
Nejhorší tam bylo to "tlustý" ticho......takový hutný a nehybný.

lupina montana napsal(a):

Ahooj, Kubulo! :rock: Tys dělala Cestu? Já párkrát taky a imaginace mi tam dělala divy :lol:
No, úmyslně jsem se do toho rozhodně nedostala, prostě jsem jednoho dne zkoušela zjistit, JAK se to vlastně cítím a tohle se mi vynořilo v mysli :usch: ble. Nějakou dobu jsem v tom prostoru bezradně bloudila a hledala nějakej východ, mně se tam samozřejmě strašně nelíbilo, ale nikde nic. A nefungovalo mi ani představovat si, jak jsem někde na rozkvetlý louce, nebo tak. Vždycky - bum - jsem skončila v těch představách tam dole. A když jsem si už úplně zoufala, zkusila jsem se prostě zase v těch představách drápat nahoru. A i jsem se vydrápala, ale jak říkám - zrovna tak dobře jsem to mohla dělat v reálu, jaká to byla dřina.
Nejhorší tam bylo to "tlustý" ticho......takový hutný a nehybný.

Ahój! :)  Jj, byla jsem několikrát, někdy to bylo až na kost a někdy tolik ne. Ale něco podobnýho jsem tam měla taky, takovou jako studnu beznaděje, kdy jsem nějak počítala, že tam nejspíš zůstanu nafurt, a ani mi to nevadilo, vůbec jsem neuvažovala, že by to kdy mohlo být jinak. Fuj, tyjo.

Zkušet zjistit, jak se vlastně cítím - to je celkem zajímavý. Já si furt říkala, že se vlastně cítím docela dobře, ale posledního půl roku se mě chytá každá nemoc, i mi naměřili zvýšenej tlak, tak si říkám, jestli si to nelakuju narůžovo a není to vlastně jinak.. :styrka:  Máš na to nějakou metodu, jak se tam "dostat"?

Nemám, holka :rolleyes: Někdy funguje jen se v klidu zeptat, někdy člověk musí pozorovat tělo, co mu říká a někdy to prostě nemáš šanci vidět, ani kdyby ses rozkrájela a musíš používat ty slavný "zrcadla", no :cool::lol:
S léčbou podobně - pokaždý, když mám dojem, že tohle už bude to pravý, tak překvápko :cool: najednou to nějak nefunguje. Zkouším tedy leccos, no. Na něco zabíraly afirmace, na něco cesta, na něco bachovky a na něco konstelace (jenže ta na mně byla moc pomalá).
Nejstálejší stálice, se kterou mám jednoznačně výsledky, je homeopatie -  tou už se léčím 9 let - když odpočítám přestávky, tak dejme tomu 6 a pořád to funguje.
Ono je to někdy děsná archeologie: jednou jsme s kamarádkou vedly celodenní intenzivní debatu na téma, proč ji pořád trápí záněty achillovek. Co znamená v psychice zánět, to jsme věděly, co achillovka taky - takže jsme věděly, že svádí nějakej chronickej zápas, nějaký dva protikladný postoje že v ní bojujou - a to zasahuje její slabé místo. No, jenže jsme prostě nepřišly na to, co to ta její slabina přesně je.
Jinak ale tělesné příznaky jsou vynikající sifnifikátor těch psychických dějů, to jo.
Zvýšenej tlak například je ve všeobecnosti potlačená zlost, zejména, když má člověk dojem, že musí být milý a přitom to v něm vře. :)

lupina montana napsal(a):

Nemám, holka :rolleyes: Někdy funguje jen se v klidu zeptat, někdy člověk musí pozorovat tělo, co mu říká a někdy to prostě nemáš šanci vidět, ani kdyby ses rozkrájela a musíš používat ty slavný "zrcadla", no :cool::lol:
S léčbou podobně - pokaždý, když mám dojem, že tohle už bude to pravý, tak překvápko :cool: najednou to nějak nefunguje. Zkouším tedy leccos, no. Na něco zabíraly afirmace, na něco cesta, na něco bachovky a na něco konstelace (jenže ta na mně byla moc pomalá).
Nejstálejší stálice, se kterou mám jednoznačně výsledky, je homeopatie -  tou už se léčím 9 let - když odpočítám přestávky, tak dejme tomu 6 a pořád to funguje.
Ono je to někdy děsná archeologie: jednou jsme s kamarádkou vedly celodenní intenzivní debatu na téma, proč ji pořád trápí záněty achillovek. Co znamená v psychice zánět, to jsme věděly, co achillovka taky - takže jsme věděly, že svádí nějakej chronickej zápas, nějaký dva protikladný postoje že v ní bojujou - a to zasahuje její slabé místo. No, jenže jsme prostě nepřišly na to, co to ta její slabina přesně je.
Jinak ale tělesné příznaky jsou vynikající sifnifikátor těch psychických dějů, to jo.
Zvýšenej tlak například je ve všeobecnosti potlačená zlost, zejména, když má člověk dojem, že musí být milý a přitom to v něm vře. :)

Můj táta měl vysoký tlak, dokud bydlel za mlada u svých rodičů. Dokonce bral na to snad léky, už jako mladej kluk. Když poznal mámu a založil rodinu (mě:)), byl najednou zdravej jako řípa. Vzhledem k tomu, jak ho babička držela zkrátka se tomu tlaku vůbec nedivim :).

Je to docela logické, že psychický tlak se projeví jako tlak v krvi - "uvnitř těla".
Zkus se, Kubulo, zamyslet, jestli na tebe někdo nebo něco "netlačí"....v práci, v rodině....

A můžu se, holky, zeptat, co je to ta Cesta?

koniklec napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Nemám, holka :rolleyes: Někdy funguje jen se v klidu zeptat, někdy člověk musí pozorovat tělo, co mu říká a někdy to prostě nemáš šanci vidět, ani kdyby ses rozkrájela a musíš používat ty slavný "zrcadla", no :cool::lol:
S léčbou podobně - pokaždý, když mám dojem, že tohle už bude to pravý, tak překvápko :cool: najednou to nějak nefunguje. Zkouším tedy leccos, no. Na něco zabíraly afirmace, na něco cesta, na něco bachovky a na něco konstelace (jenže ta na mně byla moc pomalá).
Nejstálejší stálice, se kterou mám jednoznačně výsledky, je homeopatie -  tou už se léčím 9 let - když odpočítám přestávky, tak dejme tomu 6 a pořád to funguje.
Ono je to někdy děsná archeologie: jednou jsme s kamarádkou vedly celodenní intenzivní debatu na téma, proč ji pořád trápí záněty achillovek. Co znamená v psychice zánět, to jsme věděly, co achillovka taky - takže jsme věděly, že svádí nějakej chronickej zápas, nějaký dva protikladný postoje že v ní bojujou - a to zasahuje její slabé místo. No, jenže jsme prostě nepřišly na to, co to ta její slabina přesně je.
Jinak ale tělesné příznaky jsou vynikající sifnifikátor těch psychických dějů, to jo.
Zvýšenej tlak například je ve všeobecnosti potlačená zlost, zejména, když má člověk dojem, že musí být milý a přitom to v něm vře. :)

Můj táta měl vysoký tlak, dokud bydlel za mlada u svých rodičů. Dokonce bral na to snad léky, už jako mladej kluk. Když poznal mámu a založil rodinu (mě:)), byl najednou zdravej jako řípa. Vzhledem k tomu, jak ho babička držela zkrátka se tomu tlaku vůbec nedivim :).

Je to docela logické, že psychický tlak se projeví jako tlak v krvi - "uvnitř těla".
Zkus se, Kubulo, zamyslet, jestli na tebe někdo nebo něco "netlačí"....v práci, v rodině....

A můžu se, holky, zeptat, co je to ta Cesta?

Cesta je taková terapie, vřele doporučuju, vygooglíš pod "Cesta podle Brandon Bays". Kdybys chtěla, pošlu ti zápisky ze svý první a nejintenzivnější.

Jestli na mě někdo tlačí... já nevím, s tímhle bych řekla, že si umím docela poradit. Když to ve mně vře, tak to v sobě nijak nestlačuju, buď konstruktivně řeším, nebo řvu. :D  Jediný, co vnímám jako tlak, jsou věčný nemoce mejch dětí (starší syn má šílený, ale šílený kašle každou zimu, zkoušeli jsme kdeco včetně alternativ, ale výsledek zatím hodně vlažný..) a vzhledem k tomu, že doma byl manžel a já chodila do práce, dostávala jsem se občas do situací, kdy dítě bylo nemocný, já věděla, že bych to u dr. vyřídila líp než manžel, ale musela jsem do práce, což jsem nesla fakt blbě - takový to měla bych být s dítětem versus někdo nás musí živit. (Manžel je v mnoha věcech skvělej, ale v tomhle je tragéd - takový to "tak co říkala dr?" - "já nevím, prej má něco brát...", navíc má pocit, že já hysterčím a že to není tak hrozný, ale do prčic, pokud dítě překašle i Kodein, tak to není hrozný?? :skurt:)  Tak tohle je jediný, co v tuhle chvíli pociťuju jako velkej tlak, ale fakt nevím, co bych s tím mohla dělat. Občas na to zkusím EFT, možná bych měla častějc, protože to poměrně ulevuje.

kubulo :offtopic: My jsme absolvovali tyto zdravotní problémy, co popisuješ, s naším synem. Pomohl mu každoroční pobyt u moře. Jezdili jsme jen na sever Itálie do kempu a opravdu to pomohlo. Jestli máte takovou možnost...

majkafa napsal(a):

kubulo :offtopic: My jsme absolvovali tyto zdravotní problémy, co popisuješ, s naším synem. Pomohl mu každoroční pobyt u moře. Jezdili jsme jen na sever Itálie do kempu a opravdu to pomohlo. Jestli máte takovou možnost...

Díky. :)  Teď jsem právě odnesla na poštu dopis pojišťovně, měl by jet na přelomu srpna a září do Chorvatska. :D

lupina montana napsal(a):

Nemám, holka :rolleyes: Někdy funguje jen se v klidu zeptat, někdy člověk musí pozorovat tělo, co mu říká a někdy to prostě nemáš šanci vidět, ani kdyby ses rozkrájela a musíš používat ty slavný "zrcadla", no :cool::lol:
S léčbou podobně - pokaždý, když mám dojem, že tohle už bude to pravý, tak překvápko :cool: najednou to nějak nefunguje. Zkouším tedy leccos, no. Na něco zabíraly afirmace, na něco cesta, na něco bachovky a na něco konstelace (jenže ta na mně byla moc pomalá).
Nejstálejší stálice, se kterou mám jednoznačně výsledky, je homeopatie -  tou už se léčím 9 let - když odpočítám přestávky, tak dejme tomu 6 a pořád to funguje.
Ono je to někdy děsná archeologie: jednou jsme s kamarádkou vedly celodenní intenzivní debatu na téma, proč ji pořád trápí záněty achillovek. Co znamená v psychice zánět, to jsme věděly, co achillovka taky - takže jsme věděly, že svádí nějakej chronickej zápas, nějaký dva protikladný postoje že v ní bojujou - a to zasahuje její slabé místo. No, jenže jsme prostě nepřišly na to, co to ta její slabina přesně je.
Jinak ale tělesné příznaky jsou vynikající sifnifikátor těch psychických dějů, to jo.
Zvýšenej tlak například je ve všeobecnosti potlačená zlost, zejména, když má člověk dojem, že musí být milý a přitom to v něm vře. :)

Tak zánět v těle znamená chronický zápas? Rozumím tomu dobře? A ještě je důležité, kde ten zánět je? A můžu se zeptat a co zvýšený cholesterol - ten taky něco znamená?

Holky, Vy jste fakt borky, co všechno znáte.

Kubulo, nevím, kolik Tvému synovi je, asi je starší. Ten můj měl dlouhotrvající noční dávivý kašel. Nic se nezjistilo, až mně jedna kolegyně poradila, že to chce změnu prostředí, aspoň trochu. Odhlásila jsem ho tedy ze školky a každý den za každého počasí jsem s ním chodila na 2-3 hodiny na dlouhé procházky co nejdál za město. Ten kašel fakt po pár týdnech přestal. Ale zanedlouho se mu provalila pylová alergie.
Jedna moje kamarádka byla s dcerou na léčebném pobytu v Luhačovicích - asi mna měsíc. Také to pomohlo.
Přeji hodně štěstí, ty kašle jsou hrozné.

Judy, ano - zánět je červená/horká=boj. Jelikož se odehrává v tobě a tudíž bojuješ sama se sebou; je tedy nutné ptát se, co s čím. Bývají to protikladné, nebo neslučitlené názory, postoje, potřeby. cokoli.

Kubulo, no vidíš, máme to - ty víš, že tvůj muž je jinak bezvadnej a že dělá, co může, ale přesto bys no někdy nejradši zabila :dumbom: ne? Ale neseřveš ho, právě proto, že dělá co může - a tlak ti stooupá..... :lol: Když ti pomáhá EFT, tak to je bezvadný! Tak hodně ťukej.....mně to nějak nezabíralo.

Kašel je pro mně dost těžko přeložitelnej - v první řadě znamená potřebu změny, což je vidět i na těch příkladech, co jste uváděly. Sice to asi nebyla ta pravá změna, ale zřejmě jakákoliv změna byla dobrá...
Na druhou stranu ovšem taky znamená bránění se změně - takže člověk  musí vyhodnotit, co z toho padá v úvahu.
Judy, když synek potom dostal pylovou alergii, zdá se mi, že se problém jen posunul do hlubších vrstev - ale to by ti řekl spíš dobrej homeopat. Alergie všeobecně  se ale  nijak nemaskuje - je, to co je, prostě alergie :lol: Jen si musíš dosadit třeba za chlupy mazlení, nebo za kámen tvrdost, nebo tak. Pylová je hodně rozřířená a bývá to alergie na plození, ale spíš na nekontrolovatelnost života, na živelnost na NEMOŽNOST kontroly nad něčím.
Zvýšený cholesterol nevím, zkusím ti to najít. Ale odhaduju, že něco ve smyslu "nutnost obrany brání radosti volně proudit" :) Krev je totiž odjakživa symbol živelnosti, radosti, životní síly - a tuk používáme jako obranný val před zlým světem :)

lupi, prosím, nevíš, co znamená, když mám astma a zhoršuje se mi, když je velká zima a mráz?
Jinak třeba zbytek roku nemám žádné potíže. Nenapadá mě nic psychikého. Somatické je jasné, prostě průdušky už nebudou nikdy v pořádku, jsou poškozené a větší zima jim škodí a pak kašlu jako tuberák.

Může to souviset s tím, že mám strach ze zimy? Nebojím se hladu, že nebudu mít peníze, že budu nemocná, ... ale mám panický strach z toho, že mi bude zima. I představa, že ležím v rakvi nepřikrytá, je pro mě velmi nepříjemná. Proto je mým posledním přáním, aby mě přikryli pořádnou duchnou, než se dostane mé tělo do krematoria. Mám pocit, že jsem v nějakém minulém životě umrzla. Ale co s tím v tomto životě?

S minulýma životama ti neporadím, Majko, ale já měla kdysi alergii na chlad.
Když si dosadíš všechny významy slova "chlad" bude to trochu jasnější :)
Strach z CHLADU si řekni, ne ze zimy. Protože živočišné/psychologické teplo je životně důležité, to bude to poselství.
Astmatu se říká naopak dusivá láska, ale já si myslím, že to nemusí být jen láska, co astmatika dusí, co mu takříkajíc sedí na prsouch. Může to být cokoliv, pociťovaného jako dusivé, nedovolující se nadechnout, svírající. Může (a bývává) to dokonce i vlastní obranný krunýř - to mi kdysi řekla moje tehdejší homeopatka, když mi vyhrožovala astmatem při nějakým neodstranitelným kašli :cool:
A hele, takže tu máme další význam kašle - u tohohle ale by muselo být i svírání na prsou, nebo tíže.

Tak já tě nebudu trápit :cool: přeložila bych to asi takto: za normálních okolností jakžtakž zvládáš chlad okolí, i když tě trochu dusí. Když se ale ten chlad (okolí) zvýší nad tobě únosnou míru, už to neudejcháš.
Varianta je, že bys sice udejchala, ale zvýšíš obranu do té míry, že tě začne dusit.

Mmch, kdysi jsem poslouchala pořad o národním obrození a o tom, jak češi začli zvedat hlavu a v rámci toho pořadu o době jako takové bylo i vyprávění, že tehdy bylo módní jezdit do lázní a vzhledem ke štěpení společnosti češi a němci jezdili do různých - češi do plicních a němci do žaludečních. No a ta historička k tomu měla báječnou poznámku, řekla, že když se nad tím tak zamyslí, vypadá to, jako by češi z nastalé situace nemohli popadnout dech, kdežto němce z ní naopak rozbolel žaludek :lol:

Judyna napsal(a):

Kubulo, nevím, kolik Tvému synovi je, asi je starší. Ten můj měl dlouhotrvající noční dávivý kašel. Nic se nezjistilo, až mně jedna kolegyně poradila, že to chce změnu prostředí, aspoň trochu. Odhlásila jsem ho tedy ze školky a každý den za každého počasí jsem s ním chodila na 2-3 hodiny na dlouhé procházky co nejdál za město. Ten kašel fakt po pár týdnech přestal. Ale zanedlouho se mu provalila pylová alergie.
Jedna moje kamarádka byla s dcerou na léčebném pobytu v Luhačovicích - asi mna měsíc. Také to pomohlo.
Přeji hodně štěstí, ty kašle jsou hrozné.

Ahoj, synovi je 11. Poprvé to měl asi ve 2,5 letech, ale tenkrát to bylo jiné než dnes, cca jak popisuješ ty, výhradně v noci a kašlal až do zvracení. Taky nám někdo poradil hory, na hory jsme teda na tak dlouho nemohli, ale byl několik týdnů u mých rodičů, kteří bydlí v takových "polohorách" a zbavil se toho. Ale zase mu začaly tyhle /hlavně denní a skoro výhradně zimní) kašle, ach jo. Jako tahle zima byla lepší než loňská, to byl nemocný osm nebo devětkrát, měli jsme prakticky domácí školu a on teda bůhvíjak nespolupracuje :dumbom::dumbom::dumbom:  Letos jen 3 - 4x, ale bylo to vždycky delší, až 14 dní.

Teď jsme byli u dr., která dělá čínskou medicínu, kamarádovi vyléčili lupenku, tak se nevzdávám naděje. :)

lupina montana napsal(a):

Kubulo, no vidíš, máme to - ty víš, že tvůj muž je jinak bezvadnej a že dělá, co může, ale přesto bys no někdy nejradši zabila :dumbom: ne? Ale neseřveš ho, právě proto, že dělá co může - a tlak ti stooupá..... :lol:

No, nemůžu říct, že bych neseřvala, většina sousedů, co byla v tu chvíli doma, by to asi ochotně dosvědčila.. :cool:  To byl stav, že jsem myslela, že se rozprsknu na milion kousíčků. :skurt:  Ale to byla extrémní situace, pravda je, že většinou neřvu, ono jak taky seřvat kašel.. :D

S tou změnou a neochotou ke změně - ono to vlastně sedí, synovi vadí kdeco v tom tvaru, jak to teď je (čili jako by chtěl změnu) a zároveň je hrozně ulpívavej v tom smyslu, že nechce zkoušet nic moc novýho, když jednou něco začne dělat, hrozně nerad to opouští a začíná něco jinýho..  Ale moc nevím, co si s tou informací počít..

Jinak homeopatů se na něm vystřídalo nejmíň pět, ale jak mám homeopatii ráda a mockrát nám pomohla, tak tady bohužel nic. :(

Koukám teda, že jsme hodně od tématu, snad nám to zakladatelka odpustí.  :kapitulation:

Kubula napsal(a):

většinou neřvu, ono jak taky seřvat kašel.. :D

Ne, já myslela muže, ne syna :)

Kubula napsal(a):

S tou změnou a neochotou ke změně - ono to vlastně sedí, synovi vadí kdeco v tom tvaru, jak to teď je (čili jako by chtěl změnu) a zároveň je hrozně ulpívavej v tom smyslu, že nechce zkoušet nic moc novýho, když jednou něco začne dělat, hrozně nerad to opouští a začíná něco jinýho..  Ale moc nevím, co si s tou informací počít..

Jinak homeopatů se na něm vystřídalo nejmíň pět, ale jak mám homeopatii ráda a mockrát nám pomohla, tak tady bohužel nic. :(

No, ten teda není jednoduchej, chlapec......nemá taky bradavice na chodidle? :lol: Možná se prostě do neznáma pouští jen velice opatrně, až předposraně. A to i v případě, že mu dané "známo" už jde pěkně na nervy.....a ten kašel ti s tím taky moc nepomůže, když to může být obojí.......jak změnit, tak naopak změně se bránit.
No, když o tom přemítám, možná by to chtělo na jakoukoliv změnu ho připravovat, vysvětlovat co a jak bude, postupovat pomaloučku a neustále kontrolovat, jestli to vstřebává, jestli to po něm už neklouže z přebytku informací - volit prostě vstřebatelnou rychlost.
On jestli je víc s tátou, tak může mít v tomhle směru deficit - chlapi se s tím často nepářou, žejo a třeba synek nějaký to párání naopak potřebuje jako sůl.....
Tam by možná taky mohla být příčina zvýšení tvýho tlaku: "chlap jeden mizerná/s klukem to nedokáže vyřešit/ já bych dokázala, ale musím to práce, kurňa/ a proč musím do práce - protože chlap jeden mizerná nevydělá" :lol:
Ale to jen odhaduju.

ZAkladatelka nás v případě potřeby majzne :cool: A až zas tak od tématu nejsme....

lupina montana napsal(a):

Kubula napsal(a):

většinou neřvu, ono jak taky seřvat kašel.. :D

Ne, já myslela muže, ne syna :)

Však jo, ječela jsem na manžela, protože jsem potřebovala, aby se synem vyrazil tak, aby stihnul i krev, jenže on se svým lážo plážo přístupem mi řek, že ví, že to možná nestihnou, no co se dá dělat, no... :dumbom::dumbom::dumbom::dumbom::dumbom:

Na syna řvát v tomhle případě nemám potřebu. :)

lupina montana napsal(a):

No, když o tom přemítám, možná by to chtělo na jakoukoliv změnu ho připravovat, vysvětlovat co a jak bude, postupovat pomaloučku a neustále kontrolovat, jestli to vstřebává, jestli to po něm už neklouže z přebytku informací - volit prostě vstřebatelnou rychlost.

Jo, tohle funguje dobře. Dře to v situaci, kdy už jsem tak vymletá, že na vysvětlování nemám sílu a milášek mi třeba sdělí, že jsem mu NIKDY nevysvětlila, proč by neměl mít při učení miliardu keců o tom, jak jsou to nesmysly.. :dumbom:  Ale jinak jo. A bradavici na chodidle měl, takovou tu zanořenou kouli, jednou jsem na to koukla, když na to svítilo slunce z určitýho úhlu a málem to se mnou seklo, měla jsem pocit, že mám doma Vetřelce. :o:D

lupina montana napsal(a):

Tam by možná taky mohla být příčina zvýšení tvýho tlaku: "chlap jeden mizerná/s klukem to nedokáže vyřešit/ já bych dokázala, ale musím to práce, kurňa/ a proč musím do práce - protože chlap jeden mizerná nevydělá" :lol:
Ale to jen odhaduju.

To ani ne, mně výrazně vyhovuje, že ten vydělávač jsem já, naopak bych měla hroznej problém, kdyby to byl manžel - v tomhle jsem fakt chlap. :styrka:  Což je asi divný, ale mám to tak celej život. :vissla:

No prosím, jak to funguje :lol: Naše holky měly bradavice na chodidle, když se na ně něco řítilo jaksi příliš rychle - vesměs teda zkoušky (obě to měly výrazně před zkouškama na vysokou) tehdy jsem pojala pocit, jak by mentálně brzdily. :)
Takže synkovi: třídit informace, podávat vstřebatelně, všechno dopředu a nezahlcovat!!!
Njn....tak řešení máme, jen teď, co s tím v praxi, žejo :pussa:

Jo, když to takhle zvládnu, funguje to - no, "dobře" říct nemůžu, ale slušně, řekněme. Ale pak jsou takový ty situace, kdy potřebuješ, aby něco pochopil nebo udělal bez chápání, ale hlavně RYCHLE, a to jsou ty záseky.. :(

Ale tohle mě netrápí, nebo rozhodně ne tolik, aby mi to zvedalo tlak. Ten kašel je ale fakt problém, carramba. :skurt:

Tak na vnímavý a chytrý dětičky nemůžeš tak, že aby udělaly něco bez chápání :lol:
Já jezdila se strší dcerou do školky ještě autobusem, kterej jel ve třičtvrti na sedm a pak ani ťuk. Do školky dva kiláky.....a MUSELA jsem se naučit v klidu a pomalu naučit vysvětlit jí, že si opravdu nemůže vzít letní botičky, když nám jede bus za pět minut..... jinak jsme prostě neodjely. Její malá je stejná a na rozdíl od maminky převelice opatrná, až se nesmí zas na druhou stranu zastrašit.....Než se spolu sžily, měla jsem intenzivní dojem, že se dceři zase pálej brzdový destičky :lol:

lupina montana napsal(a):

měla jsem intenzivní dojem, že se dceři zase pálej brzdový destičky :lol:

Jo, to je dost přesný. :styrka::styrka::styrka: :D

Já mám tu zkušenost, že kašlům a podobným neřádstvům musí dítko prostě odrůst......nedá se to ničím uspěchat, asi je potřeba projít celým tím spektrem virů a bakterií, aby se vybudovala přirozená imunita. Jistě to souvisí i s vrozenou obranyschopností, která je daná geny.

Syn na kašle taky velmi trpěl a při jednom z pobytů v nemocnici mu nasadili Broncho-vaxom a jako když utne, od té doby bylo po kašli a to byl ještě v předeškolním věku.
Druhému synovi to trvalo dýl se toho zbavit, tam se zase projevila alergie, ale ty úp.orné kašle taky časem jaksi odezněly.
A taky jsme si všimli, že co s námi doma žijou psi, tak nebýváme nikdo nemocný, žádné nachlazení, chřipky, rýmy.......asi taky dobrá imunoterapie.

Kubulo, ještě mě napadlo  - někomu pomáhají i pravidelné návštěvy Solné jeskyně. Minimálně jednou týdně. Např. i mně. :jojo:

Protože pes léčí! :rock: Teda zvíře, jakýkoliv skoro. Pes poslouchá - i když ostatní nemají čas, nebo je to nezajímá. Pes se vetšinou chce mazlit, nebo si chce hrát, pes je VŽDYCKY rád, že tě vidí.....Proč bys byla smutná (rýma) nebo chtěla být v posteli, když máš psa? :cool: Pes je prostě terapie na tlapkách.
Tímto veřejně a z celého :hjarta: vzdávám tady hold všem svým psům!

lupina montana napsal(a):

Protože pes léčí! :rock: Teda zvíře, jakýkoliv skoro. Pes poslouchá - i když ostatní nemají čas, nebo je to nezajímá. Pes se vetšinou chce mazlit, nebo si chce hrát, pes je VŽDYCKY rád, že tě vidí.....Proč bys byla smutná (rýma) nebo chtěla být v posteli, když máš psa? :cool: Pes je prostě terapie na tlapkách.
Tímto veřejně a z celého :hjarta: vzdávám tady hold všem svým psům!

přesně tak!
Jednak to jsou miláčci mazliví a veselá mysl - půl zdraví, jak známo, druhak ty všecky bacilky, co nám natahají, nás pěkně zocelí a za třetí je podezřívám, že mají jakýsi další "rozměr", který my nemáme a neznáme a vidí něco, co my ne..... :hjarta:

Psa máme a jednu dobu jsme měli dva. Nevyléčili..  :grater:

Solnou jeskyni bysme mohli zkusit. :supr:

To je hrozně zajímavá debata....:supr:

Prakticky od narození mám pylovou alergii (už se mi to blíží). V létě je to úplně děsný, protože ta rýma mě deptá i psychicky - čím víc jsem usmrkaná, tím víc se usmrkaně cítím a jen se to zhoršuje. Jsem bytostně přesvědčená, že z toho jde nějak vyjít, protože už od malička tam propojenost s psychikou je...ale ještě jsem nenašla tu cestu.

K těm zvířatům - mám doma králíka (čili plno sena) a kocoura, co se mnou spí v posteli. Čili děěěěsný chyby, když jsem alergik. Oba mi vadili cca dva-tři týdny na začátku a když jsem je tak nějak vnitřně přijala za své a sžila se s nimi, reakce ustupily.  Takže potřebuju nějak najít cestu ke kvetoucím loukám a bude to dobrý :D.

koniklec napsal(a):

To je hrozně zajímavá debata....:supr:

Prakticky od narození mám pylovou alergii (už se mi to blíží). V létě je to úplně děsný, protože ta rýma mě deptá i psychicky - čím víc jsem usmrkaná, tím víc se usmrkaně cítím a jen se to zhoršuje. Jsem bytostně přesvědčená, že z toho jde nějak vyjít, protože už od malička tam propojenost s psychikou je...ale ještě jsem nenašla tu cestu.

K těm zvířatům - mám doma králíka (čili plno sena) a kocoura, co se mnou spí v posteli. Čili děěěěsný chyby, když jsem alergik. Oba mi vadili cca dva-tři týdny na začátku a když jsem je tak nějak vnitřně přijala za své a sžila se s nimi, reakce ustupily.  Takže potřebuju nějak najít cestu ke kvetoucím loukám a bude to dobrý :D.

Pylové alergie se můžeš časem zbavit. Můj muž ji měl sakra silnou, stačila romantická procházka rozkvetlou jarní krajinou a místo očí měl jakési dvě podivné rosolovité rozteklé hroudy a vždycky mu to následně ještě vyvolalo zánět nosních dutin, takže šel na "dráty" :usch: .....nicméně už hodně roků má pokoj, nějak to postupně samo přešlo, ani se s tím nijak neléčil. Kdoví, kde jsou toho příčiny......asi fakt částečně i ta psychika......

mia napsal(a):

koniklec napsal(a):

To je hrozně zajímavá debata....:supr:

Prakticky od narození mám pylovou alergii (už se mi to blíží). V létě je to úplně děsný, protože ta rýma mě deptá i psychicky - čím víc jsem usmrkaná, tím víc se usmrkaně cítím a jen se to zhoršuje. Jsem bytostně přesvědčená, že z toho jde nějak vyjít, protože už od malička tam propojenost s psychikou je...ale ještě jsem nenašla tu cestu.

K těm zvířatům - mám doma králíka (čili plno sena) a kocoura, co se mnou spí v posteli. Čili děěěěsný chyby, když jsem alergik. Oba mi vadili cca dva-tři týdny na začátku a když jsem je tak nějak vnitřně přijala za své a sžila se s nimi, reakce ustupily.  Takže potřebuju nějak najít cestu ke kvetoucím loukám a bude to dobrý :D.

Pylové alergie se můžeš časem zbavit. Můj muž ji měl sakra silnou, stačila romantická procházka rozkvetlou jarní krajinou a místo očí měl jakési dvě podivné rosolovité rozteklé hroudy a vždycky mu to následně ještě vyvolalo zánět nosních dutin, takže šel na "dráty" :usch: .....nicméně už hodně roků má pokoj, nějak to postupně samo přešlo, ani se s tím nijak neléčil. Kdoví, kde jsou toho příčiny......asi fakt částečně i ta psychika......

No já bych se toho právě ráda zbavila, ale za 27 let jsem ještě nezjistila jak. Teda cesta by byla brát silná antihistaminika jako můj přítel, ale já k tomu mám nějaký podvědomý odpor. To už radši smrkám :D

koniklec napsal(a):

Oba mi vadili cca dva-tři týdny na začátku a když jsem je tak nějak vnitřně přijala za své a sžila se s nimi, reakce ustupily.  Takže potřebuju nějak najít cestu ke kvetoucím loukám a bude to dobrý :D.

No tak bodejť - nemůžeš mít někoho/něco hodně ráda a současně na to být alergická, ne? A co ta potřeba kontroly - tam by nemohl být pes zakopanej?
Znám případ, kdy jedna svému příteli alergii prakticky zakázala - úspěšně :cool: Není sice úplně jasný, jestli to bylo tím, že se odstěhoval od rodičů (byl trochu alergickej na tatínka, dle vyprávění) nebo prostě nechtěl přijít o svou lásku.....
Vyslechla jsem několik historek, jak lidi, co nevěděli, nebo si nevšimli, co jedí neměli alergickou reakci - a taky jsem viděla lidi, jako mýho tátu, co to měli naopak...
Asi taky záleží na tom, jestli je člověk takříkajíc v první vlně, nebo jestli se chová podle vzorců, který platí v rodině už několik generací, a tudíž jsou hodně zafixovaný - někdy až geneticky.

Kubulo, a co vám pejsci nepoléčili - ten kašel, jo? Jestli jsme tedy přišly na skutečnou příčinu, tak bych se asi ani nedivila - v tomhle případě.

lupi, díky za ten rozbor - astma. Zamyslím se nad tím.

Moje dítka v dobách dětství měli alergii na zvířata. Dcera na psy a stále se zhoršovala ( ovšem její vlastní jí nevadil). Tam nám pomohla regrese. Po jednom sezení byl klid.
Syn měl alergii na kočky . Rok jsme je neměli, pak zas ano a alergie se už nevrátila.

agewa napsal(a):

Moje dítka v dobách dětství měli alergii na zvířata. Dcera na psy a stále se zhoršovala ( ovšem její vlastní jí nevadil). Tam nám pomohla regrese. Po jednom sezení byl klid.
Syn měl alergii na kočky . Rok jsme je neměli, pak zas ano a alergie se už nevrátila.

No tak tohle by měl číst nějakej rigidní alergolog, kterej tvrdí, že to nemá s psýchou nic společnýho :lol:
Zvlášť ta dcera, to mi přijde hodně dobrý :supr: Psi m.j. symbolizujou kultivovaný instinkty (tedy ty instinkty, který jsem schopni ovládat - kontrolovat)
Takže vaše jí vadili, její naštěstí ne :lol:
A syn vypadá, jako že si prostě musel zvyknout, ne? Přežvejkat v sobě důkladně veškerou kočkovatost....pak ji mohl přijmout?

Teď mně napadá, jestli by regrese nebyla dobrá metoda pro Koniklec, když to má už od dětství? Ale nemám s regresí žádnou zkušenost, tak nevím.

lupina montana napsal(a):

koniklec napsal(a):

Oba mi vadili cca dva-tři týdny na začátku a když jsem je tak nějak vnitřně přijala za své a sžila se s nimi, reakce ustupily.  Takže potřebuju nějak najít cestu ke kvetoucím loukám a bude to dobrý :D.

No tak bodejť - nemůžeš mít někoho/něco hodně ráda a současně na to být alergická, ne? A co ta potřeba kontroly - tam by nemohl být pes zakopanej?
Znám případ, kdy jedna svému příteli alergii prakticky zakázala - úspěšně :cool: Není sice úplně jasný, jestli to bylo tím, že se odstěhoval od rodičů (byl trochu alergickej na tatínka, dle vyprávění) nebo prostě nechtěl přijít o svou lásku.....
Vyslechla jsem několik historek, jak lidi, co nevěděli, nebo si nevšimli, co jedí neměli alergickou reakci - a taky jsem viděla lidi, jako mýho tátu, co to měli naopak...
Asi taky záleží na tom, jestli je člověk takříkajíc v první vlně, nebo jestli se chová podle vzorců, který platí v rodině už několik generací, a tudíž jsou hodně zafixovaný - někdy až geneticky.

Kubulo, a co vám pejsci nepoléčili - ten kašel, jo? Jestli jsme tedy přišly na skutečnou příčinu, tak bych se asi ani nedivila - v tomhle případě.

Promiň, teď jsem natvrdlá, ale k čemu se vztahuje ta potřeba kontololy? Koukám sem mezi psaním diplomky, tak mi asi něco uniklo.

Zkusím říct příteli, aby mi to zakázal :D. Ale to bych řekla, že by nepomohlo, protože mě bylo nejhůř, když jsem byla malá a máma měla už toho smrkání plný zuby a občas jí ujelo něco jako "tak už toho nech" :D. A to mi teda moc nepomáhalo :). Naopak bych řekla, že ostěhováním se to do velké míry zlešilo, protože už mě za to nikdo neperzekuoval. Ale pořád mě to drží v míře, která mě otravuje.

agewa napsal(a):

Moje dítka v dobách dětství měli alergii na zvířata. Dcera na psy a stále se zhoršovala ( ovšem její vlastní jí nevadil). Tam nám pomohla regrese. Po jednom sezení byl klid.
Syn měl alergii na kočky . Rok jsme je neměli, pak zas ano a alergie se už nevrátila.

Mohla bys mi prosím o té regresi napsat víc?
Jsem v tomhle sice skeptik, ale když to někomu reálně pomohlo, proč to nezkusit....

Mám pylovou alergii prakticky od narození. Vím, že nejhorší to pak bylo na chalupě, ale mám podezření, že ještě větší roli než okolní příroda tam hrálo, že jsem se tam nesnášela :).

Kubula napsal(a):

Psa máme a jednu dobu jsme měli dva. Nevyléčili..  :grater:

Solnou jeskyni bysme mohli zkusit. :supr:

Kubulo, nebo se zkus poptat na ten léčebný pobyt v Luhačovicích. Ta kámoška s dcerou tam byla myslím 6 týdnů. Vincentka je vlastně také myslím zbytek slané mořské vody.

Lupi, děkuji. K synově alergii - máme to v rodě. A vlastně i ten cholesterol, tak v tom případě se to asi psychikou neovlivní. Nebo ano? Syn má naštěstí tu alergii velice lehkou, také mu jakoby mizne. Jinak máme v rodě těžké astma, dokonce i dvě úmrtí na toto onemocnění, takže jsem ráda, že je to u syna tak slabé. Já jsem potencionální alergik (dle vyšetření), ale zatím nic.

Ve čtvrtáku jsem měla paty samou bradavici, pomohlo až vypálení, od té doby musím zatukat.
Náš táta - potvrzuju to nervování - vysokej cholesterol a vysokej tlak.
Moje ségra - prvního manžela diabetika,kterýmu vůbec nefungovala slinivka (má náhradní) a ted přítele,a tomu se projevila v dospělosti alergie. Snad na všechno. :tesi:
Já jsem tak ráda,že mám děti zdraví. KLuk (15) měl jednou za celou dobu antibiotika a holka ještě nic. ani nemarodila kromě rýmy a neštovic. Nevím, jeslti to je tím,že my s manželem máme silnej kořínek,nebo že jsme s nima chodili na procházky za každého počasí, že bydlíme skoro na vesnici, a nejsou skleníkový děti.

Ale zase je zajímavý, že starší kluk je nervák, jak se říká, má u pr... vrtuli a ten tlak mu skáče. Byl na přeměření a když se to zprůměrizovalo na den,tak byl ok. A já jsem taky ,že hned vyletím, a tlak mám nízkej. :vissla:

No tak na to má syn taky štěstí, že nebývá nemocný. Za celou dobu docházky na základku i střední školu se nestalo, aby jeden jediný týden chyběl. Až na střední, když se mu párkrát objevila rýma, jsem ho nechala tak na dva dny doma, aby si taky užil marodění.
To já to měla v dětství horší - jedna angína za druhou.

lupi, prosím ještě, co znamená silná cukrovka? Několikrát denně píchání inzulinu

majkafa napsal(a):

lupi, prosím ještě, co znamená silná cukrovka? Několikrát denně píchání inzulinu

Majkafo - nervovýho původu. Teda promin, nejsem Lupi.
Ale když jí objevili ve 24 mému zetáku, prý to měl napětím a stresem (jeho mamka se rozvedla,když klukovi byl rok a ustavičně mu předhazovala, jak je podobný svému otci). A tak byl často nemocný - anginy a rvali do něho tetracyklin.
Ale počkej si na Lupínku. ;)

Lupiš, to jsme se na tebe pěkně sesypaly, co? Znáš to, podáš prst... :lol:

Kdybys třeba měla nějaký tip na literaturu....?

lupina montana napsal(a):

Kubulo, a co vám pejsci nepoléčili - ten kašel, jo? Jestli jsme tedy přišly na skutečnou příčinu, tak bych se asi ani nedivila - v tomhle případě.

Jj, ten kašel. Ale ono by to bez psů bylo ještě asi horší, ne teda ten kašel, ale spíš všeobecně se synem. Zvířata a děti jsou pro něj takový bezpečný oblasti, kde může bejt hodnej, milej, pečující a tak. Prostě všechny ty věci, který vůči nám a jinejm dospělejm často dělat nedokáže, neptejte se mě proč. :)

Kubula napsal(a):

koniklec napsal(a):

Kubulo, a co vám pejsci nepoléčili - ten kašel, jo? Jestli jsme tedy přišly na skutečnou příčinu, tak bych se asi ani nedivila - v tomhle případě.

Jj, ten kašel. Ale ono by to bez psů bylo ještě asi horší, ne teda ten kašel, ale spíš všeobecně se synem. Zvířata a děti jsou pro něj takový bezpečný oblasti, kde může bejt hodnej, milej, pečující a tak. Prostě všechny ty věci, který vůči nám a jinejm dospělejm často dělat nedokáže, neptejte se mě proč. :)

Ten citovaný příspěvek jsem nepsala já, ale Lupina - jen pro pořádek, abych nebyla za chytrou :lol:

Už jsem se to pokusila opravit. :)

Kubula napsal(a):

Už jsem se to pokusila opravit. :)

Povedlo se :) Nechtěla jsem prudit :)

Judyna napsal(a):

Kubula napsal(a):

Psa máme a jednu dobu jsme měli dva. Nevyléčili..  :grater:

Solnou jeskyni bysme mohli zkusit. :supr:

Kubulo, nebo se zkus poptat na ten léčebný pobyt v Luhačovicích. Ta kámoška s dcerou tam byla myslím 6 týdnů. Vincentka je vlastně také myslím zbytek slané mořské vody.

Jj, díky, přemýšleli jsme i o Macoše, to by se mu asi líbilo.. ale nakonec snad pojede s OZP do Chorvatska. Kdyby to nevyšlo, zkusím určitě něco jinýho.

koniklec napsal(a):

Kubula napsal(a):

Už jsem se to pokusila opravit. :)

Povedlo se :) Nechtěla jsem prudit :)

To vůbec ne, díky. :)

koniklec napsal(a):

Promiň, teď jsem natvrdlá, ale k čemu se vztahuje ta potřeba kontololy? Koukám sem mezi psaním diplomky, tak mi asi něco uniklo.

K tý pylový alergii - alergie na všechno co se bouřlivě rozmnožuje, potažmo na bouřlivé projevy života=nekontrolovatelné projevy.

Judy, na to existuje taková teorie, která mně se osobně velice líbí - že: jedna generace má plusmínus nějaké vzorce chování a z toho vyplývající nemoce - ale ty se v tý první generaci ještě neprojeví. Druhá přebere vzorce a příslušné nemoci se projeví ve vysokém věku, třetí zase přebere vzorce, ale příslušné nemoci se projevují už ve věku středním a poslední generace přebere vzorce a nemoci ji postihnou už v mladém věku. Následně se musí změnit samozřejmě vzorce chování :) a začne to znova s něčím jiným.
Odtud ty "epidemie" kardiovaskulárních nemocí, třeba, na kterých je to hezky vidět - kdž jsem byla dítě, umírali na infarkt VÝHRADNĚ staří a ještě jen muži.
Takže pravděpodobně se hůř likvidujou ty vzorce v generaci čtvrté, než třeba druhé....potíž bude nejspíš v tom, že to není úplně celogenerační a zřejmě se to porůznu překrývá. Což nevím, jen se domnívám podle logiky věci.

Majko, nedostatek péče - píše se sice nedostatek lásky, ale to je dost vágní pojem, moje pozorování je, že tento nedostatek lásky je konkrétně nedostatek péče, opečovávání. S tím chladem to jde mmch docela pěkně dohromady, žejo :/

Literatura - jen v rychlosti a základy - Dahlke, Hrabica. Je toho mnohem víc, existuje tuším od Dahlkeho přímo repetorium, taková bichle - ale stejně si to člověk musí "dopřeložit" a napasovat na vlastní situaci....
Zadejte si do gůglu "nemoc jako" a vyleze vám celá řada směrovek - zajímavých, mmch. Přišla jsem na to dneska, tak ani netuším, který jsou nejzajímavější :lol:

lupina montana napsal(a):

Majko, nedostatek péče - píše se sice nedostatek lásky, ale to je dost vágní pojem, moje pozorování je, že tento nedostatek lásky je konkrétně nedostatek péče, opečovávání. S tím chladem to jde mmch docela pěkně dohromady, žejo :/

Ano, lupi, jde to zajímavě dohromady. Cos napsala, mi potvrzuje, co si myslím, že mu chybí.
Dáváme si, co nám chybí. Co ho znám, tak se mi astma radikálně zlepšilo, když tak o tom promítám.
Nejhorší záchvaty jsem měla v zimě před tou zimou, co jsme se poznali. Teď už jsem nepoužila dýchátko ani nepamatuji.
Budu přemýšlet o souvislostech. Zajímá mě, co za tím je. Jestli není jen zbožné přání pasovat si situace podle sebe.

Lupíno, díky! :supr: