MonikaM BP — 21. 2. 2012 22:58

Už jsem tu docela dlouho nebyla a docela Vám všem závidím. Po SP v roce 2010 má můj muž hrůzu z toho, že by se situace mohla opakovat a takový strach z toho, že by se se mnou mohlo něco stát a on by zůstal s mrňouskem sám (protože tenkrát to hned viděl když našel dvě čárky na testu, prostě jsme nezvládli dojet do porodnice a byl by prů...) Nedaří se mi ho přesvědčit, že s dalším mimi by bylo všechno jinak a tak se snažím přežít. Někdy to jde dobře, někdy hůř. Mám dnes už dvě dospělé děti z předchozího manželství,  dceři nezabrala antikoncepce a má krásnou holčičku, narodila se teď v lednu. Je úžasná, ale při každé návštěvě u nich si připadám jak i...., protože pak půl noci prořvu. Naše malé by bylo na den o jedenáct měsíců starší. Teď v sobotu bychom měli rok.  Všechno je fajn, ale když se přiblíží datum porodu nebo potratu, tak jsem s nervama totálně na dně. Nevím, jestli to někdy přebolí, ale zatím to nějak nejde. Jsem už stará vykopávka i když doktor mi říká, že věk vůbec nemám řešit. A tak se modlím při každé ovulaci aby to tentokrát dopadlo. Nejhorší je, že se o tom moc nedá s nikým mluvit, můj muž je úplně úžasný, ale vždycky chytne nervy a za jeho strach mi to nestojí, to se radši trápím uvnitř, aby to nevěděl. Kámošky mají děti velké, takže mi nerozumí a nebo zase moc malé a to se pak trápím já. Přeju Vám všem snažilkám, ať Vám to brzy vyjde a statečně dojdete k vytouženému miminku a pokud někdo jste na tom stejně jako já uvítám odpověď

katarina25 — 24. 2. 2012 11:07

Ja som v trochu inej situácii, ale možno vás trochu chápem. Prežila som zamlklý v januári. 13tt, dvojičky, po IVF. Kamoška je o 6 týždňov ďalej, sú v poriadku a ja som ju odvtedy nevidela. Asi by som to ani nezvládla. Rozmýšľam nad tým, že im už kope. Že nám by začali za dva týždne. Blíži sa leto, som doma-nútená dovolenka, a rozmýšľam, ako by to bolo inak, keby sa nám to nestalo. Neznášam v telke reklamu na Espumisan pre deti :D vždy je mi pri tom do plaču a nielen pri tom. Väčšinu z pocitov držím v sebe, pre môjho muža to bola hrozná strata, ale vyrovnáva sa s tým lepšie-berie to racionálne. A keď som bola v nemocnici, uvažovala som nad všeličím, ale vedela som, že keby manžel prišiel ešte aj o mňa, tak by ho to úplne zlomilo. Viem, u nás je to ešte čerstvé, ale akosi spontánne sme si oveľa bližšie, aj keď možno veľa nehovoríme. Strašne chcem dieťa, sme vzatí viac než 8 rokov, a nemáme žiadne. Ale po večeroch, keď sa objímame tak viem, že mám všetko na svete. Najdôležitejšieho človeka pri sebe a sme si všetkým. Aj keď sa bez bábätka cítim strašne prázdna. Môj muž hovorí, že potrat sa udeje množstvu ľudí a ja mu vravím, že tá bolesť je aj tak niekedy neznesiteľná. Verím, že to chce čas, niekedy možno veľa času. A aj keď to bolí, v najhorších chvíľach si povedať, že aj keď nemám dieťa, mám vlastne všetko. Držím všetkým palce.

Lilli — 10. 3. 2012 20:35

Ahoj, jsem na tom také tak, a manžel mě nechápe, mám za sebou zamlklé těhu, samovolný potrat a nakonec indukovaný porod, bohužel náš chlapeček měl Downův syndrom a já ho nedokázala přivést na svět a na doporučení lékařů podstoupila potrat, to vše proběhlo během třech let, je mi už přez 40 a nemám čas, řešení by byla, ale manžel to chce nechat na přírodě a já se moc bojím po tom co mám za sebou, Kolem mne se rodí samá miminka, a jsou těhulky a já se jen topím v slzách, termín porodu našeho chlapečka jsme měli 25.2.2012 je to vše strašně čerstvé a nezvládám to. jediné, co mi pomáhá, je má práce a moji synovci. Pokusila jsem se vyhledat už i odbornou pomoc na netu. Vím, je nás docela hodně, co tímto procházíme.