Minulou neděli ráno jsme jeli navštívit rodiče na vesnici. Ráno bylo celkem chladné a věděla jsem že naše šestiletá dcera bude po příjezdu běhat většinu času po zahradě, tak jsem chtěla aby si oblékla pod kalhoty punčocháče. Nevím, co to do ní vjelo, za nic si je nechtěla obléct. Přesvědčovala jsem jí dost dlouho, říkala jí, že později když bude tepleji tak si je u babičky může sundat, no marně. Nechtěla jsem ustoupit, venku bylo jen 6 stupňů a tak jsme se začali hádat, já zvyšovala hlas, dcera taky a když to trvalo už několik minut a naše hádka stoupala na intenzitě, vešel do pokoje manžel, zjistit co se děje a proč na nás musí tak dlouho čekat. Malá na něho vyběhla, že ona punčocháče nechce a proč taky, když já je taky nemám No a na to manžel přísně zahlásil - A mám toho dost, do pěti minut ať jste obě v punčocháčích, nebo odjedu bez vás. Byla jsem tak překvapena, že jsem se nezmohla ani na slovo a odešla do ložnice vzít si punčocháče. Dcera se uklidnila a bez dalšího odmlouvání si je taky oblékla. Už sice párkrát zkoušela argumentovat, proč já musím a ty nebo táta nemusíš, ale doteďka jsme jí vždy přesvědčili, že nemůže dělat vždy to, co dospělí.
Když jsem se pak muže ptala, co to mělo znamenat, jen se zasmál a řekl, že jeho řešení mělo úspěch, tak co. Teď jen doufám, že to bylo po prvé a naposled, co to takto „vyřešil“. :)

Hmm, punčocháče pod kalhoty... to já musím být jako ostříž, aby si holky po ránu do školy k sukni vzaly aspoň ponožky a neběžely v crocskách jenom tak naboso :o/ Ale tvůj manžel to vyřešil perfektně, to se hned pozná hlava rodiny ;o)