[Možná, že můj příběh se bude vůči skutečným zážitkům lidí zdát jako maličkost, pro mě ale význam má.

    Dnes to bude co mi tragicky zahynula moje kočka a přítelkyně v jednom těle Samira. Přišla k nám v zimě 2007 jako odrostlejší, ale bázlivé koťátko. Pojmenovali jsme ji Samirah, což znamená dobrá společnice a přítelkyně, což ona do poslední chvíle rozhodně byla. Hned v prvním roce života přivedla na svět 5 koťátek, o které se do jejich osamostatnění a nalezení nového domova pečlivě starala. V průběhu těch 3 krátkých let se z nás staly báječné přítelkyně, z bázlivé kočičky se vyklubala milá a společenská kočičí dáma se smyslem pro humor a citem pro všechny lidské bytosti kolem ní. Dokonale dokázala svou měkkou, hebkou tlapičkou pohladit lidskou duši. Nebojím se říct, že jsme byly jako sestry.

Když jsem ji pohřbívala tajně jsem si ustříhla pár jejich chloupků a ty jsem dala pod polštář, kde tak ráda spávala, jako součást sebe samé jsem jí  do hrobečku přiložila pramínek svých vlasů, abychom navždy zůstaly ve spojení.

    Proč to píšu? Já osobně věřím, že existuje kočičí nebe, kde se teď momentálně doufám nachází. Dá se nějak zjistit, jestli její dušička dosáhla světla nebo tu zůstává s námi, případně zda lze nějak zůstat ve spojení?

    Díky mockrát za váš čas strávený přečtením tohoto příběhu, mějte se krásně a příjemný sluníčkový zbytek září.

málem sem se rozbulela  ....měla jsem též kocourka.

Tak říká se, že mezi námi není rozdílu. A že prý sedm kočičích životů, a potom přichází lidské vtělení. Možná že je Tvá kočička zrovna někde v očistci, kde ještě na sobě může pracovat a dovyvíjet svůj předchozí kočičí život, a potom se zase narodí jako koťátko nebo jako děťátko. :)

Obecně lze říci, že láska k zvířeti jeho duši povznáší a je vysoce pravděpodobné, že v příštím zrození se tu objeví jako člověk. Je to z toho důvodu, že vývoj prostoru (z hlediska času - jug) kráčí v protisměru k vývoji individuálních bytostí. Takže rozdíl mezi jednotlivými druhy se neustále snižuje, až smazává. Proto, jak se vesmír zanořuje do temných věků, stačí v podstatě tak málo. :)

Elso, velmi Ti rozumím ... letos jsem se navždy rozloučila se dvěma kočičkami :grater: zbyly mi ještě tři a toho nejstaršího, čtrnáctiletého mazlíčka celé rodiny si pečlivě střežím jako oko v hlavě :jojo:

Je pravdou, že jsem se nikdy nezamýšlela nad tím, zdali existuje nějaké kočičí nebe, protože všechny kočky, které mi kdy prošly životem a doprovodila jsem je až na druhý břeh chovám především ve svém :hjarta: a nikdy na ně nezapomenu.

Crabate - zajímavá teorie :jojo: Podle ní jsem duchovní matkou několika nenarozených lidí, kteří byli v předchozím životě mými kočkami :) Snad Pánbůh dá a dopřeje mi, abych se ve svém příštím životě stala jejich kočkou zase já :D

Elsa napsal(a):

Proč to píšu? Já osobně věřím, že existuje kočičí nebe, kde se teď momentálně doufám nachází. Dá se nějak zjistit, jestli její dušička dosáhla světla nebo tu zůstává s námi, případně zda lze nějak zůstat ve spojení?

Tohle me zaujalo.

Me by zajimalo Elso,jak si predstavujes,neboli co si predstavujes pod pojmem ktery pises= dosahnout svetla. ?
A co si predstavujes pod pojmem nebe?
A jak to myslis zustat ve spojeni? Ja to spojeni chapu jako sirokej pojem a nevim co si pod tim mam presne predstavit. Spojit se s jeji dusickou? Nebo se spolu opet setkat ve fyzickem svete,nebo se spolu setkat za fyzickym svetem ,nebo jak?

To by byl sice úžasně opsaný kruh, Kiaro, ale toto se děje pouze v případě, že bys ke svým miláčkům měla nějaké významné resty (tj. např. krutě bys je trápila). Jinak k tomu nedochází, protože není přeci žádoucí vědomí snižovat, ale právě naopak, veškerý život směřuje k jeho povýšení a nakonec splynutí s Vědomím absolutním.

Jinak je zajímavé, co o tom píše Monroe. V okamžiku, kdy se uvolníme na svých toulkách z hmotného těla, můžeme se tam setkat s těmito kočičími mazlíčky. Kočky totiž žijí v obou světech zároveň, proto tam vlastně potkáme všechny, které jsme kdy chovali. Ty, co zemřely i ty, co jsou ještě doma (a vlastně tam nemají co pohledávat).

Svět za bariérou je vůbec úžasný. A již jen o něm přemýšlet nás produchovňuje, natožpak se ho dotknout a vstupovat do něj.

Vzpominam si dobre ,ze Monroe pise neco o pripoutanosti ke zviratum? Ke svym mazlickum?

Takovahle pripoutanost ke zvireti (i k lidem) tusim je pricinou opetovneho setkani. :)

Crabat napsal(a):

Jinak je zajímavé, co o tom píše Monroe. V okamžiku, kdy se uvolníme na svých toulkách z hmotného těla, můžeme se tam setkat s těmito kočičími mazlíčky. Kočky totiž žijí v obou světech zároveň, proto tam vlastně potkáme všechny, které jsme kdy chovali. Ty, co zemřely i ty, co jsou ještě doma (a vlastně tam nemají co pohledávat).

Otevřeli jsme zajímavé téma, Crabate ... :co:

Nedlouho po odchodu druhé kočky jsem měla sen, ve kterém jsem skutečně viděla všechen svůj úctyhodný kočičinec: jak kočky, které už zemřely, tak ty, které jsou ještě naživu. Jednu dobu jsme měli až sedm koček, poté se jejich počet ustálil na pěti a v současné době mám tři :) Zvířátka přicházela a odcházela a když to poctivě spočítám, od dob, co bydlím na vesnici jich během dvaadvaceti let prošlo naším domovem dvanáct :D a když k tomu připočtu dva kocoury, které jsem měla za svobodna a kočku s kocourem, které jsme měli, když jsem byla ještě dítětem, vychází mi úctyhodný počet šestnácti tvorečků :)

Skoro si myslím, že to už je na titul "Zasloužilá kočičí máma" :D

Nicméně je zajímavé, že se mi ve snu skutečně proťaly dva světy a sloučily se v jeden, ve kterém jsem viděla vedle sebe ležet kočky "z obou břehů" :co: Takže si myslím, že Tvůj výklad je vcelku vysvětlující :jojo:

Taky si pamatuju,kdyz moje mamka mela kocoura a moje dcera tehdy 9 leta chodila spat k babicce kvuli kocourovi,aby s nim mohla spat.
Kdyz u nas byla pout,vypravili jsme se cela rodina i s babickou na pout.Babicka rika moji dceri,ze se kocour dnes nevratil domu.
Potkali jsme cestou sousedku,ktera nam rika,ze vedle v ulici je prejeta kocka.Dcera nevahala a bezela se podivat jestli to nahodou neni jeji Mourecek,byl to on.Dcera zacala silene brecet,vytrhla se nam a,ze uz na pout nechce a utekla nam.My jsme ji hledali a ona nakonec hledala nas.Dodnes na toto nezapomnela....poridili jsme kocoura noveho a ten,kdyz umrela moje mamka se,uz taky nevratil....vedel,ze,uz nebude u sveho blizkeho cloveka,ktery ho mel tak rad....od te doby jsme,uz kocku nemeli u nas byt nemuze,protoze muj syn ma na kocici srst silnou alegrii.
Ja doufam jeste,ze v mem zivote me nekdy kocka bude jeste delat spolecnici,protoze cele me detstvi jsem zila s kockama...

No vidíš, erem - my jsme zase nemohli mít psa, protože děti měly silnou alergii na psí srst :jojo:

S tím kocourkem je to smutné ... já se vždycky snažila dbát na to, aby byly děti pohledu na ostatky milovaného zvířátka pokud možno ušetřeny, stalo-li se něco podobného. Děti tohle nemají zkrátka vidět :grater: mně se to poprvé stalo, když mi bylo pět let a pamatuji si to dodneška :/

giorgino napsal(a):

Tak říká se, že mezi námi není rozdílu. A že prý sedm kočičích životů, a potom přichází lidské vtělení. Možná že je Tvá kočička zrovna někde v očistci, kde ještě na sobě může pracovat a dovyvíjet svůj předchozí kočičí život, a potom se zase narodí jako koťátko nebo jako děťátko. :)

odkud to máš ? tohle slyším poprvé :co:

Kiara napsal(a):

No vidíš, erem - my jsme zase nemohli mít psa, protože děti měly silnou alergii na psí srst :jojo:

S tím kocourkem je to smutné ... já se vždycky snažila dbát na to, aby byly děti pohledu na ostatky milovaného zvířátka pokud možno ušetřeny, stalo-li se něco podobného. Děti tohle nemají zkrátka vidět :grater: mně se to poprvé stalo, když mi bylo pět let a pamatuji si to dodneška :/

náš mladej neviděl naši kočku mrtvou, prostě se jednou nevrátila. vzalo ho to šíleně, měsíc ji chodil všude možně hledat, vyhlížel ji, než mu došlo, že už nepřijde. nikdy nezapomenu na ty jeho velký, smutný oči, když čekal, že se třeba ten den vrátí a nevrátila. byl na ni zvyklej, byla jeho miláček, každý ráno ho vyprovázela do školy. ťapkala si to vedle něho :)

PPavlaa napsal(a):

giorgino napsal(a):

Tak říká se, že mezi námi není rozdílu. A že prý sedm kočičích životů, a potom přichází lidské vtělení. Možná že je Tvá kočička zrovna někde v očistci, kde ještě na sobě může pracovat a dovyvíjet svůj předchozí kočičí život, a potom se zase narodí jako koťátko nebo jako děťátko. :)

odkud to máš ? tohle slyším poprvé :co:

Tuším, že to říkala paní Míla Tomášová o sedmi kočičích životech.

PPavlaa napsal(a):

Kiara napsal(a):

No vidíš, erem - my jsme zase nemohli mít psa, protože děti měly silnou alergii na psí srst :jojo:

S tím kocourkem je to smutné ... já se vždycky snažila dbát na to, aby byly děti pohledu na ostatky milovaného zvířátka pokud možno ušetřeny, stalo-li se něco podobného. Děti tohle nemají zkrátka vidět :grater: mně se to poprvé stalo, když mi bylo pět let a pamatuji si to dodneška :/

náš mladej neviděl naši kočku mrtvou, prostě se jednou nevrátila. vzalo ho to šíleně, měsíc ji chodil všude možně hledat, vyhlížel ji, než mu došlo, že už nepřijde. nikdy nezapomenu na ty jeho velký, smutný oči, když čekal, že se třeba ten den vrátí a nevrátila. byl na ni zvyklej, byla jeho miláček, každý ráno ho vyprovázela do školy. ťapkala si to vedle něho :)

my jsme taky jednou měli kočku, každý večer musela chodit za kocourama, skoro furt byla těhotná, ale byla fajn. a jednou v zimě ji sestra vezla autobusem k veterináři a zpátky šli pěšky domů, ale kočička náhle utekla. bylo to na druhé straně sídliště, ale mnohem dál v lese. tou dobou byly velké mrazy. kolikrát jsem se tam chodil koukat a volal jí jménem, ale nic. bylo nám smutno. po 14 dnech jsme se smířili s tím, že už se nevrátí. byla jako člen rodiny, ta Čičikovna jedna. a za další měsíc ráno mňoukala před barákem, že chce jít domů. taková vyhublá. říkal jsem si, že to musela mít v okolí dobře zmáklý, když se dokázala dostat domů. jj, asi znala kocoury z širokého okolí a chodila s nima na jídlo k nim na dvorek. ale kočičí prostitutka to asi nebyla, aby dávala sex za jídlo, to bych do ní neřekl. jenže co mohla dělat, když neměla peníze, aby si koupila hamgurger v McDonaldu? musela se o sebe postarat a bylo obdivuhodné, jak dokázala venku přežít 1,5 měsíce... byla skvělá. škoda, že ji potom přejelo auto. asi chytla nějakou myš a cestou domů myslela na to, jestli existuje myší nebe.

proč myslíš, že by kočka nepřežila venku 1,5 měsíce ? kočka je přece lovec ..
já když ráno kolikrát otevřela dveře, měla jsem na prahu naskládaný myši. někdy byly i 4.
já bych řekla, že nám tu naši zastřelil jeden chlap v ulici :rolleyes:

PPavlaa napsal(a):

proč myslíš, že by kočka nepřežila venku 1,5 měsíce ? kočka je přece lovec ..
já když ráno kolikrát otevřela dveře, měla jsem na prahu naskládaný myši. někdy byly i 4.
já bych řekla, že nám tu naši zastřelil jeden chlap v ulici :rolleyes:

jo, máš pravdu. ono tehdy, před pár lety, bylo na teploměru až -20°C. nevím, ale přijde mi, že pro myši by to bylo moc velký otužování. ale možná jsou na to uzpůsobený, tj. :)

PPavlaa napsal(a):

proč myslíš, že by kočka nepřežila venku 1,5 měsíce ? kočka je přece lovec ..
já když ráno kolikrát otevřela dveře, měla jsem na prahu naskládaný myši. někdy byly i 4.
já bych řekla, že nám tu naši zastřelil jeden chlap v ulici :rolleyes:

Někteří lidi by zasloužili sami zastřelit :usch:
Nám se tři kočky ztratily beze stopy, tři skončily pod koly auta, jeden zemřel letos na selhání ledvin a poslední mi zemřela na kočičí mor - očkování jim těsně předtím skončilo a než jsem je stačila nechat znovu proočkovat ... :butter:

Kiara napsal(a):

Někteří lidi by zasloužili sami zastřelit :usch:

:co::o

Arcanum napsal(a):

Kiara napsal(a):

Někteří lidi by zasloužili sami zastřelit :usch:

:co::o

Arcanum, nezlob se na mě, ale pouhá zmínka o lidech, kteří jsou schopni ublížit bezbrannému zvířeti mě vytáčí do bílého žáru. Obzvlášť ve chvíli, kdy rodičům mého skorozeťáka nedávno někdo postřelil psa :dumbom: A nezlob se na mě podruhé, ale v takových případech se přikláním k řešení "Oko za oko, zub za zub" - sice bych pachatele, je-li znám, nešla navštívit s nabitou brokovnicí v ruce, ale odnesl by si to pekelně :jojo:

Arcanum napsal(a):

Kiara napsal(a):

Někteří lidi by zasloužili sami zastřelit :usch:

:co::o

čemu se divíš ? některý lidi jsou prostě hovada.

Kiara napsal(a):

Arcanum napsal(a):

Kiara napsal(a):

Někteří lidi by zasloužili sami zastřelit :usch:

:co::o

Arcanum, nezlob se na mě, ale pouhá zmínka o lidech, kteří jsou schopni ublížit bezbrannému zvířeti mě vytáčí do bílého žáru. Obzvlášť ve chvíli, kdy rodičům mého skorozeťáka nedávno někdo postřelil psa :dumbom: A nezlob se na mě podruhé, ale v takových případech se přikláním k řešení "Oko za oko, zub za zub" - sice bych pachatele, je-li znám, nešla navštívit s nabitou brokovnicí v ruce, ale odnesl by si to pekelně :jojo:

Tito lide Kiaro co ublizuji zviratum jsou ve sve podstate nemocni lide.
Ta jejich nelidskost se odrazi i v Tobe prave v okamziku kdy prohlasujes ze by sami zaslouzili zastrelit. Tfuj. :rolleyes:

Nelaska a odpor co citis k takovym lidem,je ta stejna nelaska a odpor co oni citi k bezbranemu zvireti. Odsuzovat nemocne lidi (nestastni,frustrovani,zlostny,nemilujici a nemilovany, plny svych bolesti a traumat atd. atd. ) a obrazne do nich strilet je obrazem nepochopeni lidske psychiky.
Muj nazor a to i presto ze zvirata prilis miluju. A take nam zastrelili psa kdyz jsem byla mala.
Presto je nesoudim (takove lidi) ,protoze do nich vidim.

Tak mně někdy tyhle lidi sejřej i když do nich vidím :jojo:

:co:

Páni, to se tu setkaly dvě úrovně...
Řekl bych takové balancování mezi dvěma světy.
A můžeme si povšimnout, že přesně tak to chodí i v životě samém.
Člověk si dovolí jakési "spravedlivé" rozhořčení,
protože jinak už by se v tom světě cítil úplně strašně.
Ale pod "spravedlivé" se schová všechno to nepřekonané,
až rázem se spravedlnost překrývá s nespravedlností.
Jsme jenom lidé a občas je nám nutné se znovu zastavit.
Opět se rozpomenout na to, kým skutečně jsme.

Přesně tak, Crabe: jsme jenom lidé a občas si musíme připomenout, kdo skutečně jsme :jojo:

Ti lidé mně občas sejřej, ale střílet je by mne nenapadlo.
Spíš pořád a pořád jim stále dokola a trpělivě (kurňa fix) připomínat, kým vlastně jsou :jojo:
A hlavně u toho nezapomenout, kým jsem já :)

Ano, Pan, to je přesně ono.

A když člověk by už náhodou pozapomněl, velice rychle se život připomene sám. Buďto přijetí kopance, tlak do psychické sféry (takže později stejně k nějakému vykompenzování dojde), anebo - nejsi toto tělo, s čímž jde ruku v ruce vnitřní osvobození. ;)

Život si hledá cestu, ať chceme nebo nechceme. Nezávisle na našem rozhodování či vůli námi provívá (jako vánek) vědomí, chvíli je v tom, chvíli v jiném, a rozžíhá nás přitom jako lampy rozsvícené pavučiny světla.

Nemám na to jednoznačný názor, ale věřím, že do "nicoty" neodchází. Nevěřím tomu, že by něčí duše byla smrtelná - a zvířata duši evidentně mají.
Z čistě praktického hlediska je lepší chovat "domácí" kočky, kastrovat a nepouštět je ven, protože když se potulují, tak se jim většinou hodně brzo něco stane :-(

Kiar, to je srandovní, s tím tvým snem. Mně se zdálo podobně o minulé feně, co byla doslova můj psychopompos a ukázalo se v tom snu, že ona byla jakoby všichni moji psi dohromady - extra duše, sama za sebe, ale jakoby ze tří psů.
Tak jsem si tehdy řekla, že je to možná takhle - že zvířata, co je dopujeme svou láskou ( v tom má Crabat pravdu, už jsem na to četla aji vědeckej názor :lol: ) se vyvíjejí rychleji a než si "udělá" každé svou vlastní, jedinečnou duši, třeba procházejí takovouhle mezifází.
Jinak mně nelze, než souhlasit s Herriotem, který na podobnou otázku, jaká zazněla v úvodu odpověděl, že neví, ale že si je jist, že naše zvířata jdou tam, kam jdeme my :)
Doufám pevně, že takový nápady, jakože se zkoumá, jestli zvířata vůbec mají duši a kdesicosi - že to už je passé.

Crabat napsal(a):

To by byl sice úžasně opsaný kruh, Kiaro, ale toto se děje pouze v případě, že bys ke svým miláčkům měla nějaké významné resty (tj. např. krutě bys je trápila). Jinak k tomu nedochází, protože není přeci žádoucí vědomí snižovat, ale právě naopak, veškerý život směřuje k jeho povýšení a nakonec splynutí s Vědomím absolutním.

Jinak je zajímavé, co o tom píše Monroe. V okamžiku, kdy se uvolníme na svých toulkách z hmotného těla, můžeme se tam setkat s těmito kočičími mazlíčky. Kočky totiž žijí v obou světech zároveň, proto tam vlastně potkáme všechny, které jsme kdy chovali. Ty, co zemřely i ty, co jsou ještě doma (a vlastně tam nemají co pohledávat).

Svět za bariérou je vůbec úžasný. A již jen o něm přemýšlet nás produchovňuje, natožpak se ho dotknout a vstupovat do něj.

jak to myslíš, crabate ? jako že ve zvířecím těle je duše něco míň, než v těle člověka ?

Ne ne, Pavlo, hovořím o vědomí, nikoli o duši. A vědomí je v těle zvířat výrazně omezené oproti člověku. Proto se také subjekt mnohem pomaleji vyvíjí. To je ten důvod, proč není žádoucí pro vývoj samotný, aby duše sestupovala do nižších forem vtělení. Leda, že by si to karmicky zapříčinila nevhodným jednáním. Takhle to bylo myšlené. ;)

no, já myslím, že lidi toho o vědomí u zvířat moc neví. a když kolikrát vidím chování lidí, přijdou mi oni, jako ta nižší forma vtělení :rolleyes:

PPavlaa napsal(a):

no, já myslím, že lidi toho o vědomí u zvířat moc neví. a když kolikrát vidím chování lidí, přijdou mi oni, jako ta nižší forma vtělení :rolleyes:

Jak to myslis Pavli ze lide toho o vedomi zvirat moc nevi?

Mezi lidmi se samozrejme najdou taci,jejichz vedomi zatim nedosahuje jemnejsich vibraci. To znamena ze si neco neuvedomuji a kdyz si neco neuvedomuji (rikam tomu nevedomost),pak se podle toho projevuji.

Vědomí na sebe bere takové podoby, jež odpovídají celkovému pocitu naladění vlastní Duše. Vstupuje do tvarů a s nimi spojených inkarnací, aby si zodpovědělo vnitřní otázky, jež se v něm z hloubi své podstaty otevírají. Neohlíží se na to, jestli z lidského chápání je některá cesta delší anebo více přímočará. Ono prostě chce znát! A tak se promítne do nerostu a tisíce let (z našeho pozemského hlediska vnímání) trvá ve své kvalitě a vyzařuje kolem sebe vibrace vnitřního uspořádání, jimiž ovlivňuje prostor kolem sebe. 

Zeptáš se, jaký to má důvod?.. Inu, jaký má vlastně důvod samotné bytí?.. Je to přeci Vědomí, které se přelévá do nekonečné škály tvarů, výseků pohledů individuálních bytostí, protože chce pochopit jaké to doopravdy ve své podstatě je. A to ne jen předpokládané, myšlené, či tušené poznání, ale na vlastní kůži prožité, hluboce procítěné až do morku kostí, na samotnou dřeň naší vnímající podstaty.

A proto jsme tady. To Vědomí samo se skrze nás zhostilo světa. A aby se nakonec zase mohlo spojit s původním Zdrojem, vytváří nesmírně složitou linii souvislostí (tedy z lidského hlediska složitou :) ), skrze niž se přelévá v jednotlivých inkarnacích, roste samo v sobě, jak nabývá zkušeností pěkně odspodu, ze samotné pralátky bytí, až nakonec po nesčetných peripetiích bloudění a nabývání vnitřní moudrosti, se konečně vrací domů.

Cítíš v tom ono spočinutí i vnitřní zahrnutí všeho?.. Tak toto je smyslem vlastní podstaty bytí.

Hema napsal(a):

Nemám na to jednoznačný názor, ale věřím, že do "nicoty" neodchází. Nevěřím tomu, že by něčí duše byla smrtelná - a zvířata duši evidentně mají.
Z čistě praktického hlediska je lepší chovat "domácí" kočky, kastrovat a nepouštět je ven, protože když se potulují, tak se jim většinou hodně brzo něco stane :-(

Hemo, já mám dům na vesnici. Všechny kočky jsem měla kastrované, abych eliminovala riziko potulek a nežádoucího potomstva, ale fakt neznám způsob, jak venkovskou kočku-myšilovku udržet doma mezi čtyřmi stěnami a zabránit jí v pohybu mimo dům :rolleyes:

Jo, to je mi jasný. jedině ji od začátku vychovávat jako domácí nebo zahradní :-)

Já mám kočky vychovány jako domácko-zahradní, t.j. že mají volný pohyb jak po domě, tak po pozemku. Což je v naprostém souladu s jejich posláním - hubit hlodavce a jinou pakáž :)

Ono to vlastně není jejich poslání, ale jejich projev dravé hravosti. Čehož člověk hojně využívá. Pak se však diví, když v souladu se svým pudem jednají i v jiných oblastech stejně anebo podobně. Jo, pochopit správně kočku a neidealizovat si ten měkký vrnivý kožíšek, není tak snadné.

Crabate, já si svoje kočky zdaleka neidealizuji, poněvadž o smečce loupeživých vrahů si nemůžeš vytvářet žádné významné ideály :D Nicméně kočka jako taková je silná individualita a velmi nezávislé stvoření, kteréžto vlastnosti mi u mých životních souputníků plně vyhovují :jojo:

Já vím a snažím se to pochopit. Snad takové to "vrána k vráně"... Člověk je inspirován tím, co sám obdivuje. To mně už se zase víc líbí nepokrytý dravec, i když těžko takového tygra anebo pumu chovat doma jako mazlíčka. :lol:

Rozhodně je mi ale bližší vlk Lupiny, než takové roztomilé koťátko vyhřívající se na sluníčku. A těžko bych dokázal přesně vyjádřit proč. Snad pro tu nespoutanost, nedomestikovanost, ale asi to bude ještě podstatně složitější. Přitom pozoruhodná vlastnost koček být ve dvou světech současně by hrála velmi intensivně v jejich prospěch, avšak celkový tonus z mé strany je spíše odmítavý. Ovšem chápu, že pro dítě je to magické zvířátko a úplně se do něj zblázní.

Crabat napsal(a):

i když těžko takového tygra anebo pumu chovat doma jako mazlíčka. :lol:

Mno ,to ne. :D

Me navstevuje divoky kocour a je uplne Bozi. Jeho chovani je totozne s chovanim divoke selmy a to je mazec. Dokonce vydava zvuk ktery jsem u kocek jak ziva neslysela,takovej selmovskej.
Navstevuje me i jestrab. Uzasna podivana. :)

Ano ano, přesně, je to úplně něco jiného, než když přijde domestikované zvíře. Ani nevíme, o co jsme se připravili, když jsme jejich duši připodobnili té naší. Protože tím, když jsme tak učinili, jsme částečně spoutali i tu svou.

Vzhledem k tomu, že kočky jsou vlastně chlupatý andělé, tak kočičí nebe existuje - je to taková zásobárna kočkoandělů, ze které k nám vždycky přijde právě ten, který v tu chvíli má přijít.

Jo a když kočka zemře, tak to znamená, že se vrátila tam domů, aby se pořádně vyspinkala, napapala mohla zase vyrazit do našeho světa.

Z výše uvedeného vyplývá známá kočičí vlastnost, totiž že kočky si nepořizujeme a už vůbec ne ve chvíli, kdy my chceme - tohle jaksi řídí Velká kočka ;)

koniklec napsal(a):

Vzhledem k tomu, že kočky jsou vlastně chlupatý andělé, tak kočičí nebe existuje - je to taková zásobárna kočkoandělů, ze které k nám vždycky přijde právě ten, který v tu chvíli má přijít.

Jo a když kočka zemře, tak to znamená, že se vrátila tam domů, aby se pořádně vyspinkala, napapala mohla zase vyrazit do našeho světa.

Z výše uvedeného vyplývá známá kočičí vlastnost, totiž že kočky si nepořizujeme a už vůbec ne ve chvíli, kdy my chceme - tohle jaksi řídí Velká kočka ;)

Pulsatilko, ano, kočky jsou osobnosti!

Psie určite... a asi aj mačacie. :jojo:

:jojo:

Selima napsal(a):

Psie určite... a asi aj mačacie. :jojo:

Nejen kočičí, určitě se najde místo pro všechny zvířátka. :hjarta: