Ahoj,
zajímají mě vaše zkušenosti, názory a rady na toto téma.

Můj případ: jsem krátce po dokončení VŠ, s partnerem se známe skoro 10 let, žijeme spolu, je o 3 roky starší. O své neplodnosti vím od 18 let, můj partner to také ví téměř od začátku a když se ho na to občas zeptám, říká, že mu to nevadí, že děti stejně nechce, že máme ještě spoustu času na to to nějak řešit (adopce atp.). Vím ale, že kdybychom děti měli, byl by rád a byl by skvělý táta. Taky ale vím, že by mě kvůli tomu nikdy neopustil.
Dřív mi to nevadilo, ale poslední dobou na sobě začínám pozorovat, že i mně začínají tikat biologické hodiny a že bych dítě ráda měla. Z mého okolí o mém stavu ví kromě partnera ještě moji rodiče a bratr, starší sestra to neví.
Teď co mě trápí - s postupem času se nás lidé začínají ptát, kdy budeme mít mimino atd. u cizích sice taky nevím, co mám pořád říkat, ale vždycky to nějak uhraju do autu, že jako až bude, tak bude atp. Partner zase říká, že nic takového nechce a že jsou s nimi jenom starosti a tak. Ale horší je to v případě sestry, která má jedno svoje dítě a už nebude mít další, což ji hodně mrzí, a proto by se ráda realizovala tak nějak přeze mě. Tak se pořád na to vyptává, je mi to nepříjemné, nevím co na to pořád říkat. Kdyby ale znala pravdu, byla by z toho smutnější než já a taky je mi jasný, že by to furt řešila a litovala mě, což je mi dost proti srsti.
Podobně dost nevím, jak to říct tchýni. Ona se nás na to přímo neptá, ale je mi jasné, že taky s napětím očekává kdy za ní přijdeme s nějakou novinkou. Jednou jsem se v její přítomnosti vyjádřila (v rozhovoru s někým jiným) v tom smyslu, že toto téma považuju za soukromou věc pouze mě a partnera. Tak si myslím, že do toho nebude rýpat, ale je mi to taky takový nepříjemný, a hlavně s postupem času to bude asi čím dál horší.

Co si o tom myslíte? Máte někdo podobné zkušenosti?
Díky za každou reakci.

Ahoj Jani,
máš to těžké :( Tvoje neplodnost je definitivní, léčit se to nedá? Jen se ptám, dneska už se dá něco dělat skoro se vším, ale jsou samozřejmě i případy, kdy to nejde.

Sestře bych to na rovinu řekla. Ona už jedno dítě má, ty nemáš žádné a mít nemůžeš, tvoje situace je tedy těžší a ona by tě měla pochopit. Jsi statečná, že ji nechceš trápit, ale takhle ona nevědomky trápí tebe a určitě by to takhle nechtěla.

S těmi lidmi okolo - záleží na tvé povaze. My se léčili s neplodností asi 4 roky, taky se nás hodně lidi ptali. Já to vždycky zahrála nějak do autu, vymluvila jsem se na práci nebo na zdraví a dala jasně najevo, že se o tom nechci bavit. Vím ale, že jsou holky, které jdou cestou brutální upřímnosti a rovnou to každému, kdo se zeptá, řeknou. Záleží jenom na tobě. No a jinak - určitě bych šla cestou adopce. Až vyřídíte papíry, může uběhnout několik let, než pro vás děťátko najdou. Chlapi obvykle nejsou z nemožnosti mít potomka tak špatní jako my holky, ale když víš, že ten tvůj by byl rád a byl by super táta, tak neváhej. Na světě je tolik dětí, co potřebujou milující náruč a jestli takové doma máte hned dvě, tak je neváhejte nabídout dítěti, kterému tím navždycky změníte život o 100 procent k lepšímu!

Ronjo,
díky za Tvoji odpověď.
Jo, u mě je to definitivní. Jedinou možností jak mít vlastní dítě je pro nás náhradní mateřství, ale to u nás v ČR není zatím úplně legální, tak do toho zatím moc jít nechci, ale časem to stejně asi zkusíme. Můj partner sice pro adopci je, ale já z toho mám zatím celkem obavu - nevím, jestli bych dokázala dostatečně milovat "cizí" dítě.

Já právě jsem spíš introvert a nemám zájem na tom, aby tuhle intimní žáležitost o mě probírali jacíkoliv lidé za mými zády a aby mě litovali (kolegyně v práci, sestra, tchýně a podobně). Mamce když na to náhodou přijde řeč akorát vhrknou slzy do očí, takže s ní to neprobírám, jediný, s kým se o tom bavíme, je můj partner.