V kanceláři mám tři kolegyně - dvě ok, o dost starší paní, nic neřeší, nikoho nepomlouvají, do ničeho se nepletou a nikoho neodsuzují, to mně vyhovuje, mám je moc ráda:) Zato s třetí mám trochu problém, jakmile může, tak si do mě rýpne. V podstatě nemůžu říct žádnej svůj názor, protože se do mě hned opře. Ať řeknu co řeknu, vždycky má opačnej názor. Když bych řekla, že jsou hrušky lepší než jablka, tak mě setře, že jablka jsou super a já jsem debil:D Když bych to řekla naopak, tak ona přesně řekne taky opak a zase bych byla za vola.. Vím, že je na mě alergická, že ji štvu. Několikrát jsem o tom s ní chtěla mluvit, ale k ničemu jsme nedošly a situace se nezměnila. Po pár vzdorech a hádkách už jsem to vzdala a raději vůbec nemluvím - sedím, pracuji a držím zobák. Když někdo něco pronese, tak se usměju, odpovím (co nejstručněji) a mám klid. Mám ve firmě pár kamarádů, když se za mnou staví, tak ji to štve, snaží se mít všechny na své straně. Bohužel v té firmě jsem nejmladší, většina lidí je tak o 10-20 let starší - i ona je o 15 let starší než já. Takže pochopitelně tam má mnohem víc známých a má k těm lidem blíž. Navíc v tom městě kde pracujeme ona vyrostla, takže ve firmě má několik spolužáků ze základky i střední, souseda, švagrovou atd. - zkrátka malé město. Prostě tam má ke všem blíž. A je mně jasný, že tam kde má pevnou půdu pod nohama mě shazuje a jak může, tak ze mě dělá neschopnou krávu. Jeden přílad: kdysi dávno po mě dost dlouho vyjížděl jeden zákazník (dost bohatej, to by se jí libilo:)), šéf si ze mě dělal srandu, že ty chlapy jednou utrápím a ona na to před všema: ale prosím tě, vždyť o ní nikdo ani nezakopne.. Zkrátka hrůza:( Taky nemá v podstatě osobní život - rozvedla se po půl roce, potom měla několik přítelů, ale nikdy to bohužel nevydrželo dýl než dva roky a má dvě dospělý děti, kolegyně tedy žije v práci, za lidma z práce se o víkendu istavuje atd. Na jednu stranu je to smutný, ale na druhou stranu i když jenom čeká za kým se další víkend vtěrkne, tak ona jim to prostě umí podat. Dokáže se sama pozvat a smrdět u nich celej víkend, ale nakonec to snad nikomu ani nevadí..
Teď jsem se s přítelem rozhodli, že je na čase založit rodinu, moc se těším až z práce vypadnu (ale kvůli práci jsem se pro tento krok nerozhodla). Na jednu stranu je mně situace líto, vím, že až bych měla dítě, tak by se za mnou jela ze slušnosti podívat a bojím se, že by pomluvila úplně vše - od domu přes pohoštění až po dítě.. Je mně smutno z toho, že máme mezi sebou tak špatnej vztah, dřív to bylo mezi náma  v pohodě, ale jsme spolu v kanceláři přesně 8 let a ponorková nemoc je potvora:(
Máte nebo měli jste někdo podobný problém? Jak z ponorky ven? Nejsem v pohodě z toho, že mně někdo nesnáší a že já už nesnáším ji, mrzí mě to. Asi jedině ta mateřská nebo výpověď, že?
Podařilo se někomu z vás úplně zažehnat ponorku?

To, co popisuješ, podle mě není ponorka ale nevraživost a nesnášenlivost ze strany tvé kolegyně.

My jsme ponorku občas měly, není divu při tolika letech, ale za chvilku zase přešla. Takhle fungují ty "dobré" ponorky, pročistí se vzduch a tak.
Ale to byla opravdová ponorka, kde jsme všichni chtěli a přáli si, aby přešla. To nebyla nesnášenlivost k někomu. Dali jsme tomu čas, taky co jiného dělat, a pak to zase bylo OK.

Jak píše Majkafa, kolegyně je nesnášenlivá a zřejmě i závistivá. Závistiví lidé závidí totiž úplně všechno, stačí, že jsi mladší  a závistivá kolegyně tento fakt nerozdýchá. Udělá všechno pro to, aby tě v okolí svými pomluvami alespoň znemožnila nebo ti uškodila, když už ti nemůže pár let přidat. Závist se může týkat čehokoliv.  Nic ti nebrání v tom, ji domů nepozvat. Rovnou bych jí řekla, že lidi, jako je ona, nemusím. Je totiž úplně jedno, jestli se s ní budeš snažit vycházet nebo ne, ona svoje chování nezmění. Že se jiným lidem vtírá do soukromí neznamená, že je u nich vítaná a že jim to nevadí. Prostě si nechtějí dělat zle, tak to občas vydrží. Nezmená to, že je tak hodně oblíbená, ani to, že ona i ty lidi, ke kterým se vetře, nepomlouvá. Bude se tak  chovat tak dlouho, dokud jí to dovolíš a ona uvidí, že tě to deptá a ona má navrch. Jak z toho ven ti neporadím.
Napíšu ti, co bych udělala já. Jakmile by se o mne slovně otřela, kamžitě bych se jí zeptala, PROČ to řekla a nekompromisně bych trvala na odpovědi. Ať totiž odpoví cokoliv, vyjde z toho ona hodně špatně. Vždycky takový člověk začne koktat a když neví kudy kam, vyhrkne, že je to pravda. Okamžitě se zeptám, ODKUD  ví, že je to pravda,  jestli to má ze své hlavy, nebo jí to někdo řekl.(Kdyby jí to někdo řekl, tak chci konkrétně vědět kdo.) Mám zkušenost, že odpoví, že to vědí všichni. Obrátím se na ostatní přítomné, jestli je ona jejich mluvčí. Věř tomu, že není.   Jednoduše, svýma otázkama ji zaženu do kouta, že se před ostatními zesměšní sama. Udělám to tak vždycky, jakmile má nějakou narážku. Ptám se pořád dokola, proč to řekla, proč se do mně naváží, proč se do toho plete, když se jí to netýká atd. a trvám na konkrétní odpovědi, nenechám ji uniknout žádnou výmluvou. Tento postup se mi osvědčil  a věř tomu, že si příště dá velký pozor na tebe zaútočit. Důležitý je první krok, další už jde jako po másle. Sama si musíš rozhdnot, jestli její chování budeš trpět dál, nebo se rozhodneš ji zastavit. Je pravda, že s ní budeš muset v práci vydržet, ale kolegyně si nevybíráme a neznamená to, že musíte být všechny kamarádky. Já bych jí nedala další příležitost. Když uvidí že se nedáš, je pravděpodobné, že si najde jinou oběť a dá ti pokoj.

Nemyslím si, že dát výpověď z práce je řešení. Takové kolegyně nebo kolegy potkáš úplně všude, v každé skupině, kterou sis sama nevybrala, i když ani tam to není vyloučené. Rozdíl je v tom, že do práce musíš za všech okolností, ve výběrové skupině si sama můžeš rozhodnout, ským se chceš stýkat a s kým ne.
Kvůli tomu, že tě někdo nesnáší se netrap. Znáš to přísloví: Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Je to tak, jsme každý jiný a proto je život barevný. Jde jen o to, jak se s tím sama vypořádáš.

Ahoj všichni, děkuji za příspěvky, dlouho jsem tu nebyla.. každopádně s kolegyní pořád na bodu mrazu, ale začínám si zvykat, nemluvím před ní ani s ostatními lidmi aby si nemohla nic vydedukovat, na výzvědné otázky osobního charakteru odpovídám vyhýbavě, kromě práce se s ní o ničem nebavím ať má otázek třeba milion a vypadá to, že ji přestávám bavit. S tím, že mně nesnáší jsem se vyrovnala a kašlu na vše. Mám v práci dobrej peníz, tak tam zatím vydržím. Je fakt, že když jsem nad ní zlomila hůl, tak to jde líp. Ale bylo to pro mě těžký, protože jsem ji dřív měla ráda a považovala ji za kamarádku. A je pravda, že lidi potvory jsou všude, někde bych možná narazila i na horší:-( Takže bylo to těžký, ale ingnorace a stanovení přesných pravidel a mantinelů je opravdu nejlepší způsob jak se z toho nezbláznit. Děkuji a mějte se hezky!