Po delší době se zase ozývám. Jistě si mě mnozí z vás pamatují.

S Tonym jsem teď rok. Jsem s ním moc šťastná a velice ho miluji. Je mi velkou oporou, bere mě takovou, jaká jsem a nesnaží se mě změnit. Je moje vůbec první známost a hned taková velká láska. Tony ke mně taktéž velmi cítí. Cítím, že je to ten pravý. Moc hezky se ke mě chová, pomáhá svým rodičům, je pracovitý, dovedu si představit mít s ním dítě.
Situace se má tak, že mně zbývá ještě rok školy a pak hurá do pracovního procesu. Vypadá to tak, že se za rok k němu nastěhuju a najdu si u něj práci. Víte, já hodně přes den sním. Dřív to byly různé příběhy, vystupovaly tam smyšlené osoby, teď sním o nás dvou. Žiju v podstatě jen pro něj, smysl mého životě se stal v budoucnosti s ním. Představuji si, jak si zařídím náš byt (zatím se dělá pouze střecha, bude to podkrovní byt), už dopředu počítám s tím, že Tony sehraje v mém životě klíčovou roli. Šetřím si peníze na vybavení bytu atd.
A teď, proč sem vůbec píšu. Mám dystýmii (lehká chronická deprese), pomocí léků a Tonyho jsem vcelku stabilizovaná. Každý měsíc chodím na kontroly k psychiatrovi, u psychologa jsem byla pětkrát a bylo to k ničemu. Berte to teď tak, že si potřebuju ujasnit pár věcí, proto zakládám toto vlákno.
Chci se zeptat, myslíte si, že je reálná šance, že nám to vydrží do konce života? My spolu zatím nebydlíme, bydlím u rodičů, vídáme se zhruba jednou za 10 dní, každý den si píšeme SMSky a emaily. Tonymu bezmezně věřím, nikdy mě zatím nezklamal, fakt mu věřím, že by mě nikdy nepodvedl, ale do budoucna se trochu bojím, jestli třeba mám investovat peníze do bytu (celý barák bude jednou jeho, je to zemědělská usedlost), bojím se, že bychom se nedejbože rozvedli a já neměla nic. Spousta ženských i tady na Babi potkala osud, kdy se s nimi partneři rozvedli. Ptám se jich, to tomu v jejich jednání nikdy nic nenasvědčovalo? Můžu se opravdu na svého partnera spolehnout, když se zatím jeví velmi solidně?
No a pak další otázky. Co jsem s Tonym, beru to tak, že budu mít dvě děti. Jenže mám dystýmii, můj brácha a bratranec mají schizofrenii, takže určité rodinné zatížení na psychické problémy tady je. Pak si nejsem jistá, jestli bych se zvládala 24 hodin denně starat o mimino. Pořád spím více než průměrný člověk. Můj psychiatr je názoru, že po dostudování (škola pro mě představuje velkou zátěž) postupně léky snížíme, až je úplně budeme moct vysadit.
Trochu se bojím toho, že si to všechno moc idealizuji, že vidím v soužitím s ním jen samá pozitiva. Obávám se velkého zklamání.
Tony je moje druhá nejmilejší osoba, hned po babičce, která už bohužel nežije a navždy zůstane v mém srdci. Těžko si někoho připoutám k srdci, tak mě hodně překvapilo, že Tony v mém srdíčku je tak pevně připoután. Trvalo to tedy asi tři čtvrtě roku.

Budu ráda, když se vyjádříte.

Vilemína

Ahoj, Vilemíno,

není ten Tvůj Tony náhodou klučina z Brna či okolí ve věku asi tak 23-25? Totiž píšeš o zemědělské usedlosti a tak. Vzpomněl jsem si na jednoho kluka z jiného fóra, který si říká Tony a je tak trochu přírodnější. Chvíli jsem si s ním i psal, ale neznám jej osobně. Přesto moc prima kluk s dobrým charakterem. No, kdyby to byl on, byla by to velká náhoda. :)

Pamatuji, jak si minulý rok psala, že dítě v životě nee. A teď píšeš o dvou. Je to fajn. :)

Tvá otázka jestli si myslíme, že Vám to vydrží do konce života. Něco podobného, co prožíváš, jsem prožíval v 16ti. Ale nevím jak u Tebe, u mě šlo pouze o zamilovanost, to jsem tehdy nevěděl. Hodně jsem si to idealizoval a představoval, že si dotyčnou jednou vezmu a budeme mít děti, že budeme žít šťastně až do smrti. Ani by mi nevadilo, kdyby bývala byla má jediná. Avšak po necelých dvou letech rozchod. Problémy ve škole, po rozchodu s holkou, až jsem málem skočil ze skály... Mohu Ti jen říci, že jsou věci, které neovlivníš a nebrat si to příliš osobně... Ale pokud jsi našla partnera tak nějak rovnýho k sobě, dobré znamení a mohlo by Vám to vydržet.

Vilemíno, budu k tobě upřímná. Moc bych ti přála, aby ti to vydrželo na celý život. Ale to nikdy, nikdy předem nevíš, to je život, že nikdy nevíš, co bude zítra, za týden, za rok, za třicet let. Nevíš ani, co bude za pár vteřin. Taky jsem si myslela, že s manželem to je na celý život a už jsem pět let rozvedená.
Vilemíno, život s partnerem si idealizuje snad každá holka, maluje si růžovou budoucnost, to je vcelku normální. Přece si nebudeme malovat budoucnost černě :-)) Ber to tak, že máš hezkej vztah, plánujete společnou budoucnost, nepřemýšlej nad tím, že by se mohlo stát. Může se to stát, ale nemusí, můžete spolu prožít celej život. Ale to ti opravdu nikdo předem neřekne. Jen ti řeknu tohle, neřeš to, co nevíš, jestli se stane, nepřemýšlej nad hypotetickýma problémama, to bys nemohla jít nikdy do ničeho. Třeba je Tony ten pravý na celý život a budete spolu šťastní. Třeba není, ale to nikdo nevíme. Žij tím, co teď máš.
Zatím spolu nebydlíte, v klidu dostuduj, buduj si s ním váš vztah a nemysli na negativa. Negativní věci se mají řešit až v případě, že přijdou, ne dřív. Buď šťastná a nekal si modrý nebe bouřkou, která vůbec nemusí přijít.
A Vil, až se rozhodnete mít děti, pak bude dobrý tuhle vaši rodinnou zátěž konzultovat s odborníkama. Ale napřed dodělej školu. Držím ti palce, ať se ti všechno daří a ať jsi šťastná.

Vilemíno, nikdo a nikdy nemůže vědět, jestli nějaký vztah vydrží do smrti. Jestli cokoliv vydrží, než odejdeme.
Jedinou jistotou v našem životě je změna.
Ničeho se neobávej a nic si nemaluj. Žij život tak, jak přichází a ve chvílích rozhodnutí ti přeji jasnou mysl a slyšitelnost srdce.
Capre diem.

Kazdy,kdo proziva velkou lasku si mysli,ze je to navzdy.Ja se svym BM kdyz jsem chodila jsem si to myslela taky.Cekala nas vojna a ja si byla jista,ze oba vydrzime cekat.Cekani jsme si kratili dopisy, mam jich dodnes schovane pres 700.Nedavno me jeste postacka zastavila a vzpominala co se k nam nachodila a neverila,ze by to mezi nama mohlo takhle skoncit.
Nekomu vztah vydrzi nekomu ne.
Mam sousedku ktera otehotnela nahodnou znamosti,on si ji vzit nechtel,vlozili se do toho oboji rodice a oni se vzali.Jsou spolu,uz 23 let a myslim,ze stastny.
Je to jako sazka do loterie,bud to vydrzi nebo ne,lepsi je na to nemyslet.Nech zivot plynout a uvidis.....

a já si myslím, že jedinou jistotou v životě je smrt..

Frigo napsal(a):

a já si myslím, že jedinou jistotou v životě je smrt..

Ano. I smrt je změna.

Vil, ještě chci napsat, taky jsem si myslela, když jsem se vdávala, že je to navždy. Naše navždy trvalo 20 let a pak jsem spadla až na dno, protože jsem byla na svém BM závislá. Ve tvém psaní vidím dost silné prvky závislosti. Pracovala bych pod vedením psychologa s posilováním vlastního sebevědomí a snižováním závislosti na lidech.

Vil, já vím, že jsi zamilovaná, ale jak píšeš, že žiješ jen pro něj, tak mě to spíš děsí. není dobrý se na kohokoliv až takhle upínat.

Vilemíno, naprosto tě chápu, já to měla zrovna tak. L. byl můj první kluk, byla jsem ohromně zamilovaná a on taky. Chodili jsme spolu přes 3 roky, než jsme dokončili školu. Pak jsme se vzali a myslím, že jsme oba věřili, že je to na celý život. Nikdy jsem nepřemýšlela o dětech, ale s ním jsem je chtěla a měla jsem je - holčičku a kluka. Myslím, že jsme byli opravdu šťastní i on. Jenže nám do toho vstoupila moje deprese. Ty to máš v tomhle dobré, Tony to o tobě ví a ví s čím může počítat a nevadí mu to. L. to nevěděl, nedokázal mi pomoct, i když se snažil. Teď vím, co jsem udělala za chyby - byla jsem o trvalosti našeho vztahu tak přesvědčená, že jsem na něm dost nepracovala, nechala to plynout a myslela si, že L. je moje jistota jako rodiče. Není to tak, manžel nikdy není jistý až do smrti. Byla jsem na něm moc závislá, druhá chyba. Vždycky si uchovej něco svého, neotevři se mu úplně a některé věci mu nesvěřuj, hlavně ty negativní, co si o sobě myslíš. A vždycky počítej s tím, že se můžete rozejít, mě to nikdy ani nenapadlo. Peníze do jeho domu vložit můžeš, ale nechej si od toho doklady, nikdy nevíš, kdy to budeš potřebovat.
Vím, že po roce známosti se jeví jako hloupost takhle racionálně uvažovat, ale vyplatí se to.
My jsme spolu byli celkem 27 let a já jsem do něj stále zamilovaná a už vždycky budu. Už nechci nikoho jiného, nikdo není jako on. Je to má láska na věky věků až do smrti. Jiní muži mě nelákají, miluju jen jeho. Vím, že to není správné, ale já to tak mám.
Moc ti přeju, aby ti to vyšlo s Tonym. Ale nepočítej s tím. Jak tu píší ostatní holky - jediná jistota je, že jedou umřem, vše ostatní je nejisté. Netrap se ale dopředu, žij tady a teď. Jak kdysi zpíval Oldřich Nový - jen pro ten dnešní den stojí za to žít.

Vil, jak píše Pavla, přílišná závislost na partnerovi není dobrá, spíš škodí, tobě samotné. Navíc, partner to časem vycítí a může to být pro něj příliš svazující. Snaž se nebýt závislá. Chápou, že tebe to teď "drží" jakoby nad vodou, na "růžovém obláčku", ale pro reálný život ta závislost může být zničující, pro vztah a i pro tebe samotnou. Nauč se nebýt na partnerovi tolik závislá, nech si něco jen sama pro sebe, kus svojí nezávislosti. Je to jen pro tvoje dobro.
Vil, podle toho, co jsem od tebe četla, tak si myslím, že jsi i přes svoje deprese docela silná holka, jen to v sobě musíš najít. Zkus se oprostit od přílišné závislosti na partnerovi, kdyby ti třeba vztah do budoucna nevyšel, nezlomí tě to tolik. Asi to moje psaní zní trošku tvrději, ale život není peříčko   a někdy s náma trochu cvičí. A my musíme mít sílu to zvládnout.

giorgino napsal(a):

Ahoj, Vilemíno,

není ten Tvůj Tony náhodou klučina z Brna či okolí ve věku asi tak 23-25? Totiž píšeš o zemědělské usedlosti a tak. Vzpomněl jsem si na jednoho kluka z jiného fóra, který si říká Tony a je tak trochu přírodnější. Chvíli jsem si s ním i psal, ale neznám jej osobně. Přesto moc prima kluk s dobrým charakterem. No, kdyby to byl on, byla by to velká náhoda. :)

Pamatuji, jak si minulý rok psala, že dítě v životě nee. A teď píšeš o dvou. Je to fajn. :)

Tvá otázka jestli si myslíme, že Vám to vydrží do konce života. Něco podobného, co prožíváš, jsem prožíval v 16ti. Ale nevím jak u Tebe, u mě šlo pouze o zamilovanost, to jsem tehdy nevěděl. Hodně jsem si to idealizoval a představoval, že si dotyčnou jednou vezmu a budeme mít děti, že budeme žít šťastně až do smrti. Ani by mi nevadilo, kdyby bývala byla má jediná. Avšak po necelých dvou letech rozchod. Problémy ve škole, po rozchodu s holkou, až jsem málem skočil ze skály... Mohu Ti jen říci, že jsou věci, které neovlivníš a nebrat si to příliš osobně... Ale pokud jsi našla partnera tak nějak rovnýho k sobě, dobré znamení a mohlo by Vám to vydržet.

Ne, mému Tonymu je 30 a bydlí na Vysočině :).

Moc děkuju za přání. Hodně mě překvapilo, jak jste na mě hodní. Vůbec jsem už rok v šoku, jak pěkně se ke mě Tony chová. Nikdo se ke mně (vyjma rodiny) tak pěkně nechoval. Víte, jsem dost vysoká a působím mamutím dojmem. Po dědovi jsem zdědila silnou kostru, navíc mám nadváhu, rozhodně nedělám dojem křehké ženy. Plus, když se k tomu ještě přidá moje nesmělost a nízké sebevědomí, není divu, že se do mě ostatní s úspěchem strefovali. Často se mi chce až brečet, když si uvědomím, jak krásně se ke mně Tony chová.

PPavlaa napsal(a):

Vil, já vím, že jsi zamilovaná, ale jak píšeš, že žiješ jen pro něj, tak mě to spíš děsí. není dobrý se na kohokoliv až takhle upínat.

Pavli, jsem si vědoma, že až tak se upínat na partnera není správné.
Včera jsem se byla podívat s našima v Siku. Budeme dělat doma novou koupelnu, tak si byla mamka vybírat kachličky. Celou tu dobu jsem si já "vybírala" kachličky do ještě nepostavené koupelny, kterou snad budeme mít jednou s Tonym. Mám teď spoustu času, tak brouzdám různě po netu a plánuju, jaký nábytek a doplňky si jednou koupím do našeho bytu.

Ivana napsal(a):

Vilemíno, naprosto tě chápu, já to měla zrovna tak. L. byl můj první kluk, byla jsem ohromně zamilovaná a on taky. Chodili jsme spolu přes 3 roky, než jsme dokončili školu. Pak jsme se vzali a myslím, že jsme oba věřili, že je to na celý život. Nikdy jsem nepřemýšlela o dětech, ale s ním jsem je chtěla a měla jsem je - holčičku a kluka. Myslím, že jsme byli opravdu šťastní i on. Jenže nám do toho vstoupila moje deprese. Ty to máš v tomhle dobré, Tony to o tobě ví a ví s čím může počítat a nevadí mu to. L. to nevěděl, nedokázal mi pomoct, i když se snažil. Teď vím, co jsem udělala za chyby - byla jsem o trvalosti našeho vztahu tak přesvědčená, že jsem na něm dost nepracovala, nechala to plynout a myslela si, že L. je moje jistota jako rodiče. Není to tak, manžel nikdy není jistý až do smrti. Byla jsem na něm moc závislá, druhá chyba. Vždycky si uchovej něco svého, neotevři se mu úplně a některé věci mu nesvěřuj, hlavně ty negativní, co si o sobě myslíš. A vždycky počítej s tím, že se můžete rozejít, mě to nikdy ani nenapadlo. Peníze do jeho domu vložit můžeš, ale nechej si od toho doklady, nikdy nevíš, kdy to budeš potřebovat.
Vím, že po roce známosti se jeví jako hloupost takhle racionálně uvažovat, ale vyplatí se to.
My jsme spolu byli celkem 27 let a já jsem do něj stále zamilovaná a už vždycky budu. Už nechci nikoho jiného, nikdo není jako on. Je to má láska na věky věků až do smrti. Jiní muži mě nelákají, miluju jen jeho. Vím, že to není správné, ale já to tak mám.
Moc ti přeju, aby ti to vyšlo s Tonym. Ale nepočítej s tím. Jak tu píší ostatní holky - jediná jistota je, že jedou umřem, vše ostatní je nejisté. Netrap se ale dopředu, žij tady a teď. Jak kdysi zpíval Oldřich Nový - jen pro ten dnešní den stojí za to žít.

Ivi, na tebe jsem si mockrát během roku vzpomněla. Jsme si hodně podobné. Moc děkuju za dlouhý příspěvek.

...užívej si každý okamžik kdy jsi šťastná, ukládej do paměti a v době nepřízně zase z paměti vytahuj....

Vil, z tebe jde cítit na sto honů, jak jsi šťastná.

Vili.., tohle je právě Život. Vede nás procesem přerůstání a překonání sebe sama. Nahoru, dolů, do neznáma.., za světélkem Naděje problikávajícího z našeho podvědomí.., pořád dál. Kdybychom s tím nesouhlasili, vlastně se vzdáváme bytí jako takového a radosti s ním spojené.

Nemůžeme to než přijmout a souhlasit s tímto nasměrováním, ať už se stane cokoliv. A tak, jestliže se máš dnes cítit šťastná, prožij to celým srdcem, nepřemýšlej nad tím "co když a jestli", ale těš se a tvoř kolem sebe (i uvnitř), krystalizuj do naplnění. Protože jenom pokud projdeš touto fází, dokážeš plně pochopit i následující. A je jedno, co přijde. Stejně nastane jenom to, co je v Tvém osudu předurčeno (co sis sama ve svém mimotělesném projevu zvolila).

A jestli se na to můžeš připravit?.. Nikdy se na to nemůžeme připravit. To bychom se vzdávali života nyní pro nějaké pomyslné příště, které vlastně ani nemusí nikdy nastat. Můžeme toliko naslouchat onomu procesu, který se odehrává uvnitř nás, důvěřovat mu a nebát se vzlétnout.

já tak nesnáším, když někdo říká, že je to osud.

Vilemíno,
také jsem si na začátku vztahu se současným manželem to krásné kazila starostmi, jestli nám to vydrží a žila jen tím vztahem. Tomu se říká zamilovanost.
Jde o to si to užít naplno, starosti o budoucnost by měly přijít až po fázi zamilovanosti (pokud ovšem nepřijde něco neplánovaného :) )

Starosti o budoucnost nemusí chodit nikdy. Proč řešit v hlavě něco, co vůbec nemusí přijít. Nikdo nevíme, co bude zítra. Proč si dělat starosti s čímkoliv? :)

Majko,
máš pravdu :) . Myslím to spíš tak jako starat se o to, kde budeme bydlet, kolik budeme mít dětí, jestli mi to s ní bude v budoucnu klapat ....

Jestli to bude v budoucnu klapat, to stejně nikdy nevíme. Tak proč se tím zabývat. Počkáme a uvidíme.
Nemám ráda rčení - klapat. Vím, že se to tak říká, ale nelíbí se mi to. Nejsme mlýny, jsme lidé.

Ahoj Vilemíno! Vzpomínáš si na mě? Byla jsem u tvého vlákna minulý rok a povzbuzovala tě v tom, ať si dáš inzerát a pak, ať to po první příšerné schůzce nevzdáš. A vida, druhá schůzka byl Tony! Tak hodně štěstí a užívej si to! Jinak už bylo všechno napsáno ostatními :-).

Vilemíno,
žij, užívej si lásky a všeho krásného, co Ti život přináší.

Některé holky tu psaly, že jedinou jistotou v životě je smrt (případně změna).

Já to cítím jinak: Hlavní mou jistotou jsou všechny krásné věci co jsem prožila. Každý hezký okamžik je dar, který mi už nikdo nemůže vzít.. :jojo:

Měla jsem taky velkou životní lásku, svého manžela. Po 13 letech naprosto skvělého vztahu se to pak  proměnilo postupně v očistec ( manžel nezvládl stresy v práci, začal pít, brzy spadl do závislosti a nakonec předčasně zemřel).
A já i přes to ničeho nelituju, že jsem do toho vztahu šla. Těch pozitiv nakonec stejně bylo tisíckrát víc, než těch negativ, za tu dobu co jsme spolu byli. A navíc - mám z toho vztahu 2 báječné děti. Ty člověku zůstávají.

Takže doporučuju - užívej si všeho krásného, a nemaluj zbytečně čerta na zeď.
Třeba budete spolu šťastní až do smrti. A pokud ne a něco se pokazí, tak na tom stejně nic teď nevyšpekuluješ.
Prostě - krize a problémy budete řešit, až přijdou.

koniklec napsal(a):

Ahoj Vilemíno! Vzpomínáš si na mě? Byla jsem u tvého vlákna minulý rok a povzbuzovala tě v tom, ať si dáš inzerát a pak, ať to po první příšerné schůzce nevzdáš. A vida, druhá schůzka byl Tony! Tak hodně štěstí a užívej si to! Jinak už bylo všechno napsáno ostatními :-).

Moc děkuju za přání. Tvé povzbuzování a i povzbuzování jiných mě loni "nakoplo" udělat změnu. Díky vám jsem měla dostatek odvahy podat si inzerát. Díky moc.

Vilemíno, také nelituji toho, že jsem prožila svůj vztah s manželem. Byl to hezký život a mám krásné vzpomínky. Moje dcera, která ve svých 26 letech nikoho nemá a nechce mít, mi vždycky říká - podívej, jak jsi dopadla! Jenže já jsem teď sice sama, ale 27 let jsem nebyla a prožila jsem nádhernou lásku, kterou prožije málokdo, mám dvě úžasné děti a tak si říkám, že už jen z toho musím být šťastná. I kdyby ti to nevyšlo, tvoje krásné vzpomínky ti nikdo nevezme. Je spousta žen, které měly desítky mužů, ale lásku nikdy neprožily. Mysli na to, že jsi výjimečná.