Možná budu vypadat jako mizerná matka a taky se tak cítím.Prostě se mi stává,že mě Eliška hodně vytočí.Většinou to řeším tak,že zvýším hlas nebo dostane přes zadek nebo přes ruku.Stalo se Vám někdy,že Vás dítě tak rozčílilo,že vás napadaly takové myšlenky,které ani nejdou vyslovit nahlas,protože vás šokují samy o sobě,jak vás vůbec něco takového napadlo,když máte své dítě rádi?Mě takové myšlenky napadly a strašně si to vyčítám. :grater: Jak se chováte,když přeteče pohár trpělivosti?

Ahoj Enn, já myslím, že to co popisuješ zažívá spousta z nás, jenom je to téma o kterém se těžko mluví. Já jsem podobný pocit takového vnitřního vzteku pocítila, když byla malá ještě hodně malinká, byla jsem unavená, cloumaly se mnou hormony. Ten pocit, který jsem měla potom byl hrozný, pocit selhání, že jsem špatná máma, vždyť přece všechny maminky popisují jenom ty obrovské pocity lásky, kterou cítí, kdykoli se na to svoje dítko jenom podívají. Jenomže když jsem se přestala stydět si o tom promluvit s kamarádkou, která má dvě děti a já ji vnímala přesně jako tu "dokonalou" mámu, svěřila se mi, že stejné pocity zažívala a zažívá taky. Jenom se o nich stydí mluvit. No a potvrdily mi to i další maminky z okolí, že tohle znají.

A teď, když je to naše kvítko větší, tak přestože ji bezmezně miluju, občas dostane na zadek, nebo ji plácnu po ruce a hlas zvyšuju každou chvíli:-))) A i přesto si o sobě myslím, že jsem skvělá máma:-)))

Staršího kluka klidně plácnu přes zadek, přes ruce, začíná u nás fungovat i metoda zákazů (zákaz večeřníčku, Animáčku, hraček...)
U mladší to nejde. Ani ji neplácám, nezakazuji - to nemá v jejím věku smysl.
V momentě, kdy mě doslova se... a já bych měla chut ji plácnout, tak se KOUSNU DO PRSTU. A to pořádně. V ten moment mě zlost na ni přechází a zaměřím se na bolest z toho kousnutí. U mě to funguje stoprocentně.

Ahoj Enn, taky si myslim, ze toto zaziva skoro kazda mama. Zalezi tedy i na povaze ditete a na povaze mamy, nektere jsou vic splachovaci. Ja mam doma skoro ctyrletyho kluka, ktery me obcas privadi, ne k zurivosti, ale primo k nepricetnosti :lol: Zrovna tenhle vikend zkousel, kam az muze zajit... :dumbom: Vzdycky to prijde v takovych vlnach, vetsinou je to v pohode...je takovej normalni rostak, co se da v pohode zvladnout a domluvit mu...ale jednou za cas ma takovou tu vlnu rebelie a zlobeni mimo normal a to jsou dny, kdy jsem na blazinec :( Ja klidna nejsem, to priznavam...ale zase vydrzim strasne dlouho nez Max dostane na zadek...se pak citim spatne, tak se to snazim nepraktikovat. No ale v ty "jeho" dny to proste nejde. On proste zlobi tak, ze az rozbreci i me! A pak to prejde a zase se vrati to moje normalni zlobidlo.
No a samozreje, ze kdyz se neudrzim a pekne mu ji placnu, tak si to pak vycitam a citim se bidne a rikam si, ze tudy cesta nevede a ze nejsem dobra mama. Ale takhle kdyz to vidim s odstupem, tak je to blbost, jsem ta nejlepsi mama pro moje deti...a jestli holt prcek prekroci hranice a vytoci me tak, ze mu dam na zadek...stalo se a doufam, ze si z toho aspon vezme ponauceni, ze takhle ne. Takze se netrap...ale urcite se snaz jako maminka porad zlepsovat ;) Ja se o to taky pokousim :supr:

Enn mě už taky ujely nervy. Dany nechce jíst a při tom je děsně hubený, takže u nás nějaké pokusy hladovění nelze praktikovat.
A když už jsme několik týdnů vyvařovala laskominky, aby mi to po pár lžičkách začal plivat, tak jsem taky vylítla. A to nebylo takové to plivání jen z pusinky. Normálka to kolem sebe schváně prskal a plival to přímo na mě. Cíleně.
Tak jsem mu jí taky střihla.

A taky mě to děsně mrzelo a obrečela jsem to, vyčítala si to. A dodnes si to vyčítám.

Ale teď , když už vidím, že na něj jakési tresty platí, tak je užívám. Když nás fackoval, tak jsem mu to vracela. Ne, že jsem mu jí vyťala , ale spíš smbolicky. Takové to: ty mě, tak já tobě taky.
A on pak fackovat přestal.

A přesně, jak tu píšou holky. Špatně se o tom mluví, ale máme to asi každá. A opravdu záleží hodně na povaze dítěte i mámy.

Mě se ty jeho extempore nejhůř snášejí, když mám dostat MS. Sama jsem nervozní a je mi blbě, a Dany to nejspíš cítí a přijde mi , že o to víc je sám nevrlejší a protivnější. A to je pak oheň na střeše hned :rolleyes:

táto téma ma bude asi čoskoro veľmi zaujímať. píšte píšte :)

Tak u nás je momentálně období vzoru, takže vztekací scény jsou na denním pořádku.

Oblékání, dávání plenky ......

U nás hodně pomáhá teorie z knížky "Nejšťastnější batole". Fakt to zabírá.

Já v okamžiku, kdy bych ho nejraději zabila, odcházím do jiné místnosti. Nemlátím, netluču. Vždycky říkám, mám vstát? A on se ztiší a říká jo. A já: opravdu mám vstát? on: jo. Já: já ale vstanu jenom jednou: on: jo. To vstanu, on už je zlaťoučký.

Přišla jsem totiž na to, že tím, že mu jednu třepnu kamkoliv, vůbec tím nic nezlepším, naopak. Pro něho je horší trest, když fakt odejdu do jiné místnosti a nechám ho samotného na chviličku.

Prostě moje rada je: předcházet těmhle stavům. Všechno si tedy připravím a udělám nebo uděláme s přítelem, když spinká - mám štěstí, je to spáč a přes poledne spinká klidně 3 hodinky a žádné uspávání či podobné problémy nemáme, takže si stihnu uvařit, uklidit. Hodně mi pomáhá D. to je taky super, ve všem jedem společně. Sama bych to zvládla taky, ale s nervama v kýblu. Prostě tak, abychom se mohli věnovat co nejvíc jemu.  Tím pádem má málo příležitostí pro vztek. Tráví hodně času na čerstvém vzduchu, což je pro něj naprosto úžasné, vyřádí se a večer padne únavou.

Ale vzteká se tedy samo pořádně.

Takže asi tak, nejsi v tom sama, to určitě ne.

Jo a taky chci říct, že jsem poměrně hodn ěsplachovací a dovoluju hodně věcí. Možná jsou věci, které bychmu měla zakázat, ale já pro svůj vlastní klid to nedělám.

Ališa napsal(a):

Já v okamžiku, kdy bych ho nejraději zabila, odcházím do jiné místnosti. Nemlátím, netluču. Vždycky říkám, mám vstát? A on se ztiší a říká jo. A já: opravdu mám vstát? on: jo. Já: já ale vstanu jenom jednou: on: jo. To vstanu, on už je zlaťoučký.

Já samozřejmě svoje dítě taky nemlátím nebo netluču, ale občas dostane výchovnou přes ručku (samo jenom takové plácnutí, ne abych ji tu ruku zlomila)nebo přes plínku a u nás to funguje alespoň tak, že v ten moment ví, že to co udělala bylo špatně.

Holky,já Vám moc děkuju za odpovědi.Jsem ráda,že v tom nejsem sama.Dívala jsem se tu ráno a nic tu nebylo,tak jsem si myslela,že to asi nikoho nezajímá.Řekla bych,že je to pro někoho i celkem ožehavé téma.

Enn, já tě nechci strašit ale bude hůř a je to normální..Tohle se mi taky stávalo, když byl Honza malý, v pudu sebezáchovy jsem normalně kopala do gauče nebo bušila do polštáře..Teď už Baruš začíná se prosazovat a mě to nechává naprosto chladnou a užívám si "klidu"..protože ve srovnání s tím jak zlobí ¨její brácha je to pohoda..Někdy mám chut mu sbalit batoh a zamknout za ním dveře a mít alespoň chvilinky klid od těch neustálých soubojů kdo z koho..Tohle je součást mateřství, jen se o tom nemluví a řada rodičů to nepřizná..:-)

En, někdy je to o nedorozumění, někdy únava, někdy nastavování hranic.....člověk se to učí rozeznávat za chodu.
Vnučka například nesnáší, když se nemůže dorozumět a začne se vztekat - tam pomůže říct jí - počkej chvilku, přestaň se zlobit a zkusíme na to přijít, co chceš - a to funguje. Stejně tak to měla její maminka. :)
A tuhle dostala naprosto zničehonic (tedy, asi z únavy, bylo načase odpoledně spinkat) přímo amok a tam pomohlo ji držet, nepustit a říkala jsem jí přitom " no fuj, to je škaredý vztek, jakpak na tebe skočil, hnusák jeden? Však on se pustí"
Protože děti totiž nevnímají vztek jako něco, co je z nich, ale jako něco, co na ně "skočilo" a nevědí si s tím rady.
No a dcera zhruba zvící čtyř let tak strašně zlobila, že jsem jí nařezala vařekou :co: fakt. Musela asi zlobit opravdu fenomenálně, neboť jsem velice trpělivá osoba.....no tak jsem jí nařezala a šla jsem na vanu plakat, jaká jsem to děsná matka, že svoji holčičku sladkou vařekou mlátím :lol:
A když jsem se opatrně vyplížila ven, podívat se, kde se moje děťátko trápí, děťátko stálo na houpajdě a houpalo se a zpívalo si u toho.
Tak jsem si řekla "počkej, tohle je divný" a když se situace asi za půl roku opakovala, už mě to nazaskočilo. Zkrátka se to opakovalo takle asi 4-5x... potřebovala nejspíše zjistit, kam až může u mě zajít, to bylo celý :)

Taky si myslím, že děti zkouší, kde je ta hranice, kam až můžou. A pokud jim ty hranice nedáme, tak budou nejisté. Ostatně je o tom napsánou spousta knih.


Já taky Danymu spoustu věcí vysvětluji, než nějak trestám. Ale pokud opakovaně zkouší a ani mírně zvýšený hlas nezabírá a naopak to vyvolává vzpouru, pak příchází "trest".

Třeba, když leje vodu z vany, tak ho prostě vyndám. Ať se vzteká, jak vzteká.
A teď už si to sakra rozmyslí, jestli bude lít. Teď už stačí kouknout a říct "Půjdeš ven " a okamžitě od tohoto činu upustí.

A u nás plácání nepomáhalo. I se mi to dost nelíbí. Ale zase na něj platí , když ho povalím na zem. To je pro něj trest největší.
Samozřejmě tak, aby si neublížil.

Takže když škodí přes míru, jde do vertikální polohy. A je to.


A miluju ho nade vše, snesla bych mu modré z nebe a dala za něj život :hjarta:

Ono je hodne i o nature ditete..Nas Honza byl do tri let uzasne ditko, klidne, opatrne, reknu tvarne - v tom smyslu ze jsme se na vsem v pohode domluvili, nedelal sceny, proste pohodicka, jsem si rikala, jaka jsem dokonala matka, jak to mam pod kontrolou, odsuzovala jine matky co jecely jak hysterky..Jenze prisly treti narozeniny a s nima do nej snad vstoupil maly dabel..zrovna ted mame obdobi kdy na vsechno odpovida: No a co? jakykoliv trest, cokoliv je No a co? :-) A i ja se pomerne casto dostavam do role ujecene hysterky, bo na normalni hlas proste nereaguje..a to prosim predtim 10x klidnym hlasem opakuju pozadavek..

No jasně, tohle je ožehavé téma. Málokterá mamina přizná, jak doma "trpí" páč jak se na ní ostatní maminky budou dívat, že ??? :vissla: Jenže ony to ty maminky mají doma stejný - jen se o tom nemluví. Protože každá chceme mít doma vzorňáky, aby "lidi neřekli":gloria:

Enn, buĎ v klidu, fakt jen málokdo si neprožije to co popisuješ.
Já byla taky takova hysterka když přišlo první období vzdoru a pláče. Něvěděla jsem si rady. Časem se člověk uklidní a naučí být trpělivější ... teda u mě to tak fungovalo. Zkoušela jsem všelicos .... No samo, že rady od dalších maminek nepomáhaly - protože každý dítko je jiný. Až později jsem pochopila, že zlobit na dceru se nemůžu, vždyť ona jenom chudák "podědila" naši genetickou výbavu ....
Jako nebyl to naprostý extrém, my spíš měly problémy s usínáním a spánkem jako takovým, ale rozčílit mě to dovedlo stejně. Pak když jsem viděla v obchodě na zemi vztekajícího chlapečka který chce tu hračku a zoufalou maminku, tak mě to tak "zahřálo" u srdce - né ze zlomyslnosti, ale proto, že jsem věděla, že to není ve mě, že nejsem špatná máma, že je to v těch dětech a ony se s tím musí poprat .... s věkem to odezní. Otázka je, kdy ???? :lol:

JEdnoduchá a jasná rada na to, jak tohle vyřešit prostě neexistuje. To dítě si to musí odbýt a my rodiče "přetrpět" :lol:

Rozhodně nejsi špatná máma, přeji pevné nervy :hjarta:

Tak já tady s klidem napíšu, že když to ve mě vře, tak fakt řvu nahlas, no a než jsem se s ním dopracovala k metodě počítání do 3 - doporučuju :), tak dostával docela dost na zadek - ale já si to nevyčítám, některý děti to tak prostě mají, už pan Matějíček psal, že některá batolata vnímají přes zadeček. A přesně jak píše Karal, je to o nátuře. Vidím to krásně na příkladu našich známých - mají stejný styl výchovy a jejich dítě je asi 1000x klidnější a hodnější. Náš Mat je temperamentní, je hrozně živej, pro sebe kolikrát nebezpečnej, takže když o něco jde, nějaký ťuťuňuňu nepřipadá v úvahu.

Musela jsem jít uspávat... chtěla jsem napsat, něco, co vystihla Dádula, tak už se nebudu opakovat :)

A ještě zářný příklad o tom přiznání, jak máme dokonalý děti :) Dávala jsem párkrát Mata do jeslí, známá pravidelně a říkala mě, jak ta její dcerka byla hrozně v pohodě, že se jí tam líbí a neměla se zvykáním skoro žádný problém, no a jednou, jsme se tam potkali, Mat měl zrovna hysterák, že tam nejde, já ho odhlašovala, že ho tam teda dávat nebudu, když nechce a učitelka mě říká, no to je ale normální, tyhle záchvaty, tady kamarádka by vám mohla vyprávět, jak měly to zvykání těžký...takže já, když mě někdo tvrdí, jak je skvělej a všechno je perfektní a blablabla, tak si jaksi myslím své ;)

Holky díky moc za tohle téma... fakt pomáhá číst si, že jsme na tom vesměs stejně... :gloria: :godlike:
moje holky jsou celkem éra - nemyslím si, že by to byl nějaký extrém, ale občas je jich fakt dost... zvlášť poslední dobou, kdy opravdu fest zkouší hranice kam až můžou... každá pěkně po svém a na každou platí naprosto něco jiného... není to tak dlouho co jsem seděla v koupelně na vaně a pěkně si pofňukávala, že to prostě nemůžu zvládnout a jaká jsem hrozná matka... (měly jsme za sebou podobnou scénku co tu už někdo popisoval - vztekající se a řvoucí dítě, matka vynervená atd...) i když normálně jsem vůči názorům okolí celkem imunní, občas se zkrátka červíček zakousne...
naštěstí mám dvě kamarádky, které jsou "normální" a nemají problém přiznat, že maj stavy, kdy by ty děti nejradši někam "zavřely" :gloria: :lol: fakt díky za ně...
a ještě jednou díky vám, že máte odvahu mluvit o tom, že někdy prostě máte svých milovaných dítek plné zuby :godlike: :godlike: :godlike:

ono je to  opravdu těžké tohle přiznat a ještě k tomu veřejně, já se snažím neplácat,nekřičet, neboť u nás to má opačný efekt , ale opravdu pohár trpělivost zvlášť pod těhotenskými hormony, které s ENn taky určitě cloumají, přeteče občas
Tobi je hodný, ale velmi živý - zvládá spoustu věcí po motorické stránce jako starší děti, běhá hodně rychle na first biku je hodně rychlý, mám problém ho doběhnout a on prostě pořád jezdí do té cesty, takže v tu chvíli opravdu ten hlas zvedeám ( potichu si i pro sebe zanadávám) , ikdyž vím, že je mi to na nic , prostě se ovládnout v tu chvíli vždy nedokážu, pak mě to mrzí a taky si říkám, že nejsem dobrá máma , že jsem na něj řvala, že jsem ho popadla a odnesla pryč
nikdo není dokonalý a děti opravdu testují hranice, někdo méně , někdo více
ale už jsem si kolikrát říkala, že zase s klidným dítkem bych se nudila  ;)

Enn, jak psaly holky, určitě je to normální, někdy prostě ten pohár trpělivosti přeteče. Já jsem nejhorší pocity zažívala asi první 3 měsíce, kdy Jonáška trápilo dost bříško, hodně plakal, kolikrát celé dny. Já nevyspalá, unavená, se řvoucím dítětem - to jsem si kolikrát říkala, jestli jsem ho vůbec chtěla...až takhle jsem přemýšlela...pak se to to nejhorší srovnalo. Teď taky kolikrát vypěním, Jonášek je sice hodné dítě, ale též zkouší hranice, kam může, jako každé dítě. Takže klid, vyvztekat se a hlavně žádné černé myšlenky, jsme na tom všechny stejně !! :pussa:

Petí achooj! :par::storstark:

Na otázku "kdy to odezní" je, obávám se, poměrně jednoduchá odpověď: když to půjde dobře a nic zásadního se nezkunďabí, tak asi ve 20-23 letech :lol:
Alespoň podle zkušenosti mé a okolních matek.
S mojí starší to bylo komplikovaný až do školního věku - je bojovnice od nátury. Naučila jsem se odargumentovat, proč NE letní botičky v zimě během pěti minut, které nám zbývaly do odjezdu autobusu do školky - ale teda uff!
Zato pubertu jsme skoro nepostřehli, když ale odcházela z domu, skoro 4 roky jsme o ní nic moc nevěděli.
Mladší byla sluníčko nejsluníčkovatější, děťátko nejsladší - a všechno nám pěkně vynahradila v pubertě. I s úrokama :cool: Měla ji od dvanácti prakticky do matury. Uff. :lol:
Zato když odcházela z domu, no problem.
Takže to si můžete vybrat, no.....

Enn, ja se pred chvili vratila od detske psycholozky..uz tri roky resime jidlo, u nas se proste neji a kdyz ano tak neskutecnym divadlem, v peti letech se neni schopen najist dost na to aby nemel hlad a pak ma samo hystericke ulety..Z cast toho je manipulace s rodicema, cast uricta fobie z jidla, ale dospelo to do stadia, kdy uz sama citim ze vuci Honzovi zacinamam byt alegricka, prtoze co jidlo to souboj na krev, kdy on ma hlad, ale odmita se najist, mnohdy i jedel, ktera ma rad....Pani psycholozka byla prima, rikala, ze je to normalni a ze matek ktere v ramci materstvi navstivi psychologa¨nebo psychiatra je opravdu hodne, pac je to zahul na nervy..nicmene me uklidnila, ze z toho proste vyroste, a ze spis nez naucit Honzu jist nam pomuze jak to prezit..Ony nas deticky umi postavit do situaci, kdy zase my testujeme svoje hranice a nikdo neni superman..Takze nas ceka rodinna terapie a doufam, nejake zlepseni..Neberu to jako moje selhani (ikdyz i takova obdobi jsem mela) spis nas Honzik postavil pred vec se kterou uz si proste nevime rady a pokud se nepletu, ani on sam si neumi pomoct..takze nebuj, kazde bojujeme jinak, s necim jinym, ale jsme na stejne lodi...potreba je prezit a doufat, ze to co jsme do nich vlozili se jednou jako zazrakem objevi a my budeme slzet dojetim, jake uzasne dospele deticky mame :-) Haha :-)

Podle detske lekarky maji deti pet "pubertalnich" obdobi nez dojdou do te skutecne puberty..obdobi vzdoru je prvni z nich..nejhorsi pry je to preskolni..ale at pocitam jak pocitam, nejak mi stale vychazi ze z te puberty vubec nevyjdou a pak prijde ta "velka" :-)) Ale nejak mam pocit, pri sledovani okoli, ze u kluku je ta potreba souboju vyssi nez u holcicek..ty maji zase jine zbrane,hraji vic na emoce..

lupina montana napsal(a):

Petí achooj! :par::storstark:

Na otázku "kdy to odezní" je, obávám se, poměrně jednoduchá odpověď: když to půjde dobře a nic zásadního se nezkunďabí, tak asi ve 20-23 letech :lol:
Alespoň podle zkušenosti mé a okolních matek.
S mojí starší to bylo komplikovaný až do školního věku - je bojovnice od nátury. Naučila jsem se odargumentovat, proč NE letní botičky v zimě během pěti minut, které nám zbývaly do odjezdu autobusu do školky - ale teda uff!
Zato pubertu jsme skoro nepostřehli, když ale odcházela z domu, skoro 4 roky jsme o ní nic moc nevěděli.
Mladší byla sluníčko nejsluníčkovatější, děťátko nejsladší - a všechno nám pěkně vynahradila v pubertě. I s úrokama :cool: Měla ji od dvanácti prakticky do matury. Uff. :lol:
Zato když odcházela z domu, no problem.
Takže to si můžete vybrat, no.....

:lol::lol::lol: Budeme mit oboji :lol::lol: uaaaa :dumbom:

Karal, držím vám palce, já už měla k psychologovi taky nakročeno, ale nakonec jsme to nějak ustáli :)
Ale ono naštěstí příroda je moudrá a naděluje děti spravedlivě, takže Deni je kliďásek, což hodně věcí usnadňuje :). Kdybych měla dva Matěje, vezmu to rovnou do Bohnic :lol:

Karal, vnučenka taky žere jako ženatej vrabec a nelépe, aby měla švédskej stůl a tak nějak uždibovala během dne.
Anebo pak co nejvíce lidí kolem stolu dokola - což je alespoň logický.
Já nevím, jestli ty děti přecházejí na výživu čistou energií, nebo jsou tím superkonzumem přetláskaný už v prenatálním stádiu - ale vidím to všude kolem sebe.

Enn, ja mam někdy takovou chuť, nechat všechno tak jak je, dítě, domácnost, psa i manžela a utéct někam na druhej konec planety, zvlášť když se malej narodil, trpěl na bolení bříška  a plakal a plakal, já brečela s nim a pořád jsem si říkala co jsem to za matku, když mu nedokážu ani pomoct. Na našeho Matu nic holka neplatí, jak začnu s TYTYTY, tak se mi začne ukrutně řechtat a schválně dělá to co nechci, abych byla naštvaná, protože mu prostě připadam srandovní :dumbom: . No, vždycky se začnu smát taky, prostě to nevydržim, neboj, myslim že jsme na tom všechny dost podobně . Chce to asi na chvilku odejít, vypnout a pak to řešit s čistou hlavou. Ja sem taky nervas, ale na malýho jsem zatim takovou potřebu vybouchnout neměla, myslim, že to příde s obdobím vzdoru. Drž se a pevné nervy :rock:

Holky já jsem tak ráda,že píšete.No já v podstatě už chodím k psycholožce i psychiatrovi,i když z jiného důvodu.Můžu Vám říct,že teď co se nám zadařilo druhé,tak si v duchu říkám,jak já to zvládnu.

Enn napsal(a):

Holky já jsem tak ráda,že píšete.No já v podstatě už chodím k psycholožce i psychiatrovi,i když z jiného důvodu.Můžu Vám říct,že teď co se nám zadařilo druhé,tak si v duchu říkám,jak já to zvládnu.

To víš,že to zvládneš...zvládly to jiné,které také měly problémy už dřív a řešily to psychiatrem. Když bude potřeba,psychiatr ti napíše nějaká AD. Mám kamarádku,která trpí panickou poruchou a AD musela brát celé těhotenství,protože jak říkala,zešílela by. Po narození malé začala vysazovat a pokud vím nic nebere. A jak ta se bála toho jestli malé neublíží,nebude mít laktačku apod....
A to co jsi psala ve svém úvodním příspěvku, o těch myšlenkách,tak myslím,že ve vzteku máme každý takové(podobné) myšlenky,za které se třeba i později stydíme.Je to normální,myšlenkou neublížíš.

Enn, zvladnes, neboj..ja se lecila s panickou poruchou pred Honzikem,byl to dusledek meho dlouhodobeho marodeni..cele tehu nic, pohoda, a trvalo to i dal bez zachvatu..Kdyz bylo Barunce neco okolo tri mesicu skoncila jsem v peci psychiatra, kdyz to reknu lidove s vykojenym mozkem..kojila jsem ve dne v noci tak casto (cca co hodinu), ze to telo nezvladlo a ja prestala spat, proste jsem pres prisenou unavu nedokazala usnout..dostala jsem AD a musim rict, ze funguju naprosto v pohode a spim jak dudek..Zvladnout se to da, jen proste nekde a nekdy musis ubrat z naroku na sebe a svoje telo..je dulezite nechtit byt dokonala..to podle me vede prave k psychiatrovi :-) Dovolit si byt jen clovek, ktery ma sve chyby a sve hranice..uz jen to ze o tom premyslis, je dukaz ze jsi prave ta spravna mama pro svoje dite..

rejka napsal(a):

Enn napsal(a):

Holky já jsem tak ráda,že píšete.No já v podstatě už chodím k psycholožce i psychiatrovi,i když z jiného důvodu.Můžu Vám říct,že teď co se nám zadařilo druhé,tak si v duchu říkám,jak já to zvládnu.

To víš,že to zvládneš...zvládly to jiné,které také měly problémy už dřív a řešily to psychiatrem. Když bude potřeba,psychiatr ti napíše nějaká AD. Mám kamarádku,která trpí panickou poruchou a AD musela brát celé těhotenství,protože jak říkala,zešílela by. Po narození malé začala vysazovat a pokud vím nic nebere. A jak ta se bála toho jestli malé neublíží,nebude mít laktačku apod....
A to co jsi psala ve svém úvodním příspěvku, o těch myšlenkách,tak myslím,že ve vzteku máme každý takové(podobné) myšlenky,za které se třeba i později stydíme.Je to normální,myšlenkou neublížíš.

Rejko,to jsi krásně napsala.Já AD beru znovu.Taky mám úzkostnou poruchu.

lupina montana napsal(a):

Petí achooj! :par::storstark:

Achooooj :par: ;)


U nás je taky nejvíc nervů s jídlem. Dany byl nedonošený, hubený a je hubený do teď. A když nechce jíst, tak propadám panice . A když navíc začne dělat nachvály a týká se to jídla, tak šílím .... :rolleyes:
Takže jíme nenápadně, za pochodu, aby nevěděl. A když si nedejbože všimne, že jí, tak je konec. Pusu neotevře, odvrací se, a zkouší mi vyrazil lžící i s talířem :dumbom: 
A to už má třeba půlku oběda snědeného. Takže o tom, že mu to nechutná, to opravdu není . :/

Je to těžký, s tím jídlem. Mladší dcera měla na roce 8.30 kg a úměrně k tomu zobkala. K snídani čtvereček chlebíčka, k obědu tři zrnka rýže.....máma říkala, že normální dítě hlady neumře, ať ji nechám - no, vydržela jsem to statečně tejden, pak jsem ztratila nervy :cool:

PetraP napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Petí achooj! :par::storstark:

Achooooj :par: ;)


U nás je taky nejvíc nervů s jídlem. Dany byl nedonošený, hubený a je hubený do teď. A když nechce jíst, tak propadám panice . A když navíc začne dělat nachvály a týká se to jídla, tak šílím .... :rolleyes:
Takže jíme nenápadně, za pochodu, aby nevěděl. A když si nedejbože všimne, že jí, tak je konec. Pusu neotevře, odvrací se, a zkouší mi vyrazil lžící i s talířem :dumbom: 
A to už má třeba půlku oběda snědeného. Takže o tom, že mu to nechutná, to opravdu není . :/

Petrus, opravdu vim, o cem mluvis, ale pokud po zdravotni strance prospiva, zkus se na to povznest..muzu te pokud o to budes stat informovat, jak pracuje psycholozka s nami s nasim hladovejicim..jinak se budes hrozne trapit, co ja se nabrecela, navyhrozovala, naslibovala, nadelala divadel a nic zadny uspech..jediny posun vpred byl proste ho zlomit , tak se nam podarilo do jidelnicku vlozit par novych jidel, jinak bychom snad bastili jen suche rohliky..:dumbom: A cim je vetsi, tim vetsi divadlo je ochoten sehrat...A pozor! Jidlo je oblibene detmi pro vydirani rodicu. Vidi, ze te to rozhazuje a maji radost ze sve "moci"..ja vim, je tezko se tomu veri, ale je to tak..nas maldej i zkusene davi, a psycholozka me upozorbnovala, ze i tohle bezne deti zvladaji na povel..Sousedovic holka kdyz nebylo po jeji¨m, tak omdlevala..a to ji byly dva roky...:dumbom:

Když vás tak čtu, tak jsem si vzpomněla na období  kdy byli Kamče tak možná 4 měsíce, venku obleva, nebo pršelo. Já venku s kočárek a se psem. Kamča brečela až se za náma lidé otáčeli, já spěchala domu, tak jsem to vzala zkratkou, zajela jsem díky tomu do hlubokého bahna, takže kočár uplně zaprasený, do toho pejsek si někde za mnou v klidu čuchal na travičce a absolutně nereagoval na mé zavolání. Byla jsem uplně bez sebe a chybělo hodně málo, abych nezaparkovala kočár a psa u lampy a nenechala je tam svému osudu :) No nestalo se, ale někdy se podobné pocity vracejí :)
U nás také bojujeme s jídlem a jak tu někdo psal, když Kamilka nechce jíst, tak zažívám pocit paniky a beznaděje, protože v roce a půl je velká asi jako některá půl roční dítka. Má jen 8, 3 kg.
No a hranice to je taky kámen úrazu, mám spíš sklony být slabá a benevoletní matka a absolutně nemám ujasněné kde  ty hranice mám stanovit. A Kamča to podle mě cítí a zkouší. Zatím u nás zabírá zabavit, zabavit a utahat. Jakmile je znuděná, nebo jí něco je, tak to je pak krůček ke konfliktu. Pokud je vydováděná, tak se celkem domluvíme a samo i lépe jí.
Dost často mám pocit, že hodně věcí dělám špatně. Ale to je i věc sebevědomí :(

Karal taky mi někdy přijde, že mě Kamča s jídlem malinko vydírá. Ale tak vyhrocené jako u vás to rozhodně není. Akorát si budu muset dát pozor, aby jsme se k tomu nedopracovali.

Tak já myslím, že zuřivé výbuchy jsou celkem normální. Ale určitě ne to nejlepší :D
Sama jsem měla zuřivých záchvatů několik - od ječení, přes brek, plácnutí přes zadek...po totální vyčerpávní a bylo to naprosto k ničemu. Naposled jsme si se synem slíbili, že to byla naše poslední scéna a zatím je pokoj :)
Chce totiž neustále nosit, poroučí si, kam chce jít (samozřejmě v náručí), co mám a co nemám dělat, nemůžu si ani uklidit, uvařit, nic. A to mě dovádělo občas k takové nepříčetnosti, že jsem sama zírala. Nepomáhá vysvětlování, zákazy, tresty, můj pláč, křik, zavření v pokojíčku, domluva. Trvá to pořád, ale už odmítám dělat scény. Prostě ho vezmu a tahám se s ním, protože vím, že nic nezabere a prostě bude donekonečna řvát, když ho nevezmu :D
Nevím, má nějaké divné období. Jakoby se něčeho bál, nevím.
Ale jako radu bych měla opravdu zůstat co nejvíc v klidu, zuřivot asi nikomu moc nepomůže. Často je dítko klidnější už proto, že je máma klidnější :storstark:

Dobré téma a veřejně se přiznávám, že starší dcerka mě přivádí k zuřivosti téměř denně.
Odmalička to s ní nebylo jednoduché, podobně jako u Petry malinkej střízlík, jídlo k životu nepotřebovala a s tím bojujeme dodnes. Karal, mě by moc zajímalo, co vám psycholožka poradila :) Naše " komedie " s jídlem trvají dodnes, ale jen doma :dumbom: Ve školce nebo u příbuzných jí celkem normálně, ale doma je schopna sedět hodinu u talíře a dělat, že ho nevidí :dumbom: Vyžaduje krmení a nebo aspoň divadýlko s vyprávěním. Největší hlad má, když je uložená večer v posteli :lol:
Jinak i svou povahou mě dokáže vytočit do nepříčetna,  od roku se tvrdě prosazuje, prostě je to osobnost. Na jednu stranu dobře pro dnešní svět, na druhou trnu, co přijde v pubertě, když už dneska má pocit, že se všechno musí točit kolem ní. Přečetla jsem x psychologických příruček, byla u kinezioložky, ale jediné co funguje je, brát své dítě takové je a obrnit se trpělivostí. Hodně mi to trápí, i ona to určitě se mnou nemá jednoduché, ale snažím se ji držet v nějakých mezích. Její chování mělo určitě propad i po narození mladší dcery. Musím se přiznat, že s tou mladší jsme na sebe tak nějak víc napojené a že jí lecos "odpustím" než té starší a tohle věc, se kterou se srovnávám já sama v sobě. Holt rodičovství není jednoduchá věc a asi opravdu člověk u prvního dítěte udělá nejvíce chyb.

Potvurko, tak na srazu děti vedle sebe posazovat nebudem, ještě by se v tom nejezení podporovali. :dumbom:
Taky řvu, taky mě to trápí, nejhorší ráno vypravovat do školky. Absolutně nic na něj neplatí, po dobrém po zlém, ani něco slíbit ani něčím vyhrožovat. To samé u jídla. I kdybych před něj položila Kindervajíčko, stejně tu polívku neochutná. Z jeho jídla mám těžkou neurózu a zase na něj ječím. Je mi ho pak hrozně líto, mám špatné svědomí, měla jsem taky takovou mamku a hodně se mi to vrylo do paměti.  Jsou nějaké krizové esence, Bachovy kapky nebo tak nějak se to jmenuje, uvažovala jsem si to pořídit, neznáte to někdo? Máte s něčím zkušenosti? Kde se to dá sehnat, v lékárně asi ne?

Potvurko, poprve jsem ¨byla u psycholozky sama, Honzika privedu na pristi sezeni..zatim plnime domaci ukol, kdy jidlo, pokud je doma, zajistuje tatinek a zjistujeme, zda se na tech scenach neco zmeni..

Dajajo, vrele doporucuju popremyslet a tam kde je to dulezite hranice mit a peclive je hlidat..Jinak skvela knizka je od Prekopove Maly tyran, podle me je to hodne o te prevenci, jak si doma toho tyrana nevychovat..dokonce a to me prekvapilo pise, ze sklony k tyranstvi vznikaji mezi 5-22 mesice veku..

Jinak co se tyka toho jidla, uz jsem to psala, podle psycholozky i toho co jsem cetla driv, opravdu je lepsi neresit..Zadne dite neumere hlady a par hodin o hladu mu nic neudela..Ale vim,jak je to tezke vydrzet, Honza vydrzi den a pul o ciste vode..

Ježiš Karal to je hrozný, to bych byla vyřízená, den a půl o vodě, to si vůbec nedokážu představit. Tak to Kamča je hodně slabý odvárek, nicméně se bojím, aby jsme se k horší variantě nedopracovali. Už jsem si všimla, že mně třeba jídlo odmítá a tatínek jí pak s přehledem nakrmí, nebo když je u babičky, tak jí líp a podobné.

Karal já budu moc ráda, když nějaké poznatky ze sezení napíšeš.

A Dany překvapivě taky jí od P.lépe, než ode mně.   
Taky mám pocit, že ví, že mě tím hodně znejistí

Faktem je, že už jsem se naučila natolik ovládnout, že když prostě odmítá, tk mu nedám. A na druhé traně jsem se dočkala toho, že jen zakroutí hlavičkou, že už fakt nechce a nebude a nepředvádí mi žádné plivací scény. Ae co do množství jídla ..... žádná změna :rolleyes:



A přiznám se, že se těhotným maminkám nedivím už vůbec, že jim ty nervy pružej jak na gumičce. Se mnou to cvičí jako blázen jen při MS. Natož být těhu ..... :/

Když si vzpomenu na své výkyvy nálad při těhu a do toho bych se měla ovládat kvůli Danymu ..... no klaním se před těhulkama maminkama hluboce :jojo:

Ahoj holky, četla jsem jen poslední příspěvky ohledně jídla...no musím říct, že naše děti jsou fakt jak přes kopírák :godlike:
Od zavedení příkrmů u Nicolky se s jídlem opravdu potýkáme...nechtěla nikdy pořádně jíst a v dnešní době jí pouze: suchou rýži, suché těstoviny, rajskou polévku (kterou nemůže, protože má alergii na rajčata :dumbom:), suchej rohlík, a samotny maso bez přílohy.

Jakékoliv nové jídlo odmítá, a ani přesvědčování či slibování nezabírá :dumbom:
Prostě já už to neřeším, nervovala jsem se kvůli tomu dost, větišnou ji nachystám více druhů potravin na talíř a co sní, tak sní...ona se dokáže v jídle rýpat i dvě hodiny.

No a k tomu ji samozřejmě dávám multivitamínový tabletky, aby přece jen měla nějaký vitamíny...dr. radil netlačit a dávat na výběr více druhů jídla a prostě se kvůli tomu nenervovat...Já jsem byla taky taková držka na jídlo, když jsem byla děcko a dnes  je ze mě hotový gurmán, který furt žere :godlike:

Mladší dcerka, ta zase je úplný opak, ta sní cokoliv i co není k jídlu :dumbom: a už v roce sní větší porce než Nicolka :)

No, budete určitě říkat fuj, ale fungovalo to. V jiných kultúrách je tento postup normální. My měly taky problém s jídlem. Když bylo dítě malé, tak jsem vše předtím, než jsem ji to dala ochutnala. Tedy,jako první sousto. Lákala jsem ji k jídlu a jednou dala ochutnat už to mé, co jsem rozkousala, jen ještě nepolkla a vypadalo to jako kulička (jídla). Tak, dítě bylo ochotno jíst kuličky. Taky jsem zkoušela dítě vyhladovět, ale po 3 dnech jsem nevydržela já.
Metoda s "kuličkama" fungovala. A ani dítěti nevadilo, když vůbec nevěděla, co jí, hlavně,že to byla kulička. Jedno jídlo vždy trvalo hodinu, což zůstalo dodnes.
O nepití ničeho jiného, než mléka, už ani nemluvím. Taky jsme měly potíže, vždy byla nejmenší ve třídě.
Dnes už nato nervy nemám, odcházím, když dítě jí a snad v životě nestihla sníst teplé jídlo.

Holky, jak to tady čtu s tím jídlem, nenervujte se s těma nechutama :dumbom: když si vzpomenu na sebe, co jsem byla za dáreček :dumbom:  copak den a půl, tři dny bez jídla bylo u mě normální, mamka šílela chudera, též vymýšlela, jak mi něco podstrčit, che, nic platný, nežrala jsem. Zato jak od sousedů něco zavonělo, třeba bramborový placky, už jsem se jim cpala do kuchyně :lol:  Měli kluka stejně starýho, sousedka byla fajn, vždycky v létě nás vykvartýrovala i s jídlem do stanu na dvoře. Abychom jí nedělali v kuchyni binec. A ještě jsem jedla o prázdninách u babičky. Ale taky né všecko, jenom krupicovou kašičku a borůvkový koláč a to jenom když to babička vařila v modré zástěře. Když měla jinou zástěru, tak jsem to nejedla.  Já jsem vlastně až do cca 6 let nejedla skorem nic jinýho než tu kaši a to přibližně tak obden. A v létě ovoce, to zas jo. A pažitku přímo ze záhonku a ředkvičky i s hlínou.
Ve školce nás k jídlu nenutili, vzpomínám si, že nás tam bylo víc takových nechutů. Byla jsem hubený chrastítko až do puberty, ale nemarodila jsem. Babička říkávala, že dítě hlady neumře, když je doma jídlo. No měla pravdu, ale chudák mamka si vytrpěla svoje.  Kdybych tehdy uměla komunikovat, řekla bych našim, hlavně mamce, ať si mě furt nevšímá, ať to neřeší, ať mě nechá bejt jako to dělá babička – „chceš polívku? Nechceš? Tak si dělej co chceš.“   Ale mamka pořád něco vymýšlela, vyhrožovala, strašila, prášky polykala….   A já jsem pak byla z jídla otrávená na týden dopředu.
Jo, a ještě moje švagrová, ta byla též něco takovýho. Manžel mi popisoval, on je její starší brácha, jak jejich mamka ji krmila do pěti let. Musela prý ji krmit, jinak holka nejedla. Prý i několik dní.  A pak je jednou v létě odvezla svojí sestře na týden a bylo tam moc dětí z celé široké rodiny, jedly u jednoho stolu a ta  malá   prý chvilku koukala kolem a když viděla, že si jí nikdo nevšímá, chňapla po lžíci a začala baštit :D

Koukam, ze jidlo je pomerne oblibene tema v mnoha rodinach..

Miaa, to ynam, ja rikam, ze HOnza kdyz ji zkazi chut k jidlu i sbevetsimu jedlikovi..:-)

Maharishi, tak to asi budeme mit opravdu jak pres kopirak, Bara ji naprosto vsechno (snad krome file) :-) a zrovinka minuly tyden jsem rikala manyelovi, ze toho ke svacine sni vic nez HOnza..

Honza v peti letech vazi 17kg..

No, pravda, u sousedky/na návštěvě snědla absolutně cokoliv a v nekonečném množství. Tak jsem říkala, že to uvařím a bude jíst u nich. A krupičkové období, 3 roky!!! denně máme taky za sebou.
Já měla strach, že ji nevemou do školy v 7-mi letech, že je malá vzrůstem a neměla kolik kg, kolik má mít dítě v 7-mi letech. Ani zuby neměly snahu vypadávat a růst již dospělé.
A pravda, předtím mne nevytočilo nic, ale co mám dítě, umí to za vteřinu. Asi  je to normální.

Teo, já si naopak myslím, že Nikča bude mezi dětma baštit dobře. Ona má tyhle svoje výmysly jen doma :dumbom: No a kakao u nás frčí dodneška, jí by to k životu stačilo. Jo a pažitkou se taky krmí pořád, má po ní svěží dech :lol: Nikolka má ve svém věku 13 kilo :rolleyes: Ale co, manžel byl to samý v bleděmodrým, tak se nemůžu ničemu divot. Holt já s mým apetitem tohle nechutenství pochopit nemůžu. Sofča je po mě, baští ráda a pořád :lol:
Je fakt, že dneska už to jídlo zas tak moc neřeším, ale nervovala jsem se s tím hodně. Je mi jasný, že je to z Niki strany určitá páka na mě, takže se tvářím, že je mi to jedno, ale někdy mě to fakt vytáčí.

Potvurko, ve školce taky pořád řeší, že nejí. Ani u babičky nebo tety si nevezme co nechce. Jí jen rohlíky s máslem, tvrdý sýr, pečené kuře, řízek, bílý jogurt s lentilkama, vývar s těstovinama, rajskou polívku. Z chleba většinou jen kůrku. Dnes jsem ho přesvědčila na lžičku smetanové omáčky, knedlík k tomu přikusoval suchý. Jednou za 14 dní sní mrkev.  Kterékoli z těchto jídel už třeba zítra nebude jíst. Jako malý jedl docela hezky, pak to omezoval. Pokud ho donutím jen ochutnat to co nechce, poblije se. :( Vyhladovění na něj neplatí, to jsem zkoušela, byl schopný sníst dva malé bílé jogurty za dva dny. :dumbom: Už jsem ho i vydírala tím, že umře protože mu chybí živiny. :(
Nakonec já na něj řvu, on je taky hysterický a stejně nejí a neposlechne.

Druhá věc, která u nás přivádí k šílenství oba rodiče, je rychlost při oblékání a dialogy k oblékání..jako nedávný příklad:

Jedeme na výlet, skončila zima, venku kolem 15 stupnu..
Honza se jde obouvat a drží v ruce zimní kotníkové goretexy..
Já: Honzíku, tyhle boty si neber, je tam teplo.
Honza: tyhle boty si mám vzít? (stále drží ty zimní)
Já: Ne, tyhle si neber, už je teplo, bylo by ti v nich horko..
Honza: A proč si je nemám brát?
Já: Protože venku už je teplo a tohle jsou zimní boty..
Odbíhám..vracím se a moje dítě si obouvám zimní boty..zaječím..
Načež moje dítě se na mě otráveně podívá a povídá: "Jsem nevěděl, že si tyhle nemám brát, že jsou zimní.."

Jo, tak s oblíkáním je u nás taky komedie, nechce se oblíkat, neumí to, obleč mě :dumbom::dumbom:
A nebo jí něco říkám a ona pořád: co? co? A přitom na prohlídce měla sluch v pořádku, prostě slyší jen to, co chce.
Teo, tak Niki má s jídlem období, kdy ve školce jí dobře a pak prostě zase nejí. Měla jsem výměnu názorů s pomocnicí ve školce, kdy do Niki nacpala maso, ta se začla dávit a flusat to ven, tak jí paní otitulovala prasetem a já zrovna stála v šatně a slyšela to, takže jsem to řešila přes ředitelku s tím, že si výslovně nepřeju, aby jí jídlo nutily. I dětská říkala, že nenutit, že je to pak ještě horší. Ovoce a zeleninu mi taky nechce jíst, taky jsem z toho na prášky, že nemá vitamíny a pak je nemocná :dumbom: Občas jí kupuju nějaké vitamíny aspoň pro svůj dobrý pocit.

Potvurko, to je u nás taky. Coooo? :dumbom: A ještě mamkooo! :dumbom: To vše ukňouraným hlasem.

POtvurko, já Nicolce mačkám ovocné šťávy, např. pomeranče, aby měla za ten den aspoň nějaké vitamíny, to naštěstí vypije, ale nehrozí aby dala kus ovoce či zeleniny do pusy :gloria:

Ale zjistila jsem, že ve školce opravdu jí o něco líp než doma, dělá to asi ten kolektiv, tak za to jsem fakt ráda.

Karal, tak to máme s dětma fakt obdobný :D
Jinak Nicolka ve 4 letech má 14 kg a 107cm!!

S oblečením máme jinej problém, Nikča chce pořád nosit jenom šaty a nedokáže pochopit, že je na ně někdy zima, tak to se fatk někdy dohadujeme...

Mahari, na tuhle fintu jsem já taky přišla, dokonce jsem mu to lila do flašky od Jupíka ale řekl, že mu tento Jupík nechutná a bylo. :(

Holky, díky!!!!!! ;);)To jsem ráda, že v tom nejezení dítka nejsem sama. Jak ten mě dokáže vytočit do nepříčetnosti (znáte, ne??). U nás jede pořád kaše, suchej rohlík, banán, koláček a tak od všeho lžička.  Hubenej je jak lunt, ale už mu jídlo nenutím, zjistila jsem, že pokud celý den do sebe nic nedostane (nemá čas), tak večer zblajzne všechno.  Vydržel i tři dny jen na čaji.  Nechápu.  Dost spoléhám na jesle a na školku, že až uvidí ostatní děti , jak dlabou, že začne taky.

MArti, u nas to prozatim zlomila skolka jen castecne...Prvni pulrok nejedl, nepil, nesvacil, a odmital si byt sednout ke stolecku..druhy pulrok sedel u stolecku, ale nejedl, semtam neco snedl ke svace..ted po dvou letech jsme na suchym prilohach a rizku..ale je fakt, ze reditelka rikala, kam jeji pamet saha, tak tohle nezna..

Martino, jen aby. ;) U nás mu první rok učitelky tolerovaly to suché pečivo a přílohy, pak zjistily, že jim přestávají jíst ostatní děti. :dumbom: Teď je s mým souhlasem donucený aspoň vše ochutnat.

jako holky, nekažte mi tu radost - na školku se taky spoléhám :lol: u nás je jídlo taky naprosto nepotřebná věc k životu, ale já to už asi půl roku absolutně odmítám řešit - nejíš? nejez... nic jiného nedostaneš... no a kupodivu poslední dobou sleduju malou změnu k lepšímu ve smyslu, že na snídani si 2x do něčeho kousne, na oběd taky už něco sní atd...dokonce jsou i světlé dny, kdy sní všechnu polévku (tak 1/4 normální porce dítěte v tomto věku :lol: ), ale co do ní nedostanu před odpoledním spaním, tak potom už nehrozí... taky jsou dny, kdy je jen o vodě, ale spoléhám se na to, že zemřít hlady snad nemůže :lol: ale je fakt, že zpětně vidím, že jak jsem to řešila a byla z toho nervozní, tak to bylo ještě horší, odmítala všechno... sladké nám moc nejede (teda až na čokoládu, tu má skoro každý den kousíček :lol: ), ale zas může na kila okurky a sem tam nějaké ovoce zobne, takže už je to lepší, než to bývalo... každopádně máme to samé, co popisujete - u babičky docela v pohodě sní i dvakrát tolik, co doma... co se pití týká, taky za trest do ní něco dostat a všichni na nás hledí jak na krkavčí rodiče, když jí vždycky jen poručíme vodu... prý jí chuderce ani nedopřejem... už jsem vzdala vysvětlování, že ona prostě pije jen a pouze vodu a sladké hnusy nemusí, takže většinou všichni moudří rádci zkouší podstrčit šťávičku, něco slazeného atd. a já pak mám jen škodolibou radost, když to Dorča začne plivat :lol:

jinak abych se vrátila k původnímu tématu, myslím, že takové chvilky si zažije (nejednou) každá máma, kdy ji i napadají otázky, proč to dítě vůbec měla, že si to takto nepředstavovala atd.. ani já nejsem výjimka, o malou jsme se snažili asi 3 roky, tak by člověk mohl říct, že musím být happy a jak na obláčku, ale jsou dny, kdy jsem fakt na dně, vyčerpaná a naprosto kolikrát znechucená sama sebou i vším kolem... ale asi to k tomu patří, nejsme matinky z reklamy, co jsou pořád usměvavé, s uklizeným bytem a čistými poslušnými dětmi...

Krásné téma, doteď jsem jen četla...

Problémy s jídlem nezávidím, zažila jsem v malém u Jirky, ale dr. mi k tomu řekla, že žádné dítě ještě dobrovolně hlady neumřelo.. Neřešila jsem tedy, nemělo smysl a dnes jí, když nechce, má smolíka :tesi:

Nehezké myšlenky mám velmi často také, ale je to únavou, tím že nejsem schopná všem vyhovět a oni jsou čím dál náročnější.. Ale měla jsem to už jen s jedním dítětem, měl mě totálně omotonou kolem prstu a cvičil se mnou jak se mu zachtělo :( Ustupovala jsem aby.. No čtu to tady i u některých z vás, ale je to cesta do pekel!

Co by mě zajímalo je, jak řešíte zlobení u dětí a záchvaty vzteku. Jirka tříská dveřma, nemá problém jednu bouchnout nám nebo po nás něco hodit - i odrážedlo nebo židličku. Já nejsem zastáncem fyzických trestů, ale někdy to prostě jinak nejde a na ten zadek už nasekáno dostane, jinak se snažim v klidu, později už na něj ječím, pak už dostane.. Můj mi "vyčítá", že jsem na něj měkká, ale s jeho chováním bych ho asi umlátila. V čem vidím hodně problém, že na něj nemám moc času vzhledem k dvojčatům, tátu máme hodně v práci a babička nefunguje.. Jak na něj?

Verčulko já tohle teď řeším taky. Prostě, když je rozčílený, jde si to na někom nebo na něčem vybít. Ale zjistila jsem, že tak prostě reaguje. Když se o něco praští nebo uhodí a udělá mu to bebí, tak už nepláče, ale řekne bum a jde k té věci, stolu ... a udělá mu bum. Tím si to tím vyřeší. Ale když je vzteklej, tak jde a buší do nás a do čehokoliv. Prostě je rozčílenej a bere to tak, že jsme mu udělali bum my, tak si za to zasloužíme. Já si myslím, že to prostě neumí jiným stylem dát najevo. Prostě buď se vzteká nebo do nás buší. Dospělý člověk se s tím umí vypořádat nějakým stylem a děti to řeší tak. Tohle snad ani řešení nemá a jestli jo. Tak mi ho napište, ráda bych ho znala.

Ališo, jasně, to jsem si říkala taky, nějak se s tím vztekem porvat musí, ale už se mi párkrát trefil do mimin a to prostě nejde :-( Jsou to telátka :hjarta:

Verčulko u nás nic moc jako zvýšení hlasu, až po řev, ani plácnutí nepomáhá
jediné , co pomáha je ho vzít od toho čím hází nebo do čeho bouchá, držím ho v náručí a snažím se na něj klidným hlasem mluvit, že se to nedělá, že se věci takhle ničí, že mě to bolí, že mi dělá auva a že vím, že se zlobí, ale že se to dá zvládnout i jinak
a mluvím a mluvím pořád dokola,a on se za chvilku zklidní
když sebou mrskne o zem tak ho nechám zeptám se jestli chce ležet na zemi  a on , že ne a se řevem jde ke mě do náručí a zas mluvím a mluvím
dá to teda fest práci nezačít být rozčilená a křičet, ale u nás to zabírá, tak to třeba tayk zkuste
u nás totiž když zvýším hlas tak je pak k neutišení docela dlouho

Jani pevné objetí. Velmi často praktikuji.

Verčulko, tak to je jasný. To se nedá. Vždyť říkám, snad na to není zaručený recept.

no ono to asi není pevné objetí, já ho nedržím pevně -já ho jen vemu od té činnosti, kterou dělá posadím si ho na klín a on se pak přitulí sám, já ho jen  pak už hladím , nemusím ho držet
takže bych řekla, že to  pevné obejtí v pravém slova smyslu není

Janabas, objetí v různých formách jsem zkoušela také, i jsem pročítala na netu Prekopovou a koukala na dokument.. ale ne vždy jsem schopná adekvátně reagovat (ať už svým vztekem nebo že kojím, mám na ruce dítě..). Krom toho, když mám vztek a můj mě obejme, zabila bych ho! Opravdu když tak nad tím přemýšlím, je to víc problém můj jak jeho..

Právě teď, za celý den spala 40 minut a od 8 jí uspáváme a stále nespí. Grrr chce se mi vzteky brečet. Tak jsem se těšila, že si dneska po týdnu sednu k telce a dám nohy hore :(

K rozpálení do běla mi přivedl včera večer, když vytopil koupelnu, pak ječel, když jsem ho z vany vyndavala, vůbec mu nepřišlo divné, že jsem vzteklá, když chodím pomalu po kotníky ve vodě a pak mi totálně po... koberec. To vše asi tak během dvaceti minut.

Ale co bylo na tom nejkrásnější, že když jsme zlikvidovala škody, tak jsem se tomu ze srdce smála jak blázen. Pak už mi to přišlo vtipné.

Moc mi pomohlo to tu vyventilovat. :supr: V poslední době se nenechám tak lehce vytočit, víc se hlídám. Nezabila jsem jednoho, ani když prohlásil že chce bydlet u babičky, protože ta ho poslouchá. Ani druhého, když jsem ho po třicáté vracela do postýlky a poslouchala jeho vzteklý řev, protože se mu chtělo spinkat. :dumbom: