Zakládám tohle vlákno, jednak trochu pro sebe a samozřejmě taky pro vás. :par:

Pro sebe v tom smyslu, že mi pomáhá se ze svých zážitků a zkušeností vypsat, vlastně je to trochu pro mě taková forma psychoterapie, jak psala tuším Kiara.

A pro vás proto, že snad tím můžu někomu třeba i pomoct, aby se sám v sobě lépe vyznal a včas rozpoznal depresi a začal ji včas léčit (protože čím déle se to nechá rozbujet, tím hůř se to léčí). 

Předem upozorňuji, že to psaní bude dlouhé. Pocitů, zážitků a vjemů je tolik, a tak složitých, že se to v pár větách popsat nedá.
To tedy jen varuji ty, kteří neradi čtou dlouhé příspěvky, aby tu neztráceli čas a nepsali mi pak, že takové romány se nedají číst ;) :) .

Asi to celé rozdělím do jakýchsi kapitol, a budu to průběžně psát, jak dovolí čas a nálada.

PŘÍZNAKY DEPRESE

Dokud jsem se s depresí sama nesetkala, myslela jsem si, že se deprese projevuje jen bolestí duše, špatnou a smutnou náladou, myšlenkami na sebevraždu.
To vše platí, avšak depresi provázejí i další příznaky, které mě samotnou překvapily, pozorovala jsem je na sobě delší dobu, ale netušila jsem, že to právě jsou už příznaky nemoci:

Nesoustředěnost a roztržitost:
Já vždycky byla ten typ, co se  např.chodí dvakrát při odchodu z domova přesvědčit, zda je zamčeno apod.
Ale v posledních měsících narostla má nesoustředěnost a roztržitost do obludných rozměrů: Stále jsem něco hledala, klíče, mobil, kalkulačku, tužku, a poté, co nalezla, jsem zas hledala něco jiného. Nezdá se to, ale tohle člověku sebere spoustu času a hlavně energie.
Věci v práci, které jsem dřív zvládala levou zadní za 10 minut, mě najednou trvaly hodinu, a stále jsem vše po sobě přepočítávala a kontrolovala, a přesto jsem snad v 50 % věcí dělala banální chyby.
Prostě s úsilím 200 % najednou uděláte jen 10 % práce, a ještě z toho polovinu blbě. :(
Což vám začne brát sebedůvěru a spirála deprese se roztáčí.... 

Nerozhodnost
Začala se projevovat v práci i v běžném  životě. Najednou pro mě začal být problém rozhodnout se i ve zcela triviálních věcech. Narůstalo to až tak, že pár dní před svou hospitalizací jsem nebyla schopná ani nakoupit: S nákupním vozíkem jsem bezradně bloudila supermarketem, nerozhodná, co vlastně nám doma chybí, co mám koupit, takže u pokladny jsem v košíku měla tak 3 věci a teprve po návratu domů viděla, co vše doma není...

Nespavost
to je snad nejhorší: V depresi vám nejde spát, ráno jste unavení a vyčerpaní, v noci při nespavosti už se děsíte, jak takto nevyspalí zvládnete den.... Nespavost po mnoho dní za sebou je hrozná. A u mě paradoxně po prvně nasazených antridepresivech ještě vzrostla, asi 14 dní jsem spala sotva 2 hodiny denně...
Při takové nespavosti začnete po spánku toužit, bdění a život obecně se stane trýznivým a jedinou úlevu přináší spánek, který skoro nepřichází..... Asi v té souvislosti začínají přicházet myšlenky na sebevraždu: Toužíte po nebytí jako po jediné možnosti úlevy, úniku z té duševní bolesti, která vás neustále provází...

Touha nežít
Tyto myšlenky mě velmi trápily: Rozumově jsem stále jasně vnímala, že pro odchod ze života nejsou vlastně žádné objektivní důvody. Naopak, cítila jsem, že něco takového udělat nesmím, hlavně kvůli dětem i dalším blízkým. A to ve mě vytvářelo další napětí, protože podvědomím jsem po nebytí nesmírně toužila jako po jediné cestě k úlevě, a zároveň jsem si tyto myšlenky vyčítala, věděla jsem, že to nesmím udělat.
Ale ty myšlenky neustále samy dotíraly, já je zaháněla...přirovnala bych to k tomu, jako když do domu lezou krysy: Vy je vyženete, pečlivě všechny díry utěsníte, a ony si stále nalézají díry nové a znovu a znovu se vám tam objevují....

Únava
Depresi provází neuvěřitelná únava: Ztrácíte fyzičku, pak vám začnou dělat potíže běžné úkony, jste u nich neuvěřitelně unavení až vyčerpaní a v postupujících stádiích už nejste schopní i nejzákladnější sebeobsluhy, jen ležíte bezmocně v posteli ( u mě takto daleko únava nedospěla, ale u mnoha spolupacientů z nemocnice ano).

Psychosomatické projevy a fobie
Ty jsem na vlastní kůži nezažila, ale mělo je mnoho z mých spolupacientů: Např. Pocit zahlenění a neustálého odkašlávání (ačkoli na ORL vyloučili jakoukoli infekci apod.), dále různé bolesti, například zad, ale i žaludku....
Mnozí kolegové tam měli fobie - dělalo se jim zle z vyjití na ulici, z pobytu v dopravních prostředcích...

Katastrofické vidění světa
V depresi vidíte vše černě - své osobní vyhlídky, vše je pro vás obrovský a neřešitelný problém, děsíte se všeho, pak nejste schopni ani číst noviny či dívat se na televizi - vše vás frustruje až tak, že si říkáte, že v takovémto světě nejste schopni obstát a žít.
I když vás všichni kolem přesvědčují, že vše je řešitelné, je to marné - vy to skrz "černé brýle deprese" prostě jako neřešitelnou katastrofu vše vnímáte a cítíte.

Ztráta sebedůvěry
Ze všech výše popsaných jevů vyplývá ztáta veškerého sebevědomí a sebedůvěry. Je úplně fuk, že dosud jste ve svém životě vše zvládali (a tudíž je reálný předpoklad, že zvládnete i svou budoucnost). I díky té své roztržitosti, nerozhodnosti a obrovské únavě si prostě zcela přestanete věřit a vidíte sami sebe jako neschopné bytosti, které nemají šanci v běžném životě obstát. :(

Vítej zpět - i s dlouhými příspěvky (lidé, co umí dělat odstavce, se čtou OK) :-)
Přeji v rekonvalescenci duše hodně trpělivosti a síly a klidu. A s mými oblíbenými slovy, že vše co píšeme, píšeme především pro sebe, ti přeji dlouhé a časté psaní korunované třeba pocitem "tak už mě to psaní vlastně nebaví a nudí, jdu s kamarády radši na volejbal a pak na pivo a zmrzlinu".

Bloss, popsalas to úplně přesně a srozumitelně. To vše jsem měla.
Navíc jsem zhubla 17 kg za cca necelé 3 měsíce a byla mi pořád strašlivá zima.
Stále mě bolelo a píchalo v místě slinivky břišní - ony psychosomatické projevy. Poslali mě na různá vyšetření a nic. Paní doktorka mi pak říkala, že člověk v těžké depresi má tyto průvodní znaky, že ho "bolí" orgán, který je v jeho těle nejslabší.
Trpěla jsem sociální fobií, nejraději bych zůstala navždy schovaná na psychiatrii a už nikdy neodešla do světa ven.
brrrr až mi jde mráz po zádech, když se mi to zpětně vybavuje, jak to bylo strašné.

A taky jsem nechápala, jak jsem probůh mohla kdy dělat práci, kterou dělám, když jsem teď totálně neschopná a jak píšeš, vše jsem 10x po sobě kontrolovala, nebyla schopná udělat ani rutinní práci, kterou jsem předtím vykonávala denně bez nejmenšího přemýšlení a nejednou jsem to "neuměla".
"Neuměla" jsem ani vařit, dokonce ani oloupat brambory. :dumbom:

Bloss pekne popsane.upne se v tom vidim,vyjimka je ta nespavost.Spim velmi dobre ,az po nocnich smenach je to katastrofa.Velmi poucne cteni.Tolik me tu chybeli tvoje prispevky.

Bloss: myslím si, že něco takového, jako Tvoje psaní tady už dlouho chybělo :jojo: :supr: Jsou to vlastní zkušenosti a prožitky člověka-pacienta, který si prošel peklem deprese. Navíc jsou Tvoje zážitky popsány velmi srozumitelnou formou, což je velmi dobré.

Kdyby Tvoje psaní pomohlo jen jednomu jedinému člověku včas zatáhnout za pomyslnou záchrannou brzdu a vyhledat lékaře, už v té chvíli by mělo Tvoje psaní významný smysl :jojo: netoliko na tom, že Tvoje psaní jasně ukazuje, že deprese je sice nepříjemná nemoc, ale není to žádný strašák a dá se buď překonat, nebo snesitelně dostat pod kontrolu a to je zase významná pomoc pro ty, kteří už si léčbou třeba prošli a vědí, že na to nejsou sami. Že je více lidí, kteří se s podobnými problémy potýkají, že je to běh na dlouhou trať, ale dá se uběhnout a že jim pomůže vzájemná výměna zkušeností, byť přes písmenka.

Bloss, dík za to, že jsi a za to, že píšeš :pussa:

Připojuji se ke Kiaře. Dík.

Majkafo, s tou zimomřivostí a ubýváním na váze máš naprostou pravdu, na to jsem ve výčtu příznaků zapomněla...
Já během února zhubla 6 kg a zimomřivější než je v populaci běžné jsem byla vždy, ovšem v době jakýchkoli "nervů", mi bývalo dvojnásob zima a teď při depresi samozřejmě taky.

...a ještě jeden příznak jsem opomněla uvést....přemýšlím, jak ho pravdivě a přitom decentně popsat......asi takto: Vždy jsem byla osoba s velkou chutí do života a schopností užívat si jeho radostí. I těch radostí ve dvou :gloria: ....
A právě počátkem zimy jsem zaznamenala, že se v této oblasti jaksi zklidňuji. Moc jsem to neřešila, říkala jsem si - po 3 letech vztahu je to asi zákonité, no a taky mi holt už není dvacet, ale víc než jednou tolik.
Zkrátka ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že i toto je jeden z typických příznaků deprese. Že to zapadá do mozaiky ostatních příznaků deprese.

Protože jsem s tím neměla předchozí zkušenost, vnímala jsem ty jednotlivé příznaky odděleně, zvlášť, nenapadlo mě dát si je do souvislosti.
Proto vám je vlastně tady ostatním popisuju, a i já už budu napříště (ačkoli doufám, že žádné "příště" ohledně deprese snad už nezažiju) vědět, nač si mám dát pozor, a nastupující depresi bych už nyní rozpoznala a řešila mnohem dříve.

Kiara napsal(a):

Bloss: myslím si, že něco takového, jako Tvoje psaní tady už dlouho chybělo :jojo: :supr: Jsou to vlastní zkušenosti a prožitky člověka-pacienta, který si prošel peklem deprese. :

Ano, toto vše prosím berte jako můj osobní pohled a zkušenost, nemám ambice psát nějaké obecně platné vědecké pojednání o depresích.
Samozřejmě je ale dobré, si o tom něco přečíst a nastudovat. Případným zájemcům doporučuji knihu Deprese a jak ji zvládat od manželů Praškových.

Tu knihu  jsem ukázala i svým spolupacientům, a mnoho z nich si z té knihy okopírovalo celé pasáže s tím, že to dají přečíst svým blízkým, kteří mnozí jejich nemoc nechápali.
Zejména si kopírovali pasáže, kde bylo jasně psáno:

Deprese není pacientova lenost, ačkoli to tak při pohledu zvenčí může připadat.
Deprese není ničí neschopnost, poznámky  "Tak se tak nepozoruj, vzchop se, chce to jen trochu vůle" nemocnému nejen nepomohou, ale vysloveně škodí.
Deprese není ničí vina, tedy ani samotného pacienta,ani jeho okolí. Může ji dostat kdokoli, stejně jako třeba cukrovku nebo jakoukoli jinou nemoc.

Ahoj Bloss, vítám tě zpátky :pussa:.

Bloss, ještě jsem si vzpomněla, že mi téměř pořád brnělo celé tělo. A takový tlak zevnitř z hlavy do uší.
Četla jsem, že říkat člověku s depresí - mysli pozitivně, vzchop se, zaměstnej se, je stejné, jako říct člověku se zlomenou nohou, že to je dobrý, to rozchodí.

CO ZPŮSOBUJE NEBO NAPOMÁHÁ VZNIKU DEPRESE

Vrozené osobnostní nastavení
Tak jako u všech jiných nemocí, s mnohými dispozicemi se již rodíme. K depresím jsou náchylnější lidé citliví, tací, co mají rádi věci pod svou kontrolou a zajištěním.
Flegmatici a lidi rádi riskující a nebo ti, pro které je nejistota dobrodružstvím, jsou před depresí asi více od přírody chráněni, než ti ne- flegmatici.

Taktéž samozřejmě existují dispozice dědičné. V některých rodinách se prostě deprese vyskytují častěji, to jednoznačně vyplývalo z životopisů mnohých spolupacientů. Životopisné terapie byly vůbec mezi všemi ostatními terapiemi nejpoučnější....
No a i můj táta si při příležitosti mé deprese vzpomněl, že jeho maminka, má babička, měla v životě podobné depresivní období....

Dlouhodobé vyčerpání, nedostatek odpočinku
Tento faktor se objevoval u více než poloviny spolupacientů. Byl určitě výrazným faktorem i přímo u mě.
Co mě ale překvapilo, je to, že je důležitý TYP odpočinku - je potřeba, aby aspoň část odpočinku byla pasivní, a nebo výrazně odlišná od naší běžné denní činnosti.

Vysvětlím na příkladu spolupacienta:To byl učitel, s poměrně velkým prostorem pro odpočinek ( letní prázdniny apod). Avšak jeho koníčkem byl sport, trenérství a organizování sportovních zápasů. To ho velmi bavilo a tomu věnoval prakticky veškerý volný čas. Domníval se, že tím koníčkem odpočívá, nabíjelo ho to. Jenže se z toho jednoho dne sesypal.  :(
Terapeutka mu vysvětlila, že vlastně v práci i ve svém hobby dělal v podstatě to samé - práce s lidmi, organizování. Že to z hlediska organizmu odpočinek nebyl.

Podobné to bylo i u mě - i mé koníčky byly hodně práce s lidmi a organizování, podobně jako má práce. A nebo pak kolo či brusle - zkrátka jen aktivní odpočinek.
Proválet třeba půl dne na gauči u mě takřka neexistovalo, přišlo mi to jako ztráta času, když je přeci tolik věcí, co mě zajímají, co se dá vymýšlet a dělat...

Teď už vím, že si pasivní odpočinek musím do svého života zařadit. Už se to učím ;) Například dnes (jsem doma na neschopence), se víceméně zatím válím na gauči s knížkou, a nebo sedím u kompu a píšu.Venku prší a já zjišťuji, že lenošit a nabývat síly pasivně je docela příjemné....

Nešťastné dětství
Tento faktor naštěstí u mě nebyl, já měla dětství šťastné.
Avšak z mnohých životopisů mých spolupacientů mi šel mráz pozádech - chladní, přísní rodičové, nikdy žádná pochvala, různá neštěstí v rodině, hodně alkoholismu a domácího násilí,pobyt v dětském domově odděleně od sourozenců.... :(
Hodně z lidí s tímto dětstvím mělo a dosud má problémy se sebepřijetím, sebedůvěrou, zkrátka nemají rádi sami sebe, myslí si, že si nic pěkného ani nezaslouží....

Osamění - život dlouhodobě bez partnera a dalších vztahů
Překvapilo mě, kolik lidí má deprese ze své osamělosti. Např. všichni naši mužští spolupacienti žili dlouhodobě sami (3 svobodní, 1 dlouho rozvedený). I osamělé ženy tam byly- bez dětí, partnerů,bez sourozenců (a nebo se špatnými vztahy se sourozenci).
Tito všichni se vlastně do nemocnice opakovaně vraceli, a někteří měli kvůli depresím invalidní důchod.
Já si to laicky vysvětluju tak, že příčina jejich deprese na ně vždy čekala doma - sami říkali, jak hrozné pro ně je vrátit se do těch 4 zdí a nemět s kým promluvit.. Někteří měli aspoň třeba kočku nebo psa, ale  při úmrtí jejich zvířecího miláčka, je to vrhlo zas do hlubších depresí..
Mnozí tito v nemocnici paradoxně rozkvetli, byli tu totiž mezi lidmi, chodívali za námi na návštěvy i po svém propuštění, kamarádi z nemocnice jim nahrazovali chybějící rodinu...

Lidé s dlouhodobě dysfunkční rodinou
část pacientů do deprese uvrhly dlouhodobě špatné vztahy v rodině.... asi nejsmutnějším příběhem byl příběh paní, jejíž jeden syn se dostal do vězení, ona mu pomohla zajistit zkrácení trestu za dobré chování (prý musela doložit, že bude mít bydliště i práci - bydlet ho vzala k sobě do domu,práci zajistila). A poté, co se syn vrátil domů, vydundal ze sourozence plnou moc (dům byl psán na jeho sourozence) a dům pak nějak prohrál, zkrátka o něj přišli a celá rodina se tím octla den ze dne bez střechy nad hlavou, stali se z nich bezdomovci...

Klimakterium
U části pacientek deprese přišla jako průvodní znak přechodu.

Pacienti  s depresí "bez příčiny"
Malá část pacientů depresi dostala bez zjevné příčiny. Byli to lidi jako kdokoli z
vás - s hezkým dětstvím, fajn rodinou i prací, s dostatkem odpočinku.... Ani oni sami, ani terapeuti nepřišli na důvod, proč právě je deprese postihla.
Jsou pro mě důkazem rčení mého kamaráda "Proti průseru není nikdo očkován...."
Asi tak jako rakovinu plic mže dostat i absolutní nekuřák, tak i deprese může potkat vlastně kohokoli, bez výjimky...bohužel.... :(

Týýý jo, Blossom ... kolikrát to tak čtu - obzvlášť příběhy Tvých spolupacientů - a myslím si, že deprese by se spíš měla jmenovat "nemoc poraněných srdcí" :grater:

Já měla stejné příznaky, stejné pocity, jenomže mě tenkrát před čtyřmi lety nenapadlo nic lepšího, než svoje mučivé stavy zapíjet alkoholem. Depresí jsem se stejně nezbavila a navíc jsem si vypěstovala slušnou alkoholovou závislost, které jsem se zbavila až v léčebně. Takže v nemocnici jsem skončila tak jako tak, pitím jsem nic nevyléčila ani neoddálila. Antidepresiva jsem začala brát už v léčebně a brala jsem je ještě jeden rok po propuštění z léčby. Teď jsem v pohodě, neberu žádné léky a abstinuji - před Vánoci to budou 4 roky, co jsem se napila naposledy.

Já o tom píšu proto, že chci z vlastní zkušenosti varovat všechny, kteří mají podobné příznaky, co popisuje Blossom, nalézají se třeba v nějaké neutěšené životní situaci a myslí si, že by jim pomohlo občas si dát nějakou tu skleničku. Nepomohlo ... naopak se dostanou ještě do většího průšvihu, léčebna či nemocnice je zaručeně neminou a hospitalizace v podobném zařízením přijde tak rychle, že si to ani nedovedou představit :grater:

Bloss, vítám tě zpátky! :hjarta: Byla si vždy v mém hledáčku na BB. Ale tvoje nemoc je pro mne takové! překvapení a velký psychologický otazník. Pokud se tu někdo na BB hroutil, tak Ty jsi stála nablízku a dodávala dotyčnému energii. Stále se mi vrací otázka Pandory: ,,Co Blossom řešíš?" A ty jsi odpovídala, že ,,nic"... přitom v podtextu bylo znát, že po něčem jdeš....Lépe to neumím napsat. :P Pan je dobrý psycholog, což je pro mne velmi přínosná informace, neboť jsem v její schopnosti moc nevěřila. Jinak, Bloss, máš dobrý pozorovací talent. V případě hospitalizace, věřím, že jsi mnohým pacientům nahlédla do života a stala se během svého pobytu velice užitečnou spolupacientkou a pomohla v terapii!  Jseš to stále Ty, osoba vnímavá, inteligentní, empatická....jenom jsi na sebe zřejmě navalila velký kámen. Nic se zřejmě nestalo jen náhodou, a i ta deprese Tě posunula dopředu. Určitě se pro Tebe otevřela oblast, která je pro zdravého člověka uzavřená, ale pro duchovní svět nezaplatitelná.......určitě víš, jak to myslím. Ještě jednou: Vítej !'

Depresi jsem prodělala,reaktivní,po rozvodu.Všechno výše uvedené jsem prodělala,téměř do detailů :-)
Nemusela jsem bohudík do nemocnice,docházela jsem ambulantně na psychiatrii.
Antidepresiva brala,nezdálo se mi,že by mi nějak ani dlouhodobě zabírala.

Mám pocit,že jsem se z toho stejně musela nakonec vybabrat já sama.
Možná neustálými problémy a tlaky,které jsem v defenzívě prostě musela řešit.
Z dlouhodobého hlediska si ale myslím,že už mě "jednou měla" ta mrcha a tak jsem stále ve střehu :-)

Zajímalo by mne dle zkušeností všech,jak se k člověku s depresí ať už jakékoli formy chovat.

Mně tehdy nepomáhalo nic ze strany okolí...

Bloss.....je to tak poučné.....já se tam najdu...někdy....zamrazí mne.....bojuji a myslím si, že úspěšně.....ale piš, piš....prosím.....máš opravdu pozorovací talent, jsi empatická......líbí se mi tvůj pohled na věc.....jsi moudrá.....piš i pro nás

Bloss, Wiki, Kiaro a další......zažily jste na vlastní kůži.....co tě nezabije, to tě posílí...
vaše příspěvky mi moc daly......

Vladěno, dík za přivítání :pussa: .
Nicméně Tvůj úhel pohledu mě docela překvapil. Co že prý řeším, nebo co jsem řešila??
Donedávna nic, celkem fajn jsem si užívala života. Vše se zlomilo začátkem zimy, po mé (mnou nezaviněné) těžké autohavárii. Čím dál nad tím přemýšlím, tím si myslím, že ten šok z bouračky mi v hlavě jaksi přehodil nějakou výhybku,. ale zřejmě můj organismus byl už tou dobou dost vyčerpaný a nalomený neustálou aktivitou (která mě ovšem velmi bavila a naplňovala ! ). Ta havárka byla asi poslední kapka, kterou pohár psychické zátěže přetekl.

V nemocnici jsem naopak se docela těžce vyrovnávala s tím, že svůj dosavadní životní rytmus a styl budu muset kvůli zdraví změnit. Zkraje jsem to vnímala jako velkou životní ztrátu. Protože například posledních pár let považuju za jedno z nejspokojenějších a rozhodně osobnostně nejzajímavějších a nejplodnějších obdobích svého života.

Je fakt, že byly potřeba asi ty dva měsíce hospitalizace na to, abych se se situací srovnala, zorientovala, našla si novou cestu a na ní i její pozitiva.
Čekají mě velké změny: Předvším jsem se rozhodla přestat podnikat. Podnikání mi před lety spadlo do klína řízením osudu, já to přijala, zvládla a obstála a tu profesi jsem si zamilovala. Avšak podnikání je velmi nervově vyčerpávající. Vím, že kdybych to dělala dlouhodobě dál, skončila bych v nemocnici asi znovu.
Napomáhá tomu všemu i racionální úvaha: Náš obor je na ústupu, 90 % firem našeho oboru v posledních 5 letech skončilo. Tu naši firmu (zacpěte si klidně nosy, komu to bude smrdět samochválou) jsem udržela přes krizi právě svou neutuchající aktivitou. A ta aktivita a vypětí právě měla pak značný podíl na tom, že jsem skončila na čas v nemocnici.
Zkrátka - podnikání je čím dál tím větší stres a zodpovědnost, podmínky se neustále zhoršují (třeba letos tím, že první 3 týdny neschopenky platí zaměstnavatel - to je pro menší firmy likvidační).
Navíc syn i dcera mají svůj vyhraněný životní směr, nyní už je jasné, že ve firmě nechtějí pokračovat. Tak firmu postupně zavřeme, zásoby rozprodáme, firemní prostory pronajmeme.
Těch pár let k dokončení studia dětí finančně zvládnem, navíc děti si ke studiu přivydělají.

Já si budu muset najít za pár měsíců nové zaměstnání. To je jediné, co mám nyní většího k řešení, jsme totiž kraj s vysokou nezaměstnaností a práce tu není, hledá se těžko a s delším dojížděním. A mě už není dvacet, ale skoro 46, což pro zaměstnavatele není žádné terno.

Ale když už to tak osud přinesl, beru to jako svou novou, jinou cestu. Věřím, že bude klidnější, méně stresová a sama sebe snad uživím vždy. Své koníčky trochu poupravím, ale neopustím docela. Jen je budu dělat ve zvolněném tempu, přidám pasivního odpočinku a užívání si života.
Nakonec si to po těch letech práce na 200 % zasloužím. :jojo: :)

Blossom, vítám tě zpátky, moc jsi mi tu chyběla. Ráda vždy čtu tvoje příspěvky, mají hlavu a patu a nepostrádají tzv. zdravý rozum a zároveň vůbec nejsou povrchní. A jsou zajímavé, bez tebe ten babinet jaksi skomíral, už tu byly jen samé dětičky a jinak nic zajímavého ke čtení a k přemýšlení.
Já sama jsem si opakovanými depresemi prošla, pro mě byla nejhorší nezměrná únava a také až sociální fobie - nesnesla jsem přítomnost dětí, manžela a vůbec jakýchkoli lidí. Chtěla jsem být sama a zároveň jsem měla strašné výčitky svědomí, že jsem taková, všechno mi připadalo černé, bezvýchodné, ztratila jsem jakýkoli smysl života, nejen svého, ale lidského života vůbec. Přitom jsem si stále uvědomovala, že ty myšlenky jsou moje nemoc, ale nedokázala jsem se toho zbavit. Jediné, co jsem měla jiné než ty, bylo, že jsem naopak pořád spala, o víkendu klidně i 18-20 hodin denně a taky jsem nehubla, protože jsem jedla kila čokolády. Jako by moje tělo chtělo načerpat ten serotonin aspoň z čokolády. Bojovala jsem pět let, vždycky mi nasadili nějaká AD, ze začátku to jakoby pomohlo a najednou další pád do propasti. V podstatě jsem se vzpamatovala těsně předtím, než se mi rozpadlo manželství. A věřím, že to z 80% bylo mojí dlouholetou depresí. Můj ex prostě nevydržel to neustálé odmítání z mé strany, taky - ač vysokoškolsky vzdělán a velmi inteligentní, z lékařské rodin, měl pořád takový pocit, že ta moje deprese není nemoc, ale špatná povaha. Obdivuju tě, že jsi šla do léčebny. mně to tehdy nabídli, ale já si vybrala radši lázně. Tam mi bylo moc fajn, ale doma se mi všecko vrátilo. Říkám si, že jsem měla jít radši do léčebny, možná bych se uzdravila dřív a manžel se mnou zůstal. Ale pozdě bych honiti.
Každopádně ti přeju, ať už se deprese nikdy nezopakuje a vůbec ti přeju všechno dobré.

Blossom napsal(a):

Donedávna nic, celkem fajn jsem si užívala života. Vše se zlomilo začátkem zimy, po mé (mnou nezaviněné) těžké autohavárii. Čím dál nad tím přemýšlím, tím si myslím, že ten šok z bouračky mi v hlavě jaksi přehodil nějakou výhybku,. ale zřejmě můj organismus byl už tou dobou dost vyčerpaný a nalomený neustálou aktivitou (která mě ovšem velmi bavila a naplňovala ! ). Ta havárka byla asi poslední kapka, kterou pohár psychické zátěže přetekl.

Myslím,že jsi na to kápla. Je to skoro jako přes kopírák co se před 3 lety stalo mé kolegyni. Sklony k depresi a úzkostem měla asi prý vždycky,ale nevěnovala tomu nějakou pozornost,protože jak to přišlo,tak to odešlo. ke zlomu došlo právě po prožité autonehodě,kdy krom "boule na čele" to odnesly jen plechy. A v tu chvíli u ní došlo ke zkratu,kdy se jí spustila deprese. Trvalo jí to rok než se dala do kupy tak,že dnes už zase normálně řídí auto a funguje jako člověk. Jenom ten psycholog jí prý zůstane asi navždy.
Lidem jako jsi ty ( aktivní,společenští,veselí,zábavní, stále nabitý program...) se tohle stává. Každý,se kterým jsem měla možnost probírat tyto problémy ( a bylo jich opravdu hodně ) měli tohle společné. Když budeš chtít,dostaneš se z toho a zvolníš tempo. I když budeš třeba někdy cítit,že se to možná vrací,už to poznáš a začneš to řešit hned...

Ivano, myslím, že léčebna nebo hospitalizace na psychiatrickém oddělení a její pomoc je také individuální.
Já byla 7 týdnů na psychiatrii a když mě vykopli, protože už jsem tam byla moc dlouho (nabídli mi 3-měsíční pobyt v psychiatrické léčebně, což jsem nechtěla, protože syn byl sám doma ve velkém domě a blížila se zima), bylo mi ještě hůř, než při pokusu o sebevraždu a před hospitalizací. Protože jsem se vracela do prázdného domu, kde na mě nečekala náruč mého BM. Čekal mě prodej domu, nalezení a koupě bytu, stěhování... Sama dodnes nechápu, jak jsem to ve stavu těžké deprese mohla zvládnout. Mám to všechno ve vzpomínkách jako strašný sen. Můj syn byl jediný, kdo byl se mnou. Odnesl to a já jsem mu za tolik vděčná. Neměl kam utéct, jako třeba dcerka - na kolej na druhý konec republiky. Obě děti měly co dělat, aby se vyrovnaly s odchodem táty a jeho nezájmem a ještě navíc nemocná matka.
Jediné, co mě po příchodu z psychiatrie "drželo", bylo to, že už NIKDY nechci zažít, že se znovu pokusím o sebevraždu a znovu se mi to nepovede a já se zase octnu tady. To byla daleko horší hrůza, než samotné rozhodnutí odejít.
Takže mně bylo na psychiatrii paradoxně "skvěle", byla jsem tam jako ve skleněném azylu, kde jsem nemusela nic řešit a byli kolem mě pořád lidé.
Můj stav se začal zlepšovat až poté, co se mi podařilo prodat náš dům a co jsme se se synem přestěhovali do mého bytu. Můj byt mě v podstatě spolu s několika velmi důležitými lidmi pro ty chvíle, co mě drželi nad vodou, zachránil. Kdybych zůstala v tom domě, myslím, že bych skočila pod vlak nebo udělala něco jiného, abych měla jistotu, že tentokrát doopravdy umřu.
Má kolegyně zorganizovala mé stěhování. Po letech, když už jsem to byla zase já, mi říkala, že chlapi, co mě stěhovali, říkali, že tak zlomeného člověka, jakým jsem byla tenkrát já, ještě nikdy v životě neviděli. Myslím, že měli pravdu. Můj syn mi říkal, že jsem chodící mrtvola, že je na mě tak strašný pohled.
Uffff, díkybohu, že už je dnes a ne tenkrát. Téměř 4 roky jsem bez antidepresiv a dva a půl roku už nechodím na skupinovou terapii.
Nikomu bych nepřála něco tak strašného, jako je těžká deprese, u mě totální rozklad osobnosti, zažít.
Celou tu dobu mě udivovalo, že jsem nepřistoupila k řešení, o kterém psala Kiara. Věděla jsem, že mám sklon řešit problémy alkoholem. Ale v době deprese jsem v sobě měla jakousi záklopku a nevypila jsem ani kapku alkoholu. Díkybohu za tu klapku.

Blossom, to jsou hezké plány, které máš do budoucna. Z tvých písmenek už čiší optimizmus a víra v budoucnost, i když se s tou mrškou možná ještě chvilku popereš. Ale z nejhoršího už jsi venku.
Přeji ti hodně štěstí a hezkých dní a jsem ráda, že jsi zase tu. A díky za tvé psaní.

Ivano, já šla do psychiatrické léčebny sama, bez objednání, nechala jsem se tam dětmi nablind odvézt, když jsem cítila, že to nezvládám. Taky jsem chtěla ulevit dětem, i svým rodičům, cítila jsem, jak mým stavem trpí. Byli fantastičtí, na mě strašně hodní, ale člověku v těžké depresi prostě nepomáhá už nic, i kdyby se okolí sebevíc snažilo.
Žít delší dobu s depresivním člověkem je asi  frustrující. Vím, že se okolí uleví, když se dotyčný jde léčit. Když ti jeho blízcí, co už vyzkoušeli úplně vše a nic nezabralo, vědí, že nemocný je v rukou odborníků.

Pamatuji si to z doby, kdy jsem žila s manželem, závislým na alkoholu. Když se mi ho podařilo dostat do léčebny, strašně se mi ulevilo. Že je tam, kde pro něj odborníci mohou udělat nejvíc. Že se (ačkoli to bude znít sobecky) už o ně nemusím chvíli starat já, když všechny mé snahy ho z toho dostat selhávaly...

A víte, co je paradox? Že psychiatrické oddělení, kde jsem teď 2měsíce byla, má i oddělení Alkoholismus a toxikománie. Že jsem byla ve stejných zdech, na stejné chodbě a ve stejných místnostech, jako před 11 lety můj manžel..... Přišlo mi to hodně mystické nebo nevím jak to říct, že mě osud dovedl na ta samá místa jako jeho, a oba jsme tam byli ze stejného prvopočátečního důvodu - stresy v podnikání.
I to způsobilo můj názor, že dál už nechci podnikat. Naše rodina zaplatila  podnikání už příliš velkou daň, a já rozhodně chci zůstat naživu a zdravá.

Pobyt v léčebně není nic příjemného, ale dá se přežít a rozhodně je to podle mě nejlepší cesta k uzdravení. Jednak jste pod stálým dohledem doktorů a oni vám tak můžou nasadit tu nejvhodnější medikaci (ktará je podle mě v akutní fázi deprese klíčová).
Navíc je prospěšné i vytržení z domácího prostředí (které ve většině případů se vznikem deprese úzce souvisí), no a pak máte denně pomoc různých psychoterapií apod. O těch psychoterapiích se ještě v některém dalším příspěvku podrobněji rozepíšu.

No a v neposlední řadě vám velmi pomáhají spolupacienti - lidi v podobné životní situaci. Už povídání s nimi vám mnoho osvětlí, navíc držíte se psychicjky navzájem nad vodou, víte přesně, jak tomu druhému je (což vaši blízcí, když depresi neprožili, ani vědět nemůžou).
Prostě už pobyt se stejně nemocnými lidmi je jedna velká úžasná psychoterapie. Také na vlastní oči vidíte úplné zázraky, jak lidé z těžkého stavu procitají a i když vám osobně je ještě tou dobou blbě, tak máte naději, že když jdou k lepšímu vaši spolupacienti,co přišli jen pár týdnů před vámi, půjdete vy časem k lepšímu taky.

Co bylo na pobytu na psychiatrii opravdu dost frustrující, byl pobyt na příjmovém oddělení (U mě první týden pobytu a pak týden při změně léků). To je, když vás v těžkém stavu přivezou, než vás pak předají o patro výš na oddělení "R" (= resocializace). R je oddělení už se samostatnými vycházkami, volnějším režimem,mnohými aktivitami a hlavně s pacienty lehčího stavu.
Dole na příjmu byli lidé všech duševních nemocí, často ve velmi těžkém stavu, i klecová lůžka tam byla občas využívána, zejména pro alkoholiky, jelikož bohužel tady byla zrušena záchytka a tak alkoholiky a toxikomany vozili sem, mezi nás ostatní pacienty, a to bylo občas peklo, někdy tam působili takový vyrvál, že jsme se my ostatní (často nespavostí trpící) vůbec nevyspali.
Také tam bylo hodně zmatených důchodců, neustále hledajících svůj pokoj. Párkrát dokonce v noci k někomu omylem přilehli na postel....
Nejhorší na příjmovém oddělení byla ale ta nečinnost: nedělo se tam vůbec nic, čas dělilo jen jídlo , chození na záchod a spánek. A těch pár pacientů, se kterými se dalo popovídat, většina těch těžších vůbec nekomunikovala.

Ten příjem mi připadal  hrozný. Ale co je to jeden týden v životě lidském? Takřka nic....a bez léčby bych to nezvádla,doma určitě ne, nejspíš bych si něco udělala, neměla jsem k tomu daleko.
Tak jsem se to snažila pojmout takto: Chlapi chodívali na dva roky na vojnu. Tohle je taková moje "vojna": Jsem tu s lidmi, které jsem si nevybrala, v pokoji po 5 lidech, v nesvobodném prostředí - nemůžete nikam, všude jsou mříže, musíte se podřídit režimu, který je pro vás těžko snesitelný. No, jak na vojně nebo v kriminále...

Ale jak říkám - nebylo to příjemné (tedy hlavně na tom příjmu), ale bylo to nezbytné. Jen díky tomu, že jsem to absolvovala, se dnes cítím konečně dobře a mám nakročeno myslím na dobrou cestu k úplnému uzdravení.

Proto apeluji na ty, kterých se to může týkat - raděj se jděte léčit, to vám pomůže, jedině tam vás dají během pár týdnů dohromady. Vím určitě, že doma bych to nezvládla a personálu jsem tam už při odchodu nesmírně děkovala za péči a děkuji jim i takto, vitruálně. :hjarta: :godlike:

Má kamarádka po odchodu jejího BM k milence mi říkala o období deprese to, co jsem zažila i já. Já si vůbec nepamatuji, v čem jsem chodila oblečená. Měla jsem o 17 kg méně, všechny kalhoty a sukně mi spadly přes boky. Chodila jsem do práce jako bezdomovec, cosi přivázané provázkem kolem pasu a hodně vrstev oblečení, protože mi byla neustále zima. Tenkrát bylo velmi teplé léto. Seděla jsem sama v kanceláři. Venku bylo 36 stupňů a já se třásla zimou a měla jsem vedle sebe zapnutý elektrický radiátor, který na mě sálal teplo.
Mí spolupracovníci si museli myslet, že jsem se opravdu zbláznila. Ostatně, nebyli daleko od pravdy. Jsem jim nesmírně vděčná, že byli v té době ke mně tak nesmírně ohleduplní. Za celou dobu a ani následně jsem u nikoho nezahlédla ani náznak odsouzení. Věděli, co se děje, ze mě to sálalo do dálky, to nešlo nijak schovat.  Závěrku i konsolidovanou závěrku jsem zvládla udělat jen tak, že jsem se vždy po pár hodinách dopovala Neurolem. Jinak jsem nebyla schopna fungovat.

Bloss, víš, na co jsem se já opravdu v nemocnici těšila? Když bude po snídani úklid a já si budu moct na sesterně vyzvednout latexové rukavice před vytíráním a navléknu si je na ruce. Mně byly ty rukavice tak neuvěřitelně příjemné.
Asi to zní úsměvně, či divně, ale ze začátku byly dny, kdy ty latexové rukavice na mých rukách byly jediná světlá chvilka mého dne. :)
Já jsem tenkrát i ve dnech, kdy náš pokoj neměl službu, vytírala velikánskou nemocniční chodbu, bez myšlenek, to mi šlo, aspoň nějaká práce mi šla, jen abych mohla mít co nejdéle "legálně" na rukou ty latexové rukavice. :)

Bloss, prosím, nevadí, že se ti na tvém vlákně vykecávám? Když tak se omlouvám. Ani nevím, proč se mi chce o tom psát.
A těší mě, že o tom můžu psát normálně a už mě to netrápí. Že už je to jenom konstatování.

Majkafo, vůbec nevadí, naopak,já si ráda počtu a srovnám to, jak depresi prožívali ostatní, co jim pomáhalo, jaké mají zkušenosti...

Vlastně takto jakoby pokračovalo mé povídání si se spolupacienty, nesmírně přínosné. Člověk viděl, že v tom není sám, pochytil rady těch, kdo již byli v léčbě dál, pochopil, že některé pocity v depresi jsou zákonité a spjaté právě s tou nemocí a že to tedy není osobní selhání a neschopnost.

Takže piš dál, Ty i ostatní, těším se na vaše postřehy.
Ač už jsem z nejhoršího venku, to téma je pro mě hodně aktuální a každá zkušenost, kterou mohu použít i do svého života, se vítá. :)

Mně to povídání se spolupacienty tenkrát taky hodně pomáhalo.
Bylo moc prima, když už jsem mohla pak chodit na vycházky sama nebo se spolupacienty.
Ze začátku vůbec, jak píšeš, a pak jen s dospělým příbuzným. Ale já tu žádného dospělého příbuzného neměla. Mému synovi bylo 17, tak po pohovoru s mým lékařem dostal výjimku, že mi bylo dovoleno chodit s ním. Sedli jsme si vždy do parku k fontáně a já dvě hodiny čuměla do fontány a měla jsem totálně prázdnou hlavu a v těch chvílích mě nic netrápilo.
Jednou se mnou zašel i ke kadeřnici. Ani nevím, jak jsem to přežila, ale říkal, že jsem tam vypadala tak klidně a spokojeně.
A pak asi po 5 týdnech mě pustili samotnou na plovárnu. Já byla tak šťastná, že jsem to zvládla v prostředí, kde jsem nikdy nebyla. Měla jsem děsný strach, ale stále jsem se myšlenkami uklidňovala,že to zvládnu, a když ne, tak to prostě někomu řeknu a oni zavolají na psychiatrii a někdo si pro mě přijde.
Byla jsem tak pyšná, že jsem to zvládla. Dnes mi to přijde úsměvné, ale tenkrát to pro mě bylo, jako bych zdolala Mount Everest.

Milá Blossom, i já Tě vítám zpátky. Tedy vlastně ne zpátky, spíš na Tvé nové cestě. Mám velikánskou radost, že jsi v pořádku a že jsi to pořád Ty. Když teď čtu Tvé nové příspěvky usmívám se u toho jak blb :D. I když skoro nepřispívám, chodím si sem často číst a Tvoje psaní mě hodně oslovuje - tak jako většinu ostatních tady. Ať se Ti daří! Ještě připojím své "životní motto": A teď už to bude jenom lepší. :D

Bloss : Nazdar bazar :P a diky za clanky k depresi. Nechces je rovnou blognout ? Mohou byt hlavne pro takove jako jsem ja, co depresi a dokonce i depku neznaji ani z odborne literatury. Ja volim pokazde mezi zivotem a smrti, zatim se mi nestalo, ze bych musel zvolit predcasnou smrt, jelikoz tu jeste porad pisu :par:

majkafa napsal(a):

Celou tu dobu mě udivovalo, že jsem nepřistoupila k řešení, o kterém psala Kiara. Věděla jsem, že mám sklon řešit problémy alkoholem. Ale v době deprese jsem v sobě měla jakousi záklopku a nevypila jsem ani kapku alkoholu. Díkybohu za tu klapku.

Ano, Majkafo.
Ve většině lidí dřímá jakási poslední jiskřička pudu sebezáchovy, která mu brání udělat ten poslední osudový krok dopředu. U Tebe to byla jakási pomyslná záklopka, která Ti podvědomě velela "Nesmíš", u mě to bylo rozhodnutí dobrovolně podstoupit léčbu, které mi naopak zavelelo: "Musíš".

Já to řeknu trochu odlehčeně: Ten Pámbíček nás musel mít obzvlášť rád, musel s námi mít svoje speciální úmysly - třeba abychom na tomto světě pobyly o něco déle, než jsme měly původně v úmyslu a popostrčil nás k tomu, abychom to předčasně nevzdávaly ;)

Blossom, vítám tě zpátky na Babinetu. Taky jsi mi tu moc chyběla.

Myslím, že na toto vlákno budu často přispívat, páč moje diagnóza je taky deprese, přesněji lehká až středně těžká deprese protahovaná (dystýmie). Onemocněla jsem v roce 2008 kvůli tomu, že jsem si připadala strašně nemožná, že s nikým nechodím, tehdy jsem byla nepolíbená panna. Tři čtvrtě roku jsem depresi čelila bez odborné pomoci, teprve až pak jsem se začala léčit. Léčím se stále, beru už třetím rokem antidepresiva. Až loni v létě nastal obrat. Konečně jsem se měla od čeho odrazit, udělala jsem bakalářské státnice, podala si inzerát na seznamku a na taky na doučovací servery, našla Tonyho a začala doučovat němčinu.

Blossom, já prožívala depresi trochu jinak. Přímo mě obtěžovala nadměrná spavost, spala jsem průměrně 12 hodin, můj rekord byl myslím 16 hodin v kuse. Pořád jsem byla unavená, nic nepomáhalo, až pak Tony, doučování a úlohy do školy, kdy jsem musela být vzhůru. V době, kdy mě deprese sžíraly nejvíce, jsem si pletla dny, termíny, dvakrát jsem zapomněla, že mám zkoušku, přitom jsem si všechno značila do kalendáře a pětkrát se dívala. Strašně to ve mně vřelo, byla jsem tak vzteklá, měla jsem tendenci ublížit svým křečkům. Představovala jsem si, jak je vyhodím z okna, spláchnu do záchodu nebo jim aspoň ustřihnu nožičku a nebo ouško. Teď se za takovéto myšlenky stydím. Prostě jsem se cítila tak špatně a záviděla křečkům, že je jim líp, chtěla jsem, aby jim bylo taky tak zle. Z toho jsem měla takové stavy, kdy bych nejraději zkameněla, neměla jsem na nic sílu, jen jsem čuměla do blba, představovala jsem si, jak si zalezu pod psací stůl, zůstanu nehybná a nakonec bezbolestně zemřu. Často jsem myslela na sebevraždu, k realizaci ovšem nikdy nedošlo. Bála jsem se a bojím následků, zkrátka že dojde k situaci, kdy na tom budu ještě hůř než před pokusem. Moc dobře si vzpomínám na večery, kdy jsem se modlila, aby umřela ve spánku. Ráno jsem byla pak zklamaná, že se tak nestalo. Je zajímavé, že ráno mi bylo poměrně dobře, deprese zaútočila až k odpolednímu, nejhorší to bylo večer. Taky jsem bývala strašně apatická, bylo mi všechno jedno. Asi tři semestry jsem to měla nahnuté ve škole, málem mě i vyhodili ze školy, páč jsem do určitého data neměla splněný určitý počet kreditů. Vždycky štěstí přálo na mé straně a já se posunula o semestr dál. Bakaláře jsem přesto studovala čtyři roky, o rok jsem si ho prodloužila. V době největších depresí jsem ztratila zájem se stýkat se svou tehdy jedinou kamarádkou, kontakt jsem s ní po roce opět navázala. Nic mě nebavilo, přestala jsem se věnovat koníčkům. Nemohla jsem se učit, učení mě strašně rozčilovalo. Často jsem se také fackovala, bohužel toto mi zůstalo a i teď si takto občas ulevím.

Za ty tři roky jsem vystřídala několik léků. Nejprve mi psychiatrička, od které jsem po pár měsících odešla, předepsala Mollome, po tom mě brněly strašně končetiny a ráno, resp. dopoledne jsem se probouzela z hlubokého spánku, jako by mě vytahovali ze studny. Vedlejší účinky nepřešly, s psychiatričkou jsem nebyla spokojená, proto jsem tedy přešla k jinému odborníkovi. Dostala jsem Cipralex, který velice dobře snáším, po čase mi přidal Deniban, což je speciální lék na dystýmii, a pak beru taky Mollome na večer, má to zlepšit spánek.

Otázky na tebe, Blossom.
Kde jsi byla hospitalizovaná? V Bohnicích?
Já hospitalizovaná nikde nebyla, léčím se jen ambulantně.

DOBRÁ RADA
Kde vám skutečně pomůžou, jsou psychiatrické léčebny, ne psychiatrické oddělení v nemocnicích. V Brně jsou tři lůžkové psychiatrie: Vojenská nemocnice, Bohunice (neplést s Bohnicemi, v Bohunicích je fakultní nemocnice) a Černovice. Jediné Černovice jsou PL (psychiatrická léčebna). Mám nemocného bráchu, schizofrenika, za poslední dva roky byl hospitalizovaný šestkrát na psychiatrii, čtyřikrát ve Vojenské nemocnici a dvakrát v Černovicích. V Černovicích je lepší péče a hlavně, je tam návaznost, to ve Vojenské nemocnici se o ně po propuštění nikdo nestará, neexistuje tam stacionář, ani pacienty neposílají třeba do různých občanských sdružení na doléčení. Od mamčiného známého, brněnského revizního lékaře, vím, že Vojenská nemocnice se specializuje na alkoholiky, ostatním neumí pomoct, Bohunice dělají zase vědu, jediné Černovice dokáží postavit lidi na nohy, snaží se o komplexní léčbu, která má návaznost. Tolik k brněnským psychiatriím. Každopádně, pokud budete mít problém (nepřeju vám to), nechoďte do Vojenské nemocnice v Brně, celkově tato nemocnice, tedy až na oční, stojí za nic.

Pak ještě, myslím, že to tu psala Blossom o svém spolupacientovi, že má ID (invalidní důchod) na depresi. Tak to nikomu nedají. Musí to mít na jinou diagnózu, na deprese skutečně důchod nedávají. Vůbec ono je problém dostat ID i na schizofrenii, můj brácha má schizofrenii, není schopen chodit do práce, ani do školy a dostal ID 1. stupně.

Další postřeh.
Když jsem se začala léčit, tak jsem se naivně domnívala, že když budu poctivě brát antidepresiva, bude po depresi. Netušila jsem, že je to běh na dlouhou trať. Je to víc jak rok, co přispívám na fórum Deprese a jak z ní ven na Lidech.cz. Tam jsou lidi, co se s depresí léčí více jak 20 let! Snaží se všemi způsoby depresi čelit, ovšem čas od času zažívají ataky. Bojují s depresí, nevzdávají to. Mnohdy je to vysilující, deprimující, navzájem se tam podporujeme, tak sa nemoc snáší líp. Kdybys měla Blossom zájem, můžeš se k nám přijít podívat.

Z příspěvků Blossom a Majkafy nezasvěcený může mít dojem, že depresisté hubnou a ztrácí chuť k jídlu. Někteří ano, ovšem spousta z nich naopak hodně přibere. Důkazem je toho můj brácha, kterému se schizofrenie vyvinula z depresí. Po Zyprexe přibral cca 40 kg! Byl teda na kost hubený, tak to nebylo tak hrozné, ale přesto to byla síla, když za dva měsíce přibral 40 kg. Před časem zase bral Mirtazapin (Blossom, pozor na to) a nabral asi 25 kg za dva měsíce. Oba léky na psychiku hodně pomůžou, ovšem 90% lidí po něm hodně přibere, chuť k jídlu je neovladatelná. Pamatuju si, že brácha snědl místo jedné porce oběda porce tři, ze spaní mluvil jídlo, jídlo. Otevřeně říkám, že kdyby mi někdo jeden z těchto léků nabídl, odmítla bych. Už tak mám nadváhu, nemůžu si dovolit přibrat 30 kg. Myslím, že je dobře, že ti Mirtazapin nakonec vysadili.

Mám z tebe, Blossom, radost. Je skvělé, že se chceš léčit a aktivně se zapojuješ do léčby. Moc ti přeju, aby se to už jen zlepšovalo. Gratuluju ti k rozhodnutí přestat podnikat a začít "nový život".

Ještě bych ti, Blossom a všem depresistům, doporučila cvičit jógu. Já ji začala cvičit v době, kdy jsem na tom byla nejhůř. Tehdy mi absolutně nešlo se uvolnit, všechno mě tam štvalo, spousta pozic mi nešla. Vytrvala jsem ovšem a teď, po třech letech, cítím obrovský pokrok v józe. Zjistila jsem po čase, že mě jóga uklidňuje, krásně se při cvičení uvolním. Na józe je mi strašně sympatické, že je to cvičení pro všechny generace.

Vilemíno, znám několik lidí, co mají plný invalidní důchod (teď se to snad nazývá důchod 3. stupně?) s diagnózou deprese.

Vzpomínám si, že jsem se taky fackovala, když už to bylo v hlavě k nevydržení. A taky jsem se štípala a trochu řezala do rukou, abych fyzickou bolestí přehlušila psychickou.
Pak jsem měla období, kdy jsem chodila. Sem-tam, sem-tam, nemocniční chodba byla naštěstí dlouhá. Bylo nás tam chodičů několik.
A taky jsem mluvila na veřejnosti nahlas. Když se to nedalo v hlavě vydržet. Nahlas jsem si říkala - nebooj, holčičko, to zvládneš, to bude dobrý. :)

Vilemíno, ahoj, dík za Tvé postřehy.
Žravost až vlčí hlad po Mirtazapinu potvrzuji.
Já ho naštěstí měla jen těch 5 týdnů, takže jsem stačila nabrat jen pár kilo, a jelikž jsem šla do nemocnice zhublá o 6 kilo, tak dnes mám o 2 kila méně, než jsem v posledních letech mívala. Takže jsem se dostala na svou ideální váhu, mám teď zas postavu jako na svém avataru (ta fotka je pár let stará). Ty 2 kila navíc mi nešla sundat ( popravdě - nějak extra jsem to neřešila, zas tak moc mi nevadila). Tak  je mám dole, ovšem tento druh  "hubnutí" jsem si ani ve snu nepředstavovala a samozřejmě nikomu nedoporučuju :/ ...

Tebe bych, snad mi to zaškatulkování nebudeš zazlívat, Vilemíno zařadila do té skupiny, která má (měla) depresi předevím z e samoty, z dlouhodobé absence partnerského vztahu.Teď máš Tonyho a to je dobře, je Ti mnohem líp.
I když deprese úplně nezmizela (což podle mě spadá do další mé "škatulky" - rodinné dispozice).

Co se týká invalidního důchodu, tak část mých spolupacientů ho měla plný (ten učitel, o kterém jsem se zmiňovala, např.už 10 let), a někteří částečný. Takže na depresi se určitě invalidní důchod dává, a nebo tedy dával, možná, že teď jsou pravidla pro invalidní důchod zpřísněná, nevím.
Těch s nějakou formou inv.důchodu tam mezi spolupacienty byla tak třetina.

Ještě jsi se ptala Vilemíno, kde jsem byla hospitalizovaná. V rámci zachování své anonymity tady na babinetu nechci uvádět město, ovšem bylo to na psychiatrickém oddělení nemocnice, nikoli v psychiatrické léčebně.
Dole na příjmovém oddělení byli pacienti všech diagnóz, o patro výš jen my, s depresí a už ve stabilizovanějším stavu (každý z nás pobyl nejprve nějaký čas na tom příjmovém oddělení) a léčení alkoholici.
Musím říct, že péče byla podle mě skvělá, personál výborný (sem tam nějaká výjimka se nala, ale to je všude), dokonce i strava vynikající, ačkoli na nemocniční stravu většinou lidi nadávají.
To výdejní okénko, jsem jim tam ze srandy říkala, mi doma tedy bude chybět :D .

Kdybyste přišli na to naše oddělení v prvním patře, asi byste nevěřili, že jste na psychiatrii. Při pohledu zvenčí to mohlo vypadat, jako banda simulantů ;) :/ . V přestávkách mezi terapiemi jsme sedávali na terase a nebo na chodbě a povídali si, často zazníval smích. O vycházkách jsme chodili na kafe a zákusek, říkali jsme tomu zákuskoterapie, cukrárny v okolí jsme měli zmapované.
Dost často však někomu z nás bylo psychicky zle, avšak to ho spolupacienti podrželi, nebo se to řešilo na skupinové psychoterapii, případně to řešili doktoři změnou medikace. Ale na první pohled jsme vypadali jako parta kamarádů někde na společné akci.
Tím chci říct - nedémonizujte si psychiatrii jako "blázinec", nebojte se psychiatrie, nestyďte se za to, že jste tam byli hospitalizovaní a nebo se chystáte. Je to místo, kde vám pomohou, a kde jsou lidi stejní, jako všude jinde - dobří i horší, jen je spojuje společný zdravotní problém.
Mám odtamtud pár nových kamarádek. S jednou z nich (ta tam byla opakovaně, právě kvůli své samotě) plánujeme za pár dní návštěvu koncertu. Mě je její společnost příjemná a jí snad dám trochu pocit, že není tak úplně sama.

Shrnu to - nebojte se psychiatrie, je lépe se nechat tam pár týdnů hospitalizovat aby vás poměrně rychle postavili na nohy, než se roky pouze při ambulatní léčbě doma trápit.

Vilemína napsal(a):

Pak ještě, myslím, že to tu psala Blossom o svém spolupacientovi, že má ID (invalidní důchod) na depresi. Tak to nikomu nedají. Musí to mít na jinou diagnózu, na deprese skutečně důchod nedávají. Vůbec ono je problém dostat ID i na schizofrenii, můj brácha má schizofrenii, není schopen chodit do práce, ani do školy a dostal ID 1. stupně.

A ještě ty psychosomatické projevy deprese, konkrétně kašlání, zahlenění - toto může být i vedlejší účinek některých léků . Speciálně antipsychotika, snad i antidepresiva to mohou způsobit. Mohou způsobit oslabení svalů odpovědných za vykašlávání. netvrdím že je to tak vždy, jen jedna z možností.

Jak se má k člověku s příznaky deprese chovat okolí,rodina?Co mu pomáhá?

Revlibo, já Ti s dovolením zkopíruji příspěvek Blossom, ze kterého vyplývá, jak se k nemocnému jeho okolí a rodina chovat nemá:

Blossom napsal(a):

Deprese není pacientova lenost, ačkoli to tak při pohledu zvenčí může připadat.
Deprese není ničí neschopnost, poznámky  "Tak se tak nepozoruj, vzchop se, chce to jen trochu vůle" nemocnému nejen nepomohou, ale vysloveně škodí.
Deprese není ničí vina, tedy ani samotného pacienta,ani jeho okolí. Může ji dostat kdokoli, stejně jako třeba cukrovku nebo jakoukoli jinou nemoc.

Nemocnému pomáhá neskutečná trpělivost okolí, alespoň částečná empatie a vědomí, které je mu dáváno najevo: totiž, že nemocný není ani lenoch, ani simulant, ani si své problémy nevymýšlí, jen aby na sebe přitáhl pozornost, ani netouží po tom, aby se stal zajímavým. A další velmi důležitá věc je, aby si blízcí nemocného uvědomili, že deprese - pravá deprese - je onemocnění, naprosto nezvladatelné vůlí pacienta. Takže nějaké takové rady typu: "Musíš se víc snažit ... nepoddávej se tomu ... chce to jen silnou vůli a trochu chtít ... až Tě zas přepadne blbá nálada, jdi si zacvičit nebo jdi na procházku" jsou naprosto mimo mísu a samotnému nemocnému jsou platné, jako mrtvému zimník :jojo:

amely napsal(a):

Vilemína napsal(a):

Pak ještě, myslím, že to tu psala Blossom o svém spolupacientovi, že má ID (invalidní důchod) na depresi. Tak to nikomu nedají. Musí to mít na jinou diagnózu, na deprese skutečně důchod nedávají. Vůbec ono je problém dostat ID i na schizofrenii, můj brácha má schizofrenii, není schopen chodit do práce, ani do školy a dostal ID 1. stupně.

Vilemíno, jak se prosím, tě projevuje  u bráchy ta schizofrenie? má halucinace nabo bludy, klesl mu intelekt? Kde ho diagnostikovali? A podle jakých kriterií.
K vůli jakým projevům užívá ty léky?

víš proč se ptám? Moje dcera má jinou diagnozu, která je ale zaměnitelná se sch. Řada sch. je diagnostikovaná špatně. Taky jsme to už řešili a znalosti psychiatrů jsou v těchto oblastech dost špatné.

Taky ta Tvoje deprese může (ale nemusí) být důsledek jiné diagnózy.

Amely, poslala jsem ti delší SZ, kde se ke všemu, co tě zajímá, vyjadřuju.

.

Blossom,já byla hloupá, že jsem do léčebny nešla. Styděla jsem se za to, co mi je a nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Celou tu dobu jsem chodila do práce (kromě těch lázní), i když pámbuví, co jsem tam dělala. Pamatuji se jen, jak tam sedím a klimbám nad papírama. Naštěstí jsem tehdy měla takovou práci, kdy mě nikdo nekontroloval, co dělám a kolik toho dělám, jinak by mě museli vyhodit. Domů jsem se vysloveně doplazila, vlezla si do postele, snědla  čokoládu a spala. Celé víkendy jsem prospala, vím, že pro mě byla neskutečná námaha vylézt a jít na záchod. Proto se nemůžu zlobit na svého ex, že to nakonec nevydržel. Vždyť jsem na něho hodila veškerou starost o děti, když jsem měla ty nejhorší stavy, tak i o domácnost, nic se se mnou nedalo podnikat, byli jsme zvyklí každý víkend vypadnout ven, chodit za přáteli, zvát je k nám a najednou nic z toho nešlo. Pamatuji se, jak mi tehdy můj muž líčil, jak zoufale chodil sám po lese a já u toho brečela, bylo mi to strašně líto, ale nemohla jsem to dělat s ním. Jednou jsem se přinutila jít a celou dobu jsem se vlekla jako těžce nemocná, lehala si do trávy a nemohla se hnout. Myslel si, že jsem hysterka.
Dnes bych do té léčebny šla, všichni by mi mohli být ukradení, kdybych věděla, že to bude trvat pět let a že mi můj milovaný muž odejde.
Zajímavé je, že už se mi deprese nevrátily, ani když jsem byla totálně na dně z našeho rozchodu. To jsem byla strašně smutná, taky jsem uvažovala o sebevraždě, ale bylo to něco úplně jiného, než ten pocit naprosté marnosti všeho, co jsem zažívala v depresi. Je to strašná nemoc - rakovina duše. Kdo to nepoznal, ten nemůže pochopit!

Ahoj Bloss - zrovna o víkendu jsem si na Tebe vzpomněla, když jsem byla na výletě na Vysočině a procházela se tam po kopečcích za krásného slunného dne, kdy se všechno svěže zelenalo a ptáci zpívali jako o závod. To jsem si říkala, že je snad nejlepší "terapie" na deprese. Ten pocit splynutí s přírodou. Tak jsem moc ráda, že máš to, ne příliš příjemné, období za sebou a můžeš se zase radovat třeba z těchto zážitků :par:  Moc Ti přeji, až se Ti svět zase zdá každým dnem krásnější a slunce zářivější.

Načala jsi zajímalé téma (jak jinak u Tebe), ale nejsem si jistá zda je pro Tebe vhodné se v tom stále přehrabrovat (?) Ale možná ano - to si posoudíš nejlépe sama.

Já osobně k tématu deprese z vlastního pohledu nemůžu přispět - maximálně jsem to "dotáhla" do silně stresových situací či postraumatických stresových reakcí a stačilo mi dostatečně i to.

Ale naopak to vidím (viděla jsem) z druhé strany. Můj bývalý partner se s depresemi potýká více než 20 let a po celou dobu co jsme byli spolu (téměř deset let) užíval různá antidepresiva (můžu potvrdit, že Cipralex si zatím vede nejlépe :D) Silné deprese, které jste zde popisovaly ho v podstatě cyklicky zasahovaly přibližně 2x do roka. Jenže on své přání NEBÝT realizoval prostřednictvím alkoholu. Ale o tom jsem se rozepsala na jiném vlákně a sem to nepatří.

Z mého pohledu partnera musím říct, že život s člověkem postiženým opakujícími se depresemi je náročný a vyčerpávající. Je to tanec na tenkém ledě. Částečně spolutrpíte s partnerem. Dlouho jsem si to neuvědomovala, ale teď když už je to pryč, tak mám chvílemi pocit "odstaveného prázdného vagonu". Příliš mě to vyčerpalo. Ne do stavu stresů nebo depresí, ale takového pocitu životní krize (možná i krize středních let).  Ale podotýkám, že možná bych na to měla jiný náhled, kdyby ty deprese nebyly ředěny a následně umocňovány alkoholem. Ale to už nezjistím. Protože bylo to tak, jak to bylo.

V dobách stabilizovaných farmaky jsem byla šťastná, že je deprese (a s ní i potřeba alkoholu) pryč a byla jsem schopna i obrečet, že antidepresiva měla vliv (neblahý) na sexuální život.  Říkala jsem, že nemůžu mít všechno a víceméně nedobrovolně dobrovolně žila téměř v celibátu. Hlavně, že mám prima parťáka, se kterým si rozumím i beze slov a že v těch dobrých obdobích (která byla delší než ta horší) je skvělým tátou mému dítěti. Vydrželo mi to dlouho.... až jsem pak postupně zjistila, že už dál NEMŮŽU a hlavně NECHCI. Vadilo mi děsně "řešení" depresí alkoholem - to jsem nebyla schopna akceptovat. Už jsem si nepřipadala jako žena, ale jako ošetřovatelka.

Doufám, že tento příspěvek nikdo nebude chápat jako odsouzení nebo nepochopení lidí trpící depresí! Není tomu tak! Je to jen pohled z druhé strany. Navíc s krátkým časovým odstupem.

Jedna dobrá zpráva závěrem - současná generace antidepresiv už dokáže opravdu výrazně zlepšit kvalitu života. A pohyb - jakýkoliv, který je člověku příjemný - ať už jóga, běh, jízda na kole, dlouhé procházky... jsou taky skvělým doplňkem tvorby potřebných hormonů - toto nepodceňovat! Hlavně se nelitovat a žít tak jak se zpívá v jedné písničce - "carpe diem - život je krátký, tak ať točí se svět...". Držím Vám všem "depresistům" :hjarta: palce ať zatočíte s depresí vy a ne ona s vámi!

Ivano, neznám Tvůj příběh a tak možná hloupá otázka. Jak dlouho trvalo Tvé depresivní obdbobí? Bylo to opakované?

Pokud Ti dotaz připadá příliš na tělo, tak se omlouvám a nechávám na Tobě zda odpovíš.

Marthino, u mě to přišlo tak nějak plíživě, když mi bylo asi 38-40 let. Právě jsem se dostala z nejhoršího období, kdy byly děti pořád ( a tím myslím téměř každý týden) nemocné a já přestala žít v každodenní šíleném stresu. Jinak jsem se v té době měla moc dobře, měla jsem krásné děti, koupili jsme si nový byt, manžel mě miloval a já jeho, v práci ho povýšili, takže jsme si mohli dovolit hezké dovolené v zahraničí a výlety po Česku... a mně bylo čím dál hůř a hůř. Až jsem šla na radu manžela k jeho známé psycholožce a ta mi zjistila depresi. Začala jsem chodit k psychiatričce, naordinovali mi antidepresiva a vždy to bylo trochu lepší a najednou další propad. Pak jsem jednou spolykala prášky, ani nevím, jestli to měla být sebevražda, prostě jsem je do sebe naházela, abych už měla klid. Manžel se synem mě zavezli do nemocnice, kde mi vypumpovali žaludek.  Podařilo se mi je přemluvit, že jsem si prášky vzala omylem, takže mě nehospitalizovali na psychiatrii. Moje doktorka mi ale stejně nabídla, ať si tam jdu lehnout. Já nechtěla za žádnou cenu, tak mě přemluvila aspoň na lázně. Tam mi bylo úžasně, cítila jsem se fajn, ale jen do doby, než jsem se vrátila domů. Pak to bylo zase jako předtím - antidepresiva, chvíli dobrý, pak propad, nová antidepresiva, zase chvíli dobrý a zase propad. Trvalo to 5 let. Pak jsem dostala kombinaci léků Serlift a Deniban a za několik měsíců jsem si uvědomila, že už jsem dlouho neměla žádný propad. Začala jsem se radovat a plánovat si, jak znovu dáme dohromady vztah s manželem, který se mi hodně odcizil, jenže v té době mi řekl, že se chce se mnou rozvést. Že o tom přemýšlí již několik let! Byla jsem naprosto v šoku, já ho strašně milovala, tak jsem ho prosila, ať mě neopouští, ať nám dá ještě šanci, ale nechtěl. Pak jsem zjistila, že už má novou přítelkyni, kamarádku mojí dcery. Po našem rozvodu si ji vzal, mají spolu chlapečka.
Od té doby, co beru Serlift (teď Asentru) a Deniban jsem sice měla pár "zaškobrtnutí" - vždycky pár dní, maximálně 2 týdny, ale už to nikdy nebylo tak zlé jako jsem psala výše. Doktorka mi řekla, že tyto léky budu muset brát do smrti, jsem s tím smířená. Už nikdy nechci nic tak strašného zažít. Nikdy!

Marthino, mě tady to diskutování o depresi nevadí, ale naopak prospívá. Už se znám, abych něco mohla "odžít a odložit", pomáhá mi o tom mluvit nebo psát, vykecat se z toho, na příspěvcích a zkušenostech ostatních si některé věci doobjasnit a lépe pochopit.
Takto jsem díky babinetu se po pár letech  vyrovnala se vším ohledně alkoholové závislosti mého bývalého manžela. V době, kdy jsem to prožívala, babinet nebyl, mě strašně chybělo pokecat si s někým s podobnou prožitou zkušeností.
Až po vypsání se ze všeho na alkoholickém vlákně jsem cítila, že už jsem to v sobě konečně uzavřela.

Ivano, zmiňuješ se o tom, že ses za depresi styděla, žes nechtěla, aby to okolí vědělo. S podobným postojem jsem se setkala u některých spolupacientů, ti také svůj pobyt na psychiatrickém oddělení před známými tajili. Dokonce jsme toto téma řešili při jedné skupinové psychoterapii. Utajováním jen dáváte prostor různým dohadům a fámám...
Musím říct, že já s tím nemám nejmenší problém, podle mě je to nemoc jako každá jiná a může postihnout úplně každého (viz přísloví Proti průseru není nikdo očkován... ;) :/ .  Všem ze svého okolí jsem to řekla na rovinu, a mám pocit, že nikdo to nějak neřešil, ve smyslu že by to mělo být nějaké stigma. Naopak, často jsem slýchala - já vím, oč jde, měla to má maminka (bratr, kamarádka, kolega z práce......)

Jedna spolupacientka vyprávěla, jak když se kdysi její kolega se vrátil z nemocnice, tak ho před celým pracovním kolektivem jedna ženská  oslovila - Tak co, jak bylo v blázinci?? :dumbom:
Já bych na to odpověděla: Dobře. :jojo: Dali mě tam dohromady, díky nim je mi líp. Takže když by to postihlo vás nebo vaše blízké, nebojte se blázince, tam vám pomůžou... :/ :vissla:

Ivano, napsalas trefně, že deprese je rakovina duše Ano, to je asi výstižné: Bez léčby deprese rozežírá duši čím dál tím víc...
Teď vím, že pocit deprese je nesdělitelný, takovým přirovnáním se aspoň snad dá naznačit, jaké to je...

Terapeut, co nás učil jógu, měl na to taky přirovnání:
Vemte to tak, že za normálního stavu můžete třeba sval ruky napnout a povolit, tedy řídit ho svou vůlí. Avšak když do svalu dostanete křeč, vůle je vám k ničemu.
A deprese je něco jako křeč duše...

Jak už jsem psala dřív, pro zvládnutí akutní fáze deprese je nutná správná medikace, která vám sedne. To je základ.
A jakmile toho budete schopni, začít pak s psychoterapiemi a dalšími cestami k uzdravení.

U nás probíhaly vždy tak 3 terapie denně. Za nejpřínosnější jsem považovala skupinové psychoterapie. Probírala se tam různá témata, například myšlenky na sebevraždu, pocity při propustkách domů o víkendu ( pro většinu pacientů to bylo těšení i velký stres před víkendy, zvlášť na počátku léčby), jak má člověk reagovat na neomalené poznámky některých lidí apod.

Úplně nejpřínosnějšími terapiemi byly podle mě životopisné skupiny, to když jeden člověk si připravil svůj životopis, přečetl ho a jiní kladli doplňující otázky a své postřehy. Většinou se životopis neobešel bez slz, často to byly totiž dost hororové příběhy. Obvykle  jsme se dostali k jádru problému dotyčného a taky se člověk hodně dozvěděl i sám o sobě, protože ty životopisy mívaly společné rysy v něčem, často se v problému jiného člověk poznal a z pohledu třetí osoby si uvědomil i věci, které i on řešil.
Životopis je tak citlivým tématem, že jeden pacient se po přečtení první věty tak rozplakal, že nebyl schopen životopis přečíst. Ale pak přiznal, že se mu tím pláčem, po léta zadržovaným, nesmírně ulevilo.

Pak byly pracovní terapie (ty mě moc nebavily, přišlo mi to jako spíš zabíjení času, než zaberou léky), při nich se třeba pletly košíky, něco malovalo a nebo navlékaly korálky apod.

Celkem zajímavé byly artterapie - například jsme měli každý namalovat, co bychom měli udělat, aby se náš život změnil k lepšímu.
Nebo udělat mapu vztahů = z barevných papírů vystříhnout a na čtvrtku nalepit sebe a své blízké. To se pak rozebíralo, a bylo velmi zajímavé, kolik pravdivých postřehů se z obrázku vylouplo a emocí vylezlo napovrch, i takových, až se tvůrce sám divil. Posuzovalo se to podle barev, které člověk na jednotlivé postavy použil, jak je na ploše rozmístil atd, bylo v tom nečekaně hodně pravdy, skryté v podvědomí.

Nácvik relaxace, autogenní trénink a jóga mě osobně nějak neoslovily a zdá se mi moc nepomáhaly, ale některým spolupacientům to pomáhalo hodně. Je to individuální.
Muzikoterapie (většinou poslouchání hudby a pak rozebírání pocitů) a biblioterapie (čtení z nějaké knížky a následné rozebírání) mi taky nějak zvlášt přínosné nepřipadaly.

Blossom napsal(a):

Vilemíno, ahoj, dík za Tvé postřehy.
Žravost až vlčí hlad po Mirtazapinu potvrzuji.
Já ho naštěstí měla jen těch 5 týdnů, takže jsem stačila nabrat jen pár kilo, a jelikž jsem šla do nemocnice zhublá o 6 kilo, tak dnes mám o 2 kila méně, než jsem v posledních letech mívala. Takže jsem se dostala na svou ideální váhu, mám teď zas postavu jako na svém avataru (ta fotka je pár let stará). Ty 2 kila navíc mi nešla sundat ( popravdě - nějak extra jsem to neřešila, zas tak moc mi nevadila). Tak  je mám dole, ovšem tento druh  "hubnutí" jsem si ani ve snu nepředstavovala a samozřejmě nikomu nedoporučuju :/ ...

Tebe bych, snad mi to zaškatulkování nebudeš zazlívat, Vilemíno zařadila do té skupiny, která má (měla) depresi předevím z e samoty, z dlouhodobé absence partnerského vztahu.Teď máš Tonyho a to je dobře, je Ti mnohem líp.
I když deprese úplně nezmizela (což podle mě spadá do další mé "škatulky" - rodinné dispozice).

Co se týká invalidního důchodu, tak část mých spolupacientů ho měla plný (ten učitel, o kterém jsem se zmiňovala, např.už 10 let), a někteří částečný. Takže na depresi se určitě invalidní důchod dává, a nebo tedy dával, možná, že teď jsou pravidla pro invalidní důchod zpřísněná, nevím.
Těch s nějakou formou inv.důchodu tam mezi spolupacienty byla tak třetina.

Vůbec se nezlobím. Sama si to uvědomuju. Myslela jsem si naivně, že po příchodu na VŠ dospěju, více se osamostatním, najdu si partnera a ono nic. Povedlo se to až na magisterském stupni.

No vidíš, Blossom, mě by zase skupinové terapie vadily, dělalo by mi problém mluvit před tolika lidmi o svých problémech. Nejvíce bych se těšila na pracovní terapie. Strašně ráda vyšívám. Teď mám rozvyšívaný ubrus na velký stůl, vyšívám růžičky stonkovým stehem, strašně mě to uklidňuje. Stejně tak sbírání borůvek je pro mě velký relax. Nebo navlíkání korálků. Pak taky není špatná práce na zahrádce - vytrhávání plevelu atd.

Blossom napsal(a):

Ivano, zmiňuješ se o tom, že ses za depresi styděla, žes nechtěla, aby to okolí vědělo. S podobným postojem jsem se setkala u některých spolupacientů, ti také svůj pobyt na psychiatrickém oddělení před známými tajili. Dokonce jsme toto téma řešili při jedné skupinové psychoterapii. Utajováním jen dáváte prostor různým dohadům a fámám...
Musím říct, že já s tím nemám nejmenší problém, podle mě je to nemoc jako každá jiná a může postihnout úplně každého (viz přísloví Proti průseru není nikdo očkován... ;) :/ .  Všem ze svého okolí jsem to řekla na rovinu, a mám pocit, že nikdo to nějak neřešil, ve smyslu že by to mělo být nějaké stigma. Naopak, často jsem slýchala - já vím, oč jde, měla to má maminka (bratr, kamarádka, kolega z práce......)

Blossom, já jsem to měla se svou depresí stejně. Je to nemoc jako každá jiná. Když jsem o ní mluvila s blízkými i v práci na rovinu, dostávalo se mi ze všech stran pochopení. Žádné odsuzování, nikdy jsem ani neměla pocit, že by si za mými zády něco probírali. Postavila jsem se tomu čelem a myslím, že je to lepší, než se stydět a tutlat to.
Pak jsem chodila 2 a půl roku na skupinovou psychoterapii - každé pondělí odpoledne hodinu a půl. Ta byla super, moc mi pomohla. Ale i tam jsem se setkala se spolupacienty, kteří už chodili na skupinovku třeba 5 let a svému okolí to stále tajili. Dokud se člověk stydí, má to dle mého názoru pro sebe stále nevyřešené.
Já jsem se nesmířila s tím, že bych měla být do konce života na antidepresivách. A tak jsem se rozhodla, že nebudu. V nejhorším byly super, ale teď už chci žít sama za sebe. Někdo je možná musí brát pořád. Já jsem ráda, že jsem mohla po čase tuto berličku odložit.
Ale kdyby zase bylo zle, nebudu váhat a půjdu vyhledat pomoc včas. Doufám, že bych to poznala.

Já si (ovšem zcela laicky) myslím, že je rozdíl, když někdo má depresi způsobenou vnějšími vlivy (ať už přepracováním,nebo nějakou životní ztrátou) a nebo je to deprese endogenní  - prostě jeho tělo ten serotonin a ostatní látky chronicky nevyrábí.Tam si myslím, že to asi ani jinak nejde, než brát antidepresiva doživotně.V takovém případě bych je i já brala, než podstupovat propady a trápení.
Já pevně doufám, že já patřím do té první škatulky a že časem budu moct antidepresiva zas vysadit. Mají se brát aspoň půl roku po odeznění příznaků, já je chci brát do té doby, než firmu uzavřeme a já si najdu novou práci, než se můj život  po změnách usadí a najede do nových kolejí. Což doufám nebude déle než těch půl roku....

Ještě se chci zeptat vás, co s tím máte zkušenost: Pociťovali jste po příchodu z nemocnice taky zvýšenou  fyzickou únavu? A jak dlouho?
Já se psychicky teď naštěstí cítím zcela dobře. Ale překvapilo mě, jak moc mě klesla fyzička: když jsme byli s přítelem na výletě, byla jsem najednou vyčerpaná tak po čtvrtině trasy, než kterou jsem dřív zvládala levou zadní.
A tak teď, na neschopence, poslouchám své tělo, chvílemi lenoším a odpočívám, chvílemi něco dělám na zahrádce, aby si tělo zvykalo na pohyb, a doufám, že ta únava postupně zmizí.

Bloss, já jsem atypický případ. Jak už jsem psala, po příchodu z nemocnice mi bylo ještě hůř než předtím, protože jsem se znovu vrátila do nevyřešených problémů.
V nemocnici jsem byla 7 týdnů. Vrátila jsem se začátkem srpna. Kupec na barák shodou okolností přišel v ten samý den, kdy jsem se vrátila z nemocnice. Ale pak se ještě rozhodoval, pak jsem hledala byt, kam se s dětmi přestěhovat, pak jsem hledala peníze, za co ho koupit, protože kupec za dům zaplatí až po vyřízení hypotéky a majitel bytu chtěl peníze hned. Díkybohu se mi hned dvě kamarádky (samy od sebe, aniž jsem se zeptala, když slyšely o mé situaci) nabídly, že mi na byt půjčí, než budu mít peníze za barák a budu jim moct vrátit. I těm jsem nesmírně vděčná, že byly ochotny z fleku mi půjčit téměř čtvrt milionu. Jedné nabídky jsem využila.
Poprvé jsem se synem spala v bytě 29.9.2006, to mi bylo ještě stále příšerně. Líp mi začalo být až v prosinci 2006.

Obávám se, že vrátit se z léčení domů do nevyřešených problémů není tak atypické, a že to čeká dokonce většinu pacientů:
Osamělí se vrátí domů do své samoty, přepracovaní si musí najít novou méně stresovou práci, spolupacientka, kterou syn připravil o střechu nad hlavou a žije teď jen z dávek v hmotné nouzi si hledá v 55 letech nějaké přístřeší, práci, a i veškeré vybavení, protože přišla i o nábytek apod, protože ho neměla kam uskladnit.... :( Ta chudák nemá vlastně vůbec nic - o všechny materiální jistoty přišla, k tomu totálně  rozbité vztahy v rodině a nalomené zdraví... :(

Z nemocnice by se člověk měl vrátit zdravotně stabilizovaný, psychicky jaksi zpevněný, aby byl schopen zásadní změny ve svém životě realizovat. Po psychoterapiích by měl mít srovnané životní priority a vyznat se ve svém problému, a mít aspoň rámcovou praktickou představu, co bude měnit a jak.
Takto nějak mi to říkal náš primář, a teprve  v takovémto stavu propouštěl pacienty domů, i mě.
Jak to doma pak člověk zvládne, to je trochu sázka do loterie a kromě osobního nasazení v tom hraje roli i kus štěstí...

Zajímalo by mě jak se dá rozlišit hluboká endogenní deprese,kdy je člověk nucen být celoživotně medikován od té reaktivní,které spouštěcí mechanismus byl nějaký náhlý otřes v životě.
Jak už jsem tady psala,tu reaktivní depresi jsem prodělala,léky brala a nepomohly mi nijak zvlášť.
Měla jsem pocit,že to stejně musím zvládnout sama a vysadila je,aniž by nastala jakákoli změna
Chtělo to všechno jen čas.
Tudíž si říkám,že jsem asi nižší hladinu serotoninu neměla.
Nicméně stále mám divný pocit,že už vím,co to je,jak je to hrozný a občas se to o mě pokouší a tak se nějak snažím,aby mě nedostala..
Ale ,kde je ta hranice??

Ja to laicky vidím tak, že endogénna depresia nepotrebuje žiadne "spúšťače" zvonka, žiadne očividné preťaženie či prepraovanie, žiadne podnety... Že sa nejako začína a žije si bez ohľadu na vonkajšie okolnosti, (fyzický) zdravotný stav, apod. Možno o to ťažšie je priznať si ju, dať sa na liečbu a navyše vydržať tlak nechápajúceho okolia. :/
Inak, vitaj, Bloss... :)

Bloss - děkuji za toto téma, sice se mě osobně netýká, jak se říká, kdo nezažije nepochopí, ale alespon o lidech,který tím prošli, přemýšlí.

Ja jsem zazila depresi poporodni. A mozna, ze navazpvala na nejakou,kterou jsem mela predtim. MOzna ne.
Ted uz si na to nevzpominam. Svoje priznaky mohu popsat skoro stejne. Strasna unava, nespavost. Mela jsem pocit, ze jsem stale pod vodou a topim se, nekdo/neco me tlaci pod hladinu a drzi me tam.

Blby bylo, ze jsem vazne nevedela, ze mam depresi. Muj chot, kdyz bylo nejlepe me ignoroval. Jinak me urazel, byla jsem lina jako prase a neschopna. Poznal, ze mi neco je a myslim si, ze se docela bavil. Navrhl mi, ze at zkusim sebevrazdu. Jit k doktorovi me ani nenapadlo. Melajsem pocot, ze jsem silene rozmazlena a fakt neschopna a lina. Proste zmetek, kterej se neumi absolutne adekvatne chovat.  A ze jsem nevdecna. Samozrejme, jsem myslela na sebevrazdu, ale nevedela jsem co bude s mym ditetem. To me jedine odradilo.

Az za nekolik let, jsem sla k lekarce, ktera byla Indka,  stasne hodna a chapajici a ta me poprve rekla, ze jsem nemocna. Zadna dalsi terapie nenasledovala a dokonce jsem to nikde nerekla. Chot by me myslim rychle znicil.

Nakoukla jsem dnes zas do téhle diskuse a překvapily mě hned 3 komerční upoutávky pod posledním  příspěvkem: Reklama na Benosen, dále na nějaký preparát z třezalky a pak odkaz na semináře pana Kaliny Máš depresi? Zatím jsem poradil každému...

Mám z toho fakt divný pocit :/ , když tato diskuse o depresi - nemoci (nikoli o občasné depce = špatné náladě, kterou míváme někdy všichni) je využívána jako reklamní prostor pro tuto "cílovou skupinu"....
Tím spíš, že na nemoc - depresi nic z uvedeného nepomáhá, a dokonce může i škodit: Benosen jsem při narůstající depresi zkoušela brát, avšak bylo to k ničemu (zabíral mi však párkrát dřív, když mě zlobila menší, běžná nespavost). A když už berete náhodou antidepresiva, tak se k nim NESMÍ brát přípravky nebo čaje z třezalky.

Nakoukla jsem i na upoutávku seminářů a CD pana Kaliny, co prý zatím v depresi poradil každému. A jeho rady můžou podle mě pomoct v normální běžné blbé náladě, avšak v depresi coby nemoci jsou k ničemu. Např. rada, že se vám udělá líp, pokud si vzpomenete třeba na někoho na vozíku, nebo jinak vážně nemocného... ;)
Vím, že jsem se i takto nějak svou narůstajcí depresi snažila zvládnout, když mi svět začal připadat hrozný a viděla jsem vše černě, říkala jsem si - vždyť lidé přeci  žili i ve válkách, a jinak hrozných situacích, a teď nic takového není.
A sama sobě jsem si říkala i - vždyť jsi zdravá, je tolik lidí s těžkými nemocemi, vždyť nemáš proč se trápit.... Bylo to úplně k prdu. Nepomáhalo mi to a nevěřím, že by to někomu se skutečně rozjetou nemocí - depresí pomáhalo.

Proto mi připadá dost eklhaftní :usch: , že právě tyto odkazy jsou umístěny do této  diskuse... Přijde mi to, jako kdyby v někdo zlomenou nohu sliboval vyléčit heřmánkovou mastí....

Já vím, Babinet pochopitelně žije z reklam, ale tady to podle mě hraničí s určitou etikou...
A pokud jste se v příznacích popsaných v této diskuse poznali, tak zamiřte co nejrychleji k psychiatrovi, a neztrácejte čas a nevyhazujte peníze za přípravky a prostředky, které na rozjíždějící se nebo rozjetou depresi neúčinkují. :(

Teď koukám, že reklamní upoutávky pod posledním příspěvkem se mění. Teď jsou tam jiné.
Ale to, že se tam sešly právě ty zmíněné 3, o kterých jsem psala, mi přišlo :usch: .

Tak věřme tedy , že to byla náhoda..... :kapitulation:

Bloss, s těmi reklamami - to jen že si toho teď víc všímáš. Vždy si víc všímáme toho, co momentálně máme k řešení.
Já teď všude objevuji kuchyně a vestavěné skříně. :)

Blossom, je to přesně, jak píšeš. Když se mi rozjížděla deprese, své pocity jsem často ventilovala mamce. Nejčastěji jsem jí říkala, že nemám šanci tento život zvládnout. Její jediná odpověď zněla: Zvládneš to jako jiní. Někdy taky přihodila: Co mají říkat lidi nemocní či jinak trpící. Skutečně toto není pro depresisty žádné povzbuzení, jen je to vždycky naštve. Alespoň mě to strašně naštvalo. Vřelo to v mně, měla jsem chuť mamku plesknout něčím.

Vil, mně to taky říkali. Ale na druhou stranu, co bychom očekávali, co by nám měli říct, aby nám z toho nebylo ještě hůř?
Dělali, co mohli.
Ostatně, co bys takovému člověku řekla ty?

Vilemína napsal(a):

Blossom, je to přesně, jak píšeš. Když se mi rozjížděla deprese, své pocity jsem často ventilovala mamce. Nejčastěji jsem jí říkala, že nemám šanci tento život zvládnout. Její jediná odpověď zněla: Zvládneš to jako jiní. Někdy taky přihodila: Co mají říkat lidi nemocní či jinak trpící. Skutečně toto není pro depresisty žádné povzbuzení, jen je to vždycky naštve. Alespoň mě to strašně naštvalo. Vřelo to v mně, měla jsem chuť mamku plesknout něčím.

Ano, přesně tak jsem to cítila taky: že nemám šanci tento život zvládnout.
Opravdu jsem to takto cítila. Přesto, že předchozích 45 let jsem zvládla vše, co přede mě život postavil.

Někdo se tu ptal, jak se k nemocnému má chovat okolí. Já vlastně jen s určitostí vím, jak se okolí chovat nemá, to tu bylo popsáno.
Ale jak se chovat má? Ono je to těžké, i ty nejlépe míněné rady, jako Ti Vilemíno dávala Tvá maminka, prostě nepadají na úrodnou půdu, nemůžou, protože duše nemocného je jako poušť, kde prostě nic nevzklíčí...

Asi nejlépe je nemocného trpělivě podporovat, že to je léčitelná nemoc a že se z toho dostane,  a směřovat co nejrychleji k psychiatrovi, nic jiného udělat nelze.
Chápu, že i pro blízké nemocného je to nesmírně náročná situace.

Vilemína napsal(a):

Blossom, je to přesně, jak píšeš. Když se mi rozjížděla deprese, své pocity jsem často ventilovala mamce. Nejčastěji jsem jí říkala, že nemám šanci tento život zvládnout. Její jediná odpověď zněla: Zvládneš to jako jiní. Někdy taky přihodila: Co mají říkat lidi nemocní či jinak trpící. Skutečně toto není pro depresisty žádné povzbuzení, jen je to vždycky naštve. Alespoň mě to strašně naštvalo. Vřelo to v mně, měla jsem chuť mamku plesknout něčím.

Tohle mi dcera říká často , když má ataky.........já nemůžu tenhle život zvládnout, používá dokonce stejná slova......snažíme se doplňovat léky B komplexem, protože bývá  prostě období , kdy nestačí.

Podle mě je to tím, že deprese člověku bere energii a sílu a ten člověk má pocit, že je to nad jeho síly, všimněme si, že depresáci často na netu zakládají diskuze , kde píšou o svých starostech a doufají v pozitivní energii.......jakoby sajou podporu .......

majkafa napsal(a):

Vil, mně to taky říkali. Ale na druhou stranu, co bychom očekávali, co by nám měli říct, aby nám z toho nebylo ještě hůř?
Dělali, co mohli.
Ostatně, co bys takovému člověku řekla ty?

Majkafo, těžko říct. Asi bych se snažila své dítě více podpořit, snažit se celou situaci více rozebrat. U mamky jsem měla pocit, že ji svými problémy obtěžuju.

Bloss, co celé dny děláš? Užíváš si zahrádky? Doporučuju dny vyplnit smysluplnou činností, která člověka příliš nezatíží. Nic nedělání není dobré. Není to tak dávno, co jsem jen tak bezcílně surfovala po internetu, nebo jen čuměla do blba. Rozhodila jsem si denní biorytmus, bylo to hrozné.

Vilemína napsal(a):

Bloss, co celé dny děláš? Užíváš si zahrádky? Doporučuju dny vyplnit smysluplnou činností, která člověka příliš nezatíží. Nic nedělání není dobré. Není to tak dávno, co jsem jen tak bezcílně surfovala po internetu, nebo jen čuměla do blba. Rozhodila jsem si denní biorytmus, bylo to hrozné.

Vilemíno, já se na radu své psychoterapeutky snažím činnost teď krátce po návratu z nemocnice spíš brzdit. Psychoterapeutka mi totiž odkryla, že jsem svým naturelem až příliš nastavená na aktivitu, na výkon, že neumím pasivně odpočívat, a to mi škodí.

Ale k Tvému dotazu: Když je hezky, pobývám hodně na zahrádce, sázím kytky, natírám  plot apod., mezitím si tam ale taky posedím třeba s kafem a kochám se tím, co jsem natřela a zasadila a vůbec tím jak je krásný den. Občas si odběhnu sem k Babinetu.
A dnes, když prší,  se budu věnovat restům v domácnosti.

O víkendu jsem byla s přítelem na 2 kratších výletech na kole, naštěstí i fyzická únava už mě opouští. Jsem ráda, že  mám psané vycházky takřka po celý den, tak to mi umožňuje pozvolný návrat zpátky ke všemu, co jsem dělávala, zpátky do normálního života. :)

Bloss, když jsem si četla na výletech popis tvého víkendového výletu, první mě napadlo - ta holka je tak krátce po velkém ataku těžké deprese a už takhle přepaluje své fyzické síly. Mě by takový výlet položil i teď, a to si myslím, že jsem zdravá.
Prosím, nezapomeń, že máš nařízený pasivní odpočinek. Mám o tebe starost.

Bloss, jaká je tvá diagnóza? Středně těžké deprese?

majkafa napsal(a):

Bloss, když jsem si četla na výletech popis tvého víkendového výletu, první mě napadlo - ta holka je tak krátce po velkém ataku těžké deprese a už takhle přepaluje své fyzické síly. Mě by takový výlet položil i teď, a to si myslím, že jsem zdravá.
Prosím, nezapomeń, že máš nařízený pasivní odpočinek. Mám o tebe starost.

Majkafo, neboj, myslím, že vím, co dělám. Rozhodně nepřepaluju své síly, trasy výletů volíme záměrně nenáročným terénem a tak 4krát kratší, než jsme byli zvyklí dřív. Na krátké výlety jsme chodili už když jsem bývala na propustkách o víkendech doma, a i primář proti tomu nic nenamítal (vždy se na průběh víkendu ptal).

Není to tak, že bych měla nařízený pasivní odpočinek. Máme se po dobu pracovní neschopnosti  postupně zapojovat do běžného života, i občasného rekreačního sportování.
Dokonce i v nemocnici jsme měli středeční odpoledne určeno ke sportu, chodili jsme i se sestřičkou do nedaleké tělocvičny hrát volejbal apod.

Myslím, že není dobrý ani jeden extrém - ani nicnedělání, jak psala Vilemína, ani plná aktivita. Tak poslouchám své tělo a podle se snažím jít  zlatou střední cestou. :)

Zdravím Tě Bloss :):) koukám, že věci se mění, nic nezůstává stejné :)

Taky mě napadá, že přílišná činorodost a aktivita je způsob úniku. Člověka stále něco nutí dělat spoustu věcí a tím děláním přávě utíká před tím co ho uvnitř duše bolí. No a nelze utíkat donekonečna, jednoho dne se člověk na tu svou bolest bude muset podívat :)

Přeji krásné dny na zahrádce :)

Blossom, i já jsem rád za tohle vlákno. Hodně s prožitky všech rezonuji, tohle virtuální setkání s vámi všemi mi přináší úlevu.
Mně se ty stavy, krom toho, cos už uváděla 26/4, rozjely před 7 lety částečně i jako důsledek rychlého zhoršení obstrukční spánkové apnoe. Následně ztráta výkonnosti v práci a  mikrospánky a už jsem se vezl...
Dnes spím  s ventilátorem, úleva jen částečná, maska se při převalování sveze a netěsní. Plánuji stomatochirurgickou operaci spodní i horní čelisti. 
Ty úzkostné stavy přetrvávají a pokračuji v psychoterap. Stále trpím vícedenními epizodami únavnosti, apatie, nesoustředěnosti... Mám ID 1.stupeň na kombinaci dalších - somatických diagnóz.
Jsem podstatou solitér, silně vnímám potřebu rozvoje  spirituality. Vyhovuje mi hlavně buddh. meditace, poslední 3 roky rozvíjím  cíleně  nestrannou lásku - mettá. Díky tomu se mi postupně hodně věcí propojilo, získal jsem nový náhled na sebe a podstatně se změnilo moje prožívání i jednání. 
Kvůli tělesné únavě se hodně  zaměřuji  na fyzicky nenáročné  cvičení jógy.
Netrpím touhou nežít, ale ztrácím smysluplnost své další existence, přemýšlím co s tím dál. Uvažuji o životě  v niterném tichu  klášterního odloučení, abych nezatěžoval rodinu emočně, ani finančně.
Nemyslím, že je to konečná. Doufám a pracuji na tom, abych se z toho vymanil a naučil se s tím žít a být prospěšným.
Ohromně mně vyhovují a pomáhají  tvoje inteligentní a věcné příspěvky. Myslím že jejich úroveň jakoby moderovala sama o sobě i příspěvky dalších přátel.
A co na to závěrem Halina Pawlowská ? Někdy si myslím, že všemu rozumím, ale obvykle vzápětí přijdu k vědomí. Případně - Nejenže se mé myšlenky občas toulají. Někdy mě dokonce opustí úplně.

mariposa napsal(a):

Zdravím Tě Bloss :):) koukám, že věci se mění, nic nezůstává stejné :)

Taky mě napadá, že přílišná činorodost a aktivita je způsob úniku. Člověka stále něco nutí dělat spoustu věcí a tím děláním přávě utíká před tím co ho uvnitř duše bolí. No a nelze utíkat donekonečna, jednoho dne se člověk na tu svou bolest bude muset podívat :)

Přeji krásné dny na zahrádce :)

Tak si říkám, že činorodost a aktivita je způsob jak udržovat mysl bdělou, jak žít v přítomnosti. TADY A TEĎ.

Lomikel napsal(a):

Tak si říkám, že činorodost a aktivita je způsob jak udržovat mysl bdělou, jak žít v přítomnosti. TADY A TEĎ.

Občas je, bohužel, činorodost a aktivita projevem spící mysli, která si dělá to tady a teď tak, jak by to podle jejích očekávání mělo vypadat. A to se pak mysl ztrhne. :/

Vilemína napsal(a):

Blossom, je to přesně, jak píšeš. Když se mi rozjížděla deprese, své pocity jsem často ventilovala mamce. Nejčastěji jsem jí říkala, že nemám šanci tento život zvládnout. Její jediná odpověď zněla: Zvládneš to jako jiní. Někdy taky přihodila: Co mají říkat lidi nemocní či jinak trpící. Skutečně toto není pro depresisty žádné povzbuzení, jen je to vždycky naštve. Alespoň mě to strašně naštvalo. Vřelo to v mně, měla jsem chuť mamku plesknout něčím.

Vilemino, ja jsem byla na prednasce o depresi s kamaradkou z Finska. A ti jsou taky esxperti.

Na te prednasce se prave  mluvilo o techto "povzbuzebich" jako "hlavu vzhuru", "delej konecne neco" nebo - podle me to nejsilenejsi " mysli pozitivne". To bylo kritizovano a taky ta posledni prupodidka jasne oznacena jako tezce zranujici az brutalni, ktera nic neresi. Spis se dava najevo, ze staci tak nejak jinak myslet, proste ten blbec neumi spravne myslet...a problem se vyresi. Nebi i jinak nezajima me to , neotravuj me. me bylo proste receno, ze jsem budizknicemu a lina. Nic nedelam, jen jsem s diotetem a jako si u toho studuju . Proste lenoch. Tyhle hlasky ja nechapu, lidi se v tom  vyzivaji. A byla to nekolikaleta poporodni deprese. Coz vim az ted.

Lomikeli, dík za Tvá slova. Jsem ráda, jestli mé psaní o depresi někomu může i pomáhat.

Hodně přemýšlím o Tvém příběhu, tak jak jsi ho popsal. O hledání smyslu života.... klášter sice je jednou z možností.
A nebyla by řešením třeba dobrovolnická práce pro nějakou charitu? Je tolik lidí, co potřebují pomoci a kterým bys mohl být užitečný...

mariposa napsal(a):

Zdravím Tě Bloss :):) koukám, že věci se mění, nic nezůstává stejné :)

Taky mě napadá, že přílišná činorodost a aktivita je způsob úniku. Člověka stále něco nutí dělat spoustu věcí a tím děláním přávě utíká před tím co ho uvnitř duše bolí. No a nelze utíkat donekonečna, jednoho dne se člověk na tu svou bolest bude muset podívat :)

Přeji krásné dny na zahrádce :)

Ahoj mariposo, nemyslím, že by činorodost byla u mě únikem před něčím. Spíš je to u mě vrozená vlastnost.
Už v dětství jsem např.zakládala kluby, kde jsme podle Foglarovek lovili bobříky apod. Byla jsem to já, kdo tam býval nejaktivnější.
Na gymplu jsem patřila mezi skalní jádro naší třídy, které organizovalo společné akce, jezdili jsme hodně na vodu, k nám na chalupu (žádné ožíračky, ale prima akce), na kola, na lyže....

Už tehdy o mě přátelé s úsměvem říkali, že jsem aktivní, až někdy skoro radioaktivní... :D

Prostě činorodost mě provází celým životem, co se pamatuju. Je to můj vrozený povahový rys.
Teď ho budu muset vědomně a programově trochu korigovat. :)

Bramborka napsal(a):

Lomikel napsal(a):

Tak si říkám, že činorodost a aktivita je způsob jak udržovat mysl bdělou, jak žít v přítomnosti. TADY A TEĎ.

Občas je, bohužel, činorodost a aktivita projevem spící mysli, která si dělá to tady a teď tak, jak by to podle jejích očekávání mělo vypadat. A to se pak mysl ztrhne. :/

hmhm :storstark:

Blossom napsal(a):

Lomikeli, ...
A nebyla by řešením třeba dobrovolnická práce pro nějakou charitu? Je tolik lidí, co potřebují pomoci a kterým bys mohl být užitečný...

Hm, to je docela velké téma.
Pracoval jsem tam jako profesionál. Mnoho lidi v NGO (myslím NGO s orientací na handikep. lidi) tam vlastně hledá pomoc pro řešení vlastních potíží. Radí a pomáhají a přitom sami tápou. A výsledek je často tímpádem problematický.
Druhak když je to dobrovolně, je často chápáno = tedy nezávazně, s malou vlastní odpovědností. Takže se mnoho úsilí propálí na řešení interních potíží. A posléze lidi odcházejí a nadávají, samozřejmš na ty druhé, břevna v svém oku nevidíce. Tak jsem se třeba v současnosti dal nalít do naší domovní samosprávy. Děsběs. Po 3 letech vymačkaný jak citrón "odcházíme - děkujeme".
Koukám že to vyznívá sakrblé negativisticky.
Práce s lidmi pro lidi je hodně náročná na integritu osobnosti.
A to je docela dobré téma na nové vlákno mně napadá. Abych tu neplevelil a nevětvil tohle tvoje potřebné vlákno. Kam s tím, do duchen? Nebo tu na psichopsicho? Nevím, jak se zakládá vlákno a jestli je oblast integrity osobnosti dost nosné téma.

příspěvek porušoval pravidla fora.babinet.cz

Lomikeli, to vypadá, jako by opravdu platil názor, že člověk pomůže světu nejlépe, pomůže-li sám sobě  :)   každopádně přinejmenším "Co má člověk z toho, získá-li celý svět a ztratí přitom svou duši"...

Lomikeli, těším se na nové, tebou založené vlákno, a přimlouvám se na jeho umístění na Duchny.

Tak jsem si celé vlákno poctivě přečetla a spoustu příznaků i problémů z nichž deprese vyplývá mám taky: strach z budoucnisti, chu´t někam zalézt a nic nedělat, nic mě netěší, bojím se života...a na druhou stranu přílišná aktivita v práci, kde se snažím jak blb nedělat zbytečné chyby, např přehazuju čísla (342 nebo 423 je u mě totéž), nedočtu si text a místo 2 balení léku vydám 1 nebo 3, nedokážu spočíst tržbu ani na kalkulačce. Takže už jen čekám, kdy to rupne a odvezou mě taky někam, i když léky beru. Nejblíž mám Sadskou, tak asi tam.
Moje deprese je reaktivní, abych od ní měla pokoj, musela bych odstranit příčinu, což je za prvé Munďák, jehož jsem sice vyšoupla na ubytovnu, ale je mi z toho ještě hůř, teď mám navíc výčitky, a za druhé ten mů nešťastný krach a ten se bohužel odstranit nedá a já už nemám sil s tím bojovat dál, to bude až do konce mého ubohého života.

Rosamundo ... :pussa: jestliže máš popisované problémy, přestaň sem psát a ŘEŠ TO!!!
Nečekej, až spadneš do naprostého debaklu a budeš někam odvezena, daleko lepší by bylo, kdybys někam do léčby nastoupila co nejrychlejí sama a dobrovolně, protože Tvoje šance na uzdravení se tak rapidně zvýší. Navíc - když to necháš dojít do stadia, že budeš dělat chyby v práci a následkem toho budeš vyhozena s pověstí naprosto neschopného zaměstnance, do léčebny se dostaneš stejně - ale jako nezaměstnaná a po návratu budeš mít ještě další problém - najít si novou práci. Věř mi - daleko lepší je jít se léčit okamžitě, práci přerušit a vzít si neschopenku, než se kvůli soustavným kopancům dočkat vyhazovu a v léčebně skončit tak jako tak :jojo:

Podle mě s sebou už dlouho táhneš nesmírnou zátěž, takovou, že by to byl zázrak, kdybys pod její tíhou nepadla už dávno. Držím Ti palce, abys na svoje problémy získala správný náhled, co nejdříve vyhledala odbornou pomoc a nastoupila ústavní léčbu :pussa:

Kiaro, já bych ráda nastoupila, jenže kdo nás pak bude živit? Jen nájem dělá 10000,- a než nějakou nemocenskou o státu dostanu, tak to trvá minimálně měsíc a navíc jak jsem psala, v lékárně jsou samí mladší perspektivní, takže myslím, že bych byla bez místa hned, páč pokud dnes zaměstnavatel musí platit 3 týdny nemocenské sám, tak nebudou stát o lazara, který měsíc nebo i víc proleží v nemocnici. Navíc tu mám domluvené určité věci, které by mi jinde asi těžko poskytli, vydobyla jsem si to na začátku, kdy jsem pro firmu byla důležitá, tak bych o to nerada přišla, po pravdě by to pro mě byla katastrofa. Takže se budu snažit co nejvíc o odpočinek a až se mi vrátí psycholožka z lázní, tak hurá k ní a zatím až se zbavím té choRoby tak rovnou k psychiatričce..

Rosamunda napsal(a):

Kiaro, já bych ráda nastoupila, jenže kdo nás pak bude živit? Jen nájem dělá 10000,- a než nějakou nemocenskou o státu dostanu, tak to trvá minimálně měsíc a navíc jak jsem psala, v lékárně jsou samí mladší perspektivní, takže myslím, že bych byla bez místa hned, páč pokud dnes zaměstnavatel musí platit 3 týdny nemocenské sám, tak nebudou stát o lazara, který měsíc nebo i víc proleží v nemocnici. Navíc tu mám domluvené určité věci, které by mi jinde asi těžko poskytli, vydobyla jsem si to na začátku, kdy jsem pro firmu byla důležitá, tak bych o to nerada přišla, po pravdě by to pro mě byla katastrofa. Takže se budu snažit co nejvíc o odpočinek a až se mi vrátí psycholožka z lázní, tak hurá k ní a zatím až se zbavím té choRoby tak rovnou k psychiatričce..

Se bojíš o místo v LÉKÁRNĚ? V oboru, kde je trvalý převis nabídky míst?
A to se svým platem žiješ od výplaty k výplatě? Bez rezervy snad nejsi! Depka tě už teď má v hrsti! Možná, že už zítra nedokážeš vstát z postele.
Hodně štěstí ti přeju.

Ano, se bojím, páč tam mám nějaké vyjednané výhody, které by mi jinde těžko poskytli. A rezervu bohužel nemám, mám akorát obrovské dluhy z podnikání, takže fakt si nemůžu dovolit hospitalizaci, jen ambulantní léčbu a vzhledem k tomu, že jsem teď doma nemocná, tak se tam dostanu nejdřív o víkendu. Jinak se ambulantně léčím už delší dobu, beru Citalec, Trittico a Coaxil, takže v normálním stavu věcí je to v pohodě, jenže teď toho mám na hrbu tolik, že jsem jak vyždímaný citron a navíc ta nemoc, tak jsem prostě v propadu. Jenže kdybych tohle řekla v práci, tak mě nejspíš vyrazí.

Rosamunda napsal(a):

Jinak se ambulantně léčím už delší dobu, beru Citalec, Trittico a Coaxil, takže v normálním stavu věcí je to v pohodě, jenže teď toho mám na hrbu tolik, že jsem jak vyždímaný citron a navíc ta nemoc, tak jsem prostě v propadu. Jenže kdybych tohle řekla v práci, tak mě nejspíš vyrazí.

No...hezky to vedeš...
Ono tělo se tě stejně nebude ptát, jestli si to můžeš nebo nemůžeš dovolit.
Jednou řekne DOST a skončíš tam, kde máš, jako každý jiný nepostradatelný zarputilec :jojo:
A uvidíš: ono to i tak (tedy bez tebe) půjde :supr:
Prostě bude muset :jojo:

Pandorraa napsal(a):

Rosamunda napsal(a):

Jinak se ambulantně léčím už delší dobu, beru Citalec, Trittico a Coaxil, takže v normálním stavu věcí je to v pohodě, jenže teď toho mám na hrbu tolik, že jsem jak vyždímaný citron a navíc ta nemoc, tak jsem prostě v propadu. Jenže kdybych tohle řekla v práci, tak mě nejspíš vyrazí.

No...hezky to vedeš...
Ono tělo se tě stejně nebude ptát, jestli si to můžeš nebo nemůžeš dovolit.
Jednou řekne DOST a skončíš tam, kde máš, jako každý jiný nepostradatelný zarputilec :jojo:
A uvidíš: ono to i tak (tedy bez tebe) půjde :supr:
Prostě bude muset :jojo:

Pan, tady nejde o to, že bych se cítila nepostradatelná, já musím platit dluhy a musím mít z čeho žít, což těžko zvládnu, když budu ležet v nemocnici, nehledě k tomu, že 3 týdny nemocenské platí zaměstnavatel, tak to by ze mě měli jistě obrovskou radost, kdybych jim takhle hned ze začátku (jsem tam zaměstnaná od listopadu) ulehla. Musím se snažit to nějak vybalancovat, abych to ustála, i když někdy je to jak na niti. :dumbom:

Já vím Ros, tvoje zdůvodnění je logické.
Jenže věř mi, že zhuntovanému a vysílenému tělu je nějaká logika a nějaké MUSÍM zcela fuk.
Prostě zatáhne za záchranou brzdu a je vymalováno.
A jak říkám: uvidíš, že i tak to půjde a možná líp než teď. Prostě bude MUSET :jojo:

No což o to, určitě to půjde, jen nevím jak mě pak půjde, až mě vyhodí z práce a v zimě budeme všichni ve stanu pod mostem, to bude teprv deprese!
A jak máš hezky napsáno v podpisu: co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi a já jsem momentálně ten vůl. :(

Rosamunda napsal(a):

No což o to, určitě to půjde, jen nevím jak mě pak půjde, až mě vyhodí z práce a v zimě budeme všichni ve stanu pod mostem, to bude teprv deprese!
A jak máš hezky napsáno v podpisu: co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi a já jsem momentálně ten vůl. :(

...nenech se vysilovat ještě strašidelnými ničím nepodloženými pohádkami o tom co bude...děláš dobře, že se snažíš udržet si práci. Rozhodně si nedělej výčitky s Munďákem...toho si nesla na zádech dost dlouho a není to tvoje povinná zátěž. Jsi šikovná, že dokážeš pracovat a platit pronájem. Vašeho domu je veliká škoda, vím co to obnáší vybudovat dům a chápu jak tě musí trápit, že jste o něj v podstatě přišli. Ale snaž se to ustát, stejně do hrobu půjdem nazí všichni. Nikdo si sebou nevezme dům ani já ani ty ani nikdo jiný i kdyby ten dům měl osm ložnic. Držím ti palce ať ustojíš všechny problémy kolem dluhů a když už jedeš tak moc na plný plyn alespoň se občas odměňuj. Prostě odpočívej, odpočívej, odpočívej kdykoli to půjde. Na ulici neskončíš na to jsi moc šikovná a pracovitá.

Rosamundo, a můžeš (resp. stíháš) aspoň spát? A máš během dne aspoň chvilinku na odpočinek? I kdyby to bylo třeba cestou autobusem nebo večer se trochu projít a jít si brzo lehnout? Ono se to radí odpočívej odpočívej, ale máš vůbec kdy?

Ad xxxx: zase tak nepodložené pohádky to bohužel nejsou, pokud mě a Munďákovi insolvenční správce sáhne na platy, tak jsme na životním minimu, což je cca 12000,- a z toho se opravdu platit byt ani cesty dětí do Prahy ani internát nedají, prostě to nestačí. A vzhledem k tomu, že já víc už vydělávat nemůžu a MunĎák nevím co mi teď dá, když jsem ho vyhodila, tak se bojím, abychom po tom opravdu nezůstali pod mostem.
Ad Hellium: Jo spát můžu, díky těm práškům, odpočinek taky tak nějak zvládám, jenže mi to odpočívání moc nejde, pořád mi to všechno běží, jako na pozadí v počítači, jako nějaký vir, kterého se nelze zbavit. Zastavím to jen tím, že si čtu detektivku nebo se dívám na nějaký emotivně vypjatý film, jako teď třeba zrovna Karamazovi

Blossom,
jsem ráda za tohle téma.
Mám ráda dobré konce, co dávají naději i ostatním, že to jde zvládnout. Že to jde přežít.
Seš dobrá.

Dobré konce?
Snad jenom konce. A ty až na smrtelné posteli.
A to kdoví jestli. :)
To mě napadá Terry Pratchett - Čarodějky na cestách.

Rosamunda napsal(a):

Ad xxxx: zase tak nepodložené pohádky to bohužel nejsou, pokud mě a Munďákovi insolvenční správce sáhne na platy, tak jsme na životním minimu, což je cca 12000,- a z toho se opravdu platit byt ani cesty dětí do Prahy ani internát nedají, prostě to nestačí. A vzhledem k tomu, že já víc už vydělávat nemůžu a MunĎák nevím co mi teď dá, když jsem ho vyhodila, tak se bojím, abychom po tom opravdu nezůstali pod mostem.
Ad Hellium: Jo spát můžu, díky těm práškům, odpočinek taky tak nějak zvládám, jenže mi to odpočívání moc nejde, pořád mi to všechno běží, jako na pozadí v počítači, jako nějaký vir, kterého se nelze zbavit. Zastavím to jen tím, že si čtu detektivku nebo se dívám na nějaký emotivně vypjatý film, jako teď třeba zrovna Karamazovi

...já jsem taky nemluvila o pohádkách ze strany exekutorů, ale  o strašení tvým shroucením. Daší a další strachy ti k ničemu nepomůžou jen tě stresují. Když vám exekutor sáhne na výplaty musíš se přizpůsobit brigádou "načerno". Bohužel systém exekucí, který lidi nahání do hmotné nouze je lumpárna a tak nezbývá než se k tomu lumpácky postavit. Znám pár lidí, kteří to takhle řeší... a upřímně se jim vůbec nedivím, protože to co jim exekutor nechává by bylo opravdu na bydlení pod mostem, tak pracují načerno a žijí i z dávek a příjem z takové brigády je jen jejich. Ty jsi chytrá dokázala si řídit lekárnu a plno zaměstnanců, dokžeš si poradit i dál, jen nestahuj kalhoty, brod je ještě daleko. Ted co nejvíc relaxuj a snaž se udržet si místo...

Rosamundo, při psychoterapiích v nemocnici padla taky tato moudrá věta:
Jediná role, v níž jsme nezastupitelní, je role rodiče. Všude jinde jsme všichni zastupitelní.  :jojo:

Jinak taky bych se přimlouvala u Tebe za hospitalizaci. Problémy, které se Ti v depresi zdají katastrofické (čímž nechci zlehčovat vaši složitou situaci), pak při návratu do dobré kondice najednou "samy" mají řešení. :)

Podle mě potřebuješ (mimo jiné) najít jiný životní vzorec, a hlavně opustit nesmyslnou myšlenku: Že celou rodinu MUSÍŠ živit pouze Ty. Stejnou povinnost má i Munďák, a synům už je 19, tak možná je tato situace sama přinutí (aniž bys jim musela stát za zadkem), aby se taky začli starat. Ono už je na čase, a bude jim taková brigádnická zkušenost každopádně k dobru. Mají před sebou celé prázdniny, to se něco přivydělat dá.
Nenechávej vše jen na sobě!!!

Drž se, myslím na Tebe. :pussa:

majkafa napsal(a):

Dobré konce?
Snad jenom konce. A ty až na smrtelné posteli.
A to kdoví jestli. :)
To mě napadá Terry Pratchett - Čarodějky na cestách.

Majkafo, ano: Dobré konce.
Vždyť i Ty sama jsi příkladem takového dobrého konce, depresivní období svého života jsi zvládla a žiješ dál normálně, dobře. :supr: :)  :)

Samozřejmě, že ten úplný konec nás všechny čeká až na té smrtelné posteli. I když - úplný konec? Kdo ví, to poznáme až pak....

A co se týká deprese, tak tam nikdo nemůže se 100% jistotou říct - mě to v žádném případě nehrozí. To nemůžeme říct ani my, co jsme jí prošli, ani ti, koho (zatím ? - nikomu však nepřeju) nepotkala.
Možná - my co jsme tím prošli máme dokonce i jednu výhodu - už víme, jak se to projevuje, a taky jak a kde se to léčí, tak snad bychom příště to rozpoznali a řešili včas.

Blossom napsal(a):

Rosamundo, při psychoterapiích v nemocnici padla taky tato moudrá věta:
Jediná role, v níž jsme nezastupitelní, je role rodiče. Všude jinde jsme všichni zastupitelní.  :jojo:

Jinak taky bych se přimlouvala u Tebe za hospitalizaci. Problémy, které se Ti v depresi zdají katastrofické (čímž nechci zlehčovat vaši složitou situaci), pak při návratu do dobré kondice najednou "samy" mají řešení. :)

Podle mě potřebuješ (mimo jiné) najít jiný životní vzorec, a hlavně opustit nesmyslnou myšlenku: Že celou rodinu MUSÍŠ živit pouze Ty. Stejnou povinnost má i Munďák, a synům už je 19, tak možná je tato situace sama přinutí (aniž bys jim musela stát za zadkem), aby se taky začli starat. Ono už je na čase, a bude jim taková brigádnická zkušenost každopádně k dobru. Mají před sebou celé prázdniny, to se něco přivydělat dá.
Nenechávej vše jen na sobě!!!

Drž se, myslím na Tebe. :pussa:

Ano, Ros, pod tohle se mohu jedině podepsat.
Na nevýdělečné zletilé syny - studenty by Ti měl Munďák bez diskuzí přispívat a synové by měli přiložit ruku k dílu prostřednictvím letních brigád. Je květen, už teď by si měli začít něco hledat na červenec a srpen. Navíc je jim už 19, takže by měli co nevidět maturovat a od září se začít živit sami (nepsala jsi, zda uvažujete o studiu na VŠ).
A souhlasím i s Pan, že jednoho krásného dne si Tvůj už tak těžce zkoušený organismus řekne "DOST!!!" a složíš se. Tělo Tě prostě přestane poslouchat nezávisle na tom, že "musíš" fungovat, "musíš" živit rodinu, "musíš" splácet dluhy a "nesmíš" si dovolit vynechat v práci. I když hlavní symptomy vyhoření překrýváš silnými antidepresivy, není to samospasitelná berlička, pozor na to!!!

Rosamunda napsal(a):

No což o to, určitě to půjde, jen nevím jak mě pak půjde, až mě vyhodí z práce a v zimě budeme všichni ve stanu pod mostem, to bude teprv deprese!
A jak máš hezky napsáno v podpisu: co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi a já jsem momentálně ten vůl. :(

Ros,
je dost možné, že to, čeho se tak moc bojíš, pak vůbec nenastane.
Třeba zjistíš, že za tebou stojí lidé, do kterých bys to nikdy neřekla, že ti pomůže někdo, o kom bys si to ani ve snu nejdivočejším nepomyslela....

Jo stávají se věci všelijaké, když své strachy konečně "pusíme" a dovolíme sami sobě něco nezvládnout :jojo:;)

Blossom napsal(a):

Majkafo, ano: Dobré konce.
Vždyť i Ty sama jsi příkladem takového dobrého konce, depresivní období svého života jsi zvládla a žiješ dál normálně, dobře. :supr: :)  :)

Samozřejmě, že ten úplný konec nás všechny čeká až na té smrtelné posteli. I když - úplný konec? Kdo ví, to poznáme až pak....

A co se týká deprese, tak tam nikdo nemůže se 100% jistotou říct - mě to v žádném případě nehrozí. To nemůžeme říct ani my, co jsme jí prošli, ani ti, koho (zatím ? - nikomu však nepřeju) nepotkala.
Možná - my co jsme tím prošli máme dokonce i jednu výhodu - už víme, jak se to projevuje, a taky jak a kde se to léčí, tak snad bychom příště to rozpoznali a řešili včas.

Blossom, já nerada předjímám. Jestli je to dobrý konec, to se uvidí, až když budu umírat a kdovíjestli, jak už jsem psala, jestli existuje reinkarnace. :D
Nežiju iluzí, že se mi těžká deprese nemůže vrátit. Doufám, že nevrátí. Ale kdoví...
Jak píšeš. Takže já si raději "jen tak" žiju, než bych příliš nahlas mluvila o dobrých koncích. :)

Tak jsem díky Blossom pochopila svoji bídnoui situaci a hurá k doktorce. Probrala jsem s ní svou situaci po té, co jsem "vyhodila" Munďáka a dům nám propadl bance, všechno jsme to zhodnotily a tak VÍM, že Munďákova situace není moje vina, ale jen a jen jeho a že záleží jen na něm, jak to teď pojme, a že já to už za něj řešit ani žít nemůžu. Hrozně se mi tím ulevilo a tak doufám, že už těch chyb v práci bude taky méně, páč mi odpadne strach, co mě doma zase čeká. Tak snad už to bude lepší....:) je mi prostě líp.

Pandorraa napsal(a):

Ros,
je dost možné, že to, čeho se tak moc bojíš, pak vůbec nenastane.
Třeba zjistíš, že za tebou stojí lidé, do kterých bys to nikdy neřekla, že ti pomůže někdo, o kom bys si to ani ve snu nejdivočejším nepomyslela....

Jo stávají se věci všelijaké, když své strachy konečně "pusíme" a dovolíme sami sobě něco nezvládnout :jojo:;)

Souhlas!  A podotek - všímám si toho kolem sebe, všímám si toho u sebe - nesmírně PODCEŇUJEME životaschopnost svých dětí. Nepouštíme jejich ručičku, všechno víme nejlíp. Dokud nezačnou plešatět, neobejdou se bez naší péče a možná, že ani potom ne. A přitom je hlavně nutíme plnit naše sny. Ros, je-li synkům 19, jsou to dospělí muži, patrně již maturující, či po maturitě, téměř určitě schopni počít vlastní dítě. Dobře ses o ně starala, tak se obejdou....... ;)

No oni ještě nematurovali, na těch 19 jim teprve táhne, bude jim až v říjnu. Nicméně za brigádu bych byla ráda, aspoň by si mohli něco koupit a mě by tím ulehčili. Uvidíme.

Rosamunda napsal(a):

Tak jsem díky Blossom pochopila svoji bídnoui situaci a hurá k doktorce. Probrala jsem s ní svou situaci po té, co jsem "vyhodila" Munďáka a dům nám propadl bance, všechno jsme to zhodnotily a tak VÍM, že Munďákova situace není moje vina, ale jen a jen jeho a že záleží jen na něm, jak to teď pojme, a že já to už za něj řešit ani žít nemůžu. Hrozně se mi tím ulevilo a tak doufám, že už těch chyb v práci bude taky méně, páč mi odpadne strach, co mě doma zase čeká. Tak snad už to bude lepší....:) je mi prostě líp.

...tak tak, Munďáka si táhla doslova na zádech a vidíš jak tě to vysiluje, doktorka ti správně připomněla, že sis  naložila jeho problémy. Děti určitě na prázdniny vyžeň na brigádu, jen jim to prospěje.

Rosamundo, bylo by dobře, kdybys přehodnotila svoje rodinné vztahy Munďákem počínaje a dětmi konče. Ty jsi dělala/děláš stále jednu a tutéž fatální chybu - ke členům své rodiny se chováš jako protektor - všechno musíš zvládnout/zařídit/obstarat sama a nedovolíš lidem okolo, aby si vypěstovali svoje vlastní povinnosti jako dospělí lidé. Munďák si zvykl toho již dávno zneužívat a děti pod Tvojí taktovkou ještě stále nepochopily, že jsou zletilé, finanční situace v rodině je katastrofální a měly by tudíž automaticky přiložit ruku k dílu.

Nevykládej si to špatně, ale trochu uber ve své snaze všechno vyřídit-zařídit-obstarat-poživit a začni kluky trochu vychovávat k (nejen) finanční soběstačnosti. Takže ne, že "uvidíme", ale ty kluky rovnou na nějakou brigádu bez pardonu a odmlouvání pošli a začněte něco hledat už teď. Když si s brigádou vzpomenete na konci června, všechny zajímavé nabídky už totiž budou rozebrané a na kluky zbydou brigády toho nejhoršího druhu.

A bylo by dobré, aby si kluci hledali nějaký přivýdělek nejen o prázdninách, ale i během příštího školního roku a přispívali tak částečně na svoje vlastní živobytí. Ty sama všechno utáhnout nemůžeš, z Munďáka žádnou podstatnou částku nevyrazíš a protože se nad Tebou i Munďákem vznáší reálná hrozba exekuce na plat, už dopředu musíš připravit kluky na to, že se budou muset nejen o prázdninách podílet i oni :jojo:

Kiara napsal(a):

Rosamundo, bylo by dobře, kdybys přehodnotila svoje rodinné vztahy Munďákem počínaje a dětmi konče. Ty jsi dělala/děláš stále jednu a tutéž fatální chybu - ke členům své rodiny se chováš jako protektor - všechno musíš zvládnout/zařídit/obstarat sama a nedovolíš lidem okolo, aby si vypěstovali svoje vlastní povinnosti jako dospělí lidé. Munďák si zvykl toho již dávno zneužívat a děti pod Tvojí taktovkou ještě stále nepochopily, že jsou zletilé, finanční situace v rodině je katastrofální a měly by tudíž automaticky přiložit ruku k dílu.

Nevykládej si to špatně, ale trochu uber ve své snaze všechno vyřídit-zařídit-obstarat-poživit a začni kluky trochu vychovávat k (nejen) finanční soběstačnosti. Takže ne, že "uvidíme", ale ty kluky rovnou na nějakou brigádu bez pardonu a odmlouvání pošli a začněte něco hledat už teď. Když si s brigádou vzpomenete na konci června, všechny zajímavé nabídky už totiž budou rozebrané a na kluky zbydou brigády toho nejhoršího druhu.

A bylo by dobré, aby si kluci hledali nějaký přivýdělek nejen o prázdninách, ale i během příštího školního roku a přispívali tak částečně na svoje vlastní živobytí. Ty sama všechno utáhnout nemůžeš, z Munďáka žádnou podstatnou částku nevyrazíš a protože se nad Tebou i Munďákem vznáší reálná hrozba exekuce na plat, už dopředu musíš připravit kluky na to, že se budou muset nejen o prázdninách podílet i oni :jojo:

No jo, to máš pravdu, ale jak je k tomu donutit, k té brigádě? Nejspíš jim vypnu počítače a bude.

Nucením to nepůjde. Jsou to dospělí mladí muži.
Což takhle si s nimi rozumně promluvit o vaší celkové situaci, včetně finanční? Nevěřím, že to moudří mladí muži, ke kterým se jejich matka moudře chová a jedná s nimi dospěle, nepochopí a nepomůžou.

Ale což o to, já jsem je moudře žádala a oni hledali na netu, ale nic nenašli. Tak nevím, jestli jim mám věřit, že tam fakt nic není, nebo to bude tím, že radši sedí u compu a hrají hry, kde mají únik od reality, nemusí nic řešit a vůbec už se nemusejí starat o finanční situaci rodiny.

Jedou někam s kámošema o prázdninách? Za co?

Bramborka napsal(a):

Jedou někam s kámošema o prázdninách? Za co?

Kdepak, oni tak s babičkou na chalupu, s náma na dovolenou, ale sami zatím nikam s nikým nejeli. Oni spíš něco k počítači nebo kdyžtak na sebe, jenže teď bohužel nic a zatím je to nijak nerve, tak nevím jak je k té brigádě přivést. Sice teď snad o něčem uvažují, jenže co já vím, jak dlouho jim to vydrží, vsadím se že ani do nejbližšího levelu hry.

Rosamunda napsal(a):

Ale což o to, já jsem je moudře žádala a oni hledali na netu, ale nic nenašli. Tak nevím, jestli jim mám věřit, že tam fakt nic není, nebo to bude tím, že radši sedí u compu a hrají hry, kde mají únik od reality, nemusí nic řešit a vůbec už se nemusejí starat o finanční situaci rodiny.

Rosamundo, co (nebo koho) mi tohle chování jenom připomíná ... :vissla:?!?

Hele, až k vám do pronajatého domku vletí exekutor, který si vás tam dříve nebo později stejně najde a klukům ten jejich milovaný komp napřed oblepí a potom odnese, bude už pozdě řešit nějaké brigády a během pěti minut se zčistajasna začít starat o nepříznivou finanční situaci :dumbom:

Já nechci být vůči Tobě negativistická a sotva se tady po dlouhé odmlce ukážeš, hned Tě začít strašit. Uvědom si ale, že už si tady spolu píšeme skoro dva roky, převážná většina toho, co jsem Ti psala se bohužel splnila a splnila se částečně i díky tomu, že jsi v určitých věcech buď otálela, vyčkávala nebo jsi byla trestuhodně pasivní.

To, co Ti radím je především v zájmu Tvých dětí - postarej se jako matka o to, aby byli kluci připraveni začít se okamžitě sami živit v případě nějaké nepředvídatelné události. Samozřejmě bych Ti nic takového nepřála a držím Ti palce alespoň v tom, aby k tomu nikdy nemuselo dojít :pussa: ale život nám někdy připraví opravdu řadu nepříjemných situací. Na Munďáka se spolehnout nemůžeš, že by se o kluky postaral, kdybys musela jít např. do nemocnice, spolehni se proto sama na sebe a veď kluky k tomu, aby se mohli spolehnout také sami na sebe. To je ten nejdůležitější základ, který jim můžeš dát a tohle za Tebe nikdo kromě Tebe neudělá :jojo:

Kiaro, já nevím jak by se mohli ještě nedostudovaní studenti sami živit, leda že by někde házeli lopatou nebo já nevím. Blbě jsem to tu předtím napsala, jsou ve třeťáku, 19 jim bude v říjnu a maturovat budou až příští jaro. Nedovedu si představit, jak by se o sebe mohli postarat sami, bohužel by to padlo asi v nejhorším na babičku, ale té už je taky 70 a dědovi 73, takže po nich nemůžu žádat nějaké zázraky.
Naštěstí jsem dnes byla u své doktorky, na hospitalizaci nejsem, takže hurá do dalšího boje, směle vpřed!

Rosamunda napsal(a):

Bramborka napsal(a):

Jedou někam s kámošema o prázdninách? Za co?

Kdepak, oni tak s babičkou na chalupu, s náma na dovolenou, ale sami zatím nikam s nikým nejeli. Oni spíš něco k počítači nebo kdyžtak na sebe, jenže teď bohužel nic a zatím je to nijak nerve, tak nevím jak je k té brigádě přivést. Sice teď snad o něčem uvažují, jenže co já vím, jak dlouho jim to vydrží, vsadím se že ani do nejbližšího levelu hry.

Tohle není chování dospělé matky k dospělým synům.

Btw jestli se dokonce vsadíš, tak přesně tohle si objednáváš. Nu, tak se ti toho dostane. Vesmír nám splní všechna naše přání. :jojo:
Když jim budeš důvěřovat a bude to z tebe vyzařovat, to budeš koukat, jaké se budou dít divy. Ale to musí jít zevnitř.  To se pozná, kdybys to jenom hrála.
Ale obávám se, že ty zatím vůbec netušíš, o čem ti píšu.

No tak jsem asi nedospělá, Majko. Jak by to podle Tebe vyřešila dospělá matka?

Ros, nemusí házet lopatou, existují i jiné možnosti přivýdělku :) Rozhodně je nešetři a žeň je alespoň na tu prázdninovou brigádu. Nemusí si kupovat hned věci pro sebe a na sebe, můžou Ti přispět třeba na nájem, abys měla ten život kapku snesitelnější a něco pro sebe či na sebe sis mohla koupit Ty :pussa:
A žádné: "hurá do dalšího boje, směle vpřed" ... neplýtvej zbytečně silami a šetři se :dumbom:!!!

Rosamunda napsal(a):

Kiaro, já nevím jak by se mohli ještě nedostudovaní studenti sami živit, leda že by někde házeli lopatou nebo já nevím. Blbě jsem to tu předtím napsala, jsou ve třeťáku, 19 jim bude v říjnu a maturovat budou až příští jaro. Nedovedu si představit, jak by se o sebe mohli postarat sami, bohužel by to padlo asi v nejhorším na babičku, ale té už je taky 70 a dědovi 73, takže po nich nemůžu žádat nějaké zázraky.
Naštěstí jsem dnes byla u své doktorky, na hospitalizaci nejsem, takže hurá do dalšího boje, směle vpřed!

To bys koukala. Kdybys to pustila a důvěřovala a byla dospělá. Nejenom věkem.

Rosamunda napsal(a):

No tak jsem asi nedospělá, Majko. Jak by to podle Tebe vyřešila dospělá matka?

Dospělá matka by se svými dospělými syny jednala dospěle. A nenesla v sobě např. že se vsadí, že jim jejich odhodlání vydrží do nejbližšího levelu. :dumbom:
Můj 17-ti letý syn tohle všecko zvládl, když jsem byla 7 týdnů v nemocnici. A penězi jsme neoplývali. Taky studoval. A brigádoval. A staral se o dům 7+1. A o kočky. A jezdil za mnou do nemocnice, vlakem to trvalo hodinu a půl tam a hodinu a půl zpět...
Tví synové jsou bohužel zřejmě vychovaní tak, že matka všechno obstará a zařídí... Nu a proč by se podle toho nechovali? Ale nikdy není pozdě změnit své jednání s dospělými dětmi.
Co vysíláš, to se ti vrací.

majkafa napsal(a):

A nenesla v sobě např. že se vsadí, že jim jejich odhodlání vydrží do nejbližšího levelu.

A kdo řekl, že si to v sobě nesu? Já se tím netrápím, prostě to tak odhaduju, třeba se pletu.            Jo MMCH, tvůj 17i letý syn se o sebe staral zcela sám? To si i sám vydělával na celý dům? Asi těžko, viď, asi mu pomáhala nějaká babička nebo jiní příbuzní nebo přátelé, jinak by Tě zavřeli pro opuštění dítěte. Jinak si nemyslím, že by moji kluci byli neschopni samostatné existence, uvařit si umějí, nakoupit umějí taky, uklidit taky (když chtějí :D ), jen si nedovedu představit, jak by se měli živit sami.

A teď prosím hlásím, že jdu :sova:, už je na mě pozdě, dobrou.

Rosamunda napsal(a):

majkafa napsal(a):

A nenesla v sobě např. že se vsadí, že jim jejich odhodlání vydrží do nejbližšího levelu.

A kdo řekl, že si to v sobě nesu? Já se tím netrápím, prostě to tak odhaduju, třeba se pletu.            Jo MMCH, tvůj 17i letý syn se o sebe staral zcela sám? To si i sám vydělával na celý dům? Asi těžko, viď, asi mu pomáhala nějaká babička nebo jiní příbuzní nebo přátelé, jinak by Tě zavřeli pro opuštění dítěte. Jinak si nemyslím, že by moji kluci byli neschopni samostatné existence, uvařit si umějí, nakoupit umějí taky, uklidit taky (když chtějí :D ), jen si nedovedu představit, jak by se měli živit sami.

Ros, jen malá technická - jak můžou zavřít matku, která je hospitalizovaná v nemocnici, za opuštění dítěte :D ?!?

Jinak Tvoje věty:
- já nevím jak by se mohli ještě nedostudovaní studenti sami živit,
- nevím jak je k té brigádě přivést,
- nedovedu si představit, jak by se o sebe mohli postarat sami,
- sice teď snad o něčem uvažují, jenže co já vím, jak dlouho jim to vydrží, vsadím se že ani do nejbližšího levelu hry.

... jasně hovoří o tom, že svoje děti nejenže pokládáš za tvory, kteří neumí, nevědí, nedokážou, ale také je k ničemu smysluplnému nevedeš a radši táhneš opět těžkou káru sama :grater: Kluky máš naučit přiložit ruku k dílu tak, aby si alespoň dovedli na letních brigádách vydělat když ne na svoje potřeby, tak na celkové vylepšení rodinného rozpočtu a taky aby věděli, že pečení holubi nelítají sami do huby a máma že není v takovém stavu, aby dlouhodobě táhla jako ten soumar úplně všechno :dumbom:

Rosamundo, Ty až prozřeš, tak snad dám na modlení :D

Rosamundo, nadhodím jen pár typů na brigády, co dělali mí spolužáci už na gymplu - tedy ve věku Tvých kluků a slušně se tím dá vydělat. Máš napsáno, že bydlíte na Praze-východ, takže i do Prahy se dá dojíždět a tam je možností opravdu plno.

Např. Tesco - doplňování zboží - kamarád to dělalal ještě na vysoké, bylo to prý dobře oplacený, fajn parta studentů a mohl jezdit po tecsu na brusích :D, pak klasicky McDonalds, KFC, v Praze Bageterie Boulevard, Subway... U benzínky se prý vydělává slušně. To jen tak,co mě jako první napadlo. Dá se dělat i na různých akcích, festivalech, hradech apod. - prodávat párky, zmrzlinu... Nejsou to "ponižující práce", ale fajn zkušenosti. Pro studenty jsou přece i zvláštní weby a agentury. Najít se dá, i zajímavé práce.

Kamarádi brigádničili běžně i při škole a to jsme chodili na těžký gympl. Že jim je 18 a ještě nejsou v maturitním ročníku je ideální. Když jim popíšeš situaci jako nám tady a nastíníš vizi zabavení počítače :D, to by v tom byl čert, aby si to nepřebrali. Nebuď v tom sama, máš doma dva DOSPĚLÝ chlapy. Neznám je, ale asi bych jim klidně řekla i to, jak jsem na tom psychicky i fyzicky. Ať vidí, že máma je taky "křehká žena", třeba se v nich probudí gantlemanské sklony. Máš na to právo přece!

P.S. Jo a nerozmazluj je tak, nebo budou jak Munďák a chudáci jejich partnerky - jestli je bude někdo chtít ;-)

Pardon, skočil mi sem ten příspěvek 2x.

majkafa napsal(a):

Rosamunda napsal(a):

No tak jsem asi nedospělá, Majko. Jak by to podle Tebe vyřešila dospělá matka?

Dospělá matka by se svými dospělými syny jednala dospěle. A nenesla v sobě např. že se vsadí, že jim jejich odhodlání vydrží do nejbližšího levelu. :dumbom:
Můj 17-ti letý syn tohle všecko zvládl, když jsem byla 7 týdnů v nemocnici. A penězi jsme neoplývali. Taky studoval. A brigádoval. A staral se o dům 7+1. A o kočky. A jezdil za mnou do nemocnice, vlakem to trvalo hodinu a půl tam a hodinu a půl zpět...
Tví synové jsou bohužel zřejmě vychovaní tak, že matka všechno obstará a zařídí... Nu a proč by se podle toho nechovali? Ale nikdy není pozdě změnit své jednání s dospělými dětmi.
Co vysíláš, to se ti vrací.

To mi připomnělo spolužáka, který maminku neměl vůbec a a táta ho nechal od 18 bydlet samotného v bytě. Zvládal to, staral se o sebe a o byt a chodil na brigády, byl (teda asi pořád je) bezvadnej :-).

Rosamundo - chci Tě podpořit :pussa: v tom, že v dnešní době jen tak nezakopneš o brigádu. Ale jestli jste z Prahy, tak asi ano (u nás na severu ne) a určitě by i kluci rádi makali a pomohli :jojo: Jasný, že by všechno sami neutáhli, hlady by neumřeli, to zas ne, ale platím nájem. :gloria:
A neboj, nebudou jako Muňdák, myslím, že oni ví o co de. Píšeš,že umí nakoupit,uvařit, poklidit (když se jim chce) to myslím,že je ok. Někteří rozmazlení dětičky neumí ani uvařit vajíčka.
Chválit ,chválit,chválit, věřit, že si je vychovala ve slušné,zodpovedné lidi.
A s tou brigádou o prázdninách - proberte net, at se ptaj, všude, za zeptání nic nedáš.
Držím pěsti ;)

Rosamunda napsal(a):

majkafa napsal(a):

A nenesla v sobě např. že se vsadí, že jim jejich odhodlání vydrží do nejbližšího levelu.

A kdo řekl, že si to v sobě nesu? Já se tím netrápím, prostě to tak odhaduju, třeba se pletu.            Jo MMCH, tvůj 17i letý syn se o sebe staral zcela sám? To si i sám vydělával na celý dům? Asi těžko, viď, asi mu pomáhala nějaká babička nebo jiní příbuzní nebo přátelé, jinak by Tě zavřeli pro opuštění dítěte. Jinak si nemyslím, že by moji kluci byli neschopni samostatné existence, uvařit si umějí, nakoupit umějí taky, uklidit taky (když chtějí :D ), jen si nedovedu představit, jak by se měli živit sami.

Síla myšlenky je obrovská :vissla:
Btw mému synovi žádná babička nepomáhala. Ani žádní příbuzní. Celá má rodina je v jiném státě a extchýně 150 km od nás. Nikdo mu nepomáhal. A já jsem nepsala o financích, že vydělával na celý dům. Ale že se o něj staral atd. Samozřejmě jsem měla nemocenskou, to je přece běžné. V mém příspěvku nešlo o finance, ale o to, že naše děti nejsou neschopné. Že dokážou věci. Když jim věříme a neshazujeme je.
A že si ty nedovedeš něco představit, neznamená, že to tak nemůže fungovat.
Opuštění dítěte? Kterému je 17? Že jsem v nemocnici? Nenech se vysmát.

Kiara napsal(a):

Ros, jen malá technická - jak můžou zavřít matku, která je hospitalizovaná v nemocnici, za opuštění dítěte :D ?!?

Jinak Tvoje věty:
- já nevím jak by se mohli ještě nedostudovaní studenti sami živit,
- nevím jak je k té brigádě přivést,
- nedovedu si představit, jak by se o sebe mohli postarat sami,
- sice teď snad o něčem uvažují, jenže co já vím, jak dlouho jim to vydrží, vsadím se že ani do nejbližšího levelu hry.

... jasně hovoří o tom, že svoje děti nejenže pokládáš za tvory, kteří neumí, nevědí, nedokážou, ale také je k ničemu smysluplnému nevedeš a radši táhneš opět těžkou káru sama :grater: Kluky máš naučit přiložit ruku k dílu tak, aby si alespoň dovedli na letních brigádách vydělat když ne na svoje potřeby, tak na celkové vylepšení rodinného rozpočtu a taky aby věděli, že pečení holubi nelítají sami do huby a máma že není v takovém stavu, aby dlouhodobě táhla jako ten soumar úplně všechno :dumbom:

Rosamundo, Ty až prozřeš, tak snad dám na modlení :D

:godlike:
Taky dám na modlení. Ráda. Už aby to bylo.

majkafa napsal(a):

Kiara napsal(a):

Ros, jen malá technická - jak můžou zavřít matku, která je hospitalizovaná v nemocnici, za opuštění dítěte :D ?!?

Jinak Tvoje věty:
- já nevím jak by se mohli ještě nedostudovaní studenti sami živit,
- nevím jak je k té brigádě přivést,
- nedovedu si představit, jak by se o sebe mohli postarat sami,
- sice teď snad o něčem uvažují, jenže co já vím, jak dlouho jim to vydrží, vsadím se že ani do nejbližšího levelu hry.

... jasně hovoří o tom, že svoje děti nejenže pokládáš za tvory, kteří neumí, nevědí, nedokážou, ale také je k ničemu smysluplnému nevedeš a radši táhneš opět těžkou káru sama :grater: Kluky máš naučit přiložit ruku k dílu tak, aby si alespoň dovedli na letních brigádách vydělat když ne na svoje potřeby, tak na celkové vylepšení rodinného rozpočtu a taky aby věděli, že pečení holubi nelítají sami do huby a máma že není v takovém stavu, aby dlouhodobě táhla jako ten soumar úplně všechno :dumbom:

Rosamundo, Ty až prozřeš, tak snad dám na modlení :D

:godlike:
Taky dám na modlení. Ráda. Už aby to bylo.

Teda děvčata, proč jste tak jedovaté?
Speciálně Majkafa - já s Tvojí minulostí bych mlčela.
Tisíce žen se rozvádí, ale to, co jsi kolem Tvého rozvodu dělala Ty, to se jen tak nevidí.
A Tvé úžasné děti - psala jsi, že ani jedno z nich NEDOKONČILO VYSOKOU ŠKOLU. Jak je to možné, když jsou tak šikovné a úžasné, jak píšeš.
Hlavně si rýpnout do těch, co jsou momentálně na dně.

Když už neumíš potěšit, nebo poradit taktně, tak je lepší mlčet.

Můj názor je, že studenti mají především studovat. Znám hodně takových, co současně studovali a pracovali - a školu nedokončili.
Obtížnost škol je různá.
Fakt je, že kluci by o prázdninách brigádu mít mohli.
Ale jestli něco potřebují, tak radu a pomoc při tom, jak brigádu najít. Citlivou radu pro nezkušené kluky, ne ponižování.
Možná za Munďákovy problémy může genetika. Možná kluci něco z toho podědili. Mnoha inteligentním mužům dělá problémy zařizovat běžné věci.

Možná by Rosamundě pomohlo, kdybyste sem napsaly rady, jak tu brigádu v Praze hledat, jaké jsou tam třeba studentské agentury, pracovní agentury a tak.

Ros, zkusím se na Tvou situaci dívat konstruktivně:

O střechu nad hlavou by se, v nejhorším případě, klukům a Tobě postarali babička a děda. Není to sice ideální situace bydlet s nimi v jednom bytě, ale pod most byste prostě nešli.

Co se týká brigád:
V dojezdové vzdálenosti od Prahy to myslím opravdu jen otázka chtění.
Jinak já jsem z kraje s vysokou nezaměstnaností, ale 17tiletý syn kamarádky - samoživitelky si sám sehnal brigádu na celé léto - bude pomáhat nakládat lodě vodákům v půjčovně lodí za 80 Kč/hodinu (ta kamarádka samoživitelka má mimochodem v práci 60 Kč/ hodinu :/ a sháněla tu práci rok a půl)
A minulý týden jsem v sousedním městě viděla inzerát v jedné restauraci, že berou brigádníky na obsluhu na zahrádce před restaurací.
Takže i u nás brigády jsou, a to je cíleně nehledám. :jojo:

Víš, ono asi pro kluky je prostě výhodnější říct - brigády nejsou  a sedět dál u her na kompu(vždyť ona se máma nějak postará, postarala se přece vždy... :/ ). Když to oni nepochopí a ty to takhle necháš, tak to (snad) pochopí, teprv až jim ty kompy sebere exekutor. (Což vám vůbec nepřeju, ale je to dost reálná hrozba u vás).

Od Munďáka bych na Tvém místě příspěvek na kluky tvrdě vyžadovala, i když reálně - asi od něj těžko nějaké peníze uvidíš. :(
Předpokládám, že musel udělat nějaký hóóóódně velký průser (v jeho případě spíš průserY) , když Tobě konečně došla trpělivost a vyexpedovalas ho na ubytovnu...asi bude on mít teď hodně co dělat, aby uživil aspoň sám sebe, ale ať se (KONEČNĚ!!!!!) už taky stará o sebe sám. :butter:  :dumbom:

amely napsal(a):

Teda děvčata, proč jste tak jedovaté?
Speciálně Majkafa - já s Tvojí minulostí bych mlčela.
Tisíce žen se rozvádí, ale to, co jsi kolem Tvého rozvodu dělala Ty, to se jen tak nevidí.
A Tvé úžasné děti - psala jsi, že ani jedno z nich NEDOKONČILO VYSOKOU ŠKOLU. Jak je to možné, když jsou tak šikovné a úžasné, jak píšeš.Hlavně si rýpnout do těch, co jsou momentálně na dně.

Když už neumíš potěšit, nebo poradit taktně, tak je lepší mlčet.

Můj názor je, že studenti mají především studovat. Znám hodně takových, co současně studovali a pracovali - a školu nedokončili.
Obtížnost škol je různá.
Fakt je, že kluci by o prázdninách brigádu mít mohli.
Ale jestli něco potřebují, tak radu a pomoc při tom, jak brigádu najít. Citlivou radu pro nezkušené kluky, ne ponižování.
Možná za Munďákovy problémy může genetika. Možná kluci něco z toho podědili. Mnoha inteligentním mužům dělá problémy zařizovat běžné věci.

Možná by Rosamundě pomohlo, kdybyste sem napsaly rady, jak tu brigádu v Praze hledat, jaké jsou tam třeba studentské agentury, pracovní agentury a tak.

amely, právě proto, že jsem udělala spoustu blbostí a jsem teď tam, kde jsem, si myslím, že můžu radit. Třeba by se Ros mohla něčeho vyvarovat.
Ty dáváš certifikáty, kdo může radit?
Jo, a tvé děti jsou úžasné jenom tehdy, když dokončí vysokou školu? Jestli to tak máš jako matka nastaveno, to je hodně smutné. Pro tebe i pro tvé děti.
Já ale vím, že jsou jiné hodnoty a že dokončená VŠ nevypovídá o kvalitě člověka. :)

Jen si dovolím jednu poznámku k pšíspěvku amely:
Myslím, že ani když děti nedokončí vysokou školu, neznamená to, že to oni, nebo dokonce rodiče (?) nezvládli. Neznamená to, že i přes nedokončení vysoké školy, z nich nejsou šikovní a skvělí lidi. Nemyslím si, že cíl všech rodičů má být, aby dítě mělo VŠ.
Znám fůru šikovných lidí, co VŠ nemají, a žijou velmi spokojeně, i po stránce finanční.

(Abych předešla dohadům, že se mě to týká osobně: já VŠ mám, dcera studuje na dvou VŠ současně a syn je zatím na střední)

Koukám, že tato diskuse , ačkoliv velmi zajímavá, se stočila někam úplně jinam. (I mým přičiněním :) )
Že s tématem vlákna  - postřehy z nemocnice a s léčbou depresí to nemá už nic společného.

Doporučuju - pokud se bude pokračovat s diskusí ohledně situace Rosamundy, asi by bylo dobré přesunout se na vlákno, které tu někde musí z minulosti být a založila ho Rosamunda sama, myslím, že se jmenovalo Krach a problémy s tím spojené.
Pokud diskutující chtějí se dál věnovat dětem na VŠ, doporučuji založit na
to samostatné vlákno.

majkafa napsal(a):

amely napsal(a):

Teda děvčata, proč jste tak jedovaté?
Speciálně Majkafa - já s Tvojí minulostí bych mlčela.
Tisíce žen se rozvádí, ale to, co jsi kolem Tvého rozvodu dělala Ty, to se jen tak nevidí.
A Tvé úžasné děti - psala jsi, že ani jedno z nich NEDOKONČILO VYSOKOU ŠKOLU. Jak je to možné, když jsou tak šikovné a úžasné, jak píšeš.Hlavně si rýpnout do těch, co jsou momentálně na dně.

Když už neumíš potěšit, nebo poradit taktně, tak je lepší mlčet.

Můj názor je, že studenti mají především studovat. Znám hodně takových, co současně studovali a pracovali - a školu nedokončili.
Obtížnost škol je různá.
Fakt je, že kluci by o prázdninách brigádu mít mohli.
Ale jestli něco potřebují, tak radu a pomoc při tom, jak brigádu najít. Citlivou radu pro nezkušené kluky, ne ponižování.
Možná za Munďákovy problémy může genetika. Možná kluci něco z toho podědili. Mnoha inteligentním mužům dělá problémy zařizovat běžné věci.

Možná by Rosamundě pomohlo, kdybyste sem napsaly rady, jak tu brigádu v Praze hledat, jaké jsou tam třeba studentské agentury, pracovní agentury a tak.

amely, právě proto, že jsem udělala spoustu blbostí a jsem teď tam, kde jsem, si myslím, že můžu radit. Třeba by se Ros mohla něčeho vyvarovat.
Ty dáváš certifikáty, kdo může radit?
Jo, a tvé děti jsou úžasné jenom tehdy, když dokončí vysokou školu? Jestli to tak máš jako matka nastaveno, to je hodně smutné. Pro tebe i pro tvé děti.
Já ale vím, že jsou jiné hodnoty a že dokončená VŠ nevypovídá o kvalitě člověka. :)

No jasně, celá Ty. Nejlepší obrana je útok, že. Všechno překroutit a udělat z druhého blbce.
Copak já jsem někde psala, že děti musí jít na vysokou.
Nemusí, ani náhodou.
Jenom nemám potřebu tady sebe a své děti vychvalovat jak jsou úžasné.

Možná máš nějaké životní zkušenosti, ale abys mohla radit, tak by ses ještě mohla naučit dávat rady tak, aby byly pro toho komu radíš přijatelné.

Tak děvčata, Blossom má úplně pradvu už je to :offtopic:, i když moje bezradnost ohledně klučičích brigád je taky způsobená toudepresí a neschopností cokoliv zařizovat, prostě nemám sílu  ani na nějaká závažná sdělení ohledně mého stavu a mých sil, takže tak. jinak bych tedy diskusi netýkající se deprese opravdu přesunula na Krach a problémy s ním spojené http://fora.babinet.cz/viewtopic.php?id=41768 Nicméně teď jdu do práce, takže se tu mějte pěkně a případně budu ráda za všechny návody, jak a čím jste navedli k brigádě své děti vy.

Blos, starost o hoší brigádu není TVOJE starost, ta je hoší. Fakt je, že v Praze brigády prostě jsou.

amely napsal(a):

Možná máš nějaké životní zkušenosti, ale abys mohla radit, tak by ses ještě mohla naučit dávat rady tak, aby byly pro toho komu radíš přijatelné.

Ano, vím, že někdy by to vzhledem k okolnostem mohlo být jiným způsobem.
Stále jsem na cestě, stále se učím.
Přemýšlela jsem, jestli to tak, jak je to napsané, Rosamundě neublíží, usoudila jsem, že to unese.

amely, právě proto, že jsem udělala spoustu blbostí a jsem teď tam, kde jsem, si myslím, že můžu radit. Třeba by se Ros mohla něčeho vyvarovat.
Takhle věta mě dostala, takže protože jsem zkušenější, mám toho víc za sebou, prošla jsem si peklem, tak můžu radit? Hm.
A přidat k tomu ještě, jak já to mám nejlepší.
Taky mě to přijde Majkafo od Tebe jedovatý. Ty se neumíš vcítit do druhých. Ty myslíš jen na sebe,jak to máš Ty.

dusička napsal(a):

amely, právě proto, že jsem udělala spoustu blbostí a jsem teď tam, kde jsem, si myslím, že můžu radit. Třeba by se Ros mohla něčeho vyvarovat.
Takhle věta mě dostala, takže protože jsem zkušenější, mám toho víc za sebou, prošla jsem si peklem, tak můžu radit? Hm.
A přidat k tomu ještě, jak já to mám nejlepší.
Taky mě to přijde Majkafo od Tebe jedovatý. Ty se neumíš vcítit do druhých. Ty myslíš jen na sebe,jak to máš Ty.

Ano, jedovatý to je. Vůči amely. Ona taky nebyla jiná, nu tak prostě chci vrátit. Přečti si dobře, co mi napsala ohledně mého radění. :D
A pro ostatní, radit může samozřejmě kdokoliv kdykoliv, kdy uzná za vhodné.

Máš pocit, že mě chceš - musíš soudit? Já jsem člověk. Nu a někdy jsem i jedovatá. Máš s tím u mě problém, že máš dnes potřebu mě tu tam poučovat a usměrňovat? Proč? :)

majkafa napsal(a):

dusička napsal(a):

amely, právě proto, že jsem udělala spoustu blbostí a jsem teď tam, kde jsem, si myslím, že můžu radit. Třeba by se Ros mohla něčeho vyvarovat.
Takhle věta mě dostala, takže protože jsem zkušenější, mám toho víc za sebou, prošla jsem si peklem, tak můžu radit? Hm.
A přidat k tomu ještě, jak já to mám nejlepší.
Taky mě to přijde Majkafo od Tebe jedovatý. Ty se neumíš vcítit do druhých. Ty myslíš jen na sebe,jak to máš Ty.

Ano, jedovatý to je. Vůči amely. Ona taky nebyla jiná, nu tak prostě chci vrátit. Přečti si dobře, co mi napsala ohledně mého radění. :D
A pro ostatní, radit může samozřejmě kdokoliv kdykoliv, kdy uzná za vhodné.

Máš pocit, že mě chceš - musíš soudit? Já jsem člověk. Nu a někdy jsem i jedovatá. Máš s tím u mě problém, že máš dnes potřebu mě tu tam poučovat a usměrňovat? Proč? :)

aHA
takže všechno si oplácet hm, zlý, zlým, jedovatost jedovatostí. :tesi:
Já myslela, že rozumný člověk zkousne i kritiku, byt si sám myslí něco jiného a nemusí kolem sebe kopak - abych tedy ukázala ,že si to nenechám líbit.
Já Tě nesoudím, nemám právo někoho soudit, jen jsem napsala, jak mi Tvoje písmenka připadaj. A mně nevadí, co píšeš, fakt ne, jen by si se nad sebou možná mohla zamyslet, k čemu ti ta jedovačnost na druhé vlastně je.
A že mám potřebu Tě poučovat?
O, já Tě poučuju? A čím? že jsem napsala, co cítím z tvých řádků? To je poučování?
Já Tě usměrňuju? Radím? Hm - to je také víc než k zamyšlení. :P
Majkafo - to není ze dne na den, spousta Tvých příspěvků je fajn, ale jak někdo napíše,co se mu nelíbí, kopeš kopeš kopeš.
Dnešní diskuze je rozlehlá všude - když si dáš dohromady - duchovní - proč Ti lidé lžou? Ptala ses sama sebe, když Ti odpověděli nicky,jak to vidí oni, ne, tak to být nemůže.
Ty si jedeš podle svých pravidel.Fajn, jed si, ale já myslela, že člověk by měl přemýšlet, co chtěl druhý říct, protože každý jsme svým způsobem jedinečný, každý je svým způsobem nejlepší, nejenom Ty, sama pro sebe ano, ale to já taky, Amela taky, i když děláme všichni chyby, jsme jenom lidi. :jojo:

Holkýýý, založte si na to debatování kdo je zkušenější a kdo může být jak jedovatý vlastní vlákno, prosím.... nebo ještě lépe chat.

A neplevelte dál vlákno tohleto. Díky. :par: :kapitulation:

Bloost - omluva :offtopic:
jdeme na šokující :jojo:

amely napsal(a):

Můj názor je, že studenti mají především studovat. Znám hodně takových, co současně studovali a pracovali - a školu nedokončili.

Ano, amely. Studenti mají především studovat. Pokud mají takové rodinné zázemí, kde jsou po všech stránkách zajištěni, mají zajištěnu střechu nad hlavou a základní životní potřeby, nevidím důvod, proč je na nějakou brigádu vůbec honit - snad jen na tu letní a to čistě jen z výchovných důvodů. V případě Rosamundiny rodiny tomu tak není - o střechu nad hlavou přišli, bydlí v pronájmu, otec je závislý na návykových látkách, nepřispívá do rodinného rozpočtu, všechno táhne matka a aby toho nebylo dost, vznáší se nad nimi vidina dalších postihů - exekuce movitého majetku, obstavení platu rodičů a podobné lahůdky. Ještě pořád si myslíš, že by kluci měli pouze studovat a vlastními silami se nepřičinit o ulehčení rodinného rozpočtu i během školního roku ?!?

amely napsal(a):

Možná za Munďákovy problémy může genetika. Možná kluci něco z toho podědili. Mnoha inteligentním mužům dělá problémy zařizovat běžné věci.

Já si myslím, že takhle situace není o genetice, ale o odpozorovaném vzorci chování, to za prvé a za druhé o tom, že ty kluky nikdo až doteď k podobným úvahám nevedl, nechával je sedět u počítače a všemožně je chránil před nástrahami běžného života :jojo:

amely napsal(a):

Možná by Rosamundě pomohlo, kdybyste sem napsaly rady, jak tu brigádu v Praze hledat, jaké jsou tam třeba studentské agentury, pracovní agentury a tak.

amely, bavíme se tady o zdravých, počítačově gramotných mladých chlapcích, nikoliv o handicapovaných jedincích, kterým musí jejich opatrovník vyhledat pracovní uplatnění, sjednat pracovní pohovor, dojít s nimi do kanceláře k zaměstnavateli sepsat pracovní smlouvu a týden je doprovázet na pracoviště :D
Ale abys neřekla, že jsem zbytečně uštěpačná, tady jsem vytáhla některé z internetových portálů, které se zabývají studentskými brigádami:
http://www.super-brigady.cz/
http://www.jobs.cz/brigady/
http://www.fajn-brigady.cz/
http://www.prace.cz/brigady/
Stačí kliknout na odkazy, pročíst si podmínky a pravidla, někde se zaregistrovat, někde ne a začít hledat, hledat a zase hledat.
Už tím, že se kluci naučí samostatně si vyhledat a sjednat brigádu, budou si později sami umět vyhledat a sjednat hlavní zaměstnání po maturitě. Tomuto mechanismu se říká "vedení k samostatnosti" a Ros by s tím měla začít co možná nejdříve, nebo jí z kluků vyrostou jedinci, co si bez maminky nebudou umět zavázat ani tkaničky od bot :jojo:

Omlouvám se za :offtopic: a beru na vědomí :)

amely napsal(a):

Mnoha inteligentním mužům dělá problémy zařizovat běžné věci.

Možná by Rosamundě pomohlo, kdybyste sem napsaly rady, jak tu brigádu v Praze hledat, jaké jsou tam třeba studentské agentury, pracovní agentury a tak.

To máš amely svatou pravdu. Také jsem si všimla, že opravdu inteligentní muži neplýtvají zbytečně svými silami, u nich to není problém, to zařizování běžných věcí, u nich je to šetrnost, nevysilování se - to nezařizování, když to někdo udělá. Mnohokrát jsem si říkala, že by se mi měli stát vzorem.
Ty rady pro Rosamundu o brigádách bych sem psala, pokud bych si přála, aby svým synkům předvedla o kolik je ona, za použití pouhé levé zadní schopnější, než oni. Protože jinak je to JEJICH věc, o nic se neprosili a hádám, že sem ani nechodí.

Možno je nechuť riešiť jedným z príznakov - alebo sprievodných znakov - depresie, v tom prípade tu búšime/búšite do Ros nadarmo. A myslím, že toto nie je celkom :offtopic: . Druhá vec je, ako potom žiť, keď je depresia dlhodobejšia a zasahuje aj iné, ak nie všetky, oblasti života. :grater: :kapitulation:

smazala jsem, už to bylo řečeno....

¨Tak pár vcí bych ještě uvedla ráda na pravou míru: Munďák zatím normálně přenechává plat k použití mě, v tomhle ohledu jsme jako normálně fungující rodina, takže tak. Sorry za :offtopic:
Jinak jsem sice byla u doktorky, ale stejně se mi do práce vstává blbě, vůbec se mi tam nechce, tak musím vstávat o hodně dřív, abych to vůbec rozdýchala. Proto jsem se taky ty tři dny neozvala, páč jsem z toho byla odpoledne úplně grogy. Takže se musím vypravit za psycholožkou, doufám že už se mi uzdravila, páč bych to docela potřebovala, jak koza drbání.

Už třetí den je mi psychicky hodně špatně. Propad jak blázen. Zase přemýšlím o tom, že se rozejdu s Tonym. Nejhorší na tom všem je, že mi teď začalo zkouškové, musím se učit, ale jde to ztěžka.

Rosamunda napsal(a):

¨Tak pár vcí bych ještě uvedla ráda na pravou míru: Munďák zatím normálně přenechává plat k použití mě, v tomhle ohledu jsme jako normálně fungující rodina, takže tak. Sorry za :offtopic:
Jinak jsem sice byla u doktorky, ale stejně se mi do práce vstává blbě, vůbec se mi tam nechce, tak musím vstávat o hodně dřív, abych to vůbec rozdýchala. Proto jsem se taky ty tři dny neozvala, páč jsem z toho byla odpoledne úplně grogy. Takže se musím vypravit za psycholožkou, doufám že už se mi uzdravila, páč bych to docela potřebovala, jak koza drbání.

Rosamundo kam chodis do prace?Mozna si to tady psala a me to nejak uniklo.

Vilemína napsal(a):

Už třetí den je mi psychicky hodně špatně. Propad jak blázen. Zase přemýšlím o tom, že se rozejdu s Tonym. Nejhorší na tom všem je, že mi teď začalo zkouškové, musím se učit, ale jde to ztěžka.

Vilemíno, Tvoje propady se s železnou pravidelností projevují tak, že máš chuť někomu ublížit/ubližovat: buď svému okolí, nebo sama sobě. Měla by sis tenhle fakt uvědomit a naučit se s ním nějakým způsobem pracovat, aby Ti negativně neovlivňoval život.
MMCH myslím si, že stres ze zkouškového je spouštěč, který ten propad odstartoval ... uvidíš, jak se Ti bude dařit.

Kiara napsal(a):

Vilemína napsal(a):

Už třetí den je mi psychicky hodně špatně. Propad jak blázen. Zase přemýšlím o tom, že se rozejdu s Tonym. Nejhorší na tom všem je, že mi teď začalo zkouškové, musím se učit, ale jde to ztěžka.

Vilemíno, Tvoje propady se s železnou pravidelností projevují tak, že máš chuť někomu ublížit/ubližovat: buď svému okolí, nebo sama sobě. Měla by sis tenhle fakt uvědomit a naučit se s ním nějakým způsobem pracovat, aby Ti negativně neovlivňoval život.
MMCH myslím si, že stres ze zkouškového je spouštěč, který ten propad odstartoval ... uvidíš, jak se Ti bude dařit.

Kiaro, vystihla jsi to naprosto přesně. Zkouškové pro mě znamená skoro vždycky propad. Navíc jsem byla ještě od pondělí do čtvrtka se školou v Berlíně. Propad jsem zaznamenala ve vlaku, nacvičovaly jsme s holkama něco na jednu zkoušku a mně to vůbec nešlo. Pak v pátek mně trhali zub moudrosti, teď mně bolí půlka tváře. Teď je to trochu lepší, vzala jsem si Neurol, rozptýlila jsem se u doučování. Zítra mám zase jógu a taky doučuju. Musím to nějak přežít a říct si, že bude líp.

Vilemíno, jak je? Je to už lepší?

Ono zkouškové období je psychický nápor i pro zcela zdravého člověka.
Bohužel, ty jsi prostě v tomhle náchylnější, každá větší zátěž u Tebe asi hrozí dalším depresibním propadem... :( :pussa:
Pokud si dobře vzpomínám, tak bakalář už jsi, takže Tě asi čekají 2 roky do Mgr., tedy 4 (nebo jen 3 ?) zkoušková období + státnice.
Možná by bylo dobré s těmi propady kolem zkouškového počítat a domluvit se s doktorem na zvýšení medikace v tu dobu... Aspoň že víš, z čeho ty propady pramení...

Jinak připomínám pravidlo č. 1 z knihy Jána Praška o depresi:
Při ataku deprese nedělejte žádná závažná rozhodnutí (rozchod s přítelem, změna zaměstnání, finanční transakce apod.) Odložte je na dobu, kdy vám bude líp a věci uvidíte reálně. V ataku deprese je reálně nevidíte, nemůžete vidět...
Držím palce, ať propad pomine... :pussa:

Bloss,
ne není to lepší, je mi stejně blbě.
Bakalář sice jsem, teď jsem v navazujícím magisterském stupni, ve 2. semestru Mgr. Za tři čtvrtě roku mě čeká zkouška z německého jazyka na úrovni C1. Pokud tuto zkoušku nedám, což je vysoká pravděpodobnost, budu si muset natáhnout studium.
Nevím, jak ostatní depresisti, ale já se nejhůř cítím večer. Třeba teď je mi opravdu mizerně. Tolik si přeju umřít. Jenže jsem zbabělec, na sebevraždu nemám, bojím se případných následků, tak se "modlím", ať umřu ve spánku.
Psychiatr mi snížil jeden lék, páč mi způsobuje vysoký prolaktin. Do toho jsem začala brát antikoncepci a začalo zkouškové.
Rozchod s Tonym není dobrý nápad, ovšem není to s ním tak růžové, jak se ze začátku zdálo. Ano, je moc hodný, chápavý. Bohužel je strašně uvázaný u hospodářství, začíná mi to vadit. To bych ještě překousla, ale nejhorší na něm je, že je přesvědčen, že spolu budeme mít dvě děti s věkovým rozestupem dvou let! To je naprosto nemožné!!! Nezvládám sebe, natož dvě děti. Tony je buď tak sobecký nebo si to nesrovná v hlavě, nevím, co si o tom myslet. Plánuje si to tak, že já dostuduju, ideálně za rok a pár dnů, a v září se vezmeme! Mám ho ráda, ale jestli si ho chci vzít, to fakt nevím. On je fakt přesvědčen, že spolu budeme žít celý život. Teď v srpnu se vdává jeho sestra, spousta lidí si myslelo, že se bude ženit on, tak jim to vysvětlil a dodal, že on až tak za rok. Strašně se bojím, že když si ho vezmu, tak pak budu litovat, na druhou stranu se bojím, že když se s ním rozejdu, budu litovat taky.

Vilemíno, ve stavu, v jakém jsi, nic neřeš, nic nerozebírej, soustřeď se jen na naprosté banality (tedy kromě učení :)) Nepřemýšlej o vztahu s Tonym, protože jsi ve stavu, že ať se na to podíváš z jaké chceš stránky, uvidíš jen samá negativa a marnost nad marnost :/

Blossom jak te tedy leci lekari z deprese ? (nemam cas vsechno cist)

Arcanum napsal(a):

Blossom jak te tedy leci lekari z deprese ? (nemam cas vsechno cist)

Ježiš Arcanum,tak si ten čas budeš muset najít...chudák Blossom..

Kiara napsal(a):

Vilemíno, ve stavu, v jakém jsi, nic neřeš, nic nerozebírej, soustřeď se jen na naprosté banality (tedy kromě učení :)) Nepřemýšlej o vztahu s Tonym, protože jsi ve stavu, že ať se na to podíváš z jaké chceš stránky, uvidíš jen samá negativa a marnost nad marnost :/

:godlike:  Kiara to napsala přesně. :jojo:
Určitě to není tak, že Tony je sobecký. prostě Tě má rád a chce s Tebou žít. Ty máš svou představu o životě, on svou. Nějak to musíte porovnat a prodiskutovat, ovšem hlavně ne teď, když jsi v propadu.

Mrzí mě moc, že Tě deprese tak pořád trápí. :pussa: Rozumím Ti, chápu, že se cítíš tak, že i myšlenky na sebevraždu Tě napadají...

Ohledně té sebevraždy, nevěděla jsem, jestli to sem na vlákno mám psát, je to velmi pochmurné téma. Ale teď jsem se rozhodla, že i přesto vám to sem napíšu. Abyste si byli všichni, co to budete číst, nejen Vilemína,vědomi rizik a pokud možno, řešili depresi jinak.

V nemocnici jsem byla se spolupacienty, kteří tak z poloviny pokus o sebevraždu za sebou měli. Pár z nich i opakovaný.

A chci vás jejich příběhy varovat. Ono totiž sebevražda se dost často nepovede, a dotyčný ublíží hodně sobě i svému okolí, tak, že jsou z toho následky na celý život.

Začnu příběhem nejtragičtějším: Má spolupacientka, moc fajn, příjemná, hodná  žena, doma manžel a krásné malé děti. Při ataku deprese se pokusila o sebevraždu tím, že vypila jakousi žíravinu. Nebdu raděj líčit podrobnosti.
Když jsme se v nemocnici setkaly, ona tam byla už půl roku. Nemohla totiž normálně jíst, kvůli zraněním, která si pokusem o sbevraždu způsobila. Měla nosem zavedenou trubičku až do žaludku, a tou se v určených intervalech musela "krmit" tekutou stravou. Ani  mluvit moc nemohla. Čeká ji několik operací, kterými se jí budou pokoušet rekonstruovat trávicí trakt. Kromě trvalých následků na těle se potýkala i s velkými potížemi psychickými, hlavně výčitkami svědomí. Manžel se o děti staral sám, přišel o zaměstnání, takže rodina měla ještě ke všemu i velké problémy finanční. Je mi této kamarádky moc líto, jak píšu, moc fajn ženská, jsme dosud v kontaktu. Moc na ni myslím.

Druhý příklad nepovedené sebevraždy jsem popisovala na Duchovním fóru na vlákně Zvláštní pacientka na psychiatrii. Tato žena (podle jejích slov) spolykala příslušné prášky, objemově jich prý bylo přes půl skleničky. Stejně nezemřela. Naštěstí přežila bez trvalých následků. Takže i po spolykání tolika prášků se to může "nepovést".
I když věrohodnost této paní není stoprocentní, vycházím pouze z jejího vyprávění.

Několik dalších spolupacientů svůj pokus o sebevraždu také přežilo, bez fyzických následků. Ale způsobili si tím, a svému okolí, obrovské další následky na duši. Dál žili s dost velkými výčitkami svědomí, což se taky řešilo na psychoterapiích.
Muselo to být totiž strašné pro ty, kdo je našli a zachránili. Hrozný šok. V jednom případě to bohužel byl syn. Ten mámě poté řekl, že jí to nikdy v životě neodpustí. Kdykoli ta máma o tom v nemocnici mluvila, plakala. Říkali jsme jí a věřím tomu, že časem, až syn dospěje, ji pochopí, že to bylo způsobeno tou nemocí. Ale bohužel, ten zážitek, kdy on mámu našel polomrtvou, to mu nikdo z hlavy do smrti nevymaže... :(

Revliba napsal(a):

Arcanum napsal(a):

Blossom jak te tedy leci lekari z deprese ? (nemam cas vsechno cist)

Ježiš Arcanum,tak si ten čas budeš muset najít...chudák Blossom..

Arcanum, fakt si to raděj přečti celé, jestli Tě to zajímá. :jojo:

Ale abych nenechala Tvůj dotaz úplně nezodpovězený, maximálně to zestručním:
V akutní fázi je třeba brát antidepresiva. S pomocí lékařů najít ta, která Ti sednou (ono totiž je to individuální a každému zabírá něco jiného).
Když pomine fáze nejhorší, začít s psychoterapiemi a prací na sobě. Pochopit příčiny deprese a najít jiný životní styl, méně stresů.

I po návratu z nemocnice pokračovat v léčbě ambulantně, docházet k psychiatrovi a k psychologovi. K oběma cca 1* za měsíc. A brát samozřejmě antidepresiva ještě nějaký čas dál, asi půl roku po odeznění příznaků, ale detailně to určí psychiatr. Rozhodně léky nevysazovat z vlastní vůle.
Lékaři jsou zlatí (aspoň v mém případě) a odvedli velký kus práce, za což jim nepřestanu být vděčná. Ale samozřejmě - hodně toho musí člověk sám: Hlavně si to srovnat v hlavě, přeskupit životní priority a podle toho se zařídit - změnit svůj život.
Tolik asi k dotazu, jak se léčí z deprese. :jojo:


Někteří lidé bohužel bojují s depresí dlouhodobě.
Jiným depresi způsobil nějaký vnější problém, situace. K těm sama sebe řadím. A snad jako povzbuzující informaci k tomuto pochmurnému tématu - již cca necelé 2 měsíce se cítím výborně. Prostě úplně normálně, dobře. Bez jediného propadu.
Přesto spolupracuji s doktory dál a dbám jejich rad a doporučení. Hlavně měním radikálně svůj životní styl. Zkraje jsem se té změny bála, nyní to vidím jako nejlepší cestu pro sebe a na původně obávané změny se nyní těším.

Na vše, čím jsem se v depresi trápila, se našlo po jejím odeznění řešení. Někdy i tak nečekaně snadné, zkrátka něco nečekaného mi nabídl i život sám, že bych tomu v časech deprese nikdy nevěřila.
Věřím, že za nějaký čas změny dokončím, můj život se tím změní a zklidní (už teď se hodně změnil a zklidnil,ale ještě to musím dotáhnout) a já budu moct vysadit antidepresiva. věřím, že budu pokračovat i pak ve svém životě stejně spokojeně, nebo dokonce spokojeněji, než před mou depresí.
Zpětně depresi ve svém životě nevnímám jako nějakou katastrofu, nebo snad "lekci", ale jako jistý milník na své životní cestě. nebo možná lépe řečeno - křižovatku. Pobýt na té křižovatce (= prožít depresi) bylo sice velmi nepříjemné a už bych to nechtěla opakovat, ale myslím, že mě to nasměrovalo správně.
Jsem a doufám že i nadále budu ve svém životě spokojená. :)

Diky Blossom.

Podelim se s Tebou o svuj postreh. Trochu z jineho uhlu.

Zkoumala jsem tuhle nemoc pred nekolika lety kdyz jsem do ni sama spadla.
Uz tenkrat jsem prisla na to,ze je to vyron nebo vyboj vseho co v sobe clovek doposud potlacoval.
Je to nemoc mysleni a prave proto jedine clovek sam za sebe je opet tim jedinym kdo sve mysleni muze a mel by zmenit.
Podle mne je to nerovnovaha mezi egem a dusi. Ego se vzpira dusi protoze si mysli ze je silnejsi ,ale je tomu prave naopak.

Rekla bych stejne jako ty ze je nutny pochopit pricinu a ta zacina v nasem vlastnim mysleni.
Mysleni je take to co meni zivotni styl kazdeho z nas.  :)

arcanum, nu ale o tom tady už dobrých 15 minut mluvíme :D

majkafa napsal(a):

arcanum, nu ale o tom tady už dobrých 15 minut mluvíme :D

O cem presne mluvite?

No přece o tom, jak jsi to shrnula ty. Si děláš legraci? Nebo to myslíš vážně, ty své dotazy? Mi přijde, že si děláš legraci.
A taky jsi nepochopila slova klasika. :)

No zalezi na tom jak se to vezme. :D

Arcanum napsal(a):

No zalezi na tom jak se to vezme. :D

Proč si děláš legraci,když ti tady někdo věnuje svůj čas a energii?

Arcanum napsal(a):

Diky Blossom.

Podelim se s Tebou o svuj postreh. Trochu z jineho uhlu.

Zkoumala jsem tuhle nemoc pred nekolika lety kdyz jsem do ni sama spadla.
Uz tenkrat jsem prisla na to,ze je to vyron nebo vyboj vseho co v sobe clovek doposud potlacoval.
Je to nemoc mysleni a prave proto jedine clovek sam za sebe je opet tim jedinym kdo sve mysleni muze a mel by zmenit.
Podle mne je to nerovnovaha mezi egem a dusi. Ego se vzpira dusi protoze si mysli ze je silnejsi ,ale je tomu prave naopak.

Rekla bych stejne jako ty ze je nutny pochopit pricinu a ta zacina v nasem vlastnim mysleni.
Mysleni je take to co meni zivotni styl kazdeho z nas.  :)

Dík za Tvůj úhel pohledu, Arcanum. nemyslím si, že by sis dělala legraci.
Já to však takto nevidím, a s větami, co jsem v Tvém příspěvku vytučnila, se neztotožňuji.

S čím naopak souhlasím na 1000 % je to, že deprese je příležitost, či pobídka ke změně vlastního myšlení a že životní styl si musí každý z nás změnit sám, to za něj nikdo jiný neudělá, ani sebelepší doktoři.

Píšeš o egu a duši...takto já to u sebe nevnímám.
Já to vidím spíš na souběh genetických dispozicí a prostě určitého vrozenému sklonu k úzkostnosti, +  dlouhodobého pracovního vypětí s málem odpočinku + spouštěcího mechanismu ("poslední kapky") , čímž u mě byla prožitá těžká autohavárie.
Ve svém nitru nevnímám žádný rozpor mezi egem a duší, ani před depresí, ani teď.

Nemám pocit, že bych něco v sobě potlačovala, dřív, nebo teď.
Vlastně jednu věc jo - na radu doktorů v sobě teď potlačuju, nebo spíš lépe řečeno koriguju svůj velmi aktivní přístu k životu a vědomě a cíleně přináším nyní do svého života i odpočinek pasivní.
V podstatě mi bylo lékaři doporučeno, ať se naučím se taky občas trochu válet a flákat, což už mi docela začíná jít. ;) :D  Dřív mi to přišlo jen jako ztráta času.

Blossom napsal(a):

Jiným depresi způsobil nějaký vnější problém, situace.

Ano,ale........ "jak nahore,tak dole,jak vne tak uvnitr" .   
Uhel pohledu na vnejsi situaci je ovlivnen vnitrnim nastavenim. (mysleni cloveka ovlivneny mnoha faktory) 
Souhlasis?

A co a to klasik majkafa?

Revliba napsal(a):

Arcanum napsal(a):

No zalezi na tom jak se to vezme. :D

Proč si děláš legraci,když ti tady někdo věnuje svůj čas a energii?

Revlibo,protoze pisu ze zalezi na tom jak se to vezme. Jak to vemes ted ty zalezi take jen na tobe.

Arcanum napsal(a):

Blossom napsal(a):

Jiným depresi způsobil nějaký vnější problém, situace.

Ano,ale........ "jak nahore,tak dole,jak vne tak uvnitr" .   
Uhel pohledu na vnejsi situaci je ovlivnen vnitrnim nastavenim. (mysleni cloveka ovlivneny mnoha faktory) 
Souhlasis?

A co a to klasik majkafa?

Ano, tentokrát s tebou v jistém slova smyslu souhlasím, s tím, co jsem vytučnila.

To vnitřní nastavení je právě třeba ta  geneticky v našem rodě daná úzkostnost. Plus se mi k tomu prý nasčítala únava z  12 let podnikatelských stresů ohledně firmy se zaměstnanci, kterou vedu.
V tom já spatřuji to vnitřní nastavení.

Vnější situace k tomu přispěla - v zimě jsme měli velmi málo zakázek, vypadalo to, že finančně jako firma nedožijem léta, prostě jsem měla velké obavy o budoucnost. A k tomu jsem prožila tu havárku.
No, a spirála deprese se rozjela.... :(

(Ačkoli se mé tehdejší úvahy ukázaly jako zbytečně katastrofické - mimosezónní propad objednávek jsme nakonec přestáli dobře. Zákon schválnosti - jen co jsem odjela do nemocnice, navalilo se objednávek tolik, že jsme je museli odmítat...)

Blossom napsal(a):

Nemám pocit,  že bych něco v sobě potlačovala, dřív, nebo teď.
Vlastně jednu věc jo

O to prave jde Blossom u vsech lidi bez rozdilu abychom si dokazali uvedomit pricinu/y.

Arcanum napsal(a):

A co a to klasik majkafa?

majkafa říká, že je zajímavé, kdy ses registrovala a že tvůj způsob psaní znám, hirondel. :)

Arcanum napsal(a):

Blossom napsal(a):

Nemám pocit,  že bych něco v sobě potlačovala, dřív, nebo teď.
Vlastně jednu věc jo

O to prave jde Blossom u vsech lidi bez rozdilu abychom si dokazali uvedomit pricinu/y.

Ano, já jsem si příčinu uvědomila. A o tom tady po několik příspěvků píšu. Mám v tom jasno. I v postupu dál.

Ale přijde mi to, že to tady začíná být stále dokolečka... Asi si fakt udělej tu chvilku a tu diskusi se přečti celou. :)

Blossom napsal(a):

Ano, tentokrát s tebou v jistém slova smyslu souhlasím, s tím, co jsem vytučnila.

To vnitřní nastavení je právě třeba ta  geneticky v našem rodě daná úzkostnost. Plus se mi k tomu prý nasčítala únava z  12 let podnikatelských stresů ohledně firmy se zaměstnanci, kterou vedu.
V tom já spatřuji to vnitřní nastavení.

Vnější situace k tomu přispěla - v zimě jsme měli velmi málo zakázek, vypadalo to, že finančně jako firma nedožijem léta, prostě jsem měla velké obavy o budoucnost. A k tomu jsem prožila tu havárku.
No, a spirála deprese se rozjela.... :(

(Ačkoli se mé tehdejší úvahy ukázaly jako zbytečně katastrofické - mimosezónní propad objednávek jsme nakonec přestáli dobře. Zákon schválnosti - jen co jsem odjela do nemocnice, navalilo se objednávek tolik, že jsme je museli odmítat...)

K Tomuhle pridam svoje dasi postrehy.

Ano,souhlasim,protoze rodine uzkosti uzce souvisi se zpusobem mysleni ve vasi rodine. Prebrala jsi ten vzor mysleni ,presto ale neznamena ze to k Tobe neoddelitelne patri.
Tohle nastaveni je to co lze zmenit a je to potreba zmenit. V tom se urcite shodneme. :)

Co se tyka lidskeho ega,lidskeho ja,to je to co bezne zpusobuje strach o svoji existenci. Ma velke oci ze starchu ale jakmile ego ustoupi a projevi se duse,ta strach naopak nema.

To by i slepy poznal. :)

Blossom napsal(a):

Ale přijde mi to, že to tady začíná být stále dokolečka... Asi si fakt udělej tu chvilku a tu diskusi se přečti celou. :)

Blossom skutecne nemam cas cist vsechno. Mela jsem ale zajem rict sve postrehy.
Nikdy jsem zadna antidepresiva nebrala nebot znam jinou cestu ven.
A proto jsem tady.

Neni tak uplne pravda ze je to dokolecka dokola.Osobne na to mam jiny pohled a nevidim to jako ty. ;)

Arcanum napsal(a):

Blossom napsal(a):

Ano, tentokrát s tebou v jistém slova smyslu souhlasím, s tím, co jsem vytučnila.

To vnitřní nastavení je právě třeba ta  geneticky v našem rodě daná úzkostnost. Plus se mi k tomu prý nasčítala únava z  12 let podnikatelských stresů ohledně firmy se zaměstnanci, kterou vedu.
V tom já spatřuji to vnitřní nastavení.

Vnější situace k tomu přispěla - v zimě jsme měli velmi málo zakázek, vypadalo to, že finančně jako firma nedožijem léta, prostě jsem měla velké obavy o budoucnost. A k tomu jsem prožila tu havárku.
No, a spirála deprese se rozjela.... :(

(Ačkoli se mé tehdejší úvahy ukázaly jako zbytečně katastrofické - mimosezónní propad objednávek jsme nakonec přestáli dobře. Zákon schválnosti - jen co jsem odjela do nemocnice, navalilo se objednávek tolik, že jsme je museli odmítat...)

K Tomuhle pridam svoje dasi postrehy.

Ano,souhlasim,protoze rodine uzkosti uzce souvisi se zpusobem mysleni ve vasi rodine. Prebrala jsi ten vzor mysleni ,presto ale neznamena ze to k Tobe neoddelitelne patri.
Tohle nastaveni je to co lze zmenit a je to potreba zmenit. V tom se urcite shodneme. :)

Co se tyka lidskeho ega,lidskeho ja,to je to co bezne zpusobuje strach o svoji existenci. Ma velke oci ze starchu ale jakmile ego ustoupi a projevi se duse,ta strach naopak nema.

Hmmm, ty mě znáš? A moji rodinu taky? :co: 
I kdyby to bylo jen z mých příspěvků tady, tak na to, že jsi se zaregistrovala teprv včera, je to neobvykle jasnozřivý úsudek... :vissla:

Asi fakt budeš hirondel nebo někdo takový, pod změněným nickem.
Prosím, jestli chceš psát dalekosáhlé rozbory o egu, duši atd.atd., prosím, vytvoř si na to vlastní vlákno na Duchovním fóru.

Blossom napsal(a):

Arcanum napsal(a):

Blossom napsal(a):

Ano, tentokrát s tebou v jistém slova smyslu souhlasím, s tím, co jsem vytučnila.

To vnitřní nastavení je právě třeba ta  geneticky v našem rodě daná úzkostnost. Plus se mi k tomu prý nasčítala únava z  12 let podnikatelských stresů ohledně firmy se zaměstnanci, kterou vedu.
V tom já spatřuji to vnitřní nastavení.

Vnější situace k tomu přispěla - v zimě jsme měli velmi málo zakázek, vypadalo to, že finančně jako firma nedožijem léta, prostě jsem měla velké obavy o budoucnost. A k tomu jsem prožila tu havárku.
No, a spirála deprese se rozjela.... :(

(Ačkoli se mé tehdejší úvahy ukázaly jako zbytečně katastrofické - mimosezónní propad objednávek jsme nakonec přestáli dobře. Zákon schválnosti - jen co jsem odjela do nemocnice, navalilo se objednávek tolik, že jsme je museli odmítat...)

K Tomuhle pridam svoje dasi postrehy.

Ano,souhlasim,protoze rodine uzkosti uzce souvisi se zpusobem mysleni ve vasi rodine. Prebrala jsi ten vzor mysleni ,presto ale neznamena ze to k Tobe neoddelitelne patri.
Tohle nastaveni je to co lze zmenit a je to potreba zmenit. V tom se urcite shodneme. :)

Co se tyka lidskeho ega,lidskeho ja,to je to co bezne zpusobuje strach o svoji existenci. Ma velke oci ze starchu ale jakmile ego ustoupi a projevi se duse,ta strach naopak nema.

Hmmm, ty mě znáš? A moji rodinu taky? :co: 
I kdyby to bylo jen z mých příspěvků tady, tak na to, že jsi se zaregistrovala teprv včera, je to neobvykle jasnozřivý úsudek... :vissla:

Asi fakt budeš hirondel nebo někdo takový, pod změněným nickem.
Prosím, jestli chceš psát dalekosáhlé rozbory o egu, duši atd.atd., prosím, vytvoř si na to vlastní vlákno na Duchovním fóru.

Nepochopila jsi pointu Blossom. Netvrdim ze znam Tebe nebo Tvoji rodinu.Mluvim o myslenkovych vzorech. A o tom ze mysleni je prvotni pricinou deprese.
Pokladam sem pouze sve vlastni postrehy z me vlkastni zkusenosti.

Nemam v umyslu psat rozbory o egu,mela jsem v umyslu rict jako to ma spojitost s depresi.

Neco se te dotklo? Pak za to ja ale nemuzu.

Arcanum napsal(a):

To by i slepy poznal. :)

Proč tady nejsi pod nickem hirondel?
A s hirondel tudíž ani s tebou se já do diskusí o ničem už jistou dobu nepouštím. Protože pro mě dáváš podivné otázky, které bych očekávala od člověka s IQ nižším než 100 a myslím, že to ty nejsi. Tak mi často přijde, že si děláš legraci.
papa hir.

Vilemína napsal(a):

Rozchod s Tonym není dobrý nápad, ovšem není to s ním tak růžové, jak se ze začátku zdálo. Ano, je moc hodný, chápavý. Bohužel je strašně uvázaný u hospodářství, .....

Vilemino podivej se na to jednim pohledem z druhe strany: mas partnera, ktery te ma nade vse rad. Navic se koncentruje na to zasadni, na pracia na budoucnost. Takoveho ti  muze spousta zen zavidet. Koukni jak to vypada u jinych prispevatelek tady na babi.Starosti s neaktivnim a po vsech moznych strankach pasivnim partnerem.

Mas dobrou skolu, kterou sis vybrala a stale zdarne pokracujes! Zkousky jsou pro kazdeho stressa ty k tomu proste patri. 

Vyborne ti to napsala Blossom. Urcite vis, ze ma pravdu a presne tohle potrebujes.

Blossom, to co si dneska rano napsala o tech nepovedneych sebevrazdach, je docela dobry recept na to, aby si to clovek rozmyslel. Hlavne ten probeh se synem.

Ja znam z okoli povedene a nepovedene. Oboji je hrozne pro okoli. nekdy mam pocit, ze je na tom okoli hure nez ten, co to minil provest nebo provedl. A duvody se mi s odstupem let zdaji byt prekonatelne, resitelne.

sahleb, můj názor je, že důležitější, než že mě má rád partner, je, jestli já mám ráda (miluji) partnera. Pokud jsem s ním jenom proto, že mě má rád a blábláblá, dříve nebo později si natluču. Ale někdy nevíme, proč s ním vlastně jsme, tak zase nedělat ukvapené kroky. A v depresi opravdu neřešit. Počkat a řešit až pak.

Blossom a ostatní, o sebevraždách vím asi více než vy tu všichni. Brácha se o ni pokusil třikrát - poprvé to byla demonstrativní sebevražda, spolykal léky, podruhé to myslel vážně, spolykal více léků, do toho vypil alkohol a vykouřil asi tři jointy marihuany. Našla jsem ho já, kdybych přišla o hodinu později, už není mezi námi. Ač to vypadalo hrůzostrašně, v sanitce ho oživavali, tak následky nemá. Potřetí se pořezal o střepy a napsal dopis na rozloučenou, to byl hospitalizovaný na psychiatrii. No a pak ještě bratranec když byl na studijním pobytu, tak si podřezal žíly, skákal v Paříži do Seiny. Následky taky nemá, ruku rozcvičil, tenkrát mu ji ve Francii operovali.
Největší blbost je skákat z balkonu nebo z nějakých budov, to pak jsou strašné následky. Brácha při jednom pobytu na psychiatrii se seznámil s holkou, která skočila už nevím z jakého patra, rok ji dávali dohromady v úrazové nemocnici, chodí, ale špatně.

majkafa napsal(a):

sahleb, můj názor je, že důležitější, než že mě má rád partner, je, jestli já mám ráda (miluji) partnera. Pokud jsem s ním jenom proto, že mě má rád a blábláblá, dříve nebo později si natluču. Ale někdy nevíme, proč s ním vlastně jsme, tak zase nedělat ukvapené kroky. A v depresi opravdu neřešit. Počkat a řešit až pak.

Já myslím, že to není buď - a nebo, že úplně nejlepší je varianta milovat a být milovaný. :) :hjarta:

Jo, a pro dobrý pocit ze života je asi nejdůležitější být v souladu sama se sebou. Nezávisle na vztazích s jinými. :jojo:

Blossom napsal(a):

Jo, a pro dobrý pocit ze života je asi nejdůležitější být v souladu sama se sebou. Nezávisle na vztazích s jinými. :jojo:

Tak s timhle souhlasim ze nejdulezitejsi je byt v souladu se sebou, mit se rad. :)
Ale to umi podle mne jen mala hrstka lidi kdyz nevedi jak na to. A nadale je pak ovlivnuji vztahy.  :jojo:

Blossom napsal(a):

majkafa napsal(a):

sahleb, můj názor je, že důležitější, než že mě má rád partner, je, jestli já mám ráda (miluji) partnera. Pokud jsem s ním jenom proto, že mě má rád a blábláblá, dříve nebo později si natluču. Ale někdy nevíme, proč s ním vlastně jsme, tak zase nedělat ukvapené kroky. A v depresi opravdu neřešit. Počkat a řešit až pak.

Já myslím, že to není buď - a nebo, že úplně nejlepší je varianta milovat a být milovaný. :) :hjarta:

Jo, a pro dobrý pocit ze života je asi nejdůležitější být v souladu sama se sebou. Nezávisle na vztazích s jinými. :jojo:

Ano, s tím plně souhlasím.
Ale myslím, že nemůžeme vědět, jestli nás partner miluje. Můžeme vědět jenom o sobě, že milujeme my jeho. A možná tak nějak cítit, že nás i on (snad) miluje.

majkafa napsal(a):

sahleb, můj názor je, že důležitější, než že mě má rád partner, je, jestli já mám ráda (miluji) partnera. Pokud jsem s ním jenom proto, že mě má rád a blábláblá, dříve nebo později si natluču. Ale někdy nevíme, proč s ním vlastně jsme, tak zase nedělat ukvapené kroky. A v depresi opravdu neřešit. Počkat a řešit až pak.

myslim, ze Vilemina psala o necem jinem. A dostala spravny "rozkaz" od Blossom. Jako vzdy.

Díky za tohle téma. Ja mám částečnou invalidku na deprese a neměla jsem odvahy o svých stavech tady psát, abych neotrávila lidi. Dost popisovaného osobně jsem prožila, zažila. Sama jsem chtěla dobrovolně 2x nastoupit do nemocnice v době, kdy mne pronásledovaly samovražedné myšlenky a šlo čím dál hůř proti tomu bojovat. Drželo mne jen dítě, že nikoho nemá, jen mne a kvůli ní nesmím.
Myslela jsem, že mne v nemocnici pohlídají, kdyby mne v hlavě prdlo a prostě jsem to skončila.
Jsem samoživitelka, to se tady asi ví, otec dítěte totální neplatič. Když jsem ho nechala prohlásit za mrtvého, protože zmizel, aby nemusel do vězení, tak dítě nedostalo ani sirotčí důchod.
Já za něj platila jeho dluh, a je toho hodně, co člověka časem položí. Dítě furt nemocné a nakonec "život" dolehl i na mne.
Já měla stavy, že jsem z bytu nevycházela, nemohla jsem, klidně i 10 dnů. A to jsem měla neschopenku, že jsem mohla paradoxně kdykoliv na procházky, tudíž, kontrola na mne nemohla. Nebýt dítěte, nevím, kdo by nakoupil. Já ně, raději bych nejedla, jen abych nešla za dveře.
Nemohla jsem jezdit mhd, metrem, vlakem.
Nemohla jsem už ani telefonovat s lidma, tak jsem zrušila pevnou.
Neměla jsem ani síly psát maily, stranila jsem se i kamarádek.
Naposled jsem si našla prácu snů a přišla o ní. Nedivím se, nepoznávala jsem sama sebe. Mluvila jsem mimo, nevěděla jsem, co ze mne vypadne a občas to byly morbidity. Měla jsem časové výpadky, výpadky paměti. Práci, co jsem uměla leta jsem najednou nebyla schopna udělat a dva dny si vzpomínala, jak se to dělá, přitom šlo o blbé vyúčtování cestovného. Viděla jsem v psaném slově něco, co tam vůbec psané nebylo a pod.
Cítim se nemožně, že nic neumím, vše jsem zpackala. Nejhorší je pocit, že jsem jediná živitelka rodiny. Musela jsem si půjčit na živobytí, pak půjčit na půjčku, aby nás nevyrazily z bytu, který jsem kdysi sama zvelebila ze IV. na málem I.
Škoda psát. Taky jsem prospala dny, s práškem i noci. Doma bordel, nebyla jsem schopna fyzicky ničeho. Jediná jistota byla, když jsem měla opřená záda o gauč. V noci jsem viděla na stěnách nevím co.
Vše proto ,že jsem přišla o práci, že je kolem šílená nespravedlnost a nejistota. Slovo pocení se slabé slovo, jak ze mne lilo, když jsem se začala oblékat, že musím ven a na pohovor. Když jsem to překonala, zkroutila mne bolest od žaludku, málem jsem se pozvracela a venku mne chytaly takové křeče do nohou, že jsem pak nikam nedošla, jen domů.
Nebýt dítěte, že nakupovala a něco uvařila, nevím. I tak nevím. Někdy jsem byla tak rozklepaná, že jsem se snažila uklidnit tím, že jsem si fyzicky ublížila, abych odvedla pozornost a myšlenky jinam. 
Plně chápu ženské, které páchají sebevraždy i s dětma. Vůbec se jim nedivím, volby není. Rodina je daleko nebo není. Práce není, bydlení není.
Stát velice dobře vymyslel, jak obrat děti a nedát jim nic. Kdyby alespoň byla vymahatelnost práva, že člověk najde alespoň někde zastání. Ani v zákoně ne.

miaa, když jsem tě četla, vzpomněla jsem si, že jsem nejen neuměla udělat práci, oloupat brambory, vařit, já dokonce přestávala rozumět lidem, co říkají a přestávala rozumět napsaným slovům, větám, jejich smyslu.
Pro mě byla vidina být mrtvá vysvobozením.

Miaa :pussa:

dusička napsal(a):

Miaa :pussa:

Tak to ja obdobne , ale jeste navic jejimu diteti. Ktere to muselo taky zazit. Asi to bylo hrozny.

Miaa, a už je to lepší???

Miaa...:pussa::hjarta::hjarta::hjarta:

Holky, děkuji, jsem dojatá k slzám. A to nepíšu o matce, která nepodrží, spíše ještě dorazí.
Než by mne půjčila, tak peníze raději uloží na termínovaný vklad za 3 roky, aby měla na pohřeb.
Kamarádky už půjčily a už nemám co prodat.
Jo, a z AD jsem nakynula v nejhorším období.
A nešlo napsat vše. Ano, teď, když po několika letech je mne konečně líp, že už mohu vyjít ven chytá dítě něco jako depka. Už ležela 2x 3 týdny bez síly a energie a já si to vyčítám, že jsem ji zničila život, že jsem zlá a nemožná matka a tak.
Ano, byla jsem i na ušním, protože jsem nerozuměla větám a do telefonu jsem zásadně neslyšela začátek věty, ani v životě. Prostě šum a už vůbec jsem si nepamatovala, kdo volá. V práci jsem představila právnici jiným jménem hosta a pod. Bála jsem se sama sebe, co udělám. Ztrácela rovnováhu, tak jsem si koupila nestabilní boty, abych se vymlouvala na ně. Neunelsa jsem nic, rozcintala vše a pod.
Stranila se lidí, někdy se venku stačilo jen na někoho podívat a už bych zvracela nebo se na něj vrhla, ale ne v dobrém.
Nicméně, jestli se dostanu do bodu, že přijdu o byt, tak řešení mám. A neřeknu jaké.
Notářka mne podvedla s dědictvím, zapoměla říci maličkost, že je tam exekuce na 15 mil.!, a soud chtěl už dva týdny pro převzetí zaplatit poplatky, které dlužil její otec za výživné. A teď soud vyhrožuje exekucí???!!!, ale žeby předím vymohl výživné, to ho netrápí. A když napíšu, že dítě příjem nemá, já z ČID 5484 czk taky ne, tak jen napíše, že čisté dědictví je cca 14 000, tak mám. Ale že nelze prodat kvůli blokaci akcie a tím se dostat k hotovosti, to ho taky nezajímá.
Beru v životě trest za něco, co člověk udělal a neměl. Ale už to trvá dlouho a nevím, zaco mne život trestá.
Už jsem se hodně změnila a myslela jsem, že jsem na dně. Já nevím, ještě exituje dno dna, nebo co.

Jo, vařit jsem taky neuměla, najednou. Prostě to nemělo chuť. Teď po létech je mne poprvé líp, i když situace je nejvíc kritická. Až dojde půjčka, kterou jsem zaplatila další půjčku a vyčerpám kontokorent, tak řešení nevidím. Jen doufám,že najdu práci. A tu hledám už málem rok. Snad vydržím plnou zátěž, budu muset, dluhy nepočkají.
Loni, když jsem dostala ČID, tak jsem dr. řekla, že mám práci dva dny a hned dala z II.stupně první, že to tedy ne. A já o práci přišla. A to jsem pomlčela, že mám invalidku.
Stydím se. A to mám Vš, umím jazyky, ale mám pocit, že už neumím mluvit žádnou řečí. Nejlepší je slyšet, jste překvalifikovaná a basta. Někde zase se ptají, zda vůbec umím pracovat s pc, přitom mám v životopisu, že jsem kdysi i programovala...a to jen proto, že už mám 51.
Tento týden se stavy začínají vracet, zase jsem nevyšla 2 dny, prospala taky tak. Ale cítím se líp. vynechala jsem dva léky, ze zbytku beru půlky, aby mne díl vydržely. No, někde šetřit musím.

miia, nevyčítej si. :par: Tak to není.
Vím, o čem mluvíš.
Držím ti palce. Nevím, co víc říct teď.:par:

Teda mio ja ti drzim palce. Trosku to znam, mela jsem to leta po porodu....

Mimochodem, ten podvod s dedictvim, zda se ze by ses mela obratit na zdejsi pravni poradnu. To je nejake hrozne divne.

Miaa,kolik je dcerce?

Díky, kdybych nečetla vaše příběhy, dále jsem mlčela. A to mám kamarádku, která už dlouho plánuje poslední krok, protože to má doma fakt těžké. Už nevím, jak ji udržet. Teď byla na operaci a mínila se neprobudit. Zatím se neozvala, tak snad napíše. Není v Cz a její mobil nemá příjem hovorů z ciziny. Loni jsme prišly o pro mne dvě důležité osoby, předloni o jednu a ještě přijít o kamarádku ze zakladky, je to těžké.
Psycholog říká, že kdyby mohl předepisovat práci, tak by hned měl o půlku míň pacientů.

14,5. Śla jsem do občanské poradny, kde svitla naděje za zmatečné jednání. Dala jsem návrh soudu k znovuotevření případu. Vůbec neřešili výživné...
ano, ptala jsem se zde, ale pozdě. Já šla k notářce, že to odmítnu, ona mne ukecala. Tady mne psaly, neber. Jestli soud to otevře, okamžitě vše odmítnu. Soudu jsem oznámila, že by mohl laskavě posečkat, než bude nové rozhodnutí, tak jsem zvědavá. Chtěla jsem splácet po 50 czk měsíčně, má tam dluhy 8800...vše za výživné a trestné řízení v této věci. Ale i 100 czk měsíčně je hodně. Jestli něco zaplatím, soud to rád nevrátí. A musela jsem dát 1000 soudní poplatek. Sociálka usoudila, že mne nato nedá.
Nevěřím právníkům, a už ani notářům. A to byla ženská v mém věku, tak nevím, komu nadržovala a co z toho měla, že mne mazala med kolem pusy.

člověče mio,
jsem z tvého psaní úplně zaskočená..
Nevím, zda-li jsem správně pochopila: převzala jsi dědictví po otci dítěte ve výši mínus 15mil kč (včetně výživného pro tvé dítě - těch 8.800Kč,?) a plus 14tis. kč a plus nějaké akcie?

notářka tě ukecala? Ta samá, která dělala dědictví?
dít je nezletilé?

jestli jsi to někam psala, tak se omlouvám, ale nečetla jsem to. To dědictví se musí dát přece "řešit".., to by slušenej právník měl dokázat.
Je to existenční záležitost
Pochopila li jsem tě správně.
Doufám, že ne :)

Já převzala aktiva-akcie jakože za 22,000, závazky 8800. Aktiva, notářka určila cenu, že za tolik se dají prodat (nedají, nevím, kde vzala tak výhodný kurz), závazky-soudní poplatky (trestní řízení ve věci neplacení výživného na dceru) a zbytek měl být dítěte. Notářka zamlčela???, že ty akcie se nedají prodat, protože je na ně plomba a to je právě na exekuce na 15 mio. Kdyby mne to byla řekla, nejsem na hlavu a na nechci nic. Já se tady ptala, ale byl pozdě, když jsem se nemohla odvolat. Soudy chtějí na mne dát exekuci, protože dle nich mám těch 22,000 czk, tak co jim vypisuji, že NEMÁM!
Jedině v obč.poradně svitla naděje, že notářka neřešila dlužné výživné, ani slovo a že měla, protože dítě je nezletilé. Tak doufám, že soud řešící dědictví na jiné Praze, než co bydlíme, bude rychlejší než ten, kde bydlíme a vyhnem se exekuci! Jen mne fascinuje, že ani výživné ani zatykače leta neřešili, ale dědictví už po 2 týdnech od převzětí od notářky už tady byl dopis, platte jeho dluhy.

Čtvrtý únor je každoročně připomínán jako Světový den boje proti rakovině. Víte ale, co můžete sami udělat?

U onkologických onemocnění je velmi důležité, aby byla objevena včas. Pokud chodíte na pravidelné preventivní prohlídky a absolvujete všechny screeningové programy, které se na vás vztahují, máte velkou šanci, že případné onemocnění lékař odhalí ve stadiu, kdy se dá úspěšněji léčit.

Proto připomínáme, že byste měli absolvovat 1x za dva roky preventivní prohlídku u svého praktického lékaře a ženy 1x ročně gynekologickou preventivní prohlídku. Praktický lékař nebo gynekolog by měl také zajistit příslušná screeningová vyšetření, resp. dát na ně pacientkovi žádanku.

Více zde: http://www.vzp.cz/klienti/aktuality/boj … i-rakovine

Ahoj všichni, hledala jsem informace o zkušenost s hospitalizací na psychiatrických oddělení a náhodou jsem objevila Vaše vlákno. Zatím jsem ho nestihla přečíst celé, přece jen je těch zpráv poměrně hodně, ale z toho, co jsem četla mi přišlo skvělé, že takovéto věci sdílíte. Nikdy dřív jsem se do žádných diskuzí nezapojovala, ale Vám všem jsem chtěla napsat, jak moc nyní všechny co se s takovými nemocemi a událostmi dokázali vyrovnat obdivuju. Nepřestává mě překvapovat, jak moc člověku otevře oči nějaká podobná osobní zkušenost.

Nikdy dřív jsem se o depresi a úzkostné poruchy nezajímala a nikdy mě nenapadlo, že i mě by něco takového mohlo jednou potkat. I když vlastně netrpím depresím, to co popisujete mnozí je mi hodně známé. Trpím postraumatickou stresovou poruchou po té co jsem byla obětí závažného trestného činu. Na začátku jsem ani netušila, jak moc je schopné podvědomí organizovat všechno a změnit celý život. Vždycky jsem byla silná, silnější než ostatní v okolí, dokázala vše a za každých okolností vyřešit a nic nepovažovala za problém, který by nešel řešit. Po tom co se to stalo, ale plíživě přišla PSTD, a s ní obrovská úzkost, který postupně ovládá a ovlivňuje všechno v mém okolí. Ze dne na den jsem se z člověka, který procestoval stopem půlku Evropy a cítil se bezpečně i ve spacáku vedle auta na parkovišti, ocitla neschopná běžných činností, nezvládám jezdit tramvají, projít centrem města. To vše mě neuvěřitelně frustruje a i přes terapii a nasazení medikace, se to stále zhoršuje a já se tak moc bojím, že to nezvládnu. Nikdy mě nenapadlo, že "pouhá" nehmatatelná úzkost, kterou jsem si na začátku vlastně ani neuvědomovala může tak moc ovlivnit i vše ostatní. A jak hodně energie všechny tyto podprahové procesy spotřebovávají.

Příští týden nastupuju na hospitalizaci, a přestože mám hrozný strach, jsem ráda, že jsem se rozhodla nabídku hospitalizace přijmout. Snad mi intenzivnější terapie a klidnější prostředí pomůže zvládnout úzkost do té míry, že nebudu zapomínat a budu moct zase jasněji myslet. Postupně se snažím smířit s tím, že mě čeká nejspíš velmi dlouhá a těžká cesta a že jsem teprve na začátku. Jsem ráda, že jsou mezi Vámi takoví, kterým se podařilo takové problémy zvládnout. Dodává mi to naději, že je to možné a že má smysl to zkoušet. Snažím se nevzdat, ale s ubývajícími sílami a přibývající úzkostí to zvládám hodně těžko.

Držím Vám všem palce a snad sem jednou budu moct taky napsat osobní zkušenost jak se s něčím takovým vyrovnat.

Zuzko, drzim vsechny palce, pěsti a nevimcojeste. At ma tva hospitalizace jakoukoliv uroven, ten klid, a OCHRANU pred šílenym venkovnim svetem urcite dostanes, a to je ted pro tebe to nejdulezitejsi. Tak se drz a uzij si to...

Jo, jeste dodatek: Čti a piš. Oboje je obrovskou terapií....

Zuzi, je vidět, že jsi bojovnice a děláš vše pro to, aby bylo zase dobře. Moc držím palce, aby to klaplo nebo se to aspoň zlepšilo. To víš, bude to běh na dlouhou trať.
Dorka Ti to moc hezky napsala s tou ochranou před vnějším světem. Budeš tam jak "za bukem". Aspoň si to tak představuju.

Ano. Tak to vidim a citim. A ze s ni, Zuzkou citim, je z me strany hooodne empaticke... Bez “postrannich umyslu, nebo profesionalni deformace“, tim bych ji nyni zrovna mast nechtela. Proste bude v peci odborniku, a to je dobre!

Dorka napsal(a):

Zuzko, drzim vsechny palce, pěsti a nevimcojeste. At ma tva hospitalizace jakoukoliv uroven, ten klid, a OCHRANU pred šílenym venkovnim svetem urcite dostanes, a to je ted pro tebe to nejdulezitejsi. Tak se drz a uzij si to...

:/ Blbé ale je, že ona si teraz to šialenstvo nesie VNÚTRI, nie vonku...