Zdravím všechny, kdo by pro mě měli nějakou radu:)
Je mi dvacet a mému partnerovi dvaačtyřicet. Ten věkový rozdíl jako takový řešit nechci, funguje to skvěle, kromě jeho obrovského množství zkušeností mezi námi v podstatě nejsou žádné rozdíly. On už měl spoustu vztahů a touží se konečně usadit, několikrát mi říkal, že by se mnou chtěl mít děti, plánuje život už se mnou...Jenomže problém je v tom, že je mi jen těch dvacet. Nemám ještě vysokou školu, kdybych ho neznala, podala bych si teď přihlášku na psychologii a těšila se na to, až budu mít nějakou poradnu...
Vím, že pokud bych se na tu psychologii dala, vztah půjde do háje anebo tu školu nedokončím. Vzhledem k jeho zaměstnání bychom se úplně míjeli a já se moc snažím být co nejvíc s ním a pomáhat mu, protože on už má svou kariéru tak rozjetou, že mi to připadá správné. Vždycky, když nadhodí téma dítě, nakonec řekne, že by mi tím zkazil život. Já si to nemyslím. Vím, že po dítěti moc touží a že by mně a mému dítěti zajistil báječný život a dal nám spoustu lásky, protože za svůj život se vyblbnul dost. Ale stejně, i když beru prášky, praktikujeme přerušovanou soulož, což nemám ráda, připadá mi to jako odosobnění toho nejhezčího na sexu... A nějak se nemůže rozhoupat. Nevěří mi, že s ním miminko opravdu chci. Lepšího otce pro něj těžko najdu. A pokud se budu věnovat škole, nemůžu mít dítě ještě pět let. Vzhledem k partnerově věku je to docela průšvih.
Mně by jen zajímalo, co bych měla dělat já. Připadalo by vám špatně se ve dvaceti prakticky uvázat a stát závislou na někom jiném? Navíc s dítětem?
Jediné, co by mě mrzelo, by byly naše "večírky" s vínkem, filmy, volné dny, ve kterých blbneme jako puberťáci...ale dítě je taková krása, že by mi to jistě stonásobně vynahradilo každodenní radostí :)

Milá Veiled :)  asi ti moc neporadim, protoze tuto otazku jsem nikdy neresila. Nepises, jak dlouho jste spolu, to si myslim je trochu dulezite. V ostatnich otazkach si stejne musis odpovedet sama.

Chces studovat? Tak studuj, tvuj zivot za tebe nikdo zit nebude. Ja jsem po 2 letech vysoke studium ukoncila, prestehovala se k jiz memu manzelovi a nelituju. Jsem stastna, akorat nam chybi to miminko :vissla:  ale to je jina historie. Podle meho nazoru je dulezite, mit vzdy moznost zadnich vratek, nebyt proste finance uplne zavisla na partnerovi. Zalezi na tom, co se svym nynejsim vzdelanim dokazes zacit.

Chces byt mamina? Tak se tes na miminko, ale skolu uplne vypust z hlavy a muzes se k ni vratit casem dalkove (ale tahle varianta je opravdu jen pro odvazne - ja vysku dalkove pri zamestnani a nekdy je to na palici  :dumbom:  ). Zvladnout se da vsechno, jen chtit ;)

Kazdopadne vsechny odpovedi jsou jen a jen na tobe. Jen ty sama vis a citis, co chces :)  Drzim pesti, at je tve rozhodnuti spravne ;)

veiled napsal(a):

Zdravím všechny, kdo by pro mě měli nějakou radu:)
Je mi dvacet a mému partnerovi dvaačtyřicet. Ten věkový rozdíl jako takový řešit nechci, funguje to skvěle, kromě jeho obrovského množství zkušeností mezi námi v podstatě nejsou žádné rozdíly. On už měl spoustu vztahů a touží se konečně usadit, několikrát mi říkal, že by se mnou chtěl mít děti, plánuje život už se mnou...Jenomže problém je v tom, že je mi jen těch dvacet. Nemám ještě vysokou školu, kdybych ho neznala, podala bych si teď přihlášku na psychologii a těšila se na to, až budu mít nějakou poradnu...
Vím, že pokud bych se na tu psychologii dala, vztah půjde do háje anebo tu školu nedokončím. Vzhledem k jeho zaměstnání bychom se úplně míjeli a já se moc snažím být co nejvíc s ním a pomáhat mu, protože on už má svou kariéru tak rozjetou, že mi to připadá správné. Vždycky, když nadhodí téma dítě, nakonec řekne, že by mi tím zkazil život. Já si to nemyslím. Vím, že po dítěti moc touží a že by mně a mému dítěti zajistil báječný život a dal nám spoustu lásky, protože za svůj život se vyblbnul dost. Ale stejně, i když beru prášky, praktikujeme přerušovanou soulož, což nemám ráda, připadá mi to jako odosobnění toho nejhezčího na sexu... A nějak se nemůže rozhoupat. Nevěří mi, že s ním miminko opravdu chci. Lepšího otce pro něj těžko najdu. A pokud se budu věnovat škole, nemůžu mít dítě ještě pět let. Vzhledem k partnerově věku je to docela průšvih.
Mně by jen zajímalo, co bych měla dělat já. Připadalo by vám špatně se ve dvaceti prakticky uvázat a stát závislou na někom jiném? Navíc s dítětem?
Jediné, co by mě mrzelo, by byly naše "večírky" s vínkem, filmy, volné dny, ve kterých blbneme jako puberťáci...ale dítě je taková krása, že by mi to jistě stonásobně vynahradilo každodenní radostí :)

Ahoj Vei,

působí to na mne tak, že nežiješ svůj život, ale život tvého přítele. Přihlášku bych si podala. Ještě na to máš zítřek :) Proč si dopředu myslíš, že to nebude klapat, když budeš chodit na VŠ? Jak se mu snažíš "pomáhat" v práci? Pracuješ pro něj? Kdo tě bude živit, když budeš na VŠ? Budeš studovat dálkově nebo prezenčně?
A s tím dítětem...tvůj přítel může dělat "cuky" ještě dalších pět let a ty nebudeš mít nic - ani dítě, ani VŠ. Můj názor na dilema vztah vs. vzdělání je takový, že titul mi zůstane navždy, kdežto vztah může za nějakou dobu skončit a co pak? Navíc si myslím, že vztah je taky o kompromisech. Tvůj přítel je určitě dost zkušený na to, aby pochopil, že vzdělání je pro tvoji/vaši budoucnost důležité.
Nicméně rozhodnout si to musíš stejně sama podle sebe :)
Držím palce!
S.

Já nevidím důvod, proč bys nemohla obojí zkombinovat. Pravda, nepíšeš, kde bydlíte, takže nedokážu odhadnout, jestli bys musela dojíždět domů na víkendy nebo jestli máš universitu v místě bydliště. První by mohl být docela problém. Pokud jsi "místní", máš to jednodušší. Ale vím o slečnách i paních co vysokou dodělaly i s dítětem, tak proč ne Ty? Asi bych počkala, až se na škole trochu zaběhnu, ale pak bych do toho práskla.
Taky nepíšeš, jestli jsi se už na psychologii pokoušela dostat před tím. Věřím, že jsi chytrá holka a víš, co chceš, ale upřímně, na psychologii se stojí dlouhé fronty. Být Tebou, podala bych si přihlášku, už jenom proto, abych zjistila, jestli na to mám protlačit se tam. Já se dostala na vysokou až napodruhé - napoprvé jsem tam šla jako tele jenom s maturitními vědomostmi a neměla páru, co se po mně chce. Je dobré vyzkoušet to "nanečisto".
Pokud Tě partner má opravdu rád a záleží mu na vztahu, pak Tě podpoří. Podívej, já teď žiju v Británii. Už jsem dávno chtěla být doma, mít rodinu a vlastní domácnost, ale manžel se tu chce "ještě chvíli zdržet". Tak jsem mu na to nakonec kývla. Ale vyhradila jsem si, že půjdu do školy. Už mám té práce tady plné zuby, to, co jsem studovala doma, tady dělat nemůžu, do kanceláře mě nikdo nevezme (nacionální protekce), tak si dooplňuju kvalifikaci. Mám to jenom na 2 roky. Je to trochu finančně náročné, ale jsem ráda, že jsem do toho šla, a to už mi dávno není dvacet. Do toho se ještě snažíme otěhotnět, a věř mi že obstrukce ze strany zdravotnictví tu připomínají proces žádosti o výjezdní doložku za komunismu :-D Už v tom jedeme 3 roky a je to na palici.
Takže závěrem - nezahazuj své šance na studium ani na otěhotnění. Obojí má velkou hodnotu a pokud Tě partner podporuje, vždycky se dají udělat kompromisy, které Ti umožní obojí.