zikeva — 31. 1. 2011 22:13

Zdravím všechny!

Téma jsem založila z důvodu, že píši bakalářskou práci na téma Děti vystavené domácímu násilí, kde se zaměřuji na důsledky, které násilí na obětech zanechalo v dospělosti. Mám přítele, který byl v dětství také obětí - ne přímou, ale svědkem (upozorňuji, že i svědci jsou obětí), kdy otec psychicky týral matku. Jsem si vědoma toho, že se jedná o citlivé téma, přesto bych byla nesmírně vděčná všem, kdo by se mě pokusil kontaktovat a sdělil by mi svůj příběh včetně důsledků, kterými v současnosti trpí.
     Informace, které mi případně sdělíte budou určeny pouze a výhradně jen pro účely práce.

Předem děkuji za iniciativu. :godlike:

Vanda C — 29. 2. 2012 9:38

Dobry den,na rovinu priznavam, ze jsem spolecne s mymi dvema sestrami obeti domaciho nasili. Od mala jsme zazivaly spolecne s matkou neskutecny teror, otec matku mlatil tak, ze ji mnohokrat odvezli do nemocnice. Druhy den ten blazen prisel a ptal se nas po mamince, kde je a co se stalo. Delal, ze nic nevi, ale vedel vsechno. Pritom ji mnohokrat opravdu malem zabil.

Zpet ovsem k Vasemu tematu. Zminuji, ze jsme (my deti) nebyly fyzicky tyrany, pouze jsme byly svedky. Dnes mi je 26 let, sestry jsou o 10 let starsi. Zijeme sporadany zivot, ja mam vystudovanou vysokou skolu s cervenym diplomem, tutiz spolecensky nas to neznicilo. Psychicky je to ovsem jine. Vsechny tri mame problemy, neustale se bojime. Domaci nasili doma pokracuje, jelikoz neni otec jiz moc fyzicky zdatny, nebije matku, ale tyra ji psychicky. Dnes mam sezeni s pravnikem, uz se nechci bat, co otec mamce provede. Obeti domaciho nasili si s sebou sve zazitky tahnou jako prizrak. Neumim si predstavit, ze bych se nekdy vdala, a to mam hodneho pracoviteho pritele. nedokazu lidem uplne verit, jsem silne introvertni. Domu jezdim casto, ikdyz mam byt v Praze. Otce nenavidim a vyhybam se jakemukoliv kontaktu s jeho osobou. Jak vidim, ze ma alkoholem zarudle oci, vim co se bude v nasledujicich hodinach dit....

Jiste se plno lidi zepta, proc jsme s tim nikdy nic nedelaly? Neni to tak uplne jednoduche, jako deti jsme s tim nic delat ani nemohly, matka se bala ho udat, aby nam nic neudelal. Otec ji kolikrat bil kvuli nam, stacila mu i dost hloupa zaminka. Jak jiste vite, obeti domaciho nasili casto tento teror ani nepriznaji, takze v dobe, kdy matka koncila v nemocnici, nic nepriznala. Momentalne je domaci teror take hrozny, ale jak rikam, je spise psychicky, tudiz neni hmatatelny a je hur odsouditelny. Dlouhodobe se snazime zjistit, jak otce potrestat za jeho zrudnost. Snad se to uz konecne nekam pohne.

Detskych obeti domaciho nasili je pomerne dost i v mem okoli. Mam pocit, ze se to uplne neda nikdy prekonat, proste to tahnete alespon minimalne s sebou...

Adi_na — 29. 2. 2012 10:07

Vando..... naprosto s tebou souhlasím.... svého fotra nemůžu ani vystát.... naneštěstí máma sebrala sílu a po 25 letém teroru odešla... já byla akorát v pubertě... a co sem si ze svého dětství odnesla??? jsem pořád vytřepaná..... klepou se mi ruce denně.... vylekám se, ikdyž to leknutí očekávám... když někdo napřáhne ruku, instinktivně ucuknu, ikdyž nás děti fotr nebil....

Přeji tvé mamince hodně pevných nervů a tobě sluníčko at se Vám podaří toho lotra potrestat :par:

Revliba — 29. 2. 2012 10:30

Vando,jediné,co by pomohlo je odchod od takového člověka.
Slyším dopředu všechny tvé argumenty,ale opravdu jiná cesta neexistuje...
Jeho nijak nepotrestáte...musíte se vzdálit

enne.h — 14. 3. 2012 15:52

Ahojky holky, moc se omlouvám zakladatelce této diskuze, že ji lezu do zelí, ale taky dělám diplomku na téma domácí násilí, ale já u všech kategorií  (mužů, žen i dětí). Hledám už několik hodin na netu, kde bych našla kontakty přímo na lidi, kteří si tímto prošli až jsem našla toto. Pokud byste někdo o někom věděli, kdo toto zažil, hrozně moc vás prosím, ozvěte se mi na mail enne.h@seznam.cz, hrozně ráda bych si vyslechla váš příběh a zaznamenala bych si ho. Děkuji za pomoc