Zdravím. Je mi 38 let a převážnou část života jsem prožila s rodiči v malé vesničce kousek za Prahou. Tři domky jinak nic, v zimě byl slyšet sníh jak padá, no krása. Žila jsem prací, které jsem dávala všechno a za kterou jsem dojížděla do Prahy. Byla jsem stále v houfu lidí. Tím víc jsem si pak odpočala doma na zahradě, u štěňat, koťat, ale i prací na zahradě. Před pěti lety jsem poznala mého přítele. Firma u které jsem pracovala stejný rok zanikla, tak jsem se přestěhovala za přítelem do cca 80 km vzdáleného města do podnájmu. Ale do paneláku.
Přítel tehdy pracoval jako řidič kamionu a přes týden býval pryč, někdy i déle. Nejsem tvor, který si hned najde kamarádku, prostě do dneška se cítím sama. Brzy se mi večer zastesklo po zvířatech, zahradě, tichu a byla jsem nešťastná z hluku, který byl okolo nás (panelák, kde bydlíme, je součástí supermarketu). Rodiče přítele žijí v 8 km vzdálené vesničce. Je tam moc pěkně. Po roce bydlení s přítelem jsem byla neskutečně nešťastná, měla jsem těžké deprese, začala jsem užívat antidepresiva. Otec mého přítele si mne vyhledat a dost rázně mi vysvětlil, že mě nikdy do rodiny nepustí a že mě bude celý život nenávidět. To byl první kontakt s ním. Od té doby zažívám jen schválnosti, které mi dělá. V loňském roce přítel přestal jezdit po světě a našel si práci v městě a doma je každý den. Ale také vždy když může jezdí z práce k rodičům, v sobotu pravidelně. Nezastane se mě, když mi jeho otec něco provede, prý se s ním pohádá, ale to jen tak ze cviku. Když otec není doma, můžu s přítelem k nim jet a hned je mi alespoň na chvíli na zahradě fajn. Ale většinou je otec doma, tak se ze mě stal tzv. člověk za oknem. Asi nejhorší je pro mě když v sobotu přítel jede k rodičům a říká mi: Čekej doma, víš že se mnou nemůžeš, buď tady hodná, přijedu brzy. Připadám si jako pes. Mnohdy si v duchu dopovím: ... a moc neštěkej, víš kde máš boudu, až přijedu, půjdeme se vyvenčit. Mám vrozenou vadu nohou, hůře chodím, ale kam jsem chtěla dojít, jsem došla. Po pěti letech v paneláku je ze mne troska, duševně i fyzicky. Jsem upřímně nešťastná ze všeho, chodím hůř než před 5 lety, mám málo pohybu. Přítel se ke mně chová stejně pěkně jako na počátku našeho vztahu, ale já u něho postrádám pocit bezpeči a opory, který každá ženská potřebuje. Poraďte mi prosím, co mám dělat? Díky Hanka

Nájdi si nejakého koníčka... niečo, čo sa dá robiť aj v meste. Nemôžete si prenajať záhradku, kúpiť mačku alebo psa...? Nemôžeš si vziať do starostlivosti predzáhradku pri dome (ak nejakú máte...)? Razantne si zmenila životný štýl, teraz ide o to, či je silnejšia túžba po starom živ. štýle alebo láska k "metskému" priateľovi.

Inak, nie je v silách tovjho priateľa donútiť otca, aby ťa mal rád. Mohol by ho - možno, podľa toho, kaý majú vzťah - donútiť, aby ťa rešpektoval a správal sa zdvorilo, ale nič viac. Takže toto by som mu nezazlievala a neriešila.

Nikdo se tě nezastane, pokud to neuděláš sama, otec tvého přítele na  tebe zadupal a ty ses stáhla. Na jednu stranu dobrý, ale pokud se cítíš jako zpráskaná, pak to o rovnocenném vztahu není. já jsem držka, asi bych řekla, že já ho respektuju jeho pocityx také, ale on se azse bude smířit s tím, že jeho syn si vybral právě mě.

D8l jak už psaly holky určitěě existují nějaké zábavky, přátele si v pozdním věku děláme hůře pravda, ale aktivně strávit čas na jazykovém kurzu jde taky. Jde o to, abys našla něco, co by ti vyhovovalo.

Hanko, tohle bych si nenechala. Prosaď si odstěhování. Tvůj přítel by pro mě nebyl partnerem hned ze dvou důvodů: jednak proto, že nedokáže svého otce odkázat do patřičných mezí, jendak proto, že nehledí na Tvoje potřeby, sny a přání. A to správnej chlap udělá.
Nezahazuj svůj život. Určitě instinktivně cítíš, co potřebuješ, tak podle toho jednej.

Máš nějakou možnost se přestěhovat zpátky k zahrádce?
Šel by přítel s Tebou? Neříkej mi že on nevidí to jak jsi nešťastná

Děkuji všem za názory. Takto to vypadá strašně lehké, řešení je na snadě, ale mít na to sílu ...

Hanko, tvůj příběh mě vrátil zpět do mých špatných časů po přestěhování na malé město, 300 km od rodiny, malé dítě a manžel věčně pryč. Já jsem si tehdy užívala i rozhovor s prodavačkou :-)Souhlas s Tercilou - já bych "šla po zahrádce" v nějaké podobě ( koupit, pronajmout, domluvit užívání za udržování u někoho, kdo zahradu má a nestíhá, nebo třeba ze zdrav. důvodů nemůže ). Z tvého psaní mi připadá, že ta uvězněnost v bytě ti vadí nejvíc. Určitě jste x krát řešili otce tvého přítele - já bych se asi nehroutila z toho, že mě nemá rád, ALE jak se znám, tvrdě bych zabojovala, jestli je nutné tam trávit čas několikrát v týdnu a každou sobotu. Asi bych od Chlapa chtěla vedle respektu k rodičům taky nějaký ke mně. Netuším, jaké má důvody jezdit tam každou volnou chvíli a soboty pravidelně, jak píšeš, ale jestli je to o nějaké základní pomoci
( těžší nákupy) a popovídání apod.,, tak by se nedalo domluvit 2 x týdně odpoledne a zbytek času trávit spolu? To je jen příklad - čas uprav podle potřeby :-) Podobnou dohodou jsme to tenkrát vyřešili my. Pak už jsem počítala s tím, kdy budu sama a na tu dobu jsem si plánovala své aktivity. Hlavně už jsem neměla  ten pocit " odložené"  a čekající... Moc ti držím palce, aby se ti povedla změna k tvé větší spokojenosti.

Ano, máš pravdu Dájo, vnést do tohoto stavu nějaký řád. Před rokem jsem zkoušela vyhledat někoho, kdo nestačí na zahradu, nebo si pronajmout chatičku např. v chatové oblasti. Ale nic. Také jsem zkoušela vypomáhat ve volném čase v místním psím útulku. Moc mě to bavilo, ale moc jsem k psům přilnula a pak jsem byla nešťastná, když si někdo některého pejska odvedl. V paneláku pejska mít nemohu, majitel si to nepřeje. Poraďte mi prosím ještě něco nového. díky

Haničko, nevzdávala bych zahradu a hledala průběžně dál.. útulek je super :-) jen bych si to v sobě " otočila", to je přece smysl té práce - najít pejskům nový domov, ne? Takže se slzou v oku se radovat, že se povedlo umístění do rodiny. A ještě něco nového chceš - kondiční cvičení, joga, výtvarničení ( to nemusíš umět, tam se učíš), jazykovka - cokoli mezi lidmi, kam se budeš těšit. Je těžké radit na dálku, záleží na možnostech v tvém městě. Je vidět, že nejsi jen ta za oknem a zkusilas to před rokem, tak s novým rokem znovu do toho - zlehka, klidně stylem pokus - omyl :-)

Ahoj Hani, ty jsi už začala bojovat tím že jsi hledala zahrádku a chodila do útulku tak to nevzdávej a pokračuj, možností je hodně. Jak psala Dája, zkus se z toho odchodu pejsků do rodiny radovat a říct si ,,ten odešel, ale jsou tu jiní a přijdou jiní pejskové, kteří potřebují pohlazení, procházku,...! Napadlo mě nějaké dobrovolnictví, třeba u starých lidí, v nemocnici- budeš v kontaktu s lidmi a budeš mít dobrý pocit z toho že někomu pomáháš a věř že staří, osamocení lidi tvoji snahu určitě ocení. Nevzdávej to a hledej dál zahrádku, třeba i mimo své město i kdyby jsi  měla  dojíždět. A co na víkend jezdit k vašim, třeba 1-2 víkendy v měsíci? Psala jsi že jsi to tam měla ráda. Bezva činností by mohlo být nějaké cvičení dle tvých fyzických možností, mimo jiné se po tom vyplavují endorfiny- hormony štěstí a udržovala by jsi tím svoji fyzickou kondici. Podívej za chvíli začne jaro a hned bude venku víc možností- třeba i pěkné procházky v přírodě, v lese. Máš momentálně práci? Pokud ano jaké vztahy máš s kolegama?

Hani, holky ti radí najít si nějaké koníčky, zahrádku, zvířátka... dobrý. Na to, abys měla náplň dobrý. Ale vyřeší to vztah s tvým přítelem a jeho rodinou? Těžko. Jen odsune do pozadí. On pojede k rodičům a ty na zahrádku. Nebudeš si připadat tak sama... ale ve skutečnosti - opravdu nebudeš sama?
Já takhle nebyla sama několik let a když se manžel odstěhoval, tak jsem zjistila, že se nic nezměnilo. Jen mám míň prádla a vaření. :P
Kdyby jsi měla vedle sebe někoho, s kým nebudeš sama, tak by ti ani nepřišlo, že jsi v paneláku.
Z práce k rodičům, o víkendu u rodičů... no, každej to máme jinak, ale tady je nějak přerodičováno.
Jak to budete dělat, kdyby přišly děti? Ty s dětmi někam, on k rodičům... on s dětmi k rodičům, ty za pejskama.
Nedávej na díru jménem partner záplatu v podobě zahrádky. ;)

Pomáhat lidem např. v nemocnici bohužel nezvládku, schody jsou zatím pro mne docela překážkou. Zatím žiju prací. Do r. 2003 jsem pracovala v jednom nejmenovaném obchodním řetězci jako účetní, skladová účetní (inventury a td.). Další dva roky jsem pro stejného firmu zajišťovala režijní účetnictví (správu 105 budov prodejen) a zároveň několikrát do roka jsem vedla školení "účetních skladových nováčku". Na to nejraději vzpomínám, protože si řídám, že jsem jim snad něco dala a doufám, že to v životě upotřebí. Teď pracuju v malé firmě v Praze. Celá firma má celkem 4 pracovníky a já zajišťuji účetnictví, celní záležitosti a vše co je potřebné. V kanceláři jsem běžně sama, ostatní jsou v terénu. Jsem tzv. on-line.
Krodičům jsem dříve jezdila 1 x za měsíc, ještě když jsem byla více pohyblivá. Bylo to přesně 5 hodin cesty a 3 x jsem přestupovala. Teď už to nezvládnu. Cesta do práce a zpět mi úplně stačí.

Děkuji za odpověď Javeno, v tomto směru jsem v klidu. Já nemůžu mít děti. Přítel o tom ví už od začátku našeho vztahu, kdy jsem s ním toto probrala a bere to jako hotovou věc. V tomto směru nechává rozhodování zcela na mě.

Hanko, asi jsi to nepochopila, nebo možná reaguješ jen na něco z toho, co jsem psala. O děti přímo nejde, byl to příklad. Jde o vaše soužití a jeho kvalitu celkově. A o to, jestli to chceš záplatovat, aby to vypadalo, že dobrý... nebo to řešit... aby jsi neměla pocit, že nemáš tu oporu v partnerovi. :/

Proc pritel jezdi tak casto k rodicum?To by me docela stvalo,jeste navic,kdyz jeho otec je k tobe takhle hnusnej.Ja myslim,ze by stacilo,kdyz tam pojede v tydnu na chvilku a vikendy bude travit s tebou.
Zkuste vymenit byt za jiny ,do ktereho si muzes poridit treba pejska.To mate ten byt pronajaty?

Ahoj Hanko,
předně si polož otázku na tělo - je přítel to, s kým chceš být do konce života? Přesněji, nějak jsem nevyčetla z tvého psaní, že je to "muž tvého života".
Pokud potřebuješ změnu svého neutěšeného životního stylu a přítel není ten, kdo je ochoten dělat pro tebe ústupky, nebo to z něj prostě necítíš - on je spokojený a co je mu do druhých, však si poradí (viz tvé - buď hodná a čekej....) chtělo by to radikální řez.
80 km dojíždíš do práce, což tě zmáhá po zdravotní stránce, psychicky tě ničí prostředí, kde se necítíš dobře - potřebuješ to, kde ses cítila šťastně - tu vesničku se třemi domky, kde byl slyšet padat sníh.... a věř, že při troše dobré vůle z tvé strany a ze strany tvého zaměstnavatele by to šlo (já to přímo vidím)....jediné, co si potřebuješ srovnat v hlavě, zda tvůj přítel je hoden toho, aby si se pro něj obětovala a zůstalo to tak, jak je nyní (což zatím děláš a ničí tě to), nebo půjde s tebou....a nebo uděláš radikální řez, o kterým ti napíšu později, podle tvé odpovědi