Jeja — 8. 12. 2010 13:22

Dobrý den,
potřebovala bych radu, nebo spíš možná odpověď. Zdá se mi totiž, že jsem asi nějaká divná. Vždycky jsem si myslela (a jak zjišťuju – byla jsem úplně mimo), že partnerský vztah by měl být založený na tom, že si ti dva, co se mají rádi, vycházejí vstříc, snaží se navzájem pomoci, respektují se ….
Opět ale zjišťuju, že to tak není. Že pokud jsem vstřícná, když je potřeba, upozadím klidně svoje přání a nejdřív splním to partnerovo a tak podobně – vysloužím si akorát to, že mě partner nerespektuje a mojí vstřícnost spíš využívá. Zažila jsem toto s bývalým manželem, který byl naprosto odlišný, než je můj nynější partner, nyní ale zjišťuju, že pomalu a jistě se toto děje i teď.
Vím, že aby mě ostatní respektovali, musí být proč. Že když se někdo chová jako rohožka, nesmí se divit, že si o něj ostatní čistí boty. To moc dobře vím, ale tak nějak jsem předpokládala, že v lásce, v partnerství, je to přece jenom trochu jinak. To musím i v lásce proti tomu druhému bojovat, být ostražitá, hájit si svoje území? Asi ano, ale mě to připadá smutné, že i když mám někoho ráda, musím být stále ve střehu, musím si dávat velký pozor, abych nebyla tak zvaně „za blbce“,
Ale abych to trochu víc specifikovala – mám necelé tři roky přítele, nebydlíme spolu, ale máme to k sobě dost blízko, trávíme spolu všechny víkendy (u něj v domku), až dosud to bylo vlastně skoro bez problémů. Píšu skoro, protože máme oba za sebou nepovedené manželství, každý své děti (dospělé nebo skoro dospělé), takže sžívání takovýchto dvou lidí je přece jenom náročnější než třeba u dvou dvacetiletých. Ale byly to vlastně jenom takové provozní problémy, zná to asi každý.
Nyní se však stalo něco, co mnou trochu zatřáslo a já najednou vidím spoustu věcí v jiném světle. Zjišťuju, že to, co já jsem považovala za mojí vstřícnost, ochotu a dobrou vůli, on spíš vnímal jako mojí podřízenost, projevy výše zmíněné „rohožkovitosti“ a v tomto duchu se k tomu stavěl.
Opravdu je to tak, že s tím druhým musím stále soutěžit, stále být ve střehu, aby mojí ochotu nezneužil? Nejsem žádná puťka, předchozí manželství mě dost poučilo, mám svůj život, svoje zájmy, svojí práci, svůj byt, nejsem na nikom finančně závislá, fakt nejsem rohožka. Jenom se snažím být vstřícná a ochotná. To je špatně? Opravdu musím být mrcha, aby si mě ostatní vážili?

venuše — 8. 12. 2010 13:34

:jojo::jojo::jojo:
Ja jsem na svoji dobrotu taky uz parkrat dojela... a moje kamaradky-mrchy maji stesti...
Jestli ale nejsi mrcha od prirody, tak se to tezko naucis....

helena — 8. 12. 2010 13:49

Nyní se však stalo něco, co mnou trochu zatřáslo
Nevím, o se stalo a ani to z tebe nebudu tahat - ale jsi si jistá, žes mu svoji "vstřícnost, ochotu a dobrou vůli" skutečně takto dala najevo? Myslím tím jestli nezůstalo jen u tvého předpokladu vstřícnosti, respektu a vzájemné pomoci a neočekávala jsi, že to "přece musí každej vědět" - nemusí. Jestliže jsi začala býti rohožkou a nepožadovala alespoň občasné vyklepání bláta na revanš, pak se nediv - někomu je nutno vysvětlit, že i rohožka má byt čistá - každej to holt neví. Teprve když mu to ani po této informaci nevadí dál, je něco špatně.

Wiki — 8. 12. 2010 13:52

Myslím, že ti rozumím.
Taky mě nebaví být ve střehu, něco "očekávat", krýt si záda....
Dloho jsem čekala, dlouho se mi zdá lo "něco" špatně, nic nedělala,  ale pak se TO vyřešilo samo. Popíšu ti jen jak jsem postupovala já. Třeba je i jiná cesta...

Já jsem se musela  nastavit  celá tak, abych  nemusela "hlídat" nic. Proto, abych tohoto postavení docílila jsem musela udělat mnoho změn. Na sobě. Osamostatnit se, zajistit se sama po všech stránkách, ekonomicky, mobilně, ..nespoléhat na nic, na čem bych byla závislá, či  byla závislá na cizí libovůli.

Přesto žiju s partnerem asi 10let a hospodaříme spolu. V klidu, pohodě.Myslím že máme hezký vztah.  Pokud by nastala situace, která by mě nutila dělat či snášet něco co bych nechtěla, tak jednoduše ji odmítnu. Nemluvím o kompromisech vyplývajících ze soužití dvou rozvedených lidí (děti atd). Nic se v mém životě ale nebude měnit. Jen třeba nebudu žít s partnerem pod jednou střechou. Určitě mi to bude líto atd, ale to základní nastavení všeho mi nedovolí strádat či muset něco měnit k horšímu. (je záměrně proto nastaveno)

Jestli jak píšeš všechno toto máš zajištěné, pak partner nemusel být partnerem pro tebe vhodným. Těžko podle příspěvku soudut jak to přesně vypadá u vás v reálu. Podle mě jsi rozumná a chytrá ženská a píšeš dobře, smysluplně. . Je dobře, že začínáš u sebe. Myslím, že každý chlap chce to co "nemá". Trošku "tajemnosti" či jakési nedostupnosti a svébytnosti  je dobré ve vztahu si ponechat a neodevzdat se jaksi celá, čitelná, převrácená naruby. Hlavně kvůli sobě. :)
A být mrcha? proč?

majkafa — 8. 12. 2010 13:53

Jeja, taky jsem si myslela o vztahu to, co ty. Taky jsem si myslela, že ve vztahu partneři nebojují, že nevyužívá jeden druhého, že vycházení vstříc je vzájemné.
Bohužel tomu tak není. Bohužel si zřejmě fakt musíme hájit své území.
A to já neumím, naivně jsem si myslela, že v partnerství platí bezvýhradně - chovám se k druhému tak, jak chci, aby se choval on ke mně.
Ale neplatí.
Jsem taky rozvedená.
A po zkušenostech jsem to uzavřela tak, že budu raději sama. Protože jak píše venuše, mrcha od přírody nejsem a v téměř 50-ti se to už učit nehodlám, nebylo by mi tak dobře.
Takže prostě budu sama, než bych v partnerství "bojovala" a neustále něco hrála, neumím tyto lidské hry. Jako beran a jako já sama jsem na ty hry příliš přímočará. :)

Wiki — 8. 12. 2010 13:59

Ještě chci dodat, takovou tu vstřícnost - ochotu- nepřepočítávání..ve vztahu jsem měla vždy, mám ji dál, a nic to nezmění. Je mi to přirozené a jinak bych nebyla sama sebou . V tomto já chybu nevidím. Jen vidím chybu v tom, spoléhat, že to tak mají stejně všichni, popřípadě nedejbože (!) chtít za to vděk  :D

rejka — 8. 12. 2010 13:59

Jeja napsal(a):

Opravdu musím být mrcha, aby si mě ostatní vážili?

Nemusíš,stačí když budeš znát svou cenu a buď na sebe hrdá,nepodceňuj se. Ten,kdo si jinak vysvětlí tvojí vstřícnost,bezelstnost,ochotu a laskavost je bl.bec a není tě hoden. A neplatí to jen pro partnerství,ale i pro přátelství.Ve vztazích se musíš cítit dobře,volně,svobodně...

marina — 8. 12. 2010 14:02

Majkafa, takhle přesně bych to napsala já, kdybych to tak dobře uměla vystihnout. Mám to také tak. Jsem taky beran a všechno dělám naplno...a než napůl, to radši vůbec.

majkafa — 8. 12. 2010 14:09

Wiki napsal(a):

Myslím, že ti rozumím.
Taky mě nebaví být ve střehu, něco "očekávat", krýt si záda....
Dloho jsem čekala, dlouho se mi zdá lo "něco" špatně, nic nedělala,  ale pak se TO vyřešilo samo. Popíšu ti jen jak jsem postupovala já. Třeba je i jiná cesta...

Já jsem se musela  nastavit  celá tak, abych  nemusela "hlídat" nic. Proto, abych tohoto postavení docílila jsem musela udělat mnoho změn. Na sobě. Osamostatnit se, zajistit se sama po všech stránkách, ekonomicky, mobilně, ..nespoléhat na nic, na čem bych byla závislá, či  byla závislá na cizí libovůli.

Přesto žiju s partnerem asi 10let a hospodaříme spolu. V klidu, pohodě.Myslím že máme hezký vztah.  Pokud by nastala situace, která by mě nutila dělat či snášet něco co bych nechtěla, tak jednoduše ji odmítnu. Nemluvím o kompromisech vyplývajících ze soužití dvou rozvedených lidí (děti atd). Nic se v mém životě ale nebude měnit. Jen třeba nebudu žít s partnerem pod jednou střechou. Určitě mi to bude líto atd, ale to základní nastavení všeho mi nedovolí strádat či muset něco měnit k horšímu. (je záměrně proto nastaveno)

Jestli jak píšeš všechno toto máš zajištěné, pak partner nemusel být partnerem pro tebe vhodným. Těžko podle příspěvku soudut jak to přesně vypadá u vás v reálu. Podle mě jsi rozumná a chytrá ženská a píšeš dobře, smysluplně. . Je dobře, že začínáš u sebe. Myslím, že každý chlap chce to co "nemá". Trošku "tajemnosti" či jakési nedostupnosti a svébytnosti  je dobré ve vztahu si ponechat a neodevzdat se jaksi celá, čitelná, převrácená naruby. Hlavně kvůli sobě. :)
A být mrcha? proč?

A tohle je zase ta hra. Já si nechci ponechat nedostupnost. To bych se k tomu nutila a to není dobře. Cítím se dobře, když jsem čitelná.
Prostě Arwen, co hledá Aragorna.
Nu, a jelikož takový není, to jsem raději sama. Než bych si hrála na něco, čím nejsem a za každou cenu i přes své nitro byla tajemná, když to není mou přirozeností.
Protože ta tajemnost není "hlavně kvůli mně", naopak, ta je PROTI mně. :)

majkafa — 8. 12. 2010 14:13

Já vím, že nejsem z "tohoto světa". Je mi nepřirozená nevěra a lidské hry na tajemnost, říkání, že dnes nemám čas, když bych přesně naopak chtěla být se svým milým a čas mám, jen abych mu byla vzácná a další hry.
Říká mi to i mé okolí, že nejsem z tohoto světa, z tohoto století.
No tak nejsem. Důležité je, jestli se takhle cítím dobře. A to cítím, takže je vše OK a neřeším. :jojo:

majkafa — 8. 12. 2010 14:16

Jeja, dík za tohle vlákno.
Hodně jsem přemýšlela, proč bych měla něco hrát, když taková v sobě nejsem, jen abych měla partnera. Proč bych měla být ta "mrcha" z knížky Proč muži milují mrchy a hodným holkám zbydou oči pro pláč.
Už vím, co chci. Chci být hodná holka, protože taková prostě jsem. A když nepotkám muže, který by mě miloval takovou, jaká jsem, jen takového, co hledá tajemství a blábláblá, tak jsem prostě sama. :)
Není žádný zákon, že bych nemohla. :D

marina — 8. 12. 2010 14:22

Majkafa, Tvé názory jsou mi hodně blízké...jen já měla na pár let to štěstí, že jsem potkala chlapa, který to měl nastavené stejně. Narazili jsme sice zase na jiné problémy a rozešli se, ale aspoň vím, že takoví chlapi taky existujou. Možná ale ne v Čechách.
Takže to, že jsi teď ráda sama (lépe řečeno raději sama než se špatným partnerem) neznamená, že budeš sama navždycky.
Přeju hodně štěstí.

majkafa — 8. 12. 2010 14:40

marina 20 let mého manželství i dobu chození jsem si myslela, že takový je můj BM. Nebyl.
Přebolelo.
Teď mám moc hezký život, jsem soběstačná, mám svůj byt, dobrou práci, spostu známých a přátel, pár skutečných KAMARÁDEK, skvělé děti, vnoučka, spoustu zájmů, jsem zdravá, je mi na světě krásně.
Občas smutním za úplnou rodinou - táta, máma a děti.
Už vím, že nemůžu mít vše. Jsem šťastná tím, co mám. Jsou to nádherné dary, Bůh je ke mně laskavý a štědrý. :hjarta:

Selima — 8. 12. 2010 15:53

majkafa napsal(a):

Já vím, že nejsem z "tohoto světa". Je mi nepřirozená nevěra a lidské hry na tajemnost, říkání, že dnes nemám čas, když bych přesně naopak chtěla být se svým milým a čas mám, jen abych mu byla vzácná a další hry.
Říká mi to i mé okolí, že nejsem z tohoto světa, z tohoto století.
No tak nejsem. Důležité je, jestli se takhle cítím dobře. A to cítím, takže je vše OK a neřeším. :jojo:

Nejde o to "hrať hry", ale mať NAOZAJ svoju nezávislosť, svoj kútik, kam chlap nemusí, ba ani nemôže (napr. orientálne tance alebo klub paličkovej čipky :D ) a potom mať aj to spoločné. Inými slovami, mať AJ SVOJ život, korý môžem, ale nemusím spojiť s tým druhým. Keď sa to podarí spojiť, je to nádhera, ale neočakávam od neho, že mi automaitkcy zaplní celý život, stane sa jeho jediným zmyslom, a "zachráni si ma" ako princ princeznú. Ja som skôr Fantaghiro ako Arwen, keď už sme pri tých rozprávkach :) , a cítim sa rovnocenná ako partner, a jeho beriem rovnocenne ako seba. Nemusí so mnou nutne zdieľať celý život (napr všetkých priateľov, pobyt na toalete - alebo napr. tie tančeky) a môže mať aj nejaký vlastný. A čo mu dávam ja, to dávam spontánne a bez očakávnaí nejakého "opätovania". Keď mám pocit, že neopätuje, hoci by mal(ale to sa mi v poslednom čase nestáva), pribrzdím a sústredím čas, pozornosť a energiu inam. A - čuduj sa, svete! - on sa SÁM nejako spamätá a pripomenie, ozve, urobí radosť... apod. Všetkého moc škodí, treba občas dať priestor aj tomu druhému... aby prejavil SVOJE city a svoju lásku.

Jeja — 8. 12. 2010 16:04

Ahoj holky,
moc vám děkuju za reakce, názory a rady. Hlavně mě těší, že jsem sice "divná", ale je nás takových víc :-)
Já sama nevím, jak se k tomu všemu postavit. Jedno moje já mi říká to, co píše Majkafa. Na druhou stranu mám přítele ráda a asi by pro mě bylo horší být bez něj, než trochu poupravit svůj přístup k němu. Ne, nejsem taková ta - on je sice takovej makovej, ale než být sama... To v žádném případě. Mám svoje hranice, za které nejdu. Ale je fakt, že podobný problém - že jsem byla příliš hodná, ochotná a vstřícná - jsem měla i s dalšími lidmi. S dětmi, v práci (ano i s BM, ale nebyl to důvod rozvodu). Dokázala jsem vůči těmto ostatním lidem svůj přístup změnit, myslet víc na sebe, nebýt vždy k dispozici a, i když jsem měla z počátku obavy, že mě tzv. "nebudou mít rádi", opak je pravdou. Okolí si mě víc váží, získala jsem si respekt, uznáváají mě a např. s dětmi se náš vztah po této mé "změně chování" ještě zlepšil. Pouze BM nevydýchal moje zvýšené sebevědomí a našel si jinou "puťku".
Jenom jsem asi byla přesvědčená, že v partnerském vztahu tyto "tanečky" nepotřebuju.

V každém případě vám fakt moc děkuju za vaše písmenka, budu o tom dále přemýšlet, rozebírat si to, pitvat a zvažovat, kterou cestu zvolím. Ale protože nejsem příznivec radikálních řešení, tuším, že to asi dopadne tak, že lehce změním svoje chování vůči němu a uvidím, co se bude dít. Jestli to bude vyhovovat hlavně mně a jak se změní jeho přístup ke mně. Uvidíme. Ale piště dál, moc mi to pomáhá všechno si to v sobě srovnat.

Blossom — 8. 12. 2010 16:05

Myslím, že když člověk "musí" něco na druhé hrát, tak to znamená, že je něco špatně. Zvláště v partnerském vztahu.
Aspoň pro mě by takový partnerský vztah plný ostražitosti před partnerem neměl cenu.

Nebaví mě něco navenek hrát. Ať už by to bylo "hrát mrchu" (jak bývá někdy doporučováno), nebo hrát roli "ty jsi tak úžasný, tys to tak fantasticky vyřešil, no co já bych si bez tebe počala" (jak taky bývá někdy doporučováno.)

Podle mě je nejlepší zůstávat svá. Taková, jaká jsem. Ve vztahu se rozumně přizpůsobit (bez toho to ani nejde), ale ponechat si i něco svého, svoji svébytnost.

Řekla bych, že klíč je ve výběru partnera: Pokud bych narazilana  někoho, před kým bych musela hrát nějakou roli, aby třeba nezneužil mé vstřícnosti, tak to by nebyl partner pro mě.

A dle mých zkušeností vztah založený na důvěře a bez povinné ostražitosti funguje - aspoň tedy u mě:
Jeden takový jsem měla krásných 13 let (než se rozpadl na něčem zcela jiném) a další takový mám už třetím rokem teď. :)

rejka — 8. 12. 2010 16:07

Selima napsal(a):

Nejde o to "hrať hry", ale mať NAOZAJ svoju nezávislosť, svoj kútik, kam chlap nemusí, ba ani nemôže (napr. orientálne tance alebo klub paličkovej čipky big_smile ) a potom mať aj to spoločné. Inými slovami, mať AJ SVOJ život, korý môžem, ale nemusím spojiť s tým druhým. Keď sa to podarí spojiť, je to nádhera, ale neočakávam od neho, že mi automaitkcy zaplní celý život, stane sa jeho jediným zmyslom, a "zachráni si ma" ako princ princeznú. Ja som skôr Fantaghiro ako Arwen, keď už sme pri tých rozprávkach smile , a cítim sa rovnocenná ako partner, a jeho beriem rovnocenne ako seba. Nemusí so mnou nutne zdieľať celý život (napr všetkých priateľov, pobyt na toalete - alebo napr. tie tančeky) a môže mať aj nejaký vlastný. A čo mu dávam ja, to dávam spontánne a bez očakávnaí nejakého "opätovania". Keď mám pocit, že neopätuje, hoci by mal(ale to sa mi v poslednom čase nestáva), pribrzdím a sústredím čas, pozornosť a energiu inam. A - čuduj sa, svete! - on sa SÁM nejako spamätá a pripomenie, ozve, urobí radosť... apod. Všetkého moc škodí, treba občas dať priestor aj tomu druhému... aby prejavil SVOJE city a svoju lásku.

Navíc každý projevuje lásku jinak a představy těch co ty projevy přijímají jsou také různorodé. Nepotřebuji,aby mi manžel denně říkal jak moc mě miluje,stačí mi,když to z něj cítím. Tím,že přemýšlí o tom jak a čím mi udělat radost mi lásku projevuje aniž by při tom musel říkat "slova lásky". A co dávám,dávám proto,že to tak chci a neočekávám,že "musím" dostávat taky.

Selima — 8. 12. 2010 16:12

:jojo:

Ivana — 8. 12. 2010 17:00

Byla jsem taky takový blbec, který se v manželství absolutně otevřel tomu druhému. Milovala jsem ho víc než svůj život, svěřovala jsem se mu se vším, myslela jsem si, že to tak v partnertství má být. Že ti, co se milují, pro sebe udělají všechno na světě a nic za to nechtějí. Že je to vzájemné a že je to normální. A taky jsem tvrdě narazila. Zjistila jsem, že můj BM všechno to, co jsem v dobré víře udělala a řekla, úplně překroutil. Neudělal to schválně, ze zlé vůle, on to tak prostě vnímal.
Od té doby jsem absolutně ztratila důvěru k mužům, už bych se nikomu nikdy nedokázala tak otevřít, tak se vydat všanc. Ale podle mě zas bez toho neexistuje ta "pravá" láska. A bez lásky si neumím představit vztah muže a ženy, v žádném věku. Nedokázala bych být s někým, jen proto, že "je mi s ním dobře". Mně by totiž nemohlo být "dobře" s někým, koho bych nemilovala přesně tou bezpodmínečnou láskou, jakou jsem cítila k svém BM a jakou jsem doufala, že cítí on ke mně.
Poradit neumím.
Myslím, že ženské, které jsou tvrdé a sobecké, mají život podstatně lehčí. Ale kdo takový není od přirozenosti, ten se to nenaučí a bude muset předstírat. A předstírání ve vztahu, to je podle mě naprostý konec toho vztahu.

majkafa — 8. 12. 2010 17:05

Selima napsal(a):

Keď mám pocit, že neopätuje, hoci by mal(ale to sa mi v poslednom čase nestáva), pribrzdím a sústredím čas, pozornosť a energiu inam. A - čuduj sa, svete! - on sa SÁM nejako spamätá a pripomenie, ozve, urobí radosť... apod. Všetkého moc škodí, treba občas dať priestor aj tomu druhému... aby prejavil SVOJE city a svoju lásku.

Toto je v mojom vnímaní zase tá hra, ktorú neviem a nechcem hrať. Nechcem pribrzďovať, keď to tak necítim, preto, aby sa on sám nejako spamatal, ani proste pribrzďovať. Som svoja a nechcem NIČ hrať a manipulovať.

Wiki — 8. 12. 2010 17:05

majkafa napsal(a):

Wiki napsal(a):

Myslím, že ti rozumím.
Taky mě nebaví být ve střehu, něco "očekávat", krýt si záda....
Dloho jsem čekala, dlouho se mi zdá lo "něco" špatně, nic nedělala,  ale pak se TO vyřešilo samo. Popíšu ti jen jak jsem postupovala já. Třeba je i jiná cesta...

Já jsem se musela  nastavit  celá tak, abych  nemusela "hlídat" nic. Proto, abych tohoto postavení docílila jsem musela udělat mnoho změn. Na sobě. Osamostatnit se, zajistit se sama po všech stránkách, ekonomicky, mobilně, ..nespoléhat na nic, na čem bych byla závislá, či  byla závislá na cizí libovůli.

Přesto žiju s partnerem asi 10let a hospodaříme spolu. V klidu, pohodě.Myslím že máme hezký vztah.  Pokud by nastala situace, která by mě nutila dělat či snášet něco co bych nechtěla, tak jednoduše ji odmítnu. Nemluvím o kompromisech vyplývajících ze soužití dvou rozvedených lidí (děti atd). Nic se v mém životě ale nebude měnit. Jen třeba nebudu žít s partnerem pod jednou střechou. Určitě mi to bude líto atd, ale to základní nastavení všeho mi nedovolí strádat či muset něco měnit k horšímu. (je záměrně proto nastaveno)

Jestli jak píšeš všechno toto máš zajištěné, pak partner nemusel být partnerem pro tebe vhodným. Těžko podle příspěvku soudut jak to přesně vypadá u vás v reálu. Podle mě jsi rozumná a chytrá ženská a píšeš dobře, smysluplně. . Je dobře, že začínáš u sebe. Myslím, že každý chlap chce to co "nemá". Trošku "tajemnosti" či jakési nedostupnosti a svébytnosti  je dobré ve vztahu si ponechat a neodevzdat se jaksi celá, čitelná, převrácená naruby. Hlavně kvůli sobě. :)
A být mrcha? proč?

A tohle je zase ta hra. Já si nechci ponechat nedostupnost. To bych se k tomu nutila a to není dobře. Cítím se dobře, když jsem čitelná.
Prostě Arwen, co hledá Aragorna.
Nu, a jelikož takový není, to jsem raději sama. Než bych si hrála na něco, čím nejsem a za každou cenu i přes své nitro byla tajemná, když to není mou přirozeností.
Protože ta tajemnost není "hlavně kvůli mně", naopak, ta je PROTI mně. :)

Není třeba vůbec nic hrát. Ale popravdě nevím, jestli si představujeme obě totéž a píšemeo tomtéž. .  Mně je zase toto přirozené. Nemám potřebu se převrátit naruby se všemi detaily. A myslím, že by mi to nebylo příjemné ani u partnera. Pochopitelně záleží na míře sdílení. Já mluvím o některých naprosto soukromých věcech. A ty, pokud jsem nazávislá, nevisím na partnerovi -  prostě mám, musím mít. .
Hrát se mi také nic nechce. Pokud nemluvíme ovšem o dipolmacii v soužití  a v komunikaci :D , tam, jak jsem již pochopila,  opravdu není třeba prorážet hlavou zeď, zvolila-li jsem za partnera muže a žiju-li  s mužem. :D

Wiki — 8. 12. 2010 17:17

Selima napsal(a):

majkafa napsal(a):

Já vím, že nejsem z "tohoto světa". Je mi nepřirozená nevěra a lidské hry na tajemnost, říkání, že dnes nemám čas, když bych přesně naopak chtěla být se svým milým a čas mám, jen abych mu byla vzácná a další hry.
Říká mi to i mé okolí, že nejsem z tohoto světa, z tohoto století.
No tak nejsem. Důležité je, jestli se takhle cítím dobře. A to cítím, takže je vše OK a neřeším. :jojo:

Nejde o to "hrať hry", ale mať NAOZAJ svoju nezávislosť, svoj kútik, kam chlap nemusí, ba ani nemôže (napr. orientálne tance alebo klub paličkovej čipky :D ) a potom mať aj to spoločné. Inými slovami, mať AJ SVOJ život, korý môžem, ale nemusím spojiť s tým druhým. Keď sa to podarí spojiť, je to nádhera, ale neočakávam od neho, že mi automaitkcy zaplní celý život, stane sa jeho jediným zmyslom, a "zachráni si ma" ako princ princeznú. Ja som skôr Fantaghiro ako Arwen, keď už sme pri tých rozprávkach :) , a cítim sa rovnocenná ako partner, a jeho beriem rovnocenne ako seba. Nemusí so mnou nutne zdieľať celý život (napr všetkých priateľov, pobyt na toalete - alebo napr. tie tančeky) a môže mať aj nejaký vlastný. A čo mu dávam ja, to dávam spontánne a bez očakávnaí nejakého "opätovania". Keď mám pocit, že neopätuje, hoci by mal(ale to sa mi v poslednom čase nestáva), pribrzdím a sústredím čas, pozornosť a energiu inam. A - čuduj sa, svete! - on sa SÁM nejako spamätá a pripomenie, ozve, urobí radosť... apod. Všetkého moc škodí, treba občas dať priestor aj tomu druhému... aby prejavil SVOJE city a svoju lásku.

To je přesně ono.
Stane se i třeba, že na partnera nemám čas. Na druhou stranu respektuju, že nemá čas jindy on. Zase dobře - mám čas na sebe. Vadilo by mi dokonce, kdyby mi můj prostor nějak nabourával a pátral po detailech. Pokud by on byl pro mě  úplně čitelný, asi by se mi to také nelíbilo, to by byla pro mě katastrofa. . Přitahuje mě právě to, že nemám partnera rozbaleného a jak na talíři. A nic nehraje. Žije. Žije tak, jako by asi žil, kdyby byl sám. A já také. Ten partner to celé, ten život, jen umocňuje.

majkafa — 8. 12. 2010 17:18

Wiki napsal(a):

je zase toto přirozené. Nemám potřebu se převrátit naruby se všemi detaily. A myslím, že by mi to nebylo příjemné ani u partnera. Pochopitelně záleží na míře sdílení. Já mluvím o některých naprosto soukromých věcech. A ty, pokud jsem nazávislá, nevisím na partnerovi -  prostě mám, musím mít. .
Hrát se mi také nic nechce. Pokud nemluvíme ovšem o dipolmacii v soužití  a v komunikaci :D , tam, jak jsem již pochopila,  opravdu není třeba prorážet hlavou zeď, zvolila-li jsem za partnera muže a žiju-li  s mužem. :D

ano, to je důležitá otázka, co si vlastně pod tím představujeme.
Samozřejmě netoužím, aby můj partner chodil se mnou na WC a podobně, jak tu psala myslím Selima. Myslím své niterné soukromí, jak píše Ivana. Svěřovat se svému muži se vším, otevřít se mu do těch nejtajnějších myšlenek, které nejsou pro nikoho jiného. Ale zjišťuju, že tohle přesně je špatně. Muži nechtějí sdílet naše nejtajnější myšlenky. Chtějí spíš naše těla, než nejtajnější myšlenky. A mně u nich chybí duševní, myšlenkové souznění. Samozřejmě v mé představě vztahu je i souznění fyzické, milování. Ne že ne. :)
NAPROSTÁ duševní blízkost. Jako Arwen a Aragorn. I když byli od sebe daleko. Dlouho daleko. Pořád si byli uvnitř naprosto blízcí, nikdo jiný pro ně neexistoval. Viz Aragorn a Eowin, jak jí to krásně řekl. Protože to byla skutečná láska, taková, o jaké sním já.
Láska z nebe.

Selima, nemám rada Fantaghiro. Není mi voľná, doslova ju nemám rada.
Arwen je nádherný lehoučký vánek, krásný sen. Aragorn je muž, který ji miluje a NIKDY nezradí. A ona jeho, vzdá se i své nesmrtelnosti. Protože chce.
Takovou lásku já hledám. Všechno - nebo nic. :D Raději nic, když nemůžu mít všechno. Jednou ho možná potkám, za tisíc životů. A za to to stojí.
Myslela jsem si chvíli, že je tím mužem můj BM. Mýlila jsem se. Ale to čekání za tu krásu, až ho potkám opravdu, určitě stojí. A zatím se bavím jinak. :D

majkafa — 8. 12. 2010 17:22

Wiki napsal(a):

Stane se i třeba, že na partnera nemám čas. Na druhou stranu respektuju, že nemá čas jindy on. Zase dobře - mám čas na sebe. Vadilo by mi dokonce, kdyby mi můj prostor nějak nabourával a pátral po detailech. Pokud by on byl pro mě  úplně čitelný, asi by se mi to také nelíbilo, to by byla pro mě katastrofa. . Přitahuje mě právě to, že nemám partnera rozbaleného a jak na talíři. A nic nehraje. Žije. Žije tak, jako by asi žil, kdyby byl sám. A já také. Ten partner to celé, ten život, jen umocňuje.

Takovýhle partner mě neláká.
Mě láká partner, který splňuje - buďte si vzájemně vším a vše ostatní ať je vám jedno. Ale ne manipulativně ani násilně. Ale proto, že to oba tak chceme a ani jeden z nás se tím necítí být omezován. Že je to naprosto přirozené být si vzájemně vším. To je z Nebe, na Zemi tohle není. To je pro jiné bytosti, než pro lidi. :)

Svět podle Garpa. Svět podle Majky. :D
Byla jsem tolik šťastná, když jsem četla Svět podle Garpa. Že nejsem nenormální. Že i jiní lidé tohle chtějí, že nejsem jediná. Být ve svém domečku se svou rodinou, být v bezpečí proti bolestem a zlům světa a vzájemně se chránit a být si vším.Vracet se domů a mít naprostou jistotu, že tam na mě čeká a všemu rozumí, i beze slov a že je tu pro mě. Že mě pohoupe v náručí a ochrání. Že je na něj ve všem stoprocentní spolehnutí, vždy splní, co slíbí, je moudrý, pracovitý, hluboký uvnitř a já k němu vzhlížím. A on ke mně. Prostě vše vzájemné.

Že se spolu smějeme a svět je nádherný růžový. :)

majkafa — 8. 12. 2010 17:36

Jéje, to si krásně sním.

Jak kdysi o mně napsala Pan, já to tak slovy vyjádřit neumím a tak ji cituji:
U Majky to cítím trochu jinak. Tam je spíš touha po výjimečném, trvalém a pevném svazku, posvátném a posvěceném... Majka prostě chce svou pohádku, která je sice totožná s výše uvedeným, jen na jakési dobrovolné až posvátné bázi.
Kdo ví?
Zázraky se dějí.


A já věřím a vím že se dějí. Jednou ho potkám. Někdy, někde, ale jednou určitě a za to to všechno předtím stojí. :hjarta::)

Uff, to byla krása.

A teď jdu pomlít rozhlíky na strouhanku a budu se u toho usmívat. :jojo: :)

Wiki — 8. 12. 2010 17:39

ježíšikriste - sdílet své nejtajnější myšlenky...  :rolleyes: :D
Majkafo,
Vždyť mluvíme o opačném pohlaví. O mužích. Jsou po všech stránkách odlišní. Já např. vím, že by partnera absolutně nezajímaly moje  úvahy o subatomárním kmitání protonů a jejich rezonanci , přičemž to nijak nesníží moji úctu k němu a naopak. Myslím, že by ani netušil, jak s mojí svěřenou informací naložit. :lol:
Proč bych tedy s tímto chodila za ním ? prospěje to někomu? Něčemu?

Všechno nebo nic - :rolleyes:
Můžeš dávat všechno - to ti nikdo nebude bránit, já také "dávám", ráda a automaticky, ale ty budeš chtít ono "všechno" na oplátku..vi´d?

Duševní porozumění, blízkost, takové to splynutí, to najdeš , ale maximálně u ženy.

Muži jsou jiní, z podstaty jiní, to je jako kdyby muž chtěl, aby ses chovala chlapsky, testosteronsky, ačkoliv ti to není blízké a přirozené. Dokonce ti to může být nepřirozené. A zrovna  to by na tobě hodnotili, toto by byl ukazatel láska...to je přeci absurdní, ne?
Toho chlapa tím jen zkroutíš do nepřirozené polohy. A já se ptám PROČ bych mu to dělala, když ho mám ráda. Proč ho dusit takovýma volovinama..
Iluze - to je příčina našich problémů :) škoda

majkafa — 8. 12. 2010 17:48

Wiki, u tebe dochází k zásadnímu nepochopení mých snů. :lol:
Vždyť já píšu, že takový muž na Zemi není. Že je to z Nebe. :D

Stejně docházím k tomu, že budu žít se ženou. Nejlépe se svou prostřední sestrou. Až přestane kouřit. :dumbom::lol:

majkafa — 8. 12. 2010 17:50

Wiki napsal(a):

Iluze - to je příčina našich problémů :) škoda

Tvých? Mých ne. Já mám krásný život. :jojo::)

Já totiž píšu o muži, kterého budou mé myšlenky zajímat. A mě zase ty jeho. Je to hodně nesrozumitelné, že vše mezi námi bude přirozené, protože to naprosté souznění OBA tak prostě máme?

Tercila — 8. 12. 2010 18:08

Jeja:  Zdá se mi totiž, že jsem asi nějaká divná. Vždycky jsem si myslela (a jak zjišťuju – byla jsem úplně mimo), že partnerský vztah by měl být založený na tom, že si ti dva, co se mají rádi, vycházejí vstříc, snaží se navzájem pomoci, respektují se ….

To sis myslela naprosto správně, divná nejsi. Nemusíš být "mrcha". Chce to jediné - vyměnit chlapa.

ale mě to připadá smutné, že i když mám někoho ráda, musím být stále ve střehu, musím si dávat velký pozor, abych nebyla tak zvaně „za blbce“,

Až najdeš toho správného pro sebe, toho, který je s Tebou na stejné vlně, bude to veselejší, uvidíš ;).
Za blbce jsi jen pro toho, který se k obě nehodí.
To je celé.
A ještě malá douška: nezměníš to (ho) žádným vysvětlováním, smutněním, přemýšlením ... Nechápe Tě, nerozumí Ti, z jádra své povahy asi nemůže jinak. Je jiný, než jakého TY potřebuješ.

Blossom — 8. 12. 2010 18:18

Wiki píše:

Duševní porozumění, blízkost, takové to splynutí, to najdeš , ale maximálně u ženy

S tím si dovolím nesouhlasit:
Jak již jsem psala, s mým mužem jsem toto cítila. A on rozhodně ženou tedy nebyl ;) , byl to CHlap, ano, s velkým Ch, s dostatkem mužnosti a přitom s vnímavou duší, která s tou mojí duší do sebe zapadaly jak součástky puzzle. :jojo:

Jsem šťastná, že jsem to zažila. Už tehdy jsem tušila, že je to vzácný dar. A nyní, při čtení této diskuse, si toho daru vážím ještě dvojnásob tolik.

Ale duševní porozumění, blízkost, (ale už asi ne to naprosté splynutí, jako kdysi s mým mužem) cítím i ve vztahu současném.
A to přesto, že to není taková ta Velká Životní Osudová Láska, ale moc fajn vztah, s porozuměním duševním i fyzickým. :)

Tercila — 8. 12. 2010 18:30

Ivana: Milovala jsem ho víc než svůj život, svěřovala jsem se mu se vším, myslela jsem si, že to tak v partnertství má být. Že ti, co se milují, pro sebe udělají všechno na světě a nic za to nechtějí. Že je to vzájemné a že je to normální. A taky jsem tvrdě narazila.

Ivanko, možná to tak v tom partnerství má být, jak píšeš (důvěra a spousta dalších věcí přece musí v partnerství být), jenže je potřeba si vybrat toho "pana správného". Tvoje úvahy jsou určitě dobré, ale nenaimplantuješ je prostě na každého chlapa :).
Je to úplně stejné jako s kolegy, se spolužáky, se známými atd. Můžeš mít perfektní představu o kolegialitě, a přesto si s nějakou kolegyní "nesedneš". Není to ani Tvoje ani její chyba. To je normální (si myslím) :-).

majkafa — 8. 12. 2010 18:31

Bloss, i já takového muže znám. Zná mě celý můj život. Milovala jsem ho jako 14-ti letá holka a možná ho miluju pořád. Jsme si duševně velmi velmi blízcí. Strávili sme spolu hodně krásných chvil, od mých 14 do cca 19 let, na procházkách. A poslední roky sice ne často, ale párkrát za rok. Když přijedu na Slovensko. Na různých rodinných oslavách a návštěvách. Je o 6 let starší.
Ale... On je můj bratranec.
Někdy přemýšlím, že teď už bychom mohli spolu žít. Děti už mít nebudeme. Nebyl by to incest. Nejsme sourozenci. On je taky rozvedený. Z podobných důvodů, jako já. Jsme si tolik duševně podobní.

Ale nikdy jsem mu to neřekla. Bojím se překvapení, odmítnutí, jestli on to tak celé ty roky nemá.
Až dnes mi bleskla hlavou myšlenka - co když se i on jen bojí mi to říct?
Tohle je krásný sen. I kdyby se nikdy nenaplnil. On je skvělý Muž. U něj mi dokonce ani nepřijde, že není vysoký. Je to Osobnost. A skvělý táta svým třem dětem.

Rosakosa — 8. 12. 2010 22:43

Blossom napsal(a):

Wiki píše:

Duševní porozumění, blízkost, takové to splynutí, to najdeš , ale maximálně u ženy

S tím si dovolím nesouhlasit:
Jak již jsem psala, s mým mužem jsem toto cítila. A on rozhodně ženou tedy nebyl ;) , byl to CHlap, ano, s velkým Ch, s dostatkem mužnosti a přitom s vnímavou duší, která s tou mojí duší do sebe zapadaly jak součástky puzzle. :jojo:

Jsem šťastná, že jsem to zažila. Už tehdy jsem tušila, že je to vzácný dar. A nyní, při čtení této diskuse, si toho daru vážím ještě dvojnásob tolik.

Ale duševní porozumění, blízkost, (ale už asi ne to naprosté splynutí, jako kdysi s mým mužem) cítím i ve vztahu současném.
A to přesto, že to není taková ta Velká Životní Osudová Láska, ale moc fajn vztah, s porozuměním duševním i fyzickým. :)

Já jsem to párkát cítila ..........s manželem............i když ten pocit mohl být jen na mojí straně, pze manžel byl autistickej...............ale čas od času i dalšími partnery.........kde je jim konec...........

Pamatuju se, jak mi jednou můj ukrajinskej přítel , kterej byl o 18 let mladší .....v noci řekl: ty jsi můj nejlepší kamarád, jakýho jsem nikdy neměl...........to vyjádřil krásně ......

jinak já jsem Beran, takže jedu jako buldozer a házím ze sebe všechno ven  i ty osobní věci a jestli toho někdo zneužije si ani nevšimnu ............kdyby mě chtěl někdo ovládat nebo využívat, hned ho zastavím.........nikdy se to nestalo, pokud jsem to nechtěla sama..........

morpheus — 9. 12. 2010 8:04

Mila Jejo :)

Vcera jsme na toto tema diskutovali s jednou Babinetkou, kterou zde nemohu jmenovat, takze to shrnu do prispevku :
Jsou dva druhy zen - hodne holky a mrchy. Hodna holka je fajn, pokud ma k sobe partnera, ktery je na tom podobne. Mrcha je pro muze neustalou vyzvou, davkuje mu vse po kapkach, nikdy nedava vse najednou a vi velmi dobre co dela a proc to dela. Bud v klidu a u stavajiciho partnera se nesnaz stat mrchou :D protoze on to nebude u Tebe akceptovat. Vse co jsi mu mohla dat, jsi mu uz davno dala, kdyby jsi se pro neho stala vyzvou ( jakou ? ) ztrati o Tebe uplne zajem a pujde k jine, neokoukane "vyzve". Pokud Te tento vztah stve, jdi k jinemu a stan se mrchou :) ma to vsak jeden hacek, budes mit vse, na co si ukazes, ale nikdy v jeho ocich nebudes adeptkou na stalou partnerku.

HTH.

venuše — 9. 12. 2010 8:59

Ivana napsal(a):

Od té doby jsem absolutně ztratila důvěru k mužům, už bych se nikomu nikdy nedokázala tak otevřít, tak se vydat všanc. Ale podle mě zas bez toho neexistuje ta "pravá" láska. A bez lásky si neumím představit vztah muže a ženy, v žádném věku. Nedokázala bych být s někým, jen proto, že "je mi s ním dobře". Mně by totiž nemohlo být "dobře" s někým, koho bych nemilovala přesně tou bezpodmínečnou láskou, jakou jsem cítila k svém BM a jakou jsem doufala, že cítí on ke mně.
Poradit neumím.
Myslím, že ženské, které jsou tvrdé a sobecké, mají život podstatně lehčí. Ale kdo takový není od přirozenosti, ten se to nenaučí a bude muset předstírat. A předstírání ve vztahu, to je podle mě naprostý konec toho vztahu.

Ahoj Ivanko,
rozumim ti. Mela jsem vztah s clovekem, ktereho jsem od zacatku nemilovala, porad jsem cekala, ze to prijde, ale nic. Nechtela jsem byt sama. S nim jsem se najednou chovala jako "mrcha". Slo to samo od sebe, prave proto, ze jsem o nej nestala. Pokud chlapa miluju, jsem jak smyslu zbavena a jsem zase hodna a delam vse pro to, abych byla s nim.
Predstirat neumim, takze pokud nepotkam nekoho, kdo me bude brat takovou, jaka jsem, tak zustanu radeji sama. Vztah bez lasky uz opravu nikdy....

vera — 9. 12. 2010 9:12

venuše.....moc hezky jsi to popsala......ano, tak lze být mrchou

mrchou být neumím.....a vlastně ani nechci

majkafa — 9. 12. 2010 9:40

vera napsal(a):

venuše.....moc hezky jsi to popsala......ano, tak lze být mrchou

mrchou být neumím.....a vlastně ani nechci

Ano.
K tomu, koho miluju, neumím být mrchou. A nechci. A nechci si před ním hrát na "tajemnou", abych ho neztratila.
To raději budu sama.

seewa — 9. 12. 2010 9:44

:godlike::godlike::godlike:

morpheus napsal(a):

Mila Jejo :)

Vcera jsme na toto tema diskutovali s jednou Babinetkou, kterou zde nemohu jmenovat, takze to shrnu do prispevku :
Jsou dva druhy zen - hodne holky a mrchy. Hodna holka je fajn, pokud ma k sobe partnera, ktery je na tom podobne. Mrcha je pro muze neustalou vyzvou, davkuje mu vse po kapkach, nikdy nedava vse najednou a vi velmi dobre co dela a proc to dela. Bud v klidu a u stavajiciho partnera se nesnaz stat mrchou :D protoze on to nebude u Tebe akceptovat. Vse co jsi mu mohla dat, jsi mu uz davno dala, kdyby jsi se pro neho stala vyzvou ( jakou ? ) ztrati o Tebe uplne zajem a pujde k jine, neokoukane "vyzve". Pokud Te tento vztah stve, jdi k jinemu a stan se mrchou :) ma to vsak jeden hacek, budes mit vse, na co si ukazes, ale nikdy v jeho ocich nebudes adeptkou na stalou partnerku.

HTH.

seewa — 9. 12. 2010 9:45

:supr:

majkafa napsal(a):

vera napsal(a):

venuše.....moc hezky jsi to popsala......ano, tak lze být mrchou

mrchou být neumím.....a vlastně ani nechci

Ano.
K tomu, koho miluju, neumím být mrchou. A nechci. A nechci si před ním hrát na "tajemnou", abych ho neztratila.
To raději budu sama.

helena — 9. 12. 2010 9:46

A nechci si před ním hrát na "tajemnou", abych ho neztratila.
Ježíš, ale to přece neznamená, že z něj budu lámat úplně všechno, co dělá a na co myslí a totéž mu budu cpát já. Ono je strašně hezký mít někoho, komu se můžu otevřít a kdo se otevře mně - ale ne až do těch hrdel a statků http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png Když z ústřice vybereš perlu nebo vysrkneš obsah, zbyde ti akorát ta prázdná skořápka... která se teda hezky perleťově třpytí, ale jinak je celkem k ničemu.

marina — 9. 12. 2010 10:08

helena napsal(a):

A nechci si před ním hrát na "tajemnou", abych ho neztratila.
Ježíš, ale to přece neznamená, že z něj budu lámat úplně všechno, co dělá a na co myslí a totéž mu budu cpát já. Ono je strašně hezký mít někoho, komu se můžu otevřít a kdo se otevře mně - ale ne až do těch hrdel a statků http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png Když z ústřice vybereš perlu nebo vysrkneš obsah, zbyde ti akorát ta prázdná skořápka... která se teda hezky perleťově třpytí, ale jinak je celkem k ničemu.

Tak teď se mi přesně vybavila scéna z "Líbáš jako bůh" - jak jedou na kole a Holubová: "Jak se Ti tu líbí?" "Krásný" "A na co myslíš?" :)
Ale to je extrém, o tom se tu (myslím) nediskutuje.

majkafa — 9. 12. 2010 10:23

helena napsal(a):

A nechci si před ním hrát na "tajemnou", abych ho neztratila.
Ježíš, ale to přece neznamená, že z něj budu lámat úplně všechno, co dělá a na co myslí a totéž mu budu cpát já. Ono je strašně hezký mít někoho, komu se můžu otevřít a kdo se otevře mně - ale ne až do těch hrdel a statků http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png Když z ústřice vybereš perlu nebo vysrkneš obsah, zbyde ti akorát ta prázdná skořápka... která se teda hezky perleťově třpytí, ale jinak je celkem k ničemu.

Hm. Nikde nepíšu, že z něj COKOLIV budu lámat. A taky nikde nepíšu, že mu budu NĚCO cpát. Mluvím o duchovnu. Mluvím o nejhlubších niterních pocitech, na které většinou není třeba jediného slova. Mluvím o tom, že když budu chtít být s ním 24 hodin denně 100 let, nebudu si hrát na to, že nechci a dneska si půjdu po svém. A taky nemluvím o tom, že s ním budu chtít být 24 hodin denně 100 let. ;):D Stačí trošku přemýšlet a pak teprve komentovat. A ne komentovat něco, co je myšleno úplně jinak. Neboť tvůj komentář je tvé vnímání a ne to, co píšu já. :jojo:

helena — 9. 12. 2010 10:32

A ne komentovat něco, co je myšleno úplně jinak. Neboť tvůj komentář je tvé vnímání a ne to, co píšu já.
majkafo, každý komentář je zobrazením vnímání komentujícího. Nemůžeš očekávat, že komentovat budou pouze ti, kteří dovedou číst cizí myšlenky a přečtené interpretovat dle přání myslitele http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png

marina — 9. 12. 2010 10:46

Každý má svoje vnímání světa a podle toho píše, to je jasný. Ale je pravda, že mě tady u některých trochu překvapil učitelský styl diskutování, kdy se jedna věta vytrhne z kontextu jiného diskutujícího, vytuční a jedna z paní učitelek větu rozebere a žáčka pokárá. Ale to je opět jen mé vnímání a názor.

hirondel — 9. 12. 2010 11:48

Jeja napsal(a):

Opravdu je to tak, že s tím druhým musím stále soutěžit, stále být ve střehu, aby mojí ochotu nezneužil? Nejsem žádná puťka, předchozí manželství mě dost poučilo, mám svůj život, svoje zájmy, svojí práci, svůj byt, nejsem na nikom finančně závislá, fakt nejsem rohožka. Jenom se snažím být vstřícná a ochotná. To je špatně? Opravdu musím být mrcha, aby si mě ostatní vážili?

Ale je fakt, že podobný problém - že jsem byla příliš hodná, ochotná a vstřícná - jsem měla i s dalšími lidmi. S dětmi, v práci (ano i s BM, ale nebyl to důvod rozvodu). Dokázala jsem vůči těmto ostatním lidem svůj přístup změnit, myslet víc na sebe, nebýt vždy k dispozici a, i když jsem měla z počátku obavy, že mě tzv. "nebudou mít rádi", opak je pravdou. Okolí si mě víc váží, získala jsem si respekt, uznáváají mě a např. s dětmi se náš vztah po této mé "změně chování" ještě zlepšil. Pouze BM nevydýchal moje zvýšené sebevědomí a našel si jinou "puťku".
Jenom jsem asi byla přesvědčená, že v partnerském vztahu tyto "tanečky" nepotřebuju.

Jaja,
zkusim Ti svuj nazor rict co nejsrozumitelneji. :)

Nejzasadnejsi vetou je podle mne ta v ktere pises o obavach z toho ze Te ostatni nebudou mit radi kdyz zmenis pristup,budes myslet vice na sebe atd.

Tohle co se Ti stavi v zivote do cesty ( a opkuje se to) to je vyzvou k uceni,k sebepoznavani. A ke zmene.
Neni to o tom byt mrchou,neni to o tom aby si TE OSTATNI VAZILI, ale aby jsi si vazila sama sebe.
Neni to o taneckach ale o uceni se tomu ze tohle Te vyziva k sebe promene.  To co napravis ci zmenis v sobe(sve sebevedomi,sebelasku) to se projevi i ve vnejsku pozdeji. Nebudes budit dojem nejake rohozky. Nebot to uz z Tveho nitra nebude vychazet na venek,to znamena lide (partner) se k tobe budou chovat jinak. :)

V tom uceni v sebepromenu nema byt vsak zahrnuta emoce vzteku,listosti ,zlosti atd. k tem co Ti laskave (i kdyz se to nezda a netvari se to tak) ukazuji co na sobe muzes zmenit.
Totiz neni tedy potreba byt mrchou nebo to takhle nazyvat,ale je potreba v sobe vybudovat duveru v sebe sama a lasku k sobe sama. :)  Myslet na sebe.

Nakonec jednoho dne zjistis ze i kdyz budes ochotna a vstricna ,bude to mit uz jiny efekt.  :)

Wiki — 9. 12. 2010 13:04

majkafa napsal(a):

Bloss, i já takového muže znám. Zná mě celý můj život. Milovala jsem ho jako 14-ti letá holka a možná ho miluju pořád. Jsme si duševně velmi velmi blízcí. Strávili sme spolu hodně krásných chvil, od mých 14 do cca 19 let, na procházkách. A poslední roky sice ne často, ale párkrát za rok. Když přijedu na Slovensko. Na různých rodinných oslavách a návštěvách. Je o 6 let starší.
Ale... On je můj bratranec.
Někdy přemýšlím, že teď už bychom mohli spolu žít. Děti už mít nebudeme. Nebyl by to incest. Nejsme sourozenci. On je taky rozvedený. Z podobných důvodů, jako já. Jsme si tolik duševně podobní.

Ale nikdy jsem mu to neřekla. Bojím se překvapení, odmítnutí, jestli on to tak celé ty roky nemá.
Až dnes mi bleskla hlavou myšlenka - co když se i on jen bojí mi to říct?
Tohle je krásný sen. I kdyby se nikdy nenaplnil. On je skvělý Muž. U něj mi dokonce ani nepřijde, že není vysoký. Je to Osobnost. A skvělý táta svým třem dětem.

Majkafo, to je přece jen něco jiného, než trvalé dennodenní soužití, možná že bys to pak viděla i jinak .. Nemyslím to nijak zle, abych něco prosadila - to vůbec ne. Já si také vytvářím některé iluze, které mě baví a těší..., ale chlapů už se teda netýkají. :D. Jestli tě také iluze /třeba tyto/ baví,  tak proč ne..

Já si se svým partnerem rozumím v mnoha věcech - a to v těch zásadních, myslím, že si absolutně nemůžu stěžovat , a to na na nic, jen si vážně nedovedu představit jak bych v reálu sdílela veškeré myšlenky a třeba s ním ruku v ruce hodnotila postavení mimo hru či známkování hlavního rozhodčího a on žádostiv se mnou pročítal mistrovství záměru a víry Toltéků. :lol: Když jsem si to představila, tak se úplně ježím, i při té představě..:D Asi mám méně estrogenu, ač to na první pohled nevypadá. :D

Ale vím, jak jsi to Majko myslela, já jsem si také dříve myslela, že to tak má být, že je to tak správně..a jedině tak. . Ale to jsem byla mladší...dost mladší.:)

Beru to všechno tak, že to co potřebuju od života , si zajistím - tím myslím veškeré zážitky a situace, které pro mě mají mít význam, takže nemá smysl se ničemu bránit, a všechno co přichází přijímat - což souvisí i s těmi muži...

Ronja — 9. 12. 2010 14:55

Já to tu poslední dobou čtu (nejen toto vlákno) a je mi smutno. Je mi smutno, co někteří lidé na základě svých zkušeností považují za normu. To, jak se tu někdy mluví o chlapech, o vztazích...Já mě neuvěřitelné štěstí. V dubnu to bude 10 let, co jsme se po tříleté známosti vzali a nikdy jsem neměla pocit, že něco musím...že musím něco předstírat, udělat, zařídit nebo zmanipulovat abych dosáhla svého.
Že si musím "hlídat záda", abych nebyla moc hodná, protože on by to potom zneužíval (to musím třeba v práci, ale doma, před tím nejbližším, nikdy). Hranice toho, co pro sebe navzájem děláme, určuje pro nás oba ten druhý: oba jsme ochotní udělat více, než děláme, ale ten druhý o to z lásky k nám nepožádá. Příklad z poslední doby: potřebovala jsem jen jednu sobotu do města, je to od nás 40 minut autem, hodinu autobusem, na autobus pěkný kilometr, pršelo a mě bylo blbě. Manžel mi nabídl, že mě tam autem vezme, ale odmítla jsem to, protože vím, že do města jezdí každý den za prací a jak vzácné mu je, když jeden den nemusí řídit. Vím, že by to pro mě udělal (nebál by se mi to nabídnout, aby nebyl jako bačkora) a hodilo by se mi to, ale jeho klid byl pro mě v tu chvíli přednější. Máme svobodu navzájem pro sebe dělat všechno beze strachu, že by toho ten druhý zneužíval, prostě proto, že se máme rádi a pokládáme toho druhého za minimálně stejně důležitého jako sebe. Takže mě z mé zkušenosti nepřipadá, že by někdo ve vztahu musel být mrcha, jen to chce stejně smýšlejícího partnera...ale kde vzít a nekrást, to neporadím.

Rosakosa — 9. 12. 2010 15:12

hirondel napsal(a):

Jeja napsal(a):

Opravdu je to tak, že s tím druhým musím stále soutěžit, stále být ve střehu, aby mojí ochotu nezneužil? Nejsem žádná puťka, předchozí manželství mě dost poučilo, mám svůj život, svoje zájmy, svojí práci, svůj byt, nejsem na nikom finančně závislá, fakt nejsem rohožka. Jenom se snažím být vstřícná a ochotná. To je špatně? Opravdu musím být mrcha, aby si mě ostatní vážili?

Ale je fakt, že podobný problém - že jsem byla příliš hodná, ochotná a vstřícná - jsem měla i s dalšími lidmi. S dětmi, v práci (ano i s BM, ale nebyl to důvod rozvodu). Dokázala jsem vůči těmto ostatním lidem svůj přístup změnit, myslet víc na sebe, nebýt vždy k dispozici a, i když jsem měla z počátku obavy, že mě tzv. "nebudou mít rádi", opak je pravdou. Okolí si mě víc váží, získala jsem si respekt, uznáváají mě a např. s dětmi se náš vztah po této mé "změně chování" ještě zlepšil. Pouze BM nevydýchal moje zvýšené sebevědomí a našel si jinou "puťku".
Jenom jsem asi byla přesvědčená, že v partnerském vztahu tyto "tanečky" nepotřebuju.

Jaja,
zkusim Ti svuj nazor rict co nejsrozumitelneji. :)

Nejzasadnejsi vetou je podle mne ta v ktere pises o obavach z toho ze Te ostatni nebudou mit radi kdyz zmenis pristup,budes myslet vice na sebe atd.

Tohle co se Ti stavi v zivote do cesty ( a opkuje se to) to je vyzvou k uceni,k sebepoznavani. A ke zmene.
Neni to o tom byt mrchou,neni to o tom aby si TE OSTATNI VAZILI, ale aby jsi si vazila sama sebe.
Neni to o taneckach ale o uceni se tomu ze tohle Te vyziva k sebe promene.  To co napravis ci zmenis v sobe(sve sebevedomi,sebelasku) to se projevi i ve vnejsku pozdeji. Nebudes budit dojem nejake rohozky. Nebot to uz z Tveho nitra nebude vychazet na venek,to znamena lide (partner) se k tobe budou chovat jinak. :)

V tom uceni v sebepromenu nema byt vsak zahrnuta emoce vzteku,listosti ,zlosti atd. k tem co Ti laskave (i kdyz se to nezda a netvari se to tak) ukazuji co na sobe muzes zmenit.
Totiz neni tedy potreba byt mrchou nebo to takhle nazyvat,ale je potreba v sobe vybudovat duveru v sebe sama a lasku k sobe sama. :)  Myslet na sebe.

Nakonec jednoho dne zjistis ze i kdyz budes ochotna a vstricna ,bude to mit uz jiny efekt.  :)

Ano přesně tak to je ................proto tazatelka potkává lidi, kteří jí využívají ,aby se něco naučila.
Někdo potkává alkoholiky,někdo manipulátory........atd.......

Myslím, že je to v tom včas říct ne, tohle mi vadí.........váhaví bojácní lidé nic neřeknou , nebo to řeknou pozdě a druhý to vycítí a začne toho zneužívat  (často i podvědomě)  a pak se to ve vztahu stane norma.
Jde skutečně jen o to, říct to hned, protože když o tom přemýšlím, mě se nikdy nestalo, že by mě někdo využíval, pokud jsem sama nechtěla o něj přehnaně pečovat a obskakovat ho...........
Tohle může být všechno na nevědomé bázi, ten druhý cítí nejistotu , nesmělost, obavy a podvědomě cítí, že ten druhej je měkkej a že se ním dá hýbat..............

Wiki — 9. 12. 2010 15:38

Ronja napsal(a):

Já to tu poslední dobou čtu (nejen toto vlákno) a je mi smutno. Je mi smutno, co někteří lidé na základě svých zkušeností považují za normu. To, jak se tu někdy mluví o chlapech, o vztazích...Já mě neuvěřitelné štěstí. V dubnu to bude 10 let, co jsme se po tříleté známosti vzali a nikdy jsem neměla pocit, že něco musím...že musím něco předstírat, udělat, zařídit nebo zmanipulovat abych dosáhla svého.
Že si musím "hlídat záda", abych nebyla moc hodná, protože on by to potom zneužíval (to musím třeba v práci, ale doma, před tím nejbližším, nikdy). Hranice toho, co pro sebe navzájem děláme, určuje pro nás oba ten druhý: oba jsme ochotní udělat více, než děláme, ale ten druhý o to z lásky k nám nepožádá. Příklad z poslední doby: potřebovala jsem jen jednu sobotu do města, je to od nás 40 minut autem, hodinu autobusem, na autobus pěkný kilometr, pršelo a mě bylo blbě. Manžel mi nabídl, že mě tam autem vezme, ale odmítla jsem to, protože vím, že do města jezdí každý den za prací a jak vzácné mu je, když jeden den nemusí řídit. Vím, že by to pro mě udělal (nebál by se mi to nabídnout, aby nebyl jako bačkora) a hodilo by se mi to, ale jeho klid byl pro mě v tu chvíli přednější. Máme svobodu navzájem pro sebe dělat všechno beze strachu, že by toho ten druhý zneužíval, prostě proto, že se máme rádi a pokládáme toho druhého za minimálně stejně důležitého jako sebe. Takže mě z mé zkušenosti nepřipadá, že by někdo ve vztahu musel být mrcha, jen to chce stejně smýšlejícího partnera...ale kde vzít a nekrást, to neporadím.

Ano, tak to má být. Pro mě je toto samozřejmostí, že chci a starám se o to, aby druhý byl spokojený. Jedu pro něj ochotně, když má "pijáckou akci", vezu jeho děti kamkoliv i na diskotéku, strám se o ně, od jídla po kadeřnici..., vůbec mi to není proti srsti. On dělá to samé - to co nestihnu nebo co ví, že já nerada.. :D vozí moji dceru do školy,vím, že ráno budu mít připravené auto (oškrábe sníh než odjede atd), vím, že v pátek zavolá a zeptá se zda-li má koupit něco "těžkého" ,  připraví dřevo ke krbu, abych nemusela do garáže.. naporcuje kuře (to neudělám!), zeptá se jestli mám rukavice.. :D a podobně. Nesmírně si vážím toho, že ke mně přišel partner, který to vidí úplně stejně, že žije v mé blízkosti, že nezneužívá mojí "samozřejmosti" a baví ho moje nedostatky a zlozvyky.

Te´d řeknu něco velmi diskutabilního - já si myslím, že každý člověk psychicky zdravý (nebo převážná většina lidí) to ze sebe umí "vydat". Za určitých okolností. :)

morpheus — 9. 12. 2010 15:39

Ronja napsal(a):

Já to tu poslední dobou čtu (nejen toto vlákno) a je mi smutno. Je mi smutno, co někteří lidé na základě svých zkušeností považují za normu. To, jak se tu někdy mluví o chlapech, o vztazích...Já mě neuvěřitelné štěstí. V dubnu to bude 10 let, co jsme se po tříleté známosti vzali a nikdy jsem neměla pocit, že něco musím...že musím něco předstírat, udělat, zařídit nebo zmanipulovat abych dosáhla svého.
Že si musím "hlídat záda", abych nebyla moc hodná, protože on by to potom zneužíval (to musím třeba v práci, ale doma, před tím nejbližším, nikdy). Hranice toho, co pro sebe navzájem děláme, určuje pro nás oba ten druhý: oba jsme ochotní udělat více, než děláme, ale ten druhý o to z lásky k nám nepožádá. Příklad z poslední doby: potřebovala jsem jen jednu sobotu do města, je to od nás 40 minut autem, hodinu autobusem, na autobus pěkný kilometr, pršelo a mě bylo blbě. Manžel mi nabídl, že mě tam autem vezme, ale odmítla jsem to, protože vím, že do města jezdí každý den za prací a jak vzácné mu je, když jeden den nemusí řídit. Vím, že by to pro mě udělal (nebál by se mi to nabídnout, aby nebyl jako bačkora) a hodilo by se mi to, ale jeho klid byl pro mě v tu chvíli přednější. Máme svobodu navzájem pro sebe dělat všechno beze strachu, že by toho ten druhý zneužíval, prostě proto, že se máme rádi a pokládáme toho druhého za minimálně stejně důležitého jako sebe. Takže mě z mé zkušenosti nepřipadá, že by někdo ve vztahu musel být mrcha, jen to chce stejně smýšlejícího partnera...ale kde vzít a nekrást, to neporadím.

:godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike:
Ronjo, holka Ty se zacinas cim dal vic libit ;) Nejen ze mas krasny avatar, na tom nesejde, ale jak pises a PROC pises. proste super :supr:

hirondel — 9. 12. 2010 16:02

Rosakosa napsal(a):

Tohle může být všechno na nevědomé bázi, ten druhý cítí nejistotu , nesmělost, obavy a podvědomě cítí, že ten druhej je měkkej a že se ním dá hýbat..............

Ano
tyhle veci (ktere jsou v podvedomi cloveka) se deji automaticky a tedy velice casto bez vedome (uvedomujici si) ucasti cloveka.A nebo jinak receno delane clovekem zamerne,chtene. 
Deji se do te doby nez si clovek uvedomi jak se veci skutecne maji. Deji se dokud si clovek neuvedomi ze vysila nevedome signaly na ktere jiny clovek reaguje vetsinou take podvedome (nevedome).
:)

Dokud to neni zaznamenano a pomalicku napravovano uvnitr sebe,bude se to dal projevovat ve vztazich k lidem k partnerovi a jedinec bude potkavat vetsinou stejne lidi a stejne prozitky.

eremuruss — 9. 12. 2010 17:38

Taky si myslim,ze mrchy to maji v zivote jednodusi.Ja bohuzel spadam do tech tzv.hodnych holek.Neustale se hlidam,abych nekomu neublizila.Mezi cizima lidma se citim velice nesva.Jen me vrta hlavou proc v praci jsem v kolektivu tak neoblibena a lidi z naseho mesta co me znaji dele me maji radi.Pritelovo rodice si me taky velmi oblibili a lidem s jejich pribuzenstva jsem take prijemna.Proc,ale ta nenavist na pracovisti,proc tam nemuzu najit nikoho s kym bych se mohla pratelit.Tam jsou lide s jineho okresu, takze jsem se s nima neznala drive ani od videni.

Jeja — 9. 12. 2010 18:38

eremuruss,
napíšu ti něco, co mě poradila jedna milá, šikovná a chytrá paní od nás z práce, když jsem měla podobné problémy. Ona je měla před tím taky a řekla mi - "děvče, pamatuj si, že do práce se nechodíme kamarádit, ale pracovat."
Na kamarádění máme přátele, ne kolegy. Samozřejmě se občas poštěstí, že člověk i tam najde spřízněnou duši. Zrovna já jsem takový blbec, že si vždycky o ostatních myslím to lepší a pak mě strašně sebere, když se ukáže jejich pravá tvář - ale s tím, co jsem psala výš, jsem se to naučila zvládat a beru svoje kolegyně takové, jaké jsou, myslím si svoje a mám klid.

Jeja — 9. 12. 2010 18:44

hirondel napsal(a):

Rosakosa napsal(a):

Tohle může být všechno na nevědomé bázi, ten druhý cítí nejistotu , nesmělost, obavy a podvědomě cítí, že ten druhej je měkkej a že se ním dá hýbat..............

Ano
tyhle veci (ktere jsou v podvedomi cloveka) se deji automaticky a tedy velice casto bez vedome (uvedomujici si) ucasti cloveka.A nebo jinak receno delane clovekem zamerne,chtene. 
Deji se do te doby nez si clovek uvedomi jak se veci skutecne maji. Deji se dokud si clovek neuvedomi ze vysila nevedome signaly na ktere jiny clovek reaguje vetsinou take podvedome (nevedome).
:)

Dokud to neni zaznamenano a pomalicku napravovano uvnitr sebe,bude se to dal projevovat ve vztazich k lidem k partnerovi a jedinec bude potkavat vetsinou stejne lidi a stejne prozitky.

Tak tak, to je právě asi přesně můj případ. Že asi vysílám signály, na které ten druhý nějak reaguje. A pokud chci, aby reagoval jinak, musím vysílat signály jiné. A i když by asi bylo jednodušší a podle mnohých zde asi i správnější zůstat taková, jaká jsem a neměnit se - budu se muset změnit. Protože to moje staré nejsté já vysílá do světa - lidi, je to dobrý, ta si nechá všechno líbit... a v konečném důsledku je to hlavně mně nepříjemné.
Takže mám dvě možnosti - buď zůstat "svá" a být nešťastná a nebo své chování změnit, nenechat si s... na hlavu a i když mi to dá trochu práce, věřím, že budu šťastnější. :jojo:

eremuruss — 9. 12. 2010 19:21

Jeja napsal(a):

eremuruss,
napíšu ti něco, co mě poradila jedna milá, šikovná a chytrá paní od nás z práce, když jsem měla podobné problémy. Ona je měla před tím taky a řekla mi - "děvče, pamatuj si, že do práce se nechodíme kamarádit, ale pracovat."
Na kamarádění máme přátele, ne kolegy. Samozřejmě se občas poštěstí, že člověk i tam najde spřízněnou duši. Zrovna já jsem takový blbec, že si vždycky o ostatních myslím to lepší a pak mě strašně sebere, když se ukáže jejich pravá tvář - ale s tím, co jsem psala výš, jsem se to naučila zvládat a beru svoje kolegyně takové, jaké jsou, myslím si svoje a mám klid.

Ja vzdycky v praci mela par lidicek se kteryma jsem mela pekny vztah,vzdy jsem se do prace tesila.I po letech jsme se schazeli,kdy,uz jsme spolu nepracovali.Snazim se  v praci navazat hovor a nejde to neni vlastne ani o cem se bavit.

Tercila — 9. 12. 2010 19:24

Erem: Na kamarádění máme přátele, ne kolegy.

Tak zaplaťpámbu mám své nejlepší přítele právě mezi kolegy, ale jinak je věta o nekamarádění nýbrž pracování moudrá.
Erem, a nemají třeba lidi pocit, že bys je v práci mohla nějak profesně přeskočit? Nebo neznáš se víc se šéfem? Možná si nějakou část svého chování neuvědomuješ. To by taky mohla být příčina nějakého jejich odstupu.
Držím Ti palce, určitě jsi fajn ženská.

eremuruss — 9. 12. 2010 19:43

Tercila napsal(a):

Erem: Na kamarádění máme přátele, ne kolegy.

Tak zaplaťpámbu mám své nejlepší přítele právě mezi kolegy, ale jinak je věta o nekamarádění nýbrž pracování moudrá.
Erem, a nemají třeba lidi pocit, že bys je v práci mohla nějak profesně přeskočit? Nebo neznáš se víc se šéfem? Možná si nějakou část svého chování neuvědomuješ. To by taky mohla být příčina nějakého jejich odstupu.
Držím Ti palce, určitě jsi fajn ženská.

Tak to v zadnem pripade bych byla lepsi.Delam delnickou profesi.Pro pomluvy o me neschopnosti se praci naucit me nakonec mistr sesadil na tu nejlehci praci.Pripadam si tam jako ten nejvetsi negramot co nic neumi a vse zacal jen jeden clovek.Pres 20 let jsem se zivila jako delnik v tovarne delala jsem narocnejsi praci,ale takovy problemy jsem nemela nikde.

Ládi — 20. 12. 2010 21:18

Přijde mi, že když je ženská v pohodě a po chlapovi nic nechce a nemánic proti jeho věcem, tak je vždycky všechno v pohodě, běda, jak máš nějaké výhrady, či bys chtěla udělat něco podle sebe, tak je zle.

Selima — 21. 12. 2010 12:19

majkafa napsal(a):

Selima napsal(a):

Keď mám pocit, že neopätuje, hoci by mal(ale to sa mi v poslednom čase nestáva), pribrzdím a sústredím čas, pozornosť a energiu inam. A - čuduj sa, svete! - on sa SÁM nejako spamätá a pripomenie, ozve, urobí radosť... apod. Všetkého moc škodí, treba občas dať priestor aj tomu druhému... aby prejavil SVOJE city a svoju lásku.

Toto je v mojom vnímaní zase tá hra, ktorú neviem a nechcem hrať. Nechcem pribrzďovať, keď to tak necítim, preto, aby sa on sám nejako spamatal, ani proste pribrzďovať. Som svoja a nechcem NIČ hrať a manipulovať.

Veď nemusíš... ale ak nedáš priestor aj druhému, môžeš ho tým "SVOJA/MOJE" zadusiť. V páre by veci asi byť vyvážené a namiesto JA/TY funguje MY, kde by mali obaja mať ROVNAKO VELKÝ priestor. Vieš, Majka, aj priveľká láska a také to brečtanovité ovíjanie sa okolo partnera (ale aj dieťaťa, matky, apod.) môže byť až dusivé, a okrem iného manipulácia ako prasa...  :jojo: A pribrzdiť myslím hlavne vo vonkajších prejavoch, rada mám stále rovnako. Len si strážim svoj priestor a to, aby sa dostalo priestoru (a vzduchu) aj tomu druhému. Láska ako cit s tým nemá veľa spoločného, tá môže byť stále rovnaká - aj v čisto sexuálnom vzťahu, alebo vzťahu, kde spolu nebývame... to sú len vonkajšie okolnosti. (A ďalšia vec sú očakávania, to je presne ono "ja mu dávam toľko,  a on mne nič" :grater: :dumbom: - dáva toľko, koľko vie a chce, len TVOJE očakávania sú proste väčšie... ;) ).

Selima — 21. 12. 2010 12:49

No, neviem koľkí ste čítlai tú knihu o potforách :P , ale ono je to fakticky trošku o inom. "Hodné holky" sú na láske a jej nositeľoch priam závislé (ale aj na láske rodiny, kamáratov, hodnotení okolia), a preto robia to, čo považujú za dobré pre druhých (často bez toho, aby sa ich opýtali), ale potom na oplátku očakávajú to isté - a tu môžu niekedy naraziť. Totiž dávať RADA, Z VLASTNEJ VôLE A BEZ OČAKÁVANÍ je krásna vec, ale chcieť potom za to niečo, ba priam to vyžadovať (úctu, vernosť, prejavy lásky, darčeky, častejší sex, absolútnu poslušnosť, rovnaké vzdanie sa ostatného a bezvýhradné prepojenie... :rolleyes: ) - to už je skôr manipulácia ako láska alebo "hodnosť". Taký výmenný obchod pod rúškou "absolútnej duševnej (a v prípade partnerov aj telesnej)" zhody. Brrr, pokiaľ ide o mňa. Pokiaľ je to obojstranné a dobrovoľné, ako u Ronji, tak to je krása a ideál, úplná vyváženosť a zhoda. :jojo: Pokiaľ je tu ale na jednej strane pocit využívania, nechuti, apod. - tak je zjavne niečo zle. Nerovnováha. Takže tam by som naozaj zatiahla tú záchrannú brzdu a začala skúmať, kde tá nerovnováha nastala a ako vzťah vybalansovať späť.