:)

Ahoj helli,
měla jsem podobnou kamarádku, nebo známou... Potkaly jsme se v práci, pak se rozešly, čas od času se ozvala, když měla nějaký problém a potřebovala to pověstné rameno na vyplakání. A tak těch problémů postupně přibývalo a přibývalo... Vlastně nepřibývalo, řešila pořád to samé dokola. A na všechny moje snahy jí nějak pomoct, nebo nasměrovat ji k řešení odpovídala ono pověstné: ANO, ALE... Je to už přes 4 roky. Jenže já v té době byla "posedlá" pácháním dobra a myslela jsem si, že nikdo jiný jí prostě nepomůže, dokonce mi to lichotilo, že si vybrala mně... Nakonec to všechno dospělo k tomu, že jsem s ní byla prakticky pořád ( když jsem čekala malou, tak jsem byla na neschopence, takže času mraky ), a kromě toho, že jsme hodiny přes den řešily její problémy, tak mi i začala telefonovat a ty hovory trvaly i 2 hodiny. Volala mi na dovolenou, na večeři s manželem, k doktorovi, prostě všude... Byla na tom PODLE MĚ fakt špatně...Dopadlo to tak, že jsem za ni taky cítila zodpovědná... To už se mi v hlavě rozsvítila kontrolka. Bacha, tady už něco smrdí, každý je přece za svůj život odpovědný sám... Pak jsem si byla něco řešit u kineziologa a přišla řeč i na ni. Přišla jsem na to, že je vlastně energetický upír. Tím jejím ANO, ALE si mě vždycky hezky vycucla... Já jsem to nepociťovala, protože vím, jak si energii doplnit. Ale když jsem o tom zpětně přemýšlela, bylo to tak.
A začala jsem na ni praktikovat to, co mi poradil kineziolog. Když přišla zase s tím stejným problémem, přestala jsem se snažit jí pomoct a litovat ji, místo toho jsem začala používat větu: no je to fakt hrozný, co s tím budeš dělat? Párkrát jsem to udělala a ejhle, kontakty byly řidší a řidší a teď už je to 2 měsíce, co se ani neozvala. Zřejmě si našla jiný zdroj...

Promiň za ten román, ale ještě to mám čerstvé, takže vím, jak se cítíš. Tvrdila mi to samé, že jsem jediná, kdo o ní ví tolik, že jsem její nejlepší přítelkyně atd. Ale když jsem něco potřebovala já, tak k tomu nikdy nedošlo. Takže přestaň litovat, přestaň se snažit zachraňovat a zkus párkrát použít tu větičku a uvidíš :)

Ano, taky mě napadlo neříkat - co kdybys to udělala takhle... nebo já bych to řešila takhle... ale narovinu říct, že sama máš problémy a s tímhle fakt nevíš, jak z toho. Ráda tě vyslechnu, ale bohužel neporadím, sama bych byla v úzkých na tvém místě.
Možná potřebuje jen se vykecat a o radu nestojí, zatímco ty si to bereš osobně.

.

.

Pomáhať treba toľko, koľko má človek síl. A ak len nejde o invalida, dieťa z rozvojovej zeme apod., malo by to byť OBOJSTRANNÉ. Inak je to nerovnovážny parazitizmus.

.

Na PSYCHOterapeutické skupině  jste se seznámily? Pokud ano, snad se tam naučila, jak je možné stavět se k problémům svým a cizím a jak o nich hovořit. Nebo to alespoň trochu okoukala, naslechla. Mohla bys jí tedy říct, nebo možná i lépe napsat v podstatě to, co jsi napsala tady nám. Vynechat domněnky o ní (v problémech se chová jinak, než ty), nehodnotit její chování, atd., ale sdělit jí svoji slabost, svoji neschopnost jí pomoci, případně jí nabídnout, co pro ni udělat můžeš. Napsat myslím kvůli tomu, aby se ti najednou nad ní nezačalo srdce svírat nebo ses nedostala do jiného afektu (vlastní zkušenost !). Taky si to budeš moci lépe vycizelovat a při tom se zamyslet nad sebou a vaším vztahem bez ublíženosti. Nakonec ten papír pak třeba můžeš vyhodit, poslat, cokoli ......., jestli budeš potřebovat. Takhle to vidím já, téměř profesionální konačka dobra a pomocnice na všech frontách.

.

hellium napsal(a):

Selima: ona právě je téměř invalidní...má i inv. důchod...ach jo, proč si všechno tak beru...

A čo ty ako s tým? :co: Vieš ovplyvniť jej invailditu? (Alebo si ju nebodaj zapríčinila?)

Tak to zkus sama pro sebe, i kdybys to neposlala, bude ti to k něčemu. Lidí s invalidním důchodem (i "na hlavu") znám několik. Jsou různí. U těch psychiatrických jsem si všimla, že jsou různě dlouhá období, kdy nemá cenu snažit se v komunikaci s nimi o cokoli. Když jsem se do toho opírala, zůstala jsem naprosto vysílená bez naděje. V době, kdy by asi byla komunikace s nimi radostnější a radění smysluplnější (ať už skutečně nebo zdánlivě) mě nevyhledávali.

.

hellium napsal(a):

Jak to říct...cítím se prostě tak, že já jsem na tom tak dobře a proti ní se snad spiknul osud na všech frontách. A proto bych jí měla pomoci, jak jen můžu - tj. aspoň vyslechnout...Vlastě se jakoby cítím provinile za to, co proti ní mám a ona ne. Zní to blbě, co? Já vím...

A na to jsi přišla hned, jak jsi ji poznala, nebo až po čase? :co:
Se mi zdá, že Tebou hezky manipuluje....

.

hellium: cítím se prostě tak, že já jsem na tom tak dobře a proti ní se snad spiknul osud na všech frontách.

Hel, to ale není Tvoje chyba, že ona prožívá smolné období. Ty se máš dobře, protože si to zasloužíš - něco jsi pro to udělala. Aniž by sis to třeba uvědomovala.
Někdo Ti to napsal dobře, abys jí popravdě řekla, že nevíš, jak pomoct.
A hlavně - nezapomínej na SVŮJ soukromý život.

.

Heli a bude se Ti chtít na kafe nebo procházku, když budeš vědět, že zas budeš za hromosvod jejích problémů? Nevěřím, že by vydržela bavit se o něčem nebo někom jiném než o sobě.....

.

Hell a ty jsi také v ID ? Pokud ne, tak nemusíte mít stejné zájmy, čas...., záleží, jak to máš v rodině ty. Zda ty někoho máš a ona ne.....pokud ona ńikoho nemá, tak se na tebe hodně upnula a to nebude pro ni a jak vidím ani pro tebe dobré. Pokud máte společné jen to, že jste spolu někam chodily, to ještě nemusí znamenat, že se jí budeš více věnovat. Měla bys jí dát najevo, že tě vyčerpává a pomalu se od ní odpoutávat až se osvobodit úplně. Být tebou, tak jí poradí nějaký web, kde jsou stejně nebo podobně nemocni jako ona, získá nové přátele, rozhled a budeš mít klid.

.

Tak vám všem děkuju za zpětnou vazbu a nový úhel pohledu. A jdu to tady promazat....nemám dobrý pocit z toho, že to tady takhle visí.

Tak sice jsem tady celé téma smazala a nechtěla jsem už do toho vrtat...ale chci se ještě jednou ozvat a poděkovat vám, co jste mi napsaly. Můj plán, že se s kamarádkou budu dál kontaktovat a zařídím to tak, aby to pro mě bylo příjemné - selhává. Díky vám, hlavně Jáje, si uvědomuju, že je to poměrně těžší kalibr, než jsem myslela. Vydírání a ukřivděné maily a telefonáty se stupňují. Asi to dopadne tak, že jí řeknu / napíšu něco ostřejšího a odstřihnu se. Vaše příspěvky jsem si četla ještě nekolikrát a konzultovala to i s psycholožkou...a sbírám sílu. Takhle to dál nejde. Díky všem a dávejte si bacha na citové upírečky. :)

Jestli to chceš ještě zachránit, tak jí možná můžeš napsat otevřenej mail, jakože to a to je pro mě neúnosně vyčerpávající a nemůže to pokračovat. Jsem schopná a ochotná udělat to a to. Melu z posledního, proto to píšu takhle polopatě. Když to nezabere, bude jasný, že je odstřižení nutný.

Kubulo, dík to bych mohla. Ale upřímně - stále víc ptám sama sebe, jestli to chci zachránit. Jestli se mi náhodou neuleví, když to "nezachráním".  Ale asi to, co navrhuješ, zkusím - už jen ze zvědavosti, jaká bude reakce...začínám být docela nad věcí.