Zajímalo by mě, co pro vás znamená termín "být dobrým otcem". Já to nějak nemohu uchopit.

Nikdy jsem o sobě nepochyboval. Ne, že by se mi vše dařilo. A s postupem věku se mi snad daří dosahovat cílů i hůře než v mladším věku (oproti očekávání, že mi vše půjde lépe a snadněji díky zkušenostem a známostem).
O své schopnosti být dobrým otcem jsem také nikdy nepochyboval. Až nyní zjišťuji, že vlastně vůbec nevím, co to vlastně znamená konkrétně. Prostě jsem si jen myslel, že stačí mít děti rád, věnovat jim v rozumné míře péči a hlavně čas a trpělivost. Být jim oporou a zároveň jim dát svobodu. Dát jim nějaká pravidla (která bohužel sám nemám). Užít si s nimi legraci a zábavu. A nějak zvládnout to, že jsou jedinečné osobnosti a půjdou si svou cestou.

K zamyšlení mě u příležitosti nedávno narozeného syna vedly časté otázky "jaké je to být otcem". Odpověď: nevím přesně. Prostě dělám co je potřeba. Utírám zadek, přebaluju a chovám v náručí a kromě toho, že se málo vyspíme, tak si to vlastně užívám víc asi já než syn. Nemohu potvrdit pozitivní odpověď na domněnky typu: Cítíš tu šílenou odpovědnost? Svazuje tě vědomí, že budeš mít celý život strach? Dokážeš teď zajistit rodinu? Každý den se prostě těším, až ho budu mít v náručí (a doufám, že nebude ječet) nebo, že bude ležet vedle mě na pohovce a spát. A již zmíněné úkony typu přebalování, koupání a krmení. Ono toho bude samozřejmě víc za pár měsíců, za rok, ve školce, ve škole...

Ona ta otázka asi může být rozdělena:
- co si představujeme pod "býti dobrým otcem" my muži
- co si představujete pod "býti dobrým otcem" vy ženy, které na to pohlížíte jako na společnou výchovu (například)
- co si představujete vy (muži i ženy) pod "býti dobrým otcem" z hlediska pocitu ze svého vlastního otce

Mně vlastně stačilo u mého vlastního otce pouze to, aby mi věnoval více času. Ostatní věci jsem vůbec neřešil. Styl výchovy, směřování, podněty, výlety, zákazy, příkazy. Nic. Se vším jsem byl asi spokojen nebo mi to bylo jedno :-)

Nicolas napsal(a):

Nikdy jsem o sobě nepochyboval. Ne, že by se mi vše dařilo. A s postupem věku se mi snad daří dosahovat cílů i hůře než v mladším věku (oproti očekávání, že mi vše půjde lépe a snadněji díky zkušenostem a známostem).
O své schopnosti být dobrým otcem jsem také nikdy nepochyboval. Až nyní zjišťuji, že vlastně vůbec nevím, co to vlastně znamená konkrétně. Prostě jsem si jen myslel, že stačí mít děti rád, věnovat jim v rozumné míře péči a hlavně čas a trpělivost. Být jim oporou a zároveň jim dát svobodu. Dát jim nějaká pravidla (která bohužel sám nemám). Užít si s nimi legraci a zábavu. A nějak zvládnout to, že jsou jedinečné osobnosti a půjdou si svou cestou.K zamyšlení mě u příležitosti nedávno narozeného syna vedly časté otázky "jaké je to být otcem". Odpověď: nevím přesně. Prostě dělám co je potřeba. Utírám zadek, přebaluju a chovám v náručí a kromě toho, že se málo vyspíme, tak si to vlastně užívám víc asi já než syn. Nemohu potvrdit pozitivní odpověď na domněnky typu: Cítíš tu šílenou odpovědnost? Svazuje tě vědomí, že budeš mít celý život strach? Dokážeš teď zajistit rodinu? Každý den se prostě těším, až ho budu mít v náručí (a doufám, že nebude ječet) nebo, že bude ležet vedle mě na pohovce a spát. A již zmíněné úkony typu přebalování, koupání a krmení. Ono toho bude samozřejmě víc za pár měsíců, za rok, ve školce, ve škole...

Ona ta otázka asi může být rozdělena:
- co si představujeme pod "býti dobrým otcem" my muži
- co si představujete pod "býti dobrým otcem" vy ženy, které na to pohlížíte jako na společnou výchovu (například)
- co si představujete vy (muži i ženy) pod "býti dobrým otcem" z hlediska pocitu ze svého vlastního otce

Mně vlastně stačilo u mého vlastního otce pouze to, aby mi věnoval více času. Ostatní věci jsem vůbec neřešil. Styl výchovy, směřování, podněty, výlety, zákazy, příkazy. Nic. Se vším jsem byl asi spokojen nebo mi to bylo jedno :-)

Zajímavá otázka, Nicolasi.

Odpovím:
Co si představuje pod pojmem správný otec muž, to nevím, jelikož jsem žena.
Co si představuje žena, tedy já sama za sebe, tos mistrně a vyčerpávajícím způsobem napsal ty sám (myslím to, co jsem ve tvém příspěvku vytučnila). Vystihnul jsi i to mé cítění, ačkoli jsi muž.

A pocit ze svého otce - velmi kladný. Mám ho moc ráda a on mě. Udělal pro mě maximum. Mám ho ráda přes jeho některé mouchy, které měl celý život, a nyní se stávají dost výraznou a nepřehlédnutelnou složkou jeho povahy. Mám ho moc ráda, přestože bych jako žena muže jeho typu nechtěla, partnersky by naše povahy velmi o sebe narážely.

Robiť to najlepšie, čo v danej chvíli vieš... ;)

Nicolasi,
děti nemám, takže jen teoretizuji na základě zkušeností vlastních, a pozorování okolí.

Jak si představuji dobrého otce pro své děti:
- věnuje dětem soustředěnou pozornost. Zajímá se o ně. Když jsou velmi malé, pomáhá s praktickou péčí (přebalování, převlékání, nošení) do té míry, že v případě potřeby zastoupí matku. Když vyrůstají, mluví s nimi, hraje si s nimi a najde si čas na to, aby byl jenom dítětem (večerní čtení pohádek, chození na ryby, na fotbal nebo co já vím).
- projevuje dětem lásku, která je bezpodmínečná. To znamená, že přijímá děti takové, jaké jsou, a nedává jim najevo, že jsou nedostatečné. V synech buduje zdravé sebevědomí muže, učí ho (především vlastním příkladem) chovat se k ženám s úctou a láskou, chránit je. V dcerách buduje zdravé ženské sebevědomí. Dává jim najevo, že jsou krásné. Oceňuje individuální nadání svých dětí a mluví s nimi o tom, v čem se jim nedaří (především co se týče chování).
- dává jim do života dobrý příklad toho, jak má vypadat soužití muže a ženy. Buduje a udržuje vlastní manželství tak, aby ho jednou jeho děti mohly napodobit.

V primární rodině mi hodně chybělo verbální ocenění. Můj táta mi nikdy neřekl, že mě má rád nebo že je na mě hrdý. Když mi to pak jednou, už skoro dospělé, napsal, bylo už pozdě: slova nezasáhla tak, jak měla. Zdravou (tedy nepřehnanou) sebedůvěru jsem si musela budovat pracně sama, i co týče ženskosti a vzhledu. Moje vlastní manželství tím utrpělo, hlavně zpočátku. Táta s námi také nikdy netrávil čas, nehrál si s námi a vůbec nevěděl, co se v našem životě děje (to vadilo míň než první uvedené, ale taky to vadilo). A především, oba rodiče mi předali řadu špatných modelů fungování partnerského vztahu, kterých se zbavuji dodnes...

Ona ta otázka asi může být rozdělena:
- co si představujeme pod "býti dobrým otcem" my muži
- co si představujete pod "býti dobrým otcem" vy ženy, které na to pohlížíte jako na společnou výchovu (například)
- co si představujete vy (muži i ženy) pod "býti dobrým otcem" z hlediska pocitu ze svého vlastního otce

Nicolasi, nejdřív podotknu, že je to super - jak se Ti otočil svět.

K první otázce podobně jako Blos asi nemůžu napsat nic :)

Jako žena-matka jsem měla to štěstí, že můj muž je fantastickým otcem našemu dítěti. Asi až přespříliš. Děkuji osudu, že mi tohle dopřál. Kolem potomka vyloženě obskakuje. Sice si díky svému zaměstnání moc neužil toho vyzvedávání ze školky, odvozu do kroužků a už vůbec ne nějakého OČRka, ale jinak - na rozdíl od jiných tatínků, které jsem měla možnost někde "zažít", se na dítě nikdy neutrhoval, nikdy od něj dítko nedostalo pleskanec a co se týkalo nákupů dárečků apod., brzda byla vždycky na mé straně. Já jsem tu "správnou výchovu" brala vždycky poněkud "zásadověji". S některými svými nároky naše dítě chodí zásadně za tatínkem. Pochopitelně dnes jsou spojenci především v technických záležitostech a společně se mi "vyškeřují", že si nedokážu stáhnout film nebo pustit video... :D

Ohledně pocitů ze svého táty, tak toho jsem vnímala jako svého "školitele" - od něj jsem měla informace hodící se do školy, on se mnou chodil trhat šípky, které jsme museli nosit do školy, on byl ten, kdo nechtěl, abych se stěhovala po své svatbě z domu jinam, on byl ten, kdo mi v legraci v 17ti nabídl cígo a nalil víno, abych si prý trošku zvykla a neudělala si pak ve společnosti ostudu :D (samozřejmě že dodnes nekouřím a nepiju)... Byl povětšinou citlivější než mamča, bránil mě, když jsem od ní dostávala hubovou (ne že by on sám nemíval kritické připomínky), dostala jsem od něj v životě jen 3 facky a z toho 2 jsem si fakt zasloužila :D, a taky nevydržel nejet mi naproti, když jsem se coby už plnoletá vracela v noci s kámoškami z flámu :). Ještě teď v mých letech mi dokáže přehrnout na talíři knedlíky, jestli mám dost omastku, abych náhodou netrpěla nedostatkem. Bráním se marně - už to bereme spíš jako fór a folklór. :D Dodnes ho oslovuji mazlivě a on dodnes dělá tvrďáka, jakože bez něj bych se ani pořádně nenajedla.... ;)
Jo, byl taková moje jistota.

Tak, Nicolasi, ať se Ti jako tátovi všecko daří. A nad některými životními - výchovnými otázkami radši moc nefilozofuj, jinak se zblázníš. :D;)

Nico, dobrý otec je podle mě dobrý už tím, jestliže se nad svým otcovstvím zamýšlí takovým způsobem, jako ty.

Dobrý otec, dobrá matka... :/ Nevím, já vychovávám své děti tak nejlépe, jak umím a to mi dává pocit, že jsem dobrá matka. :) O jejich otci si to nemyslím, že je dobrý otec... ale je to pravda? To, že já si to myslím neznamená, že to tak je. On jim dá do života možná víc, než já... ;)
V pubertě jsem měla pocit, že mám hrozný rodiče. Dneska můžu říct jediný - mám bezvadný rodiče, dobrého otce a dobrou matku a říkám to s plným vědomím toho, že nasekali jako rodiče spoustu chyb. Dneska už vím, proč - nebyli to stroje, dělali to tak, jak nejlépe uměli, a to, že se občas spletli, neznamená, že byli špatní. Udělali je jako milující rodiče protože si mysleli, že je to tak nejlepší... A vlastně bylo. ;):)

Daphné napsal(a):

Nico, dobrý otec je podle mě dobrý už tím, jestliže se nad svým otcovstvím zamýšlí takovým způsobem, jako ty.

vidím to podobně

jinak " dobrý otec" může vypadat úplně jinak z pohledu matky a jinak z pohledu dítěte.

laminanonte napsal(a):

Daphné napsal(a):

Nico, dobrý otec je podle mě dobrý už tím, jestliže se nad svým otcovstvím zamýšlí takovým způsobem, jako ty.

vidím to podobně

jinak " dobrý otec" může vypadat úplně jinak z pohledu matky a jinak z pohledu dítěte.

:dumbom: - ano, to je taky dobře uhozený hřebíček na hlavičku. Proto jsem se ptal na různé pohledy.

Daphné napsal(a):

Nico, dobrý otec je podle mě dobrý už tím, jestliže se nad svým otcovstvím zamýšlí takovým způsobem, jako ty.

:dumbom: taky dobře uhozený hřebíček na hlavičku (tedy spíš na mé ego :))

Keby som mala hodnotiť svojho otca, ktorý celé moje detstvo holdoval alkoholu, tak poviem, že bol zlý otec. Ale nebola by to celkom pravda. Nevenoval mi toľko času, ako by som potrebovala, nestaral sa o to, či ho ako otca potrebujem, ale keď mal "svetlé" chvíľky bol milý, pýtal sa ma na priateľov, školu, na to čo cítim, vzal ma na kone, na poľovačku, kúpil mi psíka, priniesol mačičku (maminka by mi to nedovolila), keď bola mamina tvrdá a prísna, zastal sa ma.

Keď sa na pojem "dobrý otec" pozerám očami svojich dcér, tak manžel je považovaný za dobrého otca. Pomáhal mi so starostlivosťou o deti, zabezpečoval finančné potreby rodiny, zaujímal sa o ich potreby čo sa týka školy, ale i duševné (zisťoval po čom ich detská duša prahne a snažil sa im tie reálne priania i vyplniť), bol za každú srandu, ale vedel si s nimi pohovoriť i vážne. A podľa dcér bol i vzorom muža, manžela svojím správaním, prejavom lásky ku mne a oporou. To všetko deti vnímali veľmi pozitívne. 

Nico prajem ti, aby si sa na svoju rolu otca nezabudol dívať i očami dieťaťa, ale myslím, že s tvojím postojom to zvládneš bez väčších problémov. :jojo:

nejsem nejsem sice otec, ale jako "dobrá matka" jsem se snažila a snažím dát svým dětem to, co jsem u své mamky postrádala...
naopak se snažím vyvarovat se chyb,které dělala, a i když některé dělám,  uvědomuji si to a snažím se s tím bojovat.

To je opravdu těžko říct, protože definice není jednoznačná.

POdle mě by ten rodič  měl uvažovat a dělat  všechno co může, tak ,jak to nejlépe vyhodnotí v tu chvíli sám. - přesně jak píše selima. Proto vznikne stovka náhledů. Každopádně by měl mít na zřeteli zodpovědnost.

A myslím si, že není třeba u otce ani nejdůležitější ten čas, ta doba strávená s dětmi, jako samotná intenzita a obsah té chvíle spolu strávené. Pokud to dítě má skutečně rád, překoná tedy své sobectví a dává tak, jak umí a může. - tak vidím dobrého otce já

Otec subjektivně - se třeba může cítít dobrým otcem, když dítě zajistí finančně a poskytne mu zázemí. Dennodenní péči do toho třeba vůbec nezahrne. Takového znám a můžu říct, že funguje..a děti ho mají téměř za boha :) , ačkoliv jim nosy neutírá.

javena napsal(a):

Dobrý otec, dobrá matka... :/ Nevím, já vychovávám své děti tak nejlépe, jak umím a to mi dává pocit, že jsem dobrá matka. :) O jejich otci si to nemyslím, že je dobrý otec... ale je to pravda? To, že já si to myslím neznamená, že to tak je. On jim dá do života možná víc, než já... ;)
V pubertě jsem měla pocit, že mám hrozný rodiče. Dneska můžu říct jediný - mám bezvadný rodiče, dobrého otce a dobrou matku a říkám to s plným vědomím toho, že nasekali jako rodiče spoustu chyb. Dneska už vím, proč - nebyli to stroje, dělali to tak, jak nejlépe uměli, a to, že se občas spletli, neznamená, že byli špatní. Udělali je jako milující rodiče protože si mysleli, že je to tak nejlepší... A vlastně bylo. ;):)

Na tímto se dosti zamýšlím. A souhlasím s tím. Tedy spíše snažím se to mít někde vzadu v hlavě uložené a použít, když mě to trkne.
V podstatě všichni děláme to nejlepší, co umíme (ne všichni bohužel pak mají z toho pocit, že jsou "dobří" - ale to je jejich chyba). Prostě je jasné, že člověk není schopen svůj stín, schopnosti a charakter překračovat v pozitivním slova smyslu každý druhý den. To není možné.

Je také jasné, že tzv. chyby, omyly či nesprávná rozhodnutí patří k životu a tím pádem k výchově. Tak to prostě je. Plus je dobré to, že spousta chyb, nedostatků a špatných rozhodnutí se dá v čase napravit nebo si později s dětmi přiznat, že se to mohlo udělat jinak. I když argument, že milující rodič dělá vše správně a dobře pouze z toho titulu, že to dělá s láskou, mi nesedí úplně na vše.

Co bych k tomu rád dodal, je i něco navíc, co nemám úplně zakódované. Například jako cikán žiju spíš ze dne na den a přikládám větší váhu hudbě, radosti a pospolitosti a umění rvát se se životem. Formální vzdělání je až na druhé koleji. Své děti milujeme a proto je nechceme nutit chodit do školy (to je jen jako ilustrující příklad).

Nico, "dobrý rodič" je podle mě ten, o kterém to můžeme říct i v (našem) pokročilejším věku, tzn. tehdy, kdy si umíme přiznat "jo, měl(a) svoje chyby, ale v podstatě to bylo fajn".

helena napsal(a):

Nico, "dobrý rodič" je podle mě ten, o kterém to můžeme říct i v (našem) pokročilejším věku, tzn. tehdy, kdy si umíme přiznat "jo, měl(a) svoje chyby, ale v podstatě to bylo fajn".

:) tak to je v pohodě, díky Alzheimeru a selektivní paměti jsou "dobří rodičové, co mají své chyby, ale v podstatě to bylo fajn"...skoro všichni :) Dělám si legraci, ale ono je to pravda. S postupem času to "špatné" vymizí a přestože s mojí mámou vydržím maximálně 2 dny v kuse, tak mi stačí, že vím, že mě má ráda. Jiným způsobem, než bych byl býval potřeboval. A to stačí a už kašlu na to, jestli byla či nebyla v různých obdobích mého dětství dobrým rodičem (samozřejmě z mého zkresleného pohledu syna).

helena napsal(a):

Nico, "dobrý rodič" je podle mě ten, o kterém to můžeme říct i v (našem) pokročilejším věku, tzn. tehdy, kdy si umíme přiznat "jo, měl(a) svoje chyby, ale v podstatě to bylo fajn".

jako dítě si to neuvědomíš a jako dospělý..to už na tom tolik nezáleží, protože s odstupem času máme tendence vidět věci jinak, to špatné spíše  potlačovat a uchovávat si víc ty hezké chvíle, takže pak máme mnohem mírnější  úsudek.
Jako dospělá máš na výběr, jako dítě ne. Takže pro mě je důležitější pokud si člověk myslí, že má dobré rodiče, ještě pokud je v dětském věku.

citace z webu...

Jak se pozná dobrý rodič?

Dělá maximum pro své dítě.   
Dítě se o něj může opřít.
Respektuje osobnost dítěte.
Vyzařuje lásku, ne strach.
Je rozumně tolerantní.
Neočekává nereálné úspěchy.
Dává dítěti nezávislost přiměřeně jeho věku.
Povzbuzuje dítě, aby mělo kamarády.
Má zájem vytvořit šťastný a klidný domov.
Cítí s dítětem, když má problémy.
Má většinou dobrou náladu.
Dělá věci společně se svým dítětem.
Projeve dobrým příkladem.
Upevňuje citový vztah k dítěti.
Při trestání je spravedlivý.

pro mě je důležitější pokud si člověk myslí, že má dobré rodiče, ještě pokud je v dětském věku
Ale to si taky může myslet, jak jsou dobří, když mu například leccos povolí, dají, koupí a do ničeho ho nenutí... protože "ti druzí" rodiče to nedělají. Naopak rodiče, kteří drží jisté mantinely, i když vypadají pro dítě "zle", zanechávají jaksi lepší stopu.

..a to je ten paradox, který má dvě různé odpovědi v různých časech.
Jako teenager mohu říct, že rodiče jsou fakt děsní a blbí a jejich výchova je špatná a jen samá pruda.
Jako dospělý mohu říct, že byli rodiče OK. Ale taky mohu říct, že nikdy nerespektovali mé rozhodnutí a moji vůli a že to ve mně zůstalo doposud.
Člověk-rodič si nepomůže :-( Opravdu zbývá věřit jen svému aktuálnímu pocitu a intuici (což je vysoce individuální, protože i některé tzv. neměnné morální a výchovné principy se každých cca 70 let mění).

helena napsal(a):

pro mě je důležitější pokud si člověk myslí, že má dobré rodiče, ještě pokud je v dětském věku
Ale to si taky může myslet, jak jsou dobří, když mu například leccos povolí, dají, koupí a do ničeho ho nenutí... protože "ti druzí" rodiče to nedělají. Naopak rodiče, kteří drží jisté mantinely, i když vypadají pro dítě "zle", zanechávají jaksi lepší stopu.

takhle to ty děti taky mohou vidět, to mě nenapadlo. Dost často u rozvedených rodin, kdy rodič, který od rodiny odešel a tudíž už nemá takový výchovný vliv, může dítě získávat prostřednictvím darů. Takový rodič může být z pohledu dítěte asi lepší, než ten co dítě nutí uklízet si pokoj.

mám pár kamarádek, které měli děti později a jejich ranná výchova byla velice liberální. Děti neměli jasné mantinely, pokud zlobily, rodičům to přišlo roztomilé. Bojovat proti tomu začali, až když jim došlo, že jim to přerůstá přes hlavu, navíc byli výchově nejednotní a dnes to vidím, že s těmi dětmi mají docela problémy.

Takže lépe vychovávat od últého věku a když už dítě ví, jak se má chovat, ponechat mu prostor k samostatnosti a spíš jen usměrňovat.
Tím se lze vyhnout tomu, že budu prudit a vychovávat puberťáka, protože on již ve svém věku by měl vědět co je špatně a co ne.

Ne nadarmo se říká, že se člověk zanedbá do 3 let věku, těžko pak dohání.

Ja za seba to vidím tak, že je umenie (a možno časť toho byť dobrým rodičom) nepreklopiť sa v snahe "neopakovať chyby svojich rodičov" do druhého extrému. Bola som presne dosť liberálna (súc vychovávaná vo feudálno-patriarchálnej rodine :D ), ale neuvedomila som si, že ono vychovávané dieťa rozhodne NIE JE JA a pevné mantinely naopak potrebuje ako soľ. :/

Nicolasi, můj BM žije jako kočovník, bez bázně a hany, nerespektuje nic - i do tý školy občas nedorazili potomci - a přesto, jak jsem psala, může mít na své děti dobrý vliv. Dá jim ten kus, co já nemám - tu spontálnost a bohémství... Musím přiznat, že to mě třeba obohatilo. Já byla vždy spíš v křeči... puntíkářka. :D Hóódně jsem zvolnila po jeho boku, to se mu musí nechat. Všechno kolem nás nás ovlivňuje a i v tomto ohledu hodnotím naše manželství jako přínosné... :jojo: První plus jsou děti. ;)
Laminanonte, jako dítě jsem si myslela, že mám fajn rodiče. V pubertě se to otočilo a já nechápala, jak můžou moje kamarádky a kamarádi říkat, že jsou naši fajn... :dumbom: Ale podvědomě jsem věděla, že jsou. Taková směsice pocitů. Ale asi to bylo hodně i o tom, že jsem byla jejich první puberťák :D - brácha už si neměl nač stěžovat. Vyšlapala jsem mu cestu, jak dálnici... :dumbom: Zpětně jako rodič vidím, jak moc byly a jsou fajn. Všechno to začalo ve věku, ve kterém mám teď syna a upřímně - klobouk dolů, zvládli to na jedničku podtrženou, já vůbec nevím, jestli to zvládnu a teda - on je fakt zlatej. Oproti mně. Zatím - ono to přijde... :vissla:
A určitě se dá dítě v určitém věku ovlivnit jedním z rodičů - takhle se jedna šestnáctka nastěhovala k tátovi, protože byl lepší, než máma. Z diskotéky (i v týdnu) chodila po půlnoci a tátovi a jeho nové paní to bylo šumák - měli klid a neplatili. Odnesla to strašně - tatíček s paní počali, dívenka putovala k matince a ta jí to dala pěkně sežrat. Nemluví spolu už 13 let. A táta je samozřejmě dobrej - máti je strašná. Já bych jim nafackovala oběma a to mi bylo v době téhle "causy" jednadvacet...

Nicolas napsal(a):

..a to je ten paradox, který má dvě různé odpovědi v různých časech.
Jako teenager mohu říct, že rodiče jsou fakt děsní a blbí a jejich výchova je špatná a jen samá pruda.
Jako dospělý mohu říct, že byli rodiče OK. Ale taky mohu říct, že nikdy nerespektovali mé rozhodnutí a moji vůli a že to ve mně zůstalo doposud.
Člověk-rodič si nepomůže :-( Opravdu zbývá věřit jen svému aktuálnímu pocitu a intuici (což je vysoce individuální, protože i některé tzv. neměnné morální a výchovné principy se každých cca 70 let mění).

No, obecné výchovné principy se mění, ale nejlepší je vycházet z toho, jak to cítím, respektovat dítě jako každého jiného. Jít příkladem (těžko chtít aby si dítě uklízelo, když já odhodím svetr na křeslo a pak se po něm vesele pár dní válím), když se spletu nebo něco nevím, přiznat to a při přiznání dítěte k něčemu se zachovat tak, aby příště radši nelhalo... někdy těžký... :tesi:, a omluvit se za chybu. To spousta lidí neumí a já si dodnes pamatuju, jak tohle třeba jednou nevyšlo mému otci. Nic si neidealizuju. Já si pamatuju i to, co oni už ne. :jojo: A mantinely. Můžu být kámoška, ale tady už jsem máma - a oni to musí vědět. Mantinely se proto neposouvají, maximálně po domluvě s přihlédnutím k věku... :D;)

Podle me to znamena presne to co si pod tim sam predstavujes a budes predstavovat v prubehu.   :)
Byt dobry otec podle mne znamena se to ucit za pochodu. :)
Svedomi Ti bude pomocnikem. S jeho pomoci lze veci napravovat a menit. :)
Udelas to nejlepsi co dokazes. Mas uz prima start. ;)

Jako teenager mohu říct, že rodiče jsou fakt děsní a blbí... Jako dospělý mohu říct, že byli rodiče OK
Můj táta říkával "V patnácti myslíš, že je rodič blbej, v pětadvaceti přijdeš na to, že to s ním není tak zlý a v pětatřiceti se i přijdeš poradit..."
Hele, dokonalej nejsme nikdo, i kdybychom byli z pozlacený voříškový čokolády . Ostatně ani naše dětičky dokonalý nejsou (i když si to všici myslíme ) - a řekla bych, že jedním z "tajemství dokonalosti" je odhad - lépe řečeno čuch, kdy pochválit nebo povzbudit, kdy tvrdě trvat na svým, kdy zvětřit a kdy lupnout jednu přes zadek... A ať uděláš cokoli z uvedeného, vždycky musí dítě vědět, že je milovaný... i když přiznávám, že někdy je to těžký.

Když chceš být dobrým otcem, dělej vždycky v rodině  to, co je potřeba a ne to, co chceš ty .

A pokud máš "normální " manželku, opisuj od ní, ženská většinou ví, co potřebuje dítě , pokud to není psychopatka, nebo jinak narušená osoba.

Rosakosa napsal(a):

Když chceš být dobrým otcem, dělej vždycky v rodině  to, co je potřeba a ne to, co chceš ty .

A pokud máš "normální " manželku, opisuj od ní, ženská většinou ví, co potřebuje dítě , pokud to není psychopatka, nebo jinak narušená osoba.

Tady se asi stal překlep: Když chceš být dobrým otcem, dělej vždycky v rodině  to, co je potřeba a ne to, co chceš ty .
Když chceš být dobrým otcem, dělej vždycky v rodině  to, co uznáš, co je potřeba a ne to, co chce dítě (event. žena).
Například dítě od souseda by pořád chtělo skákat na trampolíně a jíst čokoládu. Nemyslím si, že to je potřeba. A moje žena přišla s tisíci elektronickými věcmi na měření všeho možného u dítěte, nesmyslně drahými hračkami či hygienickými potřebami, které se ukázaly jako naprosto nevhodné. A její citlivost k  mírnému nepohodlí dítěte je podle mě přehnaná. (viz. mé články a poznámky o tom, co normální zdravé dítě vydrží a jak nesmírně odolné je vůči okolním vlivům, když vezmeme v úvahu, že je na světě pár dní). Když je kluk se mnou celý den, tak je v pohodě, hodně spí, nekřičí.

Helena napsal(a):

A ať uděláš cokoli z uvedeného, vždycky musí dítě vědět, že je milovaný...

S tím souhlasím. Ne, že bych věděl, jak na to, ale všichni dospělí (co samozřejmě bývali dětmi) říkají (ohlížejíc se na své dětství), že buď tam byl v dostatečné míře či naopak chyběl ten pocit, že je rodiče milují. Už jsem si vyrobil nálepku na čelo "Miluji tě", kterou vždy použiji, když budu dávat malému na zadek :)

Ne opravdu musíš dělat to,  co je potřeba, ne to co chce dítě ............skákat na trampolíně a cpát se celej den čokoládou potřeba není,to je všem jasný ............když budeš dělat to co uznáš ty, tak hrozí že vymyslíš nějakou ptákovinu ..........jako řada mužů, třeba,  že když odejdeš k sousedce navždy, že to bude dobré pro zdravý vývoj dítěte, jelikož ti manželka odpírá orální sex a ty z toho máš depky............ha ha ha.......myslím tím čas třeba za pět let ..........

A to rozhodování nech opravdu na ženě.......každá jsme ze začátku prožívaly panickou hrůzu z toho, že dítě přestane dýchat , že onemocní atd ........to se poddá, zvykne si , uklidní se...........
Můj brácha má v 50 letech miminko a je  taky takovej šťoural a ví všechno líp............tak seděl na svý přítelkyni, aby kojila co nejvíc , málem za ní odstřikoval , až z něj byla na nervy a přišla o všechno mlíko............:(((((((((((

...co normální zdravé dítě vydrží...

Nikolasi, tady jsi mě spolu s konstatováním faktu, že tvá žena na nepohodlí dítěte reaguje přehnaně připomněl jednu věc. Nedávno jsem hlídala tříleté děcko kámošce. Šli s manželem odpoledne na nějakou firemní akci. Jen co vytáhli paty, volala kámoška (ta měla snad jednu nohu z auta ještě na chodníku), ža mám v tašce svačinku a že mi to zapomněla říct. Dobrý. Za půl hodiny - jestli nepláče. No, nemá proč a kdyby jo, tak jako co. Ale ještě to chápu. Když volala potřetí, že mu mám dát bačkorky :co:, co už v nich 40 minut běhalo, tak jsem jí řekla, že to trochu přehání a čtvrtý telefonát - že má pod těma kalhotama (co visely na domácím sluhovi) punčocháčky a ať mu je klidně s tím svetříkem (co byl na kalhotách) sundám... jsem jí řekla, že není normální. Takže já bych to ještě poopravila, že nejen co dítě vydrží. Kolikrát je to hrdinství od tatínků. A proto tam ten táta je důležitej... Moc hezky se toto vlákno prolíná s vedlejším o návštěvách dětí u svých otců... :)

Když chceš být dobrým otcem, dělej vždycky v rodině  to, co uznáš, co je potřeba a ne to, co chce dítě (event. žena).
Ale nééé...
"Chtění" dítěte (event. ženy) může být dejme tomu "korigováno" co do trampolín, čokolád, elektronických blbinek a dalších věcí a činností, ale otec (samozřejmě i matka) se nesmí stát jediným arbitrem a nemůže být jednáno jen podle toho, co uzná za vhodné. Někdy je nutný kompromis, někdy je velmi vhodné povolit i když skřípeš zuby...

heli :supr:.
Já bych tak kolikrát na výstavu a čuměla jsem v kině na nějaký namalovaný ptákárny, protože se mi to zdálo jako menší zlo, než táhnout za sebou výstavní síní dva zpruzené a zlobící spratky... :lol::lol:

Člověk bude podle mě takovým rodičem, jakým je člověkem. Záleží na charakteru, podle něhož se člověk ve všech situacích chová a jedná.
Pokud budu dobrým člověkem - slušným, nesobeckým, ohleduplným, láskyplným, tak takový taky budu rodič, zaměstnanec, ministr, řidič, turista..všechno.
Ale nic není tak černobílé, abychom jednoznačně hodnotili = dobrý rodič x špatný rodič. Nikdo není vyloženě špatný, nikdo zas není vyloženě dobrý.
Stejně nemáme jinou cestu, než jet podle svého nejlepšího svědomí a nést si za všechno poctivě zopdovědnost. :) To by nás mělo vést k určitému vývoji a učení a hledání- budeme-li chtít "být dobří"

jiná věc bude - co se bude dětem líbit - ty to mohou v určité fázi vývoje vidět jako "pruďu" a hrocení apod... Ale pak  a vlastně podle toho se pozná, že končí puberta, pochopí a zjistí, že rodiče už nejsou takoví  omezení blbci jak byli :D a že jsou vlastně docela fajn. :D

Wiki napsal(a):

Ale nic není tak černobílé, abychom jednoznačně hodnotili = dobrý rodič x špatný rodič. Nikdo není vyloženě špatný, nikdo zas není vyloženě dobrý. Stejně nemáme jinou cestu.

To si také říkám. A je to uklidňující vědomí. Rozhodně je to lepší, než si říkat jiné rčení: U dětí máme jen jednu šanci a co jako rodiče pos.ereme, to se nedá spravit.

Rosamunda napsal(a):

Ne opravdu musíš dělat to,  co je potřeba, ne to co chce dítě ............skákat na trampolíně a cpát se celej den čokoládou potřeba není,to je všem jasný ............když budeš dělat to co uznáš ty, tak hrozí že vymyslíš nějakou ptákovinu ..........jako řada mužů, třeba,  že když odejdeš k sousedce navždy, že to bude dobré pro zdravý vývoj dítěte, jelikož ti manželka odpírá orální sex a ty z toho máš depky............ha ha ha.......myslím tím čas třeba za pět let ..........

A to rozhodování nech opravdu na ženě.......každá jsme ze začátku prožívaly panickou hrůzu z toho, že dítě přestane dýchat , že onemocní atd ........to se poddá, zvykne si , uklidní se...........
Můj brácha má v 50 letech miminko a je  taky takovej šťoural a ví všechno líp............tak seděl na svý přítelkyni, aby kojila co nejvíc , málem za ní odstřikoval , až z něj byla na nervy a přišla o všechno mlíko............((((((((((

Nějak tomu nerozumím, ale to neva. Nevidím rozdíl mezi tím, co je tzv. správná a dobrá "potřeba" a co je jen chtění. Chtění přeci vždy vychází z nějaké potřeby. Potřeby obecně nejsou nějak dobré či špatné. Nálepku jim dáváme my lidé buď pozitivním či negativním hodnocením a pak mírou či rozsahem. Základní potřeby podle pyramidy potřeb mohou být opravdu potřebné (potřeba jíst, pít, teplo, fyzické potřeby typu spánku, pohybu), plus základní emocionální potřeby typu bezpečí, pocit přijetí, podpory apod.

Nemám dojem, že by otcové vymýšleli zhusta jen ptákoviny a matky zhusta byly bez omylů (ženy přeci nedělají nikdy ptákoviny). Vzhledem k tomu, že neexistuje nic takového jako neutrálně daná potřeba (kromě těch výše uvedených), tak se vše řídí kompromisem (tuším jak poznamenala Javena nebo Helena) mezi chtěním a potřebami muže, ženy a dítěte a určením si priorit v daný okamžik rozhodování.
PS: sousedka, jistě skvělá matka dvou malých dětí, měla depky z toho, že jí manžel odpíral orální sex a tak to řeší s jiným sousedem. Primárně neřeší zdravý vývoj svých dětí. Ale co vím, tak ustaly hádky u sousedů a všichni jsou spokojeni. A děti jsou přiměřeně zdravé.

Nemám dojem, že by otcové vymýšleli zhusta jen ptákoviny a matky zhusta byly bez omylů
Já jo - dáno zkušenostmi
Tím nechci říct, že se tátové perfektně nepostarají a matky nedokážou blbnout - spíš to, že taťkové neřeší to, z čeho mívají (některé) matky osypky - od batolete pojídajícího rohlík současně se psem přes teplé jídlo 2x denně až po různé šílené výpravy.

Mně jsou sympatičtí lehce nemotorní tátové pečující v dobré víře o dítka. 
A i kdyby je krmili rohlíkem spolu se psem (ne rohlík namazaný psem !!! :butter: ), tak ok,  pěkně  ho učí žít kolektivně, ne? :D

Vzhledem k tomu, že individuální zkušenost nerovná se automaticky převažující pravidlo, můžeme se domnívat každý to své. Ale je to klidně možné, podle stereotypu z cca před 25 lety "Jak vytrhnout velrybě stoličku". Ovšem míra a intenzita těchto pitomostí se v čase mění. Dříve obecně bylo v ČSSR více cool chlápků a tátů a dnes je zase více metrosexuálů. A také více mužů, kteří vnímají role v rodině jinak než jejich otcové.
Ovšem taky vnímám stejně to, že u dětí (a to kupodivu i doktoři muži - myslím pediatři) tátové méně řeší situace, kdy ženám vstávají vlasy na hlavě.

Nicméně jistá nemotornost s malými dětmi zůstává asi u hodně mužů jako stálá konstanta :-)

Opäť mi vychádza - kao už toľkokrát :D - že som chlap... Ale o mimino osm sa ešte dlhodobejšie nestarala, to je fakt. Takže nemám celkom porovnanie. U väčších detí som matka typu Satinský v S tebou mne baví svět. :P
Jav, ja som človek kompromisov: Chodili sme na výstavy, ktoré zniesol AJ mladý(začínali sme na Bienále ilustrácií Bratislava a výstavách v Bibiane), do divadla, ktoré zniesol AJ on (začínali sme Čarovnou flautou v bábkovom divadle) a aj do kina sme robievali kompromisy. Našťastie som dosť infantilná na to, aby mi animované filmy robili nefalšovanú radosť... (Na Nema sme si nedávno museli požičať neter, lebo pokladníčka sa čudovala, že ideme len dvaja dospelí :D - Los Infantilos...).

Rosakosa napsal(a):

Když chceš být dobrým otcem, dělej vždycky v rodině  to, co je potřeba a ne to, co chceš ty .

A pokud máš "normální " manželku, opisuj od ní, ženská většinou ví, co potřebuje dítě , pokud to není psychopatka, nebo jinak narušená osoba.

tohle pravidlo platí hlavně v případě, že chceš, aby doma byl klid..prostě uděláš, co chce manželka, ale to pak dítě může mít dvě matky..

proto je tam ten otec, který má jiný pohled, není tak úzkostný...prostě je trochu nad věcí..

Nicolas napsal(a):

Vzhledem k tomu, že individuální zkušenost nerovná se automaticky převažující pravidlo, můžeme se domnívat každý to své. Ale je to klidně možné, podle stereotypu z cca před 25 lety "Jak vytrhnout velrybě stoličku". Ovšem míra a intenzita těchto pitomostí se v čase mění. Dříve obecně bylo v ČSSR více cool chlápků a tátů a dnes je zase více metrosexuálů. A také více mužů, kteří vnímají role v rodině jinak než jejich otcové.
Ovšem taky vnímám stejně to, že u dětí (a to kupodivu i doktoři muži - myslím pediatři) tátové méně řeší situace, kdy ženám vstávají vlasy na hlavě.

Nicméně jistá nemotornost s malými dětmi zůstává asi u hodně mužů jako stálá konstanta :-)

Tak pokud je to pouze nemotornost, za kterou je navíc cítit láska, tak to myslím ani v nejmenším nevadí.
Dokonce to může být i docela roztomilé.

Hlavně to nesmí být neochota :( , a nebo -  nedejbože - nezájem :( :( :( ...

Selima napsal(a):

Opäť mi vychádza - kao už toľkokrát :D - že som chlap... Ale o mimino osm sa ešte dlhodobejšie nestarala, to je fakt. Takže nemám celkom porovnanie. U väčších detí som matka typu Satinský v S tebou mne baví svět. :P
Jav, ja som človek kompromisov: Chodili sme na výstavy, ktoré zniesol AJ mladý(začínali sme na Bienále ilustrácií Bratislava a výstavách v Bibiane), do divadla, ktoré zniesol AJ on (začínali sme Čarovnou flautou v bábkovom divadle) a aj do kina sme robievali kompromisy. Našťastie som dosť infantilná na to, aby mi animované filmy robili nefalšovanú radosť... (Na Nema sme si nedávno museli požičať neter, lebo pokladníčka sa čudovala, že ideme len dvaja dospelí :D - Los Infantilos...).

Sel - ber to jako příklad. Samo je to o kompromisech, ale já bych určitě chtěla na výstavu něčeho, co děti nezajímá a nebudu si kazit den tím, že jednou půjdem na něco, co zajímá je a pak povinně s mamkou... To si radši vyběhnu sama. Ale pravidelně, snad od čtyř let, chodíme do Národního muzea na jejich výstavy a musím říct, že až na vyjímky, kdy jsem kluka (v 9ti letech radši počítač) chytla za límec a sykla, že se bude chovat slušně, bude ticho a za ty prachy se bude tvářit, že je šťastnej a nebude mi kazit ideu kulturní rodiny, musím říct, že dnes o čtyři roky později, si se zájmem početl i doprovodnou výstavku, kterou jsem chtěla vidět já a bylo dětem nabídnuto, že si můžou sednout a počkat na mě. Šli oba a se zájmem si nejen pokoukaly, ale i početly a dokonce jsem zodpověděla několik jejich dotazů a ne na to, kdy bude to KFC... :D To mě potěšilo. Většinou jsme chodili fakt na výstavky pro děti. Všechno má svůj čas.
Jinak - animované filmy pro děti až na dva, co byly vtipný, mě teda nebaví, ale pimprlový divadlo dcerka zvládá od 6ti měsíců, protože jsme chodily s bráškou (tehdy 3) a to mě kupodivu velmi nadchlo - strašně zajímavé sledovat kreativitu těch lidí, co se dětem věnují. Od osmi, devíti měsíců bych řekla, že už to i vnímala, protože se smála a strašně to prožívala a pak si hladila loutky. To vcelku lituju, že oni už na pimprlata nechtějí. :P
A abych nebyla úplně :offtopic:, tak jen poznamenám, že oproti tatínkům z ČSSR to mají dnešní tatínci o dost lehčí. Můj otec nás nebyl schopen přebalit, protože nám byla plena "malá" a když mě hlídal a já měla plenu mokrou, tak ji sundal a chudák už mě do toho nezamotal. S papírovou je to lábuš. To samý vaření - málokterý otec uvařil (a to i mých kamarádek). A kór malýmu dítěti - moc kojeneckých konzerv ve smyslu hotové jídlo asi nebylo a maminky vařily. Vzpomínám si, jak jsem byla ráda, když mámě skončilo třídení školení mimo město a k večeři bylo něco jinýho, než krupicová kaše. :D Přitom jinak je šikula - vyvrtá, přibije... ale s miminem či malým dítětem to bylo peklo. ;) Hezky to bylo zpracované ve Vyprávěj. Moc to nesleduju ale ten díl, kdy zůstal sám taťka doma a manželka mu jídlo dopředu zavařovala jsem viděla a byl trefnej. :vissla:

Som :offtopic: - ale ešte dodám, že o nás sa vcelku vedle postarať aj otec, aj starí rodičia, ale ad jedlo: Keď mama odišla (v mojich necelých piatich rokoch) na pol roka do ZSSR - pracovne - pamätám si, že sme mali donekonečna vajíčka, až som skoro začala kotkodákať. Až keď s amilovlai staré mamy, bolo občas na jedenie aj niečo iné :D . Otec zvládal a zlvádol kadečo, ale variť nevedel a nevie dodnes. :dumbom: Nielen pre miminá, ani pre dospelých - nežrala to ani naša mačka. :usch:

Javeno, svým milým příspěvkem jsi ve mě vyvolala vzpomínky.... Mě se celkem úspěšně dařilo slaďovat zájmy mé a dětí. Například já ráda historii a architekturu, a tak jsme s dětmi jednou za čas jezdili do Prahy poznávat památky. Ale už předem jsem dětem četla veškeré pověsti k jednotlivým místům se vztahující, takže jsme se pak už chodili vlastně cíleně podívat "na toho Bruncvíka" a podobně. Děti to bavilo, mě to bavilo. Ale nejvíc ze vždycky děti těšily na přespání k mé kamarádce, protože ona jim vždycky připravila pod polštář lízátko (kamarádce děti říkávaly lízátková teta). Výlety do Prahy jednoznačně už patří k jejich dětství.

No a s tím pimprlovým divadlem, jak se zmiňuješ, javeno... když byly děti předškolního věku, napadlo mě vyrobit si vlastní loutkové divadlo. Za základ sloužily vařečky, ale byly to marionety voděné shora. Vyráběla jsem je a děti při výrobě "pomáhaly", vyrobili jsme i jeviště a výměnné kulisy. To vše bylo velikosti menšího stolu. Co my jsme se nahráli pohádek! I pro spoustu dětí ze sousedství. A taky jsem párkrát hrála i veřejně, třeba o Dětském dnu apod. Moc mě to bavilo.
Vlastně nerozumím maminkám, které si stěžují, že mateřská je nuda a stereotyp...co my jsme se nablbli, nacestovali, navyráběli...
A myslím, že vše, co tehdy děti z našich společných aktivit načerpaly, je na nich dodnes znát. V tom pozitivním slova smyslu.

Pardon za malé nostalgické zavzpomínání....:) :kapitulation:

Já se musím Nikovi omluvit, ale to se nedá.
Selimo, tos mě dostala. :lol: Začala jsem vzpomínat, co jsme tak asi snídaly, protože kaši 3x denně bych nezapomněla... a hádej - vajíčka... :lol::lol: Pak mi ještě napadlo, že jak je táta od mamky starší, šel dřív do důchodu a než začal zase pracovat, nějakou dobu byl doma a jednoho dne mi svěřil, že si musel vyžehlit... Ale naprosto vážně - vypadal, jako by právě obletěl svět v letadle na vlastní pohon... :P:D No, máma toho měla nad hlavu a nestíhala. Malér. Došly košile... :D Za prvé jsem užasla nad faktem, že ví, že a kde mají doma žehličku a pak mi došlo, že ji i použil. Prostě je to jiná generace.
Blos - divadýlko jsem dětem taky hrála, ale ne vlastnoručně vyrobené - vystříhané z časopisu Pusík. Ten děti milovaly. Já až tak kreativní nejsem, ale nalepit obrázek na špejli mi šlo a hlavně - užili jsme si to, to máš pravdu. :jojo:
Mateřská byla nejhezčí období mýho života a byla jsem moc ráda, že mi práce vyšla až od čtyř let dcery. Bylo by mi líto, kdyby musela ve třech letech. I když jsem se do práce těšila, podvědomě jsem to cítila jako konec krásnýho období. Myslím, že těm, co přijde mateřská jako nuda, se pak splní sen o akčním životě - práce, školka, škola, kroužky, manžel, domácnost... A těm co si stěžují, jak je to náročné, mít dítě celý den doma a zaopatřit ho (ve spojení s tatínky, co si myslí, jakej je to lábuš) vždycky říkám, že to lábuš ale je.
Platí - jaký si to člověk udělá, takový to má. S manželstvím jsem si to udělala blbě :D, ale mateřská se mi povedla.  :vissla:

tak jen poznamenám, že oproti tatínkům z ČSSR to mají dnešní tatínci o dost lehčí
A není to jen papírovými plenami, výživičkami a dalšími vychytávkami, ale dost taky určitou změnou myšlení - posunem společnosti. Není to tak dávno, co táta s kočárkem byl bílou vránou, terčem žertíků kamarádů a zdrojem děsu sousedek. Mnohem víc se "věřilo", že jednak se chlap tak nepostará, druhak to přeci není jeho práce...

Já si skutečně myslím že ten chlap se tak nepostará jako žena a proto by se měl řícit jejíma radama a napodobovat ji.................můj bejvalej   uměl vařit , péct žehlit, skládat plíny, chodil s kočárem, koupal dítě a když jsem se poprvé vzdálila na pár hodin , tak dceři rozsekla kovová houpačka obočí a dodnes tam má jizvu ..........:))

Kdysi,  když byla moje máma s náma na kontrole u dětské lékařky , tak s hrůzou obě zíraly z okna , jak se blíží otec, na rukách nejmladší miminko .....moji sestru ...........během té chvilky, co máma odešla, setra mu upadla a zlomila si klíční kost ...........ha ha ha ha........... Přitom taťka byl vzdělanej člověk, uměl udělat guláš i vepřovou a učil nás francouzsky a matiku........:))Knihovnu měl plnou klasiků.............ALE ...........

Takže ona ta úzkostlivost neboli předvídavost je na místě ..........i já když hlídám vnučku tak se řídím podle dcery, protože už to nemám ve voku a řadu věcí opomíjím a dělám jinak a miminko se zlobí.

Já si spíš myslím, že Nikolas nechce bejt odstrčenej a chce si připadat důležitej , je těžký pro něj přiznat,  že ta ženská to dělá /cítí líp ......:))

myslím že ten chlap se tak nepostará jako žena a proto by se měl řícit jejíma radama a napodobovat ji... je těžký pro něj přiznat,  že ta ženská to dělá /cítí líp
Ale prd a vořech... postará a umí... jen občas nechce, no - tabu je mocné (a navíc je to dobrá výmluva )
K úrazu může dítko přijít i v laskavé péči matky či babičky, který ho z oka nespustí - to je hned.
myslím, že Nikolas nechce bejt odstrčenej a chce si připadat důležitej
A proč ne? Proč by se neměl naparovat "hele, co jsem dokázal" (nic ve zlým, Nico
) a proč by se měl nechat "odstrčit"? Klidně si může (až na to kojení teda) užívat miminka úplně stejně jako mamina... a je to tak dobře.

Nesouhlasím s tezí, že se chlap nepostará tak dobře jako žena. Tedy rozhodně s tím nesouhlasím v tom smyslu, že by toto mělo platit obecně.

Já to vidím tak, že my ženské jsme asi biologicky lépe vybaveny pro starání se o malé dítě (miminko, batole) a že u části otců je zřetelná jakási "nemotornost" při péči o malé dítě (jak se zmiňoval Nicolas).
Ale hodně tatínků se starat dovedlo a dovede, a nyní (i díky změně postoje společnosti) se počet těch tatínků dobře a zručně se starajících a schopných maminku perfektně zastoupit, utěšeně stoupá.

Každý o věci přemýšlíme hlavně z pozic vlastních zkušeností, tak dodám ty svoje, o mužích mě nejbližších:
Můj táta se o nás -své dcery postarat dovedl, určitě vím, že mě velmi rád vozil na procházky v kočárku, a jsem si jistá, že mě jako miminko byl schopen vykoupat, přebalit (pravda, možná byla plína trošku našišto).
Normálně (pokud vím z doslechu) to sice nechával spíš na mamce, ale když bylo třeba a mamka byla například nemocná nebo tak něco, tak ji byl schopen dobře zastoupit. Už tehdy, v šedesátých letech.

Můj muž byl na tom podobně jako popisuji mého tátu, jen neměl tehdy tolik času jezdit s kočárkem.

Můj nynější partner se dokázal o děti postarat sám jako samoživitel fantasticky, pravda, sám je měl na starost cca od jejich 10 let. Ale pokud vím, měl se asi k nim hodně i jako k miminkům a batolatům, v tu dobu jsem ho sice neznala, ale soudím tak z toho, jak se má k současným mrňatům v rodině.

Rosakosa napsal(a):

Já si skutečně myslím že ten chlap se tak nepostará jako žena a proto by se měl řícit jejíma radama a napodobovat ji.................můj bejvalej   uměl vařit , péct žehlit, skládat plíny, chodil s kočárem, koupal dítě a když jsem se poprvé vzdálila na pár hodin , tak dceři rozsekla kovová houpačka obočí a dodnes tam má jizvu ..........:))

kdyby to tak tak bylo, tak by nestoupal počet otců, kteří jsou místo matky na mateřské dovolené..

osobně se domnívám, že se chlapi ve většině případů postarat dovedou, ale ta maminka má prostě pocit, že ona by to udělala líp a protože si o tom ty matky mezi sebou povídají, jak ty jejich chlapi to či ono "nezvládnou," ( přitom oni to zvládli, ale trochu jinak, než by to udělala žena)  tak se tohle šíří a mýtus je na světě.

Heleno - ano, ano. :jojo: Díky bohu za tu změnu. Můj bratr si po sobě neuklidil ani talíř ze stolu - na to jsme doma byly my s mamkou a můj syn to dělá snad od pěti automaticky, aniž by mu upadly ručičky. Je to i výchovou, ale líp se ti syn vychovává ve společnosti, která připouští, že i muž může vyluxovat či pověsit prádlo. Otec jednou ze šňůry sebral nejen naše, ale i sousedovic... to se mýmu klukovi teda nestane - no, i když minule si na sebe natáhl sestřiny tepláky (tmavomodrý) a nijak mu nevadilo, že je má jen k lýtkům... Svým způsobem jsou fakt trochu jiní... ;)
A Roso, já mám kamarádky maminky o kterých bych řekla, že to prostě přeháněly/ přehánějí a naopak jejich muži mají větší cit pro to, že dítě opravdu nepotřebuje šestou lahvičku, protože má tenhle cucík... a druhou hrazdičku, protože ta první nemá toho koníka a jiný blbiny. Pak ať se nediví, že jsou jejich děti rozmrzelé, protože dnes je kult dítěte na vrcholu a děti mohou všechno, vše mají hned, na nic nečekají, když lítají po restauraci, číšníci je přeskakují a obchodníci samosebou rodičům takových dětí, co musí mít to nejlepší, nabízí to nejlepší za těžký prachy a pak se tolik lidí diví, co stojí dítě... Já měla mateřskou dva a půl litru, jednorázová plena vyšla na deset korun a hlavně - neměla jsem pocit, že si svět sedne na prd.el, protože já mám dítě...
Znám tatínky - dva - , co mají dítě v péči a starají se lépe, než žena... A jednoho, co byl na mateřský, protože žena pracovala a jednoho, co to zvažuje... Dítě toho prvního normálně vyrostlo, přestože se o něj staral otec - žádná újma... :P
To, že já si jako žena myslím, že je to pro dítě to nejlepší, nemusí vůbec znamenat, že je... Zase se to prolíná. :)

maminka má prostě pocit, že ona by to udělala líp
Nejen pocit... některé matky nepřipustí, že by to líp udělal kdokoli - včetně vlastní matky, o tchýni nemluvě . Co já slyšela novopečenejch mamin říkat "tomu nerozumíš" (doma ne - jen nevím zda je to kvalitní výchovou či strachem ). Většinou to dopadá tak, že buď si máma usurpuje "právo" posledního slova ve všem, co se dítěte týče a namíchne zbytek rodiny, nebo po pár týdnech/měsících/letech zjistí, že by nějaká pomoc bodla a děsně se diví, že jaksi nikdo neprojevuje nadšení... tudíž si začne stěžovat, jak je na všechno sama, aniž by si uvědomila, že si to víceméně vykoledovala.

líp se ti syn vychovává ve společnosti, která připouští, že i muž může vyluxovat či pověsit prádlo
V širší společnosti jo - ale jde to i doma se "vzorem" chlapa v domácnosti nepoužitelného - jen to holt potřebuje trochu diplomacie . Unás se to praktikovalo tak, že co jsem mohla děti naučit, to umí a na pohlaví nezáleží.

Blos - zase mi vyvstalo... jak jsem byla za kámoškou v porodnici. Ona byla dost zbídačená nelehkým porodem a jak přebalila děťátko (2 dny), tak mi říká - přidrž ho, jo... a dovlekla se do postele... a prej -podej mi ho, prosím... Já na něj koukala - takový drobeček, jen v košilce a plence. Kdyby byl v zavinovačce, tak není problém, ale takhle. Měla jsem strach ho vzít, abych ho nezmáčkla moc, ale taky ho musím chytit pořádně, aby mi neupadl... tak jí povídám - si se tak nadřela a riskneš to, jo... :D Smála se, až jí praskaly stehy a já měla náběh na infarkt. A to mám dvě děti. Jenže tohle bylo cizí, vymodlený, bezbranný a maličkatý... Já teda asi biologicky vybavená nejsem, protože mi to připomnělo tu hrůzu, když jsem svýho kloučka v porodnici svlékla a zjistila, že je jak hadrová panenka. Připadala jsem si nemotorná a pak přišel můj muž, bafnul kluka a po ptákách... :lol: Něco jinýho je hlídat jídelníček, prdíky, zoubky... ale to se těm chlapům nedivím, že je tohle zrovna nebere... jinak si myslím, že je to opravdu chyba maminek - jak píše laminanonte. Manžel klukovi taky dal čepičku obráceně a občas ho blbě zapnul do dupaček - druk sem, druk tam. Tím, že to dělal oproti mě málokrát, to vypadalo, jako když je úplnej debža, co neumí oblíct dítě... ale kolikrát se to stalo mě... :vissla: Jednou jsem cpala dceřinu ruku do nohavičky. :dumbom: A dnes, když dcera obléká panenku a přijde, že to má nějaký zamotaný - klasická košilka, ale s takovým závinem ještě přes bříško, tkaničky všude, kam se podíváš... mě berou mrákoty, protože to je po mých dětech a tuhle jsem fakt "milovala"... :dumbom:

Jé, holky, jak to děláte u těch synů s tím uklízením nádobí po sobě.....? O to se snažím už 20 let a zatím dost marně.  :/ Fuguje to jedině, když zařvu, ale já řvu na své blízké dost nerada,a zřídka...

Takže vím, že jednou řeknu jeho nastávající: Holka, dělala jsem, co jsem mohla. Leccos jsem ve výchově zvládla, ale  tohle přes veškerou snahu ne. To už si musíš nějak dovychovat sama. Pevné nervy přeju. ;) :)  :kapitulation:

helena napsal(a):

líp se ti syn vychovává ve společnosti, která připouští, že i muž může vyluxovat či pověsit prádlo
V širší společnosti jo - ale jde to i doma se "vzorem" chlapa v domácnosti nepoužitelného - jen to holt potřebuje trochu diplomacie http://fora.babinet.cz/img/smilies/tongue.png. Unás se to praktikovalo tak, že co jsem mohla děti naučit, to umí a na pohlaví nezáleží.

společnost si může myslet co chce, pokud má ten chlap dost sebevědomí na to, aby si nepřipouštěl, že je "bačkora," když se mu nějaký "drsňák" z gauče s lahváčem v ruce  posmívá..
Manželův tatínek taky dělí práce na ryze mužské a ženské a nádobí by rozhodně nemyl..manžel a švagr s tímhle problém nemají. Ne, že by se do toho vyslověně hrnul, hlavně na to nemá vůbec čas,  ale když ho o víkendu požádám, umyje okna, uvaří.. vánoční úklid děláme vždy společně, rozdělíme si místnosti a on to dokonce udělá líp, než já.

jak to děláte u těch synů s tím uklízením nádobí po sobě
Bloss, taky jsem občas řvávala... a taky nerada. Jenže můj chlapeček už v poměrně raném věku zjistil, že když uklidí, umeje, udělá, bude mít božskej klid na svý záležitosti A nemysli, že je to jen u potomků mužského rodu - berušky taky dovedou bejt bordelářky - a jaký! Jen bych řekla, že ten styl bince je rozdílnej.

Blossom napsal(a):

Jé, holky, jak to děláte u těch synů s tím uklízením nádobí po sobě.....? O to se snažím už 20 let a zatím dost marně.  :/ Fuguje to jedině, když zařvu, ale já řvu na své blízké dost nerada,a zřídka...

Takže vím, že jednou řeknu jeho nastávající: Holka, dělala jsem, co jsem mohla. Leccos jsem ve výchově zvládla, ale  tohle přes veškerou snahu ne. To už si musíš nějak dovychovat sama. Pevné nervy přeju. ;) :)  :kapitulation:

já ti nevím...už to beru tak nějak automaticky.
Asi když byl malej a dojedl, tak si musel odnést talíř a tak už to zůstalo
Manžel si z rodiny přinesl zvyk, vstát od stolu a jít, jako to dělá děda, ale časem se to taky naučil  :)

Ono totiž dost žen po svatbě, ještě než přijdou děti, dělá to, že svého muže obletují ... jenže časem, kdy už by o pomoc stály, tak ta nepřichází, protože se to nějak zakoření a pak se s tím těžko bojuje.

Tak ani nevím, Blossom... Ale manžel byl v tomhle vcelku od tchýně vycepovanej, takže to možná mají odkoukáno odmalička. I když se to postupně zhoršovalo s pomocí v domácnosti a z chlapa, co si sám i vypral se stal člověk co neví, jak pračka vypadá... tak děti jsem si vycepovala podle sebe s diplomacií , jak píše Helča :P a někdy i tím zvýšením hlasu. A je sranda, že občas když jdu domů a oni se na něco vykašlou s tím, že času dost... slyší klíče v zámku a já slyším šrumec v bytě, jak rychle odkopávají boty z cesty, školní baťohy letí do kouta a nádobí od snídaně a svačiny s řinkotem do dřezu... :D To je jak raport služebnictva v Utopení dr. Mráčka a já se klátím smíchy.
A co se týká mladých pánů - tak můj brat rodný... si pamatuju, jak jednou ohodnotil matčin pokus o zdravou výživu v podobě guláše z umělýho masa (tofu, snad nebo co to bylo) jako "blaf" co nebude "žrát" a sebral se a šel do hospody na "pořádné jídlo". Nepíšu to proto, že já bych ho přetáhla kastrolem, což matka z mě nepochopitelných důvodů neudělala, ale proto, že po letech jako partner své vyvolené, vegetariánky až za hrob, žral pohanku a proso, až se mu od kušny prášilo... ;):P

U nás žádná diplomacie v uklízení na syna nezabírala a nezabírá. Jedině to řvaní, a jak už jsem psala - já řvu nerada.
Takže to, oč se 20 let opravdu snažím, se zatím nezdařilo. Ale víte holky co je zvláštní? Že ten můj syn, jinak dost málomluvný, mi vždycky po každém jídle poděkuje. Sám od sebe. Řekne - to byla bašta, fakt skvělý. Dík.

A zvláštní je to, že ho tohle nikdo nijak neučil, ani okoukané to nemá (manžel za jídlo neděkovával).
Ale to poděkování je fakt příjemný. Tak to zas snacha bude možná ráda (a třeba tohle přebije i ten neodnesený talíř...) ;) :)

Blossom napsal(a):

U nás žádná diplomacie v uklízení na syna nezabírala a nezabírá. Jedině to řvaní, a jak už jsem psala - já řvu nerada.
Takže to, oč se 20 let opravdu snažím, se zatím nezdařilo. Ale víte holky co je zvláštní? Že ten můj syn, jinak dost málomluvný, mi vždycky po každém jídle poděkuje. Sám od sebe. Řekne - to byla bašta, fakt skvělý. Dík.

A zvláštní je to, že ho tohle nikdo nijak neučil, ani okoukané to nemá (manžel za jídlo neděkovával).
Ale to poděkování je fakt příjemný. Tak to zas snacha bude možná ráda (a třeba tohle přebije i ten neodnesený talíř...) ;) :)

Pokud ovšem snacha bude vařit ;) .

Já si vzpomínám, jak jsem měla radost ze "zúročený výchovy", když mě dospělej synek pozval do divadla a choval se jak z Gutha-Jarkovskýho - taky něco, co neměl odkoukaný od otce.
Bloss - abys jednou nezírala, jak synek uklízí ve vlastní domácnosti...

Blossom napsal(a):

Jé, holky, jak to děláte u těch synů s tím uklízením nádobí po sobě.....? O to se snažím už 20 let a zatím dost marně.  :/ Fuguje to jedině, když zařvu, ale já řvu na své blízké dost nerada,a zřídka...

Takže vím, že jednou řeknu jeho nastávající: Holka, dělala jsem, co jsem mohla. Leccos jsem ve výchově zvládla, ale  tohle přes veškerou snahu ne. To už si musíš nějak dovychovat sama. Pevné nervy přeju. ;) :)  :kapitulation:

Ja poznám mladých pánov, čo sa to naučili vo chvíli, keď začali bývať sami(dôležité je, aby neprešli plynule z mama -hotelu do frajerka-hotelu :D ...): rýchlo pochopili, že tanier ani príbor nemá nožičky... a na stole začne časom prekážať. :jojo:

Ja som teda žila s chlapom, čo svojho syna vychovával sám - takže určite lepšie ako jeho mamička. Tá ako ako sedemmesačného odniesla k susedom s tým, že by jej ho mohli pár dní postrážiť - a už nikdy sa neukázala. :D Susedia po cca troch dňoch stratili nervy, dieťa odniesli ockovi(ktorý si vegetil v domnení, že frajerka "trucuje" aj s deckom u mamičky) a ten sa zo dňa na deň musel naučil starať o batoľa. A naučil sa. Aj keď určite využíval rôznu pomoc(vrátane týždňových jaslí...), v rodine veľkú oporu nemal, a musel teda zháňať frajerky ochotné pomôcť :) . Ad domáce práce: Otec variť nevie, ale žehlí (a odjakžíva žehlil) viac ako mama, okná maminu ruku prakticky fakt nepoznajú a naučil nás robiť to, čo aj on... riad po jedle nielen po sebe odniesť, ale aj umyť. :jojo: Bracho sa doma tváril, že nevie urobiť ani kakao, ale pred frajerkou a partiou sa vyťahoval pizzou a ražniči. :P
Bývalý bol na domáce práce dokonale šikovný, jednak cepovaný z domu, druhak vycepovaný situáciou. A napriek tomu sa mi podarilo urobiť z neho macha(čti mača), čo nevedel, kde má doma kávu, a "zabudol", ako sa obsluhuje práčka :dumbom: . Ale to bola moja chyba. :butter: Pôvodne vedel robiť aj venčeky z odpaľovaného cesta(čo ja dodnes ani netuším, ako sa robí :rodna: ...), ale ja som si ho takto rozmaznala. Síce pod vplyvom jeho manipulácie, ale immerhin...
Súčasný priateľ, hoci je z dosť patriarchálno-autokratickej rodiny, nedelí domáce práce na ženské a neženské :D , ale na tie, ktoré treba urobiť okamžite a neodkladne a na tie, ktoré počkajú. To sa mi vidí rozumné...

Selima napsal(a):

Ja som teda žila s chlapom, čo svojho syna vychovával sám - takže určite lepšie ako jeho mamička. Tá ako ako sedemmesačného odniesla k susedom s tým, že by jej ho mohli pár dní postrážiť - a už nikdy sa neukázala. :D Susedia po cca troch dňoch stratili nervy, dieťa odniesli ockovi(ktorý si vegetil v domnení, že frajerka "trucuje" aj s deckom u mamičky) a ten sa zo dňa na deň musel naučil starať o batoľa. A naučil sa. Aj keď určite využíval rôznu pomoc(vrátane týždňových jaslí...), v rodine veľkú oporu nemal, a musel teda zháňať frajerky ochotné pomôcť :) . Ad domáce práce: Otec variť nevie, ale žehlí (a odjakžíva žehlil) viac ako mama, okná maminu ruku prakticky fakt nepoznajú a naučil nás robiť to, čo aj on... riad po jedle nielen po sebe odniesť, ale aj umyť. :jojo: Bracho sa doma tváril, že nevie urobiť ani kakao, ale pred frajerkou a partiou sa vyťahoval pizzou a ražniči. :P
Bývalý bol na domáce práce dokonale šikovný, jednak cepovaný z domu, druhak vycepovaný situáciou. A napriek tomu sa mi podarilo urobiť z neho macha(čti mača), čo nevedel, kde má doma kávu, a "zabudol", ako sa obsluhuje práčka :dumbom: . Ale to bola moja chyba. :butter: Pôvodne vedel robiť aj venčeky z odpaľovaného cesta(čo ja dodnes ani netuším, ako sa robí :rodna: ...), ale ja som si ho takto rozmaznala. Síce pod vplyvom jeho manipulácie, ale immerhin...
Súčasný priateľ, hoci je z dosť patriarchálno-autokratickej rodiny, nedelí domáce práce na ženské a neženské :D , ale na tie, ktoré treba urobiť okamžite a neodkladne a na tie, ktoré počkajú. To sa mi vidí rozumné...

Ale přesně takto to dělá můj syn! Uklízení přeci počká VŽDY!! :lol: :lol: :lol: :lol: :lol: :lol:
(A abych nebyla nespravedlivá, vlastně tento systém, byť zdaleka ne tak rozbujelý, odkoukal nakonec ode mě ;) :P :lol:  )

Njn, on to má tak(podľa mňa rozumne), že jesť treba, keď je hlad, riad je príma umyť, než zaschne a prať vtedy, keď už je toho veľa a hrozí syndróm prázdnej skrine a odchodu z domova nahý/á. Zvieratá potrebujú žrať a kvety poliať. Ostatné počká na weekend alebo na najbližšie voľné chvíle. :P

Vzhledem k tomu, že mám dítě, na které jsem se těšil a ženu, která je docela v pohodě a mateřský pocit "nejlépe to zvládnu já" slušně koriguje, tak mi nečiní potíže se postarat dobře a komplexně. "Díky" (bohužel se nepodařilo kojit, ale neděláme z toho tragédii) umělé výživě syna krmím i já od jeho příchodu domů. Takže ženská výlučnost je čistě z praktického hlediska žádná...

Oba jsme byli prvních 10 dnů nemotorní a nevěděli, jak ten skoro bezvládný uzlíček vzít do rukou. Z čehož nás vyléčili u doktora, kde nám ukázali, co vše děti vydrží a jaké úchopy použít. Zbytek je o cviku. A o nějaké odstrčenosti nemůže být ani řeči. Žena mi pravidelně volá, ať už jdu z práce dříve domů, abych si vzal kluka do náruče, protože je unavená (nějak nám moc nespí a prvních 20 dnů hodně probrečel).

Přijde mi jako hloupost trvat v dnešní době na tom, že ženy se postarají vždy lépe. Ale je stejná hloupost, abych ve svém případě pořád tvrdil opak :-) Spíše bych doporučil, aby se namísto "ženy to udělají lépe" vyučovalo "ať se také táta postará". Bylo by to lepší pro obě strany, resp. pro všechny. Například u nás doma mám větší trpělivost (s řevem syna) já. Mám taky výhodu v tom, že kluk klidněji reaguje na hlubší mužské hlasy.

Na druhou stranu alespoň u nás platí to, že žena umí ovládat více věcí najednou a lépe si organizuje pohyby a čas a přípravu s dítětem. A samozřejmě tam funguje to spojení mezi matkou a dítětem, kdy jí usíná na prsou (prý zná z bříška matčino srdce a uklidňuje ho to). Plus její opravdu velmi bedlivá pozornost a ostražitost, aby se kloučkovi nic nestalo.

Na třetí stranu chovám velkou úctu k ženám a považuji je veskrze za báječná stvoření. To důležité spojení, že děti znají o 9 měsíců déle a intenzivněji a výchovu a starost o děti mají často prostě v krvi, nezpochybňuji. Ani fakt, že se mnozí muži dnes umí po praktické stránce rovnocenně postarat o dítě již od novorozeneckého období, na tom vůbec nic nemění.

PS: možná je to věkem, ale já to neberu jako "starost". Hodně věcí mám rád - dělá mi to radost a těším se z nich. Někde jsem napsal, že kromě křiku a ječení, je pro mě kluk zdrojem sedmi velkých radostí a potěšení: krásně voní, je potěšení hladit jeho hebkou pokožku, je krásný, když spí, je legrační, když se probouzí a protahuje se, je s ním zábava, když se koupe, je krásné ho mít v náruči a houpat ho, je fajn ho krmit a dívat se, jak je spokojený a je to fajn pocit, když mi usne jako klubíčko na prsou.

aprill napsal(a):

Blossom napsal(a):

U nás žádná diplomacie v uklízení na syna nezabírala a nezabírá. Jedině to řvaní, a jak už jsem psala - já řvu nerada.
Takže to, oč se 20 let opravdu snažím, se zatím nezdařilo. Ale víte holky co je zvláštní? Že ten můj syn, jinak dost málomluvný, mi vždycky po každém jídle poděkuje. Sám od sebe. Řekne - to byla bašta, fakt skvělý. Dík.

A zvláštní je to, že ho tohle nikdo nijak neučil, ani okoukané to nemá (manžel za jídlo neděkovával).
Ale to poděkování je fakt příjemný. Tak to zas snacha bude možná ráda (a třeba tohle přebije i ten neodnesený talíř...) ;) :)

Pokud ovšem snacha bude vařit ;) .

Tak tohle je docela zajímavý moment k zamyšlení....Kdyby snacha nevařila, svět by se nebořil, protože velmi slušně dovede uvařit můj syn. Dcera taky velmi dobře vaří, pouští se i do speciálních složitých receptů (úspěšně), na které jsem si nikdy netroufla.

Zkusím to shrnout: Syn (i dcera), jsou na tom s uklízením hodně na štíru. Možná mám na tom svou "vinu", máme v rodině jisté "bordelářské geny", a navíc já taky nemám domácnost jak klícku (:lol:) , i když oproti svým dětem jsem v úklidu o několik kategorií výš.
Tedy - v oblasti úklidu se výchova moc nezdařila, vždycky s tím měly děti problémy, ačkoli jsem se hodně snažila a snažím.

Naopak - třeba ohledně toho vaření - nijak zvlášť jsem děti k vaření nevedla, jen že mi při vaření tak normálně pomáhaly (jako malé děti dokonce velmi rády ;) :D ) .
A kupodivu - aniž jsem se nějak zvlášť snažila a napírala tímto směrem své výchovné snahy, obě děti vaří mnohokrát líp, než já v jejich věku. (a dcera ve svých 22 letech dokonce troufám si říct vaří líp, i než já nyní).

A tím se z praktického příkladu dostávám k trošku filozofičtějšímu závěru, které s tématem tohoto vlákna souvisí:

Na výchovu není žádný recept. Rodič obvykle postupuje kombinací vlastní intuice a  vyčtených nebo vypozorovaných výchovnýcvh zásad. Ve výsledku stejně tato metoda znamená prakticky metodu pokus-omyl.
Takže - asi každý rodič, co chce být dobrým rodičem, tak prostě dělá to, co mu v daném okamžiku připadá jako nejlepší řešení.

Zajímavé je sledovat pak výsledky: Došla jsem k závěru, že ty nás vždycky překvapí. V pozitivním i negativním slova smyslu.
Protože třeba některé negativní vlastnosti mých dětí, které jsem se odmalička cíleně a aktivně snažila v jejich povaze potlačit něbo ještě lépe vykořenit, tak to se moc nepovedlo, jestli jsem to vychýlila o 20% směrem ke kýženému stavu, tak to je hodně.
Na druhou stranu mě děti překvapily v mnoha pozitivních věcech, které jsem v nich nijak zvlášť nepěstovala - prostě objevilo se to tak nějak samo. (třeba právě to vaření, nebo synovo samozřejmé poděkování za uvařenou večeři, ale nejen to).

Takže to shrnu do konečného závěru: Jako rodiče dělejte, co nejlíp v té chvíli vás napadá. A ono to nakonec nějak dopadne. Hlavně počítejte s tím, že to dopadne určitě v mnoha věcech jinak, než vy sami byste očekávali.
Vy jste prostě obrazně řečeno, ten šíp vystřelili do světa, nějakým směrem se pokusili nasměrovat....ale kam nakonec  doletí, to už moc ovlivnit nemůžete.

PS: Ty mé dva "šípy" vlastně doletěly v mnohém dál, než jsem vůbec čekala. Mám z nich velkou radost. A radost z dětí - to je snad ta nejsilnější lidská emoce (podle mě) a přeju vám ji všem! :pussa:

Blossom, buď v klidu. Podle toho co říkáš máš děti skvělé, a s tím úklidem - já jsem byla asi nejšílenější zmatkář a bordelář, základní škola pro mě byla peklo (nikdy jsem neměla pastelky, přezůvky, cvičky nebo podepsaný úkol), doma ve všem binec, naši na mě v pubertě střídavě řvali a střídavě mě přemlouvali a nešlo to - prostě binec nad binec. Pak jsem se vdala, pořád s úklidem nic moc, ale rozhodně lepší...a teď mi táhne na 30 a nepořádek my vysloveně vadí, ještě ho neumím udržovat, jako to dělá můj muž, ale dost poctivě ho vytvářím, protože mi celkem leze na nervy, když to dome nemám hezké. Takže zejména u dcery je ještě velká naděje na zlepšení :D

Jedna věc je, co si člověk představuje, věc druhá je realita, jaký člověk ve skutečnosti je a jak se chová.

Pomůže Ti nějak, když Ti tady vypíšeme své představy o správném otci? Začneš se chovat jinak? Nebo budeš dělat to, co považuješ za správné ty. Myslím si, že intuitivně děláš to nejlepší co můžeš.

Jestli jsi dobrý otec stejně zjistíš, až ti dítko vyroste.  Buď tě bude objímat se slovy, mám tě rád táto a dal jsi to nejlepší co jsi mohl, nebo tě kopne do zadnice a bude rád, že tě neuvidí. Pak si můžeš vydefinovat, zda jsi byl či nebyl dobrý otec.

Osobně, já dělám to nejlepší co můžu a co v sobě mám. Když mi můj 2letý syn dává jen tak pusinky sám od sebe, tak je to pro mne příznakem, že snad jsem dobrou matkou. On člověk stejně ty výchovné modely přebírá od svých rodičů, takže co do nás vložili oni, to my předáváme dál. A stejně jako oni dělám i já své chyby.

IŠTAR napsal(a):

Jedna věc je, co si člověk představuje, věc druhá je realita, jaký člověk ve skutečnosti je a jak se chová.

Pomůže Ti nějak, když Ti tady vypíšeme své představy o správném otci? Začneš se chovat jinak? Nebo budeš dělat to, co považuješ za správné ty. Myslím si, že intuitivně děláš to nejlepší co můžeš.

Jestli jsi dobrý otec stejně zjistíš, až ti dítko vyroste.  Buď tě bude objímat se slovy, mám tě rád táto a dal jsi to nejlepší co jsi mohl, nebo tě kopne do zadnice a bude rád, že tě neuvidí. Pak si můžeš vydefinovat, zda jsi byl či nebyl dobrý otec.

Osobně, já dělám to nejlepší co můžu a co v sobě mám. Když mi můj 2letý syn dává jen tak pusinky sám od sebe, tak je to pro mne příznakem, že snad jsem dobrou matkou. On člověk stejně ty výchovné modely přebírá od svých rodičů, takže co do nás vložili oni, to my předáváme dál. A stejně jako oni dělám i já své chyby.

Ištar, jsem přesvědčená, že dobrou matkou jsi.
Ale na tu "zpětnou vazbu od dětí" se dá spoléhat jen částečně, má to totiž háček - pubertu. ;) :/
Protože ten samý synek, co ti teď dává pusinky, na tebe bude v pubertě (zákonitě) koukat jako na nejtrapnější blbku pod sluncem, a pravděpodobně ti to dá i dost najevo. Je potřeba se připravit na toto náročné  období a nenechat se postojem dětí zdeptat ;) :D .
Chci říct Ištar - abys pak v pubertě to nebrala tak, že jsi, dle reakcí tvého syna pak,  matkou špatnou.

Vím, o čem mluvím, dvojí pubertu mých dětí mám za sebou. A občas je to síla, co v té době rodičům řeknou a nebo i jen drzým pohledem naznačí.

A i přesto, že vás v pubertě zákonitě děti budou mít po určitý (naštěstí limitovaný  několika lety) čas za úplné blbce, tak i přesto jste a zůstáváte (ve většině případů) dobrými rodiči. :jojo:

Blossom napsal(a):

IŠTAR napsal(a):

Jedna věc je, co si člověk představuje, věc druhá je realita, jaký člověk ve skutečnosti je a jak se chová.

Pomůže Ti nějak, když Ti tady vypíšeme své představy o správném otci? Začneš se chovat jinak? Nebo budeš dělat to, co považuješ za správné ty. Myslím si, že intuitivně děláš to nejlepší co můžeš.

Jestli jsi dobrý otec stejně zjistíš, až ti dítko vyroste.  Buď tě bude objímat se slovy, mám tě rád táto a dal jsi to nejlepší co jsi mohl, nebo tě kopne do zadnice a bude rád, že tě neuvidí. Pak si můžeš vydefinovat, zda jsi byl či nebyl dobrý otec.

Osobně, já dělám to nejlepší co můžu a co v sobě mám. Když mi můj 2letý syn dává jen tak pusinky sám od sebe, tak je to pro mne příznakem, že snad jsem dobrou matkou. On člověk stejně ty výchovné modely přebírá od svých rodičů, takže co do nás vložili oni, to my předáváme dál. A stejně jako oni dělám i já své chyby.

Ištar, jsem přesvědčená, že dobrou matkou jsi.
Ale na tu "zpětnou vazbu od dětí" se dá spoléhat jen částečně, má to totiž háček - pubertu. ;) :/
Protože ten samý synek, co ti teď dává pusinky, na tebe bude v pubertě (zákonitě) koukat jako na nejtrapnější blbku pod sluncem, a pravděpodobně ti to dá i dost najevo. Je potřeba se připravit na toto náročné  období a nenechat se postojem dětí zdeptat ;) :D .
Chci říct Ištar - abys pak v pubertě to nebrala tak, že jsi, dle reakcí tvého syna pak,  matkou špatnou.

jako dítěti mi to docela chybělo, ty projevy lásky, obejmutí, pusa..proto jsemse snažila zařídit si to s dětmi jinak a můj 17 letý puberťák mi dává dobrovolně pusy dodnes. Ráno než jde ze školy, po příchodu..někdy vedle sebe stojíme, on mě chytne kolem ramen a lípne mi jen tak pusu na tvář...je to fajn pocit. Dcera mi taky pusy dává denně.
A můj manžel a švagr při setkání své mamce taky dávají pusu,  což se nedivím, ona je fajn

Laminanote, ségra to má s dětmi obdobně. Má kluky 13 a 11,5 a nemají problém se k mámě přitulit...

Bloss, jo puberta, tak na tu se těším :lol:. Když vidím, co provádí s mými milovanými synovci a jaké perly z nich padají, tak se občas prohýbám smíchy a říkám si, tak na tohle už se fakt těším..... :lol: Ono se lehce řekne připravit, jsou věci, které tě stejně zaskočí :D. No naštěstí ještě máme dlouhou dobu na přípravu ;). Jestli bude po mně, jak mi mamka stále tvrdí, tak to nebude tak hrozné :D.

Jako diteti me taky chybel ten pocit od rodicu,ze me maji radi.Neexistovalo zadne obejmuti natoz pusa.Svym detem jsem se snazila dat vse co ja jsem nemela.Objimala a pusinkovala jsem je neustale,az me kamaradka rekla,ze objimam a mazlim se s detma,protoze nemam chlapa a me to pry chybi.Ona to pry nedela.
Syn se mnou chodil za ruku jeste ve 12 letech,Pak prisla puberta a od te doby se vse zmenilo,zadne mazleni,kdyz ho pohladim po vlasech tak ucukne a nastvane rekne,co delas.Zadne popovidani proste nic.Dcera ktera je pomalu plnoleta se se mnou take neobjima,ale sveruje se me ma me jako kamaradku.Tam si myslim,ze je vztah v poradku.

Blossom napsal(a):

Jé, holky, jak to děláte u těch synů s tím uklízením nádobí po sobě.....? O to se snažím už 20 let a zatím dost marně.  :/ Fuguje to jedině, když zařvu, ale já řvu na své blízké dost nerada,a zřídka...

Takže vím, že jednou řeknu jeho nastávající: Holka, dělala jsem, co jsem mohla. Leccos jsem ve výchově zvládla, ale  tohle přes veškerou snahu ne. To už si musíš nějak dovychovat sama. Pevné nervy přeju. ;) :)  :kapitulation:

já teda řvát nemusím. nemusím ani připomínat, co má udělat. uklízí po sobě, vyluxuje, když je potřeba vytře a vyžehlí, udělá koupelnu atd. ne že by z toho byl nadšenej, to on u toho taky koulí očima, ale doma mi pomáhá.

PPavlo - a ty jsi z uklízení nadšená??? Tak vidíš...

mě ve výchově vždycky nejvíc pomohlo, že jsem si vzpoměla , co vadilo mě. Tomu jsem se snažila vyhnout ..a co naopak jsem postrádala...to jsem u svých dětí preferovala.
a na konec....synovi nesmím řikat Filousku , pač je velkej ( je mu 19 ) a je to trapný. ovšem na zavolání  " Mazlíčku" se ozve pokaždý a to klidně před kamarády i holčinou, co s ní chodí :-D .

a syn i dcera umí , jak vařit, tak péct, uklízet i topit. Dost často mě překvapí nebo potěší právě třeba večeří.
Teda syn ted ne, protože je v cizině za prací, ale dcera ano. a je vidět, že to dělá ráda a já zase ráda jsem potěšená, překvapená a děkuji .

helena napsal(a):

PPavlo - a ty jsi z uklízení nadšená??? Tak vidíš... http://fora.babinet.cz/img/smilies/wink.png

Helen, nikdy jsem nebyla. ale občas se přistihnu, že si u toho báječně srovnám myšlenky a že mi to zase až tak nevadí. není to pravidlo samozřejmě.
a ani nečekám, že u toho bude skákat blahem, že může uklízet. pro mě je hlavní, že to udělá, nemusím ho do toho dokopávat a dohadovat se, zbytečně se rozčilovat a tak vůbec :)

PPavlaa napsal(a):

helena napsal(a):

PPavlo - a ty jsi z uklízení nadšená??? Tak vidíš... http://fora.babinet.cz/img/smilies/wink.png

Helen, nikdy jsem nebyla. ale občas se přistihnu, že si u toho báječně srovnám myšlenky a že mi to zase až tak nevadí. není to pravidlo samozřejmě.
a ani nečekám, že u toho bude skákat blahem, že může uklízet. pro mě je hlavní, že to udělá, nemusím ho do toho dokopávat a dohadovat se, zbytečně se rozčilovat a tak vůbec :)

přesně tak. předstírám, že nevidím otrávené pohledy ( taky jsem je měla, že jo) , no a když přišli nato, že to je k ničemu, tak prostě udělali, co měl ia byl klid.

eremuruss napsal(a):

Jako diteti me taky chybel ten pocit od rodicu,ze me maji radi.Neexistovalo zadne obejmuti natoz pusa.Svym detem jsem se snazila dat vse co ja jsem nemela.Objimala a pusinkovala jsem je neustale,az me kamaradka rekla,ze objimam a mazlim se s detma,protoze nemam chlapa a me to pry chybi.Ona to pry nedela.
Syn se mnou chodil za ruku jeste ve 12 letech,Pak prisla puberta a od te doby se vse zmenilo,zadne mazleni,kdyz ho pohladim po vlasech tak ucukne a nastvane rekne,co delas.Zadne popovidani proste nic.Dcera ktera je pomalu plnoleta se se mnou take neobjima,ale sveruje se me ma me jako kamaradku.Tam si myslim,ze je vztah v poradku.

Erem, vidím velkou podobnost mezi našimi syny: Můj syn byla jako dítě velmi komunikativní, strašně rád si se mnou povídal, a byl hodně mazlivý. Jak píšeš ty - ještě tak ve 12ti letech se přišel pomazlit, a to dokonce i když jsme byli někde na návštěvě, za projevy citu se vůbec nestyděl. A to nemluvím o tom, kolik mám schovaných dopisů z doby, kdy se tak sorva naučil psát, s vyznáními Mami, mám tě rád (a srdce propíchnuté šípem u toho :) .
No a pak přišla puberta, on tak nějak zmlknul, nebyly s ním sice žádné výraznější problémy, ale od té doby toho doma moc nenamluví. A od puberty se jakýmkoli dotekům víceméně vyhýbá. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si na tu změnu  zvykla. Ale naštěstí přes tu nekomunikativnost jasně v hloubi duše cítím, že mě má hodně rád.
A když byl loni přijatý na uměleckou školu svých snů, a umístil se v talentovkách 4. ze 60, nějak spontánně jsem ho chtěla obejmout, měla jsem obrovskou radost. No, a on se tak nějak odtáhl, prostě pochopila jsem, že mu to není příjemné. Tak to respektuji. Vím, že takto to mají i mnozí synové mých kamarádek. Asi je to normální.
Já si myslím, že ta mazlivost a komunikativnost mu určitě zůstala, ale prostě to teď projevuje už holt jiným směrem (= ke své dívčině, u se kterou už víceméně druhý rok bydlí :) ).

A dcera měla pubertu bouřlivou - odmlouvací, hádací, byla to hrůza. Ale když puberta přešla, tak jsme se k sobě psychicky vrátily, hodně si povídáme o životě, vidím, že ona o to má zájem, a dokonce jsem pochopila, že má hodně zájem právě i o to objetí (třeba když se na nějaký čas loučíme a nebo se zas vítáme).

Každé dítě je jiné. Proto je třeba některé dítě objímat, a jiné zas objetími neotravovat. Aspoň tak to máme u nás. :)

Nicolas napsal(a):

Zajímalo by mě, co pro vás znamená termín "být dobrým otcem". Já to nějak nemohu uchopit.

Copak, Nicku? Chystáš se usadit a založit rodinu? :D

Mikeš napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Zajímalo by mě, co pro vás znamená termín "být dobrým otcem". Já to nějak nemohu uchopit.

Copak, Nicku? Chystáš se usadit a založit rodinu? :D

Mikeši, kde ses půl roku flákal? ;) :D  Já jsem si na tebe tuhle vzpomněla, a říkala jsem si, co se s tebou asi stalo, že se tu takovou dobu neukázal! Tak vítej zpět, s tebou tu bude veseleji.

A přečti si tedy vlákno raděj od začátku ;) :P , Nicolas se k ničemu nechystá, Nicolas koná, a už nějaký čas tím usazeným a dobrým otcem je. :D

Jj, a když se podíváš na jeho blog, najdeš tam velmi vtipné postřehy, kterak se Nicholas připravoval na své otcovství :D. Mě osobně to velmi pobavilo :supr:.

Selima napsal(a):

Som :offtopic: - ale ešte dodám, že o nás sa vcelku vedle postarať aj otec, aj starí rodičia, ale ad jedlo: Keď mama odišla (v mojich necelých piatich rokoch) na pol roka do ZSSR - pracovne - pamätám si, že sme mali donekonečna vajíčka, až som skoro začala kotkodákať. Až keď s amilovlai staré mamy, bolo občas na jedenie aj niečo iné :D . Otec zvládal a zlvádol kadečo, ale variť nevedel a nevie dodnes. :dumbom: Nielen pre miminá, ani pre dospelých - nežrala to ani naša mačka. :usch:

Pro mimina a pak pro babičky je vaření šíleně těžké. Naštěstí děti mívají v oblibě rohlíky a babičky věnečky :-)

Mikeš napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Zajímalo by mě, co pro vás znamená termín "být dobrým otcem". Já to nějak nemohu uchopit.

Copak, Nicku? Chystáš se usadit a založit rodinu? :D

Kdybys nevyš.ukával kolem dokola a občas se podíval do diskusních fór, tak bys to věděl - že se nám narodil cca před měsícem a půl synáček ;)

Nicolas napsal(a):

Kdybys nevyš.ukával kolem dokola a občas se podíval do diskusních fór, tak bys to věděl - že se nám narodil cca před měsícem a půl synáček ;)

Jééé, tak to gratulujuuuu :D :storstark: :D

Mikeš napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Kdybys nevyš.ukával kolem dokola a občas se podíval do diskusních fór, tak bys to věděl - že se nám narodil cca před měsícem a půl synáček ;)

Jééé, tak to gratulujuuuu :D :storstark: :D

Díky, je to velká radost. I když až teď nahlížím pod pokličku významu slov "nevyspat se" :-)
Dítě i rodiče jsou z dobrého materiálu. Všichni to nakonec vydrží. Rodiče asi více - třeba ti, kteří mají více malých dětí:)

Nico, při třetím, čtvrtým děcku už ti to ani nepřijde...

A najlepšie sú asi dvojičky... :jojo:

Náhodou, Sel, dvojčata jsou lepší, než dva haranti do roka za sebou. Znám oboje, můžu posoudit.

:D Oki, verím ti. Brala som len skúsenosti z počutia, okolo mňa je teraz dosť dvojičiek... :P

Nicolas napsal(a):

I když až teď nahlížím pod pokličku významu slov "nevyspat se" :-)

V tomhle jsme my měli kliku - kluk spal v noci většinou jak zabitej, takže se to dalo. Jen jednou si pamatuju, jak jsem ho někdy kolem třetí ráno vrazil do kočárku, a asi půl hoďky s ním objížděl barák, než usnul...