Včera zemřela kolegyni maminka, kterou měla i já za "babičku" spoustu let... Aktuálně to tedy spolu řešíme. Nejhůř mi bylo, když mi včera volala,plakala a řekla - že "to nestihla". Tedy , že nestihla dojet do nemocnice včas. Bylo zoufalá, a já jsem jí to rozmlouvala. Nakonec jsem ji doopravdy přesvědčila, že to "nevadí", že "ona"(babička) stejně ví jak moc ji měla ráda , a že je pořád s námi , že nevnímala apod.... Říkala, že jí to moc pomohlo...
V noci měla pocit,  příjemnný, že se s ní máma přišla rozloučit. Ten popis toho vnímání je natolik abstraktní, že nemá smysl ho sem psát. Interpretace by nebyla přesná..atd

Stalo se vám to také? Jak vnímáte "nestihnutí" rozloučení se ?

Wiki napsal(a):

Včera zemřela kolegyni maminka, kterou měla i já za "babičku" spoustu let... Aktuálně to tedy spolu řešíme. Nejhůř mi bylo, když mi včera volala,plakala a řekla - že "to nestihla". Tedy , že nestihla dojet do nemocnice včas. Bylo zoufalá, a já jsem jí to rozmlouvala. Nakonec jsem ji doopravdy přesvědčila, že to "nevadí", že "ona"(babička) stejně ví jak moc ji měla ráda , a že je pořád s námi , že nevnímala apod.... Říkala, že jí to moc pomohlo...
V noci měla pocit,  příjemnný, že se s ní máma přišla rozloučit. Ten popis toho vnímání je natolik abstraktní, že nemá smysl ho sem psát. Interpretace by nebyla přesná..atd

Stalo se vám to také? Jak vnímáte "nestihnutí" rozloučení se ?

Já se svou babičkou jsem se rozloučit stihla - tedy tak nějak ve své duši, při poslední návštěvě, věděla jsem, že je to naposled co ji vidím. Ona mě tehdy asi už vůbec nevnímala (aspoň tak se to navenek jevilo).

Dcera taky velmi litovala, že s tátou nebyla v posledních jeho okamžicích, že prý se s ním nestihla rozloučit.
Ale pak mi časem vyprávěla o podobném pocitu jako Wiki popisuješ u své kolegyně - že se jí táta zdál ve snu a řekl jí něco v tom smyslu, že je mu teď dobře. To jí pomohlo se s tou ztrátou vyrovnat.

Ano stalo se me to.
Nestihnout se rozloucit vnimam proste tak,ze jsem nedokazala zachytit kdy ten konec prichazi abych to stihla.

Muzu se ale s clovekem rozloucit v duchu a rict mu jak ho miluju.

Ja som nestihla, cítila som to dlho ako "nespravodlivosť" a "traumU", ale dnes som rada: s babičkou sa v podstate radím stále a obraciam sa na ňu, ako keby žiadna rozlúčka a žiadne odchod nebol. :)

Ani my jsme se nestihli s taťkou  před jeho smrtí rozloučit. Krátce po jeho smrti se mi zdál sen - viděla jsem samu sebe, jak spím a taťka přišel mlčky k mé posteli. Já jsem otevřela oči a udiveně jsem se ho zeptala, co tady dělá, že přece umřel. A on na to jenom řekl - neumřel. Byl to takový zvláštní živý sen. Zřejmě jsem v té době s jeho smrtí nebyla smířená. Teď už jsem - i přesto, že jsem se s ním nerozloučila. Myslím, že to stihne málo kdo.

Já si myslím totéž. Že je všechno jaksi propojeno, jen vždy v jiném skupenství či hmotě, že ta energie, kterou ta myšlenka vyslala nezmizla, že je...

Jednoduše se to řekne a něco jiného je to zažívat v ten okamžik. Já jsem nebyla u smrti svých rodičů, ani jednoho jsem "nestihla". Taky jsem si to vyčítala. Hodně dlouho.  A bylo to dávno, to jsem o duchovních věcech neměla ani páru. Strašně dlouho jsem nedokázala mluvit o mámě v čase minulém. Když tak vzpomínám....

Je fajn vědět, že druzí to mají také tak, či podobně, je to jaksi uvolňující...:)
Kolegyně je v pohodě, při vzpomínkách ji dnes zaplavuje jen pocit něhy a lásky - tak to asi i má být...:hjarta: :)

Já si taky s mámou často povídám, když se mi něco daří nebo i nedaří....ty vzpomínky.., do.pr... ..se mi to všechno oživilo... :grater:

Holky,dík..:hjarta:

Já byla u babičky než umřela ten den na návštěvě v nemocnici... byla strašně spavá a unavená a říkala mi ...běž .. tak jsem jí řekla ahoj babi zítra .. umřela asi za dvě hodiny po mém odchodu .. prostě nechtěla, abych to viděla a byla u toho .. tak si myslím, že tam kde to ten člověk "nestihne" to může být i díky tomu, že ten umírající to prostě nepotřebuje a nechce...

Já osobně si myslím, že máme v současné době poněkud rozporuplný vztah k záležitostem okolo přirozeného umírání. Stále víc se snažíme odsunovat tento akt mimo náš pohled a víc než v minulých stoletích odkládáme své blízké  do nemocnic , LDeNek a podobně....
Je jen málo odchodů , kdy jsme s bližními pohromadě, je tedy běžné, že většina z nás cosi nestihne...
O jednom jsem však hluboce přesvědčená i na základě osobních zkušeností . Energetická podstata nebo chcete-li duše, tu ještě nějakou různě dlouhou dobu po smrti  setrvává na místech a s lidmi, se kterými má emocionální vazbu , než se definitivně uvolní. Záleží na tom, jaká ta vazba je, jak ten který člověk lne k materiálnímu světu nebo i na způsobu smrti.
Například můj bývalý kolega, který zemřel násilnou smrtí ,několik měsíců  prostě chodil do kanceláře  a já vnímala jeho přítomnost, protože mu zřejmě nějakou dobu trvalo, než akceptovall svůj stav a co se ve skutečnosti stalo...
Stejně jsem dokázala vnímat  po jistou dobu i přítomnost své bližní, která se s námi po dobu cca 1/2 půl roku postupně loučila i s místem , kde žila.
Wiki, to co se stalo tvé přítelkyni je zcela přirozené a věřím, že až opadne prvotní smutek, zůstanou velmi příjemné vzpomínky i nová zkušenost  , kterou vnímám jako velmi pozitivní, protože  nás smiřuje se ze záležitostí, kterou často považujeme za tabu a nebo o ní nepřímýšlíme.

Já jsem byla u toho, když mamka umřela a jsem za to ráda, ale stejně se s tím do teď smiřuji, že tady není, a už to budou tři roky.  Víš, není lehké se s něčím podobným smířit, určitě jí pomůže, když o tom s tebou bude mocu mluvit. A jistě najde nějaký způsob, jak se rozloučit.

Nevím nic o dnešní tendenci dávat nemocné do nemocnic nebo LDN a mít je tak mimo náš pohled. Naopak si myslím, že by se řada lidí starala ráda o svoje blízké. Já jsem mohla, přerušila jsem studium a byla doma. Ale kdo má dnes možnost odejít z práce a zase se tam vrátit? A jak to bude zvládat finančně?
Dřív to bylo možné, protože ženy byly doma.

Ano, je to tak, jak píše Pag. Už teď mě trápí myšlenka na to, že kdyby se s mamkou něco stalo, tak já se o ni nebudu moci postarat, protože jsem samoživitelka se synem na vysoké. A moc by si to zasloužila. Tak se jí snažím pomáhat, co to jde, aby na tom byla co nejdéle dobře a cítila se v pohodě. Naštěstí mám tu možnost, protože bydlíme kousek od sebe.

Je to tak, jak píšete...
Naše bábina byla ve své bytečku s pečovatelskou službou , z kterého nechtěla odejít. Navíc cca 300km od nás - tedy od dcery(mé kolegyně).  Dost dlouho jsme ji všichni lámali, aby alespoň opustila domeček (v tom samém městečku), který absolutně nezvládala (nemohla zvládnout - s endoptrot. kolen i ryla a zničila si jedno koleno ..apod.), tak alespoń svolila s tím pečovatelákem tamtéž. Naprosto svéhlavá bábrlina :D
Vím, co moje kolegyně podstupovala ohledně maminky a nechápala jsem, jak to může stíhat - víkendy tam- 300km od nás, nákupy, úklid v tom bytečku, veškeré objíždění po lékařích- brýle, ty endoprotézy atd..atd.. Mnohem jednodušší by bylo, kdyby byla tady. Ale kdepak...

K duchovní stránce - cítím to jako Judyna. Ale třeba teď, když se mě to dotklo osobně, tak jsem , popravdě, malinko zaváhala a kolegyně  asi taky. Už je ale ok, už se chytla,  vyrovnaná a jak jsem psala, cítí jen něhu a lásku... :hjarta:

Jsem na tom podobně jako Amriana, byla jsem s taťkou krátce před jeho smrtí a když jsem odcházela z nemocnice věřila jsem, že si ho na druhý den odvezu domů a namísto toho jsem druhý den vyřizovala pohřeb.

Když jsem ho viděla naposledy nevěřila jsem, že už ho neuvidím živého, byl unavený, ale veselý, vyrovnaný, takový v pohodě. Souhlasím s Amrianou, "že tam kde to ten člověk "nestihne" to může být i díky tomu, že ten umírající to prostě nepotřebuje a nechce..."

Těsně před smrtí se člověku někdy zázračně uleví, na chvíli.

Málo si posledních věcí všímáme, ale hodně se to lepší. Nedávno byl v Reflexu krásný dvourozhovor s ženou, která vede organizaci domácích hospiců (přivezou vše potřebné, pomůžou, poradí, podle potřeby dochází pečovatelka, umírající má všechnu péči, léky, pomůcky, a přitom je doma) a s uznávaným onkologem. Krásně si přizvukovali a to mě hodně potěšilo.

Jednou jsem byl v hospicu navštívit blízkého člověka a byla tam zvláštní atmosféra, vůbec ne nepříjemná. Má to obrovský smysl a moc téhle myšlence fandím.

Johana50 napsal(a):

Já osobně si myslím, že máme v současné době poněkud rozporuplný vztah k záležitostem okolo přirozeného umírání. Stále víc se snažíme odsunovat tento akt mimo náš pohled a víc než v minulých stoletích odkládáme své blízké  do nemocnic , LDeNek a podobně....
Je jen málo odchodů , kdy jsme s bližními pohromadě, je tedy běžné, že většina z nás cosi nestihne...
O jednom jsem však hluboce přesvědčená i na základě osobních zkušeností . Energetická podstata nebo chcete-li duše, tu ještě nějakou různě dlouhou dobu po smrti  setrvává na místech a s lidmi, se kterými má emocionální vazbu , než se definitivně uvolní. Záleží na tom, jaká ta vazba je, jak ten který člověk lne k materiálnímu světu nebo i na způsobu smrti.
Například můj bývalý kolega, který zemřel násilnou smrtí ,několik měsíců  prostě chodil do kanceláře  a já vnímala jeho přítomnost, protože mu zřejmě nějakou dobu trvalo, než akceptovall svůj stav a co se ve skutečnosti stalo...
Stejně jsem dokázala vnímat  po jistou dobu i přítomnost své bližní, která se s námi po dobu cca 1/2 půl roku postupně loučila i s místem , kde žila.
Wiki, to co se stalo tvé přítelkyni je zcela přirozené a věřím, že až opadne prvotní smutek, zůstanou velmi příjemné vzpomínky i nová zkušenost  , kterou vnímám jako velmi pozitivní, protože  nás smiřuje se ze záležitostí, kterou často považujeme za tabu a nebo o ní nepřímýšlíme.

Již několikrát po smrti blízké osoby jsem se přesvědčila, že energetická podstata zůstává. Já ji například cítím dva měsíce,potom již nic. Když mi zemřela matka, místo abych se trápila, cítila jsem její něhu. Byla se mnou přítomna a pořád mi dodávala sílu vše zvládnout. Vlastně jsem se stále usmívala, neboť ten pocit byl příjemný a pro mne ohromující. A potom jsem se už cíleně zaměřila na vnímání energie po zemřelém, a vždy to fungovalo. Ale musí vás ten člověk mít rád. Takže se říká, že o mrtvém jen to dobré a já dodávám, že odešla tělesná schránka, ale energetická podstata tak rychle nevyprchá, a pokud se někdo nestihne rozloučit, je ještě dostatek času si ,,popovídat" a vyjádřit úctu  zemřelému.

Tak já jsem nic takového bohužel necítila, jenom za mnou taťka občas chodil do snů. Mamce, která sny nemívá, tak se dokonce zdálo o tom, že stál v kuchyni mezi dveřmi - viděla hlavně jeho ruce a dolní polovinu těla, hlava se jakoby ztrácela a o n jí řekl, že ji bude chránit.
Taťka odešel v umělém spánku, večer před tím, kdy ho měli probudit. A já jsem přesvědčená, že umřít chtě, že věděl, co by ho čekalo, tak to vzdal. po smrti jsme se totiž dozvěděli, že měl rakovinu jícnu s rozsáhlými metastázemi a že by i kdyby se probudil nebylo by to na dlouhý život a zřejmě by si svůj konec protrpěl. Takto umřel ve spánku a ještě měsíc před smrtí pracoval na zahradě. Ale faktem je, že ten večer, kdy taťka v nemocnici umřel a my to ještě nevěděli, tak jsem  měla moc pěkný pocit - jakoby ze mě všechno spadlo a cítila jsem ohromnou pohodu a já nevím, ani to neumím popsat.

Judyna napsal(a):

že ten večer, kdy taťka v nemocnici umřel a my to ještě nevěděli, tak jsem  měla moc pěkný pocit - jakoby ze mě všechno spadlo a cítila jsem ohromnou pohodu a já nevím, ani to neumím popsat.

přesně to samé se mi stalo, takové ticho a úleva a pes, který celou dobu spal u mojí postele na zemi se zvedl a šel na svoje obvyklé místo. Potom zavolala mamka...

Také nesouhlasím s tvrzením, že se lidé "odkládají" na LDN, do nemocnic apod. Znám mnoho případů z mého blízkého okolí, kdy lidé trpěli Alzheimerem, Parkinsnem v posledním stádiu a jejich blízcí už se o ně nebyli schopni starat - i třeba díky věku, fyzické kondici apod. Pokud si člověk sám prožije a procítí, jaké to je, starat se o těžce nemocného člověka a VÍ, CO TO OBNÁŠÍ, tak tohle rozhodně nenapíše. Ona teorie je jedna věc a praxe druhá. Takže se slovy typu odkládat bych nakládala hodně opatrně.......

Nedávno mě mamka zarazila svoji žádostí. Poprosila mě, až bude odcházet z tohoto světa, abych ji nevolala zpět. Doslova mi řekla: Vím, že bys mě uměla přivolat zpět, ale já to nechci, nech mě prosím jít. Mohu Vám říci, že jsem měla knedlík v krku a slzy v očích a v hlavě mi bouřilo NE...... Ale časem jsem pochopila. I já jednoho dne budu chtít jít v klidu odejít....... :). Upřímně doufám, že tohle mamka nemyslela jako rozloučení a ještě dlouho tady s námi bude :hjarta:.

Emotivně nesouhlasit sice můžete, ale na velmi rozdílných počtech  lidí, kteří zemřou   doma v kruhu svých blízkých- oproti    nemocnicím, domovům důchodců a jiným zařízením, to nic nemění.
A že to bylo kdysi jinak, to snad není třeba zdůrazňovat .
Proč je tomu tak, je zcela jiná otázka a nijak jsem jí nehodlala rozebírat ani spojovat s tématem, na které jsem Wiki odpovídala. Bylo to jen pojítko s tou důležitou myšlenkou, že za tohoto stavu většina z nás "něco nestihne" v souvislosti s odchodem bližního.

Tady se nejedná o emoce, nýbrž o zabezpečení existence nemocného člověka. Pokud se o něj blízké okolí není schopno postarat (a to v mnoha případech z mnoha důvodů není), pak je nasnadě umístit takto nemocné lidi do odborných zařízení. Vize, aby člověk zemřel doma je nepochybně humánní, mně je velice sympatická a souhlasím s ní, ale realita je jiná.

Kdysi byla spousta faktorů jiná........

tak ještě jednou, vidím že se nechápeme:
o tom, co je dnes možné a reálné , humánní či ne, jsem nepsala, pouze jsem zkonstatovala fakta.

Johana50 napsal(a):

Já osobně si myslím, že máme v současné době poněkud rozporuplný vztah k záležitostem okolo přirozeného umírání. Stále víc se snažíme odsunovat tento akt mimo náš pohled a víc než v minulých stoletích odkládáme své blízké  do nemocnic , LDeNek a podobně....
Je jen málo odchodů , kdy jsme s bližními pohromadě, je tedy běžné, že většina z nás cosi nestihne...

Nedivim se ze takovehle vyjadreni privolalo reakce nesouhlasu,ze za tim nejsou jen pohnutky odsunout cloveka nekam ve snaze odsunout tento akt mimo pohled.

Johana50 napsal(a):

Já osobně si myslím, že máme v současné době poněkud rozporuplný vztah k záležitostem okolo přirozeného umírání. Stále víc se snažíme odsunovat tento akt mimo náš pohled a víc než v minulých stoletích odkládáme své blízké do nemocnic , LDeNek a podobně....
Je jen málo odchodů , kdy jsme s bližními pohromadě, je tedy běžné, že většina z nás cosi nestihne...
O jednom jsem však hluboce přesvědčená i na základě osobních zkušeností . Energetická podstata nebo chcete-li duše, tu ještě nějakou různě dlouhou dobu po smrti  setrvává na místech a s lidmi, se kterými má emocionální vazbu , než se definitivně uvolní. Záleží na tom, jaká ta vazba je, jak ten který člověk lne k materiálnímu světu nebo i na způsobu smrti.
Například můj bývalý kolega, který zemřel násilnou smrtí ,několik měsíců  prostě chodil do kanceláře  a já vnímala jeho přítomnost, protože mu zřejmě nějakou dobu trvalo, než akceptovall svůj stav a co se ve skutečnosti stalo...
Stejně jsem dokázala vnímat  po jistou dobu i přítomnost své bližní, která se s námi po dobu cca 1/2 půl roku postupně loučila i s místem , kde žila.
Wiki, to co se stalo tvé přítelkyni je zcela přirozené a věřím, že až opadne prvotní smutek, zůstanou velmi příjemné vzpomínky i nová zkušenost  , kterou vnímám jako velmi pozitivní, protože  nás smiřuje se ze záležitostí, kterou často považujeme za tabu a nebo o ní nepřímýšlíme.

no pouhé konstantování fakt vypadá jinak

moje babička " byla" v našem domě ještě několik let. což já přičítám tomu, že zemřela doma pod silnou dávkou morfia. Že prostě "nezjistila" , že již " nežije". teprve po mé rozmluvě s ní odešla.

Myslím, že jsem dostatečně znovu osvětlila, že nebylo mým úmyslem hodnotit  a posuzovat jak kdo a proč  koná.To je jen jeho odpovědnost a rozhodnutí.
Ostatně jako ve všem.
Za  nepochopení asi nenesu odpovědnost nebo ano? :)

agewa napsal(a):

no pouhé konstantování fakt vypadá jinak

Je to konstatování obecného jevu.
Proč si to někdo bere osobně, na to neumím odpovědět.

Johana50 napsal(a):

Já osobně si myslím, že máme v současné době poněkud rozporuplný vztah k záležitostem okolo přirozeného umírání. Stále víc se snažíme odsunovat tento akt mimo náš pohled a víc než v minulých stoletích odkládáme své blízké do nemocnic , LDeNek a podobně....

Toto není konstatování faktu, je to pouze osobní náhled na problematiku a emotivně vyjádřený pohled na věc. Proto to také tak respektuji, je tam citace Já osobně si myslím, která toto potvrzuje. Na druhé straně si odporuješ, protože následně píšeš, že ti jde o vyjádření faktů. Nepochybně jde o fakt tebou reprezentovaný, který s faktem obecně nemá nic společného.

Fakta jsou taková, že vzhledem k nedostatku finančních prostředků NENÍ zvyšována kapacita lůžkové části LDN ani domovů pro seniory, tudíž čekací doba pro umístění seniorů do těchto zařízení čítá i několik let. Mnohdy lidé dříve zemřou doma než aby se tam dostali. Následně pak tvrzení, že do těchto zařízení odkládáme stále více lidí je holý nesmysl.

Další nesmysl je citace - více než v minulých stoletích. V minulých stoletích žádná taková zařízení neexistovala, takže není s čím srovnávat. Jedině tak s 20. stoletím, a to je na stejné úrovni jako dnes, protože peníze nejsou, tudíž kapacita těchto zařízení je stále stejná. Jistě existuje soukromá sanatoria se špičkovou péčí, ale tam bych to neviděla na odložení, tam se lidé mají nepochybně lépe než doma.

A skutečně, nejsi zodpovědná za to, že jsem Tvoje slova nepochopila, jako já nejsem zodpovědná za to, abych je pochopila tak, jak jsi je myslela. Je to jen otázka domluvy, která je opravdu leckdy po písmenkách složitější než osobní. A doušek - tak naposledy.... také o čemsi napovídá, buď chceš komunikovat a vysvětlovat, nebo ne. Buď chceš druhé straně vysvětlit, jak jsi to myslela, nebo ne. Tímto to považuji ze své strany uzavřené. Bavit se o těchto věcech s člověkem, který si plete pojmy s dojmy nevidím jako smysluplné.

Já si myslím, že Ištar a Johana píšete o dvou různých věcech.
Je pravda, že k procesu umírání máme jiný, odtažitý vztah než lidé dřív, kteří se se smrtí setkávali často. Vlastně se jí tak trochu bojíme, a je pro nás vpodstatě úlevou, že se odehrává v zařízeních jako jsou nemocnice, LDN, domovy seniorů a podobně.
Jiná věc je schopnost postarat se doma o ležícího, nemocného člověka...jak fyzicky, tak finančně, je to psychická zátěž. Někdy situace řešitelná jen přes některé sociální zařízení.
Johaně šlo myslím o náš postoj k procesu umírání a smrti, si myslím.

Ty seš ale divous, Ištar, :D ... klídek :D , pokud to teda jde.
Ve vyjádření Johany necítím nic osobního, vidím jenom jemnější konstatování suchého faktu, že jen velmi zřídka dokážeme přijímat smrt jako část života. Bojíme se jí, bojíme se o sebe a o své blízké... A čím jsme my sami svobodnější a poučenější, tím líp a snáz dokážeme přeměnit pevné osobní vazby v prostor plný světla a tepla.
Jak to říkala ta malá kouzelnice v Harry Potterovi... že jí maminka vždycky tvrdila, že všechno, co jsme kdy ztratili, se k nám jednou vrátí - i když ne vždycky tak, jak bychom čekali.

_Daphné, já si myslím, že píšeme o stejné věci jen z různých úhlů pohledu. Nemohu mluvit za Johanu o co jí šlo či nešlo, vůbec bych si to netroufla, protože neznám její myšlenkové pochody a nejsem v její kůži, mohu se pouze domnívat a domněnky jsou hodně zavádějící, takže to raději nedělám.

Pokud se vrátím k původnímu tématu umírání a strachu z něj, určitě s tebou souhlasím. Nepochybně to souvisí s tím, že jsme čím dál více odtrženi od přírody, nevnímáme její přirozený proud a koloběh. Moc hezky to stvárnila Němcová v Babičce.  Je zvláštní, jak moc lpíme na životě a jak moc bojujeme se smrtí.

Tahle otázka má také z mého cítění a náhledu širší souvislosti - a to "boj" s přírodou. Mnohdy lékaři zachraňují lidi, kterým se naplnil jejich čas a chtějí odejít, ale je jim to znemožněno a dokonalou lékařskou péčí jsou "zachránění", aby pak následně živořili ve výše jmenovaných zařízeních. Ono všechno souvisí se vším, je to dost rozsáhlá problematika a je dost ošidné něco vytrhovat z kontextu.
Následně nevidím moc šťastné porovnávání s minulostí, je to jako srovnávat svícení loučí s elektřinou. Vybrali jsme si pro svoji inkarnaci tuto dobu a tento svět a srovnávání jak kdysi bylo líp nikam nevede. :)

Largo divous :co: :D? Já jsem v klidu :D. Kdybych nebyla, to by teprve bylo tóčo :gloria:. Každého osloví to, co ho oslovit má ;) :D

Možná umím vysvětlit, proč je to pro mne osobní. Sousedka stará paní 75 let měla manžela s Parkinsonem. Má dva syny, jeden žije hodně daleko, druhý ve stejném městě, hodně za rodiči jezdí, ale má časově náročnou práci a nebyl schopen se o rodiče denně starat. Pán byl hodně špatný, selhávaly jednotlivé funkce, mrtvička, paní sama už nebyla schopna se o něj dostatečně postarat a tak pán putoval na LDN...... Paní si vážím, do poslední chvíle a svých fyzických sil se snažila manželovi pomoci a sloužit mu, až došla k závěru, že už to není v jejích silách. Ten proces chátrání jsem viděla.

Largo, až se jednou ocitneš v podobné situaci, pak pochopíš, že to není jen o konstatování faktů, ale o život, emoce, péči, přesun energie..... Konstatovat něco na skle je ták jednoduché..... ;)

IŠTAR napsal(a):

Largo divous :co: :D? Já jsem v klidu :D. Kdybych nebyla, to by teprve bylo tóčo :gloria:. Každého osloví to, co ho oslovit má ;) :D

A k čemu je dobré tóčo? Dyť pokusy o rejpání a hádky jsou nanic.

P.S. Tady je asi zakopanej pes - pro Johanu to je i není osobní, protože se s tím učí zacházet a už to zvládla líp než my. Jinak řečeno: lítá nad rybníkem a my v něm plavem, hůř nebo líp.... ale třeba tam taky ještě občas spadne, co říkáš ;) :D ....
A ty máš na mysli zcela konkrétní případ, do kterého ses rozumově a citově angažovala... Johana žádný příklad neuvedla a podle jejího psaní se domnívám, že v tu chvíli nad žádným do hloubky nepřemýšlela. Jenom nedorozumění, nic víc.

IŠTAR napsal(a):

Pokud se vrátím k původnímu tématu umírání a strachu z něj, určitě s tebou souhlasím. Nepochybně to souvisí s tím, že jsme čím dál více odtrženi od přírody, nevnímáme její přirozený proud a koloběh.....
.....Následně nevidím moc šťastné porovnávání s minulostí, je to jako srovnávat svícení loučí s elektřinou.

Naopak si myslím, že tady to srovnávání s minulostí je namístě. Ve vztahu ke smrti to máme spíš jako elektřinu se současnou loučí.

IŠTAR napsal(a):

Možná umím vysvětlit, proč je to pro mne osobní. Sousedka stará paní 75 let měla manžela s Parkinsonem. Má dva syny, jeden žije hodně daleko, druhý ve stejném městě, hodně za rodiči jezdí, ale má časově náročnou práci a nebyl schopen se o rodiče denně starat. Pán byl hodně špatný, selhávaly jednotlivé funkce, mrtvička, paní sama už nebyla schopna se o něj dostatečně postarat a tak pán putoval na LDN...... Paní si vážím, do poslední chvíle a svých fyzických sil se snažila manželovi pomoci a sloužit mu, až došla k závěru, že už to není v jejích silách. Ten proces chátrání jsem viděla.

Tady je ale ta druhá věc, fyzické a psychicé nezvládnutí domácí péče o nemocného člověka, není to o vztahu ke smrti jako takové. Takže ne dva pohledy na jednu věc, ale dvě různé věci, si myslím.
Ale je to nakonec jedno, ke které z těch věcí chceš diskutovat, obě jsou pro nás důležité, jak úcta k životu, tak pokora ke smrti.

Daphné, a nesouvisí to s .... cituji: Stále víc se snažíme odsunovat tento akt mimo náš pohled a víc než v minulých stoletích odkládáme své blízké  do nemocnic , LDeNek a podobně....?

Ona to není druhá věc, je to jedna věc z rozdílného pohledu...teda tak to alespoň vnímám já :D.

A s tím srovnáváním, pokud je to ve vztahu ke smrti, pak ano. Ale znovu se podívej na výše uvedenou citaci, nikde Johana nepíše, že ve srovnání s minulými stoletími máme jiný vztah ke smrti.... nýbrž cosi o odkládání. Logicky, když dříve nebyly LDN, tak co chceš srovnávat?

Largo, já osobně to spíše vidím, na rádobylétání...... člověk, který létá už žije mimo tento svět a nepotřebuje srovnávat, hodnotit, posuzovat...... Člověk, který létá už nemá potřebu se zapojovat do podobných diskuzí, je už opravdu někde jinde....... A propó, ten kdo je tady na Zemi se v tom plácá, i když na jiné úrovni..... A s posuzování kdo je na jaké úrovni bych byla opatrná, to si posoudí myslím sama duše na konci své poutě......

Ty jsi psala cosi o divousovi :D, já jen uvedla věci na pravou míru, aby nedošlo k nepochopení ;).

IŠTAR napsal(a):

Largo, já osobně to spíše vidím, na rádobylétání...... člověk, který létá už žije mimo tento svět a nepotřebuje srovnávat, hodnotit, posuzovat...... Člověk, který létá už nemá potřebu se zapojovat do podobných diskuzí, je už opravdu někde jinde....... A propó, ten kdo je tady na Zemi se v tom plácá, i když na jiné úrovni..... A s posuzování kdo je na jaké úrovni bych byla opatrná, to si posoudí myslím sama duše na konci své poutě......

Ty jsi psala cosi o divousovi :D, já jen uvedla věci na pravou míru, aby nedošlo k nepochopení ;).

A to já si zase vážím lidí, kteří umějí lítat, ale umějí se taky vracet. Ty to přece umíš taky, jen uvnitř tebe je nějaká bolest nebo křeč, jako v každém z nás... máš tady na Zemi ještě práci -  no a kdo nemá?
A taky nejde o žádné posuzování - víc o jistý nadhled, vjem vylehčenosti... :D Soudit a posuzovat je otrava, nebo ne? :)

Largo, začínám mít neodbytný pocit, že mi tady něco uniká. Zřejmě si Johany vážíš, podle toho co píšeš, tudíž asi tady nejde o tuto diskuzi o jejích pár příspěvků, ale o něco hlubšího, pravděpodobně osobního? Zeptám se na rovinu, znáš ji osobně?

IŠTAR napsal(a):

Largo, začínám mít neodbytný pocit, že mi tady něco uniká. Zřejmě si Johany vážíš, podle toho co píšeš, tudíž asi tady nejde o tuto diskuzi o jejích pár příspěvků, ale o něco hlubšího, pravděpodobně osobního? Zeptám se na rovinu, znáš ji osobně?

Ne, nikdy jsem ji neviděla.
Nemyslela jsem přímo na ni, i když umět pracovat se smrtí je úžasná, obrovská a nikdy nekončící práce... Ale je mnoho dalších věcí, které je potřeba v sobě objevit a rozložit na prvočinitele, protože v pozemském bytí jde v první řadě o rovnováhu. A pro tu nestačí ovládat jen jedno umění.
Vracívám se do archivu Duchovního a čtu lidi, kteří psali tenkrát a píšou dnes, a taky ty, kteří věděli hodně už před lety a už se sem nevracejí, ale co napsali vnímám jako platné. Vážím si všech bytostí, které jdou po své cestě, a je mi jedno, jestli lítají nebo zakopávají, protože já jdu zase po té své, a právě a jen tak, jak nejlíp umím.

Ja to vnimam asi takhle :  nelze vsechno hazet do jednoho pytle.

Nekdo dela tohle:  "Stále víc se snažíme odsunovat tento akt mimo náš pohled a víc než v minulých stoletích odkládáme své blízké do nemocnic , LDeNek a podobně...."

a nekdo to nedela ve snaze odsunout tento prirozeny akt stranou, ale proto, ze se sam o nemocneho a umirajiciho nemohl postarat. :)
---------------------------------------------

Pak jsou tu i takove pripady z naseho okoli kdy v nemocnicich umiraji lide jeste mladi na nasledky nejake havarie,pokusech o sebevrazdu a ja nevim co jeste a s temi se take casto nestihneme rozloucit.
V takovyhle pripadech je tedy pochopitelne ze to nestihnem a presto si s tim musime umet poradit.

Ahój, děvčata, mám vás moc rád. :pussa:

To byla nádherná diskuse, zapálená a ohnivá. Ale především - opravdová. Takových jsem tu viděl málo, protože pohříchu občas sklouzávají do osobního napadání atd., atd. Díky ní jsem mohl vstoupit do mentality Ištar a znovu si připomenout vnitřní svět Largo, no zkrátka paráda úžasná, zase být s vámi. :godlike:

Crabat napsal(a):

Ahój, děvčata, mám vás moc rád. :pussa:

To byla nádherná diskuse, zapálená a ohnivá. Ale především - opravdová. Takových jsem tu viděl málo, protože pohříchu občas sklouzávají do osobního napadání atd., atd. Díky ní jsem mohl vstoupit do mentality Ištar a znovu si připomenout vnitřní svět Largo, no zkrátka paráda úžasná, zase být s vámi. :godlike:

Já za sebe nesouhlasím. Vlákno bylo otevřené jako ,,Rozloučení před smrtí" a první příspěvky ukazovaly, jaký duchovní prostor nás zajímá. Potom se to krásně díky ,,někomu" zvrtlo na LDN apod.(Johana to nebyla) Absolutně mimo mísu. Škoda :( ,mohlo to být zajímavý.
Díky ní jsem mohl vstoupit do mentality Ištar a znovu si připomenout vnitřní svět Largo, no zkrátka paráda úžasná, zase být s vámi.
Jo, určitá mentalita osob se zde projevila, ale v diskuzi snad nejde o mentalitu osoby,ale náhled k určitému tématu.Já jsem zklamaná.....:(

Crabat napsal(a):

Ahój, děvčata, mám vás moc rád. :pussa:

To byla nádherná diskuse, zapálená a ohnivá. Ale především - opravdová. Takových jsem tu viděl málo, protože pohříchu občas sklouzávají do osobního napadání atd., atd. Díky ní jsem mohl vstoupit do mentality Ištar a znovu si připomenout vnitřní svět Largo, no zkrátka paráda úžasná, zase být s vámi. :godlike:

Ahojík, Crabate... to ještě není konec :) , z Ištar srší jiskry jako z ohnivé panenky :D , tak se zase zastav.... :D

P.S. Ištar, to ti "lichotím", ne abys na mě brala pantok.... :D

Takhle jsem to nemyslel, Vladěno. Je jasné, že smysl rozhovoru sklouzl někam jinam, o tom netřeba polemizovat, vidíme to všichni. Ale když už sklouzl, je důležité, jak se k tomu oni diskutující postaví. Pustí se do sebe a rozcupují navzájem?.. Anebo naleznou určitou hladinu, jakousi únosnou míru, kterou nepřekročí. Ba, právě naopak! Když uvidí, že by to tam mohlo vést, uberou plyn. A to se právě stalo. A tomu jsem vzdával hold. Takže za svými slovy si stojím. ;)

Vítej, Largo! Strašně rád Tě poslouchám, protože to není jen tak - zůstat při povrchu, ale člověk musí jít hodně hluboko, aby slyšel správně. :pussa:

Crabat napsal(a):

Takhle jsem to nemyslel, Vladěno. Je jasné, že smysl rozhovoru sklouzl někam jinam, o tom netřeba polemizovat, vidíme to všichni. Ale když už sklouzl, je důležité, jak se k tomu oni diskutující postaví. Pustí se do sebe a rozcupují navzájem?.. Anebo naleznou určitou hladinu, jakousi únosnou míru, kterou nepřekročí. Ba, právě naopak! Když uvidí, že by to tam mohlo vést, uberou plyn. A to se právě stalo. A tomu jsem vzdával hold. Takže za svými slovy si stojím. ;)

Vidíš, já v tomto tématu o smrti neviděla možnost nějakého osobního cupování. Omyl! Stačí jedna jiskřivá osoba a je to v háji. Vidím, že Largo diskuzi uhlazovala a vracela,ale ostatní to vzdaly. Myslím si, že cesta na začátek vlákna je uzavřená. Energetický náboj při vzniku je pryč.

Vladěno, holt zklamání se dostavuje, když nejsou naplněna očekávání :D. To se občas stává ;). Ale nesmutni, když to bude lidi zajímat, téma se zase rozproudí, jen si všichni dají pozor, aby neplácli něco, co by je zase odvedlo od tématu. Všdechno má svůj smysl, i když to tak leckdy nevidíme a vidíme to jako černé nebo bílé ;).

Ahoj Largo, moc jsem Tě na duchovním nevnímala, ale zkusím Tě číst pozorněji. Určitě si zajímavá osoba.

Koneckonců před smrtí to člověka může vést i k tomu, aby se snažil ještě prožít a pochopit nějaké protiklady, smrt může být i okamžikem vyhrocení zasutých konfliktů, může být dramatická... zas tak moc se tady od tématu neodchyluje, možná  ;)

IŠTAR napsal(a):

Vladěno, holt zklamání se dostavuje, když nejsou naplněna očekávání :D. To se občas stává ;). Ale nesmutni, když to bude lidi zajímat, téma se zase rozproudí, jen si všichni dají pozor, aby neplácli něco, co by je zase odvedlo od tématu. Všdechno má svůj smysl, i když to tak leckdy nevidíme a vidíme to jako černé nebo bílé ;).

Jo, očekávání z mé strany bylo veliké......a všechno má svůj smysl je retorikum.....,ale v tomto případě je to v háji!

Adelle napsal(a):

Koneckonců před smrtí to člověka může vést i k tomu, aby se snažil ještě prožít a pochopit nějaké protiklady, smrt může být i okamžikem vyhrocení zasutých konfliktů, může být dramatická... zas tak moc se tady od tématu neodchyluje, možná  ;)

\Jenže vlákno bylo ze začátku pojato jako transformace energie - opuštění lidské tělesné schránky.

Adelle, tak jsi mě navedla na myšlenku, že i to umírání v nemocnici je možná určitá situace, kterou si člověk musí projít, aby něco pochopil, přijal.... Bráníme se tomu, ale možná to má svůj smysl a cíl? Který nám zůstává ukryt? Napojení funguje mimo prostor a čas, rozloučit se můžeme i když je někdo na stovky km daleko..... :)

Adelle napsal(a):

zas tak moc se tady od tématu neodchyluje, možná  ;)

Zalezi odkud se na to podivame. :)

Nevzdávej to, Vladěno, můžeme se tam třeba vrátit hned, je to jen na nás. :pussa:
Ištar si potřebuje ověřit vlastní reakce a nalézt hodnotu onoho retrospektivního pohledu, což velice rychle získá zkušeností. Proto je logické, že ubírala Largo. Ale když to pozorně čteš, Ištar na to reagovala, dokonce se přímo ptala, jestli tam není nějaké přátelství mezi nima, do kterého nechtěně šlápla. Znovu a znovu bylo vidět, jak se zarazí, ale pak odosobněně a logicky pokračuje v myšlence, kterou chtěla vyjádřit.

Ne, já v tom neshledávám jedinou chybu. Ten rozhovor byl nesmírně přínosný a poučil je obě. Takhle je třeba se na to dívat. Ne, tesknit za tím, co by bylo, kdyby nebylo. Taková situace je totiž jen hypothetická a nikdy nenastane. ;)


Ale vidím, že již jste se v rozhovoru posunuli dál a vlastně to již bylo řečeno. :)

IŠTAR napsal(a):

Napojení funguje mimo prostor a čas, rozloučit se můžeme i když je někdo na stovky km daleko..... :)

Souhlas. :)

Duchovní prostor není stejný jako ten hmotný, ani se v něm nepohybujeme podobně, dokonce i čas zde plyne jinak. Proto nebojme se, že bychom snad něco mohli zmeškat, záleží jen na upřímnosti našeho srdce. A dokonce až z této úrovně lze některé věci vyjádřit, které se předtím zdály docela marné.

Vrátím se krátce ještě k tomu , co jsem napsala v prvním příspěvku.  Kdysi jsem četla článek nebo studii , který se touto problematikou zabýval a jednoduše jsem se s myšlenkami tam uvedenými ztotožnila. Protože však už nevím, kde to bylo uveřejněné, nemůžu na to odkázat , mohu to jen  reprodukovat, tak jak mi to utkvělo v paměti.
Jedná se tedy o můj názor, ale už ne pouze osobní domněnky.
Zároveň taky nelze na diskuzním chatu po někom chtít, aby vypisoval sáhodlouhé statě, zvlášť u takovýchto obtížných témat, aby z nich bylo na první pohled každému zcela jasné a nepochybné , co  chtěl vyjádřit.
Něco jsem se pokusila vyjasnit následně a diskuzi se nevyhýbala.   Myslím, že se to i povedlo, jak čtu z dalších vstupů Largo, Vladeny i Dafné.
Crabate , čaroději,taky tě moc zdravím :)

Ahojky, Johano! :pussa: A víš o tom, že Ištar se vlastně neohrazovala vůči Tvým slovům, ale vůči tomu článku, který jsi zde reprodukovala?.. A vlastně Ti jen chtěla říct, že ten novinář si nedal práci s tím, aby věc posoudil i z druhé strany, prostě to fláknul na papír, jak mu slina na jazyk přinesla, shrábnul za to honorář a pustil z mysli. Ale ona si s tím tu práci dala a přemýšlela nad tím, dokonce velmi hluboce, což bylo z každého jejího řádku jednoznačně cítit. A proti tomu byla podrážděná. Že kdejaký pisálek může přijít a protože fakta podá tak, že už od pohledu působí důvěryhodně, tak my mu na to skočíme, protože jsme zkrátka takoví a chceme lidem věřit.

Hmm.., hmm.., byla to fakt dobrá diskuse, když na ní člověk hledí s odstupem. ;)

Samozřejmě, Crabate ;) :godlike:   :D je to šlendryján :D

A pak taky jestli Johana vi,ze timhle radoby faktem nastavila zarodek pro vyhybku,odklon.  :)

Largo, Crabate, vaše slova jsou opravdovým pohlazením :hjarta:

Johano, máš pravdu, vzala jsem si ta slova osobně, ten úplněk mi způsobil takové "rozcitlivění". A je to dobře. Jedině tak se staré rány dostanou na povrch, aby mohly být zahojeny.

Wiki, ikdyž se diskuze stočila i díky mému přičinění jinam, věřím, že tvá kolegyně dostala šanci se s maminkou ve snu rozloučit. A doufám, že jí to lépe pomůže se s tím vyrovnat.

Crabate, děkuji, že sis dal tu práci a zkoumal jsi oba póly, ne pouze jeden :pussa:.

Ale to je přeci samozřejmé, Ištar, bez toho bychom se vůbec nehnuli z místa.
Je to na každém z nás, abychom sami k sobě byli upřímní a snažili se svět kolem sebe pochopit, včetně toho, jak svým jednáním do něj zasahujeme. Nojo, toť přímo doktorát samotného života. ;)

Daphné napsal(a):

Já si myslím, že Ištar a Johana píšete o dvou různých věcech.
Je pravda, že k procesu umírání máme jiný, odtažitý vztah než lidé dřív, kteří se se smrtí setkávali často. Vlastně se jí tak trochu bojíme, a je pro nás vpodstatě úlevou, že se odehrává v zařízeních jako jsou nemocnice, LDN, domovy seniorů a podobně.
Jiná věc je schopnost postarat se doma o ležícího, nemocného člověka...jak fyzicky, tak finančně, je to psychická zátěž. Někdy situace řešitelná jen přes některé sociální zařízení.
Johaně šlo myslím o náš postoj k procesu umírání a smrti, si myslím.

No, to áno. Lenže ja vidím problém v rozpore - častom - medzi želaniami a realitou. Deduška sme v podstate doopatrovali doma, ale keď sa mu zhoršilo, nechali sme ho previezť do nemocnice - priznávam, že asi trochu aj proti jeho vôli, ale nikto sme si nelajsli neliečiť mu akútne stavy a nechať ho blúzniť a trápiť sa. Okrem toho to, napriek tomu, že sme sa snažili uňho striedať, neúmerne zaťažovalo tetu. Deduško zomrel v nemocnici, ale bol tam len cca pár hodín a ráno sme poňho chceli prísť...
A otcovi som sľúbila aktívnu pomoc pri skrátení prípadného utrpenia - čím som sa dostala do jasného rozporu so slovenskými(a zrejme aj českými :P ) zákonmi. Možno prídem na nejaký kompromisný spôsob...

Sa nám diskusia trochu zCrabatila... Vitaj!

Crabe, ono to bohužel samozřejmé vůbec není.....  O to cennější to je..... :)

hirondel napsal(a):

IŠTAR napsal(a):

Napojení funguje mimo prostor a čas, rozloučit se můžeme i když je někdo na stovky km daleko..... :)

Souhlas. :)

Souhlas 2x :D:

P.S. dodatek-jen znám z vlastní zkušenosti, že se dá napojit na člověka,který vás měl rád a stojí o napojení. Opačný způsob jsem nezkoušela a vlastně proč?

Selimo, no eutanazie, to je další slovo do pranice :D.

Ahój Selima! :godlike: Stále tančíš?.. A k tomu vtipnou kaši pojedla. :D
Mám moc velikou radost, že Tě vidím. :pussa:

Napadlo vás, proč vlastně máme tak nutkavou potřebu říci sbohem? Já osobně mám pocit, že ať člověk odejde kdy chce, stále budu mít toho tolik, co bych chtěla s tím druhým udělat, co mu říci.....

Crabat napsal(a):

Ahój Selima! :godlike: Stále tančíš?.. A k tomu vtipnou kaši pojedla. :D
Mám moc velikou radost, že Tě vidím. :pussa:

Moi aussi, ich auch. Tancujem, konštelujem, dokonca sa idem učiť spievať...( :D Zachráň sa, kto môžeš... ) Aj ja sa teším... oživeniu v sále. ;) A navýsosť duchovnému!

IŠTAR napsal(a):

Crabe, ono to bohužel samozřejmé vůbec není.....  O to cennější to je..... :)

To mi vůbec nenapadlo, že Ištar vlastně naštval úředníček, který odfláknul statistické údaje. Teď, když to Crab přímo napsal, tak už to též vidím. Hurá! Netušila jsem příčinu drcání.

IŠTAR napsal(a):

Selimo, no eutanazie, to je další slovo do pranice :D.

Je. Ale po tom, čo sme zažili so starou mamou, som ochotná nad tým uvažovať... A bola by som rada, keby niekto tú službu najvyššiu bol ochotný urobiť pre mňa. (Vzhľadom na doterajšie rodinné pomery je ale skoro jasné, že čo si neurobím sama... ;) .)

Snad me ani nejde o to rici nekomu sbohem,neboli se jakoby loucit.
Jde spise o pojev srdce,vyjadreni ktere souvisi s laskou. :)

:D Tak na to hádam netreba čakať, až niekto bude umierať... Mne by to bolo podozrivé, keby ma zrazu všetci milovali... :rodna:

Selima napsal(a):

:D Tak na to hádam netreba čakať, až niekto bude umierať... Mne by to bolo podozrivé, keby ma zrazu všetci milovali... :rodna:

Presne tak,netreba cakat. :)
Ona ale prave ta smrt prinasi tohle poznani ze se nemelo cekat.

Ale kdyz uz se tak stane a tim se i poucime,lze prave tohle vyjadrit kdykoli a to i po smrti. :)

Selimo, to chápu. No teda tu fušku ti teda nezávidím, nějak si nedovedu představit, jak bych to realizovala :D. Tak kdyby znali pozůstalí stav bakovního konta (který by byl v zajímavém plusu), tak bych se vůbec nedivila, že by mě najednou všichni milovali :D.

Taky si myslím, že láska a srdce se má projevovat neustále a nemusí čekat na to, až zaklepu bačkorama :D.

hirondel napsal(a):

Snad me ani nejde o to rici nekomu sbohem,neboli se jakoby loucit.
Jde spise o pojev srdce,vyjadreni ktere souvisi s laskou. :)

S tímhle souhlasím, protože mám tuto osobní zkušenost. V momentě kdy mi odešel blízký člověk, nešlo o to se rozloučit-mluvit za použití slov, ale o vyjádření, projevení lásky k tomu člověku, který odešel z hmotného těla. Tu lásku jsem cítila uvnitř svého srdce :) Když člověk cítí lásku, ničeho nelituje, nic mu nechybí, je plný lásky k tomu člověku, který odešel. Čas ani prostor nejsou v tom momentě (lásky) důležité :)

IŠTAR napsal(a):

Napadlo vás, proč vlastně máme tak nutkavou potřebu říci sbohem? Já osobně mám pocit, že ať člověk odejde kdy chce, stále budu mít toho tolik, co bych chtěla s tím druhým udělat, co mu říci.....

Já si myslím, že je to o tom, propustit toho člověka ze svého života, taková jakoby tečka. Jeho otisk v nás nějakým způsobem zůstane, jeho blízkost občas můžeme cítit, ale s ukončením jeho hmotného života se potřebujem jaksi srovnat, vypořádat - a slouží nám k tomu nejrůznější obřady a rituály.

Měli bychom si především uvědomit, že žijící lidská bytost, i když je zahalena hlubokým smutkem ze ztráty milované bytosti, má pořád ještě svobodu volby. Může na toho druhého myslet a může na něj nemyslet. Zatímco ve smrti uvolněný duch tuto svobodu nemá. Dokud na něj nikdo z pozůstalých nemyslí, může si létat kudy chce. Ale ledva se ho někdo dotkne myslí, je to pro něj jak výkřik a už je rván prostorem zpátky, aby se dostavil na místo schůzky. A tam si v jediné vteřině přečte celou naši mysl.

Proto je svět lidí a svět duchů striktně oddělen nepropustnou stěnou. A jenom láska ji smí překročit.

Jak říká Daphné, jsou tu obřady a rituály, které slouží k onomu rozloučení, aby vytvořily jakousi pomyslnou tečku, za kterou už je nebudeme volat. Pro naše psychické zdraví, pro jejich též. Nedovedeme si ani představit, co by se stalo, kdyby ona zástěna byla prolomena. Ovšem svět je tak utvořen, aby k tomu za normálních okolností nemohlo dojít. Kdo si ale hraje s magií, zvláště pokud nemá pod kontrolou své jáství, může se šeredně spálit. I to ale patří k procesu poznávání sebe sama. Konec konců zahyne jen tělo a duše se může po určitou dobu smažit ve vlastních představách. Proto nám Bardo Thodol vysvětluje jako základní ponaučení, "jsi to ty, který vše kolem sebe vytváří vlastní myslí". A ještě dodává: "Upni svou mysl k Dhjáni Buddhovi středu, cele se na něj soustřeď, aby tě jediná myšlenka nestrhla stranou, a jsi vysvobozen."

Crabat napsal(a):

Konec konců zahyne jen tělo a duše se může po určitou dobu smažit ve vlastních představách. Proto nám Bardo Thodol vysvětluje jako základní ponaučení, "jsi to ty, který vše kolem sebe vytváří vlastní myslí". A ještě dodává: "Upni svou mysl k Dhjáni Buddhovi středu, cele se na něj soustřeď, aby tě jediná myšlenka nestrhla stranou, a jsi vysvobozen."

Ano. Je to vsak vysoke uceni. :)  Uvedomit si co se deje kdyz se to deje a predevsim po smrti je nesmirne tezke.

Kdo o tomhle nic nevi a netrenuje svoji mysl,nemuze byt po fyzicke smrti vysvobozen.
Kdo o tomhle nic nevi z pozustalych ve svete fyzickem,ten privolava duse mrtvych,kdy oni trpi nejen svoji vlastni odhalenou mysli ale i tim ze je ostani nechteji pustit ze sve mysli.

Crabat napsal(a):

Měli bychom si především uvědomit, že žijící lidská bytost, i když je zahalena hlubokým smutkem ze ztráty milované bytosti, má pořád ještě svobodu volby. Může na toho druhého myslet a může na něj nemyslet. Zatímco ve smrti uvolněný duch tuto svobodu nemá. Dokud na něj nikdo z pozůstalých nemyslí, může si létat kudy chce. Ale ledva se ho někdo dotkne myslí, je to pro něj jak výkřik a už je rván prostorem zpátky, aby se dostavil na místo schůzky. A tam si v jediné vteřině přečte celou naši mysl.

Je zajímavé, že se naše chápání v tomto zásadně liší. Nevím, zda vycházíte z přečteného,ale já vycházím z vlastní zkušenosti a energetického vnímání. Ty to pojímáš negativně a já pozitivně. Opravdu máme po smrti blízkého volbu myslet či nemyslet na zemřelého ale!! naše spřízněná duše naopak setrvává na místě a chce nás stále chránit i ve smutku. Není rvána prostorem, ale chce, aby jsme o její existenci věděli. Viz abnormální jevy-zastavení hodin, skřípot dveří, upadnutí určitěho předmětu. Citlivá osoba na energii to prostě vnímá a pokud umocníme ,,rozhovor" plamenem, tak naše vnímání energie je silnější. Proč se odjakživa zapalují za mrtvé svíčky?
Kdo si ale hraje s magií, zvláště pokud nemá pod kontrolou své jáství, může se šeredně spálit. I to ale patří k procesu poznávání sebe sama. Konec konců zahyne jen tělo a duše se může po určitou dobu smažit ve vlastních představách  Souhlasím, ale na začátku máš volbu zda ano či ne?  Není možné se jen tak splést a rozhodnout se špatně. ( V okamžiku volby moc dobře víš o co jde a jak je volba důležitá) Pokud překročíš své jáství, zaplatíš!

Vladena napsal(a):

naše spřízněná duše naopak setrvává na místě a chce nás stále chránit i ve smutku. Není rvána prostorem, ale chce, aby jsme o její existenci věděli. Viz abnormální jevy-zastavení hodin, skřípot dveří, upadnutí určitěho předmětu. Citlivá osoba na energii to prostě vnímá a pokud umocníme ,,rozhovor" plamenem, tak naše vnímání energie je silnější. Proč se odjakživa zapalují za mrtvé svíčky?

Vladko,
duse setrvava na miste z mnoha a mnoha duvodu. Casto si po fyzicke smrti duse ani neuvedomuje ze uz nezije.
Casto zde setrvava i proto ze chce delat neco co delavala i za ziva.(at je to cokoli na cem lpi)
Nebo setrvava proto ze nas chce ochranovat,ale beda jestli jeji pritomnost pozustaly nevnima,pak trpi a trpi. Duse slysi narek pozustalych(napr. takove narky- "proc si nas opustil a nechal si nas ve stichu? " ) ale pozustaly pak neslysi ji.
Pokud clovek zde zijici svoji mysli privolava duse mrtvych,dela jim to hodne tezky.

Napriklad me se stalo ze me duse zemreleho dala znat ze je u me. A protoze vim ze je u me,pak me i slysi.
To je ten okamzik kdy mu muzu pripomenout aby se osvobodil a nezustaval tady. :)

Vladěno, tak tady s Hirondel do puntíku souhlasím. Což je tedy hodně neobvyklé.., ale stalo se. :)
Ale abych upřesnil předchozí text, máš tam tu důležitou výjimku. "Proto je svět lidí a svět duchů striktně oddělen nepropustnou stěnou. A jenom láska ji smí překročit." Ano, láska může. ;)

Hir, já vím, že se to hodně říká, ale nejsem si úplně jistá, jestli je to neoblomné pravidlo. Mám na mysli to "přivolávání duše tím, že na ni myslíme". Mně se takhle ozvala moje milovaná teta asi já nevím...dva? Tři roky po smrti. Jen dala vědět a odšuměla - při bdělém vědomí (mém, plela jsem růže a rozhodně nemyslela na tetu :lol: ) Já jsem z toho pochopitelně byla rozrušená a chtěla jsem ji vyloženě přivolat aspoň na chvilku, zeptat se jí třeba, jak se jí daří - ale prd a vořech - byla pryč jak vítr. :)
Koneckonců je velmi dobře možné, ba pravděpodobné, že my ta pravidla teprve TVOŘÍME tak bychom možná měli mít nejakou představu, co vy na to?

Crabat napsal(a):

Vladěno, tak tady s Hirondel do puntíku souhlasím. Což je tedy hodně neobvyklé.., ale stalo se. :)
Ale abych upřesnil předchozí text, máš tam tu důležitou výjimku. "Proto je svět lidí a svět duchů striktně oddělen nepropustnou stěnou. A jenom láska ji smí překročit." Ano, láska může. ;)

Vidíš, já tu výjimku nebrala na zřetel. Protože, proč by mne ,,hledal" někdo, koho jsem neměla ráda? Takže jsem to brala tak, že nehledá a ty píšeš, že je oddělen striktně nepropustnou stěnou. Ale to potom odporuje tvrzení, že tě někdo může navštěvovat s negativním úmyslem. Dějiny to potvrzují.....já jsem to nezažila....já myslím, že ta posmrtná energie je prostě všude, žádná stěna neexistuje, jenom někteří neumí pracovat jako ,,přijímač" a jsem ráda , že existuje pořekadlo ,,bude Tě strašit po smrti!". Vlastně u těchto lidí pracuje svědomí,ale co když tomu svědomí něco napomáhá??! :P

Ahojky Lupi! :rock: To bylo moc pěkné zamyšlení. A předem Ti mohu říci, není to neoblomné pravidlo. Jen jakýsi standart, jak bychom měli na věc pohlížet. A protože z něj existuje hned v zárodku jedna výjimka (láska), tedy celá ta oblast je do jisté míry vlastně otevřena novým možnostem, v nichž my ta pravidla teprve tvoříme. Ano, to jsi řekla moc hezky. :storstark:

Vladěno, to, že jsi dotyčného člověka neměla ráda, ještě neznamená, že on, když se ocitl na druhém břehu, k Tobě cítil totéž. Protože tehdy se stáváme jasnovidnými, můžeme cestovat v čase, takže lze nahlédnout do toho, co bylo, je a bude. I spatřit veškeré souvislosti. V takovém případě odpadá všeliké nedorozumění a my, jakkoli jsme předtím žili s klapkami na očích, najednou chápeme.

Ju?.. Možná se přišel rozloučit a poprosit za odpuštění.., ale Tys ho neslyšela. Každopádně to udělal. A jeho čin existuje někde v prostoru jako otisk, který nezaniká, a Ty se ho jednou dovíš.

Nesnažme se vyděsit sami sebe, dalo by nám mnohem větší práci, abychom pak dokázali ještě být dobří. Proto píšu, že existuje neproniknutelná zástěna, tak ji nebourej.., dokázala bys to, je to možné.., ale co si pak sama se sebou počneš?.. Ano, Lupi se tady v předchozím článku dotkla něčeho nepředstavitelně významného, "že my ta pravidla teprve tvoříme", prosím, už v našem zájmu, snažme se vytvořit krásná a laskavá.

Tá stena je podľa mňa hlavne v našich hlavách... ale mňa to nedesí, nai nijako mi to žily netrhá. My máme svoje úlohy tu, oni svoje úlohy INDE. Ak sa im zachce prísť nás pozrieť - prečo nie? Ja ich privítam. Inak, niežeby som mŕtvych ťahala za nohu z ich sveta do nášho, ale občas poprosím starých rodičov o pomoc, keď je nejaká situácia pre mňa nerpehľadná, alebo keď si nie som istá, ako ďalej. Vždy mi dobre pomáhali.... :jojo:
A psina mi prišla vyslovene odpustiť (ale tú som naozaj JA ťahala za nohu odinakiaľ), aby som mohla žiť ďalej bez neznesiteľných výčitiek. Ale bolo to do týždňa po smrti, takže sa tu možno ešte motala, napriek peknému kresťansko-pohanskému pohrebu, ktorý som jej vystrojila a ktorým som sa s jej dušou rozlúčila. :hjarta: :storstark:

Moc krásné pojetí, Selima, souhlasím s Tebou ve všech bodech. :)
Takhle nějak je to tvůrčí i přínosné pro všechny, navíc nám zůstává čistý štít.
Je vidět, že tanec Ti rozkryl prostor a víš přesně, kam máš klást nohy. :godlike:

Crabat,ale já psala úplně o něčem jiném. Nevadí, máme možnost nespočet názorů....nepotkaly se.  Jinak otázka: jak chápeš tvrzení : Vybrala si karmický život.

dodatek:
Ju?.. Možná se přišel rozloučit a poprosit za odpuštění.., ale Tys ho neslyšela. Každopádně to udělal. A jeho čin existuje někde v prostoru jako otisk, který nezaniká, a Ty se ho jednou dovíš.
Do těchto extrému jsem nezacházela...pokud mne nebo já někoho nemám ráda, neznamená, že jsem musela (on musel) něco provést a žádat  o odpuštění. Tudy moje myšlenky nešly v příspěvku.

Jasne Lupi,zadna pravidla.
Rekla bych, ze predesvim kratce po smrti cloveka je jakekoli volani po jeho dusi nejovlivnitelnejsi .
Tvoje teta se po dvou trech letech prihlasila sama.Sama se myslenkou pohla tam kam chtela.  :)

Vzpomínáš si Vlaďko, jak jsi včera psala, že chápeš vnímání druhé strany (duchů) positivně?.. Kdežto já jsem tu uvedl jakoby negativní pohled na věc. Alespoň tak se Ti to zdálo. (#81) Vidíš a teď se to celé přepólovalo. Proč myslíš, že k tomu došlo?..

Tvrzení, že si někdo vybere karmický život, chápu ve smyslu, že je v souladu se svou karmou. Tj. nejprve ono pochopení kým jsem a jaké klíčové události se odehrály v předchozích životech. Pochopím to, porozumím souvislostem, ocitnu se v souladu s tím. A začnu přijímat nastalé životní situace s tím vědomím, že to vlastně napravuji a posouvám dál. Tedy nerozhořčuji se, když mě potrefí nějaká rána, ale vstupuji s tím do harmonie, chápajíc, že právě takhle to má být. - Je to veliké umění i nabytá moudrost, když tak dokážeme jednat.

K dodatku: Zatím tudy nešly (tedy Tvoje myšlenky), ale to neznamená, až rozšíříš svůj pohled, že se tudy ubírat nebudou. Možná právě tam leží odpovědi, které jsou prozatím skryté, jelikož jsi ještě dostatečně nerozšířila svůj záběr.

Crabat napsal(a):

Moc krásné pojetí, Selima, souhlasím s Tebou ve všech bodech. :)
Takhle nějak je to tvůrčí i přínosné pro všechny, navíc nám zůstává čistý štít.
Je vidět, že tanec Ti rozkryl prostor a víš přesně, kam máš klást nohy. :godlike:

:D Tanec ma zaviedol všelikam a ukázal mi veci nevídané-neslýchané(ale hlavne prostredníctvom učiteliek, resp. učiteľov...), ale cesta, ktorú vnímam pre seba ako pravú, je ešte niekde ďaleko. Raz sa mi ukázala za zákrutou, ale potom :reta:

Cesta, jsou činěné následné kroky po sobě, vedené směrem za naším sebepřekonáním.
Možná už na ní dávno jsi, ani to nevíš. :)

Do těchto extrému jsem nezacházela...pokud mne nebo já někoho nemám ráda, neznamená, že jsem musela (on musel) něco provést a žádat  o odpuštění. Tudy moje myšlenky nešly v příspěvku
K dodatku: Zatím tudy nešly (tedy Tvoje myšlenky), ale to neznamená, až rozšíříš svůj pohled, že se tudy ubírat nebudou. Možná právě tam leží odpovědi, které jsou prozatím skryté, jelikož jsi ještě dostatečně nerozšířila svůj záběr.
Psala jsem: doslova v příspěvku a ty mi tu dáváš kázání o nedostatečném záběru či potřebu si rozšířit svůj pohled. Pokud o něčem nepíšu nebo se zaměřím na pozitivní stranu, neznamená, že druhá stránka mince je mi utajena.
Kdežto já jsem tu uvedl jakoby negativní pohled na věc. Alespoň tak se Ti to zdálo. (#81) Vidíš a teď se to celé přepólovalo. Proč myslíš, že k tomu došlo?..

Odpověď: K žádnému přepólování nedošlo, já jsem psala a popisovala své zážitky v souvislosti se smrtí osoby milované a blízké. Chtěla jsem ostatním naznačit, pokud se nestačili rozloučit, že mají ještě možnost po smrti.
Mám zážitky pouze pozitivní a strašně si jich vážím a obohatily mi můj život. Hru o přepólování a proč došlo k obratu v diskuzi nehraji, odmítám.

V pořádku, Vladěno, je to jen nedorozumění. Jak jsi konečně psala v předchozím příspěvku, že se ty názory nepotkaly. Nyní Ti, s malým zpožděním, dávám za pravdu. Prostě mi nedošlo hned, jak to myslíš. :)

Crabat napsal(a):

V pořádku, Vladěno, je to jen nedorozumění. Jak jsi konečně psala v předchozím příspěvku, že se ty názory nepotkaly. Nyní Ti, s malým zpožděním, dávám za pravdu. Prostě mi nedošlo hned, jak to myslíš. :)

Přijímám omluvu. :par:

Crabat napsal(a):

Cesta, jsou činěné následné kroky po sobě, vedené směrem za naším sebepřekonáním.
Možná už na ní dávno jsi, ani to nevíš. :)

Všetko nasvedčuje tomu, že som... len idem akosi pomaličky, vlečiem sa ako korytnačka. Holt mám iné tempo, no. :P

:supr::supr::supr::supr::supr:

Óm je luk a duše šíp
a brahmani je šípu terč,
jejž neomylně stihnout má.

Poznáš, kdo ta slova napsal
a kde je uvedl?..

Po Cestě, Selima, ani nelze jít rychle,
protože každý krok, na ní učiněný,
je vlastně přepodstatněním celé naší bytosti.

Takže... :):):):):)
Tempo si každý udáváme sám.
Někdy je hodně pomalé
a někdy se třeba i rozeběhnem.
Jenom se, prosím, nezastavit. ;)

Crabat napsal(a):

:supr::supr::supr::supr::supr:

Óm je luk a duše šíp
a brahmani je šípu terč,
jejž neomylně stihnout má.

Poznáš, kdo ta slova napsal
a kde je uvedl?..

Tělo je luk, pozornost je šíp a Brahma je cíl-slova jednoho ze starých mistrů, slova Gampopy: „Obdržet lidské tělo a nevyužít ho k prožití života na duchovní cestě, to je jako ležet v hromadě klenotů a vrátit se s prázdnýma rukama jako chudák.“ (Poetrie 905) Gampopa (žákem Milarepy, který žil kolem roku 1100) .

www.Napojeni.cz    - zajímavá diskuze účastníků :D

Vladěno!:supr::godlike::supr::godlike::supr:
Moc hezké vysvětlení.

Selima napsal(a):

Všetko nasvedčuje tomu, že som... len idem akosi pomaličky, vlečiem sa ako korytnačka. Holt mám iné tempo, no. :P

No a čo :pussa: radšej by si, aby ťa vlieklo? :lol: Problém nieje Seli v tempe, ale v príliš ostrom zraku :cool: Chcem povedať, že akonáhle  vidíš smer, perspektívu - alebo aspoň tušíš - každé tempo sa odrazu psychologicky spomalí....

Přesně tak, Lupi.., černý vlku se zářivýma očima. :pussa:

jéjda Crabat - a okrabacená  (podle vzoru obohacená) diskuze :D nádhera! :supr:
Krásně píšete, radost číst. Mnoho z vás mi mluvilo z duše. MMch kolegyně je nadčasová, zvládá na výbornou, jako ostatně všechno..:hjarta: .

Když jsem se nedávno dívala večer (22hod) na oblohu, bylo tam hodně hvězd a úplněk. Úplně mě to zastavilo. Je to tak něco obrovského a nekonečného či hlubokého, že nevěřím, že by to nebe (vesmír, ..xy..)nevěděl a "neviděl" všechno. To přirovnání "všeobjímající" je úplně přesně vystihující. A vlastně je tady pořád se mnou (s námi). Pro mě je to strašně uklidňující a uvolňující. Jakoby jeho prostřednictvím mohu mluvit s kým chci, když to dokážu v určité chvíli prolnout.
Těžko to popsat, ale když se na to nebe v noci podívám, tak to naskakuje samo. všechno je "tam" , všichni jsou "tam" - tady.

Pohřeb byl vážně moc pěkný. Byl tam i farář, a poprve jsem slyšela mluvit nějakého "zaškatulkovaného" člověka tak, jsem rozuměla. Ve smyslu byla jsem oslovena. Nevím sice, co by na to řekla naše bábina (nedávno se mi svěřila, že ji lanařili černop.rderlníci a poslal je ..někam..), ale snad by se jí líbil. Byl úžasně lidský a upřímný.

Je to opravdu jen v našich hlavách. Ty překážky nebo stěny bránící propojení všeho. Škoda, že naše kultura pohřbů nebyla vedena třeba v duchu oslavném, pak bychom odmalička měli možná na smrt jiný náhled hned, bez zármutku a slz  a nemuseli ten laskavý úsměv při loučení  vybojovávat tak dlouho a trpce. :hjarta:

Děcka jste úžasní, díky za příspěvky...a pište o čemkoli vás napadne, jen prosím  bez osobních sporečků..:)

Ahojky Wiki! :par::pussa::par: Moc jsem se sem těšil. Je to jako přijít domů, kde na nás dýchne všechno krásné vzpomínkami i nostalgií a zároveň rozzářenými okny, skrze něž dopadá slunce. :hjarta:

Crabat napsal(a):

Po Cestě, Selima, ani nelze jít rychle,
protože každý krok, na ní učiněný,
je vlastně přepodstatněním celé naší bytosti.

Takže... :):):):):)
Tempo si každý udáváme sám.
Někdy je hodně pomalé
a někdy se třeba i rozeběhnem.
Jenom se, prosím, nezastavit. ;)

Njn, ja keď sa zastavím, ono ma to aj tak šupne vpred... :D Ide to nejako samo... :vissla: Plavu si, ani nevím jak, neznám prsa, neznám znak...

:D Máš jen hlavu plnou ideálů. :D

Crabat napsal(a):

:supr::supr::supr::supr::supr:

Óm je luk a duše šíp
a brahmani je šípu terč,
jejž neomylně stihnout má.

Poznáš, kdo ta slova napsal
a kde je uvedl?..

:grater: :kapitulation: Nie - ani som nevygooglila.

lupina montana napsal(a):

Selima napsal(a):

Všetko nasvedčuje tomu, že som... len idem akosi pomaličky, vlečiem sa ako korytnačka. Holt mám iné tempo, no. :P

No a čo :pussa: radšej by si, aby ťa vlieklo? :lol: Problém nieje Seli v tempe, ale v príliš ostrom zraku :cool: Chcem povedať, že akonáhle  vidíš smer, perspektívu - alebo aspoň tušíš - každé tempo sa odrazu psychologicky spomalí....

:D Si ma pobavila s tým orlím zrakom - mám 6 a 8 dioptrií. :rodna: Ale asi máš pravdu - a druhá vec je, že možno sa mi to z tej diaľky len zdá, že to je MOJ smer... :vissla: Zdiaľky mi všetko pripadá lákavé (pri mojich 8 dioptriách...)

Vladena napsal(a):

Crabat napsal(a):

:supr::supr::supr::supr::supr:

Óm je luk a duše šíp
a brahmani je šípu terč,
jejž neomylně stihnout má.

Poznáš, kdo ta slova napsal
a kde je uvedl?..

Tělo je luk, pozornost je šíp a Brahma je cíl-slova jednoho ze starých mistrů, slova Gampopy: „Obdržet lidské tělo a nevyužít ho k prožití života na duchovní cestě, to je jako ležet v hromadě klenotů a vrátit se s prázdnýma rukama jako chudák.“ (Poetrie 905) Gampopa (žákem Milarepy, který žil kolem roku 1100) .

Ja som tipovala Milarepu, ale nenašla... :grater:

Crabat napsal(a):

:D Máš jen hlavu plnou ideálů. :D

:jojo: Napriek pokročilému veku... :vissla:

Tak přesně, jak jsem citoval, je to uvedeno v Siddhártha od Hermanna Hesse.
Ale kořeny to má skutečně starší, což Vlaďka tedy fantasticky vyjádřila. :godlike:
:vissla: :pussa:

Fuckt? Toho som kedysi v praveku čítala, dokonca analyzovala. :D Ale zrejme len málo uviazlo trvalejšie.

Selima napsal(a):

:D Si ma pobavila s tým orlím zrakom - mám 6 a 8 dioptrií. :rodna: Ale asi máš pravdu - a druhá vec je, že možno sa mi to z tej diaľky len zdá, že to je MOJ smer... :vissla: Zdiaľky mi všetko pripadá lákavé (pri mojich 8 dioptriách...)

Ale čuš, kamarátka...duša tvoja nemá nijaké dioptrie :lol::lol::pussa:

Wiki, to se mi taky stalo a je to paráda, co? Mám na mysli oboje - vesmír i "faráře".
Co se pohřbů týče, možná právě zavádíš nové Pravidlo - i když hele, pořádný venkovský pohřeb je podle podobného uspořádání! S příslušnou pompou vyprovodit nebožtíka (hřbitov na kopci - ať se živí trošku namáhaj, no ni? Kamarádi, co nesou rakev a utíraj sople do manžet hódobóžovýho obleku a vraníci s chocholama....jéje!) a potom pořádná sláva v hospodě, kde se vzpomíná s příslušnou láskou i případně nenávistí...

lupina montana napsal(a):

Selima napsal(a):

:D Si ma pobavila s tým orlím zrakom - mám 6 a 8 dioptrií. :rodna: Ale asi máš pravdu - a druhá vec je, že možno sa mi to z tej diaľky len zdá, že to je MOJ smer... :vissla: Zdiaľky mi všetko pripadá lákavé (pri mojich 8 dioptriách...)

Ale čuš, kamarátka...duša tvoja nemá nijaké dioptrie :lol::lol::pussa:

Wiki, to se mi taky stalo a je to paráda, co? Mám na mysli oboje - vesmír i "faráře".
Co se pohřbů týče, možná právě zavádíš nové Pravidlo - i když hele, pořádný venkovský pohřeb je podle podobného uspořádání! S příslušnou pompou vyprovodit nebožtíka (hřbitov na kopci - ať se živí trošku namáhaj, no ni? Kamarádi, co nesou rakev a utíraj sople do manžet hódobóžovýho obleku a vraníci s chocholama....jéje!) a potom pořádná sláva v hospodě, kde se vzpomíná s příslušnou láskou i případně nenávistí...

:D
Pak do hrobu spadnou farářovi brýle i s knihou a dobrovolníci je krakají nedůstojně zpět. apod.  :lol: ..:lol:

Ty cizokrajné kultury o kterých jsem četla (ale dávno- nic si nepamatuju- sic vidím dobře - ale taky není o co stát :D ) byly tak zajeté, že když někdo zemřel, upřímně se radovaly ( ti lidé se radovali). Mají to tak naučené, nastavené a přijaté, jako radost a přání mrtvému postoupit někam jinam - co já vím, třeba do nirvány, nebe. A vůbec nesmutní. Obávám se, že se týká zaostalých (dobrej paradox) lidí, kmenů. Což je vtipné, protože je to jaksi až nadčasové. My vesmírní badatelé, znalci molekul, atomů, fyzikálních teorií, Sfermionů,  skvarku, a nevímčeho si s takovou věcí jako je pochopení a porozumění sama sebe - neporadíme. ..
jo, ale snažíme se ..to jo. :D

Ale snad časem i poradíme....vždyt jsme sotva začli. Prostě jsme jen zvolili jiný způsob - a mně se zdá, že jaksi logičtější. Ona totiž nirvána a takový věci, to je paráda, akorát ten kručící žaludek ti furt neslušně připomíná, žes na něco zapomněla :lol:
My jsme to jen vzali z druhýho konce: napřed naplnit potřeby materiální. Čas ukáže, co je účinnější....

moja mama umrela minuly piatok. Vobec som v tom case nemala byt v nemocnici, lebo sa tam dost prisne dodrziavali navstevne hodiny. Kedze nam vsak den predtym nedvihala telefon isla som sa osobne poinformovat na jej stav u osetrujucej lekarky. Ta ma po slovach, ze kazdu chvilu moze umriet, (co bolo pre mna uplne sokujuce, mala sice uz mnohe roky rakovinu a jej stav sa v poslednej dobe zhorsoval, avsak este dva dni predtym som tam bola a den predtym jej bol otec nakratko odniest veci a vobec sme to nevyhodnocovali, zeby mala do jedneho/dvoch dni umriet) pustila za nou na izbu. Bola nadopovana morfinom a spala. Tak som ju zlahka prebrala, hladkala za ruku a videla, ze to je zle. Ale ani vtedy som si nepripustala, ze je to naposledy. Potom trikrat zopakovala, ze uz nevladze a kratko na to zomrela. Myslim, ze ma cakala, ze sme sa este mali vidiet. To jedine ma utesuje, ale ta bolest a prazdnota je velka. Hovorim si, co som mohla urobit lepsie. Tie otazky ako by to bolo keby ... A s odstupom casu je to nie lepsie, ale stale horsie...

Maio, upřímnou soustrast, je mi líto, žes řišla o maminku. Ale mohla jsi být u ní, když odcházela. Co víc jsi pro ni mohla udělat? Bude to asi ještě dlouho bolet, já vím.

Maio, je to čerstvé, .. soucítím s tebou... :hjarta:
To je krásný, cítilas, že tam máš být, a tak jsi tam prostě byla.
Mně se toto nepodařilo. Máma měla také zhoubné onemocnění, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že ..teď (tehdy..) Docela náhle. Strašně jsem brečela proto , že s ní nemůžu mluvit. Nikdy se mezi náma v mé primární rodině nepěstovalo nijaké velké objímání a říkání si jak se máme rádi atd. Proto jsem toho litovala a chtěla jí všechno to říct.
Teď už si myslím, že spolu můžeme mluvit kdykoliv, když chceme. Je to už dlouho...:)

Ta moje kolegyně, o které jsem na začátku psala, ta vzpomíná na maminku s láskou, s něhou, i s úsměvnými vzpomínkami. Myslím, že to pojala fantasticky. :hjarta:

Wiki, krasne si to napisala, presne ja mam ten pocit, ze som jej este skor mohla povedat, ako ju lubim, ako ju mam rada a ze som jej za vsetko vdacna. Chcem verit, ze to vedela, aj ked nase predposledne stretnutie - pred tym, ked zomrela, nebolo prave idealne. A na tom poslednom sa uz velmi nehovorilo, len som ju hladkala a ona na mna pozerala tymi umucenymi ocami.

Já myslím, že právě při čtení tohoto vlákna si nejlíp můžem uvědomit jednu podstatnou věc:
Že si se svými blízkými máme co nejvíc dávat najevo city, dokud je čas. protože když to pak nestihneme tomu dotyčnému říct, máme právě pocit, že mu takovéto vyznání dlužíme.

Problém je trochu - jak. Třeba v naší rodině , já s rodiči, to umím spíš jen neverbálně - snažím se rodičům pomoct, kde to jde, udělat jim radost, často jim zavolat, projevovat o ně zájem.
Cítím, že takové to (americkými filmy zprofanované) " Mám tě ráda. Já tebe taky. Moc pro mě znamenáš. " mi nějak nejde přes pusu.
Jenže mým rodičům je oběma přes 70 let. Bolestně si uvědomuju, že nevíme dne ani hodiny, a že bych jim to nějak sdělit chtěla, co nejdřív. Vyřešila jsem to tedy v sobě tak, že knihu, kterou teď píšu, jim věnuji. Na jejím samém začátku bude pro ně věnování - pár vět, kde napíšu, co pro mě znamenají a že jim děkuju.
Tu knihu dostanou k vánocům. Písemně snad vyjádřím lépe to, co mi z očí do očí nějak nejde.

maia napsal(a):

Wiki, krasne si to napisala, presne ja mam ten pocit, ze som jej este skor mohla povedat, ako ju lubim, ako ju mam rada a ze som jej za vsetko vdacna. Chcem verit, ze to vedela, aj ked nase predposledne stretnutie - pred tym, ked zomrela, nebolo prave idealne. A na tom poslednom sa uz velmi nehovorilo, len som ju hladkala a ona na mna pozerala tymi umucenymi ocami.

Dobre - predobre, že videla teba ako poslednú....

lupina montana napsal(a):

maia napsal(a):

Wiki, krasne si to napisala, presne ja mam ten pocit, ze som jej este skor mohla povedat, ako ju lubim, ako ju mam rada a ze som jej za vsetko vdacna. Chcem verit, ze to vedela, aj ked nase predposledne stretnutie - pred tym, ked zomrela, nebolo prave idealne. A na tom poslednom sa uz velmi nehovorilo, len som ju hladkala a ona na mna pozerala tymi umucenymi ocami.

Dobre - predobre, že videla teba ako poslednú....

namyslam si, ze na mna cakala...

Ja myslím, že nenamýšľaš - že čakala. Aspoň ja by hej...

dakujem ti lupinka :)

tohle je ale smutný téma :-/

Smutný, ale nutný, Pavli. Jen ať o tom mluví...já o tom tenkrát nemohla mluvit a hrabala jsem se s tím nejméně pět let, než jsem se nějak vyrovnala s máminou smrtí.
Já bych chtěla umřít tak, že mi prostě dojdou definitivně baterky. Obklopená milými mými, kteří budou napůl plakat a napůl se smát a na mým pohřbu už se jen smát :cool:

Mě mrzí, že jsem tohle něvěděla dřív. Taky o tom nebylo s kým mluvit...dlouho jsem to stravovala..Ale asi to taky tak mělo být, pak jsem si spoustu věcí uvědomila..
A už vím, že ví, vím, že oni všichni vědí.. a milují nás i s těmi chybami i zapomněními.. My se jen chceme zbavit své viny, vidíme to tak a litujeme kvůli sobě, ne kvůli našim zamřelým.
To je výsledek mého letitého koumání. :)

Wiki napsal(a):

My se jen chceme zbavit své viny, vidíme to tak a litujeme kvůli sobě, ne kvůli našim zamřelým.
To je výsledek mého letitého koumání. :)

Pekny vysledek koumani. :)

Wiki, oni jsou přece my a jak by mohli sobě samotným neodpustit?..
Wiki, to my je nevidíme správně, proto se nenalézáme a pak si na jejich místě musíme dát rozhřešení.
Duše přestupuje ze zrození do zrození, zatímco v jednotlivých etapách na sebe vždy přejímá patřičnou roli, která jí byla určena. Ale sama není tím dítětem, dospělým, starcem, sama je volná, nespoutaná a zářící. Takhle se na ní podívej v kterémkoliv jejím projevu a uvidíš, jak Tě prostoupí vnitřní radostí a světlem. A to je odpověď, kterou Ti Tví předci přináší. A to je odpověď, kterou si v nesčetných zrozeních jako štafetu předáváš sama sobě. Aby se v Tvých očích rozjasnilo a Tvá mysl konečně došla klidu naplněna radostí.

Wiki napsal(a):

My se jen chceme zbavit své viny, vidíme to tak a litujeme kvůli sobě, ne kvůli našim zamřelým.
To je výsledek mého letitého koumání. :)

tak je to presne, zmyt zo seba vlastnu vinu..hovorim si, preco som ten posledny den, co bola doma, neprisla skor z prace, ale riesila blbosti, preco som na nu pred mesiacom bola urazena, preco som jej nepovedala viackrat, ze ju mam rada, preco som skor nesla za doktorkou...a pod. ako taky mixer sa mi podobne veci tocia v hlave a mam pocit viny minimalne taky velky ako pocit straty :grater:

Maio,
To nejdulezitejsi jsi stihla udelat v tu pravou chvili.  :)

  Predtim bylo pro Tebe tezke uvedomit si to, co sis uvedomila prave v tu chvili,kdy jsi citila ze prichazi opravdu konec, pri kterem se Tve srdce otevrelo uvedomenim-ze maminku milujes,ze jsi ji vdecna.  :pussa:

Kdyz lide odchazi z naseho zivota,zustane zde fyzicky prazdne misto,ale uvnitr nas v sdci ,prazdne zustat nedokaze.  ;)

hirondel napsal(a):

Maio,
To nejdulezitejsi jsi stihla udelat v tu pravou chvili.  :)

  Predtim bylo pro Tebe tezke uvedomit si to, co sis uvedomila prave v tu chvili,kdy jsi citila ze prichazi opravdu konec, pri kterem se Tve srdce otevrelo uvedomenim-ze maminku milujes,ze jsi ji vdecna.  :pussa:

Kdyz lide odchazi z naseho zivota,zustane zde fyzicky prazdne misto,ale uvnitr nas v sdci ,prazdne zustat nedokaze.  ;)

je to take tazke, hlavne rana, vzdy ked som sa rano zobudila bola predsa tu (poslednych niekolko rokov sme mali spolocnu izbu, aby som bola poruke, keby nieco), ked som rpisla z prace, bola tu. velmi mi chyba a je to cim dalej tym horsie :grater:

maia napsal(a):

je to take tazke, hlavne rana, vzdy ked som sa rano zobudila bola predsa tu (poslednych niekolko rokov sme mali spolocnu izbu, aby som bola poruke, keby nieco), ked som rpisla z prace, bola tu. velmi mi chyba a je to cim dalej tym horsie :grater:

Maio,
ano,to neni snadne. Je to prirozeny proces.
Podivej se ale Maio do sveho srdce,tam je Tva maminka.  :pussa:

ale hirondel, ja by som chcela aby tu bola so mnou..mam chut kricat nech sa vrati, chcem jej zavolat, spim na jej posteli lebo mam pocit ze tam citim jej pritomnost viac...

Aj to prejde, neboj sa :pussa: A až ťa zasa prepadnú výčitky, spomeň si na jedno - v tej najdoležitejšej chvíli si bola PRESNE TAM, KDE SI MALA BYŤ. Čo je oveľa viac, než by mohla povedať väčšina populácie.

ano v najdolezitejsej chvili...ale co tie chvile predtym? stale mam pocit, ze som mohla urobit viac - castejsie jej volat, menej pyskovat a viac dakovat,...

To má každý - ale aby si to NAOZAJ v reále bola robila, musela by si pravdepodobne vedieť, kedy zomrie - a myslím si, že to by si nechcela - alebo hej? Ak to nevieme, nemožme predsa žiť tak, ako by každý mal každú sekundu umrieť - to by bolo emočne také vysilujúce, že myslím, že by to nik dlho neprežil :cool:

maia napsal(a):

ale hirondel, ja by som chcela aby tu bola so mnou..mam chut kricat nech sa vrati, chcem jej zavolat, spim na jej posteli lebo mam pocit ze tam citim jej pritomnost viac...

Ale Maio,myslis jen na sebe.  Mysli na svoji maminku,rekla Ti preci ,ze uz nemuze. Nech ji tedy v klidu odejit Maio.

hir, viem je to sebecke, chcela by som ju tu mat. snazim sa ako najlepsie viem, pre istotu vyhladam aj odbornu pomoc, aby som to nefiltrovala vsetko cez mojho priatela. dakujem

Maio, osobne verim ze je to skvely napad vyhledat odbornou pomoc. :) 

At se dari. :hjarta:

Nevím, jestli odborná pomoc pomůže tím správným způsobem. Tohle je proces smíření a proto by spíše pomohla duchovní pomoc, než pomoc psychologa. Každopádně je z toho patrné, co zde uvedla Wiki: "My se jen chceme zbavit své viny, vidíme to tak a litujeme kvůli sobě, ne kvůli našim zemřelým." Což je hluboká pravda. A na to já jí odpovídám svým článkem 133.

Pokud ho Maio pochopíš, jak byl myšlen, rozpustí se to, protože si uvědomíš provázanost se všemi. Uvědomíš si, že právě tohle odevzdáš a přijdeš znovu, abys to přijala. Ty sama, takže i Tvá máma. Věděla do čeho jde i Tys to původně věděla. A všechno to, co prožíváš nyní, je schopna z druhého břehu vnímat. Ale ona tam vstoupila, aby se naplnila její radost. Sen vstupu do hmotné sféry tím pro Duši končí, konečně se probouzí do reality a zjistí, že je neomezená. Nic jí nebolí, nic netrápí a může všechno. I vnímat ten právě prožitý sen, jak se pro ostatní odvíjí dál, jen vstoupit už do něj nemůže. A tak strašně ráda by Ti řekla: "Tak si odpust! Stejně to vrátíš, stejně přijdeme znovu a třeba si prohodíme role, tak proč se trápit, to všechno, radost i bolest na nás teprve čeká, až budeme zase spolu tam."

Slyšíš to?.. Máš se radovat, vzpomínat na to krásné, co bylo, dokud se zase nesejdete.

Kdo vi jakou odbornou pomoc mela sama Maia na mysli. :)
Ja osobne si pod pojmem odborna pomoc nepredstavuju pouze psychologa. :)

Crabate,vis o tom ze ne kazdy clovek uz je pripraven? :)   Znam mnoho takovych lidi kteri nejsou zatim schopni otevrit se,pochopit o cem je rec. :jojo:

To je jasné, Hir, ale právě tato životní etapa ji staví před možnost porozumět. Jakoby skokem, naráz, protože cítí vnitřní bolest a ta bolest souvisí s láskou. Takže nás neuzavírá, ale otevírá prostoru a jeho vyšším vibracím.

Crabat napsal(a):

To je jasné, Hir, ale právě tato životní etapa ji staví před možnost porozumět. Jakoby skokem, naráz, protože cítí vnitřní bolest a ta bolest souvisí s láskou. Takže nás neuzavírá, ale otevírá prostoru a jeho vyšším vibracím.

Ano,takovato zivotni etapa otvira moznost porozumet,to nepopiratelne. :)
Nicmene ja osobne vim ,ze ne kazdy je uz pripraven. A takovy clovek neslysi,nevidi,nevnima to co je v te zkusenosti za potencial.  :)
Proto si vybere a jde cestou ktera souzni s jeho vnimanim. :)

Ano i to je možnost. Proto na začátku říkám, že spíše než psychologa raději někoho duchovně zaměřeného. Psychologie nás poněkud sráží na materiální, mnohdy až zvířecí úroveň. Ono to většinou pomůže, protože toho zvířete je v nás dost, ale duševně (respektive duchovně) si tím naopak ublížíme.

Třeba smrt neexistuje, třeba je to jen naše iluze, z neznalostí, je to třeba jen transformace do jiné dimenze a my tady fňukáme.. Každý to třeba máme (dese)tisíckrát za sebou, a víme o jde, jen vždycky v tom fyzickém těle na tu chvíli nějakých př. 80ti let zapomeneme.  :D Z neznalosti a strachu , z jakési omezennosti vymýšlíme ptákoviny a strachy...co? Nebylo by to takto krásné? :)

A třeba je na nás i komický pohled, jak tady zápasíme s imaginárními nepřáteli a strachy a strašidly, na tom našem časově  omezeneném v placatém prostorečku a vůbec ani netušíme...hloubku celého toho komplexu a prostorové i časové provázanosti. Zkouším si to představit..:D

Proč vlastně ne?

Pochopila jsem Te uz na samem zacatku o cem mluvis. :) 
Rikam ale, ze ne kazdy clovek je pripraven a ze to vim. Ze si vybere takovou pomoc jakou si zvoli sam. Takovou na kterou je pripraven. :)
Uz si rozumime? ;)

Wiki napsal(a):

Třeba smrt neexistuje, třeba je to jen naše iluze, z neznalostí, je to třeba jen transformace do jiné dimenze a my tady fňukáme.. Každý to třeba máme (dese)tisíckrát za sebou, a víme o jde, jen vždycky v tom fyzickém těle na tu chvíli nějakých př. 80ti let zapomeneme.  :D Z neznalosti a strachu , z jakési omezennosti vymýšlíme ptákoviny a strachy...co? Nebylo by to takto krásné? :)

Za sebe rikam,smrt neexistuje. Je to prechod do jineho stavu byti. Vim to ,ale tim -ze to zde reknu,tim to nikomu (kdo nema vlastni zkusenost,ci tohle vedeni obsazeno v sobe ) nepredam.

Nicmene ja tvrdim- na zacatku je potreba otevrit se a naslouchat tem kdo maji zkusenost. Kdo se neotevre ,ten neuslysi. :)

Teď jsi to řekla, Wiki.
A to je prozření. :godlike:
Takhle nějak to právě je.

Ale to já přeci vím, Hir, že jsi rozuměla. Ovšem nejde tady o Tebe, nýbrž o předání znamení.
Vidíš a funguje to. Wiki si ho přečetla a pochopila. A když mohla Wiki, proč ne ty ostatní?..

Já se přeci nesnažím nikoho přemlouvat. Jenom poukazuji na znamení.
Které jsou tady od věků, jen my jsme zapomněli chápat jejich význam. ;)

Jasne ze nejde o me a taky vim ze to znovu dokola nevysvetlujes me. :)
Jsem pouze jednim dilem toho tance a plne si uvedomuju co se odehrava. :jojo:

:)

Crabat napsal(a):

Ano i to je možnost. Proto na začátku říkám, že spíše než psychologa raději někoho duchovně zaměřeného. Psychologie nás poněkud sráží na materiální, mnohdy až zvířecí úroveň. Ono to většinou pomůže, protože toho zvířete je v nás dost, ale duševně (respektive duchovně) si tím naopak ublížíme.

Myslím, že na pocit, že mi niekto chýba, nepomôže ani psychológ, ani žiaden vierológ... Niekedy stači aj menej definitívny rozchod, a bolí to ako sviň - a jediný liek je nechať pôsobiť čas a zmieriť sa... vyrovnať. Bolesť a pripútanosť sú súčasťou existencie v hmote.

dievcata, ja vam poviem uprimne, ze pre to, co hovorite, nemam uplne a hlboke pochopenie, na druhej strane, chcem verit tomu, ze sme sa s mamkou nevideli naposledy, ze sa raz opat stretneme. Chcem aby to tak bolo a je to v neposlednej rade ovela lahsie, si to mysliet.  Takze, kym sa opat stretneme bude mojou radostou pomahat starym a chorym, akoby som v kazdom z nich videla kusok z nej.

Hir, píšeš "vím to". Znamená to tedy , pokud jsem ti rozuměla správně, že jsi to skutečně zažila... je tak??
Psalas již něco o sobě (ale někde úplně jinde a už je to x dní) o své zkušenosti se "samoléčbou". Nepsala jsem k tomu tenkrát nic, ale musím říct, že jsem na to (tebe) myslela i tady.., myslím v civilu.  :) Nedá mi to. Vlastně shrnuto :  :godlike: :hjarta:

To uvědomění si, že "vím", ne že myslím, že píše Osho, ne, že říkal strejda švagrové, ne, že píše někde někdo na  netu..atd., to musí být  zásah, který převrátí absolutně celý doposavadní život, jako když se slepému vrátí zrak, pak přece člověk nemůže už nikdy žít tak, jak žil doposud..
Ale já tom nic nenapřemýšlím...jen se domnívám a tápu. A ptám.. :)

maia napsal(a):

dievcata, ja vam poviem uprimne, ze pre to, co hovorite, nemam uplne a hlboke pochopenie, na druhej strane, chcem verit tomu, ze sme sa s mamkou nevideli naposledy, ze sa raz opat stretneme. Chcem aby to tak bolo a je to v neposlednej rade ovela lahsie, si to mysliet.  Takze, kym sa opat stretneme bude mojou radostou pomahat starym a chorym, akoby som v kazdom z nich videla kusok z nej.

A´t máš pochopení, a´t to vidíš tak nebo tak, je to jedno, protože výsledkem a vyústěním  je - jak u tebe čtu - láska  :)
A možná je jedno, jakou cestou přijde, ne? :) :hjarta:

Selima napsal(a):

Crabat napsal(a):

Ano i to je možnost. Proto na začátku říkám, že spíše než psychologa raději někoho duchovně zaměřeného. Psychologie nás poněkud sráží na materiální, mnohdy až zvířecí úroveň. Ono to většinou pomůže, protože toho zvířete je v nás dost, ale duševně (respektive duchovně) si tím naopak ublížíme.

Myslím, že na pocit, že mi niekto chýba, nepomôže ani psychológ, ani žiaden vierológ... Niekedy stači aj menej definitívny rozchod, a bolí to ako sviň - a jediný liek je nechať pôsobiť čas a zmieriť sa... vyrovnať. Bolesť a pripútanosť sú súčasťou existencie v hmote.

přesně tak Sel :jojo:

Wiki napsal(a):

To uvědomění si, že "vím", ne že myslím, že píše Osho, ne, že říkal strejda švagrové, ne, že píše někde někdo na  netu..atd., to musí být  zásah, který převrátí absolutně celý doposavadní život, jako když se slepému vrátí zrak, pak přece člověk nemůže už nikdy žít tak, jak žil doposud..

O tomhle uz byla rec na vlakne Bloss- proc jsme na duchovnim. :)

Clovek pristupuje k zivotu jinak,vnima ho jinak. :)

Jo a take je rozdil mezi clovekem ktery svet videl,pak na cas zrak ztratil a pak vidi znovu a clovekem ktery nikdy od narozeni svet nevidel a pak ho nahle vidi kdyz oslepeni zmizi. :)

To me napadlo napsat k tomu slovu -zasah. :)

odbornou pomocou som myslela psychologa/psychiatra. Mam iste nutkanie ist k tomu istemu ako chodila isty cas, par mesiacov pred smrtou moja mama. Neviem, mozno dufam, ze sa dozviem nieco viac, proste mam potrebu stykat sa s ludmi, s ktorymi sa ona poznala, ci uz byvale spoluziacky, pribuzne, a pod.. ale nezabudam ani na trochu tej duchovnej odbornej pomoci, mam kamaratku a ta pozna nejaku modlitbu odpustenia, o ktorej som ja doteraz nepocula, ktora vsak vraj dokaze sposobit, ze clovek dokaze s Bozou pomocou odpustit sam sebe. co je v mojom pripade to, co si vycitam, ze som zanedbala.. inak, dievcata, stale je to tazke... v kazdodennom zivote fungujem lepsie, navonok teda, lebo v mysli myslim na nu velmi casto...ale je to len, akoby som si myslela, ze je na chvilu niekde na vylete...definitivnost nasho odlucenia v pozemskom svete som este nespracovala...

Ja som ju spracúvala 5 rokov, Mia - a to všetko iba preto, že odišla...no, nezmierená je veľký eufemizmus.
Ak ťa nutká, tak ja by som poslúchla - to nieje len tak prenič a zanič.
A keď nám umrú rodičia, je tu ešte jedna ťažkosť okrem "normálneho" vyrovnania sa s niečou smrťou: je to fakt, že je náhle pred tebou také veľké prázdno - už nik nestojí medzi tebou a večnosťou :pussa:

lupinka, a ako si sa nakoniec dokazala s tym vyrovnat? co ti pomohlo?

Vlastne ani neviem. Asi najskor čas - nijakovsky sa mi nedarilo sa s ňou udobriť, nijaké techniky mi na to nepomohli. Ani dnes nieje všetko celkom vporiadku a možno, že nikdy nebude.
Zlámané spomienky sa možno dajú dať do gypsu - rozdrveným to nepomáha.
Ja ti s týmto nepomožem, Mia - vzťah mezi mojou mamou a mnou bol veľmi zlý a pokrivený. Myslím, že som sa jednoducho musela akosi zmieriť s tým, že už nemám šancu - v žiadnom zmysle toho slova. :rolleyes: Teraz mi ešte zvyšuje sa s tým popasovať a odpustiť jej, že tú šancu nemám :)

lupinka, drzim ti palce..Mne sa dnes s mamkou snivalo...ze som ju nedala do nemocnice ale ostala s nou doma..A ze sa jej stav na zaklade mojej starostlivosti zlepsil, aspon teda tak, ze v tom sne nezomrela/nestihla zomriet? tak sa moje srdce v tom sne radovalo. a potom prebudenie do reality :(
Ak by pre nas z tychto neprijemnych veci malo vyplynut nejake poucenie, tak by som povedala, ze je to poucenie pre nase existujuce a buduce vztahy, ktore budu na zaklade tychto nemilych skusenosti o cosi lepsie. Drzim ti palce na tvojej ceste!

To je ta druhá možnost, Maia, a ta nás provází celým životem. Vždy jsme mohli něco udělat lépe, a kdybychom tušili, jaké to bude mít následky, určitě bychom to zvládli, jenže... Jenže jsme jen lidé...

Ale něco Ti prozradím: Teď.., právě nyní je ta chvíle, kdy to celé můžeš pojmout správně, a až nastane příští klíčový okamžik, v němž se ohlédneš, budeš za sebou vidět, že jsi zvolila to nejlepší, čeho jsi v dané situaci byla schopna. A to Tě uklidní i smíří.

Raději to udělej hned, aby ses případně nenechala něčím rozptýlit a nezapomněla. Sedni, soustřeď se na ni a pošli jí Lásku. Tam na druhý břeh za ní, kde jí zrovna tušíš, skrze své vlastní nitro. Pošli jí odpuštění a Lásku přímo ze svého srdce. - Odpuštění a Lásku...

maia napsal(a):

lupinka, drzim ti palce..Mne sa dnes s mamkou snivalo...ze som ju nedala do nemocnice ale ostala s nou doma..A ze sa jej stav na zaklade mojej starostlivosti zlepsil, aspon teda tak, ze v tom sne nezomrela/nestihla zomriet? tak sa moje srdce v tom sne radovalo. a potom prebudenie do reality :(
Ak by pre nas z tychto neprijemnych veci malo vyplynut nejake poucenie, tak by som povedala, ze je to poucenie pre nase existujuce a buduce vztahy, ktore budu na zaklade tychto nemilych skusenosti o cosi lepsie. Drzim ti palce na tvojej ceste!

Aj ja tebe, srdiečko. Tebe sa to istotne podarí, však výčitky sú nanič - nepomožu nai mame, ani tebe. Ja aspoň zakážem (ak bude treba, tak v poslednej voli) svojim deťom, aby si kvoli mne robili výčitky - hádam ani tvoja mamka by to nechcela. :pussa:

tak dnes som si dohovorila termin u psychiatra, nemozem totiz dobre spat, mavam zle sny a stale placem. Sedim a pozeram doblba a vyzeram prave tak, ako moja mama pred par mesiacmi. Vtedy ma to vytacalo a mala som chut na nu nakricat aby prestala a zacala sa tvarit normalne. Teraz tak vyzeram ja a vytaca to mojho frajera. Mozem sa nanho hnevat? sama som bola taka...vo vlastnom smutku spoznavam az teraz, co musela prezivat...ale uz je neskoro..