Stalo se Vám někdy, že jste nechtěli už být? Já uznávám , že je to blbost, ale už dlouho přemýšlím nad tím , že by mi bylo lépe nebýt a jak to udělat. Několikrát jsem už začala psát dopis na rozloučenou a to mi vždy asi pomohlo.
Máte s tím někdo zkušenost?

Nemůžu odpovědět z vlastní zkušenosti, protože skutečně NEBÝT jsem si nikdy v životě zatím nepřála. Na to mi život připadá příliš zajímavý a krásný.

Ale můžu aspoň napsat, co bych asi dělala, kdybych takové myšlenky měla:
Nejprve bch se sama sebe zeptala PROČ se mi chce nebýt. V tom je zakopaný pes.
A tu příčinu bych pak začla řešit. Tak jak by vyžadovala - možná jen třeba svěřením se kamarádce (jeden pól řešení) a nebo možná bych vyhledala psychiatra (opačný pól řešení).
Jinak - mezi těmito krajními póly (nechci rovnou napsat extrémy) je milion způsobů řešení dalších.

Držím palce, ať svůj problém vyřešíš a ať tě nadále - aspoň občas - potkáváme spíš na vlákně "Co mi dnes udělalo radost." :pussa:

Ona napsal(a):

Stalo se Vám někdy, že jste nechtěli už být?

Jako dítěti mockrát, jako dospělý párkrát - dneska jsem ale strašně ráda, že jsem :)
Poslyš, jak se ti má říkat? :co: Ona.....hm. Zájmenem se nedá oslovit, vymysli prosímtě něco.

Priala, ale nikdy to neprešlo od myšlienky ani k náznaku skutku. Asi v podstate mám rada svoje telo, sovojich blízkych (a možno aj ostatných, neznámych ľudí) a vždy som si predstavila svoju mŕtvolu rozfašírovanú, krvavú, alebo aspoň pos.atú po práškoch... a to mi stačilo. Ale myšlienka, aké by bolo lákavé "nemusieť nič", ani dýchať :D - tá mi občas príde kedykoľvek.

No jéje - ale to se snad stalo skoro každýmu... aspoň myšlenečka zavadila, ne, co by kdyby?
Mi zbyl z jednoho blbýho období celkem detailně propracovanej fárplán Sice schovanej někde hodně hluboko, ale furt tam je... já holt nic nevyhodím...

Určitě nejsi sama, také jsem chtěla "nebýt". Dnes jsem také ráda, že "jsem".
Mě dokonce , tak jako i asi Selimu, děsila představ, jak budu vypadat.. :lol: Vida k čemu je dobrá taková marnivost.. :D
Dokonce je možné, že jen nevidíš řešení svého problému, třeba stojíš za sloupem, který ti cloní..určitě se to dá řešit, jako všechno. Pokud ti pomohlo sepsat takový dopis, tak bych řekla, že sis něco ujasnila, roztřídila...a to ti pomohlo. Zjednodušeně, chybí asi nadhled nad problémem, jímž jsi pohlcená a stojíš přímo v jeho středu a to bývají velmi nepříjemné a zdánlivě beznadějné situace. Zejména tak ve 4.00hod ráno. :D
Zkus napsat, jestli se ti chce, co se stalo....:)

Taky jsem nechtěla být, představovala jsem si, jak budou všichni smutnit, až tu nebudu a budou na mě vzpomínat... To jsem byla malá a naši mi něco děsnýho provedli a to by plakali, panečku... :P Takže jako malá několikrát. Ale jako mrtvole mi to seklo - taková sněhurka, žádná fašírka jako to měla Selima a Wiki... ale to asi proto, že jsem byla děcko. Jinej pohled na svět mají děti, to je krásný. Kdysi mi syn (4 nebo 5 let) vysvětloval, že kdyby on padal z okna v sedmým patře, tak by vystřelil vlákno, jako spiderman a vůbec by se nezabil, jako ten chudák v televizních novinách... :vissla:
Pak v dospělosti jsem to posunula a nebyla tak radikální - chtěla jsem být malá, aby se o mě někdo staral - nejlíp rodiče, ty už znám (najednou nevadilo, že mi táák ubližovali :P) - abych já nemusela, protože život je někdy jako balvan těžkej...
Pak mě to pustilo a já tu chci být pořád, protože ten těžkej balvan miluju a nejvíc na tom miluju, když se ukáže, že ten velbloud je fakt komár a já si beru něco, co si brát nemusím... :P I když splíny nebo těžký dny jsou, bez nich to nejde - jak by člověk věděl, kdy je slunce, kdyby nebylo stínu? ;)
Asi si fakt polož otázku, proč nechceš být.

Jo, mockrát. Jednu dobu mě odrazovalo jenom to, že nechci nikoho vyděsit, až mě najde. Hele, jestli máš takové myšlenky dlouhodobě, tak uháněj k psychologovi a fofrem. On tě buď nasměruje dál za psychiatrem, nebo bude stačit terapie povídáním. Ale jestli máš pocit, že tyhle myšlenky myslíš vážně, tak šup - tady pokec s kamarádkou nestačí.

Ono - mě se to tedy nikdy nestalo, nikdy mě nenapadlo že bych tady už nechtěla být. Ale to je asi povahou. Jsem nenapravitelná optimistka.
A psát dopis na rozloučenou je hrozné, morbidní a smutné...
Ale jak píše Blossom - kontaktuj nějakého odborníka, třeba psychologa/psycholožku.

Hrozé, morbidní a smutné..ale když to pomůže, tak dobré :) Minimálně si člověk leccos ujasní.

Javeno,  :supr:  :supr:  :supr:  :

a nejvíc na tom miluju, když se ukáže, že ten velbloud je fakt komár a já si beru něco, co si brát nemusím

:supr: :godlike:

Taky nevím, jak tě mám oslovit, tak třeba Beruško!
Taky bylo v mém životě období, kdybych raději nebyla. Mělo to důvod a snažila jsem se ho řešit, nějak to v sobě zpracovat. Realita se mi tehdy zdála opravdu k nesnesení. Jak se cítím jsem probírala s dvěmi dobrými kamarády občas hodila něco sem na babinet a snažila jsem se každý den nějak prožít, třeba často pomáhalo udělat radost jiným. Do školy jsem chodila jen proto, abych měla ráno kvůli čemu vstát z postele a měla nějaký program. Hodně mně pomohly rodinné konstelace a Bachovy esence. Dnes už se na to dívám jinak. Každý má v životě špatné období, pak zase přijde to lepší. Když je člověku těžko, tak někdy nevěří, že by mohlo být zase hezky, ale bude líp, uvidíš!

Napiš, co tě trápí nebo se někomu svěř. Sdělená starost, poloviční starost!

Děkuji všem za reakce na moje psaní.
Asi mi opravdu chybí to si s někým o tom povídat. Nejsem svěřovací typ a  svoje problémy bych s nikým kdo mě  zná probírat nemohla . Uznávám , že někteří lidé mají daleko závažnější problémy a starosti a nehroutí se z toho, v tom jsem asi slaboch.
Pokusím se jen v kostce popsat co mě trápí. Jsem 27 let vdaná a máme dvě děti. V roce 2006 jsem onemocněla a léčila se  rok, i když mi někdy bylo opravdu hodně špatně, tak to vztahově byl jeden z nejpěknějších roků. Rodina mě zkrátka podržela. Pak  se  provalila manželova nevěra. Nebyl to jen úlet, ale dozvěděla jsem se že měl paralelní vztah, na sex, jak tvrdil   asi 10let - za tu dobu dvě milenky. Blbé bylo , že tu druhou přivedl pracovně až domů a vypadalo to , že jsme docela kamarádky. To mě hodně vzalo a bolí vlastně doteď. Vše hned ukončil a snažíme se fungovat dál ( řešila jsem to na jiném vlákně). Pak to chvíli vypadalo bezva, dokonce jako by se pročistil vzduch. Bohužel manžel podniká doma a já se snažím pomáhat jak můžu. Manuelně mi to už moc nejde. Dcera je také zapojená a tam je kámen úrazu. Manža je hodně zručný  a podnikavý, pro něj nic není problém a my jsme jen problémové, nic neuděláme dobře, nic sami nerozhodneme, se vším ho obtěžujeme, všechno na něj valíme,... Asi to neumím dobře popsat, tohle podnikání si vybral on a  je spíše pro chlapy a i když se s dcerou snažíme , ve spoustě věcí se jim vyrovnat nemůžeme.
A z toho plynou "výměny názorů" a následný pláč dcery nebo mě. Manželovi to také není jedno, ale při té výměně na jeho vodopád slov prostě nemám. Ještě k tomu máme teď moc práce , a tak volného času, který trávíme spolu,  je minimum. Myslím, že máme problém i mezi sebou , hodně se náš vztah  "ochladil" a když něco chci řešit , tak z toho vyústí zase jenom debata o práci a to ostatní prý vyhnije samo. Mě to spíš přijde, že se skládá výbušný prach po troškách , ale vytrvale a až to jednou vybuchne , tak to bude pořádná petarda.
Když to teď po sobě čtu, tak teď právě to jsou samé banality , taky to neumím tak věrně popsat jak to vlastně je, ale nějak se to hromadí a za všechno většinou můžu já.

Ono, právě už jen to, že se z toho vypíšeš nebo vypovídáš, pomáhá: Zformuluješ si myšlenky, a někdy ti i samy naskočí řešení.
A kromě toho ti hodně lidí napíše své pohledy z různých úhlů (někdy i hodně negativních - na to se raděj psychicky připrav), ale to vše dohromady ti může dát trochu  odstup a možná že tě i samotnou pak líp napadnou způsoby, jak z toho ven.

Z toho co píšeš: jestli je vaše podnikání příčina hádek a zdroj slz tvých i dcery, pak je někde chyba.
Pokud "všechno děláte špatně" - tedy ty s dcerou, z pohledu manžela, tak bych mu asi řekla - podívej se, já mám svou práci (předpokládám tedy, že někam chodíš do práce?), a pokud s mou pomocí nejsi spokojený, tak si na to raděj někoho najdi. I kdyby to mělo něco stát, je mi milejší klid v rodině, byť s míň penězi. A na tom trvej.
Protože abyste se o něco ty a dcera pořád snažily,a sklízely jen odsudky, tak je to k ničemu. Nakonec - jak píšeš - pro podnikání se rozhodl on sám.

Tímhle bych na tvém místě začla. A takto nově získaný čas bych zkusila víc věnovat sobě (a třeba dceři - možná, že to taky potřebuje).

Je těžké dělat závěry z jednoho příspěvku,  ale z toho co píšeš, mi vychází zhruba tohle.

Tak to není zas tak málo... stokrát nic umořilo vola. To je nejhorší.
S tím podnikáním - vidím to jako Blossom - ani já ani dcera bychom nepomáhaly - lepší, než hádky je najmout někoho, kdo to udělá dobře, i když za peníze.
Najdi si svoje koníčky a přátele - pak ti bude míň vadit, že jste spolu málo. A co víš, možná zjistíš, že se manžel víc snaží být s tebou, protože nejsi jaksi po ruce... nebo zjistíš, že ho nijak nepostrádáš a bohatě to stačí večer u jídla...
Celá ta situace tě vysává, ale není řešení nebýt. Naopak. Být a pořádně. Tady jsem, neumím to jako ty, ale umím jiný věci. Tak se pořádně koukej... ;)
Ale pokud se v tom víceméně plácáš tři roky, tak možná může být řešení nějaký psycholog. Oni mají nadhled, nasměrují tě... Klidně bych si s někým pokecala. Než se trápit. :)

O tom psychologovi jsem také přemýšlela , ale   on to za mě vyřešit nemůže. Na jedné takové podobné terapii jsem byla a i si tam pěkně pobrečela , ale je to zase jen na mě.
Do práce jinam nechodím, jsem v ID a dělám u manžela. O tom , že by jsem šla pracovat jinam dlouho uvažuji, ale    není to reálné. Máme toho momentálně moc co se nedá odložit, teď jsme si vzali úvěr na určitý projekt, tak abych ještě řekla , že končím nepřipadá v úvahu, nehledě na to , že na mě s prací nikdo nikde nečeká.
Svoje koníčky mám a manžel mě v nich i podporuje, nevadí mu když někde vyrazím, on má zase své a máme i hodně společných. Horší je, že se teď už bavíme a řešíme jen práci a se vším ostatním ho obtěžuji. Já vím , že toho má hodně a neslevuje si , ale mě nějak  na to všechno už udocházejí síly. Je na mě milejší jen když se daří v práci , nebo když já "pěkně "pracuji.

Pravda je, že za tebe nikdo nic nevyřeší. To musíme každý sám. Psycholog odkryje problém z jiného úhlu a nasměruje tě k řešení.
Možná by pomohlo, dát manželovi jasně najevo, že pokud máš pracovat u něj i stíhat třeba domácnost, nebo i ty svoje zájmy, budeš se firemním věcem věnovat o hodinku míň. Invalidní důchod nemáš jen tak. Chci tím říct, že třeba kamarádka má ID, ale na půl úvazku ji nikde nevzali, tak dělá normálně na celý a vzhledem ke zdr. stavu je K.O., když přijde domů a musí si odpočinout, než skočí na domácnost. Někdy usne i na dvě hodiny, jak je grogy. Prostě je nemocná. Taky jí teda manžel nepomáhá, za což bych ho vzala palicí... ale to by měla ona - stanovit pravidla.
A ty to udělej taky.

Ono, stala se z tebe lednička :) - http://family.cz/scripts/journal/articl … m_kid=7318
To se člověk cejtí blbě, to je pravda.
Aby se to vylepšilo, je nutný se...odledničkovat. Uvědomit si znova, že jsi živá bytost, která má svoje potřeby, přání a sny - a ty jsou pro tebe nejdůležitější....
Heleď, ty říkáš, že "to nejde" ale to ve skutečnosti znamená jen jedno - že se bojíš manželovy reakce, je tak? Protože kdybys nedejpámbu utrpěla komplikovanou tříštivou zlomeninu a byla pár měsíců ve špitále - taky by to muselo nějak jít, nebo ne? A když se uštveš, komu tím pomůžeš?
Úplně tě chápu, asi nebudeš o tolik mladší ode mě a my jsme bohužel generace žen - údernic. Taky se učím odpočívat až teď, poněvadž jsem celý život přepínala vesele síly a prostě se ukázalo, že mi docházejí daleko rychleji, než se zdálo.
Odpočinkem ale nemyslím to, že se zbrecháš z nejhoršího a pak zas honem fachat - odpočinkem myslím to, že dávám pozor, jestli se mi už do něčeho chce...

Ono,
znáš tu větu: "všechno jde, když se chce?"
Máš dostatečné sebevědomí a sílu na změnu? Pokud ano a já věřím, že máš, udělej tu změnu. Může to znamenat problémy a komplikace, ale pokud to vyřešíš, budeš se cítit nádherně, žes to sama dokázala.
Neříkej mi, že teď v době krize není možné najít někoho, koho bys mohla během 14 dnů zaučit. Pokud by byl problém, tak se na "své staré místo" můžeš vrátit vždycky :)

my jsme jen problémové, nic neuděláme dobře, nic sami nerozhodneme, se vším ho obtěžujeme, všechno na něj valíme
Ono - kdyby vám tohle dělal "běžný" šéf v "běžném" zaměstnání, asi byste obě přemýšlely o změně místa, ne? Ale protože je to manžel a táta, tak si to klidně necháte líbit. Mám podobnou zkušenost - ne sice vyloženě se společným zaměstnáním, ale s jinou prací. Ten pán, co s ním bydlím, mi neustále vykládal, co všechno dělám blbě. Pikantní na tom bylo, že kecal do věcí, na který mám vzdělání - ale on si "to přečetl". Byl nesmírně překvapenej, když jsem ze dne na den dělat přestala... jenže mě to tak strašně ani snad nenaštvalo, ale otrávilo, že jsem prostě pokračovat nemohla.
Hele - opravdu musíš dělat to, co děláš? Jasně - máte úvěr, zakázky, projekt... ale k čemu ti budou vejdělky, až se případně sesypeš? Nanejvejš nebudeš mít starost, jak uhradit pobyt ve špitále . Nakonec jak píše lupina - když si přerazíš nohu nebo ti vezmou žlučník, taky si bez tebe bude muset poradit. Možná bych to s ním neprobírala u kafe, ale kdykoli by začal s výše uvedeným jamrováním, okamžitě by se mi "udělalo hůř" a holt bych pár dnů "nemohla pracovat" Souvislost "nepsrávné chování - trest" pochopí průměrně inteligentní pes, tak proč by to nedocvaklo chlapovi?

A kde pracujete? Doma nebo v nějaké kanceláři? Jestli doma, asi je pak hodně těžké nechat práci "za dveřmi". Z toho, co píšeš je toho na tebe opravdu hodně. Na druhou stranu píšeš, že bys teď od manžela ani NEMOHLA odejít (tedy myslím pracovně). Tvé pocity říkají: chce to změnu, jsem vyčerpaná, tak bys je měla poslechnout a nedat jen na tu tvou část osobnosti, co za každou cenu musí vše zvládnout a věř mi, že rozum to není. Ten by ti toiž řekl, že takto to dlouhodobě nepůjde a dřív nebo později budeš hledat jiné řešení a kdo hledá najde, uvidíš!

Ona je naše koza, říkávala moje babička...ten nick nejspíš vystihuje i to, jak se cítíš....
Tvého muže nejspíš práce baví a také chce zabezpečit rodinu, nevidí, že se valí jak buldozér po louce plné sněženek.
Tvá dcera přebírá tvou i jeho volbu....už teď nese na zádech něco, co vůbec není její... Stejně jako ty.
Pokud se podnikání účastní celá rodina a ono jim dává slušnu obživu a radost, je to v pořádku. Pokud to tak není, zadělávají si všichni na pořádný průšvih, přesně jak píšeš, jenže je to v daleko širším záběru než si myslíš.

Když jsem byla dítě, mockrát jsem chtěla nebýt, jako dospělou mne to už nenapadlo. Přesněji nenapadlo mne to od té doby, co jsem porodila první dítě. Chápu ale, že někdo to může mít jinak. V tvé situaci obvzlášť. Ale ani ta není neřešitelná a jak píše javena: jednou se ti velbloud zase promění v komára, jen pro to musíš něco udělat.
To něco je najít pro sebe efektivní pomoc. Vůbec se toho neboj. Zvlášť když už víš, že psycholog to za tebe nevyřeší, ale může ti právě efektivně pomoci, ukázat ti JAK se brát sama za sebe, aniž bys druhého převálcovala.
Hodně štěstí.

Pandorraa napsal(a):

Tvého muže nejspíš práce baví a také chce zabezpečit rodinu, nevidí, že se valí jak buldozér po louce plné sněženek.
Tvá dcera přebírá tvou i jeho volbu....už teď nese na zádech něco, co vůbec není její... Stejně jako ty.
Pokud se podnikání účastní celá rodina a ono jim dává slušnu obživu a radost, je to v pořádku. Pokud to tak není, zadělávají si všichni na pořádný průšvih, přesně jak píšeš, jenže je to v daleko širším záběru než si myslíš.

Tohle je docela přesné. Nemyslím , že by ho to zas tak moc bavilo, ale chce zabezpečit rodinu. Stále se vyskytují nové a nové možnosti , které musíme využít, stále má nové nápady. V tom je právě ten problém. Pořád "jede" a ještě vše dokáže vysvětlit, že to tak nutně musí být. A tím jak pořád pracuje tak mě právě staví do pozice té co se ulejvá. Tak se cítím , on mi to nikdy neřekl, ale i na něm vidím jak je unavený.  Říká jen , že teď musíme prostě máknout. Všechno vidí optimisticky a já jsem bohužel věčný pesimista a vidím co by se všechno mohlo stát a jak jsou nereálné některé jeho nápady. Teď nemyslím nápadem, ale tím jak to všech no stihnout. Tím ho ještě popuzuji protože mi pak vyčítá , že ho vůbec nepodporuji.
A v práci jsme bohužel ,dá se říci , pořád , protože podnikáme převážně doma pořád něco řešíme.

Budeš to muset rozetnout ty - rozčlenit čas na pracovní a nepracovní  trvat na tom, aby se to dodržovalo.
A taky si uvědom, že každý máme jiný potenciál sil - jinej rezervoár. Pokud tvůj muž má pocit, že ještě může, nemusíš ho mít nutně ty a už vůbec ne vaše dcera, přece....má vůbec čas na svůj život?
A že on pořád pracuje...to přece není normální, to je úplně stejný, jako by nedělal vůbec nic - jen z druhý strany. Jestli mi rozumíš.
Mmch - tvůj muž nemá koníčky? Nebo nezajde do hospody, nebo tak něco? Já jen, že chlapi většinou svůj osobní odpočinek dokážou uhájit za všech okolností :)

nové a nové možnosti , které musíme využít... že to tak nutně musí být
Prd a vořech - NEMUSÍTE a NEMUSÍ! Já teda nevím, jak na tom jste, ale nevypadá to, že byste při omezení pracovních aktivit skončili na sociálních dávkách. Otázka ale je, co si tvůj muž pod pojmem "zabezpečení rodiny" představuje. Dost často se stává, že růžové sny o užívání si důchodu či plodů své práce končí s prvním infarktem - a to ani nemusí být fatální.
A tím jak pořád pracuje tak mě právě staví do pozice té co se ulejvá.
Tohle (a taky to, jak vy nezvládáte a neumíte) mi silně připomíná některé manželky a matky se spolehlivě okolínasíracími větami "Co si neudělám sama, to není" a "Nikdo to neudělá tak dobře, jako já". Mají pocit, že "musí" stihnout ještě tohle a tohle (většinou nějakou totální zbytečnost), pak se složí s mokrým hadrem na srdci a vyčítají ostatním...

Nechtěla bych být Oničko (Ona) ve tvé situaci. Nenechala bych nikoho rozhodovat o tom, co já budu dělat. Navíc, pokud bych byla nemocná. ID se skutečně nedává při rýmě.

Muži bych řekla, že nejsem truhlář, kovář, tesař (nebo co děláte), ale že jsem např. dobrá organizátorka nebo účetní (nebo cokoliv). Tak navrhuji, že se budu podílet na práci  takto a přispívat do rodiného podniku takto.. Pokud na práci nestačí sám, musí si někoho najmout. To není neobvyklé.

Dcera už je dospělá?

Na mne to působí, jako by tím zničujícím tempem chtěl tvůj muž neco "zahlušit, umlčet, přebít".... Kamsi se valí a vás ostatní táhne sebou... Zda k výšinám či do hlubin, to je otázka spíš pro tebe než pro nás.

Uvědom si, že pokud jdete s ním, přes to všechno, co jsi napsala, jdete s ním dobrovolně. On se třeba už ani neumí zastavit.... Pokud má v datu narození čísla 159 a nebo 357 (nedej bože oboje), tak to fakt nezvládne....
Halt na něj budeš muset "hodit síť". Bude to masakr, ale určitě ne tak velký, jako když vás bude dál táhnout tam, kam nechcete. Neboj se toho.

Wiki napsal(a):

Dcera už je dospělá?

Je a bohužel je do toho také zatažená jako OSVČ.

Pandorraa napsal(a):

Na mne to působí, jako by tím zničujícím tempem chtěl tvůj muž neco "zahlušit, umlčet, přebít".... Kamsi se valí a vás ostatní táhne sebou... Zda k výšinám či do hlubin, to je otázka spíš pro tebe než pro nás.

Uvědom si, že pokud jdete s ním, přes to všechno, co jsi napsala, jdete s ním dobrovolně. On se třeba už ani neumí zastavit.... Pokud má v datu narození čísla 159 a nebo 357 (nedej bože oboje), tak to fakt nezvládne....
Halt na něj budeš muset "hodit síť". Bude to masakr, ale určitě ne tak velký, jako když vás bude dál táhnout tam, kam nechcete. Neboj se toho.

Podle manžela to není zničující tempo, jenom je potřeba využít nabídek , které se  nabízí a nebudou se už opakovat. Jasně že se necháváme táhnout "d o b r o v o l n ě ".  Prostě teď , momentálně , nejde z toho vlaku vystoupit. To není , že by nás táhnul kam nechceme, jen je toho strašně moc a tím pak stres , nervozita, napnelismus  z toho že se nestíhá. Pak se pro nějaké to ostřejší slovo nejde daleko. Je to těžké , já ho lituji , že se tak dře a na druhou stranu mě štve , že to tak je. Pořád si říkáme , že je potřeba zvolnit, ale stále to nějak nejde a nevychází. Teď mi hlavně příjde , že jsme se hodně odcizili a moc nevím co s tím.
Ta čísla v datu narození nemá, jen 19 - rok narození. To je dobře?

lupina montana napsal(a):

Mmch - tvůj muž nemá koníčky? Nebo nezajde do hospody, nebo tak něco? Já jen, že chlapi většinou svůj osobní odpočinek dokážou uhájit za všech okolností :)

Koníčků má hodně. A po sportu i nějaké to pivko v hospodě. Jenomže teď je vše  odsunuto na pak. Nebo něco malinko chce stihnout a to pak opravdu má dost.

Pořád si říkáme , že je potřeba zvolnit, ale stále to nějak nejde a nevychází... Koníčků má hodně... Jenomže teď je vše  odsunuto na pak.
Milá Ono, ale z toho se strašně špatně vycouvává. Ještě tuhle zakázku... a tohle bychom taky neměli pustit... a pan Vopička je dávnej zákazník, tomu taky musíme vyhovět... tak se "odsune" jeden koníček, druhej, to pivko taky není nutný, šak to kámoši pochopí... a manželka s dcerou to pochopit musí, přece... vždyť je to i pro jejich dobro... a už se to veze z kopce a před tím největším srázem najednou zjistíš, že ten vůz nemá šlajf a koně to neudrží...
Zkusila jsi podumat, CO ho žene? CO si tou prací nahrazuje, kompenzuje, přehlušuje? Víš, napadlo mě, jestli to není mužská reakce na tvoji nemoc - snaha dokázat si, jak on je zdravý, v pořádku a fit a zároveň snaha zakrýt nebo odehnat strach z toho, že i jemu by se mohlo stát...

helena napsal(a):

Pořád si říkáme , že je potřeba zvolnit, ale stále to nějak nejde a nevychází... Koníčků má hodně... Jenomže teď je vše  odsunuto na pak.
Milá Ono, ale z toho se strašně špatně vycouvává. Ještě tuhle zakázku... a tohle bychom taky neměli pustit... a pan Vopička je dávnej zákazník, tomu taky musíme vyhovět... tak se "odsune" jeden koníček, druhej, to pivko taky není nutný, šak to kámoši pochopí... a manželka s dcerou to pochopit musí, přece... vždyť je to i pro jejich dobro... a už se to veze z kopce a před tím největším srázem najednou zjistíš, že ten vůz nemá šlajf a koně to neudrží...
Zkusila jsi podumat, CO ho žene? CO si tou prací nahrazuje, kompenzuje, přehlušuje? Víš, napadlo mě, jestli to není mužská reakce na tvoji nemoc - snaha dokázat si, jak on je zdravý, v pořádku a fit a zároveň snaha zakrýt nebo odehnat strach z toho, že i jemu by se mohlo stát...

Takhle napsané je to docela trefné. Jestli si tím něco kompenzuje, bych neřekla. Takhle hektické , i když většinou nárazově, je to u nás od začátku, jen teď se toho navalilo opravdu hodně a já už nějak nestíhám tomu tempu a vše mě stresuje, všechno mě hnedle rozhodí. Ta přecitlivělost je částečně dána nemocí, kerou jsem prodělala a k tomu ty vztahové problémy , to je blbá kombinace.

Jinak všem děkuji za reakce. Člověk se takhle na to podívá alespoň očima těch druhých.

Důležité je si uvědomit, že zakázky se sice opakovat možná nebudou, ale život určitě ne... pokud nevěří v reinkarnaci. :)

Ja, ako sa poznám, by som určite chcela vedieť, ČO to znamená MOMENTÁLNE. Abya to nebolo ako "dočansýô pobyt sovietskych vojsk u nás. Viem nárazovo zabrať aj viac, ale dlhodobé vyčerpávanie síl nad osobné pomery je na hounou. Skús mu navrhnúť, aby ste si stanovili nejaké obdobie, od ktorého zvoľníte tempo... inak odmietni pokračovať v tom HNEĎ. (Máš tú výhodu, že manžel ťa - aj dcéru - fakt potrebuje... :jojo: ).

Ona napsal(a):

Stalo se Vám někdy, že jste nechtěli už být? Já uznávám , že je to blbost, ale už dlouho přemýšlím nad tím , že by mi bylo lépe nebýt a jak to udělat. Několikrát jsem už začala psát dopis na rozloučenou a to mi vždy asi pomohlo.
Máte s tím někdo zkušenost?

:) S cim ? S tim dopisem ? Ja ne, ale Viktorie ma nadherny sloh, jiste by se pozustalym libil ;)
Ale ted vazne, ja mel takove cerne myslenky v minulosti, nevim ale proc. Zda se, ze to vetsinou postihuje mladsi lidi, dneska jsem uz z toho "vyrostl" a na svet se dival uplne jinak. Jsem tu velice spokojeny a i na spatnych vecech si najdu to pekne ( zrovna pohreb babicky neni skvelym prikladem ), resp. zjistim, ze spatne jsou jen z meho pohledu. No a ted posledni otazka : Ty nevis jak to udelat ? nechces trpet, nebo nevis co bude dal... tak nic nedelej, mas to jednodussi, nez vymyslet zpusob jak na to a co s tim :) Mmch, Ona je nazev pisnicky od Daniela Landy, je moje nejoblibenejsi :P

Prozraď mi její jméno, je krásná a tajemná.
A pod bílým závojem jí prosvítají ramena,
prozraď mi jméno tý, co kluci o ní sní,
s láskou a nenávistí dává se do písní.
Řekni za čím se skrývá, když v posledním tanečku
zatahá a špagát pohřebních zvonečků.