Neprijde vam nekdy, ze jste takovi blbeckove, na ktere se v praci vali dalsi a dalsi ukoly, i kdyz jste uz, na rozdil od kolegyne, ktera se kope do zadku a dany ukol muze splnit sama, i tak dost vytizeni a ze jste po tom, co jste se proti tomu odvazili bojovat "spravedlive odmeneni“ (tedy potrestani)? Jak to delaji ti, kteri toho moc nenapracuji a i tak se umeji prezentovat tak, ze jsou sefovymi oblibenci? Chtela jsem se zeptat ostatnich, jestli se dostavaji do podobnych situaci a jak je resi. Dekuji:)

Všimla jsem ti tohoto tématu až nyní.

Někdy mívám skutečně dojem, že se mnohé sveze po lidech, o nichž se ví, že kolem sebe nebudou tak kopat, nebo že se neumějí bránit. Jsou to docela neskutečné situace, párkrát jsem v nich byla, není to nic příjemného, nejhorší snad je, když je člověku vytýkáno něco, co dělají všichni, nebo když on svědomitě dělá něco za druhé, pak to jednou nestihne a nasadili by mu psí hlavu. Dochází pak k takovému tomu boji s větrnými mlýny, ale jedinec ty druhé neuštěká. Kdesi jsem četla, že v práci se takovým seskupením říká klaka...pár lidí si nahrává a podporuje se. Co si budem nalhávat, je to užitečné být v klace se šéfem a jeho soukmenovci, než s tou novou snaživou, co je zbytečně aktivní. Musí na to člověk ale mít žaludek a povahu...

To bohužel situace téměř na každém pracovišti. Všude existují lidé, kteří si řádně plní své úkoly a právě proto jsou jim nakládány další a další (proč by to měl dělat kolega, kterému to trvá dlouho a ještě úkol odevzdá s chybama? dejte to té kolegyni, co to zvládne ! co na tom, že už má  x dalších úkolů - však ona to zvládne...) takto přemýšlí hodně lidí. Jsem na tom stejně. Naproti tomu ve vedlejší kanceláři "krasavice" denně proklábosí minimálně 2,5 hodiny u kávičky a je oblíbená. Já už míň, protože plnění pracovních povinností mi zabere celou pracovní dobu a nemám čas plkat s kolegyněmi. A navíc máme stejné platy, tak mě řekněte, kde je spravedlnost? jen drobná rada: pokud dobře pracovně vycházíš se šěfem (asi ano, pokud plníš úkoly), opatrně si postěžovat, ale dobře volit slova, aby se z toho nestalo donášení

Rahel Elena: jen drobná rada: pokud dobře pracovně vycházíš se šěfem (asi ano, pokud plníš úkoly), opatrně si postěžovat, ale dobře volit slova, aby se z toho nestalo donášení

To je ale docela ošemetné, navíc mám zkušenost, že šéf moc dobře ví, jak se situace má, ale nechce se mu to řešit (vždyť je to chlap).
Jeden měl dobré motto: jestli tu budou nějaké půtky, propustím je všechny (a basta) - to kdybys slyšela, určitě bys za ním nešla :D, vědoma si svých vcelku dobrých výplat a okolní nezaměstnanosti.
Oni ti šéfové nejsou hloupí, jim různé (pro nás nepochopitelné) situace dokonce vyhovují (ve smyslu: baby se budou bát a já mám klid)...

Eva1982 napsal(a):

Neprijde vam nekdy, ze jste takovi blbeckove, na ktere se v praci vali dalsi a dalsi ukoly, i kdyz jste uz, na rozdil od kolegyne, ktera se kope do zadku a dany ukol muze splnit sama, i tak dost vytizeni a ze jste po tom, co jste se proti tomu odvazili bojovat "spravedlive odmeneni“ (tedy potrestani)? Jak to delaji ti, kteri toho moc nenapracuji a i tak se umeji prezentovat tak, ze jsou sefovymi oblibenci? Chtela jsem se zeptat ostatnich, jestli se dostavaji do podobnych situaci a jak je resi. Dekuji:)

Dostávam, dosť často. Neriešim. Znamenal by to odchod z práce. Trvalo mi inak dosť dlho, kým som sa s tým vnútorne ako tak vysporiadala. Ani si nepripadám ako blbeček. Stáva sa mi, že mám chuť s tým niekedy tresnúť, ale žiaľ existenčné starosti by boli oveľa horšie.

Já už na to pomalu ale jistě taky začínám přicházet - že se mi poctivost, píle a snaha nevyplácí. Ať už finančně, psychicky nebo zdravotně. Je to absurdní, ale záměrně se snažím (nebo lépe učím, člověk se ze dne na den nezmění) být horším pracovníkem, abych nepatřila do skupiny lidí, kterou popisuje Rahel Elena. A pak ať si zaměstnavatelé stěžují, jak je těžké najít dobré zaměstnance! Možná přeháním, ale jsem ovlivněna velkou mírou demotivace, která na mě v mém zaměstnání působí.