Na psychologickém fóru na vlákně Amééétyst, kde jsi? se nakouslo téma "podle čeho se vybírají matky postižených dětí.
Tedy - podle čeho je (údajně Bůh) vybírá. Majkafa ve své pohádce říká, že Bůh je vybírá podle toho, které jsou silné a toto trápení dovedou zvládnout. Že tak dělají boží práci.

Já si myslím, že to je nesmysl.
Koho to zajímá, prvních pár příspěvkůa pohledů na toto téma najdete tam.
na vlákně Amééétyst, kde jsi.
Ale protože tam to podtéma nepatří a plevelí tamnější vlákno, přesouvám tedy tuto otázku sem.

Chci tedy navázat a reagovat na poslední majkafin příspěvek:
Blossom, vše nelze materialisticky a člověčí logikou někam aplikovat.
Víš, jak říká Malý princ. Nejlépe vidíme srdcem. To skutečně důležité je očima neviditelné.  A už se v tom tolik nevrtej. Stejně to ty ani já neovlivníme jinak, než svým životem, jak a na co si nás Bůh "vybírá", co se ještě potřebujeme naučit reagovat

Mě když nějaká otázka zaujme, tak se ji snažím vidět ze všech úhlů a pochopit to. Tvými slovy se tedy "v tom vrtám". Ale já odmítám přijmout výše uvedené principy jako fakt, jen protože to někdo takto někde napsal. Snažím se v tom nějakou logiku najít, a v tom, co píšeš, ji nenacházím.

Podle mě je celá tato myšlenka - že Bůh si vybírá matky postižených dětí, aby ty matky dělaly jeho práci ( :co: ) celá antihumánní a nesmyslná.

Mně se ta pohádka tedy nelíbila - přijde mi velmi tendenční. Všichni, kdo mají těžký osud se v tom mohou najít a zjistit, že mají vlastně štěstí... Tady jsem asi moc nohama na zemi.
Mám kamarádku která má postižené dítě a tam se tedy ten nahoře sekl. Nezvládá to, neumí se odprostit, dusí sebe i děti - všechny bez rozdílu, manžel se pomalu pokládá... nemá nic z vlastností z té pohádky o čem mluvil Bůh.
Já už si několikrát říkala, proč ona... ale duchovně u ní fakt nevím. Kdybych to měla napsat, jak to na mě působí z duchovního hlediska, řekla bych, že někdo proklel celý rod... O jednom takovým prokazatelně prokletým vím.

Věřím tomu, že bůh nám nepřipravuje zkoušky ale poskytuje zkušenosti , v tom je zásadní rozdíl.
Představ si, že se narodíš a vše jde "hladce", super rodiče, super finanční zázemí, všechno Ti vychází, dostala jsi do vínku tak akorát vysoké IQ, aby jsi mohla studovat, jsi oblíbený a máš plno přátel. Až dospěješ, najdeš si lásku a vše je jak z růžového snu.
Ptám se: Máš v tuto chvíli jakýkoli důvod přemýšlet o smyslu života nebo hledat boha? Pravděpodobně ne. Nejsi už zahleděný sám do sebe? Pravděpodobně ano. Ve chvíli, kdy se růžový sen začne rozpadat, a  něco začne nevycházet, trápit Tě, tak začneš přemýšlet o tom, PROČ ?!  Někdo se začne zabývat tajemnem, někdo hledá boha, někdo jen nadává jak je ten život nespravedlivý, někdo se s tím bije a snaží se to zvládnout, překonat. Možná,že to jsou zrovna ty okamžiky, kdy nám bůh dává tu možnost ho najít.
Sama  za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji, ikdyž ji vlastně nechtějí. Kdo z nás chce postižené dítě? NIKDO.
A to platí s jakýmkoli trápením. Většinou nás vše co je negativní (aspoň to tak cítíme) posune někam dál. Před 2 lety jsem dostala "dobrou" zkušenost. Bolela mě a stále bolí, teď už míň. I přesto, že jsem to nechtěla a nechci , tak za tu zkušenost dovedu poděkovat, protože vím, proč přišla a co mi dala.  Taky vím, že kdyby mi vše vycházelo, tak jak jsem si představovala, tak nejsem tam, kde jsem a vím, že by se můj život neposunul,tam kam jsem původně vždy chtěla.
Docházím k osobnímu závěru, že to jsou vlastně výzvy "Člověče probuď se a dělej něco".
Doufám, že jsem nebyla úplně mimo mísu, jen jsem cítila potřebu to napsat.

Mně přijde nesmírně zajímavé, co píše Annemarie.
Obzvlášť tato pasáž:

Sama  za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji,

A vlastně vše, co jsem z toho příspěvku pochopila, je o tom, že životní břemena slouží k růstu.
Ono je ve skutečnosti pravda, že kdyby šel život jen tak hladce,  nebyl by tam ten hnací motor k činnosti, k růstu.
Jestli to bude moc nebo málo, to se pozná až se to vyzkouší.
A obecně, nejen co se týká dětí.

Nezlobte se, ale mě právě tento princip Sama  za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě [b]Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji,[/b] přijde absolutně nehumánní.
Zkuste si to představit v praxi: Třeba Vaší kamarádce, sestře,  dceři (dosaďte si na to místo koho chcete) se narodí postižené dítě. Pochopitelně ji to zdrtí a napadne ji otázka PROČ???
A vy byste jí dokázali říct: "Asi prostě tuhle zkušenost potřebuješ. Doteď ti šlo všechno hladce, tak tohle ti osud (Bůh) nachystal, abys měla příležitost růst...."

Já nevím, jak to cítíte vy. Ale já být v situaci té mámy s postiženým dítětem, a někdo mi nabízet takováto moudra,tak bych mu asi s chutí dala pěstí.... :usch:

Blossom napsal(a):

Zkuste si to představit v praxi: Třeba Vaší kamarádce, sestře,  dceři (dosaďte si na to místo koho chcete) se narodí postižené dítě. Pochopitelně ji to zdrtí a napadne ji otázka PROČ???
A vy byste jí dokázali říct: "Asi prostě tuhle zkušenost potřebuješ. Doteď ti šlo všechno hladce, tak tohle ti osud (Bůh) nachystal, abys měla příležitost růst...."

Já nevím, jak to cítíte vy. Ale já být v situaci té mámy s postiženým dítětem, a někdo mi nabízet takováto moudra,tak bych mu asi s chutí dala pěstí.... :usch:

Nevidím důvod, proč by někdo něco takového mámě postiženého dítěte říkal. To by bylo stejné, jako když řekne
"Dobře Ti tak, zasloužíš to."

Tak to ale přece vůbec není myšleno.

Nechci zacházet do příliš duchovních podrobností, protože vím, že tohle vnímá každá jinak. Ale v zásadě jde o to, že si každý "přitáhne" takový druh zkušenosti v životě, který jako duše potřebuje prožít. Nic víc bych v tom nehledala.
Takto to chápu já, a měla jsem dojem,že o tomto annemarie píše.

Víte, tohle téma se mě docela osobně dotýká, protože jak jsem již někde psala, v naší rozvětvené širší rodině se hned 2 postižení lidé (dnes už dospělí) narodili. Znám podrobně jejich osud a osud jejich blízkých, a tak se prostě na tu myšlenku "potřebnosti takové zkušenosti" dívám tak, jak se dívám -negativně.

Úplně nejhorší zkušenost s přemýšlením na toto téma vám se popíšu:
Před pár lety jsem se seznámila s jedním mužem. Zaujal mě mimo jiné tím, že proklamoval svůj dchovní, nematerialistický přístup k životu a příklon k vyšším hodnotám. Dali jsme si rande. A na tom rande jsem natvrdo viděla, čemu on říká duchovní přístup a vyšší hodnoty:
Hned zkraje setkání tvrdě najel na opravdu maximálně dogmatickou linii předurčenosti povah díky měsíčnímu znamení. Mimochodem - bylo to spíš absurdní a k smíchu, když jen co mě uviděl, hned říkal, že přesně věděl, že taková budu (i vizuelně-rozebíral dokonce konkrétně jednotlivosti mého vzhledu), protože jsem znamením Rak. Svým způsobem mi tak skládal komplimenty, ale bylo to celé naprosto prdlé a postavené nahlavu.

Pak jsme se přes ta znamení v hovoru nějak posunuli právě na téma postižených dětí. A on bez skurpulí řekněco v tomto smyslul: Netřeba se na ně dívat shovívavě. Oni tuhle zkušenost prostě potřebují. Oni si ji navíc totiž zaslouží. Je dokázáno, že lidi postižení byli ve svých minulých životech pěkní hajzlíci, a že tedy nyní musejí svou vinu odčinit, a musí si to zlé tedy pořádně až do dna prožít, aby se mohli posunout dál.

:dumbom: :usch: :dumbom: :usch: :dumbom: :usch: :dumbom: :usch: :dumbom:

V tu chvíli jsem si vzpomněla na osud těch 2 postižených lidí v naší rodině a na osudy jejich nejbližších, a viděla jsem rudě. Rande jsem okamžitě ukončila.
A dodnes, když si na dotyčného vzpomenu, otřesu se odporem. Přišel mi z podobného těsta jako doktor Mengele.

Bohužel, jím proklamované názory v měkčí a nebo tvrdší formě vídávám právě tady na duchovním. A když se tady tohle téma naskytlo, cítila jsem potřebu vypsat některé své zkušenosti s tím a napsat na toto svůj názor.

V této větě je asi podstata tohoto přístupu:  Ale v zásadě jde o to, že si každý "přitáhne" takový druh zkušenosti v životě, který jako duše potřebuje prožít".

K tomu můžu říct jenom toto: Ani s odstupem let nemám pocit, že bych třeba já trápení s alkoholismem mého manžela a pak jeho smrt "potřebovala prožít", ani má duše. Nemám pocit, že toto "potřebovaly prožít" duše mých dětí.
A pojďme dále - např. tuto zimu zemřel tragicky můj vzdálený příbuzný pod lavinou. Jeho žena u toho byla a vyhrabala ho, bohužel již mrtvého. Pořád nemám pocit, že jeho duše toto potřebovala prožít, a že jeho žena takovou nepředstavitelnou hrůzu potřebovala prožít.
A pojďme dál -obecně -  a třeba do historie: V koncentrácích proletěly komínem miliony nevinných lidí - máte někdo pocit, že jejich duše to "potřebovaly prožít"?  Že třeba utopení vlnou tsunami to potřebovali  prožít?? Že cca  5000 lidí zabitých 11.září 2001 vinou nějakých debilních fanatických atentátníků si to mělo prožít? (Atd., atd.)

Já tedy ne. A mě toto vnímání tohoto problému připadá zcestné, nefungující a vysoce antihumánní.  A mimo jiné proto jsem založila toto vlákno, aby se každý nad tím zamyslel i z těchto úhlů.

Jen abych uvedla na pravou míru, není to "má pohádka", je to z knížky Ermy Bombeckové - Povolání žena. Povídka - fejeton se jmenuje Zvláštní druh matky.
Ta knížka stojí za přečtení, stejně jako všechny knížky paní Bombeckové. Podobně píše pan Robert Fulghum. Zábavnou formou se dívají na svět kolem nás, na naše malosti i velikosti. :)

Blossom, "nežer" to tolik.
Chtělo by to i trošku nadhledu a připustit, že jsou věci mezi nebem a zemí. :)

Bůh se nám do ničeho nemíchá. Jedem si tu svou "lajnu" dle svého uvážení tak, jak si myslíme, že je pro nás samotné nejlepší. Máme svou vůli si rozhodovat a jsme svými malými "bohy" na "svém písečku".. Pokud se toto někomu bude zdát jako rouhání, či přitažené za vlasy, pak se zkuste zpětně podívat na svůj "lajf", jak jste ho prožívali a jak jej prožíváte.

Jen pár příkladů, co se tu mihlo -  třebas alkoholici v rodině. To je jedna z z velmi ožehavých kapitol. Každý partner/ka, pokud toto u svého protějšku vidí (závislost na chlastu a jakoukoliv jinou závislost), má v podstatě dvě možnosti. Buď se na takového člověka tvrdě vykašlě a nechá jej osudu, čímž si zajistí pro sebe a pro své případné potomstvo klid do budoucna a nebo s ním bude i za cenu toho, že že se bude "užírat" většinu života.  Ale obojí je naše volba. Toto nám nelinkuje Bůh, ale my sami.

Jasně, že to není tak jednoduché. Vybrat si mezi tím, zda "budu žít s ochlastou, ale budu zabezpečená", je pro ženu v dnešní době o něco rozumnější, jak se s ním rozejít a bydlet někde v "azyláku" a bez prostředků.. Jenže právě ta druhá možnost zase skýtá do budoucna i jiná pozitiva a později snad i ty "soc-jistoty", pokud se zadaří. Ovšem upřímně - kdo z nás má tu odvahu volit tu druhou variantu i přes to, že víme, co nás u první varianty čeká?

Postižené děti - je to trošku podobné. Některé matky vědí předem, že dítě bude postižené. Můžou se jej vzdát a navenek si to i včetně svého okolí jistě dokážou zdůvodnit s tím, že to byla ta "správná volba.." Tak proč se do toho tak "ženou"? Do takového "neštěstí" a "problémů"? Spousta zdravých dětí končí v domově a hle - tyto matky si své postižené děti ponechávají, což vypadá navenek strašně divně a v rámci přírody, kde "přežije jen silný a zdravý" i nepochopitelně.. Asi jsou ty matky divné, ne?

Ne, nejsou.. A není to Bůh, co jim něco "přikázal".. A není to náhoda, že se tyto děti chtějí narodit právě jim.. Možná se ti, Blossom, zdá, že to tyto matky nezvládají, jenže opak je pravdou.. I přes to, že to může leckdy vypadat všelijak, tak ony to zvládají a chtějí to zvládat. Stejně tak, jako si jiné ženy volí žít s alkoholikem. Je to snad nějaká SM úchylka? Ne.. Je to jen volba pro "lepší příští" a také vzájemná dohoda mězi těmito dvěmi bytostmi. To, že si zde a nyní nic z toho nepamatujeme, ještě neznamená, že nemáme své "závazky" vůči svým nejbližším, které jsme si "dohodli" předem. TOTO je právě ta část vývoje, která nás exponenciálně vede kupředu.

Nevěřím na náhody. Náhoda prostě neexistuje. A také dávno cítím, že vše má svůj předem stanovený smysl. Život je jízda na tobogánu, kdy lítáme od jednoho "pangejtu" ke druhému a ty "pangejty" jako jediné nám trochu vymezují naši "cestu", ovšem jak využijeme tu šířku "cesty mezi dvěma pangejty" a zda pojedeme jak blázni a nebo v klidu, jestli se zastavíme na oběd a nebo "povalíme nonstop" - tak to už je jen na nás. My jsme ti, co si říkáme, s kým budeme žít a zda potomky takové, nebo makové, budeme vychovávat, nebo nebudeme.. Jsme si dobře vědomi problémů a přes to do toho jdeme po hlavě. Není to jen o lásce k té dané bytosti, ať je jakákoliv, ale je za tím cosi mnohem víc. A to právě každý, kdo se takto rozhoduje, cítí ve svém srdci.

Když bys, Blossom, dala řeč s kteroukoliv matkou takového dítěte, pak ti potvrdí, že její dítě, přes to, že je postižené, je stejně pro ni to nejkrásnější a nejmilejší na světě a  za žádnou cenu by jej nevyměnila i přes ty starosti. Některé matky to tak naplno neřeknou, ale vnitřeně, to by ses divila, jak vnitřně to krásně cítí i když kolikrát by se raději neviděly kvůli starostem.. To, co by mohla příroda považovat za "slabost", to z nás "zvířat" dělá "lidi", kteří se tímto duchovně vyvíjejí. Ten, kdo toto nepotřebuje k životu, volí podle toho. ten, kdo potřebuje tuto volbu, pak si tuto variantu zvolí. Je to na každé lidské bytosti samotné.

DaiTerr napsal(a):

Bůh se nám do ničeho nemíchá. Jedem si tu svou "lajnu" dle svého uvážení tak, jak si myslíme, že je pro nás samotné nejlepší. Máme svou vůli si rozhodovat a jsme svými malými "bohy" na "svém písečku"..

Souhlas :)

Bloosom, ja bych s tim panem z toho rande souhlasila (az na ty "hajzliky" protoze bych spis rekla, ze clovek postizeny ma obrovskou sanci rust a ma to spis za odmenu, nez za trest.

To bych spis rekla ja, ze jsem mela zatrest me horove tehu a stesti, ze Kolombo je v poradku ale.... chces konkretni zkusenost? Kdyz mi bylo zhruba 5 let, hodila jsem kocku do reky a nenechala jsem ji vylezt. Utopila se, sebrala ji voda. Dodneska nechapu, proc jsem to vlastne udelala, byla to hra. Myslim, ze rozhodovat se, jestli pujdu na potrat v 6 tem mesici tehu, byla ta nejlepsi zkusenost. Neberu to jako trest za utopenou kocku, ale jako moznost naucit se rozhodovat o zivote a smrti a pocitit, jake to je, mit tuto "zbran" opravdu v ruce.
A ze je Kolombo zdravy? Kocku jsem utopila, zkusenost dostala a tim to vlastne pro me konci. Tim chci rict, ze kazdy je vedeny k tomu, co ma znat. A proc to pisu? Protoze treba postizenemu cloveku nejaka takova zkusenost nestacila, tak se na nej musi jaksi vice "pritlacit" (at uz je to matka nebo dite, nebo oba)

Mimochodem, jednou jsem se docetla, ze postizeni lide jsou mlade duse, ktere se vteluji poprve. Pry se nedokazi jeste szit naplno s fyzickym telem. Ale kdovi jestli je to pravda ;)

.... a Bloosom, jen me zajima, jak se treba divas na postizene matky, ktere maji zdrave a "normalni" deti?

Ten nazor by me zajimal i od Majky :)

majkafa napsal(a):

Blossom, "nežer" to tolik.
Chtělo by to i trošku nadhledu a připustit, že jsou věci mezi nebem a zemí. :)

Že jsou některé věci mezi nebem a zemí, připouštím. například proutkaření - nevím JAK, ale někomu prokazatelně funguje.

Ale tvé radě "nežer to tolik" naprosto nerozumím: Když se nad tím problémem tady písemně zamýšlím, a docházím k jinému názoru než ty, mám to tedy raděj nechat být - tvými slovy "nežrat to tolik" a jít od toho? Proč?
Mě tento problém zaujal a chci se k němu vyjádřit a třeba si i přečíst názor ostatních.

hirondel napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Bůh se nám do ničeho nemíchá. Jedem si tu svou "lajnu" dle svého uvážení tak, jak si myslíme, že je pro nás samotné nejlepší. Máme svou vůli si rozhodovat a jsme svými malými "bohy" na "svém písečku"..

Souhlas :)

Ano, taky souhlas.
Ale pak z toho logicky vyplývá, že Bůh ani nikomu nikoho nevybírá a že celá ta teorie "vybírání matek postiženým dětem" je blbost.

Blossom napsal(a):

hirondel napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Bůh se nám do ničeho nemíchá. Jedem si tu svou "lajnu" dle svého uvážení tak, jak si myslíme, že je pro nás samotné nejlepší. Máme svou vůli si rozhodovat a jsme svými malými "bohy" na "svém písečku"..

Souhlas :)

Ano, taky souhlas.
Ale pak z toho logicky vyplývá, že Bůh ani nikomu nikoho nevybírá a že celá ta teorie "vybírání matek postiženým dětem" je blbost.

Zkus to otočit - matky si nevybírají děti, ale tyto děti si "vybírají své matky na základě dohody.." Ty děti moc dobře ví, do čeho jdou a jak to pro ně bude těžké, ovšem ty matky to tuší taky. A přesto do toho jdou.

Pokud bych měl věřit například na kineziologii, tak tady jisté indicie např. ohledně sebe mám. Upřímně - ani omylem se mi tady nechtělo na tenhle svět. ani za zlaté prase.. A vidíš - já "vůl" do toho šel.. A když se po létech ohlédnu, tak i když to nebylo zrovna jednoduché tady, musím uznat, že to za to stálo (zatím)..

Dita.L napsal(a):

Bloosom, ja bych s tim panem z toho rande souhlasila (az na ty "hajzliky" protoze bych spis rekla, ze clovek postizeny ma obrovskou sanci rust a ma to spis za odmenu, nez za trest.

To bych spis rekla ja, ze jsem mela zatrest me horove tehu a stesti, ze Kolombo je v poradku ale.... chces konkretni zkusenost? Kdyz mi bylo zhruba 5 let, hodila jsem kocku do reky a nenechala jsem ji vylezt. Utopila se, sebrala ji voda. Dodneska nechapu, proc jsem to vlastne udelala, byla to hra. Myslim, ze rozhodovat se, jestli pujdu na potrat v 6 tem mesici tehu, byla ta nejlepsi zkusenost. Neberu to jako trest za utopenou kocku, ale jako moznost naucit se rozhodovat o zivote a smrti a pocitit, jake to je, mit tuto "zbran" opravdu v ruce.
A ze je Kolombo zdravy? Kocku jsem utopila, zkusenost dostala a tim to vlastne pro me konci. Tim chci rict, ze kazdy je vedeny k tomu, co ma znat. A proc to pisu? Protoze treba postizenemu cloveku nejaka takova zkusenost nestacila, tak se na nej musi jaksi vice "pritlacit" (at uz je to matka nebo dite, nebo oba)

Mimochodem, jednou jsem se docetla, ze postizeni lide jsou mlade duse, ktere se vteluji poprve. Pry se nedokazi jeste szit naplno s fyzickym telem. Ale kdovi jestli je to pravda ;)

Probůh, tak právě z vytučněného vidím rudě a zvedá se mi nad takovýmto způsobu  uvažování žaludek. :usch:

Dita.L - Mimochodem, jednou jsem se docetla, ze postizeni lide jsou mlade duse, ktere se vteluji poprve. Pry se nedokazi jeste szit naplno s fyzickym telem. Ale kdovi jestli je to pravda

Spíš se takto narodí tí, co si potřebují pořešit "resty" a toto je jedna z těch velmi rychlých cest, jak "prozřít".. Ale může to být i tak, že toto někdo dobrovolně podstoupí proto, aby okolí, kde se takto narodí, získalo zkušenosti. Důvodů může být mnoho.

Mladé a nezkušené "duše" se spíš rodí pro zábavu a užívání si bez skrupulí a pocitu zodpovědnosti, protože ještě nepoznaly tu druhou stranu "mince"..

DaiTerr napsal(a):

Blossom napsal(a):

hirondel napsal(a):

Souhlas :)

Ano, taky souhlas.
Ale pak z toho logicky vyplývá, že Bůh ani nikomu nikoho nevybírá a že celá ta teorie "vybírání matek postiženým dětem" je blbost.

Zkus to otočit - matky si nevybírají děti, ale tyto děti si "vybírají své matky na základě dohody.." Ty děti moc dobře ví, do čeho jdou a jak to pro ně bude těžké, ovšem ty matky to tuší taky. A přesto do toho jdou.

Pokud bych měl věřit například na kineziologii, tak tady jisté indicie např. ohledně sebe mám. Upřímně - ani omylem se mi tady nechtělo na tenhle svět. ani za zlaté prase.. A vidíš - já "vůl" do toho šel.. A když se po létech ohlédnu, tak i když to nebylo zrovna jednoduché tady, musím uznat, že to za to stálo (zatím)..

Dia Terr, nemáš pravdu. Ta postižená žena z mé širší rodiny měla tak neuvěřitelnou smůlu, že se jí mělo narodit hodně postižené dítě - úplně jiný, nečekaný typ postižení, než měla ona.
A tak šla asi v 6tém měsíci na lékaři doporučený potrat (vlastně spíš předčasný porod - každopádně prostě ukončení tohoto těhotenství).
Jelikož lékařská věda to tady ohdalila "včas", ještě než se těžce postižené dítě narodilo, tak ona se mohla skutečně rozhodnout. A podle své životní zkušenosti (na vlastní kůži nejlíp ví, jak těžký  je život s postižením) se raděj rozhodla tak, aby se to těžce postižené dítě nenarodilo.
Takže-jakmile tušila, co by mohlo nastat, tak do toho nešla. A já se jí vůbec nedivím a s jejím rozhodnutím souhlasím.

Blossom, ale to je v pořádku, že se rozhodla, jak se rozhodla. Byla to její volba a ať už byla jakákoliv, byla pro ni právě nyní a teď správná. Pokud nepotřebovala zažít další podobné zkušenosti, pak je jasné, že se podle toho rozhodla. Chtěl jsem tím jen napsat, že se každý rozhoduje za sebe a to dítě, které se nenarodilo, to stejně vědělo a počítalo s tím.. Ale já vím - jsou to jen spekulace. Ovšem to, co většinou píšu, stejně tak i vnitřně cítím.

A samozřejmě dle vývoje vlastní osoby to také nemusí znamenat, že je to ta "jediná pravda", takže stejně si toto každý musí zdůvodnit a pochopit podle svých vlastních zkušeností. Někdo v tom uvidí "nepřízeň Boha", jiný zase "špatnou karmu", další prostě "přírodu a její rozmanitost", jiný zase "prokletí" - každý podle svého vývoje.

Blossom, myslela jsem tím, abys tak "nežrala" literaturu, konkrétně ten fejeton, který jsem od paní Bombeckové uvedla.
Co tě na tom tolik irituje, že tak "kopeš"? Zřejmě v sobě něco nevyřešeného. Nebo že by nepokora?
Jo, taky mě to ještě někdy chytne. :)

DaiTerr napsal(a):

Zkus to otočit - matky si nevybírají děti, ale tyto děti si "vybírají své matky na základě dohody.." Ty děti moc dobře ví, do čeho jdou a jak to pro ně bude těžké, ovšem ty matky to tuší taky. A přesto do toho jdou.

Pokud bych měl věřit například na kineziologii, tak tady jisté indicie např. ohledně sebe mám. Upřímně - ani omylem se mi tady nechtělo na tenhle svět. ani za zlaté prase..  A vidíš - já "vůl" do toho šel.. A když se po létech ohlédnu, tak i když to nebylo zrovna jednoduché tady, musím uznat, že to za to stálo (zatím)..

To vytucnene me krasne pobavilo :supr:
Dite a matka-vzajemne jakoby stejne vibrujici energie ktera je spoji dohromady. :)

Blossom napsal(a):

Ta postižená žena z mé širší rodiny měla tak neuvěřitelnou smůlu, že se jí mělo narodit hodně postižené dítě - úplně jiný, nečekaný typ postižení, než měla ona.
A tak šla asi v 6tém měsíci na lékaři doporučený potrat (vlastně spíš předčasný porod - každopádně prostě ukončení tohoto těhotenství).
Jelikož lékařská věda to tady ohdalila "včas", ještě než se těžce postižené dítě narodilo, tak ona se mohla skutečně rozhodnout. A podle své životní zkušenosti (na vlastní kůži nejlíp ví, jak těžký  je život s postižením) se raděj rozhodla tak, aby se to těžce postižené dítě nenarodilo.
Takže-jakmile tušila, co by mohlo nastat, tak do toho nešla. A já se jí vůbec nedivím a s jejím rozhodnutím souhlasím.

Ta postizena zena udelala rozhodnuti jake udelala. Jsou ale zase jine zeny ktere delaji jina rozhodnuti Bloss a to je cely "vtip".   O to tu bezi=rozhodnuti jednat tak ci onak,proste jakkoli ,variant je mnoho.

Původně jsem na toto téma nechtěla psát. Vychovávám postižené dítě už 13 let. Nic na něm není vidět, vidí, slyší, chodí, chodí do základní školy, je hezké, ale co se děje uvnitř jeho duše a u nás doma, vysilující. Lidé v organizaci co pomáhá těmto dětem, tvrdí že rodiče dětí s touto diagnózou zažívají největší zátěž  ve srovnání s ostatními druhy postižení. Nehroutím se, zvládám v rámci možností nadprůměrně, ale naprosto souhlasím s Blossom, možná bych byla ještě tvrdší. Z takových názorů, že Bůh si matky postižených dětí vybírá, se mi chce zvracet. Podobných článků jsem četla řadu. Speciálně křesťanské matky, které na potrat nejdou, protože se to neslučuje s jejich vírou pak píšou jak je ta péče o postižené dítě obohacuje. Stačí se podívat třeba na www. Dobromysl.cz. Ale tyto matky jsou alespoň zabezpečené - obvykle mají milující a pečující otce, kteří rodinu neopustí.
Bohužel, často se stává, že otcové takovou zátěž nevydrží a rodinu opouštějí. A být matkou samoživitelkou s postiženým dítětem, to je teda něco.

Třeba já si kladu otázku, když už otec moje děti opustil a nestará se o ně, proč mi dal ještě omezení, které mi brání intenzivně pracovat abych mohla rodinu zabezpečit já. Proč mi dal nadprůměrnou inteligenci a pracovitost a současně překážku, která mi brání to využít. Proč je u nás ještě to starší nadprůměrně inteligentní dítě, které trpělo i nedostatkem finančních prostředků i nedostatkem času na ně i nemožností rozvíjet své talenty právě k vůli tomu, že jsem musela skákat kolem toho nemocného děcka.

Mohla bych dělat práci která mne víc těší a je lépe hodnocená, ale nemůžu. Musela jsem práci přizpůsobit tomu děcku. Nemůžu dělat ani ve volném čase to, co bych mohla. Už ani nehledám nového partnera. Byl tam rozpor, jiného partnera by vyžadovala rodinná situace, jiného bych si představovala já. Nestěžuji si, žiju jak nejlépe to jde, ale nevidím v tom postižení  vůbec žádné pozitivum.  Vím že jsem dost dokázala, nastudovala jsem co se dalo abych dceři pomohla, dokonce odborníci mi tvrdli, že jsem udělala naprosto mimořádný kus práce a dostala jsem dceru na tak vysokou úroveň, na jakou se nikdy neměla dostat. Dcera zvládá to, co nikdy neměla zvládat, ale ani z tohoto nemám žádnou radost a nevnímám to jako přínos.

Dokonce jsem jednou narazila na přednášku - Čím hůře, tím lépe. Řadě maminek to pomohlo, povzbudilo je to. Mně to nic nedalo.

amely napsal(a):

Z takových názorů, že Bůh si matky postižených dětí vybírá, se mi chce zvracet.

Amely tohle uchopit (plne pochopit ) je pro mnoho lidi nesmirne tezke.
Otazkou je ,co si pod pojmem Buh vlastne Ty osobne predstavujes.  Co to je Buh pro Tebe?

Zivoty zijem tak jak je dokazeme prozivat, zvladat ,ci prijimat. Vsechno co v zivote mame je nase tvorba.

Amely, každý si dá názor na tuto problematiku takový, jaký si myslí, že vidí nejsprávnější. Ovšem samozřejmě to neznamená, že je správný. Na druhou stranu - z těchto názorů "není potřeba zvracet", protože každý člověk má na svůj názor nárok a každý názor je hoden respektu.

Zeptám se tě - vychováváš své dítě 13 let. Vím, že jsi vytížená na 250 procent a stejně nemáš šanci vše stíhat, ale upřímně - dokázala bys své dítě dát do ústavu? Můžeš namítnout, že na počátku jsi třebas o tom postižení nevěděla a nebo, že tvůj manžel na počátku ještě neutíkal, takže se to zdálo snesitelné  a tak dále.. Ale nyní - co bys udělala?

Odpovím za tebe - i přesto, že jsi už se silami na hraně a nejradši by ses na všecko vykašlala, tak přesto všechno bys své dítě nikdy neopustila, a´t má jakýkoliv problém.. A tom to právě je. Už tím jsi dokázala to, co by strašně moc lidí nedokázalo. Píšeš, že nevidíš pozitivum. A vidíš - okolí by to vidělo jistě jinak. A ty pozitivum jednou uvidíš. Chce to čas. To dítě byla tvoje volba. Mohla ses jej vzdát, ale neudělala jsi to. Už tím jsi dokázala svoji hodnotu lidskosti. A nyní bojuješ, jak to jen jde. Tím ukazuješ další své lidské hodnoty. Není to pro tebe nyní a teď "štěstí", je to naopak boj ze dne na den. Ale to "štěstí" jednou pochopíš.

Rozhoduješ se sama. Nejde o to, zda je to těžké, nebo lehké, ale jde o to, co je nejlepší pro tvůj vývoj a vývoj tvého dítěte. Kdybyste spolu být neměli, tak spolu nbudete. Náhody neexistují. Sice jistě z toho, co ti te´d píšu, se ti bude chtít zvracet, ale tak to prostě cítím a je to jen můj názor. Ty si to musíš už zdůvodnit dle svého tak, abys mohla fungovat dále.

Bloosom, a co kdyz to tezke postizeni, ktere melo mit dite te zeny z tve rodiny bylo jenom smyslem lekaru? Nas Krystof nemel nikdy ani sedet, mel byt dite bez emoci, bez citu, nemel nikdy mluvit ani jit do skoly..... Dnes je inteligencne na urovni svych vrstevniku, v necem napred, v necem pozadu, a to ma oprvadu ve sve DNA potvrzenou genetickou vadu.  Zabit ci nezabit (Amely, opravdu nejsem krestanska matka. Naopak. ) Kdybych to udelala, mozna bych zila s tim pocitem, ze jsem ukoncila jeho trapeni, ale nikdy bych se nedozvedela, ze zadne neni. Paklize jsem to neudelala, jsem precitlivela hystericka matka ktera vidi postizeni tam kde nejsou a ktera se z tehotenstvi dosud leci u psychologa.
Ktera cesta je spravna? Co bylo dobre predevsim pro me? Je to jenom vecne neresitelny problem volby jak pise DaiTer

Dítě mojí známé bylo úplně normálně +- prospívající dítě, které ve třech letech nastoupilo do školky. Až postupně se přišlo na to, že není v pořádku. Nevím, jak by se zachovala, kdyby věděla už v těhotenství. Je to děsnej záhul, který si stejně neuměla představit... nikdy jsem se jí na to neptala a nevím ani, jak bych se zachovala já v takové situaci. Myslím, že to záleží na dalších okolnostech.
Ona se chystala do práce a najednou nic - pečovatelka na plný úvazek. Bere prášky na nervy a o nějakém obohacení se mluvit nedá. Manžel má najednou na bedrech celou pětičlenou rodinu...
Myslím, že pokud se koukáme zvenku, nikdy to nemůžeme pochopit. Ona mi říká - "já si to nevybrala, já chtěla zdravý dítě - kdo by nechtěl. Ale je to takhle, tak co můžu dělat." Já v tom necítím poznání, ale rezignaci.

Mozna by nebylo od veci podivat se na to z obou stran te jedne mince. Ze spolecenskeho hlediska to rezignace je. Z duchovniho je to o tom poznani.
Opet nemoznost volby?

javena napsal(a):

Ona mi říká - "já si to nevybrala, já chtěla zdravý dítě - kdo by nechtěl.  Ale je to takhle, tak co můžu dělat." Já v tom necítím poznání, ale rezignaci.

A nekdo zase v tehle slovech citi poznani=prijimani. 
Dokonce muj nazor je ze v pojmu -rezignace je zarodek toho poznani=prijeti. Zalezi odkud se na to divame. :)

Nelehky ukol.

Dita.L napsal(a):

Mozna by nebylo od veci podivat se na to z obou stran te jedne mince. Ze spolecenskeho hlediska to rezignace je. Z duchovniho je to o tom poznani.
Opet nemoznost volby?

Ve stejny okamzik stejna myslenka na ruznych koncich sveta. ;)  :)

to je celé pitomost..matky dětem nahoře nikdo nevybírá. jak by k tomu přišlo dítě, které jeho "matka" pohodí někam do popelnice? Taky to má jako zkušenost za něco z minulého života?

Já mám také postiženou dceru. Pokud by to byla nějaká "lekce z hůry," tak pro koho, pro ní, pro mně, nebo pro manžela..?
Také jsem si kladla otázky, proč se vůbec rodí postižené děti, ale nikdy jsem si neříkala, že je to za trest, nebo jako dar. Prostě to beru jako fakt. Vývoj je tak složitý proces, že holt se něco nepovedlo. To je jako výroba praček :). Dvacet jich pere a jedna je stále poruchová. :)
Dnes už to neřeším.

Svého času se mi líbil tento článek  http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=351

Má dcerka se narodila s vrozenou srdeční vadou. Když mi řekli, že bude nutná operace, zhroutil se mi svět. Ne kvůli mně. Kvůli ní, že nebude moct fyzicky dělat cokoliv, co by si v životě přála. A vlastně kvůli mně. Mému sobectví, abych měla "nerozbité" dítě. :(
Ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že by má dcerka neměla být. Nevyměnila bych ji za jiné dítě ani za všechny poklady světa.

Bylo to před 24 lety. Dnes má krásné miminko, které nemá srdeční vadu, úžasného manžela, jezdí na koni, leze na komíny v občanském sdružení komínářů, má vystoupení s hořícími koulemi na řetězu, ...

Mě se povídka Ermy Bombeckové, jak si ONA představuje, že Bůh vybírá zvláštní druh matky, hluboce dotkla. Cítila jsem ji jako poděkování a pohlazení. Přitom mé dítě mělo jen malinké postižení. Obdivuju ty opravdu "zvláštní druhy matek", že to zvládají, jak jen to jde.
Když jsem čekala druhé dítě, teprve začaly ultrazvuky srdíčka miminka pro maminky, kterým už se předtím dítě se srdeční vadou narodilo. Byla jsem na tom ultrazvuku v Motole v roce 1988. Stejně bych nevěděla, jak se rozhodnout, kdyby mi řekli, že má děťátko srdeční vadu. Myslím, že bych se rozhodla, aby se mi narodilo. Protože jak píše Dita, bych se pak nikdy nedozvěděla, jaká byla pravda.

Život je nádherná pohádka a já věřím, že s dobrými konci, byť se to někdy na první pohled nezdá. Ráda ho žiju, a protože moc ráda čtu knížky, jsem jako čtenář, který s napětím čeká, jak to dopadne. :)

Viděli jste v pátek 30. dubna 13. komnatu Roberta Chudého? Který přišel v Afghánistánu o levou nohu a o levou ruku? Tolik pokory, tolik moudrosti u mladého člověka jsem já osobně ještě nepotkala.

Mohlo na minu najet první auto. Druhé auto. Třetí. Najelo čtvrté - jejich.
TAK TO JE. Jak říká muž, před kterým hluboce smekám.

Některé matce se prostě narodí postižené dítě. Přesto, že se někdo domnívá, že jeho duše (jakoukoliv) zkušenost nepotřebuje. Bůh ví, kdo potřebuje jakou zkušenost.

TAK TO JE.

Proč - to je otázka , která mě hodně posunuje a hodně nutí přmýšlet. V9m, že na některá proč nikdy nedostanu odpověd, nebo možná nedostanu pro mě uspokojivou odpověd. Možná proto, že ve svém stupni poznání tomu prostě nerozumím.

Někdy je zbytečně vysilující pátrat po proč, někdy je produktivnější zamyslet se nad tím , co mám, přijmout vše jako úkol ke zvládnutí a jít krik za krokem.

Děkuji za zdraví svých dětí, že se nad nimi mohu rozčilit, že zlobí, že mohou zlobit...

hirondel napsal(a):

javena napsal(a):

Ona mi říká - "já si to nevybrala, já chtěla zdravý dítě - kdo by nechtěl.  Ale je to takhle, tak co můžu dělat." Já v tom necítím poznání, ale rezignaci.

A nekdo zase v tehle slovech citi poznani=prijimani. 
Dokonce muj nazor je ze v pojmu -rezignace je zarodek toho poznani=prijeti. Zalezi odkud se na to divame. :)

Nelehky ukol.

Podle výrazu její tváře to je rezignace. Podle způsobu života bohužel také. Pro ní skončilo všechno. Je mi líto, holky, jí to neobohacuje. Kdyby to tu četla, musela by si zvýšit dávku prášků...
I když taky znám jinou, co to přijmula pěkně, poníženě a krásně. Možná proto, že ona sama i její manžel jsou mentálně trochu opoždění, on ještě fyzicky lehce postižen. Pro ně je dcerka dar, panenka... jejich cesta byla vždycky těžká, nečekali, že by to měli mít v něčem jednodušší - tak to přijali.
Jsem velmi ráda, že se mohu pouze dívat z povzdálí, že jsem to nemusela zažít na vlastní kůži - a doufám, že nezažiju... Ať to má kdokoli jakkoli, já to mám takhle.

Ano, souhlasím s přístupem TAK TO JE ( v tom pojetí toho postiženého muže).
A hluboce smekám před amely :godlike: a před lamimanote  :godlike: a samozřejmě dalšími, v tuto chvíli bezejmenými, které to zvládají a zvládly.

Zkouším si představit, kdybych  podobnou situaci  měla zažívat já. Asi bych pak byla nesmírně vděčná za všechny přátele, kteří by nás brali stylem TAK TO JE. Kteří by nás zvali na společná setkání, jednali by s námi v mezích možností jako se zdravými, jako s "normálními". Kteří by neměli potřebu to rozebírat a předkládat mi myšlenku - "Ale vždyť vás to přeci určitě nesmírně obohacuje! Je to pro vás cesta, kterou vám Bůh vybral, protože vy jste silní a vy to přeci ustojíte!! " A nebo ještě hůř - "Toto vy prostě máte prožít. Asi díky svým nedořešeným problémům z minulých životů tento prožitek z duchovního pohledu ke svému růstu potřebujete. "

:dumbom: :dumbom: :dumbom: :dumbom: :usch: :dumbom: :dumbom: :dumbom:

Myslím, že by se rodinám s postiženým dítětem mělo vycházet vstříc a pokud to jde, integrovat je co nejvíce mezi ostatní. Hlavně prosím neubližovat teoriemi o "prospěšnosti této cesty pro dotyčné  a o odčiňování vin z minulých životů".
To raděj mlčte, než takto netaktně ubližovat.

Krátce po revoluci nějakou chvíli vycházel časopis Porozumnění. Ač se mě tento problém sice nedotýkal přímo, dokonce jsem tento časopis nějaký čas kupovala.
A jeho ústředním motivem bylo asi toto: Prosím, nechceme váš lítostivý soucit, nechceme vaše kradmé pohledy na naše postižení, stojíme ale o vaše POROZUMNĚNÍ. :jojo:

javena napsal(a):

hirondel napsal(a):

javena napsal(a):

Ona mi říká - "já si to nevybrala, já chtěla zdravý dítě - kdo by nechtěl.  Ale je to takhle, tak co můžu dělat." Já v tom necítím poznání, ale rezignaci.

A nekdo zase v tehle slovech citi poznani=prijimani. 
Dokonce muj nazor je ze v pojmu -rezignace je zarodek toho poznani=prijeti. Zalezi odkud se na to divame. :)

Nelehky ukol.

Podle výrazu její tváře to je rezignace. Podle způsobu života bohužel také. Pro ní skončilo všechno. Je mi líto, holky, jí to neobohacuje. Kdyby to tu četla, musela by si zvýšit dávku prášků...

Ano ,pochopitelne ,vzdyt o tom tu celou dobu mluvime,ze pro nekoho je to rezignace,pro druheho zase jine poznani,napriklad -prijeti.
Tahle zena (o ktere pises) se na to proste diva dle sveho. a tedy ze sveho uhlu.  :)

Dita.L napsal(a):

Bloosom, a co kdyz to tezke postizeni, ktere melo mit dite te zeny z tve rodiny bylo jenom smyslem lekaru? Nas Krystof nemel nikdy ani sedet, mel byt dite bez emoci, bez citu, nemel nikdy mluvit ani jit do skoly..... Dnes je inteligencne na urovni svych vrstevniku, v necem napred, v necem pozadu, a to ma oprvadu ve sve DNA potvrzenou genetickou vadu.  Zabit ci nezabit (Amely, opravdu nejsem krestanska matka. Naopak. ) Kdybych to udelala, mozna bych zila s tim pocitem, ze jsem ukoncila jeho trapeni, ale nikdy bych se nedozvedela, ze zadne neni. Paklize jsem to neudelala, jsem precitlivela hystericka matka ktera vidi postizeni tam kde nejsou a ktera se z tehotenstvi dosud leci u psychologa.
Ktera cesta je spravna? Co bylo dobre predevsim pro me? Je to jenom vecne neresitelny problem volby jak pise DaiTer

Právě pro tu (vytučněnou) otázku ta má příbuzná hřála do poslední chvíle tu poslední jiskřičku naděje, že by to přeci jen mohl být omyl, a nechala si to potvrdit několikerými vyšetřeními. Proto to trvalo tak dlouho a konečný verdikt - ano, podle úplně VŠECH vyšetření je to jednoznačně špatné - přišlo až asi v 6.měsíci.
To dítě by bývalo bylo postižené velmi - tělesně i psychicky.

Která cesta je správná se musí rozhodnout každý sám za sebe. Ona se rozhodla takto. Já bych se rozhodla na jejím místě stejně.

hirondel napsal(a):

javena napsal(a):

hirondel napsal(a):

A nekdo zase v tehle slovech citi poznani=prijimani. 
Dokonce muj nazor je ze v pojmu -rezignace je zarodek toho poznani=prijeti. Zalezi odkud se na to divame. :)

Nelehky ukol.

Podle výrazu její tváře to je rezignace. Podle způsobu života bohužel také. Pro ní skončilo všechno. Je mi líto, holky, jí to neobohacuje. Kdyby to tu četla, musela by si zvýšit dávku prášků...

Ano ,pochopitelne ,vzdyt o tom tu celou dobu mluvime,ze pro nekoho je to rezignace,pro druheho zase jine poznani,napriklad -prijeti.
Tahle zena (o ktere pises) se na to proste diva dle sveho. a tedy ze sveho uhlu.  :)

Jistě, každý na to koukáme ze svého úhlu. Z tepla domova se moc hezky kouká na mínusový mrazy... a taky se najdou lidi, co těm, kteří musí být venku poraděj - trochu se hejbejte, ať vám není zima, já bych dělal/a dřepy... alespoń víte, jaká je kosa a že se musíte obléknout do kožichu...  přesně tohle jste potřebovali - jinak byste na to asi nepřišli... : Takhle to vidím já - ze svýho úhlu... ;):/

Blossom napsal(a):

......  Kteří by neměli potřebu to rozebírat a předkládat mi myšlenku - "Ale vždyť vás to přeci určitě nesmírně obohacuje! Je to pro vás cesta, kterou vám Bůh vybral, protože vy jste silní a vy to přeci ustojíte!! " A nebo ještě hůř - "Toto vy prostě máte prožít. Asi díky svým nedořešeným problémům z minulých životů tento prožitek z duchovního pohledu ke svému růstu potřebujete. "

:dumbom: :dumbom: :dumbom: :dumbom: :usch: :dumbom: :dumbom: :dumbom:

:jojo:

Obávám se, že právě v tom, co píšeš, je bohužel ten "zakopaný psoča.." Ve chvíli, kdy toto člověk "prozří", pak se spousta věcí "změní", jenže někomu to trvá pár desítek let a někdo to za celý život skoro nezvládne..

Jak se dívají lidé z okolí - tak samozřejmě, že je to občas o nervy. Oni spoustu věcí nechápou a ani to nemůžeš po nich vyloženě chtít, protože takovou zkouškou neprošli. Naopak si člověk o to víc váží těch, kdo mu leccos nedají najevo a baví se, jako "rovný s rovným", protože není nic horšího, než být jaksi "bokem" jen díky "své odlišnosti"

Samozřejmě, že každá žena chce zdravé děti a také si hledá "zdravého" pertnera, takže už tady máš první zádrhel ohledně matek s postiženými dětmi - dříve, nebo později se každá taková matka musí chtě nechtě srovnat s tím, že její dítě si díky danému postižení nemusí nikoho najít. A když to ještě lidi občas dají najevo, je to dost o nervy. A mimo jiné - každý takto postižený človíček chce žít jako ostatní lidi okolo něj a nejde mu jen tak vysvělit v pozdějším věku, proč ostatní kamarádi už mají přítelkyně a proč zrovna on ne.. To jsou pak další záběry na nervy..

Ale zvládnout se to dá. Zvládá to mnoho jiných lidí a zvládnou to i další. Jednou se člověk do něčeho dal, tak to je potřeba dokončit se ctí, pokud je to možné.

Ber to jen jako názor.

" Podle čeho se vybírají matky postižených dětí ?"

No ty se nevybírají vůbec nijak, postižené děti se prostě narodí na základě nějaké genetické chyby, vlivů prostředí atd. Proč se svého času rodilo v rozvojových zemích v určitých oblastech tolik dětí s různými druhy postižení a deformací? Jak se později zjistilo, bylo to na základě nadužíváni všelijakých chemikálií v průmyslu a zemědělství. Že by tam Bůh chtěl ty už tak chudáky ještě tímto dorazit? To by se tam teda musel opravdu vyřádit!!!


Chápala bych, že se tak lidi nechali balamutit někdy ve středověku, ale dnes? I když ono je to docela pohodlné takto to hodit na někoho imaginárního, nebo se tím aspoň jakoby utěšovat a najít si v tom jakýsi "smysl". Je fakt, že určitému druhu lidí to třeba pomáhá. Hlavně těm nejistým a slabším.

Zajímavé je, že ty nesmysly o Bohem vybraných matkách tu vedou jen ty, které samy mají zdravé děti, matky postižených dětí mluví úplně jinak.

Majkafo, pokud vím, Tvoje dcera je zdravá a vede normální život. Zajímalo by mě, jak bys mluvila, kdybys měla skutečně postižené dítě, nemohla kvůli tomu dělat svoji práci, kterou se tak ráda oháníš, a žila z nějakých bídných dávek z ruky do huby a ještě se na Tě v té situaci vykašlal partner. Obávám se, že bys tu svoji rétoriku sakramentsky změnila.

Vůbec mám z tebe pocit, že by ses asi měla uvázat někde k pangejtu, abys náhodou neulítla někde do těch Tvých oblačných výšin, ve kterých se vznášíš :D.  Což Ti ale já furt jaksi nevěřím...


Docela se divím, jak můžou normální rozumné ženské této doby takhle uvažovat...

javena napsal(a):

Jistě, každý na to koukáme ze svého úhlu. Z tepla domova se moc hezky kouká na mínusový mrazy... a taky se najdou lidi, co těm, kteří musí být venku poraděj - trochu se hejbejte, ať vám není zima, já bych dělal/a dřepy... alespoń víte, jaká je kosa a že se musíte obléknout do kožichu...  přesně tohle jste potřebovali - jinak byste na to asi nepřišli... : Takhle to vidím já - ze svýho úhlu... ;):/

Jiste i tohle je uhel pohledu. :)

Vždycky,když mě potkala nějaká ta "rána osudu",snažila jsem se hledat důvod,proč a co mi to má dát.Ze všeho zlého,vyber si to dobré pro sebe...říkám si. Když hledám odpovědi v duchovnu,možná je to proto,abych si ulehčila a stalo se to pro mě snesitelné. Když mohu těm ranám nějak zabránit,udělám to,když ne přijmu je a pokusím se s nimi poprat.Možná mě některé odsoudí,ale kdyby mi sdělili i ve vyšším stupni těhotenství,že mé dítě bude postižené ať už fyzicky či mentálně svolila bych s přerušením. Mám kamarádku,které se před 17-ti lety( stejně jako mě ) narodil první syn.Po porodu prodělal mozkovou příhodu a zůstal na úrovni měsíčního dítěte.A nejen psychicky,ale i co do tělesného vývinu.Lékaři její těhu udržovali už od 8.týdne pomocí silných léků s vedlejšími účinky,upozornili jí co se může stát a ona to riziko podstoupila. Když jsme se potkávali a můj syn rostl,vyvíjel se a začal běhat,mluvit....říkávala mi,že je šťastná jak jí její Honzík dělá jenom radosti,že je moc šikovný....nevěřím,že maminka postiženého dítěte může být doopravdy šťastná,ano mohou to být chvilkové momenty,ale doopravdy šťastná podle mě být nemůže.
Byla jsem kdysi postavena před podobnou volbu.Byla jsem těhotná,ale všechno nebylo tak jak má být a miminko chtělo ven.Doktor mi řekl,že těhu udrží,když si to odležím s nohama nahoru.Ale výsledek,že dítě opradu donosím a bude zdravé, mi zaručit nemohl.Řešení jsem vlastně nechala na přírodě.Mimi se nenarodilo.

majkafa napsal(a):

Blossom, myslela jsem tím, abys tak "nežrala" literaturu, konkrétně ten fejeton, který jsem od paní Bombeckové uvedla.
Co tě na tom tolik irituje, že tak "kopeš"? Zřejmě v sobě něco nevyřešeného. Nebo že by nepokora?
Jo, taky mě to ještě někdy chytne. :)

Jedu v čtení příspěvků postupně nazpátek a tak jsem narazila i na tento.
Majkafo, nemám tedy tak "žrát" literaturu -fejeton, který jsi sem ty sama vložila? Nemám se tedy vůbec zamýšlet nad jeho hlavní myšlenkou, že Bůh vybírá matky postiženým dětem podle toho, jak to ustojí, aby byly schopné konat jehp práci???

Cos tím myslela? Nemám tě tedy vůbec brát vážně? Tebe, tvé příspěvky, ani to, co sem vkládáš?
Na jednu stranu sem takový názor dáš, ale poté zas píšeš, ať ho někdo "tak nežere"? :co:  (smajlík kroutící nevěřícně hlavou, ani smajlík ťukající si na čelo, tu bohužel není k dispozici...)

Ano - takovéto  antihumánní teze mě skutečně iritují. Pro mě jsou ve stejné rovině jako třeba výroky  typu "Židi do plynu" apod.
Proti takovým já vždycky budu kopat a  vždy budu programově velmi NE-pokorná.

mia napsal(a):

" Podle čeho se vybírají matky postižených dětí ?"

No ty se nevybírají vůbec nijak, postižené děti se prostě narodí na základě nějaké genetické chyby, vlivů prostředí atd. Proč se svého času rodilo v rozvojových zemích v určitých oblastech tolik dětí s různými druhy postižení a deformací? Jak se později zjistilo, bylo to na základě nadužíváni všelijakých chemikálií v průmyslu a zemědělství. Že by tam Bůh chtěl ty už tak chudáky ještě tímto dorazit? To by se tam teda musel opravdu vyřádit!!!


Chápala bych, že se tak lidi nechali balamutit někdy ve středověku, ale dnes? I když ono je to docela pohodlné takto to hodit na někoho imaginárního, nebo se tím aspoň jakoby utěšovat a najít si v tom jakýsi "smysl". Je fakt, že určitému druhu lidí to třeba pomáhá. Hlavně těm nejistým a slabším.

Zajímavé je, že ty nesmysly o Bohem vybraných matkách tu vedou jen ty, které samy mají zdravé děti, matky postižených dětí mluví úplně jinak.

Majkafo, pokud vím, Tvoje dcera je zdravá a vede normální život. Zajímalo by mě, jak bys mluvila, kdybys měla skutečně postižené dítě, nemohla kvůli tomu dělat svoji práci, kterou se tak ráda oháníš, a žila z nějakých bídných dávek z ruky do huby a ještě se na Tě v té situaci vykašlal partner. Obávám se, že bys tu svoji rétoriku sakramentsky změnila.

Vůbec mám z tebe pocit, že by ses asi měla uvázat někde k pangejtu, abys náhodou neulítla někde do těch Tvých oblačných výšin, ve kterých se vznášíš :D.  Což Ti ale já furt jaksi nevěřím...


Docela se divím, jak můžou normální rozumné ženské této doby takhle uvažovat...

mia, ona může být na místě pak pro ty, co to moc "žerou", otázka definice Boha. Pro někoho to může být bělovlasý vousatý dědeček na obláčku. Pro někoho příroda. Pro někoho podvědomí. Pro někoho něco, co neumí slovy definovat. Pro někoho jeho vlastní nadhled nad životními situacemi. Pro někoho nic. :)
Btw nic nevíš o tom, že jsem nemohla nastoupit do skvělé práce se služebním bytem proto, že má dcerka tenkrát nemohla kvůli srdeční vadě do předškolního zařízení. Šla do školky, když jí bylo 6 let - do předškolní.
Ano, díkybohu je zdravá. Však jsem taky psala, že obdivuju ty skutečně zvláštní matky, které mají děti nevyléčitělně tělesně nebo duševně postižené.

A že mi něco, co sis ty vymyslela, nevěříš? Je mi to celkem jedno. :D

Blossom napsal(a):

Jedu v čtení příspěvků postupně nazpátek a tak jsem narazila i na tento.
Majkafo, nemám tedy tak "žrát" literaturu -fejeton, který jsi sem ty sama vložila? Nemám se tedy vůbec zamýšlet nad jeho hlavní myšlenkou, že Bůh vybírá matky postiženým dětem podle toho, jak to ustojí, aby byly schopné konat jehp práci???

Cos tím myslela? Nemám tě tedy vůbec brát vážně? Tebe, tvé příspěvky, ani to, co sem vkládáš?
Na jednu stranu sem takový názor dáš, ale poté zas píšeš, ať ho někdo "tak nežere"? :co:  (smajlík kroutící nevěřícně hlavou, ani smajlík ťukající si na čelo, tu bohužel není k dispozici...)

Ano - takovéto  antihumánní teze mě skutečně iritují. Pro mě jsou ve stejné rovině jako třeba výroky  typu "Židi do plynu" apod.
Proti takovým já vždycky budu kopat a  vždy budu programově velmi NE-pokorná.

Pro mě je to zcela zásadně odlišné. Ale chápu, že někdo to může mít jinak.
Už jsem ti odpověděla v příspěvku pro miu, že pokud vše bereš doslovně, můžeme se pak zamyslet nad definicí toho, čemu já "pracovně" říkám Bůh. :)

Btw opakuju naposled, že autorkou je Erma Bombecková. :) A mně se její tvorba prostě líbí. Jako jiní píší Ametyst slova, o kterých si myslí, že by jí mohla pomoct, stejně tak jsem to udělala já (i) s tímto fejetonem. Protože jsem si myslela, že v tom třeba najde něco, co jí tady a teď pomůže v jejím těžkém duševním rozpoložení.

Ještě si to dovolím trochu zobecnit, ohledně plusů a mínusů takovéto situace, podle její duchopvní přínosnosti.
Představte si, že by třeba matka s postiženým dítětem  dostala nabídku: Našel se zázračný lék, když ho vašemu dítěti dáme, uzdraví se. Když mu ho nedáme, tak vy dál můžete pokračovat v této duchovně přínosné cestě.

Jak si myslíte, že asi odpoví matka na takovouto otázku?
A nebo třeba člověk na vozíku - buď si ten lék vezmete a můžete vstát a jít, a nebo dál celý život na vozíku duchovně růst??

mia napsal(a):

Zajímavé je, že ty nesmysly o Bohem vybraných matkách tu vedou jen ty, které samy mají zdravé děti, matky postižených dětí mluví úplně jinak.

mio a jak o tom mluví ty matky? Díky své práci znám pár matek,které se starají o postižené dítě. Mnoho z nich se uchýlilo k víře,aby tu nálož vydržely. Slyšela jsem názory,že je to "Boží vůle",protože ony jsou ty,které to zvládnou,jsou silné,unesou to břímě.Také jsem slyšela,že je to "Boží trest" za jejich hříchy.Ale také jsem slyšela,že to tak prostě je,nemá smysl zaobírat se tím proč,ale sžít se s tou situací a jet dál....Zkrátka jednotný názor žádný,co člověk to jiná odpověď.
majkafa napsala :
Má dcerka se narodila s vrozenou srdeční vadou. Když mi řekli, že bude nutná operace, zhroutil se mi svět.
mia napsala :
Majkafo, pokud vím, Tvoje dcera je zdravá a vede normální život. Zajímalo by mě, jak bys mluvila, kdybys měla skutečně postižené dítě,
Víš Mio,za sebe mohu říct,že i taková zkušenost jakou má Majka by byla pro mě opravdovou noční můrou,přestože vím,že jsou mnohdy děti nemocné ještě vážněji,nevyléčitelně. Nemoci mých dětí jsem vždy špatně snášela,možná až přehnaně se bála. To,že je její dcera dnes zdravá a bez potíží ale neznamená,že je zcela bez rizika. Ten strach v tobě přetrvává a při nějakých nečekanostech se může spustit.

DaiTerr napsal(a):

Amely, každý si dá názor na tuto problematiku takový, jaký si myslí, že vidí nejsprávnější. Ovšem samozřejmě to neznamená, že je správný. Na druhou stranu - z těchto názorů "není potřeba zvracet", protože každý člověk má na svůj názor nárok a každý názor je hoden respektu.

Zeptám se tě - vychováváš své dítě 13 let. Vím, že jsi vytížená na 250 procent a stejně nemáš šanci vše stíhat, ale upřímně - dokázala bys své dítě dát do ústavu? Můžeš namítnout, že na počátku jsi třebas o tom postižení nevěděla a nebo, že tvůj manžel na počátku ještě neutíkal, takže se to zdálo snesitelné  a tak dále.. Ale nyní - co bys udělala?

Odpovím za tebe - i přesto, že jsi už se silami na hraně a nejradši by ses na všecko vykašlala, tak přesto všechno bys své dítě nikdy neopustila, a´t má jakýkoliv problém.. A tom to právě je. Už tím jsi dokázala to, co by strašně moc lidí nedokázalo. Píšeš, že nevidíš pozitivum. A vidíš - okolí by to vidělo jistě jinak. A ty pozitivum jednou uvidíš. Chce to čas. To dítě byla tvoje volba. Mohla ses jej vzdát, ale neudělala jsi to. Už tím jsi dokázala svoji hodnotu lidskosti. A nyní bojuješ, jak to jen jde. Tím ukazuješ další své lidské hodnoty. Není to pro tebe nyní a teď "štěstí", je to naopak boj ze dne na den. Ale to "štěstí" jednou pochopíš.

Rozhoduješ se sama. Nejde o to, zda je to těžké, nebo lehké, ale jde o to, co je nejlepší pro tvůj vývoj a vývoj tvého dítěte. Kdybyste spolu být neměli, tak spolu nbudete. Náhody neexistují. Sice jistě z toho, co ti te´d píšu, se ti bude chtít zvracet, ale tak to prostě cítím a je to jen můj názor. Ty si to musíš už zdůvodnit dle svého tak, abys mohla fungovat dále.

DaiTerr, respektuji Tvůj názor, ale vidím to jinak. U nás se o tom postižení dlouho nevědělo, dcera dostala diagnózu pozdě. Taky tady nejde odpovědět na otázku, jestli bych dala dítě do ústavu. V případě dcery by to ani moc nešlo, její postižení není vhodné pro ústav.

Matky dětí s postižením se ptají často Proč? Zažila jsem u matek třeba i to že se daly na víru -třeba křesťanskou, nějakou dobu jim to pomáhalo, ale když se problémy stupňovaly, tak věřit přestaly.
Taky jsem studovala různé teorie, to o čem píšeš ,pro mne není novinka, stejně tak jako to, že si věci přitáhnu, nebo to, že Bůh nás vybral. Jenom ty nejrůznější teorie po určité době dostaly vždycky určitou trhlinu a přestávaly stačit. To co píšeš, jsem si taky kdysi říkala, ale ono to pak tak nějak přestalo fungovat. Dnes si už v tomto ohledu netroufám nic tvrdit a ničemu věřit.

Já jsem se situací smířená a celkem nad věcí. Ale nejsem smířená s tím, že se to stalo tomu děcku. Dcera si své postižení uvědomuje a velmi tím trpí. Bude to mít v životě strašně těžké. Ne k vůli mně, ale k vůli ní je mi z těch teorií špatně.

rejko, ano, má dcerka musí u sebe pořád mít Průkaz zdravotně postiženého, má totiž mezi předsíněmi umělohmotnou "záplatu", cizí předmět. I nejmenší zánět se musí léčit antibiotiky, aby se jí do srdce nedostala žádná infekce a "záplata" se nezanítila. I během těhotenství byla ještě víc než běžně sledovaná na kardiologii a v porodnici měli docela obavy, musela doručit dobrozdání, že může normálně rodit.
Bylo ji 2 a půl roku, když ji operovali. Vyndali jí srdíčko ven a napojili ji na mimotělní oběh. Byla tak maličká. Vážila jenom 9 kilo, když šla na operaci.
Tuhle v dokumentu Vizita taky operovali podobnou vadu - díru mezi předsíněmi. Tam jsem viděla, jak ta operace probíhá a i po tolika letech mi z toho nebylo vůbec dobře.

Blossom, proč spojuješ postižení s duchovním růstem? To jsou odlišné kategorie. Někdo může duchovně růst, když už to tak nazýváš, jsa zcela zdráv, někdo ani postižením.
To je takový nesmysl,cos napsala - cituji tě:
Představte si, že by třeba matka s postiženým dítětem  dostala nabídku: Našel se zázračný lék, když ho vašemu dítěti dáme, uzdraví se. Když mu ho nedáme, tak vy dál můžete pokračovat v této duchovně přínosné cestě.

majkafa napsal(a):

rejko, ano, má dcerka musí u sebe pořád mít Průkaz zdravotně postiženého, má totiž mezi předsíněmi umělohmotnou "záplatu", cizí předmět. I nejmenší zánět se musí léčit antibiotiky, aby se jí do srdce nedostala žádná infekce a "záplata" se nezanítila. I během těhotenství byla ještě víc než běžně sledovaná na kardiologii a v porodnici měli docela obavy, musela doručit dobrozdání, že může normálně rodit.
Bylo ji 2 a půl roku, když ji operovali. Vyndali jí srdíčko ven a napojili ji na mimotělní oběh. Byla tak maličká. Vážila jenom 9 kilo, když šla na operaci.
Tuhle v dokumentu Vizita taky operovali podobnou vadu - díru mezi předsíněmi. Tam jsem viděla, jak ta operace probíhá a i po tolika letech mi z toho nebylo vůbec dobře.

Blossom, proč spojuješ postižení s duchovním růstem? To jsou odlišné kategorie. Někdo může duchovně růst, když už to tak nazýváš, jsa zcela zdráv, někdo ani postižením.
To je takový nesmysl,cos napsala - cituji tě:
Představte si, že by třeba matka s postiženým dítětem  dostala nabídku: Našel se zázračný lék, když ho vašemu dítěti dáme, uzdraví se. Když mu ho nedáme, tak vy dál můžete pokračovat v této duchovně přínosné cestě.

Majkafo, není mi dost dobře jasné jakým právem si troufáš posuzovat co je a co není nesmysl. Mně se to třeba jako nesmysl nezdá.

Kdysi nám jeden učitel říkal, že skutečně duchovně vyspělý člověk se pozná podle toho, že je nad věcí, nekritizuje, nepoučuje.

Proč propojuji postižení s duchovním růstem? Právě protože to tu je na duchovním často takto lidmi pojímáno (já sama to tak nevnímám).
Příklad toho je např. v příspěvku č.4 od Ametyst - cituji: A vlastně vše, co jsem z toho příspěvku pochopila, je o tom, že životní břemena slouží k růstu.

Já sama se s pojetím, že  životní břemena slouží k růstu neztotožňuji. Rozhodně ne v tom smyslu, jak třeba píše Dia Terr, že to (údajně) ty matky i děti tušily, jaké trápení je čeká, a přesto do toho šly (předpokádám právě tedy proto, aby duchovně rostly).

Tím, co majkafa považuje za takový nesmysl, jsem chtěla říct, že kdyby si postižení nebo jejich rodiče skutečně mohli vybrat, zda takto žít dál, a nebo se moci uzdravit, volili by (podle mě na 100%) to uzdravení a takovéto cesty duchovního růstu (celý další život s postižením) by se milerádi vzdali.

rejka napsal(a):

Vždycky,když mě potkala nějaká ta "rána osudu",snažila jsem se hledat důvod,proč a co mi to má dát.Ze všeho zlého,vyber si to dobré pro sebe...říkám si. Když hledám odpovědi v duchovnu,možná je to proto,abych si ulehčila a stalo se to pro mě snesitelné. Když mohu těm ranám nějak zabránit,udělám to,když ne přijmu je a pokusím se s nimi poprat.Možná mě některé odsoudí,ale kdyby mi sdělili i ve vyšším stupni těhotenství,že mé dítě bude postižené ať už fyzicky či mentálně svolila bych s přerušením. Mám kamarádku,které se před 17-ti lety( stejně jako mě ) narodil první syn.Po porodu prodělal mozkovou příhodu a zůstal na úrovni měsíčního dítěte.A nejen psychicky,ale i co do tělesného vývinu.Lékaři její těhu udržovali už od 8.týdne pomocí silných léků s vedlejšími účinky,upozornili jí co se může stát a ona to riziko podstoupila. Když jsme se potkávali a můj syn rostl,vyvíjel se a začal běhat,mluvit....říkávala mi,že je šťastná jak jí její Honzík dělá jenom radosti,že je moc šikovný....nevěřím,že maminka postiženého dítěte může být doopravdy šťastná,ano mohou to být chvilkové momenty,ale doopravdy šťastná podle mě být nemůže.
Byla jsem kdysi postavena před podobnou volbu.Byla jsem těhotná,ale všechno nebylo tak jak má být a miminko chtělo ven.Doktor mi řekl,že těhu udrží,když si to odležím s nohama nahoru.Ale výsledek,že dítě opradu donosím a bude zdravé, mi zaručit nemohl.Řešení jsem vlastně nechala na přírodě.Mimi se nenarodilo.

a proč by nemohla být. Má na výběr..buď bude celý život utrápená, co to jejich rodinu potkalo za "neštěstí", a nebo se vyrovná se situací a začne se radovat z jiných věcí, z těch, které ty třeba ani nepostřehneš.Z maličkostí..Já třeba šťastná jsem, i když má dcera down.syndrom.

Očekávala bych, že pokud si někdo založí vlákno na Duchovním foru, bude alespoň připraven s TOLERANCÍ přijímat jiné filozofie, než je právě ta jeho, než je právě většinou materialistické pojetí světa. Prostě skousne fakt, že někdo to může mít nastavené jakkoliv pro něj nepochopitelně a zůstane nad tím POVZNESEN, vezme to prostě jen jako NÁZOR, nebude si to brát nijak osobně, pohoršovat se nad necitelností teze, že každý si své žité programuje zcela SÁM a to popdle toho, co se POTŘEBUJE v životě naučit, pochopit atd.
To je totiž tak složitá neuka, že ten, kdo se tím nezabývá, nepochopí z pár vět na netu vůbec nic. Jen si otevře své vlastní třinácté komnaty.

Je to jen NÁZOR. Nic víc, nic míň.
Stále přemýšlím, proč na duchovní fora chodí lidé, kteří to nedokažou alespoň vzít jako filozofii někoho jiného a pořád mají potřebu mluvit o nehoráznosti, necitelnosti, nesmylech ap.

Každý z nás si svůj světonázor tvoří sám a dlouhé roky. Ti vyspělejší ho dokonce i MĚNÍ, protože svět kolem nich se stále mění.

Pokud jste na duchovním foru, rozmyslete si, zda sem chodím proto, abyste to nám "věřícím" nandali a nebo proto, abyste pochopili a poznali něco jiného, než co vás naučili doma, ve škole, v knihách, atd. atd...
Jde vám o informace a nebo o co vlastně?
Podvědomě vás to sem přitahuje, ale vědomě snad máte strach, že se dozvíte něco, co vás natolik rozseká, že už se neposkládáte?
Bez ironie: opravdu mne odpovědi zajímají.

Opravdu zajímavé školení o nadhledu a hlavně o toleranci k jiným názorům od toho, kdo s ní má sám tak velký vnitřní problém. ;)

Ale nehodlám ztrácet čas osobními střety.

Pro mě osobně bylo tohle vlákno velmi zajímavé. Utřídila jsem si myšlenky k těmto věcem. Nejpřínosnější pro mě byly odpovědi těch, které vědí nejlépe, o čem se tu mluví (laminanote a amely).

Zítra v poledne odjíždím na 3 dny pryč, teď ještě musím v práci vše dopředu připravit. Takže tohle vlákno nějaký čas popluje samo - beze mě coby zakladatelky.
Těším se, že v neděli si zase tady nové příspěvky k věci počtu. :jojo:

laminanonte napsal(a):

rejka napsal(a):

Vždycky,když mě potkala nějaká ta "rána osudu",snažila jsem se hledat důvod,proč a co mi to má dát.Ze všeho zlého,vyber si to dobré pro sebe...říkám si. Když hledám odpovědi v duchovnu,možná je to proto,abych si ulehčila a stalo se to pro mě snesitelné. Když mohu těm ranám nějak zabránit,udělám to,když ne přijmu je a pokusím se s nimi poprat.Možná mě některé odsoudí,ale kdyby mi sdělili i ve vyšším stupni těhotenství,že mé dítě bude postižené ať už fyzicky či mentálně svolila bych s přerušením. Mám kamarádku,které se před 17-ti lety( stejně jako mě ) narodil první syn.Po porodu prodělal mozkovou příhodu a zůstal na úrovni měsíčního dítěte.A nejen psychicky,ale i co do tělesného vývinu.Lékaři její těhu udržovali už od 8.týdne pomocí silných léků s vedlejšími účinky,upozornili jí co se může stát a ona to riziko podstoupila. Když jsme se potkávali a můj syn rostl,vyvíjel se a začal běhat,mluvit....říkávala mi,že je šťastná jak jí její Honzík dělá jenom radosti,že je moc šikovný....nevěřím,že maminka postiženého dítěte může být doopravdy šťastná,ano mohou to být chvilkové momenty,ale doopravdy šťastná podle mě být nemůže.
Byla jsem kdysi postavena před podobnou volbu.Byla jsem těhotná,ale všechno nebylo tak jak má být a miminko chtělo ven.Doktor mi řekl,že těhu udrží,když si to odležím s nohama nahoru.Ale výsledek,že dítě opradu donosím a bude zdravé, mi zaručit nemohl.Řešení jsem vlastně nechala na přírodě.Mimi se nenarodilo.

a proč by nemohla být. Má na výběr..buď bude celý život utrápená, co to jejich rodinu potkalo za "neštěstí", a nebo se vyrovná se situací a začne se radovat z jiných věcí, z těch, které ty třeba ani nepostřehneš.Z maličkostí..Já třeba šťastná jsem, i když má dcera down.syndrom.

lam,nemusí být utrápená,smíří se s osudem a přizpůsobí tomu svůj život.Bude se radovat z každého malého pokroku,ale....mě se to tak špatně vysvětluje. Já prostě cítím,že bych vnitřně opravdu šťastná nebyla.Jistě je to tím,že mám děti zdravé,raduji se z jejich školních a sportovních úspěchů,prožívám jejich lásky a smutky,těším se,že třeba budu u jejich promoce,nebo se dočkám vnoučat.....víš,mě by bylo moc líto,že mé dítě je o tyto možnosti ochuzeno,ano asi bych se tím i trápila,těžko říct,člověk si to tak nějak představuje,ale skutečnost bývá jiná.Určitě bych měla strach,co by s děckem bylo,kdybych se o něj starat nemohla,nebo co s ním bude až já tu nebudu.Jsem ráda,že jsi šťastná,obdivuji všechny rodiče,které se starají o postižené dítě.

majkafa napsal(a):

rejko, ano, má dcerka musí u sebe pořád mít Průkaz zdravotně postiženého, má totiž mezi předsíněmi umělohmotnou "záplatu", cizí předmět. I nejmenší zánět se musí léčit antibiotiky, aby se jí do srdce nedostala žádná infekce a "záplata" se nezanítila. I během těhotenství byla ještě víc než běžně sledovaná na kardiologii a v porodnici měli docela obavy, musela doručit dobrozdání, že může normálně rodit.
Bylo ji 2 a půl roku, když ji operovali. Vyndali jí srdíčko ven a napojili ji na mimotělní oběh. Byla tak maličká. Vážila jenom 9 kilo, když šla na operaci.

Majko,jenom lehce si dovedu představit ten stres a strach,který jsi měla.Vidět svého drobečka napojeného na přístroje,které hlídají jeho životní funkce,čekat jak se to "bezbranné" tělíčko s tímto vyrovná...Ano,doživotní dispenzarizace je na místě a já vám všem moc přeju hodně štěstí....
P.S. na podobné vzdělávací relace se raději ani nekoukej...:offtopic: v sobotu jedeme do TP,až pojedeme po Bí...ské,zamávám ti,jak jsem kdysi slíbila.:offtopic:

Pandorraa napsal(a):

Očekávala bych, že pokud si někdo založí vlákno na Duchovním foru, bude alespoň připraven s TOLERANCÍ přijímat jiné filozofie, než je právě ta jeho, než je právě většinou materialistické pojetí světa. Prostě skousne fakt, že někdo to může mít nastavené jakkoliv pro něj nepochopitelně a zůstane nad tím POVZNESEN, vezme to prostě jen jako NÁZOR, nebude si to brát nijak osobně, pohoršovat se nad necitelností teze, že každý si své žité programuje zcela SÁM a to popdle toho, co se POTŘEBUJE v životě naučit, pochopit atd.
To je totiž tak složitá neuka, že ten, kdo se tím nezabývá, nepochopí z pár vět na netu vůbec nic. Jen si otevře své vlastní třinácté komnaty.

Je to jen NÁZOR. Nic víc, nic míň.
Stále přemýšlím, proč na duchovní fora chodí lidé, kteří to nedokažou alespoň vzít jako filozofii někoho jiného a pořád mají potřebu mluvit o nehoráznosti, necitelnosti, nesmylech ap.

Každý z nás si svůj světonázor tvoří sám a dlouhé roky. Ti vyspělejší ho dokonce i MĚNÍ, protože svět kolem nich se stále mění.

Pokud jste na duchovním foru, rozmyslete si, zda sem chodím proto, abyste to nám "věřícím" nandali a nebo proto, abyste pochopili a poznali něco jiného, než co vás naučili doma, ve škole, v knihách, atd. atd...
Jde vám o informace a nebo o co vlastně?
Podvědomě vás to sem přitahuje, ale vědomě snad máte strach, že se dozvíte něco, co vás natolik rozseká, že už se neposkládáte?
Bez ironie: opravdu mne odpovědi zajímají.

Tak nejak. Spise v mem pripade , ze se konecne dozvim neco co prokazuje existenci toho duchovna ci jak to nazvat.

Zajimava diskuze.

Pracovala jsem s postizenymi, a tak bych chtela rict, ze se maminkam postizenych deti (ktere maji dite doma) velmi obdivuji. Jsem si temer (temer, protoze jsem v te situaci nebyla) 100% jista, ze kdybych mela moznost volby (tj. volit ukonceni tehotenstvi v pripade, ze je vysoka pravdepodobnost tezkeho postizeni ditete) do takoveho rizika nesla, protoze si vubec neverim v tom, jak bych takovy udel zvladala (uprimne priznavam, ze asi blbe). Ale je mi jasne, ze ne kazdy tuto volbu ma - nektere poruchy, treba autismus, se nedaji prenatalne diagnostikovat.

A napada me takova otazka, ktera mozna nekoho nastve - kdyz se nam neco nepekneho deje, ptame se obvykle (me nevyjimaje): proc zrovna ja? Nemelo by podobnou logiku se ptat: a proc zrovna ja NE? Zda se mi, ze jsme se nejak naucili ocekavat, ze MAME PRAVO na bezchybny zivot, a kdyz se tak nedeje, musi to byt nejaka krivda, ale ono to tak bohuzel nefunguje.

Moc se mi libi prispevek Laminamonte, ktera pise, ze dokaze byt stastna i jakozto matka postizeneho ditete. Jsme totiz vzdy svobodni v tom, jak prijimame rany, ktere nam zivot ustedri (myslim si, aspon pokud mame zachovanou schopnost sebereflexe). Koneckoncu, kdyz zatrpkneme, trestame tim jen sami sebe.

Jednou jsem cetla v nejake knize Stephena Hawkinga, ze v obdobi kratce pred tim, nez mu zjistili ALS, trpel depresemi - zivot mu pripadal nesmyslny, nic ho nebavilo. Nemoc mu paradoxne v tomto smeru "pomohla" (dle jeho vlastnich slov), protoze si uvedomil, ze ma na tomto svete omezeny cas, a najednou se mu chtelo dokoncit to a ono ... A navzdory prognozam je stale nazivu a jeho zivot je produktivnejsi nez zivot mnohych fyzicky zcela zdravych (i kdyz nepochybuju o tom, ze mu asi casto neni do smichu).

amely napsal(a):

Majkafo, není mi dost dobře jasné jakým právem si troufáš posuzovat co je a co není nesmysl. Mně se to třeba jako nesmysl nezdá.

Kdysi nám jeden učitel říkal, že skutečně duchovně vyspělý člověk se pozná podle toho, že je nad věcí, nekritizuje, nepoučuje.

amely, já osobně nejsem zatím ani zdaleka duchovně vyspělý člověk. Jestli jsi svým příspěvkem myslela tohle.

A ano, vyjádřila jsem svůj názor, že to, co napsala Blossom, jakoby některá matka odmítla lék pro své dítě, je hloupost. Žádnou takovou matku si neumím představit. I když - Svědci Jehovovi ... Ale to není má parketa.

rejka napsal(a):

Majko,jenom lehce si dovedu představit ten stres a strach,který jsi měla.Vidět svého drobečka napojeného na přístroje,které hlídají jeho životní funkce,čekat jak se to "bezbranné" tělíčko s tímto vyrovná...Ano,doživotní dispenzarizace je na místě a já vám všem moc přeju hodně štěstí....
P.S. na podobné vzdělávací relace se raději ani nekoukej...:offtopic: v sobotu jedeme do TP,až pojedeme po Bí...ské,zamávám ti,jak jsem kdysi slíbila.:offtopic:

Jéje, vzpomínám, že mi to někdo slíbil. Mávej, bydlím u hlavní silnice hnedka naproti nádraží v sedmipatráku s novou oranžovou fasádou. :D
Já mou holčičku tenkrát po operaci neviděla. Chtěla jsem s ní v Motole být, ale jelikož jsem byla ve vysokém stupni těhotenství se synkem a jak mi říkali - neměli dost postelí pro maminky, takže upřednostnili ty, které budou muset s děťátkem náročně rehabilitovat, nedovolili mi být tam s ní. Nedoporučili ani návštěvy tak malého dítěte. Tak jsem je aspoň prosila, abych ji mohla vidět tak, aby mě neviděla ona. Bylo to tak nádherné, seděla zády k otevřeným dveřím pokoje, z tělíčka jí vedly hadičky a sestřička ji krmila lžičkou. Pak už jsem věřila, že žije, že je vše v pořádku, že se operace povedla. Tenkrát byl problém se zavedením pevné linky, čekalo se na ni spoustu let. Tak jsem každý den v 10 stepovala před poštou, protože mezi 10 a 12 hodinou jsme mohli volat a informovat se o stavu děťátka. Motolskému dětskému kardiocentru - těm skvělým lidem - patří navždy můj dík. :hjarta:

laminanonte napsal(a):

a proč by nemohla být. Má na výběr..buď bude celý život utrápená, co to jejich rodinu potkalo za "neštěstí", a nebo se vyrovná se situací a začne se radovat z jiných věcí, z těch, které ty třeba ani nepostřehneš.Z maličkostí..Já třeba šťastná jsem, i když má dcera down.syndrom.

Ano. Vše je jenom v naší hlavě. laminanonte :godlike::godlike:

anais.de napsal(a):

Zajimava diskuze.

Pracovala jsem s postizenymi, a tak bych chtela rict, ze se maminkam postizenych deti (ktere maji dite doma) velmi obdivuji. Jsem si temer (temer, protoze jsem v te situaci nebyla) 100% jista, ze kdybych mela moznost volby (tj. volit ukonceni tehotenstvi v pripade, ze je vysoka pravdepodobnost tezkeho postizeni ditete) do takoveho rizika nesla, protoze si vubec neverim v tom, jak bych takovy udel zvladala (uprimne priznavam, ze asi blbe). Ale je mi jasne, ze ne kazdy tuto volbu ma - nektere poruchy, treba autismus, se nedaji prenatalne diagnostikovat.

A napada me takova otazka, ktera mozna nekoho nastve - kdyz se nam neco nepekneho deje, ptame se obvykle (me nevyjimaje): proc zrovna ja? Nemelo by podobnou logiku se ptat: a proc zrovna ja NE? Zda se mi, ze jsme se nejak naucili ocekavat, ze MAME PRAVO na bezchybny zivot, a kdyz se tak nedeje, musi to byt nejaka krivda, ale ono to tak bohuzel nefunguje.

Moc se mi libi prispevek Laminamonte, ktera pise, ze dokaze byt stastna i jakozto matka postizeneho ditete. Jsme totiz vzdy svobodni v tom, jak prijimame rany, ktere nam zivot ustedri (myslim si, aspon pokud mame zachovanou schopnost sebereflexe). Koneckoncu, kdyz zatrpkneme, trestame tim jen sami sebe.

Jednou jsem cetla v nejake knize Stephena Hawkinga, ze v obdobi kratce pred tim, nez mu zjistili ALS, trpel depresemi - zivot mu pripadal nesmyslny, nic ho nebavilo. Nemoc mu paradoxne v tomto smeru "pomohla" (dle jeho vlastnich slov), protoze si uvedomil, ze ma na tomto svete omezeny cas, a najednou se mu chtelo dokoncit to a ono ... A navzdory prognozam je stale nazivu a jeho zivot je produktivnejsi nez zivot mnohych fyzicky zcela zdravych (i kdyz nepochybuju o tom, ze mu asi casto neni do smichu).

nikdy jsem se takhle neptala, protože ptám-li se "proč já?"  je to stejné, jako bych se ptala "proč ne, někdo jiný? " a já nikomu postižené dítě nepřeji.

Všechny se jako matky bojíme o své děti, ať už stonaly v dětství, nebo v dospělosti, ten strach je pořád stejný. Když těžce onemocněl a zemřel můj 50 letý tatínek, má babička žalem málem zemřela s ním... Takže je naprosto přirozené, že si např. Majkafa prožila se svou dcerou své, jako každá matka.
Ale přece jen je to sakra rozdíl - mít trvale postižené dítě.

Zajímavé je, že si vy "duchařky" tady pořád melete svoje a vůbec neberete v potaz pohled těch nejpovolanějších, které narozdíl od nás ostatních jediné vědí, o čem je řeč. A jestli jsou šťastné a milují své děti? Proč by ne, mají přece stejné mateřské pudy jako každá jiná. Akorát to mají mnohem těžší a jsou mnohem unavenější...

Ad Pandora - co se Ti nelíbí na tom, že svůj názor vysloví i opačná strana? Od toho přece diskuse snad jsou.
Proč máš pocit, že vám to chce někdo nandat? Je to pouze pohled druhé strany a to je snad základ diskuse, ne?
Obyčejná názorová polemika, nebo se tady snad chcete poplácávat po ramenou jen samy navzájem, že to vaše jediné je správné? Kde bereš tu jistotu?

Názorová tolerance je potřebná, ale z obou stran - tedy i z té vaší - "duchovní".

Jediné, co je tady pro mě skutečně přínosné, je pohled samotných maminek postižených dětí. My ostatní se můžeme akorát tak "domnívat"...

Blossom napsal(a):

Opravdu zajímavé školení o nadhledu a hlavně o toleranci k jiným názorům od toho, kdo s ní má sám tak velký vnitřní problém. ;)

Ale nehodlám ztrácet čas osobními střety.

Právě jsi ho ztratila.

Grainne napsal(a):

Tak nejak. Spise v mem pripade , ze se konecne dozvim neco co prokazuje existenci toho duchovna ci jak to nazvat.

Gran,
díky za odpověď.
Ráda bych si ale nejprve ujasnila dvě věci:
1. co si vlastně představuješ pod pojmem DUCHOVNÍ? Sama doplňuješ "nebo jak to nazvat"...takže o co vlastně ve tvém pojetí jde? Pro mně je důležité si to vyjasnit, protože pak se mi snadněji diskutuje.
2. co ty osobně považuješ za "něco, co PROKAZUJE"? Co je pro tebe PROKAZATELNÉ? Tedy jaké hledáš důkazy?
Já si pod tím opravdu neumím momentálně nic představit, protože pro mne je to něco jiného, než pro tebe...nejspíš.
Můžeš mi s tím pomoci?
Myslím, že pokud si nebudeme rozumět v základních pojmech, bude se nedorozumění jen dál prohlubovat a to by byla škoda.

mia napsal(a):

Takže je naprosto přirozené, že si např. Majkafa prožila se svou dcerou své, jako každá matka.
Ale přece jen je to sakra rozdíl - mít trvale postižené dítě.

mia, ano, je to jiné. Já to taky nikde nepopírám.

amely napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Já jsem se situací smířená a celkem nad věcí. Ale nejsem smířená s tím, že se to stalo tomu děcku. Dcera si své postižení uvědomuje a velmi tím trpí. Bude to mít v životě strašně těžké. Ne k vůli mně, ale k vůli ní je mi z těch teorií
špatně.

Moje máma to sice neměla možnost vědět předem, ale věděla to hned po narození. A i přesto, jak jsem vypadal, tak se mne nezřekla, za což si jí velmi vážím. Začal jí dlouholetý kolotoč jezdění po špitálech a samé podobné "radosti" aže si těch úsměšků ze začátku od okolí také užila, o tom se ani nemusíme bavit. Zvládla to. A zvládla i jiné věci. Je to o síle a uvědomění člověka.

Píšeš, že dcera si své postižení uvědomuje. Jo, to mi povídej.. V jisté době člověku dojde, že to bude v jistých oblastech dost těžké, ale zas na druhou stranu nic není jen negativní. Vše má své výhody i nevýhody a s trochou umění lze balancovat alespoń na hraně obou polarit. V jisté době si člověk uvědomí, že najít třebas partnera pro život, tak to vůbec nebude jednoduché. Naštěstí zůstat osamělý i přes svůj "hendikep" se podaří málokomu. Alespoň že tak. Fajn lidi jsou, akorát je nevidíme. 

Ty teorie, které tě tak pohoršují, tak právě to mi dalo sílu jít dál a na ty "teorie" jsem si postupem času přišel sám. Tak nějak podvědomě. Klidně to ber, jako slabost a nebo takovou berličku pro přežívání, chceš li, ovšem já za tím vidím mnohem víc. Jenže toto se nedá vysvětlit, naučit a už vůbec ne nějak naservírovat. To člověk prostě jednoho dne "procitne" a ten mišmaš okolo něj, ta rozhozená skládanka toho všeho, prostě dostane svůj řád a smysl. Toto dříve, nebo později čeká každého člověka.

Ještě celkově k "teoriím" a k rozhodování se - to jsou stejně všechno marné řeči, protože ti, co by "nikdy tohle nepodstoupili", to stejně podstoupit nemají a ti, co si tím prochází, tak zas dokážou zvládnout leccos. Někdy se zamýšlím nezaujatě nad tím, kdybych se neměl narodit jen proto, jaký jsem, zda by to bylo přínos a nebo zda bych o něco opravdu přišel. A zatím mi vychází, že i přes všechno, co za tím vším je, jsou věci, pro které stojí za to tady být. Víš, jsou ještě i jiná "rozhodnutí" a ty si musí každý zvážit sám..

mia napsal(a):

Zajímavé je, že si vy "duchařky" tady pořád melete svoje a vůbec neberete v potaz pohled těch nejpovolanějších, které narozdíl od nás ostatních jediné vědí, o čem je řeč. A jestli jsou šťastné a milují své děti? Proč by ne, mají přece stejné mateřské pudy jako každá jiná. Akorát to mají mnohem těžší a jsou mnohem unavenější...

Mio, k čemu se cítíš být "nejpovolanější"?
K tomu, že víš, jaké je to starat se o postižené dítě a nebo k tomu, že dokážeš fundovaně vysvětlit jednu z mnoha filozofií, jeden z mnoha pohledů na to, proč je to tak, jak je to?
Jsou to totiž dvě zcela rozdílné věci.
Jako matka postiženého dítěte buď mohu reagovat jako lami a tyhle věci prostě hodím za hlavu, nepitvím je, protože je pro mne důležitá moje duševní pohoda a žiju, jak mi to vyhovuje a nebo začnu vyskakovat metr dvacet a odmítat něco, o čem nevím ani fň.

Podle mého je v každé diskuzi potřeba vyhmátnout především to, o čem je a ne se hned chytat drápkem svých vlastních bolístek.

mia napsal(a):

Ad Pandora - co se Ti nelíbí na tom, že svůj názor vysloví i opačná strana? Od toho přece diskuse snad jsou.
Proč máš pocit, že vám to chce někdo nandat? Je to pouze pohled druhé strany a to je snad základ diskuse, ne?
Obyčejná názorová polemika, nebo se tady snad chcete poplácávat po ramenou jen samy navzájem, že to vaše jediné je správné? Kde bereš tu jistotu?

Názorová tolerance je potřebná, ale z obou stran - tedy i z té vaší - "duchovní".

Jediné, co je tady pro mě skutečně přínosné, je pohled samotných maminek postižených dětí. My ostatní se můžeme akorát tak "domnívat"...

Pokud diskuse a názory neobsahujhí ODSUDKY a SOUDY názorů opačných, nemám proti nim zhola nic.
Je totiž rozdíl říci:Ok, tomuhle já nevěřím, mám jiný názor a nebo říci: nechápu, jak těmhle blbostem může někdo věřit.
Pokud necítíš rozdíl, OK, nedá se nic dělat.

A ještě: kde beru tu jistotu? Hmmm... a kde ji bereš ty?
Mimochodem s názorem, že bůh vybírá matky postiženým dětem nesouhlasím, myslím, že je to zcela jinak, ale jak tu "diskuzi" tady pozoruju, pochybuju, že by se "moje" možnost líbila víc, než ta, kterou citovala majkafa.

A proč mluvím o tom, že sem někdo vlastně chodí jenm prudit? Máš opravdu pocit, že diskuse je o tom, o čem byla původně založena? Přece i ty sama píšeš, že pro tebe je nejpřínostnější "pohled samotných maminek"... A na co vlastně? Která něco hlubšího ví o duchovním směru, která se tímhle zabývá?
Jsme přece na Duchovním a nebo ne?

DaiTerr napsal(a):

Ty teorie, které tě tak pohoršují, tak právě to mi dalo sílu jít dál a na ty "teorie" jsem si postupem času přišel sám. Tak nějak podvědomě. Klidně to ber, jako slabost a nebo takovou berličku pro přežívání, chceš li, ovšem já za tím vidím mnohem víc. Jenže toto se nedá vysvětlit, naučit a už vůbec ne nějak naservírovat. To člověk prostě jednoho dne "procitne" a ten mišmaš okolo něj, ta rozhozená skládanka toho všeho, prostě dostane svůj řád a smysl. Toto dříve, nebo později čeká každého člověka.

Ty už víš, proč sis to vybral, viď ;):supr:

Pandorraa napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Ty teorie, které tě tak pohoršují, tak právě to mi dalo sílu jít dál a na ty "teorie" jsem si postupem času přišel sám. Tak nějak podvědomě. Klidně to ber, jako slabost a nebo takovou berličku pro přežívání, chceš li, ovšem já za tím vidím mnohem víc. Jenže toto se nedá vysvětlit, naučit a už vůbec ne nějak naservírovat. To člověk prostě jednoho dne "procitne" a ten mišmaš okolo něj, ta rozhozená skládanka toho všeho, prostě dostane svůj řád a smysl. Toto dříve, nebo později čeká každého člověka.

Ty už víš, proč sis to vybral, viď ;):supr:

Tak zhruba vím.. ;)

mia napsal(a):

Všechny se jako matky bojíme o své děti, ať už stonaly v dětství, nebo v dospělosti, ten strach je pořád stejný. Když těžce onemocněl a zemřel můj 50 letý tatínek, má babička žalem málem zemřela s ním... Takže je naprosto přirozené, že si např. Majkafa prožila se svou dcerou své, jako každá matka.
Ale přece jen je to sakra rozdíl - mít trvale postižené dítě.

Zajímavé je, že si vy "duchařky" tady pořád melete svoje a vůbec neberete v potaz pohled těch nejpovolanějších, které narozdíl od nás ostatních jediné vědí, o čem je řeč. A jestli jsou šťastné a milují své děti? Proč by ne, mají přece stejné mateřské pudy jako každá jiná. Akorát to mají mnohem těžší a jsou mnohem unavenější...

Ad Pandora - co se Ti nelíbí na tom, že svůj názor vysloví i opačná strana? Od toho přece diskuse snad jsou.
Proč máš pocit, že vám to chce někdo nandat? Je to pouze pohled druhé strany a to je snad základ diskuse, ne?
Obyčejná názorová polemika, nebo se tady snad chcete poplácávat po ramenou jen samy navzájem, že to vaše jediné je správné? Kde bereš tu jistotu?

Názorová tolerance je potřebná, ale z obou stran - tedy i z té vaší - "duchovní".

Jediné, co je tady pro mě skutečně přínosné, je pohled samotných maminek postižených dětí. My ostatní se můžeme akorát tak "domnívat"...

Myslím, že pocity matky dost závisejí na druhu postižení dítěte. Četla jsem jednou článek o tom jak se maminky bavily jaká postižení mají jejich děti, které postižení je horší  pro matku jako pečovatelku a taky o tom, kdyby měly právo zvolit si postižení svého dítěte, tak jaké by braly a jaké by nechtěly.

Znám rodinu, kde mají 3 děti s postižením celiakie, ale jinak jsou chytré, šikovné, studují, mají přátele, najdou v životě uplatnění, budou schopné samostatného života i založit rodinu.

Majkafa zažila o svoji dceru spousty strachu, ale dcera vystudovala, vdala se, má dítě.

Oproti tomu třeba dítě s Downovým syndromem bude vyžadovat celodenní péči celý život, nebude schopno samostatného života, živit se prací, založit rodinu. Ale tyto děti jsou zase milé.


Úplně jinak na tom bude zase matka, která se stará o nechodícího ležáka, nebo o dítě těžce agresivní s tzv. klecovou diagnózou, nebo o dítě hysterické, sebepoškozující se, dítě těžce mentálně postižené.
Záleží na tom, jakou má to dítě budoucnost. Taky na tom, jestli je dítě alespoň spokojené, nebo dítě které si své postižení uvědomuje a trpí tím.

Toto všechno určitě ovlivní postoje té matky a její názor na tuto problematiku. A ty názory mohou být různé.

DaiTerr napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Ty teorie, které tě tak pohoršují, tak právě to mi dalo sílu jít dál a na ty "teorie" jsem si postupem času přišel sám. Tak nějak podvědomě. Klidně to ber, jako slabost a nebo takovou berličku pro přežívání, chceš li, ovšem já za tím vidím mnohem víc. Jenže toto se nedá vysvětlit, naučit a už vůbec ne nějak naservírovat. To člověk prostě jednoho dne "procitne" a ten mišmaš okolo něj, ta rozhozená skládanka toho všeho, prostě dostane svůj řád a smysl. Toto dříve, nebo později čeká každého člověka.

Ty už víš, proč sis to vybral, viď ;):supr:

Tak zhruba vím.. ;)

Jenže vysvětlovat to někomu, kdo nechce slyšet, je na pytel, že?
Včera jsem byla na přednášce italské vědmy Luisy Muratory. Ta žena má asi 120 centimetrů, žádné vzdělání, ale informace a laskavost, kterými překypuje, jsou neskutečné.
Zkrátka: kdo se chce něco dozvědět, vždycky se dozví :jojo:

Je to stejné, jako když někdo tvrdí, na to abys to mohla pochopit, musíš to prožít. Podle mě nemusíš, stačí špetka obyšejného lidského soucitu...

PavlaH napsal(a):

Je to stejné, jako když někdo tvrdí, na to abys to mohla pochopit, musíš to prožít. Podle mě nemusíš, stačí špetka obyšejného lidského soucitu...

Řekla bych, že soucit není to úplně správné slovo. Spíš empatie neboli vcítění se.

Avšak myslím, že právě rodičovství postiženého dítěte je tak náročná a dlouhodobá složitá věc, že u ní nám ostatním  snad  ani ta empatie nemůže stačit (tak jako většinou u běžnějších problémů empatie k pochopení stačí). Jaké to opravdu je a jak se skutečně pak člověk dokáže zachovat, zjistí tady zřejmě každý, až pokud se v takové situaci sám ocitne.

PavlaH napsal(a):

Je to stejné, jako když někdo tvrdí, na to abys to mohla pochopit, musíš to prožít. Podle mě nemusíš, stačí špetka obyšejného lidského soucitu...

spíš pochopení..o soucitu to není

Pan, já se tedy rozhodně necítím být nejpovolanější, neb mé děti jsou naštěstí zdravé, jakpak jsi na to přišla? Za povolané tady považuju např. Lam a amely. Já  tady jen polemizuju, stejně jako ostatní, jestli lze všechno "hodit" na Boha (či nějakou vyšší moc, která tady vše organizuje a řídí :D). A můj názor, nebo-li jedna z teorií, jak říkáš Ty, je, že nikoli. Než tento pohled, to už jsem ochotna spíš akceptovat i onu teorii o nasazení naší civilizace nějakou vesmírnou inteligencí k výzkumným účelům..:lol:.

A ty mé údajné bolístky na mě tedy opravdu nezkoušej :D, mě na to nenachytáš. Jsem realista bez sklonů k depresi, takže žádné sousto pro Tebe...:D

Avšak pokud např. Dai Terr lépe snáší své postižení díky Tvé teorii, proč ne, je-li jeho život tím spokolenější...tady je Tvé "učení" asi na místě...

Blossom napsal(a):

Hlavně prosím neubližovat teoriemi o "prospěšnosti této cesty pro dotyčné  a o odčiňování vin z minulých životů".
To raděj mlčte, než takto netaktně ubližovat.
:

Takove veci tu nebyli receny pro to, aby tu nekomu ubllizili. Jsem si tim jista, ale svoji otazku jsi polozila na duchovnim a podle toho se ti dostalo i nazoru :pussa: . Prave zde je spousta lidicek, kteri si proste mysli, ze TAK TO JE . To co bys chtela slyset ty nebo amely, by asi bylo opravdu lepsi jit hledat na psychologickou a ne na duchovni.

Majkafo, cetla jsem tvuj prispevek o tve dceri a myslim si, ze bylo moc tezke cekat "zdrave dite" a porodit "postizene" Vidis, tim ja jsem se utesovala v tehotenstvi. Kdyz jsem se rozhodla dat svemu diteti zivot, rikala jsem si, ze to mam lehci, protoze na nej budu pripravena a nezaziju sok, kdy mi to nekdo oznami par teprve par hodin po porodu. :jojo: Byla jsem rada za to ze "buh byl ke me milostivy a na ranu osudu (dusledky mych cinu)  me s laskou pripravil" netusim, ale nejaka takova pasaz je snad i v koranu a v bibly (hergot jaky se pise v tom i/y, si to preberte :lol: )

Dita, měla jsem rizikové těhotenství. Od pátého měsíce jsem ležela, nesměla jsem v posteli ani sedět jednu dobu. Když se dcerka narodila, řekli mi, že je zdravá. Byla jsem tak šťastná. Až dětský doktor, když nás pustili domů, řekl, že se mu něco nezdá a pošle nás na kardiologii. Byl to hrozný šok.
Ale dcerka to zvládla náramně. :D

Znám tvůj příběh a držela jsem vám palce. Jsem ráda, že to je takhle, že je Kolombo OK. :jojo:

Blossom napsal(a):

Dita.L napsal(a):

Bloosom, a co kdyz to tezke postizeni, ktere melo mit dite te zeny z tve rodiny bylo jenom smyslem lekaru? Nas Krystof nemel nikdy ani sedet, mel byt dite bez emoci, bez citu, nemel nikdy mluvit ani jit do skoly..... Dnes je inteligencne na urovni svych vrstevniku, v necem napred, v necem pozadu, a to ma oprvadu ve sve DNA potvrzenou genetickou vadu.  Zabit ci nezabit (Amely, opravdu nejsem krestanska matka. Naopak. ) Kdybych to udelala, mozna bych zila s tim pocitem, ze jsem ukoncila jeho trapeni, ale nikdy bych se nedozvedela, ze zadne neni. Paklize jsem to neudelala, jsem precitlivela hystericka matka ktera vidi postizeni tam kde nejsou a ktera se z tehotenstvi dosud leci u psychologa.
Ktera cesta je spravna? Co bylo dobre predevsim pro me? Je to jenom vecne neresitelny problem volby jak pise DaiTer

Právě pro tu (vytučněnou) otázku ta má příbuzná hřála do poslední chvíle tu poslední jiskřičku naděje, že by to přeci jen mohl být omyl, a nechala si to potvrdit několikerými vyšetřeními. Proto to trvalo tak dlouho a konečný verdikt - ano, podle úplně VŠECH vyšetření je to jednoznačně špatné - přišlo až asi v 6.měsíci.
To dítě by bývalo bylo postižené velmi - tělesně i psychicky.

Která cesta je správná se musí rozhodnout každý sám za sebe. Ona se rozhodla takto. Já bych se rozhodla na jejím místě stejně.

Zazraky neexistuji, to jen buh zustava diskretni. Krasna veta, kterou mam v pameti uz hodne hodne dlouho.... Samozrejme ze zalezi na veci, ale priznavam, ze mentalni postizeni jsem u Krystofa vzala bez problemu, ale je pravda, ze kdyby mu nasli tezke telesne postizeni, tezkou deformaci cehokoliv, rozhodla bych se stejne jako tvoje pribuzna. Bylo byvalo pro me prijatelnejsi rozhodnout se pro potrat v sestem mesici namisto divani se, jak mi chlapecek umira par hodin po narozeni.

Nazvěte to jak chcete, je to jen pojem, slovo, které si vykládáme po svém , ale na mysli máme totéž -  empatii, vcítění, sou-cit (nezaměnovat s lítostí prosím). Nepotřebuju přece umět  vypěstovat tele, zabít ho a rozporcovat, abych si mohla udělat dobrý biftek. Mohu znát lidi, kteří tohle dovedou, mohu se od nich poučit i něco naučit. (sleduju právě šéfa, tak sorry za příklad.) 

Myslím si, že právě proto ted tady debatujeme a snažíme se předat jeden druhému svoje pohledy.  Tahle otázka je velmi složitá. Už jen přijmout tento úděl prochází stejnými fázemi jako smiřovat se s těžkou chorobou.  Mě zní v uchu slova dr Matějčka, který někde řekl - a nejlíp  v tomto ohledu pracují rodiny, které postižení dítěte přijali jako úkol, který je třeba zvládnout... tohle mám pořád v uchu...

[quote". =Dita.L]

Blossom napsal(a):

Hlavně prosím neubližovat teoriemi o "prospěšnosti této cesty pro dotyčné  a o odčiňování vin z minulých životů
Takove veci tu nebyli receny pro to, aby tu nekomu ubllizili. Jsem si tim jista, ale svoji otazku jsi polozila na duchovnim a podle toho se ti dostalo i nazoru :pussa: . Prave zde je spousta lidicek, kteri si proste mysli, ze TAK TO JE . To co bys chtela slyset ty nebo amely, by asi bylo opravdu lepsi jit hledat na psychologickou a ne na duchovni.

Majkafo, cetla jsem tvuj prispevek o tve dceri a myslim si, ze bylo moc tezke cekat "zdrave dite" a porodit "postizene" Vidis, tim ja jsem se utesovala v tehotenstvi. Kdyz jsem se rozhodla dat svemu diteti zivot, rikala jsem si, ze to mam lehci, protoze na nej budu pripravena a nezaziju sok, kdy mi to nekdo oznami par teprve par hodin po porodu. :jojo: Byla jsem rada za to ze "buh byl ke me milostivy a na ranu osudu (dusledky mych cinu)  me s laskou pripravil" netusim, ale nejaka takova pasaz je snad i v koranu a v bibly (hergot jaky se pise v tom i/y, si to preberte :lol: )

pak by mě ale zajímalo a to mi vysvětli, pro koho to má být zadostiučinění...pro moji dceru, nebo snad pro mě, pro mého manžela, nebo syna...protože nám všem to nějakým způsobem ovlivnilo život. Nevěřím tomu, že všichni 4 jsme v minulých životech provedli něco, za co teď musíme "pykat" :).

rejka napsal(a):

.nevěřím,že maminka postiženého dítěte může být doopravdy šťastná,ano mohou to být chvilkové momenty,ale doopravdy šťastná podle mě být nemůže.
.

Takova matka sama o sobe opravdu stastna byt nemuze. Ale to neznamena, ze nemuze byt stastna  se svym ditetem. Mozna se trapi otazkou proc, mozna se trapi kdyz vidi jine deti chodit, mluvit, hrat si, mozna..... ale verim tomu, ze je to proto, ze sve dite miluje a vi, ze jeji dite miluje ji. A to je spolecne to stesti tech dvou.

laminanote - já si právě myslím, že tyhle slova jsou o úhlu pohledu. O ničem jiném, než o tom, jak se na podobné události v životě dívat. Vždy mám na výběr. Vždyt už to tu zaznělo několikrát. Mohu se z toho hroutit, mohu to nevydržet, může mě to také posílit, můžu si v tom najít nový přístup k životu, cokoli, protože jak už to se složitými situacemi v životě bývá, pomocné ruce najdeš vždy jen na konci svých paží. Jsou lidé, kteří mi mohou ukázat, co s těmi pažemi, jak na to, ale tu  největší práci si stejně každý odpracuje sám...

mia napsal(a):

Avšak pokud např. Dai Terr lépe snáší své postižení díky Tvé teorii, proč ne, je-li jeho život tím spokolenější...tady je Tvé "učení" asi na místě...

Tu "teorii" jsem tak nějak začal chápat sám od sebe mnohem dříve, než jsem kdy poznal Pan tady na Babinetu. k tomu, aby člověk jakoukoliv teorii začal chápat, je potřeba jistých vjemů z okolí a také s tím souvisí i to, jak člověk žije, co prožívá a kam vedou jeho kroky. Navíc Pan by ti potvrdila, že jsem "samorost", co "si furt jede svou lajnu" a vůbec ho nějaké "víry okolo" moc nezajímají.. I to je dáno zkušenostmi.

Některé zkušenosti zkrátka hned jen tak nezískáš. Je to jako když by ti někdo měl vysvětlovat, jak je voda mokrá, když jsi vodu nikdy před tím neměla možnost okusit.. To prostě nejde. K tomu se slovně nejde přiblížit. Než hledat marně přirovnávací fráze, je nejlepší a nejrychlejší tě do vody hodit a ve vteřině víš všecko o vodě hned.. Osobně to beru jako zkušenost. Jak to berou ti zdraví okolo mne, je jejich věc. Každému, co je potřeba.

PavlaH napsal(a):

laminanote - já si právě myslím, že tyhle slova jsou o úhlu pohledu. O ničem jiném, než o tom, jak se na podobné události v životě dívat. Vždy mám na výběr. Vždyt už to tu zaznělo několikrát. Mohu se z toho hroutit, mohu to nevydržet, může mě to také posílit, můžu si v tom najít nový přístup k životu, cokoli, protože jak už to se složitými situacemi v životě bývá, pomocné ruce najdeš vždy jen na konci svých paží. Jsou lidé, kteří mi mohou ukázat, co s těmi pažemi, jak na to, ale tu  největší práci si stejně každý odpracuje sám...

ano, jsou to jen slova, hypotézy. Rodiny stejně postižených dětí, se kterými se vídáme, to neberou jako odčinění minulých životů, to spíš bude úhel pohledu lidí zvenčí.

Dita.L napsal(a):

rejka napsal(a):

.nevěřím,že maminka postiženého dítěte může být doopravdy šťastná,ano mohou to být chvilkové momenty,ale doopravdy šťastná podle mě být nemůže.
.

Takova matka sama o sobe opravdu stastna byt nemuze. Ale to neznamena, ze nemuze byt stastna  se svym ditetem. Mozna se trapi otazkou proc, mozna se trapi kdyz vidi jine deti chodit, mluvit, hrat si, mozna..... ale verim tomu, ze je to proto, ze sve dite miluje a vi, ze jeji dite miluje ji. A to je spolecne to stesti tech dvou.

ne, to pouze taková matka, která zapomene, že i ona má své potřeby, touhy a sny a vše v životě podřídí už jen a jen svému dítěti.Obětuje se pro ně.

Když slyším slovo oběť ,dělá se mi husí kůže - děsně blbý program...

Dita.L napsal(a):

rejka napsal(a):

.nevěřím,že maminka postiženého dítěte může být doopravdy šťastná,ano mohou to být chvilkové momenty,ale doopravdy šťastná podle mě být nemůže.
.

Takova matka sama o sobe opravdu stastna byt nemuze. Ale to neznamena, ze nemuze byt stastna  se svym ditetem. Mozna se trapi otazkou proc, mozna se trapi kdyz vidi jine deti chodit, mluvit, hrat si, mozna..... ale verim tomu, ze je to proto, ze sve dite miluje a vi, ze jeji dite miluje ji. A to je spolecne to stesti tech dvou.

Ačkoli nemám přímou zkušenost s vlastním postiženým dítětem, domnívám se, že i matka postiženého dítěte může být šťastná. Věřím,že by to u nějakých forem postižení mohlo jít - tedy tam, kde to dítě samo může a dovede být šťastné.
Vzpomínám na jeden autobusový zájezd kdysi, kde s námi jela i matka s dcerou postiženou Downovým syndromem, tehdy asi 14tiletou.
Ta holčina byla takový extrovertní bavič - parodovala nahlas televizní reklamy, no prostě-bavila celý autobus, opravdu jsme se váleli smíchy. A pozor - ne smíchy nad ní, ne posmívání, ale fakt jsme se skvěle bavili, ona byla úžasná.
A všichni jsme si tu dvojici rázem oblíbili. A nehrál v tom roli nějaký soucit ve smyslu litování, prostě ony obě byly veselé, sympatické, prostě fajn.
Věřím a víckrát jsem si všimla, že právě dítě s Downovým syndromem dovede být veselé, bezprostřední, a (domnívám se) šťastné.
V takovém případě věřím, že šťastná může být i jeho matka.

Jiné to ovšem podle mě musí být, pokud postižení je takové, že to dítě opravdu trpí (nějaké bolestivé záchvaty nebo tak něco) a nebo když to dítě jen leží a víceméně nereaguje.  V takové situaci si šťastnou, s osudem smířenou a vyrovnanou matku nějak nedovedu představit. I když - možná i zde nějaké výjimky jsou, ale opravdu asi řídké...

Jak už tu psala amely, závisí především na druhu a rozsáhlosti postižení....

majkafa napsal(a):

Dita, měla jsem rizikové těhotenství. Od pátého měsíce jsem ležela, nesměla jsem v posteli ani sedět jednu dobu. Když se dcerka narodila, řekli mi, že je zdravá. Byla jsem tak šťastná. Až dětský doktor, když nás pustili domů, řekl, že se mu něco nezdá a pošle nás na kardiologii. Byl to hrozný šok.
Ale dcerka to zvládla náramně. :D

Znám tvůj příběh a držela jsem vám palce. Jsem ráda, že to je takhle, že je Kolombo OK. :jojo:

Majko, vas pribeh je presne opacny tomu nasemu. Vis, me je z te prenatalni diagnostiky tak trochu uzko. Sppousta maminek, je stastna, ze se o postizeni budouciho ditete dozvedela dopredu a mohla tehotenstvi prerusit, spousta maminek je na tom treba tak jako ty a tvoje dcerka a to je opravdovy sok, ja osobne zase lituji zmarenych zivotu diky predpovedim nejakych zbytecnych postizeni a dali jsme s manzelem souhlas, aby byl nas pribeh zaneseny do mezinarodnich lekarskych statistik protoze i my jsme je chteli znat a bohuzel zadne neexistovali. Vsechny maminky ze statistik pri poruse 18 chromosomu tehotenstvi prerusili) a rovnez jsem v te dobe take zaslechla pribeh maminky, ktera se pred komisi dozadovala v 7 mem mesici preruseni tehotenstvi, protoze jejimu diteti chybel clanek prstu.

.... a za drzene palecky dekujejme :pussa: urcite nam to pomohlo :pussa:

PavlaH napsal(a):

laminanote - já si právě myslím, že tyhle slova jsou o úhlu pohledu. O ničem jiném, než o tom, jak se na podobné události v životě dívat. Vždy mám na výběr. Vždyt už to tu zaznělo několikrát. Mohu se z toho hroutit, mohu to nevydržet, může mě to také posílit, můžu si v tom najít nový přístup k životu, cokoli, protože jak už to se složitými situacemi v životě bývá, pomocné ruce najdeš vždy jen na konci svých paží. Jsou lidé, kteří mi mohou ukázat, co s těmi pažemi, jak na to, ale tu  největší práci si stejně každý odpracuje sám...

laminanote potkávám tady na babinetu dlouho, a teprve dnes jsem se dozvěděla tuto část jejího příběhu.
Ale já z ní a jejích příspěvků mám pocit, že právě ona má tohle, co nahoře píše PavlaH, zvládnuté a odžité.
Že ona ten svůj dobrý úhel pohledu dávno našla. Mě se tedy rozhodně nezdá být obětí, ale suprovou
ženskou. :supr: :godlike:

PavlaH napsal(a):

Když slyším slovo oběť ,dělá se mi husí kůže - děsně blbý program...

jsou i takové. Znám ve svém okolí paní, má také dceru s DS, asi 20letou. Jen jednou přišla na setkání našeho klubu. Očividně si ve své bolesti libovala. Dceru měla doma, nikam nechodily (kroužek, sdružení) .Pořád vzdychala. Vždy když jsem jí potkala, rychle jsem utíkala dobít baterky, protože jsem se po pár minutách cítila vyždímaná jak citron.

laminanonte napsal(a):

Dita.L napsal(a):

rejka napsal(a):

.nevěřím,že maminka postiženého dítěte může být doopravdy šťastná,ano mohou to být chvilkové momenty,ale doopravdy šťastná podle mě být nemůže.
.

Takova matka sama o sobe opravdu stastna byt nemuze. Ale to neznamena, ze nemuze byt stastna  se svym ditetem. Mozna se trapi otazkou proc, mozna se trapi kdyz vidi jine deti chodit, mluvit, hrat si, mozna..... ale verim tomu, ze je to proto, ze sve dite miluje a vi, ze jeji dite miluje ji. A to je spolecne to stesti tech dvou.

ne, to pouze taková matka, která zapomene, že i ona má své potřeby, touhy a sny a vše v životě podřídí už jen a jen svému dítěti.Obětuje se pro ně.

To slovo obet mi tam nesedi. Jak se vzivam do minulosti, stale s bolesti vzpominam na moment, kdy jsme tapetovali pokojicek. Maly mel na tapete velke modre slony a oranzove zirafy. Strasne me bolelo uvedomeni si ze nikdy nepochopi, co to na te tapete tak velkeho, barevneho vlastne je. Zrovna tak me obrovsky bolelo kdyz jsem videla jine  zdrave deti tak do jednoho roku do jednoho roku. Ze stejneho duvodu. Pri cekani na porod jsem se strasne bala momentu setkani. Strasne jsem se bala, ze az muj synn opusti brisko, uz ho nebudu moct chranit a hlidat v bezpeci. Bala jsem se o nej a v prvnich mesicich jeho zivota jsem nespala, protoze jsem bdela hruzou, ze umre bud na svuj Edwardsuv syndrom a nebo na nahle umrti miminka. Take jsem si v te dobe rikala ze se budu svemu synovi venovat a naucim ho co nejvice, aby vsichni ti lekari videli, jak strasne se spletli. Nakonec se zjistilo, ze i pres genetickou poruchu je muj syn naprosto v poradku ale presto je "geneticky nemmocny" a proti nasi vuli je vsude veden jako postizene dite. To je bohuzel prave to jedine, co nezvladam a na jakoukoliv otazku na postizeni meho syna reaguji doslova a do pismene jako byk na cervenou.

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem ale tohle vsechno nevnimala jako obetovani se pro sve dite. Vnimala a vnimam ho jako nejkrasnejsiho chlapecka a veci delam s nim, ne pro nej

blossom - a když ti to ještě otočím - to, že si v tom všem našla cestu a že ji to obohacuje právě proto, že touto zkouškou prochází skvěle?  VNímáš to stále stejně a nebo jinak? Když ti přidám nadstavbu, že svou volbu využila dokonale a i bez znalosti duchovních zákonitostí - umí žít šťastně? Že byla postavena (kýmkoli ) před zkoušku a zvládla ji....  Duchovní pohled, podle mého vnímání, je jen nadstavba... pojmenování pro to, co se kolem mě děje v nějaké obecné rovině....

Dito, nějak se v těch informacích ztrácím, omlouvám se za dotaz, ale prosím o upřesnění:
Tvůj starší syn (domnívám se) byl tedy už v těhotenství diagnostikován jako postižené dítě, ale vy jste se rozhodli, že i tak se má narodit. Narodil se, nějaké genetické postižení (poruchu genů) má, ale navenek se tato porucha ničím neprojevuje. Přesto je synek někde úředně veden jako postižené dítě.
A tvůj pocit, že synek nikdy nepochopí, jaké obrázky má na tapetě v pokojíčku, tedy byly naštěstí lichý - tehdy jste si mysleli, že se porucha genů se projeví navenek, ale ona se neprojevila.
Prosím, pochopila jsem to všechno správně?

PavlaH napsal(a):

blossom - a když ti to ještě otočím - to, že si v tom všem našla cestu a že ji to obohacuje právě proto, že touto zkouškou prochází skvěle?  VNímáš to stále stejně a nebo jinak? Když ti přidám nadstavbu, že svou volbu využila dokonale a i bez znalosti duchovních zákonitostí - umí žít šťastně? Že byla postavena (kýmkoli ) před zkoušku a zvládla ji....  Duchovní pohled, podle mého vnímání, je jen nadstavba... pojmenování pro to, co se kolem mě děje v nějaké obecné rovině....

Pokud je to formulováno takto, tak se s tím víceméně ztotožňuji. jen bych asi neoužila spojení "postavena (kýmkoli) před zkoušku"., ale spíš - "tato situace se u nich stala, a ona ji zvládla".

Pokud by se použila formulace původní, kvůli které jsem založila toto vlákno - tedy že si ji Bůh vybral pro tento úkol, aby dělala jeho práci - tak s tím se neztotožňuji, to je o něčem úplně jiném. někomu se to možná může zdát jako slovíčkaření, pro mě mají ta 2 vyjádření naprosto odlišný obsah.

Blossom napsal(a):

Dito, nějak se v těch informacích ztrácím, omlouvám se za dotaz, ale prosím o upřesnění:
Tvůj starší syn (domnívám se) byl tedy už v těhotenství diagnostikován jako postižené dítě, ale vy jste se rozhodli, že i tak se má narodit. Narodil se, nějaké genetické postižení (poruchu genů) má, ale navenek se tato porucha ničím neprojevuje. Přesto je synek někde úředně veden jako postižené dítě.
A tvůj pocit, že synek nepochopí, jaké obrázky má na tapetě v pokojíčku, tedy byly naštěstí liché - tehdy jste si mysleli, že se porucha genů se projeví navenek, ale ono se neprojevila. Prosím, pochoúpila jsem to správně?

Bloosom, jedna se o Kolomba. Ma rok a pul. V tehotenstvi mi diagnostikovali podle amnioscentezy Edwardsuv syndrom. Dite prezije po porodu sotva nekoli hodin. Mohla jsem prerusit tehu, ale jelikoz jsem dvakrat podstoupila IRM a zadne telesne deformace se nenasli, vsadila jsem zlatou na spravnou funkcnost mozku ( a taky na to, ze se mnou ve snu Krystof mluvil a rekl mi "maminko, neboj, to bude dobry) :gloria: a rozhodla jsem se podstoupit riziko. Jak jsem napsala, nemel nikdy mluvit, nikdy vnimat, nikdy chodit.... ale ja to brala z te druhe stranky. Kdyz neni deformace mozku, nemuze byt ani tak strasne postizeni. V nejhorsim pripade bude jako kazde jine dite s DS (pri vsi ucte, laminanote). Narodil se predcasne a to po mem zachvatu smutku, kdy jsem s hlubokou beznadeji provzlykala zhruba hodinu, prdla mi voda). Po narozeni mu odebrali krev a diagnosu overili. Jedna se o Edwardsuv syndrom z 30% to znamena, ze treti 18 chromosom (normalne jsou jen dva) neni 100% ale jsou 2 a 30%. Zavedli nas jako postizene a tak se k nam i chovaji. Krystof nema z Edwardse nic. Zadne postizeni; dal uz jsou jenom spekulace. Tezkosti ve skole, pomalejsi chapani, opakovani tridy.... vzhledem k tomu, ze nejsou statystyky, jsme tak trochu exoti. Nikdo nevi co s nama, protoze to jeste nikdo nevidel. :dumbom: V nejblizsi dobe jdu jeste do jednoho tehu a pujdu na odber choriovych klku. Uz to nechci znovu prozit.

Blossom napsal(a):

PavlaH napsal(a):

laminanote - já si právě myslím, že tyhle slova jsou o úhlu pohledu. O ničem jiném, než o tom, jak se na podobné události v životě dívat. Vždy mám na výběr. Vždyt už to tu zaznělo několikrát. Mohu se z toho hroutit, mohu to nevydržet, může mě to také posílit, můžu si v tom najít nový přístup k životu, cokoli, protože jak už to se složitými situacemi v životě bývá, pomocné ruce najdeš vždy jen na konci svých paží. Jsou lidé, kteří mi mohou ukázat, co s těmi pažemi, jak na to, ale tu  největší práci si stejně každý odpracuje sám...

laminanote potkávám tady na babinetu dlouho, a teprve dnes jsem se dozvěděla tuto část jejího příběhu.
Ale já z ní a jejích příspěvků mám pocit, že právě ona má tohle, co nahoře píše PavlaH, zvládnuté a odžité.
Že ona ten svůj dobrý úhel pohledu dávno našla. Mě se tedy rozhodně nezdá být obětí, ale suprovou
ženskou. :supr: :godlike:

děkuji :)

Dita.L napsal(a):

Blossom napsal(a):

Dito, nějak se v těch informacích ztrácím, omlouvám se za dotaz, ale prosím o upřesnění:
Tvůj starší syn (domnívám se) byl tedy už v těhotenství diagnostikován jako postižené dítě, ale vy jste se rozhodli, že i tak se má narodit. Narodil se, nějaké genetické postižení (poruchu genů) má, ale navenek se tato porucha ničím neprojevuje. Přesto je synek někde úředně veden jako postižené dítě.
A tvůj pocit, že synek nepochopí, jaké obrázky má na tapetě v pokojíčku, tedy byly naštěstí liché - tehdy jste si mysleli, že se porucha genů se projeví navenek, ale ono se neprojevila. Prosím, pochoúpila jsem to správně?

Bloosom, jedna se o Kolomba. Ma rok a pul. V tehotenstvi mi diagnostikovali podle amnioscentezy Edwardsuv syndrom. Dite prezije po porodu sotva nekoli hodin. Mohla jsem prerusit tehu, ale jelikoz jsem dvakrat podstoupila IRM a zadne telesne deformace se nenasli, vsadila jsem zlatou na spravnou funkcnost mozku ( a taky na to, ze se mnou ve snu Krystof mluvil a rekl mi "maminko, neboj, to bude dobry) :gloria: a rozhodla jsem se podstoupit riziko. Jak jsem napsala, nemel nikdy mluvit, nikdy vnimat, nikdy chodit.... ale ja to brala z te druhe stranky. Kdyz neni deformace mozku, nemuze byt ani tak strasne postizeni. V nejhorsim pripade bude jako kazde jine dite s DS (pri vsi ucte, laminanote). Narodil se predcasne a to po mem zachvatu smutku, kdy jsem s hlubokou beznadeji provzlykala zhruba hodinu, prdla mi voda). Po narozeni mu odebrali krev a diagnosu overili. Jedna se o Edwardsuv syndrom z 30% to znamena, ze treti 18 chromosom (normalne jsou jen dva) neni 100% ale jsou 2 a 30%. Zavedli nas jako postizene a tak se k nam i chovaji. Krystof nema z Edwardse nic. Zadne postizeni; dal uz jsou jenom spekulace. Tezkosti ve skole, pomalejsi chapani, opakovani tridy.... vzhledem k tomu, ze nejsou statystyky, jsme tak trochu exoti. Nikdo nevi co s nama, protoze to jeste nikdo nevidel. :dumbom: V nejblizsi dobe jdu jeste do jednoho tehu a pujdu na odber choriovych klku. Uz to nechci znovu prozit.

Dito, děkuji za vysvětlení. Další o Edwardsově syndromu jsem si našla na netu.
Přeji ti, ať se žádné těžkosti ani nadále u Kolomba neprojevují a držím palce i pro další plánované těhotenství. Ať to vše vyjde podle tvých představ!! :pussa:

mia napsal(a):

Pan, já se tedy rozhodně necítím být nejpovolanější, neb mé děti jsou naštěstí zdravé, jakpak jsi na to přišla?

Jednoduše: co přisuzuješ druhým, to je většinou tvoje vlastní. S čím většími emocemi to prezentuješ, tím víc jsi tím momentálně zasažena...to platí v obecné rovině pro nás pro všechny.

mia napsal(a):

Za povolané tady považuju např. Lam a amely.

Souhlasím s tebou v tom, že ony určitě velmi dobře vědí, jak vychovávat své dítě, ovšem za povolané k tomu, aby dovedly vysvětlit teorii, kterou přednesla půvpdně majak, já je rozhodně nepovažuji. A o tom snad bylo původně téma, nebo ne?
Takže se tu budete muset rozhodnout, zda budete diskutovat o výchově dětí a nebo o tom, jak to vlastně s tou reinkarnací a výukovými programy je.
Nu a vzhledem k tomu, že se nacházíte na Duchovním foru, jak už jsem řekla očekávala bych, že se bude opravdu věcně a bez emocí diskutovat o tomto  tématu.

mia napsal(a):

Já  tady jen polemizuju, stejně jako ostatní, jestli lze všechno "hodit" na Boha (či nějakou vyšší moc, která tady vše organizuje a řídí :D). A můj názor, nebo-li jedna z teorií, jak říkáš Ty, je, že nikoli. Než tento pohled, to už jsem ochotna spíš akceptovat i onu teorii o nasazení naší civilizace nějakou vesmírnou inteligencí k výzkumným účelům..:lol:.

Takže ty víš PŘESNĚ s čím to vlastně polemizuješ a máš jistě i nějaké argumenty, že? Tak sem s nimi.

mia napsal(a):

A ty mé údajné bolístky na mě tedy opravdu nezkoušej :D, mě na to nenachytáš. Jsem realista bez sklonů k depresi, takže žádné sousto pro Tebe...:D

Teď si trochu zašpásuju: takových realistů bez bolístek, jako jsi ty, já už viděla :)
Nemám sebemenší potřebu tě "rozsekat" na součástky, neboj ;)

mia napsal(a):

Avšak pokud např. Dai Terr lépe snáší své postižení díky Tvé teorii, proč ne, je-li jeho život tím spokolenější...tady je Tvé "učení" asi na místě...

MÉ TEORII a MÉ UČENÍ?
Vidíš vůbec, co říkáš, tedy píšeš?
DT mne nezná, v životě jsme se neviděli a jako svéprávný člověk si zcela SÁM  a SVOBODNĚ vybral, čemu bude věřit.

Tyhle dezinterperetace už snad ani nejsou úsměvné.
Dávej si větší pozor na to, co šíříš dál, je to sice nevyžádaná rada, ale věř, že pro tvé dobro :)

Bloosom dekuji :pussa:

laminanonte napsal(a):

Nevěřím tomu, že všichni 4 jsme v minulých životech provedli něco, za co teď musíme "pykat" :).

lam,
tohle není přece o trestu.
Samy tu mnohde říkáte, že zkušenost je nepřenosná a že člověk musí prožít, aby pochopil.
Pochopil a začal se chovat tak, aby nikomu neubližoval a žil spravedlivý život.
Když vychováváš dítě a ono tě neposlouchá, někdy ho prostě necháš dojít do situace, kdy se mu jeho neposlušnost - tedy NEnaslouchání tvým radám) vymstí...tím mu dáváš možnost prožít - učit se.

Nebo si to prostě představ jako výměnu rolí - když si děti hrají na policajty a na zloděje, taky si role PROHAZUJÍ, protože nikdo nechce být pořád ten zlý bandita a nebo ten napálený policajt....

Na "vyšších úrovních bytí" to funguje naprosto stejně.

Je dost těžké vysvětlit v kostce něco, k čemu jsem sama docházela dlouhá léta.

Pandorraa napsal(a):

mia napsal(a):

Pan, já se tedy rozhodně necítím být nejpovolanější, neb mé děti jsou naštěstí zdravé, jakpak jsi na to přišla?

Jednoduše: co přisuzuješ druhým, to je většinou tvoje vlastní. S čím většími emocemi to prezentuješ, tím víc jsi tím momentálně zasažena...to platí v obecné rovině pro nás pro všechny.

mia napsal(a):

Za povolané tady považuju např. Lam a amely.

Souhlasím s tebou v tom, že ony určitě velmi dobře vědí, jak vychovávat své dítě, ovšem za povolané k tomu, aby dovedly vysvětlit teorii, kterou přednesla půvpdně majak, já je rozhodně nepovažuji. A o tom snad bylo původně téma, nebo ne?
Takže se tu budete muset rozhodnout, zda budete diskutovat o výchově dětí a nebo o tom, jak to vlastně s tou reinkarnací a výukovými programy je.
Nu a vzhledem k tomu, že se nacházíte na Duchovním foru, jak už jsem řekla očekávala bych, že se bude opravdu věcně a bez emocí diskutovat o tomto  tématu.

mia napsal(a):

Já  tady jen polemizuju, stejně jako ostatní, jestli lze všechno "hodit" na Boha (či nějakou vyšší moc, která tady vše organizuje a řídí :D). A můj názor, nebo-li jedna z teorií, jak říkáš Ty, je, že nikoli. Než tento pohled, to už jsem ochotna spíš akceptovat i onu teorii o nasazení naší civilizace nějakou vesmírnou inteligencí k výzkumným účelům..:lol:.

Takže ty víš PŘESNĚ s čím to vlastně polemizuješ a máš jistě i nějaké argumenty, že? Tak sem s nimi.

mia napsal(a):

A ty mé údajné bolístky na mě tedy opravdu nezkoušej :D, mě na to nenachytáš. Jsem realista bez sklonů k depresi, takže žádné sousto pro Tebe...:D

Teď si trochu zašpásuju: takových realistů bez bolístek, jako jsi ty, já už viděla :)
Nemám sebemenší potřebu tě "rozsekat" na součástky, neboj ;)

mia napsal(a):

Avšak pokud např. Dai Terr lépe snáší své postižení díky Tvé teorii, proč ne, je-li jeho život tím spokolenější...tady je Tvé "učení" asi na místě...

MÉ TEORII a MÉ UČENÍ?
Vidíš vůbec, co říkáš, tedy píšeš?
DT mne nezná, v životě jsme se neviděli a jako svéprávný člověk si zcela SÁM  a SVOBODNĚ vybral, čemu bude věřit.

Tyhle dezinterperetace už snad ani nejsou úsměvné.
Dávej si větší pozor na to, co šíříš dál, je to sice nevyžádaná rada, ale věř, že pro tvé dobro :)

Nevěřím svým očím,když čtu tvoje příspěvky učitelko pandoro!Jakým právem si vůbec dovoluješ tady rozpytvávat  příspěvky ostatních a ještě jim tady vyhrožovat,že si mají dávat pozor.
Pozor si dej velký především ty a važ slova,která tady používáš,tady nestojíš před třídou žáčků,kteří budou každé tvé slovo hltat.Prezentuješ se tady úplně opačně,radši nebudu psát jak,nestojíš mi za to!

Kuty, uklidni se a čti pořádně.
Jsi na duchovním foru a zkus podle toho taky vnímat.
Jo a taky nelži, protože kdybych ti za TO nestála, tak si tenhle zbyečný off topic výlev odpustíš.
Dýchej zhluboka než něco napíšeš.

Pandorraa napsal(a):

Kuty, uklidni se a čti pořádně.
Jsi na duchovním foru a zkus podle toho taky vnímat.
Jo a taky nelži, protože kdybych ti za TO nestála, tak si tenhle zbyečný off topic výlev odpustíš.
Dýchej zhluboka než něco napíšeš.

no právě i proto,ale nejen proto,by ses podle toho měla vyjadřovat i Ty!Pozorně čti taky především ty - nestojíš mi totiž za žádný ban,jelikož tvé psaní tady bych musela jen hanlivě nazvat.Naopak mi to za to stálo,se ozvat,nebo spíš už nedalo se neozvat,jaký sebestředný jedinec a uzulpátor se skrývá v tvojí osobě.Ani tě nemusím znát osobně,ale za tímhle si stojím.
Co příspěvek to tvoje poučování kdo má co a jak dělat - dávat si pozor,dýchat či nedýchat,...:D:D:dumbom:
Toto je samozřejmě vzhledem k danému tématu:offtopic:,ale je to reakcí na tvé :offtopic:příspěvky!

Pandorraa napsal(a):

Kuty, uklidni se a čti pořádně.
Jsi na duchovním foru a zkus podle toho taky vnímat.
Jo a taky nelži, protože kdybych ti za TO nestála, tak si tenhle zbyečný off topic výlev odpustíš.
Dýchej zhluboka než něco napíšeš.

Svá neustálá :offtopic: a osobní napadání + vyhrožování typu dej si pozor co šíříš dál tady Pandorro dál laskavě nepoužívej..
Je to hrozné, jak nedokážeš ovládat své ego a když se jakákoli diskuse vyvíjí jiným směrem, než by sis ty osobně přála, přecházíš do napadání lidí. Duchovní fórum je tu pro všechny, není to Pandorro tvé osobní soukromé fórum, takže určovat kdo sem smí a kdo podle tebe nesmí je zcela mimo tvé kompetence. :rock:

Já teď na 3 - 4 dny odjíždím a na netu nebudu.
PROSÍM MODERÁTORY, ABY DOHLÍDLI, ABY TU NA MNOU ZALOŽENÉM VLÁKNĚ NIKDO NIKOMU NEVYHROŽOVAL, NENAPADAL A NEOSOČOVAL. Děkuji.

Je vám dvěma teď už líp?
Nechcete mne raději napadat v SZ? Já si kvůli vám i tu schránku zase promažu.
Jdu na to, takže směle do toho :)

Blossom napsal(a):

Pokud je to formulováno takto, tak se s tím víceméně ztotožňuji. jen bych asi neoužila spojení "postavena (kýmkoli) před zkoušku"., ale spíš - "tato situace se u nich stala, a ona ji zvládla".

Pokud by se použila formulace původní, kvůli které jsem založila toto vlákno - tedy že si ji Bůh vybral pro tento úkol, aby dělala jeho práci - tak s tím se neztotožňuji, to je o něčem úplně jiném. někomu se to možná může zdát jako slovíčkaření, pro mě mají ta 2 vyjádření naprosto odlišný obsah.

Není to slovíčkaření, to máš pravdu, protože tahle debata se rázem dostává na úplně jinou rovinu. Protože já jsem svým způsobem uvažování došla k tomu, že tady na Zemi se neděje nic náhodně. Existuje pro mne prostě něco, co nám pomáhá se kultivovat. Pro snazší porozumnění používám bud Universum nebo Bůh. To už je vcelku jedno. Proto je můj pohled na rodiny s postiženými dětmi takový, že je to jejich úkol, úkol ke zvládnutí, který mohou prožít dobře a v souladu s vyššími zákonitostmi. Mají na výběr. Někdo si poradí hůře jiný lépe.

U tebe je základní problém ten, že pokud nepřijímáš teorii něčeho vyššího než jsme my sami, pak ani slova nemůžeš přijmout.

A co mě zaujalo nejvíce, jak se mezi dialog Pan x Mia přidávají další osoby. Kdyby v těch slovech nebylo něco vymezujícího se, měli byste tuto potřebu? Naučila jsem se díky dialogům tady na netu jednu věc. Emoce si do příspěvků přidávám já, a priori tam nejsou. MOhou být úplně jiné, než ty, které ve chvíli čtení cítím já.  ;) 

I toto souvisí s tématem - tak to totiž je v životě, já si mohu myslet co asi cítí dotyční lidé, ale mohu se i mýlit.  Pokud soucit mám a jsem otevřená, mohu zjistit hodně, ale pokud si předem udělám svoji představu, nezviklá mě z mého názoru a pohledu nic.

Prosím všechy, aby si odpustili osobní výlevy a hovořili k tématu nebo vůbec. Děkuji za pochopení.

PavlaH napsal(a):

I toto souvisí s tématem - tak to totiž je v životě, já si mohu myslet co asi cítí dotyční lidé, ale mohu se i mýlit.  Pokud soucit mám a jsem otevřená, mohu zjistit hodně, ale pokud si předem udělám svoji představu, nezviklá mě z mého názoru a pohledu nic.

Ano, přesně tak to je.
Pokud někdo vstoupí do debaty s uzavřenou myslí a srdcem, nepřesvědčí ho nic, maximálně na něj z některých - ha ha mých ;) - textů jak červený hadr na býka budou působit jen ty části, které je schopen aktuálně vidět. Pochopitelně že jsou to hlavně ty, které by mu ten jeho již hotový názor mohly nabourat. Přitom přece stačí se nad to jen povznést :jojo:

Snažím se debatu vrátit k její původní duchovní podstatě, protože jsme na duchovním. Nechápu tedy, proč se tu někdo pohoršuje nad tím, že dostává podle toho odpovědi - existence výukových programů duší ap. A jsem naprosto klidná, protože moc dobře vím, kdo a proč má s mou osobou problém. To ovšem s tímto tématem nijak nesouvisí, takže připomínám, že mám opět funkční schránku.

A ještě malý :offtopic:
Včera jsem pro změnu zase já nevěřila svým očím - to když na čtyřiadvacítce debatovala zcela vážně moderátorka se známým esoterikem  panem Kozákem o astrálních bytostech a věcech mezi nebem a zemí.
Ta redaktorka vypadala dost vyděšeně, přesněji: na mne dělala takový dojem. Zvláštní je, že vůbec nevypadala pobaveně...
A já zírala, co se to děje, když pan Kozák může volně mluvit v české televizi o vílách v našich lesích, o astrálních bytostech kolem nás...

Prostě svět se mění. Je na každém, zda to bude pořád odmítat a nebo začne alespoň naslouchat.
Domnívala jsem se, že tohle vlákno kvůli neslouchání a pochopení názorů druhých bylo založeno.
Ach ty domněnky!
Tak jsem se sekla, no a? :D

Pan napsala:
Domnívala jsem se, že tohle vlákno kvůli neslouchání a pochopení názorů druhých bylo založeno.
Ach ty domněnky!

Znovu jsem si přečetla první příspěvek zakladatelky vlákna a zjistila jsem, že se pletu. Zakladatelka nechtěla naslouchat a pochopit, neboť už předem prohlásila, že - cituji:

Na psychologickém fóru na vlákně Amééétyst, kde jsi? se nakouslo téma "podle čeho se vybírají matky postižených dětí.
Tedy - podle čeho je (údajně Bůh) vybírá. Majkafa ve své pohádce říká, že Bůh je vybírá podle toho, které jsou silné a toto trápení dovedou zvládnout. Že tak dělají boží práci.

Já si myslím, že to je nesmysl.
Koho to zajímá, prvních pár příspěvkůa pohledů na toto téma najdete tam.
na vlákně Amééétyst, kde jsi.
Ale protože tam to podtéma nepatří a plevelí tamnější vlákno, přesouvám tedy tuto otázku sem.

Chci tedy navázat a reagovat na poslední majkafin příspěvek:
Blossom, vše nelze materialisticky a člověčí logikou někam aplikovat.
Víš, jak říká Malý princ. Nejlépe vidíme srdcem. To skutečně důležité je očima neviditelné.  A už se v tom tolik nevrtej. Stejně to ty ani já neovlivníme jinak, než svým životem, jak a na co si nás Bůh "vybírá", co se ještě potřebujeme naučit reagovat

Mě když nějaká otázka zaujme, tak se ji snažím vidět ze všech úhlů a pochopit to. Tvými slovy se tedy "v tom vrtám". Ale já odmítám přijmout výše uvedené principy jako fakt, jen protože to někdo takto někde napsal. Snažím se v tom nějakou logiku najít, a v tom, co píšeš, ji nenacházím.
Podle mě je celá tato myšlenka - že Bůh si vybírá matky postižených dětí, aby ty matky dělaly jeho práci (  ) celá antihumánní a nesmyslná.
_____________________________________________________________
Blossom dle mého názoru nechtěla naslouchat a pochopit, podle jejích následujících reakcí chtěla jen slyšet, že ona má pravdu a že jiné názory odmítá. Viz citace.

:(

Majko,
já osobně si myslím, že to není tak, že bůh by sám vybíral někomu maminky :)
Myslím si, že on se o naše "pinožení se" zde ani příliš nestará, taky proč by měl, když nám přeci dal svobodnou vůli :) No a taky protože má jinou práci než nás pořád "rovnat do latě" :jojo:

Myslím si ale, že se ani starat nemusí, protože abychom mu přece jen nezvlčili a taky pro celkové fungování tohoto světa vytvařil na samém jeho počátku geniální nástroj - a tím je právě zákon karmy.
Ten nám dává svobodu, ale zároveň nás učí zodpovědnosti.
Tak to alespoň vnímám já.

Pokud to někoho seriozně zajímá, může si na netu najít spoustu informací.
Třeba i zde: http://www.kpufo.cz/oblasti/fil/fieti.htm

Pan, probůh, i ty brute? :-))) Chudák paní Bombecková. Já na vlákno Ametyst a NE SEM dala ten fejeton proto, že Ametyst má postižené dítě, není jí dobře a myslela jsem si, že by ji takový fejeton mohl potěšit, zaujmout, přivést na jiné myšlenky.
Netušila jsem, že z toho, jestli je ten fejeton pravdivý nebo ne, někteří jedinci rozpoutají celobabinetí pozdvižení.

Ten fejeton začíná tím, že si spisovatelka PŘEDSTAVUJE, jak ...

Netušila jsem, že nevinný fejeton skvělé spisovatelky bude Blossom iritovat natolik, že ji dokonce přivede k založení vlákna na duchovním, kde nevinný fejetonek odsoudí. :-)

majkafa napsal(a):

Pan napsala:
Domnívala jsem se, že tohle vlákno kvůli neslouchání a pochopení názorů druhých bylo založeno.
Ach ty domněnky!

Znovu jsem si přečetla první příspěvek zakladatelky vlákna a zjistila jsem, že se pletu. Zakladatelka nechtěla naslouchat a pochopit, neboť už předem prohlásila, že - cituji:

Na psychologickém fóru na vlákně Amééétyst, kde jsi? se nakouslo téma "podle čeho se vybírají matky postižených dětí.
Tedy - podle čeho je (údajně Bůh) vybírá. Majkafa ve své pohádce říká, že Bůh je vybírá podle toho, které jsou silné a toto trápení dovedou zvládnout. Že tak dělají boží práci.

Já si myslím, že to je nesmysl.
Koho to zajímá, prvních pár příspěvkůa pohledů na toto téma najdete tam.
na vlákně Amééétyst, kde jsi.
Ale protože tam to podtéma nepatří a plevelí tamnější vlákno, přesouvám tedy tuto otázku sem.

Chci tedy navázat a reagovat na poslední majkafin příspěvek:
Blossom, vše nelze materialisticky a člověčí logikou někam aplikovat.
Víš, jak říká Malý princ. Nejlépe vidíme srdcem. To skutečně důležité je očima neviditelné.  A už se v tom tolik nevrtej. Stejně to ty ani já neovlivníme jinak, než svým životem, jak a na co si nás Bůh "vybírá", co se ještě potřebujeme naučit reagovat

Mě když nějaká otázka zaujme, tak se ji snažím vidět ze všech úhlů a pochopit to. Tvými slovy se tedy "v tom vrtám". Ale já odmítám přijmout výše uvedené principy jako fakt, jen protože to někdo takto někde napsal. Snažím se v tom nějakou logiku najít, a v tom, co píšeš, ji nenacházím.
Podle mě je celá tato myšlenka - že Bůh si vybírá matky postižených dětí, aby ty matky dělaly jeho práci (  ) celá antihumánní a nesmyslná.
_____________________________________________________________
Blossom dle mého názoru nechtěla naslouchat a pochopit, podle jejích následujících reakcí chtěla jen slyšet, že ona má pravdu a že jiné názory odmítá. Viz citace.

:(

Je tohle jeste k tematu? ,nebo by si to Majkafa mela resit jinde?

majkafa napsal(a):

Pan, probůh, i ty brute? :-))) Chudák paní Bombecková. Já na vlákno Ametyst a NE SEM dala ten fejeton proto, že Ametyst má postižené dítě, není jí dobře a myslela jsem si, že by ji takový fejeton mohl potěšit, zaujmout, přivést na jiné myšlenky.
Netušila jsem, že z toho, jestli je ten fejeton pravdivý nebo ne, někteří jedinci rozpoutají celobabinetí pozdvižení.

Ten fejeton začíná tím, že si spisovatelka PŘEDSTAVUJE, jak ...

Netušila jsem, že nevinný fejeton skvělé spisovatelky bude Blossom iritovat natolik, že ji dokonce přivede k založení vlákna na duchovním, kde nevinný fejetonek odsoudí. :-)

majko,
já jsem vložení toho fejetonu na vlákno Ametyst pochopila přesně tak, jak to popisuješ. Autorka prostě jen píše o svých představách a pro přiblížení poměrně složitého tématu ho podle mne zcela záměrně zjednodušila. Na tom není nic špatného a kdo se chce dozvědět víc, jistě se dozví :)
Jak píše stále PavlaH: vždycky máš na výběr, buď se rozčílíš a nebo se prostě lidsky zeptáš ;)

A babinetích bouří se neděs, ony stejně slouží jen k pročištění vzduchu :) Někomu to téma prostě rezonuje víc, jinému míň.

Prý ve svém současném životě potkáme jen málo nových lidí, se všemi zúčastněnými máme už rozehranou jistou partii z dob minulých. (není z mé hlavy, nicméně toto mi mnohdy pomáhá chápat utčité souvislosti). Takže souhlas, NÁHODA neexistuje.

Petra1234 napsal(a):

Prý ve svém současném životě potkáme jen málo nových lidí, se všemi zúčastněnými máme už rozehranou jistou partii z dob minulých. (není z mé hlavy, nicméně toto mi mnohdy pomáhá chápat utčité souvislosti). Takže souhlas, NÁHODA neexistuje.

souhlasim, jen bych jeste doplnila, ze jsem cetla, ze dite zna vzdy jenom jednoho rodice. S druhym se setkava vetsinou napoprve.

Petra1234 napsal(a):

Prý ve svém současném životě potkáme jen málo nových lidí, se všemi zúčastněnými máme už rozehranou jistou partii z dob minulých. (není z mé hlavy, nicméně toto mi mnohdy pomáhá chápat utčité souvislosti). Takže souhlas, NÁHODA neexistuje.

Ano, toto učení říká, že svou "hru" hrajeme v podstatě stále se stejným okruhem lidí - duší, pouze v případě, že si s někým stoprocentně srovnáš karmu, ten ze hry vypadává a už se s ním na této úrovni nepotkáš....

Tak ted to bude opravdu OFF topic:  :D
Nemyslím si, že se potkáváme stále se stejnými dušemi, myslím si , že jen s některými. S některými se potkáme poprvé možná proto, abychom se od nich něco přiučili. Ve své rodině zápasím s pocitem, že jsem cizinec. Kdysi v dětství jsem měla dojem, že jsem adoptovaná. Jestli to bylo ovlivnění tou horou dívčích románků, které jsem v té době četla, nevím. Rozhodně snažila jsem se tuto stránku svého života rovnat a srovnávat.  Jen se mi nějak lehce nechce přijmout, že už se s nimi potkávám po několikáté. U svých dětí mám pocit podobný, jednu duši znám, druhou ne. ALe to je můj pohled, třeba se za pár let změní, třeba ne... v tuto chvíli je to tak, jak píšu.

Pandorraa napsal(a):

Grainne napsal(a):

Tak nejak. Spise v mem pripade , ze se konecne dozvim neco co prokazuje existenci toho duchovna ci jak to nazvat.

Gran,
díky za odpověď.
Ráda bych si ale nejprve ujasnila dvě věci:
1. co si vlastně představuješ pod pojmem DUCHOVNÍ? Sama doplňuješ "nebo jak to nazvat"...takže o co vlastně ve tvém pojetí jde? Pro mně je důležité si to vyjasnit, protože pak se mi snadněji diskutuje.
2. co ty osobně považuješ za "něco, co PROKAZUJE"? Co je pro tebe PROKAZATELNÉ? Tedy jaké hledáš důkazy?
Já si pod tím opravdu neumím momentálně nic představit, protože pro mne je to něco jiného, než pro tebe...nejspíš.
Můžeš mi s tím pomoci?
Myslím, že pokud si nebudeme rozumět v základních pojmech, bude se nedorozumění jen dál prohlubovat a to by byla škoda.

Omlouvam se, nemam talent na vyjadrovani myslenek pisemnou formou.

  1.  Predstavuji si neco, co neni materialni , vedecky prokazano
  2.  To nedokazu presne popsat, proste neco co jednoznacne dokaze, ze to tak funguje tozn.
       musela bych to videt, zazit .

      Ale jinak mne to docela zajima , takze si rada o tom neco prectu , ale zase ne moc ,
      protoze pak uz je to pro mne moc nestravitelne .

Dita.L napsal(a):

Petra1234 napsal(a):

Prý ve svém současném životě potkáme jen málo nových lidí, se všemi zúčastněnými máme už rozehranou jistou partii z dob minulých. (není z mé hlavy, nicméně toto mi mnohdy pomáhá chápat utčité souvislosti). Takže souhlas, NÁHODA neexistuje.

souhlasim, jen bych jeste doplnila, ze jsem cetla, ze dite zna vzdy jenom jednoho rodice. S druhym se setkava vetsinou napoprve.

Dito, já bych zase ( na základě osobní zkušenosti) řekla, že žádná taková detailní pravidla ani neexistují, něco mi říká, že jsou podružné až zbytečné. Pokáváme se tak, jak aktuálně potřebujeme pro řešení svých vlastních úkolů.
Vím bezpečně, že já oba  své rodiče znám. Sice každého z jiných období své existence na zemi, ale znám. ;)

Na názor uvedený v příspěvku č. 1 mě napadá: Nevím pak, proč se vybírají matky postižených dětí, jejichž děti se ani živé nenarodí: matka jde radši do 24. týdne těhotenství na potrat...

Grain,
já si myslím, že každý z nás žije víceméně duchovně, protože v určité míře přemýšlí nad svým životem, kam směřuje, co chce či nechce, přemýšlí nad ostatními lidmi, nad tím, co se mu děje a proč se mu tio děje, hledá odpovědi na otázky, na které mu zatím právě věda odpovědět neumí.

Pokud jde o důkazy, říkáš to podle mne docela jasně: "musela bych to vidět, ZAŽÍT.
Na druhou stranu je ale přece všeobecně známé, že naše smysly nás mohou klamat, takže proto jsem zdůraznila než ono vidět, spíš ono zažít - prožít si.
Já tu prožitou zkušenost mám :)
Nakonec stačí se jen pozorně dívat kolem sebe.
Ne každý to dokáže a hlavně ne každý to chce.

eva4444 napsal(a):

Na názor uvedený v příspěvku č. 1 mě napadá: Nevím pak, proč se vybírají matky postižených dětí, jejichž děti se ani živé nenarodí: matka jde radši do 24. týdne těhotenství na potrat...

evo,
zkus se na to podívat tak, že ne každá bytost - duše potřebuje zkušenost dlouhého života. Některá si třebas příjde jen pro zkušenost toho, že ji matka z jakéhokoliv důvodu "odmítne".
Vzpomínky lidí z prenatálního období jsou mnohdy klíčové a dost drastické..... Některé dušičky třebas nepotřebují prožít život, aby je pak musely "lovit" z podvědomí...vtělily se třebas jen na pár týdnů, aby získaly jen poslední střípek do mozaiky, kterou skládaly mnoho předchozích bytí.

O těhle zkušenostech moc zajímavě píše Ivan Olenič, pokud tě to zajímá, přečti si jeho zkušenosti, které rozdělil do několika zajímavých příspěvků:
http://www.esoterika.cz/?pg=1&katid=99

Našla jsem přehlednější odkaz: http://www.esoterika.cz/?pg=0&katid=99&srt=1

zkus se na to podívat tak, že ne každá bytost - duše potřebuje zkušenost dlouhého života. Některá si třebas příjde jen pro zkušenost toho, že ji matka z jakéhokoliv důvodu "odmítne".

Víte, holky, čeho se bojím? Že jsme si tyhle řeči vymysleli jen proto, abychom ty hrůzy a bolesti dokázali nějak přežít.... :|
Tedy aby nevznikla mýlka - já si to taky tak říkám, ale ty pochybnosti tu jsou....

Už asi od mých třiceti jsem si ještě přála mít třetí dítě - holčičku Elišku.
Když můj BM odešel za svou milenkou, jednou v meditaci jsem jeho i milenku viděla z výšky, jak jdou po ulici v TP s kočárkem a v tom kočárku je MOJE Eliška. Měla jsem tehdy obrovský záchvat pláče. Pak jsem si to v sobě srovnala tak, že tak dobře, já jim svou Elišku dávám. Když ji nebudu už mít já, ať ji mají oni, ať jsou s ní šťastni.
Minulý rok byla "naše milenka" a nynější manželka mého BM těhotná. Nemá ještě žádné děti, je jí 33 let. Jejich děťátko by se bylo narodilo asi přibližně stejně, jako se narodil nedávno náš vnouček. Nová manželka mého BM o dítě přišla. Nevím proč, mám v sobě, že to děťátko byla má Eliška. Že přišla proto, aby nás všechny něčemu naučila. Nevím proč, cítím v sobě, že mám to nenarozené děťátko - mou Elišku strašně moc  ráda a v duchu ji občas chovám v náruči a objímám.
Možná to zní střeleně, ale cítím to tak.

Pandorraa napsal(a):

Grain,
já si myslím, že každý z nás žije víceméně duchovně, protože v určité míře přemýšlí nad svým životem, kam směřuje, co chce či nechce, přemýšlí nad ostatními lidmi, nad tím, co se mu děje a proč se mu tio děje, hledá odpovědi na otázky, na které mu zatím právě věda odpovědět neumí.

Pokud jde o důkazy, říkáš to podle mne docela jasně: "musela bych to vidět, ZAŽÍT.
Na druhou stranu je ale přece všeobecně známé, že naše smysly nás mohou klamat, takže proto jsem zdůraznila než ono vidět, spíš ono zažít - prožít si.
Já tu prožitou zkušenost mám :)
Nakonec stačí se jen pozorně dívat kolem sebe.
Ne každý to dokáže a hlavně ne každý to chce.

Nepatrim mezi ty , kdo to dokazou . Nemam pro vnimani techto veci dostatecne vyvinuty smysl, proste nic nevidim, skoda.

Grain, už jenom to, že se o tom bavíš a přemýšlíš, něco napovídá. Třebas i to, že potenciál pro tuhle problematiku se v tobě právě probouzí. Kdybys na to "neměla vyvinutý smysl", pak bys na tyto stránky ani nešla. Hlavně nic neuspěchej a nech vše volně plynout. Co má přijít, přijde. Cesta k chápání těchto věcí je trošku delší a je dobré "jet v klidu a nehnat motor", výsledky se pak dostaví samy.

Grain,
souhlasím s DT.

A tvůj obrázek mluví za všechno.
Jen teď nevím, zda je to Rojo nebo Valejo, ale oba jsou úžasní a neoslovují lidi bez vnímání :jojo:

DaiTerr napsal(a):

Blossom napsal(a):

......  Kteří by neměli potřebu to rozebírat a předkládat mi myšlenku - "Ale vždyť vás to přeci určitě nesmírně obohacuje! Je to pro vás cesta, kterou vám Bůh vybral, protože vy jste silní a vy to přeci ustojíte!! " A nebo ještě hůř - "Toto vy prostě máte prožít. Asi díky svým nedořešeným problémům z minulých životů tento prožitek z duchovního pohledu ke svému růstu potřebujete. "

:dumbom: :dumbom: :dumbom: :dumbom: :usch: :dumbom: :dumbom: :dumbom:

:jojo:

Obávám se, že právě v tom, co píšeš, je bohužel ten "zakopaný psoča.." Ve chvíli, kdy toto člověk "prozří", pak se spousta věcí "změní", jenže někomu to trvá pár desítek let a někdo to za celý život skoro nezvládne..

Jak se dívají lidé z okolí - tak samozřejmě, že je to občas o nervy. Oni spoustu věcí nechápou a ani to nemůžeš po nich vyloženě chtít, protože takovou zkouškou neprošli. Naopak si člověk o to víc váží těch, kdo mu leccos nedají najevo a baví se, jako "rovný s rovným", protože není nic horšího, než být jaksi "bokem" jen díky "své odlišnosti"

Samozřejmě, že každá žena chce zdravé děti a také si hledá "zdravého" pertnera, takže už tady máš první zádrhel ohledně matek s postiženými dětmi - dříve, nebo později se každá taková matka musí chtě nechtě srovnat s tím, že její dítě si díky danému postižení nemusí nikoho najít. A když to ještě lidi občas dají najevo, je to dost o nervy. A mimo jiné - každý takto postižený človíček chce žít jako ostatní lidi okolo něj a nejde mu jen tak vysvělit v pozdějším věku, proč ostatní kamarádi už mají přítelkyně a proč zrovna on ne.. To jsou pak další záběry na nervy..

Ale zvládnout se to dá. Zvládá to mnoho jiných lidí a zvládnou to i další. Jednou se člověk do něčeho dal, tak to je potřeba dokončit se ctí, pokud je to možné.

Ber to jen jako názor.

Tak tohle téma pročítám,až dnes. Tohle mně,ale zaujalo. To je právě problém  spíš těch matek než jejich postižených dětí bych řekla.  Nedávno byl v TV pořad,kde spolu v bytečku žijí dva postižení lidé a mají se rádi. Ví,že děti nikdy mít nebudou. Byl to moc hezký pořad.  No a já osobně to můžu posoudit z obou stran. Tohle mi říkala má máma coby dítěti s hendikepem. Toho se bála,že si s hendikepem nikoho třeba nenajdu. Já si tohle nikdy nepřipustila a o partnery jsem nouzi rozhodně neměla. A to i s tím ,že jsem jim brzy vyložila karty na stůl. A z druhé strany. Obě dvě děti mám nemocné to,už jsem tu víckrát psala,dcera toho má více,  genetickou vadu,která se právě hodně bude týkat jejich narozených (či  v nejhorším nenarozených)  zdravých či nezdravých dětí, dále má astma a srdeční vadu a já to vidím takto,rozhodně jednou partnera mít bude a jak to spolu ustojí je jen na nich!
A pokud to bude ten partner co to má ustát, tak to ustojí určitě. ;) Tak a jdu číst dále.

Tercila napsal(a):

zkus se na to podívat tak, že ne každá bytost - duše potřebuje zkušenost dlouhého života. Některá si třebas příjde jen pro zkušenost toho, že ji matka z jakéhokoliv důvodu "odmítne".

Víte, holky, čeho se bojím? Že jsme si tyhle řeči vymysleli jen proto, abychom ty hrůzy a bolesti dokázali nějak přežít.... :|
Tedy aby nevznikla mýlka - já si to taky tak říkám, ale ty pochybnosti tu jsou....

Myslím si totéž,ale navíc já těm řečem i věřím....Něco si "namlouvám",opravdu tomu věřím,pak se na to podívám "reálně",zapochybuju,ale protože to potřebuju zvládnou,zase si to vysvětlím po svém a věřím.... asi jsem :dumbom:
Ale dělám to jen u situace,o které vím,že je nevyhnutelná a neměnná-třeba,když mi umíral taťka a nebyla žádná šance,že by to mohlo dopadnout jinak...

Je zajímavé, že k duchovním naukám se lidé utíkají ve chvílích,kdy je jim hodně zle....
Pak teprve jsou ochotni naslouchat...možná právě proto přicházejí ty "rány osudu"....

Dito.L,odpoledne jsem četla tvůj příběh.Vůbec jsem nevěděla co to je Edwardsův sy. Podívala jsem se na net a bylo to....no povězme šokující. Jsem za tebe i tvého chlapečka moc ráda,že to je u vás tak jak píšeš,protože,kdybych byla ve tvé situaci a našla ty stránky,neriskovala bych ani při každonočních snech o ujištění,že všechno bude dobré. I když jinak i já mám své zkušenosti se sny,které mi daly odpovědi na mé otázky.....Do dalších let přeji moc štěstí :jojo:

Blossom napsal(a):

Nezlobte se, ale mě právě tento princip Sama  za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji, přijde absolutně nehumánní.


Já nevím, jak to cítíte vy. Ale já být v situaci té mámy s postiženým dítětem, a někdo mi nabízet takováto moudra,tak bych mu asi s chutí dala pěstí.... :usch:

Bloss, proč by propána bůh, nebo vesmír - nebo osud, nebo plynutí - proč by to prokrista mělo být HUMÁNNÍ??  Obávám se, že my zdaleka nejsme středem všeho, co se děje....
Mmch, znám matku s postiženým dítětem (a viděla jsem její kamarádku, která je na tom podobně) kterým právě tento postoj pomohl :) Je to totiž lepší postoj, než "bože, proč jááá! :grater: "
Není možná nutno do toho ani tahat vysoké síly: stačí, pokud se k tomu někdo vůbec che postavit čelem,no....

Blossom napsal(a):

Dita.L napsal(a):

Bloosom, ja bych s tim panem z toho rande souhlasila (az na ty "hajzliky" protoze bych spis rekla, ze clovek postizeny ma obrovskou sanci rust a ma to spis za odmenu, nez za trest.

To bych spis rekla ja, ze jsem mela zatrest me horove tehu a stesti, ze Kolombo je v poradku ale.... chces konkretni zkusenost? Kdyz mi bylo zhruba 5 let, hodila jsem kocku do reky a nenechala jsem ji vylezt. Utopila se, sebrala ji voda. Dodneska nechapu, proc jsem to vlastne udelala, byla to hra. Myslim, ze rozhodovat se, jestli pujdu na potrat v 6 tem mesici tehu, byla ta nejlepsi zkusenost. Neberu to jako trest za utopenou kocku, ale jako moznost naucit se rozhodovat o zivote a smrti a pocitit, jake to je, mit tuto "zbran" opravdu v ruce.
A ze je Kolombo zdravy? Kocku jsem utopila, zkusenost dostala a tim to vlastne pro me konci. Tim chci rict, ze kazdy je vedeny k tomu, co ma znat. A proc to pisu? Protoze treba postizenemu cloveku nejaka takova zkusenost nestacila, tak se na nej musi jaksi vice "pritlacit" (at uz je to matka nebo dite, nebo oba)

Mimochodem, jednou jsem se docetla, ze postizeni lide jsou mlade duse, ktere se vteluji poprve. Pry se nedokazi jeste szit naplno s fyzickym telem. Ale kdovi jestli je to pravda ;)

Probůh, tak právě z vytučněného vidím rudě a zvedá se mi nad takovýmto způsobu  uvažování žaludek. :usch:

Bloss, bude na tebe přitlačíno :) A to není jen o reinkarnaci - to funguje furt. Podle hesla - kdo se nepoučí dobrovolně, bude poučen. Něco bych o tom taky věděla....
Dito :godlike:
Pardon, teď vidím, že tady toho je pět stran - tak to jdu napřed dočíst :rodna:

amely napsal(a):

Vím že jsem dost dokázala, nastudovala jsem co se dalo abych dceři pomohla, dokonce odborníci mi tvrdli, že jsem udělala naprosto mimořádný kus práce a dostala jsem dceru na tak vysokou úroveň, na jakou se nikdy neměla dostat. Dcera zvládá to, co nikdy neměla zvládat, ale ani z tohoto nemám žádnou radost a nevnímám to jako přínos.

Tak tady mi absolutně došla řeč........................ :co::co:

Blossom napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Kuty, uklidni se a čti pořádně.
Jsi na duchovním foru a zkus podle toho taky vnímat.
Jo a taky nelži, protože kdybych ti za TO nestála, tak si tenhle zbyečný off topic výlev odpustíš.
Dýchej zhluboka než něco napíšeš.

Svá neustálá :offtopic: a osobní napadání + vyhrožování typu dej si pozor co šíříš dál tady Pandorro dál laskavě nepoužívej..

To nebylo vyhrožování ani omylem a myslím, že Mia (na rozdíl od tebe) to pochopila.

eva4444 napsal(a):

Na názor uvedený v příspěvku č. 1 mě napadá: Nevím pak, proč se vybírají matky postižených dětí, jejichž děti se ani živé nenarodí: matka jde radši do 24. týdne těhotenství na potrat...

Nevím, jak ostatní matky; mně to paradoxně v konečném důsledku hodně pomohlo. I když jsem tedy nešla na potrat - holčička se narodila těžce postižená a umřela do týdne.

lupina montana napsal(a):

amely napsal(a):

Vím že jsem dost dokázala, nastudovala jsem co se dalo abych dceři pomohla, dokonce odborníci mi tvrdli, že jsem udělala naprosto mimořádný kus práce a dostala jsem dceru na tak vysokou úroveň, na jakou se nikdy neměla dostat. Dcera zvládá to, co nikdy neměla zvládat, ale ani z tohoto nemám žádnou radost a nevnímám to jako přínos.

Tak tady mi absolutně došla řeč........................ :co::co:

Nevnímám to jako přínos pro mne.
Taky jsem byla duchovně založená, kdysi mi podobné teorie pomáhaly, ale pak nastal okamžik, kdy se to nějak zlomilo a přestalo fungovat. Pandorra tady psala, něco jako že k tomu duchovnímu se obracíme, když je nám špatně, když přijdou potíže. S tím souhlasím, ale poznala jse už několik lidí, kteří zažili to, že když ty potíže přesáhly určitou hranici, tak jim přineslo úlevu právě to, že se od toho duchovního odvrátili.

Spíš jsem přemýšlela o tom, že existuje nějaká teorie ještě nad tou vaší karmickou.
Kdybych to přirovnala třeba ke geometrii,tak třeba

materialistické pojetí  je jako přímka - jednorozměrný prostor
Náboženství, třeba katolické - jako čtverec - dvojrozměrný prostor
ty vaše duchovní teorie - jako krychle - trojrozměrný prostor
Každá vyšší z těchto teorií přináší neskutečné rozšíření pohledu, ale u těch trojrozměrných prostorů chápání většiny lidí končí.
Přitom existují lidé, kteří vidí další rozměry, v té geometrii třeba čtyřrozměrné a více rozměrné prostory. Řada lidí to nechápe, ale přesto to existuje.

Proto se domnívám, že by mohly existovat ještě i jiné teorie - které v této chvíli neznáme.

Ale je to jen můj názor, nijak zvlášť se tím nezabývám.

Amely, jedna věc je, být duchovně založený a zabývat se tímto někde v pohodě u čajíčku a jen tak kecat, co by jiní museli a nemuseli a druhá věc je, být duchovně založený a mít doma starosti, strasti a nervy nadranc na denním pořádku. To pak jakékoliv licitování o čemkoliv jde stranou, protože to přebíjí strasti v rodině. To si pak nakrásně můžeš říkat, "jak je krásné takto trpět, protože tím vlastně duchovně spěješ", když vstáváš do nového dne vynervovaná. Pak se není co divit, když se to, co pomáhalo, láme..

Ve své podstatě veškeré "víry" a "nauky" stejně mají někde tam daleko v minulosti společný základ. Takže pokud ti rozum velí, že teď  je potřeba "nevířit", pak je dobré poslechnout. Je možné, že opravdu tě časem napadne něco mnohem konstruktivnějšího v této věci, než to naše "víření.." Nikdo si nemůže dělat patent na "pravdu", protože pravda v této realitě je pouhá iluze, stejně jako čas. Jsou zde jen názory založené na menších, či větších indiciích dle vykonané "cesty majitele názorů" a právě názory jsou zde jením z mála nástrojů, jak něco pochopit a poznat bez toho, abychom si "ušpinili ruce", což ovšem ne každý může mít možnost vstřebávat.

Takže ať máš pocity ohledně tohoto jakékoliv, nech je volně plynout a uvidí, jak s časem vše vytříbí. Víš, hodně lidí takové situace, jakou prožíváš, vidí buď velice jednoduše, nebo naopak pesimisticky. Obojí je založeno na "nepochopitelnosti" toho, co prožíváš, protože to sami neprožili. Zkus i optimističtější náhled. Můžeš napsat knihu o svých zkušenostech. Můžeš zkušenosti zužitkovat i jinak. Když už jsme u tohoto - velká díla v minulosti vznikala právě v největší krizi jejich autorů. A to jsou díla, která i po desetiletích či staletích vnímáme velmi silně. A proč? Protože tito autoři, byť nevědomě, dokázali "přetransformovat negativitu v pozitivno" ve svých dílech.

Každá situace vždy nabízí více cest, jak se seberealizovat. Pokud "jsi uvázaná doma", pak je dobré se zaměřit, co by tě doma těšilo dělat. Keramika? Obrazy? Knihy? Natočit dokument (nezávislé dokumenty jsou teď děsně IN) Poradenskou službu? Je milion dalších možností. Máš prostě možnost buď  být "negativní" a stagnovat, to znamená, že vše necháš jak je, budeš se dál starat o dítě, užírat tím, že "tvůj život skončil, protože nemůžeš mít práci" a tak podobně a nebo tu "kartu" otoč a rázem se ti nabídnou možnosti, jak to vše zužitkovat ku prospěchu. Ty totiž na rozdíl od běžných lidí nepotřebuješ nějak licitovat o živoptě. Ty už dobře víš, jaký umí být život. Ty teď potřebuješ se jen podívat na věci z jiného úhlu.

DaiTerr napsal(a):

Amely, jedna věc je, být duchovně založený a zabývat se tímto někde v pohodě u čajíčku a jen tak kecat, co by jiní museli a nemuseli a druhá věc je, být duchovně založený a mít doma starosti, strasti a nervy nadranc na denním pořádku. To pak jakékoliv licitování o čemkoliv jde stranou, protože to přebíjí strasti v rodině. To si pak nakrásně můžeš říkat, "jak je krásné takto trpět, protože tím vlastně duchovně spěješ", když vstáváš do nového dne vynervovaná. Pak se není co divit, když se to, co pomáhalo, láme..

Ve své podstatě veškeré "víry" a "nauky" stejně mají někde tam daleko v minulosti společný základ. Takže pokud ti rozum velí, že teď  je potřeba "nevířit", pak je dobré poslechnout. Je možné, že opravdu tě časem napadne něco mnohem konstruktivnějšího v této věci, než to naše "víření.." Nikdo si nemůže dělat patent na "pravdu", protože pravda v této realitě je pouhá iluze, stejně jako čas. Jsou jen názory založené na menších, či větších indiciích dle vykonané "cesty majitele názorů" a právě názory jsou zde jením z mála nástrojů, jak něco pochpit a poznat bez toho, abychom si "ušpinili ruce", což ovšem ne každý může mít možnost vstřebávat.

Takže ať máš pocity ohledně tohoto jakékoliv, nech je volně plynout a uvidí, jak s časem vše vytříbí. Víš, hodně lidí takové situace, jakou prožíváš, vidí buď velice jednoduše, nebo naopak pesimisticky. Obojí je založeno na "nepochopitelnosti" toho, co prožíváš. Zkus i optimističtější náhled. Můžeš napsat knihu o svých zkušenostech. Můžeš zkušenosti zužitkovat i jinak. Když už jsme u tohoto - velká díla v minulosti vznikala právě v největší krizi jejich autorů. a to jsou díla, které i po desetiletích či staletích vnímáme vlmi silně. A proč? Protože tito autoři, byť nevědomě, dokázali "přetransformovat negativitu v pozitivno" ve svých dílech.

Každá situace vždy nabízí více cest, jak se seberealizovat. Pokud "jsi uvázaná doma", pak je dobré se zaměřit, co by tě doma těšilo dělat. Keramika? Obrazy? Knihy? Natočit dokument (nezávislé dokumenty jsou teď děsně IN) Poradenskou službu? Je milion dalších možností. Máš prostě možnost buď  být "negativní" a stagnovat, to znamená, že vše necháš jak je, budeš se dál starat o dítě, užírat tím, že "tvůj život skončil, protože neůžeš mít práci" a tak podobně a nebo tu "kartu" otoč a rázem se ti nabídnou možnosti, jak to vše zužitkovat ku prospěchu. Ty totiž na rozdíl od běžných lidí nepotřebuješ nějak licitovat o živoptě. Ty už dobře víš, jaký umí být život. Ty teď potřebuje se jen podívat na věci z jiného úhlu.

Práci mám, jen doma uvázaná nejsem. Když nebyla krize, tak jsem i vydělala dost peněz.
Ono hodně jinak se stará o to dítě s postižením ženě, která má manžela, který aspoň přinese výplatu, takže ona nemusí řešit existenční starosti a jinak třeba mně, když mi nikdo nedá ani korunu, ani alimenty. Jenomže ta práce pak získala jiný smysl -hlavně vydělat peníze na obživu a pokud možno s co nejmenším úsilím, aby byl čas i na to dítě. Mám zajímavou zkušenost, že v této situaci aktivity vedoucí k seberealizaci, jako třeba keramika pro mne nějak ztratily smysl - je to plýtvání silami i penězi. Nejdůležitější se mi  teď jeví být schopna vydělat nějaké peníze a srovnat to dítě.
Neužírala jsem se nikdy, jen nevidím ten přínos.
Třeba teď bych mohla mít šanci získat zajímavou práci na jednom projektu pro postižené děti. Na 1/3 úvazku za  mzdu - asi 4000. Maminky, co mají manžela jsou z toho nadšené, pro ně je to úžasná realizace, já to vnímám spíš jako ztrátu času a sil. Vidím hlavně to, jak z této částky uživím 3 člennou rodinu a pak jdu dělat něco jiného líp zaplaceného. To jsem ale ošklivý materialista, co? Nemá pro mne smysl mými zkušenostmi pomáhat jiným. Ale ber to s nadhledem.

Amely, to není o "ošklivém materialismu", ani jiném "ismu".. To je o tom, že zatím "hledáš smysl a cestu", to znamená, že vše je jako rozhozené puzzle. A ty jej začínáš skládat. To víš, že ze začátku to jde na pendrek a mnohdy máš sto chutí to puzzle vysypat do koše. Ovšem jak časem bude ta skládanka dostávat podobu, pak i ty získáš intuitivně opovědi na to, proč se ti nyní a teď všechny aktivity zdají, jako plýtvání silami. Chce to opravdu dát šanci jedné z iluzí - času. Ono se to časem všechno vytříbí. 

Napiš knihu o svém životě. Nebo udělej něco jiného, ale hlavně dělej to, co ti přijde jako neplýtvání silami. pokud momentálně nic nenajdeš, pak to nech jak to je a volně plynout. Žádný "setrvalý stav" netrvá věčně. Vše je v pohybu a jednou se to pohne tím správným směrem. V životě se nám nabízejí různé indicie. A je jasné, že než něco pochopíme, tak je to horší jak "záhada hlavolamu", prostě pozoruj a vnímej. I to negativní ti dává nějaké indicie. Třeba takové, že kdybys neměla nouzi a krizi, kterou momentálně máš, tak bys v budoucnu neudělala něco, za co pak budeš vděčná a šťastná. Jenomže co to bude, to ukáže čas.

Amely,

pochopitelně, že existuje další teorie :) A hned několik :jojo:
Je to totiž mnohem složitější a barvitější, než se většina z nás vůbec odvažuje domyslet.
Je to asi tak jako když Kolumbis znovu objevil Ameriku, lidem přibyl třetí rozměr - prostor. Najednou nejen země přestala být placatá, ale i obrazy, sochy... přišel obrovský boom nejen v umění, ale v podstatě ve všech částech lidského bytí - přišla renesance.
Planeta prostě plně "převibrovala" do třetí dimenze, pevně se tam usadila.
Nyní je docela možné, že se blížíme k dimenzi páté a příjdou věci, které si nyní neumíme ani představit, protože jsme se s nimi dosud nesetkali.

Pokud jde o "odklonění od duchovna", myslím, že nejsi první ani poslední, kdo tohle zažívá.
Moje osobní zkušenost je o tom, že pokud jen tak "kloužu po povrchu" a používám jakoukoliv víru jen jako berličku, příjde krize a já se buď od ní zcela odkloním a nebo ji naopak konečně prohloubím - přestanu používat jako tu berličku a naopak začnu brát konečně vážně.

Amely,
to, že je pro tebe teď prvotní vydělat peníze, to je taky pochopitelné. Jenže má to háček: peníze jsou energie jako každá jiná a ta pokud neplyne volně, je to průšvih.

amely napsal(a):

Přitom existují lidé, kteří vidí další rozměry, v té geometrii třeba čtyřrozměrné a více rozměrné prostory. Řada lidí to nechápe, ale přesto to existuje.

Amely,
me osobne se Tvuj nazor libi. :)

Sama jsem hluboce presvedcena ze existuji dimenze ktere clovek s jeho soucastnym rozsahem vedomi nemuze zachytit.
To ze tyhle dimenze clovek nezachycuje (nezazil,nevidel) ,neznamena jak sama pises, ze neexistuji.

Existuje mnoho uceni a teorii .Vsechny jsou natolik pravdiva nakolik jim kazdy z nas vzhledem ke svemu dosahu poznani veri,duveruje.
Jde to ruku v ruce s poznanim,zkusenosti a s dosahem vedomi-S tim souvisi i to ze zde vsichni maji pravdu at je jakkoliv rozdilna.  :)

PavlaH napsal(a):

Tak ted to bude opravdu OFF topic:  :D
Nemyslím si, že se potkáváme stále se stejnými dušemi, myslím si , že jen s některými. S některými se potkáme poprvé možná proto, abychom se od nich něco přiučili. Ve své rodině zápasím s pocitem, že jsem cizinec. Kdysi v dětství jsem měla dojem, že jsem adoptovaná. Jestli to bylo ovlivnění tou horou dívčích románků, které jsem v té době četla, nevím. Rozhodně snažila jsem se tuto stránku svého života rovnat a srovnávat.  Jen se mi nějak lehce nechce přijmout, že už se s nimi potkávám po několikáté. U svých dětí mám pocit podobný, jednu duši znám, druhou ne. ALe to je můj pohled, třeba se za pár let změní, třeba ne... v tuto chvíli je to tak, jak píšu.

Pekne. :)  S timhle pohledem ja osobne souznim.  Citim to stejne.

Verim i tomu ze se nekdo do tehle dimenze vtelil aniz by mel s ni nejakou jak by se dalo rict "drivejsi" zkusenost. :)

Grainne napsal(a):

Nepatrim mezi ty , kdo to dokazou . Nemam pro vnimani techto veci dostatecne vyvinuty smysl, proste nic nevidim, skoda.

Ano Grainne,tohle je naprosto pochopitelna vec.
Rozumi Ti. :)

Kazdy z nas ma sve tempo ve vnimani. Kazdy z nas vnima to co je svym vedomim pripraven pojmout.(to co prave dnes dokaze).
Vsechno Tve vnimani se ale stale bude nejak utvaret. Zalezi na mnoha okolnostech kudy se Tve vnimani dal bude pohybovat,smerovat.

Osobne mam take prozitou zkusenost s jinou dimenzi byti a je potreba dodat,ze jsem to nejen zazila(prozila) ale ze jsem to i zaroven videla .

Znam nekoho kdo me rekl  tohle:  dokavad neuvidim, neuverim. Naprosto ho chapu nebot je to soucast jeho nynejsiho vedomi.
I kdybych mu stokrat opakovala ze neni treba videt aby clovek veril ze existuje neco jineho nez je tato nase dimenze,bude to naprosto zbytecne. Bylo by to treba jako kdyz by zakovy prvni tridy byla vysvetlovana kvantova fyzika. (nevim zda je to dobry primer ale napadl me).


Nicmene vnimat neco co presahuje lidskou dimenzi je podle mne vnimani ktere presahuje nasich pet smyslu. Pritom vsem vsak je mozne to pri prozitku i videt. :)

Dle mne je naprosto nemozne tohle predat nekomu dalsimu a naprosto nesmyslne zkouset presvedcovat.

Vsechno je tak jak je a kazdy z nas na vsechno drive ci pozdeji prijde sam. :)

amely napsal(a):

lupina montana napsal(a):

amely napsal(a):

Vím že jsem dost dokázala, nastudovala jsem co se dalo abych dceři pomohla, dokonce odborníci mi tvrdli, že jsem udělala naprosto mimořádný kus práce a dostala jsem dceru na tak vysokou úroveň, na jakou se nikdy neměla dostat. Dcera zvládá to, co nikdy neměla zvládat, ale ani z tohoto nemám žádnou radost a nevnímám to jako přínos.

Tak tady mi absolutně došla řeč........................ :co::co:

Nevnímám to jako přínos pro mne.

Jo, já jsem to pochopila. Dovysvětlím to: ta práce, kterou jsi ty i tvoje dítě odvedly, ve mně vyvolávala úctu a obdiv - jenže ty tvoje deklasující poznámky ji jakoby naprosto likvidují. Ne ve mně - mně je jedno, jestli ti to nepřijde jako přínos - já to vnímám jako  nepochybně přínosnou práci. Ale vůbec - všeobecně. I když je pravda, že ohromná práce byla vykonána, zjevně z toho měla přínos  tvoje dcera a určitě spousta dalších lidí, kteří se s vámi nějak potkali.
Je to škoda, že to tak nevnímáš  ty - ale to je tvoje věc. Připadá mi, jako bys celý život stavěla dům, který jsi původně vůbec stavět nechtěla, ale výsledek je přesto takový, že kolemjdoucí vykřikují - ách, to je ale krásný dům....
Mně na tom fascinuje, že ani ten výsledek ti nepřipadá jako důvod k radosti - toť celý :)

amely napsal(a):

Proto se domnívám, že by mohly existovat ještě i jiné teorie - které v této chvíli neznáme.

Taky myslím- jak se rozšiřuje a zesložiťuje vědomí, zákonitě musí objevovat a současně i vytvářet věci složitější....

lupina montana napsal(a):

Blossom napsal(a):

Nezlobte se, ale mě právě tento princip Sama  za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji, přijde absolutně nehumánní.


Já nevím, jak to cítíte vy. Ale já být v situaci té mámy s postiženým dítětem, a někdo mi nabízet takováto moudra,tak bych mu asi s chutí dala pěstí.... :usch:

Bloss, proč by propána bůh, nebo vesmír - nebo osud, nebo plynutí - proč by to prokrista mělo být HUMÁNNÍ??  Obávám se, že my zdaleka nejsme středem všeho, co se děje....
Mmch, znám matku s postiženým dítětem (a viděla jsem její kamarádku, která je na tom podobně) kterým právě tento postoj pomohl :) Je to totiž lepší postoj, než "bože, proč jááá! :grater: "
Není možná nutno do toho ani tahat vysoké síly: stačí, pokud se k tomu někdo vůbec che postavit čelem,no....

Ještě k tomu, co psala, Lupina, tak přemýšlím, proč bych to měla oné matce já nebo kdokoli jiný říkat. Je na každé z nás , jak se k životu samotnému postaví. Jak si vše srovná.
Třeba není potřeba udělat černo bílá rozhodnutí. Je to tak, jak to je, a je na každé/m , jak to vezme, tudíž bude-li chtít to brát jako "zkušenost" či "úkol", pomůže-li jí to, tak proč ne? Chce-li si říct, že je to blbost, a že je to jen náhoda a nespravedlnost(cokoliv), že zrovna ona, tak může probrečet dobrovolně celý život. proč ne? A nebo třeba někdo bude mít úplně jiný náhled...
Každý si rozhodne sám, nemyslíš Blossom?

A připustím-li filozofii reinkarnace, tak pak se mnohé osvětlí.

A napadá mě- budu-li tomu věřit a budu-li díky tomu  žít v klidu a pohodě, majíc skutečnost za spravedlivou, tak není-li to lepší (i kdyby se za 100let potvrdilo, že reikarnace neexistuje), než žít v rozčarování a přemýšlet "proč zrovna já" a mít vztek na celej svět?

A i když budu věřit , a nebude to pravda, tak ve chvíli, kdy to zjistím, ztrácím něco? Čím mi tato víra ublíží? Čím je pro koho špatná?

Wiki napsal(a):

Čím mi tato víra ublíží? Čím je pro koho špatná?

Nu někdo to vnímá třeba tak, že omezuje jeho svobodu, Znáš to: ne a ne a ne! tak to není a TOHLE já nebudu poslouchat...
Filozofie, která vede lidi k zodpovědnosti, protože neexistují žádné odpustky a úlevy. Prostě co vyšleš, to se ti vrátí. Třeba za sto dvě stě let, ale vrátí.
A proč je to tak?
To tu nemá cenu vysvětlovat, k tomu si musí dojít každý sám.
Faktem ale je, že zločince málokdy napraví jakýkoliv trest, i když jeho duše tu bolest nejspíš cítí.... Lidská bytost prostě potřebuje prostor k poznání, takže stane-li se stejná duše laskavým člověkem, stačí malá i menší lekce k tomu, aby svůj prostor využila k učení - prožití a pochopení toho, že zlo se páchat nemá. Druhým a ani sobě.

Jak už tu kdysi řekla Lupina: život není spravedlivý. K tomu lze ale dodat, že karma spravedlivá je. Pokud někdo nazírá na dění pouze z úhlu stávajícího života, nemůže ten prioncip pochopit.
A jak říkáš: třeba ani nemusí. Vždyť mu to nikdo nevnucuje :D

Wiki napsal(a):

A připustím-li filozofii reinkarnace, tak pak se mnohé osvětlí.

A napadá mě- budu-li tomu věřit a budu-li díky tomu  žít v klidu a pohodě, majíc skutečnost za spravedlivou, tak není-li to lepší (i kdyby se za 100let potvrdilo, že reikarnace neexistuje), než žít v rozčarování a přemýšlet "proč zrovna já" a mít vztek na celej svět?

A i když budu věřit , a nebude to pravda, tak ve chvíli, kdy to zjistím, ztrácím něco? Čím mi tato víra ublíží? Čím je pro koho špatná?

Tohle mi navodilo asociaci Landovy písničky Šance:

A tak jsem vděčnej za tu šanci,
že přijde po životě ráj,
kde ti suchou deku daj.
A snad tam budou pěkný stromy
a čistý záchody - to mám rád.

A když nic není, tak co to změní?
Já se obávám že nic.
Všechno má svůj rub i líc.
Ale tu šanci, tu si prostě nedám vzít. :)

Je vůbec důležitý, znát na všechny otázky odpověď? Ten fakt, že mám sítě s postižením tu prostě je a proč to tak je, mě v celku nezajímá.

amely: ale poznala jse už několik lidí, kteří zažili to, že když ty potíže přesáhly určitou hranici, tak jim přineslo úlevu právě to, že se od toho duchovního odvrátili

Amely, píšeš moc pěkně.
Mohla bys, prosím, dopsat (jestli to víš), k čemu se ti lidé obrátili?

Lupina: proč by propána bůh, nebo vesmír - nebo osud, nebo plynutí - proč by to prokrista mělo být HUMÁNNÍ??

Lupi, na druhou stranu - proč by nemělo, že jo.... Jen přemýšlím nad tím, jestli má význam číst "tajemství" a podobné úvahové knížky o tom, jak nám vesmír fandí, že stačí jen chtít....atd.
Rozumím pokroku u postižených lidí, určitě, a je to fantastické. Denně potkávám maminku s postiženou holčičkou a přistihlla jsem se, že úplně tlačím nějakou svou energii nebo část k tomu, aby na tom byla ta holčina "líp". (já vím, co je pro někoho líp, nemusí totéž znamenat pro druhého).

laminanonte napsal(a):

Je vůbec důležitý, znát na všechny otázky odpověď? Ten fakt, že mám sítě s postižením tu prostě je a proč to tak je, mě v celku nezajímá.

Není a stejně to nejde.
No nezajímá, nezajímá...ale diskuse s názvem "podle čeho se vybírají matky" tě zaujala ;)

Terci, proč by nemělo? Inu....já nevím jakbych to....asi jako že nejsme na světě a patrně i ve vesmíru sami? :cool:
Já si nemyslím, že nám universum "fandí": já si myslím, že má nějaké zvyky a zákonnosti a že je dobré je znát, poněvadž se nám tím ulehčí a nepereme se zbytečně s osudem. Jako například to poznání, že informace dává tvar toku energie a ta následně formu hmotě.
A že myšlenka je veliiice soustředěná a silná informace.....

hirondel napsal(a):

Grainne napsal(a):

Nepatrim mezi ty , kdo to dokazou . Nemam pro vnimani techto veci dostatecne vyvinuty smysl, proste nic nevidim, skoda.

Ano Grainne,tohle je naprosto pochopitelna vec.
Rozumi Ti. :)

Kazdy z nas ma sve tempo ve vnimani. Kazdy z nas vnima to co je svym vedomim pripraven pojmout.(to co prave dnes dokaze).
Vsechno Tve vnimani se ale stale bude nejak utvaret. Zalezi na mnoha okolnostech kudy se Tve vnimani dal bude pohybovat,smerovat.

Osobne mam take prozitou zkusenost s jinou dimenzi byti a je potreba dodat,ze jsem to nejen zazila(prozila) ale ze jsem to i zaroven videla .

Znam nekoho kdo me rekl  tohle:  dokavad neuvidim, neuverim. Naprosto ho chapu nebot je to soucast jeho nynejsiho vedomi.
I kdybych mu stokrat opakovala ze neni treba videt aby clovek veril ze existuje neco jineho nez je tato nase dimenze,bude to naprosto zbytecne. Bylo by to treba jako kdyz by zakovy prvni tridy byla vysvetlovana kvantova fyzika. (nevim zda je to dobry primer ale napadl me).


Myslim, ze primer je dobry . nekteri lide jsou dal nez jini a maji lepsi schopnosti . Ostatni to treba muze zajimat , ale nedostanou se dal, protoze to nedokazi pochopit, jsou prilis uzemneni nebo blokovani/ mozna to jsou ty duse v nizsich levelech , co se jeste potrebuji posunout dal, ale zatim na to nemaji.

Nicmene vnimat neco co presahuje lidskou dimenzi je podle mne vnimani ktere presahuje nasich pet smyslu. Pritom vsem vsak je mozne to pri prozitku i videt. :)

Dle mne je naprosto nemozne tohle predat nekomu dalsimu a naprosto nesmyslne zkouset presvedcovat.

Vsechno je tak jak je a kazdy z nas na vsechno drive ci pozdeji prijde sam. :)

Grainne napsal(a):

hirondel napsal(a):

Grainne napsal(a):

Nepatrim mezi ty , kdo to dokazou . Nemam pro vnimani techto veci dostatecne vyvinuty smysl, proste nic nevidim, skoda.

Ano Grainne,tohle je naprosto pochopitelna vec.
Rozumi Ti. :)

Kazdy z nas ma sve tempo ve vnimani. Kazdy z nas vnima to co je svym vedomim pripraven pojmout.(to co prave dnes dokaze).
Vsechno Tve vnimani se ale stale bude nejak utvaret. Zalezi na mnoha okolnostech kudy se Tve vnimani dal bude pohybovat,smerovat.

Osobne mam take prozitou zkusenost s jinou dimenzi byti a je potreba dodat,ze jsem to nejen zazila(prozila) ale ze jsem to i zaroven videla .

Znam nekoho kdo me rekl  tohle:  dokavad neuvidim, neuverim. Naprosto ho chapu nebot je to soucast jeho nynejsiho vedomi.
I kdybych mu stokrat opakovala ze neni treba videt aby clovek veril ze existuje neco jineho nez je tato nase dimenze,bude to naprosto zbytecne. Bylo by to treba jako kdyz by zakovy prvni tridy byla vysvetlovana kvantova fyzika. (nevim zda je to dobry primer ale napadl me).


Myslim, ze primer je dobry . nekteri lide jsou dal nez jini a maji lepsi schopnosti . Ostatni to treba muze zajimat , ale nedostanou se dal, protoze to nedokazi pochopit, jsou prilis uzemneni nebo blokovani/ mozna to jsou ty duse v nizsich levelech , co se jeste potrebuji posunout dal, ale zatim na to nemaji.

Nicmene vnimat neco co presahuje lidskou dimenzi je podle mne vnimani ktere presahuje nasich pet smyslu. Pritom vsem vsak je mozne to pri prozitku i videt. :)

Dle mne je naprosto nemozne tohle predat nekomu dalsimu a naprosto nesmyslne zkouset presvedcovat.

Vsechno je tak jak je a kazdy z nas na vsechno drive ci pozdeji prijde sam. :)

promin, odpoved je nekde uprostred :o

Wiki napsal(a):

A připustím-li filozofii reinkarnace, tak pak se mnohé osvětlí.

A napadá mě- budu-li tomu věřit a budu-li díky tomu  žít v klidu a pohodě, majíc skutečnost za spravedlivou, tak není-li to lepší (i kdyby se za 100let potvrdilo, že reikarnace neexistuje), než žít v rozčarování a přemýšlet "proč zrovna já" a mít vztek na celej svět?

A i když budu věřit , a nebude to pravda, tak ve chvíli, kdy to zjistím, ztrácím něco? Čím mi tato víra ublíží? Čím je pro koho špatná?

To asi zalezi na pristupu , nekdo radeji veri v neco, i kdyz to tak byt nemusi , a nekdo odmita verit pokud neni presvedcen o existenci te veci.

Grainne napsal(a):

promin, odpoved je nekde uprostred :o

Rozumim. :)

lupina montana napsal(a):

laminanonte napsal(a):

Je vůbec důležitý, znát na všechny otázky odpověď? Ten fakt, že mám sítě s postižením tu prostě je a proč to tak je, mě v celku nezajímá.

Není a stejně to nejde.
No nezajímá, nezajímá...ale diskuse s názvem "podle čeho se vybírají matky" tě zaujala ;)

Terci, proč by nemělo? Inu....já nevím jakbych to....asi jako že nejsme na světě a patrně i ve vesmíru sami? :cool:
Já si nemyslím, že nám universum "fandí": já si myslím, že má nějaké zvyky a zákonnosti a že je dobré je znát, poněvadž se nám tím ulehčí a nepereme se zbytečně s osudem. Jako například to poznání, že informace dává tvar toku energie a ta následně formu hmotě.
A že myšlenka je veliiice soustředěná a silná informace.....

no kdybys četla celou diskusi, tak bys věděla, že toto není můj první příspěvek. Takže ještě jednou pro tebe...také jsem si po narození dcery kladla otázky "proč se to stalo," ale teď s odstupem času už to vědět nechci. Beru to jako součást života a svoji dceru mám moc ráda.A to, že jsem tady je pouze proto, že mě zajímá jak to vidí jiní.

Wiki napsal(a):

A připustím-li filozofii reinkarnace, tak pak se mnohé osvětlí.

A napadá mě- budu-li tomu věřit a budu-li díky tomu  žít v klidu a pohodě, majíc skutečnost za spravedlivou, tak není-li to lepší (i kdyby se za 100let potvrdilo, že reikarnace neexistuje), než žít v rozčarování a přemýšlet "proč zrovna já" a mít vztek na celej svět?

A i když budu věřit , a nebude to pravda, tak ve chvíli, kdy to zjistím, ztrácím něco? Čím mi tato víra ublíží? Čím je pro koho špatná?

S tímhle se naprosto ztotožňuju - víra (v cokoliv) jako určitý druh léčebné terapie, jakási berlička na bolavé duše, která pomůže přenést se přes nejhorší, smířit se s osudem...ať už se upevní, nebo nakonec vyšumí doztracena, pokud splní svůj účel, nelze proti ní nic namítat.
Akorát, že holt nefunguje na nás na všechny. Např. mě by takováhle "léčba" k ničemu nebyla, snažím se důvod  každého případně nastalého problému hledat u sebe, dopátrat se příčiny. Anebo to prostě vzít jako fakt, který jsem nemohla nijak ovlivnit. Rozhodně mě ale nenapadne svést všechno na nějakou vesmírnou energii či Boha, který mě to z nějakého důvodu "naordinoval"...

laminanonte napsal(a):

no kdybys četla celou diskusi, tak bys věděla, že toto není můj první příspěvek. Takže ještě jednou pro tebe...také jsem si po narození dcery kladla otázky "proč se to stalo," ale teď s odstupem času už to vědět nechci. Beru to jako součást života a svoji dceru mám moc ráda.A to, že jsem tady je pouze proto, že mě zajímá jak to vidí jiní.

četla jsem celou diskusi - ale jestlis někde říkala tohle tak to jsem přehlídla, sorry.

mia napsal(a):

snažím se důvod  každého případně nastalého problému hledat u sebe, dopátrat se příčiny. Anebo to prostě vzít jako fakt, který jsem nemohla nijak ovlivnit. Rozhodně mě ale nenapadne svést všechno na nějakou vesmírnou energii či Boha, který mě to z nějakého důvodu "naordinoval"...

Promiň, Mio - ale tos to pochopila úplně obráceně :co: Podle reinkarnační...víry? Tušení? Předpokladu? je to přesně naopak - nikdo ti NIC neordinuje. Všecko sama samička....

Dlouho už přemýšlím nad tím, že když se dvěma lidem stane přibližně totéž, nějaký karambol, že reagují každý jinak, Někdo se utápí v sebelítosti, proč já, při každém neúdpšchu se hroutí v slzách a jejich břemeno jim připadá k neunesení.
Ti druzí vezmou problém jako látku k řešení, radujou se z každého, byť malinkého dílčího úspěchu, v rámci možností dítěte mu vymýšlejí program, aby pokročilo. Každý sebemenší úspěch je povzbudí a dodá jim sílu to všechno vydržet.
Jestli si svou cestu tady volíme a rodiče si vybíráme, úkol pro rodiče se jeví celkem jasný....mít tu sklenici poloplnou, ne poloprázdnou, jako ti druzí.Najít v životě smíření s tím, co nám připravil, vzít to jako výzvu.

Víra, nebo lépe řečeno duchovní rozměr člověka není jen nějaká berlička pro bolavé duše. Všechno souvisí se vším. Zhruba do 50 let věku je člověk orientován na  vnější svět ,na vztahy a své uplatnění ve vnějším světě, je tím pohlcený. I přesto by však do té doby by měl mít upevněný nějaký filozofický  názor  na smysl života.
V druhé fázi života totiž dochází přirozeně k orientaci dovnitř. A když tam člověk  nic nenajde o co se opřít? Jen pusto a prázdno? Pak dojde k dezorientaci a uchýlení se k extrémům, které  můžete běžně vidět okolo sebe. Buď se člověk stane nepříjemným morousem nebo infantilně začne dohánět "vlak svého mládí " ( což je častější případ).Například muži začnou  navazovat nepřirozené vztahy s o generaci mladšími ženami, ženy se pletou do vztahů mladší generaci a jsou z nich nesnesitelné babičky a tchyně nebo se snaží brzdit přirozené procesy plastickou chirurgií.
A to je jen pár příkladů z mnoha projevů nevyrovnaného stárnutí.
Duchovní rozměr člověka není žádný dar od boha, je to přirozená součást člověka, kterou buď žije nebo potlačuje či  vytěsňuje někam na okraj. Kdo si své potřeby v tomto směru uvědomuje, může být  obohacený a přirozeně celistvý. Jinak přijdou zákonitě okamžiky v životě, že každý dojde k poznání, že mu "něco" chybí, je na každého svobodné vůli, čím to zaplní ;)

Tercila napsal(a):

amely: ale poznala jse už několik lidí, kteří zažili to, že když ty potíže přesáhly určitou hranici, tak jim přineslo úlevu právě to, že se od toho duchovního odvrátili

Amely, píšeš moc pěkně.
Mohla bys, prosím, dopsat (jestli to víš), k čemu se ti lidé obrátili?

Lupina: proč by propána bůh, nebo vesmír - nebo osud, nebo plynutí - proč by to prokrista mělo být HUMÁNNÍ??

Lupi, na druhou stranu - proč by nemělo, že jo.... Jen přemýšlím nad tím, jestli má význam číst "tajemství" a podobné úvahové knížky o tom, jak nám vesmír fandí, že stačí jen chtít....atd.
Rozumím pokroku u postižených lidí, určitě, a je to fantastické. Denně potkávám maminku s postiženou holčičkou a přistihlla jsem se, že úplně tlačím nějakou svou energii nebo část k tomu, aby na tom byla ta holčina "líp". (já vím, co je pro někoho líp, nemusí totéž znamenat pro druhého).

Terci, ti lidé se původně obrátili buď ke křesťanské víře, nebo k těm karmickým teoriím a po zkušenostech se odvrátili i od toho i od toho. jestli jsi to myslela tak.

Ale, co jsi nakousla - Tajemství jsem četla taky a taky mne napadlo, že některé věci si prostě nepřitáhneš.
A taky nechápu - nějak ta Karma a Tajemství mohou jít proti sobě.

Napsala jsem tu jednu věc, která nezaujala, ale podle mne je moc důležitá. Ty postoje rodičů postižených dětí jsou ovlivněny diagnózou toho postiženého. Jsou postižení, která zatěžují více a která méně. Jsou postižení, která vzbuzují soucit , jsou diagnózy, které vzbuzují odpor.

lupina montana napsal(a):

amely napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Tak tady mi absolutně došla řeč........................ :co::co:

Nevnímám to jako přínos pro mne.

Jo, já jsem to pochopila. Dovysvětlím to: ta práce, kterou jsi ty i tvoje dítě odvedly, ve mně vyvolávala úctu a obdiv - jenže ty tvoje deklasující poznámky ji jakoby naprosto likvidují. Ne ve mně - mně je jedno, jestli ti to nepřijde jako přínos - já to vnímám jako  nepochybně přínosnou práci. Ale vůbec - všeobecně. I když je pravda, že ohromná práce byla vykonána, zjevně z toho měla přínos  tvoje dcera a určitě spousta dalších lidí, kteří se s vámi nějak potkali.
Je to škoda, že to tak nevnímáš  ty - ale to je tvoje věc. Připadá mi, jako bys celý život stavěla dům, který jsi původně vůbec stavět nechtěla, ale výsledek je přesto takový, že kolemjdoucí vykřikují - ách, to je ale krásný dům....
Mně na tom fascinuje, že ani ten výsledek ti nepřipadá jako důvod k radosti - toť celý :)

amely napsal(a):

Proto se domnívám, že by mohly existovat ještě i jiné teorie - které v této chvíli neznáme.

Taky myslím- jak se rozšiřuje a zesložiťuje vědomí, zákonitě musí objevovat a současně i vytvářet věci složitější....

Lupino, to co stavím ale není dům, spíš jen papírový model domu. A sebekrásnější model domu je pořád jen model a ne dům.

Nebo mne napadlo, třeba bych si přála postavit loď a plout s ní někde po Karibiku.  Teď stavím model lodi ze zápalek. Můžu si koupit tapetu Karibiku, nalepit si ji na zeď, před ni si postavit ten model lodi a kochat se tou lodí a Karibikem.

Daphné napsal(a):

Dlouho už přemýšlím nad tím, že když se dvěma lidem stane přibližně totéž, nějaký karambol, že reagují každý jinak, Někdo se utápí v sebelítosti, proč já, při každém neúdpšchu se hroutí v slzách a jejich břemeno jim připadá k neunesení.
Ti druzí vezmou problém jako látku k řešení, radujou se z každého, byť malinkého dílčího úspěchu, v rámci možností dítěte mu vymýšlejí program, aby pokročilo. Každý sebemenší úspěch je povzbudí a dodá jim sílu to všechno vydržet.
Jestli si svou cestu tady volíme a rodiče si vybíráme, úkol pro rodiče se jeví celkem jasný....mít tu sklenici poloplnou, ne poloprázdnou, jako ti druzí.Najít v životě smíření s tím, co nám připravil, vzít to jako výzvu.

Moc se mi libi, jak jsi to napsala :godlike:

:pussa::pussa:

rejka napsal(a):

Dito.L,odpoledne jsem četla tvůj příběh.Vůbec jsem nevěděla co to je Edwardsův sy. Podívala jsem se na net a bylo to....no povězme šokující. Jsem za tebe i tvého chlapečka moc ráda,že to je u vás tak jak píšeš,protože,kdybych byla ve tvé situaci a našla ty stránky,neriskovala bych ani při každonočních snech o ujištění,že všechno bude dobré. I když jinak i já mám své zkušenosti se sny,které mi daly odpovědi na mé otázky.....Do dalších let přeji moc štěstí :jojo:

Dita.L napsal(a):

Daphné napsal(a):

Dlouho už přemýšlím nad tím, že když se dvěma lidem stane přibližně totéž, nějaký karambol, že reagují každý jinak, Někdo se utápí v sebelítosti, proč já, při každém neúdpšchu se hroutí v slzách a jejich břemeno jim připadá k neunesení.
Ti druzí vezmou problém jako látku k řešení, radujou se z každého, byť malinkého dílčího úspěchu, v rámci možností dítěte mu vymýšlejí program, aby pokročilo. Každý sebemenší úspěch je povzbudí a dodá jim sílu to všechno vydržet.
Jestli si svou cestu tady volíme a rodiče si vybíráme, úkol pro rodiče se jeví celkem jasný....mít tu sklenici poloplnou, ne poloprázdnou, jako ti druzí.Najít v životě smíření s tím, co nám připravil, vzít to jako výzvu.

Moc se mi libi, jak jsi to napsala :godlike:

Obávám se, že je to příliš zjednodušené. Něco jako názor, že existuje jen černá a bílá barva. Přitom mezi těmito barvami existuje stovky odstínů šedé- od světle šedé po tmavě šedou.
Mezi tím -buď se raduju a přijmu úděl jako výzvu, nebo jsem zoufalá a hroutím se, je ještě nejmíň tisíc různých  jiných možností.

amely napsal(a):

Dita.L napsal(a):

Daphné napsal(a):

Dlouho už přemýšlím nad tím, že když se dvěma lidem stane přibližně totéž, nějaký karambol, že reagují každý jinak, Někdo se utápí v sebelítosti, proč já, při každém neúdpšchu se hroutí v slzách a jejich břemeno jim připadá k neunesení.
Ti druzí vezmou problém jako látku k řešení, radujou se z každého, byť malinkého dílčího úspěchu, v rámci možností dítěte mu vymýšlejí program, aby pokročilo. Každý sebemenší úspěch je povzbudí a dodá jim sílu to všechno vydržet.
Jestli si svou cestu tady volíme a rodiče si vybíráme, úkol pro rodiče se jeví celkem jasný....mít tu sklenici poloplnou, ne poloprázdnou, jako ti druzí.Najít v životě smíření s tím, co nám připravil, vzít to jako výzvu.

Moc se mi libi, jak jsi to napsala :godlike:

Obávám se, že je to příliš zjednodušené. Něco jako názor, že existuje jen černá a bílá barva. Přitom mezi těmito barvami existuje stovky odstínů šedé- od světle šedé po tmavě šedou.
Mezi tím -buď se raduju a přijmu úděl jako výzvu, nebo jsem zoufalá a hroutím se, je ještě nejmíň tisíc různých  jiných možností.

ale to přece nevylučuje , co D. napsala. že vybrala jakoby lidi s reakcemi na jednom a druhém polu, samozřejmě, že těch reakcí a chování je víc.
důležité je to poslední a s tím naprosto souhlasím.a netýká se to jen těchto rodičů, týká se to každého a jeho vlastních lekcí nebo krizí.

Me se proste strasne libilo, jak Daphne vystihla jedinou vetou o poloplnem nebo o poloprazdnem poharu hodnoceni, ktere by jinemu zabralo nekolik stranek :supr:

Ja osobne vidim nas pohar poloplny a bylo to pro nas automaticke a prirozene. nepotrebovala jsem hledat zadna ale nebo proc. Proste poloplny.

mia napsal(a):

Wiki napsal(a):

A připustím-li filozofii reinkarnace, tak pak se mnohé osvětlí.

A napadá mě- budu-li tomu věřit a budu-li díky tomu  žít v klidu a pohodě, majíc skutečnost za spravedlivou, tak není-li to lepší (i kdyby se za 100let potvrdilo, že reikarnace neexistuje), než žít v rozčarování a přemýšlet "proč zrovna já" a mít vztek na celej svět?

A i když budu věřit , a nebude to pravda, tak ve chvíli, kdy to zjistím, ztrácím něco? Čím mi tato víra ublíží? Čím je pro koho špatná?

S tímhle se naprosto ztotožňuju - víra (v cokoliv) jako určitý druh léčebné terapie, jakási berlička na bolavé duše, která pomůže přenést se přes nejhorší, smířit se s osudem...ať už se upevní, nebo nakonec vyšumí doztracena, pokud splní svůj účel, nelze proti ní nic namítat.
Akorát, že holt nefunguje na nás na všechny. Např. mě by takováhle "léčba" k ničemu nebyla, snažím se důvod  každého případně nastalého problému hledat u sebe, dopátrat se příčiny. Anebo to prostě vzít jako fakt, který jsem nemohla nijak ovlivnit. Rozhodně mě ale nenapadne svést všechno na nějakou vesmírnou energii či Boha, který mě to z nějakého důvodu "naordinoval"...

Já to ani nemyslela jako berličku..prostě životní filozofie. Když si zvolím za životní směr spokojenost, tak na ní pracuju. Když s něčím nemůžu pohnout, přijmu to tedy, abych mohla naplnit svůj program "spokojenost". Je to spíš skutečné a absolutní přijetí toho, že všechno, co se "mi děje", je moje práce, (v čase neupřesněna), defackto moje sklizeň (časově nespecifikovaná). A proto nemůžu žádnou okolnost mého života, nic co se mi přihodí na nikoho a nic svádět. Ani na Boha, ale jaksi jen na sebe. A krom toho, že přijmu zodpovědnost - což by vypadalo jako těžká práce, hlavně, získám svobodu, což je bomba. Vím, že svýma drátkama hýbám, hýbala jsem a budu hýbat JEN já sama.

No, vlastně, jestli toto celé je berlička, nebo lze na to použít symbol "berlička", pak jo..proč ne..I když se mi pak jeví o něco pracnější varianta"s berličkou" , než "bez berličky"...:D

A ještě navíc..  už jsem začla věřit i tomu, že vše co se děje nejen se mnou , ale i s mým okolím, je také jaksi mým vlivem, že to spadá také do mého ranku..., že i tady sahá moje působnost ( zase v čase neomezená)

mia napsal(a):

  snažím se důvod  každého případně nastalého problému hledat u sebe, dopátrat se příčiny. Anebo to prostě vzít jako fakt, který jsem nemohla nijak ovlivnit. Rozhodně mě ale nenapadne svést všechno na nějakou vesmírnou energii či Boha, který mě to z nějakého důvodu "naordinoval"...

Wiki napsal(a):

Je to spíš skutečné a absolutní přijetí toho, že všechno, co se "mi děje", je moje práce, (v čase neupřesněna), defackto moje sklizeň (časově nespecifikovaná). A proto nemůžu žádnou okolnost mého života, nic co se mi přihodí na nikoho a nic svádět. Ani na Boha, ale jaksi jen na sebe.

No vidite holky jak Vam to pekne vlastne ladi. :D

hirondel napsal(a):

mia napsal(a):

  snažím se důvod  každého případně nastalého problému hledat u sebe, dopátrat se příčiny. Anebo to prostě vzít jako fakt, který jsem nemohla nijak ovlivnit. Rozhodně mě ale nenapadne svést všechno na nějakou vesmírnou energii či Boha, který mě to z nějakého důvodu "naordinoval"...

Wiki napsal(a):

Je to spíš skutečné a absolutní přijetí toho, že všechno, co se "mi děje", je moje práce, (v čase neupřesněna), defackto moje sklizeň (časově nespecifikovaná). A proto nemůžu žádnou okolnost mého života, nic co se mi přihodí na nikoho a nic svádět. Ani na Boha, ale jaksi jen na sebe.

No vidite holky jak Vam to pekne vlastne ladi. :D

Tak jsem zas po 3 dnech tady.

A zjišťuju,že po 175 příspěvcích jsme se tady v podstatě víceméně shodli: Že teorie, že by Bůh někomu někoho cíleně vybíral, aby konali jeho práci, tedy např. postiženým dětemvybíral  jejich matky a nebo naopak, je nesmysl.

Pro mě z toho vyplývá závěr - potvrzený mnoha vašimi příspěvky - narození postiženého dítěte je v podstatě náhoda, nebo jinak řečeno fakt, který se prostě stal.
A je spíš potřeba přemýšlet nad tím, jak se s tím sžít, jak to zvládnout. Otázky typu "proč zrovna my? čí je to vina? Co nám tím osud (Bůh) vzkazuje? " nikam nevedou.

Takže tohle vlákno nazvané
"Podle čeho se vybírají matky postižených dětí?" má pro mě odpověď: Podle ničeho. Žádné vybírání neexistuje.

Náhody neexistují. To jen Bůh chtěl zůstat inkognito. :)

majkafa napsal(a):

Náhody neexistují. To jen Bůh chtěl zůstat inkognito. :)

Podle mě obecné, pro všechny platné univerzální principy v duchovní oblasti neplatí.

Takže Majkafo pro tebe Náhody neexistují. To jen Bůh chtěl zůstat inkognito.
Pro mě Náhody existují. A Bůh, který nějak naše životy řídí a někoho někomu vybírá, neexistuje.

Vidíš  BLossom a já stále určitý výběr vidím, to že se shodneme na přístupu k věci a na následcích a důsledcích takové události je bezva. Já si však skutečně myslím, že nic se neděje náhodně a dokonce si myslím i to, že narození nějakým způsobem "jiného" dítěte je  s tebou předem probráno a dohodnuto. Jako učební lekce ke zvládnutí. Nic mín nic víc.

Navíc podle mě bůh, který nakazuje a přikazuje atd.atd. a dává ti bez tvého uvědomnění věci do cesty podle mě skutečně neexistuje. Podle mého pohledu je to ještě krapet složitější.

lupina montana napsal(a):

mia napsal(a):

snažím se důvod  každého případně nastalého problému hledat u sebe, dopátrat se příčiny. Anebo to prostě vzít jako fakt, který jsem nemohla nijak ovlivnit. Rozhodně mě ale nenapadne svést všechno na nějakou vesmírnou energii či Boha, který mě to z nějakého důvodu "naordinoval"...

Promiň, Mio - ale tos to pochopila úplně obráceně :co: Podle reinkarnační...víry? Tušení? Předpokladu? je to přesně naopak - nikdo ti NIC neordinuje. Všecko sama samička....

Ano -  s tím já souhlasím, že "sama samičká", jak říkáš, ale přece podstatou vaší víry snad je, že Bůh řídí vaše kroky a veškeré dění na světě, není-liž pravda? Akorát zřejmě podle toho, co píšeš, tak nějak nenápadně, "ze zálohy", takže je to v podstatě takový fiškus a intrikán :D, který který dokonale ovládá umění manipulace (sakryš - teď mě napadá, není Bůh náhodou Pandora? :lol:) Prostě to nahraje tak, abyste měly pocit, že to vy "samy samičké"...(nic ve zlém, jen taková úvaha bezvěrce :D) Co by tedy ten Bůh měl na práci, kdyby se řídil v podstatě každý sám a svět plynul sám o sobě?
No nic, miláček mi šel natáhnout lahvinku skvělého Muškátu, to se to bude meditovat:supr:. Kdyby se mi po něm "rozsvítilo", protože je to fakt božské pití, dám vědět :D, ale mám obavy, že na to nejsem vybavena potřebným softvérem...:D
Pěkný pátek všem!!!:hjarta:

Já si taky myslím, že náhody neexistujou. A že podobná prohlášení, jako to tvoje v přísp.177, jsou příliš kategorická, černobílá a že....všechno je jinak. Jen nikdo pořádně neví, jak. :) Možná jsou lidé, co poznali maličký kousíček navíc, ale nepoznaného je pořád ještě drtivá většina, i když poznání se i ve vědě zrychluje a minulé kategorické vývody opravují.  Víš, jak se říká - dnešní poznatky vědy jsou její zítřejší omyly....takže, kdo ví?

Daphne, mám stejný názor jako ty.
Doufám, že se jednou dozvím, jak to je. Ráda bych to věděla, zajímá mě to.

majkafa napsal(a):

Daphne, mám stejný názor jako ty.
Doufám, že se jednou dozvím, jak to je. Ráda bych to věděla, zajímá mě to.

Broucku,jednou se to urcite dovis. :)  Zvedavost je mocnou silou. :jojo:  (to jen tak aby rec nestala  :D  )

Hirondel, a tebe to nezajímá? Žádná zvědavost? Hlavně se prosím netvař, že ty už všechno víš a znáš. :)
Jo a řekla bych, že zvědavost není ta správná motivace.

Jsem zvídavá. Zajímají mě nové věci, zajímá mě zjišťovat, jak fungují, jak to je.
Zvědavost myslím je něco jiného. Nejsem členkou agentury JPP. :D

Ale že jednou budu vědět, jak a proč, to je má víra, Věřím tomu a v klidu a beze strachu si žiju vše, co mi život přináší.

Blossom napsal(a):

Náhody existují. A Bůh, který nějak naše životy řídí a někoho někomu vybírá, neexistuje.

Kdyz tedy neexistuje buh, co pak tedy existuje? Cim je Tvuj zivot, Bloss? :)

Daphné napsal(a):

Hirondel, a tebe to nezajímá? Žádná zvědavost? Hlavně se prosím netvař, že ty už všechno víš a znáš. :)
Jo a řekla bych, že zvědavost není ta správná motivace.

Dafi,
jak se muzes tak ptat?  Ja jsem nesmirne zvedavy clovek,v tom slova smyslu ze prozkoumavam naprosto vsechno.
Zvedavost-pod tim pojmem si predstavuju hnaci silu. Nekdo to nazve zase jinym pojmem pro nej prijatelnejsim,presnejsim,ladicim atd.
A prosim bud od te dobroty a podivej se jeste jednou jak se tvarim. (a jakmile me budes cist pozorne ,prectes si ze pisu o tom ze vsichni maji pravdu ve svem poznani)  ;)   
Nejsem osvicena. :)

mia napsal(a):

Ano -  s tím já souhlasím, že "sama samičká", jak říkáš, ale přece podstatou vaší víry snad je, že Bůh řídí vaše kroky a veškeré dění na světě, není-liž pravda? Akorát zřejmě podle toho, co píšeš, tak nějak nenápadně, "ze zálohy", takže je to v podstatě takový fiškus a intrikán :D, který který dokonale ovládá umění manipulace (sakryš - teď mě napadá, není Bůh náhodou Pandora? :lol:) Prostě to nahraje tak, abyste měly pocit, že to vy "samy samičké"...(nic ve zlém, jen taková úvaha bezvěrce :D) Co by tedy ten Bůh měl na práci, kdyby se řídil v podstatě každý sám a svět plynul sám o sobě?

No tak tohle sis teda vymyslela ale čistě za sebe! Alespoň já jsem se s podobným názorem tady nesetkala.
Co mě se týče, nevěřím, že bůh řídí moje kroky: ani omylem. Myslím si, že LZE navázat spojení, pokud o to stojíš - jinak ne. A myslím si, že spojení navazjueš s nějakými...dílčími energiemi, dejme tomu. To, čemu říkám já Matka duší, je tak rozsáhlé, že nás to může registrovat asi tak, jako ty registruješ svoje střevní bakterie....dejme tomu. Je to jen kulhající příměr.
Takže ne - neřídí ani kroky, ani "veškeré dění". Ty snad řídíš svoje střevní bakterie, propána? :lol:
Co má bůh na práci vskutku netuším - a popravdě, ani mě to moc netankuje, poněvadž mám svých starostí dost - a on/a/o asi taky :vissla:
Ale možná se naše střevní bakterie též čas od času tážou, co teda máme na práci,  pokud je nerentgenujeme denně pronikavým svým Božím zrakem :cool:
Manipulace je mmch TVOJE téma....už jsem si toho všimla ondyno :)

Vidění Boha očima mii mě pobavilo. Takový monarcha, diktátor ve velkém. :D

Má představa toho, koho pracovně nazývám Bohem, se spíš blíží Bohu Jiřího Menzla v jeho muzikálu Stvoření světa. Bůh na závěr, kdy se Adam a Eva odmítnou vrátit zpět do ráje, protože je jim nadevše jejich svoboda, pronáší:
Já už nad vámi odpovědnost nenesu. :godlike:

Jé, zajímavé debaty tady vedete. Mně se strašně líbí, co na tohle téma říká můj oblíbený prof. Halík. Volná citace -  Bůh je hlubina skutečnosti. Nemůžeš říct co je, jen co není, tzv negativní teologie. Přestože nedokáži řict, co je, věřím, že je možné s ním navázat osobní vztah. Resp. odpovědět na volání, protože On je tady pro mne stále, jen je otázka, jestli já to zachytím a na volání odpovím ;o) Konec volné citace.
Mé nedokonalé představě o Bohu se blíží asi to, že mám svobodnou vůli a mohu si vybrat. Tedy nejsem žádná marioneta voděná na provázcích. Myslím, že Bůh si natolik váží naší svobody, že nám byla dána i přesto, že je to v rukou většiny z nás hračka ekvivalentní nezajištěné zbrani v rukou batolete. V téhle souvislosti se mi líbí, co řekl tuším že nějaký rabín na to, když se ho ptali, kde byl Bůh v Osvětimi.. rabín odpověděl, že tam byl v přikázání nezabiješ..
Pěkný večer děvčata.

Téma "Podle čeho se vybírají matky postižených dětí" mi přijde jako víceméně (alespoň pro mě) zodpovězené.

Poslední příspěvky se tu stočily od původního tématu stranou, na téma "Existuje Bůh? Jak si ho představujete, co pro vás znamená?".

Kdybyste měl ještě někdy příspěvek k tématu postižených dětí, dejte ho sem, pro debatu současnou - o Bohu, zakládám nové vlákno, myslím, že je to taky zajímavá otázka, ale sem to až tak moc nepatří...

Tahle kniha není úplně geniální, ale autor se tam vyrovnává s jedním klišé, kterým je to na duchovních vláknech vytapetováno: každému je naloženo tolik, kolik unese.

Když Harriet její mladý syn zemřel během operace, její duchovní si ji vzal stranou a řekl jí: „Vím, že je to pro vás bolestné. Ale vím, že se s tím budete umět vyrovnat, protože Bůh na nás neklade těžší břemena, než jsme schopni unést. Bůh dopustil, aby se vám to stalo jen proto, že ví, že jste dost silná na to, abyste to zvádla.“ Harriet vzpomíná, jak reagovala na tato slova: „Kéž bych byla slabší, syn mohl ještě žít.“

http://obchod.portal.cz/produkt/kdyz-se … rym-lidem/

Axi,
osobně si myslím, že Bůh nic "nedopouští" ani na nás nic "neklade".
Žití je spíš výsledkem plánu Duše a té do toho Bůh rozhodně "nekecá" :) Proč by to taky dělal, když ji dal svobodbou vůli a zároveň taky všechny mechanismy, aby ji mohla použít a zroveň si za svá rozhodnutí taky nést zodpovědnost - učit se.

Ano :)

Bůh dopouští..... a také může nám klást různé překážky,podívejme se na Starý zákon a příběhy Abrahama nebo Joba.........

Mareon, neříkej mi, že ti uniklo, že Kristus přinesl na Zemi Nový zákon.
A nebo pořád platí že účel světí prostředky a na ty ovečky použijeme vždycky to, co NÁM se hodí? Hmmm...pánbíčkářský kecy :rolleyes:

Pan, židé stále neakceptovali Nový zákon a zdá se mi, že to podle toho na světě momentálně vypadá :(

Njn...tak to je pak těžká práce..... A naboženství pro smích..nebo spíš k pláči? Nevím, rozmyslím si to :)

Nový Zákon přesněji nová Smlouva je,ale o 4 evangeliích.Ve Starém jde o Izraele, jeho dějiny, bohoslužby, etiku i výhledy do budoucnosti. V Novém zákoně jde o život a dílo Ježíše Krista a jeho ohlasy v prvotní církvi.
Náboženství není křesťanství,v tom je rozdíl....

Mareon napsal(a):

Nový Zákon přesněji nová Smlouva je,ale o 4 evangeliích.Ve Starém jde o Izraele, jeho dějiny, bohoslužby, etiku i výhledy do budoucnosti. V Novém zákoně jde o život a dílo Ježíše Krista a jeho ohlasy v prvotní církvi.
Náboženství není křesťanství,v tom je rozdíl....

:)

Mareon napsal(a):

Nový Zákon přesněji nová Smlouva je,ale o 4 evangeliích.Ve Starém jde o Izraele, jeho dějiny, bohoslužby, etiku i výhledy do budoucnosti. V Novém zákoně jde o život a dílo Ježíše Krista a jeho ohlasy v prvotní církvi.
Náboženství není křesťanství,v tom je rozdíl....

vysvětluj to křesťanovi :D

Prosím, přečtěte si název tohoto vlákna a a té myšlenky se držte.
Pokud si chcete popovídat o čemkoli jiném - o náboženství, bibli, Starém a Novém zákonu nebo o čemkoli dalším, založte si na to příslušné vlákno.

Jako zakladatelka tohoto vlákna žádám diskutéry, aby se vrátili k jádru věci a moderátory, aby příspěvky mimo mísu mazali nebo přesunovali.

Tento příspěvek dávám duplicitně - na Co vás dnes inspirovalo k zamyšlení na Psychologické, i do vlákna o postižených dětech na Duchovním fóru. Domnívám se, že na obojím jsou na správném místě...

V MF Dnes je dnes článek o paní Harcubové z Harrachova a její 26 leté, těžce postižené dceři na vozíku. A o tom, jak ony dvě žijí a takto procestovaly kus světa, letos např. šly pouť do Santiaga de Compostella.
Jak říká paní Harcubová - Žijeme na plný pecky.     A dodává, že si chce cestování s dcerou užít, dokud ještě může - je jí 58 a dceru musí komplet obstarávat, dcera má postižené i ruce, jen v levé prý udrží chvíli tužku, lžičku, nebo je schopna tou levou ťukat do počítače (psychiku naštěsí postiženou nemá, tak se prý živí překlady do angličtiny).
Z toho článku na mě šla úžasná energie a optimismus. A moc s mi taky líbil citát "Nemám sice orientační smysl, ale raděj zabloudím, než abych nikam nešla". Tohle tesat do kamene...     
To mě hodně oslovilo, já mám taky totiž příšerný orientační NEsmysl, takže můj slogan je zas: "Bloudění je přirozená součást každé cesty. A někdy je to ta část nejzajímavější".

Každopádně, nad lidmi s jejich přístupem k životu smekám      a jsem ráda, že existují, že jsou.
S takovými lidmi je na světě hezky.

KALIK napsal(a):

Mareon napsal(a):

Nový Zákon přesněji nová Smlouva je,ale o 4 evangeliích.Ve Starém jde o Izraele, jeho dějiny, bohoslužby, etiku i výhledy do budoucnosti. V Novém zákoně jde o život a dílo Ježíše Krista a jeho ohlasy v prvotní církvi.
Náboženství není křesťanství,v tom je rozdíl....

vysvětluj to křesťanovi :D

A proč bys chtěl něco vysvětlovat? K čemu? :co:

mariposa napsal(a):

A proč bys chtěl něco vysvětlovat? K čemu? :co:

No protože je v červnu horko ;)

Vraťte se, prosím, k tématu.

Blossom napsal(a):

Nezlobte se, ale mě právě tento princip Sama  za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě [b]Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji,[/b] přijde absolutně nehumánní.
Zkuste si to představit v praxi: Třeba Vaší kamarádce, sestře,  dceři (dosaďte si na to místo koho chcete) se narodí postižené dítě. Pochopitelně ji to zdrtí a napadne ji otázka PROČ???
A vy byste jí dokázali říct: "Asi prostě tuhle zkušenost potřebuješ. Doteď ti šlo všechno hladce, tak tohle ti osud (Bůh) nachystal, abys měla příležitost růst...."

Já nevím, jak to cítíte vy. Ale já být v situaci té mámy s postiženým dítětem, a někdo mi nabízet takováto moudra,tak bych mu asi s chutí dala pěstí.... :usch:

Já si myslím, že je škoda , že ty věci tak vidíš Blossom, škoda pro tebe.
Samozřejmě že jde o růst toho člověka a tohle vědoucí člověk ví a proto je schopen se s tou situací srovnat.
Dnes se objevuje tolik postižených dětí,aby naučili lidi žít líp, protože vztahy mezi lidma se zhoršují a proto Vesmír, nebo Bůh , nebo kdo posílá mezi lidi víc postižených kteří potřebují pomoct aby se lidi naučili ohlížet se na druhé, pomáhat,aby se společnost uzdravila.

Majkaja napsal(a):

Blossom napsal(a):

Nezlobte se, ale mě právě tento princip Sama  za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě [b]Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji,[/b] přijde absolutně nehumánní.
Zkuste si to představit v praxi: Třeba Vaší kamarádce, sestře,  dceři (dosaďte si na to místo koho chcete) se narodí postižené dítě. Pochopitelně ji to zdrtí a napadne ji otázka PROČ???
A vy byste jí dokázali říct: "Asi prostě tuhle zkušenost potřebuješ. Doteď ti šlo všechno hladce, tak tohle ti osud (Bůh) nachystal, abys měla příležitost růst...."

Já nevím, jak to cítíte vy. Ale já být v situaci té mámy s postiženým dítětem, a někdo mi nabízet takováto moudra,tak bych mu asi s chutí dala pěstí.... :usch:

Já si myslím, že je škoda , že ty věci tak vidíš Blossom, škoda pro tebe.
Samozřejmě že jde o růst toho člověka a tohle vědoucí člověk ví a proto je schopen se s tou situací srovnat.
Dnes se objevuje tolik postižených dětí,aby naučili lidi žít líp, protože vztahy mezi lidma se zhoršují a proto Vesmír, nebo Bůh , nebo kdo posílá mezi lidi víc postižených kteří potřebují pomoct aby se lidi naučili ohlížet se na druhé, pomáhat,aby se společnost uzdravila.

...dnes se objevuje tolik postižených dětí ne proto, aby naučily lidi líp žít, ale prostě proto, že to dnešní medicína bohužel umožňuje. Rodí se často lidem (i když samozřejmě nejen..), kteří by normálním přirozeným výběrem děti vůbec neměli, buď proto, že k sobě prostě nějak "nepasují", nebo trpí různými chorobami (které by normálně nepřežili, tudíž by děti neměli), mají všelijaké genetické zátěže atd. A jejich často opět postižené děti se zase zuby nehty vypiplají a tak holt lidstvo postupně degeneruje. Houby bůh. Ale vždyť to tady všecko už stokrát bylo...
Ale když ono je to tak pohodlné to na někoho svést, že...

Mio, co přesně myslíš tím "svést to na někoho"? Jestli je tato tvoje věta součástí reakce na to, co napsala Majkaja - probůh, v čem je pohodlný a zbavující odpovědnosti (takhle rozumím výrazu "svést to na někoho") postoj, který přijímá plně situaci, vidí v ní výzvu pro prohloubení svého života a je ochotný spatřovat v tom, co už se zkrátka stalo, smysl?

mia napsal(a):

Majkaja napsal(a):

Blossom napsal(a):

Nezlobte se, ale mě právě tento princip Sama  za sebe bych negeneralizovala, že postižené děti "dostanou" matky, které to zvládnou, ale prostě [b]Ti, kteří tuto zkušenost potřebuji,[/b] přijde absolutně nehumánní.
Zkuste si to představit v praxi: Třeba Vaší kamarádce, sestře,  dceři (dosaďte si na to místo koho chcete) se narodí postižené dítě. Pochopitelně ji to zdrtí a napadne ji otázka PROČ???
A vy byste jí dokázali říct: "Asi prostě tuhle zkušenost potřebuješ. Doteď ti šlo všechno hladce, tak tohle ti osud (Bůh) nachystal, abys měla příležitost růst...."

Já nevím, jak to cítíte vy. Ale já být v situaci té mámy s postiženým dítětem, a někdo mi nabízet takováto moudra,tak bych mu asi s chutí dala pěstí.... :usch:

Já si myslím, že je škoda , že ty věci tak vidíš Blossom, škoda pro tebe.
Samozřejmě že jde o růst toho člověka a tohle vědoucí člověk ví a proto je schopen se s tou situací srovnat.
Dnes se objevuje tolik postižených dětí,aby naučili lidi žít líp, protože vztahy mezi lidma se zhoršují a proto Vesmír, nebo Bůh , nebo kdo posílá mezi lidi víc postižených kteří potřebují pomoct aby se lidi naučili ohlížet se na druhé, pomáhat,aby se společnost uzdravila.

...dnes se objevuje tolik postižených dětí ne proto, aby naučily lidi líp žít, ale prostě proto, že to dnešní medicína bohužel umožňuje. Rodí se často lidem (i když samozřejmě nejen..), kteří by normálním přirozeným výběrem děti vůbec neměli, buď proto, že k sobě prostě nějak "nepasují", nebo trpí různými chorobami (které by normálně nepřežili, tudíž by děti neměli), mají všelijaké genetické zátěže atd. A jejich často opět postižené děti se zase zuby nehty vypiplají a tak holt lidstvo postupně degeneruje. Houby bůh. Ale vždyť to tady všecko už stokrát bylo...
Ale když ono je to tak pohodlné to na někoho svést, že...

Tak s tim teda rozhodne nemuzu souhlasit. Otehotnela jsem vzdycky hned v mesici, ve kterem jsem si naplanovala, zadna medicina nam s tim nepomahala, jsme s manzelem oba 100% zdravi, nase DNA je 46 XX/Y a presto mame syna s genetickou vadou (nepostizeneho) ale presto s jinym vzorcem DNA

Co to znamená, Ditko? A jak se má malej šikula?
Mio....i ty postižené děti můžou dát mnoho, velmi mnoho společnosti, která má dost sil se o ně postarat, nemyslíš? Popravdě řečeno, jednu z nejkrásnějších diskuzí o tom, co se člověku honí hlavou, jsem měla s poměrně komplikovaně postiženým klukem :) Bylo to, jako když jsou na vsi v létě otevřený okna a ty se zastavíš u toho otevřenýho okna se sousedkou na kus řeči. Žádný záclony, žádný žaluzie.

ahoj Lupi
no to je to nase 47 XY +m
a sikula radi. Je uplne na urovni deti jeho veku a vsechno je v poradku. Nikdo tomu neveri :(
Nekdy je nejlepsi poslechnout hlas prirody :)

Podle čeho se vybírají matky postižených dětí ? Co takhle se zeptat spíš těch, kteří světem kráčí právě v kůži těch "vyvolených" postižených? Jaký na to mají názor, jak se jim tady mezi námi žije, co si myslí o tom, že se takoví narodili, zda nemají někdy pocit, že se narodit neměli, jestli nejsou zbytečnou "přítěží" a "odpadem" společnosti... A tak dále. Pokud se budete upřímně a s rozumem ptát, dostanete i upřímné a rozumné odpovědi. A vsadím se, že se dozvíte velmi zajímavé věci.

Polemika typu - "kdo za to může?", je sice přínosná pro vývoj daných diskutérů, ovšem zatím jsme, většina lidí, pouze na začátku "cesty"... Odněkud jsme vyšli, někam směřujeme a po té cestě debatujeme. A míra pochopení situace je poplatná právě vzdálenosti, kterou jsme na dané "cestě" ušli. Jinak situaci chápe člověk, který jde po "cestě" teprve krátce, jinak situaci vidí jiný člověk, který je na té "cestě" delší čas.

A protože v naší realitě prozatím nic není definitivní, pak je samozřejmě dost těžké "natvrdo specifikovat" danou problematiku, třebas tak, že "za postižení nemůže Bůh, ale medicína, která se do všeho furt se*re a tím pádem jsme národ kri*plů" a nebo i tak, že "Bůh vše řídí a dobře ví, co činí..."

Posuďte sami pár schématických náhledů na vnímání situace:

1 - Bůh neexistuje. Naše realita je realitou tvrdého vývoje, kdy silnější přežívá. Tím pádem, jsme planetou predátorů a obětí. To znamená, že díky medicíně se rodí děti, které by dříve neměli šanci se narodit. Jak se to řešilo ve Spartě, dobře víme. Jistý pán s knírkem na to měl také svůj osobitý názor. Populace, kde se rodí defektní jedinci, vymírá... Takže tito jedinci by neměli být... Vše živé je pouze flák masa, hmota s určitou fyzikálně-biologickou inteligencí, co se snaží přežít na úkor druhého fláku masa. Slovy filmového Predátora - "život je svi*ně..."

2 - Bůh sice neexistuje, ale přece nejsme barbaři. Tito lidé potřebují péči a prostě nikdo si neplánuje být takový, jaký je. Takže mějme úctu a pochopení. Přece jen se člověk liší od zvířat...

3 - Bůh je a vše řídí tak, jak je to nejlepší. Pokud zatíží člověka tím a tím, je to tak v pořádku. Nelze Bohu kibicovat do řemesla. Ti "potrefení" zátěžemi jsou na tom prostě tak, jak jsou. Nedá se nic dělat. Musí s tím bojovat a žít co nejvíce ve víře. Když prožijeme tvrdý a klopotný život, pak naše odměna v království nebeském bude o to větší. Ten, kdo na Zemi vezdejší bývá trny růží popíchán, ten pak bude v království nebeském růžemi obsypán...

4 - Bůh je a my jsme jeho součástí. Máme svobodnou vůli (do té míry, jakou sami sobě povolíme) a pomocí různých životních rolí, zasazených do dané reality, jsme schopni prožít naplno teorii v praxi. Vše se odvíjí od toho, že pokud je duše nesmrtelná a je si toho vědoma, pak je jasné, že ať se bude snažit prožít cokoliv, vždy ví, že se nemůže nic stát. To může ale vést díky "nepoznání" jistých sfér pocitů k nevyrovnanosti a neuspokojení. Proto se duše chce "narodit" do této reality tak, aby nezatížená vzpomínkami, mohla začít "novou hru" se vším, co k tomu patří.

Pocity jsou pak "opravdové" a dokonale této duši dávají prožívat dané emoce tak, jak by ve svém pravém domově díky uvědomění nesmrtelnosti nemohla prožít. Další hra je samozřejmě vždy o něco těžší a zkoušky mohou být i tvrdší. Záleží na dané duši, co si vybere a co chce prožít... Cílem duše je vyváženost, neutralita, kdy poznatky "kladné" a "zápo*né" jsou v rovnováze  a duše na konci vývoje v této realitě může spokojeně konstatovat, že si prošla "celým levelem", vyzkoušela všechno, procítil vše, co jen procítit mohla a tím pádem je čas jít dále.

5 - Vše okolo nás a včetně nás je jeden velký CELEK. Jsme součástí toho celku. Jsme JEDNOTA, která se vyvíjí tak, jak si sama přeje se vyvíjet. Ačkoliv je vše celek, každá část celku má svou "individualitu", která je schopná prožívat své zkušenosti, aby pak tyto zkušenosti obohatily JEDNOTU. Vše, co učiníme, se dotýká všech. JEDNOTA je obrovský vír energie, kde všechno souvisí se vším a vše je součástí všeho navzájem. A protože vše zde má svůj důvod, pak kdokoliv, ať je na tom jakkoliv, je přínosem CELKU.

Vše se řídí zákonitostmi a vyvážeností. Pokud si část CELKU (duše) prochází momentálně tím, čím si prochází, pak je dobré mít na paměti, že to není náhoda. Je to cíl této "individuality", který má vést tuto "individualitu" k pochopení jistých poznatků, které by jinak sbírala delší čas. To, co vnímáme, jako postižení, může být pro daného jedince zkratka, jak co nejrychleji a nejlépe zdolat poznání o určitých informacích. Vše souvisí se vším. Každá "individualita" je sama sobě soudcem. A to dost velmi přísným.

Dalo by se říci, že každý si za svou "zkoušku" může sám, protože nedokáže být sám k sobě shovívavý a naplánuje si zkušenosti v této realitě příliš tvrdě, jsa ovlivněn tam "doma" poznáním, že je přece nesmrtelný a tím pádem vše bude ok... Jenže ouha. Tady, v naší nové "hře", s určitými kulisami, s amnézií vzpomínek na "budoucnost a minulost", pak hrajeme tuto hru tak, jak dokážeme nejlépe. Při tom se snažíme intuitivně napojit na zdroj naší vlastní individuality (tím pádem CELKU), abychom se pak na konci hry dozvěděli, že vlastně vše mělo za cíl určité poznání a my jsme právě ti, co si k tomuto poznání zvolili takovou  makovou cestu, i když jiné individuality nám to rozmlouvaly a nabádaly nás k mírnějšímu postupu. Život je buď pes a nebo psina... Záleží na tom, jak si jej CHCEME prožít... Až vše bude "prožito","vyzkoušeno" a "z interaktivováno vzájemně mezi sebou" pak naše individuality splynou v jednu jedinou individualitu CELKU, kdy opravdu budeme cítít veškeré nuance všeho ve všem.


Takže to bylo pár náhledů, jistě by se našlo několik dalších. Záleží na každém jedinci a jeho stupni vývoje, k čemu se přikloní. A samozřejmě je jasné, že žádný názor si nemůže osobovat právo na to, že "jen on je ten jediný správný a tak to zkrátka je a nijak jinak...", protože vše je pouze relativní. Jak lidé, tak i jejich názory...

V podstate jsem souzita s odstavcem 4 a 5


Musim ale reagovat na uplne prvni odstavec. Pises "zeptejme se jich" jenze ono to bohuzel nejde. Respektive 99% z nich neni schopno odpovedi, takze nikdy nic vedet nebudeme

Dai Terr vyzývá - zeptejme se jich.
Já mezi svými nejbližšími jednoho postiženého člověka mám, člověka postiženého tělesně, takže se zeptat mohu a taky jsem se ptala. A vím, že tím trpěl a do určité míry celý život trpí.

A jelikož toho člověka znám už léta, tak i vím, jak se mu třeba v dětství ostatní děti smály, opravdu krutě, že nemá určitou část těla... A  přestože se s tím dotyčný obdivuhodně vyrovnal a žije v podstatě běžný život, jen s menšími omezeními tak vím, jak moc utrpěla jeho sebedůvěra, což se pak odrazilo i na výběru partnera a a celkově na dalším životě.
S jistotou vím, že své postižení nevnímá jako nějaký dar, nebo příležitost k růstu (jak tady bývá někdy psáno), ale jako handicap, který mu život velmi ztížil.

Blossom, každý máme nějak nastavené ono "vnímání"... Já v tom vidím právě tu příležitost k růstu. Ale je to jen můj názor. A to mi fakt věř, že přesně vím, jak se musel cítit. Ona to vážně není žádná selanka. A to nejen pro něj, ale i pro jeho nejbližší z rodiny.

znam fyzicky postizeneho cloveka. Jako dar a prilezitost k rustu svoje postizeni rozhodne nevnima.
Myslim, ze by bylo vhodne reci o daru apod velice opatrne vazit....
Taky myslim, ze existuji i jine zpusoby a metody, jak duchovne rust nez zrovna skrze postizeni.

Dai Terr, oceňuji, když někdo se dovede vyrovnat s handicapem tak, že to bere jako možnost duchovního růstu. Samozřejmě je to tak lepší, než než ten opačný pól -  celý život se užírat tím, co všechno nemůžu.. (ten mě blízký člověk je tak někde uprostřed mezi těmito póly).

Ale kdyby sis zkusil představit situaci, že někdo dovede udělat zázrak, a nebo že je právě vynalezen lék na tvé postižení, případně operace která tvé postižení anuluje.
Prostě, kdyby ti někdo řekl: Ode dneška můžeš být úplně zdravý, když budeš chtít. Rozhodni se.

Volil bys tuto cestu úplného uzdravení, a nebo bys chtěl zachovat stav věcí tak, jak je dosud?
Bylo by ti dražší úplné zdraví a nebo zachovat tu  možnost duchovního růstu?

Blossom napsal(a):

Dai Terr vyzývá - zeptejme se jich.
Já mezi svými nejbližšími jednoho postiženého člověka mám, člověka postiženého tělesně, takže se zeptat mohu a taky jsem se ptala. A vím, že tím trpěl a do určité míry celý život trpí.

A jelikož toho člověka znám už léta, tak i vím, jak se mu třeba v dětství ostatní děti smály, opravdu krutě, že nemá určitou část těla... A  přestože se s tím dotyčný obdivuhodně vyrovnal a žije v podstatě běžný život, jen s menšími omezeními tak vím, jak moc utrpěla jeho sebedůvěra, což se pak odrazilo i na výběru partnera a a celkově na dalším životě.
S jistotou vím, že své postižení nevnímá jako nějaký dar, nebo příležitost k růstu (jak tady bývá někdy psáno), ale jako handicap, který mu život velmi ztížil.

Bloss, znovu ale na jiném vlákně sem dávám toto video. Myslím, že se velmi hodí k tématu :)
Vše je jen v přístupu, věř či ne.

http://www.youtube.com/watch?v=vCvbNcMx … r_embedded

Anna1 napsal(a):

znam fyzicky postizeneho cloveka. Jako dar a prilezitost k rustu svoje postizeni rozhodne nevnima.
Myslim, ze by bylo vhodne reci o daru apod velice opatrne vazit....
Taky myslim, ze existuji i jine zpusoby a metody, jak duchovne rust nez zrovna skrze postizeni.

No jasně, ale když už se někdo narodí jako postižený nebo k tomu příjde během svého života, nelze se tomu vyhýbat, ale naopak to přijmout a vzít si z toho maximum. Vždy je tady možnost být smutný, že musím žít s postižením nebo být veselý, že i přes postižení mohu žít :) Stejná situace, jen dva odlišné postoje :)

Taky mám v rodině postižené, jedno dítě natolik, že 30 let žilo s vývojem jako 8měsíční, totálně odkázané na druhé. Je to lekce pro všechny zúčastněné, tak to vidím já. Ten kluk vždy měl na tváří úsměv, což bylo naprosto geniální. Už zemřel, ale ten úsměv a zuby dokořán si budu pamatovat napořád :)

Blossom napsal(a):

Ale kdyby sis zkusil představit situaci, že někdo dovede udělat zázrak, a nebo že je právě vynalezen lék na tvé postižení, případně operace která tvé postižení anuluje.
Prostě, kdyby ti někdo řekl: Ode dneška můžeš být úplně zdravý, když budeš chtít. Rozhodni se.

Volil bys tuto cestu úplného uzdravení, a nebo bys chtěl zachovat stav věcí tak, jak je dosud?
Bylo by ti dražší úplné zdraví a nebo zachovat tu  možnost duchovního růstu?

Zdravý člověk = duchovní člověk. Člověk, který si je vědom své duchovní podstaty a čerpá z ní životní sílu.

Bloss, zeptám se Tě na něco. Ty znáš osobně naprosto zdravého člověka? Jehož energie by proudila jeho tělem bez blokací, bez překážek, úplně plynule? Já si všimla (z vyprávění lidí), že každý člověk něco má. Nějaký tělesný neduh. Třeba to není fyzicky vidět na první pohled, třeba mu nefunguje štítná žláza nebo ho bolí zuby nebo uši nebo má deprese ... cokoliv. Většina lidí má něco. Nějaký blok na energetické úrovni. Ti posižení ho mají víc vidět. Ale téměř všichni lidé mají něco co není v rovnováze. Slyšela jsem, že medicína říká, že zdraví je nepřítomnost nemoci. Na východě se zase říká, že zdraví je absolutní rovnováha mysli, těla a duše. Nemoc je nerovnováha.

Já si myslím, že je úplně jedno jak to kdo nazve - tu skutečnost, že se narodí postižené dítě - můžeme mu říkat vzorec y, ten se třeba nikoho nedotkne.
Ta okolnost, tedy její ovlivnění (genetika, bůh, potřeba zkušenosti, nazvěme to jakkoliv) je , zdá se mimo naše možnosti. Mnohdy. Takže proč a jak se vybírají tyto matky - na to nám nikdo odpověď nedá. Každý bude uvažovat v dimenzi, kterou zná, která je mu vlastní, kterou mu třeba někdo předal a které třeba věří. Vysvětlení si pro sebe - je mnoho. A třeba ho někdo ani nepotřebuje.

A že to někdo nazve "příležitost" k růstu, je jeho věc. Pokud někdo přijde za takovou matkou a sdělí jí suše, že si to "zasloužila" nebo že tu zkušenost potřebuje - tak to není otázka víry/nevíry, ale ignorace a nevkusu. Tento názor jde objasnit a pochopit, ale jen pro toho, kdo ho chce pochopit.

To říkám, přestože s touto filozofií sympatizuju. Jestliže jí to mělo a má něco dát, přijde na to sama. Není potřeba, aby jí to někdo říkal.

Na druhou stranu , je dobře se s každou nepříznivou nebo nepříjemnou situací vyrovnat, takže pokud si najde člověk tuto cestu, proč ne?
Když budu žít v přesvědčení, že je to strašné, a že se to stalo zrovna mně bezdůvodně, že je to svinstvo, tak můj život nebude stát za nic. Nebo když budu celý svůj život hledat viníka a týrat se .
Co je tedy přínosnější?

Jak vlastně můžeme duševně růst, pokud bude klid a my nebudeme nuceni řešit žádnou situaci - příměr - jako lodka v přístavu /nebo na moři v bouři. Jo je to nepříjemné a nechce se nikomu do toho. Každý se tomu rád vyhne. Nastane-li něco - tak už není jiná možnost.
Člověk přece nemusí brát jakékoli komplikace jako trest a pocit, že něco provedl a že je špatný. Třeba stačí to brát jako ukazatel, směrovku.

mariposa napsal(a):

Blossom napsal(a):

Ale kdyby sis zkusil představit situaci, že někdo dovede udělat zázrak, a nebo že je právě vynalezen lék na tvé postižení, případně operace která tvé postižení anuluje.
Prostě, kdyby ti někdo řekl: Ode dneška můžeš být úplně zdravý, když budeš chtít. Rozhodni se.

Volil bys tuto cestu úplného uzdravení, a nebo bys chtěl zachovat stav věcí tak, jak je dosud?
Bylo by ti dražší úplné zdraví a nebo zachovat tu  možnost duchovního růstu?

Zdravý člověk = duchovní člověk. Člověk, který si je vědom své duchovní podstaty a čerpá z ní životní sílu.

Bloss, zeptám se Tě na něco. Ty znáš osobně naprosto zdravého člověka? Jehož energie by proudila jeho tělem bez blokací, bez překážek, úplně plynule? Já si všimla (z vyprávění lidí), že každý člověk něco má. Nějaký tělesný neduh. Třeba to není fyzicky vidět na první pohled, třeba mu nefunguje štítná žláza nebo ho bolí zuby nebo uši nebo má deprese ... cokoliv. Většina lidí má něco. Nějaký blok na energetické úrovni. Ti posižení ho mají víc vidět. Ale téměř všichni lidé mají něco co není v rovnováze. Slyšela jsem, že medicína říká, že zdraví je nepřítomnost nemoci. Na východě se zase říká, že zdraví je absolutní rovnováha mysli, těla a duše. Nemoc je nerovnováha.

Mariposo, ráda po pravdě a upřímně odpovím. I když riskuji, že to mnohým bude znít možná až vychloubačně, rouhačsky, a nebo tak něco.

Ano, znám osobně jednoho naprosto zdravého člověka: Sebe.

Tedy, ťukám to důkladně na dřevo abych to nezakřikla a pro přesnost dodávám - naprosto zdravá se cítím řádově tak 3 roky. Kdyby se mě někdo ptal, jaký máte zdravotní problém, musím upřímně odpovědět  - žádný.
Tedy pokud se jako zdravotní problém nebere třeba chřipka tak jednou do roka, nebo případně mírná nespavost. Ale toto mi přijdou jako banality. Jinak se cítím fakt stoprocentně zdravá.

A vlastně jsem byla i mimořádně zdravá po celý svůj život, pokud tedy nepočítám častější záněty vnitřního ucha v dětství.
Deprese sice taky znám, ale všechny jimiž jsem prošla, byly vyvolány vnější situací, kterou, když se mi podařilo vyřešit, tak deprese přešly a nastoupila zas po většinu mého času pociťovaná radost ze života.

Mariposo, vlastně ti dost děkuju za tuto otázku, Díky ní jsem si uvědomila, že mám asi výjimečné štěstí, právě na to zdraví, a že si toho mám vážit  ještě víc, než jsem si to uvědomovala dosud. :)

mariposa napsal(a):

No jasně, ale když už se někdo narodí jako postižený nebo k tomu příjde během svého života, nelze se tomu vyhýbat, ale naopak to přijmout a vzít si z toho maximum. Vždy je tady možnost být smutný, že musím žít s postižením nebo být veselý, že i přes postižení mohu žít :) Stejná situace, jen dva odlišné postoje :)

Taky mám v rodině postižené, jedno dítě natolik, že 30 let žilo s vývojem jako 8měsíční, totálně odkázané na druhé. Je to lekce pro všechny zúčastněné, tak to vidím já. Ten kluk vždy měl na tváří úsměv, což bylo naprosto geniální. Už zemřel, ale ten úsměv a zuby dokořán si budu pamatovat napořád :)

Jisteze je lepsi se s postizenim vyporadat stylem - je to dar, nez plakat a narikat cely svuj zivot. Osoba, kterou jsem zminila, nenarika na svuj osud, zije plnym zivotem a bohatsim nez mnozi zdravi, ale vim, ze kdyby existovala lecba, nebude vahat ani minutu.  Blossom to tu rekla velice trefne - ktery z postizenych, horlive mluvicich o daru, by vyleceni odmitli, kdyby byli postaveni pred moznost volby - postizeni +moznost rustu vs zdrave telo a zdrava mysl a dusevne rust jinym zpusobem. A tomto mluvim. A jeste poznamka - ti, kteri rikaji, ze v obdobi klidu nelze rust, kdyby meli moznost volby svuj rust urychlit - volili by postizeni? Myslim, ze dobrovolne by se pro tuto formu/zpusob k dusevnimu rustu neprihlasili.

Otázka je jestli vědomě nebo podvědomě. Moje tělo z 80% troufnu si tvrdit, onemocní proto, abych si zkontrolovala některé své "procesy" psychiky. POdvědomě. Vědomě volím na prvním místě vždy život, pak zdraví a pak - no to všecko ostatní. Za jakékoli situace pro mě jde vstát a zase jít o krůček dál, pokud žiju.

Blossom napsal(a):

Dai Terr, oceňuji, když někdo se dovede vyrovnat s handicapem tak, že to bere jako možnost duchovního růstu. Samozřejmě je to tak lepší, než než ten opačný pól -  celý život se užírat tím, co všechno nemůžu.. (ten mě blízký člověk je tak někde uprostřed mezi těmito póly).

Ale kdyby sis zkusil představit situaci, že někdo dovede udělat zázrak, a nebo že je právě vynalezen lék na tvé postižení, případně operace která tvé postižení anuluje.
Prostě, kdyby ti někdo řekl: Ode dneška můžeš být úplně zdravý, když budeš chtít. Rozhodni se.

Volil bys tuto cestu úplného uzdravení, a nebo bys chtěl zachovat stav věcí tak, jak je dosud?
Bylo by ti dražší úplné zdraví a nebo zachovat tu  možnost duchovního růstu?

K tomu, aby se člověk s čímkoliv vyrovnal, vede různě trnitá cesta. Ze začátku je to na pendrek, pak se to postupně zlepšuje. Holt vývoj. Každopádně ať odpovím na tvou otázku, zda bych se rozhodl být zdravý a podobně - před takovými deseti lety ještě určitě. Dnes už to mám na háku. Akorát, pokud ta možnost bude a bude mi to umožněno, tak bych si v "příštím životě rád vzal dovolenou" a prožil jej naopak v klidu a v pohodě se vším, co k tomu patří.

Mariposo, napsala jsi: "Zdravý člověk = duchovní člověk" Jak to tedy vypadá v těchto případech:

- nemocný člověk = ??? (neduchovní?)
- postižený člověk = ??? (neduchovní?)

Blossom napsal(a):

Mariposo, vlastně ti dost děkuju za tuto otázku, Díky ní jsem si uvědomila, že mám asi výjimečné štěstí, právě na to zdraví, a že si toho mám vážit  ještě víc, než jsem si to uvědomovala dosud. :)

:)

Anna1 napsal(a):

mariposa napsal(a):

No jasně, ale když už se někdo narodí jako postižený nebo k tomu příjde během svého života, nelze se tomu vyhýbat, ale naopak to přijmout a vzít si z toho maximum. Vždy je tady možnost být smutný, že musím žít s postižením nebo být veselý, že i přes postižení mohu žít :) Stejná situace, jen dva odlišné postoje :)

Taky mám v rodině postižené, jedno dítě natolik, že 30 let žilo s vývojem jako 8měsíční, totálně odkázané na druhé. Je to lekce pro všechny zúčastněné, tak to vidím já. Ten kluk vždy měl na tváří úsměv, což bylo naprosto geniální. Už zemřel, ale ten úsměv a zuby dokořán si budu pamatovat napořád :)

Jisteze je lepsi se s postizenim vyporadat stylem - je to dar, nez plakat a narikat cely svuj zivot. Osoba, kterou jsem zminila, nenarika na svuj osud, zije plnym zivotem a bohatsim nez mnozi zdravi, ale vim, ze kdyby existovala lecba, nebude vahat ani minutu.  Blossom to tu rekla velice trefne - ktery z postizenych, horlive mluvicich o daru, by vyleceni odmitli, kdyby byli postaveni pred moznost volby - postizeni +moznost rustu vs zdrave telo a zdrava mysl a dusevne rust jinym zpusobem. A tomto mluvim. A jeste poznamka - ti, kteri rikaji, ze v obdobi klidu nelze rust, kdyby meli moznost volby svuj rust urychlit - volili by postizeni? Myslim, ze dobrovolne by se pro tuto formu/zpusob k dusevnimu rustu neprihlasili.

Nemůžu si pomoct, ale ta nastavená volba zdraví versus duchovní růst mi prostě jednoduše příjde jako pitomost, nerozumím způsobu myšlení, které tuhle pitomost mohlo vymyslet. Zdraví je součástí duchovního růstu, proto to nelze stavit proti sobě. Stejně jako nejde stavit den proti noci, jedno bez druhýho jednoduše nemůže existovat, je to nesmysl to takhle stavět.

DaiTerr napsal(a):

Mariposo, napsala jsi: "Zdravý člověk = duchovní člověk" Jak to tedy vypadá v těchto případech:

- nemocný člověk = ??? (neduchovní?)
- postižený člověk = ??? (neduchovní?)

Zdravý člověk = člověk vědomý si své duchovní podstaty, nepřehlížející ji.
Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst. Vždy když na to zapomene, nemoc mu to připomene. Proto jsou plně zdraví lidé podle mě zatím ještě výjimky.
Já znám jednoho člověka, a já to nejsem. Je to člověk, který není nemocný, nemá běžná nachlazení jednou ročně jako jiní. Jeho energie v těle není nikde blokována. Neznám osobně jiného než tohoto člověka. Nebyl vždy zdravý, v jednu chvíli byl hodně nemocný, ale teď je zdravý, uvědomil si svoji duchovnost.

Uvědomit si svoji duchovní podstatu není to samé jako si to přečíst v knize. Uvědomění je hluboký prožitek. I když to vím, protože jsem si to přečetla, nemusí to být můj vlastní prožitek (naladění se na zdroj a čerpání věčné energie z něj).

DaiTerr napsal(a):

Mariposo, napsala jsi: "Zdravý člověk = duchovní člověk" Jak to tedy vypadá v těchto případech:

- nemocný člověk = ??? (neduchovní?)
- postižený člověk = ??? (neduchovní?)

Ano, taky mě tahle zvláštní rovnice zarazila.

Přemýšlela jsem o tom a docházím k názoru, že výše uvedené, podle mě nemá logiku a že to spolu vůbec nemusí souviset. Tedy že můžou existovat všechny 4 kombinace:
zdravý a přitom duchovní člověk
zdravý a přitom absolutně neduchovní člověk
nemocný a přitom duchovní člověk
a nemocný a přitom absolutně neduchovní člověk.

A kromě těchto základních 4 kombinací existuje ještě milion různých nuancí mezi tím.

Jediná souvislost, která mi mezi těmito věcmi vyšla, je v tom, že nemocný logicky víc přemýšlí, tedy o tom, proč se mu to stalo, jak může být lidem ještě užitečný, atd., atd., a lidé zdraví si takové otázky kladou míň, protože je k tomuto zamyšlení vlastně skoro nic nenutí.

mariposa napsal(a):

Anna1 napsal(a):

mariposa napsal(a):

No jasně, ale když už se někdo narodí jako postižený nebo k tomu příjde během svého života, nelze se tomu vyhýbat, ale naopak to přijmout a vzít si z toho maximum. Vždy je tady možnost být smutný, že musím žít s postižením nebo být veselý, že i přes postižení mohu žít :) Stejná situace, jen dva odlišné postoje :)

Taky mám v rodině postižené, jedno dítě natolik, že 30 let žilo s vývojem jako 8měsíční, totálně odkázané na druhé. Je to lekce pro všechny zúčastněné, tak to vidím já. Ten kluk vždy měl na tváří úsměv, což bylo naprosto geniální. Už zemřel, ale ten úsměv a zuby dokořán si budu pamatovat napořád :)

Jisteze je lepsi se s postizenim vyporadat stylem - je to dar, nez plakat a narikat cely svuj zivot. Osoba, kterou jsem zminila, nenarika na svuj osud, zije plnym zivotem a bohatsim nez mnozi zdravi, ale vim, ze kdyby existovala lecba, nebude vahat ani minutu.  Blossom to tu rekla velice trefne - ktery z postizenych, horlive mluvicich o daru, by vyleceni odmitli, kdyby byli postaveni pred moznost volby - postizeni +moznost rustu vs zdrave telo a zdrava mysl a dusevne rust jinym zpusobem. A tomto mluvim. A jeste poznamka - ti, kteri rikaji, ze v obdobi klidu nelze rust, kdyby meli moznost volby svuj rust urychlit - volili by postizeni? Myslim, ze dobrovolne by se pro tuto formu/zpusob k dusevnimu rustu neprihlasili.

Nemůžu si pomoct, ale ta nastavená volba zdraví versus duchovní růst mi prostě jednoduše příjde jako pitomost, nerozumím způsobu myšlení, které tuhle pitomost mohlo vymyslet. Zdraví je součástí duchovního růstu, proto to nelze stavit proti sobě. Stejně jako nejde stavit den proti noci, jedno bez druhýho jednoduše nemůže existovat, je to nesmysl to takhle stavět.

Mariposo, přiznám se, že tomu nerozumím - přijde mi, že toto co říkáš teď (vytučněné) je naprostý protiklad toho, co říkáš v příspěvku 222, tedy hlavně:
Zdravý člověk = duchovní člověk. Člověk, který si je vědom své duchovní podstaty a čerpá z ní životní sílu.

Nějak nerozumím tomu, jak jsi tyto výroky myslela, já to chápu tak, že ty výroky se vylučují, jdou proti sobě, popírají jeden druhý....

mariposa napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Mariposo, napsala jsi: "Zdravý člověk = duchovní člověk" Jak to tedy vypadá v těchto případech:

- nemocný člověk = ??? (neduchovní?)
- postižený člověk = ??? (neduchovní?)

Zdravý člověk = člověk vědomý si své duchovní podstaty, nepřehlížející ji.
Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst. Vždy když na to zapomene, nemoc mu to připomene. Proto jsou plně zdraví lidé podle mě zatím ještě výjimky.
Já znám jednoho člověka, a já to nejsem. Je to člověk, který není nemocný, nemá běžná nachlazení jednou ročně jako jiní. Jeho energie v těle není nikde blokována. Neznám osobně jiného než tohoto člověka. Nebyl vždy zdravý, v jednu chvíli byl hodně nemocný, ale teď je zdravý, uvědomil si svoji duchovnost.

Uvědomit si svoji duchovní podstatu není to samé jako si to přečíst v knize. Uvědomění je hluboký prožitek. I když to vím, protože jsem si to přečetla, nemusí to být můj vlastní prožitek (naladění se na zdroj a čerpání věčné energie z něj).

Vyhla jsi se bystře přímé odpovědi na druho část dotazu...

Blossom - "Jediná souvislost, která mi mezi těmito věcmi vyšla, je v tom, že nemocný logicky víc přemýšlí, tedy o tom, proč se mu to stalo, jak může být lidem ještě užitečný, atd., atd., a lidé zdraví si takové otázky kladou míň, protože je k tomuto zamyšlení vlastně skoro nic nenutí."

Ano, tak to opravdu funguje. Akorát to začíná tím, že se člověk ptá sám sebe, "proč zrovna já..." a až postupně se to přetransformovává na "vyšší cíle"


Mariposa - "Nemůžu si pomoct, ale ta nastavená volba zdraví versus duchovní růst mi prostě jednoduše příjde jako pitomost, nerozumím způsobu myšlení, které tuhle pitomost mohlo vymyslet. Zdraví je součástí duchovního růstu, proto to nelze stavit proti sobě. Stejně jako nejde stavit den proti noci, jedno bez druhýho jednoduše nemůže existovat, je to nesmysl to takhle stavět."

Tuším, že jestli něco lze, nebo nelze stavit proti sobě a zda to je, či není pitomost, je stejně jen relativní, protože to, co každý z nás považuje "za svou pravdu", je jen pouhý nástin mnohem většího celku, který v této realitě nejsme schopni pochopit. Proto bych byl na tvém místě opatrnější ve výrocích. Sama jistě dobře víš, že vše se někdy mění velmi rychle. Stačí jedna vteřina a vše je jinak než se zdá. Například v Kladrubech by mohli vyprávět. A to si piš, že je mezi nimi dost hodně duchovně založených lidí. Dávám Anně1 za pravdu. Vědomě v této realitě bychom do takových zkoušek nešli...

DaiTerr napsal(a):

Mariposo, napsala jsi: "Zdravý člověk = duchovní člověk" Jak to tedy vypadá v těchto případech:

- nemocný člověk = ??? (neduchovní?)
- postižený člověk = ??? (neduchovní?)

Dai,
nemocný člověk = člověk nevědomý si své duchovnosti nebo nepracující se svojí duchovností
postižený člověk = nemocný člověk, člověk jehož energie je v některém místě v těle blokována

S tím jak jsi to napsal Ty se neztotožňuju, všichni jsme duchovní bytosti, ale ne všichni si to uvědomujeme, ne všichni svoji duchovnost prožíváme. Nemoc je druhem cesty. Někdo ji potřebuje k růstu, někdo nepotřebuje. Tak se na to dívám já a nikde netvrdím, že to je pravda. Je to "moje pravda" a pro mě má hodnotu.

Blossom napsal(a):

mariposa napsal(a):

Nemůžu si pomoct, ale ta nastavená volba zdraví versus duchovní růst mi prostě jednoduše příjde jako pitomost, nerozumím způsobu myšlení, které tuhle pitomost mohlo vymyslet. Zdraví je součástí duchovního růstu, proto to nelze stavit proti sobě. Stejně jako nejde stavit den proti noci, jedno bez druhýho jednoduše nemůže existovat, je to nesmysl to takhle stavět.

Mariposo, přiznám se, že tomu nerozumím - přijde mi, že toto co říkáš teď (vytučněné) je naprostý protiklad toho, co říkáš v příspěvku 222, tedy hlavně:
Zdravý člověk = duchovní člověk. Člověk, který si je vědom své duchovní podstaty a čerpá z ní životní sílu.

Nějak nerozumím tomu, jak jsi tyto výroky myslela, já to chápu tak, že ty výroky se vylučují, jdou proti sobě, popírají jeden druhý....

Já to jako protiklad nevnímám. Jedno je obsaženo v druhém.
Napadlo mě, že je taky důležitý si říct co si kdo představuje pod pojmem úplné "zdraví". Jak jsem napsala, pro mě zdraví znamená volně proudící energii v těle, ne pouhou nepřítomnot nemoci. Jakékoliv pobolívání těla už mi dává najevo, že je někde blok. V dobách kdy jsem ještě ani nevěděla, že existuje souvislot mezi myslí a tělem jsem byla v přítomnosti mladé dívky (19 let) a ta mi vyrazila dech tím, kdy se ráno probudila a jen tak mimochodem prohodila, že má bloklou třetí čakru. Vlastně jsem nevěděla o čem mluví, ale ta holka mě velmi zajímala, protože takového člověka jsem do té doby nepoznala, byla jako teplé světlo, byla pro mě zjevením. A kdykoliv se může energie nějakou myšlenkou v hlavě zablokovat v těle, protože tělo, mysl a duše je spojitý celek.
A zdraví není něco samozřejmého, je třeba být neustále bdělý a pozorovat co se děje, a zaznamenat ty jemné energie, které tvoří naše těla. Kdo je nevnímá žije jednoduše jiným způsobem než ten kdo je vnímá. A celé je to o volbě (teď nemluvím o vrozeném či jiném postižení). A to je můj názor.

Mariposa je vskutku zajímavej člověk. :)

Já osobně bych tu rovnici viděl složitější, třebaže si myslím, že má mariposa vlastně pravdu. Jenže kdo z nás na duchovní složce vystoupal na ten poslední stupínek nebo se dokázal zbavit emocí apod.? Po duchovní stránce jsme všichni jaksi nemocní, ale po fyzické stránce to je něco jiného, třebaže duch s tím souvisí. V posledních desítkách let přibývají chronické nemoci, zatím co dříve lidé umírali na akutní. Setkáváme s různými průmyslovými toxiny, antibiotiky, těžkými kovy, radioaktivními látkami (např. výbuch Černobylu zasáhl i nás), to vše zatěžuje imunitní systém. Také strava není jako za našich prababiček (třeba takový cukr, extrémně silná zásada, přijde do žaludku, jenže k jeho neutralizaci je zapotřebí vyplavit extrémně kyselou kyselinu, která překyselí krev - ideální podmínky pro množení mikroorganismů). Navíc babičky a dědečkové se od rána do večera hejbali na poli či často měli nějaké nesedavé zaměstnání... Ale na druhou stranu třeba zas na každé chronické nemoci se prý podílejí emoce jako jedna z potřebných složek, které nejen vytváříme v našem životě, ale také je získáváme již v průběhu nitroděložního vývoje. Od matky získáváme také některé chronické problémy, takže se třeba dítě narodí s exémem, astmatem či alergiemi a tak dále... Pokud znáte čínský pentagram, tak každý životně důležitý orgán řídí nějakou imunitu. Dnes už většina lidí má po narození porušenou buď nějakou z imunit, nebo všechny--- je to taková štafeta z matky na plod... Ale všichni jsme na tom podobně, žijeme ve stejné době, máme podobné podmínky a někdo je zdraví, jiný nemocný...  Z duchovního hlediska může být nemoc i přítel, neboť člověk musí ubrat a třeba jej to zavede i ke hledání smyslu života, trvalého štěstí, třeba se uzdraví - zatím co jako zdraví člověk by za celý nic takového nepoznal. Takže mohl a nemusel. Každopádně nemoc na fyzickém těle znamená, že něco není správně, tj. Mě samotného něco trápí poslední dobou a možná je dobře, že mě to postihlo a život mě zavedl jiným směrem... Já si myslím, že člověk je směrovanej nějakým směrem, ale občas přijde rozcestí (nemyšleno jen ze zdravotního hlediska).

giorgino napsal(a):

Z duchovního hlediska může být nemoc i přítel, neboť člověk musí ubrat a třeba jej to zavede i ke hledání...

S tím já souhlasím, protože mám přesně tuhle životní zkušenost :jojo:
No a každý tady přeci mluví na základě svých zkušeností nebo toho co je mu blízké :)

DaiTerr napsal(a):

Mariposa - "Nemůžu si pomoct, ale ta nastavená volba zdraví versus duchovní růst mi prostě jednoduše příjde jako pitomost, nerozumím způsobu myšlení, které tuhle pitomost mohlo vymyslet. Zdraví je součástí duchovního růstu, proto to nelze stavit proti sobě. Stejně jako nejde stavit den proti noci, jedno bez druhýho jednoduše nemůže existovat, je to nesmysl to takhle stavět."

Tuším, že jestli něco lze, nebo nelze stavit proti sobě a zda to je, či není pitomost, je stejně jen relativní, protože to, co každý z nás považuje "za svou pravdu", je jen pouhý nástin mnohem většího celku, který v této realitě nejsme schopni pochopit. Proto bych byl na tvém místě opatrnější ve výrocích. Sama jistě dobře víš, že vše se někdy mění velmi rychle. Stačí jedna vteřina a vše je jinak než se zdá. Například v Kladrubech by mohli vyprávět. A to si piš, že je mezi nimi dost hodně duchovně založených lidí. Dávám Anně1 za pravdu. Vědomě v této realitě bychom do takových zkoušek nešli...

DaiTerr - moc ti dekuji za tvuj prispevek.
Pochopil jsi a vis, jak jsem to myslela.
Moc mi to pomohlo.

Nevím, proč se rodí postižené děti, jenom jsem přesvědčená, že jejich matky to nemají za trest ani za úkol se posunout vpřed. Jak po celém světě pomáhají nemocným jeptišky, které si toto poslání vybraly a musely složit řádové zkoušky, mnohé byly za své činy prohlášeny svaté, tak existuje skupina lidí (většinou matek), která se v minulých životech osvědčila a byl jim zadán tento nelehký úkol. Proto maminy hlavu vzhůru, je to hrozně těžké, ale s vědomím, že je vám daná důvěra, je možné to přežít a najít ,,jiný svět", kterým je těm druhým odepřen.
Kdo se nestaral o psa, nezná psí lásku, kdo se nestaral o trvale nemocné dítě, nepozná sinusoidu života. To těm ,,druhým" uniká a musí lézt na osmitisícovky, skákat po hlavě či foukat do pytlíku. Prosím,dívejte se na tyto maminy s úctou a vážností, ony byly vybrány bez jakýkoliv zkoušek Bohem.

Anna1 napsal(a):

kdyby meli moznost volby svuj rust urychlit - volili by postizeni? Myslim, ze dobrovolne by se pro tuto formu/zpusob k dusevnimu rustu neprihlasili.

No to rozhodně ne - kdo by byl takovej magor, že..... :cool: jenže to postižení mají patrně právě proto, že už nezbyl jiný, klidnější způsob, jak se něčemu naučit :/ a s něčím vyrovnat. Nebo mají naopak naučit něco jiného sebe a tím i ostatní. Ostatně, jedinej kompetentní, koho tady k tomu máme, se vyjádřil myslím dost přehledně.
Ještě k té dobrovolnosti - ono to není jen o postižení, ale o těžkém údělu vůbec; slyšela (a četla) jsem lidi, kteří si vzpomněli na svůj odchod sem, do těla, jak říkali, že nechtěli ani za nic na světě, protože věděli dobře, co je čeká. Jenže nakonec je donutil takříkajíc tlak vlastního růstu, nebo jak to mám nazvat. Představuju si to, jako když kořen stromu narazí na skálu - taky "se mu tam nechce" to bych se vsadila. Jenže nemá jinou volbu....roste.

Valděno, jo, to taky - to myslím tady zatím nikoho nenapadlo, že se osvědčily. ale asi to bude mít každá jinak a jistý je, že všichni sbíráme ty zkušenosti, který potřebujeme.
I když jsem četla, že existují i duše, které se takříkajíc prospí a probloumají vším :lol:

Ještě k tomu strání se: já postižené dítě porodila, ale nestarala jsem se, protože hnedle umřelo. Nicméně troufám si tvrdit, že to byla dost zásadní lekce - pro mě tedy.

Lupino,i tohle je život. Byla si vybrána, protože si to ustála. Hlavní myšlenkou mého příspěvku je, aby maminy postižených dětí svůj úkol nebraly za trest, ale za odměnu. Je to těžké pochopit, ale je to tak. Určitě řadě z vás to pomůže. :hjarta::hjarta::hjarta:

Jo...člověk má brát vlastní život s plnou vážností. No - za odměnu, to bych byla opatrná, to je dost silný kafe :gloria: to bych se neodvážila říct.
I když někdy to tak vyloženě dopadne: máme tady v městečku rodinu d Dowňáčkem, neznám je nijak zblízka. Tolik vím, že jeho taťka je (nebo spíš už asi byl) vášnivej zahrádkář - což bylo pro toho kluka jen dobře. Je to přesně to, co s ním mohl dělat - a taky dělal. Kdykoli jsem je vídala, vypadali vyloženě spokojeně...ale jak říkám, zblízka je neznám.
Nezapomenutelná byla moje cesta vlakem taky s dowňáckou holčičkou; to dítě bylo neuvěřitelně komunikativní a veselý a maminka vypadala taky hrdě a spokojeně.
A máme v rodině příbuzné o jejichž postiženém dítěti se jen šeptalo s hrůzou ve voku, takže já měla léta dojem, že je to bezmocný ležák, napojený na hadičky....jeho matka se za něj tak styděla, že o něm nechtěla mluvit, nakonec začla pít a umřela. Až moje agilní dcera se začla zajímat, jestli by jim nešla poskytnout nějaká asistenční služba a zjistilo se, že mladý muž měl (patrně) obrnu a špatně chodí - tedy s berlemi - a to je tak všechno. :/
A zažila jsem rodinu, která měla skutečně ležící dítě, na úrovni tak půl roku věku - a dožilo se 40 let v jejich laskavé péči. Jeho tatínek byl věhlasný bratislavský lékař, takže dost vytížený člověk, měli ještě dvě zdravé děti a ne že by to měli nějak lehké - ale nepamatuju se, že by to považovali za trest, nebo něco takového. Zorganizovali si život (vždycky měli pravda pomocnici) a já je jen potichu obdivovala.

Jo...člověk má brát vlastní život s plnou vážností. No - za odměnu, to bych byla opatrná, to je dost silný kafe  to bych se neodvážila říct.
Odměna asi není to správné vyjádření, vrátím se k prvnímu příspěvku kde je byli(y) vybráni(y), neboť se osvědčili(y) a byla jim dána důvěra starat o ty nejzranitelnější. Dostat důvěru od Boha považuji za dar. Mnohem horší je šířit fámu o trestu, nesmírně to zraňuje. Lupino, zřejmě si ušla kus cesty a všímáš si lidí kolem sebe. Jsem ráda, že jsi našla spoustu šťastných lidí, já, bohužel ,  ve svém okolí vidím lidi s hlavou skloněnou.

Vladena napsal(a):

Jo...člověk má brát vlastní život s plnou vážností. No - za odměnu, to bych byla opatrná, to je dost silný kafe  to bych se neodvážila říct.
Odměna asi není to správné vyjádření, vrátím se k prvnímu příspěvku kde je byli(y) vybráni(y), neboť se osvědčili(y) a byla jim dána důvěra starat o ty nejzranitelnější. Dostat důvěru od Boha považuji za dar. Mnohem horší je šířit fámu o trestu, nesmírně to zraňuje. Lupino, zřejmě si ušla kus cesty a všímáš si lidí kolem sebe. Jsem ráda, že jsi našla spoustu šťastných lidí, já, bohužel ,  ve svém okolí vidím lidi s hlavou skloněnou.

No to nepochybně. Nezapomínej ale, že spousta z nás neumí zacházet s vlastními silami a vlastní mocí; někdo má dojem, že si šel pro nášup, někdo má naopak dojem, že je slabý a bezmocný.
Co když jsou mezi dětmi postiženými i takové, které mají naučit své rodiče cosi o jejich vlastních silách? Kdoví.
Nehledě k tomu, že zdánlivě nevyžádaný dar naštve :cool::lol:

Hm....lidi se skloněnou hlavou? Mně je přirozeno vidět věci z více stran a vybírám si podle chuti, takže většinou spíš to posilující a potěšující. I když někdy je zajímavější to tmavé a strašidelné :) Ale pokud vidíš většinou lidi se skloněnou hlavou, plaveš ve špatných vodách, anebo ji máš skloněnou sama - není tak? ;)

mariposa napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Mariposo, napsala jsi: "Zdravý člověk = duchovní člověk" Jak to tedy vypadá v těchto případech:

- nemocný člověk = ??? (neduchovní?)
- postižený člověk = ??? (neduchovní?)

Dai,
nemocný člověk = člověk nevědomý si své duchovnosti nebo nepracující se svojí duchovností
postižený člověk = nemocný člověk, člověk jehož energie je v některém místě v těle blokována

S tím jak jsi to napsal Ty se neztotožňuju, všichni jsme duchovní bytosti, ale ne všichni si to uvědomujeme, ne všichni svoji duchovnost prožíváme. Nemoc je druhem cesty. Někdo ji potřebuje k růstu, někdo nepotřebuje. Tak se na to dívám já a nikde netvrdím, že to je pravda. Je to "moje pravda" a pro mě má hodnotu.

Zatím se na to díváš "názorem zdravého člověka", myslím, že takový názor z opačné strany je občas k nezaplacení, viď? ;)

postižený člověk = nemocný člověk = člověk nevědomý si své duchovnosti nebo nepracující se svojí duchovností ..
Teda já ti nevím... Vše je o rozhodnutí daného jedince. Ale to máš jedno. Důležité je, mít svou "relativní pravdu", ta nás časem dovede k dalšímu "levelu". Akorát se mi zdá, že pravdu částečně máme všichni. Záleží na úhlu pohledu.

Dai, možná Mariposa použila prostě neadekvátního výrazu, protože mně se "duchovní" v téhle souvislosti taky vyloženě nelíbí. Když pominu krásnej Vanekův bonmotek, že "nelze být neduchovní" tak si myslím i bez toho, že je to spíše otázka jakéhosi uvědomění si, srovnání se sama se sebou a se svým životem. Pokud tohle chceme nazývat "duchovním", tak prosím, ale myslím si, že je to zavádějící termín.

Ale pokud vidíš většinou lidi se skloněnou hlavou, plaveš ve špatných vodách, anebo ji máš skloněnou sama - není tak?
Není, zřejmě jsi se ,,nenaladila" na můj příspěvek. Nevadí, to se stává.....třeba někomu jinému to přinese užitek.

Hm...a víš, proč jsi jimi obklopená? Totiž jestlis nad tím přemítala.

Lupina - myslim, ze jsem kompetentnti, az az.

Muj nazor a pristup: proste stalo se a je potreba vychazet z toho, co mame k dispozici. Zit tak, jak je umozneno, "pracovat s materialem", ktery mam. Nic vic a nic min.

Nelibi se mi rikat postizenym lidem, jaky dostali "dar "... vzdyt, ruku na srdce,  byste s nimi nemenili...

Anna1 napsal(a):

Lupina - myslim, ze jsem kompetentnti, az az.

Muj nazor a pristup: proste stalo se a je potreba vychazet z toho, co mame k dispozici. Zit tak, jak je umozneno, "pracovat s materialem", ktery mam. Nic vic a nic min.

Nelibi se mi rikat postizenym lidem, jaky dostali "dar "... vzdyt, ruku na srdce,  byste s nimi nemenili...

To já ovšem netuším - vím jen o Dai, ten svůj příběh někde vyprávěl.
Proti slovu dar jsem protestovala taky - zdá se mi to dost kách.
Otázka se ale dá položit i takto: vyměnila bys....řekněme to, co máš k dispozici - s někým, kdo je sice po stránce fyzické docela zdráv, ale dejme tomu jej týrají - psychicky, fyzicky, nebo obojí? A následkem toho je pak ve vyšším věku možná nemocnější, než ty? (Měj prosímtě pořád na paměti, že netuším, co přesně tě postihlo, takže fabuluju)
Chci tím říct, že nikdy nevíme, kde koho bota tlačí a žít se dá různě - s postižením takovým, nebo makovým i bez - na tom štěstí nestojí. :)
Měla jsem pratetu, byla abatyší v klášteře, kde se starali o 400 různě postižených dětí, včetně synka nějakého perského šáha...asi by jim dělal na dvoře ostudu :/ Podle mě teda byl šťastnější tam na Moravě - viděla jsem ho tam lítat a smát se po zahradě. Kdoví, jak by se k němu chovali doma.

Anna1 napsal(a):

Lupina - myslim, ze jsem kompetentnti, az az.

Muj nazor a pristup: proste stalo se a je potreba vychazet z toho, co mame k dispozici. Zit tak, jak je umozneno, "pracovat s materialem", ktery mam. Nic vic a nic min.

Nelibi se mi rikat postizenym lidem, jaky dostali "dar "... vzdyt, ruku na srdce,  byste s nimi nemenili...

To jsem já nepsala! Postiženým lidem jsem se vyhnula, neboť opravdu nevím, o co jde. Oslovila jsem pečující postižených.  Je lepší vzít situaci jako dar než trest. Aninno, až se bude  tvoje energie znovu rozhodovat, jak vstoupit na svět, zda za opalující osobu někde na Havaji, soustředěnou stále jen na sebe, či b ýt bezdětnou kariéristkou, úspěšnou podnikatelkou......předpokládám, že  znovu sáhneš po tomto ,,daru". Všechen cit a žití pro druhého, každý den se cítit užitečná, sáhnout si až na dřeň, to vše Ti bude scházet a v tom si dobrá. Nějaké šťastné ,, plácání " po světě Ti přijde v tu chvíli k ničemu. Proč se lidi řežou, věší za háky, hledají smysl žití ? Protože se jim toto nedostává, neví si rady s pocity, neumí je zpracovat. Ale stále platí: Výjimka však potvrzuje pravidlo.

No, její energie bude hledat takový "post", kde se doučí, co zameškala :) i když nemusí. Vanek moc hezky líčí příběh kamaráda, který se zdál být životním flákačem velkého stylu - prostě jeho snahou bylo nedělat pokud možno nic ve všech směrech. Tak pátrali, co se tím jako má přiučit a zjistili, že vlastně nic, že měl několik minulých životů tak namáhavých, že si vybral v zásadě dovču :lol:

lupina montana napsal(a):

Co když jsou mezi dětmi postiženými i takové, které mají naučit své rodiče cosi o jejich vlastních silách? Kdoví.

Tohle je zajímavá myšlenka, líbí se mi :)

DaiTerr napsal(a):

Zatím se na to díváš "názorem zdravého člověka"

Jak jsi na tohle přišel Dai? Ty mě znáš, víš jaký život vedu?
Z jaké pozice sem vkládáš tuhle větu o mně?

Vladena napsal(a):

Proč se lidi řežou, věší za háky, hledají smysl žití ? Protože se jim toto nedostává, neví si rady s pocity, neumí je zpracovat.

Tihle lidé jsou psychicky postižení, jsou stejně nemocní jako Ti co jsou postižení fyzicky. Existuje velmi mnoho nemocí, ale jen jediný lék - UVĚDOMĚNÍ

mariposa napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Zatím se na to díváš "názorem zdravého člověka"

Jak jsi na tohle přišel Dai? Ty mě znáš, víš jaký život vedu?
Z jaké pozice sem vkládáš tuhle větu o mně?

A z jaké pozice tady píšeš, že nemocní = duchovně neuvědomělí a podobně? Ty snad také víš, jací doopravdy jsou, že si to dovoluješ o nich tvrdit? ;)

Už několikrát jsi psala o tom, že člověk by měl "bdít", být "uvědomělý" a "vnímat"... To ti samozřejmě nikdo nebere. Ovšem je tu jedna taková maličkost a sice, že to je cesta pro tebe. Uvědomila sis někdy, že co člověk, to jiné nastavení vnímání zkušeností a vyššího uvědomění? To, co je poplatné tobě, už nemusí být poplatné jiným. Ty nabádáš k "bdělosti", ale spíš je to nabádání k tobě samotné. Víš, já si myslím, že člověk by měl být především a hlavně svůj... Prostě být takový, jak to cítí. A to zrovna nemusí být ani "bdělý", nebo "ostražitý", či něco nutně vnímat.

DaiTerr napsal(a):

mariposa napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Zatím se na to díváš "názorem zdravého člověka"

Jak jsi na tohle přišel Dai? Ty mě znáš, víš jaký život vedu?
Z jaké pozice sem vkládáš tuhle větu o mně?

A z jaké pozice tady píšeš, že nemocní = duchovně neuvědomělí a podobně? Ty snad také víš, jací doopravdy jsou, že si to dovoluješ o nich tvrdit? ;)

Už několikrát jsi psala o tom, že člověk by měl "bdít", být "uvědomělý" a "vnímat"... To ti samozřejmě nikdo nebere. Ovšem je tu jedna taková maličkost a sice, že to je cesta pro tebe. Uvědomila sis někdy, že co člověk, to jiné nastavení vnímání zkušeností a vyššího uvědomění? To, co je poplatné tobě, už nemusí být poplatné jiným. Ty nabádáš k "bdělosti", ale spíš je to nabádání k tobě samotné. Víš, já si myslím, že člověk by měl být především a hlavně svůj... Prostě být takový, jak to cítí. A to zrovna nemusí být ani "bdělý", nebo "ostražitý", či něco nutně vnímat.

Vše píšu ze své vlastní pozice, ze svých zkušeností a toho co je mi blízké, co mě oslovuje. Já sama jsem si toho vědoma. Pokud máš potřebu Dai mi tady psát to co mi píšeš, beru to tak, že tu potřebu prostě máš. Co je poplatné mně nemusí být poplatné Tobě a co je poplatné Tobě nemusí být poplatné mně. Jsem si toho vědoma. Pro to abych znala sama sebe je pro mě nejdůležitější být bdělá k tomu co ze mě vychází (sebereflexe). Ty mě neznáš a neznáš ani můj způsob žití a přesto si tu dovoluješ tvrdit něco o čem nevíš vůbec nic (o mém soukromém každodenním životě). Neodpověděl jsi mi na otázku proč o mně tvrdíš to co tady tvrdíš, zda víš jaký život vedu. Já si tedy odpovím za Tebe, protože odpověď znám: nevíš o mém životě absolutně nic, nevíš jak vypadám, jaká jsem, co cítím, jak trávím svůj den... nevíš nic a přesto tu tvrdíš něco o mém zdraví. Proč to děláš, na to můžeš přijít jen Ty sám, sebereflexí.

Dai,

no já nevím, ale to že mariposa píše takové a takové názory, vždyť je to oukej, ne? Každý se tady s něčím podělí. A pokud se ta holka zmínila o bdělosti, co je jí blízké, tak se aspoň člověk dozví něco nového - s čím se denně nesetkává, ne? Někoho to třeba nezajímá, není mu to až tak blízké, ale jiného zase ano (třeba já si ji rád přečtu a někteří další také)... Píšeme příspěvky, které nám jsou něčím blízké. Pokud ti manžel/ka vaří snídani, určitě nebudeš psát o tom, jak si spálil kaši. :)

mariposa napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Mariposo, napsala jsi: "Zdravý člověk = duchovní člověk" Jak to tedy vypadá v těchto případech:

- nemocný člověk = ??? (neduchovní?)
- postižený člověk = ??? (neduchovní?)

Zdravý člověk = člověk vědomý si své duchovní podstaty, nepřehlížející ji.
Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst. Vždy když na to zapomene, nemoc mu to připomene. Proto jsou plně zdraví lidé podle mě zatím ještě výjimky.
Já znám jednoho člověka, a já to nejsem. Je to člověk, který není nemocný, nemá běžná nachlazení jednou ročně jako jiní. Jeho energie v těle není nikde blokována. Neznám osobně jiného než tohoto člověka. Nebyl vždy zdravý, v jednu chvíli byl hodně nemocný, ale teď je zdravý, uvědomil si svoji duchovnost.

Uvědomit si svoji duchovní podstatu není to samé jako si to přečíst v knize. Uvědomění je hluboký prožitek. I když to vím, protože jsem si to přečetla, nemusí to být můj vlastní prožitek (naladění se na zdroj a čerpání věčné energie z něj).

A čo deti, čo dostanú ako maličké rakovinu a zomrú, trebárs v troch-štyroch rokoch? ;) Čo dieťa, ktoré sa narodí s ťažkým postihnutím a umrie ako ročné...?

mariposa napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

mariposa napsal(a):

Jak jsi na tohle přišel Dai? Ty mě znáš, víš jaký život vedu?
Z jaké pozice sem vkládáš tuhle větu o mně?

A z jaké pozice tady píšeš, že nemocní = duchovně neuvědomělí a podobně? Ty snad také víš, jací doopravdy jsou, že si to dovoluješ o nich tvrdit? ;)

Už několikrát jsi psala o tom, že člověk by měl "bdít", být "uvědomělý" a "vnímat"... To ti samozřejmě nikdo nebere. Ovšem je tu jedna taková maličkost a sice, že to je cesta pro tebe. Uvědomila sis někdy, že co člověk, to jiné nastavení vnímání zkušeností a vyššího uvědomění? To, co je poplatné tobě, už nemusí být poplatné jiným. Ty nabádáš k "bdělosti", ale spíš je to nabádání k tobě samotné. Víš, já si myslím, že člověk by měl být především a hlavně svůj... Prostě být takový, jak to cítí. A to zrovna nemusí být ani "bdělý", nebo "ostražitý", či něco nutně vnímat.

Vše píšu ze své vlastní pozice, ze svých zkušeností a toho co je mi blízké, co mě oslovuje. Já sama jsem si toho vědoma. Pokud máš potřebu Dai mi tady psát to co mi píšeš, beru to tak, že tu potřebu prostě máš. Co je poplatné mně nemusí být poplatné Tobě a co je poplatné Tobě nemusí být poplatné mně. Jsem si toho vědoma. Pro to abych znala sama sebe je pro mě nejdůležitější být bdělá k tomu co ze mě vychází (sebereflexe). Ty mě neznáš a neznáš ani můj způsob žití a přesto si tu dovoluješ tvrdit něco o čem nevíš vůbec nic (o mém soukromém každodenním životě). Neodpověděl jsi mi na otázku proč o mně tvrdíš to co tady tvrdíš, zda víš jaký život vedu. Já si tedy odpovím za Tebe, protože odpověď znám: nevíš o mém životě absolutně nic, nevíš jak vypadám, jaká jsem, co cítím, jak trávím svůj den... nevíš nic a přesto tu tvrdíš něco o mém zdraví. Proč to děláš, na to můžeš přijít jen Ty sám, sebereflexí.

K odpovědi na to, že "jsem neodpověděl na otázku" - jak tak sleduju delší dobu, ty neodpovídáš na spoutu dotazů. prostě odpovídáš jen na to, co se ti právě líbí. Ale to je ok, já to beru.

Další věc - že nevím o tvém životě a td.. atd.. atd.. - no nápodobně - ty nevíš taky nic. Ale to snad platí všeobecně. Ovšem to ti také nebrání "vynášet soudy", že ti, co mají problém, jsou "takoví a makoví", tak co se tady čílíš? Už jsem ti psal výše, že než něco napíšeš ohledně někoho, tak napřed popřemýšlej, zda se to někoho nedotkne. Pak se divíš, že se ti to vrací, i když samozřejmě neúmyslně. Takže jak si kdo "dovoluje", tak se mu "dovoleně" vrací od jiných. Ale to nic, to chce čas.

Nyní k tomuto:
Já si tedy odpovím za Tebe, protože odpověď znám: nevíš o mém životě absolutně nic, nevíš jak vypadám, jaká jsem, co cítím, jak trávím svůj den... nevíš nic a přesto tu tvrdíš něco o mém zdraví. Proč to děláš, na to můžeš přijít jen Ty sám, sebereflexí.

Takže - nikdy se nesnaž odpovídat za mne. Jednak jsem tě tím nepověřil a druhak by má odpověď přece jen zněla jinak. Takže odpověděla sis o mně za mými zády? Ok. Nikde nepíšu nic o tvém zdraví, pokud vím, tak jsem jen nadhodil, že "to je názor zdravého člověka", pokud se ti to nelíbí, tak to ber jak to je a nechytej se zas každé věty, protože to byla vyloženě řečnická odpověď. A neraď mi, nic o sebereflexi a podobně. Spíš to, že to píšeš, asi zřejmě opět nabádá tebe samotnou k sebereflexi.

Já si nemyslím, že co nemocný = duchovně nedokonalý. Protože u každého to je jinak. Ale názor sis řekla a je tvůj, stejně jako já mám svůj.

giorgino napsal(a):

Dai,

no já nevím, ale to že mariposa píše takové a takové názory, vždyť je to oukej, ne? Každý se tady s něčím podělí. A pokud se ta holka zmínila o bdělosti, co je jí blízké, tak se aspoň člověk dozví něco nového - s čím se denně nesetkává, ne? Někoho to třeba nezajímá, není mu to až tak blízké, ale jiného zase ano (třeba já si ji rád přečtu a někteří další také)... Píšeme příspěvky, které nám jsou něčím blízké. Pokud ti manžel/ka vaří snídani, určitě nebudeš psát o tom, jak si spálil kaši. :)

A šak dyť jo, já jsem psal, že je to v pořádku. Je dobře, že má svoje názory a stojí si za nimi. Jen jsem připomínal, že co je poplatné jí, nemusí být poplatné jiným. A shodli jsme se, že opravdu každý jede tak, jak to má nastavené. Nikde jí přece nespílám, že nesmí šířit svoje "pravdy", to vůbec. Jen upozorňuju na rozdíl mezi "názorem" a "prosazovaným názorem".. Víš, možná to vnímám moc osobně. Možná jsem zvyklý na svoje psané názory, kde většinou ještě píšu, že "toto je můj soukromý názor, který je poplatný mému stavu vnímání tady a teď", místo abych napsal  - je to tak, tak, tak a tečka. Takže možná mi toto sem tam chybí. Proto mám pocit, že jsou "prosazované názory s její strany", ale jak říkám - to je můj problém, že to tak vnímám.

Třeba s tím - nemocný = duchovně nevyspělý - to je příklad. Tohle může prohlásit výhradně člověk, který zná opravdu veškerá tajemství života smrti, takže zákonitosti zná. Tím pádem není problém. Co myslíš, Je Mariposa taková znalkyně duchovna a tak na výši? Pokud ano, pak se jí hluboce omluvím a pokloním po pás... Pokud není, pak je jasné, že to mohla formulovat trošku citlivěji. Ovšem respektuju, že je to její názor. K tomu čtení - ale to je dobře, že čteš. Jen čti, protože všechno, co je tady na Babinetu psáno, má vždy svou nějakou váhu, důvod a hodnotu. Navíc každý inklinujeme k něčemu jinému. Někdo rád tohle a jiný zase támhleto. A někteří zas jiné věci. Vůbec se nenech ničím odradit.

Selima napsal(a):

mariposa napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Mariposo, napsala jsi: "Zdravý člověk = duchovní člověk" Jak to tedy vypadá v těchto případech:

- nemocný člověk = ??? (neduchovní?)
- postižený člověk = ??? (neduchovní?)

Zdravý člověk = člověk vědomý si své duchovní podstaty, nepřehlížející ji.
Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst. Vždy když na to zapomene, nemoc mu to připomene. Proto jsou plně zdraví lidé podle mě zatím ještě výjimky.
Já znám jednoho člověka, a já to nejsem. Je to člověk, který není nemocný, nemá běžná nachlazení jednou ročně jako jiní. Jeho energie v těle není nikde blokována. Neznám osobně jiného než tohoto člověka. Nebyl vždy zdravý, v jednu chvíli byl hodně nemocný, ale teď je zdravý, uvědomil si svoji duchovnost.

Uvědomit si svoji duchovní podstatu není to samé jako si to přečíst v knize. Uvědomění je hluboký prožitek. I když to vím, protože jsem si to přečetla, nemusí to být můj vlastní prožitek (naladění se na zdroj a čerpání věčné energie z něj).

A čo deti, čo dostanú ako maličké rakovinu a zomrú, trebárs v troch-štyroch rokoch? ;) Čo dieťa, ktoré sa narodí s ťažkým postihnutím a umrie ako ročné...?

Nabízí se v tomto případě více vysvětlení: dítě si tímto přišlo odčinit resty z minulého života, nebo dítě se narodilo po dohodě s rodiči tak, aby jim dalo lekci, jak překonat trauma z jeho nemoci smrti, nebo dítě se narodilo jen kvůli "rychlému odžití" života, protože je duchovně na výši a tady nepotřebuje trávit tolik času. Ovšem to jsou pouze citace z reinkarnačních teorií. Jinak se na to bude dívat křesťan a jinak materialista.

Selima napsal(a):

mariposa napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Mariposo, napsala jsi: "Zdravý člověk = duchovní člověk" Jak to tedy vypadá v těchto případech:

- nemocný člověk = ??? (neduchovní?)
- postižený člověk = ??? (neduchovní?)

Zdravý člověk = člověk vědomý si své duchovní podstaty, nepřehlížející ji.
Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst. Vždy když na to zapomene, nemoc mu to připomene. Proto jsou plně zdraví lidé podle mě zatím ještě výjimky.
Já znám jednoho člověka, a já to nejsem. Je to člověk, který není nemocný, nemá běžná nachlazení jednou ročně jako jiní. Jeho energie v těle není nikde blokována. Neznám osobně jiného než tohoto člověka. Nebyl vždy zdravý, v jednu chvíli byl hodně nemocný, ale teď je zdravý, uvědomil si svoji duchovnost.

Uvědomit si svoji duchovní podstatu není to samé jako si to přečíst v knize. Uvědomění je hluboký prožitek. I když to vím, protože jsem si to přečetla, nemusí to být můj vlastní prožitek (naladění se na zdroj a čerpání věčné energie z něj).

A čo deti, čo dostanú ako maličké rakovinu a zomrú, trebárs v troch-štyroch rokoch? ;) Čo dieťa, ktoré sa narodí s ťažkým postihnutím a umrie ako ročné...?

No jo, někdy je to vážně těžké. Bohužel se to stává a něco takového se může či mohlo přihodit každému z nás. Člověk je někdy předurčen prostředím a vrozenými vlastnostmi, které jsou dědičné.

DaiTerr napsal(a):

giorgino napsal(a):

Dai,

no já nevím, ale to že mariposa píše takové a takové názory, vždyť je to oukej, ne? Každý se tady s něčím podělí. A pokud se ta holka zmínila o bdělosti, co je jí blízké, tak se aspoň člověk dozví něco nového - s čím se denně nesetkává, ne? Někoho to třeba nezajímá, není mu to až tak blízké, ale jiného zase ano (třeba já si ji rád přečtu a někteří další také)... Píšeme příspěvky, které nám jsou něčím blízké. Pokud ti manžel/ka vaří snídani, určitě nebudeš psát o tom, jak si spálil kaši. :)

A šak dyť jo, já jsem psal, že je to v pořádku. Je dobře, že má svoje názory a stojí si za nimi. Jen jsem připomínal, že co je poplatné jí, nemusí být poplatné jiným. A shodli jsme se, že opravdu každý jede tak, jak to má nastavené. Nikde jí přece nespílám, že nesmí šířit svoje "pravdy", to vůbec. Jen upozorňuju na rozdíl mezi "názorem" a "prosazovaným názorem".. Víš, možná to vnímám moc osobně. Možná jsem zvyklý na svoje psané názory, kde většinou ještě píšu, že "toto je můj soukromý názor, který je poplatný mému stavu vnímání tady a teď", místo abych napsal  - je to tak, tak, tak a tečka. Takže možná mi toto sem tam chybí. Proto mám pocit, že jsou "prosazované názory s její strany", ale jak říkám - to je můj problém, že to tak vnímám.

Třeba s tím - nemocný = duchovně nevyspělý - to je příklad. Tohle může prohlásit výhradně člověk, který zná opravdu veškerá tajemství života smrti, takže zákonitosti zná. Tím pádem není problém. Co myslíš, Je Mariposa taková znalkyně duchovna a tak na výši? Pokud ano, pak se jí hluboce omluvím a pokloním po pás... Pokud není, pak je jasné, že to mohla formulovat trošku citlivěji. Ovšem respektuju, že je to její názor. K tomu čtení - ale to je dobře, že čteš. Jen čti, protože všechno, co je tady na Babinetu psáno, má vždy svou nějakou váhu, důvod a hodnotu. Navíc každý inklinujeme k něčemu jinému. Někdo rád tohle a jiný zase támhleto. A někteří zas jiné věci. Vůbec se nenech ničím odradit.

To tučné bych přirovnal k putování na duchovní Mount Everest. Ti co již vystoupali na vrchol, vidí nás poutníky. Dá se říci, že mohou vidět vše, nejen jakou cestou putujeme a tak, jako by měli univerzální rozhled. A my si šlapeme a šlapeme. Jelikož jsem ještě někde v nížinách a šlapu si tu svou cestičku, tak nevím, jestli je mariposa taková znalkyně duchovna a tak na výši, nebo není. Ale řekl bych, že nezůstala v hospodě někde tam dole a vzala bágl a vydala se na cestu...

Téma "postižené děti" je myslím mimořádně citlivé téma. Zejména pro ty, kterých se to nějakým způsobem osobně dotýká, kteří jsou sami handicapovaní nebo nemocní a nebo mají takové mezi svými nejbližšími.

Takže opatrné a co nejcitlivější volení slov je podle mě na místě, je strašně snadné někoho, i nechtíc, ohledně tohoto tématu zranit a nebo se ho dotknout.

Mě osobně připadá necitlivý jak výrok Mariposy Zdravý člověk = člověk vědomý si své duchovní podstaty, nepřehlížející ji.
Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst ,
tak i výrok Dai Terr dítě si tímto přišlo odčinit resty z minulého života  nebo dítě se narodilo po dohodě s rodiči tak, aby jim dalo lekci, jak překonat trauma z jeho nemoci smrti :(

Ale bohužel, na takto citlivém tématu je hranice zranitelnosti ostatních velmi křehká, takže asi se určitým kolizím absolutně vyhnout nelze.
Přesto apeluji na snahu o co nejméně zraňující vyjadřování....

Bloss, já jen citoval "reinkarnační teorie", některé jsou mi sympatické, jiné samozřejmě ne.

DaiTerr napsal(a):

Selima napsal(a):

mariposa napsal(a):

Zdravý člověk = člověk vědomý si své duchovní podstaty, nepřehlížející ji.
Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst. Vždy když na to zapomene, nemoc mu to připomene. Proto jsou plně zdraví lidé podle mě zatím ještě výjimky.
Já znám jednoho člověka, a já to nejsem. Je to člověk, který není nemocný, nemá běžná nachlazení jednou ročně jako jiní. Jeho energie v těle není nikde blokována. Neznám osobně jiného než tohoto člověka. Nebyl vždy zdravý, v jednu chvíli byl hodně nemocný, ale teď je zdravý, uvědomil si svoji duchovnost.

Uvědomit si svoji duchovní podstatu není to samé jako si to přečíst v knize. Uvědomění je hluboký prožitek. I když to vím, protože jsem si to přečetla, nemusí to být můj vlastní prožitek (naladění se na zdroj a čerpání věčné energie z něj).

A čo deti, čo dostanú ako maličké rakovinu a zomrú, trebárs v troch-štyroch rokoch? ;) Čo dieťa, ktoré sa narodí s ťažkým postihnutím a umrie ako ročné...?

Nabízí se v tomto případě více vysvětlení: dítě si tímto přišlo odčinit resty z minulého života, nebo dítě se narodilo po dohodě s rodiči tak, aby jim dalo lekci, jak překonat trauma z jeho nemoci smrti, nebo dítě se narodilo jen kvůli "rychlému odžití" života, protože je duchovně na výši a tady nepotřebuje trávit tolik času. Ovšem to jsou pouze citace z reinkarnačních teorií. Jinak se na to bude dívat křesťan a jinak materialista.

No, mňa to hlavne zaujíma v súvislosti s Mariposinou kategorizáciou inkarnácií.

giorgino napsal(a):

Selima napsal(a):

mariposa napsal(a):

Zdravý člověk = člověk vědomý si své duchovní podstaty, nepřehlížející ji.
Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst. Vždy když na to zapomene, nemoc mu to připomene. Proto jsou plně zdraví lidé podle mě zatím ještě výjimky.
Já znám jednoho člověka, a já to nejsem. Je to člověk, který není nemocný, nemá běžná nachlazení jednou ročně jako jiní. Jeho energie v těle není nikde blokována. Neznám osobně jiného než tohoto člověka. Nebyl vždy zdravý, v jednu chvíli byl hodně nemocný, ale teď je zdravý, uvědomil si svoji duchovnost.

Uvědomit si svoji duchovní podstatu není to samé jako si to přečíst v knize. Uvědomění je hluboký prožitek. I když to vím, protože jsem si to přečetla, nemusí to být můj vlastní prožitek (naladění se na zdroj a čerpání věčné energie z něj).

A čo deti, čo dostanú ako maličké rakovinu a zomrú, trebárs v troch-štyroch rokoch? ;) Čo dieťa, ktoré sa narodí s ťažkým postihnutím a umrie ako ročné...?

No jo, někdy je to vážně těžké. Bohužel se to stává a něco takového se může či mohlo přihodit každému z nás. Člověk je někdy předurčen prostředím a vrozenými vlastnostmi, které jsou dědičné.

No, podľa teórie reinkarnácií práve nie, podľa tej teórie duša uzavrie pred ďalším vtelením niečo ako "zmluvu" o svojom pozemskom osude podľa toho, na čom potrebuje popracovať a čo potrebuje vypilovať... a podľa tohto by naopak chorí a hlavne postihnutí boli tí najduchovnejší, lebo si zvolili najťažšiu cestu. Aj keď ja si myslím, že práve matky alebo rodiny to často majú ešte ťažšie. A určite je ťažká aj taká úloha tyrana, diktátora, likvidátora, masového vraha... aspoň pre mňa osobne. :jojo:

giorgino napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

giorgino napsal(a):

Dai,

no já nevím, ale to že mariposa píše takové a takové názory, vždyť je to oukej, ne? Každý se tady s něčím podělí. A pokud se ta holka zmínila o bdělosti, co je jí blízké, tak se aspoň člověk dozví něco nového - s čím se denně nesetkává, ne? Někoho to třeba nezajímá, není mu to až tak blízké, ale jiného zase ano (třeba já si ji rád přečtu a někteří další také)... Píšeme příspěvky, které nám jsou něčím blízké. Pokud ti manžel/ka vaří snídani, určitě nebudeš psát o tom, jak si spálil kaši. :)

A šak dyť jo, já jsem psal, že je to v pořádku. Je dobře, že má svoje názory a stojí si za nimi. Jen jsem připomínal, že co je poplatné jí, nemusí být poplatné jiným. A shodli jsme se, že opravdu každý jede tak, jak to má nastavené. Nikde jí přece nespílám, že nesmí šířit svoje "pravdy", to vůbec. Jen upozorňuju na rozdíl mezi "názorem" a "prosazovaným názorem".. Víš, možná to vnímám moc osobně. Možná jsem zvyklý na svoje psané názory, kde většinou ještě píšu, že "toto je můj soukromý názor, který je poplatný mému stavu vnímání tady a teď", místo abych napsal  - je to tak, tak, tak a tečka. Takže možná mi toto sem tam chybí. Proto mám pocit, že jsou "prosazované názory s její strany", ale jak říkám - to je můj problém, že to tak vnímám.

Třeba s tím - nemocný = duchovně nevyspělý - to je příklad. Tohle může prohlásit výhradně člověk, který zná opravdu veškerá tajemství života smrti, takže zákonitosti zná. Tím pádem není problém. Co myslíš, Je Mariposa taková znalkyně duchovna a tak na výši? Pokud ano, pak se jí hluboce omluvím a pokloním po pás... Pokud není, pak je jasné, že to mohla formulovat trošku citlivěji. Ovšem respektuju, že je to její názor. K tomu čtení - ale to je dobře, že čteš. Jen čti, protože všechno, co je tady na Babinetu psáno, má vždy svou nějakou váhu, důvod a hodnotu. Navíc každý inklinujeme k něčemu jinému. Někdo rád tohle a jiný zase támhleto. A někteří zas jiné věci. Vůbec se nenech ničím odradit.

To tučné bych přirovnal k putování na duchovní Mount Everest. Ti co již vystoupali na vrchol, vidí nás poutníky. Dá se říci, že mohou vidět vše, nejen jakou cestou putujeme a tak, jako by měli univerzální rozhled. A my si šlapeme a šlapeme. Jelikož jsem ještě někde v nížinách a šlapu si tu svou cestičku, tak nevím, jestli je mariposa taková znalkyně duchovna a tak na výši, nebo není. Ale řekl bych, že nezůstala v hospodě někde tam dole a vzala bágl a vydala se na cestu...

Tí, čo už vystúpali na duchovný Mount Everest, podľa mňa zomrú. Keď sa už naučili všetko učivo strednej školy, načo by tu drali lavice a prečo by nepostúpili na vysokú? ;)

Selima napsal(a):

giorgino napsal(a):

Selima napsal(a):

A čo deti, čo dostanú ako maličké rakovinu a zomrú, trebárs v troch-štyroch rokoch? ;) Čo dieťa, ktoré sa narodí s ťažkým postihnutím a umrie ako ročné...?

No jo, někdy je to vážně těžké. Bohužel se to stává a něco takového se může či mohlo přihodit každému z nás. Člověk je někdy předurčen prostředím a vrozenými vlastnostmi, které jsou dědičné.

No, podľa teórie reinkarnácií práve nie, podľa tej teórie duša uzavrie pred ďalším vtelením niečo ako "zmluvu" o svojom pozemskom osude podľa toho, na čom potrebuje popracovať a čo potrebuje vypilovať... a podľa tohto by naopak chorí a hlavne postihnutí boli tí najduchovnejší, lebo si zvolili najťažšiu cestu. Aj keď ja si myslím, že práve matky alebo rodiny to často majú ešte ťažšie. A určite je ťažká aj taká úloha tyrana, diktátora, likvidátora, masového vraha... aspoň pre mňa osobne. :jojo:

Podle mého názoru, žádná ,,zmluva" se neuzavírá, duša o tom nerozhoduje, ale Pán stvořitel, jinak by to nemělo cenu. Ponechat to na lidech či na duších, tak by neexistovala vyšší spravedlnost.

spravedlnost neexistuje, podle mě jde o domluvu duše s vyšším vědomím. A úkoly nemusí být na první pohled jasné. Kdo ví jestli je to trest a nebo požehnání? Kdo o tom rozhoduje? Jen a jen pohled člověka. Proto volím neutrální slovo úkol. Je to prostě jen úkol ke zvládnutí jak pro postiženého, tak pro jeho rodinu.

Obdivuji všechny, kteří se o to pokoušejí den za dnem.

PavlaH napsal(a):

spravedlnost neexistuje, podle mě jde o domluvu duše s vyšším vědomím. A úkoly nemusí být na první pohled jasné. Kdo ví jestli je to trest a nebo požehnání? Kdo o tom rozhoduje? Jen a jen pohled člověka. Proto volím neutrální slovo úkol. Je to prostě jen úkol ke zvládnutí jak pro postiženého, tak pro jeho rodinu.

Obdivuji všechny, kteří se o to pokoušejí den za dnem.

Proč používat stále slovo trest nebo úkol Nikdo nic nezkazí slovem požehnání či vrácení dluhu (třeba  pečující vrací péči,která mu byla dána v minulém životě). Potom vrácení dluhu můžeme nazvat též požehnáním, protože nezůstaneme nic dlužni. :D Pokud volíme neutrální slovo jen úkol pro postiženého,rodinu, nemocného,zdravého,chytrého,hloupého , tak jsme asi někde jinde.

Blossom napsal(a):

Téma "postižené děti" je myslím mimořádně citlivé téma. Zejména pro ty, kterých se to nějakým způsobem osobně dotýká, kteří jsou sami handicapovaní nebo nemocní a nebo mají takové mezi svými nejbližšími.

Takže opatrné a co nejcitlivější volení slov je podle mě na místě, je strašně snadné někoho, i nechtíc, ohledně tohoto tématu zranit a nebo se ho dotknout.

Mě osobně připadá necitlivý jak výrok Mariposy Zdravý člověk = člověk vědomý si své duchovní podstaty, nepřehlížející ji.
Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst ,
tak i výrok Dai Terr dítě si tímto přišlo odčinit resty z minulého života  nebo dítě se narodilo po dohodě s rodiči tak, aby jim dalo lekci, jak překonat trauma z jeho nemoci smrti :(

Ale bohužel, na takto citlivém tématu je hranice zranitelnosti ostatních velmi křehká, takže asi se určitým kolizím absolutně vyhnout nelze.
Přesto apeluji na snahu o co nejméně zraňující vyjadřování....

Bloss a teď Ti tedy něco povím. Když vím s jakým nábojem zde svá slova vkládám, tedy znám citlivost toho co je za nimi, z mé strany vloženo a vím, že to v žádném případě není komukoliv slovem ublížit, ale jen podělit se s ostatními o to co na své cestě vidím a vnímám, jakékoliv zraňující dotknutí se druhého nemůže tedy v žádném případě vzejít ode mne, ale musí to být něco co si ten člověk nese sám uvnitř sebe a čím sám sebe zraňuje tím jak má slova interpretuje a emočně zabarvuje on. Já totiž vím s jakým úmyslem je píši a vím, že zraňovat nemám potřebu. Pokud se tedy má slova někoho dotýkají, pak se ho dotýká jeho vlastní interpretace a to jaký význam mým slovům udává on, ne já. Slova jsou jen slova, význam a symbol ji dáváme až my.
A máš pravdu, nikdy nemohu dopředu vědět jak má slova vezme ten druhý, můžu ovšem vždy znát náboj s kterým je vyslovuji já, co do nich vkládám. A pokud je vyslovuji s láskou, mohu jen doufat, že i tak budou přijata.

Píšeš, že můj výrok Ti příjde necitlivý. Já ale vím co jsem do nich vložila a proto taky vím, že to jen a pouze Tvá interpretace, že má slova jsou necitlivá. Dokonce si myslím, že když Ty sama jsi o mé necitlivosti přesvědčená, není v mých silách Ti ukázat, že u mě je tomu jinak. Ty sama hodnotíš to co vidíš, na základě svého vnímání. Není mojí chybou, že ta slova vnimáš jako necitlivá. Protože vím jak byla mnou zamýšlena a to je má jistota, na základě které toto zde tvrdím.

Selima napsal(a):

giorgino napsal(a):

Selima napsal(a):

A čo deti, čo dostanú ako maličké rakovinu a zomrú, trebárs v troch-štyroch rokoch? ;) Čo dieťa, ktoré sa narodí s ťažkým postihnutím a umrie ako ročné...?

No jo, někdy je to vážně těžké. Bohužel se to stává a něco takového se může či mohlo přihodit každému z nás. Člověk je někdy předurčen prostředím a vrozenými vlastnostmi, které jsou dědičné.

No, podľa teórie reinkarnácií práve nie, podľa tej teórie duša uzavrie pred ďalším vtelením niečo ako "zmluvu" o svojom pozemskom osude podľa toho, na čom potrebuje popracovať a čo potrebuje vypilovať... a podľa tohto by naopak chorí a hlavne postihnutí boli tí najduchovnejší, lebo si zvolili najťažšiu cestu. Aj keď ja si myslím, že práve matky alebo rodiny to často majú ešte ťažšie. A určite je ťažká aj taká úloha tyrana, diktátora, likvidátora, masového vraha... aspoň pre mňa osobne. :jojo:

Počkej Seli, já tady o žádné teorii nemluvila. Pokud ano, ukaž mi prosím ten příspěvek, kde mluvím o nějaké teorii. Řekla jsem, že tady mluvím ze své zkušenosti. O reinkarnaci jsem tu nemluvila.

PavlaH napsal(a):

spravedlnost neexistuje, podle mě jde o domluvu duše s vyšším vědomím. A úkoly nemusí být na první pohled jasné. Kdo ví jestli je to trest a nebo požehnání? Kdo o tom rozhoduje? Jen a jen pohled člověka. Proto volím neutrální slovo úkol. Je to prostě jen úkol ke zvládnutí jak pro postiženého, tak pro jeho rodinu.

Obdivuji všechny, kteří se o to pokoušejí den za dnem.

To slovo úkol je mi také velmi blízké. Osobně nemám ráda konspirační teorie, ani slova jako trest nebo požehnání. Tahle slova já osobně nepoužívám, protože jsou mi vzdálená.

Píšeš, že můj výrok Ti příjde necitlivý. Já ale vím co jsem do nich vložila a proto taky vím, že to jen a pouze Tvá interpretace, že má slova jsou necitlivá. Dokonce si myslím, že když Ty sama jsi o mé necitlivosti přesvědčená, není v mých silách Ti ukázat, že u mě je tomu jinak. Ty sama hodnotíš to co vidíš, na základě svého vnímání. Není mojí chybou, že ta slova vnimáš jako necitlivá. Protože vím jak byla mnou zamýšlena a to je má jistota, na základě které toto zde tvrdím

Koukám, že se zde  to nějak ustálilo tvrdit,že když já vím co píši a jak jsem to myslela, nemůže to nikoho zranit. Pořád se to zde objevuje na Babinetu a u hodně lidí. Je to omyl!!!! Přeci, když k někomu mluvím nebo píšu, předem přemýšlím, zda jsem zvolila ta správná slova k té osobě, chci ji sdělit myšlenku, fakta, aby správně pochopila, a když to mám v hlavě všechno srovnáno, tak dávám na papír či hovořím.
Pokud budu mluvit k lidem jen na základě vlastního vnímání jsem sobec. Občas se stane, že něco vyzní jinak než bylo řečeno, ale pravidlem slušného chování je vše vysvětlit. Rozhodně neřící: Ty jsi to špatně pochopila, to je tvoje věc a otočit se na podpatku.

Blossom napsal(a):

Mě osobně připadá necitlivý jak výrok Mariposy Zdravý člověk = člověk vědomý si své duchovní podstaty, nepřehlížející ji.
Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst

Vladeno, Bloss připadá tento můj výrok necitlivý. Napsala to tak.
Já s plným vědomím zde říkám, že do těchto slov nebylo z mé strany vloženo nic co by chtělo jakkoliv kohokoliv zranit. Mám plnou zodpovědnost za to jaký náboj jsem do těch slov vložila a ten náboj znám. Pokud to Blossom vnímá jinak než jak to vnímám já, co s tím mohu dělat?
Plně si stojím za těmito slovy, neboť vycházejí z mé vlastní osobní zkušenosti. Nevím co přesně na nich Blossom vadí, protože já v nich nevidím nic závadného. Říkám v nich jen to čemu hluboce věřím a co je mojí pravdou.

Mari,já jsem přesně nepochopila váš spor, jinak mne zde nic neurazilo, ale tvrdím, že když píšeme někomu, musíme více myslet na adresáta než na sebe.

Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst
Tomu hluboce věříš???? :D Žij vedle nebezpečné skládky, v zamořeném území, užij lék, který někdo pustil do oběhu bez záruk.....

Vladena napsal(a):

Proč používat stále slovo trest nebo úkol Nikdo nic nezkazí slovem požehnání či vrácení dluhu (třeba  pečující vrací péči,která mu byla dána v minulém životě). Potom vrácení dluhu můžeme nazvat též požehnáním, protože nezůstaneme nic dlužni. :D Pokud volíme neutrální slovo jen úkol pro postiženého,rodinu, nemocného,zdravého,chytrého,hloupého , tak jsme asi někde jinde.

Tohle teoretizování by mě zajímalo, pokud volíme slovo úkol, kde jsme? Ptám se tak, jak ty odpovídš, protože mě slovo úkol vystihuje přesně to co potřebuji, ale co vystihuje tobě?

Nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni. Ano, pokud něco budu druhému vysvětlovat, budu se snažit mluvit jeho jazykem, pokud to míníš takhle. Měla bych myslet tak, abych vědomě neublížili. To je celé. Nikdo není zodpovědný za city, které si k našim slovům dosadí někdo jiný.

úkolák :D:D:D

Vladena napsal(a):

Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst
Tomu hluboce věříš???? :D Žij vedle nebezpečné skládky, v zamořeném území, užij lék, který někdo pustil do oběhu bez záruk.....

Jo Vladeno, přesně tak! Tak to mám já. Od tohohle se odvíjí vše ostatní, v tom vidím podstatu zdraví a nemoci.

Nikdo nás nenutí žít vedle skládky, v záplavové oblasti, v blízkosti továrny, přesto tak činíme....proč? Vladěno, proč?

PavlaH napsal(a):

Nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni. Ano, pokud něco budu druhému vysvětlovat, budu se snažit mluvit jeho jazykem, pokud to míníš takhle. Měla bych myslet tak, abych vědomě neublížili. To je celé. Nikdo není zodpovědný za city, které si k našim slovům dosadí někdo jiný.

A jsem u jádra.....u citlivosti, empatie ! :supr:

PavlaH napsal(a):

Nikdo nás nenutí žít vedle skládky, v záplavové oblasti, v blízkosti továrny, přesto tak činíme....proč? Vladěno, proč?

V dětství určitě nevědomě...

mariposa napsal(a):

Vladena napsal(a):

Podle mě, mé vlastní zkušenosti, nemoc ukazuje člověku na to co zanedbává, tedy svůj duchovní růst
Tomu hluboce věříš???? :D Žij vedle nebezpečné skládky, v zamořeném území, užij lék, který někdo pustil do oběhu bez záruk.....

Jo Vladeno, přesně tak! Tak to mám já. Od tohohle se odvíjí vše ostatní, v tom vidím podstatu zdraví a nemoci.

jenže ty si to spojila s duchovním růstem, co člověk zanedbává.....tak jsem to pochopila.

Vladena napsal(a):

Mari,já jsem přesně nepochopila váš spor, jinak mne zde nic neurazilo, ale tvrdím, že když píšeme někomu, musíme více myslet na adresáta než na sebe.

Já žádný spor nevidím.

Já si naopak myslím, že v první řadě bych měla být naladěna sama na sebe a znát to co vysílám druhým. Pokud to neznám, neznám ani sama sebe a už vůbec nemohu znát toho druhého. Nejbližším člověkem sobě jsem já sama. Když tu píšu, vnímám svůj dech, tep, své teplo v rukou, komáří štípanec na uchu a taky žízeň. A hlavně to co vysílám ven, svoji energii. To je to co znám. Ve skutečnosti neznám ani Tebe ani Blossom. Jediné co tu z Vás mám jsou Vaše slova a jejich energie.

PavlaH napsal(a):

Nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni. Ano, pokud něco budu druhému vysvětlovat, budu se snažit mluvit jeho jazykem, pokud to míníš takhle. Měla bych myslet tak, abych vědomě neublížili. To je celé. Nikdo není zodpovědný za city, které si k našim slovům dosadí někdo jiný.

Jednoduše a výstižně řečeno :supr:
Jsem zodpovědná za sebe a za to co já vyšlu.

mariposa napsal(a):

PavlaH napsal(a):

Nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni. Ano, pokud něco budu druhému vysvětlovat, budu se snažit mluvit jeho jazykem, pokud to míníš takhle. Měla bych myslet tak, abych vědomě neublížili. To je celé. Nikdo není zodpovědný za city, které si k našim slovům dosadí někdo jiný.

Jednoduše a výstižně řečeno :supr:
Jsem zodpovědná za sebe a za to co já vyšlu.

Souhlasím, pokud je tam slovíčko [zodpovědná, tak mluvíme stejným jazykem. :)

K tomu
Jsem zodpovědná za sebe a za to, co já vyšlu.

Zkusme trochu kostrbatý příměr (možná přijdu časem na výstžnější, ale teď mě napadl tento):

Hypotetická situace: Jdu přírodou, mám v ruce luk a šíp. Mám radost ze života a zachce se mi vystřelit. Vystřelím tedy. Takže v řeči Mariposy "vyšlu". Mariposa říká, že jen podsud je za to vyslané člověk zodpovědný. PavlaH k tomu říká doslova: Nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni

Ale ten šíp třeba proletí křovím a ozve se výkřik: Za tím křovím někdo šel a ten můj šíp ho zasáhnul a zranil.

Myslím, že člověk je zodpovědný nejen za sebe a za to, co on vyšle (toto je podle mě čisté sobectví), ale je minimálně také alespoň částečně zodpovědný i za to, jak a kam to jím vyslané dopadne.

A princip je naprosto tentýž u střílení šípem i u diskuse na tak citlivé téma jako je téma postižených dětí.

...a ještě jednu poznámku k přístupu "Jsem odpovědná jen za to, co vyšlu"....

Nepamatuju si přesně citát z Malého prince (kdo zná, prosím doplňte přesně, dík ), ale tam byl krásný a hluboký citát typu: Jsi odpovědný za svou růži.  Pak to bylo tuším dál vyslvětleno nějak jako "Jsi odpovědný za ty, které jsi k sobě připoutal".
Tento citát je mému pojetí tisíckrát blíže, než  citát Jsem odpovědná jen za to, co vyšlu.

Možná mi někdo odpoví, že tedy nemáme k sobě nikoho připoutávat, že to je od nás sobecké a blablabla...

Jenže naše děti, dokud nejsou dospělé, tak na nás závislé jsou (řádově tak 20 let) , a děti postižené jsou na nás závislé celý život, ať chceme nebo nechceme.
A z tohoto úhlu pohledu, a dle citátu z Malého prince, jsme specielně vůči svým dětem za ně odpovědné ve smyslu Jsi odpovědný za svou růži.

To jen jako dodatek k mému předchozímu příspěvku zde a také k mému příspěvku na Psychologické na vláknu Kursy zvýšení sebevědomí , kde píšu, jak strašné je pro děti, kdaž se jim máma - jediná jistota - hroutí a jak je potřeba se tedy ze všech sil snažit KVŮLI DĚTEM fungovat. Toto není žádná přetvářka (jak je tam některými naznačováno) , ale základní zodpovědnost vůči svým dětem.

V tomto se tato dvě vlákna - toto zdejší a to na Psychologické - protnula a zájemcům doporučuji pročíst obojí, získají tím komplexnější pohled na věc...

mariposa napsal(a):

Selima napsal(a):

No, podľa teórie reinkarnácií práve nie, podľa tej teórie duša uzavrie pred ďalším vtelením niečo ako "zmluvu" o svojom pozemskom osude podľa toho, na čom potrebuje popracovať a čo potrebuje vypilovať... a podľa tohto by naopak chorí a hlavne postihnutí boli tí najduchovnejší, lebo si zvolili najťažšiu cestu. Aj keď ja si myslím, že práve matky alebo rodiny to často majú ešte ťažšie. A určite je ťažká aj taká úloha tyrana, diktátora, likvidátora, masového vraha... aspoň pre mňa osobne. :jojo:

Počkej Seli, já tady o žádné teorii nemluvila. Pokud ano, ukaž mi prosím ten příspěvek, kde mluvím o nějaké teorii. Řekla jsem, že tady mluvím ze své zkušenosti. O reinkarnaci jsem tu nemluvila.

Dobre, tak mi povedz, AKO má na sebe, na sovjom dzraví a duchovnom raste pracovať trojročné dieťa s leukémiou, prípadne ročné dieťa s rázštepom chrbtice. S vynechaním reinkarnácie a všektého ostatného. Prosím o odpoveď na túto jednoduchú vec.

Vladena napsal(a):

Mari,já jsem přesně nepochopila váš spor, jinak mne zde nic neurazilo, ale tvrdím, že když píšeme někomu, musíme více myslet na adresáta než na sebe.

:D A keď to píšeš na Babinet, ktorý číta 4500 ľudí, to aby si sa zlbáznila, nie? ASko zaručíš, že to neurazí čo len jedného jediného? Ja si myslím, že skoro všetko sa dá napísať citlivejšie a menej citlivo, neosobne aj veľmi osobne, ale väčšinou sú to diskutabilné veci a v konečnom dôsledku sa NEDÁ úplne ovplyvniť, ako kto prijme to, čo napíšem. Samozrejme, že keď niekomu napíšem "Sliepka blbá" alebo "Dklho osm nečítlaa takú blbosť, ako si napísal/a", tak je to jansé, ale inak je to len viac-menej obratná hra so slovami medzi píšúcim a čítajúcim(ktorých je to naozaj dosť...). Mne viac prekáža, že Mariposa zásadne neodpovedá na položené otázky, alebo si ich pekne prekrúti, okreše... ale je to jej právo hrať sa s nami na Donutila. ;) A naše právo je nehrať s ňou túto hru. :jojo:

Blossom napsal(a):

K tomu
Jsem zodpovědná za sebe a za to, co já vyšlu.

Zkusme trochu kostrbatý příměr (možná přijdu časem na výstžnější, ale teď mě napadl tento):

Hypotetická situace: Jdu přírodou, mám v ruce luk a šíp. Mám radost ze života a zachce se mi vystřelit. Vystřelím tedy. Takže v řeči Mariposy "vyšlu". Mariposa říká, že jen podsud je za to vyslané člověk zodpovědný. PavlaH k tomu říká doslova: Nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni

Ale ten šíp třeba proletí křovím a ozve se výkřik: Za tím křovím někdo šel a ten můj šíp ho zasáhnul a zranil.

Myslím, že člověk je zodpovědný nejen za sebe a za to, co on vyšle (toto je podle mě čisté sobectví), ale je minimálně také alespoň částečně zodpovědný i za to, jak a kam to jím vyslané dopadne.

A princip je naprosto tentýž u střílení šípem i u diskuse na tak citlivé téma jako je téma postižených dětí.

A keď v dobrej viere vyrobíš ozdobnú vázu vážiacu 5 kg, ktorou potom žialrivý manžel zabije ženu, keď ju pristihne s durhým - si ZDOPOVEDNÁ? Veď ty si to vyrobila... A luk a šíp je dosť jednoznančný príklad, ale povedzme, že hodíš psovi v zdanlivo ľudoprázdnej krajine papek, ktorý omráči dieťa, ktoré si prehliadla... NECHCELA si nikomu ublížiť, len si hádzala papek psovi... čo s tým?

A prepáč, Bloss, ale tvoj druhý príspevok už nechápem. Nechápem absolútne súvislosť medzi zodpovednosťou za toho alebo to, čo si k sebe pripútaš(o tom tu hádam nikto nepolemizoval :co: ) a zodpovednosťou za to, čo vysielaš... Zodpovednosť za to, čo vysielaš, je značne obmedzená už objektívnymi okolnosťami. Nôžeš sa snažiť nikoho neuraziť, neublížiť, pomodliť sa za to, keď už raz príspevok napíšeš (a za to, aby bol správne pocohpený), ale to je tak všetko. Niekto sa urazí, aj keď mu napíšeš, že je beloch/beloška, Čech/Češka... - a s tým fakt nič nenarobíš.

Blossom napsal(a):

K tomu
Jsem zodpovědná za sebe a za to, co já vyšlu.

Zkusme trochu kostrbatý příměr (možná přijdu časem na výstžnější, ale teď mě napadl tento):

Hypotetická situace: Jdu přírodou, mám v ruce luk a šíp. Mám radost ze života a zachce se mi vystřelit. Vystřelím tedy. Takže v řeči Mariposy "vyšlu". Mariposa říká, že jen podsud je za to vyslané člověk zodpovědný. PavlaH k tomu říká doslova: Nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni

Ale ten šíp třeba proletí křovím a ozve se výkřik: Za tím křovím někdo šel a ten můj šíp ho zasáhnul a zranil.

Myslím, že člověk je zodpovědný nejen za sebe a za to, co on vyšle (toto je podle mě čisté sobectví), ale je minimálně také alespoň částečně zodpovědný i za to, jak a kam to jím vyslané dopadne.

A princip je naprosto tentýž u střílení šípem i u diskuse na tak citlivé téma jako je téma postižených dětí.

Za ten šíp, který jsi vyslala jsi zodpovědná Ty, nikdo jiný. Za celou tu akci jsi zodpovědná Ty. A jsi samozřejmě zodpovědná i za následky, které Tvůj výstřel přinesou.
Za sebe tedy říkám, že by mě nenapadlo střílet v lese do křoví aniž bych si dopředu nezjistila zda tam někdo (zvíře, člověk) náhodou není. Nevystřelila bych do neznáma, už jen proto, že je tu možnost, že tam někdo může být. I tomu já říkám zodpovědnost, rozhodnout se vystřelit či nikoliv.

Bloss, já Ti velice rozumím (umím číst mezi řádky a znám Tě z tvých příspěvků, Mariposo a Selimo,určitě nejste zlé osoby, ale nějak píšete jinak než ostatní. Diskuze se dostává do fáze : jedna paní povídala druhé, je to škoda. Já za svoji osobu vysílám: :offtopic:

Selima napsal(a):

Blossom napsal(a):

K tomu
Jsem zodpovědná za sebe a za to, co já vyšlu.

Zkusme trochu kostrbatý příměr (možná přijdu časem na výstžnější, ale teď mě napadl tento):

Hypotetická situace: Jdu přírodou, mám v ruce luk a šíp. Mám radost ze života a zachce se mi vystřelit. Vystřelím tedy. Takže v řeči Mariposy "vyšlu". Mariposa říká, že jen podsud je za to vyslané člověk zodpovědný. PavlaH k tomu říká doslova: Nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni

Ale ten šíp třeba proletí křovím a ozve se výkřik: Za tím křovím někdo šel a ten můj šíp ho zasáhnul a zranil.

Myslím, že člověk je zodpovědný nejen za sebe a za to, co on vyšle (toto je podle mě čisté sobectví), ale je minimálně také alespoň částečně zodpovědný i za to, jak a kam to jím vyslané dopadne.

A princip je naprosto tentýž u střílení šípem i u diskuse na tak citlivé téma jako je téma postižených dětí.

A keď v dobrej viere vyrobíš ozdobnú vázu vážiacu 5 kg, ktorou potom žialrivý manžel zabije ženu, keď ju pristihne s durhým - si ZDOPOVEDNÁ? Veď ty si to vyrobila... A luk a šíp je dosť jednoznančný príklad, ale povedzme, že hodíš psovi v zdanlivo ľudoprázdnej krajine papek, ktorý omráči dieťa, ktoré si prehliadla... NECHCELA si nikomu ublížiť, len si hádzala papek psovi... čo s tým?

Co s tím? Už preventivně se vždy rozhlídnout, kam to házím.
I když uzávám, že vyhnout se nehodě absolutně na 100 procent nelze asi nikdy.

Ale nelze tvrdit - já to jen hodila, a to, kam to dopadlo, není moje starost.
(Paralela k vyřčeným výrokům - že člověk je odpovědný jen za to, co vyšle, (Mariposa) a že nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni. (PavlaH) )

A příměr s vázou - ten už je naprosto mimo.

A má pravdu asi nejvíc Vladěna, že jsme se dostaly :offtopic: , takže se prosím kdyžtak vraťmě k jádru tématu - matkám postižených dětí.

Blossom napsal(a):

...a ještě jednu poznámku k přístupu "Jsem odpovědná jen za to, co vyšlu"....

Nepamatuju si přesně citát z Malého prince (kdo zná, prosím doplňte přesně, dík ), ale tam byl krásný a hluboký citát typu: Jsi odpovědný za svou růži.  Pak to bylo tuším dál vyslvětleno nějak jako "Jsi odpovědný za ty, které jsi k sobě připoutal".
Tento citát je mému pojetí tisíckrát blíže, než  citát Jsem odpovědná jen za to, co vyšlu.

Možná mi někdo odpoví, že tedy nemáme k sobě nikoho připoutávat, že to je od nás sobecké a blablabla...

Jenže naše děti, dokud nejsou dospělé, tak na nás závislé jsou (řádově tak 20 let) , a děti postižené jsou na nás závislé celý život, ať chceme nebo nechceme.
A z tohoto úhlu pohledu, a dle citátu z Malého prince, jsme specielně vůči svým dětem za ně odpovědné ve smyslu Jsi odpovědný za svou růži.

To jen jako dodatek k mému předchozímu příspěvku zde a také k mému příspěvku na Psychologické na vláknu Kursy zvýšení sebevědomí , kde píšu, jak strašné je pro děti, kdaž se jim máma - jediná jistota - hroutí a jak je potřeba se tedy ze všech sil snažit KVŮLI DĚTEM fungovat. Toto není žádná přetvářka (jak je tam některými naznačováno) , ale základní zodpovědnost vůči svým dětem.

V tomto se tato dvě vlákna - toto zdejší a to na Psychologické - protnula a zájemcům doporučuji pročíst obojí, získají tím komplexnější pohled na věc...

Podle me je zodpovědné ukázat svému dítěti pravdu a ne masku. Myslíš si, že by mu pravda (nemám sílu být pevnou skálou) ublížila a podle mě dítěti ublíží více lež (i když nemám sílu, musím být pro Tebe pevnou skálou, abych Tě ochránila, protože Ty bys to beze mne nezvládla).
Souhlasím s Tebou Bloss, jsme zodpovědní za to co k sobě přitáhneme, tedy za to co vysíláme směrem k těm, které jsme k sobě připoutali, jsme zodpovědní za své činy. Tedy i za to jakým způsobem jim ukážeme svět okolo, jestli je naučíme více prožívat své emoce (radost, smutek, bolest) nebo jestli je naučíme je v sobě zadržovat.

Ve své podstatě tady mluvíme o tom samém, Bloss. O tom jsem přesvědčena.

Selima napsal(a):

mariposa napsal(a):

Selima napsal(a):

No, podľa teórie reinkarnácií práve nie, podľa tej teórie duša uzavrie pred ďalším vtelením niečo ako "zmluvu" o svojom pozemskom osude podľa toho, na čom potrebuje popracovať a čo potrebuje vypilovať... a podľa tohto by naopak chorí a hlavne postihnutí boli tí najduchovnejší, lebo si zvolili najťažšiu cestu. Aj keď ja si myslím, že práve matky alebo rodiny to často majú ešte ťažšie. A určite je ťažká aj taká úloha tyrana, diktátora, likvidátora, masového vraha... aspoň pre mňa osobne. :jojo:

Počkej Seli, já tady o žádné teorii nemluvila. Pokud ano, ukaž mi prosím ten příspěvek, kde mluvím o nějaké teorii. Řekla jsem, že tady mluvím ze své zkušenosti. O reinkarnaci jsem tu nemluvila.

Dobre, tak mi povedz, AKO má na sebe, na sovjom dzraví a duchovnom raste pracovať trojročné dieťa s leukémiou, prípadne ročné dieťa s rázštepom chrbtice. S vynechaním reinkarnácie a všektého ostatného. Prosím o odpoveď na túto jednoduchú vec.

Selimo, neznám odpověď na Tvoji otázku.

Bloss - ale když vyšlu jedovatý šíp, vím že je to jedovatý šíp a může zabít. Když vyšlu větu vím, jak to myslím. Jenže dost často se zde na diskuzích stává - at už z omezenosti psaného textu či něčeho jiného - dost čast se stává, že dotyčný si slova vyloží jinak. Na základě svých vlastních emocí, zkušeností. ALe za to už odpovědná nejsem. To je jeho.

DObře, šíp někoho zasáhne, mohu ze své strany zakročit a nést odpovědnost za následky a pomoci s ošetřením, rozhodně neponesu za své obvinování nebo křik ze strany zraněného, to už není moje.

Těžké, vím.

Pokud bychom předpokládali teorii (nebo praxi) reinkarnace, tak toto malé nemocné dítě, jak psala Selima, by mohlo být použito jako reinkarnační nástroj. Pro matku, otce..atd.
Když nebude chtít, aby to, co jsem napsala působilo tvrdě a necitelně tak to tak určitě nebude brát a "překládat". Tomu pevně věřím.

Moji velmi dobří přátelé (velmi blízcí) mají darebáka syna. Třeba nemůže jinak, je sociopat, ale škodí nesmírně (krade, nepracuje, apod). Marně a léta přemýšlím, proč tak fantastické ženské byl dán tento syn. Když to obrátím, je možné, že by se stala tou naprosto nezištnou,laskavou,  statečnou, krásnou lidskou bytostí (což je) životní cestou, právě díky přítomnosti tohoto synátora?

PavlaH napsal(a):

Bloss - ale když vyšlu jedovatý šíp, vím že je to jedovatý šíp a může zabít. Když vyšlu větu vím, jak to myslím. Jenže dost často se zde na diskuzích stává - at už z omezenosti psaného textu či něčeho jiného - dost čast se stává, že dotyčný si slova vyloží jinak. Na základě svých vlastních emocí, zkušeností. ALe za to už odpovědná nejsem. To je jeho.

DObře, šíp někoho zasáhne, mohu ze své strany zakročit a nést odpovědnost za následky a pomoci s ošetřením, rozhodně neponesu za své obvinování nebo křik ze strany zraněného, to už není moje.

Těžké, vím.

Ještě za sebe doplním, přičemž souhlkasím... Já určitě ale budu chtít, aby druhá strana rozuměla mému sdělení. S tímto vědomím vlastně všechno dělám.

Wiki napsal(a):

Moji velmi dobří přátelé (velmi blízcí) mají darebáka syna. Třeba nemůže jinak, je sociopat, ale škodí nesmírně (krade, nepracuje, apod). Marně a léta přemýšlím, proč tak fantastické ženské byl dán tento syn. Když to obrátím, je možné, že by se stala tou naprosto nezištnou,laskavou,  statečnou, krásnou lidskou bytostí (což je) životní cestou, právě díky přítomnosti tohoto synátora?

Prosím, lze připustit, že tato laskavá žena byla i v minulém životě laskavá, statečná atd., a tedy prověřená? Že dušička darebáka si vybrala právě tuto bytost, neboť by ji asi každý druhý ,,uškrtil"?  Lze přijmout jinou alternativu než jakýsi trest či úkol matky postiženého děcka?  Můžeme říci, že tyto matky nemají již nic za svůj úkol či svůj duchovní rozvoj , jsou hotové a duchovně dál? Je možné přijmout, že je to další alternativa výkladu?

PavlaH napsal(a):

Bloss - ale když vyšlu jedovatý šíp, vím že je to jedovatý šíp a může zabít. Když vyšlu větu vím, jak to myslím. Jenže dost často se zde na diskuzích stává - at už z omezenosti psaného textu či něčeho jiného - dost čast se stává, že dotyčný si slova vyloží jinak. Na základě svých vlastních emocí, zkušeností. ALe za to už odpovědná nejsem. To je jeho.

:jojo:

Blossom napsal(a):

Selima napsal(a):

Blossom napsal(a):

K tomu
Jsem zodpovědná za sebe a za to, co já vyšlu.
Zkusme trochu kostrbatý příměr (možná přijdu časem na výstžnější, ale teď mě napadl tento):
Hypotetická situace: Jdu přírodou, mám v ruce luk a šíp. Mám radost ze života a zachce se mi vystřelit. Vystřelím tedy. Takže v řeči Mariposy "vyšlu". Mariposa říká, že jen podsud je za to vyslané člověk zodpovědný. PavlaH k tomu říká doslova: Nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni
Ale ten šíp třeba proletí křovím a ozve se výkřik: Za tím křovím někdo šel a ten můj šíp ho zasáhnul a zranil.
Myslím, že člověk je zodpovědný nejen za sebe a za to, co on vyšle (toto je podle mě čisté sobectví), ale je minimálně také alespoň částečně zodpovědný i za to, jak a kam to jím vyslané dopadne.
A princip je naprosto tentýž u střílení šípem i u diskuse na tak citlivé téma jako je téma postižených dětí.

A keď v dobrej viere vyrobíš ozdobnú vázu vážiacu 5 kg, ktorou potom žialrivý manžel zabije ženu, keď ju pristihne s durhým - si ZDOPOVEDNÁ? Veď ty si to vyrobila... A luk a šíp je dosť jednoznančný príklad, ale povedzme, že hodíš psovi v zdanlivo ľudoprázdnej krajine papek, ktorý omráči dieťa, ktoré si prehliadla... NECHCELA si nikomu ublížiť, len si hádzala papek psovi... čo s tým?

Co s tím? Už preventivně se vždy rozhlídnout, kam to házím.
I když uzávám, že vyhnout se nehodě absolutně na 100 procent nelze asi nikdy.
Ale nelze tvrdit - já to jen hodila, a to, kam to dopadlo, není moje starost.
(Paralela k vyřčeným výrokům - že člověk je odpovědný jen za to, co vyšle, (Mariposa) a že nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni. (PavlaH) )
A příměr s vázou - ten už je naprosto mimo.
A má pravdu asi nejvíc Vladěna, že jsme se dostaly :offtopic: , takže se prosím kdyžtak vraťmě k jádru tématu - matkám postižených dětí.

Podľa mňa to je K topicu - a okrem otho ste ma poriadne naštvali tým, ako nezdvorilo ste ma zahriakli, keď s vami diskutujem - kým sa vám to hodilo, pekne ste tu disktuovali, aj medzi sebou, žiaden :offtopic: a keď príde niekto  s iným názorom, tak zrazu :kapitulation: a :offtopic: a zahriaknete ma ako malého haranta, aby som držala hubu a krok a disukutovala  o tom, o čom sa momentálne chce diskutovať VÁM? Čo je na tom zdvorilé a empatické? :rolleyes:
Pokiaľ ide o matky postihnutých detí a posithnutých smaotných, pravda je pdodľa mňa niekde uprostred. Choroby (postihnutie, poťažmo úraz je asi niečo trochu iné) sú podľa mňa VÝZVY, aby sme sa zamysleli nad svojím životom, životosprávou, postojom, tempom, apod. Ale nedá sa to brať paušálne, ale kus od kusu. A práve pritom by som bola opatrná a snažila sa zisťiť čo najvia co jednotlivom prípade, než hodím úsudkom. ;)

Vždy jsem zodpovědná za to, co říkám, píšu.... nejsem už vůbec zodpovědná za to, co druhý slyší, čte...

Každý, tedy i matky postižených dětí, vždy dostane to, co je pro něj nejlepší... i když se to zprvu tak nezdá :jojo:

Selima napsal(a):

Blossom napsal(a):

Selima napsal(a):

A keď v dobrej viere vyrobíš ozdobnú vázu vážiacu 5 kg, ktorou potom žialrivý manžel zabije ženu, keď ju pristihne s durhým - si ZDOPOVEDNÁ? Veď ty si to vyrobila... A luk a šíp je dosť jednoznančný príklad, ale povedzme, že hodíš psovi v zdanlivo ľudoprázdnej krajine papek, ktorý omráči dieťa, ktoré si prehliadla... NECHCELA si nikomu ublížiť, len si hádzala papek psovi... čo s tým?

Co s tím? Už preventivně se vždy rozhlídnout, kam to házím.
I když uzávám, že vyhnout se nehodě absolutně na 100 procent nelze asi nikdy.
Ale nelze tvrdit - já to jen hodila, a to, kam to dopadlo, není moje starost.
(Paralela k vyřčeným výrokům - že člověk je odpovědný jen za to, co vyšle, (Mariposa) a že nemusíme myslet za příjemce, nejsme za něj nijak odpovědni. (PavlaH) )
A příměr s vázou - ten už je naprosto mimo.
A má pravdu asi nejvíc Vladěna, že jsme se dostaly :offtopic: , takže se prosím kdyžtak vraťmě k jádru tématu - matkám postižených dětí.

Podľa mňa to je K topicu - a okrem otho ste ma poriadne naštvali tým, ako nezdvorilo ste ma zahriakli, keď s vami diskutujem - kým sa vám to hodilo, pekne ste tu disktuovali, aj medzi sebou, žiaden :offtopic: a keď príde niekto  s iným názorom, tak zrazu :kapitulation: a :offtopic: a zahriaknete ma ako malého haranta, aby som držala hubu a krok a disukutovala  o tom, o čom sa momentálne chce diskutovať VÁM? Čo je na tom zdvorilé a empatické? :rolleyes:
Pokiaľ ide o matky postihnutých detí a posithnutých smaotných, pravda je pdodľa mňa niekde uprostred. Choroby (postihnutie, poťažmo úraz je asi niečo trochu iné) sú podľa mňa VÝZVY, aby sme sa zamysleli nad svojím životom, životosprávou, postojom, tempom, apod. Ale nedá sa to brať paušálne, ale kus od kusu. A práve pritom by som bola opatrná a snažila sa zisťiť čo najvia co jednotlivom prípade, než hodím úsudkom. ;)

Selimo, mám za to, že ses rozčílila úplně zbytečně.
Všimni si toho mého že jsme se dostaly :offtopic:, znamená to MY, tedy i mluvím i o sobě.
Věty o nezdvořilosti, malých harantech a držení huby a kroku sis tam doplnila ty sama, nikdo tu nic takového směrem k tobě nepsal.
To, abychom se vrátily blíže k jádru tématu to byl můj názor, nebo dá se říct doporučení, nikoli rozkaz. Ačkoli jsem zakladatelka tohoto vlákna.
Tak prosím, buď i ty sama opatrnější, než hodíš úsudkem (jak sama píšeš) ....

No ale rozčúlila si ma - a si teda zodpovedná za moje rozčúlenie!!!!! :dumbom: Mňa nezaujíma, koho všetko si do toho zahrnula, alebo ako si to vlastne myslela, mňa zaujíma len MOJE rozčúlenie! :supermario: :skurt: :mad:

Selima napsal(a):

No ale rozčúlila si ma - a si teda zodpovedná za moje rozčúlenie!!!!! :dumbom: Mňa nezaujíma, koho všetko si do toho zahrnula, alebo ako si to vlastne myslela, mňa zaujíma len MOJE rozčúlenie! :supermario: :skurt: :mad:

Pokud jsem tě tedy rozčílila, tak se tedy omlouvám. :)
Takže - klíííd, už je vše OK, zhluboka dýchej, nechci tě mít na svědomí, byla by škoda si přivodit zbytečně infarkt, vždyť jsme ještě mlaďoši, na to, aby nás úplně zbytečně kleplo, ne? ;) :) :kapitulation:

Sel, Ty jsi zvíře :lol: :supermario:

;)

mariposa napsal(a):

Sel, Ty jsi zvíře :lol: :supermario:

Jj, Sel je filuta, je to žena činu a ví, co dělá :jojo:

Pandorraa napsal(a):

mariposa napsal(a):

Sel, Ty jsi zvíře :lol: :supermario:

Jj, Sel je filuta, je to žena činu a ví, co dělá :jojo:

Souhlasím, ví co dělá ! Když nemá dostatečný prostor, dá vyhýbku. :butter:

Vladena napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

mariposa napsal(a):

Sel, Ty jsi zvíře :lol: :supermario:

Jj, Sel je filuta, je to žena činu a ví, co dělá :jojo:

Souhlasím, ví co dělá ! Když nemá dostatečný prostor, dá vyhýbku. :butter:

Spíš než vyhýbku použije názorný příklad :jojo:

Pandorraa napsal(a):

Vladena napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Jj, Sel je filuta, je to žena činu a ví, co dělá :jojo:

Souhlasím, ví co dělá ! Když nemá dostatečný prostor, dá vyhýbku. :butter:

Spíš než vyhýbku použije názorný příklad :jojo:

Jo, názorný příklad ve vyhýbce. (Koukni na vlákno za poslední dny....).

mariposa napsal(a):

Sel, Ty jsi zvíře :lol: :supermario:

To tedy jo.. :D

Ano, názorné příklady jsou lecky přínosné:
Třeba i názorný příklad toho, jak reagovat na něčí bouřlivé odmítavé neporozumění (a je jedno, zda je to reálné neporozumění , nebo jen cílená provokace ;) ) :

1/ Vysvětlit dotyčnému, že si příspěvek, nad kterým se čílí , vyložil špatně, že vyvozuje závěry, které vůbec nebyly napsány

2/ I přesto, že chyba není na straně vysílače, nýbrž přijímače, se omluvit - to nikdy neškodí, a nakonec to se i může stát, že něčí slova jsou špatně pochopena a někoho se dotknou

3/ Situaci trošku zlehčit,ulomit napětí hrot a přejít vše s úsměvem :) 


Jak vidíte, jde to všechno v klidu, i bez okamžitého osobního osočování, tolik zde na Babinetu rozbujelého.
Ano: Není nad názorné příklady. :jojo:

No to ale záleží na tom, čeho chceš docílit. Jiné to bude, když se chceš odfrustrovat a jiné, když chceš někoho provokovat a ještě jiné, když chceš provokovat a víš proč. A ještě jiné, když se bráníš a nevíš proč....
Tohle platí, když se chceš domluvit - to nepochybně. :)

A vovovo tom to je:
Já se ve valné většině případů chci s lidmi domluvit. Mám to tak nastavené, a od toho mezilidská komunikace podle mě je. :jojo:

Jinak na odfrustrování tu máme naštěstí Skuhrací chlívek, dále když se bráním, tak vždycky jasně vím proč, no a přiznávám - sem-tam se mi taky zachce někoho zaprovokovat ;) , víceméně výjimečně, ale o to si to víc užívám, a i v takových případech  vždycky vím proč. :)  :jojo:

Já ti to neberu, Bloss - taky jsem nemluvila o tobě, ale všeobecně :) jakože to má každej jinak.
Leckomu zajisté nestačí skuhrací a nedá pokoj, dokavad se neazkousne do živýho a leckdo ani neví, že a natož proč se brání...

Blossom napsal(a):

hirondel napsal(a):

mia napsal(a):

  snažím se důvod  každého případně nastalého problému hledat u sebe, dopátrat se příčiny. Anebo to prostě vzít jako fakt, který jsem nemohla nijak ovlivnit. Rozhodně mě ale nenapadne svést všechno na nějakou vesmírnou energii či Boha, který mě to z nějakého důvodu "naordinoval"...

Wiki napsal(a):

Je to spíš skutečné a absolutní přijetí toho, že všechno, co se "mi děje", je moje práce, (v čase neupřesněna), defackto moje sklizeň (časově nespecifikovaná). A proto nemůžu žádnou okolnost mého života, nic co se mi přihodí na nikoho a nic svádět. Ani na Boha, ale jaksi jen na sebe.

No vidite holky jak Vam to pekne vlastne ladi. :D

Tak jsem zas po 3 dnech tady.

A zjišťuju,že po 175 příspěvcích jsme se tady v podstatě víceméně shodli: Že teorie, že by Bůh někomu někoho cíleně vybíral, aby konali jeho práci, tedy např. postiženým dětemvybíral  jejich matky a nebo naopak, je nesmysl.

Pro mě z toho vyplývá závěr - potvrzený mnoha vašimi příspěvky - narození postiženého dítěte je v podstatě náhoda, nebo jinak řečeno fakt, který se prostě stal.
A je spíš potřeba přemýšlet nad tím, jak se s tím sžít, jak to zvládnout. Otázky typu "proč zrovna my? čí je to vina? Co nám tím osud (Bůh) vzkazuje? " nikam nevedou.

Takže tohle vlákno nazvané
"Podle čeho se vybírají matky postižených dětí?" má pro mě odpověď: Podle ničeho. Žádné vybírání neexistuje.

Narodenie postihnuteho dietata nie je nahoda. Nahody neexistuju. Vsetko co sa nam v zivote deje ma nejaky vyznam, aj ked ho mozno hned alebo nikdy nepochopime. A nevyberaju si matky svoje deti, ani boh ich nevybera, ale deti si vyberaju svojich rodicov a aj svoju zivotnu cestu, teda aj napr. svoje postihnutie. Vedia do akeho zivota idu, sami si to dobrovolne vybrali. lebo ich dusa potrebuje prezit takuto skusenost. A ano, postihnuti ludia v niektorom z minulych zivotov urobili nieco velmi zle, preto si vyberaju v dalsom zivote tuto svoju cestu, aby si ocistili karmu. Aby ich dusa pochopila, ako velmi ublizovali. Ale to sa netyka len postihnutych ludi, ale kazdeho z nas. Za vsetko sa plati. Skor ci neskor. Nemusi to byt v tomto aktualnom zivote, ale v niektorom z dalsich.

mariposa napsal(a):

Blossom napsal(a):

Ale kdyby sis zkusil představit situaci, že někdo dovede udělat zázrak, a nebo že je právě vynalezen lék na tvé postižení, případně operace která tvé postižení anuluje.
Prostě, kdyby ti někdo řekl: Ode dneška můžeš být úplně zdravý, když budeš chtít. Rozhodni se.

Volil bys tuto cestu úplného uzdravení, a nebo bys chtěl zachovat stav věcí tak, jak je dosud?
Bylo by ti dražší úplné zdraví a nebo zachovat tu  možnost duchovního růstu?

Zdravý člověk = duchovní člověk. Člověk, který si je vědom své duchovní podstaty a čerpá z ní životní sílu.

Bloss, zeptám se Tě na něco. Ty znáš osobně naprosto zdravého člověka? Jehož energie by proudila jeho tělem bez blokací, bez překážek, úplně plynule? Já si všimla (z vyprávění lidí), že každý člověk něco má. Nějaký tělesný neduh. Třeba to není fyzicky vidět na první pohled, třeba mu nefunguje štítná žláza nebo ho bolí zuby nebo uši nebo má deprese ... cokoliv. Většina lidí má něco. Nějaký blok na energetické úrovni. Ti posižení ho mají víc vidět. Ale téměř všichni lidé mají něco co není v rovnováze. Slyšela jsem, že medicína říká, že zdraví je nepřítomnost nemoci. Na východě se zase říká, že zdraví je absolutní rovnováha mysli, těla a duše. Nemoc je nerovnováha.

Presne tak. Aj ja mam viacero zdravotnych problemov a v zivote som prezila velmi vela tazkych chvil a ked som este nevedela to, co viem teraz, tiez som sa pytala: Preco prave ja? Ved som nikomu nic zle neurobila. Preco musim tak trpiet? Teraz uz viem, ze vlastne neviem/nepamatam si, co som v minulych zivotoch komu urobila, ako som zila. A ze to ako zijem teraz, je len dosledok mojich cinov v minulosti. A zdravotne problemy su zaroven aj vykrikom duse, ze nieco v mojom zivote nie je v poriadku. Ze nejdem po spravnej ceste.

Wiki napsal(a):

Pokud bychom předpokládali teorii (nebo praxi) reinkarnace, tak toto malé nemocné dítě, jak psala Selima, by mohlo být použito jako reinkarnační nástroj. Pro matku, otce..atd.
Když nebude chtít, aby to, co jsem napsala působilo tvrdě a necitelně tak to tak určitě nebude brát a "překládat". Tomu pevně věřím.

Moji velmi dobří přátelé (velmi blízcí) mají darebáka syna. Třeba nemůže jinak, je sociopat, ale škodí nesmírně (krade, nepracuje, apod). Marně a léta přemýšlím, proč tak fantastické ženské byl dán tento syn. Když to obrátím, je možné, že by se stala tou naprosto nezištnou,laskavou,  statečnou, krásnou lidskou bytostí (což je) životní cestou, právě díky přítomnosti tohoto synátora?

Tiez si myslim, ze to je tak. Ze v tomto pripade nejde o to dieta, ale o rodicov. Casto v takychto pripadoch v minulom zivote prave tato matka svoje dieta zabila, odvrhla alebo tyrala. Teraz, ked je chcene a milovane, tak sa jej na kratku chvilu vratilo a odislo, aby dusa matky pochopila...

Téma postižených děti je velmi citlivé a tenhle úhel pohledu nebývá příliš vítaný.
Lupienok, v podstatě to vidím stejně jako ty. Nic není náhoda a každý dostává přesně to, co potřebuje :jojo:

Ano toto téma je velmi citlivé. Pracuji denně několik let s postiženými dětmi a dospělými lidmi a sama mám postiženého bratra. Protože znám osudy rodin a některé lidi i dobře osobně často jsem přemýlšlela proč právě tito lidé i moji rodiče mají takové osudy a nenašla jsem vysvětlení nebo důvod, proč to tak je. V každém případě to změnilo a poznamenalo jejich celý život - většina manželství se rozpadla, hodně lidí změnilo životní hodnoty a změnili se hlavně uvnitř (zejména ti, kteří přijali postižení svého dítěte) a možná proto se to stalo.
Je těžké to vidět takto - vím to z osobní zkušenosti s mými  rodiči, z praxe, ale je to možná i cesta jak takovou bolestnou věc v životě přijmout.

Hano ,napsala jsi to moc hezky.  Já si myslím, že společný smysl lze najít v omezení dosahování vnějších cílů a tím větší soustředěnosti na cíle vnitřní, které by měly mít  před vnějšími vždy přednost. Proto si duše volí  určitá fyzická omezení, aby byla co nejméně rozptylována vnějšími vlivy a převahou ega, tím mění životní hodnoty směrem k větší duchovnosti , uvědomění a probuzení se.

Ano holky, moc hezky napsané :supr:
Myslím, že kdo opravdu touží  tyhle věci pochopit, dovede to i takhle příjmout :jojo:

Johana50 napsal(a):

Hano ,napsala jsi to moc hezky.  Já si myslím, že společný smysl lze najít v omezení dosahování vnějších cílů a tím větší soustředěnosti na cíle vnitřní, které by měly mít  před vnějšími vždy přednost. Proto si duše volí  určitá fyzická omezení, aby byla co nejméně rozptylována vnějšími vlivy a převahou ega, tím mění životní hodnoty směrem k větší duchovnosti , uvědomění a probuzení se.

Pěkně!

Tak já děti nemám a na duchovní rozbory nejsem příliš vhodnej jedinec (prostě na to nějak moc nevěřím), jen jsem chtěla smeknout před ženami, které se nenechaly zlomit svým údělem a o postižené děti se starají, byť by je mohly dát třeba do ústavu. Otcova sestřenice čekala po prvorozeném synovi dvojčata. Narodil se chlapeček a holčička. Po pár měsících začal být mezi nimi patrný rozdíl. Pak se přišlo na to, že dcera je těžce mentálně a fyzicky postižená. Co si pamatuju, řešili to otevřeně a tátova teta tehdy navrhla i možnost dát vnučku do ústavu, ale nakonec to neudělali, a že jim to taky otočilo život naruby. Otec rodiny je umělec, který se živí rukama (např. opravuje sošky českého lva, když ji majitel poválí někde po zemi, vyráběl hlavy "gumáků" z tehdejšího seriálu apod.), takže jednoduchý to nebylo, pravidelnej příjem neměl a doma tři děti, manželku a tchýni v pražským bytě dva plus jedna. Rodiče jsou spolu dodnes, malá vyrostla, ale v hlavě zůstala pořád tříměsíčním miminem, nosí pleny... Její matka ví, že by dnes ani nechodila, kdyby ji dali do ústavu. Rozhodli se tak a dodrželi, na čem se dohodli. Obrovskej respekt. A ať je to jak chce, člověk musí bejt pořádně silnej, aby tohle zvládl.