Ahojky, ráda bych poprosila o váš názor. Mám pejska, stáří cca 12-14let (je z útulku). Je nemocný (šelest na srdíčku, cukrovka léčená inzulínem). Je to asi dva měsíce co ztratil z té cukrovky zrak a je úplně slepý. Zkoušela jsem co jsem mohla, radila se s veterináří zda by byla možná operace očí, ale nikdo mi to vzhledem k věku a zdr.stavu nedoporučoval. Momentálně většinu času prospí, v bytě do všeho naráží. Venku taky chodí velmi opatrně, bojí se. Poslední dobou hodně zhubnul, občas zvrací a někdy neudrží moč a vyčůrá se v bytě. Chuť k jídlu zatím má. Několik blízkých lidí mi řeklo ať ho netrápím a neudržuju při životě za každou cenu, že jen přežívá. Strašně mě bolí jen ta představa, že s ním jedu naposledy k veterináři a neumím si představit, že tu nebude. Pořád to oddaluji, , ale dnes mě moje maminka vyloženě prosila ať ho už netrápím a přitom brečela. Nevím co dělat, nikdy jsem tohle nemusela řešit. Ptala jsem se veterináře a ten mi jen řekl, že tohle jen a jen na mě a že si myslí, že se pejsek zatím netrápí. Staráme se o něj myslím dobře a utracení by nebylo kvůli nám, ale kvůli němu protože dle slov veterináře se bude ještě zhoršovat a my nechceme aby jeho konec života byl jen o trápení. Chci se však ujistit, že tahle volba byla správná a uvážená a proto prosím i o váš názor i když vím, že to rozhodnutí bude zase jen na mě:-(. Prosím poradíte?

Křepelko, myslím, že Tvoje maminka má pravdu... ty to asi víš také, je těžké se s pejskem rozloučit.

Taky jsme meli pejska ktereho srazilo auto a tahal za sebou nohy a mocil pod sebe.Meli jsme ho doma v tomto stavu 3 mesice.Pejsek chtel chodit ven a nemohl,kdyz bylo bahno.Museli jsme ho nechat utratit.Dosla s nim sousedka ,protoze by jsme to nedokazali.Jeste ted po 4 letech,kdyz vidim s nim video me tecou slzy.
Je to 2 roky co mame pejska noveho a ver,ze ho mame stejne radi.

já jsem zastánce eutanazie a jsem moc ráda, že tohle je jediná výhoda, kterou lidi zvířatům dali. já bych nečekala.s naší fenkou sme čekali, až jí selhalo srdíčko a umřela sama.ale když to hodnotím zpětně, měli sme jí nechat uspat, a to ještě dřív než začla mít potíže ze selhávání srdce. slepota myslim psovi až tak neškodí, ale to srdíčko nevim jak moc má poškozený a jak moc ho to omezuje. ale cukrovka v tomhle věku bude dělat už jen zle. je mi to líto, ale nechala bych pejska odejít v klidu,dokud zatim nemá až tak velké bolesti a problémy.

Jestliže se pejsek trápí,tak jsem taky pro ulevit mu navždy od bolesti. Máme taky pejska ,bude mu 11. Řekli jsme si s manželem,že kdyby někdy začal mít zdravotní problémy takové,že by měl bolesti,tak mu necháme píchnout injekci taky. I ty mu dopřej klid,přeji hodně síly.....

Dnes jsme nechali uspat skoro sedmnáctiletého pejska. Už to s ním bylo taky hodně špatné, ale my si pořád mysleli, že to ještě není tak zlé. Bylo to moc smutné, asi probrečíme celý večer, ale pejsek je teď už v psím nebi a určitě je mu líp.

Křepelko, taky máme doma dva psy...myslím že byste to neměli nechat zajít až do krajnosti, až by se situace stala nesnesitelnou pro pejska i pro vás.  On to ukončit nemůže, musíte to udělat vy i když vás to bolí.

My měli doma starého a nemocného psa dost slouhu, neslyšel, nemohl moc spát, bylo to hodně náročný. Nakonec jsme ho nechali utratit když se nemohl postavit, bylo mu 17...dneska bych k tomu asi sáhla daleko dřív, ty poslední měsíce už byly utrpení pro obě strany. Bolí to, ale nedá se nic dělat...

eremuruss napsal(a):

Taky jsme meli pejska ktereho srazilo auto a tahal za sebou nohy a mocil pod sebe.Meli jsme ho doma v tomto stavu 3 mesice.Pejsek chtel chodit ven a nemohl,kdyz bylo bahno.Museli jsme ho nechat utratit.Dosla s nim sousedka ,protoze by jsme to nedokazali.Jeste ted po 4 letech,kdyz vidim s nim video me tecou slzy.
Je to 2 roky co mame pejska noveho a ver,ze ho mame stejne radi.

tak to je dost hrozný. nedovedu si představit , že bych poslala svého psa na tuto poslední cestu ze sousedkou ! Snad si to zvíře zaslouží, aby jsme v této smutné chvíli byli s ním.

Tak jak to tady čtu tak možná jediná půjdu proti proudu ale já jsem to vždycky brala tak že pokuď pejsek má chuť k jídlu tak ještě nenastal ten pravý čas.  To máte jako s tou babičkou, možná jí všechno bolí, neslyší, nevidí, ale má chuť na něco dobrého a život se pro ní odehrává prostě v jiné dimenzi než si mladí a zdraví představují.  To neznamená že jí necháte uspat.  Ona si to svým způsobem užívá i tak.  Nejsem klasicky věřící ale myslím si že život a smrt určuje něco jiného než my sami.  Také jsme před pár lety museli nechat pejska uspat ale až když nám veterinář řekl že by to pro něj bylo lepší.  Pokuď vet myslí že pejsek netrpí a pejsek má chuť k jídlu tak bych ho ještě chvíli nechala.  Ono už to pravděpodobně nebude moc dlouho trvat a nebudete mít žádné výčitky že jste neudělali všechno.  Kromě psa máme i kočku, je jí už 16 let, loni byla tak nemocná že jsem si byla jistá že už je s ní konec, nejedla, nedokázala se ani postavit, kálela pod sebe, náš veterinář byl úžasný, já jsem byla psychicky na dně a neustále jsem se ptala zda by nebylo lepší jí ukončit trápení ale on mě podporoval v tom že ještě to půjde, že ještě se to dá zachránit.  Měla zápal plic, chodili jsme každý den na infúze a na injekce antibiotik a (světě div se, je to pro mě zázrak) kočka se z toho dostala a žije v pohodě dodnes.  Pakliže se budete muset s pejskem rozloučit tak bych moc doporučovala si hned pořídit nového.  Spousta známých mě vyčítala že jsme hned (během dvou dnů) měli nové štěňátko ale já to beru jako poctu a poděkování tomu starému (na kterého nikdy nezapomenu) že nás naučil mít tak rád psy že jsme si hned dalšího bezdomovce z útulku vzali.  Myslím na tebe, křepelko, je to velmi těžké rozhodnutí.

jenže babička řekne, jak moc ji to bolí a řekne, jak je pro ni ten svět snesitelný. tlumočení veta není odraz toho, jak se pes cítí. vet pozná, jestli pes reaguje na něco bolestivě, ale majitel by měl na psovi poznat, jestli je pes ok psychicky. a apetit není odraz všeho..je to hrozně individuální, někdo přestane jíst při sebemenším stresu, někdo až těsně přes smrtí, jen podle toho bych to neposuzovala.
a to, že si to babička užívá i tak..myslim,že jak která.spousta lidí musí umírat v hrozných bolestech a podmínkách, i když mohou říct, jak horzně jim je. pes to říct nemůže, ale zase má výsadu,že trpět nemusí. radši bych svýho psa nechala uspat třeba o dva týdny dřív, než začne mít velký bolesti, než abych promeškala jediný den, kdy je mu horzně a nemůže to říct.

Ja som teda na psinách vždy poznala, keď už bolo treba "im pomôcť" :o :grater: :kapitulation: , ale obidve boli choré - a to dosť vážne - takže to asi bolo iné. Aj keď - tá prvá to mala akútne a dodnes si občas hovorím: čo keby to bola rozchodila... aj keď rozumovo VIEM, že už nebolo čo urobiť. Tá druhá - tam už som jej naozaj len pomohla z bolestí a šlo o hodiny, nie dni alebo týždne. :grater: :sjuk:  Na psovi podľa mňa poznať, kedy trpí, a ja by som zviera, ktoré mám rada, trpieť nenechala. Málokedy sa podarí, aby zviera zomrelo rýchlo, bezbolestne a bez zásahu zvonka.

eremuruss napsal(a):

Taky jsme meli pejska ktereho srazilo auto a tahal za sebou nohy a mocil pod sebe.Meli jsme ho doma v tomto stavu 3 mesice.Pejsek chtel chodit ven a nemohl,kdyz bylo bahno.Museli jsme ho nechat utratit.Dosla s nim sousedka ,protoze by jsme to nedokazali.Jeste ted po 4 letech,kdyz vidim s nim video me tecou slzy.
Je to 2 roky co mame pejska noveho a ver,ze ho mame stejne radi.

A nedalo sa dať ho niekomu do záhrady, kde by sa mohol voľne, aj keď obmedzene, pohybovať?

Polly napsal(a):

Tak jak to tady čtu tak možná jediná půjdu proti proudu ale já jsem to vždycky brala tak že pokuď pejsek má chuť k jídlu tak ještě nenastal ten pravý čas.  To máte jako s tou babičkou, možná jí všechno bolí, neslyší, nevidí, ale má chuť na něco dobrého a život se pro ní odehrává prostě v jiné dimenzi než si mladí a zdraví představují.  To neznamená že jí necháte uspat.  Ona si to svým způsobem užívá i tak.  Nejsem klasicky věřící ale myslím si že život a smrt určuje něco jiného než my sami.  Také jsme před pár lety museli nechat pejska uspat ale až když nám veterinář řekl že by to pro něj bylo lepší. Pokuď vet myslí že pejsek netrpí a pejsek má chuť k jídlu tak bych ho ještě chvíli nechala.  Ono už to pravděpodobně nebude moc dlouho trvat a nebudete mít žádné výčitky že jste neudělali všechno.  Kromě psa máme i kočku, je jí už 16 let, loni byla tak nemocná že jsem si byla jistá že už je s ní konec, nejedla, nedokázala se ani postavit, kálela pod sebe, náš veterinář byl úžasný, já jsem byla psychicky na dně a neustále jsem se ptala zda by nebylo lepší jí ukončit trápení ale on mě podporoval v tom že ještě to půjde, že ještě se to dá zachránit.  Měla zápal plic, chodili jsme každý den na infúze a na injekce antibiotik a (světě div se, je to pro mě zázrak) kočka se z toho dostala a žije v pohodě dodnes.  Pakliže se budete muset s pejskem rozloučit tak bych moc doporučovala si hned pořídit nového.  Spousta známých mě vyčítala že jsme hned (během dvou dnů) měli nové štěňátko ale já to beru jako poctu a poděkování tomu starému (na kterého nikdy nezapomenu) že nás naučil mít tak rád psy že jsme si hned dalšího bezdomovce z útulku vzali.  Myslím na tebe, křepelko, je to velmi těžké rozhodnutí.

Polly, prečo si myslíš, že nejaký veterinár pozná tvojho psa lepšie ako ty? A prečo si myslíš, že chuť k jedlu je jediným merítkom chuti do života? ;)

Selima má pravdu. Měla jsem nalezeného ovčáka skoro 11 let, pořád byl úplně v pořádku. Až pak najednou nechtěl na procházku, lehal si po cestě a nechtěl žrát. Vet. ho vyšetřil (krev, rentgen) a pozval nás na druhý den, že mu dá něco na posílení. Pes mi do rána umřel v náručí. Maminka měla také nalezence 16 let. Ke konci už ho nosila venčit na zahrádku, neviděl, neslyšel a už ani nemohl chodit. Maminka se s ním nechtěla rozloučit, že pořád má chuť k jídlu. Až s ním spadla na schodech, souhlasila s uspáním. Pozvali jsme vet. domů, maminka chtěla být u toho. Vet. ho prohlédla, prý tak starého psa ještě neviděla a uspala ho.

Tady se pomalu dostáváme do filozofické diskuze o eutanázii když křepelka prosila o radu v konkrétním případě.  Mimochodem už se několik dní neozvala tak už možná si tu věc pro sebe vyřešila.  Na Selimin dotaz, obecně věřím lékařům, jak lidským tak zvířecím, předpokládám že mají určité znalosti a zkušenosti.  Chuť k jídlu jsem dala jenom jako příklad abych se nemusela déle rozepisovat, samozřejmě jsou tam i jiné známky, náš pejsek se téměř nemohl postavit ale když přišlo některé z dětí domů vrtěl ocáskem a došoural se ke dveřím je přivítat, když jsme ho vynesli ven do parku tak se na chvíli vzchopil a očuchal si ty své známé stromečky a patníčky.  Čím jsem já sama starší a tak nějak vidím ten konec v dohlednu tím víc se mi příčí představa že svět by měl být jenom pro mladé a zdravé, že těch starých a otravných bychom se měli nějakým způsobem zbavit (vždyť přece musí nesnesitelně trpět!).  I ve stáří a v nemoci je možné si svým způsobem užívat a radovat se z drobností.  Moderní věda dokáže bolest utlumit a každých pár dní navíc ztrávených mezi těmi svými nejmilejšími je dar od boha (nebo od někoho).

Ja som zasa videla môjho 94-ročného deduška bojovať zo všetkých síl nie o život, ale o smrť.... a akokľovek ma to vtedy bolelo, tak dnes ho chápem. Každý má právo vychutnávať si život, kým ho baví, ale potom by mal mať právo dôstojne a z vlastnej vôle odísť, keď už život prestane byť znesiteľný. U psa je to horšie o tú nemožnosť komunikácie, ale tiež by som zvieratám nebrala individualitu, osobnosť a rozdielnu vôľu žiť a silu zvládať bolesť. A ja - po skúsenosti s veterinármi - si myslím, že veti, tak ako ľudskí lekári, majú svoje individuálne názory, často postavené skôr na filozofii a osobnom postoji než na pozorovaní skutočnosti. Niekto je "uspávač"(bratranca poslali natvrdo upsať psa so slovami "V utorok a štvrtok uspávame a dnes je utorok" a bratranec utiekol, našiel veta ochotného operovať aj 14-ročného psa a Uhlík žil ešte krásne 3 roky...) a niekto je "odporca eutanázie" a podľa toho, nie podľa reálneho stavu psa, rozhoduje. Pri mojich psoch som to robila tak, že som pozorovala a potom som podľa situácie vzala to rozhodnutie na seba - so všetkou zodpovednosťou. :jojo:

no,polly, je trochu síla naznačovat, že eutanázie je zbavování se starých otravných. u psa je diskutabilní, jak mu je, to musí mít pán vypozorovaný, jestli sice žere, ale už ho nic nebaví, nebo jestli má ještě zájem s námi žít.
ale s lidmi, to máš třeba takhle, ale znám paní, která už nevidí tak aby mohla číst, neslyší, nemůže moc chodit, takže ven se taky až tak moc nedostane..a na tom člověku je vidět,co mu zbylo?pokud rád čte, nemůže,v tv už hodně starý člověk věcem moc nerozumí, nebo ho nebaví. jít na procházku nemůže...nevim jak tebe, ale mě by nebavilo jen sedět nebo ležet.

Jejda, já se nerada pouštím do konfliktů, ale tohle mi nedá.  Mirko, ty budeš asi mladší ročník.  Před lety jsem pravděpodobně uvažovala podobně jako ty.  Moje babička zemřela před deseti lety v jednadevadesáti, posledních dobře pět let už nevycházela z bytu, špatně viděla i slyšela, měla dny kdy jenom skuhrala, že je všem jenom na obtíž, že už by tu raději nebyla.  Přesto byla ráda za každou návštěvu, živě se zajímala o to jak to vypadá v Praze, kde žila celý život a tehdy se to tam měnilo ze dne na den.  Celý život ráda vařila a jedla, navymýšlela si neskutečné věci které chce buďto přinést, koupit, nebo uvařit.  Nosila jsem jí na ochutnání různé fast-foody, tenkrát se to u nás všechno rozjíždělo, hamburger od MacDonalda, KFC, gyros, všechno s radostí snědla a patřičně zkritizovala (dyť je to jen obyčejnej karbenátek, to za to chtěj tolik peněz? to náš poctivej řízek je lepší!), sledovala zprávy v televizi nebo v rádiu a sprostě u toho nadávala, nechala jsem jí zavolat z mého prvního mobilu, byla unešena (co si to ty lidi všechno nevymyslej?).  Možná jsem byla sobec a mohla jsem jí dávno zbavit bolesti, umístit v eldéence kde by se postarali o to aby se její trápení brzo ukončilo, ale já jsem nesmírně vděčná za to že jsme měly těch téměř pět let kdy jsem jí několikrát do týdne navštěvovala, povídaly jsme o všem možném (komu se poštěstí si popovídat s někým kdo se narodil za císaře pána, přežil první světovou válku, nacisty i komunisty?).  Doufám že i ona v těch posledních letech měla z mých návštěv tolik pozitivní energie jako já z ní.  Nakonec upadla u sebe doma a ležela několik hodin než jí synovec našel, i když jí lékaři nezjistili žádnou zlomeninu tak prostě ztratila vůli žít, přestala jíst, zajímat se o cokoliv a do tří týdnů bylo po ní.  Nechci srovnávat lidi se zvířaty, ale ten pejsek asi dva měsíce postupně slábl a odcházel, odpoledne jsme vždycky leželi na gauči a já jsem ho drbala na bříšku a vykládala mu pohádku o pejskovi o kterého se jeho panička nemohla starat tak přišel do útulku odkuď si ho vzala rodina se dvěmi dětmi, kteří ho měli nejraději na světě... Zcela určitě mi nerozuměl a možná že trpěl bolestmi a byl by býval raději aby už byl všeho konec, ale já jsem to cítila tak že takhle to je správně.

Selima napsal(a):

eremuruss napsal(a):

Taky jsme meli pejska ktereho srazilo auto a tahal za sebou nohy a mocil pod sebe.Meli jsme ho doma v tomto stavu 3 mesice.Pejsek chtel chodit ven a nemohl,kdyz bylo bahno.Museli jsme ho nechat utratit.Dosla s nim sousedka ,protoze by jsme to nedokazali.Jeste ted po 4 letech,kdyz vidim s nim video me tecou slzy.
Je to 2 roky co mame pejska noveho a ver,ze ho mame stejne radi.

A nedalo sa dať ho niekomu do záhrady, kde by sa mohol voľne, aj keď obmedzene, pohybovať?

To nemohl nemeli jsme ho kam dat ten pes byl zvykli v byte navic byl tak rozmazlenej,ze pokud jsme odesli z bytu tak tam vyl.Tak ho dcera vodila kazde rano,kdyz sla do skoly babicce.Jenomze babicka umrela a najednou to neslo.Znala jsem lidi co meli v takovem stavu labradora meli ho nekolik let a vencili ho tim zpusobem,ze ho tahali za ocas,aby ho nadzvedli.Nakonec ho stejne nechali utratit.:(

jo,jsem mladší ročník:-) o lidech ani tak nemluvim, člověka utratit nelze, proto kdo má svoje bližní rád, kouká jim stáří zpříjemnit, aby to pro ně pořád bylo zajímavé. jenže jsou případy , kdy je to k ničemu.ne každý se může takhle potěšit. a mě kámoška taky mladá holka vyprávěla, jak si přála zabít tatínka, který umíral na rakovinu, a konec byl hrozný,prostě měl jen bolesti(to teda nechápu,proč by to takhle bylo správně).a ačkoli se dají bolesti do určitý míry potlačit,lékaři mu morfium dávali neradi a až když si ho rodina vyřvala. prostě si přála, aby ho mohla zabít, aby už neviděla, jak se trápí. a já člověka ke zvířeti klidně přirovnám, ačkoli si myslim, že zvířata jsou lepší:-) já bych bližního svého, na kterým bych viděla, že má bolesti nebo že z nějakýho důvodu nechce tu být, nenutila bych ho. i zvíře umí mluvit, když to člověk chce slyšet.
ale nehodnotim, jak to udělají jiní.pokud jsi svýho psa nechala umřít byt třeba v bolestech tak hezky u tebe, ok. jsou lidi, co donutí zdravé zvíře umřít v bolestech.to už je na hádku:-)

tak jsem konečně po dlouhé době opět zde a koukám kolik různých názorů tu je. A jak je to teď u nás? Čikoušek je pořád tady s námi, chodíme  k veterináři který ho váží a vyšetří moč. I když je Čiko dost slaboučký, občas se vyčůrá nebo pozvrací a špatně se orientuje, ještě ho nemohu dát uspat, protože jsme ho teď začali každý den brát na louku kde si může bezpečně šmajdat kam chce aniž by spadl a zdá se nám, že projevuje docela zájem-chodí a čmuchá kde se dá. Taky když jsme všichni doma tak sedí nebo leží u nás a jakoby nás poslouchal. Když ho u toho hladím přijde mi jako  by byl klidný a vyrovnaný. Já to beru tak že zvíře, stejně jako člověk je tvor neopakovatelný a jeho odchod bude pro mě neskutečná ztráta a proto pokud se definitivně rozhodnu pro injekci musím cítit jistotu že dělám správně. Snad mi odpustí pokud se opravdu trápí a on sám by raději volil konec života. Ještě zkusíme nějaký čas bojovat a uvidíme co bude dál. Jsem otevřena oběma variantám, hlavně ať netrpí.

Křepelko, hladím Čikouška a jsem pevně přesvědčená, že nejlepší, co ho potkalo, bylo, když sis ho vzala z útulku. Prožil s tebou mnoho krásného a věř si, že když bude opravdu trpět, poznáš to. :pussa:

Křepelko, jsem ráda že jsi se ozvala a myslím že děláš dobře.  Teď bude hezky a pejskovi se na louce a na sluníčku bude moc líbit.  Slunce má v každém případě blahodárné účinky, uvidíš že pookřeje.  Až nastane opravdu ten pravý čas tak to poznáš.

Křepelko já myslím, že až přijde ta správná chvíle, tak sama poznáš, že už je na injekci správný čas. My jsme v červenci nechali utratit naši osmiletou fenku, měla rakovinu, asi měsíc jsme jí dávali prášky aby žrala a bylo v tom i něco proti bolesti. Ke konci jsme jí museli dávat injekce, protože se jí z těch prášků spouštěla krev z čenichu. Takže Sára nám pomalu chřadla, pak krvácela a jedla míň a míň... Já jsem se jen pořád bála, aby nám zbytečně netrpěla a veterinář říkal, že až jí to bude opravdu bolet, že to poznáme. A opravdu to tak bylo. Jsem hrozně ráda, že alespoň ten odchod jsme jí mohli ulehčit.

dobrý večer, je to zhruba hodina co šel Čikoušek do toho svého psího nebe. Dnes jsem pochopila že žádný zázrak nenastane, jen ležel a už byl hodně skleslý. Šla jsem k veterináři který mi sám řekl, že to tak bude lepší. Vzala jsem ještě jeho moč na vyšetření a byla opět špatná. Do poslední chvíle jsem byla s ním, držela ho. Teď cítím prázdno, je to pro mě velká ztráta a celkově se cítím hodně mizerně, ale vyvažuje to pocit, že můj milovaný Čiko už netrpí a spí. Jsem strašně moc ráda, že jsem si ho vzala z útulku a šla do toho i přesto, že jsem věděla, že je nemocný. On mi to mockrát oplatil a dělal mi radost.Bude semnou v mých vzpomínkách!... 
Děkuju všem za podporu, pomohla mi.

Křepelko, před třemi lety jsem zažila to, co Ty dnes. Taky byl nalezenec a měla jsem ho skoro 11 let. Byla jsem nešťastná a moje vnučka mi řekla, že se mnou měl krásný život. Chyběl mi, neustále jsem ho všude viděla a tak, přestože to byl můj první pes, sehnala jsem si štěně, bez psa už to nešlo. Byl moc hodný, chytrý, poslušný a měli jsme ho moc rádi, nikdy na něj nezapomenu.

Hlavne, že už ho nič nebolí... a možno ti už niekde behá kamarát a čaká, až sa tvoje srdce spamätá z tej straty... ;)

Křepelko, Čikouš s tebou prožil krásný podzim života a ty na něj budeš vždycky myslet s láskou. A to je strašně moc. :pussa:

Hlavně, že je pejskovi dobře. Pokud se trápil, ty budeš mít vědomí, že jsi měla super psa, který miloval tebe a ty jeho.

Nemění na tvé duševní pohodě nic skutečnost, že utěšuješ někoho na 6 let spícím vlákně, viď že ne? :usch: