Tak mám chvilku v tom novopečeném maminkovsko-miminkovském maratonu :) a pokusím se popsat ve slohovce naši cestu za štěstím :jojo:
Před téměř čtyřmi a půl lety začaly naše snahy o :dudlik: , které byly provázeny kolotočem zklamání, bolesti a chvílema i zoufalství. Po druhém potratu, kdy už jsem byla psychicky na dně, jsme doma probrali všechny možnosti jaké máme a rozhodli jsme se jednat. Můj doktor nám doporučil udělat půlroční pauzu a pak zkusit ještě jednou stimulaci Clostilbegytem. Říkal, že tělo je teď "pohnojené" a tak ta šance by měla být pak větší ... no a jak se ukázalo, měl pravdu :godlike:
My ovšem nechtěli nechat nic náhodě a začali jsme se zajímat o zahraniční adopci ... já si začala zařizovat podklady k získání občanství a tak nám ten půlrok utekl jak voda... a přiblížil se červen a my začali stimulovat. Nevím co nám pomohlo a uklidnilo mě víc, jestli jistota toho, že jak to nevyjde, tak máme zadní vrátka, nebo vidina blížící se dovolené a tím vypnutí ze stresu v práci, nebo to, že mám vedle sebe toho nejskvělejšího manžela :hjarta: který to všechno se mnou podstupuje a je mi oporou :pussa: , ale ten měsíc se nám to opravdu povedlo :godlike:
Stimulovala jsem Clostilbegytem od 4 do 9 dne cyklu a to jednou tabletou ráno. Jelikož mám i PCOS a stále přítomnou cystu na levém vaječníku, museli jsme stimulovat co nejnižšíma dávkama aby se nevyvolal hyperstimulační syndrom. Na kontroly a uzg jsem chodila od 11 dne cyklu každý den. Clostík zabral a začaly růst tři folíky a tak jsme 16 den cyklu večer ve 22 píchali Pregnyl aby došlo k ovulaci, která nastoupila hned druhý den v 19 hodin :D vím to přesně, byla jsem na akci z práce, výborně se bavila, když tu náhle ... auvajz :co: už je to tu. Tak beru telefon a volám manžela ať pro mě přijede :D:D:D Největší sranda nastala, když se mě holky ptaly, co se stalo a kam tak mizím a já na to domů ... ovuluju :D:D:D propukl smích a veselí a ha ha ha :co: ale jak se později ukázalo ... kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp :lol::lol::lol: Doma jsme zapracovali, další dva dny to ještě pojistili :rodna: :rodna: :rodna: a pak už ani nedutali a čekali.
2 července jsme odletěli na dovolenou, vybaveni od mého lékaře léky a instrukcemi ... 4. testovat, jak budou dvě čárky, tak hned začít užívat Duphaston, jak nebudou, tak 4. den Clostík. Já samozřejmě zkusila testit už 1. , ještě před odletem ... a ono nic :butter: jaké pak bylo moje překvapení a naděje, když se očekávaná mrcha 3 nedostavila. Nemohla jsem dospat a hned ráno v 5 testíkovala ... manžel netrpělivě čekal a já s klepajícíma se rukama čekala jak uplynou ty nejdelší tři minuty v životě :D a na testíku se ukázaly // :godlike:
A tak začal náš boj o naše vytoužené :dudlik: , které nám splnilo nejen náš velký sen, ale stalo se zároveň tím nejkrásnějším narozeninovým dárkem mého manžela :pussa:
Po příletu domů za necelé dva týdny, jsem si hned zašla do nemocnice odebrat krev na HCG a s výsledkem šla hned druhý den k mému lékaři, který mi potvrdil už i na ultrazvuku tu krásnou zprávu. Hned mě chtěl zneschopnit, ale protože jsem se cítila dobře a v euforii, tak jsem ho uprosila, že aspoň dokončím měsíc ... nerad, ale vypsal mi papír, na převedení na jinou práci a pozval na kontrolu za týden. V práci byli všichni překvapení, ale o to víc se radovali, že se konečně zadařilo. Odpracovala jsem ale pouze dva dny, a v pátek ráno, kdy jsem byla po noční! mi holky oznámili, že už mě tam nechtějí, ať si jdu pro lístek a jsem doma :D a v klidu. A tak jsem nastoupila na PN. Vše probíhalo dobře, sice hodnoty HCG nerostli nijak závratně, ale na ultrazvucích bylo vše v pořádku, naskočilo srdíčko a já na začátku srpna dostala těhotenskou průkazku. Cítila jsem se naprosto úžasně, žádné nevolnosti, nic. a tak to bylo až do 13tt, kdy jsem poprvé zakrvácela ... propukla u mě panika a strach, ale vyšetření ukázalo, že je vše v pořádku. Jenže o týden později jsem se v noci probudila s pocitem, že jsem se snad počůrala, že mám pod sebou mokro ... jenže ona to byla krev, vypadalo to jak na jatkách :usch: a já s brekem a zoufalstvím probudila manžela, že jsem potratila, že musíme do nemocnice. Manžel jak viděl tu spoušť tak se zhrozil. Pomohl mi dojít na záchod a do koupelny, kde jsem omdlela. Cely barák byl od krve a já stále krvácela. Do nemocnice jsme dorazili ve čtyři ráno a natrefili na "hodnou" paní doktorku, která měla "úžasné" jednání s pacientem a na jejíž slova do smrti nezapomenu!!! Srdeční akce tam je, vy krvácíte, nevím z čeho, jeďte domů, buďte v klidu a buď se to udrží, nebo potratíte!!! Kdybych nebyla zdravotník! a hlavně ženská co už dvakrát potratila, a měla tu sílu, tak jí skočím do úsměvu. No co, tak mě manžel sbalil, pomohl obléct a jeli jsme domů. Já byla tak slabá, že jsem nebyla schopná sama dojít ani na WC!! Druhý den ráno jsme jeli k mému doktorovi ať se na mě podívá, protože stále krvácím, což mě hodně znepokojovalo. Jednak jsem měla strach o miminko a jednak jako vegetariánka jsem to poněkud hůře snášela. Prohlídka ukázala, že mám vcestnou placentu a odběry krve, že mám hemoglobin 82, a má být nad 130 :dumbom: Dostala jsem naordinovaný přísný klidový režim, Ascorutin, Duphaston a pít co nejvíc červených šťáv :usch: a na kontrolu za týden a kdyby se to zhoršilo tak ihned k hospitalizaci. Do průkazky mi zapsal vcestné lůžko, hodnotu hemoglobinu a poznámku - při krvácení hospitalizovat!!
A tak jsme začli boj za záchranu našeho drobečka. Já poctivě ležela, chodila jen na WC a do sprchy. Manžel vařil, připravoval snídaně k posteli a staral se o nás úžasně. Takto jsme to táhli až do 22 tt, kdy mi přísný klid změnili na relativní klid. Aby toho nebylo málo, tak nám vyšli špatně triple testy, takže jsme museli na genetiku. Tam nás uklidnili, že to bylo zkreslené masivním krvácením a užíváním Duphastonu a objednali nás na velký ultrazvuk a Fecho na specializované pracoviště. Tam bylo naštěstí vše v pořádku a my se v 20+0 dozvěděli , že čekáme chlapečka.Ve 26 tt se moje placenta umoudřila a odsunula se na centimetr od čípku, čímž se skončilo období lenivění :) a začla nákupní horečka :lol: na kterou jsem se tak těšila. Zbytek těhotenství jsem si opravdu užívala a ještě týden před porodem jsem byla v kině. Jen kolem 33 tt trochu brouček pozlobil, kdy se dvakrát za sebou otočil a byl KP, ale nakonec se umoudřil a zůstal hlavičkou.
Okamžik , kdy se Brouček ozval, nastal v pondělí 8. března ve 4 hodiny ráno. To mě ze spaní probudila pěkná kontrakce, která mě donutila si sednout a dýchat. Za necelou minutku přešla a já si řekla, že to je dobrý a položila se dál k spánku. Jenže ouha, za čtvrt hodiny znova, a pak zas. Po hodině se vzbudil manžel a ptal se mě co se tak vrtím, tak mu říkám, že to asi začalo, že mám kontrakce po 15 minutách. Tak se ptal, co má dělat a co dál, tak jsem mu řekla ať klidně spí, že já jdu do sprchy, že jestli to tam přejde , tak to jsou jen poslíci a jestli ne, tak mi doktor řekne - měla jsem ten den poslední kontrolu a monitor v poradně u mého dr. Ve sprše samozřejmě nic nepřešlo, spíš se to zesílilo a intervaly se zkrátili na 10 minut. Na 11 jsme jeli na monitor a kontrolu, kde bylo vše v pořádku, na monitoru se natočili dva poslíci, a při vyšetření čípek uzavřen. Kontrakce jsem měla stále po 10-15 minutách a jak se blížil večer, tak jsem se hrozila jaká to bude dlouhá noc. To jsem ale netušila, že to nebude jediná noc... V úterý ráno jsem měla kontrolu a monitor v porodce, kde už jsem byla otevřená na 2 prsty a kontrolu mi dali na pátek. V noci ze středy na čtvrtek, to už byla moje čtvrtá z řady neprospaná, jsem to nemohla vydržet a ráno jsme jeli do porodky, kde mi natočili monitor a prohlídli, otevřená na tři prsty, vak vlan vyklenoval a doktor říká, můžeme si Vás tu nechat a píchnout vodu, nebo jeďte domů, ukliďte a třeba se to rozjede samo a jak ne, tak zítra v 7 hodin nástup na indukci. A tak jsme jeli domů, já unavená jak pes, ale taky šťastná jak blecha... Nejen proto, že jsem věděla, že malý je v pořádku, ale i z toho důvodu, že jsem věděla, že to druhý den už budu mít za sebou a dám manželovi ten nejhezčí dárek k narozeninám. Doma mě čekala poslední neprospaná noc, příprava a kontrola zbytků věcí a hlavně nostalgické loučení se s bříškem :gloria:
V noci se samozřejmě kromě pravidelných bolestí nic nedělo a tak jsme ráno před sedmou dorazili do porodnice. Sepsali se mnou porodopis, natočili monitor a v 6.55 mi píchli vodu. Pak nás kamarádka, která zrovna měla službu, zavedla na porodní box, já dostala klystýr a manža mojí snídani :lol: , oholili mě a poradili, ať jdu do sprchy a zahřívám si bříško. To bylo už skoro 8 ráno a bolesti se moc nezměnili. Jak jsem vyšla ze sprchy, tak mě napojili na monitor a pak se to trochu rozjelo, kontrakce přicházely co 5 minut a byly silnější a silnější. V 9 mi přišli píchnout epidurál (pánbuh za něj zaplať ) a v 10 jsem byla otevřená na 5 cm. V 10.30 mi zapojili infuzi s oxytocinem, aby to ještě trochu uspíšili. Doktorka i doktor mě chodili pravidelně kontrolovat a sledovat záznam, který se mi ale přestával líbit, protože se malý občas ztrácel. Já už měla kontrakce co 3 minuty, monitor vyšiloval :lol: já dýchala a dýchala, jen mi vadilo, že jsem furt napojená na monitor a nemůžu se hýbat. O hodinu později, to už bylo skoro poledne, jsem už měla kontrakce po 2 minutách a byla otevřená na 7 cm, když malý začal častěji vypadávat a nechtěl sestoupit níž. Dostala jsem další dávku do epidurálního katetru, což mi neuvěřitelně ulevilo, protože kontrakce už byly po minutě. Pak se ale doktorovi ozvy už moc nelíbili a tak mi zavedli takovou sondu, kterou přidělal na tvářičku Broučka a ta ukazovala nejen jeho puls, ale i saturaci, tj. zásobení krve kyslíkem. Saturace má být 30-35%, my měli na začátku 28% Doktor řekl, po tom co mě prohlédl, že počkáme půl hodiny, že do té doby snad porodím, že už jsem na 8 cm. Jenže ... než došel ke dveřím, tak se spustil alarm a saturace malého spadla na 20% to bylo přesně 12.45 hod. Doktor jen houknul, ať chystají sál, že jdeme na sekcio. Naráz začali všichni kolem běhat, přiběhla sestřička s cévkováním, druhá s empírem a doktor jen řekl okamžitě na sál a já jen zahlédla na monitoru saturaci 18 % a začala brečet ... strachy o malého, strachy a zklamáním ze sebe :dumbom: a tak mě chytli pod křídla a přešli se mnou na sál. Manželovi řekli ať počká, že ho pak zavolají jak už bude miminko venku, což jsem ořvala snad nejvíc, chtěli jsme být v ten moment spolu ... Na sále mi hned dopíchli dávku do epidurálu aby co nejrychleji zabrala a mezi tím mě chodili kolegyně uklidňovat, že je vše v pořádku a že to bude za chvilku za mnou ... Já se cítila ale tak sama a bezbranná :grater: a pak mě moc potěšil náš anesteziolog, když mi řekl, že mi sem za chvilku příjde někdo, kdo mi tu bude oporou. Myslela jsem , že se převléká kamarádka, ale za chvilku přišel můj manžel a posadil se na připravenou židli u mé hlavy. To už mě doktor informoval co se bude teď dít, že to může být nepříjemné, že ucítím, jak mi hýbou břichem, jak malého vyndávají a manželovi říkal, že kdyby mu bylo zle, tak ať řekne dřív, než se :usch: nebo než to s nim sekne :dumbom: A pak to začlo, namazali mi břicho..., dál vím jen komentář manžela, který celou dobu koukal za plentu a sledoval každý doktora pohyb :) a dokumentoval vše alespoň foťákem v mobilu, protože normální v tom spěchu zapoměl na boxu. Doktor mi taky říkal všechno co dělají a já jen cítila takové tupé pohyby břichem. Pak přišel moment, kdy vyndávali malého a já s napnutýma ušima čekala na první pláč ... a ono nic, manžel mě chytil za ruku a na mě šly mdloby a začalo se mi hooodně špatně dáchat. Na monitoru mi začalo strašně bušit srdce a v mé hlavě se začaly honit nejčernější myšlenky :grater: jen jsem se z posledních sil zeptala manžela : "proč nebrečí...?" ale odpověděl mi doktor ... "Maminko, máte chlapečka, měl dvakrát omotanou pupeční šňůru kolem krku, ale bude v pořádku." A mě začaly téct slzy po tvářích z radosti a z úlevy :hjarta: . Manža mě ještě pohladil a pak už ho zavolali, že může jít k synovi :hjarta: a já mu trochu záviděla, protože mě ho ještě neukázali. Mezitím, než malého trochu vzkřísili, tak mě zašili a blížil se konec zákroku, když přišla sestřička a ukázala mi Broučka ... a moje první a jediná slova byla: "Ten je nádhernej" A taky že je :pussa: a vždycky bude :pussa: Zvlášť po tom, co potom doktor řekl, že kdyby se rodil normálně, tak to pro něj nemuselo dobře dopadnout :hjarta: A ačkoliv byla jeho cesta na svět pro mě 105 hodinovým maratonem bolestí, i přesto že se nenarodil přirozeně jak jsme chtěli, je pro nás splněným přáním a pro mého manžela nejkrásnějším narozeninovým dárkem :pussa: :hjarta: :pussa: Pro ty krásné oči to stálo za to a šla bych do toho zas a znova.
Omlouvám se všem, že jsem se tak rozepsala, ale snad mě nezakousnete :gloria: :rodna:
|