Ahoj holky,
jdu k vám pro radu. Pokusim se to napsat co nejstručněji, ale je to jen část mého trápení.
Takže ...
... jak to bývá když je nějaká oslava, pozvou se příbuzní, přátele, udělají se dobrůtky, osazenstvo se snaží o dobrou náladu a konverzaci. S mými rodiči je to ale jiné. Kdykoliv je pozvu na oslavu dětí (své jsem z toho důvodu zrušila a na mužovy nejezdí) mají plnou pusu výmluv a nestydí se ani říct, že se jim prostě nechce. Roky to snáším, jsou to mý rodiče a prarodiče mých dětí, ale jak léta plynou, má trpělivost přestává. To že nám moji rodiče dávaji dárky, co jsme jim dali my nebo i dárky prošlé (a to i dětem), to s nimi chci vyřešit, ale to co se stalo včera, to už byla poslední kapka. Filípkovi bylo 3. března 5 let, oslavu jsme naplánovali na neděli, což byl jediný den, kdy má manžel alespoň půl dne volna. Mámě jsem řekla, že oslava je v neděli ve 3 hodiny. Tvářila se jako obyčejně bez chuti a už to začalo, že si myslela, že zajedou v týdnu a bla, bla, bla. Otci se samozřejmě nechtělo a ona se mu přizpůsobuje. Napsala jsem jí tedy, že je do ničeho nenutím, ať přijedou s babičkou v týdnu, ale ať mi dá vědět, abysme je čekali. Neozvala se. Přišla neděle ... v poledne jsem uspala Lucinku, ledabile sklidila po obědě s tím, že to doladim, že je ještě čas. Šla jsem s Filípkem dělat výzdobu, mezitím přijel manžel z práce a telefon ... byli 2 hodiny, volala máma, že jsou dole u dveří. Ve mně by se krve nedořezal. Neměla jsem doklizeno, nic nachystanýho. Chtělo se mi brečet. Došla jsem jim otevřít a zeptala se jí, proč přijeli teď, když oslava je až na třetí hodinu. Prý co má dělat, že táta chtěl jet teď. Tak jsem se zeptala táty. Ten mi mezi dveřmi div nevynadal, že oni nic nechtěji a že je jedno kdy přijedou. Lucinku mi samozřejmě probudili. Měla jsem úplně zkaženou náladu :(. Nechtělo se mi je vůbec pohostit a být s nima v jedný místnosti. No a co dali Filípkovi .... k 5. narozeninám od nich dostal růžového zajíčka Duracell na baterky, který navíc nefunguje a ponožky, které velikostí odpovídají mé, pak ještě veliký trenýrky a nějaký pexeso. Ještěže byl doma už manžel, jinak bych to vůbec nevydýchala. A průběh oslavy. Otec se jako tradičně upích u televize a s nikým nemluvil, matka komunikovala velice omezeně. Zkritizovala kafe, které výslovně chtěla (no budiž), nevzali si nic, co jsme nachystali, jen dort. Otec si nedal ani nic k pití. Byla jsem ráda, že pak odjeli a konečně jsme si mohli začít užívat oslavu, společně s rodiči manžela a Filípkovýho bratrance.
Leží to ve mně jako balvan a já nevim co s nimi. Chtěla bych jim říct, že vědí, kdy maji děti narozeniny a svátek, tak když budou chtít ať přijedou, že je rádi uvidíme, ale nic víc. Taky je chci požádat, aby mně a manželovi žádné dárky nedávali a co se týká dětí, aby jim raději dali peníze než takobé zbytečnosti. Nemám na to ale odvahu ani sílu. Hodně se toho bojim, protože v naší rodině se takové věci neříkají, ne ve směru k rodičům.
Chjo .... co mám dělat?

Moc děkuju všem, co jste to přečetli až sem a omlouvám se, jestli je tom chaos, jsem rozčilená.

Víš, Macksey, to co se ti stalo, není nic výjimečného. Podobných událostí a rodin je hodně. Nemusíš být neštastná, že jsi jediná. nejsi, jen se těmihle věcmi nikdo nechlubí.

Víš, ty pořád očekáváš od svých rodičů něco, čeho prostě a jednoduše nejsou schopni. Prober si roky po sobě, prober si v hlavě svoje vzpomínky, jak slavili s tebou, jak slavili u svých příbuzných. Snad tam najdeš podobnosti.
ROdiče už nepředěláš. Ber to tak, že jim sice řekneš, jak to chceš, ale oni to opět nemusí přijmout. Zkus se naučit neočekávat.

Podle mého názoru jsi to v neděli udělala, jak nejlépe si mohla a uměla. Nad tím se opravdu trápit nemusíš. Vykašli se na to. K jejich straně dělej jen to co cchceš a nikoli "jak se to dělat má". Radosti si užívej s těmi, kteří s tebou být a slavit chtějí...

Normálka rodinný folklór, povedala by som. Ja to s rodičmi našťastie nemám takto(ale o Vianociach by som mohla písať tragikomédie), ale bývalí svokrovci boli niečo podobné, plus sa ešte svokor vždy ožral a zapáral od mňa, že si jeho syn našiel niečo také nevydarené, svokra sa tvárila, akoby mala dva týždne v kuse zápchu :usch: a všetci sme si vydýchli, keď odišli. Podotýkam, že som ich pozývala viac-menej ja, hlavne ku koncu, lebo bývalý mal s nimi dosť problematické vzťahy. A potom som ich raz-dva razy nepozvala... potom sme sa s bývalým rozišli a bol pokoj. Nakoniec teraz ja chodím na ich rodinné sešlosti a celkom si ich užívam. Svokor umrel, svokra zmäkla na staré kolená a dá sa s ňou vyjsť.

PavlaH napsal(a):

Víš, Macksey, to co se ti stalo, není nic výjimečného. Podobných událostí a rodin je hodně. Nemusíš být neštastná, že jsi jediná. nejsi, jen se těmihle věcmi nikdo nechlubí.

Víš, ty pořád očekáváš od svých rodičů něco, čeho prostě a jednoduše nejsou schopni. Prober si roky po sobě, prober si v hlavě svoje vzpomínky, jak slavili s tebou, jak slavili u svých příbuzných. Snad tam najdeš podobnosti.
ROdiče už nepředěláš. Ber to tak, že jim sice řekneš, jak to chceš, ale oni to opět nemusí přijmout. Zkus se naučit neočekávat.

Podle mého názoru jsi to v neděli udělala, jak nejlépe si mohla a uměla. Nad tím se opravdu trápit nemusíš. Vykašli se na to. K jejich straně dělej jen to co cchceš a nikoli "jak se to dělat má". Radosti si užívej s těmi, kteří s tebou být a slavit chtějí...

Ale já si přeci nemyslím, že jsem jediná.
Samozřejmě že očekávám, však já jim to taky nedělám. Měnit je nechci, ale abych se přizpůsobovala jen já, na to v sobě nemám dost přetvářky. Neni jednoduchý se tím netrápit, jsou to mí rodiče a mě mrzí jací jsou, byli takový vždy, jen člověk stárne a na jisté věci se dívá odlišně.

Macksey, tak je nezvi na hlavní oslavu... ušetříš si nervy. Pozvi je v týdnu, kup zákusky, kdyby si chtěli dát, pusť otci telku a mamce udělej hnusný kafe... Proč je zvát do společnosti když o to nestojí a já to vím... ;)
A myslím to bez ironie. Včera u mě byli naši... :P Hele, když se dovalíme my k nim, naprosto jim to vyhovuje. Jak vytáhnou paty, jsou nesví - čert ví proč a já to zjišťovat nehodlám. :) Hádám, že otec má spařený patro, jak pil to kafe horký a máti šilhá, protože měla hodiny ze strany - sedla si nezvykle (příště už to neudělá)... :lol::lol: I když je znám, jako hodná dcera někdy podlehnu a pozvu je, oni mi většinou odpoví, že ne, že něco mají a když jim to už přijde blbý, tak jako milující rodiče dorazej. Na to superrychlý kafe... :P Ale co se týče vnoučat, ty si užívají. Jdou do ZOO, na koupák, na procházku nebo výlet - tohle funguje, takže si z návštěv hlavu nelámu.

Jinak se mi po přečtení názvu tématu vybavilo - v dětství milovat, v pubertě zapřít (horší rodiče má málokdo) a v dospělosti tolerovat (už mají nějaký ten křížek za sebou a bůh ví, jací budeme my, když máme ty jejich geny...). :vissla:

Macksey,docela chápu,že tě to mrzí a navíc i děsně štve.Mě by to asi nevadilo vůči mě,ale kdyby se takto až opovržlivě chovali k mým dětem,tak rodiče,nerodiče, vyříkala bych si to s nimi,tak jako s každým jiným. Já mám ráda upřímné jednání a říct si všechno pěkně narovinu než se ve skrytu duše trápit. Co se dárků týče,tak na prošlé zboží,které je ke konzumaci,tak na to bych je upozornila.Nenechala bych dětem zkazit žaludek. A o věcných darech jako je oblečení či hračky apod. tak o tom se radíme.Když byl na živu můj taťka,byl taky pohodlný a to mu bylo ani ne 60 let.Ale byl radši,když jsme přijeli my k nim,on uvařil-to dělal moc rád,mamka upekla. Dost často se stávalo,že když jsme spolu mluvili a já je pozvala,tak říkal: přijeďte vy,já si aspoň dám k obědu pivo. Ale jezdili i k nám,protože nechtěl být nezdvořilý. Ale já nikdy nebyla ve stresu,když přijeli a nebylo vše hotovo. Buď jsem to prostě dodělala,nebo mi mamka pomohla.Myslím,že v tomhle se zbytečně stresuješ. Nezabředni do pocitů, o které nestojíš,jestli tě to irituje a rmoutí tak si s nimi promluv. Kde jinde by se měl člověk cítit uvolněně a umět mluvit o nepříjemných věcech,když ne mezi svými,ve své rodině......

to u nás je to podobný. vylepšený tím, že se všechno točí kolem toho , jestli se uráčí přijet moje sestra nebo ne.
ted na velikonoce říká máma...no Maruš nepřijede, tak nebudeme nic chystat ani péct( co na tom, že u mě mají taky dvě vnoučata)....no ve finále táta přišel na to, že se pozvali oni  k nám, aby ušetřili.

rejka napsal(a):

Macksey,docela chápu,že tě to mrzí a navíc i děsně štve.Mě by to asi nevadilo vůči mě,ale kdyby se takto až opovržlivě chovali k mým dětem,tak rodiče,nerodiče, vyříkala bych si to s nimi,tak jako s každým jiným. Já mám ráda upřímné jednání a říct si všechno pěkně narovinu než se ve skrytu duše trápit. Co se dárků týče,tak na prošlé zboží,které je ke konzumaci,tak na to bych je upozornila.Nenechala bych dětem zkazit žaludek. A o věcných darech jako je oblečení či hračky apod. tak o tom se radíme.Když byl na živu můj taťka,byl taky pohodlný a to mu bylo ani ne 60 let.Ale byl radši,když jsme přijeli my k nim,on uvařil-to dělal moc rád,mamka upekla. Dost často se stávalo,že když jsme spolu mluvili a já je pozvala,tak říkal: přijeďte vy,já si aspoň dám k obědu pivo. Ale jezdili i k nám,protože nechtěl být nezdvořilý. Ale já nikdy nebyla ve stresu,když přijeli a nebylo vše hotovo. Buď jsem to prostě dodělala,nebo mi mamka pomohla.Myslím,že v tomhle se zbytečně stresuješ. Nezabředni do pocitů, o které nestojíš,jestli tě to irituje a rmoutí tak si s nimi promluv. Kde jinde by se měl člověk cítit uvolněně a umět mluvit o nepříjemných věcech,když ne mezi svými,ve své rodině......

víš problém je v tom, že si to ti lidé nepřipouští. já se spoustu let trípila tím, že moje rodiče dávali vždy přednost mojí sestře, dokonce i vnoučata tak pořád dělí. a když jsem je na to několikrát upozornila , dostalo se mi odpovědi stylu.....co pořád máš, jsi nepřejícná k Maruš,pořád na ní žárlíš,  to není pravda  atd.

agewa napsal(a):

rejka napsal(a):

Macksey,docela chápu,že tě to mrzí a navíc i děsně štve.Mě by to asi nevadilo vůči mě,ale kdyby se takto až opovržlivě chovali k mým dětem,tak rodiče,nerodiče, vyříkala bych si to s nimi,tak jako s každým jiným. Já mám ráda upřímné jednání a říct si všechno pěkně narovinu než se ve skrytu duše trápit. Co se dárků týče,tak na prošlé zboží,které je ke konzumaci,tak na to bych je upozornila.Nenechala bych dětem zkazit žaludek. A o věcných darech jako je oblečení či hračky apod. tak o tom se radíme.Když byl na živu můj taťka,byl taky pohodlný a to mu bylo ani ne 60 let.Ale byl radši,když jsme přijeli my k nim,on uvařil-to dělal moc rád,mamka upekla. Dost často se stávalo,že když jsme spolu mluvili a já je pozvala,tak říkal: přijeďte vy,já si aspoň dám k obědu pivo. Ale jezdili i k nám,protože nechtěl být nezdvořilý. Ale já nikdy nebyla ve stresu,když přijeli a nebylo vše hotovo. Buď jsem to prostě dodělala,nebo mi mamka pomohla.Myslím,že v tomhle se zbytečně stresuješ. Nezabředni do pocitů, o které nestojíš,jestli tě to irituje a rmoutí tak si s nimi promluv. Kde jinde by se měl člověk cítit uvolněně a umět mluvit o nepříjemných věcech,když ne mezi svými,ve své rodině......

víš problém je v tom, že si to ti lidé nepřipouští. já se spoustu let trípila tím, že moje rodiče dávali vždy přednost mojí sestře, dokonce i vnoučata tak pořád dělí. a když jsem je na to několikrát upozornila , dostalo se mi odpovědi stylu.....co pořád máš, jsi nepřejícná k Maruš,pořád na ní žárlíš,  to není pravda  atd.

Tak to akorát v tobě mohou vypěstovat nesnášenlivost k sestře a jejím dětem......I když za nic třeba nemohou a sestra je fajn,stejně mám pocit,že dřív nebo později tě podobný pocit chytne.....Něco podobného bylo u mojí mamky.Má sestru,starší,která se nikdy nevdala.Moje babička ( jejich mamka ) dělala mezi nimi strašné rozdíly až do dospělosti. Podařilo se jí to,že moje mamka neměla sestru ráda ne kvůli sobě,ale kvůli nám- babička ji totiž absolutně upřednostňovala i před námi.Na mou otázku,zda mi dá pomeranč prý odpověděla,až jestli ho nebude chtít Andulka...a to bylo se vším.Navíc babička bydlela s námi,mamka jí prala,vařila,nakupovala,když bylo potřeba.....Ale,když nebyla Andulka v dosahu byla naprosto úžasná....dnes si myslím,že se jí asi svým způsobem bála....

Ahoj Macksey,
docela tě chápu. Obdobně je to u spousty rodin. U nás třeba absolutně nerespektovaly, že jsem dospělá. Jedno, že jsem se odstěhovala, ejdno že jsem dostudovala, aracovala, cokoliv - jakmile jsem byla pod rodnou střechou, byla jsem míň jak kojenec :rolleyes:
Pomohlo to, že jsem jednou bouchla jakp parní kotel. Nekonala se hysterická scéna, naopak se všechno odehrálo v téměř ledovém klidu, kdy jsem oznámila, že toho už mám bohužel plné zuby, že jsem taky člověk, který si zaslouží být respektován. a pokud chtějí, abych já respektovala je, musí se i oni snažit respektovat mě.
Týkalo se to právě i toho, že k nám pořád na návštěvu chodila teta :co: ani jí nenapadlo zavolat, rpostě dorazila a čekala, že se všichni okolo ní budeme motat. Naprosto ignorovala, že se musím učit, pracovat, nebo že mám dohodnutou schůzku.
Od tý doby už to vážně nedělá. Pokud chce vidět mě, zavolá předem a dohodneme se. Zatímco moje máma se jí neustále takhle podřizuje.
S mámou mám zas jiné problémy. Nedařilo se mi jí to říct přímo, tak jsem jí to napsala a posléze jsem jí dala i odkaz na jednu diskuzi tady, kde jsem celou věc řešila. Pomohlo to. Ne na 100% ale na 75% určitě.

Pokud na to máš, dokážeš zůstat klidná, nevytočit se a tak, volila bych přímý rozhovor. Pokud víš, že uvidíš rudě a budeš mít chuť křičet, asi bych byla spíš pro dopis. Ať tak nebo tak, určitě bych to nějak řešila. Držím pěsti :pussa:

Macksey - a co bys dělala, kdyby se takhle chovali k tobě cizí lidi? Co bys udělala řekla? To je vodítko...  Já třeba vím, že k ná táta prostě nedojede. At už jsou jeho pohnutky jakékoli - považuju za zbytečné ho zvát. Čas od času něco prohodí děti, ale já s ním nepočítám, neočekávám a nic mě nebolí. Když ho chci vidět, prostě dojdu já k hoře.... Jednám s ním v tomto ohledu jako s cizincem. A více méně proto, aby i děti pochopili, že takoví lidé existují a dá se s nimi vyjít. Někdy jsem příjemně překvapená, když pro holky něco vymyslí, ale jinak si jedu protě po své koleji.

naštěstí u nás v rodině tohle funguje v pohodě. Oslavy jsou fajn a těším se na ně.

V případě, že by to bylo jako u Macksey, bych to asi řešila  pouze formou oznámení, že oslava je tehdy a tehdy, nečekala bych na vyjádření. Buď přijdou, nebo ne. Ohledně dárků bych to dělala tak, že bych rodičům řekla, že dárek klidně vyberu za ně, pokud si s tím neví rady a můžou mi pak dát jen peníze, nebo můžeš říct mami, viděla jsem za výlohou tohle a tohle, to by byl skvělej dárek pro malýho, koupíš to ty, nebo já?

Macksey napsal(a):

Ahoj holky,
jdu k vám pro radu. Pokusim se to napsat co nejstručněji, ale je to jen část mého trápení.
Takže ...
... jak to bývá když je nějaká oslava, pozvou se příbuzní, přátele, udělají se dobrůtky, osazenstvo se snaží o dobrou náladu a konverzaci. S mými rodiči je to ale jiné. Kdykoliv je pozvu na oslavu dětí (své jsem z toho důvodu zrušila a na mužovy nejezdí) mají plnou pusu výmluv a nestydí se ani říct, že se jim prostě nechce. Roky to snáším, jsou to mý rodiče a prarodiče mých dětí, ale jak léta plynou, má trpělivost přestává. To že nám moji rodiče dávaji dárky, co jsme jim dali my nebo i dárky prošlé (a to i dětem), to s nimi chci vyřešit, ale to co se stalo včera, to už byla poslední kapka. Filípkovi bylo 3. března 5 let, oslavu jsme naplánovali na neděli, což byl jediný den, kdy má manžel alespoň půl dne volna. Mámě jsem řekla, že oslava je v neděli ve 3 hodiny. Tvářila se jako obyčejně bez chuti a už to začalo, že si myslela, že zajedou v týdnu a bla, bla, bla. Otci se samozřejmě nechtělo a ona se mu přizpůsobuje. Napsala jsem jí tedy, že je do ničeho nenutím, ať přijedou s babičkou v týdnu, ale ať mi dá vědět, abysme je čekali. Neozvala se. Přišla neděle ... v poledne jsem uspala Lucinku, ledabile sklidila po obědě s tím, že to doladim, že je ještě čas. Šla jsem s Filípkem dělat výzdobu, mezitím přijel manžel z práce a telefon ... byli 2 hodiny, volala máma, že jsou dole u dveří. Ve mně by se krve nedořezal. Neměla jsem doklizeno, nic nachystanýho. Chtělo se mi brečet. Došla jsem jim otevřít a zeptala se jí, proč přijeli teď, když oslava je až na třetí hodinu. Prý co má dělat, že táta chtěl jet teď. Tak jsem se zeptala táty. Ten mi mezi dveřmi div nevynadal, že oni nic nechtěji a že je jedno kdy přijedou. Lucinku mi samozřejmě probudili. Měla jsem úplně zkaženou náladu :(. Nechtělo se mi je vůbec pohostit a být s nima v jedný místnosti. No a co dali Filípkovi .... k 5. narozeninám od nich dostal růžového zajíčka Duracell na baterky, který navíc nefunguje a ponožky, které velikostí odpovídají mé, pak ještě veliký trenýrky a nějaký pexeso. Ještěže byl doma už manžel, jinak bych to vůbec nevydýchala. A průběh oslavy. Otec se jako tradičně upích u televize a s nikým nemluvil, matka komunikovala velice omezeně. Zkritizovala kafe, které výslovně chtěla (no budiž), nevzali si nic, co jsme nachystali, jen dort. Otec si nedal ani nic k pití. Byla jsem ráda, že pak odjeli a konečně jsme si mohli začít užívat oslavu, společně s rodiči manžela a Filípkovýho bratrance.
Leží to ve mně jako balvan a já nevim co s nimi. Chtěla bych jim říct, že vědí, kdy maji děti narozeniny a svátek, tak když budou chtít ať přijedou, že je rádi uvidíme, ale nic víc. Taky je chci požádat, aby mně a manželovi žádné dárky nedávali a co se týká dětí, aby jim raději dali peníze než takobé zbytečnosti. Nemám na to ale odvahu ani sílu. Hodně se toho bojim, protože v naší rodině se takové věci neříkají, ne ve směru k rodičům.
Chjo .... co mám dělat?

Moc děkuju všem, co jste to přečetli až sem a omlouvám se, jestli je tom chaos, jsem rozčilená.

To se jeste mas.Moje rodice ode mne bydleli  3 minuty cesty.Moje deti od nich nikdy nic nedostali k svatku ani k narozeninam.Je pravda,kdyz jeste byli hodne malicky,ze jim moje mamka jezdila do vedlejsiho mesta,kde v sekaci prodavali obleceni za 100 kc kilo tak co jim privezla jsem ji neplatila.Obcas jim upekla livance nebo uvarila polivku.K vanocum nedostavali take nic,kdyz byli vetsi,pry nic nepotrebuji maji toho dost.Kdyz k nam jeste prisli rodice na stedry den tak moje mamka hned vsechno pomluvila.Kapr presolenej,cukrovi pripaleny.Kdyz jsem udelala pohar tak byl preslazeny.Pak se s mym tatou pohadali a sly domu.Posledni rok nez mamka zemrela ,uz k nam na vanoce vubec nechodila.

Macksey, nevidím to jako žádnou tragédii. Proč si s tím děláš takovou hlavu a nervuješ se? Prostě jsou takoví a s tím nic nenaděláš.
Já bych se jich asi zeptala, jestli chtějí přijet na velkou oslavu, nebo přijedou sami někdy jindy. A ať si vyberou. Nebo třeba nebudou chtít přijet vůbec a dají prckovi dárky, až někdy přijedete k nim. Co se týká dárků, tak protože jsou to tví rodiče, tak bych se jich zeptala, jestli chtějí něco koupit sami a poradit co anebo máš něco koupit ty a oni to zaplatí. Nebo třeba nebudou chtít koupit nic. Všechno je to na domluvě, ne? Myslíš, že by to tak nešlo?
Manželova maminka řekla celé rodině, když měla malá asi půl roku, ať nekupují žádné hračky, že jich má dost a sama taky nikdy nic nekoupila. Malá od ní nemá ještě žádnou hračku. Dá peníze na plínky anebo koupí nějaké kalhotky apod. (většinou malé!). No ale je to její volba, já se tím rozhodně nehodlám trápit, že od druhé babičky malá nemá žádné hračky jako dárky.
A hele, jsou horší věci v životě, ne? V klidu a v pohodě ...   :jojo::jojo::jojo:

No a s oslavou jsme to vyřešili takto: udělali jsme ji u mých rodičů (taky neradi někam jezdí) a bylo.
Nakonec to docela šlo, byli jsme tam celý den i s druhou babičkou ...  :vissla:

javena napsal(a):

Včera u mě byli naši... :P Hele, když se dovalíme my k nim, naprosto jim to vyhovuje. Jak vytáhnou paty, jsou nesví - čert ví proč a já to zjišťovat nehodlám. :) Hádám, že otec má spařený patro, jak pil to kafe horký a máti šilhá, protože měla hodiny ze strany - sedla si nezvykle (příště už to neudělá)... :lol::lol: I když je znám, jako hodná dcera někdy podlehnu a pozvu je, oni mi většinou odpoví, že ne, že něco mají a když jim to už přijde blbý, tak jako milující rodiče dorazej. Na to superrychlý kafe... :P Ale co se týče vnoučat, ty si užívají. Jdou do ZOO, na koupák, na procházku nebo výlet - tohle funguje, takže si z návštěv hlavu nelámu.

Tvůj veselý popis stavu tvých rodičů při návštěvě mě rozesmál, to je fakt dobrý :godlike: :supr:.

Naši to maji s mými dětmi bohužel jiný, kdyby alespoň tohle fungovalo. Chovají se k nim stejně jako kdysi (a vlastně pořád) ke mně a to se mi nelíbí (já sama z toho mám hodně šrámů na duši). Jeden čas tam Filípek jezdil na víkend (no ... byl tam 3x), oni tam totiž ob víkend měli synovce a pak si tam brali i druhýho (děti mé sestry), asi to bylo matce blbý, tak přizvala i Filípka. Hodně jsem se tomu bránila, ale kvůli synovi jsem to dovolila. Byl tam s bratranci, to si užíval. Naše matka byla nervózní, že nic neudělá, tak je šoupla babičce a pak si libovala, jak stihla i vyprat a v klidu uvařit, i vytřít zvládla. No .... nechci se v tom nimrat. Pak se něco stalo .... udělali něco s čím já zásadně nesouhlasím a dle mého názoru to žádný soudný, rozumný a dospělý člověk neudělá. Vezli mého syna, spolu ještě se synovcem autem BEZ AUTOSEDAČKY. Oni si nemohli tu cestu na tu p.... chatu odpustit. Co by si matka počala, kdyby se neporejpala v záhonu. Tak jsem jí hned volala a vyjádřila důrazně nelibost a její reakce? .... "nepřeháněj to, moc to dramatizuješ, to se mu může klidně něco stát, i když půjde třeba jen po schodech nebo mu zaskočí bombón, navíc já ho držela na klíně. Jeli jsme jen kousek, navíc vedlejší cestou" .... tímto stylem to pokračovalo až mi řekla ... "proč to řikáš mě, řekni to tátovi, já jsem neřídila" .... ve výsledku se rozbrečela, že se s ní táta rozvede ....
Od té doby si tam Filípka nevzala, je to už víc jak půl roku.


Já si prostě neumim představit, že bych mým rodičům řekla, jak mi radí holky, že si zasloužim (já i moje rodina) stejný respekt jako vyžadují oni po mně. Navíc říct mámě (tátovi už vůbec ne) co má a co nemá kupovat mým dětem, to je nemyslitelný. My spolu takhle prostě nekomunikujeme. Mě to mrzí, ale co s tím nadělám, já je nezměním. Oni jsou veliký pokrytci, co smí oni, nesmí jiný (respektive my děti) .... oni smí vše (dle jejich chování), já je musim za každou cenu ctít. Oni se mnou můžou mluvit jak uznaji za vhodný, já si to dovolit nesmim. Jakékoliv jejich chování je akceptovatelné, protože oni jsou přeci TI rodiče a já v jejich očích znamenám jen velice málo.

Moje matka mi třeba nikdy nic nepochválí (to že to nedělá otec, to tolik neřešim, jsem zvyklá, že jen kritizuje), ať je to cokoliv. Ale ona si koupí nový koberec nebo třeba sedačku (to byli ódy) nebo něco jinýho a básní o tom a vyptává se a dokud nepochválim nedá pokoj.

Už dávno vim, že mě nikdy jako rovnocennou bytost neberou a nikdy brát nebudou. Oni na tý úrovni se mnou nebudou ani komunikovat. Nepřijatelné (dle nich). A napsat dopis? Taky jsem to už jednou udělala, ale matka se chovala, jakoby žádný nebyl. A tak se dělalo, že se nic nestalo a tudíž nebylo.


A co bych dělala, kdyby se takhle chovali cizí lidi? Ohledy bych nebrala, protože když jim nezáleží na mně, nezáleží mně na nich. Ale s rodiči je to jiný. Je to citlivý. Pořád myslim na to, že jednou budou starý, nedejbože nemocní a pak ..... a já si budu vyčítat, že jsem se k nim nechovala jinak. Dali mi život, umožnili mi vystudovat, měla jsem co jíst, co pít, kde bydlet. Já vím, že to jim nedává výhradní právo na můj život, a že já nejsem povinna být jim za to vděčna (protože za to, že se staráme o své děti nemůžem očekávat vděk, to naplňuje nás samotné .... tak to mám tedy já), ale já jsem (asi je to tím, že mi to dávají přímo i nepřímo najevo). U nich bezpodmínečná láska neni, to oni neznaji. Někdy si řikám, jestli vůbec vědí, co je to láska rodičů k dítěti, co vůbec je milovat.
Spoustu věcí jsem pochopila až když jsem se stala matkou, myslela jsem si, že jim porozumim, ale je tomu přesně naopak.



Leri ..... A hele, jsou horší věci v životě, ne? V klidu a v pohodě ...   stoltstoltstolt    ..... však si to řikám a vím to, jen je to teď čerství a mrzí mě to. Nehroutím se z toho, to vůbec ne, jen se mi to pořád honí hlavou a chci to mít vyřešený.
A proč se nervuju? Jsem nervák :dudlik: a zvlášť když se mám setkat s nimi. Což by ti potvrdil můj manžel.

No já bych to taky nijak nehrotila, rodiče si člověk prostě nevybírá a převychovat je nemůžeš. Když k vám Tví rodiče nechtějí chodit, Macksey, tak choďte vy za nimi, třeba to bude lepší pro všechny. Já např. vím, že naši k nám sice rádi přijedou, ale když bych chtěla, aby tu přespali, tak pro mého tátu to je problém. Taky nám vždycky zkritizuje, jak nemáme uklizeno a jak je Munďák nemožnej, že nic neudělá atd., atd. Já už to ale neřeším, když je to na mně moc, tak ho odkážu do patřičných mezí a je to. S mámou vycházíme v pohodě, tam žádný problém není, je to moje nejmilejší kámoška. Táta by ve mně nejraději viděl svou malou polušnou holčičku, ale to už se mu bohužel pro něj a bohudík pro mně nepovede. Ale hlavu si z toho nedělám, rodičům je kolem 70i let, takže už mají na své mouchy nárok. Prostě si z toho nedělej těžkou hlavu :) :pussa:

Macksey, ono je to tak, že proste pre nich budeš už navždy DIEŤA, aj keď si medzičaosm akosi sama matkou... Takže by bolo divné chváliť, brať ťa ako rovnocennú... Radi ťa určite majú, ale tak, ako sú schopní. Iste majú radi aj tvoje deti. To, čo sa stalo s tou autosedačkou, je chyba, ale zavrhnúť kvôli jednej chybe celý vzťah - za to to asi nestojí, nie? Inak, mám pocit, že ty im teda tiež máš chuť dosť kecať do toho, AKO  majú brať tvoje deti, čo s nimi robiť, čo nerobiť... Neviem, možno je to len môj dojem, ale ja by som sa tak nebála a nechala ich samých si nájsť vzťah k mojim deťom, ak by len nerobili nejaké zásadné, strašné veci. Koniec koncov vychovali TEBA  - a zrejme nie práve zle - tak prečo im trošku nedôverovať?

Rosamunda napsal(a):

No já bych to taky nijak nehrotila, rodiče si člověk prostě nevybírá a převychovat je nemůžeš. Když k vám Tví rodiče nechtějí chodit, Macksey, tak choďte vy za nimi, třeba to bude lepší pro všechny.

Jezdíme k nim velice málo, manžel téměř vůbec .... a proč, protože mám vždy pocit, že obtěžujeme, otec sotva promluví a matka si k nám ani nesedne, natož aby se pověnovala dětem.
Když byl Filípek ještě malý, jezdila jsem tam často, než mi došlo, že se přeci nemusim vždycky po příjezdu domu trápit, že si nás tam nikdo nevšimne, prostě tam nebudu jezdit a přestanu se cítit mizerně. Pomohlo to.
Nechci s nimi spřetrhat vztahy úplně, jen potřebuju přijít na to, jak si pomoct, stejně jako před lety.
Jediný, kdy my se sejdeme jsou právě oslavy. Na ty naše se mi je nechce zvát, ze zmiňovaných důvodů, ale zároveň je nechci odtrhnout od vnoučat, chci aby věděli, že maji právo přijet svým vnoučatům popřát. Co se týká jejich oslav ... manžel jak to jde, sabotuje (navíc mu to náramně vychází, je povětšinou v práci) a mně se tam chce jezdit míň a míň, právě proto, že komunikace je na bodu mrazu, jen slušnostní fráze jinak téměř nic, kromě kritiky a rýpání a urážek od otce. Dřív jsem se ještě snažila najít alespoň s matkou společnou řeč, teď už se mi to nevede a já už ztrácim zájem o to usilovat.
Nechci se s nimi rozhádat, chci aby věděli, že je mám ráda, že tu jsem, ale prostě si nerozumíme.

Macksey neumím ti poradit, jen cítím potřebu napsat že mě to mrzí jaké máte vztahy (neumím si topředstavtít, máme naprosto opačné) a že držím palce a moc ti přeju, aby jste našli nějakou společnou cestu

Macksey napsal(a):

Rosamunda napsal(a):

No já bych to taky nijak nehrotila, rodiče si člověk prostě nevybírá a převychovat je nemůžeš. Když k vám Tví rodiče nechtějí chodit, Macksey, tak choďte vy za nimi, třeba to bude lepší pro všechny.

Jezdíme k nim velice málo, manžel téměř vůbec .... a proč, protože mám vždy pocit, že obtěžujeme, otec sotva promluví a matka si k nám ani nesedne, natož aby se pověnovala dětem.
Když byl Filípek ještě malý, jezdila jsem tam často, než mi došlo, že se přeci nemusim vždycky po příjezdu domu trápit, že si nás tam nikdo nevšimne, prostě tam nebudu jezdit a přestanu se cítit mizerně. Pomohlo to.
Nechci s nimi spřetrhat vztahy úplně, jen potřebuju přijít na to, jak si pomoct, stejně jako před lety.
Jediný, kdy my se sejdeme jsou právě oslavy. Na ty naše se mi je nechce zvát, ze zmiňovaných důvodů, ale zároveň je nechci odtrhnout od vnoučat, chci aby věděli, že maji právo přijet svým vnoučatům popřát. Co se týká jejich oslav ... manžel jak to jde, sabotuje (navíc mu to náramně vychází, je povětšinou v práci) a mně se tam chce jezdit míň a míň, právě proto, že komunikace je na bodu mrazu, jen slušnostní fráze jinak téměř nic, kromě kritiky a rýpání a urážek od otce. Dřív jsem se ještě snažila najít alespoň s matkou společnou řeč, teď už se mi to nevede a já už ztrácim zájem o to usilovat.
Nechci se s nimi rozhádat, chci aby věděli, že je mám ráda, že tu jsem, ale prostě si nerozumíme.

Hele, Ty s nimi máš už problémy asi dost dlouho, že? Ono tohle co tu popisuješ je možná jen špička ledovce a to bych se Ti pak nedivila, že už to s nimi nechceš řešit. Pokud je to tak zlé, tak to prostě neřeš, nech to plynout a ono se to možná vystříbří samo.

Selima napsal(a):

Macksey, ono je to tak, že proste pre nich budeš už navždy DIEŤA, aj keď si medzičaosm akosi sama matkou... Takže by bolo divné chváliť, brať ťa ako rovnocennú... Radi ťa určite majú, ale tak, ako sú schopní. Iste majú radi aj tvoje deti. To, čo sa stalo s tou autosedačkou, je chyba, ale zavrhnúť kvôli jednej chybe celý vzťah - za to to asi nestojí, nie? Inak, mám pocit, že ty im teda tiež máš chuť dosť kecať do toho, AKO  majú brať tvoje deti, čo s nimi robiť, čo nerobiť... Neviem, možno je to len môj dojem, ale ja by som sa tak nebála a nechala ich samých si nájsť vzťah k mojim deťom, ak by len nerobili nejaké zásadné, strašné veci. Koniec koncov vychovali TEBA  - a zrejme nie práve zle - tak prečo im trošku nedôverovať?

Moc tě nechápu, píšeš že by bylo divný mě chválit a brát mě jako rovnocennou. Proč by to bylo divný. Já své děti chválim, respektuju je a vážim si jich. Proč bych to nemohla očekávat od svých rodičů, když já toho ve vztahu s mými dětmi schopna jsem?

Co se týká té autosedačky, tak jsem je nezavrhla, jen jsem jí řekla, že se mi to nelíbilo, ona si to přebrala po svém, já jí to vymlouvat nebudu. Jsem pyšná na to, že jsem nemlčela.

Nemluvim jim do vztahu k mým dětem. Pokud se mi ale nelíbí, co s mými dětmi dělají, řeknu jim to.

Už jsem psala, že mám hodně šrámů na duši a je hodně věci, které se mi nelíbí, co mý rodiče dělají. Můj otec k tobě třeba přistoupí zezadu dá ti pohlavek nebo tě jen tak nakopne. Co myslíš, má k tomu důvod? Proč bych měla chtít, aby to samé dělal mým dětem. Třeba si řekneš, že k nim by si to nedovolil .... ale sakra dovolil, byla jsem toho světkem, né přímo mím dětem, ale dětem mojí sestry, proč by dělal rozdíly? Nebo že na synovce křičel jak pominutej, aby šli do prd...le a drželi hu...u, protože on neslyší televizi?
Nemužu jim v tomto důvěřovat, na vlastní oči jsem viděla, že oni mezi mnou a mými dětmi rozdíli dělat nebudou a já nechci, aby moje děti zažívali to co já. V tomto případě ANO, mám opravdu velkou chuť do toho kecat, protože když šlo a jde o mě jsem zticha, ale když o mé děti, líbit si to nenechám. To že jsem v tom vyrůstala já neznamená, že s klidným svědomým nechám to samé okusit své děti.

Ve světě je hodně zla, proč by to měli poznat v rodině. Pokud je to jen trochu možný, udělám vše proto abych je ochránila. Třeba ti to bude znít přehnaně, ale já to tak cítim, však jsem si tim prošla a nic příjemného to neni.

Rosamunda napsal(a):

Hele, Ty s nimi máš už problémy asi dost dlouho, že? Ono tohle co tu popisuješ je možná jen špička ledovce a to bych se Ti pak nedivila, že už to s nimi nechceš řešit. Pokud je to tak zlé, tak to prostě neřeš, nech to plynout a ono se to možná vystříbří samo.

Jo jo, letitý, bohužel. Dík, třeba by právě to pomohlo.

Holky, všem vám moc děkuju, že jste mi napsali své názory a přidali i nějakou tu radu.

Macksey napsal(a):

Moc tě nechápu, píšeš že by bylo divný mě chválit a brát mě jako rovnocennou. Proč by to bylo divný. Já své děti chválim, respektuju je a vážim si jich. Proč bych to nemohla očekávat od svých rodičů, když já toho ve vztahu s mými dětmi schopna jsem?
Co se týká té autosedačky, tak jsem je nezavrhla, jen jsem jí řekla, že se mi to nelíbilo, ona si to přebrala po svém, já jí to vymlouvat nebudu. Jsem pyšná na to, že jsem nemlčela.
Nemluvim jim do vztahu k mým dětem. Pokud se mi ale nelíbí, co s mými dětmi dělají, řeknu jim to.
Už jsem psala, že mám hodně šrámů na duši a je hodně věci, které se mi nelíbí, co mý rodiče dělají. Můj otec k tobě třeba přistoupí zezadu dá ti pohlavek nebo tě jen tak nakopne. Co myslíš, má k tomu důvod? Proč bych měla chtít, aby to samé dělal mým dětem. Třeba si řekneš, že k nim by si to nedovolil .... ale sakra dovolil, byla jsem toho světkem, né přímo mím dětem, ale dětem mojí sestry, proč by dělal rozdíly? Nebo že na synovce křičel jak pominutej, aby šli do prd...le a drželi hu...u, protože on neslyší televizi?
Nemužu jim v tomto důvěřovat, na vlastní oči jsem viděla, že oni mezi mnou a mými dětmi rozdíli dělat nebudou a já nechci, aby moje děti zažívali to co já. V tomto případě ANO, mám opravdu velkou chuť do toho kecat, protože když šlo a jde o mě jsem zticha, ale když o mé děti, líbit si to nenechám. To že jsem v tom vyrůstala já neznamená, že s klidným svědomým nechám to samé okusit své děti.
Ve světě je hodně zla, proč by to měli poznat v rodině. Pokud je to jen trochu možný, udělám vše proto abych je ochránila. Třeba ti to bude znít přehnaně, ale já to tak cítim, však jsem si tim prošla a nic příjemného to neni.

Myslela som to tak, že ak ťa nerešpektovali ako dieťa, tak ich vzťah k tebe-dospelej sa tiež nezmení a budú s tebou naďalej zaobchádzať ako s dieťaťom, lebo pre nich dieťa OSTANEŚ NAVŽDY. A očakávať môžeš, čo len chceš, ale to, že ty rešpektuejš svoje deti, proste neznamená, že tvoji rodičia budú automaticky rešpektovať teba... Sú proste iná generácia, asi ani ich rodičia nerešpektovali - tak kde by sa to naučili, že? To nie je ospravedlenenie, len prosté vysvetlenie. A ak sa ti nepáči, kao sa správajú k tvojim deťom, tak im v tom kľudne zabráň. Ale je trošku naivné nazdávať sa, že ak im prešlo nejaké správanie voči tebe a sestre, že pri tvojich deťoch budú diametrálne odlišní... K vnukom síce majú väčšinou starí rodičia iný vzťah, ale spoliehať sa na to nedá. Tak holt si viac budú užívať druhých starých rodičov, to sa nedá nič robiť. ;)

Macksey - s tím respektem... Já to vidím tak, že mys jsme holt byly vyhcovány na studeném odchovu. Někteří jako módní doplňky, někteří jako výsledek přerušované soulože, někteří jako součást pětiletky, někteří opravdu s velkou láskou a chtěním. Za naší výchovy neexistovalo, aby dítě bylo bráno jako rovnocenný člen společnosti, aby jeho slovo mělo nějakou váhu, aby třeba mohlo mít svůj názor. Děti byly prostě děti - nic neví, ničemu nerozumí a rodič ví všechno líp.
U některých rodičů zkrátka tenhle názor přetrval a ani dospělost jejich dětí s ním nepohnula.
Já jsem si to vyloženě musela doma vybojovat. Částečně naprostým bojkotem životních hodnot mojí mámy (pro kterou je priorita mít naklizeno, když přijede návštěva - pro mě je priorita mít dobrou náladu, např.) a částečně přesvědčováním, že už i já dokážu mít vlastní názor, který by mohla alespoň vyslechnout.
Řekla bych, že jsme takový strašně zmatená generace, která bylůa vychována proti zákonům přírody a teď se s tím perem, jak umíme.

Ohledně story s autosedačkou - my jsme měli jet na Štědrý den k sestřenici (bydlí cca 10km). Obě auta, která v rodině máme, jsou koncipovaná pro čtyři osoby. Pět se jich tam vejde, ale pátá nemá pásy. Když jsem mámě vysvětlovala, že je nás i s Matyldou pět, takže se do auta nevejdem, koukala na mě jak na vola. A nakonec velkoryse prohlásila "no bóoože, tak já se teda nepřipoutám" :co: :dumbom: To byla poslední kapka, kdy sjem rpohlásila, že je mi úplně ukradený, jestli se připoutá, kdybychom se nabourali, tak bude autem lítat jak ping-pongovej míček a zabije nás všechny :usch:
Tenhle výrok +  několik dalších typu "no, to já jí teda takhle chovat nebudu, to si v postýlce klidně pobrečí", "ježíš, ty jsi teda mamánek", "jen jí nech, roztáhne si plíce" mají za svědomí to, že mám strach nechta ej v jedný místnosti.

Selimo - jenže ona dnešní výchova vypadá maličko jinak, než vypadala ta naše. A jsou prarodiče, kteří to nejsou schopní akceptovat - bohužel :/ A já fakt nechci, aby s mým dítětem někdo jezdil nepřipoutaný, cpal v v několika měsících párky a o psychickém působení "studenýho odchovu" ani nemluvě :usch:

Rodiče si člověk nevybírá a ani je nezmění.
Snad jsi měla alespoň šťastné dětství.

Však ja netvrdím nič iné, len že teda potom sa prestať s rodičmi stýkať a deťom povedať, že starí rodičia zomreli alebo že sú takí nemožní, že si nezaslúžia kontakt s nimi. :P Ale dúfať, že rodičia na staré kolená od základu zmenia náory, životné postoje a správanie, je podľa mňa proste naivné. A rozčuľovať sa nad tým je zbytočná strata energie. :jojo: (Moja mama bola a je k vnúčatám našťastie o poznanie iná ako k nám, ale to nie je ničia zásluha, to tak proste JE. ;) )

ona dnešní výchova vypadá maličko jinak, než vypadala ta naše. A jsou prarodiče, kteří to nejsou schopní akceptovat
Víš, Def, jenže nemůžeš šmahem "odsuzovat" tu starou výchovu... to, že byla jiná, neznamená, že byla úplně nemožná. Jo, jak jde o bezpečnost nebo zdraví, tak není o čem diskutovat, ale zas nemůžeš od babičky s dědou chtít, aby vnoučata vychovávali úplně stejně jako rodiče.

víš Mackey naprosto ti rozumím. mám stejné pocity. nemám chut se moc s rodiči stýkat. zvlášt , když vidím, jejich nezájem vůči mě a mým dětem, za to, jak se máma rozzáří, jen co sestra ( á , volá naše princezna) se ozve. stejně neumí mluvit o ničem jiném než o mojí sestře a její rodině, kde koho vykradli, co říkali v televizi a o mojí setře.....jo a co Filip?(můj syn) , no to máš dobrý, to Maruš má problémy.......a pořád dokola.
když má přijet, tak vaří, pečou, nakoupí spoustu ovoce a tak. no že by řekli...hele vem si taky pro ty tvý děti? ....ani je nenapadne.

Macksey napsal(a):

A co bych dělala, kdyby se takhle chovali cizí lidi? Ohledy bych nebrala, protože když jim nezáleží na mně, nezáleží mně na nich. Ale s rodiči je to jiný. Je to citlivý. Pořád myslim na to, že jednou budou starý, nedejbože nemocní a pak ..... a já si budu vyčítat, že jsem se k nim nechovala jinak. Dali mi život, umožnili mi vystudovat, měla jsem co jíst, co pít, kde bydlet. Já vím, že to jim nedává výhradní právo na můj život, a že já nejsem povinna být jim za to vděčna (protože za to, že se staráme o své děti nemůžem očekávat vděk, to naplňuje nás samotné .... tak to mám tedy já), ale já jsem (asi je to tím, že mi to dávají přímo i nepřímo najevo). U nich bezpodmínečná láska neni, to oni neznaji. Někdy si řikám, jestli vůbec vědí, co je to láska rodičů k dítěti, co vůbec je milovat.
Spoustu věcí jsem pochopila až když jsem se stala matkou, myslela jsem si, že jim porozumim, ale je tomu přesně naopak.

Ty máš nějako upředstavu o rodičovství, tak si ji klidně realizuj. To je v pořádku. Bez představ toho, jak je to správně by to něšlo. ALe  ty MŮŽEŠ své rodiče milovat a být jim za všechno vděčná, ale NEMUSÍŠ  se už přizpůsobovat jejich chování a nebo je vídat. To opravdu nemusíš, nechat si ubližovat jen proto, že jsou to rodiče.

Víš jací jsou. Víš jak se chovají. Víš, že ve svých letech se těžko změní, proč tedy nepřijmeš je jako lidi, kteří to jinak neumějí? Proč to nepřijmeš? Můžeš se stavět třeba na hlavu, ale oni tvoje představy a ni nejsou schopni naplnit. Trápíš pak sebe i je. Zkus nejprve přijmout rodiče takové jací josu. Zkus s nimi vyhcázet ve věcech ve kterých jsou oni schopni. Pak můžeš přemýšlet, co dál...

A z osobní zkušenosti - přestan bojovat. Vždyt je to nakonec jedno a je obrovský dar, že aspon z jedné strany máš to, co potřebuješ... Zařid se podle sebe, jsi dospělá a umíš to...

no u mě ta výchova měla ještě jedno pozadí.
dlouho jsem se bála, že budu stejná jako rodiče. možná někdy dost uzkostně jsem si dávala pozor, abych u svých děti neupřednostnovala jedno před druhým. když mi jednou v jedne diskusy taky na Babi jedna přispěvovatelka řekla, že možná jsem studený čumák....uplně se mi udělalo špatně. dlouho to byla pro mě noční můra.
naštěstí , když jsem o tom, mluvila se svými dětmi, tak mi to vymluvili, že to není pravda a rozhodně to tak nevnímají.

že by řekli...hele vem si taky pro ty tvý děti? ....ani je nenapadne
agewo, neříkám, že je to zrovna tvůj případ (můj naštěstí taky ne ;)), jen mi to připomnělo, že tohle bývá i naopak - většinou u prarodičů ze strany druhého manžela, ale někdy i u vlastních - ať koupí, přinesou, dají, udělají pro dítě cokoliv, rodiče ohrnou nos (někdy i "dobře vycvičené" děťátko) nad tím, co to zas ti nemožní staří dotáhli... blbě koupili... jak tomu nerozumí...

agewa napsal(a):

no u mě ta výchova měla ještě jedno pozadí.
dlouho jsem se bála, že budu stejná jako rodiče. možná někdy dost uzkostně jsem si dávala pozor, abych u svých děti neupřednostnovala jedno před druhým. když mi jednou v jedne diskusy taky na Babi jedna přispěvovatelka řekla, že možná jsem studený čumák....uplně se mi udělalo špatně. dlouho to byla pro mě noční můra.
naštěstí , když jsem o tom, mluvila se svými dětmi, tak mi to vymluvili, že to není pravda a rozhodně to tak nevnímají.

Může ti být přeci jedno co ti řekne "cizí" člověk,který tě nezná. To je zbytečné se tím trápit. Každý normální rodič se snaží své děti vychovávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i když u toho třeba naseká pár chyb. Snažíme se pro ně dělat to nejlepší,přestože to to nejlepší třeba vůbec není. Pro mě vždy bylo,je a bude nejdůležitější jak mě vidí moje děti a mí blízcí. Vyslechnu kritiku druhých,s tím nemám problém,ale nikdy bych se netrápila tím co si o mně myslí někdo,kdo mě vůbec nezná. Zamrzelo by to,to jistě,ale jen chvíli....Dokud mám okolo sebe dost přátel,není to se mnou tak špatné,ne ???? Názory na diskuzích musíš brát trochu s rezervou...:D :D

rejka napsal(a):

agewa napsal(a):

no u mě ta výchova měla ještě jedno pozadí.
dlouho jsem se bála, že budu stejná jako rodiče. možná někdy dost uzkostně jsem si dávala pozor, abych u svých děti neupřednostnovala jedno před druhým. když mi jednou v jedne diskusy taky na Babi jedna přispěvovatelka řekla, že možná jsem studený čumák....uplně se mi udělalo špatně. dlouho to byla pro mě noční můra.
naštěstí , když jsem o tom, mluvila se svými dětmi, tak mi to vymluvili, že to není pravda a rozhodně to tak nevnímají.

Může ti být přeci jedno co ti řekne "cizí" člověk,který tě nezná. To je zbytečné se tím trápit. Každý normální rodič se snaží své děti vychovávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i když u toho třeba naseká pár chyb. Snažíme se pro ně dělat to nejlepší,přestože to to nejlepší třeba vůbec není. Pro mě vždy bylo,je a bude nejdůležitější jak mě vidí moje děti a mí blízcí. Vyslechnu kritiku druhých,s tím nemám problém,ale nikdy bych se netrápila tím co si o mně myslí někdo,kdo mě vůbec nezná. Zamrzelo by to,to jistě,ale jen chvíli....Dokud mám okolo sebe dost přátel,není to se mnou tak špatné,ne ???? Názory na diskuzích musíš brát trochu s rezervou...:D :D

právě, že to , jak mě vnímají moje rodiče a chovají se oni ke mě , ovlivnilo moje vnímání mého chování.tím jsem jen chtěla říct, že naše výchova nás možná ovlivnuje víc než si myslíme a právě od blízkých lidí je kritika pro nás nejvíce zdrcující.

helena napsal(a):

že by řekli...hele vem si taky pro ty tvý děti? ....ani je nenapadne
agewo, neříkám, že je to zrovna tvůj případ (můj naštěstí taky ne ;)), jen mi to připomnělo, že tohle bývá i naopak - většinou u prarodičů ze strany druhého manžela, ale někdy i u vlastních - ať koupí, přinesou, dají, udělají pro dítě cokoliv, rodiče ohrnou nos (někdy i "dobře vycvičené" děťátko) nad tím, co to zas ti nemožní staří dotáhli... blbě koupili... jak tomu nerozumí...

no u nás to tedy tak nebylo. spíš třeba , když syn dostal od dědy k 15 nějaký blok na poznámky a další větou se děda chlubil, že si koupil nějakou "super" myš k PC a synovcovi platili letní tábor.
nebo když máma řekla, že byla se segrou v tescu a tak koupila dětem tepláky.když jsem jí řekla, kde jsou, tak se udiveně podívala a řekla, že jen segřiným, řečeno v situaci, kdy já byla těsně po rozvodu, spustu dluhů a segra letěla s celou rodinou na dovču do Egypta. nemrzelo mě, že si  jim nic nekoupila, ale to že ji ani nenapadlo , že bych třeba něco pro ně mohla chtít( i kdybych to měla zaplatit).

ale víte co, dneska už je mi to celkem jedno. mrzí mě jenom, že asi mezi náma nebude nikdy vřelý vztah. prostě já to necítím.

PavlaH napsal(a):

Macksey napsal(a):

A co bych dělala, kdyby se takhle chovali cizí lidi? Ohledy bych nebrala, protože když jim nezáleží na mně, nezáleží mně na nich. Ale s rodiči je to jiný. Je to citlivý. Pořád myslim na to, že jednou budou starý, nedejbože nemocní a pak ..... a já si budu vyčítat, že jsem se k nim nechovala jinak. Dali mi život, umožnili mi vystudovat, měla jsem co jíst, co pít, kde bydlet. Já vím, že to jim nedává výhradní právo na můj život, a že já nejsem povinna být jim za to vděčna (protože za to, že se staráme o své děti nemůžem očekávat vděk, to naplňuje nás samotné .... tak to mám tedy já), ale já jsem (asi je to tím, že mi to dávají přímo i nepřímo najevo). U nich bezpodmínečná láska neni, to oni neznaji. Někdy si řikám, jestli vůbec vědí, co je to láska rodičů k dítěti, co vůbec je milovat.
Spoustu věcí jsem pochopila až když jsem se stala matkou, myslela jsem si, že jim porozumim, ale je tomu přesně naopak.

Ty máš nějako upředstavu o rodičovství, tak si ji klidně realizuj. To je v pořádku. Bez představ toho, jak je to správně by to něšlo. ALe  ty MŮŽEŠ své rodiče milovat a být jim za všechno vděčná, ale NEMUSÍŠ  se už přizpůsobovat jejich chování a nebo je vídat. To opravdu nemusíš, nechat si ubližovat jen proto, že jsou to rodiče.

Víš jací jsou. Víš jak se chovají. Víš, že ve svých letech se těžko změní, proč tedy nepřijmeš je jako lidi, kteří to jinak neumějí? Proč to nepřijmeš? Můžeš se stavět třeba na hlavu, ale oni tvoje představy a ni nejsou schopni naplnit. Trápíš pak sebe i je. Zkus nejprve přijmout rodiče takové jací josu. Zkus s nimi vyhcázet ve věcech ve kterých jsou oni schopni. Pak můžeš přemýšlet, co dál...

A z osobní zkušenosti - přestan bojovat. Vždyt je to nakonec jedno a je obrovský dar, že aspon z jedné strany máš to, co potřebuješ... Zařid se podle sebe, jsi dospělá a umíš to...

Já s tímto souhlasím.
Opravdu bych je brala takoví, jací jsou. Beru tak i svého bratra. Nehádám se s ním, nepřu se, jen se usmívám a beru ho. Je přitom lev, nesmírně egocentrický, vládce, nedělá chyby, má vždycky pravdu. Vím to o něm a nezměním ho. Tak hledám tu rovinu, kde můžeme bezbolestně "pokecat". Přesto, že bych ho někdy zabila. :D Spíš to zlehčujeme a řekneme si, "no jó, brácha řek´, tak dělej....." :D
Sleduju vztah mé kolegyně a její mámy (to je babizna! - vozej jí samý ":-X" tj. remoska, ať to raděj "hodí z okna" malá pračka automat., "co to máš Marino na sobě za hrůzu?" - míněn nový model z Galerie..apod.). A ona, se na ni nádherně usmívá, hladí jí po tváři, přitom si bába furt mele svou (urážky a hodnocení..atd)a říká jí v odpově´d - "ty moje bábinko krásná, ty tak krásně vypadáš" (má 90let)a na mě se obraceje "no není ona úžasná..?"... A bába ji peskuje a peskuje. Vůbec nemá potřebu se s ní dohadovat a rozebírat ty její snůšky nesmyslů..

A vůbec to neznamená se kvůli své lásce k rodičům nějak omezovat. Snad jen si nedělat iluze.
Byla bych vděčná, kdyby mí rodiče žili, alespoň rok...:)

Heleno - nikde jsem neřekla, že tu výchovu odsuzuju. Ani jsem nikde neřekla, že prarodiče by se měli chovat jako rodiče. Já sama jsem vyrostla v tom, že prarodiče jsou laskavý, milý, dítěti leccos dovolí, rozmazlují, pochválí, hrají si, atd. Bohužel (mluvím za sebe a naší rodinu) teď se prarodiči stali ti, kteří byli rodiči za studena. A tak se dostáváme do situace, kdy rodič (já, kamarádkay, atd) jsou k dítěti milé, hodné, dají najevo lásku, pohladí, potulí, zatímco babička, kterou já od principu vnímám jako vlídnout a přívětivou osobu, se stala studeným čumákem, který žije v tom, že dítě rozmazluju já a že věta "to se ti vážně povedlo" jinak, než ironicky vyslovit nejde :/
Čest všem hodným a laskavým babičkám, které nemají pocit, že láskou by mohly ublížit :godlike:

Jo a ještě jedna věc - nechci aby prarodiče vychovávaly jako rodiče, ale věc je ta, že se bohužel budou muset mým přáním podřídit. Určitě jsem ochotná udělat drobné ústupky, ale podstatu výchovy určuju já a můj partner, ne oni.

Ešteže tvoji rodičia neboli rovnako tvrdí na tvojich prarodičov, čo sa týka výchovy - inak by si zrejme bola mala studený odchov aj od nich... :jojo:

babička, kterou já od principu vnímám jako vlídnout a přívětivou osobu, se stala studeným čumákem...
nechci aby prarodiče vychovávaly jako rodiče, ale věc je ta, že se bohužel budou muset mým přáním podřídit. Určitě jsem ochotná udělat drobné ústupky, ale podstatu výchovy určuju já a můj partner, ne oni
Ze studený mámy laskavou babičku neuděláš - není to tvoje chyba, ale ani její, prostě je (asi) taková "od přírody" a jinak to neumí.
A s tím "podřizováním se" bych byla opatrná. Už jsem říkala, že zdraví a bezpečnost je bez diskuze, ale ještě žádnýmu zdravýmu vnoučeti neuškodilo, když u babičky chodí spát o víkendu později než doma, dostává snídaně do postele nebo si nedejbože jednou nevyčistí zoubky hned po snědení čokolády... Spíš musíš dítko naučit, že to co jednou za měsíc smí u prarodičů není pravidlem i pro doma. Rozumná bába ti autoritu podkopávat nebude, ale co si budem povídat - od toho "rozmazlování" je tady.

Víte, co jsem si teď uvědomila? Že moje máma velmi špatně vycházela jak se svou matkou, tak i s tchýní, co se týkalo výchovy jejích dětí (mě a bráchy). Všechno dělaly špatně, ona měla ty moderní názory a výchovný metody - pochopitelně... měla dvě malý děti :P a načteno, přitom babky porodily tři/ čtyři děti z nichž vlastně až na jedno všechny vychovaly až do dospělosti... Dyť o těch dětech pranic nevěděly... :dumbom: Jedna byla neschopná se o nás postarat dle jejích představ a druhá nás ještě k tomu rozmazlovala... :vissla:
A když se mě narodily děti - ouha. Uvědomila si, jak strašně "omezené" bylo její uvažování. Kdybych dělala to, co ona, v životě bych jí děti nemohla svěřit... Na papírovou plenu koukala, jak puk... :D O tom ostatním nemluvě.
Takže když poprvé hlídali s dědou svoje vnouče milované a synek se poranil, protože byl čert první kategorie a šrámy měl snad co začal lézt... myslela jsem, že zkolabují, když mi dítě s odřeninou velikosti 6 mm předávali. :D Máma si asi vzpomněla, jak dostala chudák babička, když jsem coby pětiletej hajzlík spadla do rybízu a zdrápala si záda... To jsme nemohly zatlouct, protože druhej den přijela na víkend na chatu a ono se to nestihlo nezahojit... jinak jsme to vždycky kamuflovaly... :P Hádejte, jaký jsem si udělala obrázek o matce dusící mě na dálku, protože jsem nic nesměla, protože babí by dostala vynadáno... :/ Že je divná. Mírně řečeno. :P
A ani jako matce, která má samozřejmě přirozený strach o své děti, mně to hlava prostě nebere. Trvám pouze na čištění zubů (trvat můžu, že jo... :P) a autosedačka je naštěstí pochopitelná - rodiče se v autě připoutávají, takže naprostá samozřejmost... A máma asi děkuje nebesům, že má dceru rozumnější, než byla kdysi ona. Protože si vnoučata užívá, aniž by se třásla, co jedí, kam lezou, co pijou, do čeho je obléká, obouvá... co na to proboha zase řekne mladá... ;)

Jojo - když moje zlatá tchýně krmila děti bonbónkama před obědem, taky jsem zpočátku lehce protestovala. A ona mi řekla "podívej, tak se najedí ve dvě namísto v poledne"... a měla nakonec pravdu (a taky samozřejmě čas jim to znova ohřát ). Doma jsem to vedla jinak a miláčkové od útlého věku rozlišovali, co kde můžou.
No a skvělý bylo, když mladý přišli na oběd a já jsem vnoučátku uvařila sice extra, ale nikoli kašičku. Synek tak nedůvěřivě kouknul a povídá "mami - může to jíst?" Tak jsem ho beze slova vzala za ruku, dovedla před největší zrcadlo v bytě... koukal jak zjara, když jsem suše pronesla "koukni jak jsi velikej - a vařila jsem ti stejně" Je chytrej (po mamince ). ) a docvaklo mu, že když všichni tři vyrostli bez chorob a větší újmy na těle i duši, tak asi ta matka úplně nemožná nebude. Ale je fakt, že když byli vnoučátka ještě mimina, měla jsem doma rozpis, jak se dělá který mlíko...

No, z mýho pohledu je prostě pořád něco jinýho dát dítěti bonbón, nevyčistit mu zuby a něco jinýho nechat ho řvát v postýlce, aby si roztáhlo plíce. Klidně si do mě bušte, jaká jsem dusící matka, to je fuk, ale nechci aby tohle moje dítě zažívalo.
Stačí mi vidět synovce, který celou návštěvu hystericky prořve, protože by chtěl být u mámy na klíně, jenže přeci "musí chvilku vydržet i s někým jiným, ne?" :usch: podotýkám, že mu bylo osm měsíců a návštěva trvala celý den :(
No, dokud moje dítě nepochopí, že babička je taková, jaká je a že ho svým chováním za nic netrestá, tak si budu safra dávat pozor.

protože by chtěl být u mámy na klíně, jenže přeci "musí chvilku vydržet i s někým jiným, ne?"... podotýkám, že mu bylo osm měsíců a návštěva trvala celý den
Asi zas budu za krkavce, ale nedovedu si představit, že bych celý den, byť na návštěvě a tedy bez práce, chovala dítě... Ale je fakt, že to vidím jinak, páč u nás se střídat prostě muselo.

Macksey napsal(a):

Ahoj holky,
jdu k vám pro radu. Pokusim se to napsat co nejstručněji, ale je to jen část mého trápení.
Takže ...
... jak to bývá když je nějaká oslava, pozvou se příbuzní, přátele, udělají se dobrůtky, osazenstvo se snaží o dobrou náladu a konverzaci. S mými rodiči je to ale jiné. Kdykoliv je pozvu na oslavu dětí (své jsem z toho důvodu zrušila a na mužovy nejezdí) mají plnou pusu výmluv a nestydí se ani říct, že se jim prostě nechce. Roky to snáším, jsou to mý rodiče a prarodiče mých dětí, ale jak léta plynou, má trpělivost přestává. To že nám moji rodiče dávaji dárky, co jsme jim dali my nebo i dárky prošlé (a to i dětem), to s nimi chci vyřešit, ale to co se stalo včera, to už byla poslední kapka. Filípkovi bylo 3. března 5 let, oslavu jsme naplánovali na neděli, což byl jediný den, kdy má manžel alespoň půl dne volna. Mámě jsem řekla, že oslava je v neděli ve 3 hodiny. Tvářila se jako obyčejně bez chuti a už to začalo, že si myslela, že zajedou v týdnu a bla, bla, bla. Otci se samozřejmě nechtělo a ona se mu přizpůsobuje. Napsala jsem jí tedy, že je do ničeho nenutím, ať přijedou s babičkou v týdnu, ale ať mi dá vědět, abysme je čekali. Neozvala se. Přišla neděle ... v poledne jsem uspala Lucinku, ledabile sklidila po obědě s tím, že to doladim, že je ještě čas. Šla jsem s Filípkem dělat výzdobu, mezitím přijel manžel z práce a telefon ... byli 2 hodiny, volala máma, že jsou dole u dveří. Ve mně by se krve nedořezal. Neměla jsem doklizeno, nic nachystanýho. Chtělo se mi brečet. Došla jsem jim otevřít a zeptala se jí, proč přijeli teď, když oslava je až na třetí hodinu. Prý co má dělat, že táta chtěl jet teď. Tak jsem se zeptala táty. Ten mi mezi dveřmi div nevynadal, že oni nic nechtěji a že je jedno kdy přijedou. Lucinku mi samozřejmě probudili. Měla jsem úplně zkaženou náladu :(. Nechtělo se mi je vůbec pohostit a být s nima v jedný místnosti. No a co dali Filípkovi .... k 5. narozeninám od nich dostal růžového zajíčka Duracell na baterky, který navíc nefunguje a ponožky, které velikostí odpovídají mé, pak ještě veliký trenýrky a nějaký pexeso. Ještěže byl doma už manžel, jinak bych to vůbec nevydýchala. A průběh oslavy. Otec se jako tradičně upích u televize a s nikým nemluvil, matka komunikovala velice omezeně. Zkritizovala kafe, které výslovně chtěla (no budiž), nevzali si nic, co jsme nachystali, jen dort. Otec si nedal ani nic k pití. Byla jsem ráda, že pak odjeli a konečně jsme si mohli začít užívat oslavu, společně s rodiči manžela a Filípkovýho bratrance.
Leží to ve mně jako balvan a já nevim co s nimi. Chtěla bych jim říct, že vědí, kdy maji děti narozeniny a svátek, tak když budou chtít ať přijedou, že je rádi uvidíme, ale nic víc. Taky je chci požádat, aby mně a manželovi žádné dárky nedávali a co se týká dětí, aby jim raději dali peníze než takobé zbytečnosti. Nemám na to ale odvahu ani sílu. Hodně se toho bojim, protože v naší rodině se takové věci neříkají, ne ve směru k rodičům.
Chjo .... co mám dělat?

Moc děkuju všem, co jste to přečetli až sem a omlouvám se, jestli je tom chaos, jsem rozčilená.

Ahoj Macksey,
na jednu stranu musím říct, že mě tvůj příspěvek trochu uklidnil, protože něco podobného řeším taky. Akorát s rozdílem, že jsem svobodná, bezdětná a bydlím ve velkém městě daleko od rodičů, kteří žijí na vesnici. Táta je nemluva, když táta doma promluví, máme z toho svátek. Máma je štěkna, se kterou by asi nikdo krom mého táty nevydržel. Babička - Máma mé mámy je zlej člověk, nikdo ji nemá rád, můj táta tam už nějakej rok ani nejezdí. Babička pomlouvá každého, kdo zrovna není v dosahu a nejvíc se zavděčí ten, kdo něco přiveze, nejlíp peníze. Má obrovskej dům, kde žije sama, děda umřel a pořád má málo a pořád je nespokojená. Já tam už nějakou dobu taky nejezdím, protože bych se asi neudržela. Tátova máma žije taky sama, v roubené chaloupce, je hodná, pořád nám něco nosí, i když většinou prošlé :). Bohužel otcův táta odkázal vše tátovu mladšímu bratrovi, táta nedostal nic, takže táta se svojí mámou taky skoro nemluví. Prostě ve zkratce - rodinné vztahy na všech stranách úplně k ničemu. Jinak máma má 3 ségry - všechny mladší a taky s nima nemá dobré vztahy. Mně celá ta rodina už strašně leze na nervy, hrozně ráda bych se vracela do rodiny, kde dají najevo, že člověka rádi vidí. Bydlím už 7 let sama, 120 km od nich, za celou dobu tu ani jednou nebyli. Nezajímají se, jak žije jejich dítě. A takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Jezdím k nim čím dál méně, nebaví mě to tam, moje máma sedí pořád u počítače a hraje hry, táta je někde venku...navíc máma sedí v mém pokoji, při vstupu se neklepe, takže se tam cítím opravdu divně. Pokud bych měla komentovat pořádek v domě a hygienické návyky, byla by z toho další kapitola...a asi by mi to zvedlo adrenalin, takže někdy jindy :) Když jsem přemýšlela o tom, že jednou budu mít děti a měly by k babičce jezdit na prázdniny, málem jsem dostala osypky...to asi nepřekousnu. Už několikrát jsem přemýšlela, že bych si s tím zašla popovídat někam k psychologovi, ale zatím jsem nenašla odvahu. Trápí mě to, protože je to moje vlastní rodina, jinou holt nemám.

niki - ber to tak jak to je a jak to zvládáš doposud. Tvojeděti nakonec přežijí i takového dědu s babičkou. Je to jejich svět a oni jsou pouze JINÍ. POkud nejde o život, že... ;)

PS. Bydlím 400 km daleko, 7 let, dvě děti a děda ještě u nás nebyl ;) A ani nebude :D:D

Niki, když jsem tě četla, vybavili se mi tchánovci. Respektive tchán a jeho družka (tchýně už nežije, ta byla čistotná zas až moc... :P) Hygienické návyky... no, když jsme tam přijeli na návštěvu, omývala jsem toaletu a na víkendovku i koupelnu... Povlečení svoje (přeci to po nás nebudete prát), protože jsem poměrně brzo pochopila, že zatímco nocležníci se střídají, povlečení nee. Pro mně tedy problém, čili jsem nám povlíkala naše...
Kdykoli jsme tam jeli, no, moc jsem se netěšila, ale tchánovci byli až na tohle v pohodě, děti je mají rádi, tak to přežiju, jsem velká holka, že jo... :vissla: Jenže jsem se rozvedla a vyvstal "problém", když BM bere děti k tátovi. Dost mě to zaměstnávalo mysl, to přiznám. A co s tím? Nic. Poprosila jsem bývalého, jestli by neopláchl vanu a hajzlík, než ho použijou a pustila to z hlavy. Nakonec - děti mám naočkovaný i na žloutenku, tak to přežijou, ne? ;) Vracejí se spokojený, vyřáděný, proč sobě a hlavně jim kazit náladu. :/
Ale tohle mě fakt stálo dost sil, to nebudu zastírat. :)

Definitiv napsal(a):

No, z mýho pohledu je prostě pořád něco jinýho dát dítěti bonbón, nevyčistit mu zuby a něco jinýho nechat ho řvát v postýlce, aby si roztáhlo plíce. Klidně si do mě bušte, jaká jsem dusící matka, to je fuk, ale nechci aby tohle moje dítě zažívalo.
Stačí mi vidět synovce, který celou návštěvu hystericky prořve, protože by chtěl být u mámy na klíně, jenže přeci "musí chvilku vydržet i s někým jiným, ne?" :usch: podotýkám, že mu bylo osm měsíců a návštěva trvala celý den :(
No, dokud moje dítě nepochopí, že babička je taková, jaká je a že ho svým chováním za nic netrestá, tak si budu safra dávat pozor.

nebo vyřvat kýlu , když jsem viděla moji tchýni jak nutí děti švagrové do jídla NIKDY u ní nebyli sami....

javena napsal(a):

Niki, když jsem tě četla, vybavili se mi tchánovci. Respektive tchán a jeho družka (tchýně už nežije, ta byla čistotná zas až moc... :P) Hygienické návyky... no, když jsme tam přijeli na návštěvu, omývala jsem toaletu a na víkendovku i koupelnu... Povlečení svoje (přeci to po nás nebudete prát), protože jsem poměrně brzo pochopila, že zatímco nocležníci se střídají, povlečení nee. Pro mně tedy problém, čili jsem nám povlíkala naše...
Kdykoli jsme tam jeli, no, moc jsem se netěšila, ale tchánovci byli až na tohle v pohodě, děti je mají rádi, tak to přežiju, jsem velká holka, že jo... :vissla: Jenže jsem se rozvedla a vyvstal "problém", když BM bere děti k tátovi. Dost mě to zaměstnávalo mysl, to přiznám. A co s tím? Nic. Poprosila jsem bývalého, jestli by neopláchl vanu a hajzlík, než ho použijou a pustila to z hlavy. Nakonec - děti mám naočkovaný i na žloutenku, tak to přežijou, ne? ;) Vracejí se spokojený, vyřáděný, proč sobě a hlavně jim kazit náladu. :/
Ale tohle mě fakt stálo dost sil, to nebudu zastírat. :)

Jo, vanu si před vlezením do ní taky myju :D nevím jak to ty lidi dělají, že je každej den zas...a jak prase...oni topí v kamnech a je od sazí a ještě do ní leze kočka:D S povlečením se nikdo netrápí, spáváme v něm já i ségra, když jezdíme na víkend. Nikdo neřeší. Jednu noc vydržím, ale ekluje se mi to ...kdybych povlečení převlíkla, hned bych byla za dámičku, takže držet hubu a krok. Vzhledem k tomu, že mám imunitu v háji, tak se mi dost příčí i ta kočka v baráku, která se rozvaluje po stole, kde se pak jí apod. Když to píšu, připadá mi to ještě strašidelnější, než to ve skutečnosti je :dumbom:

Niki, mačka imunite ln prospeje, tú treba otužovať ;) - aj keď na stôl u nás zvieratá nemohli, ale keďže chlpy boli napriek snahám všade, aj v soľničke :cool: , tak sa to nakoniec aj tak nerieši. Na wecko a kúpeľňu som ja osobne háklivá(a ešte na vechte a kuchynský drez), ale myslím si, že keby ti bolo u rodičov dobre, neriešila by si to...

Tak babičky a dědečkové by měli být na to rozmazlování v rozumné míře,pochopitelně.Každý extrém je špatný. Já,když si vzpomenu jak moje mamka byla na nás přísná a jak se nad svými vnoučaty rozplývá....tak mi to dělá dobře,protože tak to má být. Vždycky se směju,že mi je rozmazluje a já je pak horko těžko dávám zase do kupy. Ale už dnes se těším na chvíli,kdy budu "kazit" výchovu svým dětem....:D:D Ten proces se stále opakuje...Je mi smutno z toho,co se tu dočítám...:butter::butter:

Z toho co jsem tu pročetla, se nejvíc ztotožňuju s názorem Definitiv. Možná stejné zkušenosti, možná podobný pohled na svět, ale jakoby mi četla v duši.


Niki ..... co se psychologa týká, já jsem se už rozhodla, půjdu do toho. Vždycky jsem k tomu byla skeptická a bránila se (stud, nedůvěra), ale potom co se teď naposledy stalo mám jasno. Potřebuju se s tím srovnat, potřebuju vyřešit šrámy na duši, potřebuju se najít, je toho ve mně už tolik a já bych už konečně ráda našla ten KLID V DUŠI. Neupínám se na to, jen doufám, že mi to pomůže.
Jestli můžu radit tobě .... pokud se tím trápíš teď, v budoucnu to nepřestane, pokud se s tím ty sama nesrovnáš. Já na to nemám, proto volím tuto cestu. Doufám, že i ty svou cestu najdeš.


Přeju všem dobré vztahy v rodině, je to opravdu zázrak, který je hodno chránit a těm, kteří se potýkají s něčím podobným jako já, přeju pevné nervy a správný postoj, který vám nebude přivádět nervové kolapsy.

Macksey - neděs se , pokud ti první psycholog nesedne. Tak jako je nás tu spousta se stejnou zkušeností, jako máš ty (já také), tak tebe oslovují jen některé přístupy. Zatím bojuješ a zbytečně ztrácíš čas a energii. přeju ti, abys našla způsob, jak udržet vztahy, aniž by tě vyčerpávaly a nebo nutily dělat něco, co nechceš. Přeju ti hodně sil.

Macksey - ještě k tomu psychologovi, Pavla má pravud. Rozhodně se nepoděs, když ti první psycholog nesedne. Já jsem byla kdysi dávno u psycholožky a rpo mě to bylo tak strašně průhledný, že už jsem se nikdy k žádnýmu dalšímu psychologovi neodvážila :/ Zklamalo mě to, nejspíš v tom, že z každý její otázky bylo patrný, jakou chce slyšet odpověď. Připadala jsem si jak ve špatně napsaný frašce. ;)
Kdyby ti psycholog )nebo psychologové obecně) nesedly, tak je spousta alternativních přístupů, jak se to dá řešit :pussa: Držím palce ;)

PavlaH napsal(a):

Macksey - neděs se , pokud ti první psycholog nesedne. Tak jako je nás tu spousta se stejnou zkušeností, jako máš ty (já také), tak tebe oslovují jen některé přístupy. Zatím bojuješ a zbytečně ztrácíš čas a energii. přeju ti, abys našla způsob, jak udržet vztahy, aniž by tě vyčerpávaly a nebo nutily dělat něco, co nechceš. Přeju ti hodně sil.

Pavlo, máš pravdu, zatim se v tom dost plácám, ten "způsob" ne a ne najít :(. Snad čas, snad změna životního stylu (což by mi tedy prospělo i jinak), kdo ví.  Díky

Definitiv napsal(a):

Macksey - ještě k tomu psychologovi, Pavla má pravud. Rozhodně se nepoděs, když ti první psycholog nesedne. Já jsem byla kdysi dávno u psycholožky a rpo mě to bylo tak strašně průhledný, že už jsem se nikdy k žádnýmu dalšímu psychologovi neodvážila :/ Zklamalo mě to, nejspíš v tom, že z každý její otázky bylo patrný, jakou chce slyšet odpověď. Připadala jsem si jak ve špatně napsaný frašce. ;)
Kdyby ti psycholog )nebo psychologové obecně) nesedly, tak je spousta alternativních přístupů, jak se to dá řešit :pussa: Držím palce ;)

Infinitiv,
to je právě to čeho se obávám, pořád jsem na vážkách, myslela jsem, že jsem rozhodnutá, ale asi stále pochybuju. Pokud se k tomu odhodlám a ten člověk mi nesedne nebo to budu cítit jako ty (čemuž bych se nedivila), tak na návštěvu někoho jiného odvahu už neseberu :dumbom:.

Zajímala by mě ta "spousta alternativních přístupů" .... určitě nějaké znáš, pomohlo by mi, kdybys mi mohla dát nějaké vodítko nebo konkrétní radu :godlike:, byla bych ti vděčná :jojo:.

Macksey - doporučuju kineziologii, problém se přesně vyjeví. Pak následně na zpracování bachovy esence, arteterapie, RUš atp.

Já jsem uzavřela cca po třech letech.Je to běh na dlouhou trat. Jednu část zpracujš a objeví se další...

Nepročítala jsem vše, co je zde napsáno, ale rodiče dostáváme k tomu, abychom se něčemu naučili..... Někdy i to, abychom byli lepší než byli oni. Někdy je to velká práce, abychom vůbec byli jako byli oni.:dumbom

Macksey - k Pavlinému výčtu bych ještě doplnila rodinné konstelace a EFT ;) Já osobně využívám EFT hodně, jelikož to je metoda, kterou můžu provádět sama na sobě a nemusím nikde nikomu dělat duševní striptýz....

Definitiv napsal(a):

Macksey - k Pavlinému výčtu bych ještě doplnila rodinné konstelace a EFT ;) Já osobně využívám EFT hodně, jelikož to je metoda, kterou můžu provádět sama na sobě a nemusím nikde nikomu dělat duševní striptýz....

Definitiv,
můžeš mi prozradit, kde jsi na to absolvovala kurz?A v čem EFT vlastně spočívá? Jsem také z Prahy a chtěla bych se něco naučit. Koukala jsem na to na internetu, ale zatím z toho moc moudrá nejsem. Já jdu teď na Reiki kurz, ale to je zase něco jiného.

Ještě bych dodala takovou maličkost - rodiče si vedou vlastní domácnost a záleží jenom na nich, jestli chovají kočky, psí smečku, uklízí denně nebo před velkými svátky a tak dál. Děti můžou mít výhrady, můžou je slušně říkat, ale nemůžou vymáhat, aby se jejich požadavky rodiče řídili.
Dovedu si představit, jaká by se rozpoutala diskuze, kdyby si někdo postěžoval, že mámě, nebo nedejbože tchýni, vadí kočičí chlupy, neumytý nádobí či to, co je jí nasevírováno k obědu...

No ale ja to tak mám... :D Mama by večne neičo vylepšovala v MOJEJ domácnosti... ale beriem to tak, že to je naša hra, ktorú ja s ňou môžem, ale nemusím hrať. Zatiaľ úspešne odolávam, pošlem ju, nech si upratuje doma, nech sa stará doma(a že tam je tiež či vylepšovať :jojo: ) a je to! Nerobím si z toho ťažkú hlavu. Ale ja ich neposielam vysávať, keď prídem. Jediné, čo stále komentujem - a stále márne - je, že fajčia vo svojom byte, lebo ja som astmatička(určite aj vďaka detstvu v dyme) a fakt mi to nerobí dobre. Respektíve sa aspoň snažím presvedčiť ich, aby nefajčili rovno pri mne(najlepšie, keď jem).

helena napsal(a):

Ještě bych dodala takovou maličkost - rodiče si vedou vlastní domácnost a záleží jenom na nich, jestli chovají kočky, psí smečku, uklízí denně nebo před velkými svátky a tak dál. Děti můžou mít výhrady, můžou je slušně říkat, ale nemůžou vymáhat, aby se jejich požadavky rodiče řídili.
Dovedu si představit, jaká by se rozpoutala diskuze, kdyby si někdo postěžoval, že mámě, nebo nedejbože tchýni, vadí kočičí chlupy, neumytý nádobí či to, co je jí nasevírováno k obědu...

To ano, záleží...ale pak se nemůžou divit, když k nim děti nechtějí jezdit. Když ke mně někdo přijede na návštěvu, záleží mi na tom, aby se cítil dobře, bylo uklizeno, dobře se mu spalo, jídlo mu chutnalo, aby se neštítil jít na wc apod.

No, tak ja by som povedala, že by to malo byť asi 50:50. Trochu prispôsobiť by sa mali obaja. Ale mačku(ani psa, škrečka) kvôli návšteve určite zabíjať nebudem. :P Upratať samozrejme môžem, aj ponúknuť nejaké občerstvenie, ale zasa ja nemám rada tie uštvané návštevy, ktoré práve donkončili generálne poriadky a teraz len zničene sedia a ani nevnímajú, čo hovorím, len kontrolujú smietka na kobecri. :dumbom:  Všeho s Mírou. :jojo:

záleží mi na tom, aby se cítil dobře, bylo uklizeno, dobře se mu spalo, jídlo mu chutnalo, aby se neštítil jít na wc
To ale neznamená, že to tak mají všichni. Víš, oni si můžou říct "celej život nám to stačilo a mladý mají furt něco"... nehledě k tomu, že čím je člověk starší, tím se mu spousta věcí dělá hůř, blbě vidí - třeba ty kočičí chlupy a třeba se mu zdá, že vyprat cejchy po jednom použití je zbytečně drahý...
Nakonec - vždyť není nutné k nim jezdit (nebo aspoň ne tak často).

helena napsal(a):

záleží mi na tom, aby se cítil dobře, bylo uklizeno, dobře se mu spalo, jídlo mu chutnalo, aby se neštítil jít na wc
To ale neznamená, že to tak mají všichni. Víš, oni si můžou říct "celej život nám to stačilo a mladý mají furt něco"... nehledě k tomu, že čím je člověk starší, tím se mu spousta věcí dělá hůř, blbě vidí - třeba ty kočičí chlupy a třeba se mu zdá, že vyprat cejchy po jednom použití je zbytečně drahý...
Nakonec - vždyť není nutné k nim jezdit (nebo aspoň ne tak často).

Jo, to u nás je vyprání zbytečně drahý, to každopádně ...rodičům je 50, nepřijde mi, že by ještě byli zralí na tyhle argumenty...ale jo, zamyslím se nad tím...člověk se to musí naučit neřešit. Návštěvy jsem omezila na minimum :supr:

Já to všechno chápu, fakt. I to, že člověka zamrzí, když vlastní rodiče nedostatečně nadšeně slaví narozeniny vnoučete, i to, že se někomu ekluje jíst na stole, kde spala kočka. Jenom mám trochu pocit, že velká část těchto problémů by se vyřešila, kdybychom se naučili lidi obecně a naše milované (nebo alespoň blízké) zvlášť brát prostě takové, jací jsou. I s tím, že se na stará kolena už necítí dobře mimo domov. I s tím, že neperou povlečení po každém použití. Jistě že všichni máme nějaké hranice, které se překračují těžko, ale trocha laskavosti a trocha pochopení dokáže hodně. Koneckonců, mojí mámě se možná taky eklovalo když jsem se jako děcka pokakala do postýlky nebo když jsem ji pozvracela, ale nepřestala mě proto mít ráda :cool: Já vím že to není totéž, ale rodiče, byť nebyli ideální, toho hodně udělali pro většinu z nás a v dospělosti je čas odpustit jim jejich chyby a vrátit jim to dobré, co jsme dostali. Tak jako nám vadí, když nám rodiče vnucují vlastní představy o životě, neměli bysme je ani my vnucovat jim. Prostě pro ně může být oslava mimo domov moc velký stres, tak proč je do toho nutit?

Podívej, Niki, já jsem sice o něco starší, než vaši, ale můžu tě ujistit, že návštěvy dětí (přestože je miluju a vždycky ráda vidím) jsou docela unavující. Člověk už je zvyklý na jiný způsob života, nakonec i na určitý klid a pohodlí... a kdybych k tomu měla ještě poslouchat, co dělám blbě, asi by dlouho nejezdily - a ne z vlastního rozhodnutí
Si představ, že se ti do domácnosti najednou nahrne 3-8 lidí včetně prcků a máš se postarat tak, aby byli všichni spokojení...
Ronjo, já třeba obecně nemám příliš ráda oslavy všeho druhu - i ty moje :D Jo, jezdím za vnoučatama, ale mnohem radši, když to není "povinnost". Ono to u mrňousků nakonec dopadá tak, že dítko je z přemíry dojmů, dárků a lidí unavený, protivný a ubrečený - až od určitého věku si to umí všichni užít.

Heleno přesně to si uvědomuju - vidím to i na našich, vnučku vidí rádi, ale kdyby je moje ségra necpala do oslav jejích narozenin mimo domov, myslím, že by byli radši. Hodně se mi líbí, že tu v takových případech vždycky hájíš zájmy "druhé strany" :supr: Protože sice je pravda, že některé tchýně/maminky jsou opravdu složité osobnosti, ale pravda je i ta, že někteří mladí/snachy by si představovali, že se všechno bude točit okolo nich a podle nich až do smrti (Micksey prosímtě teď nemyslím tebe, jen obecně konstatuju, co tu na babi někdy čítám).

Někdy mám pocit, že nejsem obhájce, ale přímo advocatus diaboli - ale tyhle věci mámy a už vůbec ne tchýně (i tátové a tcháni, samozřejmě) málokdy řeknou - ať už z určitého ostychu (ono se blbě přiznává, že už leccos nemůžu), obav, že jim budou "odepřena" vnoučata, nebo jen "pro klid v rodině".
Mně osobně vyhovuje, když se miláčkové na návštěvách vystřídají, i když vždycky to nejde - třeba na Vánoce mám zvěřinec kompletní, ale to skoro výjimka. Ostatně i ten pokec je lepší ve 2-3 lidech, než překřikující se smečce - pak obvykle drnčí telefony s informacemi, co kdo zapomněl sdělit

Ronja napsal(a):

Já to všechno chápu, fakt. I to, že člověka zamrzí, když vlastní rodiče nedostatečně nadšeně slaví narozeniny vnoučete, i to, že se někomu ekluje jíst na stole, kde spala kočka. Jenom mám trochu pocit, že velká část těchto problémů by se vyřešila, kdybychom se naučili lidi obecně a naše milované (nebo alespoň blízké) zvlášť brát prostě takové, jací jsou. I s tím, že se na stará kolena už necítí dobře mimo domov. I s tím, že neperou povlečení po každém použití. Jistě že všichni máme nějaké hranice, které se překračují těžko, ale trocha laskavosti a trocha pochopení dokáže hodně. Koneckonců, mojí mámě se možná taky eklovalo když jsem se jako děcka pokakala do postýlky nebo když jsem ji pozvracela, ale nepřestala mě proto mít ráda :cool: Já vím že to není totéž, ale rodiče, byť nebyli ideální, toho hodně udělali pro většinu z nás a v dospělosti je čas odpustit jim jejich chyby a vrátit jim to dobré, co jsme dostali. Tak jako nám vadí, když nám rodiče vnucují vlastní představy o životě, neměli bysme je ani my vnucovat jim. Prostě pro ně může být oslava mimo domov moc velký stres, tak proč je do toho nutit?

Ronji - jká jim s láskou jejioch chyby odpustím. Ale nechci, aby ty chyby konali na mým dítěti - bohužel. Vím že tu pořád omýlám svlj případ typu vyřvání v postýlce před usnutím, ale od toho se pro mě odvíjhí spousta dalších věcí. Vynořují se mi v paměti takový ty věci, jak člověk sedí dvě hodiny u stolu, protože nesnědl maso. Jak se mu všichni smáli, protože litoval tu mouchu, co jí někdo jinej utrhnul křidýlka.... No a fakt nechci, aby Matu byla ve stejným postavení.

Bez pr... úplně se mi zježily chlupy :usch:

A nějaký oslavy, kecání do toho jak mají rodiče doma uklizeno :co: Já vám nevím, skoro bych řekla, že si tak max člověk postěžuje tady, ale s prodělanou výchovou by jaksi rodičům neřekl "měla by sis utřít prach". Zatímco třeba u nás je prostě neustále něco špatně :D I kdyby tu měla hodinu běhat, tak tu jednu přehlídnutou pavučinu najde :D A že jsem si vzala paní na úklid? Tak to jí málem trefil šlak :D
Ne, teď vážně. Sama se snažím máminu domácnost nekritizovat. Ukrutně mi vadí, že dělá šílený potěmkino před každou návštěvou, několikrát jsem to okomentovala, ale když jí to baví - mě je to fuk.

A už vůbec bych něchtěla, aby se cokoliv točilo okolo mě :d Já sjem fakt ráda, že mám svůj klid ;)

Jé Def já taky přece nemluvila konkrétně o tobě :pussa: S tou výchovou to naprosto chápu a nemyslím, že budu jiná. Jsou věci, nad kterýma zamhouříš oči (pozdní spaní odrostlejších vnoučat na návštěvě u babičky), ale jsou věci, kterým svoje dítě vystavovat nechceš - to je jasný. Nás doma například jednou čekají tuhé boje okolo jídla a nemyslím si, že ustoupím byť jen o píď (mluvím o stravě miminka a batolete). Mám svoje víc než dobré důvodu být v tomto směru poměrně nekompromisní.

Pokud se ale cítím frustrovaná, že moji rodiče nechtějí slavit narozeniny vnoučete tehdy a tak jak si představuju já, tak to už mi připadá, že se zase já je snažím nacpat do škatulky, kde jim není dobře a pak se zlobím, že mi tam nechtějí lézt. V tomto konkrétním případě myslím, že bych nechala rodiče jednat tak, jak je jim milé a zkusila je přijímat i s tím. Kde si ale nakreslíš tu lajnu (tohle nikdy, tohle někdy a tady ustoupím rodičům) je věc upřímného a ne vždy lehkého zvažování. Určitou měrou by mohl být prospěch dítěte: tím, že půjde v osmi letech spát párkrát později nebo dostane víc sladkostí než normálně mu žádná újma nevznikne. Pokud má doma přísný řád, nějaké to zlobení u babičky ho taky nadobro nezkazí. Tím že by mu moje máma cpala lepek nejlépe od 3 měsíců mu už újma vzniknout může, a to poměrně zásadní. 

Jasný je, že i ten pojem "újma" je hodně subjektivní, já osobně žádnou újmu na sdílení domácnosti s kočkami nevidím, ale chápu, že to může mít každý jinak. Jen jsem měla pocit, že by v této diskuzi taky měly padnout výrazy jako laskavost a přijímání a to směrem od dětí k rodičům.

Ja som spomenula na moju kamošku, ktorá bola spočiatku zhrozená zo svokry, ktorá mala iné povedzme štandardy hygieny a celkovo iný životný štýl a postoje... Postupne ale zistila, že táto babka jednak vnučku nesmierne miluje, ale práve preto jej nedáva jesť alergény, varí to, čo malá chce a čo MOŽE ako alergička a plne sa jej venuje. Takže druhá babka, ktorá má síce výborné štandardy hygieny, ale vnučke dávala jesť orechy(z ktorých sa malá dusila), fajčila pri nej a nikdy s ňou nikam nešla, si nakoniec k nej vzťah nikdy nevytvorila a kamoška bola a je vďačná za svokru, ktorá jej neraz vytrhla tŕň z päty a pritom s láskou...  :hjarta:

Defi promiň, nechci do toho nějak zbytečně rejpat, ale tenhle rozpor mě prostě zaujal:

Definitiv napsal(a):

Sama se snažím máminu domácnost nekritizovat. Ukrutně mi vadí, že dělá šílený potěmkino před každou návštěvou, několikrát jsem to okomentovala, ale když jí to baví - mě je to fuk.

(zvýraznění ode mě).

Nehodlám tady rozbíhat nějakou psychoanalýzu, jsi chytrá holka a sama víš daleko líp než já jestli to bylo jen neobratné vyjádření nebo jestli tam jsou fakt přítomny oba aspekty ("ukrutně mi to vadí" a "je mi to fuk") a v jakém poměru. A určitě taky dobře víš, co s tím eventuelně dělat - třeba poslat Ronju do pr... :D

Když některá z babiček řekne "my to dělaly takhle", může věta pokračovat buď "a je to to nejlepší", nebo "ale klidně si nechám poradit" - ale taky záleží na postoji druhé strany. Tam může odpověď na provní část znít "taky jste byly úplně nemožný", či "mami, ale tohle je lepší, podívej".
Nakonec, děvečky - všechny jste v ne/laskavé (dle vlastní úvahy) péči svých rodičů vyrostly na relativně fyzicky i duševně zdravý ženský a mám dojem, že žádná z vašich matek nebyla taková, aby vám záměrně ubližovala.

Ronji - jestli to vyznělo, že jsem vylítla, tak to sorry :D
Jen se ještě vrátím k těm oslavám. jak tady od někoho padlo, že když rodičům přijedou "děti" tím myslím dospělé děti bydlící mimo domácnost rodičů), tak že je to taky záhul, že rodiče už mají jinou představu o žití a pod. To platí podle mě na obě strany. Možná to bude znít krutě a cize, ale brala bych rodiče jako všechny ostatní lidi. Ke známým bych nevyrazila bez ohlášení, nedorazila bych s hodinovým zpožděním bez omluvy, nepřišla bych o hodinu dřív. Tak se prostě snažím chovat k rodičům stejně. A myslím, že i oni by se tak měly chovat k dětem. To je jako vcházet do pokoje bez zaklepání.
Kdyby třeba náhodou v sobotu dopoledne z ničeho nic na prahu stála máma (protože se jí prostě chtělo), tak jí sice dál pozvu, ale budu mít zkaženej celej den.

A k tomu rozporu - vadí mi to, že má pocit, že kdyby se to doma neblejskalo, tak by snad žádná návštěva nikdy nepřišla. Vadí mi to, půlku dne frflá, jak musí uklízet. Vadí mi to, že má pocit i ostatní by to tak měly dělat. A nejvíc mi vadí, když se mě snaží přesvědčovat, že bych měla dělat to samý :rolleyes:
Jenže už dávno vím, že s tím nic nezmůžu. Tak to nechávám být, neposlouchám stěžování a tvářím se, že je mi to fuk. Možná se spíš jen přetvařuju. Ale já z toho cítím takovej ten strach "že by mě pomluvily, kdybych neměla naklizeno" - copak to kamarádi dělají? :co: No nic, musím běžet ;)

Holky, něco pro odlehčení:

Moje mamka má pořád všude vzorně uklizeno. Nevím, jestli mě v porodnici vyměnili nebo co, ale já jsem coby hospodyně lehce podprůměrná - tedy co to budem lakovat na růžovo - spíš bordelář.

Někdy na podzim jsem se letmo zmínila své mamce, že zítra ke mě přijede můj přítel. Celá se zajíkla a spontánně z ní okamžitě vyjela obava "A stačíš si do zítřka vůbec uklidit?" ;) :lol: :lol: :lol: ,
(drobná poznámka - je mi skoro 45, ne 15, jak by se asi z té příhody zdálo... :P :D )

Blossom napsal(a):

Holky, něco pro odlehčení:

Moje mamka má pořád všude vzorně uklizeno. Nevím, jestli mě v porodnici vyměnili nebo co, ale já jsem coby hospodyně lehce podprůměrná - tedy co to budem lakovat na růžovo - spíš bordelář.

Někdy na podzim jsem se letmo zmínila své mamce, že zítra ke mě přijede můj přítel. Celá se zajíkla a spontánně z ní okamžitě vyjela obava "A stačíš si do zítřka vůbec uklidit?" ;) :lol: :lol: :lol: ,
(drobná poznámka - je mi skoro 45, ne 15, jak by se asi z té příhody zdálo... :P :D )

Já jsem se to od těch 15 taky nenaučil :-) A často se mi stávalo, že se to do příjezdu přítelkyně nestihlo. Naštěstí nové přítelkyně trpěly shodně vadou zraku, že nebyly schopny ten nepořádek vidět a omlouvaly to "no jo, žije sám a má trochu bordel".

Mne mama rovno ponúkla, že mi príde upratať, keď mal prísť frajer :lol: ... Keď som si predstavila mamu, ako znepokojene počúva podozrivé zvuky pri šúrovaní... :gloria:

Zdravím všechny, nedá mi to a musím taky něco napsat.

Taky jsem měla tzv. studený odchov sedmdesátých let, bez pochvaly, bez rozmazlování, oslavy narozenin mi dělala jenom babička, na třídní schůzky chodila babička. Máma je prostě květinové dítě někdy z roku 1970 bez zodpovědnosti :-) a tak žije celý život. Bohužel jak stárne, přijde mi ještě horší. Žije sama, s nikým se nesnese..... každého pomlouvá i můj syn ji říká věčný kritik a na to přišel sám. S mámou jsem měla problém odjakživa, ale přišla jsem na to až tak kolem 25, protože jako dítě jsem jí v ničem neodporovala a poslouchala. Jak šel život, zjistila jsem, že mě naučila věci, který jsou příšerný..... Naštěstí jsem na to přišla. Ale řeším to dalších 14 let. Když jsem jí řekla, že mě to trápí, práskla dveřmi. Taky jsem se s ní navštěvovala se zaťatými zuby, taky mě nechtěla navštěvovat atd atd. Bude mě to mrzet celý život, ale zjistila jsem, že se s ní chci vídat, takže ji beru takovou jaká je, něco jako přítele, který má taky na něco jiný názor a přesto chci, aby byl můj přítel. Bylo mi líto toho ztracenýho času při hádkách. Zřejmě už nikdy se jí nesvěřím, natož aby mě objala. Děti podle ní taky rozmazluju, taky by je nechala vyřvat. Naštěstí se mi u dětí moje výchova vrací v dobrém.... zatím :-)
Omlouvám se za slohové cvičení :-)

Chci se také podělit.Mi máme něco podobného.Než jsem měla děti,tak to bylo řečí až tady budou běhat vnoučata a bla bla.Ted máme dvě děti,tudíž naši 2 vnoučata a nezájem,Já,když tam nejedu tak by se celej rok neozvali.Malýmu bude 5let a spal tam asi dvakrát a sama o sobě máma si ho tam vzala jednou.Malý bude rok a nespala tam ani jednou.Když tam s dětma přijedu tak malá brečí ani je nechce.Nehlídají nic.Nemají sice auto,ale táta si ho může půjčit z práce,stejně jako,když mají velkej nákup a tak.Když jsme bydleli ve městě jako oni tak akorát přišla máma jednou za měsíc vždycky po raní.To bylo vše.Te djsme se přestěhovali,ale ne zase tak daleko asi 5km.Máma je divná je jen pořád doma,po práci a to je vše.pořád jen heká jak je utahaná z práce atd.Nevim čím to je,jestli je pohodlná,nrvim.Jednou hlídala malýho na silvestra to mu bylo půl roku.Pak jsme chtěli pohlídat,když jsme jeli na lyže to pak volala,že jí neni dobře,ale nakonec si ho vzala a pak jsme chtěla nečekaně pohlídat,když mi bouchlo jiné hlídání a to bylo keců.Proboha,vdyt jsou to jejich vnoučata.Jednou chtěl jít malej od nás k nim domů po rsní a ona mu řekla,že ne,že jde brzo spaát,že ráno vstává.To je prostě k zblití.Když tam dlouho nejedu tak se tváří,že jsem tam dlouho nebyla a někdy mi zase příde,jako,když přijedeme a zrovna nemá náladu a dělá ksichty.Holky važte si babiček a dědečků,které hlídají a mají mzájem o vaše děti já to asi nikdy nezažiju.Nikam se nedostaneme,ani nevim,kdy jsme naposledy někde byli.Neodpočinu si nic.

Blossom napsal(a):

Holky, něco pro odlehčení:

Moje mamka má pořád všude vzorně uklizeno. Nevím, jestli mě v porodnici vyměnili nebo co, ale já jsem coby hospodyně lehce podprůměrná - tedy co to budem lakovat na růžovo - spíš bordelář.

Někdy na podzim jsem se letmo zmínila své mamce, že zítra ke mě přijede můj přítel. Celá se zajíkla a spontánně z ní okamžitě vyjela obava "A stačíš si do zítřka vůbec uklidit?" ;) :lol: :lol: :lol: ,
(drobná poznámka - je mi skoro 45, ne 15, jak by se asi z té příhody zdálo... :P :D )

To je moc hezký,stále tě považuje za své "děťátko". Tak to občas využij ;). Já to mám s mamkou zase trochu jinak.Asi do mých 25 let mě považovala za "dítě",kterému ona musí radit ( kecat do života ).Mnohokrát jsme se kvůli tomu chytly.Pak jsme spolu skoro 3 měsíce nemluvily,ale nakonec mi zavolala- to jí teda nikdy nezapomenu :supr: .Od té doby se z nás postupně stávaly spíš kamarádky.Když před 3 lety zemřel taťka,sblížilo nás to ještě víc a dnes jsem to spíš já v pozici "rádkyně",ale jen na její vlastní žádost.Já se lidem do života nepletu.Je to hezké,když mi zavolá a svěřuje se mi a já jí pak radím jako " velká holka ".....:D:D

Romin napsal(a):

Chci se také podělit.Mi máme něco podobného.Než jsem měla děti,tak to bylo řečí až tady budou běhat vnoučata a bla bla.Ted máme dvě děti,tudíž naši 2 vnoučata a nezájem,Já,když tam nejedu tak by se celej rok neozvali.Malýmu bude 5let a spal tam asi dvakrát a sama o sobě máma si ho tam vzala jednou.Malý bude rok a nespala tam ani jednou.Když tam s dětma přijedu tak malá brečí ani je nechce.Nehlídají nic.Nemají sice auto,ale táta si ho může půjčit z práce,stejně jako,když mají velkej nákup a tak.Když jsme bydleli ve městě jako oni tak akorát přišla máma jednou za měsíc vždycky po raní.To bylo vše.Te djsme se přestěhovali,ale ne zase tak daleko asi 5km.Máma je divná je jen pořád doma,po práci a to je vše.pořád jen heká jak je utahaná z práce atd.Nevim čím to je,jestli je pohodlná,nrvim.Jednou hlídala malýho na silvestra to mu bylo půl roku.Pak jsme chtěli pohlídat,když jsme jeli na lyže to pak volala,že jí neni dobře,ale nakonec si ho vzala a pak jsme chtěla nečekaně pohlídat,když mi bouchlo jiné hlídání a to bylo keců.Proboha,vdyt jsou to jejich vnoučata.Jednou chtěl jít malej od nás k nim domů po rsní a ona mu řekla,že ne,že jde brzo spaát,že ráno vstává.To je prostě k zblití.Když tam dlouho nejedu tak se tváří,že jsem tam dlouho nebyla a někdy mi zase příde,jako,když přijedeme a zrovna nemá náladu a dělá ksichty.Holky važte si babiček a dědečků,které hlídají a mají mzájem o vaše děti já to asi nikdy nezažiju.Nikam se nedostaneme,ani nevim,kdy jsme naposledy někde byli.Neodpočinu si nic.

Psala jsi tu o svých rodičích....a co babi a děda z manželovy strany? Tam to funguje? Jestli ano,tak bych to podporovala o 106 i za předpokladu,že by mí rodiče byli ksichtovatější ještě víc.....

miino , zvládla jsi to,  přijala jsi ji takovou jaká je. Mě pomáhá mít tento přístup velká vzdálenost. Problémem jsou někdy návštěvy, které nemohou trvat jen tak dlouho, jak je to nám oběma příjemné. S ohledem na délku cesty a malé děti. K dosáhnutí tvého stavu potřebuju ještě krůček ;)

Prvně je asi dobrý si uvědomit, že prarodiče nám nemusí hlídat. Svoje děti vychovali a tyhle jsou jaksi naše. :) Pochybuju, že budu v padesáti/šedesáti fit, jak za mlada... s věkem přijdou neduhy, občas píchne, skočí tlak... ;)Popravdě, táhne mi na čtvrtej křížek a nechápu, jak jsem mohla zvládnout dvě děti dva roky od sebe a nesesypat se. Kočár, nákupy, prcek, kolo, bábovky... pěkně bez výtahu do patra, domácnost... dneska bych jim pustila telku a sobě nejspíš plyn... :D A i když se teď těším, jak rozmazlím vnoučata, rozhodně nebudu fungovat jako odkladiště... To že jsem matka neznamená, že se z dětí po... a pochybuju, že to budu mít jako babička jinak. :P

helena napsal(a):

Když některá z babiček řekne "my to dělaly takhle", může věta pokračovat buď "a je to to nejlepší", nebo "ale klidně si nechám poradit" - ale taky záleží na postoji druhé strany. Tam může odpověď na provní část znít "taky jste byly úplně nemožný", či "mami, ale tohle je lepší, podívej".
Nakonec, děvečky - všechny jste v ne/laskavé (dle vlastní úvahy) péči svých rodičů vyrostly na relativně fyzicky i duševně zdravý ženský http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png a mám dojem, že žádná z vašich matek nebyla taková, aby vám záměrně ubližovala.

Kdyby se něco stalo s mojí mámou a tchýní, tak tě beru za náhradní babičku pro mé děti!! :supr::hjarta:
Chceš?

To mi připomíná zprávu v TV novinách před pár lety, jak si  mladí rodiče s dítětem v Itálii (bez vlastních žijících rodičů) podali inzerát na dědečka nebo babičku. Aby umožnili synovi kontakt s někým, kdo hodně pamatuje, se stářím a "moudrostí" a prostě chtěli takového seniora adoptovat. Vyhrál to jeden super děda a všichni vypadali spokojeně.

Kamarádovi (vše mu v životě vychází - je nechutně spokojený, zdravý, úspěšný, ekonomicky více než soběstačný) se přihodilo to, že na pískovišti si hráli jeho děti a chodila tam nějaká babička a ta si ty děti tak oblíbila (a ony ji), že je chodí k nim hlídat a starat se o domácnost, aby si přilepšila. Jeho vlastní rodiče jsou daleko. A děti a vnoučata té babičky jsou taky někde v tramtárii.

Takže, na otázku rodiče si nevybíráme - co s nimi, odpověď sice nemám (jistě již byla několikrát zodpovězena), ale tohle je odpověď na to, jak si vybrat vhodné prarodiče pro naše děti, když nám nevyhovují ti naši.

to javena a Nicolas
myslím, že někteří z nás tady nemají problém s hlídáním dětí, ale s nějakou komunikací mezi jimi a maminami.......
mě máma hlídá moc a vnoučata miluje (nikdy jim to ale neřekně) mě ale chce drtit, až jakoby ponižovat. Měla jsem dřív takovej ten syndrom, že mě má ráda jen když jsem úspěšná. Když se  mi nedaří..., posmívá se mi. Třeba nevím, jak by náš vztah vypadal, kdybych měla sourozence, jelikož jsem jedináček, tak má jenom mě. :/

miiina napsal(a):

to javena a Nicolas
myslím, že někteří z nás tady nemají problém s hlídáním dětí, ale s nějakou komunikací mezi jimi a maminami.......
mě máma hlídá moc a vnoučata miluje (nikdy jim to ale neřekně) mě ale chce drtit, až jakoby ponižovat. Měla jsem dřív takovej ten syndrom, že mě má ráda jen když jsem úspěšná. Když se  mi nedaří..., posmívá se mi. Třeba nevím, jak by náš vztah vypadal, kdybych měla sourozence, jelikož jsem jedináček, tak má jenom mě. :/

tak si pořiď náhradní pra-rodiče, kteří tě budou chválit a nikoli drtit, až jakoby ponižovat.

Tvůj syndrom úspěšného dítěte, které si zaslouží lásku rodičů je částí chybou rodičů a částečně neschopností se z toho vyvléci v dospělém věku sama. Co tvoje máma nemá v sobě (buď sama či od svých vlastních rodičů), to po ní těžko můžeš chtít a asi to ani jen tak (od ní) lehce nedostaneš. Ale někde se to dá tuším koupit na internetu.

Romin napsal(a):

Chci se také podělit.Mi máme něco podobného.Než jsem měla děti,tak to bylo řečí až tady budou běhat vnoučata a bla bla.Ted máme dvě děti,tudíž naši 2 vnoučata a nezájem,Já,když tam nejedu tak by se celej rok neozvali.Malýmu bude 5let a spal tam asi dvakrát a sama o sobě máma si ho tam vzala jednou.Malý bude rok a nespala tam ani jednou.Když tam s dětma přijedu tak malá brečí ani je nechce.Nehlídají nic.Nemají sice auto,ale táta si ho může půjčit z práce,stejně jako,když mají velkej nákup a tak.Když jsme bydleli ve městě jako oni tak akorát přišla máma jednou za měsíc vždycky po raní.To bylo vše.Te djsme se přestěhovali,ale ne zase tak daleko asi 5km.Máma je divná je jen pořád doma,po práci a to je vše.pořád jen heká jak je utahaná z práce atd.Nevim čím to je,jestli je pohodlná,nrvim.Jednou hlídala malýho na silvestra to mu bylo půl roku.Pak jsme chtěli pohlídat,když jsme jeli na lyže to pak volala,že jí neni dobře,ale nakonec si ho vzala a pak jsme chtěla nečekaně pohlídat,když mi bouchlo jiné hlídání a to bylo keců.Proboha,vdyt jsou to jejich vnoučata.Jednou chtěl jít malej od nás k nim domů po rsní a ona mu řekla,že ne,že jde brzo spaát,že ráno vstává.To je prostě k zblití.Když tam dlouho nejedu tak se tváří,že jsem tam dlouho nebyla a někdy mi zase příde,jako,když přijedeme a zrovna nemá náladu a dělá ksichty.Holky važte si babiček a dědečků,které hlídají a mají mzájem o vaše děti já to asi nikdy nezažiju.Nikam se nedostaneme,ani nevim,kdy jsme naposledy někde byli.Neodpočinu si nic.

Nevěděla jsem, že hlídání vnoučat s častým přespáváním je povinné. Šmarjá, a já už za necelý měsíc budu babičkou. Měla bych to přehodnotit?!?!?

Proboha, vždyť jsou to naše DĚTI. Ale proboha, jsou to i naše VNOUČATA a tudíž musíme?
Zatím si libuju, že mé děti věru takovéhle myšlenky nemají. Doufám. :D A i kdyby měly. My máme taky svůj život. A nejsme tu už jen proto, abychom se staraly o vnoučata, aby si jejich matky mohly odpočinout a aby se někam dostaly. :D To si halt měly rozmyslet, než otěhotněly. Že hlídání vnoučat je dobrovolné. NE povinné.

Romin napsal(a):

Chci se také podělit.Mi máme něco podobného.Než jsem měla děti,tak to bylo řečí až tady budou běhat vnoučata a bla bla.Ted máme dvě děti,tudíž naši 2 vnoučata a nezájem,Já,když tam nejedu tak by se celej rok neozvali.Malýmu bude 5let a spal tam asi dvakrát a sama o sobě máma si ho tam vzala jednou.Malý bude rok a nespala tam ani jednou.Když tam s dětma přijedu tak malá brečí ani je nechce.Nehlídají nic.Nemají sice auto,ale táta si ho může půjčit z práce,stejně jako,když mají velkej nákup a tak.Když jsme bydleli ve městě jako oni tak akorát přišla máma jednou za měsíc vždycky po raní.To bylo vše.Te djsme se přestěhovali,ale ne zase tak daleko asi 5km.Máma je divná je jen pořád doma,po práci a to je vše.pořád jen heká jak je utahaná z práce atd.Nevim čím to je,jestli je pohodlná,nrvim.Jednou hlídala malýho na silvestra to mu bylo půl roku.Pak jsme chtěli pohlídat,když jsme jeli na lyže to pak volala,že jí neni dobře,ale nakonec si ho vzala a pak jsme chtěla nečekaně pohlídat,když mi bouchlo jiné hlídání a to bylo kecůProboha,vdyt jsou to jejich vnoučata.Jednou chtěl jít malej od nás k nim domů po rsní a ona mu řekla,že ne,že jde brzo spaát,že ráno vstává.To je prostě k zblití.Když tam dlouho nejedu tak se tváří,že jsem tam dlouho nebyla a někdy mi zase příde,jako,když přijedeme a zrovna nemá náladu a dělá ksichty.Holky važte si babiček a dědečků,které hlídají a mají mzájem o vaše děti já to asi nikdy nezažiju.Nikam se nedostaneme,ani nevim,kdy jsme naposledy někde byli.Neodpočinu si nic.

já jsem docela překvapená, co všechno od svých rodičů očekáváš a co jim vyčítáš. Jsou to tvoje děti, babičky můžou, ale nemusí hlídat.
Já jsem nikdy od babiček nic neočekávala. A taky mám s oběma velmi dobrý vztah. Pokud jsem občas potřebovala večer pohlídat, pohlídaly, ale sami si o hlídání neřekly. No a..mají svůj život, navíc obě chodily v té době do práce. Dceru mám postiženou, takže péče o ní byla a je náročnější.Ale vždy jsem to viděla tak, že postarat se musíme především my, rodiče. A to jsem měla vždy nějakou brigádu, buď domácí práci, nebo v terénu, tak, abych si je mohla brát s sebou.A zvládla jsem to.

Nicolas napsal(a):

miiina napsal(a):

to javena a Nicolas
myslím, že někteří z nás tady nemají problém s hlídáním dětí, ale s nějakou komunikací mezi jimi a maminami.......
mě máma hlídá moc a vnoučata miluje (nikdy jim to ale neřekně) mě ale chce drtit, až jakoby ponižovat. Měla jsem dřív takovej ten syndrom, že mě má ráda jen když jsem úspěšná. Když se  mi nedaří..., posmívá se mi. Třeba nevím, jak by náš vztah vypadal, kdybych měla sourozence, jelikož jsem jedináček, tak má jenom mě. :/

tak si pořiď náhradní pra-rodiče, kteří tě budou chválit a nikoli drtit, až jakoby ponižovat.

Tvůj syndrom úspěšného dítěte, které si zaslouží lásku rodičů je částí chybou rodičů a částečně neschopností se z toho vyvléci v dospělém věku sama. Co tvoje máma nemá v sobě (buď sama či od svých vlastních rodičů), to po ní těžko můžeš chtít a asi to ani jen tak (od ní) lehce nedostaneš. Ale někde se to dá tuším koupit na internetu.

Mám kamaráta, ktorý to robí vlastne aj s rodičmi, nielen s prarodičmi pre svoje - zatiaľ neexistentné deti. Otec mu už umrel, mama ešte žije, ale tiež to asi nie je žiadna sláva... :rolleyes: a tak si chlapec našiel náhradnú "maminku" aj "tatínka". "Maminka" má dcéru, ale o syna prišla; a "tatínek" (nesúvisiaci nijako s "maminkou") má dve dcéry, ktoré miluje, ale je svojím spôsobom "vďačný" za syna. :supr::jojo:

Romin napsal(a):

Chci se také podělit.Mi máme něco podobného.Než jsem měla děti,tak to bylo řečí až tady budou běhat vnoučata a bla bla.Ted máme dvě děti,tudíž naši 2 vnoučata a nezájem,Já,když tam nejedu tak by se celej rok neozvali.Malýmu bude 5let a spal tam asi dvakrát a sama o sobě máma si ho tam vzala jednou.Malý bude rok a nespala tam ani jednou.Když tam s dětma přijedu tak malá brečí ani je nechce.Nehlídají nic.Nemají sice auto,ale táta si ho může půjčit z práce,stejně jako,když mají velkej nákup a tak.Když jsme bydleli ve městě jako oni tak akorát přišla máma jednou za měsíc vždycky po raní.To bylo vše.Te djsme se přestěhovali,ale ne zase tak daleko asi 5km.Máma je divná je jen pořád doma,po práci a to je vše.pořád jen heká jak je utahaná z práce atd.Nevim čím to je,jestli je pohodlná,nrvim.Jednou hlídala malýho na silvestra to mu bylo půl roku.Pak jsme chtěli pohlídat,když jsme jeli na lyže to pak volala,že jí neni dobře,ale nakonec si ho vzala a pak jsme chtěla nečekaně pohlídat,když mi bouchlo jiné hlídání a to bylo keců.Proboha,vdyt jsou to jejich vnoučata.Jednou chtěl jít malej od nás k nim domů po rsní a ona mu řekla,že ne,že jde brzo spaát,že ráno vstává.To je prostě k zblití.Když tam dlouho nejedu tak se tváří,že jsem tam dlouho nebyla a někdy mi zase příde,jako,když přijedeme a zrovna nemá náladu a dělá ksichty.Holky važte si babiček a dědečků,které hlídají a mají mzájem o vaše děti já to asi nikdy nezažiju.Nikam se nedostaneme,ani nevim,kdy jsme naposledy někde byli.Neodpočinu si nic.

ja teda este deti nemam, ale ani by ma nenapadlo ocakavat od mojej svokry alebo mamy, aby sa mi starali o deti, lebo si budem chciet odpocinut. Moja pravdepodobne buduca svokra uz teraz (skor polozartom) vravi, nech neratame s tym, ze k nej raz budeme deti odkladat, a ja sa jej ani nedivim. Hovoris, ze tvoja mama je unavena a utahana, predsa uz nema tolko rokov ako ty a mozno ma aj nejake zdravotne problemy, nad tym sa skus zamysliet. A teraz nieco osobne, mojho krstneho otca vyrazne vytazovali jeho deti starostlivostou o vnucata, on ako tazko pracujuci clovek to nezvladal, nedokazal vsak sam sebe odpustit, ze ho vlastne vnucata obtazuju, ved sa predsa cely zivot vzorne staral o rodinu. Vyvinula sa z toho vazna psychicka porucha...
Takze, kto si zaobstara deti, ma sa o ne postarat. Kazda pomoc je vitana, ale nema sa ocakavat ani vynucovat.

miiina napsal(a):

to javena a Nicolas
myslím, že někteří z nás tady nemají problém s hlídáním dětí, ale s nějakou komunikací mezi jimi a maminami.......
mě máma hlídá moc a vnoučata miluje (nikdy jim to ale neřekně) mě ale chce drtit, až jakoby ponižovat. Měla jsem dřív takovej ten syndrom, že mě má ráda jen když jsem úspěšná. Když se  mi nedaří..., posmívá se mi. Třeba nevím, jak by náš vztah vypadal, kdybych měla sourozence, jelikož jsem jedináček, tak má jenom mě. :/

O komunikaci jsem už psala. Tohle byla reakce na nářek Rominy. ;)
Mmch. asi bych taky měla problém komunikovat s dcerou či synem, pokud by mi dávali najevo, jak jsem divná, že nechci hlídat vnouče, jelikož matka si musí odpočinout, když chodím narozdíl od ní do práce a ráno vstávám. Zatímco já bych měla chápat, že ona je unavená a dlouho nikde nebyla, já nemám na únavu nárok a pokud o ní mluvím, jsem líná a pohodlná. A jako třešnička na dortu - já si mám uvědomit, že jsou to dopr.dele MOJE vnoučata... :usch:
Panenko skákavá... :rolleyes:
Někdy je dobrý hlavou před použitím zatřepat. :dumbom:

no já se Romin trochu zastanu. Pokud má manžela v práci od nevidím do nevidím, dokážu se vcítit do její únavy. Vzpomínám si - po slovech mojí mámy, jak ona to měla těžké, protože prali plíny  a vůbec kolem zahrady - jak to bylo u nás. Mamka bydlela se svojí maminkou, na zahradu jsme mohli kdykoli. Po dědině jsem volně chodila už od 5 let - do obchodu a zpátky, šla jsem klidně i koupit zmrzku , rohlíky. DOspělí si dětí víc všímali. Táta byl doma od půl třetí, babička kdykoli po ruce, mamka pracovala na 6 hodin. Tedy zpočátku. DO školky jsme nastoupili v pohodě.

Když si vzpomenu na svoje začátky - od malé ani na krok. CHlap chodil celkem brzo, v 6 ráno vypadl, v 6 večer se vrátil, takže i viděl jak vypadá nespící dítě. ROk jsem si jezdila i s ní odpočinout někam na víkend k tchánům s prosbou dospat se. Kojila jsem do roka a půl a nikdo ji takhle malou ani nechtěl. Nejhorší byla ta sociální izolace, bez mateřského centra bych si tu hodila mašli. zoufale mi chyběl kontakt s dospělými. Po té první dvouletce se to začlo zlepšovat. Když už jsem se tedy vypravila za svou rodinou, z opatrnosti jsem i vařila a uklízela. Malá měla nějaké komplikace a nestálo mi za to zkoušet důslednost jiných lidí.  Takže ano, chápu, že taková slova může člověk z úst vypustit. Jakmile je vypustí, měl by zapřemýšlet - jsou to jen má očekávání, proč si myslím, že by se to takhle mělo? Jsou takového chování vůbec moji rodiče schopni?

CHápu babičky, mnohdy chodí do práce, nemají takovou vitalitu jako v mládí. Mnohdy se jim přidávají zdravotní obtíže, hůře vidí. ALe když se k tomu přidá to, že je vnoučata zajímají jen jako doplněk, aby se ukázali sousedům a aby jim před nimi řekli, jak je mají rádi  , aby je pohladili a během pěti minut zapomněli, že za něma dojeli.... pak si moje máma můž něco o svých těžkých dobách s malými dětmi povídat ty svoje pohádky dál -  sama...

Pravda je asi niekde uprostred. Ja som s manželom pracovala na smeny, mali sme dve deti a babičky ďaleko, takže všetko sme riešili len my dvaja. Lepili sme ranné, poobedné, nočné, dovolenku, ako sa len dalo. Musím povedať, že mi nenapadlo žiadať o pomoc babičky, keď ešte obe chodili do zamestnania. Teraz sa v pozícii babičky, ktorá ešte tvrdo pracuje, aby mohla posplácať úver na dom ocitám aj ja. Naša vnučka bolo dieťa ako sa hovorí uzlík nervov. Snažila som sa dcére s ňou pomôcť ako sa dalo popri práci a stavbe domu. Som pripravená kedykoľvek malú vybrať zo školy, alebo mladšej dcére malého zo škôlky, som ochotná z času na čas postrážiť deti, keď mladí idú do kina, alebo na chvíľu do spoločnosti, rada pomôžem s čímkoľvek ak sú na to nejaké vážne dôvody (zdravotné, pracovné ...), ale nechcela by som, aby to bolo pravidlo, aby si zo mňa urobili opatrovateľku. Obe dcéry môj názor poznajú a rešpektujú ho, berú ohľad na to, že som po práci unavená a že chceme mať tiež súkromie.

PavlaH napsal(a):

CHápu babičky, mnohdy chodí do práce, nemají takovou vitalitu jako v mládí. Mnohdy se jim přidávají zdravotní obtíže, hůře vidí. ALe když se k tomu přidá to, že je vnoučata zajímají jen jako doplněk, aby se ukázali sousedům a aby jim před nimi řekli, jak je mají rádi  , aby je pohladili a během pěti minut zapomněli, že za něma dojeli.... pak si moje máma můž něco o svých těžkých dobách s malými dětmi povídat ty svoje pohádky dál -  sama...

Tak přece. Třináctá komnata PavlyH.

Miluš napsal(a):

Pravda je asi niekde uprostred. Ja som s manželom pracovala na smeny, mali sme dve deti a babičky ďaleko, takže všetko sme riešili len my dvaja. Lepili sme ranné, poobedné, nočné, dovolenku, ako sa len dalo. Musím povedať, že mi nenapadlo žiadať o pomoc babičky, keď ešte obe chodili do zamestnania. Teraz sa v pozícii babičky, ktorá ešte tvrdo pracuje, aby mohla posplácať úver na dom ocitám aj ja. Naša vnučka bolo dieťa ako sa hovorí uzlík nervov. Snažila som sa dcére s ňou pomôcť ako sa dalo popri práci a stavbe domu. Som pripravená kedykoľvek malú vybrať zo školy, alebo mladšej dcére malého zo škôlky, som ochotná z času na čas postrážiť deti, keď mladí idú do kina, alebo na chvíľu do spoločnosti, rada pomôžem s čímkoľvek ak sú na to nejaké vážne dôvody (zdravotné, pracovné ...), ale nechcela by som, aby to bolo pravidlo, aby si zo mňa urobili opatrovateľku. Obe dcéry môj názor poznajú a rešpektujú ho, berú ohľad na to, že som po práci unavená a že chceme mať tiež súkromie.

Mám to taky takhle. Pokud budu zdravá a budu moct, pomůžu mým dětem s vnoučátky. A možná často, kdoví. Ale proto a tehdy, když chci. Třeba i tehdy, když to bude potřeba a já budu moct. 
A ne proto, že "proboha jsou to má vnoučata", že musím.

Jasně, že to bere člověk podle sebe.
Moje děti mají rozdíl dva a půl roku (necelých) od sebe. Žádná zahrada, mateřský centrum není moje parketa, manžel v práci od nevidím do nevidím. Aby syn nebyl doma s miminem a měl kontakt s dětmi (a já s dospěláky) jaro až podzim jsme chodili do parku (v zimě taky, ale na kratší dobu). Já kočár, tašku plnou bábovek, svačinu pro nás oba na celý odpoledne, on kolo nebo alespoň trakař nebo tatrovku (vše se tahalo nahoru dolů do patra bez výtahu). V létě na koupák, bez kola a tatrovky, ale zase s jinejma krámama... Ještě jsem stihla manželovi uvařit na druhý den do práce a jíst by se dalo z podlahy... Nechápu to, ale fakt jsem to zvládala. Přitom jsem pořád nešúrovala - hrála jsem si s klukem, sám si nevyhrál, od 18-ti měsíců nespal přes den, takže když přišla na svět dcera, neměla jsem ani minutu oddych, dokud neusnuly... Naši si tedy děti občas vzali, ale zas ne až tak často - oba dělali. Jasně, že jsem byla unavená, ale v životě mě nenapadlo valit svý povinnosti na rodiče. Osm let jsem neviděla jiný divadlo, než pimprlový. Kino - krteček a spol. Na pivko jsme chodili do takový boudy v parku, aby děti mohly jezdit na kole.
Dokonce jsem i v tom zápřahu uvažovala o třetím dítěti. Jenže než jsem se rozhoupala, tak děti povyrostly, začaly být samostatnější a já zlenivěla... Pro mě mateřská byla nejkrásnější období v životě. Už nikdy to nebude tak bezva pohodovej čas. Se školou přijdou povinnosti, puberta... Je to už prostě jiný...
Když si kámoška stěžuje, že její klučina chodí zásadně jen tam, kam chce on, vzpomenu si vždycky, jak jsme chodili za popelářema dva, tři bloky - bohužel na opačnou stranu, než bylo potřeba. Kluk tyhle technický věci miloval. Bagry, jeřáby - když nám kopali v ulici kabely, pozorovali jsme toho chlapa se zbíječkou celý odpoledne. Holka byla naštěstí mimino, tu technika moc nebrala (s tou jsme stávaly u zverimexu - mají za výlohou králíky). Než to tenkrát dodělali, už nás znala celá parta. Já s nima klábosila, kluk čučel - nebylo kam spěchat. Hezká doba. :)

Majkafo, to už dávno není třináctá komnata. Není na tom co řešit, co skrývat a ty jsi zahlídla jen střípek. Jen mi jedna z  mnoha situací zarezonovala stejně jako u ROmin.

Tak jsem pročetla diskusi a nějak musím pořád dokola děkovat, nevím komu, za to, jakou mám mámu :hjarta: :godlike: a to i přes to, že i já vyrůstala v té "studené" době... ale nutno podotknout, že u nás to nikdy nebylo "studené"...
pořád mám v paměti odpoledne z dob, kdy jsem chodila do školy... ty návraty domů, kdy jsme se sešli nahoře u babičky s dědou, kteří bydleli ve stejném domě, spolu s mými rodiči, ti tam pili kafe a většinou bylo něco dobrého k tomu a jen tak se povídalo...
babička s dědou se nikdy našim do ničeho nepletli, výchovu nechávali na nich... a moje máma je úplně stejná... ano řekne "já bych to dělala takhle"... ale jestli ji poslechnu nebo si pojedu po svém, to nechává na mě... vnoučata hlídá s ochotou, rozhodně to nebere jako nějakou povinnost vůči dceři a ani já to tak nemám... vím, že holky má moc ráda a kdybych jí je občas "nešoupla" tak jí to bude i líto...  ne, nebylo to mezi námi takhle ideální vždycky... ale naučily jsme se respektovat jedna druhou...
osobně jsem měla spíš problém vyrovnat se nějak stím, jaký je táta - sobec, myslící jen na sebe... nejvíc se to ukázalo, když odešel... ale to už je dnes taky jinak... beru ho takového jaký je a je mi líp... dokonce už i hlídám svou nevlastní ségru... ani ona za svého otce nemůže :P když tatík začne rozdávat nějaké rozumy - vyslechnu, s ledovým klidem mu buď řeknu, že to je blbost a jede se dál nebo to prostě pustím jedním uchem tam, druhým ven a neřeším... asi nutno říct, že tenhle postoj nejspíš nejvíc dává mě... ubíjela mě ta nenávist vůči němu za jeho chování atd...
na závěr snad jen to, že jsem rodičům vděčná za to, jaké jsem měla dětství a za to co pro mě dělali... a snad i mě se podaří něco dát svým dětem a nebudu tou matkou co jen prudí a je naobtíž...

javena napsal(a):

Jasně, že to bere člověk podle sebe.
Moje děti mají rozdíl dva a půl roku (necelých) od sebe. Žádná zahrada, mateřský centrum není moje parketa, manžel v práci od nevidím do nevidím. Aby syn nebyl doma s miminem a měl kontakt s dětmi (a já s dospěláky) jaro až podzim jsme chodili do parku (v zimě taky, ale na kratší dobu). Já kočár, tašku plnou bábovek, svačinu pro nás oba na celý odpoledne, on kolo nebo alespoň trakař nebo tatrovku (vše se tahalo nahoru dolů do patra bez výtahu). V létě na koupák, bez kola a tatrovky, ale zase s jinejma krámama... Ještě jsem stihla manželovi uvařit na druhý den do práce a jíst by se dalo z podlahy... Nechápu to, ale fakt jsem to zvládala. Přitom jsem pořád nešúrovala - hrála jsem si s klukem, sám si nevyhrál, od 18-ti měsíců nespal přes den, takže když přišla na svět dcera, neměla jsem ani minutu oddych, dokud neusnuly... Naši si tedy děti občas vzali, ale zas ne až tak často - oba dělali. Jasně, že jsem byla unavená, ale v životě mě nenapadlo valit svý povinnosti na rodiče. Osm let jsem neviděla jiný divadlo, než pimprlový. Kino - krteček a spol. Na pivko jsme chodili do takový boudy v parku, aby děti mohly jezdit na kole.
Dokonce jsem i v tom zápřahu uvažovala o třetím dítěti. Jenže než jsem se rozhoupala, tak děti povyrostly, začaly být samostatnější a já zlenivěla... Pro mě mateřská byla nejkrásnější období v životě. Už nikdy to nebude tak bezva pohodovej čas. Se školou přijdou povinnosti, puberta... Je to už prostě jiný...
Když si kámoška stěžuje, že její klučina chodí zásadně jen tam, kam chce on, vzpomenu si vždycky, jak jsme chodili za popelářema dva, tři bloky - bohužel na opačnou stranu, než bylo potřeba. Kluk tyhle technický věci miloval. Bagry, jeřáby - když nám kopali v ulici kabely, pozorovali jsme toho chlapa se zbíječkou celý odpoledne. Holka byla naštěstí mimino, tu technika moc nebrala (s tou jsme stávaly u zverimexu - mají za výlohou králíky). Než to tenkrát dodělali, už nás znala celá parta. Já s nima klábosila, kluk čučel - nebylo kam spěchat. Hezká doba. :)

:godlike: :godlike: :godlike:

Definitiv napsal(a):

Macksey - s tím respektem... Já to vidím tak, že mys jsme holt byly vyhcovány na studeném odchovu. Někteří jako módní doplňky, někteří jako výsledek přerušované soulože, někteří jako součást pětiletky, někteří opravdu s velkou láskou a chtěním. Za naší výchovy neexistovalo, aby dítě bylo bráno jako rovnocenný člen společnosti, aby jeho slovo mělo nějakou váhu, aby třeba mohlo mít svůj názor. Děti byly prostě děti - nic neví, ničemu nerozumí a rodič ví všechno líp.
U některých rodičů zkrátka tenhle názor přetrval a ani dospělost jejich dětí s ním nepohnula.
Já jsem si to vyloženě musela doma vybojovat. Částečně naprostým bojkotem životních hodnot mojí mámy (pro kterou je priorita mít naklizeno, když přijede návštěva - pro mě je priorita mít dobrou náladu, např.) a částečně přesvědčováním, že už i já dokážu mít vlastní názor, který by mohla alespoň vyslechnout.
Řekla bych, že jsme takový strašně zmatená generace, která bylůa vychována proti zákonům přírody a teď se s tím perem, jak umíme.

Ohledně story s autosedačkou - my jsme měli jet na Štědrý den k sestřenici (bydlí cca 10km). Obě auta, která v rodině máme, jsou koncipovaná pro čtyři osoby. Pět se jich tam vejde, ale pátá nemá pásy. Když jsem mámě vysvětlovala, že je nás i s Matyldou pět, takže se do auta nevejdem, koukala na mě jak na vola. A nakonec velkoryse prohlásila "no bóoože, tak já se teda nepřipoutám" :co: :dumbom: To byla poslední kapka, kdy sjem rpohlásila, že je mi úplně ukradený, jestli se připoutá, kdybychom se nabourali, tak bude autem lítat jak ping-pongovej míček a zabije nás všechny :usch:
Tenhle výrok +  několik dalších typu "no, to já jí teda takhle chovat nebudu, to si v postýlce klidně pobrečí", "ježíš, ty jsi teda mamánek", "jen jí nech, roztáhne si plíce" mají za svědomí to, že mám strach nechta ej v jedný místnosti.

Selimo - jenže ona dnešní výchova vypadá maličko jinak, než vypadala ta naše. A jsou prarodiče, kteří to nejsou schopní akceptovat - bohužel :/ A já fakt nechci, aby s mým dítětem někdo jezdil nepřipoutaný, cpal v v několika měsících párky a o psychickém působení "studenýho odchovu" ani nemluvě :usch:

Já bych taky koukala. Já jsem jezdila léta bez pásů a děti snad v tom nejranějším věku v autosedačce a pak už ne, pásy jsme ani v autě neměli. Taky se mi zdá, že to moc dramatizujete.

Nikiniki26 napsal(a):

helena napsal(a):

Ještě bych dodala takovou maličkost - rodiče si vedou vlastní domácnost a záleží jenom na nich, jestli chovají kočky, psí smečku, uklízí denně nebo před velkými svátky a tak dál. Děti můžou mít výhrady, můžou je slušně říkat, ale nemůžou vymáhat, aby se jejich požadavky rodiče řídili.
Dovedu si představit, jaká by se rozpoutala diskuze, kdyby si někdo postěžoval, že mámě, nebo nedejbože tchýni, vadí kočičí chlupy, neumytý nádobí či to, co je jí nasevírováno k obědu...

To ano, záleží...ale pak se nemůžou divit, když k nim děti nechtějí jezdit. Když ke mně někdo přijede na návštěvu, záleží mi na tom, aby se cítil dobře, bylo uklizeno, dobře se mu spalo, jídlo mu chutnalo, aby se neštítil jít na wc apod.

No, pokud by mi děti chtěly mluvit do toho, jestli můžu mít zvířata, aby se u mně citily na návštěve dobře, raději bych se bez těch návštěv obešla.

Žijeme s mladšou dcérou, jej manželom a synom v jednej domácnosti. Staršia dcéra s manželom a vnučkou býva kúsok od nás. To teda znamená, že sú takmer denne u nás, to znamená, že nás je takmer denne v dome 8 ľudí. Deti sa majú nesmierne radi, vyvádzajú niekedy tak, že celý dom rezonuje a keď sa k nim pridá dedko, tak je tu hotový blázninec. Včera si robili preteky na odrážacích autíčkach, je šťastie, že bývame na samote, inak by nás susedia považovali za "divnú" rodinu. Tým chcem ale povedať, že sme si museli stanoviť nejaké pravidlá, ktoré vyhovujú všetkým a ide to. Som rada, že sa u nás deti i vnúčatá cítia dobre, ale oni sami vedia, kedy majú prísť, kedy odísť a kedy mi pomôcť, tak ako ja viem, kedy im dobre padne moja pomoc. Nechodíme kade tade s vnúčatami, ale keď prídu, sme s nimi na záhrade, nemám problém si sadnúť na pieskovisko a robiť s nimi bábovečky, alebo sa zahrať s loptou, dedko ich vezme do lesa na prechádzku so psom, alebo spolu niečo majstrujú v jeho dielničke. A ešte jedna pre mňa podstatná vec : obe dcéry vediem k tomu, aby si oni dve boli oporou, aby si pomáhali, aby sa mohli jedna na druhú spoľahnúť, pretože keď mi tu nebudeme, budú odkázané len jedna na druhú. Majú veľmi pekný vzťah, navzájom sú deťom krstnými rodičmi, zať si vezme obe deti na rybačku, mladšia dcéra vezme obe deti do Rakúska na výlet, chodia spolu s deťmi na prechádzky, do parku, na dovolenky. Netvrdím, že je všetko ideálne, niekedy mi treští hlava z toho kriku, ale keď vidím, aký sú tí drobci šťastní, tak si poviem, že kašlať na hlavu, hlavne, že je v dome veselo. :)

Miluš, pekné. Také milé slová.
Napadlo ma pritom, že si nespomínam, že by nás naši rodičia viedli nejakými slovami k tomu, aby sme si boli so sestrami oporou. A aj tak si oporou sme. Je to také - normálne, automatické.
Ani si nespomínám, že by som moje deti akokoľvek viedla k tomu, aby si boli oporou. A tiež sú. Automaticky. Normálne. Je to prirodzené ako dýchanie.
Keď tu nebudeme - ono to može byť aj inak. Možeme odísť aj skor, ako naši rodičia. Nikdo z nás nevie.
To je len také moje zamyslenie.

majkafa napsal(a):

Napadlo ma pritom, že si nespomínam, že by nás naši rodičia viedli nejakými slovami k tomu, aby sme si boli so sestrami oporou. A aj tak si oporou sme. Je to také - normálne, automatické.

No nemala som namysli nejaké "prednášky", ale skôr to, že keď medzi nimi niekedy či už v detstve alebo i teraz v dospelosti prišlo k nejakým rozporom, či nedorozumeniam a jedna či druhá si prišla posťažovať na sestru, vtedy som sa snažila zdôrazniť, čo by malo byť dôležité. U nás s bratom to bolo úplne iné, žiaľ mamina robila medzi nami rozdiely a tak som sa vždy snažila nerobiť tú istú chybu.

Fíha.
Nikdy ma nenapadlo ísť sa mojej mame sťažovať na sestru.
Ani si nespomínam, že by niečo také urobili moje deti. Tak rozmýšĺam, čo by som urobila, keby prišli. Mierne by som im vysvetlila, že to je medzi nimi a musia si to vybaviť medzi sebou.

Asi tak Majka :supr: My sme taká obyčajná rodina a ja som veľmi rada, keď deti za mnou prídu s čímkoľvek ak majú potrebu :)

Mňa moc teší, že moje deti sú dospelí ľudia a nemajú potrebu chodiť sa ku mne sťažovať na seba navzájom. A že ani my sestry tú potrebu, chodiť s tým za mamou, keby niečo, nemáme. Vybavujeme si medzi sebou to svoje sami. Načo sa chodiť sťažovať? Radšej jej ideme povedať niečo pekné.

Moja mama bohužiaľ potrebu sťažovať sa na moje sestry má. Keď prídem raz za rok na návštevu, počúvala by som celý týždeň, čo moje sestry urobili špatne a mali urobiť inak. Už som sa naučila. Keď začne, odchádzam. Určite by sa jej tiež nepáčila kopa vecí, ktoré robím ja. Nechcem, aby medzi nami robila zlú krv, ako to robila moja stará mama medzi mojou mamou a tetou.

Dospelí ľudia - naozaj dospelí, nie len vekom v kalendári, si vybavujú svoje nezhody IBA medzi sebou.
To samé praktikujeme aj v robote v pracovnom kolektíve, žiadne sťažovanie bez prítomnosti toho, na koho sa sťažuje. Vybavíme si to medzi sebou na rovinu, porovnáme vzťahy a ide sa ďalej v pohode a bez vzájomného osočovania.

Niečo mi v tvojom písaní o sťažovaní si detí mame jedno na druhé rezonovalo. Stále ma asi ešte trápi, že moja mama sa nám na druhých súrodencov sťažuje. Kedy čo špatne upratali, kedy išli do kina a mali byť doma, ako špatne vychovávajú svoje deti, aká som ja nemožná, že odo mňa odišiel moj BM, ... :(

Rozumiem ti Majka.  Vyjadrila som svoj názor na téma "Rodičov si nevyberáme - čo s nimi". Zhrniem : môj názor je, že všetko je to o komunikácii, tolerancii a ohľaduplnosti. Nič viac a nič menej :)

Miluš napsal(a):

Žijeme s mladšou dcérou, jej manželom a synom v jednej domácnosti. Staršia dcéra s manželom a vnučkou býva kúsok od nás. To teda znamená, že sú takmer denne u nás, to znamená, že nás je takmer denne v dome 8 ľudí. Deti sa majú nesmierne radi, vyvádzajú niekedy tak, že celý dom rezonuje a keď sa k nim pridá dedko, tak je tu hotový blázninec.

Tohle mít u nás doma, tak radši spáchám zcela dobrovolně sebevraždu :D :D :D
Já jsem na světě sám, rodiče mi zemřeli, sourozence nemám... ale moje žena je ze tří dětí, a její rodina má poněkud blbej zvyk, že se rádi sejdou "všichni pohromadě", což v jejich případě čítá asi 12 lidí... já jsem s tím bojoval asi 10 let, než jsem jim (slušně) vysvětlil, že je rád uvidím všechny, ale postupně, a ne všechny najednou... :D
Já si jedu o víkendu na chatu odpočinout, a ne že mě tam zavalí rodina mé ženy se všema děckama... :D

Mikeš napsal(a):

Tohle mít u nás doma, tak radši spáchám zcela dobrovolně sebevraždu :D :D :D

Poznám ďaleko horšie veci, ktoré by mohli viesť k takým vyjadreniam, ale to by sme odbočili od témy :)

Otázka v názvu vlákna "rodiče...a...co s nimi" mě docela rozesmála :D To zní jako "neposlušný pes a co s ním - spráskat nebo dát do útulku?" :D :D ;)

Ještě vnoučata nemáme. Tchánovce nemám a moji rodiče se svými novými partnery mi dítě nehlídali, ač bydleli blízko. Zábavu (kina, divadla) jsme s manželem tehdy vůbec neznali, protože cizím lidem bych potomka nesvěřila.
Tedy ne, že by mě přístup mých rodičů tehdy nemrzel, přece jen jsem čekala, že se tomu mému zázraku v kočárku budou víc věnovat. A v dalším průběhu let jsme se potřebovali věnovat práci, já jsem k tomu studovala další dvě školy, takže roky, kdy dítě bylo nemocné a můj šéf mě v práci nutně potřeboval, nepovažuji za příliš šťastné.
Ale protože jsem byla maminou už v mládí poučena, že jakmile si pořídím dítě, je to už moje věc, ať se spoléhám jen na sebe, vycházela jsem z toho. Je pravda, že moji rodiče v té době ještě nebyli v důchodě, takže měli svoje pracovní povinnosti a brala jsem to tak, že nemám právo jim organizovat jejich život pořízením SVÉHO dítěte.
Moje maminka má taky ráda klid a luxusně naleštěno, táta si našel zlou partnerku, takže nebylo co řešit. Přestože naše dítě je rozený kliďas - žádné nadměrné rošťačení, šplhání po nábytku nebo vztekání atd. nikdy nezažili.

Výsledkem jejich letitého chování k vnoučeti je ovšem fakt, že naše dospívající dítko se chová k prarodičům velmi slušně, nicméně velmi vlažně. Prostě existují a pokud se má dítě rozhodnout, zda s námi pojede na návštěvu k babičce nebo dědovi, tak chatování s kamarády, případně parta kámošek vítězí. A prarodičům stačí poslechnout si jednou za čas o úspěších svých vnoučat.
Neexistuje, aby "drželi" nějaké návštěvy o Vánocích nebo vnuččiny narozeniny, z plánování "oslav" mě taky vyléčili :) - setkání obvykle domlouváme operativně, jak má jednotlivá strana čas a náladu.
K mým dalším sourozencům se táta hlásí pouze jednou za čas telefonicky, máma je navštíví asi 3x do roka, bydlí daleko.

Romin, Tebe bych seznámila s mojí mámou i macechou :D, ty by Ti rychle v krátkosti vysvětlily, co máš a nemáš právo po nich požadovat :D Nějaké spaní vnuků u nich - kdeže. Když jsem Tě četla..... Hele, to TY ses rozhodla mít dítě se vším všudy, nikoliv Tvoji rodiče :D.

Jak tady píše Miluš s majkafou :) - tak my se sourozenci si nechodíme k rodičům stěžovat na sebe navzájem, my si při našem setkání při vínku spolu pěkně postěžujeme na rodiče :D :D Ale jen tak zlehka, protože přece jen naše dětství patřilo k těm spokojeným.

Mám náročnou práci, 8 lidí denně bych zatím možná doma opravdu nechtěla :D, ale hodlám se jako babička chovat daleko líp než moje máma. Inklinuji sice k uklizenému bytu :D (výchova je výchova), ale radši tady budu mít nepořádek a veselo, než naklizeno a pusto. Tak uvidíme, protože hodně záleží na tom, jaké budeme mít s manželem zaměstnání, až se narodí naše první vnouče. Jsme připravení s vnoučaty pomáhat, ale jak se říká "vodcamcáď pocamcáď", rozhodně není dobré přebírat za omladinu jejich povinnosti. Vychováváme naše dítě tak, že zodpovědost za jakákoliv svoje rozhodnutí musí nést samo - naše pomoc s vnoučaty je jen nadstandard (ale s manželem na sebe vždycky mrkneme a víme, že se na to těšíme) ;).

Grainne napsal(a):

Já bych taky koukala. Já jsem jezdila léta bez pásů a děti snad v tom nejranějším věku v autosedačce a pak už ne, pásy jsme ani v autě neměli. Taky se mi zdá, že to moc dramatizujete.

Myslíš? Provoz několikanásobně zhoustl, přibylo řidičů v mladém věku, kteří řádí na silnici místo na polnačce. Ta autosedačka není o tom, že by někdo neuměl řídit, ale že je dost hazardérů, kteří to napálí do vás a litujte toho pak, že jste jeli jenom kousek.... :usch:

Grainne - super :usch: sama si v autě klidně jezdi bez pásů - pokud tím ohrožuješ jen sebe, dělej, jak se ti zachce. Pokud v tom autě někoho máš, tak se prosím připoutej. Zabít někoho vlastní lebkou, míhající se po srážce ve vzduchu, není určitě nic extra.
Mimochodem, ono už trochu vody uteklo, víš? Auta už jezdí víc než šedesát km/hod a taky jich není na silnici pár ;)

Co se týče Romin, mluvt za ní nemůžu, ale pochopila jsem jí úplně jinak než všichni ostatní :co: Já to vidím tak, že jí nejvíc štve to, že rodiče říkali jak se na vnoučata těší, jak budou hlídat, atd. a teď skutek utek... Ale můžu se plést.

Nepleteš se Definitiv, ale jsou to dva světy. Svět babiček a svět rodičů a nikdo nikdy nemůže úplně přesně vědět, jak to je. A pokud je chyba v komunikaci, což v tomto případě je určitě, pak jedna nebo druhá strana trpí.

Vyslechla jsem velkou hromadu slibů, kterým jsem věřila a pak já husa byla neštastná... až jsem pochopila, že není  důvod proč  věřit. A raděj mít ještě jedno řešení. Protože holt už je někdo takový, že neumí říci ne, že neumí mluvit na rovinu ani v úzké rodině. A pak je tu ta další strana. Přijmout to  bez výčitek a zbavit se svých představ.