Nejdříve všem babinetkám děkuju za gratulace a především mým Zimňačkám za držení palců, povzbuzování, rady a přátelství :hjarta:
Jak to tedy bylo s naší Kristýnkou :dudlik:
První termín minul, 23.1. jako by nic. Časté cesty do porodnice na monitor v těch mrazech, jaké ani moje prababička nepamatuje :) mě ničily šíleným způsobem, bydlím totiž na konci světa. Čili ráno v šest hodin vyrazit do - 15ti stupňů neprohrábnutou cestou, a vracet se totálně promrzlá a uondaná kolem poledne - to jen abych vykreslila pohodu posledních dní před velkým dnem D :) Říkala jsem si, aspoň budu mít fyzičku na porod, ale to jsem se přepočítala :)
Minul druhý termín a 29.1. v pátek na kontrole se paní doktorka zamračila, že nemůžeme déle čekat, a pozvala mě na pondělí 1.2. na vyvolání porodu. Původně mi jiná její kolegyňka řekla, že počkáme do 6.2., čili tato informace mě zaskočila jak rybí kost v krku, že už mám čas jen přes víkend. Dále se ve mně paní doktorka porýpala a řekla, že "tomu trošku zkusila pomoct" - pravděpodobně Hamiltonův hmat, pravda, mohla mi to trošku osvětlit, takhle jsem myslela že jí kopnu, proč mi hrabe tak hluboko :dumbom: A odešla jsem sněhem ledem domů.
Nakonec tomu buď pomohl právě tento zákrok, nebo úplněk který následoval v sobotu - buď jak buď, už tu noc jsem měla poslíky, při kterých se nedalo spát. Přes den to samé, přišla mě zkouknout zkušená sousedka-matka a prohlásila, že to vyvolání už nestihnu :) zato jsem stihla ještě uvařit svíčkovou a upéct bábovku, aby tady pan otec nezemřel hlady :D
V sobotu večer, 30.1. nastoupily pravidelné bolesti po 7mi minutách, trvaly asi tři-čtyři hodiny, skutečně na minutu přesné. Začala jsem panikařit, že se intervaly nezkracují, a do toho mi "pomohla" smskou kamarádka, že se mimčovi může něco stát, že se asi neotvírám, ať sypu do porodky. Mezitím už se to ale pohlo, a kontrakce byly co 5 minut. Cinkla jsem do porodnice, kde na mě sestra zamrčela "Já se s váma o porodu přes telefon bavit nebudu, přijeďte" - a jelo se.
Pak to šlo ráz na ráz - tedy zpětně, tenkrát mi to tak nepřišlo. Příjem, prohlídka, milá paní doktorka, vyplňování papírů, otázky a otázky.. a ubytování na porodním pokoji. Zatím to bylo ještě moc fajn :dumbom: Vedle naříkala nějaká maminka, co byla zrovna v nejlepším - můžu říct, že to bylo VELICE decentně, a přesto mi projela hlavou myšlenka "Jestlipak já budu takhle vyvádět?" - taky jsem za ni byla po zásluze potrestána :lol:
Bolesti se zintenzivňovaly, zkoušeli jsme sprchu, masáže.... přišlo mi to nekonečné, a začala jsem pomalu ale jistě křičet. Ne, já jsem doslova řvala. Postupem času jsem řvala na celou nemocnici, v životě bych nečekala jaké zvuky jsem schopná vyluzovat..nepomáhalo už vůbec nic. Mezitím praskla voda.. Dostala jsem ještě na výběr kapačku, která vše urychlí, ale bude to větší mazec, a tak jsem si ji nechala dát. Pak už jsem jen prodýchávala a tlačila. Pamatuju si jako nejšílenější bolest, tlačení na boku s jednou nohou nahoře, a také monitor mimča při těch bolestech.
Když porodní asistentka rozhodla, že můžu začít tlačit "už doopravdy", byla to úleva, ale následovala hrozná námaha. Miminko stále klouzalo zpátky, já v sobě už nemohla najít síly, tlačit tak jak mi říkaly.. strašně dlouho byla už vidět hlavička s vlásky a já začínala rezignovat. Měli na mě zařvat nebo mě nějak postrašit :) takhle přišly další PA a doktorka, ležely mi na břiše a pomáhaly a povzbuzovaly, můj chlap mi držel hlavu a tlačil mi ji na hrudník (doteď to cítím, nemůžu pohnout vrškem těla bez bolest a neudržím jednou rukou ani konev vody)... a pak se to stalo.
Ucítila jsem, jak ze mě něco těžkého a mokrého vyklouzlo, tenhle pocit proti těm ostatním nikdy nezapomenu. Obrovská úleva, ale nebrečela jsem. Personál nemocnice jásal, pobízeli tatínka k stříhání pupeční šňůry, dali mi malou na tělo a já poprvé pocítila dojetí :par:
Pak už jsem jen ležela a koukala, co se děje kolem mě.
Následovala revize dělohy, neodloučila se mi placenta, a dost nepříjemné šití, ale bylo to velmi rychle a proti tomu, co předcházelo, srandička. Pan doktor byl moc šikovný.
Potom už nás nechali s Kristýnkou a přítelem samotné a my si užívali ty první hodinky.
Sakumprdum trval tedy porod cca. čtyři - pět hodinek, v duchu hesla "Krátce, zato intenzivně" :)
Dneska, po týdnu, je z Kristulky něžňoučká milá holčička, která jen papá, spinká a brečí málo, a já jsem z ní dojatá víc a víc :hjarta: Neskutečné, jak je to bezbranné a křehoučké zvířátko, pořád bych ji pusinkovala. Ale to už jsem jinde :)
Děkuji tímto, což jsem učinila osobně ještě na porodním pokoji, ale sluší se to - celému personálu Vítkovické nemocnice v Ostravě. Děkuji porodním asistentkám za neuvěřitelnou trpělivost, elán a nádherný lidský přístup.
Nevím jestli ještě někdy budu rodit :) ale jsem ráda, že díky těmto andělům z porodu nebyl horší zážitek, než by mohl být.
Samozřejmě jsem pochválila mého přítele, že to zvládnul, musel být moc statečný - a nebýt jeho, cítila bych se hůř, být na to sama :hjarta:
http://www.filipekmilacek.estranky.cz/f … -porodnice
|