Ahoj,

už delší dobu mám pocit, že opravdu š´tastný vztah snad ani neexistuje. Když se dívám na partnerství či manželství v mém okolí, snad u 99% toho, co vidím a vím, si říkám, že žít v tom celý život se je skoro peklo. Napadá mně, jestli vůbec lze dosáhnout šťastného, vyrovnaného vztahu "na celý život".
Chápejte mně správně, nemám na mysli nereálnou pohádku, kde "pokud nezemřeli, žijí tam spolu dodnes", bez hádek nebo třeba i nevěr.. mám spíše na mysli vztah, který oba chtějí uchovat i třeba po deseti letech ne proto, že by ten vztah byl bez poskvrny, ale prostě proto, že se mají rádi (i s chybami) a chtějí spolu být.
Mám dojem, že valná většina dlouholetých manželství je spíše o zvyku, než o opravdové touze být spolu.. jaké máte vy zkušenosti? Vidím to moc černě?

jo, vidíš to moc černě.

Třeba pro mne platí:
mám  vztah, který oba chceme uchovat i po dvacetii letech ne proto, že by ten vztah byl bez poskvrny, ale prostě proto, že se milujeme (i s chybami) a chceme spolu být.

Ale spíš než reakce nás tady by pro tebe mohlo být přínosnější proč  si to myslíš, proč to řešíš.

Pocit štěstí si každý musí najít sám v sobě. Někdo není šťastný ač by většina z nás na jeho místě šťastná byla a naopak.

Znám manželství, která bych charakterizovala jako šťastná i po mnoha letech.
V jednom takovém žiju, jestli už se 10 let počítá jako dlouhá doba.
Něco to ale chce...většinou oboustrannou snahu a investice, trochu moudrosti, trochu pokory a hodně porozumění :)

Jsem také toho názoru, že kdo chce brát, musí umět dávat a to moc, hlavně co se partnerství týče. Tolerance, důvěra, iniciativa a KOMUNIKACE, to jsou jen některé z pilířů. :hjarta: :kapitulation:

Já jsem na(ne)štěstí typ člověka, který se nespokojí s málem a chce pořád víc, za něčím si jít, a tak jaksi neumím být pořád"šťastná" - v tom smyslu, že nebudu sedět s miláčkem na gauči a točit palečkama, takže občas sklouzávám do stavu "začít řešit" a nimrat se v některém ze svých pocitů, aby se něco dělo.. nebo jestli se chci ujišťovat... :dumbom: No to jsem já :offtopic: :cool:

Kolem sebe vidím hodně párů, kteří se 1) opravdu milují a působí tak i navenek a ve společnosti, 2) tváří, že se milují, aby vzbuzovali ve svém okolí pocit, že jsou "ta nejlepší dvojka" atd., 3) jsou spolu ze mně zcela nepochopitelného důvodu, protože se hádají, co je znám :co:
... můj přítel mi na to říká, že je šťastný, že máme tak hezký vztah a že jsem na něj tak hodná,  což mě těší :par:

Takže si myslím, že všechno jde, když se chce, jen to chtění potřebuje nějaké ústupky a investice, které se ale mnohonásobně vrátí :jojo:

Teri, jsem čtvrt století vdaná. Dodnes v souvislosti se soužitím s mým mužem mluvím o svém! štěstí. (jeho někdy lituji) ;) :D A i po letech mluvím o štěstí, i když mi někdy můj choť leze na nervy :D a i když mám spooooustu kamarádů ;).
Žije se mi s ním hodně dobře - a nemám na mysli finance. I po letech jsme se ubezpečili, že chceme dál žít spolu.
Nevím, co Tě trápí, že pokládáš takovou otázku, ale možná bych měla jedno malé doporučení - ber život se vším všudy, nečekej jen na "krásno". Karamboly se nevyhýbají nikomu. Je teda fakt, že pro dobré soužití ty "chyby"  jednoho nesmějí být nesnesitelné pro toho druhého.

Teru, tak bydlíš v té stověžaté asi daleko ode mne,jinak bys to nenapsala ;););)
Jsem ve šťastném a vyrovnaném vztahu (používám tvá slova) ale jestli bude na celý život ti povím až za 50 let ( hodlám tu strašit pekelně dlouho :D )....ale je fakt,že jeden takovej "celoživotní" už skončil a nyní jsme s manželem ještě jak bych tak řekla " V ZÁBĚHU " :jojo::jojo::jojo:

Tercila napsal(a):

Teri, jsem čtvrt století vdaná. Dodnes v souvislosti se soužitím s mým mužem mluvím o svém! štěstí. (jeho někdy lituji) ;) :D A i po letech mluvím o štěstí, i když mi někdy můj choť leze na nervy :D a i když mám spooooustu kamarádů ;).
Žije se mi s ním hodně dobře - a nemám na mysli finance. I po letech jsme se ubezpečili, že chceme dál žít spolu.
Nevím, co Tě trápí, že pokládáš takovou otázku, ale možná bych měla jedno malé doporučení - ber život se vším všudy, nečekej jen na "krásno". Karamboly se nevyhýbají nikomu. Je teda fakt, že pro dobré soužití ty "chyby"  jednoho nesmějí být nesnesitelné pro toho druhého.

Ter, tak to ti moc přeju a gratuluji. To už se málokdy slyší,že vztah vydržel tak dlouho. A pokaždé mám radost,když se to někomu povede.....tak hodně štěstí do dalších splečných let :hjarta::hjarta::hjarta:

Jsouc pod vlivem svých současných "nálad" chtělo se mi vykřiknout NE! (Tedy ne, nemůže!) Ale založením nejsem pesimista, pouze metodický skeptik, proto se domnívám, že jde pouze o úhel pohledu. Co je, u všech čertů, "šťastné manželství"? Pokud sem někdo hodí více méně slovníkovou definici, budeme moci diskutovat. Problém je, že každý si pod zmíněným pojmem představí něco jiného. A protože lidi jsou jen lidi, každý si představí asi to, co zrovna sám nemá. Lidi obecně bývají nespokojení s tím, co mají, a já, zcela upřímně, nejsem výjimka :vissla:

berberko, za šťastné manželství považuji takové, v němž je mi prostě dobře.
V tomto případě mi slovník s definicemi nějak nechybí.
Slovo "štěstí" taky moc nepoužívám, ale když jsem tak jednou těch "přesdvacet" let soužití bilancovala, musela jsem si přiznat, že - jsem měla při výběru partnera prostě štěstí :).
Což neznamená, že se třeba příští rok nerozvedu. Nejedu totiž na roky, ale na pohodu. :)

Tercila napsal(a):

... za šťastné manželství považuji takové, v němž je mi prostě dobře.
V tomto případě mi slovník s definicemi nějak nechybí.

... Stastne manzelstvi? To, ve kterem je (prevazne -  i boure mohou stesti budovat a upevnovat) dobre vsem, ne? :par:

Samosebou, ze muze. Proc ne.

Myslim,ze muze ,meli jsme v sousedstvi par,ktery se bez sebe nikam nehnul a po dlouha leta se vodili za ruce.Ted,uz oba zemreli ,ona kratce po nem.Kriveho slova si myslim nerekli.
Ted vidim stastny par meho pritele rodice take ukazkovy par.Takze urcite muze,ale zalezi na tech dvou jak si spolu sednou.

Já jsem vdaná už 30 let a toho svého bych nevyměnila ani za nic, i když má spoustu chyb. Vždycky když jsem na něj nazlobená, tak si v hlavě přeberu všechny chlapy co znám a zatím z toho srovnání vždycky vyjde vítězně manžel. Ostatní mu nesahají ani po kotníky. Fakt jsem s ním ráda a doufám, že i on se mnou. Jak už psala děvčata výše - je to o toleranci a komunikaci.

jsem vdaná 17 let  a kdybych si dnes svého muže měla vzít znovu- udělám to ! A myslím, že to má stejně, asp.to říká..:)

Štastné - to nedokážu říct, ale spokojené ano. Spokojené se záblesky štěstí. To znám - a to existuje.
A jsem si jista, že je to dáno i určitou kvalitou a vyspělostí těch zúčastněných. Těžko takový vztah může mít člověk sobecký, zlý, urážlivý nebo nepřející..atd..Takže zase - musíme začít u sebe, pak to půjde..:)

Jsme spolu 21let a vůbec mi to nepřijde.Nějak moc rychle to všechno letí. ;) Ano vztah je o vzájemné toleranci,důvěře a komunikaci. ..a jak se říká.Jaký si to uděláš,takový to máš!!;)

rejka napsal(a):

Teru, tak bydlíš v té stověžaté asi daleko ode mne,jinak bys to nenapsala ;););)

ja taky bydlim ve stovezate a napsala bych to podobne..to je to tady o tolik horsi?? :co:
taky me napada ze vetsina lidi, co jsou o generaci vys nez ja, ziji vetsinou v dlouhobem vztahu a vice mene to klape, ale moje generace - to je bordel! - vsichni co znam jsou bud sami, nebo preletaji, nebo jsou jednou, dvakrat, trikrat rozvedeni...malokdo to dnes vydrzi nebo co..

Wiki napsal(a):

Štastné - to nedokážu říct, ale spokojené ano. Spokojené se záblesky štěstí. To znám - a to existuje.
A jsem si jista, že je to dáno i určitou kvalitou a vyspělostí těch zúčastněných. Těžko takový vztah může mít člověk sobecký, zlý, urážlivý nebo nepřející..atd..Takže zase - musíme začít u sebe, pak to půjde..:)

spravne :godlike: tady z toho vlakna dycha takova pohodicka, opravdovej domaci krb.. dodava to klid a nadeji..vy se mate..:)
ja jsem asi nevyspela :grater: co mam delat kdyz to mam vzdy naopak - ten co se do nej zamiluju a chtela bych s nim sdilet vse a davat i brat, jsem ochotna tolerovat jeho chyby atd..tak to nevyjde, pre on nechce, resp. vidim ze neoplaci stejnou minci, takze se to skonci...
a kdyz se nekdo zamiluje do me, tak to zas neni ten s kym bych chtela vsechno sdilet a neoplacim ja jemu to co on by chtel, takze se to taky skonci..netusim kde delam chybu?? nebo jak to udelat abychom se zamilovali oba, stejne, oba chteli to same - vzajemne, aby to fungovalo?

muzu se vas co mate stastne manzelstvi/partnerstvi, jestli jste vyrustali ve stastne rodine, a proto je to pro vas takhle prirozene ze vam to jde..
nebo naopak jste to doma nemeli lehky, a prave proto si vazite toho, ze mate nekoho komu zalezi na vas a na tom ten vztah budovat a udrzovat?
nebo to v tom vubec neni..? :dumbom:

To máš indi-vindi, ja som z dlhodobého manželstva(a naši vyzerajú aspoň spokojne, ak nie šťastne) a ja mám vťahy rôzne, dlho-aj krátkodobé, ale jeden partner na celý život, to ne-e... :| A mám pocit, že ma tá predstava skôr desila, už s bývalým(asi nebol ten pravý - asi určite...).

Tak já to beru asi takhle, s manželem jsme svoji deset let, celkem šestnáct. Prožíváme spolu hezké, ale i ty méně hezké chvilky, někdy je to super, někdy hůř. Někdy mu brnkám na nervy já, jindy on mě. Máme spolu dvě děti, které milujeme. Pár krizí máme za sebou, ale překonali jsme je :) . (nešlo o nevěru)
     Můžu s klidnym srdcem říct, že se milujeme a že spolu nejsme jen tak ze zvyku :) .

K otázce konstance - vyrůstala jsem ve šťasné rodině, měla jsem hezké dětství a myslim, že manžel taky.

Jsem vdaná 21 let, s manželem jsme spolu 25 let. Za tu dobu jsme si nezažili žádnou velkou krizi ve vztahu.Asi je to také tím, že jsem měla opravdu štěstí na chlapa, vždycky to byla samostatná jednotka, žádný mamánek.
Je také pravda, že jsme se před navázáním vztahu znali dost dlouho,oba dva čundráci. Máme hodně společných přátel, i některé společné zájmy. Taky dva téměř dospělé syny.:)
Za nejdůležitější považuji toleranci a dostatek prostoru pro seberealizaci protějšku, neomezovat toho druhého v zájmech ani přátelích,ale mít také dost společného,tedy mimo děti. Myslím, že právě děti jsou v mnoha manželstvích,bohužel, jediným pojítkem ,a když vyletí z hnízda, je zle, chybí společné téma a někdy nastupuje nuda a lennost.To jsou spolehliví zabíječi vztahů.

konstance napsal(a):

muzu se vas co mate stastne manzelstvi/partnerstvi, jestli jste vyrustali ve stastne rodine, a proto je to pro vas takhle prirozene ze vam to jde..
nebo naopak jste to doma nemeli lehky, a prave proto si vazite toho, ze mate nekoho komu zalezi na vas a na tom ten vztah budovat a udrzovat?
nebo to v tom vubec neni..? :dumbom:

Já jsem byla z rozvedené rodiny,manžel byl poloviční sirotek.Je to s podivem,ale v manželství se nám od začátku dařilo,měli jsme a máme ve zvyku řešit zásadní věci společně po dohodě. A myslím si,že si jeden druhého i po těch 25 letech vážíme a jsme spolu rádi.:)

Judi napsal(a):

Jsem vdaná 21 let, s manželem jsme spolu 25 let. Za tu dobu jsme si nezažili žádnou velkou krizi ve vztahu.Asi je to také tím, že jsem měla opravdu štěstí na chlapa, vždycky to byla samostatná jednotka, žádný mamánek.
Je také pravda, že jsme se před navázáním vztahu znali dost dlouho,oba dva čundráci. Máme hodně společných přátel, i některé společné zájmy. Taky dva téměř dospělé syny.:)
Za nejdůležitější považuji toleranci a dostatek prostoru pro seberealizaci protějšku, neomezovat toho druhého v zájmech ani přátelích,ale mít také dost společného,tedy mimo děti. Myslím, že právě děti jsou v mnoha manželstvích,bohužel, jediným pojítkem ,a když vyletí z hnízda, je zle, chybí společné téma a někdy nastupuje nuda a lennost.To jsou spolehliví zabíječi vztahů.

Omlouvám se za hrubku.:D

Dám všem recept na štěstí, tedy i na šťastné manželství:

ŠTĚSTÍ ZNAMENÁ BÝT SPOKOJENÝ S TÍM, CO MÁM (a nechtítít to, co mít nemůžu :) )

Recept je zaručený, jen potřebuje čas na naučení ;)

Můj manžel je poloviční sirotek, maminka mu zemřela když mu bylo 8. Já pocházím z "tradiční" rodiny v tom smyslu, že o děti se starala máma, táta si dělal svoje a ruce k dílu ohledně dětí nebo domácnosti nepřiloží dodnes (zato kolem domu dělá, to zase jo). Moji rodiče jsou stále spolu a přiměřeně spokojení, ale jestli se to dá označit za šťastné manželství, nevím. Táta je dost cholerik a je těžké s ním vyjít, máma si spíš zvykla než že by z toho byla odvázaná. Doma jsem se určitě nenaučila, jak řešit konflikty, jak si vážit manžela nebo jak komunikovat, to opravdu ne.

Myslím, že původní rodina má velký vliv. Sestra si vzala muže povahově podobného tátovi, i vztah mají podobný jako naši: štěkají na sebe, ale asi jim to vyhovuje. Můj manžel je přesný opak mého táty, kliďas, ale velmi pevný v tom, co si rozhodne. Nikdy jsme neměli větší konflikty a poslední roky ani snad žádné menší...vždycky se nějak v klidu dohodneme. V momentě, kdy by na mě zvýšil hlas, mu asi prásknu dveřma (vlastně za těch 13 let co ho znám jsem ho slyšela zvýšit hlas jednou a to v situaci, kdy se ke mě (tehdy dosti vážném stavu) chovali v nemocnici hrubě). Přitom ségra to bere jako normu, že prostě příležitostné vzteklé scény je to, co normální chlapi dělají :tesi:

Tulipánka napsal(a):

Dám všem recept na štěstí, tedy i na šťastné manželství:

ŠTĚSTÍ ZNAMENÁ BÝT SPOKOJENÝ S TÍM, CO MÁM (a nechtítít to, co mít nemůžu :) )

Recept je zaručený, jen potřebuje čas na naučení ;)

A jak zjistím, kde je ta moje hranice, ze kterou už je to moje  NEMůŽU ? :D

Jo Tulipánko to zní strašně duchovně, ale nevím, jestli třeba pro takovou manželku alkoholika je to dobrá rada. Asi v tom je ještě to, poznat, kdy už se s tím, co mám, spokojovat a nemám a je na čase zařídit si něco jiného :)

Děvčata,
ono to ve své podstatě není tak komplikované. Jde o to se zamyslet: jsem šťastná?

Pokud odpověď zní: NE, tak se zamyslet PROČ nejsem šťastná.

Můžu to změnit? Pokud ANO, chci to udělat?

Pokud ANO, udělám to (vyměním partnera).

Pokud to NECHCI udělat (nechci změnu), tak to musím přijmout a být spokojená s tím, co mám.

VŽDY máme možnost volby, ale většinou se prostě bojíme skočit.

Jsou věci, které nezměníme. Opravdu stojí za to se tím trápit, rozčilovat se a kazit si tím život?

Mám šťastné manželství, ale tvrzení :
ŠTĚSTÍ ZNAMENÁ BÝT SPOKOJENÝ S TÍM, CO MÁM (a nechtít to, co mít nemůžu ) 
...se mi zdá poněkud zavádějící.
Zatím jsem šťastná a spokojená, ale pokud by se stalo něco závažného ( např.manžel začne pít, řvát po mě, vztáhne na mě ruku apod.) tak rozhodně nebudu spokojená s tím co mám... ale budu to rychle a radikálně řešit.
Možná jsem Tulipánku správně nepochopila... ale mě to příjde jako navádění k tomu být ve stávajícím vztahu spokojená za každou cenu... a o tom to podle mě není...

Johanko, hranice mezi tím, co změnit můžeš a nemůžeš je: o čem sama nerozhoduji, nemůžu změnit. I když to neznamená, že to nemůžeš zkusit, třeba ve volbách.

Tak než jsem to dopsala, tak to Tulipánka vysvětlila...

Tulipánko, tenhle recept používám už spoustu let a osvědčuje se Jen bych podtrhla, že neplatí jenom pro manželství, ale v podstatě pro všechny možnosti, které nás v životě potkají.

nevím, jestli třeba pro takovou manželku alkoholika je to dobrá rada
Proč by nebyla? To, co píše Tulipánka, není o pasivním přijímání. Nejsem spokojená = můžu mít něco jiného.

A jak zjistím, kde je ta moje hranice, ze kterou už je to moje  NEMůŽU ?
Jak prosté - když už nemůžeš.

Heleno,
tenhle recept mám od Petra Velechovského z Modré alfy a snažím se jím řídit asi od prosince. Má to celkem úspěchy, v praxi je to ale o dost náročnější :D

Tulipánka napsal(a):

Děvčata,
ono to ve své podstatě není tak komplikované. Jde o to se zamyslet: jsem šťastná?

Pokud odpověď zní: NE, tak se zamyslet PROČ nejsem šťastná.

Můžu to změnit? Pokud ANO, chci to udělat?

Pokud ANO, udělám to (změním partnera).

Pokud to NECHCI udělat (nechci změnu), tak to musím přijmout a být spokojená s tím, co mám.

VŽDY máme možnost volby, ale většinou se prostě bojíme skočit.

Jsou věci, které nezměníme. Opravdu stojí za to se tím trápit, rozčilovat se a kazit si tím život?

Tulipánko - dotaz: To "změním partnera" je myšleno tak, že se stávajícím partnerem se rozejdu a najdu si nového? Ano, toto lze kdyžtak, aspoň teoreticky, udělat.

Ale pokud je to myšleno ve smyslu - změním partnerovy špatné vlastnosti v dobré, tak to je bohužel většinou nemožné. Nemůžete partnera změnit. Změnit ,můžete tak jedině sebe.

Blossom,
změním partnera bylo myšleno jako vyměním partnera :)

Tulipánka napsal(a):

Heleno,
tenhle recept mám od Petra Velechovského z Modré alfy a snažím se jím řídit asi od prosince. Má to celkem úspěchy, v praxi je to ale o dost náročnější :D

Ano, obecný princip tohoto přístupu je podle mě správný. Ale jak Tulipánka píše - v praxi je to o dost náročnější.
Existují sice pravdivé a moudré rady, principy a postupy, ale na život ani šťastné partnerství žádný jednoduchý  a snadný recept neexistuje. Tak jako ve všem - kromě snahy a dobré vůle na obou stranách k tomu vždycky potřebujete i kousek šťestí...

Blossom,
bez práce bohužel pořád ještě nejsou koláče :D

Tulipánka napsal(a):

Blossom,
změním partnera bylo myšleno jako vyměním partnera :)

Ano, to je v principu správně. Avšak ta praxe, že...
Myslíte, že vyměnit partnera je snadné?  Pokud jste svobodní a bezdětní - dejme tomu. :jojo: 
Ale jak už jsou i děti, tak není žádná sranda partnera měnit. Nebo lépe řečeno - nelze vyměňovat, kdykoli jste, třeba nějaký čas, v manželství nespokojené.
Protože zavést tuhle zdánlivě jednoduchou a principielně správnou myšlenku do praxe by v důsledku znamenalo, že budete celý život pravděpodobně jen průběžně měnit jednoho partnera za druhého, druhého za třetího, atd., atd. Protože každý nějakou chybu má, bohužel, ale pozor, ty chyby máme i my...

Vlastně jsem tím chtěla říct, že principielně správná rada se nedá v životě aplikovat vždy a jednoduše. Život, a partnerské vztahy zvlášť, jsou velmi složitá záležitost a jednoduchý recept bohužel neexistuje...

Ještě jsem chtěla napsat, že pojem šťastné manželství může být každým chápáno trochu jinak, chci tim říct, že co by vadilo jedné, druhá může přejít s lehkostí úsměvu na rtech,  jestli mě chápete. Tím nechci říct třeba nevěru nebo něco podobného, ale takové ty věci, které můžou být pro někoho fatální a někomu je to šumák...jéje, jsem se do toho nějak zamotala...:vissla: .

Blossom,
a proč bys nemohla měnit? Pokud tak budeš šťastná :)
A když šťastná nebudeš, řekneš si to znovu: Proč nejsem šťastná? Protože pořád měním partnery a žádný mi nevyhovuje. Můžu to změnit? Ano, přestanu je střídat. Znamená to pro mě, že budu muset přijmout i jejich negativní stránky. Chci to udělat? Ano/Ne. Pak už se musíš rozhodnout, co je pro tebe lepší a udělat to. Když to uděláš, nemůžeš si stěžovat, že to tak nechceš :D . Prostě jdi cestou nejmenšího odporu.

nelze vyměňovat, kdykoli jste, třeba nějaký čas, v manželství nespokojené
Rozdíl vidím v "nějaký čas nespokojené" a "trvale nešťastné". Když budu nespokojená dejme tomu s tím, že partner je pětadvacet hodin denně v práci a doma pouze hostuje, můžu si spokojeně užívat klidu nebo financí, které to přináší. Když z toho budu nešťastná, asi je na čase uvažovat o výměně - jestli teda opravdu chci chlapa, který přijde domů ve čtyři, nehne se ode mně a vydělá taktak.

Tulipánka napsal(a):

Johanko, hranice mezi tím, co změnit můžeš a nemůžeš je: o čem sama nerozhoduji, nemůžu změnit. I když to neznamená, že to nemůžeš zkusit, třeba ve volbách.

Já zase , Tulípku, přemýšlím hluboce  nad jiným mottem:
Mysl je stavitel.
Přemýšlet o tom, že mám někde nějaké:"tohle  nemůžu" , vnímám jako omezení mysli, (vědomí) a stagnaci.
Podle mě můžu všechno, podmíněno jen vůlí.
Pocit štěstí se odvíjí  od niterného (sebe)vědomí člověka. Pokud člověk ví, že se vyvíjí v souladu se svou duší, je převážně šťastný i v těžkých podmínkách, pokud ne, bude nešťastný, nezávisle na tom, v jakých materiálních kulisách se právě nachází. ;)

Mému naturelu je   bližší citát Crowleyho, pokud se správně pochopí a použije.

"Dělej, co chceš, ať je cele zákon. Láska je zákon, zákon pod vůlí." 
Děkuji za podnětný námět k zamyšlení. :)

Tulipánka napsal(a):

Blossom,
a proč bys nemohla měnit? Pokud tak budeš šťastná :)
A když šťastná nebudeš, řekneš si to znovu: Proč nejsem šťastná? Protože pořád měním partnery a žádný mi nevyhovuje. Můžu to změnit? Ano, přestanu je střídat. Znamená to pro mě, že budu muset přijmout i jejich negativní stránky. Chci to udělat? Ano/Ne. Pak už se musíš rozhodnout, co je pro tebe lepší a udělat to. Když to uděláš, nemůžeš si stěžovat, že to tak nechceš :D . Prostě jdi cestou nejmenšího odporu.

Tulipánko, v té vytučněné větě je obsažen protimluv: v dřívější poučce bylo řečeno - když jste ve vztahu NEŠŤASTNÉ, partnera vyměňte. Takže kdo partnera vícekrát měnil, asi šťastný moc nebyl...

A víš, proč nelze tak jednoduše partnery měnit? Hlavně proto, že dobří partneři nejsou k mání jak houska na krámě, když jdu do samoobsluhy. A pokud máš děti, je to dvojnásob složité. Pro všechny zúčastněné.

Čímž ale vůbec nechci říct, že člověk se má zuby nehty držet v neuspokojivém vztahu. To vůbec ne.
Spíš jen nemám ráda "jednoduché " rady typu šťastným partnerem snadno a rychle...


Kdysi, když jsem se rozvedla, jedna (tehdy ještě vdaná) známá mi vmetla do tváře: Rozvody neuznávám. Vždyť je to tak snadné - prostě to chce jen trochu tolerance. Tečka. :dumbom:

No, a dnes je dávno rozvedená taky, a to na to tehdy měla přeci tak snadný a jednoduchý recept, že... :/

Blossom,
v té vytučněné větě není rozpor. Někdo prostě střídá partnery, protože mu to tak vyhovuje. Někdo proto, že nemůže nalézt toho, kdo vyhovuje jeho požadavkům. Pokud patříš k 2. případu, je na čase se zamyslet, zda budeš pokračovat v hledání dokonalého partnera nebo přijmeš fakt, že nikdo nebude úplně dokonalý :)

Johanno,
myslím, že se snažíš dostat do jiné reality, než jsme tady na zemi. Nejdříve je ke štěstí třeba srovnat si život tady na zemi, pak můžeš měnit svět svojí myslí :)

Tulipánka napsal(a):

Johanno,
myslím, že se snažíš dostat do jiné reality, než jsme tady na zemi. Nejdříve je ke štěstí třeba srovnat si život tady na zemi, pak můžeš měnit svět svojí myslí :)

Ale vůbec ne.
Neexistuje žádné nejdřív a potom čili  podmiňování, všechno spolu souvisí.
OK. Asi jsme se ještě nepochopily.

Johanko,
ne, asi máme moc rozdílný názor na svět :)

Tulipánka napsal(a):

Blossom,
v té vytučněné větě není rozpor. Někdo prostě střídá partnery, protože mu to tak vyhovuje. Někdo proto, že nemůže nalézt toho, kdo vyhovuje jeho požadavkům. Pokud patříš k 2. případu, je na čase se zamyslet, zda budeš pokračovat v hledání dokonalého partnera nebo přijmeš fakt, že nikdo nebude úplně dokonalý :)

:)

Tulipánko, pro toho, kdo střídá partnery proto, že mu to tak vyhovuje, ve větě rozpor není.
Pro toho, kdo nemůže nalézt toho, kdo vyhovuje jeho požadavkům, v tom rozpor je.

A rozeberme si případ č.2, jak jsi ho naznačila:
1/buď pokračovat v hledání dokonalého partnera - ano, teoreticky lze, prakticky to většinou přinese životní nespokojenost, protože nikoho dokonalého nenajdete (to je špatný termín, dokonalý nejsmě nikdo, říkejme spíš pro vás vhodného - a takových potkáte v životě jen minimum). 

2/ přijmout fakt, že nikdo nebude úplně dokonalý - tedy zůstat s partnerem, který dotyčnému moc nevyhovuje a snažit se ho nějak akceptovat - a opět ve smyslu šťastného partnerství zůstanete nespokojení.

Chci tím říct, že ať člověk jde jednou nebo druhou z tebou naznačených cest, takzvaně cestou nejmenšího odporu, jak jsi to v jednom z předchozích příspěvků nazvala, ke šťastnému partnerství to nevede.

Blossom,
vede k tomu cesta 2 - když to přijmeš a budeš spokojená s tím, co máš. Když to nepřijmeš a nebudeš spokojená s tím, co máš, budeš zákonitě nešťastná :) Vracíme se zase k úvodní větě - štěstí je být spokojený s tím, co mám :)

Myslím si, že pokud nedokážu být spokojená sama se sebou, nebudu spokojená ani v páru či v manželství,  třeba i s pozlaceným chlapem (babou)

Tudíž bych řekla, že bychom neměly hledat cestu ke štatstnému manželství, ale ke spokojenosti a "šťastnosti" sebe samé.
Pak...když cestou se přidá ( sa to se teda přidá !)partner, stejný - kvalitativně - pak se spokojenost , řekla bych potencuje.
Ale asi by to podle mě neměl být hlavní cíl hledání.

Wiki napsal(a):

Myslím si, že pokud nedokážu být spokojená sama se sebou, nebudu spokojená ani v páru či v manželství,  třeba i s pozlaceným chlapem (babou)

Souhlasim.  :)

Skutecne stesti lezi uvnitr sebe sama.    :)

Ano, souhlasím, že kdo není spokojený nebo spíš lépe řečeno srovnaný sám se sebou, nebude spokojen ani v páru či manželství. To platí. :jojo:

Ale nedá se to obrátit - Že kdo je spokojený a srovnaný  sám se sebou, je automaticky spokojen v páru či v manželství.
Znám kolem sebe poměrně dost fajn bab - hezkých, chytrých, příjemných, samy se sebou srovnaných a spokojených, ale ve vztazích jim to nevychází.
A k tomu úplnému štěstí jim tedy právě hezký vztah chybí. Vlastně jim je samotným často smutno.
Vždyť i tady na babinetu o tomto bylo nemálo vláken....

Ale když mám na otázku v záhlaví odpovědět přímo a osobně:
Šťastné manželství / partnerství existuje. Může existovat. Menšina lidí - šťastlivců- ho zažije či zažívá po celý život. Většině lidí je dán jen po určitou životní etapu - řádově roky.
A jsou i lidi, kteří ho, bohužel, nezažili skoro nikdy. Sama několik takových znám, a nejsou to sami se sebou nespokojení škarohlídi, naopak - jinak velmi fan lidi, ale nějak neměli štěstí na partnery a šťastná vztahová údobí zažili tak maximálně po dobu týdnů či měsíců.

Já sama to mám tak, že naprosto šťastný vztah ( velmi šťastný - po všech stránkách) jsem zažívala celých 13 let, než přišla osudová výhybka, která všechno hezké pak smetla. Těchto 13 šťastných let považuji za velký dar, který mi byl dán, a ráda na ty roky vzpomínám. To, že se to těch 13 let povedlo, přisuzuji tomu, že jsme se šťastnou náhodou našli právě my dva - kteří jsme si neuvěřitelně "sedli", naprosto jsme si vzájemně vyhovovali. A v detailech jsme byli schopni se lehce jeden druhému přizpůsobit, protože jsme byli tehdy mladí a tvární.

No a nyní, ve středním věku, si života dál hezky užívám, i vztahů.
Ale takového pocitu absolutního štěstí, jako v tom vztahu manželském, už dosáhnu těžko. Protože pravděpodobnost, že potkám partnera se kterým bychom si vzájemně "sedli" tak jako kdysi s manželem, je celkem malá, mimo jiné i proto, že ve středním věku je valná většina chlapů, co za něco stojí, dávno rozebraných ( a do ženáčů tedy já rozhodně jít nehodlám :usch: ).
A navíc - ta tolerance a přizpůsobivost se bohužel s věkem ztrácí - čím je člověk starší, tím víc má svých zvyků a zlozvyků, kterých se nehodlá sám vzdát, a které u protějšku není ochoten tolerovat. To je pravda, ověřená praxí (nejen mou :jojo: ).

Takže to shrnu: Šťastné manželství (partnerství) je velký dar, já ho 13 let zažila, a za to osudu děkuji.
A teď dál prožívám různá partnerství SPOKOJENÁ, aspoň časově omezeně (než zápory nepřeváží nad klady a já jdu o dům dál).
A i slovo SPOKOJENÁ je podle mě hodně. I když to není totéž co naprosto a ve všech ohledech absolutně štastná.

Omlouvám se, že je ten příspěvek tak dlouhý, ale já to dvěma větami shrnout neumím.  :) :kapitulation:

hirondel napsal(a):

Wiki napsal(a):

Myslím si, že pokud nedokážu být spokojená sama se sebou, nebudu spokojená ani v páru či v manželství,  třeba i s pozlaceným chlapem (babou)

Souhlasim.  :)

Skutecne stesti lezi uvnitr sebe sama.    :)

Já nejsem úplně spokojená sama se sebou, ale v partnerství ano :rodna:
možná jsem k příteli tolerantnější než k sama k sobě :D

Blossom napsal(a):

Ano, souhlasím, že kdo není spokojený nebo spíš lépe řečeno srovnaný sám se sebou, nebude spokojen ani v páru či manželství. To platí. :jojo:

Ale nedá se to obrátit - Že kdo je spokojený a srovnaný  sám se sebou, je automaticky spokojen v páru či v manželství.
Znám kolem sebe poměrně dost fajn bab - hezkých, chytrých, příjemných, samy se sebou srovnaných a spokojených, ale ve vztazích jim to nevychází.
A k tomu úplnému štěstí jim tedy právě hezký vztah chybí. Vlastně jim je samotným často smutno.
Vždyť i tady na babinetu o tomto bylo nemálo vláken....

Ale když mám na otázku v záhlaví odpovědět přímo a osobně:
Šťastné manželství / partnerství existuje. Může existovat. Menšina lidí - šťastlivců- ho zažije či zažívá po celý život. Většině lidí je dán jen po určitou životní etapu - řádově roky.
A jsou i lidi, kteří ho, bohužel, nezažili skoro nikdy. Sama několik takových znám, a nejsou to sami se sebou nespokojení škarohlídi, naopak - jinak velmi fan lidi, ale nějak neměli štěstí na partnery a šťastná vztahová údobí zažili tak maximálně po dobu týdnů či měsíců.

Já sama to mám tak, že naprosto šťastný vztah ( velmi šťastný - po všech stránkách) jsem zažívala celých 13 let, než přišla osudová výhybka, která všechno hezké pak smetla. Těchto 13 šťastných let považuji za velký dar, který mi byl dán, a ráda na ty roky vzpomínám. To, že se to těch 13 let povedlo, přisuzuji tomu, že jsme se šťastnou náhodou našli právě my dva - kteří jsme si neuvěřitelně "sedli", naprosto jsme si vzájemně vyhovovali. A v detailech jsme byli schopni se lehce jeden druhému přizpůsobit, protože jsme byli tehdy mladí a tvární.

No a nyní, ve středním věku, si života dál hezky užívám, i vztahů.
Ale takového pocitu absolutního štěstí, jako v tom vztahu manželském, už dosáhnu těžko. Protože pravděpodobnost, že potkám partnera se kterým bychom si vzájemně "sedli" tak jako kdysi s manželem, je celkem malá, mimo jiné i proto, že ve středním věku je valná většina chlapů, co za něco stojí, dávno rozebraných ( a do ženáčů tedy já rozhodně jít nehodlám :usch: ).
A navíc - ta tolerance a přizpůsobivost se bohužel s věkem ztrácí - čím je člověk starší, tím víc má svých zvyků a zlozvyků, kterých se nehodlá sám vzdát, a které u protějšku není ochoten tolerovat. To je pravda, ověřená praxí (nejen mou :jojo: ).
Takže to shrnu: Šťastné manželství (partnerství) je velký dar, já ho 13 let zažila, a za to osudu děkuji.
A teď dál prožívám různá partnerství SPOKOJENÁ, aspoň časově omezeně (než zápory nepřeváží nad klady a já jdu o dům dál).
A i slovo SPOKOJENÁ je podle mě hodně. I když to není totéž co naprosto a ve všech ohledech absolutně štastná.
Omlouvám se, že je ten příspěvek tak dlouhý, ale já to dvěma větami shrnout neumím.  :) :kapitulation:

A pripustíš, že to môže niekto mať aj inak? ;) Napríklad nájsť svoj náprotivok až v strednom veku? Aleob byť šťastný sám/sama, prípadne vo voľnejšom vzťahu, lebo to je presne to, čo potrebuje/hľadá?

Selimo, samozřejmě že připustím že jiní to mohou mít jinak, proč bych neměla? :co:   
Jak tě vůbec tahle otázka napadla?

Všimni si jedné věci: Na rozdíl od mnohých přispěvatelů tady na babinetu nepíšu své příspěvky jako obecně a pro všechny platné pravdy a jednoduché návody na život, ale většinou jako svůj osobní názor a nebo mnou odžitou zkušenost.


Takže např. ohledně mého posledního příspěvku jen pár připomenutí:

...Znám kolem sebe poměrně dost fajn bab....

...Ale když mám na otázku v záhlaví odpovědět přímo a osobně: ....

...Já sama to mám tak, že.....


Takže já píšu o pohledu ze své strany. A oceňuji, když někdo napíše pohled svůj, či svou odžitou zkušenost.
To je - aspoň pro mě- tisíckrát cennější, než odněkud opsaná teorie.
Nic proti teorii, i tu je lépe znát, ale znáte to:
Šedá je teorie, zelený je strom života. :jojo:  :vissla:

No, pokiaľ ideo teba, tak oK, ale keď napíšeš "Znám dost bab, které"... tak už podľa mňa nazančuješ, že ide o pravidlo, a tak m inapadlo, či pripúšťaš, že sú aj nejaké prípady, ktoré nepoznáš osobne a majú to inak ako tie baby, ktoré poznáš... ;) Aj Javena minule napísala niečo ako "Já neznám žadné/žádnou..." a zaznelo mi to tak dosť razantne, ako že čo nepozná Blosssom alebo Javena, tak to neexistuje. Ale ak si vyrovnaná s tým, že existujú aj prípady, ktoré to majú inak a ktoré ty osobne nepoznáš, tak :supr: . Bez irónie.

Selima napsal(a):

No, pokiaľ ideo teba, tak oK, ale keď napíšeš "Znám dost bab, které"... tak už podľa mňa nazančuješ, že ide o pravidlo, a tak m inapadlo, či pripúšťaš, že sú aj nejaké prípady, ktoré nepoznáš osobne a majú to inak ako tie baby, ktoré poznáš... ;) Aj Javena minule napísala niečo ako "Já neznám žadné/žádnou..." a zaznelo mi to tak dosť razantne, ako že čo nepozná Blosssom alebo Javena, tak to neexistuje. Ale ak si vyrovnaná s tým, že existujú aj prípady, ktoré to majú inak a ktoré ty osobne nepoznáš, tak :supr: . Bez irónie.

Selimo, pokud to vnímáš tak, že napsáním SVÉ OSOBNÍ zkušenosti naznačuju, že jde o pravidlo a že to jiní nemohou mít jinak, tak to sorry, to je tvůj problém, ne můj. :kapitulation:

Nakonec, co ti brání napsat něco ve smyslu: "Vy to máte takhle? To zas já to mám úplně jinak, takhle: ...."
Já bych zrovna takový přístup a poznání cizí osobní zkušenosti uvítala. Protože to je právě jeden z důvodů, proč na babinet chodím - poznat, jak tytéž situace prožívají různí lidé, přečíst si jejich osobní zkušenost, porovnávat a přemýšlet.... :)

Ano, může existovat spokojené manželství. :storstark:

Blossom napsal(a):

Ano, souhlasím, že kdo není spokojený nebo spíš lépe řečeno srovnaný sám se sebou, nebude spokojen ani v páru či manželství. To platí. :jojo:

Ale nedá se to obrátit - Že kdo je spokojený a srovnaný  sám se sebou, je automaticky spokojen v páru či v manželství.
Znám kolem sebe poměrně dost fajn bab - hezkých, chytrých, příjemných, samy se sebou srovnaných a spokojených, ale ve vztazích jim to nevychází.
A k tomu úplnému štěstí jim tedy právě hezký vztah chybí. Vlastně jim je samotným často smutno.
Vždyť i tady na babinetu o tomto bylo nemálo vláken....

Ale když mám na otázku v záhlaví odpovědět přímo a osobně:
Šťastné manželství / partnerství existuje. Může existovat. Menšina lidí - šťastlivců- ho zažije či zažívá po celý život. Většině lidí je dán jen po určitou životní etapu - řádově roky.
A jsou i lidi, kteří ho, bohužel, nezažili skoro nikdy. Sama několik takových znám, a nejsou to sami se sebou nespokojení škarohlídi, naopak - jinak velmi fan lidi, ale nějak neměli štěstí na partnery a šťastná vztahová údobí zažili tak maximálně po dobu týdnů či měsíců.

Já sama to mám tak, že naprosto šťastný vztah ( velmi šťastný - po všech stránkách) jsem zažívala celých 13 let, než přišla osudová výhybka, která všechno hezké pak smetla. Těchto 13 šťastných let považuji za velký dar, který mi byl dán, a ráda na ty roky vzpomínám. To, že se to těch 13 let povedlo, přisuzuji tomu, že jsme se šťastnou náhodou našli právě my dva - kteří jsme si neuvěřitelně "sedli", naprosto jsme si vzájemně vyhovovali. A v detailech jsme byli schopni se lehce jeden druhému přizpůsobit, protože jsme byli tehdy mladí a tvární.

No a nyní, ve středním věku, si života dál hezky užívám, i vztahů.
Ale takového pocitu absolutního štěstí, jako v tom vztahu manželském, už dosáhnu těžko. Protože pravděpodobnost, že potkám partnera se kterým bychom si vzájemně "sedli" tak jako kdysi s manželem, je celkem malá, mimo jiné i proto, že ve středním věku je valná většina chlapů, co za něco stojí, dávno rozebraných ( a do ženáčů tedy já rozhodně jít nehodlám :usch: ).
A navíc - ta tolerance a přizpůsobivost se bohužel s věkem ztrácí - čím je člověk starší, tím víc má svých zvyků a zlozvyků, kterých se nehodlá sám vzdát, a které u protějšku není ochoten tolerovat. To je pravda, ověřená praxí (nejen mou :jojo: ).

Takže to shrnu: Šťastné manželství (partnerství) je velký dar, já ho 13 let zažila, a za to osudu děkuji.
A teď dál prožívám různá partnerství SPOKOJENÁ, aspoň časově omezeně (než zápory nepřeváží nad klady a já jdu o dům dál).
A i slovo SPOKOJENÁ je podle mě hodně. I když to není totéž co naprosto a ve všech ohledech absolutně štastná.

Omlouvám se, že je ten příspěvek tak dlouhý, ale já to dvěma větami shrnout neumím.  :) :kapitulation:

Blossom to  jsi pěkně napsala :) a jednoznačně jako svůj osobní pohled. :)

Selima napsal(a):

No, pokiaľ ideo teba, tak oK, ale keď napíšeš "Znám dost bab, které"... tak už podľa mňa nazančuješ, že ide o pravidlo, a tak m inapadlo, či pripúšťaš, že sú aj nejaké prípady, ktoré nepoznáš osobne a majú to inak ako tie baby, ktoré poznáš... ;) Aj Javena minule napísala niečo ako "Já neznám žadné/žádnou..." a zaznelo mi to tak dosť razantne, ako že čo nepozná Blosssom alebo Javena, tak to neexistuje. Ale ak si vyrovnaná s tým, že existujú aj prípady, ktoré to majú inak a ktoré ty osobne nepoznáš, tak :supr: . Bez irónie.

:offtopic:
No jo, Selimo, když já vážně neznám žádnou ženskou žijící v dlouhodobějším vztahu, která by se nechtěla vdát. Nicméně tam, odkud mě cituješ, jsem ještě předtím Pavle napsala, že takové ženy (které po svatbě neprahnou) jistě jsou a že jí věřím, že takové zná. Takže vydávat to za můj razantní názor - co já neznám, neexistuje... je především tvoje interpretace mé věty... z jiného vlákna ovšem a to se tu nedávno řešilo jako porušení pravidel, nebo co... :vissla:
To, že neznám žádnýho jadernýho fyzika taky neznamená, že žádní jaderní fyzici nejsou... Vlůbec nechápu, jak tě takový hověziny napadaj :/ a souhlasím s Blossom - je to tvůj problém, ne můj... ;)

Ja sa nehádam, ja len práve píšem, ako to ja VNÍMAM, netvrdím, že to je VAŠE(a problémom by som to nenazvala, ako problém chápem iné veci :P ). Keď napíšem PODĽA MŇA a ZAZNELO MI to, tak je - myslím - jasné, že to je moje... A keď chceš, tak ma navrhni na ban, Javena, ak sa ti uľaví a budeš mať radosť z dodržiavania pravidiel. :vissla: Ja to prežijem, verím tomu...

Ale no tak ženy, v klidu, ne? Takhle po ránu po sobě házet pravidlama :)

Seli mě osobně když někdo vyjádří "neznám nikoho, kdo..." to nezní nijak radikálně, spíš to záleží na kontextu celého příspěvku, nebo celé osoby...někdo má opravdu těžký problém že nedokáže nezevšeobecňovat dvě nebo tři zkušeností okolo sebe, ale co už no, když má někdo takto úzký pohled, těžko mu vysvětlovat, že svět je barevnější...

Selima napsal(a):

Keď napíšem PODĽA MŇA a ZAZNELO MI to, tak je - myslím - jasné, že to je moje...

Selimo,dost mozna ze si prave tohle potrebujes v sobe poresit.   :)

pencila napsal(a):

hirondel napsal(a):

Wiki napsal(a):

Myslím si, že pokud nedokážu být spokojená sama se sebou, nebudu spokojená ani v páru či v manželství,  třeba i s pozlaceným chlapem (babou)

Souhlasim.  :)

Skutecne stesti lezi uvnitr sebe sama.    :)

Já nejsem úplně spokojená sama se sebou, ale v partnerství ano :rodna:
možná jsem k příteli tolerantnější než k sama k sobě :D

Mozna.  :)

Já bych chtěla ještě "donést" jeden pohled na to partnerství a manželství.
Je to i ten model jak zmínila Blossom (ona vyrovnaná v pohodě - on ne = krach vztahu), který nepopírám

Mám 2 vzory, kde se jednalo(jedná ) o ženy (ryby)hodné,pracovité  citlivé, ale schopné, samostané atd, a vzaly si chlapy, kteří jsou (lev, beran) netolerantní, zabejčení, mají vždycky pravdu, omluva neexistuje..atd. A tyto dvě holky (ženy) dokázaly ty svoje bambuly svou trpělivostí "vychovat". Pochopitelně, že nešlo o výchovu v tom známém slova smyslu, ale výchovu vzorem, vstřícným a trpělivým způsobem, tolerancí..atp..
Po cca deseti letech, kdy bylo pánů opravdu "dost" (a znám je  nejen z vyprávění - jeden z nich je můj rozkošný bratr), se zklidnili, ustálili, neprůděj a souzní s manželkama, atd. Myslím, že pánové na vztahu vědomě vůbec "nepracovali", "odpracovaly to partnerky. Dnes jsou obě nadmíru spokojené. Úsilí se jim skutečně vyplatilo...Asi holky pracovaly s kvalitním materiálem :D
To je pro mě báseň.

A tento model si cením asi nejvíc ze všech. Ano - pokud k nám(pohodovým) přijde pohodovej chlap, není co řešit, vznikne pohoda - a to bychom chtěly asi každá..:)

Ale v opačném případě, je to na zvážení, co s tím. Vykašlat se na to a nebo se zapřít a máknout ?! Každý udělá to, co je bližší jeho naturelu a to , co v tu chvíli umí. Já tyhlety holky oceňuju moc. A taky nutno podotknout, že to nejsou ztrápené chudinky, ale sebevědomé ženské, na kterých jsou ti jejich chlapi paradoxně úplně závislí (oni to samozřejmě netuší, a tuší-li nikdy nepřiznají :D )

Selima napsal(a):

Ja sa nehádam, ja len práve píšem, ako to ja VNÍMAM, netvrdím, že to je VAŠE(a problémom by som to nenazvala, ako problém chápem iné veci :P ). Keď napíšem PODĽA MŇA a ZAZNELO MI to, tak je - myslím - jasné, že to je moje... A keď chceš, tak ma navrhni na ban, Javena, ak sa ti uľaví a budeš mať radosť z dodržiavania pravidiel. :vissla: Ja to prežijem, verím tomu...

Sel, mně to taky tak zaznělo, ale vůbec mě nenapadlo k to u něco psát...
Tys měla tu potřebu - a je. Co dál na tom rozvíjet
Víš jak to říkaj puberťáci...nehroť to.. :D
A když to dcera říká mně (obden!) - tak mě ještě osloví "Bořku" - od Bořka stavitele. (stavili jsme dům). Tak vidíš, jak jsem trýzněna já. :)

hirondel napsal(a):

pencila napsal(a):

hirondel napsal(a):

Souhlasim.  :)

Skutecne stesti lezi uvnitr sebe sama.    :)

Já nejsem úplně spokojená sama se sebou, ale v partnerství ano :rodna:
možná jsem k příteli tolerantnější než k sama k sobě :D

Mozna.  :)

To je historicky první (asi ) příspěvek od Hirondel, se kterým souhlasím. :storstark: :D

Pencilo, možná jde o nedorozumění ve slově "spokojená" sama se sebou. Nemyslím tím spokojenost s vlasy, se svými kily, s pletí... atd..tam chápu to tvoje slovo "tolerantnější" k příteli, ale já myslela vnitřní ztotožnění se sama se sebou, vyrovnanou, sebevědomí atd..Vydržet sama se sebou- a ne jako za trest , ale ve spokojenosti. Jako vyrobit ze sebe samostatnou jednotku...:)

Wiki napsal(a):

A tyto dvě holky (ženy) dokázaly ty svoje bambuly svou trpělivostí "vychovat". Pochopitelně, že nešlo o výchovu v tom známém slova smyslu, ale výchovu vzorem, vstřícným a trpělivým způsobem, tolerancí..atp..
Po cca deseti letech, kdy bylo pánů opravdu "dost" (a znám je  nejen z vyprávění - jeden z nich je můj rozkošný bratr), se zklidnili, ustálili, neprůděj a souzní s manželkama, atd. Myslím, že pánové na vztahu vědomě vůbec "nepracovali", "odpracovaly to partnerky. Dnes jsou obě nadmíru spokojené. Úsilí se jim skutečně vyplatilo...

Peknej priklad.  :)

hirondel napsal(a):

Selima napsal(a):

Keď napíšem PODĽA MŇA a ZAZNELO MI to, tak je - myslím - jasné, že to je moje...

Selimo,dost mozna ze si prave tohle potrebujes v sobe poresit.   :)

I možná tady, safra, .. souhlasím, ale Selima je moje velká oblíbenkyně a vím, že  ví..:D

hirondel napsal(a):

Wiki napsal(a):

A tyto dvě holky (ženy) dokázaly ty svoje bambuly svou trpělivostí "vychovat". Pochopitelně, že nešlo o výchovu v tom známém slova smyslu, ale výchovu vzorem, vstřícným a trpělivým způsobem, tolerancí..atp..
Po cca deseti letech, kdy bylo pánů opravdu "dost" (a znám je  nejen z vyprávění - jeden z nich je můj rozkošný bratr), se zklidnili, ustálili, neprůděj a souzní s manželkama, atd. Myslím, že pánové na vztahu vědomě vůbec "nepracovali", "odpracovaly to partnerky. Dnes jsou obě nadmíru spokojené. Úsilí se jim skutečně vyplatilo...

Peknej priklad.  :)

Možná holky rozjely Hoˇoponopono, aniž by to tušily...troška nadsázky.:)  Ale já začla věřit tomu, (ne kvůli bráchovi atd..), že opravdu člověk může  změnit svět, i druhé - láskou. Dříve bych tomu ani nevěřila. :)

Selima napsal(a):

Ja sa nehádam, ja len práve píšem, ako to ja VNÍMAM, netvrdím, že to je VAŠE(a problémom by som to nenazvala, ako problém chápem iné veci :P ). Keď napíšem PODĽA MŇA a ZAZNELO MI to, tak je - myslím - jasné, že to je moje... A keď chceš, tak ma navrhni na ban, Javena, ak sa ti uľaví a budeš mať radosť z dodržiavania pravidiel. :vissla: Ja to prežijem, verím tomu...

Ale prdlačku ban, Selimo, já sama kolikrát sázím plevel - jaký dodržování pravidel... to by tu byla děsná nuda... :P
Musela jsem hóodně zapátrat v paměti, co jsem psala do tohohle vlákna a zjistila, že sem nic, že je to odjinud. A překvapil mě tvůj pohled, že já to vidím takhle a přes to vlak nejede...:co: I když na tebe to může působit radikálně... to je tvůj pohled podepřený ovšem citací  ani ne celé věty odněkud...
Já nemám problém s dvojitými, trojitými nicky, ani s jinejma diskusema, diskusníma fórama a ani s jinejma vláknama - popravdě, když to tu poprvé někdo vytáhl - už nevím v jakým vlákně, přišlo mi to střelený a nějak jsem to v pravidlech ani nenašla... tak jsem si tak rejpla, no. :gloria:

Blossom napsal(a):

Ano, souhlasím, že kdo není spokojený nebo spíš lépe řečeno srovnaný sám se sebou, nebude spokojen ani v páru či manželství. To platí. :jojo:

Ale nedá se to obrátit - Že kdo je spokojený a srovnaný  sám se sebou, je automaticky spokojen v páru či v manželství.
Znám kolem sebe poměrně dost fajn bab - hezkých, chytrých, příjemných, samy se sebou srovnaných a spokojených, ale ve vztazích jim to nevychází.
A k tomu úplnému štěstí jim tedy právě hezký vztah chybí. Vlastně jim je samotným často smutno.

Ahoj Bloss,
nejdriv reknu ,ze jsem casto v lidech vyvolavala rekace ze to nemuze byt jinak nez tak jak pravi muj nazor. ;)

Muj nazor a zivotni zkusenost je,ze jakmile je clovek skutecne stastny uvnitr sebe (neovlivnen okolnimi jevy),je rozhodnut zit stastne i v pratnereskem vztahu ten si zarovemn neklade do cesty pochybnosti ani zadne prekazky toho dosahnout.  ;) 

Zeny ktere znas muzou byt na prvni pohled ci na oko temy ktere vnimas-tedy srovnane samy se sebou (otazkou take je co tenhle pojem obsahuje za myslenku) a pritom nevedet jak takovy vztah potkat ci vybudovat.

Je velice znamou veci a vypozorovala jsem ze jakmile si zacne kdokoli klast nejake podminky ve vztahu ktere nesplnuji ocekavani,je to pocatkem konce.
Ocekavani zpusobuje lpeni. Clovek lpi na nejakych ocekavani na pozadavcich a jakmile lpi zakonite prohrava ve spokojenem partnerstvi,manzelstvi.
Takove veci se pak stale cyklicky opakuji,lide stale opakuji totez ,automaticky. Z takoveho cyklu je nutne vystoupi,jinak to nevede jinam nez do zaniku a nasledne noveho vzniku toho sameho.

Lip to vyjadrit neumim. :)

Wiki napsal(a):

hirondel napsal(a):

Wiki napsal(a):

A tyto dvě holky (ženy) dokázaly ty svoje bambuly svou trpělivostí "vychovat". Pochopitelně, že nešlo o výchovu v tom známém slova smyslu, ale výchovu vzorem, vstřícným a trpělivým způsobem, tolerancí..atp..
Po cca deseti letech, kdy bylo pánů opravdu "dost" (a znám je  nejen z vyprávění - jeden z nich je můj rozkošný bratr), se zklidnili, ustálili, neprůděj a souzní s manželkama, atd. Myslím, že pánové na vztahu vědomě vůbec "nepracovali", "odpracovaly to partnerky. Dnes jsou obě nadmíru spokojené. Úsilí se jim skutečně vyplatilo...

Peknej priklad.  :)

Možná holky rozjely Hoˇoponopono, aniž by to tušily...troška nadsázky.:)  Ale já začla věřit tomu, (ne kvůli bráchovi atd..), že opravdu člověk může  změnit svět, i druhé - láskou. Dříve bych tomu ani nevěřila. :)

Laska dokaze rozbit i kamennne srdce.  :)
Jeden clovek vsak nedokaze zmenit cely Svet. ....... ja vim zase jen baziruju na slovech.

Tvoji myslenku schovanou za slovy jsem vsak Wiki presto pochopila.   :)

Hir, proboha, co je to s tebou!? :)
Jasně ! Mám to ! A že mi zase moje láska k přispěvatelům B přinesla výsledek !! (vzpomínka na duchovno - chat :) ) :hjarta:

Funguje to :supr:

hirondel napsal(a):

Blossom napsal(a):

Ano, souhlasím, že kdo není spokojený nebo spíš lépe řečeno srovnaný sám se sebou, nebude spokojen ani v páru či manželství. To platí. :jojo:

Ale nedá se to obrátit - Že kdo je spokojený a srovnaný  sám se sebou, je automaticky spokojen v páru či v manželství.
Znám kolem sebe poměrně dost fajn bab - hezkých, chytrých, příjemných, samy se sebou srovnaných a spokojených, ale ve vztazích jim to nevychází.
A k tomu úplnému štěstí jim tedy právě hezký vztah chybí. Vlastně jim je samotným často smutno.

Ahoj Bloss,
nejdriv reknu ,ze jsem casto v lidech vyvolavala rekace ze to nemuze byt jinak nez tak jak pravi muj nazor. ;)

Muj nazor a zivotni zkusenost je,ze jakmile je clovek skutecne stastny uvnitr sebe (neovlivnen okolnimi jevy),je rozhodnut zit stastne i v pratnereskem vztahu ten si zarovemn neklade do cesty pochybnosti ani zadne prekazky toho dosahnout.  ;) 

Zeny ktere znas muzou byt na prvni pohled ci na oko temy ktere vnimas-tedy srovnane samy se sebou (otazkou take je co tenhle pojem obsahuje za myslenku) a pritom nevedet jak takovy vztah potkat ci vybudovat.

Je velice znamou veci a vypozorovala jsem ze jakmile si zacne kdokoli klast nejake podminky ve vztahu ktere nesplnuji ocekavani,je to pocatkem konce.
Ocekavani zpusobuje lpeni. Clovek lpi na nejakych ocekavani na pozadavcich a jakmile lpi zakonite prohrava ve spokojenem partnerstvi,manzelstvi.
Takove veci se pak stale cyklicky opakuji,lide stale opakuji totez ,automaticky. Z takoveho cyklu je nutne vystoupi,jinak to nevede jinam nez do zaniku a nasledne noveho vzniku toho sameho.

Lip to vyjadrit neumim. :)

Já bych se chtěla připojit k Hir (probůh co se to děje :co: ? )
Bloss píše , že ve vztazích to těm ženám  "nevychází", chybí jim hezký vztah...jinými slovy napíšu to, co Hir, alespoň se o to pokusím, ale jinak, konkretněj..
Takže ty ženy jsou v důsledku  v očekávání nečeho, a pakliže se jim toho nedostane, jsou nespokojené a smutné . Podle mě tedy vyplývá , že nejsou srovnané a vybalancované a neumějí být spokojeny se sebou. Jinak by neměly ony iluze a nebyly by smutné. Protože žít s partnerem, který nás miluje a váží si nás a podle toho jedná a dělá vše k naší spokojenosti - to vůbec není samozřejmost, a neměly bychom s tím nijak zvlášť počítat a HLAVNĚ cokoliv o to opírat. To je nadstavba a jen ta perlička na dortu. Bonus.
A ještě navíc si myslím, že z každého vztahu (řekněme zdravého, ne patologického) jde něco vytvořit. Třeba to nebude na zfilmování, asi by to byla spíš nuda, ale na vytvoření slušné rodinného   zázemí  pro děti.

A neberte to prosím tak, že to jsem se popsala já! Ne , bohužel se jen tomu učím,  ale dělám pro tento model maximum, a to proto, abych se trápila co možná nejméně.

Laska  :)

Wiki, to co píšeš, je podle mě také jen otázka úhlu pohledu.
Píšeš - ty dotyčné osamnělé ženy mají být stoprocentně v životě spokojené samy se sebou, a hezký vztah - to je pak něco jako bonus. Nepochybuji, že to právě ty tak máš, a nepochybuji, že to takhle mají i mnozí další.

Ale kromě vás existují i jiné typy žen (i mužů!!) - pro které hezký vztah není pouhá nadstavba, ale svým způsobem jen ve vztahu (pěkném) a s fungující rodinou se cítí stoprocentně šťastné, a samy se cítí osamělé. Tak to vnitřně mají nastavené, stejně tak jako vy druhé zas máte vnitřně nastavený vztah jen jako bonus.

Žádná z těchto 2 odlišných skupin není horší, ani lepší. A nedá se ani říct jedny jsou samostatnější, jiné závislejší, nebo se sebou spokojeněnší či nespokojenější. Jsme prostě jen každý člověk JINÝ.
Na lidi neexistuje žádná šablona "jak to správně máte mít a cítit".

Wiki, píšeš, že to, že se tobě z toho vyplývá, tyhle ženy cítí osamnělé, je víceméně známka toho, že nejsou samy se sebou srovnané, vybalancované, samy se sebou spokojené.
Já si myslím, že tak to vůbec není. Ani trochu. Samy se sebou jsou možná spokojenější a v životě aktivnější a samostatnější, než mnohá z nás. Ale k pocitu úplného štěstí jim chybí to jediné -  hezký vztah. Jsou prostě takové, mají to jinak než vy ostatní.

Nakonec - velmi pěkně to vše bylo před pár měsíci popsáno na vlákně "Nemám rodinu" tuším, že od přispěvatelky Kalmy. Zájemcům doporučuji přečíst. :jojo:
Chtěla jsem sem dát proklik na to vlákno Nemám rodinu, ale nepovedlo se mi to, je to asi 5 stránek nazpět na psychologické, poslední příspěvek tam byl 6.9.2009, podle toho to najdete, pokud vás to někoho zaujalo a chcete si to přečíst.

Wiki napsal(a):

hirondel napsal(a):

pencila napsal(a):

Já nejsem úplně spokojená sama se sebou, ale v partnerství ano :rodna:
možná jsem k příteli tolerantnější než k sama k sobě :D

Mozna.  :)

To je historicky první (asi ) příspěvek od Hirondel, se kterým souhlasím. :storstark: :D

Pencilo, možná jde o nedorozumění ve slově "spokojená" sama se sebou. Nemyslím tím spokojenost s vlasy, se svými kily, s pletí... atd..tam chápu to tvoje slovo "tolerantnější" k příteli, ale já myslela vnitřní ztotožnění se sama se sebou, vyrovnanou, sebevědomí atd..Vydržet sama se sebou- a ne jako za trest , ale ve spokojenosti. Jako vyrobit ze sebe samostatnou jednotku...:)

tak vzhled mě vůbec nenapadl :D
Já to myslela tak, že bojuju s depkama, s egem, nevyrovnaností atd. (ale posledního půl roku sleduju zlepšení :supr: )
a i přesto mám přes 5 let šťastné partnerství.

Proto si nejsem jistá, že nevyrovnanost sama se s sebou nutně nese nespokojené partneství.

Taky jsem si teď vzpomněla, že znám rodinu, se 4 dětmi, kde manželka (má kamarádka) má mnohé psychické potíže, bere prášky na deprese, stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou, ale šťastné manželství má už 26 let. :jojo:

Takže - v psychologii se poučky a pravidla nedají brát doslova, a nebo -  minimálně- z každého pravidla existují mnohé výjimky... :vissla:

Blossom napsal(a):

Taky jsem si teď vzpomněla, že znám rodinu, se 4 dětmi, kde manželka (má kamarádka) má mnohé psychické potíže, bere prášky na deprese, stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou, ale šťastné manželství má už 26 let. :jojo:

Takže - v psychologii se poučky a pravidla nedají brát doslova, a nebo -  minimálně- z každého pravidla existují mnohé výjimky... :vissla:

Tak nad tímto tvrzením přemýšlím zleva i zprava. Zkouším se vžít do rolí obou aktérů, ale přiznám se, že tomu nerozumím.

Budu brát antidepresiva , mít psychické potíže a zároveň se cítit šťastná, to mi nejde dohromady, neumím si to představit...
Vím o partnerovi, že má psychické potíže, bere antidepresiva .... a přesto jsem v tom stavu šťastná......... taky mi to nejde dohromady...... :(

Vnímám  štěstí jako stav jakési vnitřní pohody, podmínkou pro š´tastné manželství je ta pohoda oboustranná. Pokud to tak jeden z partnerů necítí, je to jen iluze šťastného manželství. 
Pokud mě něco vyvede z rovnováhy, tak jsem v nepohodě, jestliže jsem v osobní nepohodě, můžu vnímat své manželství pouze jako uspokojivé, těžko se mi bude dařit za asistence osobní nepohody vytvářet vzájemnou partnerskou pohodu.... taky si těžko dokážu představit jak by to šlo udělat.  :vissla:
Je to takový uzavřený kruh .... pocit štěstí a antidepresiva mi nějak neladí k sobě.

Johano, ale když si přečteš můj příspěvek znovu a doslova, je tam psáno - ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let.
Nikoli - ona má psychické potíže, ale je přitom momentálně celkově a komplexně šťastná.

Ona sama mi to popisuje tak, že šťastné manželství a 4 děti - to je to, co se jí v životě maximálně povedlo. Nesmírně si toho váží.  Ale jak už to tak bývá (nikdo nemá úplně vše, že...) - zas ona nemá po 4 mateřských v pořádku sebevědomí, říká - kde mě asi vezmou do práce, až mi poslední mateřská skončí? Co budu dělat? Když práci tady nemůžou sehnat i lidi, kteří celý život z praxe nevypadli, na rozdíl ode mě, která jsem už vše ze školy zapomněla a nové věci se při 4 dětech učit nezvládala..
Z tohoto nyní plynou její současné psychické obtíže. To ovšem nic nemění na tom, že šťastné manželství už 26 let má.

Blossom napsal(a):

Wiki, to co píšeš, je podle mě také jen otázka úhlu pohledu.
Píšeš - ty dotyčné osamnělé ženy mají být stoprocentně v životě spokojené samy se sebou, a hezký vztah - to je pak něco jako bonus. Nepochybuji, že to právě ty tak máš, a nepochybuji, že to takhle mají i mnozí další.

Ale kromě vás existují i jiné typy žen (i mužů!!) - pro které hezký vztah není pouhá nadstavba, ale svým způsobem jen ve vztahu (pěkném) a s fungující rodinou se cítí stoprocentně šťastné, a samy se cítí osamělé. Tak to vnitřně mají nastavené, stejně tak jako vy druhé zas máte vnitřně nastavený vztah jen jako bonus.

Žádná z těchto 2 odlišných skupin není horší, ani lepší. A nedá se ani říct jedny jsou samostatnější, jiné závislejší, nebo se sebou spokojeněnší či nespokojenější. Jsme prostě jen každý člověk JINÝ.
Na lidi neexistuje žádná šablona "jak to správně máte mít a cítit".

Wiki, píšeš, že to, že se tobě z toho vyplývá, tyhle ženy cítí osamnělé, je víceméně známka toho, že nejsou samy se sebou srovnané, vybalancované, samy se sebou spokojené.
Já si myslím, že tak to vůbec není. Ani trochu. Samy se sebou jsou možná spokojenější a v životě aktivnější a samostatnější, než mnohá z nás. Ale k pocitu úplného štěstí jim chybí to jediné -  hezký vztah. Jsou prostě takové, mají to jinak než vy ostatní.

Nakonec - velmi pěkně to vše bylo před pár měsíci popsáno na vlákně "Nemám rodinu" tuším, že od přispěvatelky Kalmy. Zájemcům doporučuji přečíst. :jojo:
Chtěla jsem sem dát proklik na to vlákno Nemám rodinu, ale nepovedlo se mi to, je to asi 5 stránek nazpět na psychologické, poslední příspěvek tam byl 6.9.2009, podle toho to najdete, pokud vás to někoho zaujalo a chcete si to přečíst.

Blossom, pro mě není hezký vztah "pouhá" nadstavba - to jsi pochopila úplně jinak, čímž jsi to převrátila naruby a vyplynulo z toho to, že o nějaký vztah já vlastně ani nestojím. - tak to může působit i na ostatní a to mi rozhodně není jedno. Proto se to znovu  pokusím vysvětlit.

Krásný oboustranně milující vztah je pro mě něco absolutně navíc, něco s čím bych si netroufla vůbec samozřejmě počítat, a tedy čekat na to..

Pokud mi bude v životě "něco" chybět (jak jsi psala že chybí tvým kamarádkám), tak je to jen můj problém. A já proto, abych problémy tyto neměla, a nic mi nechybělo, tak se připravím a budu vědět, že "hlavní člověk" navždy budu a zůstanu jen já sama sobě. Nemůžu spoléhat, že mi "smutno" bude někdo odstaraňovat. Vyplývá jen z mého vnitřního nastavení - a to dělám já sama. (ty sama, ona sama..atd)

Přidá-li se cestou ke mně spřízněná duše, která mě bude milovat, tak je to nádhera, vyjímečné štěstí, ale nemůžu si být dovolit být smutná, protože nepřišel. Myslím si, že toto je vrchol životní filozofie - samozřejmě pro mě, pokud by to nebylo srozumitelné.

Bloss a ta paní se čtyřma dětma,  - to opravdu myslíš, tento příklad,  vážně? Srovnaná sama se sebou - to pro tebe znamená zdravá a neberoucí prášky? A co my víme o jejím manželství?

Nevím  jaké "poučky" jsi měla přesně na mysli, protože já jsem o poučkách nikde nepsala.:)

Wiki, určitě nechci nic záměrně převracet naruby. Já to cítím tak, že pokud píšeš že je je pro tebe hezký vztah nadstavba,bonus,  myslíš tedy opravdu  nadstavbu, bonus.....

A nějak si nerozumíme, já zas jen koukám na to, jak píšeš ohledně těch mých zmíněných kamarádek, : "Nemůžu spoléhat, že mi "smutno" bude někdo odstaraňovat."  Nic takového ony, ani já sama nikdy neřekla, že by jako čekaly, až jim jejich "smutno" někdo zvenčí odstraní. Takhle k životu vůbec nepřistupují. To je minimálně nepochopení (pokud ne právě to převracení naruby...)


I ohledně toho příkladu mé kamarádky se 4 dětmi si nějak nerozumíme. Já doslovně píšu:
stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou, ale šťastné manželství má už 26 let.  ,
Srovnaná se sebou ona sama není, sama mi to vícekrát v poslední době říkala. Ale PŘESTO má už 26 let hezké manželství. Také její vlastní slova (po celou dobu, co se známe). Takže kdo by měl její manželství hodnotit kvalifikovaněji, než ona sama?

Příklad ohledně jí jsem použila v reakci na to, co píše pencila - že i takto jako to píše pencila to v životě může být (ne úplně stoprocentně vyrovnaná bytost, a přesto přitom hezké partnerství), a v reakci na to, co jsi psala ty: Když někdo není srovnaný sám se sebou, nemůže mít ani pěkné partnerství.
Uvědomila jsem si, že ani toto tebou napsané pravidlo (když se tedy chceme vyhnout slovu "poučka") není úplně stoprocentní, že z něj minimálně aspoň existují výjimky - např. pencila a ta má kamarádka.


Asi jsme v tomto hodně jiné. Na mě tvé příspěvky zapůsobily ve smyslu Já mám tuto cestu, tento ideál (být sama se sebou spokojená, sama pro sebe nejdůležitější,  a partnera mít jako bonus, nadtsavbu), tak pokud se tím budou řídit všechny osamělé ženy, budou spokojené taky.

Já se snažím říct asi toto - jsou lidé, kteří to mají a cítí JINAK. Pro které tato cesta neplatí. Hledají si cestu svou, která zas sedne JIM. Proč bychom měli být všichni stejní a jet podle jedněch psychologických pravidel?

Když už jsem tak dlouho vydržela sama se sebou, tak vydržet ve vztahu s někým je brnkačka. Hlavně když je v tom zamontovaná láska. ;) (pro některé dodávám, že je to nadsázka)

Já to cítím podobně jako Wiki - vztah je něco, co mě může potkat, ale nemusí a přesto se mohu cítit když ne šťastná, tak aspoň spokojená.
V mém manželství jsem si celou dobu myslela, že mít šťastné manželství je norma. Mně to tak vyšlo - první láska, pak manželství a cítila jsem se v něm spokojeně a bezpečně, a to i když jsem měla deprese. Ale můj muž to tak necítil a v takovém manželství (s depresivním člověkem) se šťastný necítil. Když mi oznámil, že ode mě odchází, naprosto jsem se zhroutila, protože pro mě, ukolébanou svojí představou jistoty a bezpečí, to byla rána z čistého nebe. Myslela jsem si taky, že bez něho prostě nedokážu vůbec vydržet žít. Už to bude letos 5 let a já jsem zjistila, že můžu žít sama docela spokojeně. Sice s ním bych byla šťastnější, ale když to nejde, nemusím dělat psí kusy, abych našla někoho jiného. Vystačím si sama.
Ale Blossom má zas pravdu v tom, že existují ženy, které nedokážou být samy, raději mají vztah, který není úplně stoprocentní, ale jsou v něm šťastnější, než kdyby byly samy. Neodsuzuju je, ale já to tak nemám.

Blossom napsal(a):

Johano, ale když si přečteš můj příspěvek znovu a doslova, je tam psáno - ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let.

Bloss, já si nemyslím, že má šťastné manželství. Léčba deprese mi s tím nejde dohromady. Ta mluví za vše. Myslím, že spíš ona si něco nalhává o svém manželství.

Wiki napsal(a):

hirondel napsal(a):

Wiki napsal(a):

A tyto dvě holky (ženy) dokázaly ty svoje bambuly svou trpělivostí "vychovat". Pochopitelně, že nešlo o výchovu v tom známém slova smyslu, ale výchovu vzorem, vstřícným a trpělivým způsobem, tolerancí..atp..
Po cca deseti letech, kdy bylo pánů opravdu "dost" (a znám je  nejen z vyprávění - jeden z nich je můj rozkošný bratr), se zklidnili, ustálili, neprůděj a souzní s manželkama, atd. Myslím, že pánové na vztahu vědomě vůbec "nepracovali", "odpracovaly to partnerky. Dnes jsou obě nadmíru spokojené. Úsilí se jim skutečně vyplatilo...

Peknej priklad.  :)

Možná holky rozjely Hoˇoponopono, aniž by to tušily...troška nadsázky.:)  Ale já začla věřit tomu, (ne kvůli bráchovi atd..), že opravdu člověk může  změnit svět, i druhé - láskou. Dříve bych tomu ani nevěřila. :)

Souhlas s Wiki, jde to, svět to nevím, ale lidi kolem sebe určitě. :)

majkafa napsal(a):

Blossom napsal(a):

Johano, ale když si přečteš můj příspěvek znovu a doslova, je tam psáno - ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let.

Bloss, já si nemyslím, že má šťastné manželství. Léčba deprese mi s tím nejde dohromady. Ta mluví za vše. Myslím, že spíš ona si něco nalhává o svém manželství.

Já jsem přesvědčená o tom, že se to nemusí vylučovat.
A té paní moc ten pocit šťastného partnersví přeju :reta:

Pencila: Já to myslela tak, že bojuju s depkama, s egem, nevyrovnaností atd. ...a i přesto mám přes 5 let šťastné partnerství.

Pencilo, Ty jsi to napsala tak hezky, že mi to nedá si nezavtipkovat :D Tzn.: jen aby díky těm Tvým depkám, egu a nevyrovnanosti neměl nešťastné partnerství Tvůj partner :D (jen legrácka, fakt, uznej, že se ta slovní hříčka nabízí) :)

A podobně jako Ty si myslím, že: vyrovnanost a spokojenost sama se sebou ještě nezaručí spokojené partnerství.... (i když by to bylo fajn) :)

ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let
A její manžel si myslí totéž?
Tak mě napadlo, jestli mu jen není trapný opustit manželku, která "má mnohé psychické potíže, bere prášky na deprese, stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou"...

helena napsal(a):

ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let
A její manžel si myslí totéž?
Tak mě napadlo, jestli mu jen není trapný opustit manželku, která "má mnohé psychické potíže, bere prášky na deprese, stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou"...

Znám je oba (jsou to mí spolužáci z gymplu) , s ním jsem samozřejmě v kontaktu míň než s ní, ale z toho, co jsem i s ním mluvila a z toho, co u nich při svých návštěvách vidím, se mi to jeví tak, že i on to manželství považuje za šťastné, a že se i po těch 26 letech mají vzájemně rádi. Samozřejmě - toto je pouze můj dojem, ty jediné "správné a věrohodné "  informace o jejich manželství by sem mohli napsat jen oni sami.

Ale překvapuje mě, kolik lidí se tady ozvalo, ve smyslu, že pravděpodobně šťastní v manželství nejsou, že to by ona nebrala prášky na deprese atd., atd... Překvapuje mě, jak i z té mé jediné letmé poznámky o nich, je řada lidí jaksi přesvědčena, že "vědí", že to je u nich  asi jinak, že šťastní pravděpodobně vůbec nejsou....
No, je to váš názor, já vám ho neberu.
Ale udivuje mě rozhodnost takovýchto domněnek od lidí, kteří zmíněné lidi ani nikdy neviděli, jen o nich četli jednu jedinou zmínku zde na netu a z toho už mají jasný názor...

Mimochodem - ona ty prášky na nervy bere od doby, kdy před pár lety měli velké a závažné potíže s jedním ze starších  dětí, důsledky těch potíží nesou celá rodina dosud, ona na to pořád myslí, protože donedávna byla s nejmladšími dětmi na mateřské a tím tak trochu izolovaná. V práci by byla nucena se zabývat jinými věcmi, ale takto v určité izolaci na mateřské  se k těm nešťastným věcem ohledně staršího dítěte neustále myšlenkami vrací a bez prášků jí to zvládnout nejde. K tomu samozřejmě se přidává i reálná nemožnost najít si v jejím životní situaci práci (v našem kraji s extrémní nezaměstnaností).
A já k tomu mohu dodat jen to, že kdybych byla na jejím místě, asi bych v takové situaci ty prášky potřebovala taky, a to i přesto, kdybychom na to ve šťastném partnerství byli dva....

Abyste to pochopili, musela bych sem vypsast celý jejich příběh, a to sem ale nepatří.

Ale proboha - nevynášejte jednoznačné soudy o cizích lidech po přečtení jedné jediné informace o nich! :dumbom:

Blossom - to nebyl soud... to byla úvaha... takový nápad, jestli něčí pocit štěstí nemůže být ovlivněn medikací, zatímco ten druhý, bez prášků, to vidí poněkud jinak.

Heleno, beru. Máš asi pravdu, že jsou to vlastně úvahy, jen mě konsternovalo, kolik těch úvah šlo pouze tímto jedním směrem a několik z nich (ne ta tvá) mi tedy přišly jako nepřiměřeně rezolutní - jako jednoznačný soud - "ale oni přeci mít šťastné manželství nemůžou".
Ale nepitvejme to dál...

Vraťme se raděj k původní otázce - může existovat šťastné manželství/partnerství?

Když se rozhlídnu po lidech,které znám, tak takovýchto celoživotních, spokojených partnerství znám asi 5 nebo maximálně 10.
Z toho několika párům v tom dobrém slova smyslu závidím - jejich vztah mi přijde i po letech úžasný. :supr: :godlike:

Avšak nějkolik párů mých známých, žijících ve šťastném dlouhodobém manželství, vidím že oni sami jsou v tom manželství oba šťastní, ale já bych v jejich kůži být přesto nechtěla.
Jde většinou o manželství mých kamarádek, a u některých - přestože jsou spolu spokojení, tak já bych takového chlapa musela po 10 minutách vynést v zubech.
(například u jedněch - manžel se neutrálně zmíní, že mu dochází kredit, na což manželka okamžitě reaguje - vyběhne mu ten jeho kredit dobít. A tak to u nich chodí se vším. Ale dle jejích vlastních slov- ona to dělá ráda, ráda se o něj stará, a on se prý zas o ní stará v jiných věcech.)
Já bych na poznámku "dochází mi kredit" reagovala asi slovy "Tak to máš teda blbý" a ani by mě nenapadlo se zvednout a běžet mu ho dobít, když on ani neumí (minimálně) poprosit, a nebo si prostě takovéto své věci zařídit sám.
Chci říct, že jsem zjistila, že znám i partnerství šťastná, ale v tom jsou šťastní oni, já bych se z takového typu vztahu picla...;)

Kolik opravdu celoživotně šťastných manželství znáte vy? Napište...

ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let

Bloss,
jak zni jeji vlastni popis jejiho stastneho manzelstvi?  Co tenhle pojem u ni vyjadruje za myslenku ?

hirondel napsal(a):

ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let

Bloss,
jak zni jeji vlastni popis jejiho stastneho manzelstvi?  Co tenhle pojem u ni vyjadruje za myslenku ?

Hirondel, její doslovný popis samozřejmě nemám (to by asi musel být písemný??), ale při mých občasných návštěvách u nich ( v horizontu posledních 5 let) mi vždy říká něco v tom smyslu, že ona sama je nesmírně ráda, že takovéhoto manžela má, že on jí velmi rozumí a dovede ji podržet i vy chvílích, kdy ona sama už psychicky nemůže. Ona mi vypráví, co se zas snaží dělat i ona pro něj - pevné a v rámci možností klidné rodinné zázemí apod. Několikrát mluvila o různých rodinných výletech, které podnikají, apod. Prostě - z toho co ona i on mi říkali a podle toho co vím a a vidím - pro mě jednoznačně šťastné manželství.

Ale  Hirondel, myslím, že toto téma není třeba dál rozvádět. Hrozí tady, že se bude pitvat každé mé slovní vyjádření O JEJICH vztahu. Myslím, že není v zájmu věci, aby se tohle vlákno stalo rozebíráním jednotlivých formulací a toho, jak kdo může danou situaci chápat jinak, jako to bývá na Duchovním.
Nechci nikoho z Duchovního urazit, a tím méně tebe, ale rozebírat tohle stylem "Co tenhle pojem u ní vyjadřuje za myšlenku" mi přijde zbytečný, to by nám totiž mohla říct kvalifikovaně jen ona sama.

Spíš bych uvítala návrat k jádru tématu a vaše poznatky o tom, kolik šťastných manželství ve svém okolí kdo znáte...

Blossom napsal(a):

hirondel napsal(a):

ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let

Bloss,
jak zni jeji vlastni popis jejiho stastneho manzelstvi?  Co tenhle pojem u ni vyjadruje za myslenku ?

Hirondel, její doslovný popis samozřejmě nemám (to by asi musel být písemný??), ale při mých občasných návštěvách u nich ( v horizontu posledních 5 let) mi vždy říká něco v tom smyslu, že ona sama je nesmírně ráda, že takovéhoto manžela má, že on jí velmi rozumí a dovede ji podržet i vy chvílích, kdy ona sama už psychicky nemůže. Ona mi vypráví, co se zas snaží dělat i ona pro něj - pevné a v rámci možností klidné rodinné zázemí apod. Několikrát mluvila o různých rodinných výletech, které podnikají, apod. Prostě - z toho co ona i on mi říkali a podle toho co vím a a vidím - pro mě jednoznačně šťastné manželství.

Ale  Hirondel, myslím, že toto téma není třeba dál rozvádět. Hrozí tady, že se bude pitvat každé mé slovní vyjádření O JEJICH vztahu. Myslím, že není v zájmu věci, aby se tohle vlákno stalo rozebíráním jednotlivých formulací a toho, jak kdo může danou situaci chápat jinak, jako to bývá na Duchovním.
Nechci nikoho z Duchovního urazit, a tím méně tebe, ale rozebírat tohle stylem "Co tenhle pojem u ní vyjadřuje za myšlenku" mi přijde zbytečný, to by nám totiž mohla říct kvalifikovaně jen ona sama.

Spíš bych uvítala návrat k jádru tématu a vaše poznatky o tom, kolik šťastných manželství ve svém okolí kdo znáte...

Ano Bloss rozumim Ti a souznim s Tvym nazorem ze pitvat to zde dal neni potreba. :)

Jeste bych ale k tomu rada neco dodala,mam osobne za to, ze kazdy si stastne manzelstvi urcuje ci a predstavuje podle sebe. Jeden tak druhy zase onak. :)
V podstate  jak jsem si ted vsimla psala jsi podle mne totez= co jednomu pripada jako stastny vzatah ,ci manzelstvi,to jinemu cloveku uz zase treba by nevyhovovalo.
Kazdy clovek ma nejakou predstavu ,ci rekneme definici-popis toho jak si predstavuji stastne manzelstvi,partnerstvi.
A zda se ,ze pokud se v jednom dome (jak se rika) sejdou dva se stejnou predstavou,pak to jde zharmonizovat.
Pokud se ti dva respektuji,davaji si vzajemnou podporu,porozumeni,vzajemnou uctu a maji srdce otevreny pak je vsechno mozne. :)

Dle meho pohledu znam ve sve podstate jen svuj vlastni vztah.Dle nas dvou stastny. :)

Johana50 napsal(a):

Blossom napsal(a):

Taky jsem si teď vzpomněla, že znám rodinu, se 4 dětmi, kde manželka (má kamarádka) má mnohé psychické potíže, bere prášky na deprese, stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou, ale šťastné manželství má už 26 let. :jojo:

Takže - v psychologii se poučky a pravidla nedají brát doslova, a nebo -  minimálně- z každého pravidla existují mnohé výjimky... :vissla:

Tak nad tímto tvrzením přemýšlím zleva i zprava. Zkouším se vžít do rolí obou aktérů, ale přiznám se, že tomu nerozumím.

Budu brát antidepresiva , mít psychické potíže a zároveň se cítit šťastná, to mi nejde dohromady, neumím si to představit...
Vím o partnerovi, že má psychické potíže, bere antidepresiva .... a přesto jsem v tom stavu šťastná......... taky mi to nejde dohromady...... :(

Vnímám  štěstí jako stav jakési vnitřní pohody, podmínkou pro š´tastné manželství je ta pohoda oboustranná. Pokud to tak jeden z partnerů necítí, je to jen iluze šťastného manželství. 
Pokud mě něco vyvede z rovnováhy, tak jsem v nepohodě, jestliže jsem v osobní nepohodě, můžu vnímat své manželství pouze jako uspokojivé, těžko se mi bude dařit za asistence osobní nepohody vytvářet vzájemnou partnerskou pohodu.... taky si těžko dokážu představit jak by to šlo udělat.  :vissla:
Je to takový uzavřený kruh .... pocit štěstí a antidepresiva mi nějak neladí k sobě.

Ja to vnimam tak, ze zena o ktere je tady rec, i jeji muz, k sobe citi vzajemnou lasku. A ta laska je to co je drzi v partnerstvi 26 let. Vzdyt lidi se nemiluji jen kdyz jsou dokonali, miluji se i v nemoci. Ta zena muze mit deprese spojene s necim v detstvi, to ji ale nemusi branit v tom, aby citila lasku ke svemu muzi a naopak. :)

Aha, ted jsem si precetla z ceho ty deprese ma :)

kolik šťastných manželství ve svém okolí kdo znáte...
Několik - ale většinu umím posoudit jen podle "vnějších znaků" Velmi blízko znám manželství mojí kamarádky a jejích rodičů (ti spolu žijí přes 60 let). Obojí jak z romantického filmu - ale upřímně řečeno, asi bych to úplně takhle nechtěla . Nějak si nedovedu představit, že se nehneme jeden od druhého, víme o sobě téměř všechno (jojo, téměř... taky tam byl nějaký úlet), všechny volna a dovolené trávíme hromadně, tedy prarodiče, rodiče a dospělé děti s partnery a svými dětmi... asi bych měla pocit, že nemůžu dejchat. Ale jim to zřejmě vyhovuje, nebo (když budu realističtější) nedovedou si to představit jinak - hlavně tedy dámy Pánové se pravděpodobně naučili neodporovat...

Jinak k otazce vlakna sama za sebe rikam, ze stastne partnerstvi osobne ziju a jsem za nej nesmirne vdecna a casto za nej dekuji. Zit ve stastnem partnerstvi povazuju za raj na zemi, je to pozehnani a zalezi predevsim na mne kolik lasky davam i kolik dostavam :)

mariposa napsal(a):

Jinak k otazce vlakna sama za sebe rikam, ze stastne partnerstvi osobne ziju a jsem za nej nesmirne vdecna a casto za nej dekuji. Zit ve stastnem partnerstvi povazuju za raj na zemi, je to pozehnani a zalezi predevsim na mne kolik lasky davam i kolik dostavam :)

cítím to podobně, u mě ten pocit štěstí vzniká právě z pocitu vděčnosti k životu, že mi toto dopřál a moc si toho vážím.

Je to zajímavé, že vděčnost u mě způsobuje pocit štěstí. Nevím jestli je to divné, nebo normální.
Ale od té doby co cítím vděčnost i za maličkosti*, tak jsem pernamentně šťastná. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží, jestli mi to zas nepřeválcuje ta moje depkoidní černá díra :lol:

* Třeba o víkendu jsem přítele vytáhla do vedlejší místnosti, s tím že jsem něco objevila. Stáli jsme bosky na úplně rozpáleném koberci od sluníčka, první letošní náznak toho, že zas jednou bude jaro :lol: Já nevím, ale mi dělají radost takové blbosti.

Blossom napsal(a):

Wiki, určitě nechci nic záměrně převracet naruby. Já to cítím tak, že pokud píšeš že je je pro tebe hezký vztah nadstavba,bonus,  myslíš tedy opravdu  nadstavbu, bonus.....

A nějak si nerozumíme, já zas jen koukám na to, jak píšeš ohledně těch mých zmíněných kamarádek, : "Nemůžu spoléhat, že mi "smutno" bude někdo odstaraňovat."  Nic takového ony, ani já sama nikdy neřekla, že by jako čekaly, až jim jejich "smutno" někdo zvenčí odstraní. Takhle k životu vůbec nepřistupují. To je minimálně nepochopení (pokud ne právě to převracení naruby...)


I ohledně toho příkladu mé kamarádky se 4 dětmi si nějak nerozumíme. Já doslovně píšu:
stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou, ale šťastné manželství má už 26 let.  ,
Srovnaná se sebou ona sama není, sama mi to vícekrát v poslední době říkala. Ale PŘESTO má už 26 let hezké manželství. Také její vlastní slova (po celou dobu, co se známe). Takže kdo by měl její manželství hodnotit kvalifikovaněji, než ona sama?

Příklad ohledně jí jsem použila v reakci na to, co píše pencila - že i takto jako to píše pencila to v životě může být (ne úplně stoprocentně vyrovnaná bytost, a přesto přitom hezké partnerství), a v reakci na to, co jsi psala ty: Když někdo není srovnaný sám se sebou, nemůže mít ani pěkné partnerství.
Uvědomila jsem si, že ani toto tebou napsané pravidlo (když se tedy chceme vyhnout slovu "poučka") není úplně stoprocentní, že z něj minimálně aspoň existují výjimky - např. pencila a ta má kamarádka.


Asi jsme v tomto hodně jiné. Na mě tvé příspěvky zapůsobily ve smyslu Já mám tuto cestu, tento ideál (být sama se sebou spokojená, sama pro sebe nejdůležitější,  a partnera mít jako bonus, nadtsavbu), tak pokud se tím budou řídit všechny osamělé ženy, budou spokojené taky.

Já se snažím říct asi toto - jsou lidé, kteří to mají a cítí JINAK. Pro které tato cesta neplatí. Hledají si cestu svou, která zas sedne JIM. Proč bychom měli být všichni stejní a jet podle jedněch psychologických pravidel?

Sto hlav = sto světů - to dá rozum..

mám k tomu jen jedno, půjdu jen k podstatě.

pokud chci být štastná a spokojená, musím si ten pocit vytvořit sama. Spouštěcí signál, který příjemno vytvoří je v režii a v kompetenci pouze MĚ. Neutvoří ho nikdo a nic jiného. Ani partner, ani výhra, ani nic ten pocit nevytvoří. Jen já povolím tomu pocitu vzniknout - zrealizovat se, narodit se, zmanifestovat (neumím to přesně vystihnout).  Takže není můj pocit závislý na vnějších okolnostech. Pokud je, a nechám to tak, a v tomto žiju, tak je to koledování si o slzy. A ty rozhodně přijdou.

Proto píšu, že krásný vztah je něco navíc, něco, co se k mému pocitu spokojenosti klidně může přidat, ale tu samotnou spokojenost sám nikdy nemůže vytvořit. V tomto smyslu.

A připojím se zase :co: k Hir,  :) ad "štastná manželství" - jedná se o čistě subjektivní vjem účastníků, takže otázka, kolik štastných manželství znáte - je dost zavádějící - co my můžeme vědět, známe vůbec někoho dobře? I sami sebe? Můžeme tak leda říct, co říkaly(ty páry) a co dělaly...a k čemu to.....?

Kdysi jsem 3 roky bydlela na patře s holkou (tehdy nám bylo 25 ),měla staršího manžela asi o 15 let a narodilo se jim mimi.Budili dojem perfektního manželství,často jsem ho vídávala s kočárkem venku,nosil nákupy(neměli auto),chodili ruku v ruce....v dobrém slova smyslu jsem jí záviděla tu pohodu a klid,jak jí manžel pomáhá a jak se jim oběma věnuje,zatímco mé manželství nebylo nic moc.Pak se odstěhovali ( ale jen o 2 bloky dál do většího bytu ) a asi po 5-ti letech jsme se potkali a začali se přátelit.Nevěřila jsem svým uším ani očím,když mi povyprávěla o svém manželovi.Psychicky jí týral,dokonce i fyzicky napadl, viděla jsem ohromné modřiny a řekla mi,že hodně pije ( nikdy jsem ho neviděla opilého).A to prý po celou dobu manželství!!!!!Ptala jsem se proč s ním ještě je.....milovala ho.Pro mě divné,milovat někoho,kdo mi ubližuje.Chtěla jsem jí pomoct.Několikrát odmítla.Přestaly jsme se stýkat,protože já se nemohla dívat na to jak je nešťastná a přitom nečinně stát a nic nedělat.Ale respektovala jsem její přání. Tak i takhle může vypadat zdánlivě šťastné manželství.....

Pocit šťastného manželství může být relativní a nemusí odpovídat tomu, jaké manželství ve skutečnosti je.
Celých 20 let svého manželství jsem měla pocit, že je šťastné. Akorát občas jsem trpěla depresemi. Jednou se i léčila. A občas trpěla záněty. Divila jsem se, odkud ty deprese, zvlášť v období, kdy bylo pro mě vše v pořádku, krásná období našeho vztahu, v práci vše OK, všichni zdraví, ...
A pak, po provalené nevěře mého BM vyšlo najevo, že v obdobích, kdy jsem trpívala depresemi a občas i záněty, měl můj BM milenku.

Wiki, skutečně stále jasněji vidím, že jsme každá jiná. Ale přeci by to byla nuda, kdybychom byli všichni stejní...

K tvému příspěvku - půjdu také jen k podstatě:
Píšeš:
pokud chci být štastná a spokojená, musím si ten pocit vytvořit sama. Spouštěcí signál, který příjemno vytvoří je v režii a v kompetenci pouze MĚ.

Ano, tak to asi platí pro tebe a možná pro mnohé další. Tomu rozumím a to akceptuji. :jojo:

Ale například já to mám jinak: Já si můžu takto vytvořit, navodit, či vsugerovat (je jedno, jak tomu budeme říkat) pocit, že jsem SKORO ve všech oblastech života spokojená - v pracovní, v oblasti spousty aktivit, koníčků, přátel, dětí, atd.atd.
Část svého života jsem byla sama, a poznala jsem jasně, že dlouhodobější vztahová samota mě po všech stránkách nevyhovuje. Že ač velmi prakticky bytost samostatná, citově potřebuji mít někoho, s kým svůj život sdílím. Nemám- li ho, cítím se osamněle, necítím se plně šťastná.
Můžu si tisíckrát říkat: Můj pocit štěstí se odvíjí jen ode mne samotné. Ale takto já to prostě nemám, to mi nejde z duše, kdybych měla takovýto návod (který tobě funguje) na sebe aplikovat, musela bych se sama sebe duševně znásilňovat. A to nehodlám.
Po miliony let jsme bytosti společenské, žijeme v tlupách či párech. Teprve v posledních pár málo letech je trend žít sami, a nebo celé své štěstí odvíjet především jen sami od sebe.

Já to cítím tak, že já tuto pravěkou potřebu sounáležitosti a sdílení života (nevím, jak to líp nazvat ) v sobě jasně a jednoznačně cítím. Že k pocitu úplného štěstí potřebuji mít i hezký vztah.
A nestydím se za to. Jsem jiná, než ty. Jsem asi i jiná, než je dnes moderní a většinové (Viz články ve všech ženských časopisech -typu - je mi báááječně samotné, žádného chlapa nepotřebuju).

Já prostě nemůžu najít svůj pocit štěstí POUZE V SOBĚ nezávisle na všech ostatních, když SOUČÁSTÍ mého pocitu úplného štěstí je  hezký vztah. A ten se nedá rychle naordinovat a nebo vsugerovat, když prostě zrovna není. Hezký vztah se dá ale naštěstí najít. Jen to bohužel není hned a často se na něj dlouho čeká, dlouho a těžce na tom hledání pracuje. A někomu se to nedaří třeba roky, například některým mým kamarádkám, aktivním fajn babám, co se ale cítí osamnělé... Prostě já a tito lidé jsme od přírody "párově založené" , líp to vyjádřit neumím.

Wiki, tebou výše popsaný princip funguje TOBĚ. Ale to neznamená, že musí být naprosto obecně platný a použitelný pro všechny. Pro mě použitelný není.
A protože jsem poznala dokonale své nitro a tudíž i své potřeby, zařídila jsem se podle toho: Už dva roky takový velmi spokojený vztah mám a vlastně se cítím velmi spokojená. Upřímně si uvědomuju, že tak silný vztah, jako v manželství to sice není a ani nemůže být, ale to nic neubírá tomu, že jsem spokojená.
Tohle je zas MOJE cesta, můj způsob, jak dosáhnout spokojenosti v souladu s mou duší. :jojo: A vím, že takto to nemám jen já, v reálu i tady na babinetu jsou tak založené ženské, jako já.
A pozor - nemluvte o tom ve smyslu - je raděj za každou cenu v nevyhovujícím vztahu, jen aby proboha nebyla sama. To už totiž mluvíte zas o něčem úplně jiném.

Já strašně nemám ráda, když princip "nalezení štěstí JEN v sobě samé" je vydáván jako JEDINÁ správná cesta, univerzálně platná pro všechny.
A když dokonce některé přispěvatelky (teď nemyslím tebe, Wiki) podsouvají těm řekněme "párově založeným" jakousi neschopnost, nesamostatnost, pocit "ona je blbá, nevydrží chvíli bez chlapa", kdyby to dělala podle naší jednoduché rady, bylo by jí hned hej.
A přiznám se, že mi i vadí slova která jsi Wiki použila v této souvislosti " nemůžu očekávat, že mi pocit štěstí navodí někdo jiný zvenčí". O žádném "čekání na to, až mě někdo zachrání, a zbaví osamnělosti, navození pocitu štěstí zvenčí " to vůbec není. To si hluboce nerozumíme a to je nám "párovým" zas vsugerováván pocit pasivity a neschopnosti.

Wiki, já ti tvou cestu a tvou životní filozofii neberu. Přeju ti, že tobě a některým jiným funguje.
Ale prosím, už mi ji znovu nepodsunuj jako jedinou správnou i pro mě. Zkus akceptovat, že já jsem jiná než ty a tvé cesty na mě neplatí, na mě platí ty mé (které by zas asi nefungovaly na tebe - no a co? )

Nevím, jestli je to srozumitelné, líp to popsat neumím. Ale pokud jste to někdo nepochopil, nevadí. Chtěla jsem to jen vysvětlit těm, co je to zajímá.
Ale v žádném případě nemám potřebu se před někým za svůj život, za svou cestu ke štěstí obhajovat. To nemám zapotřebí. :jojo:

Ano, souhlasím, že "šťastné manželství" je opravdu subjektivní dojem a v mnoha případech i pojem relativní a v podstatě nedefinovatelný.
A není to ničím měřitelné.

Jenže když takto začneme pojímat a relativizovat všechno, tak vlastně veškerá diskuse (o čemkoli) končí.
To už se pak budem jen zamotávat do pokusů o definice, do hluboké filozofie atd.,  -  a podstata diskuse nám při tom filozofování  zcela unikne a zmizí...:kapitulation:

majkafa napsal(a):

Pocit šťastného manželství může být relativní a nemusí odpovídat tomu, jaké manželství ve skutečnosti je.
Celých 20 let svého manželství jsem měla pocit, že je šťastné. Akorát občas jsem trpěla depresemi. Jednou se i léčila. A občas trpěla záněty. Divila jsem se, odkud ty deprese, zvlášť v období, kdy bylo pro mě vše v pořádku, krásná období našeho vztahu, v práci vše OK, všichni zdraví, ...
A pak, po provalené nevěře mého BM vyšlo najevo, že v obdobích, kdy jsem trpívala depresemi a občas i záněty, měl můj BM milenku.

Majko, nemůžu si pomoct: Když to vidíš takhle, tak teď zas předáváš štafetu těch depresí a zánětů dál - manželce svého milence? :/ 
Nechápu...ale to je asi jedno... :kapitulation:

Blossom napsal(a):

Wiki, skutečně stále jasněji vidím, že jsme každá jiná. Ale přeci by to byla nuda, kdybychom byli všichni stejní...

K tvému příspěvku - půjdu také jen k podstatě:
Píšeš:
pokud chci být štastná a spokojená, musím si ten pocit vytvořit sama. Spouštěcí signál, který příjemno vytvoří je v režii a v kompetenci pouze MĚ.

Ano, tak to asi platí pro tebe a možná pro mnohé další. Tomu rozumím a to akceptuji. :jojo:

Ale například já to mám jinak: Já si můžu takto vytvořit, navodit, či vsugerovat (je jedno, jak tomu budeme říkat) pocit, že jsem SKORO ve všech oblastech života spokojená - v pracovní, v oblasti spousty aktivit, koníčků, přátel, dětí, atd.atd.
Část svého života jsem byla sama, a poznala jsem jasně, že dlouhodobější vztahová samota mě po všech stránkách nevyhovuje. Že ač velmi prakticky bytost samostatná, citově potřebuji mít někoho, s kým svůj život sdílím. Nemám- li ho, cítím se osamněle, necítím se plně šťastná.
Můžu si tisíckrát říkat: Můj pocit štěstí se odvíjí jen ode mne samotné. Ale takto já to prostě nemám, to mi nejde z duše, kdybych měla takovýto návod (který tobě funguje) na sebe aplikovat, musela bych se sama sebe duševně znásilňovat. A to nehodlám.
Po miliony let jsme bytosti společenské, žijeme v tlupách či párech. Teprve v posledních pár málo letech je trend žít sami, a nebo celé své štěstí odvíjet především jen sami od sebe.

Já to cítím tak, že já tuto pravěkou potřebu sounáležitosti a sdílení života (nevím, jak to líp nazvat ) v sobě jasně a jednoznačně cítím. Že k pocitu úplného štěstí potřebuji mít i hezký vztah.
A nestydím se za to. Jsem jiná, než ty. Jsem asi i jiná, než je dnes moderní a většinové (Viz články ve všech ženských časopisech -typu - je mi báááječně samotné, žádného chlapa nepotřebuju).

Já prostě nemůžu najít svůj pocit štěstí POUZE V SOBĚ nezávisle na všech ostatních, když SOUČÁSTÍ mého pocitu úplného štěstí je  hezký vztah. A ten se nedá rychle naordinovat a nebo vsugerovat, když prostě zrovna není. Hezký vztah se dá ale naštěstí najít. Jen to bohužel není hned a často se na něj dlouho čeká, dlouho a těžce na tom hledání pracuje. A někomu se to nedaří třeba roky, například některým mým kamarádkám, aktivním fajn babám, co se ale cítí osamnělé... Prostě já a tito lidé jsme od přírody "párově založené" , líp to vyjádřit neumím.

Wiki, tebou výše popsaný princip funguje TOBĚ. Ale to neznamená, že musí být naprosto obecně platný a použitelný pro všechny. Pro mě použitelný není.
A protože jsem poznala dokonale své nitro a tudíž i své potřeby, zařídila jsem se podle toho: Už dva roky takový velmi spokojený vztah mám a vlastně se cítím velmi spokojená. Upřímně si uvědomuju, že tak silný vztah, jako v manželství to sice není a ani nemůže být, ale to nic neubírá tomu, že jsem spokojená.
Tohle je zas MOJE cesta, můj způsob, jak dosáhnout spokojenosti v souladu s mou duší. :jojo: A vím, že takto to nemám jen já, v reálu i tady na babinetu jsou tak založené ženské, jako já.
A pozor - nemluvte o tom ve smyslu - je raděj za každou cenu v nevyhovujícím vztahu, jen aby proboha nebyla sama. To už totiž mluvíte zas o něčem úplně jiném.

Já strašně nemám ráda, když princip "nalezení štěstí JEN v sobě samé" je vydáván jako JEDINÁ správná cesta, univerzálně platná pro všechny.
A když dokonce některé přispěvatelky (teď nemyslím tebe, Wiki) podsouvají těm řekněme "párově založeným" jakousi neschopnost, nesamostatnost, pocit "ona je blbá, nevydrží chvíli bez chlapa", kdyby to dělala podle naší jednoduché rady, bylo by jí hned hej.
A přiznám se, že mi i vadí slova která jsi Wiki použila v této souvislosti " nemůžu očekávat, že mi pocit štěstí navodí někdo jiný zvenčí". O žádném "čekání na to, až mě někdo zachrání, a zbaví osamnělosti, navození pocitu štěstí zvenčí " to vůbec není. To si hluboce nerozumíme a to je nám "párovým" zas vsugerováván pocit pasivity a neschopnosti.

Wiki, já ti tvou cestu a tvou životní filozofii neberu. Přeju ti, že tobě a některým jiným funguje.
Ale prosím, už mi ji znovu nepodsunuj jako jedinou správnou i pro mě. Zkus akceptovat, že já jsem jiná než ty a tvé cesty na mě neplatí, na mě platí ty mé (které by zas asi nefungovaly na tebe - no a co? )

Nevím, jestli je to srozumitelné, líp to popsat neumím. Ale pokud jste to někdo nepochopil, nevadí. Chtěla jsem to jen vysvětlit těm, co je to zajímá.
Ale v žádném případě nemám potřebu se před někým za svůj život, za svou cestu ke štěstí obhajovat. To nemám zapotřebí. :jojo:

Já si Bloss :) troufale myslím, že tak, jak jsem to popsala to mají všichni, jen někteří to ještě neví.  :) Spouštěč je v nás a rozhodnutí o "spuštění"  také.. Když to zjistíme, docela se člověku uleví, že není na ničem a nikom závislý..
No a vlastně je to dobrá zpráva? Nicht wahr?

A to, že se neshodneme ...přece nevadí...? :)

Prostě někteří UŽ to vědí a jiní ZATÍM ještě ne :)

Wiki, tak to já si opravdu myslím, že je to skutečně troufalé, myslet si, že tak to mají všichni, jen někteří to ještě neví...

Postoj "my, co už víme" jsem tu na babinetu od mnohých už postřehla, ale u většiny z těchto lidí  (teď nemyslím tebe, Wiki, ty jsi podle mě člověk rozumný a tolerantní) v jejich projevech žádné moudro a toleranci neshledávám, ba právě zcela naopak... :vissla:

Spouštěče máme asi každý jiné a jinde, podle mě  :)

Ale jak říkáš - že se nehodneme, nevadí. Žít a nechat žít (každý po svém ;) ) . :)
Přeju ti, že to tak máš a že tobě to funguje. :) :storstark:

Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když mají dobrý pocit pod hrudním košem.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když je někdo sekýruje a dá jim občas košem.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když u partnera mají pocit bezpečí.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když u partnera mají pocit nejistoty a nebezpečí.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když nachází u partnera něhu.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když dostanou napráskáno na zadek.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když mohou obdarovávat.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když je partner zajistí a nemusí nic dělat.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když mají ve vztahu volnost (na koníčky, přátele či swingers-party).
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když tráví s partnerem co nejvíce času a bez se cítí nanaplněni.

Z toho plyne vlastně pouze jedna věc. Že pocit štěstí je vysoce individuální a každému dělá dobře něco jiného a cítí štěstí v jiném druhu manželství. Nemůžeme posoudit míru štěstí a hloubku citu u sado-masochistických párů a srovnávat je s nějakým párem rovnoprávných partnerů. Kombinací je samozřejmě spousta.

Neexistuje žádná tzv. pravá láska a pravý pocit manželského štěstí. To jsou jen romantické mýty, slovní smyšlenky. Existují jen autentické pocity, a i ty jsou navíc zkreslené v čase a milosrdně zakrývající sentiment vzpomínek na to, co bylo kdysi krásné. Tzn., že kdokoli je šťastný a cítí se štastný, tak je sám sobě měřítkem toho štěstí. Nelze štěstí Blossom implantovat do rodiny Majkafy a naopak.

pencila napsal(a):

mariposa napsal(a):

Jinak k otazce vlakna sama za sebe rikam, ze stastne partnerstvi osobne ziju a jsem za nej nesmirne vdecna a casto za nej dekuji. Zit ve stastnem partnerstvi povazuju za raj na zemi, je to pozehnani a zalezi predevsim na mne kolik lasky davam i kolik dostavam :)

cítím to podobně, u mě ten pocit štěstí vzniká právě z pocitu vděčnosti k životu, že mi toto dopřál a moc si toho vážím.

Je to zajímavé, že vděčnost u mě způsobuje pocit štěstí. Nevím jestli je to divné, nebo normální.
Ale od té doby co cítím vděčnost i za maličkosti*, tak jsem pernamentně šťastná. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží, jestli mi to zas nepřeválcuje ta moje depkoidní černá díra :lol:

* Třeba o víkendu jsem přítele vytáhla do vedlejší místnosti, s tím že jsem něco objevila. Stáli jsme bosky na úplně rozpáleném koberci od sluníčka, první letošní náznak toho, že zas jednou bude jaro :lol: Já nevím, ale mi dělají radost takové blbosti.

Mam to stejne :supr: :supr:

My máme viacero šťastných manželstiev v rodine... aspoň pokiaľ to ja dokážem posúdiť. Sesternica je teraz už dosť od ruky, žijú s mužom a deťmi v zahraničí, ale mám dojem, že sa fakt našli(hoci ona sa vzdala svojej zaujímavej a prestížnej práce kvôli jeho kariére :grater: ); bratranec so ženou zápasia s financiami, ale inak tiež OK aj po rokoch...  Brat relatívne tiež, hoci ja by som v tej Itálii žiť nemohla, ale im to, zdá sa, vyhovuje. :/ Moji rodičia, kedysi moji starí rodičia, a terajšie druhé manželstvo môjho strýka...

Wiki napsal(a):

Já bych se chtěla připojit k Hir (probůh co se to děje :co: ? )
Bloss píše , že ve vztazích to těm ženám  "nevychází", chybí jim hezký vztah...jinými slovy napíšu to, co Hir, alespoň se o to pokusím, ale jinak, konkretněj..
Takže ty ženy jsou v důsledku  v očekávání nečeho, a pakliže se jim toho nedostane, jsou nespokojené a smutné . Podle mě tedy vyplývá , že nejsou srovnané a vybalancované a neumějí být spokojeny se sebou. Jinak by neměly ony iluze a nebyly by smutné. Protože žít s partnerem, který nás miluje a váží si nás a podle toho jedná a dělá vše k naší spokojenosti - to vůbec není samozřejmost, a neměly bychom s tím nijak zvlášť počítat a HLAVNĚ cokoliv o to opírat. To je nadstavba a jen ta perlička na dortu. Bonus.
A ještě navíc si myslím, že z každého vztahu (řekněme zdravého, ne patologického) jde něco vytvořit. Třeba to nebude na zfilmování, asi by to byla spíš nuda, ale na vytvoření slušné rodinného   zázemí  pro děti.

A neberte to prosím tak, že to jsem se popsala já! Ne , bohužel se jen tomu učím,  ale dělám pro tento model maximum, a to proto, abych se trápila co možná nejméně.

Jednak je podľa mňa ťažké oddeliť patologický vzťah od problémového nepatologického... :/ Druhak je otázka, čo to je NĚCO, čo sa vytvorí (peklo pre všetkých zúčastnených? uzavretý zakonzervovaný skleník, kde sa nedovoľuje prerásť určité hranice?)... Ja tvrdím, že ak vzťah nie je prínosom - ale skôr brzdou - pre všetkých zúčastnených, treba ho rozpustiť s láskou v srdci, kým sa to dá(s tou láskou v srdci..:). Život je prikrátky, aby sme zubami-nechtami tvorili "niečo".

Blossom napsal(a):

majkafa napsal(a):

Pocit šťastného manželství může být relativní a nemusí odpovídat tomu, jaké manželství ve skutečnosti je.
Celých 20 let svého manželství jsem měla pocit, že je šťastné. Akorát občas jsem trpěla depresemi. Jednou se i léčila. A občas trpěla záněty. Divila jsem se, odkud ty deprese, zvlášť v období, kdy bylo pro mě vše v pořádku, krásná období našeho vztahu, v práci vše OK, všichni zdraví, ...
A pak, po provalené nevěře mého BM vyšlo najevo, že v obdobích, kdy jsem trpívala depresemi a občas i záněty, měl můj BM milenku.

Majko, nemůžu si pomoct: Když to vidíš takhle, tak teď zas předáváš štafetu těch depresí a zánětů dál - manželce svého milence? :/ 
Nechápu...ale to je asi jedno... :kapitulation:

Fakt skús žiť s tým, že proste iní ľudia majú veci inak... napríklad Majka... ;) A niektoré veci netreba chápať, stačí ich len prijať. :jojo:

PS: princip osobního štěstí stojí nad manželským štěstím. Je to matematická logika, která vychází z toho, že můžeme ovlivnit nejdříve sami sebe (svoje jednání, svoje myšlenky a poté i svoje pocity či spokojenost či štěstí) a až v druhé řadě můžeme (a to ještě jen do určité míry) ovlivnit situaci vznikající ze setkání a nažívání s druhou lidskou bytostí.

Ten princip říká, že tzv. štěstí a pocit toho štěstí je stabilnější a nezávislejší, když vychází primárně z "sebe-lásky" a "sebe-štěstí". Ono to tak na první pohled vypadá, že když nic nemám a potkám někoho, tak mám najednou "něco". Ale není tomu tak. I když ten pocit párového štěstí je samozřejmě autentický, o tom žádná. Jen je dobré říct na rovinu, že na otázku "může existovat šťastné manželství" je odpovědí to, že "vyšší šance je, když umí člověk být štastný i sám za sebe". Nic víc a nic míň v tom není.

Ja za seba: mala som ako hodne nevyrovnaná pekný a šťastný vzťah, ale bohužiaľ s podobne nevyrovnaným človekom, a pri prvých krízach sa ukázalo, že celý "šťastný vzťah" stojí na hlinených nohách. ;) V tom ja vidím tú zákernosť parterstva nevyrovnaných ľudí - je to ako keď jednooký vedie slepého... :D Samozrejme, že môžu doputovať takto až do Jeruzaléma alebo do Lúrd, ale je to predsa len trochu zložitejšie. Na druhej strane sú podľa mňa ľudia, ktorí majú talent na vyrovnanosť a seba-lásku, ale nemajú talent na život v páre(aj to zrejme vyžaduje istý druh talentu). Neexistuje nejaká priama úmera, alebo rovnicové vzťahy medzi seba-vzťahom a partnerským vzťahom, ale povedzme určité predpoklady.

Selima napsal(a):

Blossom napsal(a):

majkafa napsal(a):

Pocit šťastného manželství může být relativní a nemusí odpovídat tomu, jaké manželství ve skutečnosti je.
Celých 20 let svého manželství jsem měla pocit, že je šťastné. Akorát občas jsem trpěla depresemi. Jednou se i léčila. A občas trpěla záněty. Divila jsem se, odkud ty deprese, zvlášť v období, kdy bylo pro mě vše v pořádku, krásná období našeho vztahu, v práci vše OK, všichni zdraví, ...
A pak, po provalené nevěře mého BM vyšlo najevo, že v obdobích, kdy jsem trpívala depresemi a občas i záněty, měl můj BM milenku.

Majko, nemůžu si pomoct: Když to vidíš takhle, tak teď zas předáváš štafetu těch depresí a zánětů dál - manželce svého milence? :/ 
Nechápu...ale to je asi jedno... :kapitulation:

Fakt skús žiť s tým, že proste iní ľudia majú veci inak... napríklad Majka... ;) A niektoré veci netreba chápať, stačí ich len prijať. :jojo:

Ano, žiju s vědomím, že různí lidé to opravdu mají jinak.

Jen opravdu nechápu, jak někdo, komu tak velmi ublížila nevěra jeho BM, myslím tím teď Majkafu, pak stejným způsobem jakožto milenka ženatých ubližuje zas jiným. To dovedu sice tak nějak vzít na vědomí, že i tohle existuje, ale nemůžu to přijmout ve smyslu "přijmout jako správné".
Já si o tom myslím, že to je :usch: , tím víc, že Majkafa sama na vlastní kůži ví, jak tyhle věci zraňují.  Že vlastně tu štafetu ubližování jen sama dál předává. To je můj názor, který mám právo vyslovit a vyslovuji.
Přijímám, že ona to prostě má takhle. Že velmi zvláštním způsobem uchopila princip že vše vychází primárně ze sebe-lásky a sebe- štěstí, jak píše Nicolas. Ale zároveň jedním dechem říkám, že já takovýto postoj k životu považuji za :usch: :dumbom:  K tomu jsem se ovšem už vyjádřila kdesi na nějakém starším vlákně, tak to dál není potřeba řešit. Ať si Majkafa dělá co chce.  Opravdu - ona to má velmi jinak, než já. To je tedy nezpochybnitelné. :)  :kapitulation:

Blossom napsal(a):

Wiki, skutečně stále jasněji vidím, že jsme každá jiná. Ale přeci by to byla nuda, kdybychom byli všichni stejní...

K tvému příspěvku - půjdu také jen k podstatě:
Píšeš:
pokud chci být štastná a spokojená, musím si ten pocit vytvořit sama. Spouštěcí signál, který příjemno vytvoří je v režii a v kompetenci pouze MĚ.

Ano, tak to asi platí pro tebe a možná pro mnohé další. Tomu rozumím a to akceptuji. :jojo:

Ale například já to mám jinak: Já si můžu takto vytvořit, navodit, či vsugerovat (je jedno, jak tomu budeme říkat) pocit, že jsem SKORO ve všech oblastech života spokojená - v pracovní, v oblasti spousty aktivit, koníčků, přátel, dětí, atd.atd.
Část svého života jsem byla sama, a poznala jsem jasně, že dlouhodobější vztahová samota mě po všech stránkách nevyhovuje. Že ač velmi prakticky bytost samostatná, citově potřebuji mít někoho, s kým svůj život sdílím. Nemám- li ho, cítím se osamněle, necítím se plně šťastná.
Můžu si tisíckrát říkat: Můj pocit štěstí se odvíjí jen ode mne samotné. Ale takto já to prostě nemám, to mi nejde z duše, kdybych měla takovýto návod (který tobě funguje) na sebe aplikovat, musela bych se sama sebe duševně znásilňovat. A to nehodlám.
Po miliony let jsme bytosti společenské, žijeme v tlupách či párech. Teprve v posledních pár málo letech je trend žít sami, a nebo celé své štěstí odvíjet především jen sami od sebe.

Já to cítím tak, že já tuto pravěkou potřebu sounáležitosti a sdílení života (nevím, jak to líp nazvat ) v sobě jasně a jednoznačně cítím. Že k pocitu úplného štěstí potřebuji mít i hezký vztah.
A nestydím se za to. Jsem jiná, než ty. Jsem asi i jiná, než je dnes moderní a většinové (Viz články ve všech ženských časopisech -typu - je mi báááječně samotné, žádného chlapa nepotřebuju).

Já prostě nemůžu najít svůj pocit štěstí POUZE V SOBĚ nezávisle na všech ostatních, když SOUČÁSTÍ mého pocitu úplného štěstí je  hezký vztah. A ten se nedá rychle naordinovat a nebo vsugerovat, když prostě zrovna není. Hezký vztah se dá ale naštěstí najít. Jen to bohužel není hned a často se na něj dlouho čeká, dlouho a těžce na tom hledání pracuje. A někomu se to nedaří třeba roky, například některým mým kamarádkám, aktivním fajn babám, co se ale cítí osamnělé... Prostě já a tito lidé jsme od přírody "párově založené" , líp to vyjádřit neumím.

Wiki, tebou výše popsaný princip funguje TOBĚ. Ale to neznamená, že musí být naprosto obecně platný a použitelný pro všechny. Pro mě použitelný není.
A protože jsem poznala dokonale své nitro a tudíž i své potřeby, zařídila jsem se podle toho: Už dva roky takový velmi spokojený vztah mám a vlastně se cítím velmi spokojená. Upřímně si uvědomuju, že tak silný vztah, jako v manželství to sice není a ani nemůže být, ale to nic neubírá tomu, že jsem spokojená.
Tohle je zas MOJE cesta, můj způsob, jak dosáhnout spokojenosti v souladu s mou duší. :jojo: A vím, že takto to nemám jen já, v reálu i tady na babinetu jsou tak založené ženské, jako já.
A pozor - nemluvte o tom ve smyslu - je raděj za každou cenu v nevyhovujícím vztahu, jen aby proboha nebyla sama. To už totiž mluvíte zas o něčem úplně jiném.

Já strašně nemám ráda, když princip "nalezení štěstí JEN v sobě samé" je vydáván jako JEDINÁ správná cesta, univerzálně platná pro všechny.
A když dokonce některé přispěvatelky (teď nemyslím tebe, Wiki) podsouvají těm řekněme "párově založeným" jakousi neschopnost, nesamostatnost, pocit "ona je blbá, nevydrží chvíli bez chlapa", kdyby to dělala podle naší jednoduché rady, bylo by jí hned hej.
A přiznám se, že mi i vadí slova která jsi Wiki použila v této souvislosti " nemůžu očekávat, že mi pocit štěstí navodí někdo jiný zvenčí". O žádném "čekání na to, až mě někdo zachrání, a zbaví osamnělosti, navození pocitu štěstí zvenčí " to vůbec není. To si hluboce nerozumíme a to je nám "párovým" zas vsugerováván pocit pasivity a neschopnosti.

Wiki, já ti tvou cestu a tvou životní filozofii neberu. Přeju ti, že tobě a některým jiným funguje.
Ale prosím, už mi ji znovu nepodsunuj jako jedinou správnou i pro mě. Zkus akceptovat, že já jsem jiná než ty a tvé cesty na mě neplatí, na mě platí ty mé (které by zas asi nefungovaly na tebe - no a co? )

Nevím, jestli je to srozumitelné, líp to popsat neumím. Ale pokud jste to někdo nepochopil, nevadí. Chtěla jsem to jen vysvětlit těm, co je to zajímá.
Ale v žádném případě nemám potřebu se před někým za svůj život, za svou cestu ke štěstí obhajovat. To nemám zapotřebí. :jojo:

Blossom, on ale pocit štěstí skutečně záleží na tvém vnitřním nastavení, na tvém rozhodnutí být šťastná. Byť by to rozhodnutí bylo, jako u tebe, podmíněno něčím zvenčí ( třeba vztahem) což je riskantní, ale tvé.

To, jestli je člověk šťastný nebo ne neurčuje obtížnost či lehkost jeho života. Bývalý mluvčí ministra zdravotnictví pan Cikrt, o němž jsem viděla Třináctou komnatu, se cítí být velice šťastným, svůj život považuje za šťastný, přesto by většina z nás jeho osud považovala za těžký - tělesný handicap, rodiče ho v dětství dali do Jedličkova ústavu atd. A naopak spousta lidí, kteří žijí v takových životních podmínkách, které by většina z nás hodnotila jako úžasné, pocit štěstí neprožívá, viz různé slavné osobnosti a jejich sebevraždy třeba.

Takže skutečně štěstí nalezneš jen sama v sobě, protože jen ty si sama v sobě nastavíš, jestli a jak budeš štěstí prožívat. A znovu opakuju, jen ty si nastavíš, že budeš šťastná jen ve dvou nebo sama nebo cokoliv jiného.

Jo a ještě jsem chtěla - je hodně zavazující vědět, že ten druhý je se mnou proto, abych ho činila šťastným.

Je to těžké třeba pro dítě, narodit se rodičům, kteří si dítě pořídili proto, aby je činilo šťastným, je těžké být partnerem toho, kdo se mnou je proto, aby ho dělala šťastným - dost facha, na můj vkus

Blossom napsal(a):

Ano, žiju s vědomím, že různí lidé to opravdu mají jinak.
Jen opravdu nechápu, jak někdo, komu tak velmi ublížila nevěra jeho BM, myslím tím teď Majkafu, pak stejným způsobem jakožto milenka ženatých ubližuje zas jiným. To dovedu sice tak nějak vzít na vědomí, že i tohle existuje, ale nemůžu to přijmout ve smyslu "přijmout jako správné".
Já si o tom myslím, že to je :usch: , tím víc, že Majkafa sama na vlastní kůži ví, jak tyhle věci zraňují.  Že vlastně tu štafetu ubližování jen sama dál předává. To je můj názor, který mám právo vyslovit a vyslovuji.
Přijímám, že ona to prostě má takhle. Že velmi zvláštním způsobem uchopila princip že vše vychází primárně ze sebe-lásky a sebe- štěstí, jak píše Nicolas. Ale zároveň jedním dechem říkám, že já takovýto postoj k životu považuji za :usch: :dumbom:  K tomu jsem se ovšem už vyjádřila kdesi na nějakém starším vlákně, tak to dál není potřeba řešit. Ať si Majkafa dělá co chce.  Opravdu - ona to má velmi jinak, než já. To je tedy nezpochybnitelné. :)  :kapitulation:

Ani zemetrasenie na Haiti nemusíš prijať ako "správne", ale proste ako životný fakt, ktorý sa deje bez ohľadu na tvoju vôľu  - a v podstate bez ohľadu na teba, tvoj život, etc. A že nechápeš? No, možno pochopíš, možno nie... len toľko, že "nechápať" nemusí byť vždy cnosť, ako naznačuje podtext :D , ono to môže byť občas aj negatívum. A niekedy je to úplne fuk :fuck: ... Proste je fakt najjednoduchšie to prijať bez chápania alebo nechápania (hlavne ak sa ťa to osobne netýka).

Nicolas napsal(a):

PS: princip osobního štěstí stojí nad manželským štěstím. Je to matematická logika, která vychází z toho, že můžeme ovlivnit nejdříve sami sebe (svoje jednání, svoje myšlenky a poté i svoje pocity či spokojenost či štěstí) a až v druhé řadě můžeme (a to ještě jen do určité míry) ovlivnit situaci vznikající ze setkání a nažívání s druhou lidskou bytostí.

Ten princip říká, že tzv. štěstí a pocit toho štěstí je stabilnější a nezávislejší, když vychází primárně z "sebe-lásky" a "sebe-štěstí". Ono to tak na první pohled vypadá, že když nic nemám a potkám někoho, tak mám najednou "něco". Ale není tomu tak. I když ten pocit párového štěstí je samozřejmě autentický, o tom žádná. Jen je dobré říct na rovinu, že na otázku "může existovat šťastné manželství" je odpovědí to, že "vyšší šance je, když umí člověk být štastný i sám za sebe". Nic víc a nic míň v tom není.

Nicolas, je to tak, znovu a znovu sa mi v živote táto veta potvrdzuje, ale je pre mňa niekedy ťažké jej dostáť. :pussa:

Selima napsal(a):

Wiki napsal(a):

Já bych se chtěla připojit k Hir (probůh co se to děje :co: ? )
Bloss píše , že ve vztazích to těm ženám  "nevychází", chybí jim hezký vztah...jinými slovy napíšu to, co Hir, alespoň se o to pokusím, ale jinak, konkretněj..
Takže ty ženy jsou v důsledku  v očekávání nečeho, a pakliže se jim toho nedostane, jsou nespokojené a smutné . Podle mě tedy vyplývá , že nejsou srovnané a vybalancované a neumějí být spokojeny se sebou. Jinak by neměly ony iluze a nebyly by smutné. Protože žít s partnerem, který nás miluje a váží si nás a podle toho jedná a dělá vše k naší spokojenosti - to vůbec není samozřejmost, a neměly bychom s tím nijak zvlášť počítat a HLAVNĚ cokoliv o to opírat. To je nadstavba a jen ta perlička na dortu. Bonus.
A ještě navíc si myslím, že z každého vztahu (řekněme zdravého, ne patologického) jde něco vytvořit. Třeba to nebude na zfilmování, asi by to byla spíš nuda, ale na vytvoření slušné rodinného   zázemí  pro děti.

A neberte to prosím tak, že to jsem se popsala já! Ne , bohužel se jen tomu učím,  ale dělám pro tento model maximum, a to proto, abych se trápila co možná nejméně.

Jednak je podľa mňa ťažké oddeliť patologický vzťah od problémového nepatologického... :/ Druhak je otázka, čo to je NĚCO, čo sa vytvorí (peklo pre všetkých zúčastnených? uzavretý zakonzervovaný skleník, kde sa nedovoľuje prerásť určité hranice?)... Ja tvrdím, že ak vzťah nie je prínosom - ale skôr brzdou - pre všetkých zúčastnených, treba ho rozpustiť s láskou v srdci, kým sa to dá(s tou láskou v srdci..:). Život je prikrátky, aby sme zubami-nechtami tvorili "niečo".

:jojo: Taky si myslim, ze tvorit za kazdou cenu nema smysl.

Nicolas ve svem #116 vyjadril skoro presne, jak to mam ja.

Miluš napsal(a):

Nicolas napsal(a):

PS: princip osobního štěstí stojí nad manželským štěstím. Je to matematická logika, která vychází z toho, že můžeme ovlivnit nejdříve sami sebe (svoje jednání, svoje myšlenky a poté i svoje pocity či spokojenost či štěstí) a až v druhé řadě můžeme (a to ještě jen do určité míry) ovlivnit situaci vznikající ze setkání a nažívání s druhou lidskou bytostí.

Ten princip říká, že tzv. štěstí a pocit toho štěstí je stabilnější a nezávislejší, když vychází primárně z "sebe-lásky" a "sebe-štěstí". Ono to tak na první pohled vypadá, že když nic nemám a potkám někoho, tak mám najednou "něco". Ale není tomu tak. I když ten pocit párového štěstí je samozřejmě autentický, o tom žádná. Jen je dobré říct na rovinu, že na otázku "může existovat šťastné manželství" je odpovědí to, že "vyšší šance je, když umí člověk být štastný i sám za sebe". Nic víc a nic míň v tom není.

Nicolas, je to tak, znovu a znovu sa mi v živote táto veta potvrdzuje, ale je pre mňa niekedy ťažké jej dostáť. :pussa:

Ano, to je přesně to, o čem tu Wiki mluví :)
A proto vůbec není od ní troufalé, když říká, že tak to máme všichni.
Máme.
Jen někteří to mají ve vědomí, jiní ještě/už ne ;)

Blossom napsal(a):

Jen opravdu nechápu, jak někdo, komu tak velmi ublížila nevěra jeho BM, myslím tím teď Majkafu, pak stejným způsobem jakožto milenka ženatých ubližuje zas jiným. To dovedu sice tak nějak vzít na vědomí, že i tohle existuje, ale nemůžu to přijmout ve smyslu "přijmout jako správné".
Já si o tom myslím, že to je :usch: , tím víc, že Majkafa sama na vlastní kůži ví, jak tyhle věci zraňují.  Že vlastně tu štafetu ubližování jen sama dál předává. To je můj názor, který mám právo vyslovit a vyslovuji.
Přijímám, že ona to prostě má takhle. Že velmi zvláštním způsobem uchopila princip že vše vychází primárně ze sebe-lásky a sebe- štěstí, jak píše Nicolas. Ale zároveň jedním dechem říkám, že já takovýto postoj k životu považuji za :usch: :dumbom:  K tomu jsem se ovšem už vyjádřila kdesi na nějakém starším vlákně, tak to dál není potřeba řešit. Ať si Majkafa dělá co chce.  Opravdu - ona to má velmi jinak, než já. To je tedy nezpochybnitelné. :)  :kapitulation:

Blossom, je diskutabilní, jestli mi tak velmi ublížila nevěra mého BM. Tenkrát jsem si myslela, že je konec světa. Ale to bylo, než jsem se z toho dostala. Dnes si dokonce myslím, že mi jeho nevěra prospěla. Mě ani tolik nezranila existence nevímkolikáté milenky, jako chování mého BM, když odcházel. A sama jsem jeho odchod taky nezvládla tak, jako by ho zvládla moudrá dospělá žena, protože jsem jí nebyla. I já mám na všem, co bylo, "zásluhu".
Nijak nesoudím, jestli je to, že je někdo milencem/kou zadaného správné anebo nesprávné. Protože existuje spousta různých nuancí. Prostě to tak "jenom" JE.
Stejně jako šťastné manželství sadisty a masochistky může být pro někoho přímo hrůzostrašným, jak už jsem tady někde četla.
Viděla jsem fotky mého známého - masochisty, který měl záda samé krvavé šrámy, ... a on je přesně takhle se svou ženou šťastný už asi 20 let.

Wiky: A ještě navíc si myslím, že z každého vztahu (řekněme zdravého, ne patologického) jde něco vytvořit.

Selima:. :/ Druhak je otázka, čo to je NĚCO, čo sa vytvorí (peklo pre všetkých zúčastnených? uzavretý zakonzervovaný skleník, kde sa nedovoľuje prerásť určité hranice?)... Ja tvrdím, že ak vzťah nie je prínosom... -

Elena: :jojo: Taky si myslim, ze tvorit za kazdou cenu nema smysl.

Holky, tipuji, že takhle to Wiky nemyslela - psala přece "zdravého".

Terci, sorry, ale ani pri čiste fyzických veciach nie je ľahké určiť, čo je "zdravé", a tobôž pri vzťahoch. Ako už písal Nicolas - a hore Majkafa - vzťah sado/maso sa iste niekomu zdá "nezdravý", ale tí, ktorí mu dobrovoľne holdujú, by sa do krvi :lol: bili, že je "zdravý". Kto určí, aký vzťah je ešte zdravý a aký už nie? Aký vzťah má cenu ešte udržiavať a aký už nie? Pre niekoho je "zdravé" aj nechať sa ekonomicky, psychicky, alebo aj fyzicky týrať... prípadne nechať si predpísať manžela/manželku od rodičov, reverenda Moona... :rolleyes: Život je holt pestrý.

Já Ti, Seli, rozumím, ono by to bylo na delší debatu, viď.

Já osobně si myslím, že mám spokojené manželství.
Slovnímu spojení "šťastné manželství" se vyhýbám, nevím proč, jako čert kříži :D
Asi ze stejného důvodu, proč namísto "miluji tě" říkám radši "mám tě rád"...

Mikeš: Asi ze stejného důvodu, proč namísto "miluji tě" říkám radši "mám tě rád"..

Mikýýý, tohle vysvětli, sím..... :D :supr:

Tercila napsal(a):

Wiky: A ještě navíc si myslím, že z každého vztahu (řekněme zdravého, ne patologického) jde něco vytvořit.

Selima:. :/ Druhak je otázka, čo to je NĚCO, čo sa vytvorí (peklo pre všetkých zúčastnených? uzavretý zakonzervovaný skleník, kde sa nedovoľuje prerásť určité hranice?)... Ja tvrdím, že ak vzťah nie je prínosom... -

Elena: :jojo: Taky si myslim, ze tvorit za kazdou cenu nema smysl.

Holky, tipuji, že takhle to Wiky nemyslela - psala přece "zdravého".

Zdravy, ne patologicky ve mne evokuje vztah, kde se nedroguje, nechlasta, nemlati, chorobne nezarli.... ale ti dva jsou spis kolegove spolupracujici na projektu dite nez cokoli jineho. Jsem docela rada, ze jsem v necem takovem nemusela vyrust a pro sve decko bych to nechtela, protoze by tim modelem bylo ovlivneno. To by se pak vpodstate mohli parovat libovlni dva slusni lide. Stacilo by, aby trochu makli na vztahu. Chapu, ze lze dopadnout i hure, nicmene pro mne teda radsi nic.

To, co popsala Selima, me - mejnstrimovou - napada az v druhem sledu.:D

Mikeš napsal(a):

Já osobně si myslím, že mám spokojené manželství.
Slovnímu spojení "šťastné manželství" se vyhýbám, nevím proč, jako čert kříži :D
Asi ze stejného důvodu, proč namísto "miluji tě" říkám radši "mám tě rád"...

Klidne reknu, ze jsem ve svem manzelstvi stastna. Podle mych kriterii stesti to tak je, nevidim duvod, proc bych se tomu mela vyhybat.

To plati i pro "miluji te", kdyz to tak citim, reknu to. Ne, ze bych to byla v zivote citlila kazdou chvili.

Tercila napsal(a):

Mikeš: Asi ze stejného důvodu, proč namísto "miluji tě" říkám radši "mám tě rád"..
Mikýýý, tohle vysvětli, sím..... :D :supr:

Tohle težko vysvětlím, když tomu sám nerozumím :D, ale některý věci mi prostě "nejdou přes pysky"...
Naopak moje žena je z kategorie těch, které strašně rády slyší od svého partnera: "Miluji tě", nebo "Jsem s tebou šťastný". Já netuším, proč to tak má, ale respektuji to.
Jen - namísto "Miluji tě", říkám: "Mám tě rád" a namísto "Jsem s tebou šťastný", říkám: "Jsem s tebou rád".

Tobě, Terci, říká Tvůj muž, že Tě miluje?

Mikeš napsal(a):

Tercila napsal(a):

Mikeš: Asi ze stejného důvodu, proč namísto "miluji tě" říkám radši "mám tě rád"..
Mikýýý, tohle vysvětli, sím..... :D :supr:

Tohle težko vysvětlím, když tomu sám nerozumím :D, ale některý věci mi prostě "nejdou přes pysky"...
Naopak moje žena je z kategorie těch, které strašně rády slyší od svého partnera: "Miluji tě", nebo "Jsem s tebou šťastný". Já netuším, proč to tak má, ale respektuji to.
Jen - namísto "Miluji tě", říkám: "Mám tě rád" a namísto "Jsem s tebou šťastný", říkám: "Jsem s tebou rád".

Tobě, Terci, říká Tvůj muž, že Tě miluje?

Mikesi, to je jako divne, kdyz ti to rekne vlastni muz? :D

Slyset to nemusim, uz vubec ne furt, da se to poznat i bez toho. Ale zas obcas, proc ne?
Urcite bych se nenechala nutit, abych rikala neco takoveho, kdyz mi to nejde.

Mikeš napsal(a):

Tercila napsal(a):

Mikeš: Asi ze stejného důvodu, proč namísto "miluji tě" říkám radši "mám tě rád"..
Mikýýý, tohle vysvětli, sím..... :D :supr:

Tohle težko vysvětlím, když tomu sám nerozumím :D, ale některý věci mi prostě "nejdou přes pysky"...
Naopak moje žena je z kategorie těch, které strašně rády slyší od svého partnera: "Miluji tě", nebo "Jsem s tebou šťastný". Já netuším, proč to tak má, ale respektuji to.
Jen - namísto "Miluji tě", říkám: "Mám tě rád" a namísto "Jsem s tebou šťastný", říkám: "Jsem s tebou rád".

Tobě, Terci, říká Tvůj muž, že Tě miluje?

Ak je manželstvo harmonické, stačí namiesto slov pohľad, dotyk, úsmev, aj v tom sa dá čítať "milujem ťa", alebo "som s tebou šťastný. Nemusia to byť len slová. :)

Pandorraa napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Ten princip říká, že tzv. štěstí a pocit toho štěstí je stabilnější a nezávislejší, když vychází primárně z "sebe-lásky" a "sebe-štěstí".

Ano, to je přesně to, o čem tu Wiki mluví :)
A proto vůbec není od ní troufalé, když říká, že tak to máme všichni.

V této formulaci s tím souhlasím.

Mikeš napsal(a):

Tercila napsal(a):

Mikeš: Asi ze stejného důvodu, proč namísto "miluji tě" říkám radši "mám tě rád"..
Mikýýý, tohle vysvětli, sím..... :D :supr:

Tohle težko vysvětlím, když tomu sám nerozumím :D, ale některý věci mi prostě "nejdou přes pysky"...
Naopak moje žena je z kategorie těch, které strašně rády slyší od svého partnera: "Miluji tě", nebo "Jsem s tebou šťastný". Já netuším, proč to tak má, ale respektuji to.
Jen - namísto "Miluji tě", říkám: "Mám tě rád" a namísto "Jsem s tebou šťastný", říkám: "Jsem s tebou rád".

Tobě, Terci, říká Tvůj muž, že Tě miluje?

Hm, lenže u mňa je medzi "šťastím" a "spokojnosťou" rozdiel a aj medzi "Mám ťa rada" a "Milujem ťa". Je fakt, že tie silnejšie výrazy používam menej, ale - čo si budeme nahovárať - spokojné manželstov ešte nemusí byť šťastné... ;) Mikeško, a ty to šťastie necítiš, alebo sa to len bojíš nahlas povedať...? :D

Selima napsal(a):

Mikeško, a ty to šťastie necítiš, alebo sa to len bojíš nahlas povedať...? :D

Ani jedno ani druhé: Já sám sobě neumím definovat pojem "šťastné manželství", takže nemohu posoudit, jestli ho mám nebo nemám (to šťastné manželství, samozřejmě :D ) Takže je klidně možné, že šťastné manželství mám, jen o tom nevím :D

Tercila napsal(a):

Wiky: A ještě navíc si myslím, že z každého vztahu (řekněme zdravého, ne patologického) jde něco vytvořit.

Selima:. :/ Druhak je otázka, čo to je NĚCO, čo sa vytvorí (peklo pre všetkých zúčastnených? uzavretý zakonzervovaný skleník, kde sa nedovoľuje prerásť určité hranice?)... Ja tvrdím, že ak vzťah nie je prínosom... -

Elena: :jojo: Taky si myslim, ze tvorit za kazdou cenu nema smysl.

Holky, tipuji, že takhle to Wiky nemyslela - psala přece "zdravého".

No - víte proč to píšu?
S bm jsem byli velmi rozdílní, po všech stránkách, vyústění manželství do rozvodu a silné nenávisti ke mně nabyl až mega rozměrů.
No a chodila jsem k jednomu panu doktorovi, který mi nesmírně pomohl, a tehdy řekl, "víte.., paní kolegyně, s určitým přístupem od vás, by ten váš byl ...hm..taky chovný..."

Tím myslel, že by se  manželství , takové "normální", .. bez větších výkyvů , taky dalo udržet i v docela slušné rovině. To mě doslova šokovalo, protože jeho názor na bm nebyl kladný a vyjádřil se předtím, že by takového chlapa nesnesl ani v kuchyni, ani v op, ani v ložnici...tudíž mi vyrazi dech
A já tomu později uvěřila a dala mu za pravdu.
Je totiž možné působením na druhého jeho chování ovlivnit. Řekněme třeba láskou... :) Nemluvím o alkoholicích, jiných závislácích a vůbec veškerých patologií..
Asi všechny rozvedené teď řeknou - já dělala maximum, ale on byl takový a takový...možná ano, možná ne....některé vztahy právě vyzrávají  časem a partner(ka) může po boku druhého i vyrůst - a to je nádhera
Já určitě maximum neudělala, ale...jaksi .. nelituju...:D , ale mohla jsem.

Zrovna mám před očima manželství svého bratra a mojí spolužačky, které jsem "vytvořila", abych měla prima kámošku po ruce :D . Mohla se stokrát rozvést a nikdo by jí to nemohl mít za zlé. Ona , holka šikovná , vzala ho (blbouna) takového jaký je, vydržela a teď sklízí ovoce - radost to sledovat. A to smekám :godlike:

Selima napsal(a):

Mikeš napsal(a):

Tercila napsal(a):

Mikeš: Asi ze stejného důvodu, proč namísto "miluji tě" říkám radši "mám tě rád"..
Mikýýý, tohle vysvětli, sím..... :D :supr:

Tohle težko vysvětlím, když tomu sám nerozumím :D, ale některý věci mi prostě "nejdou přes pysky"...
Naopak moje žena je z kategorie těch, které strašně rády slyší od svého partnera: "Miluji tě", nebo "Jsem s tebou šťastný". Já netuším, proč to tak má, ale respektuji to.
Jen - namísto "Miluji tě", říkám: "Mám tě rád" a namísto "Jsem s tebou šťastný", říkám: "Jsem s tebou rád".

Tobě, Terci, říká Tvůj muž, že Tě miluje?

Hm, lenže u mňa je medzi "šťastím" a "spokojnosťou" rozdiel a aj medzi "Mám ťa rada" a "Milujem ťa". Je fakt, že tie silnejšie výrazy používam menej, ale - čo si budeme nahovárať - spokojné manželstov ešte nemusí byť šťastné... ;) Mikeško, a ty to šťastie necítiš, alebo sa to len bojíš nahlas povedať...? :D

Já jsem to ze sebe nahlas to "miluji tě" nevysoukala nikdy.. Možná zamlada a na papír.. :)

Mikeš napsal(a):

Selima napsal(a):

Mikeško, a ty to šťastie necítiš, alebo sa to len bojíš nahlas povedať...? :D

Ani jedno ani druhé: Já sám sobě neumím definovat pojem "šťastné manželství", takže nemohu posoudit, jestli ho mám nebo nemám (to šťastné manželství, samozřejmě :D ) Takže je klidně možné, že šťastné manželství mám, jen o tom nevím :D

Já myslím, že to ani není potřeba pitvat. Pokud má člověk kladné emoce a je mu příjemně, tak je to asi dostatečný ukazatel. A být šťastný pořád, 24 hodin denně a léta -  myslím jako extaticky šťastný, kdy má člověk euforii, - to určitě nejde..

Vanilka69 napsal(a):

Blossom napsal(a):

Wiki, skutečně stále jasněji vidím, že jsme každá jiná. Ale přeci by to byla nuda, kdybychom byli všichni stejní...

K tvému příspěvku - půjdu také jen k podstatě:
Píšeš:
pokud chci být štastná a spokojená, musím si ten pocit vytvořit sama. Spouštěcí signál, který příjemno vytvoří je v režii a v kompetenci pouze MĚ.

Ano, tak to asi platí pro tebe a možná pro mnohé další. Tomu rozumím a to akceptuji. :jojo:

Ale například já to mám jinak: Já si můžu takto vytvořit, navodit, či vsugerovat (je jedno, jak tomu budeme říkat) pocit, že jsem SKORO ve všech oblastech života spokojená - v pracovní, v oblasti spousty aktivit, koníčků, přátel, dětí, atd.atd.
Část svého života jsem byla sama, a poznala jsem jasně, že dlouhodobější vztahová samota mě po všech stránkách nevyhovuje. Že ač velmi prakticky bytost samostatná, citově potřebuji mít někoho, s kým svůj život sdílím. Nemám- li ho, cítím se osamněle, necítím se plně šťastná.
Můžu si tisíckrát říkat: Můj pocit štěstí se odvíjí jen ode mne samotné. Ale takto já to prostě nemám, to mi nejde z duše, kdybych měla takovýto návod (který tobě funguje) na sebe aplikovat, musela bych se sama sebe duševně znásilňovat. A to nehodlám.
Po miliony let jsme bytosti společenské, žijeme v tlupách či párech. Teprve v posledních pár málo letech je trend žít sami, a nebo celé své štěstí odvíjet především jen sami od sebe.

Já to cítím tak, že já tuto pravěkou potřebu sounáležitosti a sdílení života (nevím, jak to líp nazvat ) v sobě jasně a jednoznačně cítím. Že k pocitu úplného štěstí potřebuji mít i hezký vztah.
A nestydím se za to. Jsem jiná, než ty. Jsem asi i jiná, než je dnes moderní a většinové (Viz články ve všech ženských časopisech -typu - je mi báááječně samotné, žádného chlapa nepotřebuju).

Já prostě nemůžu najít svůj pocit štěstí POUZE V SOBĚ nezávisle na všech ostatních, když SOUČÁSTÍ mého pocitu úplného štěstí je  hezký vztah. A ten se nedá rychle naordinovat a nebo vsugerovat, když prostě zrovna není. Hezký vztah se dá ale naštěstí najít. Jen to bohužel není hned a často se na něj dlouho čeká, dlouho a těžce na tom hledání pracuje. A někomu se to nedaří třeba roky, například některým mým kamarádkám, aktivním fajn babám, co se ale cítí osamnělé... Prostě já a tito lidé jsme od přírody "párově založené" , líp to vyjádřit neumím.

Wiki, tebou výše popsaný princip funguje TOBĚ. Ale to neznamená, že musí být naprosto obecně platný a použitelný pro všechny. Pro mě použitelný není.
A protože jsem poznala dokonale své nitro a tudíž i své potřeby, zařídila jsem se podle toho: Už dva roky takový velmi spokojený vztah mám a vlastně se cítím velmi spokojená. Upřímně si uvědomuju, že tak silný vztah, jako v manželství to sice není a ani nemůže být, ale to nic neubírá tomu, že jsem spokojená.
Tohle je zas MOJE cesta, můj způsob, jak dosáhnout spokojenosti v souladu s mou duší. :jojo: A vím, že takto to nemám jen já, v reálu i tady na babinetu jsou tak založené ženské, jako já.
A pozor - nemluvte o tom ve smyslu - je raděj za každou cenu v nevyhovujícím vztahu, jen aby proboha nebyla sama. To už totiž mluvíte zas o něčem úplně jiném.

Já strašně nemám ráda, když princip "nalezení štěstí JEN v sobě samé" je vydáván jako JEDINÁ správná cesta, univerzálně platná pro všechny.
A když dokonce některé přispěvatelky (teď nemyslím tebe, Wiki) podsouvají těm řekněme "párově založeným" jakousi neschopnost, nesamostatnost, pocit "ona je blbá, nevydrží chvíli bez chlapa", kdyby to dělala podle naší jednoduché rady, bylo by jí hned hej.
A přiznám se, že mi i vadí slova která jsi Wiki použila v této souvislosti " nemůžu očekávat, že mi pocit štěstí navodí někdo jiný zvenčí". O žádném "čekání na to, až mě někdo zachrání, a zbaví osamnělosti, navození pocitu štěstí zvenčí " to vůbec není. To si hluboce nerozumíme a to je nám "párovým" zas vsugerováván pocit pasivity a neschopnosti.

Wiki, já ti tvou cestu a tvou životní filozofii neberu. Přeju ti, že tobě a některým jiným funguje.
Ale prosím, už mi ji znovu nepodsunuj jako jedinou správnou i pro mě. Zkus akceptovat, že já jsem jiná než ty a tvé cesty na mě neplatí, na mě platí ty mé (které by zas asi nefungovaly na tebe - no a co? )

Nevím, jestli je to srozumitelné, líp to popsat neumím. Ale pokud jste to někdo nepochopil, nevadí. Chtěla jsem to jen vysvětlit těm, co je to zajímá.
Ale v žádném případě nemám potřebu se před někým za svůj život, za svou cestu ke štěstí obhajovat. To nemám zapotřebí. :jojo:

Blossom, on ale pocit štěstí skutečně záleží na tvém vnitřním nastavení, na tvém rozhodnutí být šťastná. Byť by to rozhodnutí bylo, jako u tebe, podmíněno něčím zvenčí ( třeba vztahem) což je riskantní, ale tvé.

To, jestli je člověk šťastný nebo ne neurčuje obtížnost či lehkost jeho života. Bývalý mluvčí ministra zdravotnictví pan Cikrt, o němž jsem viděla Třináctou komnatu, se cítí být velice šťastným, svůj život považuje za šťastný, přesto by většina z nás jeho osud považovala za těžký - tělesný handicap, rodiče ho v dětství dali do Jedličkova ústavu atd. A naopak spousta lidí, kteří žijí v takových životních podmínkách, které by většina z nás hodnotila jako úžasné, pocit štěstí neprožívá, viz různé slavné osobnosti a jejich sebevraždy třeba.

Takže skutečně štěstí nalezneš jen sama v sobě, protože jen ty si sama v sobě nastavíš, jestli a jak budeš štěstí prožívat. A znovu opakuju, jen ty si nastavíš, že budeš šťastná jen ve dvou nebo sama nebo cokoliv jiného.

Co dodat..? Naprostý souhlas..:) :supr:

Co dodat? Že tady vysvětlovat nic  dál opravdu nemá cenu....  :kapitulation:

Klidně si nechte tu iluzi, že o tom, kde a jak mám já najít své štěstí víte nejlíp vy.
Já si zas nechávám volbu, že o tom jakým způsobem budu hledat své štěstí, si rozhodnu já. :jojo:

Nemůžu si pomoct, ale začíná mi to připomínat Jehovisty, kteří u nás čas od času zvoní u dveří: Sdělují mi vždy, že pro mě mají dobrou zprávu: Stačí, když se k nim přidám, když přijmu jimi nabízenou cestu, tu přeci jedinou správnou (jak  oni upřímně věří), a budu spasena.
Jak jednoduché - stačí se jen rozhodnout a jít cestou, kterou mi předkládají... :vissla:

Takže jim vždycky slušně poděkuju, popřeju, aby jim věci vycházely podle jejich přesvědčení, které je evidentně posiluje, ale to, jak si zařídím svůj život a to, zda se nechám někým spasit nebo nenechám, o tom si dál budu rozhodovat jenom já....

Takže tímto děkuji i vám, co "už víte" :vissla: za vaši snahu, přeji vám, ať vám to podle vašich pravidel vychází a jdu si svobodně po svém... :jojo:  :pussa:

Mikeš napsal(a):

Selima napsal(a):

Mikeško, a ty to šťastie necítiš, alebo sa to len bojíš nahlas povedať...? :D

Ani jedno ani druhé: Já sám sobě neumím definovat pojem "šťastné manželství", takže nemohu posoudit, jestli ho mám nebo nemám (to šťastné manželství, samozřejmě :D ) Takže je klidně možné, že šťastné manželství mám, jen o tom nevím :D

Já svůj pocit štěstí taky neumím definovat. Já to cítím.
Selima taky psala o cítění, ne o definování.

Wiki: Co dodat, naprostý souhlas..........smekám

Bloos: Ti Jehovisti u nás taky zvoní....2 krásní kluci v obleku...vždycky mám na jazyku větu....hoši, kdybyste raději......
radši to nenapíšu....mohli by mi zase spočítat tečky...a....

šťastné partnerství - plamínek, který plápolá...občas vzplane..
velký oheň-rychlý popel
jak napsali moji Řekové v Delfách.....před 2 500 lety..MÉDEN AGAN
NIČEHO PŘÍLIŠ......přikládat...ale ne moc....

Kruciš Bloss a Wiki vy jste narazily na něco společného, jen to nedokážu pojmenovat a zachytit. Každá máte pravdu jen jdete každá od jiné strany.
Když budu vyrovnaná a spokojená sama se sebou, tak přeci mi nebude jedno jestli chodí spát partner k sousedce (nadsázka). A zase na druhou stranu to, že budu mít milujícího partnera, tak mi to nezaručí štěstí, když mám mindrák třeba z nadváhy.
A taky každý človíček tu má naloženo ve svém životě jen ten svůj náklad a kam ho má donést ví jen on sám. A co člověk to jiný náklad.

Vdaná jsem 20 let a mohu  upřímně říct, že můj manžel je pro mne  opravdu  štěstí. :)  Samozřejmě, že jsou chvíle, kdy bychom se asi nejraději  zabili, ale zároveň víme, že  máme v sobě velkou oporu a určitě nejsme spolu ze zvyku.
K otázce konstance  -  pocházím ze šťastné  rodiny.   Rozvody u nás nejsou  receptem na  řešení problémů.

Wiki napsal(a):

Selima napsal(a):

Mikeš napsal(a):

Tohle težko vysvětlím, když tomu sám nerozumím :D, ale některý věci mi prostě "nejdou přes pysky"...
Naopak moje žena je z kategorie těch, které strašně rády slyší od svého partnera: "Miluji tě", nebo "Jsem s tebou šťastný". Já netuším, proč to tak má, ale respektuji to.
Jen - namísto "Miluji tě", říkám: "Mám tě rád" a namísto "Jsem s tebou šťastný", říkám: "Jsem s tebou rád".

Tobě, Terci, říká Tvůj muž, že Tě miluje?

Hm, lenže u mňa je medzi "šťastím" a "spokojnosťou" rozdiel a aj medzi "Mám ťa rada" a "Milujem ťa". Je fakt, že tie silnejšie výrazy používam menej, ale - čo si budeme nahovárať - spokojné manželstov ešte nemusí byť šťastné... ;) Mikeško, a ty to šťastie necítiš, alebo sa to len bojíš nahlas povedať...? :D

Já jsem to ze sebe nahlas to "miluji tě" nevysoukala nikdy.. Možná zamlada a na papír.. :)

Ja hej, ale spočítala by som na prstoch jednej ruky koľkokrát... zato som to myslela 100% vážne. A v jednom prípade ma to stálo kus zdravia, nervov a skoro aj život... :rolleyes:

Wiki napsal(a):

Mikeš napsal(a):

Selima napsal(a):

Mikeško, a ty to šťastie necítiš, alebo sa to len bojíš nahlas povedať...? :D

Ani jedno ani druhé: Já sám sobě neumím definovat pojem "šťastné manželství", takže nemohu posoudit, jestli ho mám nebo nemám (to šťastné manželství, samozřejmě :D ) Takže je klidně možné, že šťastné manželství mám, jen o tom nevím :D

Já myslím, že to ani není potřeba pitvat. Pokud má člověk kladné emoce a je mu příjemně, tak je to asi dostatečný ukazatel. A být šťastný pořád, 24 hodin denně a léta -  myslím jako extaticky šťastný, kdy má člověk euforii, - to určitě nejde..

To som ani nemyslela, skôr také tie intenzívne okamihy uvedomenia - podľa mňa to ľudia vypúšťajú z úst vtedy. Druhá vec je, akú to má výpovednú hodnotu MIMO tento okamžik. ;)

Blossom napsal(a):

Co dodat? Že tady vysvětlovat nic  dál opravdu nemá cenu....  :kapitulation:

Klidně si nechte tu iluzi, že o tom, kde a jak mám já najít své štěstí víte nejlíp vy.
Já si zas nechávám volbu, že o tom jakým způsobem budu hledat své štěstí, si rozhodnu já. :jojo:

Nemůžu si pomoct, ale začíná mi to připomínat Jehovisty, kteří u nás čas od času zvoní u dveří: Sdělují mi vždy, že pro mě mají dobrou zprávu: Stačí, když se k nim přidám, když přijmu jimi nabízenou cestu, tu přeci jedinou správnou (jak  oni upřímně věří), a budu spasena.
Jak jednoduché - stačí se jen rozhodnout a jít cestou, kterou mi předkládají... :vissla:

Takže jim vždycky slušně poděkuju, popřeju, aby jim věci vycházely podle jejich přesvědčení, které je evidentně posiluje, ale to, jak si zařídím svůj život a to, zda se nechám někým spasit nebo nenechám, o tom si dál budu rozhodovat jenom já....

Takže tímto děkuji i vám, co "už víte" :vissla: za vaši snahu, přeji vám, ať vám to podle vašich pravidel vychází a jdu si svobodně po svém... :jojo:  :pussa:

ano, přesně takhle to je, píšeme o tom samém

Blossom napsal(a):

Co dodat? Že tady vysvětlovat nic  dál opravdu nemá cenu....  :kapitulation:

Klidně si nechte tu iluzi, že o tom, kde a jak mám já najít své štěstí víte nejlíp vy.
Já si zas nechávám volbu, že o tom jakým způsobem budu hledat své štěstí, si rozhodnu já. :jojo:

Nemůžu si pomoct, ale začíná mi to připomínat Jehovisty, kteří u nás čas od času zvoní u dveří: Sdělují mi vždy, že pro mě mají dobrou zprávu: Stačí, když se k nim přidám, když přijmu jimi nabízenou cestu, tu přeci jedinou správnou (jak  oni upřímně věří), a budu spasena.
Jak jednoduché - stačí se jen rozhodnout a jít cestou, kterou mi předkládají... :vissla:

Takže jim vždycky slušně poděkuju, popřeju, aby jim věci vycházely podle jejich přesvědčení, které je evidentně posiluje, ale to, jak si zařídím svůj život a to, zda se nechám někým spasit nebo nenechám, o tom si dál budu rozhodovat jenom já....

Takže tímto děkuji i vám, co "už víte" :vissla: za vaši snahu, přeji vám, ať vám to podle vašich pravidel vychází a jdu si svobodně po svém... :jojo:  :pussa:

Ale Bloss, vždyť ti tvoje myšlenky nikdo nebere...nebo ano? :) Proč by to kdo dělal??
Vždyť každý máme svůj příběh, tak proč se zlobit na jiné, že mají ten "svůj"?
Já naprosto souhlasím s tím, co píšeš,  že si každý rozhodne o svém štěstí sám (pokud to tak bylo myšleno..:D)

Vidíš Bloss, a já měla dokonce zato, že je "moje" teorie (jako ta teorie  se kterou se ztotožňuji a o které píšu) součástí výuky základů psychologie - jenže - jak už jsem psala jinde, už si nic nepamatuju, tím méně to, kde byla obsažena tato  informace, myslím tím, kde jsem se s ní prvně setkala...:)

Dodatek - já zde zaznamenala jen zdvořilou a regulerní výměnu názorů - diskuzi. Ty vnímáš skutečně nátlak s přirovnáním k SJ?

pomněnka napsal(a):

Kruciš Bloss a Wiki vy jste narazily na něco společného, jen to nedokážu pojmenovat a zachytit. Každá máte pravdu jen jdete každá od jiné strany.
Když budu vyrovnaná a spokojená sama se sebou, tak přeci mi nebude jedno jestli chodí spát partner k sousedce (nadsázka). A zase na druhou stranu to, že budu mít milujícího partnera, tak mi to nezaručí štěstí, když mám mindrák třeba z nadváhy.
A taky každý človíček tu má naloženo ve svém životě jen ten svůj náklad a kam ho má donést ví jen on sám. A co člověk to jiný náklad.

No určitě, protože jen každý sám rozhodne (chce-li), jak s informací zvenku(okolnosti) naloží. A to s každou. Když se rozhodnu pro spokojenost - budu ji mít a to ať se děje, co se děje..
A můžu být štastná i snadváhou ne? (budu-li tedy chtít - já osobně bych raději zhubla :lol: )

konstance napsal(a):

muzu se vas co mate stastne manzelstvi/partnerstvi, jestli jste vyrustali ve stastne rodine, a proto je to pro vas takhle prirozene ze vam to jde..
nebo naopak jste to doma nemeli lehky, a prave proto si vazite toho, ze mate nekoho komu zalezi na vas a na tom ten vztah budovat a udrzovat?
nebo to v tom vubec neni..? :dumbom:

No u nás manžel nebyl z harmonické rodiny,hlavně tím trpěly oni coby děti,nešlo tak ani o nesoulad rodičů spíš o něco jiného,ale rodiče byli spolu celý život. Já jsem z rozvedené rodiny a pak velmi bzy polosirotek. S manželem jsme 14 let (známe se 15). Ale u mně je to druhé manželství,u manžela první.

Wiki napsal(a):

Blossom napsal(a):

Co dodat? Že tady vysvětlovat nic  dál opravdu nemá cenu....  :kapitulation:

Klidně si nechte tu iluzi, že o tom, kde a jak mám já najít své štěstí víte nejlíp vy.
Já si zas nechávám volbu, že o tom jakým způsobem budu hledat své štěstí, si rozhodnu já. :jojo:

Nemůžu si pomoct, ale začíná mi to připomínat Jehovisty, kteří u nás čas od času zvoní u dveří: Sdělují mi vždy, že pro mě mají dobrou zprávu: Stačí, když se k nim přidám, když přijmu jimi nabízenou cestu, tu přeci jedinou správnou (jak  oni upřímně věří), a budu spasena.
Jak jednoduché - stačí se jen rozhodnout a jít cestou, kterou mi předkládají... :vissla:

Takže jim vždycky slušně poděkuju, popřeju, aby jim věci vycházely podle jejich přesvědčení, které je evidentně posiluje, ale to, jak si zařídím svůj život a to, zda se nechám někým spasit nebo nenechám, o tom si dál budu rozhodovat jenom já....

Takže tímto děkuji i vám, co "už víte" :vissla: za vaši snahu, přeji vám, ať vám to podle vašich pravidel vychází a jdu si svobodně po svém... :jojo:  :pussa:

Ale Bloss, vždyť ti tvoje myšlenky nikdo nebere...nebo ano? :) Proč by to kdo dělal??
Vždyť každý máme svůj příběh, tak proč se zlobit na jiné, že mají ten "svůj"?
Já naprosto souhlasím s tím, co píšeš,  že si každý rozhodne o svém štěstí sám (pokud to tak bylo myšleno..:D)

Vidíš Bloss, a já měla dokonce zato, že je "moje" teorie (jako ta teorie  se kterou se ztotožňuji a o které píšu) součástí výuky základů psychologie - jenže - jak už jsem psala jinde, už si nic nepamatuju, tím méně to, kde byla obsažena tato  informace, myslím tím, kde jsem se s ní prvně setkala...:)

Dodatek - já zde zaznamenala jen zdvořilou a regulerní výměnu názorů - diskuzi. Ty vnímáš skutečně nátlak s přirovnáním k SJ?

Na upřímnou otázku upřímnou odpověď: Ano, už mi to hodně zavánělo nátlakem (podobným třeba od SJ).
Ale neboj, já bych se stejně nedala...;) :)

Ne, že by mě moje myšlenky někdo bral, ale (asi v dobré víře - tedy u tebe) se snažil mermomocí jako jedinou univerzální správnou cestu podsunout a implantovat ty myšlenky své...

Ani trochu se nezlobím, že mají lidé různí lidé různé příběhy - nakonec vždyť o tom tady právě já celou dobu mluvím!
Vadí mi jen, když mi někdo říká, že on ví líp, jakou cestou mám já jít, a když mu odpovím, že toto si rozhodnu já sama, že mám cestu svou, tak je mi odpovězeno, že správně je stejně pouze jenom ta jejich cesta, jen, že já o tom  prostě ještě nevím...
Toto mi už přijde velmi, velmi troufalé.

Vím Wiki, že na řadu věcí máme názory velmi blízké, cítím to. Ale prosím, už mi tu tvou cestu ke štěstí znovu nenuť, já mám svou. Nic víc, nic míň. :par: :hjarta:  :kapitulation:

Vanilka69 napsal(a):

jo, vidíš to moc černě.

Třeba pro mne platí:
mám  vztah, který oba chceme uchovat i po dvacetii letech ne proto, že by ten vztah byl bez poskvrny, ale prostě proto, že se milujeme (i s chybami) a chceme spolu být.

S tímhle bych i souhlasila. Nevím zda tu někdo psal to slovo odpouštění..to je dle mého velmi důležité. Podívat se dál než přes třeba momentálně zraněné ego. Vztah a soužití dvou různých lidí není jednoduchý. Musí se chtít natom pracovat. A neřekla bych,že je to vždy vyvážené. Ale určitě je důležité,aby chtěli OBA! Takže u nás je to tak,že chceme spolu být,jako manželé,partneři,milenci,protože prostě jednoduše se máme rádi a stále nás to spolu "baví." Možná se někdo bude divit tomu slovu baví,ale já mám názor,že nuda a nezájem o toho druhého,o cokoliv  ve vztahu je hrozný zabiják. A né vždy je vše růžové,někdy má člověk pochyby,obzvlášť v nějakévypjaté situaci, člověk(právě proto,že je to člověk) někdy udělá kiks,kdy nevědomky zraní toho druhého(nemyslím teď nevěru-zatím jsme nemuseli řešit) a pak je velmi důležité,aby obě strany to chtěli řešit a ani tak nezáleží natom,kdo začne dřív..  Takže to je pak o komunikaci a o chtění,když by ten druhý nechtěl,tak to potom je asi konečná,přes to vlak nejede. Takže asi tak máme se rádi,ideál nehledáme a problémy po vychladnutí hlav(a že je máme dosti horké,oba)CHCEME ŘEŠIT NE OD TOHO UTÍKAT(jak říká můj manžel rozvést se umí každý).  Takže takhle to zatím funguje u nás,14 let,co bude dál nikdo neví ani my.
(Podotýkám,že můj první manžel NECHTĚL  se domluvit ani nic řešit ,pak,už  i ta láska nebyla tak pevná ,žili jsme vedle sebe né spolu a natom to krachlo,poslední tečka byl fyzický útok).

Blossom napsal(a):

Wiki napsal(a):

Blossom napsal(a):

Co dodat? Že tady vysvětlovat nic  dál opravdu nemá cenu....  :kapitulation:

Klidně si nechte tu iluzi, že o tom, kde a jak mám já najít své štěstí víte nejlíp vy.
Já si zas nechávám volbu, že o tom jakým způsobem budu hledat své štěstí, si rozhodnu já. :jojo:

Nemůžu si pomoct, ale začíná mi to připomínat Jehovisty, kteří u nás čas od času zvoní u dveří: Sdělují mi vždy, že pro mě mají dobrou zprávu: Stačí, když se k nim přidám, když přijmu jimi nabízenou cestu, tu přeci jedinou správnou (jak  oni upřímně věří), a budu spasena.
Jak jednoduché - stačí se jen rozhodnout a jít cestou, kterou mi předkládají... :vissla:

Takže jim vždycky slušně poděkuju, popřeju, aby jim věci vycházely podle jejich přesvědčení, které je evidentně posiluje, ale to, jak si zařídím svůj život a to, zda se nechám někým spasit nebo nenechám, o tom si dál budu rozhodovat jenom já....

Takže tímto děkuji i vám, co "už víte" :vissla: za vaši snahu, přeji vám, ať vám to podle vašich pravidel vychází a jdu si svobodně po svém... :jojo:  :pussa:

Ale Bloss, vždyť ti tvoje myšlenky nikdo nebere...nebo ano? :) Proč by to kdo dělal??
Vždyť každý máme svůj příběh, tak proč se zlobit na jiné, že mají ten "svůj"?
Já naprosto souhlasím s tím, co píšeš,  že si každý rozhodne o svém štěstí sám (pokud to tak bylo myšleno..:D)

Vidíš Bloss, a já měla dokonce zato, že je "moje" teorie (jako ta teorie  se kterou se ztotožňuji a o které píšu) součástí výuky základů psychologie - jenže - jak už jsem psala jinde, už si nic nepamatuju, tím méně to, kde byla obsažena tato  informace, myslím tím, kde jsem se s ní prvně setkala...:)

Dodatek - já zde zaznamenala jen zdvořilou a regulerní výměnu názorů - diskuzi. Ty vnímáš skutečně nátlak s přirovnáním k SJ?

Na upřímnou otázku upřímnou odpověď: Ano, už mi to hodně zavánělo nátlakem (podobným třeba od SJ).
Ale neboj, já bych se stejně nedala...;) :)

Ne, že by mě moje myšlenky někdo bral, ale (asi v dobré víře - tedy u tebe) se snažil mermomocí jako jedinou univerzální správnou cestu podsunout a implantovat ty myšlenky své...

Ani trochu se nezlobím, že mají lidé různí lidé různé příběhy - nakonec vždyť o tom tady právě já celou dobu mluvím!
Vadí mi jen, když mi někdo říká, že on ví líp, jakou cestou mám já jít, a když mu odpovím, že toto si rozhodnu já sama, že mám cestu svou, tak je mi odpovězeno, že správně je stejně pouze jenom ta jejich cesta, jen, že já o tom  prostě ještě nevím...
Toto mi už přijde velmi, velmi troufalé.

Vím Wiki, že na řadu věcí máme názory velmi blízké, cítím to. Ale prosím, už mi tu tvou cestu ke štěstí znovu nenuť, já mám svou. Nic víc, nic míň. :par: :hjarta:  :kapitulation:

Proboha svatýho - Blossom, CO KOMU KDE nutím??? Proč sis to tak vzala? ....až tak..jako  :rolleyes: moc..?Nepraktikuju donucovací metody, vyjma dětí a psů..:) jsou kontraproduktivní.
Je to zase  ta zakletá projekce..

Wiki napsal(a):

Blossom napsal(a):

Wiki napsal(a):

Ale Bloss, vždyť ti tvoje myšlenky nikdo nebere...nebo ano? :) Proč by to kdo dělal??
Vždyť každý máme svůj příběh, tak proč se zlobit na jiné, že mají ten "svůj"?
Já naprosto souhlasím s tím, co píšeš,  že si každý rozhodne o svém štěstí sám (pokud to tak bylo myšleno..:D)

Vidíš Bloss, a já měla dokonce zato, že je "moje" teorie (jako ta teorie  se kterou se ztotožňuji a o které píšu) součástí výuky základů psychologie - jenže - jak už jsem psala jinde, už si nic nepamatuju, tím méně to, kde byla obsažena tato  informace, myslím tím, kde jsem se s ní prvně setkala...:)

Dodatek - já zde zaznamenala jen zdvořilou a regulerní výměnu názorů - diskuzi. Ty vnímáš skutečně nátlak s přirovnáním k SJ?

Na upřímnou otázku upřímnou odpověď: Ano, už mi to hodně zavánělo nátlakem (podobným třeba od SJ).
Ale neboj, já bych se stejně nedala...;) :)

Ne, že by mě moje myšlenky někdo bral, ale (asi v dobré víře - tedy u tebe) se snažil mermomocí jako jedinou univerzální správnou cestu podsunout a implantovat ty myšlenky své...

Ani trochu se nezlobím, že mají lidé různí lidé různé příběhy - nakonec vždyť o tom tady právě já celou dobu mluvím!
Vadí mi jen, když mi někdo říká, že on ví líp, jakou cestou mám já jít, a když mu odpovím, že toto si rozhodnu já sama, že mám cestu svou, tak je mi odpovězeno, že správně je stejně pouze jenom ta jejich cesta, jen, že já o tom  prostě ještě nevím...
Toto mi už přijde velmi, velmi troufalé.

Vím Wiki, že na řadu věcí máme názory velmi blízké, cítím to. Ale prosím, už mi tu tvou cestu ke štěstí znovu nenuť, já mám svou. Nic víc, nic míň. :par: :hjarta:  :kapitulation:

Proboha svatýho - Blossom, CO KOMU KDE nutím??? Proč sis to tak vzala? ....až tak..jako  :rolleyes: moc..?Nepraktikuju donucovací metody, vyjma dětí a psů..:) jsou kontraproduktivní.
Je to zase  ta zakletá projekce..

Probůh, tady už chybí jen to na Duchovním oblíbené: A co ti to zrcadlí?? :D :P  :vissla:

Oni i ti Jehovisti vlastně "nic nenutí":Jen neustále dokolečka nabízejí a nabízejí (promiň, ale podobně trochu jako ty)  a tvrdí že je správná jen ta jejich cesta, žádná jiná (jako ty), univerzálně platná pro všechny (jako ty) a taky tvrdí, že stačí se přeci jen ROZHODNOUT (jako ty), že je to přeci tak snadné a osvobozující (jako ty), mají dobrou vůli mi pomoct (jako ty), protože tomu svému učení skutečně upřímně věří (jako ty) a jim to všechno podle té teorie v jejich životě funguje (jako tobě) a jediný rozdíl mezi mnou a jimi je ten, že jen já ještě nevím, to co už vědí oni (jako ty) , a že mi tak přinášejí vlastně dobrou zprávu (jako ty).

Pro připomenutí cituji tvůj příspěvek 108:
"Já si Bloss  troufale myslím, že tak, jak jsem to popsala to mají všichni, jen někteří to ještě neví.   Spouštěč je v nás a rozhodnutí o "spuštění"  také.. Když to zjistíme, docela se člověku uleví, že není na ničem a nikom závislý.. Není to dobrá zpráva? Nicht wahr? "


Ale to bychom se skutečně mohly dohadovat donekonečna. A to nehodlám.
Takže toto je poslední můj příspěvek na toto téma.
Howgh. Ámen. Tím končím, tvá Máňa :D :kapitulation:

V této souvislosti mě napadá paralelní otázka k hlavnímu tématu:
může existovat virtuální i normální šťastné přátelství mezi Blossom a Wiki?

Já myslím, že ano. Naprosto vážně.

Nicolas napsal(a):

V této souvislosti mě napadá paralelní otázka k hlavnímu tématu:
může existovat virtuální i normální šťastné přátelství mezi Blossom a Wiki?

Já myslím, že ano. Naprosto vážně.

Ale my se s Wiki rády máme. Tedy-raděj ať raděj mluvím sama za sebe - já Wiki ráda mám. :jojo:
(Cítila jsem potřebu na to Nicolasovi odpovědět, když už mě on přímo jmenuje. )

Ale už konečně opusťme tohle podtéma Wiki-Bloss a vraťme se k šťastným manželům, partnerům apod!!

Blossom napsal(a):

Wiki napsal(a):

Blossom napsal(a):

Na upřímnou otázku upřímnou odpověď: Ano, už mi to hodně zavánělo nátlakem (podobným třeba od SJ).
Ale neboj, já bych se stejně nedala...;) :)

Ne, že by mě moje myšlenky někdo bral, ale (asi v dobré víře - tedy u tebe) se snažil mermomocí jako jedinou univerzální správnou cestu podsunout a implantovat ty myšlenky své...

Ani trochu se nezlobím, že mají lidé různí lidé různé příběhy - nakonec vždyť o tom tady právě já celou dobu mluvím!
Vadí mi jen, když mi někdo říká, že on ví líp, jakou cestou mám já jít, a když mu odpovím, že toto si rozhodnu já sama, že mám cestu svou, tak je mi odpovězeno, že správně je stejně pouze jenom ta jejich cesta, jen, že já o tom  prostě ještě nevím...
Toto mi už přijde velmi, velmi troufalé.

Vím Wiki, že na řadu věcí máme názory velmi blízké, cítím to. Ale prosím, už mi tu tvou cestu ke štěstí znovu nenuť, já mám svou. Nic víc, nic míň. :par: :hjarta:  :kapitulation:

Proboha svatýho - Blossom, CO KOMU KDE nutím??? Proč sis to tak vzala? ....až tak..jako  :rolleyes: moc..?Nepraktikuju donucovací metody, vyjma dětí a psů..:) jsou kontraproduktivní.
Je to zase  ta zakletá projekce..

Probůh, tady už chybí jen to na Duchovním oblíbené: A co ti to zrcadlí?? :D :P  :vissla:

Oni i ti Jehovisti vlastně "nic nenutí":Jen neustále dokolečka nabízejí a nabízejí (promiň, ale podobně trochu jako ty)  a tvrdí že je správná jen ta jejich cesta, žádná jiná (jako ty), univerzálně platná pro všechny (jako ty) a taky tvrdí, že stačí se přeci jen ROZHODNOUT (jako ty), že je to přeci tak snadné a osvobozující (jako ty), mají dobrou vůli mi pomoct (jako ty), protože tomu svému učení skutečně upřímně věří (jako ty) a jim to všechno podle té teorie v jejich životě funguje (jako tobě) a jediný rozdíl mezi mnou a jimi je ten, že jen já ještě nevím, to co už vědí oni (jako ty) , a že mi tak přinášejí vlastně dobrou zprávu (jako ty).

Pro připomenutí cituji tvůj příspěvek 108:
"Já si Bloss  troufale myslím, že tak, jak jsem to popsala to mají všichni, jen někteří to ještě neví.   Spouštěč je v nás a rozhodnutí o "spuštění"  také.. Když to zjistíme, docela se člověku uleví, že není na ničem a nikom závislý.. Není to dobrá zpráva? Nicht wahr? "


Ale to bychom se skutečně mohly dohadovat donekonečna. A to nehodlám.
Takže toto je poslední můj příspěvek na toto téma.
Howgh. Ámen. Tím končím, tvá Máňa :D :kapitulation:

Projekce je jev popsaný myslím  p. Jungem - ten jsem nevymyslela já (bohužel.., byla bych slavná :D)
Bloss, myslím, že jsem nebyla  osobní.

Nico - myslím, že výměna  (bo obhajoba)dejme tomu názorů, pocitů, zkušeností s přítelstvím nijak nesouvisí..vyměňovat můžeme s kýmkoliv..ne? Takže ano. :)

Wiki, Blossom, mě teda dost šokovalo, že Bloss tak vyjela. Ani jsem nepochopila, proč.
Wiki jsi moudrá žena. Moc ráda čtu tvé psaní. Protože si myslím, že už opravdu hodně víš. A mě těší, že mě tvé psaní hladí a rozumím mu a cítím to stejně. Děkuji ti, že mi svým psaním předáváš moudrosti věků, že mi dovolíš učit se od tebe.

Mikeš: Tobě, Terci, říká Tvůj muž, že Tě miluje?

Občas ano, ale častěji mi říká "jsi nejlepší" :D a s tímto jeho prohlášením jsem naprosto spokojená :D :D. Větu "miluji tě" nějak nevyžaduji ;). A ani neříkám. :)
Ptala jsem se Tě na to vysvětlení z důvodu, který jsem uvedla v jiném vlákně. Známý totiž říkal, že to "miluji tě" považuje za příliš závazné, tak jsem chtěla vědět, jak to vy, chlapi, vnímáte :) (průzkum) :D.
Já osobně si víc vážím, když mi někdo řekne "mám tě rád". To pro mě znamená víc - je to jakoby vyjádření něčeho hlubšího "na delší dobu" :). "miluji tě" mi připadne takové jenom... eroticky prchavé... :)

Půjčila jsem si z jiného vlákna:

    Selima napsal(a):    No, ono je to o tom, že Miluji tě podľa mňa vyjadruje nejaký stav(aj keď možno nie úplne momentálne rozpoloženie) a nie prísľub "Na večné časy a nikdy inak"

   Wiki napsala: Ano, já to vnímám přesně tak

A já taky.

Prohlášení - mám tě rád mi přijde takové vlažné. Něco jako - mám rád párek s hořčicí.
Můj BM mi vlastně nikdy neřekl, že mě miluje. Ale - mám tě rád - to říkal často.  A slečně napsal - miluji tě.
V tom je mezi námi rozdíl.

Nu, já si taky nevzpomínám, že bych mu byla někdy řekla - miluji tě, nebo ľúbim ťa. Měla jsem ho jenom ráda.

Majko, já ten výraz "miluji tě" považuji za takový jako... průvodní k začátkům vztahu. Určitě Tě Tvůj BM kdysi taky miloval. Akorát nebyly mobily. Svou novou paní možná momentálně miluje, ale zdaleka ji po letech nemusí mít rád.
Když mě někdo přestane milovat, to snesu. To beru "krátkodobě" :D. Ale kdyby mě neměl rád, to bych nesla hůř, to bych viděla jako závažnější věc :)
Stejně je to hezké, jak si pod těmi výrazy každý představujeme něco jiného :).

Tercila napsal(a):

Majko, já ten výraz "miluji tě" považuji za takový jako... průvodní k začátkům vztahu. Určitě Tě Tvůj BM kdysi taky miloval. Akorát nebyly mobily. Svou novou paní možná momentálně miluje, ale zdaleka ji po letech nemusí mít rád.
Když mě někdo přestane milovat, to snesu. To beru "krátkodobě" :D. Ale kdyby mě neměl rád, to bych nesla hůř, to bych viděla jako závažnější věc :)
Stejně je to hezké, jak si pod těmi výrazy každý představujeme něco jiného :).

Nerozumím. Existence mobilů nemá nic společného s tím, jestli mě někdo miluje nebo ne.
Pro mě je milovat nejvíc.
Mám ráda spoustu lidí. Ale miluji jenom výjimečně. Když mě můj partner přestane milovat, jde vztah do háje. To už není vztah. To je jenom pouhé spolužití lidí, kteří se (možná) mají rádi. A takových je.
Mám ráda různé muže. Ale do postele s nimi fakt nechodím. :D To už musí být něco víc,než pouhé - mám tě rád. Mám rád párek s hořčicí. :)

A taky rozlišuju - jsem do tebe zamilovaná a miluji tě. To jsou dvě hodně odlišné kategorie, ale pořád na stupníku jaksí "výš" , než mít rád.

majkafa: ....kteří se (možná) mají rádi. A takových je.

Aha, tak to já vnímám opačně. Takových těch chvilkových "miluji tě" je...
Asi dávám slovům "mám tě rád" větší hloubku - doteď mě nenapadlo spojení s párkem a hořčicí :) :), ty mi totiž "chutnají", ale "nemám je ráda".
Tím mobilem jsem myslela to, že se text naťuká daleko snadněji, než kdyby to měl říct (obzvlášť asi muž) do očí. Aspoň to tak vidím u svých mladých neprovdaných kolegyň. :)
Ale porovnávání těchto výrazů vlastně není tématem tohoto vlákna :).

Připomíná mi to Jehovisty - tahle manipulace už u dlouho nebyla.

Selima napsal(a):

Proste je fakt najjednoduchšie to prijať bez chápania alebo nechápania (hlavne ak sa ťa to osobne netýka).

Krásný. :godlike:

majkafa napsal(a):

Wiki, Blossom, mě teda dost šokovalo, že Bloss tak vyjela. Ani jsem nepochopila, proč.

Já taky ne.

Tercila napsal(a):

Já osobně si víc vážím, když mi někdo řekne "mám tě rád". To pro mě znamená víc - je to jakoby vyjádření něčeho hlubšího "na delší dobu" :). "miluji tě" mi připadne takové jenom... eroticky prchavé... :)

Já to mám stejné. "Mám Tě rád" je pro mě vyšší stupeň, než "Miluji Tě", je to pro mě takové "trvalejší"...
Patří to spíš na vedlejší vlákno, ale když už jsme to tady nakousli... :D

Mikeš napsal(a):

majkafa napsal(a):

Wiki, Blossom, mě teda dost šokovalo, že Bloss tak vyjela. Ani jsem nepochopila, proč.

Já taky ne.

Možná že Bloss vyjela, páč jí připadalo, že jí někdo nutí do svého názoru a když ona ten názor neakceptuje, tak je automaticky zařazena mezi "ty, kteří to ještě nebo už nevědí", což by mi asi taky dost vadilo, připomíná mi to právě ty zmiňované Jehovisty, ti jsou také "ti, kteří už vědí". Já mám ty pocity podobné jako Bloss, nemůžu žít trvale sama, jsem párový typ, nedokážu být úplně šťastná sama, potřebuju k tomu "pomoc" toho druhého (ale zase néé za každou cenu). Nedokážu "spustit" štěstí sama od sebe, potřebuju k tomu impulz z venčí = "pomoc" toho druhého. Ne že bych prvoplánově očekávala, že někdo musí přijít, ale vztah rozhodně neberu jako bonus, ale jako normální součást běžného života. Tak takhle to vidím já.
Jinak šťastné manželství či partnerství určitě existovat může, mí a Munďákovi rodiče jsou toho důkazem a mám i několik kamarádů a kamarádek, kteří je taky mají. A já o to štěstí v manželství tak nějak pořád bojuji a zatím to začalo vypadat, že chce i druhá strana, tak uvidíme.

Axi napsal(a):

Selima napsal(a):

Proste je fakt najjednoduchšie to prijať bez chápania alebo nechápania (hlavne ak sa ťa to osobne netýka).

Krásný. :godlike:

Moudrý. :jojo::supr::pussa:

Selima: Proste je fakt najjednoduchšie to prijať bez chápania alebo nechápania (hlavne ak sa ťa to osobne netýka).
Axi: Krásný. :godlike:
Pandorraa: Moudrý. :jojo::supr::pussa:

Ne, že bych byla proti :D, nejjednodušší to opravdu je :D, ale při těchto myšlenkových pochodech - existovala by dnes letadla? Auta? Znali bychom příčinu blesků? Svítili bychom doma elektřinou? Dalo by se vůbec mluvit o pokroku?
Kdybychom se na všecko, co se nás v průběhu života veškerého lidstva netýkalo, prostě vys..li ?? :D :D

Terci ,ak nechápeš rozdiel medzi technickým pokrokom a vzťahovými záležitosťami, tak to je potom ťažká debata... :D

Selima: Terci ,ak nechápeš rozdiel medzi technickým pokrokom a vzťahovými záležitosťami, tak to je potom ťažká debata... :D

Neboj :D ;) Vím, jak jsi to myslela. Ale jisté spojitosti existují.... ;)

Vůbec netušíš, jak to Sel myslela.

Pandorraa napsal(a):

Vůbec netušíš, jak to Sel myslela.
___________________________________________
Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.

Jen tak přemýšlím o lidech, na duchovní úrovní jako Pandorra, jež neumí podávat své myšlenky s pokorou.

A, :godlike: Vseznalek promluvil. a vnesl sem obohacujici prvek... :godlike:

Pandorraa: Vůbec netušíš, jak to Sel myslela.

Jsme zachráněni. Ještě že je tu někdo, kdo ví úplně všecko :D :supr: :D

ViktorkaLove: A, :godlike: Vseznalek promluvil. a vnesl sem obohacujici prvek... :godlike:

A zas musím vysvětlovat manželovi, proč se tady nahlas řechtám :D :D, ptá se, jestli mám otevřené nějaké "vtipné" stránky :D.

Celé jsem to nečetla, ale za sebe můžu odpověďět, že doufám že existuje, protože jsem už skoro dva roky šťastná :-)

Mikeš napsal(a):

Tercila napsal(a):

Já osobně si víc vážím, když mi někdo řekne "mám tě rád". To pro mě znamená víc - je to jakoby vyjádření něčeho hlubšího "na delší dobu" :). "miluji tě" mi připadne takové jenom... eroticky prchavé... :)

Já to mám stejné. "Mám Tě rád" je pro mě vyšší stupeň, než "Miluji Tě", je to pro mě takové "trvalejší"...
Patří to spíš na vedlejší vlákno, ale když už jsme to tady nakousli... :D

Zajímavé, já to mám stejně jako Majkafa :)

pomněnka: Zajímavé, já to mám stejně jako Majkafa :)

Však, pomněnko, tak je to správne, tak to má byt :), každý to cítí po svém. :)

Tercila napsal(a):
Já osobně si víc vážím, když mi někdo řekne "mám tě rád". To pro mě znamená víc - je to jakoby vyjádření něčeho hlubšího "na delší dobu" . "miluji tě" mi připadne takové jenom... eroticky prchavé...

:D, asi to je skutecne o tom, co za pocit si za ta slova kdo dosadi.

Jen tak matne uz jsi vzpominam, kolik lidi si myslelo, ze mit me rad je dostatecnym duvodem k prchavemu eroticnu :D.

pencila napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Vůbec netušíš, jak to Sel myslela.
___________________________________________
Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.

Jen tak přemýšlím o lidech, na duchovní úrovní jako Pandorra, jež neumí podávat své myšlenky s pokorou.

Pozor! Zadres si mozkove zavity... :rodna:

Tercila napsal(a):

...A zas musím vysvětlovat manželovi, proč se tady nahlas řechtám :D :D, ptá se, jestli mám otevřené nějaké "vtipné" stránky :D.

Terc, mam pro tebe radu: Dej si rousku. Ja to neudelala, a uz mi vynechavaj pismena... :grater:

Pikola napsal(a):

Celé jsem to nečetla, ale za sebe můžu odpověďět, že doufám že existuje, protože jsem už skoro dva roky šťastná :-)

No,to si vaz! To je uz "neobvykle dlouho"... (Bez rejpani) :pussa:

ViktorkaLove napsal(a):

Pikola napsal(a):

Celé jsem to nečetla, ale za sebe můžu odpověďět, že doufám že existuje, protože jsem už skoro dva roky šťastná :-)

No,to si vaz! To je uz "neobvykle dlouho"... (Bez rejpani) :pussa:

Dva roky dlouho? :co::D Minimalne tolik snad trva takove to prvotni extaticke nadseni ne? Pak uz to, aby to cloveka nepolozilo, trosinku polevi.

Nemam rada slovo "statistiky", ale ted ho pouziju, toz statistiky uvadej, ze tri...
Tri roky prvniho privalu nadseni... a pak se "uvidi"...
Ja ze sveho "odziteho" mam zkusenost CTYRI. Ale to mozna proto, ze si obcas "sedim na kabliku"... :rodna:

ViktorkaLove napsal(a):

Nemam rada slovo "statistiky", ale ted ho pouziju, toz statistiky uvadej, ze tri...
Tri roky prvniho privalu nadseni... a pak se "uvidi"...
Ja ze sveho "odziteho" mam zkusenost CTYRI. Ale to mozna proto, ze si obcas "sedim na kabliku"... :rodna:

Co to ma spolecneho s kablikem?

elena007 napsal(a):

ViktorkaLove napsal(a):

Pikola napsal(a):

Celé jsem to nečetla, ale za sebe můžu odpověďět, že doufám že existuje, protože jsem už skoro dva roky šťastná :-)

No,to si vaz! To je uz "neobvykle dlouho"... (Bez rejpani) :pussa:

Dva roky dlouho? :co::D Minimalne tolik snad trva takove to prvotni extaticke nadseni ne? Pak uz to, aby to cloveka nepolozilo, trosinku polevi.

Jo, poleví to, ale zatím si užívám, dokud to jde :reta: Netvrdím, že to tak bude 50 let. A to jsem miluju tě slyšela snad jen jednou a "omylem". Láska se dá vyjadřovat i jinak.

elena007 napsal(a):

...Co to ma spolecneho s kablikem?

No u mne trebas to, ze "terapeutka" rekla, (a ja pochopila, ac za dlouho), ze ma trpelivost je "prehnana" = neumerna, a chvile, kdy jsem nechtela pripustit, ze vjecy postradaji smysl, ze byly jaksi zbytecnou ztratou casu... Takze "globale" bych se do statistik vesla..., vis?

Mama rada versus miluji preferujete jenom u chlapu nebo taky treba u deti? Rict, ze milujete sve dite, by vam taky prislo jako vyjadreni cehosi mene trvaleho? Rikate radej mam sve dite rada, potazmo velmi rada?

Pikola napsal(a):

elena007 napsal(a):

ViktorkaLove napsal(a):

No,to si vaz! To je uz "neobvykle dlouho"... (Bez rejpani) :pussa:

Dva roky dlouho? :co::D Minimalne tolik snad trva takove to prvotni extaticke nadseni ne? Pak uz to, aby to cloveka nepolozilo, trosinku polevi.

Jo, poleví to, ale zatím si užívám, dokud to jde :reta: Netvrdím, že to tak bude 50 let. A to jsem miluju tě slyšela snad jen jednou a "omylem". Láska se dá vyjadřovat i jinak.

Pikolo, to bys ale mela. :D Myslim tvrdit, ze to tak bude 50 let. To je strasne, jak je tady kazdy srozumen s tim, ze to jednou a pravdepodobne pomerne brzy skonci. To to skoncit zakonite musi. :dumbom::D

ViktorkaLove napsal(a):

elena007 napsal(a):

...Co to ma spolecneho s kablikem?

No u mne trebas to, ze "terapeutka" rekla, (a ja pochopila, ac za dlouho), ze ma trpelivost je "prehnana" = neumerna, a chvile, kdy jsem nechtela pripustit, ze vjecy postradaji smysl, ze byly jaksi zbytecnou ztratou casu... Takze "globale" bych se do statistik vesla..., vis?

Terapeutka ti vylozila, ze jsi byla vlastne nestastna o rok drive, nez jsi to zjistila? Tak to mam chapat?

No az tak zas ne-e... Svoji predstavu o neskonalem stesti jsem si udrzovala po delsi dobu, nez existovalo..., rsp. v  dobe, kdy se mi vzdusne zamky jaksi uz zacinaly bortit..., ja to nepostrehla...

Tercila napsal(a):

pomněnka: Zajímavé, já to mám stejně jako Majkafa :)

Však, pomněnko, tak je to správne, tak to má byt :), každý to cítí po svém. :)

To jo, ale pak může docházet i k nedorozumění mezi patrnery. Což je škoda.

pomněnka napsal(a):

Tercila napsal(a):

pomněnka: Zajímavé, já to mám stejně jako Majkafa :)

Však, pomněnko, tak je to správne, tak to má byt :), každý to cítí po svém. :)

To jo, ale pak může docházet i k nedorozumění mezi patrnery. Což je škoda.

Jenže.. poučená partnerka to ví :D takže do toho jde i s tím...

mám tě rád- to vnímám jako klidnější, vyrovnané,  to druhé - jako takové až exaltované. U některých situací je to pro mě přijatelné, ale těchto situací je opravdu minimum.:D (přesto to "nedám" - slovy mého puboše) :D

Pikola napsal(a):

elena007 napsal(a):

ViktorkaLove napsal(a):

No,to si vaz! To je uz "neobvykle dlouho"... (Bez rejpani) :pussa:

Dva roky dlouho? :co::D Minimalne tolik snad trva takove to prvotni extaticke nadseni ne? Pak uz to, aby to cloveka nepolozilo, trosinku polevi.

Jo, poleví to, ale zatím si užívám, dokud to jde :reta: Netvrdím, že to tak bude 50 let. A to jsem miluju tě slyšela snad jen jednou a "omylem". Láska se dá vyjadřovat i jinak.

K poslední větě - s tím já přesně souhlasím. Jak,myslím Vanilka, psala - je víc jazyků lásky...
Pro mě -taková sms - "jeď prosím tě opatrně, klouže to..." mě pohladí víc :) nebo když mi dá tu "větší" polovinu třeba pomeranče...:)  :hjarta:

majkafa napsal(a):

Wiki, Blossom, mě teda dost šokovalo, že Bloss tak vyjela. Ani jsem nepochopila, proč.
Wiki jsi moudrá žena. Moc ráda čtu tvé psaní. Protože si myslím, že už opravdu hodně víš. A mě těší, že mě tvé psaní hladí a rozumím mu a cítím to stejně. Děkuji ti, že mi svým psaním předáváš moudrosti věků, že mi dovolíš učit se od tebe.

No to jsi mě ZASE strašně překvapila, vždycky se (prosím vem s nadsázkou)
trošku bojím, když uvidím tvůj nick :) jakože co to bude za ránu (ne ani tak pro mě, prostě pro kohokoliv- ..). A ještě jednou jsi mě překvapila - tvou odpovědí pro Bloss - někde dřív..., protože jsem takovou reakci nečekala... Vše bylo myšleno v dobrém a jako pozitivní překvápení - pokud jsem nebyla srozumitelná...:)

Rosamunda napsal(a):

Mikeš napsal(a):

majkafa napsal(a):

Wiki, Blossom, mě teda dost šokovalo, že Bloss tak vyjela. Ani jsem nepochopila, proč.

Já taky ne.

Možná že Bloss vyjela, páč jí připadalo, že jí někdo nutí do svého názoru a když ona ten názor neakceptuje, tak je automaticky zařazena mezi "ty, kteří to ještě nebo už nevědí", což by mi asi taky dost vadilo, připomíná mi to právě ty zmiňované Jehovisty, ti jsou také "ti, kteří už vědí". Já mám ty pocity podobné jako Bloss, nemůžu žít trvale sama, jsem párový typ, nedokážu být úplně šťastná sama, potřebuju k tomu "pomoc" toho druhého (ale zase néé za každou cenu). Nedokážu "spustit" štěstí sama od sebe, potřebuju k tomu impulz z venčí = "pomoc" toho druhého. Ne že bych prvoplánově očekávala, že někdo musí přijít, ale vztah rozhodně neberu jako bonus, ale jako normální součást běžného života. Tak takhle to vidím já.
Jinak šťastné manželství či partnerství určitě existovat může, mí a Munďákovi rodiče jsou toho důkazem a mám i několik kamarádů a kamarádek, kteří je taky mají. A já o to štěstí v manželství tak nějak pořád bojuji a zatím to začalo vypadat, že chce i druhá strana, tak uvidíme.

Blossom psala co psala a psala to kvůli sobě, ne k vůli mně bo někomu jinému.., takže to není ani potřeba řešit...myslím..:)

Představ si Ross, že já jsem také párový typ, ráda žiju v páru, nechci žít sama. Vlastně kromě dvou let jsem tak žila vždy, možná od svých 17ti (..proboha - tak mladá!! :co: - mi teď dochází..)- což toto i dokazuje.
Musela jsem ale přijít na to, že nemůžu nikdy spoléhat na okolnosti,(jsem moc ráda když ty "přihrávky" přijdou),  protože ty mě činí závislou. A proto jsem jednoho krásného dne zavrhla čekání a spoléhání na okolnosti a vzala sebe se vším všudy do svých rukou.  Možná pud sebezáchovy...:)
Ty jsi Ross bezvadná - ty miluješ (  máš ráda) - a to je myslím podstatné :hjarta:

Wiki napsal(a):

... vždycky se (prosím vem s nadsázkou)
trošku bojím, když uvidím tvůj nick :) jakože co to bude za ránu (ne ani tak pro mě, prostě pro kohokoliv- ...)

Ja taky. Mne Majka prijde (taky prosim, Majko, bez jakekoliv urazky, pisu jen svuj nevinny nazor na tebe...), jako velmi, velmi naladova... a taky hooodne vztahovacna..., ac tusim o sobe tvrdi opak... :kapitulation:

ViktorkaLove napsal(a):

Wiki napsal(a):

... vždycky se (prosím vem s nadsázkou)
trošku bojím, když uvidím tvůj nick :) jakože co to bude za ránu (ne ani tak pro mě, prostě pro kohokoliv- ...)

Ja taky. Mne Majka prijde (taky prosim, Majko, bez jakekoliv urazky, pisu jen svuj nevinny nazor na tebe...), jako velmi, velmi naladova... a taky hooodne vztahovacna..., ac tusim o sobe tvrdi opak... :kapitulation:

Jéjda, to jsem nechtěla - rozpoutat bitvu proti Majce - chraň bůh - naopak jsem ji chválila..!! :)
Kdysi...kdesi...cosi...snad, ano, ale mě právě upoutala, že reagovala velmi statečně a řekla bych i pokorně (i na jiných vláknech)...:supr:
A šup - zpátky pěkně  k partnerství :D

Wiki napsal(a):

Pikola napsal(a):

elena007 napsal(a):

Dva roky dlouho? :co::D Minimalne tolik snad trva takove to prvotni extaticke nadseni ne? Pak uz to, aby to cloveka nepolozilo, trosinku polevi.

Jo, poleví to, ale zatím si užívám, dokud to jde :reta: Netvrdím, že to tak bude 50 let. A to jsem miluju tě slyšela snad jen jednou a "omylem". Láska se dá vyjadřovat i jinak.

K poslední větě - s tím já přesně souhlasím. Jak,myslím Vanilka, psala - je víc jazyků lásky...
Pro mě -taková sms - "jeď prosím tě opatrně, klouže to..." mě pohladí víc :) nebo když mi dá tu "větší" polovinu třeba pomeranče...:)  :hjarta:

Neverbalni vyjadrovani lasky podle me predchazi jakoukoli verbalni deklaraci. Aspon ja jsem to vzdy vedela davno predtim, nez mi to nekdo rekl. Taky jsem uz nekde rikala, ze muj muz je romantik dle meho gusta, protoze mi rano chysta kafe, ac ho sam nepije, ale vi, ze me tim potesi. Neni to samozrejme jenom to kafe, jsou toho spousty. A je to pro mne velmi dulezite, protoze tim dava najevo svuj zajem. Kdyby nebyl schopny rict, ze me miluje, nikdy bych to z nej netahala a uspokojila se s neverbalnem. Jen mi prijde, ze lide maji cim dal vetsi problem s tim druhym o svych citech mluvit, ale mozna se mi to jen zda.

Wiki napsal(a):

...mám tě rád- to vnímám jako klidnější, vyrovnané,  to druhé - jako takové až exaltované. U některých situací je to pro mě přijatelné, ale těchto situací je opravdu minimum.:D (přesto to "nedám" - slovy mého puboše) :D

U mne to nic exaltovaneho neni, je to klidny a setrvaly stav. :) Obcas si to uvedomim intenzivneji, vetsinou v situacich, kdybych to necekala. Ne vzdy to samozrejme reknu. :)

myslím si, že jedním z návodů na šťastné manželství/partnerství je i shodný názor obou partnerů na to jak a čím si sdělovat, vzájemné city.

Bavila jsme se  se svým mužem na základě debaty tady, zd a a jak vnímá rozdíl mezi slovy "mám tě rád" a "miluju tě".

Naštěstí to oba cítíme stejně, slova "mám tě rád" pro nás znamenají hodně, ale "miluji tě" víc a necítíme v nich nic exaltovaného.

V čem cítím mezi námi občas tření je právě jazyk lásky - já potřebuju slyšet, jaké city ke mně cítí, on mi to dává najevo fyzickými kontakty, dárky a pozorností. Rozumově už to vím a počítám s tím, ale pocity mě někdy doženou. Naučili jsme se už o tom naštěstí mluvit

Wiki napsal(a):

...Jéjda, to jsem nechtěla - rozpoutat bitvu proti Majce - chraň bůh - naopak jsem ji chválila..!! :)
Kdysi...kdesi...cosi...snad, ano, ale mě právě upoutala, že reagovala velmi statečně a řekla bych i pokorně (i na jiných vláknech)...:supr:
A šup - zpátky pěkně  k partnerství :D

Tak promin, ja to musim upresnit, a to uz nebude o Majce, ale o mne a o tobe... Ja jsem byla jenom prekvapena tim, jak jsi v tu chvilu presne vystihla muj pocit z Majky: ha, Majka, to zas bude strelba... Zvlastni pro mne bylo obzvlast to, ze nekdy mi ty sama velmi "souznis" (to casteji) a obcas mam vuci tobe urcite vyhrady (ale nikdy me "nevyprovokovaly" k tomu, abych te nejak komentovala - ne ve smyslu "nezajmu", ale spis tak, ze "ok, tohle od ni (me milovane Wiki, mmch., nekteri mi rikaj podobne, "Viky"...) klidne snesu"), tak jsem jenom citila potrebu napsat, co jsem napsala...
Jo a k "partnerstvi" se klidne vratim.
Mam ted takove obdobi, ze jaksi "hodnotim", jaka byla ma tri manzelstvi (delam to i diky Babi, za coz dekuji...).
Jsem "sama = neprovdana" uz cca 14 let, takze na hodnoceni snad uz mam narok, jako aby bylo adekvatni, rozumne a smerodatne... a musim rict, rsp. dosla jsem k zaveru, ze jsem byla trikrat stastne vdana, celkem cca 16 let... (nektere vztahy trvaly dele, nez by mohl napovidat prumer, kvuli pravnim zalezitostem ohledne "rozvodu" predchoziho manzelstvi...), s ponekud nestastnymi konci.
Dnes, s odstupem casu, vnimam sva manzelstvi jako STASTNA A UZASNA..., (vzeslo z nich 5 "superdcer"), a VIM, ze bych nikdy nic nechtela menit!
Takze: Stastne manzelstvi existovat muze, a kdo po nem touzi, at do nej klidne vstoupi! Protoze podle mne, i dnes, kdy zrovna ja (trikrat rozvedena), muzu rict jen jedine: "Axi napsal(a):
...Ten slib, kdy říkáme, že při sobě stojíme v dobrém i ve zlém chápu jako něco archetypálně hlubokého a absolutního, ne jako pojistné podmínky, kde se malým písmem vyjmenovává co jo a co ne"...

To jsem si, prosim, dovolila "oslehnout" ze sousedniho vlakenka "Zijeme ve lzi"

Vanilko to je právě ten koncept 5 jazyků lásky od Chapmana, mě to kdysi dost pomohlo. V podstatě tvrdí, že je pět základních způsobů, jak vyjadřovat lásku (tahám to z hlavy, tak možná opačné pořadí):

1. verbální - jak přímo "miluji tě", tak třeba slovní ujištění typu "tobě to sluší "je mi s tebou dobře" "jsem rád, že jsme dnes spolu".
2. tělesný - dotyky, objetí, samozřejmě i sex
3. služby - jak tu někdo psal "každé ráno mi uvaří kafe, takže vím, že mě má rád", tak to je přesně ono: drobné i větší věci, které děláme jeden pro druhého.
4. dárky - byť třeba drobnosti, nezáleží na ceně, ale na tom, že někdo chále maličkosti, které od druhého dostává, jako vyjádření lásky
5. soustředěná pozornost - čas trávený spolu, společné aktivity, výlety, vyslechnutí jeden druhého.

No a Chapman tvrdí, že většina lidí má jeden, max. 2 dominantní jazyky a je dobrý vědět, jaký jazyk má tvůj partner. Když máte každý jiný, můžete si navzájem vyjadřovat lásku jak chcete, ale nebudete si pořádně rozumět, jakoby každý mluvil na toho druhého cizím jazykem. Musíte se cíleně učit používat jazyk toho druhého, abyste oba od druhého cítili lásku. Mě to třeba pomohlo v tom, že já mám (asi nějak od dětství) dárky jako jeden z primárních jazyků. Prostě mě strašně dojme, když mi muž po cestě z práce utrhne u cesty kytku, bere mě to u srdce, vím, že na mě myslel. Sama když chci někomu udělat radost, tak taky první věc je, že mu něco dám...byť nějakou blbost.
No a můj muž má služby (ty já zase nemám vůbec). Fakt se o mě stará, vaří mi čaj, uklízí mi věci, chystá mi dokumenty do práce...ale ty dárky mu prostě ne a nejdou. Když jsme se vzali, vůbec jsem tyhle jeho služby nebrala jako nějaký projev lásky, prostě jsem to brala tak, že je "hodnej". A vadilo mi, že mě nemá asi moc rád, že mu pořád něco nosím (a on chudák nevěděl co s těma krámama dělat) a on mi nikdy ani na valentýna blbou kytku. Když mi pořádně docvaklo, že to jeho vaření ranního čaje je zrovna tak stejný vyjádření lásky jako by byla koupě čokolády, jednak se mi ulevilo, a jednak jsem si začala dávat pozor, abych mu oplácela "jeho" jazykem. A fakt to funguje. Úplně vidím, jak se zatetelí, když přijde z práce a já mu udělám kakao a přinesu mu deku (asi jako mě jihne zrak, když mi někdy přinese tu kytku, taky už se naučil :) ) Tak se omlouvám že jsem se rozkecala, ale přišlo mi to k tématu :)

Ronja napsal(a):

...

Promin mi muj nedostatek casu.... az ho budu mit , napisu...

Mne 5 jazykov lásky pomohlo uvedomiť si, že moja mama, odjakživa bezdotyková, má jazyk "služieb" a sčasti darčekov.  Dovtedy ma štvalo, že ma vykrmuje a stará sa o mňa aj  v dospelosti ako o  hendikepovanú(ale aj o brata, to ma trochu ukľudňovalo, aj keď uňho pribrzdila, keď sa oženil, a trochu to rozšírila na švagrinú a neter...), ale už som pochopila, že to jej je jazyk lásky, ktorý ja som proste buď nevnímala alebo zle interpretovala.

Přesně tak Seli - tohle je moje babička a trochu moje máma. Máma říká že babička jí nikdy nedala pusu, ani jako dítěti...mámu jsem naučila držet mě za ruku když spolu jdeme po venku až jako dospělá, nebo se jen tak obejmout...obě mají služby, až do roztrhání těla.

pencila napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Vůbec netušíš, jak to Sel myslela.
___________________________________________
Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.

Jen tak přemýšlím o lidech, na duchovní úrovní jako Pandorra, jež neumí podávat své myšlenky s pokorou.

Možná je to jen o tom, že ty mé myšlenky s pokorou neumíš přijímat.

ViktorkaLove napsal(a):

pencila napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Vůbec netušíš, jak to Sel myslela.
___________________________________________
Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.

Jen tak přemýšlím o lidech, na duchovní úrovní jako Pandorra, jež neumí podávat své myšlenky s pokorou.

Pozor! Zadres si mozkove zavity... :rodna:

To tobě se stát Voktorko nemůže, viď ;)

Ronja napsal(a):

Vanilko to je právě ten koncept 5 jazyků lásky od Chapmana, mě to kdysi dost pomohlo. V podstatě tvrdí, že je pět základních způsobů, jak vyjadřovat lásku (tahám to z hlavy, tak možná opačné pořadí):

1. verbální - jak přímo "miluji tě", tak třeba slovní ujištění typu "tobě to sluší "je mi s tebou dobře" "jsem rád, že jsme dnes spolu".
2. tělesný - dotyky, objetí, samozřejmě i sex
3. služby - jak tu někdo psal "každé ráno mi uvaří kafe, takže vím, že mě má rád", tak to je přesně ono: drobné i větší věci, které děláme jeden pro druhého.
4. dárky - byť třeba drobnosti, nezáleží na ceně, ale na tom, že někdo chále maličkosti, které od druhého dostává, jako vyjádření lásky
5. soustředěná pozornost - čas trávený spolu, společné aktivity, výlety, vyslechnutí jeden druhého.

No a Chapman tvrdí, že většina lidí má jeden, max. 2 dominantní jazyky a je dobrý vědět, jaký jazyk má tvůj partner. Když máte každý jiný, můžete si navzájem vyjadřovat lásku jak chcete, ale nebudete si pořádně rozumět, jakoby každý mluvil na toho druhého cizím jazykem. Musíte se cíleně učit používat jazyk toho druhého, abyste oba od druhého cítili lásku. Mě to třeba pomohlo v tom, že já mám (asi nějak od dětství) dárky jako jeden z primárních jazyků. Prostě mě strašně dojme, když mi muž po cestě z práce utrhne u cesty kytku, bere mě to u srdce, vím, že na mě myslel. Sama když chci někomu udělat radost, tak taky první věc je, že mu něco dám...byť nějakou blbost.
No a můj muž má služby (ty já zase nemám vůbec). Fakt se o mě stará, vaří mi čaj, uklízí mi věci, chystá mi dokumenty do práce...ale ty dárky mu prostě ne a nejdou. Když jsme se vzali, vůbec jsem tyhle jeho služby nebrala jako nějaký projev lásky, prostě jsem to brala tak, že je "hodnej". A vadilo mi, že mě nemá asi moc rád, že mu pořád něco nosím (a on chudák nevěděl co s těma krámama dělat) a on mi nikdy ani na valentýna blbou kytku. Když mi pořádně docvaklo, že to jeho vaření ranního čaje je zrovna tak stejný vyjádření lásky jako by byla koupě čokolády, jednak se mi ulevilo, a jednak jsem si začala dávat pozor, abych mu oplácela "jeho" jazykem. A fakt to funguje. Úplně vidím, jak se zatetelí, když přijde z práce a já mu udělám kakao a přinesu mu deku (asi jako mě jihne zrak, když mi někdy přinese tu kytku, taky už se naučil :) ) Tak se omlouvám že jsem se rozkecala, ale přišlo mi to k tématu :)

Ronjo, děkuji za tenhle příspěvek. :pussa: :supr: :godlike:
Je to dokonalé verbální shrnutí toho, co vnitřně cítím, ale asi bych to takto krásně popsat neuměla.


Takže se neomlouvej, že ses rozkecala, a prosím, rozkecávej se častěji...:) 
Tvé příspěvky nejen že hřejí na duši, ale jsou (podle mě) i neuvěřitelně moudré a pro mě velmi inspirující. Dík.

Wiki napsal(a):

majkafa napsal(a):

Wiki, Blossom, mě teda dost šokovalo, že Bloss tak vyjela. Ani jsem nepochopila, proč.
Wiki jsi moudrá žena. Moc ráda čtu tvé psaní. Protože si myslím, že už opravdu hodně víš. A mě těší, že mě tvé psaní hladí a rozumím mu a cítím to stejně. Děkuji ti, že mi svým psaním předáváš moudrosti věků, že mi dovolíš učit se od tebe.

No to jsi mě ZASE strašně překvapila, vždycky se (prosím vem s nadsázkou)
trošku bojím, když uvidím tvůj nick :) jakože co to bude za ránu (ne ani tak pro mě, prostě pro kohokoliv- ..). A ještě jednou jsi mě překvapila - tvou odpovědí pro Bloss - někde dřív..., protože jsem takovou reakci nečekala... Vše bylo myšleno v dobrém a jako pozitivní překvápení - pokud jsem nebyla srozumitelná...:)

Wiki, ty jsi spíš srozumitelná až moc :) Taky tě moc ráda čtu.
A Blos nevyjela na tebe ;) Tys to spíš jen "odnesla" :rolleyes:

Ronja napsal(a):

Vanilko to je právě ten koncept 5 jazyků lásky od Chapmana, mě to kdysi dost pomohlo. V podstatě tvrdí, že je pět základních způsobů, jak vyjadřovat lásku (tahám to z hlavy, tak možná opačné pořadí):

1. verbální - jak přímo "miluji tě", tak třeba slovní ujištění typu "tobě to sluší "je mi s tebou dobře" "jsem rád, že jsme dnes spolu".
2. tělesný - dotyky, objetí, samozřejmě i sex
3. služby - jak tu někdo psal "každé ráno mi uvaří kafe, takže vím, že mě má rád", tak to je přesně ono: drobné i větší věci, které děláme jeden pro druhého.
4. dárky - byť třeba drobnosti, nezáleží na ceně, ale na tom, že někdo chále maličkosti, které od druhého dostává, jako vyjádření lásky
5. soustředěná pozornost - čas trávený spolu, společné aktivity, výlety, vyslechnutí jeden druhého.

No a Chapman tvrdí, že většina lidí má jeden, max. 2 dominantní jazyky a je dobrý vědět, jaký jazyk má tvůj partner. Když máte každý jiný, můžete si navzájem vyjadřovat lásku jak chcete, ale nebudete si pořádně rozumět, jakoby každý mluvil na toho druhého cizím jazykem. Musíte se cíleně učit používat jazyk toho druhého, abyste oba od druhého cítili lásku. Mě to třeba pomohlo v tom, že já mám (asi nějak od dětství) dárky jako jeden z primárních jazyků. Prostě mě strašně dojme, když mi muž po cestě z práce utrhne u cesty kytku, bere mě to u srdce, vím, že na mě myslel. Sama když chci někomu udělat radost, tak taky první věc je, že mu něco dám...byť nějakou blbost.
No a můj muž má služby (ty já zase nemám vůbec). Fakt se o mě stará, vaří mi čaj, uklízí mi věci, chystá mi dokumenty do práce...ale ty dárky mu prostě ne a nejdou. Když jsme se vzali, vůbec jsem tyhle jeho služby nebrala jako nějaký projev lásky, prostě jsem to brala tak, že je "hodnej". A vadilo mi, že mě nemá asi moc rád, že mu pořád něco nosím (a on chudák nevěděl co s těma krámama dělat) a on mi nikdy ani na valentýna blbou kytku. Když mi pořádně docvaklo, že to jeho vaření ranního čaje je zrovna tak stejný vyjádření lásky jako by byla koupě čokolády, jednak se mi ulevilo, a jednak jsem si začala dávat pozor, abych mu oplácela "jeho" jazykem. A fakt to funguje. Úplně vidím, jak se zatetelí, když přijde z práce a já mu udělám kakao a přinesu mu deku (asi jako mě jihne zrak, když mi někdy přinese tu kytku, taky už se naučil :) ) Tak se omlouvám že jsem se rozkecala, ale přišlo mi to k tématu :)

Tohle je super návod, jak rozklíčovat některá manželská nedorozumění.
Jenže bohužel jsou lidé, kteří i když si tu knížku přečtou zepředu dozadu a ještě dvakrát dokola, tak to stejně nepříjmou, protože oni to chtějí TAKHLE a NE JINAK :dumbom:

Ronjo, díky tvému příspěvku rozumím teď víc i mému synovi:
Je mu 19, je takový málomluvný pohodář...když ho nedávno přijali na jeho vysněnou školu, chtěla jsem ho v radosti obejmout,on tak trochu štítivě uhnul...mrzelo mě to, ale teď to líp chápu (jeho jazyk lásky směrem ke mě je už od puberty nekontaktní, ačkoli býval velmi mazlivé dítě).
Tak přizpůsobuju já svůj jazyk lásky směrem k němu - nejlépe tím, že mu uvařím dobrou večeři. Na to on řekne to své: "To byla nekutečná bašta. Dík." A já vím, že tohle je zas jeho vyjádření lásky, i když vypadá značně materialisticky ;) .Po přečtení tvého příspěvku si tohle jasně uvědomuji (dosud jsem to tak nějak intuitivně neurčitě cítila).
Pardon za :offtopic: , ale princip 5 jazyků lásky je tedy vlastně univerzální, nejen pro lásku partnerskou...

3. služby - jak tu někdo psal "každé ráno mi uvaří kafe, :)

Taky děkuji Ronje, za významné shrnutí a připomenutí.
Zrovna nedávno jsem na toto téma řešila konflikt s dcerou. Musela jsem jí v klidu vysvětlit, že jsem prostě takhle nastavená... že tím, že jí vykrmuji od rána do večera , když přijede na návštěvu, tak jí v podstatě říkám, že jí miluji.  :lol:
Byl to docela zajímavý střet. Usmívám se, když si na to vzpomenu. :)

Jsem typ člověka , který by  všechny problémy řešil  horkou polívkou a voňavou postelí. :)

Jejda holky díky, ale to já ne, to pan Chapman. Že je to dobrý? Vážně jednoduchý princip a přitom to hrozně pomůže. Ono je to trochu složitější, Chapman ty jazyky ještě rozděluje na "dialekty" a napsal o tom strašně moc knížek v takovém tom velkolepém americkém stylu, ale mě, abych se přiznala, tenhle základní princip naprosto stačí: chápat, že láska se projevuje různě, a snažit se ji vyjadřovat i přijímat v jazyce toho druhého.

Bloss já vím že už máš děti velký, ale je třeba ještě knížka "5 jazyků lásky a děti", ze které jsem si odnesla největší poznatek, že jazyky se, jak děti rostou, mění a že je potřeba nezapadnout do nějakých kolejí typu "vím přesně co je jeho jazyk", protože se ti může stát, že než se naděješ, dítě už se nechce mazlit, ale chce teplý večeře :)

Johanko tys to krásně objevila empiricky s tou dcerou, tak doufám, že to pochopila :) Mě moc potěšilo, když jsem se o tom jednou bavila s kamarádkou u kafe. Mají dvě malý děti, ona je takový ten spíš pragmatický, racionální typ a doma to s těma prckama a velkým vytížením manžela nebylo úplně ono. Tak jsem nadnesla 5 jazyků lásky a ona si tenkrát uvědomila, že její manžel je výrazně dotykovej, zatímco ona vůbec. A rozhodla se na něho mluvit "jeho jazykem". Když jsme se potkaly za měsíc, tak hlásila, že si dala racionální úkol manželovi několikrát denně vyjádřit lásku dotekem, objetím, pohlazením...za dva týdny za ní přišel celej naměkko, jaké že to teď mají v manželství krásné období, že si připadá jakoby byli znova svobodní a strašně zamilovaní...ona se tomu trochu usmívala když mi to říkala, připadalo jí to až veselý, jaká "maličkost" a jak ho to vzalo :)

Já neříkám že je to samospasitelný, ale jak říká Pan, hodně konfliktů v manželství by se řešilo líp, kdyby lidi chápali jazyk toho druhého. Vezmi si ženu, která má služby...celej den lítá kolem dětí, večer přijde manžel utahanej z práce, dá jí pusu a obejme ji (má doteky) a přinese jí třeba kytku (má i dárky), pak se svalí na gauč a odpočívá: ona je nervní, že místo aby jí pomoc, tak se válí, on je frustrovanej, že dělá co může (objímá, nosí kytky) a ona pořád prudí...

Ronja napsal(a):

Johanko tys to krásně objevila empiricky s tou dcerou, tak doufám, že to pochopila :)

Určitě, hned jsem si na to jednoduché pravidlo o rozdílech ve  vyjádřování citů vzpomněla.
Když mě docela drsně obvinila způsobem:
"Jsi jako tvoje matka, celý den jen otravuješ s otázkou, jestli nemám na něco chuť".

1. Mohla jsem se urazit a nemluvit s ní.
2. Mohla jsem zahořknout a příště se na to ...... (  nenakupovat , nestát u plotny, nepíct, nevnucovat se s nabídkou   ).
3. Mohla jsem se dál začít pěkně hádat a použít jiná demagogická obvinění směrem k ní.

Tak jsem šla pryč, do jiné místnosti. Docela to bolelo.  Chvíli jsem to rozdýchávala. Zajímavé zjištění bylo, když jsem přišla na to, že bod 2. pro mě vůbec nepřichází v úvahu!  :lol: ( na rozdíl od ostatních) :P A tak jsem si položila otázku proč....
Pak už to byl jen krok k tomu, že jsem to zasuté pravidlo, které jsem možná někde kdysi četla( jsem si jistá, že velmi zábavně i  u Lindy Goodmanové, astroložky v její knize Znamení lásky)  vytáhla intuitivně do vědomí.
Následně  došlo k naprosto  klidné výměně názorů, pak jsme se objaly.
Dnes jsi mi to připomněla a bylo to opravdu milé připomenutí,  i když to na začátku rozhodně nevypadalo... :hjarta:

Pandorraa napsal(a):

To tobě se stát Voktorko nemůže, viď ;)

Jemine, to bylo skoro jako Vokurko..., a mas pravdu, nemuze. Nesmyslama sve synapsie nezatezuju... :gloria:

Ronja napsal(a):

Vanilko to je právě ten koncept 5 jazyků lásky od Chapmana, mě to kdysi dost pomohlo. V podstatě tvrdí, že je pět základních způsobů, jak vyjadřovat lásku (tahám to z hlavy, tak možná opačné pořadí):

1. verbální - jak přímo "miluji tě", tak třeba slovní ujištění typu "tobě to sluší "je mi s tebou dobře" "jsem rád, že jsme dnes spolu".
2. tělesný - dotyky, objetí, samozřejmě i sex
3. služby - jak tu někdo psal "každé ráno mi uvaří kafe, takže vím, že mě má rád", tak to je přesně ono: drobné i větší věci, které děláme jeden pro druhého.
4. dárky - byť třeba drobnosti, nezáleží na ceně, ale na tom, že někdo chále maličkosti, které od druhého dostává, jako vyjádření lásky
5. soustředěná pozornost - čas trávený spolu, společné aktivity, výlety, vyslechnutí jeden druhého.

No a Chapman tvrdí, že většina lidí má jeden, max. 2 dominantní jazyky a je dobrý vědět, jaký jazyk má tvůj partner. Když máte každý jiný, můžete si navzájem vyjadřovat lásku jak chcete, ale nebudete si pořádně rozumět, jakoby každý mluvil na toho druhého cizím jazykem. Musíte se cíleně učit používat jazyk toho druhého, abyste oba od druhého cítili lásku. Mě to třeba pomohlo v tom, že já mám (asi nějak od dětství) dárky jako jeden z primárních jazyků. Prostě mě strašně dojme, když mi muž po cestě z práce utrhne u cesty kytku, bere mě to u srdce, vím, že na mě myslel. Sama když chci někomu udělat radost, tak taky první věc je, že mu něco dám...byť nějakou blbost.
No a můj muž má služby (ty já zase nemám vůbec). Fakt se o mě stará, vaří mi čaj, uklízí mi věci, chystá mi dokumenty do práce...ale ty dárky mu prostě ne a nejdou. Když jsme se vzali, vůbec jsem tyhle jeho služby nebrala jako nějaký projev lásky, prostě jsem to brala tak, že je "hodnej". A vadilo mi, že mě nemá asi moc rád, že mu pořád něco nosím (a on chudák nevěděl co s těma krámama dělat) a on mi nikdy ani na valentýna blbou kytku. Když mi pořádně docvaklo, že to jeho vaření ranního čaje je zrovna tak stejný vyjádření lásky jako by byla koupě čokolády, jednak se mi ulevilo, a jednak jsem si začala dávat pozor, abych mu oplácela "jeho" jazykem. A fakt to funguje. Úplně vidím, jak se zatetelí, když přijde z práce a já mu udělám kakao a přinesu mu deku (asi jako mě jihne zrak, když mi někdy přinese tu kytku, taky už se naučil :) ) Tak se omlouvám že jsem se rozkecala, ale přišlo mi to k tématu :)

jj Ronjo, přesně tohle jsem měla na mysli. Můj muž mi vyjadřuje lásku fyzickým kontaktem, dárky, chystá pro mne různá romantická překvápka, třeba mi do čerstvě napadaného sněhu vyšlape srdce, ale snídani do postele mi udělá jen pokud mi je na umření a  o masáž si musím říct. Pro mě je přirozené verbáplní sdělování pocitů, případně službičky typu snídaně do vany atd.
Protože tak mezi námi docházelo k nedorozumnění, vysvětlili jsme si to a snažíme se druhému vyhovět a počítat s tím, že druhý je v tomhle trochu odlišný.

Ale nové pro mne bylo zjištění, že těch pět jazyků  lásky platí i pro komunikaci s dětmi, díky za rozšíření obzorů

Ronjo, mockrat jsem "tvuj a Chapmanuv" postreh cetla, zaujalo me to. Nikdy jsem o vyjadrovani lasky takovym ci makovym zpusobem nepremyslela... At je to jak chce, zda se mi, ze mam z kazdeho rozku trosku... Je to mozne? :co:

U me byly nejhosi sluzby a pak darecky. Vubec jsem nechapala, jak muj muz muze vubec myslet na veci jako treba, ze nebude v pondeli doma, tak mi uz ve ctvrtek nachysta odpadky radeji do dvou pytlu, abych to nemela tezke, az je povlecu na ulici. Muj pristup v podobnych situacich byl: je dospely, poradi si. Muz nijak nedaval najevo, ze mu to vadi, tak co. Az za dlouho mi to zacalo vrtat hlavou, ze prece neni mozne, abych byla tak tupa. Tak jsem jednou pred svym odjezdem napekla chleba a zamrazila a presne jak pise Ronja, muz se cely zatetelil a ja taky, protoze jsem utrefila. Takova malickost a hned dvoji radost. :) Porad to neni muj prvni, ani druhy jazyk, ale postupne se ucim a stava se to pro mne taknejak prirozenejsi. Clovek si nema delat nasili, ale zas zkusit potesit toho druheho, i kdyz mi to nejde uplne samo, neni uplne od veci, si myslim.

Děkuji za praktickou interpretaci 5 jazyků lásky. Taky jsem nevěděla, že existují i jazyky lásky a děti.

ViktorkaLove napsal(a):

Ronjo, mockrat jsem "tvuj a Chapmanuv" postreh cetla, zaujalo me to. Nikdy jsem o vyjadrovani lasky takovym ci makovym zpusobem nepremyslela... At je to jak chce, zda se mi, ze mam z kazdeho rozku trosku... Je to mozne? :co:

Je. :jojo: Muj muz mluvi vsemi peti jazyky docela plynule. Akorat se musim zeptat, jestli se nektery cilene ucil.

Mne sa ale aj tak zdá, že niektorý proste prevažuje... Tiež poznám láskových polyglotov :D , ale zyvčajne sú tam nejaké prednostné priority... Inak, my sme sa s bývalým relatívne zhodli, aj keď - on nebol na darčeky :grater: a ja na slovné vyjadrenia. :/ Ale vcelku to klapalo, no napriek tomu to nestačilo na záchranu vzťahu... ktorý začal škrípať inde. :/ Takže zasa samospasiteľné to nie je.

Kdyz se ted tak soustredim na to, jakymi recmi mluvili mi manzele..., hm, horce jsem zplakala :grater:

Viktorko...řekla bych, že sis manželství (bývalá) velmi dobře zpracovala - vyhodnotila - li jsi je jako "štastná". To je přece perfektní (jako "perfektní podání" v dražbě- pardon blbnu - včera jsem se účastnila tři dražeb :D tak mi hrabe). Oceňuji, že ses tak upřímně otevřela. Děkuju. :hjarta:

Já to za sebe nemůžu říct - "štastné". Řekla bych že bylo postavené na špatném základu a z mé strany bez lásky - ale nevěděla jsem to nebo nepřipustila..). Ale to je dneska fuk, beru to manželství jako moje "probuzení" a potřebnou lekci - takže hodnotím také velmi kladně .

X jazyků lásky - mám zkušenost - že muž upřednostňuje dotykový typ lásky ( z mé zkušenosti nejvíce tento). Já dotykový typ nejsem - tak jak psala Sel myslím o mamince. To je můj kostlivec - bůhvíodkud...A to uznáte že je asi problém ...nebo nabízejí se problémy

A z mého hodnocení tohoto problému - pomůže mi jen jedno . Přistupovat ke všemu s láskou. Jako uvědomovat si ji co možná nejčastěji. A lásku vlastně ke všemu - to je můj lék. Zabiju dvě mouchy jednou ranou. udělám si dobře a udělám dobře druhému. Jakmile na to zapomenu je zle, začnu vylejzat "já" a moje potřeby. A druhá věc je pochvala. Ta dokáže divy. Můj m. nikdy nechválil a byl na to z nějakého zvláštního důvodu hrdý :) Dneska už to udělá - a jsem tomu ráda, protože děti to od něj slyšet prostě potřebovaly. I mě to potěší.  Myslím, že to "opsal" ode mne. :) Je to "pašáák "- kdo chodí na výcvik to zná :lol: - žertík :D

elena007 napsal(a):

U me byly nejhosi sluzby a pak darecky. Vubec jsem nechapala, jak muj muz muze vubec myslet na veci jako treba, ze nebude v pondeli doma, tak mi uz ve ctvrtek nachysta odpadky radeji do dvou pytlu, abych to nemela tezke, az je povlecu na ulici. Muj pristup v podobnych situacich byl: je dospely, poradi si. Muz nijak nedaval najevo, ze mu to vadi, tak co. Az za dlouho mi to zacalo vrtat hlavou, ze prece neni mozne, abych byla tak tupa. Tak jsem jednou pred svym odjezdem napekla chleba a zamrazila a presne jak pise Ronja, muz se cely zatetelil a ja taky, protoze jsem utrefila. Takova malickost a hned dvoji radost. :) Porad to neni muj prvni, ani druhy jazyk, ale postupne se ucim a stava se to pro mne taknejak prirozenejsi. Clovek si nema delat nasili, ale zas zkusit potesit toho druheho, i kdyz mi to nejde uplne samo, neni uplne od veci, si myslim.

Ano, to je přesně ono..maličkost a hned dvojí radost - jojojo!

Wiki, ja jsem "hodnotila kladne" NEJVICE kvuli detem, ktere jsem "dostala darem"...
Citim ted, mozna stejne, jako ty, ze: ..."Řekla bych že bylo postavené na špatném základu a z mé strany bez lásky - ale nevěděla jsem to (nebo nepřipustila..). Ale to je dneska fuk, beru to manželství jako moje "probuzení" a potřebnou lekci ..."
... ale vzhledem k tem DETEM proste  n e m o h u rict, ze by byly nestastne..., to fakt nemuzu!!! :par:

teď jsem si přečetla poslední dvě stránky........to bylo tak hezké....mě tak hladily po srdci.....hodně...moc mě postrčily dopředu......A mi nikdy neřekl miluji tě, mám tě rád......jednou v posteli.....ale to se nepočítá

ale nosí mi časopisy Lidé a země....a o cestování si povídáme hodiny....dává mi knihy o antice...vím, že je shání v antikvariátu nebo vyřazené z knihovny...jsou za pár korun.......včera jsme byli na krásné přednášce o Indii...připomínal mi to týden.....miluje mne........já si to tak hezky dala dohromady......až teď.....ty wogo, dnes bude superden......sluníčko už vykukuje

ViktorkaLove napsal(a):

Wiki, ja jsem "hodnotila kladne" NEJVICE kvuli detem, ktere jsem "dostala darem"...
Citim ted, mozna stejne, jako ty, ze: ..."Řekla bych že bylo postavené na špatném základu a z mé strany bez lásky - ale nevěděla jsem to (nebo nepřipustila..). Ale to je dneska fuk, beru to manželství jako moje "probuzení" a potřebnou lekci ..."
... ale vzhledem k tem DETEM proste  n e m o h u rict, ze by byly nestastne..., to fakt nemuzu!!! :par:

Viktorko, já taky vím, že to bylo správně. U sebe. Bez toho prvního schodu by nebylo dalších - dcera, stěhování, potkání "správných" lidí, bydlení...atdatd. Takže spokojenost.
A lekce jako prase !! a že jsem ji sakra potřebovala!! :D

vera napsal(a):

teď jsem si přečetla poslední dvě stránky........to bylo tak hezké....mě tak hladily po srdci.....hodně...moc mě postrčily dopředu......A mi nikdy neřekl miluji tě, mám tě rád......jednou v posteli.....ale to se nepočítá

ale nosí mi časopisy Lidé a země....a o cestování si povídáme hodiny....dává mi knihy o antice...vím, že je shání v antikvariátu nebo vyřazené z knihovny...jsou za pár korun.......včera jsme byli na krásné přednášce o Indii...připomínal mi to týden.....miluje mne........já si to tak hezky dala dohromady......až teď.....ty wogo, dnes bude superden......sluníčko už vykukuje

ano, miluje - tak, jak umí ..:)

Ronja napsal(a):

Vanilko to je právě ten koncept 5 jazyků lásky od Chapmana, mě to kdysi dost pomohlo. V podstatě tvrdí, že je pět základních způsobů, jak vyjadřovat lásku (tahám to z hlavy, tak možná opačné pořadí):

1. verbální - jak přímo "miluji tě", tak třeba slovní ujištění typu "tobě to sluší "je mi s tebou dobře" "jsem rád, že jsme dnes spolu".
2. tělesný - dotyky, objetí, samozřejmě i sex
3. služby - jak tu někdo psal "každé ráno mi uvaří kafe, takže vím, že mě má rád", tak to je přesně ono: drobné i větší věci, které děláme jeden pro druhého.
4. dárky - byť třeba drobnosti, nezáleží na ceně, ale na tom, že někdo chále maličkosti, které od druhého dostává, jako vyjádření lásky
5. soustředěná pozornost - čas trávený spolu, společné aktivity, výlety, vyslechnutí jeden druhého.

No a Chapman tvrdí, že většina lidí má jeden, max. 2 dominantní jazyky a je dobrý vědět, jaký jazyk má tvůj partner. Když máte každý jiný, můžete si navzájem vyjadřovat lásku jak chcete, ale nebudete si pořádně rozumět, jakoby každý mluvil na toho druhého cizím jazykem. Musíte se cíleně učit používat jazyk toho druhého, abyste oba od druhého cítili lásku. Mě to třeba pomohlo v tom, že já mám (asi nějak od dětství) dárky jako jeden z primárních jazyků. Prostě mě strašně dojme, když mi muž po cestě z práce utrhne u cesty kytku, bere mě to u srdce, vím, že na mě myslel. Sama když chci někomu udělat radost, tak taky první věc je, že mu něco dám...byť nějakou blbost.
No a můj muž má služby (ty já zase nemám vůbec). Fakt se o mě stará, vaří mi čaj, uklízí mi věci, chystá mi dokumenty do práce...ale ty dárky mu prostě ne a nejdou. Když jsme se vzali, vůbec jsem tyhle jeho služby nebrala jako nějaký projev lásky, prostě jsem to brala tak, že je "hodnej". A vadilo mi, že mě nemá asi moc rád, že mu pořád něco nosím (a on chudák nevěděl co s těma krámama dělat) a on mi nikdy ani na valentýna blbou kytku. Když mi pořádně docvaklo, že to jeho vaření ranního čaje je zrovna tak stejný vyjádření lásky jako by byla koupě čokolády, jednak se mi ulevilo, a jednak jsem si začala dávat pozor, abych mu oplácela "jeho" jazykem. A fakt to funguje. Úplně vidím, jak se zatetelí, když přijde z práce a já mu udělám kakao a přinesu mu deku (asi jako mě jihne zrak, když mi někdy přinese tu kytku, taky už se naučil :) ) Tak se omlouvám že jsem se rozkecala, ale přišlo mi to k tématu :)

:supr: já to použiju a budu tě s dovolením citovat. Budu rozšiřovat tvoji moudrost mezi prostý lid :-)

Pandorraa napsal(a):

Ronja napsal(a):

Vanilko to je právě ten koncept 5 jazyků lásky od Chapmana, mě to kdysi dost pomohlo. V podstatě tvrdí, že je pět základních způsobů, jak vyjadřovat lásku (tahám to z hlavy, tak možná opačné pořadí):

1. verbální - jak přímo "miluji tě", tak třeba slovní ujištění typu "tobě to sluší "je mi s tebou dobře" "jsem rád, že jsme dnes spolu".
2. tělesný - dotyky, objetí, samozřejmě i sex
3. služby - jak tu někdo psal "každé ráno mi uvaří kafe, takže vím, že mě má rád", tak to je přesně ono: drobné i větší věci, které děláme jeden pro druhého.
4. dárky - byť třeba drobnosti, nezáleží na ceně, ale na tom, že někdo chále maličkosti, které od druhého dostává, jako vyjádření lásky
5. soustředěná pozornost - čas trávený spolu, společné aktivity, výlety, vyslechnutí jeden druhého.

No a Chapman tvrdí, že většina lidí má jeden, max. 2 dominantní jazyky a je dobrý vědět, jaký jazyk má tvůj partner. Když máte každý jiný, můžete si navzájem vyjadřovat lásku jak chcete, ale nebudete si pořádně rozumět, jakoby každý mluvil na toho druhého cizím jazykem. Musíte se cíleně učit používat jazyk toho druhého, abyste oba od druhého cítili lásku. Mě to třeba pomohlo v tom, že já mám (asi nějak od dětství) dárky jako jeden z primárních jazyků. Prostě mě strašně dojme, když mi muž po cestě z práce utrhne u cesty kytku, bere mě to u srdce, vím, že na mě myslel. Sama když chci někomu udělat radost, tak taky první věc je, že mu něco dám...byť nějakou blbost.
No a můj muž má služby (ty já zase nemám vůbec). Fakt se o mě stará, vaří mi čaj, uklízí mi věci, chystá mi dokumenty do práce...ale ty dárky mu prostě ne a nejdou. Když jsme se vzali, vůbec jsem tyhle jeho služby nebrala jako nějaký projev lásky, prostě jsem to brala tak, že je "hodnej". A vadilo mi, že mě nemá asi moc rád, že mu pořád něco nosím (a on chudák nevěděl co s těma krámama dělat) a on mi nikdy ani na valentýna blbou kytku. Když mi pořádně docvaklo, že to jeho vaření ranního čaje je zrovna tak stejný vyjádření lásky jako by byla koupě čokolády, jednak se mi ulevilo, a jednak jsem si začala dávat pozor, abych mu oplácela "jeho" jazykem. A fakt to funguje. Úplně vidím, jak se zatetelí, když přijde z práce a já mu udělám kakao a přinesu mu deku (asi jako mě jihne zrak, když mi někdy přinese tu kytku, taky už se naučil :) ) Tak se omlouvám že jsem se rozkecala, ale přišlo mi to k tématu :)

Tohle je super návod, jak rozklíčovat některá manželská nedorozumění.
Jenže bohužel jsou lidé, kteří i když si tu knížku přečtou zepředu dozadu a ještě dvakrát dokola, tak to stejně nepříjmou, protože oni to chtějí TAKHLE a NE JINAK :dumbom:

Musíte se cíleně učit používat jazyk toho druhého, abyste oba od druhého cítili lásku

Ale když na to nemáte povahu , nejste toho schopni , tak tp přeci nejde ?

Dá sa to aspoň občas skúsiť, nie? ;) A mylsím, že pri dobrej vôli sa dá nájsť nejaký kompromis, aby boli spokojní obaja.

Nico teda kdybych věděla, že to budeš chtít zvěčnit, tak si na tom dám víc záležet :D

Grainne proč přesně by to nešlo? Já nemám služby jako přirozený jazyk lásky ale protože vím, jak jsou pro manžela důležité, uvařím mu každý den večeři a přinesu mu ji na stůl když přijde z práce. Jde to.
Manžel nemá dárky jako přirozený jazyk lásky, ale protože ví, že to mám ráda, nasázel si do svého plánovacího kalendáře náhodně dvakrát třikrát měsíčně moje jméno a ví, že ten den má koupit kytku nebo čokoládu. Jde to.

Je to rozhodnutí, které děláme každý den, protože se máme rádi a chceme aby se ten druhý cítil dobře a milován. Já svůj manželský slib chápu přesně takto: nemůžu slíbit, že budu vnitřně 24/7/365 cítit hlubokou lásku ke svému manželovi, ale můžu se pořád chovat tak, jako bych ji cítila. A když se tak chová i on ke mě, je to manželství o moc hezčí, než jsem si představovala, že by mohlo být :)

K příspěvku Graine: Pokud má někdo pocit, že jeho projevy lásky a projevy lásky jeho protějšku jsou natolik diametrálně odlišnéa neslučitelné, že "na to nemáte povahu, nejste toho schopni", zkrátka že byste se museli sami sebe duševně znásilňovat, abyste přistoupili na partnerův způsob projevů lásky, tak tam si myslím, že je lepší, když se takoví zcela zásadně odlišní partneři rozejdou.

Ťažké je to s telesným jazykom lásky, s nežnosťami. Tam je to premáhanie asi hodne namáhavé. Ale nie nemožné, povedala by som. A verím ,že sa sčasti dá aj "naučiť".

Selima napsal(a):

Ťažké je to s telesným jazykom lásky, s nežnosťami. Tam je to premáhanie asi hodne namáhavé. Ale nie nemožné, povedala by som. A verím ,že sa sčasti dá aj "naučiť".

Tak to máš asi Selimo pravdu.
Mám kamarádku, která už od dětství nesnášela tělesný kontakt - když si ji prý jako dítě kdokoli třeba posadil na klín a chtěl ji pohladit, vykroutila se.
Na VŠ byla dlouho platonicky zamilovaná do spolužáka, strašně moc, a ten když pochopil, že se jí líbí, projevil zájem taky a začali spolu  chodit. No a krátce na to z toho má kamarádka tak podivně rychle vycouvala.Neodvážila jsem se jí ptát na detaily, ale spíš intuitivně jsem pochopila. že problém byl v její nechuti k něžnostem apod.

Ona dodnes žije sama, bez partnera a rodiny. Rozumím tomu tak, že to přemáhání bylo asi pro ni nemožné.

Prostě opravdu si myslím, že ve většině partnerství je možné se nějak na jazycích lásky sjednotit, sladit (tak jak píše Ronja).
Ale jsou i případy- extrémy nebo řekněme výjimky, kde to opravdu naučit nelze.

Tak jsem o tom podumala na procházce a dospěla jsem k přesně stejnému závěru jako vy holky - že problém může nastat u dotekového "jazyka", zejména pokud ho má někdo v nadměrné míře a k tomu se přichomýtne partner takového typu jako popsala Bloss...Máme ale za to, že pokud jsou to takovéto vyhraněné extrémy, dost se to pozná už před případným chozením, já jsem teda hodně doteková a vidět to je :)

Blossom napsal(a):

K příspěvku Graine: Pokud má někdo pocit, že jeho projevy lásky a projevy lásky jeho protějšku jsou natolik diametrálně odlišnéa neslučitelné, že "na to nemáte povahu, nejste toho schopni", zkrátka že byste se museli sami sebe duševně znásilňovat, abyste přistoupili na partnerův způsob projevů lásky, tak tam si myslím, že je lepší, když se takoví zcela zásadně odlišní partneři rozejdou.

Děkuji za radu.
M. je ten dotýkový a slovně vyjadřovací se typ - ze mně by podobnou větu nevyrazili a doteky trpně přijímám, když to jinak nejde , abych vyloženě neurazila.

Zjistila jsem, že u mě se to mění s partnerem. Celý život jsem si myslela, že nejsem dotyková a teď najednou jsem.

Selima napsal(a):

Ťažké je to s telesným jazykom lásky, s nežnosťami. Tam je to premáhanie asi hodne namáhavé. Ale nie nemožné, povedala by som. A verím ,že sa sčasti dá aj "naučiť".

To je přesně bohužel moje parketa.
Dá se s tím taky něco udělat.
Můj chlap má potřebu tu a tam "pochovat" a něžnosti, dotyky atd. Já ne. Na mě nesmí nikdo sáhnou, i s masérkou jsem se sžívala měsíce..:D

Když mám náladu, tak jo, ale to je velmi málo. Přesto jsem s tím musela něco udělat. Tak ho třeba "chovám" tak, že si večer, vleže, na mě dá hlavu (jakože se ke mně stulí) a já si při tom čtu(už jsem si vypracovala bezvadnou metodu se dvěma polštáři). Takto to jde pro oba. Samozřejmě, že u všeho si nečtu! :)
Když jdu kolem něj, tak ho pohladím, nebo něco, vím, že je mu to příjemné a potřebuje to...a to mi jde dobře. Vím ale, že by ocenil živočišnější přístup, hm...to ano..:( ale to ze sebe nevykřešu.. Nezměnilo se to u mě - jako píše Majka - no budu doufat...:D

Grainne napsal(a):

Blossom napsal(a):

K příspěvku Graine: Pokud má někdo pocit, že jeho projevy lásky a projevy lásky jeho protějšku jsou natolik diametrálně odlišnéa neslučitelné, že "na to nemáte povahu, nejste toho schopni", zkrátka že byste se museli sami sebe duševně znásilňovat, abyste přistoupili na partnerův způsob projevů lásky, tak tam si myslím, že je lepší, když se takoví zcela zásadně odlišní partneři rozejdou.

Děkuji za radu.
M. je ten dotýkový a slovně vyjadřovací se typ - ze mně by podobnou větu nevyrazili a doteky trpně přijímám, když to jinak nejde , abych vyloženě neurazila.

:D vím, že to asi není legrace, ...jsem podobná, ale dokážu to okecat i ukecat..:D

Ja som naopak dotyková a cleý život si vyhľadávam dotykovcov, s bezdotykovým by som trpela ako v pôvodnej rodine... :/ a to teda budem radšej sama, prípadne so psom, a čakať na môjho Dotykového :gloria: . (Našťastie ich je medzi chlapmi dosť, je z čoho vyberať :jojo: ).

Selima napsal(a):

Ja som naopak dotyková a cleý život si vyhľadávam dotykovcov, s bezdotykovým by som trpela ako v pôvodnej rodine... :/ a to teda budem radšej sama, prípadne so psom, a čakať na môjho Dotykového :gloria: . (Našťastie ich je medzi chlapmi dosť, je z čoho vyberať :jojo: ).

To urcite. Ja mam zrovna takoveho. S pejskama jsem dotykova az prehnane .

Selima napsal(a):

Ja som naopak dotyková a ceý život si vyhľadávam dotykovcov, s bezdotykovým by som trpela ako v pôvodnej rodine... :/ a to teda budem radšej sama, prípadne so psom, a čakať na môjho Dotykového :gloria: . (Našťastie ich je medzi chlapmi dosť, je z čoho vyberať :jojo: ).

Myslím, že moc "dotykoví" jsme nebyli - doma, myslím v původní rodině. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, a ani netrpěla. Ale brácha je úplně stejný jako já (stěžuje si švagrová :D), takže tipuji, že tam něco proběhlo, ..nebo spíš neproběhlo (?)
Myslím, že je reálnější šance "najít" dotykového , než j "bezdotykového" - ..hm..:D  ..ale to by taky dostal, to by bylo taky špatně..

Dokážu muchlat a rozmazlovat jedině psy (mám to stejně jako Grainne ), a to hodně. Ale podívej ,jak je to zařízeno..Máme 2 psy - a ten "můj" na sebe nedá sáhnout. Jen vyjímečně, a to skoro nedýchám, aby se nepohnul a nezdrhnul..:D

Wiki napsal(a):

Selima napsal(a):

Ja som naopak dotyková a ceý život si vyhľadávam dotykovcov, s bezdotykovým by som trpela ako v pôvodnej rodine... :/ a to teda budem radšej sama, prípadne so psom, a čakať na môjho Dotykového :gloria: . (Našťastie ich je medzi chlapmi dosť, je z čoho vyberať :jojo: ).

Myslím, že moc "dotykoví" jsme nebyli - doma, myslím v původní rodině. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, a ani netrpěla. Ale brácha je úplně stejný jako já (stěžuje si švagrová :D), takže tipuji, že tam něco proběhlo, ..nebo spíš neproběhlo (?)
Myslím, že je reálnější šance "najít" dotykového , než j "bezdotykového" - ..hm..:D  ..ale to by taky dostal, to by bylo taky špatně..

Dokážu muchlat a rozmazlovat jedině psy (mám to stejně jako Grainne ), a to hodně. Ale podívej ,jak je to zařízeno..Máme 2 psy - a ten "můj" na sebe nedá sáhnout. Jen vyjímečně, a to skoro nedýchám, aby se nepohnul a nezdrhnul..:D

Mame taky dva , ale ten starsi je spise fixovanejsi na manzela .

Doteky, resp. ochota k nim, jsou VELMI důležité ve vztahu.
Velká škoda, že se o tom skoro neví, nemluví ?!!!!!
Přitom jde o něco, co dokáže vztah utužit, anebo naopak rozbít.  :dumbom: :dumbom: :dumbom:
To když si dva lidé buď sednou, anebo naopak nesednou.

Tak jak to tu pročítám, tak jsem zjistila, že já vlastně Munďákův "jazyk lásky" asi neznám a navíc jsem si doteď neuvědomovala ani ten svůj, ale Ronja mi otevřela oči: mám to na doteky a na dárky a trochu pozornosti taky nezaškodí. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak na Munďákovo nastavení nějak nemohu přijít, nejspíš bude mít na prvním místě vyznání, ale dál už nevím, tak až na to bude chuť čas a příležitost, tak budu pátrat. Pokud tedy ještě někdy vůbec budu mít příležitost pátrat.

Může. Mnohdy si říkám, že můj muž to ale se mnou nemá vůbec jednoduché. No a já s ním taky ne.

Může. Zažila jsem to u svých rodičů:par:. Problém je, že jsem to považovala za normální. O to horší byl střet s realitou. :co:

Včera jsem koukala na Poštu pro tebe. Byl tam pan fotograf, co před 20 lety fotil na svatební  oznámení mladý pár, a přes Poštu pro tebe je chtěl najít, protože mu tehdy byli strašně sympatičtí a chtěl vědět, co se s nimi stalo.
Přiznávám-byl ve mě malá dušička, říkala jsem si - co když jsou už dávno rozvedený...

Ale dopadlo to skvěle: Přišli, oba hrozně sympatičtí, a měla jsem pocit z jejich slov a chování, že jsou spolu i po těch 20 letech hrozně rádi. V hledišti měli 2 krásné děti.
Bylo mi z nich fakt milo u srdce, že takový páry ještě vůbec jsou... :hjarta:
(A opovažte se mi psát, že to byl jen povrchní dojem, že se třeba doma mlátěj...já si kdyžtak i tu hezkou iluzi chci uchovat...;) :)

Blossom napsal(a):

Byl tam pan fotograf, co před 20 lety fotil na svatební  oznámení mladý pár...

Šmarjá, to mi připomnělo, že za 3 tejdny máme výročí... 20 let od svatby... :D ...mladý pár... :godlike:

Mikeš napsal(a):

Blossom napsal(a):

Byl tam pan fotograf, co před 20 lety fotil na svatební  oznámení mladý pár...

Šmarjá, to mi připomnělo, že za 3 tejdny máme výročí... 20 let od svatby... :D ...mladý pár... :godlike:

No to jsi dobrý Mikeši, že si to aspoň pamatuješ, Munďák ani neví, kdy jsme se brali. :grater:

Rosamunda: No to jsi dobrý Mikeši, že si to aspoň pamatuješ, Munďák ani neví, kdy jsme se brali. :grater:

Ale Rosi, to by zas tak moc nevadilo, kdyby vám fungovalo všechno ostatní. Mně trvalo skoro 20 let :D, než jsem si to naše datum konečně nabeton zodpovědně zapamatovala :D. Kdyby se manžel vždy zavčas nevytasil s kytkou a návrhem na nějakou véču v restauraci, klidně bych ten den přešla "bez povšimnutí" - a neznamená to, že bych ho neměla ráda :D. Prostě někdo holt na to datum tak nehledí. :) Kdyby na mě někdo bafnul "kdy?" - rozhodně bych potřebovala chvilku, než bych to byla schopná vyklopit. :D To datum jsem si jednou zafixovala hlavně proto, že mi to zrovna v tom roce nějak přišlo užitečný jako důvod k nákupu zlata :D ;), když se manžel pořád ptal, co bych jako chtěla. Samozřejmě zlehčuji. Třeba konkrétně pro mě je důležité úplně něco jiného. Já jsem osobně nikdy moc nepobrala, proč někdo z těch bílých šatů a zařízení oběda pro 70 příbuzných vytváří takový "monstrproces" :D.