Prosím o pomoc co dělat.Jsem 15 let vdaná je mi 42let mám dvě děti 11 a 15 let.Manžel v plném invalidním důchodu,léčí se na psychiatrii dvakrát do roka je vždy tak měsíc hospitalizován v léčebně(při nakupení jeho problémů které už nezvládá pomocí léků řešit)tam ho dají jakž takž dopořádku na ten půlrok,ale doma stejně to není k ničemu.Diagnoza je obsedantně kompulsivní porucha.
Já chodím do práce,aby jsme alespoň trochu solidně žili.Už opravdu nevím co dělat musím žít s takovým člověkem,s kterým je to čím dál těžší a svou nemocí obtěžuje celé okolí včetně dětí?Já nevím co dělat bojím se odsouzení že chci odejít od nemocného člověka,ale vždyť za chvíli budu na prášky sama......Manžel je hodný,nikdy mne neublížil,ale kdo nepoznal žít s psychicky nemocným člověkem ten to nepochopí...
Momentálně je v léčebně, nic moc ho nezajímá jak válčíme,že musím chodit do práce starat se o rodinu a vše ostatní....a on nevydrží doma s námi,aby alespoň s těma dětma pomohl, když jsem do večera v práci...opravdu nevím jak dál,že už opravdu uvažuji o rozvodu,ale bojím se toho,navíc je to další starost,jako by jich nebylo tak dost.Ale mám do smrti žít s člověkem ke kterému jsem ztratila veškerou důvěru?Vždyť už je to nesnesitelné...prosím pomožte radou nebo uklidněním.Děkuju moc všem dobrým lidem

ahoj betiso,
teda holka máš to těžké :( dokážu si představit, že je toho na tebe hodně a situace je dost stresující a dlouhodobě náročná. Můžeš nám prosím podrobněji popsat, v čem konkrétně se potíže tvého manžela projevují? Pro mě je jeho diagnóza jen pojem, za kterým si umím představit "reaálnou situaci" jen omezeně. Píšeš, že je hodný, nikdy ti neublížil, ale ztratila jsi v něj důvěru. Jaké jsou konkrétně takové každodenní problémy života s takto nemocným člověkem? Co tě trápí nejvíc a co by se muselo změnit, aby byla situace pro tebe aspoň snesitelná?

Já nevím mne by stačilo ,aby vydržel být s námi doma,abych si mohla s někým popovídat o preblémech,které trápí i mne,a prostě žít normální život.OKP porucha v jeho případě se týká neustálé kontroly že něco má v oku nebo na těle a neustálé obtěžování okolí aby mu potvrdilo že to není pravda,ale stejně to nic nepomůže i když vysvětlujete,tak se ty pocity tak nahromadí,že musí do léčebny.Je to dle lékařů stav na celoživotní léčení,prakticky si s tímto nevědí rady.Pokusy, elektošoky,léčba léky nic prostě nepomáhá spíš jen tlumí toho člověka a on ztrácí zájem o veškeré dění kolem sebe ....vím vytrpěl si toho hodně je mi ho líto,ale??????????????
navíc si přestávám rozumět i s tchýní která mi vyčítá ,že mu nejsem dost velkou oporou a že mám být na něho vlídná,ale já už dál takto nemůžu,ať si to někdo zkusí,žít s takto postiženým člověkem...............

chápu, že žít s takto postiženým člověkem je dost náročné. Musíš mu být oporou, kdo je ale oporou tobě, když táhneš celou domácnost?
Já bych asi manžela neopustila, ale zařídila bych si život trochu po svém. Našla bych si přítele, který by mě podpořil a já pak měla chuť a sílu se dál o manžela starat.
tchýni se nediv, bojí, kdo se o jejího syna postará, pokud ho opustíš a ona už tu nebude.

Betiso, jsem člověk, který hooodně dlouho přemýšlí, než udělá nějaký závažnější krok. A úplně vždycky promýšlím, jak neublížit lidem kolem sebe. Ale protože mám už nějaké zkušenosti s takto nemocným člověkem... vím, že já bych se ve Tvém případě rozvedla.
Nevím, jestli jsi ve stádiu, kdy bys byla schopná přečíst nějakou knížku, ale - moc Ti doporučuji "Tajemství".
Jo a tchýně by byla první, kterou bych vyloučila ze svého "nitra".
Osobně bych vůbec nepovažovala za sobecké v takovém případě zachránit sama sebe (a děti). Jsi ještě mladá. Pořádně popřemýšlej, ale hlavně o sobě, jak žít HEZKY dál.
Držím palce.

Tercila napsal(a):

Betiso, jsem člověk, který hooodně dlouho přemýšlí, než udělá nějaký závažnější krok. A úplně vždycky promýšlím, jak neublížit lidem kolem sebe. Ale protože mám už nějaké zkušenosti s takto nemocným člověkem... vím, že já bych se ve Tvém případě rozvedla.
Nevím, jestli jsi ve stádiu, kdy bys byla schopná přečíst nějakou knížku, ale - moc Ti doporučuji "Tajemství".
Jo a tchýně by byla první, kterou bych vyloučila ze svého "nitra".
Osobně bych vůbec nepovažovala za sobecké v takovém případě zachránit sama sebe (a děti). Jsi ještě mladá. Pořádně popřemýšlej, ale hlavně o sobě, jak žít HEZKY dál.
Držím palce.

prosím o odkaz na tu knihu,která to je??Díky

Jistě, po zadání: Tajemství, Rhonda Byrne najdeš spoustu odkazů, např.:
http://www.eruditus.cz/knihy/rhonda-byrne/tajemstvi-ik

Sama uvidíš, jestli Ti k něčemu je nebo ne...
Ale bez ohledu na to, zda ji přečteš nebo ne, zaměř se na sebe; na to, co v životě potřebuješ a jsi schopná "dát nebo vzít".

Jenže další problém rozvod,děti,ja nechci,aby děti přišli o tátu na nějaké společné výchově by jsme se asi domluvili,ale co dál on se svým důchodem 7200,-neutáhne bydlení plus ostatní náklady.To mi můžou vyměřit ještě nějaké placení na něho?A potom budeme finančně na tom s dětma ještě hůře?Plat mám cca 17000,-
Stejně to tak dopadne mi si spolu už ani nemáme co říct.Co se sexu týká je to to samé,vím,že na vině jsou tlumicí léky,ale když se bez nich neobejde?Je to začarovaný kruh a já se z něho bojím vystoupit a pořád přemýšlím co bude dál,jestli nepočkat až bude dětem 18 ale to se můžu taky ve společné domácnosti do té doby zbláznit taky....

Sama cítíš, co potřebuješ. A cítíš to dobře, akorát se tomu nechceš poddat s ohledem na to, co by řekli ostatní atd.. (na to kašli).  Stejně "jednou" něco podnikneš. Materiální stránka problému je obvykle obtížná, ale jakmile nasbíráš informace třeba u advokáta, budeš zase moudřejší...
Tak prozatím si zajdi k nějakému psychologovi (jen tak pro názor, pro radu, o které můžeš pak popřemýšlet a zhodnotit si ji sama, jestli Ti vyhovuje nebo ne), zkus odpočívat, nech si na přemýšlení klid a čas... Však se nemusíš rozhodnout do zítřka.  :)
Ale pokud máš pocit, že něco už musíš změnit, pusť se do toho.

Betiso:
Já jsem typ člověka, který prostě by nemocného neopustil, ne kvůli tomu, co by tomu řekli lidé, ale kvůli tomu, že bych se sama cítila jako podrazák, nechat nemocného napospas osudu. Jednou to je můj nejbližší - a jak sama píšeš, neublížil ti, je hodný...jen ta nemoc je prostě taková...
Nejzávažnější problém, ktzerý bys při rozvodu musela řešit je výživné na bývalého manžela - vyměřili by ti takovou částku, aby měl stejný standart, jaký měl za dob manželství. Někdo by se o něj asi musel starat - tchyně je už asi postarší, ta už toho taky asi moc nezvládne, akorát tobě říct, aby si byla vlídnější. Pomocnou ruku přiloží?

Dobře ti Tercila radí - přečti si tu knihu, nebo je to i zfilmováno, je to jak pohlazení po duši, nastartuje ti to energii, vleje ti to novou čerstvou krev do žil - pusť si to vícekrát...a uvidíš ten impuls, co ti to dá

Osobně - zaměřila bych se na sebe  s tím, že když bude tobě dobře, bude dobře i tvému muži, budeš-li ty spokojená, bude i on. Finanční stránka věci je důležitá - vím, máš toho dost, vše leží na tvých bedrech - rodina, domácnost, práce - najdi příležitost, co ti dá víc času - a víc peněz. Věř, že tyto příležitosti se válí po zemi, jen po nich sáhnout.
To by byla pro mě priorita - najít ČAS. Když k tomu přibydou peníze, můžeš si dovolit mít ošetřovatelku, nebo pomocnici do domácnosti...a pro tebe zbyde víc času na to, co děláš ráda, co ti přináší spokojenost - a budeš-li spokojená ty, bude se ti i na svět kolem dívat spokojeněji...budeš i vlídnější na svého muže...určitě nejsi na něj zlá, ale ten stres kolem, co vše musíš.... :)

To zase nemohu říci,že by se tchyně nesnažila pomoci dnes jsou u ni děti na obědě,ale jinak v týdnu to bojujeme samy já se snažím sama jak můžu ,abych vše zvládala.Mě spíš chybí opravdu si s někým posedět popovídat o problémech,vyslechnout i toho druhého,ale s člověkem který je celý dny doma nemůžete nutit aby poslouchal problémy které řešíte dennodenně v práci on to ani nepochopí i když se bude snažit.Bohužel rodiče už nemám zemřeli mi hodně brzo a já bych je teď tak potřebovala a řekla bych jim všechno co jsem nestihla jim říct,jak jsem je měla ráda a jak moc mi chybí,je mi strašně smutno..........:grater:

betiso, Ty nemáš manžela a děti - ty máš 3 děti... - a to je velká zátěž... - vy už jako manželé vůbec nefungujete...

Psychickou podporu bys potřebovala spíš Ty... - co zajít do nějaké psychologické poradny, aby Ti poradili? Měla by ses komu vypovídat... a ještě by ti poradili, co se vztahem s nemocným člověkem.

No jo, Zklami, ale obsedantně kompulzivní porucha není totéž co třeba rakovina... V případě Betisy bych netrpěla pocitem, že jsem podrazák, kdybych zvolila (jakoukoliv) formu osamostatnění.

Bet,přečetla jsem si tvůj příběh s velkým zaujetím.Není to pro tebe v mnoha směrech vůbec jednoduché,protože víš,že veškerá tíha a zodpovědnost je jen a jen na tobě.Jak dlouho má tvůj manžel tyto obtíže?Respektive jak dlouho je to pro tebe tak náročné? Na jednu stranu se ti nedivím,že máš nutkání se rozvést a odejít,ale tohle by měla být až ta poslední možnost. Já nevím jak dalece jsi "nastudovala" manželovu nemoc.Je třeba znát nejenom projevy a problémy této nemoci,ale hlavně to jak s takovým člověkem jednat.Ale i ty jsi jen člověk a musíš si zachovat své duševní i fyzické zdraví. Musí ti pomoct rodina. A ne jen tím,že pozvou děti na oběd,ale tím,že převezmou "starost" o syna,tvého manžela. Ať jsou s ním jeho rodiče,sourozenci- má-li nějaké,také i děti-přiměřeně k jejich věku.Aby sis mohla odpočinout.Dám ti příklad z mého okolí. Mám velmi dobré známé.Jsou starší než já.On- rozstroušená skleróza,20 let na inv.vozíku,posledních cca 5 let naprosto nesoběstačný-krmení,vyprazdňování,polohování....byl nemocný už v době,kdy jejich 2 děti byly malé,mladší než ty vaše. Ona,chodí do práce,táhla finančně celou rodinu(dnes už jsou děti dospělé-mají své rodiny),platí asistenty,kteří se o manžela starají a má domácí péči-zdravotní sestry,které také o něj pečují v době její nepřítomnosti.Každý z rodiny se musel zapojit,aby ona mohla čas od času načerpat síly.Jeho rodiče si na týden vzali děti i svého syna a ona jela s kamarádkou na hory či na víkend. Dnes je to už jiné,děti jsou dospělé,pomáhají i se svými partnery.Prostě to jinak nejde,přestože ta největší péče je na ní. A aby to všechno psychicky zvládla ( a také jako žena měla a má ty své potřeby - sex )má přítele. Vím to a naprosto jí rozumím.Potřebuje někoho,kdo jí obejme,pohladí a podpoří,aby mohla fungovat dál. Ona svého manžela neopustí,bude se o něj starat až do smrti,ale také bude mít ty své "útěky" z reality,aby to vydržela. Ty se pokus více zapojit rodinu ( jestli to jde a jsou ochotní ) najdi si pro sebe čas a relaxuj podle svého. Mělo by to být pravidelné, jeden den třeba v týdnu a každý druhý víkend. Samozřejmě nevím jak je to u vás možné provést a jestli by to manžel pochopil. Já kdysi měla také období,kdy jsem měla nutkavé potřeby něco kontrolovat. Např. jsem se třeba 3x vrátila domů se přesvědčit jestli je vypnutý sporák,žehlička,zavřená ona,zamčené dveře. Horor nastal,když jsme jeli na chalupu a mě to chytlo po cestě. To jsem měla zkažený víkend a rodina taky. Doktorka mi řekla,že to mám z dlouhodobého stresu,když jsem jí to povyprávěla.Byla jsem na mateřské,problémy v manželství,finanční problémy.Napsala mi léky na zklidnění a asi za 3 měsíce to postupně úplně přešlo.Je to už 15 let a naštěstí se mi to nevrátilo ani po druhém porodu,ani,když jsem se pak rozvedla,ani,když mi umřel taťka. Tak mám dojem,že tvůj manžel má něco podobného,akorát v mnohem horším vydání,když žádná léčba na něj nezabírá. Ono je to hrozné i pro něj,protože věří tomu co říká,ale pro okolí je to stejně stresujísí a deprimující. No,třeba si z toho co jsem napsala vybereš i něco pro sebe.držím palce. A jestli nemáš nikoho ve svém okolí s kým by sis o tom mohla promluvit,tak se vypovídej tady.Aspoň prozatím.

betisa napsal(a):

Jenže další problém rozvod,děti,ja nechci,aby děti přišli o tátu na nějaké společné výchově by jsme se asi domluvili,ale co dál on se svým důchodem 7200,-neutáhne bydlení plus ostatní náklady.To mi můžou vyměřit ještě nějaké placení na něho?A potom budeme finančně na tom s dětma ještě hůře?Plat mám cca 17000,-
Stejně to tak dopadne mi si spolu už ani nemáme co říct.Co se sexu týká je to to samé,vím,že na vině jsou tlumicí léky,ale když se bez nich neobejde?Je to začarovaný kruh a já se z něho bojím vystoupit a pořád přemýšlím co bude dál,jestli nepočkat až bude dětem 18 ale to se můžu taky ve společné domácnosti do té doby zbláznit taky....

Betiso, je to těžká věc ... jak je vidět, manželova psychická nemoc už lepší nebude, bude to naopak horší a horší.
Dokážeš si představit, jak spolu budete žít za pět let, deset let, patnáct let???
Zklamaná Ti tady sice píše:

Já jsem typ člověka, který prostě by nemocného neopustil, ne kvůli tomu, co by tomu řekli lidé, ale kvůli tomu, že bych se sama cítila jako podrazák, nechat nemocného napospas osudu. Jednou to je můj nejbližší - a jak sama píšeš, neublížil ti, je hodný...jen ta nemoc je prostě taková...
Nejzávažnější problém, ktzerý bys při rozvodu musela řešit je výživné na bývalého manžela - vyměřili by ti takovou částku, aby měl stejný standart, jaký měl za dob manželství. Někdo by se o něj asi musel starat - tchyně je už asi postarší, ta už toho taky asi moc nezvládne, ...

... ale těžko může vynášet soudy, když s podobně postiženým člověkem nežije 24 hodin denně. Ona není nemoc jako nemoc a soužití s duševně nemocným člověkem není totéž, jako soužití s člověkem, který má např. cukrovku nebo je po operaci srdce.
Zklamaná se rovněž hluboce mýlí v otázce výživovací povinnosti manželky k manželovi ... (MMCH Zklamaná, uklidni se, prosím... žijeme v České Republice, nikoliv ve Spojených Státech, Německu, Rakousku či Itálii :lol: !!!)
Betiso, jestliže se rozvedeš, je jasné že děti připadnou do Tvé péče, takže ze svého průměrného platu již budeš vyživovat dvě nezletilé děti. K tomu, aby Ti vůbec soud nějaké výživné na manžela vyměřil by za prvé musel podat návrh sám manžel (to se neděje automaticky!!!) a za druhé: rozdíl mezi Vašimi příjmy není zase až tak závratný, aby z něj bylo možno vyměřit výživné ještě pro něj. Navíc - on má svoji vlastní vyživovací povinnost k dětem stejně jako Ty, takže by to s největší pravděpodobností dopadlo tak, že Ty bys od něj získala výživné na děti -velmi minimální- a rozdíly ve Vaší úrovni by byly natolik vyvážené, že by z nich výživné pro manžela nebylo možno vyměřit.
Pokud by manžel po rozvodu nějak finančně strádal - "neutáhl bydlení", může si jako rozvedený požádat o sociální dávky nebo příspěvek na bydlení. Nepsala jsi nic o tom, jak byste řešili následné bydlení po rozvodu , t.j. kam by každý z Vás dvou šel, zda do samostatného bytu, vlastního domu, k příbuzným a podobně.
Takže zhruba asi tak ohledně výživného, ale tyhle otázky by patřily spíš na právní.
Betiso ... teď z té psychologické stránky ... rozvést se, či nerozvést???
Nejdůležitější ze všeho jsi Ty - jako máma dvou nezletilých dětí, které Tě budou ještě dlouho potřebovat.
Pokud máš pocit, že Tě život po boku duševně nemocného manžela stravuje a deptá natolik, že už nemůžeš dál - a já věřím tomu, že to tak skutečně je - pak je na čase zvolit odchod. Podle mě nikomu a ničemu nepomůžeš, když se "obětuješ" i za cenu svého vlastního sebezničení jenom proto, "aby tchyně neřekla" "aby Tě lidi neodsoudili"  " protože není fér opouštět nemocného člověka" a podobně. S manželem žiješ Ty, ne oni, Ty jsi s duševně nemocným 24 hodin denně s výjimkou doby, kdy je v léčebně a navíc musíš chodit do práce, starat se o domácnost a vychovávat děti.
A o větě:" Není fér opouštět nemocného člověka" by se dalo dlouho diskutovat. Jistě že je značně nefér opustit člověka, který je po úraze upoután na invalidní vozík nebo člověka, kterému selhávají ledviny a je proto závislý na dialýze. Ovšem soužití s takto postiženým člověkem je naprosto nesrovnatelné se soužitím s duševně nemocným, který žvatlá nesmysly, vyžaduje 24 hodin denně pozornost, nepřiměřeně zatěžuje zdravého partnera, jeho stav je nezvratitelný a prognóza nepříznivá. Člověk duševně zdráv chápe, že jeho zdravý partner se má co ohánět, aby stihl chodit do práce, pečovat o domácnost a vychovávat dvě děti, jenomže tohle si psychicky nemocný partner není schopen uvědomit, právě proto, že je psychicky nemocný :/ a péče o takového člověka je nesmírné břemeno, kterou je schopen málokdo unést.
Pokud se někdo rozhodne, že už takové břemeno není nad jeho síly dále nést, nezaslouží si podle mě odsouzení, ale pochopení :jojo:
Betiso, Ty musíš být zdravá a funkční matka především pro svoje děti, dětem musíš být něco platná, děti mají přednost!

Kiaro je sice hezké, co tady píšeš, ale Betisin manžel si svoji nemoc nevybral, ani se o ni nějakým nezřízeným způsobem života nepřičinil. Zaslouží si tedy, aby od něj manželka utekla? Lidi se přece berou v dobrém i zlém..
Betisa sama píše, že jí spíš chybí spřízněná duše..Já na jejím místě,bych si opravdu nejdříve  zkusila najítt nějakého přítele, a až teprve potom, bych volila radikální řez, pokud by to k ničemu nevedlo.

betiso, nikdo nemá právo soudit tě.
Myslím si, že já bych to neunesla. Snažila bych se zachránit sebe a děti. Nebo si najít přítele, který by mi byl oporou. Ale takový se do téhle situace asi velmi těžce hledá.
Nemůže být manžel v nějakém ústavu nebo léčebně? Vím, že to zní hrozně, ale myslím, že lepší ze všech špatných řešení je zachránit tři lidi, než zničit všechny čtyři.

Betisa v prvom rade je mi veľmi ľúto tvojho manžela i teba. Život sa s nami nemazlí a občas nám uštedrí rany, ktoré sa niekedy jednoducho nedajú zniesť. Súhlasím s Kiarou, že musíš fungovať ty, pretože deti už prišli o otca a nemôžu stratiť ešte aj mamu. Je to veľmi ťažké zachovať sa fér, veď čo je v tvojom prípade fér. To, čo sa stalo manželovi, alebo to čo prežívaš ty a deti? Ideálne by bolo umiestniť ho v nejakom zariadení s celodennou starostlivosťou, možno by to bolo znesiteľnejšie, ale neviem, či je to u vás tak ako u nás, že sa čaká celé mesiace, alebo roky a samozrejme je treba mať na "sponzorský dar".

Ahoj betiso,
vpodstatě ve stejné situaci je můj přítel, řeší rozvod nebo nerozvod už nějakou dobu a pořád se v tom dost plácá. Bohužel v tomhle ti nikdo neporadí, každý jsme jiný a ty máš asi pocit, že by ses nezachovala fér. Zkus se zbavit těch výčitek, máš právo na svůj život, nemusíš se nikomu obětovat a jak už tu zaznělo, nikdo nemá právo tě soudit. I když s tím musíš počítat, určitě se někdo najde:-((...držím palce ať se rozhodneš dobře

laminanonte napsal(a):

Kiaro je sice hezké, co tady píšeš, ale Betisin manžel si svoji nemoc nevybral, ani se o ni nějakým nezřízeným způsobem života nepřičinil. Zaslouží si tedy, aby od něj manželka utekla? Lidi se přece berou v dobrém i zlém..
Betisa sama píše, že jí spíš chybí spřízněná duše..Já na jejím místě,bych si opravdu nejdříve  zkusila najítt nějakého přítele, a až teprve potom, bych volila radikální řez, pokud by to k ničemu nevedlo.

laminanonte, jistěže si betisin manžel svoji nemoc ani nevybral, ani nezavinil. Za nemoc nikdo nemůže, o tom žádná.
Já jen říkám, že soužití s takovým člověkem, péče a starost o něj plus výchova dětí a starost o všechno ostatní je mnohdy nad lidské možnosti a když betise nikdo z rodiny s péčí o manžela nepomůže - a jakože doopravdy nepomůže - hranice sil zdravého partnera se brzy vyčerpá natolik, že už "nemá z čeho dávat". A to je potom hodně, hodně špatné.
Je hezké, že se tady někteří ptají, zda si betisin manžel zaslouží, aby od něj manželka utekla, nebo se dovolávají magické formule "v dobrém i ve zlém". Ptá se však někdo, zda si betisa zaslouží, aby se duševně vyčerpávala až na hranice lidských možností péčí o člověka, jehož zdravotní stav se nikdy nezlepší, naopak se bude jen zhoršovat? Je snad povinností zdravého partnera pečovat o toho druhého až tak dlouho, dokud se sám nevyčerpá, nevyhoří, nezhroutí se a sám neskončí také v léčebně? Znovu opakuji, že péče o duševně nemocného není totéž, jako péče o duševně zdravého, ale invalidního nebo těžce nemocného partnera...

Kiaro,to máš pravdu,že tohle srovnávat nelze. Psychicky zdravému totiž vysvětlíš,že právě teď potřebuješ klid,můžeš se s ním radit o řešení problémů. Každý jednáme podle své povahy a výchovy. Betisa by asi měla udělat vše co je v jejích silách a možnostech,aby měla svědomí čisté.Ale psychicky se úplně odrovnat? Ne,to určitě ne.Když by už nemyslela na sebe....v dobrém i zlém......tak musí myslet na své děti.

Laminaonte: Zaslouží si tedy, aby od něj manželka utekla?

Laminko, nejsem si jistá, jestli ta Tvoje otázka měla být postavená zrovna takhle. Taky bychom se mohli zeptat - a zaslouží si Betisa takový život? A hlavně, jakápak pohoda z takového soužití plyne pro ty děti? Navíc si zřejmě neumíš představit, co to je, mít vedle sebe (závislého) člověka s touto poruchou - ano, je to na nervy. :| Zažila jsem a děkuji osudu, že ten člověk je ode mě teď dost daleko. Takové soužití je opravdu velmi obtěžující.
Určitě může potkat přítele, který jí bude oporou, ale popravdě... bude na něj mít čas? A kolik chlápků - a jak dlouho - chce poslouchat vynervovanou ženskou, která doma žije s psychicky narušeným mužem?... 
Ať tady padnou názory pro a nebo proti odchodu Betisy od manžela, nejdůležitější jsou její pocity, její síla zvládat tu situaci, její nervy, její zodpovědnost vůči dětem. Tuhle zodpovědnost aspoň já nadřazuji nad zodpovědnost vůči jejímu "nemocnému" dospělému manželovi, kterého ale s prominutím nic nebolí.
Možná se mýlím, ale cítím z Betisy krizi, a to vůbec není přiznivé pro výchovu dvou dětí a starání se o domácnost, nehledě na to, že taky nějak solidně musí fungovat vpráci, že jo... Jestli odejde od manžela, v žádném případě to není útěk, ale její záchrana.
Betiso a poprosila bych Tě - pokud se rozhodneš pro rozchod, tak bez výčitek! A drž se, moc Ti fandím. Určitě si to nějak vyřešíš a bude líp. (A prolistuj to Tajemství) ;) :)

Proč posílat manžela do ústavu nebo léčebny natrvalo? Nikde přeci nepsala,že je nesamostatný.Při zhoršení nemoci je nějaký čas v léčebně a potom je propuštěn.Že je nemocen a neumí pochopit její starosti? Kolik mužů si chce večer povídat nebo je vůbec doma,potom bychom je musely všechny někam pozavírat. Děti jsou už docela velké, mohou dost pomoci a snaží se i tchýně. Zarážející je věta,kdy zdůrazňuje,že chodí do práce a večer domů. Jo, to chodí řada z nás. Věřím, že žít s nemocným člověkem není žádný med. Rozvedla bych se s pocitem,že mám právo na vlastní život,chránit život zdravých dětí. Ale určitě bych nemocného z života nemazala,snažila se včetně dětí pomáhat. Našla bych si bydlení někde poblízku a  nesnažila se ho někam strčit. Bude to také výchovný moment pro děti, takže se osamostatnit,ale neublížit.

můžeš se rozvést nebo obětovat. Soudit tě nemůže nikdo, tím méně tchýně. Kdyby se chtěla obětovat ona mohla by si svého syna vzít k sobě, aby si ty měla klid. Výživného bych se nebála, nemáš žádný závratný plat a předpokládám, že děti by si dostala do péče. Mužovi by životní náklady vyrovnával stát. Jde ale asi spíš o to jak se s tím srovnat psychicky. Nikdo z nás se nenarodil, aby prožil smutný život. Málokdo se dovede obětovat a obsedance je šílená, mám jednoho takového známeho několik let jsem se mu snažila psychicky pomoci, on má zase pocit, že má dlouhou hlavu po urazu čelisti / je to nesmysl vypadá pořád stejně jako před úrazem/ vyžaduje stále operaci apod. Když jsem si okamžitě neuděla čas hned mi podsouval, že už mi na něm nezáleží a podobné plky. Taky jsem mu tisíckrát řekla, že opravdu vypadá dobře, ale to je zbytečné, to víš asi sama. Mít takového člověka doma by mě asi zničilo. Z každé schůzky s ním jsem se vracela uplně vyšťavená. Já nejsem tak odvážná a vím, že z takového vztahu bych prchla, abych zachránila zdraví svoje a dětí a kdo by mě za to mohl soudit ? Jedině někdo kdo ví prd co takový pacient dovede. ;) Drž se ať už to rozlouskneš jakkoli. Dlouhodobé trápení by tě mohlo uvrhnout do nemoci a pak ti pomůže kdo? Tchýně?

Vladena napsal(a):

Proč posílat manžela do ústavu nebo léčebny natrvalo? Nikde přeci nepsala,že je nesamostatný.Při zhoršení nemoci je nějaký čas v léčebně a potom je propuštěn.Že je nemocen a neumí pochopit její starosti? Kolik mužů si chce večer povídat nebo je vůbec doma,potom bychom je museli všechny někam pozavírat. Děti jsou už docela velké, mohou dost pomoci a snaží se i tchýně. Zarážející je věta,kdy zdůrazňuje,že chodí do práce a večer domů. Jo, to chodí řada z nás. Věřím, že žít s nemocným člověkem není žádný med. Rozvedla bych se s pocitem,že mám právo na vlastní život,chránit život zdravých dětí. Ale určitě bych ho z života nemazala,snažila se včetně dětí pomáhat. Našla bych si bydlení někde poblízku a určitě bych se ho nesnažila někam strčit!

Oni by ho ani v nějaké léčebně nenechali, leda v soukromé za hoooodně peněz.
A to co píšeš bys udělala ty, někdo jinej by to udělal jinak. Důležité je nemít z jakéhokoliv řešení výčitky a pocit viny...to je špatně

betisa napsal(a):

Prosím o pomoc co dělat.Jsem 15 let vdaná je mi 42let mám dvě děti 11 a 15 let.Manžel v plném invalidním důchodu,léčí se na psychiatrii dvakrát do roka je vždy tak měsíc hospitalizován v léčebně(při nakupení jeho problémů které už nezvládá pomocí léků řešit)tam ho dají jakž takž dopořádku na ten půlrok,ale doma stejně to není k ničemu.Diagnoza je obsedantně kompulsivní porucha.
Já chodím do práce,aby jsme alespoň trochu solidně žili.Už opravdu nevím co dělat musím žít s takovým člověkem,s kterým je to čím dál těžší a svou nemocí obtěžuje celé okolí včetně dětí?Já nevím co dělat bojím se odsouzení že chci odejít od nemocného člověka,ale vždyť za chvíli budu na prášky sama......Manžel je hodný,nikdy mne neublížil,ale kdo nepoznal žít s psychicky nemocným člověkem ten to nepochopí...
Momentálně je v léčebně, nic moc ho nezajímá jak válčíme,že musím chodit do práce starat se o rodinu a vše ostatní....a on nevydrží doma s námi,aby alespoň s těma dětma pomohl, když jsem do večera v práci...opravdu nevím jak dál,že už opravdu uvažuji o rozvodu,ale bojím se toho,navíc je to další starost,jako by jich nebylo tak dost.Ale mám do smrti žít s člověkem ke kterému jsem ztratila veškerou důvěru?Vždyť už je to nesnesitelné...prosím pomožte radou nebo uklidněním.Děkuju moc všem dobrým lidem

Já osobně bych se zamyslela, jak by asi bylo mně, kdybych měla tuto nemoc a opustil mě manžel.

Myslím si, že rodina je od toho, aby se vzájemně podporovala jak v dobrém, tak ve zlém.

Možná byste měli zvážit pomoc někoho dalšího...asi je toho na tebe opravdu moc.

kairo:
nevím, jak dalece si pozorně četla můj příspěvěk, ale žádný soud jsem nad nikým nevynesla, psala jsem o sobě, jak já bych se zachovala. A zejména pro uchování svého duševního a fyzického zdraví bych předně sebrala tu výhodnou práci ze země, co se jich všude válí (a věř, že vím, o čem mluvím) a pak bych mohla svému těžce nemocnému muži zajistit takovou péči, jako si zaslouží a sama bych se při tom tolik nevyčerpávala - byť by byl nemocen jak fyzicky, tak i psychicky. Názorně o tom píše rejka - a píše z blízké zkušenosti. O sbírání pracovní příležitosti ze země píšu z vlastní zkušenosti.
Ohledně výživného na rozvedeného partnera - sice nejsme v USA, nebo Itálii, nebo bůhví kde na světě, ale jsme jen v ČR, ale věř, že tento trend tu pomalu a jistě nastupuje. Požádat o sociální ti bude umožněno, až vyčerpáš všechny možné dostupné bližší zdroje - v prvé řadě bývalá manželka, pak také děti, pokud jsou již samostatné a výdělečné (netýká se nyní Betisy, ta má děti školního věku) - ale také je možné přikázat výživné i rodičům onoho postiženého manžela. A že by si o to musel požádat sám? Pokud je to člověk psychicky nemocný, může za něj tuto žádost navrhnout třeba zrovna ten sociální odbor. A rozdíl mezi 7,500 a 17,000 je přeci jen značný, ne nemalý. Takže takových 1500 - 2000 by ji z těch 17000 mohli vyměřit.

Ps. a prosím, nedoporučuj mi, abych se uklidnila, jsem naprosto v pohodě :P

Takže takových 1500 - 2000 by ji z těch 17000 mohli vyměřit.

Zklamaná ... :lol: :lol: :lol:
Slušně řečeno - je to velmi nepravděpodobné.
Už jsem tady jednou psala, že betisa by se v případě rozvodu stala samoživitelkou, vyživující dvě nezletilé děti, což Ty absolutně nebereš v potaz :rolleyes:
Takže těch 17.000 vydělíme třemi (betisa + 2 děti) a vyjde nám, že by sama zůstala jen tak-tak na hranici sociální potřebnosti.
Za těchto podmínek je životní úroveň manželů naprosto stejná - a to záměrně nekalkuluji s výživným od betisina manžela, které by bylo v jeho případě velmi nízké. Nevím, z čeho bys pořád chtěla betise vyměřovat výživné na manžela, když jaksi není z čeho ... ty těch 17.000,- (necelých) bereš jako nějaké její kapesné a naprosto nepobíráš, že v případě rozvodu by na tuto částku byli už tři :rolleyes:
Daleko pravěpodobnějším kandidátem na plátce výživného by byli v tomto případě rodiče postiženého manžela. Takže asi tak.

Co Bůh spojil člověk nerozlučuj. Tak jest kázáno při církevním sňatku. Co poradit.
Onu "chorobu" máme každý v sobě a je jen otázkou zda u nás propukne a nebo ne. My nevíme jak vzniká a je neléčitelná. My ani nevíme zda když se brali už byl zde poznatelný zárodek této nemoci. Pokud nebyl znám pak osobně bych byl pro rozvod. Myslím, že to není nic proti ničemu. Vždyť dál mohou zůstat ve vztahu (mají společné děti a pod.)
Žít s takovým člověkem je dost velká psychická zátěž a naopak bych zde doporučil umístění do chráněného bydlení, kde je svým způsobem "sledován jeho stav" při nástupu ataku nemoce je téměř okamžitě poskytována péče apod. SOučasně s tím je řešen dle zákona o sociálních službách jeho pobyt příspěvky a pod. Také lidé s obdobnou nemocí jsou si bližší a kdo ví....

Pisateli ... :supr:
Chráněné bydlení je také jedna z možných variant :jojo:

Beti já se neodvážím ti udělit radu rozvádět ANO/NE: to si musíš sama rozhdnout, jen ty sama znáš situaci, sama sebe, svou rodinu. Ty máš možnost i schopnost udělat rozhodnutí, které bude dobré a změní věci k lepšímu. Může to být změna uspořádání, nějaké praktické kroky, které ti pomůžou, může to být rozvod. To já nevím, ale věřím, že ty na to přijdeš.


Z toho, co jsi řekla, připadá, že je toho na tebe v prvé řadě moc (aby taky nebylo, s takovým nákladem). Určitě by ti hodně pomohlo mít někoho, komu se svěřit, s kým to probrat. Samozřejmě to můžeš udělat tady, ale zvážila bych i psychoterapeuta. I když to může trvat, než najdeš někoho, kdo ti sedne, přeji jen by bylo dobré mít někoho, kdo ti pomůže se na celou tvou situaci podívat trochu zvenku.

Taky bych si cíleně zkusila do života zavést něco hezkého (a nemusí to být nutně zrovna přítel). Je mi jedno co, něco, co tě bude naplňovat a těšit: tanec, keramiku, výuku jazyků, plavání, turistický klub - prostě se dostat mezi milé lidi a psychicky si odpočinout. Taky dovolená by byla určitě fajn. Rozhodnutí, co a jak dál s tvým manželstvím, je zásadní a důležitý a měla by ses na ně připravit co nejlíp.

Odpočatá a pozitivně naladěná máš lepší šanci vidět, co je možný a co ne, a co vlastně chceš, a podniknout k tomu patřčné kroky (to je aspoň moje zkušenost).

Návrhy, které jsme tu vypsaly Betise, pro ni mohou být podnětné. Keramika, přátelé, dovolená... no fajn. Ale stejně pro ni musí být hrozné, když si představí dalších třeba 30 let soužití s člověkem, s nímž už teď být v podstatě nechce.

Ne, že nechce, to mi na betisu zní příliš tvrdě ... nemůže ... ostatně představa příštích 30ti let po boku duševně nemocného partnera mi připadá sama o sobě děsivá :jojo:

Beti, moja svokra bola úžasný človek, mali sme ju neskonale radi, všetci. Žila blízko nás, chodili sme za ňou a odrazu sa začala meniť. Pripisovali sme to starobe i stareckej demencii. Ale žiaľ bol to Alzhaimer. Bolo hrozné pozerať sa na to, čo to s človekom urobí, bolo strašné s ňou žiť. Striedali sme sa pri nej, nikto z nás ju nechcel dať to ústavu, milovali sme ju. Ale po dvoch rokoch sme sa zhodli, že to nikto z nás už psychicky neunesie. Všetci sme boli zamestnaní a mali deti vo veku tvojich detí. Prežívali sme veľmi bolestivé chvíle, nedokázali sme jej pomôcť, hoci ona pomáhala každému z nás. Výčitky nemali konca, ale inak sa nedalo. Chodili sme za ňou a snažili sa jej to utrpenie uľahčiť ako sa len dalo, do poslednej chvíle. Napriek tomu z toho do dnes nemáme dobrý pocit, akoby sme zlyhali. Niekedy proste človek musí urobiť i to, čomu sa srdce bráni, ale keď niet síl a moci to zmeniť, musia sa urobiť i takéto kroky.

Kiara: Ne, že nechce, to mi na betisu zní příliš tvrdě ... nemůže ... ostatně představa příštích 30ti let po boku duševně nemocného partnera mi připadá sama o sobě děsivá :jojo:

Jo, přesně tak. Z toho nemůže vyjít zdravá.

tak si po precteni dosud napsaneho u nekterych prispevků rikam, kolik lidicek z tech, co Beti kritizuji maji zkusenost s zivotem a staranim se o dusevne nemocneho cloveka. Ja tu zkusenost mam a rikam, ze to neni zadny med pro nikoho ze zucastnenych...

laminanonte napsal(a):

Kiaro je sice hezké, co tady píšeš, ale Betisin manžel si svoji nemoc nevybral, ani se o ni nějakým nezřízeným způsobem života nepřičinil. Zaslouží si tedy, aby od něj manželka utekla? Lidi se přece berou v dobrém i zlém..
Betisa sama píše, že jí spíš chybí spřízněná duše..Já na jejím místě,bych si opravdu nejdříve  zkusila najítt nějakého přítele, a až teprve potom, bych volila radikální řez, pokud by to k ničemu nevedlo.

Hm, zaujímalo by ma, či by aj jej manžel mal v opačnom garde (betisa OKP, on zdravý) také hemungy opustiť ju - a možno aj deti... Muži často opustia nielen choré manželky, ale aj deti s tým, že to nezvládajú... a myslím, že ženy majú rovnaké právo "nezvládať". Nikto si svoju chorobu nevyberie a len málokto si ju priamo privodí... (Ono, dalo by sa o tom polemizovať aj v prípade niektorých cukrovkárov, srdciarov či poúrazových ochrnutí...). Ale na začiatok by možno naozaj pomohol priateľ - alebo aj kamarátky, spriaznené duše, alebo nikto blízky z rodiny. A určite odborná psychologická pomoc. :jojo:

jancas napsal(a):

tak si po precteni dosud napsaneho u nekterych prispevků rikam, kolik lidicek z tech, co Beti kritizuji maji zkusenost s zivotem a staranim se o dusevne nemocneho cloveka. Ja tu zkusenost mam a rikam, ze to neni zadny med pro nikoho ze zucastnenych...

mám mentálně postiženou dceru a jedno vím určitě, že bych se na ní nikdy nevykašlala.
Betisu nekritizuji, jen si myslím, že rozvod je až to poslední, co bych volila já. Kdyby byl její manžel navíc tyran, tak neřeknu ani píp. On je ale hodný. Jen rodinu "dusí svými rituály."
Betisa nepíše nic o tom, jaký vztah mají k tatínkovi děti a jaký on k nim.Jsou už dost velké na to, aby se do péče o otce zapojili. Mohou mu věnovat určitý čas, kdy budou hrát spol.hry, vyprávět mu zážitky ze školy..
Pán je zřejmě doma celý den sám, co mu sehnat práci v chráněné dílně, nebo práci na doma, aby se zabavil.

všechno co se v téhle diskuzi píše jsou jen názory různých  lidí s rozdílným smýšlením. Není tu žádný návod, jak by se měla Betisa chovat.
Ona si z toho může vzít to, co sama chce. Podle mně je momentálně vyhořelá a potřebuje jen dobít baterky, podpořit.

tady se může poradit, či pro manžela zajistit odlehčovací pobyt,pokud bydlí poblíž, ale určitě podobná zařízení jsou i jinde

http://www.os-vor.cz/chranene_bydleni.htm

http://www.fokus-pisek.cz/

laminanonte, postižené dítě je úplně jiná kategorie, než postižený partner. Myslím, že autorka vlákna už dospěla k tomu poslednímu.  Není ze železa.

Tak trochu námět (Jan Neruda - Dědova mísa)

V kamnech praská, dědek každou chvíli
zvadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?"
"Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všecko rozbito."

"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!"

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
zvadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"

Já sice zkušenost s psychicky postiženým partnerem nemám, ale všechno bych to shrnula asi takto: Bety, až budeš v pohodě a v klidu tak si sama se sebou sedni, vezmi si papír a sepiš si pro a proti..... a podle toho se rozhodni - jen Ty, sama za sebe, protože po tom rozhodnutí to dál budeš žít jen Ty a sama za sebe a žádná tchýně ani kámoška to za Tebe neudělá, co bude dál: jestli rozvod nebo ústav nebo se do toho pustíš sama. Rodina a přátelé Ti sice můžou pomoci, ale to nejdůležitější a nejniternější a nelavnější rozhodnutí je bohužel jen a jen na Tobě. Držím pěsti, palce a všechno ostatní, aby se s rozhodla pro Tebe správně

klokan napsal(a):

Tak trochu námět (Jan Neruda - Dědova mísa)

V kamnech praská, dědek každou chvíli
zvadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?"
"Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všecko rozbito."

"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!"

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
zvadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"

Jen tak mezi námi chlapci a děvčaty - kolik znáš kromě sebe chlapů, kteří by se starali o své nemohoucí nebo postižené příbuzné bez pomoci a se dvěma nezletilými dětmi na krku? Takového jsem za svých 43 let života a 20 let ve zdravotnictví ještě neviděla.

Mám podobný názor jako laminanonte, nedokázala bych odejít od manžela, jen protože onemocněl a nerozlišuju jestli se jedná o rakovinu, o psychickou poruchu nebo je upoután na vozík.
Kiaro, mýlíš se, jestli si myslíš, že by soud neurčil výživné manželovi , asi by nebylo vysoké, ale bylo by. Záleží na příjmech, které má manžel ( určitě není zcela bez příjmu) .

majkafa napsal(a):

laminanonte, postižené dítě je úplně jiná kategorie, než postižený partner. Myslím, že autorka vlákna už dospěla k tomu poslednímu.  Není ze železa.

nevím, možná pro tebe, pro mě ne. Je to rodina a ta se přes palubu neháže, když nesplňuje má očekávání, za která nemůže. Vím, že bych neopustila ani manžela. Mám to prostě hozené jinak. Ale dokážu pochopit, když to někdo nezvládne a vzdá to. neodsuzuji.

Laminko, dítě a manžel je (třeba pro mě) něco úplně jiného. A Ty už dnes víš, že neopustíš manžela? Kolik je Ti let? :) Ty víš, jak se začne chovat za 5-10 roků? (To byla jen řečnická :), odpovídat nemusíš).
Já jsem osobně byla denně vedle dospělého člověka s touto poruchou 5 let a na rovinu říkám, že soužití pod jednou střechou je VELMI těžké a stresující, dá se říct (pro mě) z dlouhodobého hlediska až nesnesitelné.

Mě při této debatě jen napadlo, proč se zdejší rozvedené ženy (které by níííííkdy neopustily svého psychicky narušeného partnera, výdělečně nečinného, nepomáhajícího v domácnosti, obtěžujícího) tedy rozvedly se svým zdravým!! a "nevyhovujícím" manželem :) - to těch 40-50 let soužití nemohly vydržet??? ;) :) A proč by se žena, která už je na pokraji svých sil, s psychicky narušeným a "nevyhovujícím" mužem rozejít nemohla? :| Z jakého důvodu? Jejího manžela nic nebolí, není nesvéprávný, může se věnovat různým činnostem - na rozdíl od lidí s rakovinou, na vozíku atd....
No, Betisa nejlíp ví, jestli ještě nějakou sílu má nebo už ne, a podle toho se jistě zachová, s co největšími ohledy na manžela. Držíme palce.
Ptá se: nevím co dělat musím žít s takovým člověkem?
Tak Ti za sebe odpovídám: nemusíš.

Děkuji Vám všem za názory hodně jste mě pomohli a tu knihu si určitě přečtu.Jenom odpovím na dotazy které se objevily.
Manžel až do svého prvního sňatku(jsem druhá manželka)byl naprosto v pořádku,škola výborné výsledky,po škole dvě maturity.Doma u nich velký důraz až přehnaný na pořádek.Rozvod(žena mu utekla s jiným mužem) byl pro něho první životní problém,který musel řešit a dost s ním zacloumal...s kým asi ne že?
Problémy podobné těm na které se léčí dodnes vznikly v době kdy po rozvodu měl styk s náhodnou partnerkou a nakazil se vší muňkou a od té doby se začal léčit na tuto OKP s tím,že někde na těle ,pohlaví,oči,pod paží kdekoli něco má.Já ho poznala v době kdy se vrátil z léčebny daly jsme se dohromady,myslela jsem že mu mohu pomoci,taky jeho stav se rapidně zlepšil,chodil do práce a vše bylo v pohodě.Já jsem přišla do jiného stavu vše ok až po narození druhého dítěte,se jeho stav začal zhoršovat až do dnešní podoby.Impuls byl snad ten že soused řekl,že má v oku řasu a to byl ten spouštěcí moment kdy si začal myslet to samé o sobě,a byl konec...Vím,že pro zdravé lidi je to neskutečná blbost kterou se někdo dokáže ničit až tak daleko,že by nejraději nebyl.A nikdo mu není schopen pomoci.
Tudíž vlastně tento stav trvá již skoro deset let,a já čas od času se začnu zabývat myšlenkou rozvodu a říkala jsem mu,že raději budu do smrti sama než tohle.Ale mě prostě chybí to obejmutí,říct mám tě rád a strávit pěkný večer s normálním chlapem.Bohužel vím,že tady mne to už nečeká...copak jsem tak stará na lásku,ani jsem nikdy nikomu neublížila abych musela trpět do konce života.Vím,mám kamarádky v práci,ale ty nic o tom co zažívám doma nevědí.Jenom že se manžel čas od času léčí v léčebně.Tři kámošky z cvičení vědí přesně co mám doma,ale vše končí tím,že se diví jak to můžu doma takhle vydržet..........co jim na to říct?Nic mlčet a jít dál pokud to ještě alespoň trochu jde.....Díky vám moc.

Hmm, tak po přečtení Tvého posledního příspěvku říkám, že já bych odešla. Právě proto, že podobného člověka (s OKP) znám, si myslím, že dost dobře vím, jak se cítíš. Dej se nějak dohromady, zkus se zklidnit, využij všech těch rad, co Ti tu holky napsaly a - pak se rozhodni. A rozhodni se tak, aby se Tobě a dětem žilo dobře.

Rosamunda napsal(a):

klokan napsal(a):

Tak trochu námět (Jan Neruda - Dědova mísa)...

Jen tak mezi námi chlapci a děvčaty - kolik znáš kromě sebe chlapů, kteří by se starali o své nemohoucí nebo postižené příbuzné bez pomoci a se dvěma nezletilými dětmi na krku? Takového jsem za svých 43 let života a 20 let ve zdravotnictví ještě neviděla.

Cetla jsem prvni ctyri strany tohoto vlakna a... Nad Klokanovou basnickou jsem se rozbrecela. Znam ji totiz uz z detstvi... a presne o tomhle tematu je: Jak se kdo stavi ke svemu blizkemu (nebo i cizimu) s "omezenymi schopnostmi"...
Neziju s postizenym clovekem, staram se o ne (jako pecovatelka v terenu). Muj nazor je neopoustet za zadnych okolnosti. Nikomu ho nevnucuju, jen ho vyjadruju...
Neni podstatne, jestli nemoc byla patrna ci nebyla pri snatku, ani to, jestli se bude ci nebude zhorsovat. Nepriznivy vlyv na manzelku, deti (a vsechny zucastnene) si dovedu predstavit, ale nemel by byt duvodem k opusteni nemocneho. Chapu i rozpolozeni Betisy, kdy se citi naprosto vycerpana.
Nesouhlasim s temi, co radi najit si pritele na "pohlazeni duse (tela)". Vidim situaci tak, ze nastal cas, kdy ma uvazovat a rozhodnout o tom, jak se o "tezke brime, ktere nese" podelit, a s kym. Pan sve chovani urcite nezmeni. Mohlo by se zdat, ze prinosem pro rodinu neni..., ale neni tomu tak. Vsichni dostali moznost naucit se "postarat se" prave o toho "dedecka s roztresenyma rukama". Betisa je citliva matka, ktera muze svym detem ukazat, jak i takovemu cloveku "se daji libat ruce"... je to velmi tezky ukol... ale jeho cil a vysledek je nadherny: laska k bliznimu.
Pro Beti - mnozi radili: najit si neco, co te tesi, uspokoji (konicky, pratele...). Take rozhodne pomoc do domacnosti, ja bych to videla jako "vypomoc s domacimi pracemi" (uklid, vareni, zehleni... a pod.) jednou tydne tak na tri az pet hodin. Odbornou pomoc s problematikou zivota s takto postizenym partnerem (psychoterapeuta, ci konzultace s odbornikem na nemoci tohoto typu - osetrujicim lekarem manzela?).
A jak se na vec maji divat deti? Nekteri zde inklinuji k tomu, ze "takovy tatinek" jim neni k nicemu. To ale neni pravda! Maji vedle sebe cloveka s urcitym omezenim, a dostaly uzasnou moznost naucit se s nim zit, davat mu, co potrebuje a prijimat, co on je schopen dat... Toto jim zprostredkovat je ukol Beti. Nelehky, ale nadherny.
Drzim jim palce... :godlike:

Poukážu na to, když už se Viktorka rozbrečela, že to je báseň o vztahu dětí a rodičů a ne o vztahu partnerů. Děti jsou naše navždy. To je o něčem úplně jiném. To je úplně jiný vztah. Obzvláště klokan by o tom mohl něco vědět. Nerozumím proto tomu, proč hraje na city. Nic jiného to není.

Viktorka: Nelehky, ale nadherny

Bože můj :( :/

Viktorka: Pan sve chovani urcite nezmeni

Ale změní, Viktorko, k horšímu. A betise bude sil ubývat.... Jestli s ním zůstane, když evidentně už teď nemůže dál nebo nechce, tak jednou budeš mít o jednoho pacienta víc :/
Já bych si na rozdíl od Tebe nedovolila někoho přesvědčovat, že má zvládnout něco, na co sílu nemá a co zažívat nechce. To je něco jako doporučovat betise, aby úžasně zprostředkovala dětem zážitky a pochopení pro alkoholika (ti jsou taky nemocní a "bližní", ne?) :/...

Terci, nemam pacienty, mam klienty.
Psala jsem, ze chapu, ze je vycerpana... a dal jsem psala, jak se ma dle meho nazoru podelit o zatez, kterou ma na svych bedrech...
Taky vim, ze "lepsi to nebude", proto rikam o konzultacich s odbornikem na toto tema...
A tva posledni veta, zminka, o alkoholikovi...
Alkoholik je taky nemocny, ne?
Takze by "me" doporuceni asik platilo stejne...
Tva poznamka o "uzasnem" pochopeni alkoholika mi trosku nesedi do me predstavy o tobe (pac te mam moc rada!).
Ano. ..." úžasně zprostředkovala dětem zážitky a pochopení pro alkoholika (ti jsou taky nemocní a "bližní", ne?) ..."
Bez toho slova "uzasne"... to sedi... :kapitulation:

Je to tak, holky, rozhodnout to může jen Betisa sama. Určitě bych si porovnala pro a proti rozvodu, určitě bych si sehnala pomoc do domácnosti (pokud na to jsou peníze) a určitě bych to vše probrala s odborníky, napadlo mně třeba www.cestadomu.cz, zabývají se problematikou domácích hospiců a péče v nich, takže ti by taky mohli pomoci, třeba aspoň radou. Držím pěsti Betiso, jen Ty sama nejlíp víš, kolik sil ještě máš.

přesně tak mě se nelíbí jak se lidé staví k problematice např.závislích na automatech,drogách,alkoholismu apod.vždyť toto je zrovna taková závislost,jenom se prostě na OKP dívají jinak.Co rodin se rozešlo kvůli alkoholismu,závislosti na automatech apod.a to je v pořádku?Ty lidi jsou jiní než psychicky nemocný člověk?Navíc finance co přinesu pro rodinu mi manžel provolává v telefonních automatech po různých lékařských zařízeních několikrát denně a utvrzuje se že nikde nic nemá?Kredit v mobilu má tak na týden a provolá ho pouze za tyto pro něho důležité konsultace..mimo to navštěvuje psychologa a psychiatričku...jenže když k ní jde víc jak třikrát bez objednání tak mu doporučí hospitalizaci v léčebném zařízení....
Vždyť já chodím do práce aby děti mohli jet o prázdninách na tábory,aby si mohli dovolit ty nejlevnější kroužky,aby manžel mohl jet do lázní si odpočinout a já svoje cvičení.A on tohle?Když se zmíním o tom ,že s takovým člověkem jako on nechci už žít tak mi řekne to je dobrý tak proto,že se chci léčit tak ty se chceš semnou rozvíst.Když je člověku nejhůř tak ho opustíš....co mám na to říct?Zase nic, mlčet a jít dál a zase bojovat.
Jak by se vám takové chování líbilo.Nepíšu,že jsem nikde za posledních 10 let co se jeho stav zhoršoval nebyla.Nechci se litovat ani být litována,chci jen žít obyčejný život obyčejný ženský s trochou lásky citu a porozumnění od partnera.Vím chci toho asi příliš moc na jeden život...ale opravdu všichni ty pracovnice a lidé kteří nejsou 24 hodin s takovým člověkem to nepochopí a ani to prostě pochopit nejde.
P.S.
On nemá zájem o nic žádný koníček nic ho nebaví....(chápu může za to jeho nemoc)
Zaměstnání v chráněné dílně jsme přez známé sehnali dvě v obou vydržel týden a pro zhoršení stavu mu lékař práci doporučil ukončit.S prací na doma udělal strašné minimum což jsme doháněli s dětma po večerech a sobotách nedělích to jsem zavrhla sama.

Vikrtorka: Tva poznamka o "uzasnem" pochopeni alkoholika mi trosku nesedi do me predstavy o tobe (pac te mam moc rada!).

Ahoj Viktorko, v pohodě, taky Tě mám ráda; vycházela jsem z jedné Tvé věty: dostaly uzasnou moznost naucit se s nim zit, davat mu, co potrebuje a prijimat.
Nic ve zlým :) To víš, že naše psaní beru jen tak, že každý vychází ze svých povah, zkušeností atd... Však si Betisa vybere, co je jí blízké. Hezkou neděli přeji :)

Kiara napsal(a):

Takže takových 1500 - 2000 by ji z těch 17000 mohli vyměřit.

Zklamaná ... :lol: :lol: :lol:
Slušně řečeno - je to velmi nepravděpodobné.
Už jsem tady jednou psala, že betisa by se v případě rozvodu stala samoživitelkou, vyživující dvě nezletilé děti, což Ty absolutně nebereš v potaz :rolleyes:
Takže těch 17.000 vydělíme třemi (betisa + 2 děti) a vyjde nám, že by sama zůstala jen tak-tak na hranici sociální potřebnosti.
Za těchto podmínek je životní úroveň manželů naprosto stejná - a to záměrně nekalkuluji s výživným od betisina manžela, které by bylo v jeho případě velmi nízké. Nevím, z čeho bys pořád chtěla betise vyměřovat výživné na manžela, když jaksi není z čeho ... ty těch 17.000,- (necelých) bereš jako nějaké její kapesné a naprosto nepobíráš, že v případě rozvodu by na tuto částku byli už tři :rolleyes:
Daleko pravěpodobnějším kandidátem na plátce výživného by byli v tomto případě rodiče postiženého manžela. Takže asi tak.

Ale Kiaro, nevím, co pořád máš - já osobně bych se s nemocným člověkem prostě nerozváděla jen pro uchování svého já. V tom máme asi jinou povahu - prostě bych ho od sebe neodkopla - neříkám, že to udělá betisa a už určitě neříkám, že je v tomto směru podrazák...stále a pořád píšu o tom, co bych udělala já. Jak to udělá betisa je pouze jen a jen její věc. Jen se jí asi z těchto našich všech příspěvků ukazuje, že ne všichni by řešili situaci stejně.
Při stejném životním standartu a stejné výpklatě by i ona jako rozvedená byla na tom hůře - po materiální stránce, takže i když ted chodí do práce a vrací se večer k nemocnému muži, pak by teda večer asi měla třeba poloviční úvazek, aby s dětmi vůbec vyžila - protože řekněme si to upřímně - pán s důchodem 7500, nutně si z toho zajištit bydleni, potravu...a pak léky nebude na tom určitě tak skvěle, aby mu z toho důchodu sebrali závratnou sumu na výživu dětí.
Ale pořád se tu omílá jen finance - a co vnitřní pocit, že místo toho, aby se hledal způsob, jak to udělat, aby všichni byli spokojení se hledá důvod, proč to vlastně nejde. Já jsem způsob našla, jak to udělat, aby byla spokojenost. A zase mluvím jen za sebe - čím by si můj muž zasloužil, že bych ho pro nemoc měla odkopnout jak prašivého psa, protože se mi bude zdát, že se díky jeho nemoci stávám obětí? najdu způsob tou obětí se nestat. A obloukem se vracím k tomu, že za vším stojí peníze. Bude-li mít betisa finance, může si dovolit jak zdravotní sílu, která se o jejího muže v době její nepřítomnosti postará, nedej bože non stop, tak klidně si může dovolit i tu keramiku, tance, dovolené - i to stojí totiž peníze. A najde i ten čas - jak pro sebe, tak i bez negativních emocí se věnovat určitý čas svému muži, kterého si asi brala z lásky, milovala ho (už ho nemiluje?) s kterým má 2 děti a určitě když si ho brala, očekávala, že spolu i zestárnou. Ano, pro někoho klišé...v dobrém i zlém - pro někoho základ soužití. To zlé není o tom, že jeden z partnerů bude tyran (to už jsme v jiné kategorii), ale to zlé je myšleno nemoc, překážky, které je třeba překonat.

Kiara napsal(a):

Ne, že nechce, to mi na betisu zní příliš tvrdě ... nemůže ... ostatně představa příštích 30ti let po boku duševně nemocného partnera mi připadá sama o sobě děsivá :jojo:

proč nemůže?
pro tebe je ta představa 30-ti let děsivá? Pro mě kupříkladu ne....

majkafa napsal(a):

Poukážu na to, když už se Viktorka rozbrečela, že to je báseň o vztahu dětí a rodičů a ne o vztahu partnerů. Děti jsou naše navždy. To je o něčem úplně jiném. To je úplně jiný vztah. Obzvláště klokan by o tom mohl něco vědět. Nerozumím proto tomu, proč hraje na city. Nic jiného to není.

Slyšeli jsme Slovo Boží.. Amen.  Ale ruce ani nic jiného ti líbat nebudu, neva?

Zklamaná ... něco jiného je plamenně hlásat řeči o morálce (nemocný partner se přece neopouští), implantovat pocity viny (neodkopla bych ho od sebe jako prašivého psa) a podobně, aniž by si takovou situaci člověk na vlastní kůži sám zažil.
Je zajímavé, že ženské, které betisu neodsuzují zažily v praxi, co to je - starat se o duševně nemocného člověka a vědí, co takový život se vším všudy obnáší :jojo:
Ty jsi nikdy nic takového na vlastní kůži nezažila, podobnou problematiku znáš zřejmě pouze z televizních inscenací nebo z řečí sousedek v mlékárně - ale kategoricky odsuzuješ.
Sama nevíš, do jaké situace Tě život za několik desítek let může přivést, ať už se může jednat o manžela či rodiče ... a taková situace Tě donutí ze dne na den přehodnotit morálku, životní priority a žebříček hodnot tak razantně, že si to ani nedovedeš představit. Samozřejmě bych Ti takovou věc nepřála, nepřála bych ji nikomu ... ale život s sebou nikdy nepřináší jenom hezké věci :jojo:

betisa napsal(a):

Děkuji Vám všem za názory hodně jste mě pomohli a tu knihu si určitě přečtu.Jenom odpovím na dotazy které se objevily.
Manžel až do svého prvního sňatku(jsem druhá manželka)byl naprosto v pořádku,škola výborné výsledky,po škole dvě maturity.Doma u nich velký důraz až přehnaný na pořádek.Rozvod(žena mu utekla s jiným mužem) byl pro něho první životní problém,který musel řešit a dost s ním zacloumal...s kým asi ne že?
Problémy podobné těm na které se léčí dodnes vznikly v době kdy po rozvodu měl styk s náhodnou partnerkou a nakazil se vší muňkou a od té doby se začal léčit na tuto OKP s tím,že někde na těle ,pohlaví,oči,pod paží kdekoli něco má.Já ho poznala v době kdy se vrátil z léčebny daly jsme se dohromady,myslela jsem že mu mohu pomoci,taky jeho stav se rapidně zlepšil,chodil do práce a vše bylo v pohodě.Já jsem přišla do jiného stavu vše ok až po narození druhého dítěte,se jeho stav začal zhoršovat až do dnešní podoby.Impuls byl snad ten že soused řekl,že má v oku řasu a to byl ten spouštěcí moment kdy si začal myslet to samé o sobě,a byl konec...Vím,že pro zdravé lidi je to neskutečná blbost kterou se někdo dokáže ničit až tak daleko,že by nejraději nebyl.A nikdo mu není schopen pomoci.
Tudíž vlastně tento stav trvá již skoro deset let,a já čas od času se začnu zabývat myšlenkou rozvodu a říkala jsem mu,že raději budu do smrti sama než tohle.Ale mě prostě chybí to obejmutí,říct mám tě rád a strávit pěkný večer s normálním chlapem.Bohužel vím,že tady mne to už nečeká...copak jsem tak stará na lásku,ani jsem nikdy nikomu neublížila abych musela trpět do konce života.Vím,mám kamarádky v práci,ale ty nic o tom co zažívám doma nevědí.Jenom že se manžel čas od času léčí v léčebně.Tři kámošky z cvičení vědí přesně co mám doma,ale vše končí tím,že se diví jak to můžu doma takhle vydržet..........co jim na to říct?Nic mlčet a jít dál pokud to ještě alespoň trochu jde.....Díky vám moc.

Bet,já si myslím,že takové ty varovné signály,že má k OKP sklony se objevily již dříve.Jenom jim nevěnoval tolik pozornosti,protože byly krátkodobé a přechodné. Psala jsem ti,že já měla něco podobného a když se nad tím zamyslím,tak se mi první "zážitky" vybavují už z dětství i dospívání. Spouštělo se mi to po nějakém nervovém vypětí- strach, stres,stesk.....Překvapuje mě,že ani léky mu aspoň částečně neulevily.Nemá k OKP ještě nějakou jinou dg. ? Deset let je dlouhá doba,mě osobně by to naprosto odrovnalo. Rozhodni se podle svého,nikdo tě nemůže odsoudit,nikdo totiž nežije tvůj život. Kdo se postará o tebe až se jednoho dne sesypeš?

Kiara napsal(a):

Zklamaná ... něco jiného je plamenně hlásat řeči o morálce (nemocný partner se přece neopouští), implantovat pocity viny (neodkopla bych ho od sebe jako prašivého psa) a podobně, aniž by si takovou situaci člověk na vlastní kůži sám zažil.
Je zajímavé, že ženské, které betisu neodsuzují zažily v praxi, co to je - starat se o duševně nemocného člověka a vědí, co takový život se vším všudy obnáší :jojo:
Ty jsi nikdy nic takového na vlastní kůži nezažila, podobnou problematiku znáš zřejmě pouze z televizních inscenací nebo z řečí sousedek v mlékárně - ale kategoricky odsuzuješ.
Sama nevíš, do jaké situace Tě život za několik desítek let může přivést, ať už se může jednat o manžela či rodiče ... a taková situace Tě donutí ze dne na den přehodnotit morálku, životní priority a žebříček hodnot tak razantně, že si to ani nedovedeš představit. Samozřejmě bych Ti takovou věc nepřála, nepřála bych ji nikomu ... ale život s sebou nikdy nepřináší jenom hezké věci :jojo:

Kiaro - jsi vedle jak ta jedle - jak ty můžeš vědět, co jsem zažila a nezažila?
Ať mě život zanese za několik let tam, či onam, sama o sobě vím, jak se v takové situaci zachovám.
Betisu neodsuzuji, to jen ty v tom vidíš odsuzování - já stále píšu o sobě, o mém nastavení k takovéto situaci. Je to  stejné, jako když píšu, že nevěrná nebudu...taky se našlo pár, co mi chtěli implantovat, že nevím, co udělám za x let. Implantují tam jen své pohnutky...někdo prostě neví, zda by mohl být věrný či nevěrný, tak nechává k tomuto dvířka otevřená - nezná sám sebe a reakce na různé situace. Někdo neví, zda by dokázal žít s postiženým, či nemocným člověkem - opět ukazuje, že neví o sobě zhola nic. A svým konáním například ukazuje svým dětem, jak je to teda správné...a až ta dotyčná matka jednou bude nemocná, děti si řeknou - aha, maminka taky opustila tátu a aby se nestala obětí, tak tak je to správně a šup....maminka bude v nemoci sama. Svými činy učíme děti, jak se stavět k životu. Joo, tatínek už je nepotřebný, tak co se s ním párat, však systém sociální podpory ho chcípnout nenechá...
To je mi teda přístup k člověku, kterého si ta žena brala z lásky....znovu píšu - místo aby se hledal způsob, hledá se důvod...nestat se obětí nemocného člověka a jeho potřeb. To, že to byl kdysi nejmilovanější člověk pro dotyčného, díky nemoci teď pozměněn...hmmmm, chce se mi blejt velebnosti. Znovu poukazuji na to, že betisu neodsuziuji, protože ona se zatím nerozhodla, co vlastně udělá, ona je v takovém rozpoležení, že neví....a já říkám sama za sebe, našla bych způsob, jak neodkopnout nepotřebného partnera a nestat se obětí jeho onemocnění. Nic víc. A plácat tu - že takto nemocné dítě je něco jiného, než takto nemocný partner? Je to přeci rodina - tvořil se přeci celek. Patří k sobě - vybrala si ho, vybral si on ji.

Kiaro - ty si tuto sitaci zažila na vlastní kůži? Jak si se zachovala?

Betiso,  za prvé Ti chci napsat, že s tebou soucítím a zároveň tě obdivuju, jsi silná žena a máš toho naloženo o moc víc než většnia z nás.
Je naprosto pochopitelné, jak tu situaci prožíváš a jak se cítíš.
Snažíš se tu situaci nějak změnit, vyřešit, což je zcela na místě.
Bohužel tahle situace nemá jednoduché a bezbolestné řešení. Ať se rozhodneš jakkoliv, vždycky zůstane někdo z vás nespokojený nebo nešťastný. Buďto ty, tvoje děti nebo tvůj muž. A navíc, nespokojené matky nemívají spokojené děti.
Já osobně bych ti radila vyhledat odbornou pomoc, např. psychologa, který ti neřekne, co máš dělat, ani ti neřekne, co by dělal on, ale pomůže ti zmapovat situaci, vidět věc z různých úhlů, najít možné alternativy řešení, uvědomit si souvislosti. Ty pak budeš mít o hodně snažší rozhodování.

My všichni  tady těžko můžeme vědět, jak moc důležitá pro tvého muže je jistota rodiny, jak moc by mu ublížilo nebo zhoršilo nemoc, kdyby se vaše rodina rozpadla, kdyby byl nucený žít bez vás.

Také není jisté, jak moc by se situace tvoje a tvých dětí změnila rozvodem. Jen díky papíru se manžel neodstěhuje a neztratíte s ním kontakt, protože otcem dětí samozřejmě zůstane. A nebo naopak, rozvod ti nepomůže s tím, že jsi teď na všechno důležité sama.

Přeci jen si dovolím na závěr jednu radu. Aktuálně bych se zaměřila na možnou změnu fungování vaší rodiny a to jednak aby manželovi bylo znesnadněno vás obtěžovat a omezovat (např. že část týdne bude bydlet u matky, protože ty to nutně potřebuješ k nabrání sil nebo bude mít omezený přístup k penězům, aby neprovolal jmění) a druhak takovou, aby ty sis začala života užívat, aby sis našla nějakou radost, ať to znamená cokoliv. Musíš se skutečně opečovávat, protože na tobě stojí chod  celé rodiny, neboj se přehodit co to jde na druhé - babička může děti hlídat pravidelně a ty budeš mít čas jen pro sebe.

Držím ti moc palce a přeju hodně energie, budeš ji potřebovat!

Zklamaná - ano, zažila ... moje matka je desítky let psychicky postižená  a zachovala jsem se tak, že se o ni starám v rámci možností celý život, tzn. dojíždím 40 km do Prahy, nosím jí nákupy a zařizuji za ni veškeré záležitosti na úřadech, protože moje matka již 25 roků odmítá vycházet z bytu.
Tohle je ale jiná konstelace nežli "nemocný partner x zdravá partnerka", tady se jedná o konstelaci "nemocný rodič x zdravé dospělé dítě", což nejde srovnávat, to je totéž, jako staré známě směšování jablek a hrušek.
A můžu Tě ubezpečit, že ani tohle není legrace, i když svoji matku jezdím zaopatřovat "jenom" 2x - 3x do týdne. Pečovatelku matka sice měla, ale protože okolo sebe nesnese cizí lidi, dělala jí naschvály že jí na zvonění neotevírala, pečovatelka mi volala domů na okres Praha - východ že matka nereaguje, já byla šílená hrůzou že se jí něco stalo, obratem jsem jela do Prahy a teprve když jsem babičku opakovaně prozváněla mobilem, bouchala jí na dveře a přemejšlela, jestli budu volat napřed policajty nebo hasiče, babička se teprve uráčila otevřít. Takže jsem od pečovatelky a podobné charitativní pomoci musela upustit a matku mám na starosti výlučně sama. A to se nejedná - naštěstí - o Alzheimera, ale o neléčenou psychózu v mírné formě, která se zatím a zaplaťpámbu nerozjela do stadia, kdy by matka musela akutně do léčebny. Matku vyšetřili před několika desítkami let psychiatři, ale protože matka se odmítla cíleně léčit, sama sebe ani jiné osoby neohrožovala ani na životě, ani na zdraví a v podstatě nikomu neškodila, nebylo jí možno psychiatrickou léčbu nějakým způsobem přikázat nebo jí k léčbě nutit proti její vlastní vůli :jojo:
Takže Tě můžu ujistit, skutečně z vlastní zkušenosti vím, co to je žít s psychicky nemocným člověkem, starat se o něj a jaké z toho plynou důsledky pro toho druhého - zdravého.

Vanilko, Tvoje slova jsou zvolena velmi citlivě, s Tvými návrhy bych souhlasila.
Mám ale zkušenost, že právě takoví, jako je zřejmě Betisin manžel, s těmito jejími změnami souhlasit nebudou. Oni nejsou "nemocní" tak doslova. Oni totiž dokážou velmi často, rychle a bystře vyčíhnout, kdy se jim dle jejich názoru "děje příkoří" - byť by si to nikdo kolem nich nemyslel. Jestli máš představu, že si např. jen tak lehce nechá vzít kredit na provolávání, jsi na velkém omylu.
(Jen malý nepodstatný dodatek - já bych třeba zrovna nechtěla cpát svoje zbožňované děti k babičce jen proto, abych měla sílu zvládat takového manžela.)

Kiaro - a manžela máš? Ano - právě teď si smíchala jablka s hruškama.
Takže co by kdyby....na tom byl takto tvůj manžel? Podotýkám, že by to byl hodný muž, netýral tě, nebil...jen by byl nemocný? Co uděláš? Co zvolíš za způsob k vyřešení takové situace?

Jak tu správně podotkla Vanilka - papír na rozvod ji manžela (BM) z bytu nevystěhuje - tudíž bude tam a ve stejné frekvenci a se stejnými požadavky - co tím tedy získá?

Betiso..........já jsem ten z druhý strany, ten nemocnej opuštěnej ........měla jsem psychozu a manžel od nás odešel, nechal mě s dvouma malejma dětma samotnou (doufal že to nezvládnu a že bude děti mít on) A musím jednoznačně říct, že nám to oběma pomohlo, jemu i mě ...........já jsem totiž klesla na dno a musela jsem začít věci řešit .....zatímco předtím jsem se jen vezla a rochnila se v bludech ,krásně jsem si psychotila , měla jsem pro to podmínky!!!.Dokud se mnou měli lidi soucit , bylo to horší a horší .

Tady totiž vzniká situace, že on je v bezpečí v blázinci, v bezpečí v teplíčku  doma a může si vesele volat doktorům a pěstovat svou vášen (i když je to pro něj negativní )Není ničím tlačenej k tomu, aby se snažil !!

Moje dcera má autistické kamarády, kteří mají závažné problémy a dělají maléry, které pak následně rodiče, psycholog, psychiatr vyžehlí a oni dál proplouvají životem jako princátka, rochní si ve svých úchylkách a všichni okolo se hroutí . Oni ti nemocní totiž rychle vycítí,  co si můžou dovolit a co né .

Nechápu jak je možné, že on telefonuje doktorům za tvoje peníze, on nevydělává v podstatě, nic moc doma nepomůže, takže žádný ohledy, tvrdě na něj .........a on se možná probere ........každopádně bych se ho zbavila a to i kvůli dětem, tyhle věci bývají dědičné(nemusí to být uplně ta samá forma nemoci ) a není dobrý, když to děti vidí a žijou to .
Mně se osvědčilo, že zabírá jedině tvrdost, mám kolem sebe hromadu psychicky nemocých lidí ......malej dvorek a velkej bič, něco provedeš nebo otravuješ a jedeš .......a když to nezabere, je to jeho osud.......a ty ho neřeš a netrap se vyčítkama, hlavně se nenech ničit.

klokan napsal(a):

majkafa napsal(a):

Poukážu na to, když už se Viktorka rozbrečela, že to je báseň o vztahu dětí a rodičů a ne o vztahu partnerů. Děti jsou naše navždy. To je o něčem úplně jiném. To je úplně jiný vztah. Obzvláště klokan by o tom mohl něco vědět. Nerozumím proto tomu, proč hraje na city. Nic jiného to není.

Slyšeli jsme Slovo Boží.. Amen.  Ale ruce ani nic jiného ti líbat nebudu, neva?

:kapitulation:

krasavice: já jsem totiž klesla na dno a musela jsem začít věci řešit .....zatímco předtím jsem se jen vezla a rochnila se v bludech ,krásně jsem si psychotila , měla jsem pro to podmínky!!!.

Je sice možné, že jsi netrpěla přesně tím, co Betisin manžel a v tom samém rozsahu, ale přesto:
DĚKUJI!

betisa napsal(a):

....finance co přinesu pro rodinu mi manžel provolává v telefonních automatech po různých lékařských zařízeních několikrát denně

Terci, já reagovala jen a jen na tohle. Já o situaci v té rodině fakt vím jen to co sem betisa napíše.

Terci, s tím cpaním milovaného dítěte babičce, jak jsi to napsala ty, já to vnímám spíš jako mít chvíli volný čas jen pro sebe, to jsem zas reagovala na to, jak betisa mimo jiné napsala:

betisa napsal(a):

...vždyť za chvíli budu na prášky sama...
...Vždyť už je to nesnesitelné...
...abych si mohla s někým popovídat o preblémech,které trápí i mne...
...Mě spíš chybí opravdu si s někým posedět popovídat o problémech,vyslechnout i toho druhého...
...já už dál takto nemůžu...

Já Ti, Vanilko, rozumím... Akorát po svých zkušenostech vidím u betisy tu situaci trošíííííčku jinak (netvrdím, že se nemýlím) :).

Tercila napsal(a):

krasavice: já jsem totiž klesla na dno a musela jsem začít věci řešit .....zatímco předtím jsem se jen vezla a rochnila se v bludech ,krásně jsem si psychotila , měla jsem pro to podmínky!!!.

Je sice možné, že jsi netrpěla přesně tím, co Betisin manžel a v tom samém rozsahu, ale přesto:
DĚKUJI!

To je uplně jedno jakou jsem měla dg.......jak píšu je to u všech psych, nemocných i u autistů.........jí sice mám závažnější dg než manžel Betisy ,ale mě pomohla první tabletka, kterou jsem vzala(asi po pěti letech nemoci ), jemu bohužel léky nezabírají .........je tady jediná naděje, že se nemoc časem vyčerpá, unaví ........nebo se najde šikovnej doktor, kterej bude znát nějakej fígl..........ale to už musí bojovat on sám.

Vanilka69 napsal(a):

betisa napsal(a):

....finance co přinesu pro rodinu mi manžel provolává v telefonních automatech po různých lékařských zařízeních několikrát denně

Terci, já reagovala jen a jen na tohle. Já o situaci v té rodině fakt vím jen to co sem betisa napíše.

Terci, s tím cpaním milovaného dítěte babičce, jak jsi to napsala ty, já to vnímám spíš jako mít chvíli volný čas jen pro sebe, to jsem zas reagovala na to, jak betisa mimo jiné napsala:

betisa napsal(a):

...vždyť za chvíli budu na prášky sama...
...Vždyť už je to nesnesitelné...
...abych si mohla s někým popovídat o preblémech,které trápí i mne...
...Mě spíš chybí opravdu si s někým posedět popovídat o problémech,vyslechnout i toho druhého...
...já už dál takto nemůžu...

na to je ale řešení....
1/ - požádat soudně o částečné znesvéprávnění
2/ - finance - na zapalcení zdravotní síly a mít čas pro sebe


tj. nehledat důvody, ale způsoby

Tercila napsal(a):

krasavice: já jsem totiž klesla na dno a musela jsem začít věci řešit .....zatímco předtím jsem se jen vezla a rochnila se v bludech ,krásně jsem si psychotila , měla jsem pro to podmínky!!!.

Je sice možné, že jsi netrpěla přesně tím, co Betisin manžel a v tom samém rozsahu, ale přesto:
DĚKUJI!

já mám ve třídě studenta, který má stejnou diagnozu jako betisin manžel. Naštěstí teď aktuálně na něj zabraly prášky a je zklidněný, ale v okamžiku, kdy nemoc měla nad ním nadvládu, tak bylo doporučeno psychiatry ho nezatěžovat více než je nezbytně nutné, mohl by spáchat sebevraždu. Šlo o to, že neplnil své povinnosti, chodil za školu, ve škole nedával pozor (on totiž v hlavě pořád musel myslet jen na jednu věc). kdybychom ho tehd ypodle Školního řádu potrestali vyhazovem, zřejmě by tu zátěž neunesl... takže já si myslím, že nikdo z nás takhle na dálku nemůže vědět, co by pro betisinu rodinu bylo nejlepší

Ano, Vanilko, jistě. Rozsah OKP je docela široký. Záleží na konkrétním stavu jednotlivce. V jakém "stupni" se nachází betisin manžel, to nikdy nikdo z nás přesně nezjistí; já jen vycházím z toho, co popisuje betisa o SVÝCH pocitech. A jestli už opravdu nemůže dál, vidím situaci jednoznačně tak, že by ji měla řešit ke SVÉ spokojenosti.

Zklamaná napsal(a):

Vanilka69 napsal(a):

betisa napsal(a):

....finance co přinesu pro rodinu mi manžel provolává v telefonních automatech po různých lékařských zařízeních několikrát denně

Terci, já reagovala jen a jen na tohle. Já o situaci v té rodině fakt vím jen to co sem betisa napíše.

Terci, s tím cpaním milovaného dítěte babičce, jak jsi to napsala ty, já to vnímám spíš jako mít chvíli volný čas jen pro sebe, to jsem zas reagovala na to, jak betisa mimo jiné napsala:

betisa napsal(a):

...vždyť za chvíli budu na prášky sama...
...Vždyť už je to nesnesitelné...
...abych si mohla s někým popovídat o preblémech,které trápí i mne...
...Mě spíš chybí opravdu si s někým posedět popovídat o problémech,vyslechnout i toho druhého...
...já už dál takto nemůžu...

na to je ale řešení....
1/ - požádat soudně o částečné znesvéprávnění
2/ - finance - na zapalcení zdravotní síly a mít čas pro sebe

vím, že všichni tady chceme betise pomoci a ona i kvůli tomu sem napsala, já tvrdím, že s takovouhle věcí při takovéhle znalosti situace (víme jen co betisa v omezeném prostoru diskuse napíše) ji nikdo z nás tady nemůže fundovaně pomoci, situaci takhle nevyřeší.
Nic nevíme, zda jem ožné znesveprávnění, zda má na zaplacení zdravotní síly azda vůbec by to pomohlo atd.

Tercila napsal(a):

Ano, Vanilko, jistě. Rozsah OKP je docela široký. Záleží na konkrétním stavu jednotlivce. V jakém "stupni" se nachází betisin manžel, to nikdy nikdo z nás přesně nezjistí; já jen vycházím z toho, co popisuje betisa o SVÝCH pocitech. A jestli už opravdu nemůže dál, vidím situaci jednoznačně tak, že by ji měla řešit ke SVÉ spokojenosti.

jasně, já jen tvrdím víc informací než my ji zcela jistě dá ošetřující psychiatr nebo psycholog jejího muže, psát sem na diskusi je samozřejmě dobré, když jí to pomáhá, ale k vyřešení téhle situace tak, aby všem bylo ublíženo co nejméně, je podle mne nezbytné navštívit odborníky.

Vanilka69 napsal(a):

Tercila napsal(a):

krasavice: já jsem totiž klesla na dno a musela jsem začít věci řešit .....zatímco předtím jsem se jen vezla a rochnila se v bludech ,krásně jsem si psychotila , měla jsem pro to podmínky!!!.

Je sice možné, že jsi netrpěla přesně tím, co Betisin manžel a v tom samém rozsahu, ale přesto:
DĚKUJI!

já mám ve třídě studenta, který má stejnou diagnozu jako betisin manžel. Naštěstí teď aktuálně na něj zabraly prášky a je zklidněný, ale v okamžiku, kdy nemoc měla nad ním nadvládu, tak bylo doporučeno psychiatry ho nezatěžovat více než je nezbytně nutné, mohl by spáchat sebevraždu. Šlo o to, že neplnil své povinnosti, chodil za školu, ve škole nedával pozor (on totiž v hlavě pořád musel myslet jen na jednu věc). kdybychom ho tehd ypodle Školního řádu potrestali vyhazovem, zřejmě by tu zátěž neunesl... takže já si myslím, že nikdo z nás takhle na dálku nemůže vědět, co by pro betisinu rodinu bylo nejlepší

Ano to je pravda ......pokud je to akutní to ano .........ovšem manžel betisy to má chronické a ničí tím svoje okolí, jako jsem to dělala já ........takže tady je naděje, že se to bud otočí a on se probere a mákne, jako to bylo u mně.........nebo spáchá tu sebevraždu a co jako?? Lepší bude když zničí rodinu ?? To je přece jeho osud , on to musí vybojovat , nemůže sebou stáhnout všechny, klidně at spáchá sebevraždu, VŠEM SE ULEVÍ  ........ dokud bude doma  ve vatičce telefonovat doktorům, jestli nemá něco ve voku a pak mu žena přinese večeři, nezmění se nic .

Zklamaná napsal(a):

Kiaro - a manžela máš? Ano - právě teď si smíchala jablka s hruškama.
Takže co by kdyby....na tom byl takto tvůj manžel? Podotýkám, že by to byl hodný muž, netýral tě, nebil...jen by byl nemocný? Co uděláš? Co zvolíš za způsob k vyřešení takové situace?

Zklamaná ... manžela nemám ... :D 
Není podstatné, jak bych se zachovala já ... o mě tady neběží, běží tady o betisu, která má - na rozdíl ode mě - na starosti dvě nezletilé děti.
Já mám jedno manželství za sebou, děti už mám dospělé, takže Ti odpovím velmi obecně.
Pokud bych měla mluvit sama za sebe o vztahu, ve kterém by mi partner onemocněl psychicky ... stála bych svému partnerovi po boku až do té chvíle, do které by mě péče o duševně nemocného nezačala psychicky požírat až k sebezničení. A samozřejmě - pro to, aby k tomu došlo co nejpozději bych zapojila nejrůznější varianty řešení, mezi něž patří účinná pomoc rodiny, charitativních organizací, pečovatelské služby, psychologické pomoci atd. atd.
Bohužel - i přes všechnu výše skýtanou pomoc je nutno počítat s tím, že v každém člověku existuje určitý "strop" vlastních fyzických a psychických možností.
A já - když už by situace dospěla tak daleko - bych přes ten strop nešla.
Pomohla bych partnerovi až třeba do rozkrájení vlastního těla ... ale ne za cenu vlastního sebezničení, což je vůči člověku, který v posledním stadiu nemoci už ani nemyslí, nevnímá ani mě nepoznává naprosto nesmyslná oběť.

ano je to nějak tak i dle mého cítění pokud je doma sám děti ve škole já v práci tak doma nic nedokáže udělat(myslím třeba poklidit,ohřát oběd) a šíleně se v těch problémech hrabe tím že chodí obtěžovat kamarády kteří mu to ještě snáší,telefonáty,tetu a všechny o kterých ví že ho nepošlou někam.Ale ten okruh lidí se pořád snižuje.Taky moje doměnka byla aby takový člověk padl na "hubu" a musel se vyhrabat z toho bahna sám...otázka vyhrabe nebo ne?Ale pokud bude v klidu ,všechno kolem domácnosti se za něho vyřídí,tak on nemá žádnou potřebu se sebou něco dělat.Navíc finance mu nic moc neříkají ví,že to vždycky nějak dopadne.
Neříkám,že léky mu nepomáhají oni pomáhají držet tu nemoc v nějakých mezích,když ty meze překročí musí odjet do léčebny aby si zvykl na jiné druhy..jelikož přechodem na jiné léky se stav zhorší až po 14 dnech nebo měsíci je zase schopen tak nějak doma fungovat(být s námi)
Samozřejmě jsem navštívila ošetřující lékaře,ktrých bylo několik.Výsledek,že to tak bude napořád,chvíli lépe,chvíli hůře,víte paní chápu to máte to těžké,ale je to na celoživotní léčbu.
Další radí odpovídat ale nenechat se takovým člověkem obtěžovat.
Prostě názory odborníků se vesměs shodují v jedno,že si zatím s touto chorobou nevědí rady.Dostala jsem i nějaké příručky vše jsem pročetla to není aby jste si myslely o tom,že se nesnažím mu pomoci.Donutila jsem ho už i zajít do manželské poradny,ale tam jak slyší že je manžel nemocen tak spíše radí pochopení jeden druhého.No to se snažím už hodně dlouho.
Já vím zase jak to dopadne.Vrátí se z léčebny já budu zase chvílku nabitá a do dalšího jeho odjezdu to vydržím,ale z každým jeho odjezdem na léčení já cítím,že je to už moje hranice nebo strop kam můžu zajít a říkám si tak člověk který nevydrží s náma doma v klídku a musí si jet odpočinout.Jestli má pro mne toto snášet smysl nebo jestli to má vůbec nějaký smysl.
Proč nenechat ,nezkusit takového člověka aby zabojoval a zapracoval sám...na sobě a své nemoci.Proč když je na tom jakž takž dobře nekoukne na net nepohledá nějaké info.nebo lékaře třeba v Praze a nezkusí něco změnit.Zase čeká,že to někdo udělá za něho.Však ono to nějak dopadne popř.si pojede odpočnout od toho" hrozného shonu."...

Přesně tak Betiso  , ty taky intuitivně cítíš, že tudy cesta nevede.......on dobře ví že ho podržíte a proto si užívá obsesi.

Já jsem o tom před týdnem mluvila s psychologem v Apla a on mi řekl, že tohle řešení -obskakovat je a chránit dělá spousta rodičů a že je to jen krátkodobé řešení, kterým se odvalí balvan dál.......je potřeba, aby si nabil hubu a poznal realitu a potom teprve možná začne líp fungovat , nebo prostě spadne dolů.....ale to je opravdu jeho osud, on má svůj boj a ty svůj .On se paradoxně může tohle situací zhoršovat ........má proto podmínky.

Třeba já byla nemocná celý roky a když se mi narodila dcera s DMO, nemoc jako zázrakem zmizela a já cvičila Vojtu 5 krát denně  rok a půl .....a když jsem dítě vypiplala, ponořila jsem se opět do slastné bludné reality :)):)):))

Kiara napsal(a):

Zklamaná napsal(a):

Kiaro - a manžela máš? Ano - právě teď si smíchala jablka s hruškama.
Takže co by kdyby....na tom byl takto tvůj manžel? Podotýkám, že by to byl hodný muž, netýral tě, nebil...jen by byl nemocný? Co uděláš? Co zvolíš za způsob k vyřešení takové situace?

Zklamaná ... manžela nemám ... :D 
Není podstatné, jak bych se zachovala já ... o mě tady neběží, běží tady o betisu, která má - na rozdíl ode mě - na starosti dvě nezletilé děti.
Já mám jedno manželství za sebou, děti už mám dospělé, takže Ti odpovím velmi obecně.
Pokud bych měla mluvit sama za sebe o vztahu, ve kterém by mi partner onemocněl psychicky ... stála bych svému partnerovi po boku až do té chvíle, do které by mě péče o duševně nemocného nezačala psychicky požírat až k sebezničení. A samozřejmě - pro to, aby k tomu došlo co nejpozději bych zapojila nejrůznější varianty řešení, mezi něž patří účinná pomoc rodiny, charitativních organizací, pečovatelské služby, psychologické pomoci atd. atd.
Bohužel - i přes všechnu výše skýtanou pomoc je nutno počítat s tím, že v každém člověku existuje určitý "strop" vlastních fyzických a psychických možností.
A já - když už by situace dospěla tak daleko - bych přes ten strop nešla.
Pomohla bych partnerovi až třeba do rozkrájení vlastního těla ... ale ne za cenu vlastního sebezničení, což je vůči člověku, který v posledním stadiu nemoci už ani nemyslí, nevnímá ani mě nepoznává naprosto nesmyslná oběť.

Takže vlastně bys řešila, jak já. Co rozvod o který tu je vedena polemika? Rozvedla by ses? Kdybys tedy viděla, že už jde o tvé sebezničení? Jak by mohlo dojít k tomu sebezničení, když využiješ všech možností a způsobů, jak nemocnému pomoci?

Zklamaná napsal(a):

na to je ale řešení....
1/ - požádat soudně o částečné znesvéprávnění
2/ - finance - na zapalcení zdravotní síly a mít čas pro sebe


tj. nehledat důvody, ale způsoby

Ad 1  a co si pomůže? Omezení v právních úkonech na finance, provolání kreditu nevyřeší. Úplné zbavení k právním úkonům také ne, protože u něj kvůli zabezpečení rodiny nemůže být.
Ad 2. Dobrá najde si sociální pracovnici, která bude dohlížet na nemocného manžela, a co, bude pečovat o sebe, jak? Co s volným časem? Ten bude trávit na lavce před domem?
Zklamčo mezi náma, pohled mnohých z okolí bude stejný jak když se rozvede, tak když muže znesvéprávní. Navíc když ho znesvéprávní tak ještě bude poslouchat, jak si užívá jeho invalidního důchodu, jaká je to mrcha.

Zklamaná napsal(a):

Takže vlastně bys řešila, jak já. Co rozvod o který tu je vedena polemika? Rozvedla by ses? Kdybys tedy viděla, že už jde o tvé sebezničení? Jak by mohlo dojít k tomu sebezničení, když využiješ všech možností a způsobů, jak nemocnému pomoci?

Nemoc jakoukoli, nebo poškození tělesné schránky nepřeji nikomu. Jak jsme psal na počátku nemoc by neměla dávat právo ke kroku jinému. Bohužel tahle nemoc je destrukční jak pro samotného člověka, který tím trpí, tak jeho okolí, nejbližší. Jak cítím, už dnes to tazatelka zvládá s vypětím všech sil a to je "relativně" mladá co bude dělat za 15, 25 let až manžel bude terorizovat všechny i půlku města. Kde je psáno, že i když budou rozvedeni, že nezůstane cudně sama jen s jejich společnými dětmi, nikde jsem nečetl, že by měla tendenci se rvát do dalšího chomoutu. Zklamčo, žíj a nech žít. Osobně si myslím, že může víc pomoci když budou od sebe, bývalý manžel v komunitní společnosti nikoli jen v chráněné dílně a ona jej bude pravidelně  navštěvovat či dokonce s ním dělat i delší pobyty s ohledem na společné děti.  Mám dojem Zklamčo, že tu hlásáš něco o čem sama moc nevíš.

Prepáčte mi, ale nejak tomu prestávam rozumieť :kapitulation: Je Betisin manžel chorý, alebo si myslí, že je chorý? V jednu chvíľu mi to pripadalo, že nie je schopný rozpoznať, čo je dobré a čo zlé, v druhej akoby hral so svojou rodinou nepeknú hru. Ako to je teda s tak chorým človekom? Môže pomôcť sám sebe, alebo je odkázaný na pomoc iných?

krasavice napsal(a):

Vanilka69 napsal(a):

Tercila napsal(a):

krasavice: já jsem totiž klesla na dno a musela jsem začít věci řešit .....zatímco předtím jsem se jen vezla a rochnila se v bludech ,krásně jsem si psychotila , měla jsem pro to podmínky!!!.

Je sice možné, že jsi netrpěla přesně tím, co Betisin manžel a v tom samém rozsahu, ale přesto:
DĚKUJI!

já mám ve třídě studenta, který má stejnou diagnozu jako betisin manžel. Naštěstí teď aktuálně na něj zabraly prášky a je zklidněný, ale v okamžiku, kdy nemoc měla nad ním nadvládu, tak bylo doporučeno psychiatry ho nezatěžovat více než je nezbytně nutné, mohl by spáchat sebevraždu. Šlo o to, že neplnil své povinnosti, chodil za školu, ve škole nedával pozor (on totiž v hlavě pořád musel myslet jen na jednu věc). kdybychom ho tehd ypodle Školního řádu potrestali vyhazovem, zřejmě by tu zátěž neunesl... takže já si myslím, že nikdo z nás takhle na dálku nemůže vědět, co by pro betisinu rodinu bylo nejlepší

Ano to je pravda ......pokud je to akutní to ano .........ovšem manžel betisy to má chronické a ničí tím svoje okolí, jako jsem to dělala já ........takže tady je naděje, že se to bud otočí a on se probere a mákne, jako to bylo u mně.........nebo spáchá tu sebevraždu a co jako?? Lepší bude když zničí rodinu ?? To je přece jeho osud , on to musí vybojovat , nemůže sebou stáhnout všechny, klidně at spáchá sebevraždu, VŠEM SE ULEVÍ ........ dokud bude doma  ve vatičce telefonovat doktorům, jestli nemá něco ve voku a pak mu žena přinese večeři, nezmění se nic .

to snad nemůžeš myslet vážně. Myslíš, že by se Betise žilo dobře s pocitem, že manžela dohnala k sebevraždě? Ještě, že většina lidí má jiné uvažování. Protože kdyby uvažovali všichni jako ty, zmizela by solidarita, empatie, pomoc.

"Máš problém...dobře ti tak, koukej se sebrat, nebo k čertu s tebou"..takhle uvažuješ?

Miluš napsal(a):

Prepáčte mi, ale nejak tomu prestávam rozumieť :kapitulation: Je Betisin manžel chorý, alebo si myslí, že je chorý? V jednu chvíľu mi to pripadalo, že nie je schopný rozpoznať, čo je dobré a čo zlé, v druhej akoby hral so svojou rodinou nepeknú hru. Ako to je teda s tak chorým človekom? Môže pomôcť sám sebe, alebo je odkázaný na pomoc iných?

má na svoji diagnózu invalidní důchod, takže je nemocný.

laminanonte napsal(a):

Miluš napsal(a):

Prepáčte mi, ale nejak tomu prestávam rozumieť :kapitulation: Je Betisin manžel chorý, alebo si myslí, že je chorý? V jednu chvíľu mi to pripadalo, že nie je schopný rozpoznať, čo je dobré a čo zlé, v druhej akoby hral so svojou rodinou nepeknú hru. Ako to je teda s tak chorým človekom? Môže pomôcť sám sebe, alebo je odkázaný na pomoc iných?

má na svoji diagnózu invalidní důchod, takže je nemocný.

Áno, a môže sa teda dostať z toho stavu sám? Padlo tu niečo také, že keď sa človek dostane na samé dno, akoby sa prebral a vstúpil do reálneho života.

No to myslím vážně....sama jsem to zažila , tak o tom něco vím asi. Ona ho nedohnala k sebevraždě ,ale nemoc ho dohnala ...........znova říkám, mě naopak pomohlo, když začal manžel konat, já bych se vyrazila dávno na jeho místě ........ ty jsi přesně ten typ,co pomáhá tak dlouho až pomůže do hrobu .

Tuhle situaci znám jak svý boty ............moje postižená dcera před maturitou vyváděla, urážela profesory, napadala fyzicky, nezvládala to psychicky ........tak jsem po jedné takové akci řekla, nejdeš k maturitě a jdeš na léčení .

Ona je extrémě ctižádostivá , okamžitě se sebrala, všem se ve škole omluvila a ředitel mi napsal prosebný dopis, aby mohla jít k maturitě.Najednou to šlo .........tak to funguje u většiny nemocných ....i u jejích kamarádů a u mě to bylo to samý............. přitom všichni máme naprosto odlišené diagnozy.

Ten manžel ničí celou rodinu , tak je potřeba to řešit. Pokud se zabije, nikdo na tom nemá vinu, jen on.

Miluš napsal(a):

Prepáčte mi, ale nejak tomu prestávam rozumieť :kapitulation: Je Betisin manžel chorý, alebo si myslí, že je chorý? V jednu chvíľu mi to pripadalo, že nie je schopný rozpoznať, čo je dobré a čo zlé, v druhej akoby hral so svojou rodinou nepeknú hru. Ako to je teda s tak chorým človekom? Môže pomôcť sám sebe, alebo je odkázaný na pomoc iných?

Miluš je nemocný a myslí si, že je nemocný. Psychické nemoce nejsou ještě moc prozkoumané. Je to o pokusech. To nelze tak jednoznačně určit, jako když máš zlomenou nohu. Psychicky nemocní pacienti dovedou hrát se svým okolím drsné hry, oni to dokonce někdy i vnímají, vědí,ale nedokážou jinak.

Je to jak říká kráska. Když už bylo vyzkoušeno téměř všechno, někomu opravdu pomůže, když ho všichni opustí a nechají ho padnout na hubu. Stejně už nic jiného dělat nejde, když on vyřídí celé své okolí.
A buď mu to pomůže, nebo skončí, třeba sebevraždou, ač to zní jakkoliv drsně. Ale je to jeho cesta, má na vybranou. A ON TO VÍ.

Já se z těžké deprese se sebevražednými sklony začala hrabat taky až tehdy, když jsem všechny otrávila, když mě už všichni opustili a když jsem zůstala úplně sama. Do té doby jsem je týrala. Věděla jsem, že to dělám, ale dokud tady byli a drželi, tak jsem byla energetickým upírem. Díkybohu, že mě opustili. Přesto, že to pro ně nebylo v tu chvíli lehké a měli strach. Utápěli se ve vlastních výčitkách a morálních zásadách. Muselo to být pro ně těžké. Ale jsem jim vděčná za vše. Že mě drželi, že mě nakopávali (někteří andělé) a že měli tolik síly, že mě dokázali opustit.

Myslím, že by to měla udělat i betisa. Nemá co ztratit. Všichni můžou jenom získat. Včetně manžela. A když manžel nezíská, dostane příště jinou šanci, když to teď nezvládne. Svět není složitý, to jen my si ho takový děláme. A jen silní lidé dokážou udělat a unést těžká rozhodnutí. Díkybohu za takové lidi.

Majka ďakujem, nemám vo svojom okolí človeka s touto diagnózou, nebola som si istá, či som ten jeho stav pochopila správne. :pussa:

laminanonte napsal(a):

to snad nemůžeš myslet vážně. Myslíš, že by se Betise žilo dobře s pocitem, že manžela dohnala k sebevraždě? Ještě, že většina lidí má jiné uvažování. Protože kdyby uvažovali všichni jako ty, zmizela by solidarita, empatie, pomoc.

"Máš problém...dobře ti tak, koukej se sebrat, nebo k čertu s tebou"..takhle uvažuješ?

K sebevražde NIKDY NIKDO nemůže nikoho dohnat. K ní se dožene každý POUZE sám.
A kdo se snaží namluvit něco jiného, lže. I sám sobě. Mohla bych o tom vyprávět, neboť i já sama jsem se o ni pokusila. NIKDO mě k ní nedohnal, ani můj BM, který mě opustil. V hlavě jsem si to udělala JENOM JÁ SAMA.
Prosím, nehlásejte tady falešnou morálku, obzvláště ti, kdo s tím nemáte žádnou zkušenost.

Jako ty, laminanonte, tak uvažují jen nevyrovnaní a slabí lidé, kteří ještě nevědí o věcech mezi nebem a zemí.. Ti, co vědí, oč v životě jde, nic takového nenapíšou ani nepomyslí.

krasavice napsal(a):

No to myslím vážně....sama jsem to zažila , tak o tom něco vím asi. Ona ho nedohnala k sebevraždě ,ale nemoc ho dohnala ...........znova říkám, mě naopak pomohlo, když začal manžel konat, já bych se vyrazila dávno na jeho místě ........ ty jsi přesně ten typ,co pomáhá tak dlouho až pomůže do hrobu .

Tuhle situaci znám jak svý boty ............moje postižená dcera před maturitou vyváděla, urážela profesory, napadala fyzicky, nezvládala to psychicky ........tak jsem po jedné takové akci řekla, nejdeš k maturitě a jdeš na léčení .

Ona je extrémě ctižádostivá , okamžitě se sebrala, všem se ve škole omluvila a ředitel mi napsal prosebný dopis, aby mohla jít k maturitě.Najednou to šlo .........tak to funguje u většiny nemocných ....i u jejích kamarádů a u mě to bylo to samý............. přitom všichni máme naprosto odlišené diagnozy.

Ten manžel ničí celou rodinu , tak je potřeba to řešit. Pokud se zabije, nikdo na tom nemá vinu, jen on.

víš houby co já jsem za typ.. jsi tu první den, i když o tom pochybuji :-). Spíš mám pocit, že se  tu někdo, kdo je tu známý pod jiným nickem nechtěl příliš odkopat.. ;)

Miluš napsal(a):

Majka ďakujem, nemám vo svojom okolí človeka s touto diagnózou, nebola som si istá, či som ten jeho stav pochopila správne. :pussa:

Nie je za čo. Takto to funguje u veľa psychiatrických diagnóz. U mentálne postihnutých je to už o niečom inom. Ale psychiatrické choroby sú si v istých rysoch podobné, reakcie pacientov sú podobné. Krásavica presne vie, čo píše. A ja tiež, sama som si to prežila.

Miluš napsal(a):

Prepáčte mi, ale nejak tomu prestávam rozumieť :kapitulation:

Já taky :( Samozřejmě jsem si něco o nemoci jejího muže našel na internetu, ale pořád mi není jasný, jak on se chová doma, a jaký to vlastně má vliv na jejich manželství. Ale to je možná proto, že sám žádného člověka s podobnou diagnózou neznám, a nemám tedy s čím srovnávat...

Jen bych nerada, aby někdo, zvláště kdo o tomhle nic neví, vyvolal svým psaním v autorce vlákna pocit viny.

Mikeš napsal(a):

Miluš napsal(a):

Prepáčte mi, ale nejak tomu prestávam rozumieť :kapitulation:

Já taky :( Samozřejmě jsem si něco o nemoci jejího muže našel na internetu, ale pořád mi není jasný, jak on se chová doma, a jaký to vlastně má vliv na jejich manželství. Ale to je možná proto, že sám žádného člověka s podobnou diagnózou neznám, a nemám tedy s čím srovnávat...

Tak sme dvaja :par:

Myslím, že není důležité PŘESNĚ vědět, jak se manžel chová doma. Tady a teď je důležité, že Betisa už je v koncích a nemůže takhle dál. Že ji to zničí. A o tom to je.

Mikeš:  že sám žádného člověka s podobnou diagnózou neznám, a nemám tedy s čím srovnávat...

Miky, zazní to drsně, ale buď rád. Jejich chování je totálně otravné, my jsme po pěti letech byli sami skoro na prášky :). Občas se člověk houpal mezi soucitem k němu a nejistotou, co ti ten člověk vlastně provádí schválně.... aby po provedených zlomyslnostech, nad nimiž nám zůstával rozum stát, pak opět zaujal pozici ublíženého chudáka...

majkafa napsal(a):

Jen bych nerada, aby někdo, zvláště kdo o tomhle nic neví, vyvolal svým psaním v autorce vlákna pocit viny.

Majka, svoj názor som Betise napísala a nebol o tom, že by mala mať výčitky, práve naopak. Ja som zneistela po niektorých príspevkoch a veľmi sa ospravedlňujem, ak som svojou otázkou vyvolala pochybnosti. Myslím, že do diskusie patria aj otázky, nielen názory a keď som medzi priateľmi (ak som) tak by to nemal byť problém.

majkafa napsal(a):

laminanonte napsal(a):

to snad nemůžeš myslet vážně. Myslíš, že by se Betise žilo dobře s pocitem, že manžela dohnala k sebevraždě? Ještě, že většina lidí má jiné uvažování. Protože kdyby uvažovali všichni jako ty, zmizela by solidarita, empatie, pomoc.

"Máš problém...dobře ti tak, koukej se sebrat, nebo k čertu s tebou"..takhle uvažuješ?

K sebevražde NIKDY NIKDO nemůže nikoho dohnat. K ní se dožene každý POUZE sám.
A kdo se snaží namluvit něco jiného, lže. I sám sobě. Mohla bych o tom vyprávět, neboť i já sama jsem se o ni pokusila. NIKDO mě k ní nedohnal, ani můj BM, který mě opustil. V hlavě jsem si to udělala JENOM JÁ SAMA.
Prosím, nehlásejte tady falešnou morálku, obzvláště ti, kdo s tím nemáte žádnou zkušenost.

Jako ty, laminanonte, tak uvažují jen nevyrovnaní a slabí lidé, kteří ještě nevědí o věcech mezi nebem a zemí.. Ti, co vědí, oč v životě jde, nic takového nenapíšou ani nepomyslí.

opravdu ? A proč si tedy na život sahají malé děti? Zeptej se na lince důvěry, obzvláště v době kolem vysvědčení..ty děti to dělají jen proto, že se oprávněně bojí reakce svých rodičů, kteří mají přemrštěné nároky. A nikdo my nevymluví, že ti rodiče na tom nenesou vinu.

to, že ty jsi se sama pokusila sáhnout si na život, bude nejspíš proto, že jsi zřejmě proti mě vyrovnaná a silná.

Jinak jsem nechtěla aby věta vyzněla, tak že betisa by manžela k tomu přímo dohnala, ale pokud není úplný necita, taková myšlenka by se jí určitě vloudila. Většina lidí, přece uvažuje tak, že přemýšlí, jestli něco nemohli udělat jinak, aby zmírnili následky.

Miluš napsal(a):

majkafa napsal(a):

Jen bych nerada, aby někdo, zvláště kdo o tomhle nic neví, vyvolal svým psaním v autorce vlákna pocit viny.

Majka, svoj názor som Betise napísala a nebol o tom, že by mala mať výčitky, práve naopak. Ja som zneistela po niektorých príspevkoch a veľmi sa ospravedlňujem, ak som svojou otázkou vyvolala pochybnosti. Myslím, že do dskusie patria aj otázky, nielen názory a keď som medzi priateľmi (ak som) tak by to nemal byť problém.

V pohode. Neber si to osobne. Myslela som to všeobecne.

majkafa napsal(a):

Jen bych nerada, aby někdo, zvláště kdo o tomhle nic neví, vyvolal svým psaním v autorce vlákna pocit viny.

pak se ovšem nesmí chodit betisa radit sem ,ale pouze k odborníkům, psychologům, psychiatrům.
Nikdo tady v ní nechce vyvolit pocit viny, prostě je to  o tom, že někdo by reagoval tak, druhý jinak. Na betise je aby si z toho vybrala, co jí bude vyhovovat.V reálném životě se v jejím okolí stějně najdou lidé, kteří budou mít jiný názor, nebo ji přímo odsoudí a také to budou lidé, kteří o diagnoze jejího manžela nebudou nic vědět.Ona se na to asp. může díky babinetu připravit.

Miluš napsal(a):

Myslím, že do diskusie patria aj otázky, nielen názory...

To určitě - proto jsem taky napsal, že nikoho s podobnou nemocí neznám, a proto taky nehodlám cokoliv někomu radit... protože je mi jasný, že tohle je sakra citlivý téma... :rolleyes: Já sám obdivuju, a hluboce smekám před všemi, kteří dokážou žít s jakkoli postiženým člověkem, a jedním dechem dodávám, že na tohle bych já asi (nebo spíš určitě) neměl... díky své práci se občas do nějakého zařízení pro duševně postižené občas dostanu, a to co tam vidím, to bych teda nikomu nepřál... :(

Mikeš napsal(a):

Miluš napsal(a):

Myslím, že do diskusie patria aj otázky, nielen názory...

To určitě - proto jsem taky napsal, že nikoho s podobnou nemocí neznám, a proto taky nehodlám cokoliv někomu radit... protože je mi jasný, že tohle je sakra citlivý téma... :rolleyes: Já sám obdivuju, a hluboce smekám před všemi, kteří dokážou žít s jakkoli postiženým člověkem, a jedním dechem dodávám, že na tohle bych já asi (nebo spíš určitě) neměl... díky své práci se občas do nějakého zařízení pro duševně postižené občas dostanu, a to co tam vidím, to bych teda nikomu nepřál... :(

K tomu nie je čo dodať :jojo:

Mikeš napsal(a):

Miluš napsal(a):

Myslím, že do diskusie patria aj otázky, nielen názory...

To určitě - proto jsem taky napsal, že nikoho s podobnou nemocí neznám, a proto taky nehodlám cokoliv někomu radit... protože je mi jasný, že tohle je sakra citlivý téma... :rolleyes: Já sám obdivuju, a hluboce smekám před všemi, kteří dokážou žít s jakkoli postiženým člověkem, a jedním dechem dodávám, že na tohle bych já asi (nebo spíš určitě) neměl... díky své práci se občas do nějakého zařízení pro duševně postižené občas dostanu, a to co tam vidím, to bych teda nikomu nepřál... :(

..ano ale jsou to pro tebe cizí lidé - teď použij představivost a dosaď si tam svého bližního - manželku, syna.... budeš na to hledět jinak?

laminanonte napsal(a):

opravdu ? A proč si tedy na život sahají malé děti? Zeptej se na lince důvěry, obzvláště v době kolem vysvědčení..ty děti to dělají jen proto, že se oprávněně bojí reakce svých rodičů, kteří mají přemrštěné nároky. A nikdo my nevymluví, že ti rodiče na tom nenesou vinu.

to, že ty jsi se sama pokusila sáhnout si na život, bude nejspíš proto, že jsi zřejmě proti mě vyrovnaná a silná.

Jinak jsem nechtěla aby věta vyzněla, tak že betisa by manžela k tomu přímo dohnala, ale pokud není úplný necita, taková myšlenka by se jí určitě vloudila. Většina lidí, přece uvažuje tak, že přemýšlí, jestli něco nemohli udělat jinak, aby zmírnili následky.

Nemlž, její manžel není malé dítě. Zavádíš úplně mimo od problému.
Ano, teď jsem vyrovnaná a silná. Tenkrát jsem nebyla.
Většina lidí uvazuje, jestli nemohli zmírnit následky. Ale i to má jistou hranici. A za tou hranicí je vše jinak. Než zničit sebe a své děti, MUSÍ člověk toho, kdo ho ničí, pustit.

betisa napsal(a):

... .a on nevydrží doma s námi ,aby alespoň s těma dětma pomohl, když jsem do večera v práci...opravdu nevím jak dál.....
Já vím zase jak to dopadne.Vrátí se z léčebny já budu zase chvílku nabitá a do dalšího jeho odjezdu to vydržím ,ale z každým jeho odjezdem na léčení já cítím,že je to už moje hranice nebo strop kam můžu zajít a říkám si tak člověk který nevydrží s náma doma v klídku a musí si jet odpočinout.


Zase čeká,že to někdo udělá za něho.Však ono to nějak dopadne popř.si pojede odpočnout od toho" hrozného shonu."...

Jak je to mysleno betisa,ze nevydrzi doma s vami,v klidku.? Kdy? 
Od jakeho "shonu" si potrebuje odpocinout?

Co vydrzis do dalsiho jeho odjezdu?
Nerozumim tomu,ale mozna prave proto ze me nekde neco uniklo.

Je Ti lepe kdyz je doma s vami ,nebo je Ti lepe kdyz tam neni ,je v lecebne?

Pisatel napsal(a):

Zklamaná napsal(a):

Takže vlastně bys řešila, jak já. Co rozvod o který tu je vedena polemika? Rozvedla by ses? Kdybys tedy viděla, že už jde o tvé sebezničení? Jak by mohlo dojít k tomu sebezničení, když využiješ všech možností a způsobů, jak nemocnému pomoci?

Nemoc jakoukoli, nebo poškození tělesné schránky nepřeji nikomu. Jak jsme psal na počátku nemoc by neměla dávat právo ke kroku jinému. Bohužel tahle nemoc je destrukční jak pro samotného člověka, který tím trpí, tak jeho okolí, nejbližší. Jak cítím, už dnes to tazatelka zvládá s vypětím všech sil a to je "relativně" mladá co bude dělat za 15, 25 let až manžel bude terorizovat všechny i půlku města. Kde je psáno, že i když budou rozvedeni, že nezůstane cudně sama jen s jejich společnými dětmi, nikde jsem nečetl, že by měla tendenci se rvát do dalšího chomoutu. Zklamčo, žíj a nech žít. Osobně si myslím, že může víc pomoci když budou od sebe, bývalý manžel v komunitní společnosti nikoli jen v chráněné dílně a ona jej bude pravidelně  navštěvovat či dokonce s ním dělat i delší pobyty s ohledem na společné děti.  Mám dojem Zklamčo, že tu hlásáš něco o čem sama moc nevíš.

Tazatelka to zvládá s vypětím sil, protože je na vše sama.

Nečetla jsem, že manželova nemoc je taková, aby byl v nějaké komunitní společnosti. Zatím je nemoc taková, že lékař nedoporučil celoroční ústavní léčbu (2x do roka při zhoršených příznacích) - takže je to člověk, co vnímá, co dělá, ale musí to dělat, protože mu nemoc nedovolí to dělat jinak.

Znovu říkám, tady se hledají důvody, proč něco nejde, místo toho, aby se hledali způsoby, jak by to šlo.

Zklamaná, představa a realita jsou rozdílné věci. Můžeš si 100x představovat,ale jak by ses zachovala doopravdy,tak to bys zjistila až když bys to osobně řešila.
Mikeši, já znám osobu,která tímto trpí a dokonce i já sama jsem kdysi nějakou lehčí formou trpěla.A věř mi,že je to dost těžké pro postiženého,když si uvědomuje,že tím otravuje ty co má rád. A pro ty nejbližší co s takovým člověkěm žijí je to o to horší,že si vůbec nedovedou představit co nemocný prožívá a jak mu doopravdy pomoci.

hirondel napsal(a):

betisa napsal(a):

... .a on nevydrží doma s námi ,aby alespoň s těma dětma pomohl, když jsem do večera v práci...opravdu nevím jak dál.....
Já vím zase jak to dopadne.Vrátí se z léčebny já budu zase chvílku nabitá a do dalšího jeho odjezdu to vydržím ,ale z každým jeho odjezdem na léčení já cítím,že je to už moje hranice nebo strop kam můžu zajít a říkám si tak člověk který nevydrží s náma doma v klídku a musí si jet odpočinout.


Zase čeká,že to někdo udělá za něho.Však ono to nějak dopadne popř.si pojede odpočnout od toho" hrozného shonu."...

Jak je to mysleno betisa,ze nevydrzi doma s vami,v klidku.? Kdy? 
Od jakeho "shonu" si potrebuje odpocinout?

Co vydrzis do dalsiho jeho odjezdu?
Nerozumim tomu,ale mozna prave proto ze me nekde neco uniklo.

Je Ti lepe kdyz je doma s vami ,nebo je Ti lepe kdyz tam neni ,je v lecebne?

a já bych se ještě zeptala přímo - betiso, miluješ svého muže, nebo ti už "leze krkem" jeho chování, které vyvolává nemoc? Drsná otázka....

Zklamaná napsal(a):

..ano ale jsou to pro tebe cizí lidé - teď použij představivost a dosaď si tam svého bližního - manželku, syna.... budeš na to hledět jinak?

Nevím... a děkuji osudu, že ani nemusím vědět...
Přibližně před rokem jsem byl v onom pověstném ústavu pro mentálně postižené ženy, který kritizovala i autorka Harryho Pottera J. K. Rowlingová kvůli tzv. klecovým lúžkům... jedna z místních chovanek mi tenkrát dala pusu a věřte mi, že to byl pro mě zážitek na celej život...

rejka napsal(a):

Zklamaná, představa a realita jsou rozdílné věci. Můžeš si 100x představovat,ale jak by ses zachovala doopravdy,tak to bys zjistila až když bys to osobně řešila.
Mikeši, já znám osobu,která tímto trpí a dokonce i já sama jsem kdysi nějakou lehčí formou trpěla.A věř mi,že je to dost těžké pro postiženého,když si uvědomuje,že tím otravuje ty co má rád. A pro ty nejbližší co s takovým člověkěm žijí je to o to horší,že si vůbec nedovedou představit co nemocný prožívá a jak mu doopravdy pomoci.

Rejko - já mám v mnohých otázkách zcela jasno, jak bych situaci řešila - a mnohým je to proti srsti, že znám sebe a své reakce na určité situace.

majkafa napsal(a):

laminanonte napsal(a):

opravdu ? A proč si tedy na život sahají malé děti? Zeptej se na lince důvěry, obzvláště v době kolem vysvědčení..ty děti to dělají jen proto, že se oprávněně bojí reakce svých rodičů, kteří mají přemrštěné nároky. A nikdo my nevymluví, že ti rodiče na tom nenesou vinu.

to, že ty jsi se sama pokusila sáhnout si na život, bude nejspíš proto, že jsi zřejmě proti mě vyrovnaná a silná.

Jinak jsem nechtěla aby věta vyzněla, tak že betisa by manžela k tomu přímo dohnala, ale pokud není úplný necita, taková myšlenka by se jí určitě vloudila. Většina lidí, přece uvažuje tak, že přemýšlí, jestli něco nemohli udělat jinak, aby zmírnili následky.

Nemlž, její manžel není malé dítě. Zavádíš úplně mimo od problému.
Ano, teď jsem vyrovnaná a silná. Tenkrát jsem nebyla.
Většina lidí uvazuje, jestli nemohli zmírnit následky. Ale i to má jistou hranici. A za tou hranicí je vše jinak. Než zničit sebe a své děti, MUSÍ člověk toho, kdo ho ničí, pustit.

nemlžím, jen vyvracím ten nesmysl, že k  sebevražde NIKDY NIKDO nemůže nikoho dohnat. K ní se dožene každý POUZE sám

Zklamaná napsal(a):

rejka napsal(a):

Zklamaná, představa a realita jsou rozdílné věci. Můžeš si 100x představovat,ale jak by ses zachovala doopravdy,tak to bys zjistila až když bys to osobně řešila.
Mikeši, já znám osobu,která tímto trpí a dokonce i já sama jsem kdysi nějakou lehčí formou trpěla.A věř mi,že je to dost těžké pro postiženého,když si uvědomuje,že tím otravuje ty co má rád. A pro ty nejbližší co s takovým člověkěm žijí je to o to horší,že si vůbec nedovedou představit co nemocný prožívá a jak mu doopravdy pomoci.

Rejko - já mám v mnohých otázkách zcela jasno, jak bych situaci řešila - a mnohým je to proti srsti, že znám sebe a své reakce na určité situace.

Neber to zle,ale spíš si myslíš,nebo jsi přesvědčená,že víš a máš jasno.....ale to je právě ta představa. A moc ti přeju,abys takovouhle realitu( jako Bet ) nikdy nemusela řešit. Já si o sobě myslela v podstatě totéž co ty,ale pak nastala situace..... a všechno bylo jinak.

laminanonte napsal(a):

nemlžím, jen vyvracím ten nesmysl, že k  sebevražde NIKDY NIKDO nemůže nikoho dohnat. K ní se dožene každý POUZE sám

Není to nesmysl. Ale je zbytečné ti to říkat.

majkafa napsal(a):

laminanonte napsal(a):

nemlžím, jen vyvracím ten nesmysl, že k  sebevražde NIKDY NIKDO nemůže nikoho dohnat. K ní se dožene každý POUZE sám

Není to nesmysl. Ale je zbytečné ti to říkat.

...a když spolužáci šikanou doženou svého spolužáka k sebevraždě, tak se k ní vlastně dohnal ten človíček sám?

Něco ti řeknu - ten, kdo okolí terorizuje sebevraždou, jen křičí, málokdy ji dokoná, vždy to přichystá tak, aby byl včas zadržen a vyzvednut... (práškaři, skokani, podřezávači, oběšovači...) ty je dobré dokopnout na DNO, aby se jim v hlavě rozsvítilo a začali fungovat...to jsou herci a hééérečky, hodně dramaturgie, přichystaný scénář...
Ten, kdo má vážný úmysl, ten nekřičí, tiše se přichystá a udělá to. Nepotřebuje obecenstvo...

Zklamaná napsal(a):

majkafa napsal(a):

laminanonte napsal(a):

nemlžím, jen vyvracím ten nesmysl, že k  sebevražde NIKDY NIKDO nemůže nikoho dohnat. K ní se dožene každý POUZE sám

Není to nesmysl. Ale je zbytečné ti to říkat.

...a když spolužáci šikanou doženou svého spolužáka k sebevraždě, tak se k ní vlastně dohnal ten človíček sám?

Něco ti řeknu - ten, kdo okolí terorizuje sebevraždou, jen křičí, málokdy ji dokoná, vždy to přichystá tak, aby byl včas zadržen a vyzvednut... (práškaři, skokani, podřezávači, oběšovači...) ty je dobré dokopnout na DNO, aby se jim v hlavě rozsvítilo a začali fungovat...to jsou herci a hééérečky, hodně dramaturgie, přichystaný scénář...
Ten, kdo má vážný úmysl, ten nekřičí, tiše se přichystá a udělá to. Nepotřebuje obecenstvo...

ano a pak si jeho nejbližší říkají, jak tomu mohli zabránit, proč víc neposlouchali..

majkafa, protože to sama zažila, tak má právo to vědět nejlíp

Když se budete o tohle zajímat, zjistíte, že to tak ve všech případech není. Že jsou i případy, kdy někdo nemlčí a přesto to udělá. Jsme lidé různé. Tady žádné škatulky neexistují.

majkafa napsal(a):

Když se budete o tohle zajímat, zjistíte, že to tak ve všech případech není. Že jsou i případy, kdy někdo nemlčí a přesto to udělá. Jsme lidé různé. Tady žádné škatulky neexistují.

tak to každopádně. To co jiného nevyvede z míry, jiného dožene k sebevraždě. Je to tenký led a příčin je hodně

viz. tabulka http://www.druhasance.cz/statistiky.php

laminanonte napsal(a):

Miluš napsal(a):

Prepáčte mi, ale nejak tomu prestávam rozumieť :kapitulation: Je Betisin manžel chorý, alebo si myslí, že je chorý? V jednu chvíľu mi to pripadalo, že nie je schopný rozpoznať, čo je dobré a čo zlé, v druhej akoby hral so svojou rodinou nepeknú hru. Ako to je teda s tak chorým človekom? Môže pomôcť sám sebe, alebo je odkázaný na pomoc iných?

má na svoji diagnózu invalidní důchod, takže je nemocný.

:lol: Já chci taky diagnozu "INVALIDNÍ DÚCHOD". :lol:

Zklamaná napsal(a):

Pisatel napsal(a):

Zklamaná napsal(a):

Takže vlastně bys řešila, jak já. Co rozvod o který tu je vedena polemika? Rozvedla by ses? Kdybys tedy viděla, že už jde o tvé sebezničení? Jak by mohlo dojít k tomu sebezničení, když využiješ všech možností a způsobů, jak nemocnému pomoci?

Nemoc jakoukoli, nebo poškození tělesné schránky nepřeji nikomu. Jak jsme psal na počátku nemoc by neměla dávat právo ke kroku jinému. Bohužel tahle nemoc je destrukční jak pro samotného člověka, který tím trpí, tak jeho okolí, nejbližší. Jak cítím, už dnes to tazatelka zvládá s vypětím všech sil a to je "relativně" mladá co bude dělat za 15, 25 let až manžel bude terorizovat všechny i půlku města. Kde je psáno, že i když budou rozvedeni, že nezůstane cudně sama jen s jejich společnými dětmi, nikde jsem nečetl, že by měla tendenci se rvát do dalšího chomoutu. Zklamčo, žíj a nech žít. Osobně si myslím, že může víc pomoci když budou od sebe, bývalý manžel v komunitní společnosti nikoli jen v chráněné dílně a ona jej bude pravidelně  navštěvovat či dokonce s ním dělat i delší pobyty s ohledem na společné děti.  Mám dojem Zklamčo, že tu hlásáš něco o čem sama moc nevíš.

Tazatelka to zvládá s vypětím sil, protože je na vše sama.

Nečetla jsem, že manželova nemoc je taková, aby byl v nějaké komunitní společnosti. Zatím je nemoc taková, že lékař nedoporučil celoroční ústavní léčbu (2x do roka při zhoršených příznacích) - takže je to člověk, co vnímá, co dělá, ale musí to dělat, protože mu nemoc nedovolí to dělat jinak.

Znovu říkám, tady se hledají důvody, proč něco nejde, místo toho, aby se hledali způsoby, jak by to šlo.

Víš co Zklamčo, jdi do nějaké psychiatrické léčebny a pobuď tam tak 1/2 roku s takovými pacienty a pak budeš mluvit úplně jinak. A to se po 8 hodinách budeš vracet domů ke zdravému taťuldovi :lol:
Ty ani nevíš jaký je rozdíl mezi ústavní léčbou a komunitní společností, tak prosím jdi na Nevěru a tak mluv.
Vidím že máš opravdu představu o takto nemocných lidech jak z úvodu slavného Amadea.

ale to jsme odbočili...každopádně, názory Rozmařilky mi přišly přitažené za vlasy. I ty její názory na autistické kamarády její dcery.Znám pár autistů, jsou to lidé s kteří potřebují dohled. Takže tvrzení ,že jsou to rozmazlené dětičky, které využívají své nemoci, k tomu, aby dělali průšvihy, nevěřím ani za mák.

Pisatel napsal(a):

Víš co Zklamčo, jdi do nějaké psychiatrické léčebny a pobuď tam tak 1/2 roku s takovými pacienty a pak budeš mluvit úplně jinak. A to se po 8 hodinách budeš vracet domů ke zdravému taťuldovi :lol:
Ty ani nevíš jaký je rozdíl mezi ústavní léčbou a komunitní společností, tak prosím jdi na Nevěru a tak mluv.
Vidím že máš opravdu představu o takto nemocných lidech jak z úvodu slavného Amadea.

Víš co Pisateli, nemusím chodit na zkušenou do nějaké psychiatrické léčebny, abych mohla říct svůj názor, jak to vidím a vnímám já. Je vidět, že si zcela nepochopil, o čem píšu - nepíšu o tom, jak celodenně pečovat o psychicky nemocného člověka, píšu o tom, jak najít způsob, abych se do léčebny nedostala díky tomu, že takového člověka budu mít ve své rodině. Betisa také celodenně nemá na bedrech svého muže, protože je v celku samostatný - jinak by nemohl přeci být celý den doma a ona v práci. betisa píše o tom, že toho má až nad hlavu, vše leží na ní a je z toho už hotová a polemizuje nad tím, jak se této tíže zbavit. Já píšu o tom, že rozvod ji muže nezbaví - pokud mu tedy nezajistí jiné bydlení a nenechá ho napospas.
A jestliže by se z toho kolotoče chtěla trochu dostat, závisí vše na financích - zda si bude moci dovolit pomoc k nemocnému člověku, aby mohla mít také čas na sebe - a jiní ji tu píší, že má delegovat také nějaké úkoly na další členy rodiny, včetně jeho rodičů a svých už docela velkých dětí. Pak nebude negativně smýšlet na osudem svého života, jak si to zasloužila, či nezasloužila a postará se o své štěstí sama.
Bud tak laskav a neposílej mě na nevěru, jako by to mělo být jediné mé kolbiště, kde mi je dovoleno napsat názor, já tě také neposílám na právní a že do jiného nemáš co kecnout.
Jistě uznávám, že o Bohnicích nemám ani páru o cvrkotu a tudíž nemohu podávat zcela zaručené zprávy, kdo to zná z obou stran - jak pacient, tak zaměstnanec.

Přečetla jsem celé vlákno, chtěla bych autorce vyjádřit svou účast. Nemá to lehké a jakékoli rozhodnutí nese sebou i věci negativní. Zde není "správné" rozhodnutí beze ztrát, je jen třeba vážit, kde jsou ztráty menší.

Napadlo mě ale při čtení téhle diskuse jedno rčení Olgy Havlové - Člověk má dělat to, nač má sílu. Myslím, že tohle moudré úsloví se týká i tohoto tématu.
Já to rčení paní Havlové chápu tak, že pokud se člověk snaží za každou cenu dotáhnout i to, nač sílu nemá, udělá nakonec  víc škody, než užitku. Napřílad když si v dobré víře vezme dítě z dětského domova, ale nemá na to sílu, nezvládne to a nakonec dítě vrátí zpět.

Autorkou popsanou situaci si jen představuji, přímou zkušenost nemám. Ale i ta představa mě kloní k rozhodnutí - asi bych na autorčině místě vše nejdřív pečlivě zvážila s psychology, doktory apod., ale jestli ona sama vnímá současný stav jako neúnosný, nesnesitelný ( v čemž jí naprosto rozumím a chápu), tak bych se snažila o rozvod. Zachránit sebe a děti, protože mimo jiné děti potřebují aspoň jednoho rodiče zdravého a žena vyčerpaná až vyhořelá prostě nemůže mít sílu ani na výchovu dětí ( s tím bohužel osobní zkušenost mám...)
A snažila bych se i po rozvodu bývalému manželovi nějak pomáhat, zůstat pokud možno přátelé, ale jen tak, aby mě to neničilo a netáhlo ke dnu.

Zklamaná napsal(a):

Víš co Pisateli, nemusím chodit na zkušenou do nějaké psychiatrické léčebny, abych mohla říct svůj názor, jak to vidím a vnímám já. Je vidět, že si zcela nepochopil, o čem píšu - nepíšu o tom, jak celodenně pečovat o psychicky nemocného člověka, píšu o tom, jak najít způsob, abych se do léčebny nedostala díky tomu, že takového člověka budu mít ve své rodině. Betisa také celodenně nemá na bedrech svého muže, protože je v celku samostatný - jinak by nemohl přeci být celý den doma a ona v práci. betisa píše o tom, že toho má až nad hlavu, vše leží na ní a je z toho už hotová a polemizuje nad tím, jak se této tíže zbavit. Já píšu o tom, že rozvod ji muže nezbaví - pokud mu tedy nezajistí jiné bydlení a nenechá ho napospas.
A jestliže by se z toho kolotoče chtěla trochu dostat, závisí vše na financích - zda si bude moci dovolit pomoc k nemocnému člověku, aby mohla mít také čas na sebe - a jiní ji tu píší, že má delegovat také nějaké úkoly na další členy rodiny, včetně jeho rodičů a svých už docela velkých dětí. Pak nebude negativně smýšlet na osudem svého života, jak si to zasloužila, či nezasloužila a postará se o své štěstí sama.
Bud tak laskav a neposílej mě na nevěru, jako by to mělo být jediné mé kolbiště, kde mi je dovoleno napsat názor, já tě také neposílám na právní a že do jiného nemáš co kecnout.
Jistě uznávám, že o Bohnicích nemám ani páru o cvrkotu a tudíž nemohu podávat zcela zaručené zprávy, kdo to zná z obou stran - jak pacient, tak zaměstnanec.

A to je právě ono, vyjadřuji se jen k tomu, co mám zmáklý. Zkušenost nemáš tak nemotej ústavní léčbu s komunitvní bydlením, chráněnou prací, nevíš ani jak se takto postižený člověk chová a pod. Nejdřív si něco přečti a pak to odžíj a pak můžeš radit nebo psát své názory.
Proč myslíš, že jí rozvod nezbaví manžela? Manžel dostane např. daleko rychleji sociální bydlení a pod. Právě že je už vyčerpaná tak jí to nemyslý a místo aby jsi byla konstruktivní tak tu každému sděluješ jak se nemá rozvádět a hledat sociální pracovnici na hlídání, případně jak zbavit chotě svéprávnosti. Jsi nějak roztěkaná kočko :lol:

Blossom napsal(a):

Přečetla jsem celé vlákno, chtěla bych autorce vyjádřit svou účast. Nemá to lehké a jakékoli rozhodnutí nese sebou i věci negativní. Zde není "správné" rozhodnutí beze ztrát, je jen třeba vážit, kde jsou ztráty menší.

Napadlo mě ale při čtení téhle diskuse jedno rčení Olgy Havlové - Člověk má dělat to, nač má sílu. Myslím, že tohle moudré úsloví se týká i tohoto tématu.
Já to rčení paní Havlové chápu tak, že pokud se člověk snaží za každou cenu dotáhnout i to, nač sílu nemá, udělá nakonec  víc škody, než užitku. Napřílad když si v dobré víře vezme dítě z dětského domova, ale nemá na to sílu, nezvládne to a nakonec dítě vrátí zpět.

Autorkou popsanou situaci si jen představuji, přímou zkušenost nemám. Ale i ta představa mě kloní k rozhodnutí - asi bych na autorčině místě vše nejdřív pečlivě zvážila s psychology, doktory apod., ale jestli ona sama vnímá současný stav jako neúnosný, nesnesitelný ( v čemž jí naprosto rozumím a chápu), tak bych se snažila o rozvod. Zachránit sebe a děti, protože mimo jiné děti potřebují aspoň jednoho rodiče zdravého a žena vyčerpaná až vyhořelá prostě nemůže mít sílu ani na výchovu dětí ( s tím bohužel osobní zkušenost mám...)
A snažila bych se i po rozvodu bývalému manželovi nějak pomáhat, zůstat pokud možno přátelé, ale jen tak, aby mě to neničilo a netáhlo ke dnu.

tak k tomu neni co dodat. Naprosty souhlas :) Ono opravdu nejde srovnavat postizene dite a postizeneho partnera. Navic jejich deti potrebuji aspon jednoho z rodiců vicemene v pohode...

Nemůžu si odpustit malé :offtopic: ohledně Pisatele a jeho slov " Vyjadřuju se jen k tomu, co mám zmáklý Nejdřív si něco přečti, pak si to odžij a pak můžeš radit nebo psát svý názory".
Tak to je tedy úsměvné ;) : Nemůžu nevzpomenout na poměrně dost příspěvků  na sexuologických vláknech, kde se Pisatel opakovaně vyjadřuje k tomu, co žena cítí při sexu, co správně má a nemá cítit a na čem jí má a nemá záležet. :P  :lol:

Takže - kdože je tady roztěkaný, Pisateli? ;)

Tak jak to tak čtu - zcela nejvíc konstruktivní a nejpragmatičtější pravděpodobně bude pána zastřelit - ale jen za podmínky, že má dost peněz na ten projektil a na svůj pohřeb či zpopelnění - kdo by to taky za něj platil, žejo... V tomto případě nezůstane nikomu "na krku" a nebude ani zatěžovat už tak přetížený sociální systém tohoto státu.. ;)

klokan napsal(a):

Tak jak to tak čtu - zcela nejvíc konstruktivní a nejpragmatičtější pravděpodobně bude pána zastřelit - ale jen za podmínky, že má dost peněz na ten projektil a na svůj pohřeb či zpopelnění - kdo by to taky za něj platil, žejo... V tomto případě nezůstane nikomu "na krku" a nebude ani zatěžovat už tak přetížený sociální systém tohoto státu.. ;)

Když jsi tak konstruktivní klokane, proč se nenabídneš a nepostaráš se o něj tedy ty sám?

Ano, Bloss, "dostat se z dosahu cloveka, ktery na nas pusobi negativne"..., ale rozvod dle meho soudu neni to prave reseni. Rozvod pro mne znamena "takhle dal zit spolecne nema smysl". Ale pro Bet a deti tomu tak neni. Oni musi (a muzou) najit moznost, jak s timhle nemocnym clovekem zit tak, aby "nevyhoreli"... a ten myslim existuje... mnozi tady navrhli mnoho zpusobu, jak to lze...

Blossom napsal(a):

klokan napsal(a):

Tak jak to tak čtu - zcela nejvíc konstruktivní a nejpragmatičtější pravděpodobně bude pána zastřelit - ale jen za podmínky, že má dost peněz na ten projektil a na svůj pohřeb či zpopelnění - kdo by to taky za něj platil, žejo... V tomto případě nezůstane nikomu "na krku" a nebude ani zatěžovat už tak přetížený sociální systém tohoto státu.. ;)

Když jsi tak konstruktivní klokane, proč se nenabídneš a nepostaráš se o něj tedy ty sám?

:supr: správná otázka. Ty jsi klokane měl někoho takového nebo podobného v péči, že tak ostře soudíš?

Viktorko, obávám se, že "naučit se s takhle nemocným člověkem žít tak, aby nevyhořeli" někdy prostě opravdu nelze.

Se soužitím s klasicky psychicky nemocným zkušenost nemám. Mám ji ale s člověkem závislým na alkoholu. To je ovšem dá se říct ale taky psychická nemoc. Bohužel s rozdílem, že si ji nemocný z velké části způsobil sám.

Opravdu si neumím představit, jak bych třeba já měla dál žít s manželem - alkoholikem tak aby mě to neničilo, když mě to ničilo strašlivě. Jediným řešením pro mě byl rozvod, a i z nadhledu dalších 10 let tvrdím, že to bylo pro mě  řešení správné a jediné možné. I když by mi mohl také někdo neznalý vyčíst - zbavila ses ho.

Nechci opakovat už řečené, ale opravdu se mi zdá pravidvý příspěvek, který říká: Proč zvlášť vy, které jste se také rozvedly, říkáte, že s nevyléčitelně nemocným duševně nemocným se musí zůstat, když vy jste nezůstaly se svým duševně zdravým (byť problematickým) manželem.
Myslím, že u duševně zdravých lidí je aspoň TEORETICKÁ možnost, se nějak na pravidlech a fungování soužití domluvit, s psychicky nevyléčitelně nemocným se ale bohužel domluvit opravdu nelze... :(

Mě připadá, že pro Bet opravdu platí to "takhle dál žít společně nemá smysl".

Pisatel napsal(a):

A to je právě ono, vyjadřuji se jen k tomu, co mám zmáklý. Zkušenost nemáš tak nemotej ústavní léčbu s komunitvní bydlením, chráněnou prací, nevíš ani jak se takto postižený člověk chová a pod. Nejdřív si něco přečti a pak to odžíj a pak můžeš radit nebo psát své názory.
Proč myslíš, že jí rozvod nezbaví manžela? Manžel dostane např. daleko rychleji sociální bydlení a pod. Právě že je už vyčerpaná tak jí to nemyslý a místo aby jsi byla konstruktivní tak tu každému sděluješ jak se nemá rozvádět a hledat sociální pracovnici na hlídání, případně jak zbavit chotě svéprávnosti. Jsi nějak roztěkaná kočko :lol:

Lépe si to nemohl napsat LOL

Ať se třeba na hlavu postavíš, svůj názor tu napíšu znovu - je vyčerpaná, protože to táhne všechno sama, nemá finance, aby si mohla dovolit zdravotní pomoc, a ty tu píšeš, že ji to nemyslí...tak to asi tak bude, když i ty ji utvrzuješ v tom, že s rozvodem bude na tom lépe. Nikdo se nebude předbíhat v tom, aby pánovi vnutil bydlení a ty jistě máš zkušenosti, jak to rychle chodí, že?
Jestli si myslí, že zamává rozvodovým papírem a bude mít po starostech, tak to se pleteš - už jen to, že mají společné bydlení, určitě nebude moci manžela v rychlosti vylifrovat jinam, takže to, co teď po večerech a víkendech s manželem prožívá a leze ji to na nervy, bude mít stále...leda že ty by ses do toho obul a pomohl ji - jakoýžto právník, jakožto ten, co ví, jak to chodí v Bohnicích a určitě ji nějakou tu tlačenku poskytneš gráátis.... :P

Ja napíšem našu ksúsenosť, síce možn oextrémnu, ale... Stará mama nám po ťažkej oeprácii srdca psychicky "odišla". Nespoznávala nikoho, odchádzala z bytu, strácala sa, nechávala otvorené vodovodné kohútiky, plynové horáky... :rolleyes: Rpdina s ao ňu postarala, najprv otec a strýko na striedačku u nej, potom - po zhoršení - sa presťahovala k nám. Bolo to ťažké, ale nikdy sme neuvažovali, že by sme ju dali preč. (T.j. na dobré zariadenie neboli peniaze a štátne sme enchceli...). Lenže to bola naozaj stará osoba a išlo o DOŽITIE. Priznávam bez mučenia, že vyhliadky na zvyšok života prežitý s mužom, ktorý sa stáva stále väčším bremenom, by dohnala k samovražde asi MŇA.
Mmch, nechápem, čo sem stále pcháte :offtopic: príklady... Už Klokanova Dědova mísa je mimo mísu, podľa mňa - to sem ôžem hodiť Maryčku Magdonovu a bude asi rovnako k veci... :rolleyes:  samovraždy detí by som neuvádzala ako argument v diskusii o dospelých, poťažmo psychicky narušených (či už dočasne alebo trvalejšie) ľuďoch. Je to celkom iná kategória.

Zklamaná napsal(a):

Pisatel napsal(a):

A to je právě ono, vyjadřuji se jen k tomu, co mám zmáklý. Zkušenost nemáš tak nemotej ústavní léčbu s komunitvní bydlením, chráněnou prací, nevíš ani jak se takto postižený člověk chová a pod. Nejdřív si něco přečti a pak to odžíj a pak můžeš radit nebo psát své názory.
Proč myslíš, že jí rozvod nezbaví manžela? Manžel dostane např. daleko rychleji sociální bydlení a pod. Právě že je už vyčerpaná tak jí to nemyslý a místo aby jsi byla konstruktivní tak tu každému sděluješ jak se nemá rozvádět a hledat sociální pracovnici na hlídání, případně jak zbavit chotě svéprávnosti. Jsi nějak roztěkaná kočko :lol:

Lépe si to nemohl napsat LOL

Ať se třeba na hlavu postavíš, svůj názor tu napíšu znovu - je vyčerpaná, protože to táhne všechno sama, nemá finance, aby si mohla dovolit zdravotní pomoc, a ty tu píšeš, že ji to nemyslí...tak to asi tak bude, když i ty ji utvrzuješ v tom, že s rozvodem bude na tom lépe. Nikdo se nebude předbíhat v tom, aby pánovi vnutil bydlení a ty jistě máš zkušenosti, jak to rychle chodí, že?
Jestli si myslí, že zamává rozvodovým papírem a bude mít po starostech, tak to se pleteš - už jen to, že mají společné bydlení, určitě nebude moci manžela v rychlosti vylifrovat jinam, takže to, co teď po večerech a víkendech s manželem prožívá a leze ji to na nervy, bude mít stále...leda že ty by ses do toho obul a pomohl ji - jakoýžto právník, jakožto ten, co ví, jak to chodí v Bohnicích a určitě ji nějakou tu tlačenku poskytneš gráátis.... :P

Kdo se tu staví na hlavu jsi pouze ty. :reta: .
To si piš že rozvodem na tom bude lépe. Ale ty víš houby a dáváš tu rady firmy JPP. Hele jdi vařit taťkovi něco k jídlu,  aby zas nedostal roupy a nešel na pivko :lol:

Selima napsal(a):

Mmch, nechápem, čo sem stále pcháte :offtopic: príklady... Už Klokanova Dědova mísa je mimo mísu, podľa mňa - to sem ôžem hodiť Maryčku Magdonovu a bude asi rovnako k veci... :rolleyes:  samovraždy detí by som neuvádzala ako argument v diskusii o dospelých, poťažmo psychicky narušených (či už dočasne alebo trvalejšie) ľuďoch. Je to celkom iná kategória.

Nechap, a Marycku tiez kludne hod..., mas na to pravo, rovnako ako "my", pchajuci (hm, cudne, ale vhodne slovo) sem :offtopic: -y, podla teba!
Nemyslim, ze by medzi moznostou "dozitia" ci predpokladom "zit takto este trebars desat, dvadsat, tridsat... rokov", bol rozdiel... "Dozit" s "neprijemnym" clovekom = casovo obmedzene, alebo "zit" s nim za "obtiaznych okolnosti" po dobu neurcitu..., v tom pre teba asi rozdiel je..., ale pre mna nie! Ze nieco vydrzim, lebo dopredu viem, ze to coskoro skonci, je straaasne jednoduche. Vydrzat nieco, co "je tazke", lebo viem, ze musim, ze by som mal,... je velmi, velmi statocne. A prosim, nezosmiesnovat silu toho slova statocnost, dala som ho tam zamerne...

Pisatel napsal(a):

Kdo se tu staví na hlavu jsi pouze ty. :reta: .
To si piš že rozvodem na tom bude lépe. Ale ty víš houby a dáváš tu rady firmy JPP. Hele jdi vařit taťkovi něco k jídlu,  aby zas nedostal roupy a nešel na pivko :lol:

Teda Pisalku... posledni dobou ses mi moc libil... ale timhle jsi me zas sklamal...
Vim, ze muj nazor ti je fuk, ale... :dumbom:
Mi to prijde jako "zbytecny" tah v sachach, hrajes sachy?
Cilem hry je "dat mat". "Vymenne obchody", kdy se jenom "vyhazujou figurky stejne hodnoty", ac to nema vliv na vyvin hry..., jsou podle mne zbytecne... a... smesne... :grater:

Myslím si, že nikdo nemá povinnost zůstávat s kýmkoliv. Vztah je tu od toho, aby nás obohacoval a to obě strany. Pokud je to pouze jednostranné, neodsoudil bych nikoho, kdyby z toho vztahu odešel. Každý je zodpovědný především sám za sebe a to i když je dotyčný nemocný. Každý má právo na štěstí. Každý má právo na svůj vlastní život.

Ještě jsem o všem co se tu píše večer přemýšlela. A napadlo mě, že je ještě jeden úhel pohledu, který je dobré vzít u tohoto problému v úvahu:
Zamysleme se každý v sobě nad tím, co by se stalo, kdybyste nevyléčitelně onemocněli, duševně či fyzicky. A to tak, že by vaše okolí se muselo rozhodnout - buď vás dát někam do ústavu, a nebo se obětovat a někdo z rodiny se vzdát zaměstnání, vzdát osobního života a starat se o vás třeba i 24 hodin denně.
A opravdu si myslím, že velký rozdíl je mít toto na starost "jen" na dožití (řádově měsíce či maximálně pár málo let) a nebo na desítky let dopředu..

Já když si představím sama sebe v té situaci, tak pokud bych byla schopná o tom uvažovat (což při duševní nemoci moc nejde), tak bych si sice v případě své nemohoucnosti přála být s rodinou a ve svém přirozeném prostředí co by to šlo.
Ale jen do určité míry. Když by mé setrvání v rodině mělo znamenat, že se můj partner, děti, nebo jiný blízký, musí absolutně obětovat, opustit  zaměstnání a na svůj vlastní život rezignovat, za takovou cenu bych to nechtěla.
Asi bych sama v takovém případě si přála, aby mě dali někam do ústavu s celodenní péčí. Přála bych si, aby mě co nejčastěji navštěvovali, aby mě úplně neodložili, ale v žádném případě bych nechtěla, aby si někdo trvalou péčí o mě ničil život. A pokud by mělo jít o dlouhodobou perspektivu - mnoho let, tak už vůbec.

Ono - nad tímhle by se měl včas zamyslet asi každý. Sice - doufejme, ne každý nevyléčitelně onemocníme, ale každý z nás bude jednou starý, a bude se ho toto uvažování týkat. Tedy samozřejmě kromě těch, co z nějakého důvodu umřou v produktivním věku....

Pisatel napsal(a):

Kdo se tu staví na hlavu jsi pouze ty. :reta: .
To si piš že rozvodem na tom bude lépe. Ale ty víš houby a dáváš tu rady firmy JPP. Hele jdi vařit taťkovi něco k jídlu,  aby zas nedostal roupy a nešel na pivko :lol:

Tvá avezre vůči mé osobě je natolik pro tebe zhoubná, že máš před sebou ještě dlouhou cestu stát se "božským" :P
Ps. vím víc, než houby, rady nedávám, jen píšu svůj názor, za kterým si dokážu stát a nelítám kam vítr, tam plášť, uvařit taťkovi jsem stihla, navíc ještě upekla a pivo nepije, natož aby za ním šel :vissla:

Rozvodem na tom bude lépe? Opravdu? Rozvodem každý něco ztrácí, nejen bytost, s kterou vše sdílel. Rozvodem přichází nové starosti, větší finanční zainteresování...pro oba účastníky. Rozvodem na tom může být lepe jen po té stránce, že ji odpadne fyzická starost o toho druhého, pokud ho s ještě mokrým kulatým razítkem od soudu vylifruje z domu - což ty bys měl vědět, že není až tak jednoduché, má-li ten dotyčný v bytě trvalý pobyt. A ona paní dle psaní jistě nemá na pořízení bydlení pro manžela finance. Kdyby je měla, nežádala by zde o radu, co má dělat, když ji takový život deptá, nýbrž by za finance pořídila nemocnému partnerovi zdravotní pomoc a měla to svoje "já" už dávno ošetřené....

Blossom napsal(a):

Ještě jsem o všem co se tu píše večer přemýšlela. A napadlo mě, že je ještě jeden úhel pohledu, který je dobré vzít u tohoto problému v úvahu:
Zamysleme se každý v sobě nad tím, co by se stalo, kdybyste nevyléčitelně onemocněli, duševně či fyzicky. A to tak, že by vaše okolí se muselo rozhodnout - buď vás dát někam do ústavu, a nebo se obětovat a někdo z rodiny se vzdát zaměstnání, vzdát osobního života a starat se o vás třeba i 24 hodin denně.
A opravdu si myslím, že velký rozdíl je mít toto na starost "jen" na dožití (řádově měsíce či maximálně pár málo let) a nebo na desítky let dopředu..

Já když si představím sama sebe v té situaci, tak pokud bych byla schopná o tom uvažovat (což při duševní nemoci moc nejde), tak bych si sice v případě své nemohoucnosti přála být s rodinou a ve svém přirozeném prostředí co by to šlo.
Ale jen do určité míry. Když by mé setrvání v rodině mělo znamenat, že se můj partner, děti, nebo jiný blízký, musí absolutně obětovat, opustit  zaměstnání a na svůj vlastní život rezignovat, za takovou cenu bych to nechtěla.
Asi bych sama v takovém případě si přála, aby mě dali někam do ústavu s celodenní péčí. Přála bych si, aby mě co nejčastěji navštěvovali, aby mě úplně neodložili, ale v žádném případě bych nechtěla, aby si někdo trvalou péčí o mě ničil život. A pokud by mělo jít o dlouhodobou perspektivu - mnoho let, tak už vůbec.

Ono - nad tímhle by se měl včas zamyslet asi každý. Sice - doufejme, ne každý nevyléčitelně onemocníme, ale každý z nás bude jednou starý, a bude se ho toto uvažování týkat. Tedy samozřejmě kromě těch, co z nějakého důvodu umřou v produktivním věku....

Proč nutně obětovat? Proč se něčeho vzdát? Proč ničit život? Je i jiný úhel pohledu - najít způsoby, jak tomuto předejít.

Zklamaná napsal(a):

Pisatel napsal(a):

Kdo se tu staví na hlavu jsi pouze ty. :reta: .
To si piš že rozvodem na tom bude lépe. Ale ty víš houby a dáváš tu rady firmy JPP. Hele jdi vařit taťkovi něco k jídlu,  aby zas nedostal roupy a nešel na pivko :lol:

Tvá avezre vůči mé osobě je natolik pro tebe zhoubná, že máš před sebou ještě dlouhou cestu stát se "božským" :P
Ps. vím víc, než houby, rady nedávám, jen píšu svůj názor, za kterým si dokážu stát a nelítám kam vítr, tam plášť, uvařit taťkovi jsem stihla, navíc ještě upekla a pivo nepije, natož aby za ním šel :vissla:

Rozvodem na tom bude lépe? Opravdu? Rozvodem každý něco ztrácí, nejen bytost, s kterou vše sdílel. Rozvodem přichází nové starosti, větší finanční zainteresování...pro oba účastníky. Rozvodem na tom může být lepe jen po té stránce, že ji odpadne fyzická starost o toho druhého, pokud ho s ještě mokrým kulatým razítkem od soudu vylifruje z domu - což ty bys měl vědět, že není až tak jednoduché, má-li ten dotyčný v bytě trvalý pobyt. A ona paní dle psaní jistě nemá na pořízení bydlení pro manžela finance. Kdyby je měla, nežádala by zde o radu, co má dělat, když ji takový život deptá, nýbrž by za finance pořídila nemocnému partnerovi zdravotní pomoc a měla to svoje "já" už dávno ošetřené....

Averzi máš jen ty. Nepodsouvej mi své doměnky a nemožnost své komunikace se mnou.
Pleteš se ohledně dalšího. Ale ty si to vysvětlit nenecháš, ale to mě nezajímá.

Nějak odsud zmizela betisa .....  mám jeden dotaz : když se rozvedete .... kde bude tvůj muž bydlet ? Někdy je to dost zásadní  problém i  při rozvodech zdravých lidí. Dobrá, ty se rozhodneš, že už dál nemůžeš, rozvedeš se ..... a co dál? Seženeš manželovi nějaké bydlení, nebo on sám by si něco obstaral ?  Když má někdo důchod 7.200 .... tak na nějaké samostatné bydlení mít asi nebude, že by byli na úřadě  vstřícní a  nějaký bydlík mu sehnali - to  nepředpokládám, na ústav to asi není .... co bude ? Víš to ?

Zklamaná napsal(a):

Blossom napsal(a):

Ještě jsem o všem co se tu píše večer přemýšlela. A napadlo mě, že je ještě jeden úhel pohledu, který je dobré vzít u tohoto problému v úvahu:
Zamysleme se každý v sobě nad tím, co by se stalo, kdybyste nevyléčitelně onemocněli, duševně či fyzicky. A to tak, že by vaše okolí se muselo rozhodnout - buď vás dát někam do ústavu, a nebo se obětovat a někdo z rodiny se vzdát zaměstnání, vzdát osobního života a starat se o vás třeba i 24 hodin denně.
A opravdu si myslím, že velký rozdíl je mít toto na starost "jen" na dožití (řádově měsíce či maximálně pár málo let) a nebo na desítky let dopředu..

Já když si představím sama sebe v té situaci, tak pokud bych byla schopná o tom uvažovat (což při duševní nemoci moc nejde), tak bych si sice v případě své nemohoucnosti přála být s rodinou a ve svém přirozeném prostředí co by to šlo.
Ale jen do určité míry. Když by mé setrvání v rodině mělo znamenat, že se můj partner, děti, nebo jiný blízký, musí absolutně obětovat, opustit  zaměstnání a na svůj vlastní život rezignovat, za takovou cenu bych to nechtěla.
Asi bych sama v takovém případě si přála, aby mě dali někam do ústavu s celodenní péčí. Přála bych si, aby mě co nejčastěji navštěvovali, aby mě úplně neodložili, ale v žádném případě bych nechtěla, aby si někdo trvalou péčí o mě ničil život. A pokud by mělo jít o dlouhodobou perspektivu - mnoho let, tak už vůbec.

Ono - nad tímhle by se měl včas zamyslet asi každý. Sice - doufejme, ne každý nevyléčitelně onemocníme, ale každý z nás bude jednou starý, a bude se ho toto uvažování týkat. Tedy samozřejmě kromě těch, co z nějakého důvodu umřou v produktivním věku....

Proč nutně obětovat? Proč se něčeho vzdát? Proč ničit život? Je i jiný úhel pohledu - najít způsoby, jak tomuto předejít.

Zklamaná, ve vytučněném je podle mě klíč ke všemu. Já sama jsem, ve vzdáleně podobné situaci, na ten způsob, jak dál spolu žít v jedné domácnosti tak, aby mě to současně nedeprimovalo a neničilo, nenašla. A neznám ani nikoho ve svém okolí, kdo takový způsob našel. Což neznamená, že to vůbec neexistuje, třeba na ten způsob někdy někdo přišel....
Pokud na to někdo přišel a taky si to skutečně odžil (s partnerem s perspektivou desítek let, nikoli s postiženým dítětem nebo umírajícím rodičem - tam je to trochu něco jiného), tak ho prosím o praktický návod, JAK se to dělá, jak takový způsob v praxi vypadá.
Myslím, že takový příspěvek by byl podnětný nejen pro autorku vlákna, ale nám všem... :jojo:

BB napsal(a):

Nějak odsud zmizela betisa .....  mám jeden dotaz : když se rozvedete .... kde bude tvůj muž bydlet ? Někdy je to dost zásadní  problém i  při rozvodech zdravých lidí. Dobrá, ty se rozhodneš, že už dál nemůžeš, rozvedeš se ..... a co dál? Seženeš manželovi nějaké bydlení, nebo on sám by si něco obstaral ?  Když má někdo důchod 7.200 .... tak na nějaké samostatné bydlení mít asi nebude, že by byli na úřadě  vstřícní a  nějaký bydlík mu sehnali - to  nepředpokládám, na ústav to asi není .... co bude ? Víš to ?

Betisa psala, že má ještě svou matku, teoreticky by mohl jít i k ní. Možná by to na ústav bylo.


Jinak, mám známou, ta měla těžce postiženou dceru -ta holčička byla mimořádně agresivní. Známá, jinak skvělá ženská, byla rozhodnuta se o ni starat- a starala se tak dlouho, až sama zkolabovala. A teď je holka v děcáku a ta známá v invalidce, neschopná žít bez pomoci.

Blossom napsal(a):

Já sama jsem, ve vzdáleně podobné situaci, na ten způsob, jak dál spolu žít v jedné domácnosti tak, aby mě to současně nedeprimovalo a neničilo, nenašla. A neznám ani nikoho ve svém okolí, kdo takový způsob našel. Což neznamená, že to vůbec neexistuje, třeba na ten způsob někdy někdo přišel....
Pokud na to někdo přišel a taky si to skutečně odžil (s partnerem s perspektivou desítek let, nikoli s postiženým dítětem nebo umírajícím rodičem - tam je to trochu něco jiného), tak ho prosím o praktický návod, JAK se to dělá, jak takový způsob v praxi vypadá.
Myslím, že takový příspěvek by byl podnětný nejen pro autorku vlákna, ale nám všem... :jojo:

Bloss, pri cteni toho cos napsala me napadlo, ze v prvni rade je treba prijmout, ze jsem v situaci kdy s necim takovym ziju (nemocny partner, rodice, deti, postizene dite...). Prijmout ten fakt, ze tak to je. Myslim si totiz, ze pokud me neco deprimuje, nici, je to predevsim proto, ze jsem to neprijala. Nejsem jeste vnitrne srozumnena s tim, ze to tak je. Stale jeste proti tomu bojuju. A pokud bojuju proti necemu co jsem neprijal/a, musi me to nicit. Predevsim, podle meho, ten boj sam.

V nasi rodine se narodila dvojcata kluci. Jedno postizene mene, druhe totalne nehybne, nemluvici. Jeho rodice se o ne a predevsim o toho jednoho starali 31 let (dozil se pouze tohoto veku). Od jeho narozeni do jeho smrti se o nej starali jako o nemluvne (krmeni, prebalovani, vozeni v kocarku...). Vedle techto dvou deti meli jeste dve zdrave, dohromady tedy 4 deti a prijem nejnizsti platove tridy. To postizene dite meli na stridani doma a v ustavu - par dni v mesici v ustavu, par dni doma (dokoce s nim jednou leteli i do Spanelska :) ), jezdili pravidelne do lazni.
Ti lide se od sveho ditete nesmirne naucili. Jsou to velice skromni a vyrovnani lide. :)

BB napsal(a):

Nějak odsud zmizela betisa .....  mám jeden dotaz : když se rozvedete .... kde bude tvůj muž bydlet ? Někdy je to dost zásadní  problém i  při rozvodech zdravých lidí. Dobrá, ty se rozhodneš, že už dál nemůžeš, rozvedeš se ..... a co dál? Seženeš manželovi nějaké bydlení, nebo on sám by si něco obstaral ?  Když má někdo důchod 7.200 .... tak na nějaké samostatné bydlení mít asi nebude, že by byli na úřadě  vstřícní a  nějaký bydlík mu sehnali - to  nepředpokládám, na ústav to asi není .... co bude ? Víš to ?

BB, osobne chapu tu vec s tim co pak bude s betisinym manzelem tak, ze to sice muze byt, ale take nemusi byt jeji problem. Zalezi pouze na cloveku jak se rozhodne odevzdat tomu druhemu. V zadnem pripade to ale neni nici povinnost, starat se mimo toho, aby se postaral sam o sebe, jeste o dalsiho cloveka (myslim tim samozrejme vyjma svych deti - za ty clovek ma zodpovednost, protoze se rozhodl je privest na svet, ne tak ale pokud si nekoho vezme za manzela/manzelku).
Pokud se clovek stara o druheho tolik, ze jeho samotneho to znici, jaky mela tato pomoc smysl? Misto jednoho nemocneho cloveka, budou ve finale nemocni dva. A my jsme se nenarodili proto, abychom zili jako nemocne bytosti. Naopak.

mariposa napsal(a):

BB napsal(a):

Nějak odsud zmizela betisa .....  mám jeden dotaz : když se rozvedete .... kde bude tvůj muž bydlet ? Někdy je to dost zásadní  problém i  při rozvodech zdravých lidí. Dobrá, ty se rozhodneš, že už dál nemůžeš, rozvedeš se ..... a co dál? Seženeš manželovi nějaké bydlení, nebo on sám by si něco obstaral ?  Když má někdo důchod 7.200 .... tak na nějaké samostatné bydlení mít asi nebude, že by byli na úřadě  vstřícní a  nějaký bydlík mu sehnali - to  nepředpokládám, na ústav to asi není .... co bude ? Víš to ?

BB, osobne chapu tu vec s tim co pak bude s betisinym manzelem tak, ze to sice muze byt, ale take nemusi byt jeji problem. Zalezi pouze na cloveku jak se rozhodne odevzdat tomu druhemu. V zadnem pripade to ale neni nici povinnost, starat se mimo toho, aby se postaral sam o sebe, jeste o dalsiho cloveka (myslim tim samozrejme vyjma svych deti - za ty clovek ma zodpovednost, protoze se rozhodl je privest na svet, ne tak ale pokud si nekoho vezme za manzela/manzelku).
Pokud se clovek stara o druheho tolik, ze jeho samotneho to znici, jaky mela tato pomoc smysl? Misto jednoho nemocneho cloveka, budou ve finale nemocni dva. A my jsme se nenarodili proto, abychom zili jako nemocne bytosti. Naopak.

Já neřeším, jestli pečovat nebo nepečovat o nemocného .... ale pokud se rozhodne pro rozvod, tak vyvstává   Nerudovská otázka : Kam s ním ? Zůstane u nich doma ? Víš, kolik rozvedených manželství  zůstává po roozvodu v jednom bytě i několik let za velikého dusna jednoduše proto, že  prostě nemají na dva samostatné bydlíky ? Na tohle se ptám : Jestli má nějak vyřešeno, kde bude kdo po rozvodu bydlet .... nic víc ....

Nějak se mi totiž  příčí představa, že si někdo řekne : jsi nemocnej , nejsi mi k ničemu, rozvedu se a ty mazej pod most. Je to možná tvrdě řečeno ... ale  každopádně, pokud je manžel nemocný ( což asi nebyl,když si ho vzala a má  sním děti )  a ona už nemá sílu s ním žít, tak ta nemoc ji podle  mého zavazuje k tomu, aby se postarala o to, kde bude žít dál. Pokud by byl dotyčný alkoholik .... samožřejmě ... způsobil by si to sám - tak ať si to sám řeší .... ale tu nemoc si asi ani nezpůsobil ani nezavinil ... to mi přijde od některých tady dost tvrdé ...  že to není její problém ... já to cítím tak, že je.

Zklamaná napsal(a):

Pisatel napsal(a):

Kdo se tu staví na hlavu jsi pouze ty. :reta: .
To si piš že rozvodem na tom bude lépe. Ale ty víš houby a dáváš tu rady firmy JPP. Hele jdi vařit taťkovi něco k jídlu,  aby zas nedostal roupy a nešel na pivko :lol:

Tvá avezre vůči mé osobě je natolik pro tebe zhoubná, že máš před sebou ještě dlouhou cestu stát se "božským" :P
Ps. vím víc, než houby, rady nedávám, jen píšu svůj názor, za kterým si dokážu stát a nelítám kam vítr, tam plášť, uvařit taťkovi jsem stihla, navíc ještě upekla a pivo nepije, natož aby za ním šel :vissla:

Rozvodem na tom bude lépe? Opravdu? Rozvodem každý něco ztrácí, nejen bytost, s kterou vše sdílel. Rozvodem přichází nové starosti, větší finanční zainteresování...pro oba účastníky. Rozvodem na tom může být lepe jen po té stránce, že ji odpadne fyzická starost o toho druhého, pokud ho s ještě mokrým kulatým razítkem od soudu vylifruje z domu - což ty bys měl vědět, že není až tak jednoduché, má-li ten dotyčný v bytě trvalý pobyt. A ona paní dle psaní jistě nemá na pořízení bydlení pro manžela finance. Kdyby je měla, nežádala by zde o radu, co má dělat, když ji takový život deptá, nýbrž by za finance pořídila nemocnému partnerovi zdravotní pomoc a měla to svoje "já" už dávno ošetřené....

Díky za rady jen do toho vstoupím je mi líto,že se zde dohaduje zklamaná a pisatel to mi opravdu nepomůže......
Co se týká fyzických sil tak si myslím,že těch mám dost,ale co mě ničí totálně to je psychicky.Během víkendu jsem byla opravdu dost na dně.Teď zase nabírám síly až se vrátí manžel z léčebny,abych to nějak ustála.Jen se bojím jednoho,že nedokážu odhadnout ten práh abych nedošla k sebezničení.Jak říkám cítím ho teď,ale vím,že v člověku je ještě mnoho sil i když si myslí ,že už žádné nemá...

betisa napsal(a):

Díky za rady jen do toho vstoupím je mi líto,že se zde dohaduje zklamaná a pisatel to mi opravdu nepomůže......
Co se týká fyzických sil tak si myslím,že těch mám dost,ale co mě ničí totálně to je psychicky.Během víkendu jsem byla opravdu dost na dně.Teď zase nabírám síly až se vrátí manžel z léčebny,abych to nějak ustála.Jen se bojím jednoho,že nedokážu odhadnout ten prách abych nedošla k sebezničení.Jak říkám cítím ho teď,ale vím,že v člověku je ještě mnoho sil i když si myslí ,že už žádné nemá...

Betiso, já se omlouvám, že tu je spor mezi mnou a Zklamčou. Já  moc dobře vím co tvé manželství s takto nemocným člověkem obnáší. Snad málo kdo tady.
Starost o sebe děcka a M ti nedovolí jít a myslet dál. Možností jak s M pracovat ajak soužít, ale nežít je povícero a ne na pár písmenek. osobně bych skutečně jak píšoiu holky doporučil rozvod abys uchránila a zachovala sebe pro děti, které Vás a hlavně tebe budou nejvíc potřebovat.

BB napsal(a):

Nějak se mi totiž  příčí představa, že si někdo řekne : jsi nemocnej , nejsi mi k ničemu, rozvedu se a ty mazej pod most. Je to možná tvrdě řečeno ... ale  každopádně, pokud je manžel nemocný ( což asi nebyl,když si ho vzala a má  sním děti )  a ona už nemá sílu s ním žít, tak ta nemoc ji podle  mého zavazuje k tomu, aby se postarala o to, kde bude žít dál. Pokud by byl dotyčný alkoholik .... samožřejmě ... způsobil by si to sám - tak ať si to sám řeší .... ale tu nemoc si asi ani nezpůsobil ani nezavinil ... to mi přijde od některých tady dost tvrdé ...  že to není její problém ... já to cítím tak, že je.

Ve vlákně je uveden zhruba celý osud manžela,čímž si myslím,že si částečně nemoc zavinil sám.On ví kde byl prvopočátek jeho problému,kde to začalo.Navíc jeden poznatek od lékařů je ten,že v dětsví přehnaný důraz v domácnosti na pořádek až puntičkářství,může též být zpouštěcím motorem okp.A to puntičkářství na sebemenší smítko,několikeré okamžité mytí ,je prostě u jeho rodičů přehnané.
Potom chudák jednou při styku prostě něco chytl a už se to s ním vezlo....
Co se týká bydlení byty máme dva v tom si myslím problém není,spíš je problém jak on utáhne bydlení kde platíme 6500,-aby měl ještě dostatek na živobytí...

Betis, a co si s manželem zkusit narovinu popovídat. Říct mu všechno , co nám tady, jak se cítíš a že, abys nepadla na hubu, tak potřebuješ nějaký vyhrazený čas JEN pro sebe, hodiny, dny to je jedno. Prostě být na ten čas jen sama pro sebe a je jedno i s kým, ale s někým s kým by ti bylo fajn. Zregenerovala bys svoje síly a myslím, že by se i vyjasnilo.

pomněnka napsal(a):

Betis, a co si s manželem zkusit narovinu popovídat. Říct mu všechno , co nám tady, jak se cítíš a že, abys nepadla na hubu, tak potřebuješ nějaký vyhrazený čas JEN pro sebe, hodiny, dny to je jedno. Prostě být na ten čas jen sama pro sebe a je jedno i s kým, ale s někým s kým by ti bylo fajn. Zregenerovala bys svoje síly a myslím, že by se i vyjasnilo.

Obávám se, že vytučněnou část nelze říct ani úplně zdravému manželovi. Natož duševně nemocnému...

A myslím, že by  hodiny jen pro Bet samotnou jí  sice trošku pomoct mohly, ale nevyřeší to podstatné:
Že Bet nemůže nikdy s manželem počítat jako s partnerem, ani psychicky, ani fyzicky, že on jí nemůže být žádnou oporou, protože díky své nemoci on jen stěží zvládá sám sebe. Že je odsouzená k tomu, aby rodinu navždy táhla úplně sama, finančně, i psychicky. Že má asi na doživotí nikoli partnera a dvě děti, ale víceméně  děti tři... :(
A že nemá v této situaci reálnou a legální možnost si najít nějakého partnera, který by jí oporu a lásku dávat mohl... A že život máme každý bohužel jen jeden...

PS: Na duševní nemoci bych nějakou "vinu" rodičů nebo jeho samého moc nehledala. Bohužel, nemoci k nám přicházejí často bez jakéhokoli zavinění... :(

betisa napsal(a):

BB napsal(a):

Nějak se mi totiž  příčí představa, že si někdo řekne : jsi nemocnej , nejsi mi k ničemu, rozvedu se a ty mazej pod most. Je to možná tvrdě řečeno ... ale  každopádně, pokud je manžel nemocný ( což asi nebyl,když si ho vzala a má  sním děti )  a ona už nemá sílu s ním žít, tak ta nemoc ji podle  mého zavazuje k tomu, aby se postarala o to, kde bude žít dál. Pokud by byl dotyčný alkoholik .... samožřejmě ... způsobil by si to sám - tak ať si to sám řeší .... ale tu nemoc si asi ani nezpůsobil ani nezavinil ... to mi přijde od některých tady dost tvrdé ...  že to není její problém ... já to cítím tak, že je.

Ve vlákně je uveden zhruba celý osud manžela,čímž si myslím,že si částečně nemoc zavinil sám.On ví kde byl prvopočátek jeho problému,kde to začalo.Navíc jeden poznatek od lékařů je ten,že v dětsví přehnaný důraz v domácnosti na pořádek až puntičkářství,může též být zpouštěcím motorem okp.A to puntičkářství na sebemenší smítko,několikeré okamžité mytí ,je prostě u jeho rodičů přehnané.
Potom chudák jednou při styku prostě něco chytl a už se to s ním vezlo....
Co se týká bydlení byty máme dva v tom si myslím problém není,spíš je problém jak on utáhne bydlení kde platíme 6500,-aby měl ještě dostatek na živobytí...

Omlouvám se, zmizelo mi to v pošťuchování některých :offtopic: ...  v tom případě bych asi vyčkala na nějakou manželovu světlou chvíli a promluvila bych si s ním ... držím ti palce ....

betisa napsal(a):

BB napsal(a):

Nějak se mi totiž  příčí představa, že si někdo řekne : jsi nemocnej , nejsi mi k ničemu, rozvedu se a ty mazej pod most. Je to možná tvrdě řečeno ... ale  každopádně, pokud je manžel nemocný ( což asi nebyl,když si ho vzala a má  sním děti )  a ona už nemá sílu s ním žít, tak ta nemoc ji podle  mého zavazuje k tomu, aby se postarala o to, kde bude žít dál. Pokud by byl dotyčný alkoholik .... samožřejmě ... způsobil by si to sám - tak ať si to sám řeší .... ale tu nemoc si asi ani nezpůsobil ani nezavinil ... to mi přijde od některých tady dost tvrdé ...  že to není její problém ... já to cítím tak, že je.

Ve vlákně je uveden zhruba celý osud manžela,čímž si myslím,že si částečně nemoc zavinil sám.On ví kde byl prvopočátek jeho problému,kde to začalo.Navíc jeden poznatek od lékařů je ten,že v dětsví přehnaný důraz v domácnosti na pořádek až puntičkářství,může též být zpouštěcím motorem okp.A to puntičkářství na sebemenší smítko,několikeré okamžité mytí ,je prostě u jeho rodičů přehnané.
Potom chudák jednou při styku prostě něco chytl a už se to s ním vezlo....
Co se týká bydlení byty máme dva v tom si myslím problém není,spíš je problém jak on utáhne bydlení kde platíme 6500,-aby měl ještě dostatek na živobytí...

Řekl bych s jistotou, že v okamžiku kdy budete rozvedeni, a M bude bydlet sám, pak mu zvýší sociální dávky  od podpory na bydlení až po pečovatelkou službu. Doporučil bych, aby byl omezen v nakládání s finančními prostředky, tím se nedostane do problémů s telefonováním a či jinými problémy. Současně si dovolím říci, že v jistém kontaktu nadále zůstanete takže to co se v 90% děje při rozchodu manželů u Vás nenastane. Naopak můžete najít k sobě ještě jiný vztah a komunikaci a budeš mu možná větším přínosem než dnes.

Situaci jsem nazažila, těžko tedy říct, že bych to dělala tak, či tak..

Vzpomněla jsem si na podobnou situaci, když jsem byla dítě (věk cca 12-15). Otec byl nemocný. Řada infarktů a následovala CMP - mrtvička. Dloho byl v nemocnici a pak doma. Hodně sice vyrehabilitoval, ale zpočátku nemohl ani chodit, ani se sám vyčurat apod. Máma tehdy brečela (často) nad osudem, jak to bude zvládat, co je to za život, co komu udělala... atd.. Byli jsme z toho všeho  špatní (my děti), ale mě strašně deprimoval hlavně mámin postoj trpitelky. Vím, že to byla fantastická ženská, milovala nás, i tátu,  dělala vše tak, jak uměla nejlépe, ale tohle si vzpomínám velmi přesně. Vždycky , když mám maličkatý náběh na "trpění", okamžitě se vzpamatuju. A jsem citlivá na role "trpitelů" ve svém okolí. Rozpoznám je jakkoliv zamaskované. (to probůh není na nikoho, ..teď mě napadlo, že by to mohlo být někým tak bráno. Ne prosím... To bylo jen o mně)

Proto věřím, že bych se péče o manžela zúčastnila dobrovolně, ráda a nebo prostě ne, pokud bych to nezvládla v psych.pohodě. Nedokážu si totiž to soužití představit přesně, proto mi nějak nejde říct, jak bych já....Tak jak si to představuju, tak by to šlo..

Pokud by to byl skutečně nemocný člověk, věřím, že bych ho zajistila a postarala se.  Určitě bych se ale nezřekla pomoci (ošetřovatelek, tchyně, lázní, rehabilitací...nebo co kde existuje , příspěvků a nevím čeho..), aby mi kus dne "zůstal " pro děti a sebe,atd. Pokud se již nejedná o partnera, ale nemocného člověka, kterému bych svou pomocí  nemohla stav nemoci zlepšit, asi bych to vzala jako svůj úkol a udělala  si svůj svět. Svůj svět jak povinností, tak radovánek. Věřím, že to jde zvládnout i bez obětí. :)

Je možné, že si to představuju naivně, což je taky možné, ale určitě bych byla na 100% přesvědčená, že se všechno děje správně,že všechny síly světa stojí při mně a že všechno dělám správně, tak, jak teď nejlépe umím. Tato poslední věta je mým jediným doporučením pro autorku. O ní jsem přesvědčená. :hjarta:
Přeju hodně síly a pevnou víru :)

betisa napsal(a):

Zklamaná napsal(a):

Pisatel napsal(a):

Kdo se tu staví na hlavu jsi pouze ty. :reta: .
To si piš že rozvodem na tom bude lépe. Ale ty víš houby a dáváš tu rady firmy JPP. Hele jdi vařit taťkovi něco k jídlu,  aby zas nedostal roupy a nešel na pivko :lol:

Tvá avezre vůči mé osobě je natolik pro tebe zhoubná, že máš před sebou ještě dlouhou cestu stát se "božským" :P
Ps. vím víc, než houby, rady nedávám, jen píšu svůj názor, za kterým si dokážu stát a nelítám kam vítr, tam plášť, uvařit taťkovi jsem stihla, navíc ještě upekla a pivo nepije, natož aby za ním šel :vissla:

Rozvodem na tom bude lépe? Opravdu? Rozvodem každý něco ztrácí, nejen bytost, s kterou vše sdílel. Rozvodem přichází nové starosti, větší finanční zainteresování...pro oba účastníky. Rozvodem na tom může být lepe jen po té stránce, že ji odpadne fyzická starost o toho druhého, pokud ho s ještě mokrým kulatým razítkem od soudu vylifruje z domu - což ty bys měl vědět, že není až tak jednoduché, má-li ten dotyčný v bytě trvalý pobyt. A ona paní dle psaní jistě nemá na pořízení bydlení pro manžela finance. Kdyby je měla, nežádala by zde o radu, co má dělat, když ji takový život deptá, nýbrž by za finance pořídila nemocnému partnerovi zdravotní pomoc a měla to svoje "já" už dávno ošetřené....

Díky za rady jen do toho vstoupím je mi líto,že se zde dohaduje zklamaná a pisatel to mi opravdu nepomůže......
Co se týká fyzických sil tak si myslím,že těch mám dost,ale co mě ničí totálně to je psychicky.Během víkendu jsem byla opravdu dost na dně.Teď zase nabírám síly až se vrátí manžel z léčebny,abych to nějak ustála.Jen se bojím jednoho,že nedokážu odhadnout ten práh abych nedošla k sebezničení.Jak říkám cítím ho teď,ale vím,že v člověku je ještě mnoho sil i když si myslí ,že už žádné nemá...

Bet, chodíš Ty sama k nějakému psychologovi nebo jinému odborníkovi? Pokud už jsi to sem psala, tak se omlouvám,asi jsem to přehlédla. 
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že představa života s mužem, který by mi už díky své nemoci nemohl a možná ani nechtěl (trochu mi to z Betisina příběhu tak připadá) dát ani trochu toho, co se od partnera očekává, je pro mně těžko zkousnutelná. Táhnout všechno po zbytek života sama bez výhledu na nějaký plnohodnotnější vztah je, myslím, dost velký problém.

Bet,
řekla abych, že ty ses už rozhodla. Jen potřebuješ "razítko"...
Jenže jen ty sama přece víš, co prožíváš, co je pro tebe důležité a co je ještě důležitější.
Žádné razítko od nikoho, tím méně od neznámých nicků z virtuálního světa nepotřebuješ.

A pokud přece jen ještě "nevíš", najdi si psychologa pro sebe. S někým rozeber své pocity a strachy. Tahle situace je totiž velmi náročná.

KOP je někdy celkem dobře zvládnutelná pomocí KBT a také se u někoho osvědčuje regresní terapie. Úspěšné bývají i některé alternativní terapie. Někdy je potřeba léky, jindy to pacient zvládá bez nich. Co je ale NEJPODSTATNĚJŠÍ, tak to je fakt, že především ON SÁM MUSÍ CHTÍT to zvládat a ne se jen nechat litovat.... Ta nemoc, to je pro lidi, kteří jí trpí peklo. A bohužel je peklem i pro jejich nejbližší.

Nikdo není psáno, že v tom pekle musíš být s někým, s kým nechceš. A po tvých důvodech, PROČ nechceš a proč to PRO TEBE nejde, nikomu nic není.
Vždy a ve všem mají jasno většinou jen dogmatici.
Nemusíš se obhajovat.
Prostě udělej to, co cítíš jako nejlepší pro sebe.

Jen buď pozorná, abys se z jednoho pekla nedostala do druhého...

Zatím jsem žádného psychologa nenavštívila,snažím se věci řešit tak jak přicházejí sama.Co se týká dětí tak ty mi pomáhají jak jen mohou.Mám skvělé děti,které to vycítí a když manžel je v léčebně tak se nám jakoby uleví a ještě se víc dokážeme semknout a pomáhat si.
Já to vlákno založila vlastně proto,že poslední rok o tom rozvodu uvažuji čím dál častěji.Kolikrát jsem už s manželem o tom mluvila,ne ve zlém.Všechno v dobrém míněno.Myslela jsem,i jsem mu řekla,že by to bylo lepší pro nás oba a že by třeba i on tím,že by musel řešit věci které za něho řeší všichni kolem by třeba bylo přínosem.
Jenže jeho reakce jsou teď když je mi nejhůře,nebo já se rozvádět nechci já to jednou zažil a je to hrozné,nebo když se chci léčit tak ty odemne odejdeš nebo já nechci přijít o děti(říkám vždyt o ně nepřijdeš přece se můžeme domluvit na střídavé péči,nebo oni za tebou přijdou kdykoliv.Mimochodem děti nás mají oba stejně rády.
Ale já to vlákno založila asi i kvůli tomu,že to chtělo všechno ze mne ven ,ne to dusit v sobě.Já nemám komu ani s kým tento náš problém probrat.Jednak pro nezasvěcené je to dost těžko pochopitelné a líčit celý tento náš příběh se mi někomu o kom nevím co si bude myslet ani nechce.

betisa napsal(a):

Zatím jsem žádného psychologa nenavštívila,snažím se věci řešit tak jak přicházejí sama.Co se týká dětí tak ty mi pomáhají jak jen mohou.Mám skvělé děti,které to vycítí a když manžel je v léčebně tak se nám jakoby uleví a ještě se víc dokážeme semknout a pomáhat si.
Já to vlákno založila vlastně proto,že poslední rok o tom rozvodu uvažuji čím dál častěji.Kolikrát jsem už s manželem o tom mluvila,ne ve zlém.Všechno v dobrém míněno.Myslela jsem,i jsem mu řekla,že by to bylo lepší pro nás oba a že by třeba i on tím,že by musel řešit věci které za něho řeší všichni kolem by třeba bylo přínosem.
Jenže jeho reakce jsou teď když je mi nejhůře,nebo já se rozvádět nechci já to jednou zažil a je to hrozné,nebo když se chci léčit tak ty odemne odejdeš nebo já nechci přijít o děti(říkám vždyt o ně nepřijdeš přece se můžeme domluvit na střídavé péči,nebo oni za tebou přijdou kdykoliv.Mimochodem děti nás mají oba stejně rády.
Ale já to vlákno založila asi i kvůli tomu,že to chtělo všechno ze mne ven ,ne to dusit v sobě.Já nemám komu ani s kým tento náš problém probrat.Jednak pro nezasvěcené je to dost těžko pochopitelné a líčit celý tento náš příběh se mi někomu o kom nevím co si bude myslet ani nechce.

pokud to tak cítíš už dlouho, tak jdi a udělej to. Tady to stejně za tebe nikdo nevyřeší. Jen bych možná promluvila s psychiatrem tvého muže, jak ho na to co nejlépe připravit.

betisa napsal(a):

...Jenže jeho reakce jsou teď když je mi nejhůře,nebo já se rozvádět nechci já to jednou zažil a je to hrozné,nebo když se chci léčit tak ty odemne odejdeš nebo já nechci přijít o děti(říkám vždyt o ně nepřijdeš přece se můžeme domluvit na střídavé péči,nebo oni za tebou přijdou kdykoliv

betiso ... nevím, zda sis to uvědomila, ale střídavá péče ve Vašem případě vůbec nepadá do úvahy, vzhledem k tomu, že Tvůj manžel je duševně nemocný, následkem toho je v ID a několikrát do roka v léčebně. Pokud se s manželem na toto téma bavíš, neslibuj mu nereálné věci a skutečnost mu předestírej pravdivě, prosím. Já Ti rozumím, že jsi z těch debat úplně hotová, na druhou stranu není fér chlácholit handicapovaného partnera nějakými nereálnými variantami. Přece jsi soudná, proboha ... to si opravdu myslíš, že by u soudu návrh na střídavku opravdu prošel? To so opravdu myslíš, že by manželovi, který není schopen se postarat ani sám o sebe, potřebuje stálou lékařskou péči a dohled další dospělé osoby a je v ID s psychiatrickou diagnózou svěřil dvě děti na - dejme tomu  - čtrnáct dnů v měsíci do jeho výlučné péče, kdy by se sám a vlastními silami měl postarat o výchovu, výživu a péči???
Mimochodem - přemýšlela jsem o tom, že by bylo dobré, kdyby se více a pravidelněji zapojila do péče o Tvého manžela i tchyně-jeho matka. Za současného stavu věcí, kdy Ti "pomáhá" jenom tím, že k ní jdou děti na oběd - to je, nezlob se na mě - pro Tebe pomoc úplně na houby. Nejlepší by bylo, kdybyste se o manžela střídaly: jeden týden nepřetržité péče jeho matka, druhý týden nepřetržité péče Ty. Ona je také jeho maminka, manžel je přece také její dítě, tak by se měla v rámci možností zapojit a ne, že syna nechá na krku manželce se vším všudy a čas od času nakrmí vnoučata, to přece nejde.
betiso, a s návštěvou psychologa neotálej. Víš, jsou věci, se kterými si prostě člověk sám neporadí, protože už je jako to nemocné, nemohoucí zvíře, které už nemůže a padá pod těžkým nákladem, který je na něj nakládán a který je nuceno vléct z posledních sil. A je určitá hranice, kterou už člověk sám nevyřeší, i když se snaží sebevíc. Aby Ti bylo účinně pomoženo, k tomu už - bohužel -  nestačí Tvoje upřímná snaha a dobrá vůle, na to je třeba dlouhodobá spolupráce s psychologem, který by Tě měl provést pro Tebe nelehkým údobím a snažit se vybrat pro Tebe takové řešení, které by pro Tebe bylo to nejlepší...

Ahoj betiso. Já nebudu psát, co bych udělala a co ne, nevím, nebyla jsem v takové situaci. Asi by se to ve mě pěkně mlelo, to vím určitě...
Jen mě napadlo, když máte dva byty, proč hned rozvod, když manžel je stejně proti a rozumná diskuse na toto téma je problém.
Prostě návrh, že to vyzkoušíme - protože jsem na pokraji sil - bydlet odděleně s tím, že děti mohou kdykoli v týdnu na návštěvu k němu, víkendy taky (dle momentální zdravotní situace), některá víkendová odpoledne se můžete sejít u tchyně na oběd :P... nějaký rozumný kompromis. A pak se uvidí. Finance chápu, nájem ho bude něco stát, ale když bude sám, za poplatky určitě nezaplatí to, co čtyřčlená rodina... A občas mu po dětech můžeš poslat večeři... Teď to trochu zlehčuju, ale myslím to vážně.

betiso, a s návštěvou psychologa neotálej. Víš, jsou věci, se kterými si prostě člověk sám neporadí, protože už je jako to nemocné, nemohoucí zvíře, které už nemůže a padá pod těžkým nákladem, který je na něj nakládán a který je nuceno vléct z posledních sil. A je určitá hranice, kterou už člověk sám nevyřeší, i když se snaží sebevíc. Aby Ti bylo účinně pomoženo, k tomu už - bohužel -  nestačí Tvoje upřímná snaha a dobrá vůle, na to je třeba dlouhodobá spolupráce s psychologem, který by Tě měl provést pro Tebe nelehkým údobím a snažit se vybrat pro Tebe takové řešení, které by pro Tebe bylo to nejlepší...


:jojo: :jojo: naprostý souhlas, mám manžela přeléčeného alkoholika, navíc ještě s podezřením na maniodepresivní psychozu (bipolární afektivní porucha) a bez pomoci psycholožky a terapeutické skupiny i holek a kluků tady na Babinetu bych to těžko zvládala, teď se teprve začínám rozbíhat. Před pár měsíci jsem se ještě nedovedla ani rozhodnout, co vlastně vůbec chci a ejhle, dneska už jsem jakž takž schopná, už i docela vím, co je důležité a co ne. Přeju Ti hooodně moc sil, dokážu si celkem dobře představit, co prožíváš a myslím na Tebe. :pussa:

betisa napsal(a):

Zatím jsem žádného psychologa nenavštívila,snažím se věci řešit tak jak přicházejí sama.Co se týká dětí tak ty mi pomáhají jak jen mohou.Mám skvělé děti,které to vycítí a když manžel je v léčebně tak se nám jakoby uleví a ještě se víc dokážeme semknout a pomáhat si.
Já to vlákno založila vlastně proto,že poslední rok o tom rozvodu uvažuji čím dál častěji.Kolikrát jsem už s manželem o tom mluvila,ne ve zlém.Všechno v dobrém míněno.Myslela jsem,i jsem mu řekla,že by to bylo lepší pro nás oba a že by třeba i on tím,že by musel řešit věci které za něho řeší všichni kolem by třeba bylo přínosem.
Jenže jeho reakce jsou teď když je mi nejhůře,nebo já se rozvádět nechci já to jednou zažil a je to hrozné,nebo když se chci léčit tak ty odemne odejdeš nebo já nechci přijít o děti(říkám vždyt o ně nepřijdeš přece se můžeme domluvit na střídavé péči,nebo oni za tebou přijdou kdykoliv.Mimochodem děti nás mají oba stejně rády.
Ale já to vlákno založila asi i kvůli tomu,že to chtělo všechno ze mne ven ,ne to dusit v sobě.Já nemám komu ani s kým tento náš problém probrat.Jednak pro nezasvěcené je to dost těžko pochopitelné a líčit celý tento náš příběh se mi někomu o kom nevím co si bude myslet ani nechce.

možná tohle bys měla brát jako hodně důležité., protože tvoje děti v tom žijí taky.

Betiso, to, co prožíváš, co se v tobě dennodenně odehrává opravdu nikdo nepochopí. Můj manžel onemocněl depresemi a rok na to se z něj stal alkoholik. Nepije, ale jednou do roka to prozatím nezvládl. Bere prášky, ale i tak někdy příjde depka a neví si rady. Dal by se o tom psát román. Mám dvě děti. 18 a 7. Připadá mi, že se mnou bydlí zoombi. Nic ho nebaví, neumí se z ničeho radovat atd. Taky jsem uvažovala o rozvodu. Ale mám toho člověka ráda, co s ním bude, když zůstane sám? To je hlavní otázka, na kterou neumím odpovědět. Doktoři mu říkali, že může být rád, že mě má, že se má o koho opřít.... Kdo myslí na mě? Jedna zdr.Sestra mi řekla,(její muž má stejnou diagnozu), že mám od něj odejít, dokud jsem mladá. Řekla:"Začněte zase žít a užívat si života". Nevím co bude, žiju v nejistotě a manžela kontroluji, hlídám..... Je to moje další dítě. Kamarádka mi jednou řekla, že jsem v pasti.
Už delší dobu sleduji tvůj příběh. Píšu tady jen proto, abys věděla, že nás, s takovýma problémama je víc. Nebudu ti psát, ať se držíš, jsi silná....... Já sama tyto věty už nesnáším!

ta zdr. sestra měla pravdu....

beruna68 napsal(a):

Betiso, to, co prožíváš, co se v tobě dennodenně odehrává opravdu nikdo nepochopí. Můj manžel onemocněl depresemi a rok na to se z něj stal alkoholik. Nepije, ale jednou do roka to prozatím nezvládl. Bere prášky, ale i tak někdy příjde depka a neví si rady. Dal by se o tom psát román. Mám dvě děti. 18 a 7. Připadá mi, že se mnou bydlí zoombi. Nic ho nebaví, neumí se z ničeho radovat atd. Taky jsem uvažovala o rozvodu. Ale mám toho člověka ráda, co s ním bude, když zůstane sám? To je hlavní otázka, na kterou neumím odpovědět. Doktoři mu říkali, že může být rád, že mě má, že se má o koho opřít.... Kdo myslí na mě? Jedna zdr.Sestra mi řekla,(její muž má stejnou diagnozu), že mám od něj odejít, dokud jsem mladá. Řekla:"Začněte zase žít a užívat si života". Nevím co bude, žiju v nejistotě a manžela kontroluji, hlídám..... Je to moje další dítě. Kamarádka mi jednou řekla, že jsem v pasti.
Už delší dobu sleduji tvůj příběh. Píšu tady jen proto, abys věděla, že nás, s takovýma problémama je víc. Nebudu ti psát, ať se držíš, jsi silná....... Já sama tyto věty už nesnáším!

máš ho ráda nebo je ti ho líto?

a já bych se zase zeptala: je možno v tomhle stavu a za takové situace ještě toho člověka milovat? Nevím, znám ze sousedství taky tento případ. Jsou manželé už přes 20 let, on má schizofrenii, je v invalidním důchodu. Jednou se mi sousedka svěřila, že to není život... Já sama nevím, co bych udělala, ale neodsoudila bych ji, kdyby od něj odešla.

Nikdo soudný nemůže odsoudit člověka, který sám přizná, že žít s někým, kdo je nemocný, je nad jeho síly. Protože rozumný člověk při zvážení všech pro a proti musí uznat, že každý na to nemá prostě povahu ani sílu.

Lidi se léty mění už tak - a nemoc dokáže lidi změnit. Rozchod je řešením, oddělené bydlení je řešením, rozvod je až nejzazším krokem. Ale nechat oddělat psychicky a fyzicky toho zdravého partnera tím, že se po něm z hlediska morálky a povinnosti chce, aby pečoval o toho druhého dnem a nocí, nemohl mít žádnou radost ve formě vlastního koníčka, protože na něj není čas ani peníze a síla...Když jsou navíc ve hře děti - je to ještě složitější. V případě toho nemocného trvat na společném soužití vydíráním...ty mě odkopneš, přece mě v tom nenecháš, atd...s tím také nesouhlasím. Vím, že se proti mně zdvihne vlna nesouhlasu. Pro toto své tvrzení mám vlastní zkušenost a proto za ním stojím. Soužití s takovým popisovaným tátou a manželem má negativní vliv na dítě i partnera. Je to oboustranné trápení, z něhož není řešení. Neformulovala bych svoje rozhodnutí slovy...chci ještě žít a ne se týrat s tebou, ale jinak ...navrhuji oddělené bydlení, které nám všem přinese trochu klidu a soukromí. Budeme si navzájem dle možností pomáhat a děti za tebou budou chodit kdykoli, jak ty a ony budou chtít. Já tento dosavadní styl života nejen nezvládám, ale už i odmítám. Rodičům a známým bych nic nezdůvodňovala - pokud mají připomínky, ať si je nechají nebo si zkusí takového člověka mít trvale doma.

nemoc je katastrofa a bohužel se dotkne celé rodiny. Kdyby v tom nebyly děti, lze uzavřít dohodu - bydlíme spolu, ale žijeme si každý po svém. Dělej si, co chceš, doma budeš mít vše, co potřebuješ, ale nech mě žít podle mého. Zakladatelku vlákna umím pochopit v tom, že tahle situace je pro ni vpodstatě beznadějná. Něco se změnit musí, nebo onemocní psychicky celá rodina...a tomu se dá předejít rozumnou dohodou.

Ještě něco: nechápu jeho rodiče. Ti by měli navrhnout sami, aby syn bydlel třeba dva týdny v měsíci u nich a ne to hodit na snachu. Neuvědomují si, že až jí dojdou síly, budou na to sami!

Tak u nás je dva měsíce klid. S manželem jsme probrali celou situaci, dokonce i moje pocity a názory ostatních. Teď fungujeme opravdu jako rodina a manžel se začal smát. Pokud to takhle půjde dál, mohlo by být zase fajn. Sice toho očekávání, že to zase příjde se asi nezbavím.
Mějte se všichni moc fajn!

beruna68 napsal(a):

Tak u nás je dva měsíce klid. S manželem jsme probrali celou situaci, dokonce i moje pocity a názory ostatních. Teď fungujeme opravdu jako rodina a manžel se začal smát. Pokud to takhle půjde dál, mohlo by být zase fajn. Sice toho očekávání, že to zase příjde se asi nezbavím.
Mějte se všichni moc fajn!

Soudě podle sebe,tak nezbavíš,ale postupem času už to nebude tak intenzivní.Můj první muž měl trochu problémy s pitím asi 4 roky po svatbě,když mu umřela mamka.Rok to bylo nic moc,ale pak se vzchopil a 5 let byl klid. Postupně ten strach ve mě usínal a zase bylo dobře. Po 5-ti letech bum prásk,rána z čistého nebe ( to byl teda šok :co: ) a jelo to takovým způsobem,že nakonec k rozvodu došlo. Přeju tobě i tvému manželovi víc štěstí.:jojo: