No, "problém" je asi silné slovo. Spíš jen složitá otázka. Jaký máte názor na partnerství, kdy jeden žije a byl vychováván např. v křesťanské víře a druhý je tzv. nevěřící? Může fungovat nebo je někde zakopaný pes? Samozřejmostí je tolerance atd, nehleďme zatím na svatbu v kostele :reta: O našem národě se říká, že je národem ateistů, podle mě úplně každý v něco věříme, teď se ale ptám na zkušenosti a názory ohledně jednostranné víry v partnerském vztahu.
Co vy na to?

Ide o mieru presvedčenia a tolerantnosti. Parnerstvo podľa mňa ešte hádam ungovať aj môžer, ak sú obaja rozumní a netrvajä na sovjich názoroch, ale neviem si predstaviť napríklad výchovu detí... Hoci naši majú rozdielne názorym, ale mama sa za komunizmzu bála prejvovať sovje náboženské - ehm, asi kslony - takže sme vyrastali skôr v ateistickom duchu.
Podľa mojej skúsenosti sa prvý problém vynorí už pri svadbe - v kostole alebo na úrade? - a pokračuje to ďalej...

Seli, máš pravdu. Můj kamarád žije s velmi věřící partnerkou, vzali se (v kostele a na úřadě) a vychovávají dítě. On pracuje, ona se vidí v domácnosti s dítětem. Osobně bych nechtěla žít /vychovávat dítě.. takto v "dvojjakosti", nebo jak to říct...
Přijde mi zvláštní, aby jeden čekal na druhého doma, zatímco druhý by chodil do kostela atd. Nedělá to mezi partnery spíš překážku? Ale co láska, když bez druhého nemůžeme být? Dokázali a chtěli byste změnit své životní přesvědčení?

Jedno manželství znám hodně zblízka, on ateista (vědec) ona zapřisáhlá katolička. Rozvedli se, nebyli schopní se dohodnout, v jakém duchu vychovávat dítě - takže to se teď pěkně plácá. Před tatínkem radši nemluví o návštěvě kostela.
Druhé manželství - tam ač oba vyznávají jiného boha, zatím spolu 6. rok žijí. Tedy on přistoupil spíš na zvyky naší země.

Já jsem ateista a asi bych nechtěla žít s věřícím, který pádí 2x  týdně do kostela. Ale možná by to mohlo fungovat stejně, asi jako když já jsem zapřisáhlý nekuřák a manžel dá ty dvě krabky denně :), nevím. Nějak "automaticky" neznám nikoho věřícího (myslím přímo "kostelového" :) ) coby mého potenciálního přítele, protože tu společnost nevyhledávám; cítím, že to nejsou lidi na mojí vlně.

Karo, ještě tedy doplním - já bych svoje přesvědčení nezměnila jen na základě zamilovanosti, musela bych k tomu mít jiný důvod, to vím nabeton.

.

Mne by nevadilo žiť s niekým, kto mi nechá moje presvedčneie - ja by som mu nechla to jeho (a zažila som to j v dlhodobom vzťahu, aj keď tam šlo trochu o iné - ja sa nehlásim k žiadnemu náboženstvu a ide skôr o moje vnútorné presvedčenie...) ale pri výchove detí njneskôr je proste nutné nájsť nejký kompromis.

Myslím, že hodně záleží na tom, jak moc ten věřící věří a jak je ten druhý - nevěřící přístupný k víře.Čili je to o toleranci. Pokud je někdo fanatik, nedá se s ním domluvit. S výchovou dětí to může být oříšek. Já jsem to měla tak, že jsme měli svatbu v kostele ( já v boha nevěřím) a nevadilo mi to. Syna jsme křtili - nakonec i já jsem křtěná. Pak jsme se rozvedli, ale i tak jsem syna párkrát do kostela vzala, i když tam sama nechodím, aby měl šanci se rozhodnout, jestli on tam bude chodit. Moji rodiče jsou oba věřící, i když vlažně (maminka se teď ke stáru dopracovala až k ateismu) a mě nikdo k víře nenutil. Proto jsem i já tolerantní. Ale do rodiny ortodoxních věřících myslím by ateista neměl chodit. A obráceně. Znám lidi, kteří se rozešli krátce před svatbou údajně kvůli víře - on evangelík, ona katolička.

vidim to stejne, jako vsechny prede mnou...zalezi, jak moc je dotycny (vlastne oba) tolerantni a jak moc trva i na takovych tech vnejsich projevech sveho nabozenstvi...pokud je vira jen osobni zalezitost, soukromy nahled na svet, ktery nejak extra nezasahuje do bezneho zivota, pak se to asi da zvladnout a na krtu ditete a podobne se da dohodnout tak, ze si dite vybere, az bude dospele...ale ateista s nekym bigotnim, to opravdu asi tezko...

To hlavní tu už určitě padlo: že totiž záleží na tom, jako moc "věřící" a jak dalece "nevěřící" partneři jsou. Pokud jde jen o kulturu, tzn. že byl někdo vychován např. v katolickém prostředí, asi se to ukáže třeba preferencích ohledně svatby (kostel vs. radnice) nebo třeba křtin (ano či ne), ale na každodenním životě asi minimálně. Pokud má někdo hluboce zakořeněnou víru, která je pro něj úhelným kamenem toho, jak řeší každodenní problémy, tak bude v partnerství s nevěřícím žít jen těžce: a naopak, jeho způsob řešení problémů (pokora, modlitba, vyčkávání na Boží vedení) asi budou toho druhého dost ničit.

Drtivá většina mých věřících kamarádů z puberty si vzala také věřícího partnera. Jen ve dvou případech to tak nebylo: jeden věřící kamarád si vzal děvče, které mělo ke křesťanství vyloženě odpor, sám se pak postupně s ostatními věřícími přestal stýkat, do kostela nechodí a jak to u něj s vírou je, si netroufám posoudit - rozhodně se navenek projevuje podstatně méně, než před tím.

Potom si ještě jedna moje kamarádka katolička, silně věřící, vzala svého nevěřícího přítele. Ti o tom ale velmi dlouze a velmi podrobně mluvili a měli celem jasno, že ona bude v praktikování své víry dál pokračovat. Jak to s nimi je, nevím, nicméně doufám, že se jí to daří :)

Osobně si myslím, že je dost těžké udržet si víru a zásadní životní postoje, pokud je s vámi nesdílí váš nejbližší člověk na světě. Neříkám, že nemožné, ale dost těžké. Taky bych nechtěla řešit každodenní problémy typu jestli půjdu do kostela, co bude doma dělat manžel, jestli se můžu modlit s dětmi, nebo jen sama, atd...

Ahojky,
provdala jsem se za poláka, což je nadmíru jasné, že za věřícího člověka. Ale manžel má víru v sobě, neměli jsme svatbu v kostele, tady v Čechách na úřadu.
Každý měsíc jezdíme do Polska k rodičům, naopak, já, jako ateista jednou, 2x do roka zajdu do kostela, nejsem 100% věřící, ale jdu si zpytovat svědomí, jak se říká.
Manžek jde málo kdy, tchýně ho taky do ničeho nenutí a tak je celkem klid. Tedy BYL!!!
O Velikonocíh tchýně vyžaduje, abychom dorazili na svěcení s dcerkou o kostela, což mě se nechce. Řekla jsem, že jedny svátky ( Vánoce v Polsku), druhé ( Velikonoce v Čechách) Tak nevím, jak to dopadne.
Asi nejde tchýni o to duševno, spíše o to, že Halinku nastrojí a vyrazí s ní do kostela. Má jedinou vnučku.
No uvidíme, jestli mě zlomí??????? :rolleyes:
Jinak s manželem, co se týče náboženství nemáme ten nejmenší problém, prostě si mě takovou bral, tak co by chtěl, že!!!

Odpovidam pouze na dotaz ze zahlavi vlakna: Ano i ne. Dle meho presvedceni..., neni to o tom, kdo "jak" je verici, ci neverici... Mi to prijde stejne jednoduche/slozite, jako u dvou lidi stejneho zamereni (nabozenskeho, ci nikoliv...) Zalezi na jejich schopnosti dohodnout se... :kapitulation:

Moje víra nedělá problémy mému muži. Ví o ní od samého začátku vztahu. Nejsem členem žádné církve ani spolku, což  nám to oběma zjednodušuje, protože chození do kostelů a sborů se nekoná.  Měla jsem spíše problémek  s mužovou  maminkou, která je přísná katolička a moje "zaměření" chvíli pokousávala.   Ale  ono spíše vždycky záleží na  tom kterém  zastánci nějakého  náboženského směru. Znám   empatickou Svědkyni , i její naprosto nesnesitelnou kolegyňku. Stejně tak "nemusím"   jednoho faráře, který mi znechutil zážitek z nádherné církevní hudby svými nebetyčně blbými tlachy a miluju stařičkého pana vikáře( rodinný známý), kterého   nikomu nevnucovaná opravdoová víra  dělá divy s celým okolím..... A tak to asi bude i ve vztazích- záleží na tom jací lidé se sejdou- víra nevíra...

Taky přidám jeden "případ" přímo z blízké praxe - jedná se o moje prarodiče. Babička je věřící, kostel navštěvuje pravidelně každou neděli a církevní svátky. Děda je "zarytý" komunista, takže rozpor docela zásadní a letos budou slavit 60. výročí svatby. Chtělo to asi hodně tolerance zejména z dědovy strany. :D Dokonce měl prý děda i "politické" problémy z toho, že jeho žena chodí do kostela, ale babička se to dozvěděla až po mnoha letech, děda jí nikdy nic "nevyčítal". Jak to bylo s výchovou dětí to přesně nevím (budu se muset zeptat pro zajímavost), výsledkem je, že ani můj otec ani můj strýc nejsou věřící.

Představa, že si věřící kluk přivede do věřící rodiny nevěřící slečnu, mi evokuje vražedné a nechápavé pohledy. Asi bych se obávala, jestli jeho láska předčí rodičovské kořeny a podlehne, nepodlehne..?

No, láska je jedna vec, ale neustále konlikty a pílenie uší druhá... Ale inak, prílišné "tlačenie na pílu" môže byť kontraproduktívne: stará mama, dosť bigotná katolíčka, vychovala dvoch zarytých ateistov... :D

.

My to máme tak, že moje rodina je ateisticky zaměřená a můj přítel je věřící, stejně tak jeho rodina. "Problém" to představuje v intimním životě nás dvou, ale mám svého přítele strašlivě ráda a nedokážu si představit život bez něj. Teď. Ale brouka v hlavě mám, protože i když jsem si vždycky říkala, jak jsem vděčná za tak hodného a tolerantního chlapa, přece jen mi ta společná budoucnost vrtá hlavou. :vissla:

Bezpečně vím, že je to lepší jak kuřák + nekuřák, do toho bych teda nešla :dumbom:

:D Vidíš, a ja som mala bezproblémový vzťah kuřák-nekuřák... :supr: Je to o tje tolerancii a vôbec o nastavení oboch.  Tu sa pridáva ešte vplyv oboch rodín... :| Mne by stačil už roz.p.o.r. v intímnom živote na rozchod, asi.

Už jsem tu psala, manžel Polák, věřící, nekuřák, zapřísáhlej abstinent.
Já - ateistka , kuřačka, vínko si taky dám.
Jsme v pohodě, fakt je to o komunikaci a toleranci.
Že bych opravdu měla nej nej manželství????

Osobní zkušenosti nemám, ale obecně bych řekla, že rozumní lidé se domluví, fanatici ne.

Partnerství věřící x nevěřící může představovat problém pokud se liší jejich představy o budoucnu o výchově dětí a vlivu křestanství ze strany prarodičů. Takže především je třeba hodně mluvit a vyjasnit si představy o budoucnu a životních postojích.

Manželství s věřící ženou skončilo fiaskem. Novou partnerku jsem podle víry či nevíry nehledal.
A tak jsme teď už několik roků spolu, ona z typické ateistické rodiny (táta býv.voják z povolání),
já kupodivu stále ještě věřící - ale také tolerující. Moc ji miluji, ona je ten nejhodnější člověk,
jakého znám. :gloria:
Partnerka o mé víře před svými rodiči nemluví a radí, abych se o tom ani já raději nevyjadřoval
- což chápu a respektuji, ale moc dobře mi to nedělá. Občas si vyslechnu věci, které se mi nelíbí...

Když ale partnerka nemohla půl roku sehnat zaměstnání, slyšel jsem ji nejednou: Panebože, zač
mě trestáš?! ... apod. :jojo:
I řekl jsem jí: 
Víš, takto On nefunguje, výčitky ani úplatky na něho neplatí. Ale možná zkus jen: nebojovat s Ním.
Zkus jen, trochu s pokorou, přestat brát Jeho jméno nadarmo...

A hle - místo už má: včera se šla ukázat řediteli jedné zahraniční firmy a doslova a do písmene
pět minut před pohovorem, jí volali z jiné tuzemské firmy, že pokud řekne ANO, tak to místo je její
a už nebudou svolávat další kolo výběrového řízení...
Tímto nechci nikoho lanařit ani nijak přesvědčovat. Ale vyšlo to - a to bylo radosti ?!!! :supr:

A tak to půjde dál a dál v tom našem vztahu ... Já na ni tlačit nebudu a nechám tomu volný průběh.
Protože vím, že na světě už se stalo ledacos a takových lidí už je, co tvrdí naprosto vážně:
Nikdy neříkej nikdy!
Tož tak... :jojo: :P ... Hezký den VŠEM !

A ještě: jeden můj kamarád (věřící) má ženu (ateistku) nemocnou trochu na srdíčko (je jim oběma už hodně
přes padesát, děti už jsou z domu) a ta jeho paní měla nějakou srdeční příhodu...
No a tak: po všem tom běhání doktorů a zdravotních sester kolem její osoby a jejího nemocného srdíčka,
najednou ta jeho paní nějak změkla... Najednou prý poznala, že na světě jsou i důležitější věci, než jen
práce a zbytečné hádky - zvláště pak těch kolem toho, zda manžel půjde či nepůjde v neděli ZASE do kostela...
:gloria: A tak už mu vůbec nebrání a nezlobí se na něho kvůli tomu.

Čili, chci tím říct: Může to docela dobře fungovat, zvláště pak tam, kde se to neláme přes koleno, tam,
kde se tomu nechává volný průběh a kde je vzájemná tolerance a hodně lásky.
A naopak - vždycky platilo a bude pllatit, že Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde!

PavlaH napsal(a):

Partnerství věřící x nevěřící může představovat problém pokud se liší jejich představy o budoucnu o výchově dětí a vlivu křestanství ze strany prarodičů. Takže především je třeba hodně mluvit a vyjasnit si představy o budoucnu a životních postojích.

To snad plati i u lidi stejneho vyznani, tedy i treba ateistu, ne?
Akorat, kdyz ma nekdo nejake nabozenske vyznani, tak se od nej jaksi automaticky ocekava, ze bude "solidni"... a kdyz neni, razem je z nej nejhorsi fanatik, tyran, despota a pod. :kapitulation:

Samozřejmě viktorko, že jsou to obecně platná pravidla, při jejich psaní se mi vybavují možné třecí plochy. Třeba ono nedělní chození do kostela, zda-li děti budou seznamovány s vírou a nebo se jim ponechá volnost. Zda-li bude před každým jídlem motlitba. To jsou různé věci, které mohou ovlivnit život v páru a budou li je mít prodiskutovány dřív, možná to ovlivní jejich pozdější spory.

Vachu, ono je ešte rozdiel medzi veriacim a praktizujúcim príslušníkom nejakej cirkvi. Cirkev nemá s bohom nič spoločné, ani patent naňho, to je práve ten rozšírený omyl a často zdroj konfliktov. Predstava, že len človek, ktorý každú nedeľu ťahá pánbožka za nohu z neba, (ale ktovie, ako pritom žije a aký má vzťah k "blížnym") môže byť dobrý a hodnotný, je práve často zdrojom konfliktov. Alebo naopak, že medzi veriacimi sa nenájde nikto múdry, osvietený, tolerantný a ľudský. ;)

PavlaH napsal(a):

Samozřejmě viktorko, že jsou to obecně platná pravidla, při jejich psaní se mi vybavují možné třecí plochy. Třeba ono nedělní chození do kostela, zda-li děti budou seznamovány s vírou a nebo se jim ponechá volnost. Zda-li bude před každým jídlem motlitba. To jsou různé věci, které mohou ovlivnit život v páru a budou li je mít prodiskutovány dřív, možná to ovlivní jejich pozdější spory.

Naprosto souhlasím, včas si vše vysvětlit a probrat. Nechtěla bych se dočkat toho, aby mi to někdo (přítel) jednou vyčítal a nebo mě snad nutil a přesvědčoval o výhodách... a tak...  :/
Kolikrát mě zaráží, když vidím "věřící" lidi, kteří se podle mého názoru vůbec nechovají tak, jak by "měli" - někdo tu mluvil  důstojnosti... Ale to už odbíhám. Je důležité si to ve dvou vyjasnit a ono se uvidí :vissla: :)

Vachu napsal(a):

Manželství s věřící ženou skončilo fiaskem. Novou partnerku jsem podle víry či nevíry nehledal.
A tak jsme teď už několik roků spolu, ona z typické ateistické rodiny (táta býv.voják z povolání),
já kupodivu stále ještě věřící - ale také tolerující. Moc ji miluji, ona je ten nejhodnější člověk,
jakého znám. :gloria:
Partnerka o mé víře před svými rodiči nemluví a radí, abych se o tom ani já raději nevyjadřoval
- což chápu a respektuji, ale moc dobře mi to nedělá. Občas si vyslechnu věci, které se mi nelíbí...

Když ale partnerka nemohla půl roku sehnat zaměstnání, slyšel jsem ji nejednou: Panebože, zač
mě trestáš?! ... apod. :jojo:
I řekl jsem jí: 
Víš, takto On nefunguje, výčitky ani úplatky na něho neplatí. Ale možná zkus jen: nebojovat s Ním.
Zkus jen, trochu s pokorou, přestat brát Jeho jméno nadarmo...

A hle - místo už má: včera se šla ukázat řediteli jedné zahraniční firmy a doslova a do písmene
pět minut před pohovorem, jí volali z jiné tuzemské firmy, že pokud řekne ANO, tak to místo je její
a už nebudou svolávat další kolo výběrového řízení...
Tímto nechci nikoho lanařit ani nijak přesvědčovat. Ale vyšlo to - a to bylo radosti ?!!! :supr:

A tak to půjde dál a dál v tom našem vztahu ... Já na ni tlačit nebudu a nechám tomu volný průběh.
Protože vím, že na světě už se stalo ledacos a takových lidí už je, co tvrdí naprosto vážně:
Nikdy neříkej nikdy!
Tož tak... :jojo: :P ... Hezký den VŠEM !

Jo jo sdílím tvůj názor.:jojo:Jsem taky věřící můj manžel je z velmi věřící rodiny.Jeho maminka mu to svým fanatismem zprotivila.Nezakazuje mi věřit myslím si, že taky věří,ale odmítá chodit do kostela chodím sama .Dětem jsme nechali jejich vlastní názor začali pravidelně chodit až byli skoro plnoletí.Dcera se bude vdávat v kostele a syn zatím nevím.Každopátně si myslím že s fanatikem se asi žít nedá,ale s rozumným člověkem ,který tomu druhému necháva jeho svobodu určitě jo.

Kara napsal(a):

PavlaH napsal(a):

Samozřejmě viktorko, že jsou to obecně platná pravidla, při jejich psaní se mi vybavují možné třecí plochy. Třeba ono nedělní chození do kostela, zda-li děti budou seznamovány s vírou a nebo se jim ponechá volnost. Zda-li bude před každým jídlem motlitba. To jsou různé věci, které mohou ovlivnit život v páru a budou li je mít prodiskutovány dřív, možná to ovlivní jejich pozdější spory.

Naprosto souhlasím, včas si vše vysvětlit a probrat. Nechtěla bych se dočkat toho, aby mi to někdo (přítel) jednou vyčítal a nebo mě snad nutil a přesvědčoval o výhodách... a tak...  :/
Kolikrát mě zaráží, když vidím "věřící" lidi, kteří se podle mého názoru vůbec nechovají tak, jak by "měli" - někdo tu mluvil  důstojnosti... Ale to už odbíhám. Je důležité si to ve dvou vyjasnit a ono se uvidí :vissla: :)

Tak to je někdy ti co nejvíc tvrdí že jsou věříci se podle toho vůbec nechovají to máš pravdu.Spousta lidí si chodí jen pro odpustky,ale ne všichni jsou tací.všechno má být s mírou.domluvit se a tolerovat se nemají problém jen věřící a ateisti,ale i atejisti mezi sebou a věřící mezi sebou všechno je o domluvě.:jojo::jojo:

Vachu napsal(a):

Když ale partnerka nemohla půl roku sehnat zaměstnání, slyšel jsem ji nejednou: Panebože, zač
mě trestáš?! ... apod. :jojo:
I řekl jsem jí: 
Víš, takto On nefunguje, výčitky ani úplatky na něho neplatí. Ale možná zkus jen: nebojovat s Ním.
Zkus jen, trochu s pokorou, přestat brát Jeho jméno nadarmo...

!

Tvoje partnerka je svatá žena, být to já, máš na hlavě otisk po pánvičce :lol::kapitulation: