Sirael — 15. 1. 2010 16:38

máme domek na vsi a napadla mě taková věc...
Jak děti z vesnice snášejí život a kamarády?

Sama jsem si to prožila, mám bratra a byli jsme ze vsi a do města dojížděli do školy. V pubertě vznikl problém - s dětmi ze školy jsem se vídala jen ve škole, protože po škole jsem musela domů a kamarádky zatím plánovaly to své. samozřejmě jsem měla v rodičích absolutní podporu, kamkoliv mě zavezli, všechny mé kamarádky taky, ale i přes veškerou snahu je půlhodina cesty a závislost na odvozech pro holky akčního věku problém, když chtějí rozebírat svoje babince. Přeci jen jsem se trhala a zůstávala občas doma na vsi. Tam mí vrstevníci také byli, ale protože jsem s nikým z nich nechodila do stejné školy, ty vztahy byly trochu jiné, pro ně jsem byla gymplačka a prd. Nebavilo mě sedět před místní hospodou a kouřit cigára, zatímco kámošky ve městě organizovaly akce, divadelní blbnutí, koncerty na kytaru.. u nás by o tom věděla půlka vsi a děcka sousedů by se mi mstily za to, že nejsem "jejich" a nekouřím s nima na zastávce a místo toho hraju na kytaru. možná závist, ale děti jsou mezi sebou krutý. vesnice a město, to je mezi dětmi pořád něco jako Losna a Mažňák..:(
Se mnou to dopadlo tak, že jsem se po čase uzavřela do sebe, dala se ve městě na kurzy, abych byla mezi lidmi a většinou jsem spíš sama, mám mnoho známých, ale z tohoto období nikoho, celkově jsem byla ale povahově samotářka už od podstaty, takže kromě obasného sebelitování v pubertě jsem se věnovala kytaře o samotě a pejskovi a byla jsem taková popelka osamělá ušmudlaná a hrála jsem si před zrcadlem písničky. byla jsem ráda sama. Zato můj bratr to snášel dost špatně,chytal se part ze vsi, bohužel těch co sedí u hospody a nemají co v plánu, takže přišly cigarety, drogy, atd.. už je to naštěsí pryč.

Proto jsem se chtěla zeptat - jak vedete děti ze vsi (či ze satelitních oblastí), které musí do škol a za kamarády složitě dojíždět meziměsto k lepší integraci mezi vrstevníky? a jde to vůbec? jak to vaše děti snáší? jakýje jejich volný čas a vedete děti z domků na vsi, které dojíždějí do města do školy nějak k tomu, aby se necítily osamělé?

Definitiv — 15. 1. 2010 18:03

Nemůžu zatím mluvit za své děti, ale můžu sdělit něco za sebe.
První větší sousto přišlo s přechodem na "výběrovou školu" (3.třída). Ztratila jsem kontakt s lidmi., se kterými jsem byla od školky a začla jsem dojíždět cca půl hodiny do jiné městské čtvrti. No, ještě to nebylo tak strašný, ale bylo hůř. Nikdo z mých tehdejších spolužáků nejezdil an trochu mým směrem :co: Všichni jezdili úplně na opačnou stranu., takže hned u školy jsme se dělili :/ Občas jsem si klidně o jednu stanici metra zašla, jen abych měla pocit, že k nim trochu patřím...
No a bylo hůř. Pak jsme se přestěhovaly za Prahu a z půl hodiny se stala hodina a půl. To už tě tuplem po škole spolužák nenavštíví :/ Podpory moc nebylo, máma dřela do večera a ještě mě někde vyzvedávat. Kroužky upadly v zapomění, protože bych se domu dostala tak okolo osmý a pak dělat úkoly? No, tuhle štreku jsem jezdila osm let (taky jsem si střední vybírala podle toho, aby byla blízko k vlaku :lol:).
A jak to dopadlo s kamarádstvím? Ze lidmi ze základky se styýkám jednou za rok na srazu, s jedním spolužákem si občas vyměníme email. S lidmi ze střední se nevídám vůbec (už když jsem nastupovala, tak mi bylo jasný, že to nepůjde, zas byly všichni z jedný čtvrti :rolleyes:). A s lidmi od nás se nevídám taky. Mám miliony známých, které jsem si vytvořila na všech těch cestách, ale kamarádů mám vážně pomálu :/
Chci aby moje děti mezi svoje vrstevníky zapadli, ale zároveň se bojím toho, že skončí jako většina odtud - na učňáku na automechanika. Nechci je vyřadit ze společenského života tím, že je budu každý den vozit pryč od kamarádů z vesnice... Tak nevím, čas ukáže...
Mimochodem i já jsem se snažila zapadnou vysedáváním před hospodou a popíjením množství alkoholu :lol: Střídalo se to u mě se dny, dy jsem se jen procházela se psem po lese. Asi proto teď mám týdny kdy nepotřebuju nikoho vidět a týdny, kdy nutně musím být součástí dění ;)