Moc prosím o radu, před skoro rokem jsem bohužel po mnoha pokusech přírodnách atd. atd. začala brát antidepresiva. 3 měsíční naprostá nespavost, bušení srdce, úzkosti..hrozné stavy. Brala jsem je do konce září tohoto roku..pak jsem začala dávku snižovat  a v listopadu jsem přestala brát úplně.Nemůžu říct že mi to extra pomohlo ale cítila jsem se o procenta lépe. Snažila jsem se, chodila cvičit 3x týdně atd. atd.
V létě mi zjistili sníženou funkci štítné žlázy dostala jsem euthyrox a bylo mi řečeno že mám možná deprese i z štítné žlázy. Tak já získala velkou naději a dávky ad jsem začala snižovat. Dokonce to vypadalo že je to opravdu tou žlázou.
Ale od prosince mám opět děsné stavy, tak hrozné úzkosti a bušení srdce, bojím se ráno vstát z postele, bojím se celého dne, že nic nezvládnu, neudělám, nemám chuť se upravit , namalovat a dokonce jsem začala zase přibírat. Jsem opravdu už vyřízená, nechci opět AD ale co mám dělat Mám zde novopasit, meduňku atd. atd. a úleva není. Prosím pora´dte.brali by jste zase léky? Když já tak nechci ale má 2 děti, je mi 42, doma to taky za moc nestojí..nezvládám to.

Zajdi k psychiatrovi se poradit... nebo k psychologovi... - samotný prášky nic nespraví, ale můžou pomoct, ve spojení s psychoterapií.

Léčila jsem se s těžkou depresí. 7 týdnů jsem byla v nemocnici na psychiatrii.

Ano, já bych antidepresiva znovu brala, pokud bych se opět dostala do stavu, jaký popisuješ ty a nedokázala bych ho sama zvládat. Pak bych na sobě dál pracovala, kdyby akutní stav pominul. Je to lepší, než se týrat nebo dojít do stavu, kdy se pokusím o sebevraždu.
Ale šla bych urychleně k psychiatrovi. Určitě bych nedělala pokusy a amatérské léčení sama.

Rok je příliš krátká doba pro léčbu těžké deprese. Nezdá se mi, že by ti kterýkoliv psychiatr takhle rychle vysadil prášky. Nedělej na sobě pokusy. Tady to není na místě.

Já beru antidepresiva už 10 let. Ze začátku mi moc nepomáhaly, vždycky jsem je vyměnila za jiné, teď už asi 5 let beru serlift (asentru) a OK. Nepociťuji žádné vedlejší účinky, nemám deprese, maximálně občas poklesy nálady, které ale za pár dní přejdou. Cítím se dobře a nevím, proč bych AD vynechávala. Budu je brát do smrti a vůbec mi to nevadí - když pomáhají.
Takže z mého pohledu - jít urychleně za psychiatrem a nechat si AD znovu nasadit. Třeba jiné, než ty, co jsi měla předtím, když ti nedělaly dobře. Nač se zbytečně trápit!

Určitě bych  něco začla brát.S tou štítnou žlázou to klidněsouviset může.Zajdi k doktorovi,stačí i obvodní pokud je dobrý! On ti něco napíše.Myslím ,že rok je velmi krátka doba .někdo je bere i déle jak píši holky.Určitě to neodkládej .
Takhle se akorát trápíš.Uvidíš zase bude dobře.!!!

Děkuji půjdu tam..již 3 dny mám denně oxazepam abych se tak netřepala a to nechci brát je to návykové hodně to vím...ale nic jiného nemám:skurt:

Po, 100% zítra masti k psychiatrovi. Určitě máš svého,který ti léky předepisoval a vezme tě jistě hned a předepíše znovu AD. Vysazovat jsi začala opravdu velmi brzy,léčba úzkostí- panické poruchy je dlouhodobá, depresí ještě o něco delší :D. Recidiva tvých stavů a potíží je tedy docela pochopitelná. Určitě tě musel tvůj lékař na to upozornit.Ale asi jsi chtěla AD vysadit,tak tě nepřemlouval. Možná jsi vysadila i příliš rychle. Spousta lidí dnes bere dlouhodobě AD a žijí naprosto normálním plnohodnotným životem. Takže AD doporučuji znovu nasadit a nespěchat s vysazováním. Je přece pro tebe důležitější fungovat jako člověk normálně a na plný výkon,pracovat,radovat se,milovat atd.,ne?:jojo:

Po, bohužel, ta štítná žláza je opravdu za podobný stavy zodpovědná :(
Chce to kvalitní antidepresiva, někdy se musí hledat a zkusit víc druhů. A nech si udělat krevní testy od endokrinologa, aby zkontroloval hladinu hormonů a dávkování euthyroxu, to přibírání vypadá na nedostatek.

Držím palce, neboj, bude líp :pussa: Hlavně tam jdi co nejdřív a kašli na domácí samoléčbu, to není rýma.

A kdo ti ty předešlé AD předepsal a rozhodoval o snižování dávky a vysazení, když jsou na předpis? AD by ti měly sednout, pokud ne, tak by ti měl psychiatr/ička předepsat jiný, po kterých ti nebude fyzicky špatně a od toho přece toho doktora máš, abys s ním spolupracovala a ne útrpně snášela léky, po kterých ti je špatně! A k psychiatrovi se přece chodí na kontroly zda ti lék sedne, případně ti napíše jinej. Tohle ti tu nikdo nepomůže vyřešit přes net a ani metodou pokus-omyl a´la meduňka, třezalka atd. Dneska je takových druhů AD, jen se to musí někdy zkoušet.

po............ to co ty, přesně to samé, prožívám od podzimu také, i přes to, že léky užívám pravidelně již několik let v jakési sinusoidě, kdy ubíráme dávky, abychom se k nim museli zase vrátit. Je pravda co říkají ostatní, tak rychle s užíváním není dobré přestat, je to otázka měsíců, ne týdnů, už to mám na sobě vyzkoušené. Už jsem byla před rokem a půl blízko toho s užíváním přestat a teď jsem zpět víc než na začátku, protože maximální dávky jsem ještě neužívala. Ale nedá se nic dělat...taky jsem byla v přesvědčení, že to je dočasné, že až se uleví, budu bez léků, teď už jsem smířená s tím, že pokud mi je zle tak, že je vše nesnesitelné, jiné východisko není... OPravdu dojdi k lékaři, uleví se ti a začneš všechny problémy vidět jinak. Přeji hodně štěstí a síly do řešení problémů

Ahoj, je tady někdo, kdo je vysadil a pohoda? Beru Wellbutrin 5. rokem a chtěla bych snižovat a postupně vysadit, tedy po konzultaci s dr.- už jsme pro jednávali....a jak to tak čtu, docela z toho začínám mít strach, že se problémy vrátí? Cožpak se fakt musí brát celoživotně i u středních nebo lehčích depresí?

Judinko, už jsem psala, že já jsem vysadila, už je to dva a půl roku. Myslím si, že ve většině případů to jde. Já jsem se tak rozhodla. Řekla jsem si, že nechci být do konce života stroj, který nemá vlastní autentické emoce a je řízen antidepresivy. Hodně jsem na tom pracovala. Změnila jsem pohled na svět. Hodně jsem změnila sama sebe. Kromě léčby antidepresivy mám za sebou dva a půl roku skupinové terapie a další práci na své psychice, ve které stále pokračuju.

Judinko, to není tak jednoduché, pokud trpíš situační depresí, pak po odeznění problému a nějaké terapii, můžeš léky vysadit nadobro. Pokud se ovšem jedná o depresi klinickou (endogenní), smiř se s tím, že antidepresiva budeš užívat vlastně pořád, i když s přestávkami, podle momentálního stavu. Rozhodování by ti měl usnadnit tvůj lékař, který jistě ví, jakým typem onemocnění trpíš. Klinická deprese je podobná cukrovce - nedá se vyléčit, ale je možné ji celý život udržet v životaschopné podobě :)

JJ, souhlasím s vitto. Proto jsem psala - ve většině případů. Ale mám zkušenosti, že pokud se jedná o klinickou depresi, lidé, kteří jí trpí, jsou už po pěti letech dávno v ID.
Přesto všechno si myslím, že i klinickou depresi lze vyléčit, pokud si to člověk srovná v sobě tak, že opravdu chce. Většina nemocí má původ v psychice. A nejen nemocí fyzických.

Jsem případ endogenní deprese. Beru slabou dávku AD. Když se to zhorší, tak se to chvíli zvýší. Ale asi půl roku tu dávku zvýšenou beru.
Rozhodně to není je o lécích. Je to o psychoterapii a hledání dalších možných alternativ v sobě. Kombinace obého. Psychoteraie může totiž ty dopady klinické (endogenní) deprese zmírnit. Že nemusím být v třeba v pracovní neschopnosti.
Klinická deprese vzniká u lidí, kterým se netvoří dostatčné množství serotoninu. Bylo mi to diagnostikováno v 17ti letech. Jsem třeba 5 let v pohodě, a pak byl strašný propad na podzim, kdy se ani neděla nějká ukrutná změna v mém životě.
Prostě je to svině, která se díky špatnému chemického procesu dá do pohybu a někdy se musí přečkat, než odezní.

Tak tak. Mám taky endogenní depresi a doktorka mi řekla, že AD musím užívat až do smrti. Je to jako s cukrovkou a inzulínem.
Nemám s tím problém. AD na měnemají žádné vedlejší účinky, cítím se s nimi dobře a autentické emoce mám. Jen nemám deprese.

Nemyslím si, že bychom měli užívat AD do smrti jenom proto, že nám to řekla doktorka. Myslím, že je to odvislé od nás, od toho, jak se my sami cítíme. Mně to taky říkalo dost doktorů a doktorek. Trpěla jsem depresemi celý svůj život. Ono se totiž ani pořádně neví, jak deprese přesně "funguje" a jen náhodným pozorováním bylo zjištěno, že když se doplní serotonin, deprese ustupuje. Ale neví se pořádně, proč a jak to přesně je.
Pořád si myslím, že jestli je někdo silná osobnost a dokáže si to v hlavě přenastavit, AD do smrti brát nemusí.
Je to jako s rakovinou. Je dost případů, když rakovina zmizela. A doktoři nechápou, jak je to možné. Věřím v sílu lidského ducha.
Ale chápu, že někdo si to v hlavě prostě přenastavit nedokáže a spokojí se se status quo.
Kdoví. Možná se mi opravdová deprese ještě třeba taky vrátí. Ale teď jsem přesvědčena, že už to zvládnu bez AD. Prostě to tak cítím.

Já už nikdy nechci depresi zažít, takže nebudu nic pokoušet a budu AD klidně do smrti brát. Spolknout denně pilulku mi nic neudělá, když se budu cítit dobře. Myslím, že jsem do jisté míry také trpěla depresemi celý život. Pamatuju si ty stavy už ze svého raného dětství. Kolem čtyřicítky se to však náhle zhoršilo tak, že jsem nebyla schopná vylézt z postele. Nevím, jak bych si mohla sama pomoct. I v nejhorším záchvatu deprese jsem vždycky věděla, jak bych se měla správně cítit a co dělat, ale nebyla jsem toho schopna. Prostě nedostatek serotoninu nenahradíš žádnou změnou myšlení. Už nikdy, nikdy do toho nechci spadnout! Ať žijí antidepresiva!

Asi je to případ od případu. AD taky fungují na každého různě, mnohdy zcela protichůdně, doktoři v podstatě zkouší, která jsou vhodná pro dotyčnou osobu a řídí se jejími pocity. A tak někdo je odkázán na braní AD celý život, někdo má depresivní epizodu (y) a nebere je stále.
Držím vám všem palce, ať se vám život líbí, ať s  AD nebo bez. :hjarta:

Pro Ivanu:
Zdravím vás zde všechny. Pročítám tu vaše příspěvky i jiných vláknech, týká se mě nevěra partnera, rozvod, deprese, jak žít dál po rozvodu . Pročítám a hledám podobný příběh mému, a jak se s problémy kdo vyrovnal. Hodně mě oslovil příběh Ivany na jiném vlákně. Ivanko, prožívám nyní přesně to samé, bohužel i deprese je a to po úplném vyčerpání organismu, kdy jsem celý život jela na plné obrátky, rodina, manžel, práce, rodiče. Neuměla jsem odpočívat, nešlo to , byla jsem jak stroj, každému vyhověla bez reptání, nemusel nikdo nic říkat a já už plnila nejtajnější přání ostatních. Bohužel dnes vím že jsem měla myslet i na sebe, takže se u mě nakonec začala dostavovat šílená únava, pak úplné vyčerpání. Pomalu půl roku jsem nemohla vůbec nic, měla jsem potřebu jen spát a spát. Do toho věčné manželovi dohady s rodičema, jeho nevěra a následný rozvod. Je to už pomalu dva roky a stále se hrabu někde u dna. Ta únava je stále na denním pořádku, po šíleném pracovním závěru roku, už zase jedu dolu. Mám přítele, spíš náhodou, ale ani na něho nemám náladu, nejraději bych byla sama, sama a spala a spala. Beru Cipralex 10 mg ráno, ale asi moc nepomáhá. Vím, že bych měla být ráda, že nejsem sama, mám přítele, děti, vše je v pohodě, jen já nejsem zamilovaná a ještě ke všemu děsně unavená. Jednu chvíli , asi před půl rokem jsem docela byla v pohodě, spokojená, byla jsem sama s dětmi a docela se mi to líbilo, chodila jsem brzy spát, hodně odpočívala. Nemohu říci , že by mě přítel vyčerpával, spíš naopak, vše chápe i mé stavy únavy, i bojovnost za práva žen, i určitý negativní postoj k můžům co opouští své manželky a děti:rolleyes: pomáhá mi. Ale jsem s ním zase unavená.

Pro pat:
Já jsem na tom podobně jako ty v tom, že můj ex byl můj první a jediný partner, ale po rozvodu jsem si nikoho nenašla. Asi 2 roky jsem se snažila nalézt někoho, kdo by mi vyhovoval, přes seznamku, ale nepovedlo se. Pak jsem se zamyslela, jestli já vlastně nějakého partnera chci a zjistila jsem, že asi ne. Chtěla bych mít přítele na trávení volného času, ale ne partnera. Nechtěla bych řešit cizí problémy, zaplétat se do vztahů, nechci už mít sex. Líbilo by se mi chodit s někým na procházky, do divadla, hezky si užít pěkné zážitky a šup domů do vlastního. A jednou jsem si tu přečetla odpověď od Selimy, která mi napsala, že nepotřebuju muže, ale kamarádku. A měla pravdu! Takže jsem hledání partnera vzdala, vzdala jsem nakonec i hledání kamarádky na internetu a nechala jsem to běžet. Ohromně se mi ulevilo, že vlastně nic nemusím, že si můžu dělat a myslet to, co chci a jak to chci.
Ale radím ti, abys nic neřešila v depresi. Zkus si nechat napsat jiné prášky, třeba i silnější a až se z toho vyhrabeš, tak teprve, s čistou hlavou, řeš svého přítele. Držím ti pěsti!

ja jsem brala ad asi rok, poprve to bylo hrozne, nejen kvuli tem subjektivnim potizim, ale i kvuli samotnemu faktu ze chodim k psychiatrovi, pripadala jsem si jako nejvetsi psychous na svete, jedina sveho druhu, i jsem nechtela chodit ven, pre jsem mela pocit ze to mam napsane na cele. strasne jsem se stydela..pak jsem postupne zjistila, ze v tom vubec sama nejsem, ze ad dnes (u nas) bere kazdy 3-4 clovek, a i doktorka mi rekla ze ad je vubec nejprodavanejsi lek na svete vsech dob. to se mi ulevilo :styrka: a prestala jsem to videt jako tragedii.. dal jsem asi rok fungovala bez prasku, skousela jsem jestli to zvladnu, co muzu a co ne, jakym situacim se mam vyhybat nebo co mi naopak pomaha, abych trochu lepe poznala sama sebe. plus trezalka.
docela to slo, pak na podzim se to opet zacalo zhorsovat, tak jsem na nic necekala a rychle supajdila zpatky k doktorce.. ted beru apoparox, jsem celkem spokojena a uz i smirena s tim, ze mozna to bude dalsi rok, mozna cely zivot a je mi to jedno. jak pise ivana, hlavne uz si nechci zazit ten propad do pekla.. mam depky diky svoji rodine, po rozchodu s pritelem, i kdyz toho nelituji, rozchod byl celkem v pohode, ale prisla jsem i o tu posledni podporu kterou jsem mela, se to zhorsilo.. moje rodina tu je a bude, ocekavam jak rodice budou starsi ze i nervy budou horsi takze mozna prasky forever. no ale diky bohu za ne..kez bych tak donutila svoji rodinu, aby si je nechali napsat taky, momentalne mam pocit ze je beru i za ostatni a to neni fer :butter:   
a taky jak tu nekdo psal, souhlasim s tim ze "myslet sama na sebe" je dulezita zmena v mysleni nas depkaru. taky jsem vzdy plnila i nevyrknuta prani ostatnich, jsem lidumil a kolikrat jsem nekomu pomohla v situaci kdy jsem vedela ze ten clovek by to pro me v zivote neudelal. nevadilo mi to protoze jsem mela dobry pocit z toho ze pro nekoho muzu neco udelat, az jsem se dostala do situace totalniho vycerpani, vysata jak houba. lidi kolem me si zvykli ze jsem "k dispozici" a zacali to brat jako samozrejmost a "moji povinnost" a az kdyz jsem klesla na zem jsem si to teprv uvedomila, dokonce i kdyz mi bylo nejhur, mi opravdu malokdo pomohl, naopak se nekteri strasne nas.ali, ze jakto ze jsem vycerpana a ze uz me nemuzou vysavat a jeste se tvarili zklamane. byla to dost rana do hlavy i pod pas, ale aspon jsem si konecne uvedomila kde delam chybu. doted na tom pracuju a jde to dost pomalu, protoze lidi kolem me jsou proste zvykli ze vsechno zvladnu a vsem vyhovim, a doted to ode mne vyzadujou a kdyz nekomu reknu "ne, sorry" nebo "nemam cas", "nemam chut" tak se tvarej ublizene a jako ze jsem strasna prisera. meni se to fakt dost pomalu, jenom tohle vim ze mi zabere nekolik let, abych to zmenila, a s nekym jsem uplne musela prerusit kontakty.. taky je dost tezky pro me naucit se rozlisovat kdy je opravdu dobry nebo nutny nekomu pomoct, a kdy a koho je vhodny odpalkovat. no je to dlouha cesta..tak to je muj malej navod k pouziti, hodne sily vsem ;)

pat napsal(a):

Pro Ivanu:
Zdravím vás zde všechny. Pročítám tu vaše příspěvky i jiných vláknech, týká se mě nevěra partnera, rozvod, deprese, jak žít dál po rozvodu . Pročítám a hledám podobný příběh mému, a jak se s problémy kdo vyrovnal. Hodně mě oslovil příběh Ivany na jiném vlákně. Ivanko, prožívám nyní přesně to samé, bohužel i deprese je a to po úplném vyčerpání organismu, kdy jsem celý život jela na plné obrátky, rodina, manžel, práce, rodiče. Neuměla jsem odpočívat, nešlo to , byla jsem jak stroj, každému vyhověla bez reptání, nemusel nikdo nic říkat a já už plnila nejtajnější přání ostatních. Bohužel dnes vím že jsem měla myslet i na sebe, takže se u mě nakonec začala dostavovat šílená únava, pak úplné vyčerpání. Pomalu půl roku jsem nemohla vůbec nic, měla jsem potřebu jen spát a spát. Do toho věčné manželovi dohady s rodičema, jeho nevěra a následný rozvod. Je to už pomalu dva roky a stále se hrabu někde u dna. Ta únava je stále na denním pořádku, po šíleném pracovním závěru roku, už zase jedu dolu. Mám přítele, spíš náhodou, ale ani na něho nemám náladu, nejraději bych byla sama, sama a spala a spala. Beru Cipralex 10 mg ráno, ale asi moc nepomáhá. Vím, že bych měla být ráda, že nejsem sama, mám přítele, děti, vše je v pohodě, jen já nejsem zamilovaná a ještě ke všemu děsně unavená. Jednu chvíli , asi před půl rokem jsem docela byla v pohodě, spokojená, byla jsem sama s dětmi a docela se mi to líbilo, chodila jsem brzy spát, hodně odpočívala. Nemohu říci , že by mě přítel vyčerpával, spíš naopak, vše chápe i mé stavy únavy, i bojovnost za práva žen, i určitý negativní postoj k můžům co opouští své manželky a děti:rolleyes: pomáhá mi. Ale jsem s ním zase unavená.

Ano, Pat poznávám se taky v tomhle. Ale musíme věřit, že bude líp. Já věřím, a to mě staví na nohy.

Ahoj, děvčata, napište některá jak se máte a jak to jde!

Teď večer si tak znovu pročítám tyhle příspěvky a ptala jsem se jak to dál "táhnete" tu káru životem s depresí.
Ale tohle, tady, mě hodně přinutilo přemýšlet o hodnotách v životě a ač nejste psychologové,  přesvědčily jste mě, že se nemám za co stydět a poprosit v čase nouze lékaře. Možná, že k tomu dojde, nebo ne, musím přiznat, že jsem taky hleděla na psychofarmaka trochu nedůvěřivě. Sama se také lopotím s blbýma pocitama. Zatím to šlo nějak vyházet z hlavy, ale s věkem, cítím, jde to trošku pomalu. Ach jo! Jdu do hekárny! :))

agata11: když už člověk cítí, že nemůže ... tak už prostě nemůže. Je nebezpečné "přemáhat se", trpět zbytečnými pocity méněcennosti, stydět se za svoje stavy a žít ve falešném hrdinství "já to zvládnu i bez prášků". To je strašně nebezpečný postoj, který stejně napáchá víc škody, než užitku.
Mně se drastickým způsobem rozpadlo manželoství, manžel alkoholik, děti v pubertě, do toho péče o nemohoucí babičku (moji matku). Taky jsem si hrála na hrdinku, že to zvládnu, že nejsem žádný cvok, abych musela chodit k psychiatrovi a ble-ble-ble. Nespavost, úzkostné stavy, bušení u srdce jsem proto řešila tu-a-tam skleničkou vína před spaním, nakonec jedna sklenička nestačila, pomalu se u mě rozjela závislost na alkoholu a já nakonec skončila jako těžká alkoholička na tři měsíce na oddělení závislostí v psychiatrické léčebně. Teprve tam mi mimo jiných léků nasadili i poprvé v životě antidepresiva, která jsem brala ještě osmnáct měsíců po propuštění a můžu říct, že až díky antidepresivům jsem se dostala do snesitelného stavu bytí.
Kéž bych ty prvopočátky tenkrát bývala řešila jinak ... doplatila jsem na svoje falešné předsudky vůči lékům, falešnou hrdost (nejsem žádný blázen, abych chodila k psychiatrům a psychologům) a bláhové přesvědčení, že jsem silná, vždycky jsem všechno zvládla, tak proč ne i teď ...
Holky, každé z vás na základě svých zkušeností radím: pokud máte opravdu tak závažný problém s depresemi, že uvažujete o návštěvě lékaře, na nic nečekejte a jděte k němu co nejdříve :jojo: Nejste v tom samy, takových lidí je víc, daleko víc, než si myslíte a být v péči odborníků kvůli depresím není žádná ostuda, nebo něco, zač byste se měly stydět nebo omlouvat. Utrpení, které vám přináší neléčená deprese se nedají dlouhodobě snášet a je to tak nepopsatelný nápor na organismus, jako byste měly obě dvě nohy zlámané a chodily po nich denně dvacet kilometrů pěšky :jojo: ani zvíře by to nevydrželo ...

Já nechápu ten odsuzující postoj k lékům. Přece když mám horečku, angínu, bolí mě nesnesitelně hlava, tak si ty léky taky nechám napsat. Proč ne na deprese? Kromě toho AD III. generace mají velmi málo vedlejších účinků a vpodstatě pouze dodávají serotonin tam, kde chybí. Tak o co jde?

Ivano, hodně lidí má v sobě zakořeněné falešné předsudky a stud ... pro ně je představa, že by měli navštívit psychiatra natolik nestravitelná, že návštěvu buď přímo odmítají, nebo ji zbytečně dlouho odkládají.
Znovu opakuji, že na návštěvě psychiatra žádný rozumný člověk neshledává nic špatného, je to lékař jako každý jiný a žádný další odborník nemocnému v depresích nemůže účinně pomoci. Druhým důvodem je neinformovanost - pacient kdesi cosi slyšel ve stylu "jedna paní povídala", nebo se dopředu antidepresiv bojí  - to je sice pochopitelné, ale pacient si tímto postojem zbytečně a těžce škodí.

Nemám nějaké zakořeněné předsudky k lékům, ale lidé se někdy báli jít za psychiatrem, protože to bylo zaznamenáno v jejich zdravotní katrtě a vím, že mnoha lidem to dělalo v životě problémy. Nemyslím si, že ti lidé jsou
cvoci v dokonalém slova smyslu, kdoví, jak to skončí se mnou, nikdo si nemůžeme říct, že mně to nepotká..
Ono, kdyby jsem možná dostala antidepr. a sedly mi hned..budiž. Ale také jsem brala Cipralex 10 mg a bylo mi po něm dost špatně. Tak jsem to po týdnu vzdala. Nějak to samo přešlo. Vzhledem k tomu co jsem prožila minulý rok a ještě čeká tak mám docela obavy. Vždycky mě lidi kolem brali jako neutuchajícího optimistu. Ale nějak se ta moje energie vytratila.
Díky Kiaro za slova podpory, drží mě při životě moje děti a je to na dlohé povídání a jsem vám vděčná, za to, že se tady můžu vypsat. :)) Já kdybych mohla, mávla bych kouzelným proutkem a všem těmto lidem bych pomohla.
Já alkohol nesnáším, začala jsem teď kouřit, víc papám a uklidňuji se, bude se mně pomalu selka...:))
Zdravím.

agata11 napsal(a):

Vždycky mě lidi kolem brali jako neutuchajícího optimistu. Ale nějak se ta moje energie vytratila.
Já alkohol nesnáším, začala jsem teď kouřit, víc papám a uklidňuji se, bude se mně pomalu selka...:))

agato byla jsem na tom stejne, neutuchajici optimista, zasobovala jsem energii sebe i cele okoli, a rikala si ze ja se proste zlomit nenecham..nepovedlo se, takova naloz se neda tahnout vecne..nakonec jsem byla vyzdimana jak hadr na podlahu..
a jak uz jsem psala, brala jsem citalex rok, pak zkusila rok bez prasku - dopadlo to presne tak ze jsem kourila, pila - ne moc ale prece, sice jen pivo ale na uklidneni ne protoze bych z toho neco mela, a jedla - pribrala jsem 10kilo..tak jsem si rekla ze to za to nestoji, ze prasky jsou asi mensi zlo a zase je zacla brat - opet jsem zhubla tech 10kg, alko nesmim a koureni omezuju, a i jinak je mi lip..takze se neboj a klidne to zkus, a citalex tyden nestaci, musis vydrzet prvni 3 tydny nez to vubec zabere..teprve pak ucitis zmenu, nejdriv je to spis horsi, to telo se s tim musi srovnat a chvili to trva. pa a hodne stesti a drz se :) :pussa:

Jo jo,  i já Cipralex beru, od listopadu jsem ale začala vynechávat a v lednu už zase to šlo se mnou z kopce. Nyní mi  lékař přidal ještě jednu tabletu:( Jedná se prý o sezónní deprese a v tomto čase se většinou člověku přitěžuje. Když už se antidepresiva neberou, je většinou  nutné je v tuto dobu nasadit, nebo přidat...:|Jinak  jsem na tom byla jako Konstance, nýní též nic moc, ale čekám ty 3 týdny zda přidání léků zabere. Jsem neskutečně unavená, jakoby nemohu najít smysl život, nic mě nebaví a nechce se mi. Začala jsem cvičit, tančit, ale stále bojuji s děsnou únavou až je mi špatně. Do onemocnění jsem jela jak stroj, měla plno plánů a chuť do všeho, nyní už pomalu 2 roky přežívám. Sama se za sebe stydím, mám vztek, vím že druhým to může připadat, že je člověk líný, nikdy bych asi těmto lidem nevěřila, dokud jsem to nezažila a nezažívám stále. Ta nechuť , sklíčenost a únava je vlastně ta deprese - nemoc. Fakt nestačí si říct - jdu do toho,musím se snažit. Ono to opravdu nejde....

Jo a taky Agáto je to bohužel běh na dlouhou trať. Na to musí člověk myslet pořád. Mě trvalo půl roku co na mě střídal léky a zabraly. Jinak už se těším na jaro a sluníčko a bude určitě líp. Nic mě nyní netrápí, jsem v pohodě, jen ta sklíčenost a únava:( Někdy si také říkám, kéž bych nemměla tak citlivou povahu....

agata11 napsal(a):

Nemám nějaké zakořeněné předsudky k lékům, ale lidé se někdy báli jít za psychiatrem, protože to bylo zaznamenáno v jejich zdravotní katrtě a vím, že mnoha lidem to dělalo v životě problémy. Nemyslím si, že ti lidé jsou
cvoci v dokonalém slova smyslu, kdoví, jak to skončí se mnou, nikdo si nemůžeme říct, že mně to nepotká..
Ono, kdyby jsem možná dostala antidepr. a sedly mi hned..budiž. Ale také jsem brala Cipralex 10 mg a bylo mi po něm dost špatně. Tak jsem to po týdnu vzdala. Nějak to samo přešlo. Vzhledem k tomu co jsem prožila minulý rok a ještě čeká tak mám docela obavy. Vždycky mě lidi kolem brali jako neutuchajícího optimistu. Ale nějak se ta moje energie vytratila.
Díky Kiaro za slova podpory, drží mě při životě moje děti a je to na dlohé povídání a jsem vám vděčná, za to, že se tady můžu vypsat. :)) Já kdybych mohla, mávla bych kouzelným proutkem a všem těmto lidem bych pomohla.
Já alkohol nesnáším, začala jsem teď kouřit, víc papám a uklidňuji se, bude se mně pomalu selka...:))
Zdravím.

agato, já když jsem začínala s antidepresivy, tak jsem po nich měla strašně zpomalené reakce ... taky to nebylo nic moc. Jinak antidepresiva - brala jsem Asentru 50 mg a Lamictal 50 mg - mi začala účinkovat až po třech týdnech. Takhle dlouho to trvá proto, že ty AD Ti musí vytvořit v organismu jakoby "hladinku".
agato, jestli v Tvém životě existují vleklé problémy, o kterých se dá předpokládat, že ještě nějakou chvíli potrvají než se vyřeší - a Ty budeš mít pocit, že Tě to ubíjí a že už dál nemůžeš - upřímně Ti radím, abys je zkusila užívat znovu. Třeba nějaké jiné, chce to postupně vyzkoušet, ale nenechávej to tak. Člověk si myslí, že vydrží všechno, že má organismus ze železa a pevné nervy ... stačí málo, organismus Tě zradí a je všechno špatně :jojo: Já měla jednu dobu takové stavy, že jsem přestávala úplně jíst, nemohla jsem pozřít ani sousto a dopracovala jsem to až tak, že jsem při výšce 168 cm vážila pouze 42 kg. Škoda, že už tenkrát mě nechytil někdo za ruku a nedovlekl k doktorovi třeba násilím ... je fakt, že jsem svůj ubohý stav popírala, jak jsem mohla, nosila jsem volné oblečení, aby si nikdo nevšiml, jaká jsem kostra a pořád jsem lhala sama sobě, jak všechno zvládnu i bez léků, jak i v takovém příšerném stavu funguju a bla-bla-bla.

ja jsem taky zpomalena a unavena, ale beru to spis jako dobry znameni, zpetne si uvedomuju ze jsem driv tyhle stavy resila hyperaktivitou, proste abych nemusela myslet na problemy, ktery mam a nemela z nich depku, tak jsem porad neco delala, co me bavilo, abych jim utekla..no neutekla jsem. takze to beru tak ze si ted organismus vybira svoji dan a po dlouhem obdobi aktivity prichazi obdobi pasivity.. beru to jako chripku, kdyz uz jednou cloveka dostane do postele, tak by tam proste mel lezet dokud se neuzdravi a poradne to vylezet.. takze proste odpocivam a uzivam si svoji lenost, delam jen to nejnutnejsi a cekam az se mi zas vrati energie.. trva to dlouho, ale ja jsem se taky dlouho prepinala, takze nez se ty nervy zas dostanou do pohody, tak to proste trva..

Prosím poraďte, byla jsem nucena již podruhé v životě začít jíst AD. Naposledy před dvěma lety..pomohlo já s tím přestala asi po roce.
Teď se stavy vrátily a je mi opravdu děsně..neumím to vysvětlit, bušení srdce, šílená únava, polívá mě hrozné horko, a mám příšerné vnitřní chvění,skoro nejsem schopna vstát ráno do práce. Tak jsem před třemi týdny začala dostávat ráno 1,5 tbl Apo-Paroxu. A vůbec necítím úlevu dokonce se mi zdá, že je to ještě horší. Celý den zívám i když nechci, sotva se ploužím, černé myšlenky mám stále, naprosto nejsem schopná normálně fungovat.  I v práci. Nemám ani kapku energie.
Myslíte že je to normální a přejde to nebo mám zajít znova za MUDr.

Nevím Lot, kdo ti AD předepsal, jestli lékař praktický či psychiatr. Psychiatr si tě většinou po 3-4 týdnech pozve na kontrolu, pokud léky co předepsal nezabraly, předepíše ti jiné. Zkouší to tak dlouho dokud něco nezabere. Jestli deprese řeším pouze u praktického lékaře, měla by jsi se obrátit na psychiatra. Nyní je období depresí a i lidé co již s AD přestali se k nim musí na chvilku vrátit , aby se zase dali dohromady.

Byla jsem u psychiatričky své jako předtím. Pozvala mě až za 2 měsíce..mám ji volat nebo ještě počkat?
Předtím mi tyto prášky zabraly:skurt:

Lot - promiň moji otázku, já se v antidepresivech vůbec nevyznám, ale byla jsi i na vyšetření u praktického lékaře, nemůže tohle mít ještě zároveň jinou, tělsnou příčinu? Kolik je ti let, nemůže to být žádná souvislost např. s přechodem, nebo jestli jsi mladá tak se štítnou žlázou a podobně? Možná se dalo víc příčin dohromady...

Lot napsal(a):

Byla jsem u psychiatričky své jako předtím. Pozvala mě až za 2 měsíce..mám ji volat nebo ještě počkat?
Předtím mi tyto prášky zabraly:skurt:

musis vydrzet, 3 tydny jsou malo, pocitej tak 6tydnu, protoze urcite davku zvysujes postupne a nevzdavej to, jsou to dobry prasky, kdyby se to nedalo vydrzet, nech si k tomu napsat neurol, pomuze ti nez to zabere, a neurol ti napise i obvodak

konstance napsal(a):

Lot napsal(a):

Byla jsem u psychiatričky své jako předtím. Pozvala mě až za 2 měsíce..mám ji volat nebo ještě počkat?
Předtím mi tyto prášky zabraly:skurt:

musis vydrzet, 3 tydny jsou malo, pocitej tak 6tydnu, protoze urcite davku zvysujes postupne a nevzdavej to, jsou to dobry prasky, kdyby se to nedalo vydrzet, nech si k tomu napsat neurol, pomuze ti nez to zabere, a neurol ti napise i obvodak

Snažím se vydržet ale je mi fakt hrozně.Beru ráno 1,5 tabletky apo paroxu ale stejně mám přes den děsné stavy, vibruju vnitřně jakobych neustále měla strach, již jen ráno vstanu a buší mi srdce děsně. To je šílené a jsem unavená jako kůň.
A taky mám děsné stavy strachu o děti, čtu nějakou nemoc a okamžitě si to převádím na ně, myslím na to..mám pocit že se zblázním jestli to nepřejde. Chtěla bych být zalezlá v posteli a jen spát at nemusím vůbec vegetovat. V práci se musím přemáhat at něco dělám..vadí mi hluk, hlasité mluvení..prostě cvok na odstřel:skurt:

Lot, chci ti jen napsat, že jsem na tom byla podobně. stav se zhoršoval a já domluvy psychiatra, abych vysadila alespoň v práci , nebo bude se mnou zle - nebrala vážně. Došlo na jeho slova. Už nikdy více bych tak lehkomyslná nebyla. Ještě dnes a možná celý život se z toho budu hrabat. Proto, když čtu co píšeš, nemůžu nereagovat. Milá Lot, nech se uznat na nemocenskou, odpočiň si a vyspi se, tělo to potřebuje, bojuje z posledních sil a jestli mu nedáš odpočinout a to co potřebuje může být ještě hůř. Pokud by se to nelepšilo, neodkládej ani nemocnici. Já odmítala jakoukoli pomoc "hezky jsem si pomohla":dumbom: Pokud budeš na nemocenské, do práce nespěchej, dokud nebudeš v pořádku, nejdůležitější jsi ty ,tvoje zdraví , tvé děti. Věř mi , já tu chybu udělala a tím si totálně podělala život.  Jestli ti neschopenku nikdo nenabídl, řekni si o ni sama!!!!

Všem, kdo trpí depresema, či jinou ps. poruchou přeju hodně sil. Tady tím procházím, už asi 7. rok. CHtěla bych se připojit k přízpěvku, který tu zazněl- že, bohužel také antidepresiva na někoho pusobí opačně. To je muj případ. Zkoušeli jsme s psychiatrem asi ž druhu. Po malých dávkách se zvyšovalo, ale bylo mi stále huř. Nespavost, třes, neklid, bolesti hlavy, hlavně mi lítal šíleně tlak a tep- infarktový stav. CHtěla jsem se zeptat- užíváte tu někdo COAXIL ? Já mužu jen návykové benzodiazepíny a ani ty mi už mc nepomáhají. Jenže muj psychi. říká, že nejsem jediná, že lidí, kteří nemužou antidepresiva, je víc. To je naše smula. :( Díky za odpověd

Ještě jsem chtěla napsat, že mám dle mudr těžkou depresi a duchod mám jen částečnej, plnej nedaj, ani náhodou. A to nemužu někdy vubec ven, natož do práce. takže žiju jen z částečného ID. A ve zprávě pro pusidkouvou komisi bylo, že ani do budoucna nejsem schopna docházet do jakékoliv práce, vzhledem z rezistenci na léky. U komise jsem byla s mužem,sama bych to nezvládla. Vy chodíte do práce? :hjarta: a hezký,sluníčkový den všem.

Já jdu na komisi právě zítra a mám bobky. Mne dr. napsal středně těžkou depr. a čekám maximálně -nebo doufám v ČID. Napíšu, co vyšlo. Prý dnes nedávají málem už žádnou ID, leda na psych.dg.

Miaa-přeju, at ti to dneska dopadne. ČID by mohli dát. Jestli k tomu máš práci a zvládneš to, není to špatný. Já do práce nemužu, ale plnej dávaj jen někde a někomu. Dokonce ani nemusej chodit ke komisi.:|Dej vědět, jak jsi dopadla.

NO, dr. už měla napsáno, že mne dá II., že to na plný není a s tím jsem ani nepočítala. Ale, když jsem ji řekla, že mám práci (psych.napsal, že na kratší úvazek mohu a věděl, že práci hledám), tak jí to namíchlo! a řekla, tak to ne, to bude I. kat. Kecy, že nově počítají dohromady všechny nemoce, jen jen jednu hlavní, nic jiného ji nezajímalo, jen tato dg. No, dg. byla popsána na A4, ale na papíře jsou jenom 2 věty.
No, stejně to dala jen na rok a já věděla, že z ČID sebe a pubertaka neuživím. Sirotské nemá, byla jsem dlouho nemocná, bez práce, tak mám co splácet.
Na sociálce mne pak řekla, že jsem měla lhát ohledně nové práce a že mne dr. tedy připravila tak cca o 4000 měsíčně. No, já chtěla tu novou práci!protože dnes něco dobrého najít v mém věku je málem zázrak. Závodní vstup do práce schválila, toho jsem se ještě bála, že na tu psych.dg.mne nevemou.
Práci se pokusím zvládnout. Budu doufat, že zvládnu, jinak bych to velice těžce vydýchávala, jestli vůbec.

Miaa- díky za zprávu, i když jsou to lumpové!! Znám to. Nově se nemoce určitě nesčítají, to bylo kdysi, ted je to naopak mnohem horší. Škoda, ted 2 stupen by bylo trochu víc peněz. No jo, jsme malí páni. Hlavně at zdravíčko slouží a at to vše zvládneš. Já tu ted na netu nebudu, pak se ozvu. když bys tu práci nezvládla, budeš žádat znova, no. tak se drž.

jaká je vlastně možnost zvládnout deprese bez AD?úzkostné stavy,nechutenství,zvracení,neschopnost se do čehokoli pustit...co se dá dělat??

mirka.. napsal(a):

jaká je vlastně možnost zvládnout deprese bez AD?úzkostné stavy,nechutenství,zvracení,neschopnost se do čehokoli pustit...co se dá dělat??

mirka, nepotěším Tě - deprese bez AD se zvládnout nedá.
Aspoň neznám nikoho, který by pouhou vůlí a chutí vyléčit se podobné stavy zažehnal. Nemluvě o dalších možnostech, jako je relaxační cvičení, procházky do přírody a rostlinné medikamenty na bázi zdravé výživy. Tyhle aktivity jsou jenom podpůrnou součástí léčby.
To je něco, jako kdybys onemocněla hnisavou angínou, hrozila se, že ji budeš muset léčit antibiotiky a hledala cesty, jak se antibiotikům vůbec vyhnout a smlouvala, že přece musí existovat i jiné prostředky: kloktat heřmánkovým čajem, dávat si obklady na krk a polykat vitamínové tablety. Taky ti posledně jmenované samo o sobě bude málo platné, protože bez antibiotik se prostě nevyléčíš.
A podobně je to s antidepresivy - jestliže už jsi v takovém stavu, jak popisuješ: úzkostné stavy,nechutenství,zvracení,neschopnost se do čehokoli pustit tak Ti pomohou jedině AD a konzultace s psychologem, aby odhalil a zaléčil příčinu Tvých depresí. Neměj z ničeho obavy, užívat AD není žádná ostuda a nemáš se čeho bát. Když Ti jeden druh AD nesedne, můžeš ho vystřídat jiným a nikde není psáno, že budeš muset AD užívat až do smrti :jojo:
Hlavně neodkládej návštěvu lékaře, protože jestli už máš takovéto příznaky, tak musíš dlouhodobě trpět jako pes :par:

kiaro,děkuju, nejde o mě.jde o kámošku..brala AD a už je nechce, po jejich braní se u ní zjistila hypotyreoza a řiká, že to sou hrozný dryáky.no nic,stejně bude muset někam zajít.

mirka.. napsal(a):

kiaro,děkuju, nejde o mě.jde o kámošku..brala AD a už je nechce, po jejich braní se u ní zjistila hypotyreoza a řiká, že to sou hrozný dryáky.no nic,stejně bude muset někam zajít.

mirka - hypothyerosa určitě není po užívání AD.Spíš díky snížené funkci ŠŽ či úplné nefunkčnosti u kamarádky nastaly potíže,které popisuješ.Jestliže začne brát léky ( Euthyrox apod.) je pravděpodobné,že se její potíže zlepší,nebo dokonce zcela vymizí.Ale tohle musí vyřešit endokrinolog.Tady psychiatr a AD nepomohou,když příčina není psychická,ale hormonální.

Nedoporučuji brát antidepresiva, vím že jsou někdy situace, které jsou pro nás hodně těžké, ale antidepresiva tu situaci za nás nevyřeší. Taky jsem se dostala do situace kdy jsem na tom byla psychicky hodně špatně, měla jsem deprese a úzkosti a pak jsem zase měla deprese z toho že mám deprese a byl to pro mě začarovaný kolotoč. Asi měsíc jsem pojídala nějaké antidepresiva, název už přesně nevím, ale na tom nesejde, ale asi po měsíci jsem je vyhodila. Nebylo to sice lehké, přepadaly mě deprese a úzkosti, ale časem se to zlepšovalo. Hodně jsem pila bylinné čaje, pojídala hořčíky a snažila se zaneprazdňovat abych neměla čas myslet na blbosti. Špatných dnů ubývalo a lepších přibývalo.Trvalo mi asi tři měsíce než jsem se z toho dostala, ale jsem ráda že jsem to zvládla bez těch antidepresiv. Sem tam se mi to ještě vrátí ale už vím že to tak jak to přišlo zase odejde. Hlavně člověk musí mít někoho komu se vypovídá. Moje známá pojídá několik let antidepresiva, s nikým o svých úzkostech nemluví, dusí všechno v sobě, a bere silnější a silnější antidepresiva, kam taková cesta vede? Sáhnout po antidepresivech je nejjednodušší řešení jak se úzkostí a depresí zbavit, zkuste si zvolit tu složitější cestu jako já, ale postupem času budete moc rádi že jste tuto cestu zvolili! :-) A taky jsem evangelička, takže věřím že mi v těch nejtěžších chvílích pomohl Bůh, všem může pomoci, ale všichni ho odmítají. Možná některým z Vás můj příběh pomůže. Pokud to bude jen trochu možné zkuste se vyhnout antidepresivům, stejně jsou t jen proto aby vydělaly spoustu peněz výrobcům.

Nepiš nesmysly. Nic o tom nevíš. Jaké to je, když člověk trpí skutečnou těžkou depresí.
Přihlásíš se a vytahuješ takové staré téma jako svůj první příspěvek. Proč?

Eva. napsal(a):

Nepiš nesmysly. Nic o tom nevíš. Jaké to je, když člověk trpí skutečnou těžkou depresí.
Přihlásíš se a vytahuješ takové staré téma jako svůj první příspěvek. Proč?

Nevím jaké to je? podle doktorky mi prý nějak přeskočili ženské hormony po vysazení antikoncepce, měla jsem hodně černé myšlenky, nebyla jsem ani schopna postarat se o svou dceru která měla tehdy asi půl roku, bála jsem se že jí ublížim, připadala jsem si úplně mimo, jako bych to ani nebyla já, ani jsem nemohla vařit, protože jsem se bála vzít do ruky nůž, abych někomu neublížila, připadala jsem si jak nějaký psychopat který každou chvíli skončí v blázinci, každou sekundu mě přepadal šílený strach že dceři ublížím nebo že mi jí vezmou protože ze mě bude nějaký nevyléčitelný psychopat a že jí už nikdy neuvidím! Ani tomu největšímu nepříteli bych tohle nepřála prožívat ve dne, noci pořád dokolečka,po antidepresívech jsem měla dokonce sebevražedné sklony, v tu chvíli mi došlo že to není správná cesta a dál už to znáte podle mého předchozího příběhu. Každý to vidí jinak, jestli to jsou lehké nebo těžké deprese, to neposoudím. Nevím co si prožila ty, ale pro mě to byly docela těžké deprese a úzkosti, měla jsem z nich i zdravotní problémy. a proč jsem dávala sem tenhle příspěvek? Jelikož má známá se stala závislou na antidepresivach, i kdyz si to nepřipouští, když otěhotněla, domlouvala jsem jí ať to vysadí ale ona že ne že se bojí to vysadit, A narodilo se jí dítě které má pořád nějaké zdravotní komplikace, a proto se snažím jiným holkám ukázat i tu druhou stranu antidepresiv. A myslím že je úplně jedno kde dám svůj první příspěvek ne? Na tom nějak záleží??:/

Někteří lidé by žili, kdyby začali brát antidepresiva...
Antidepresiva nejsou na vině, že se na nich stal někdo závislým. Ostatně, na antidepresivech se nelze stát závislým. Je vidět, že o tom nic nevíš.
Lexaurin, Neurol - ano, na těch může být člověk závislým. Ale to nejsou antidepresiva.

Evo, některým lidem to nevysvětlíš. Pro někoho jsou AD návykové zlo, které mění osobnost člověka, hlavně si to myslí lidi, kteří s tím nemají absolutně žádné zkušenosti, jako tady Michaela9, která ani neví, jestli brala AD nebo benzodiazepiny. Pokud brala AD jen měsíc, tak se jejich účinky ani nemohly projevit, ty účinkují až po 6 a více týdnech, takže spíš to vidím na nějaký ten oblbovák typu Lexaurin a bude tu pronášet moudra!

Napsala jsem tu svůj názor na antidepresiva, tak jako spoustu jiných lidí, nemusíte se hned tak rozčilovat :-) Tím že jsem napsala že se stala závislou, nemyslím že se na tom stala závislou jako na nějaké droze, to jste pochopili špatně. Spíše se bála antidepresiva vysadit protože se bála že se jí ty deprese vrátí, takže už několik let bere antidepresiva a pořád silnější a silnější a netroufáme si ani představit jak to může dopadnout. Proto to sem píšu, aby si někteří uvědomili že nemusí hned po antidepresivech sahat. Každý ať si to přebere jak chce. I má obvodní lékařka mi doporučila ať vyzkouším prvně jiné metody jak se z depresí dostat.

http://www.zapnimozek.cz/antidepresiva- … eho-sveta/

I muj pritel ted zacal brat antidepresiva.Po smrti jeho otce to slo s nim s kopce.Ma bolest na hrudi,toceni hlavy,pocit na zvraceni o nic nema zajem.Zjistila jsem,ze se sam nedokaze vyporadat s zivotni ranou.Jako byl rozvod-to skoncil na antidepresivech taky.Kdyz poznal me dostal se s toho a antidepresiva nebral.Ted je v tom zase.......
Tak si rikam,ze je povahove slabsi nez ja.Asi vydrzim vic.Ale jestli me neco znici tak muj syn.

eremuruss napsal(a):

I muj pritel ted zacal brat antidepresiva.Po smrti jeho otce to slo s nim s kopce.Ma bolest na hrudi,toceni hlavy,pocit na zvraceni o nic nema zajem.Zjistila jsem,ze se sam nedokaze vyporadat s zivotni ranou.Jako byl rozvod-to skoncil na antidepresivech taky.Kdyz poznal me dostal se s toho a antidepresiva nebral.Ted je v tom zase.......
Tak si rikam,ze je povahove slabsi nez ja.Asi vydrzim vic.Ale jestli me neco znici tak muj syn.

Er, ať začne přítel brát hořčík a mrkni se na net na tetanii, např.

http://tetanie.blogspot.cz/p/projevy.html

Dlouhodobý stres, tlaky na hrudi, závratě a tak dále, to vše jsou typické příznaky.

AndreaP. napsal(a):

eremuruss napsal(a):

I muj pritel ted zacal brat antidepresiva.Po smrti jeho otce to slo s nim s kopce.Ma bolest na hrudi,toceni hlavy,pocit na zvraceni o nic nema zajem.Zjistila jsem,ze se sam nedokaze vyporadat s zivotni ranou.Jako byl rozvod-to skoncil na antidepresivech taky.Kdyz poznal me dostal se s toho a antidepresiva nebral.Ted je v tom zase.......
Tak si rikam,ze je povahove slabsi nez ja.Asi vydrzim vic.Ale jestli me neco znici tak muj syn.

Er, ať začne přítel brát hořčík a mrkni se na net na tetanii, např.

http://tetanie.blogspot.cz/p/projevy.html

Dlouhodobý stres, tlaky na hrudi, závratě a tak dále, to vše jsou typické příznaky.

Vcera mel prvni prasek antidepresiv prosulpin a mirzaten a pocit na zvraceni vymizel.Tak uvidime.O te tetanii jsem cetla,ale nevim jestli by to byla.Jeste je objednan na vysetreni zaludku.

eremuruss napsal(a):

AndreaP. napsal(a):

eremuruss napsal(a):

I muj pritel ted zacal brat antidepresiva.Po smrti jeho otce to slo s nim s kopce.Ma bolest na hrudi,toceni hlavy,pocit na zvraceni o nic nema zajem.Zjistila jsem,ze se sam nedokaze vyporadat s zivotni ranou.Jako byl rozvod-to skoncil na antidepresivech taky.Kdyz poznal me dostal se s toho a antidepresiva nebral.Ted je v tom zase.......
Tak si rikam,ze je povahove slabsi nez ja.Asi vydrzim vic.Ale jestli me neco znici tak muj syn.

Er, ať začne přítel brát hořčík a mrkni se na net na tetanii, např.

http://tetanie.blogspot.cz/p/projevy.html

Dlouhodobý stres, tlaky na hrudi, závratě a tak dále, to vše jsou typické příznaky.

Vcera mel prvni prasek antidepresiv prosulpin a mirzaten a pocit na zvraceni vymizel.Tak uvidime.O te tetanii jsem cetla,ale nevim jestli by to byla.Jeste je objednan na vysetreni zaludku.

Taky mám tetanii, začala mi když jsme měla špatné období(deprese, úzkosti), měla jsem stejné příznaky, tlak na hrudi, pocity na zvracení, neustálé závratě, taky jsem mívala křeče většinou v rukách a obléval mě studený pot... Nejlepší je na to hořčík, doktorka mi říkala že když mě ta tetanie přepadne tak si mám vzít klidně pět hořčíků najednou, takže jsem třeba tři dny jedla pět hořčíku denně a pak jsem to snížila na tři ale beru je pravidelně a je fakt že tetanie mě od té doby přepadne minimálně. Když mi bylo nejhůř tak jsem si ještě vzala calcium, ten pomáhá hořčíku se lépe vstřebat. Ale důležité je že tetanii vyvolávají právě stres, deprese,... Když mě něco takového přepadlo tak mě přítel vzal na dlouhou procházku a povídal si se mnou o tom co mě trápí, a tím že jsem se vypovídala, jsem ten stres odbourávala a tím i tu tetanii. Zkus s přítelem chodit na dlouhé procházky a povídejte si o tom co ho trápí, asi se mu nebude nikam chtít jít, taky se mi nechtělo ale pak jsem to ocenila. Hlavně ten hořčík:-)

Ach jo :rolleyes:. Názor ti, Michaelo, neberu. Jen bych se tě chtěla zeptat, jakou dignózu ti psychiatr vůbec stanovil. Uznávám, že někteří psychiatři nadužívají předepisování AD, ALE stojím si za názorem, že u středně těžkých a těžkých depresí jen bylinky, dostatek pohybu, jóga, meditace atd. nepomůžou. Medikace v těchto případech je důležitá, ovšem pacient by se neměl spoléhat pouze na AD, měl by se snažit vyplnit své dny činnostmi, doporučuje se si psát na každý den plán činností, kam si zařadí nejen povinnosti, ale také odpočinek (procházka, jóga atd.) a snažit se tento plán dodržovat.
Je třeba neplést  si jablka s hruškami, tj. znát rozdíly mezi depresí a depkou, AD a benzodiazepiny (AD nejsou návyková, kdežo benzáky ano). Velký rozdíl je také mezi lehkou, středně těžkou a těžkou depresí. Pokud toto někdo nerozlišuje, tak nemá smysl se dále s ním o tom bavit.

Michaela9 napsal(a):

Nedoporučuji brát antidepresiva, vím že jsou někdy situace, které jsou pro nás hodně těžké, ale antidepresiva tu situaci za nás nevyřeší. Taky jsem se dostala do situace kdy jsem na tom byla psychicky hodně špatně, měla jsem deprese a úzkosti a pak jsem zase měla deprese z toho že mám deprese a byl to pro mě začarovaný kolotoč. Asi měsíc jsem pojídala nějaké antidepresiva, název už přesně nevím, ale na tom nesejde, ale asi po měsíci jsem je vyhodila. Nebylo to sice lehké, přepadaly mě deprese a úzkosti, ale časem se to zlepšovalo. Hodně jsem pila bylinné čaje, pojídala hořčíky a snažila se zaneprazdňovat abych neměla čas myslet na blbosti. Špatných dnů ubývalo a lepších přibývalo.Trvalo mi asi tři měsíce než jsem se z toho dostala, ale jsem ráda že jsem to zvládla bez těch antidepresiv. Sem tam se mi to ještě vrátí ale už vím že to tak jak to přišlo zase odejde. Hlavně člověk musí mít někoho komu se vypovídá. Moje známá pojídá několik let antidepresiva, s nikým o svých úzkostech nemluví, dusí všechno v sobě, a bere silnější a silnější antidepresiva, kam taková cesta vede? Sáhnout po antidepresivech je nejjednodušší řešení jak se úzkostí a depresí zbavit, zkuste si zvolit tu složitější cestu jako já, ale postupem času budete moc rádi že jste tuto cestu zvolili! :-) A taky jsem evangelička, takže věřím že mi v těch nejtěžších chvílích pomohl Bůh, všem může pomoci, ale všichni ho odmítají. Možná některým z Vás můj příběh pomůže. Pokud to bude jen trochu možné zkuste se vyhnout antidepresivům, stejně jsou t jen proto aby vydělaly spoustu peněz výrobcům.

Promi ale jsi vedle. Nevim co ti bylo, ale deprese - jak ji znaji lekari- to urcite nebyla. Piti cajicku a nemyslet na blbosti neni terapie.  A spomoci bozi.....no to nebudu komentovat.

Docela urazis nemocne lidi.

Nenapsala jsem tu svůj názor abych se s někým dohadovala. Napsala jsem co jsem chtěla, a dále to nebudu nijak komentovat, každý si to přebere jak chce. Je pár lidí kterým to pomohlo, samozřejmě že je víc lidí kteří na antidepresiva nedají dopustit. Toť vše co víc se dá k tomu psát:-)

Eva. napsal(a):

Někteří lidé by žili, kdyby začali brát antidepresiva...
Antidepresiva nejsou na vině, že se na nich stal někdo závislým. Ostatně, na antidepresivech se nelze stát závislým. Je vidět, že o tom nic nevíš.
Lexaurin, Neurol - ano, na těch může být člověk závislým. Ale to nejsou antidepresiva.

To neviem, ale viem, že kamoškina mama sa liečila na depresiu, pričom lekár jej 10 rokov len zvyšoval dávky... už dávno boli také, aké sa smú brať len v nemocnici pod dozorom, a krátkodobo... Už ani nevychádzala von, s nikým sa nestretávala, zhoršoval sa jej zdravotný stav... a bola taká rezignovaná, že sa ani nesťažovala. Kamoška sa naštvala, vzala ju k inému lekárovi, kde dostala úplne iný liek, menšie dávky, ale účinkoval lepšie - dala sa operovať a dnes je zdravá, behá ako srnka a žije rušným spoločenským životom. :cool: Až sa rodinke možno cnie za časmi, keď bola pasívna a utlmená. Nie sú AD ako AD - a nie je doktor ako doktor...

Michaela9 napsal(a):

Nedoporučuji brát antidepresiva, vím že jsou někdy situace, které jsou pro nás hodně těžké, ale antidepresiva tu situaci za nás nevyřeší. Taky jsem se dostala do situace kdy jsem na tom byla psychicky hodně špatně, měla jsem deprese a úzkosti a pak jsem zase měla deprese z toho že mám deprese a byl to pro mě začarovaný kolotoč. Asi měsíc jsem pojídala nějaké antidepresiva, název už přesně nevím, ale na tom nesejde, ale asi po měsíci jsem je vyhodila. Nebylo to sice lehké, přepadaly mě deprese a úzkosti, ale časem se to zlepšovalo. Hodně jsem pila bylinné čaje, pojídala hořčíky a snažila se zaneprazdňovat abych neměla čas myslet na blbosti. Špatných dnů ubývalo a lepších přibývalo.Trvalo mi asi tři měsíce než jsem se z toho dostala, ale jsem ráda že jsem to zvládla bez těch antidepresiv. Sem tam se mi to ještě vrátí ale už vím že to tak jak to přišlo zase odejde. Hlavně člověk musí mít někoho komu se vypovídá. Moje známá pojídá několik let antidepresiva, s nikým o svých úzkostech nemluví, dusí všechno v sobě, a bere silnější a silnější antidepresiva, kam taková cesta vede? Sáhnout po antidepresivech je nejjednodušší řešení jak se úzkostí a depresí zbavit, zkuste si zvolit tu složitější cestu jako já, ale postupem času budete moc rádi že jste tuto cestu zvolili! :-) A taky jsem evangelička, takže věřím že mi v těch nejtěžších chvílích pomohl Bůh, všem může pomoci, ale všichni ho odmítají. Možná některým z Vás můj příběh pomůže. Pokud to bude jen trochu možné zkuste se vyhnout antidepresivům, stejně jsou t jen proto aby vydělaly spoustu peněz výrobcům.

Michaelo, možná jsi chtěla být nadějí a příkladem těm, co si ještě dokážou pomoci sami.
Ale věz, že každý jsme jiný a potřebujem jiný přístup, jinou léčbu.

Vím, jak se hromadně AD předepisují.
Sama jsem je donedávna užívala. A nelituji. Ne že by mě vyléčily, ale některé z nich pomohly alespoň částečně překonat těžké období, přičemž hlavní práce byla na mě...nicméně pokud je na tom člověk hodně zle, tak není schopen často ani k terapeutovi dolézt, natož na sobě pracovat, tam jsou léky namístě, nezavrhovala bych je.

Že ti pomohly bylinky a víra, buď ráda, ale nepaušalizuj a zkus připustit, že jiní to mají jinak.