Zdravím, nedávno jsem se sem přihlásila, okukovala a dnes se rozhodla, že se taky svěřím. Sice nevím, jestli jsem až v tak správné kategorii tak mi kdyžtak odpusťte...
Je mi 35 let, jsem svobodná, s partnerem jsme spolu za měsíc 10 let. Nikdy jsem nijak zvlášť netíhla k dětem, dokonce jsem podstoupila dvě interupce, ale bylo to prostě tak. Stalo se. Ale najednou jsem začala přemýšlet, jestli bych měla mít někdy dítě nebo ne. Přítel nechce. Je mu 38. Jeho bratr je v pohodě, má dvě děti. Má sestra 44 je bezdětná. Vždy když na toto téma narazím, přítel zamete téma pod koberec a řekne, že mám ještě čas... vypadám mladší i se tak asi chovám, možná si to neuvědomuje... Můj problém tedy je... nebo spíš, chci se zeptat, kde se v ženě vezme ta touha a odvaha mít dítě? Je se mnou něco špatně, že jsem to dosud nepocítila? Vím, že budou negativní ohlasy, ale možná potřebuju jen dodat odvahu.. ale zase lámat to přes koleno... jsem zmatená a začíná mi zvonit hrana (mám po loňské operaci jen jeden vaječník)... díky

Poslala jsem Ti soukromou zprávu,tak se mrkni.

Rozhodnutí "mít/nemít" dítě je každého zcela intimní záležitost. Podle mě by měl každý dělat to, na co se cítí. Pokud se na dítě necítíš nebo je nechceš, neměj ho...je to jednoduché. Já osobně bych se nenechala lámat tlakem věku, společnosti apod. Pro dítě jsem se rozhodla až tehdy, když jsem to sama uznala za vhodné a uvědomila jsem si, že ho chci skutečně já. Rozkývala jsem se taky až po třicítce, dříve mě to ani ve snu nenapadlo. Znám bezdětné páry...dobrovolné i nedobrovolné...to je každého věc. Nedělám soudy, co je správné nebo nesprávné.

Irik napsal(a):

Rozhodnutí "mít/nemít" dítě je každého zcela intimní záležitost. Podle mě by měl každý dělat to, na co se cítí. Pokud se na dítě necítíš nebo je nechceš, neměj ho...je to jednoduché. Já osobně bych se nenechala lámat tlakem věku, společnosti apod. Pro dítě jsem se rozhodla až tehdy, když jsem to sama uznala za vhodné a uvědomila jsem si, že ho chci skutečně já. Rozkývala jsem se taky až po třicítce, dříve mě to ani ve snu nenapadlo. Znám bezdětné páry...dobrovolné i nedobrovolné...to je každého věc. Nedělám soudy, co je správné nebo nesprávné.

souhlasím s tebou. Člověk by neměl mít děti jen proto, že se to od něj očekává.Ale na druhou stranu, v produktivním věku, kdy má člověk práci a spoustu koníčků mu to nepřijde, protože si vyplní čas jinak, ale až přijde stáří a nemoci, bude možná litovat, že neměl děti a že zůstal sám.

Laminanonte, záměrně jsem nevytahovala negativa, která mohou s rozhodnutím nemít dítě / děti souviset. Myslím, že si je zakladatelka diskuze sama uvědomuje. Já osobně nejsem nijak zvlášť mateřský typ...MD dovolená mě celkem ubíjí, popravdě se velmi nudím. Dovedla bych svůj produktivní věk trávit lépe podle svých představ. Ale jak píšeš, stáří si nedovedu představit v samotě. Nedovedu si představit, že bych kolem sebe neměla děti, vnoučata, když už mi věk a zdraví třeba nedovolí takové aktivity jako dříve.

Ještě jsem se chtěla vrátit ke tvému partnerovi. Z toho, co píšeš, mi připadá, že by nejraději nechtěl dítě /děti vůbec. Myslím, že by byl nejvyšší čas si na toto téma vážně promluvit. Mohlo by se klidně stát, že třeba za 3 roky se v tobě něco zlomí, zatoužíš po dítěti a partner řekne ne. Nedávno zde proběhla na toto téma podobná diskuze. Paní sháněla všechny možné informace, jak by mohla uměle otěhotnět bez partnera...najednou jí přišlo ve 40 letech, že bez dítěte nechce být. U mě bylo toto uvědomění taky prakticky ze dne na den...nikdy nevíš...

Já také nechtěla dítě. Ale pak jsem viděla těhotnou paní, jak si ji partner něžně vede a jak jsou oba šťastní, tak jsem se naráz rozhodla, že ano. Musím také říci, že péče o domácnost a dítě mě nenaplňuje, ale zase bez dítěte je to smutné. Nemusíš být typ, který vidí v péči o dítě smysl života, ale to neznamená, že své dítě nebudeš mít ráda. Partnera také můžeš mít ráda sebevíc, ale žehlení jeho slipů a ponožek tě naplňovat nemusí ;) .

laminanonte napsal(a):

Irik napsal(a):

Rozhodnutí "mít/nemít" dítě je každého zcela intimní záležitost. Podle mě by měl každý dělat to, na co se cítí. Pokud se na dítě necítíš nebo je nechceš, neměj ho...je to jednoduché. Já osobně bych se nenechala lámat tlakem věku, společnosti apod. Pro dítě jsem se rozhodla až tehdy, když jsem to sama uznala za vhodné a uvědomila jsem si, že ho chci skutečně já. Rozkývala jsem se taky až po třicítce, dříve mě to ani ve snu nenapadlo. Znám bezdětné páry...dobrovolné i nedobrovolné...to je každého věc. Nedělám soudy, co je správné nebo nesprávné.

souhlasím s tebou. Člověk by neměl mít děti jen proto, že se to od něj očekává.Ale na druhou stranu, v produktivním věku, kdy má člověk práci a spoustu koníčků mu to nepřijde, protože si vyplní čas jinak, ale až přijde stáří a nemoci, bude možná litovat, že neměl děti a že zůstal sám.

no muzu ti rict, ze mi tata vypravel, jak pracoval urcitou dobu v domove duchodcu, delal tam nejake technicke veci, ale mel moznost pozorovat co se tam deje a dodnes ma trauma z toho co videl, jak deti za rodici nechodili bud vubec, nebo jen jednou za mesic, aby jim sebrali duchod (!!!)
tak takovi lide napr by aspon usetrili ten duchod :dumbom:
hnusny priklad co, ale je i to je realita aspon pro nektere lidi, a asi jich spis bude pribyvat nez ubyvat, to vis duchodcu je cim dal tim vic a deti cim dal tim min...
cetla jsem jeden clanek o cinanech, jak dnesni cinan vyrusta a zije se strasnym tlakem toho (v cine je povoleno jen jedno dite, jak asi vite) ze musi studovat, pracovat, zvladat naroky dnesniho moderniho sveta, ktere se porad stupnujou, a pritom si uvedomuje ze se bude muset sam postarat o svoje rodice, prarodice a mozna praprarodice, protoze prumerny vek se porad prodluzuje..no a sourozence mu rodice doprat nemuzou. a i financne ze, nekdo na to vse musi vydelat..
no neni to jen v cine, i tady to asi bude podobne...vlastne nevim jestli to souvisi s tim na co se ptas, jen me tak napadlo tohle vsechno najednou..:)

Tulipánka napsal(a):

Já také nechtěla dítě. Ale pak jsem viděla těhotnou paní, jak si ji partner něžně vede a jak jsou oba šťastní, tak jsem se naráz rozhodla, že ano. Musím také říci, že péče o domácnost a dítě mě nenaplňuje, ale zase bez dítěte je to smutné. Nemusíš být typ, který vidí v péči o dítě smysl života, ale to neznamená, že své dítě nebudeš mít ráda. Partnera také můžeš mít ráda sebevíc, ale žehlení jeho slipů a ponožek tě naplňovat nemusí ;) .

ty fakt zehlis slipy a ponozky?? :godlike: na to bych se vybodla..teoreticky je nikdo krome tebe neuvidi :lol:

Irik napsal(a):

Nedávno zde proběhla na toto téma podobná diskuze. Paní sháněla všechny možné informace, jak by mohla uměle otěhotnět bez partnera...najednou jí přišlo ve 40 letech, že bez dítěte nechce být. .

je irik co to bylo za diskuzi nebo vlakno?? je dost mozny ze takovy info budu taky potrebovat. napis prosim..
nejsem si jista ze chci chlapa (teda ne za kazdou cenu: chtela bych lasku :rodna: ale ta neni na vyzadani, takze kdovi jak to dopadne..) ale skoncit uplne bez mimina by me teda asi mrzelo..
takze si obcas rikam ze nez mit dite s nekym koho nemiluju, tak snad radsi spermabanku, nevim mozna pro nekoho divna uvaha, ale ja to tak citim.. taky jsem strasne nerozhodna, v podobne situaci asi jako autorka vlakna..

no muzu ti rict, ze mi tata vypravel, jak pracoval urcitou dobu v domove duchodcu, delal tam nejake technicke veci, ale mel moznost pozorovat co se tam deje a dodnes ma trauma z toho co videl, jak deti za rodici nechodili bud vubec, nebo jen jednou za mesic, aby jim sebrali duchod (!!!)

to je taky hodně zapříčiněno výchovou v rodině a celkovou atmosférou  ve společnosti,kdy důchodci jsou mnohými vnímáni jako přítěž, která ujídá ze společného koláče, když stát by měl hlavně pomáhat rodinám s dětmi.

Moje babička má 4 děti, strejda bohužel zemřel, ale 3 zbylé dcery se o ní starají v tom směru, že jí uvaří, vyperou,nakoupí, jinak je dost soběstačná i v 85 letech. Důchod má jen pro sebe a pokud chce dát někomu z rodiny peníze, tak je jí vždy doporučeno, ať si koupí třeba nové boty..Já osobně miluju velká rodinná setkání, kdy je vždycky velká pohoda.

takže abych to shrnula, pokud někdo nechává růst děti jak dříví v lese, svoje svědomí zahání tím, že dítěti kupuje dárky a cpe peníze, své rodiče považuje za obtížný hmyz, který je třeba uklidit do domova důchodců, ten nemůže čekat, že si ho vlastní děti jednou vezmou na vejminek.

Diky vsem za nazory a za soukrome zpravy. Pritel neni moc schopny rici proc je vlastne nechce. Snad se drzi toho, ze jsem v 25 letech kdy jsem mela bezva praci a prijmy v modnim casaku po detech netouzila a davala to najevo. A myslel si, ze to tak mam navzdy. Jenze je to 10 let zpatky a kdo nemeni nazory, nevyviji se. No ne? Ted jsme si poridili na hypo 2+1 a to je dalsi argument. Neni moc mista.

Matrioshka napsal(a):

Diky vsem za nazory a za soukrome zpravy. Pritel neni moc schopny rici proc je vlastne nechce. Snad se drzi toho, ze jsem v 25 letech kdy jsem mela bezva praci a prijmy v modnim casaku po detech netouzila a davala to najevo. A myslel si, ze to tak mam navzdy. Jenze je to 10 let zpatky a kdo nemeni nazory, nevyviji se. No ne? Ted jsme si poridili na hypo 2+1 a to je dalsi argument. Neni moc mista.

2+1 není garsonka. Dřív lidé bydleli spíš v menších bytech, měli víc dětí a šlo to.

Nečetla jsem, jak je mým neblahým zvykem, všechny reakce, takže možná budu něčí názor opakovat. Mně bylo 30. Dítě chci a jsem si tím jistá a můj manžel je na tom podobně. Takže v tomhle problém není. Už se druhým rokem snažíme a nic. Přitom jsme oba podle lékařů v pořádku, takže zrovna uvažuju o IVF. Jak píšeš, už 2x jsi otěhotněla, takže máš slušnou šanci, že se to stane potřetí. Kdybych byla ve Tvé situaci, a byla bych si jista, že dítě chci, neptala bych se už více partnera, co si o tom myslí, a prostě bych se pokusila otěhotnět. Všechny víme, jak na to, ne? Ať se s tím pak vyrovná jak chce. Jsem v tomhle mrcha. Je to přístup, jako při školní klasifikaci - partner má u mně známku 1, ale děti 1*. Pokud bych ve Tvé situaci neotěhotněla, pak bych teprve řešila partnerovo chci x nechci, protože pak bych potřebovala jeho spolupráci.
Je otázka, jestli děti opravdu chceš. Jak se to pozná? Nevím. Tohle jsem, jako většina žen s mateřským pudem, nikdy nemusela řešit. Vezmi to tedy z racionálního hlediska - jak Ti bude bez dětí, když Ti bude 40? 50? 80? Bude To pro Tebe pořád košer? Pokud ano, přestaň děti řešit a nic neměň. Pokud ne...nu...pak je to jen na osobním rozhodnutí. Je taky třeba vznést další racionální otázky typu - Co si od dětí slibuju? Jak to změní můj život? Je tato změna vyvážena tím, co mi to v budoucnu přinese? V budoucnu, kdy mi bude 80? Pokud mohu mluvit za sebe, nedovedu si představit, že mi bude 80 a nebudu mít okolo sebe vnuky a pravnuky. Že nebudu mít komu předávat, co vím, koho učit, s kým si hrát...
Hodně štěstí při rozhodování i řešení.

Berberka napsal(a):

Nečetla jsem, jak je mým neblahým zvykem, všechny reakce, takže možná budu něčí názor opakovat. Mně bylo 30. Dítě chci a jsem si tím jistá a můj manžel je na tom podobně. Takže v tomhle problém není. Už se druhým rokem snažíme a nic. Přitom jsme oba podle lékařů v pořádku, takže zrovna uvažuju o IVF. Jak píšeš, už 2x jsi otěhotněla, takže máš slušnou šanci, že se to stane potřetí. Kdybych byla ve Tvé situaci, a byla bych si jista, že dítě chci, neptala bych se už více partnera, co si o tom myslí, a prostě bych se pokusila otěhotnět. Všechny víme, jak na to, ne? Ať se s tím pak vyrovná jak chce. Jsem v tomhle mrcha. Je to přístup, jako při školní klasifikaci - partner má u mně známku 1, ale děti 1*. Pokud bych ve Tvé situaci neotěhotněla, pak bych teprve řešila partnerovo chci x nechci, protože pak bych potřebovala jeho spolupráci.
Je otázka, jestli děti opravdu chceš. Jak se to pozná? Nevím. Tohle jsem, jako většina žen s mateřským pudem, nikdy nemusela řešit. Vezmi to tedy z racionálního hlediska - jak Ti bude bez dětí, když Ti bude 40? 50? 80? Bude To pro Tebe pořád košer? Pokud ano, přestaň děti řešit a nic neměň. Pokud ne...nu...pak je to jen na osobním rozhodnutí. Je taky třeba vznést další racionální otázky typu - Co si od dětí slibuju? Jak to změní můj život? Je tato změna vyvážena tím, co mi to v budoucnu přinese? V budoucnu, kdy mi bude 80? Pokud mohu mluvit za sebe, nedovedu si představit, že mi bude 80 a nebudu mít okolo sebe vnuky a pravnuky. Že nebudu mít komu předávat, co vím, koho učit, s kým si hrát...
Hodně štěstí při rozhodování i řešení.

No, Berberko, mne to vytucnene pripada jako recept na "jak se stati svobodnou matkou snadno a rychle". Je pravda, ze nekteri muzi si "nejsou jisti" zda dite opravdu chteji a radi by odkladali donekonecna, ale kdyz dite nakonec prijde, zhosti se sve otcovske ulohy se cti. Nicmene jsou i taci, kteri jsou si naprosto jisti ze deti nechteji, a takoveho muze fotka z ultrazvuku fakt neroznezni, zvlaste v pripade, ze ma duvodne podezreni, ze partnerka na nej udelala podraz v podobe tajneho vysazeni antikoncepce.

Resila jsem nedavno podobne dilema jako Matrioshka. Nakonec jsem se rozhodla, ze do toho pujdu. Mam to stesti, ze muj partner se mnou dite chce, ale mame na to oba ten nazor, ze budeme zkouset prirozene, a v pripade neuspechu to nebudeme hrotit a budeme si uzivat zivota (mam uz taky vyssi vek a navic PCOS). Nevim jak bych se zachovala v pripade, ze by parter deti nechtel a pro me to byla priorita cislo jedna, asi bych volila rozchod.

Jinak souhlasim s tim, ze je to velmi osobni rozhodnuti. Pro me existuje jen jeden dobry duvod proc mit dite, a to ten, ze ho oba rodice chteji. Racionalne oduvodnovat jednu ci druhou volbu nelze, oba zivotni styly (s detmi nebo bez) maji sva pro a proti.

Tak to jsem rada, ze je nas vic. Rikam, ze deti nemam, protoze jak by k tomu chudinky prisly, mit takovou matku. Starani o deti jsem si uzila asi v te nejhorsi konstelaci (naprosto nezkusena, tri kousky naraz od kojence po druhaka, spolu se zamestnanim a vysokou skolou. Zahul, po dvou letech jsem se zhroutila.). Asi se mam prilis rada, neumim si vubec predstavit, jak se JA nekomu obetuju v nejzakladnejsich vecech (nemoct se VYSPAT kdy chci! Nemoct se VYS.AT kdy chci, koneckoncu...). Kolem svych rodicu a prarodicu se nebatolim, co jsem zacala rozum brat, a setkavani s nimi casteji nez jednou mesicne me po pravde receno obtezuje. Nejsem staraci typ. Heledte, a oni si ty deti/vnoucata udelali a stejne jsou v osmdesati sami, ba co vic - tlaci na me, abych JIM ty vnoucata/pravnoucata poridila, aby se batolily. No co je to za system...
Takze, nez stoprocentne dnes litovat a trpet s ditetem s tim, ze jednou budu rada, to budu radeji rada rovnou bez ditete s tim, ze mozna pozdeji budu litovat.

Berberka napsal(a):

Nečetla jsem, jak je mým neblahým zvykem, všechny reakce, takže možná budu něčí názor opakovat. Mně bylo 30. Dítě chci a jsem si tím jistá a můj manžel je na tom podobně. Takže v tomhle problém není. Už se druhým rokem snažíme a nic. Přitom jsme oba podle lékařů v pořádku, takže zrovna uvažuju o IVF. Jak píšeš, už 2x jsi otěhotněla, takže máš slušnou šanci, že se to stane potřetí. Kdybych byla ve Tvé situaci, a byla bych si jista, že dítě chci, neptala bych se už více partnera, co si o tom myslí, a prostě bych se pokusila otěhotnět. Všechny víme, jak na to, ne? Ať se s tím pak vyrovná jak chce. Jsem v tomhle mrcha. Je to přístup, jako při školní klasifikaci - partner má u mně známku 1, ale děti 1*. Pokud bych ve Tvé situaci neotěhotněla, pak bych teprve řešila partnerovo chci x nechci, protože pak bych potřebovala jeho spolupráci.
Je otázka, jestli děti opravdu chceš. Jak se to pozná? Nevím. Tohle jsem, jako většina žen s mateřským pudem, nikdy nemusela řešit. Vezmi to tedy z racionálního hlediska - jak Ti bude bez dětí, když Ti bude 40? 50? 80? Bude To pro Tebe pořád košer? Pokud ano, přestaň děti řešit a nic neměň. Pokud ne...nu...pak je to jen na osobním rozhodnutí. Je taky třeba vznést další racionální otázky typu - Co si od dětí slibuju? Jak to změní můj život? Je tato změna vyvážena tím, co mi to v budoucnu přinese? V budoucnu, kdy mi bude 80? Pokud mohu mluvit za sebe, nedovedu si představit, že mi bude 80 a nebudu mít okolo sebe vnuky a pravnuky. Že nebudu mít komu předávat, co vím, koho učit, s kým si hrát...
Hodně štěstí při rozhodování i řešení.

No já právě nechci, aby do toho partner spadl nevědomky (pokud se to tak dá nazvat), myslím si, že i on má právo se rozhodnout, jestli chce být otec nebo ne. Navíc může mít jinou představu o matce svých dětí, za rok se rozejdeme a on si najde jinou.... kdo ví.... třeba to zatím tají... Asi před dvěma lety mi řekl, že se mnou dítě chce, když jsem to nedávno zmínila, tvářil se, že si nepamatuje... ale což, už vás s tím nebudu unavovat. Já to mám prostě obráceně, pro mne je hlavní muž a pak až děti...  to jste si asi všimli ;)


Mé mamce je 70, měla mne v 35 (mám už starší ségru) a že bych jí nějak přehnaně navštěvovala se říct nedá... teď budu za mrchu dceru, ale chci tím říct, že ani vlastní děti nejsou záruka, že nebudu osamělá... tedy myslím...

Mattrioshko jsi chytrá holka a určitě si na to nakonec přijdeš sama, co je pro tebe nejlepší. Souhlasím s tebou v tom, že napřed je chlap a potom případné děti. Takhle to mám i já. Můj manžel je například plodný jen velmi málo, ale já budu raději s ním, i kdyby to znamenalo být bez dětí, než s někým jiným. I když po dětech toužím.

Nesouhlasím s tím, nechat do toho chlapa spadnout bez jeho vědomí. To je podle mě podraz. Navíc když se rozejdete, chlap bude muset platit alimenty na dítě, které bys na něj upletla bez jeho vědomí? :usch:
Trochu něco jiného je, pokud ženská dítě opravdu chce a partner nikde a ona se rozhodne pro "dárce spermatu", prostě se s někým vyspí bez ochrany a pak od něj nic nechce, protlopuká se s dítětem sama. Ale ušít tohle na svého partnera, na to bych žaludek asi neměla.

Matrioshko máš SZ.

Ronja napsal(a):

Mattrioshko jsi chytrá holka a určitě si na to nakonec přijdeš sama, co je pro tebe nejlepší. Souhlasím s tebou v tom, že napřed je chlap a potom případné děti. Takhle to mám i já. Můj manžel je například plodný jen velmi málo, ale já budu raději s ním, i kdyby to znamenalo být bez dětí, než s někým jiným. I když po dětech toužím.

Nesouhlasím s tím, nechat do toho chlapa spadnout bez jeho vědomí. To je podle mě podraz. Navíc když se rozejdete, chlap bude muset platit alimenty na dítě, které bys na něj upletla bez jeho vědomí? :usch:
Trochu něco jiného je, pokud ženská dítě opravdu chce a partner nikde a ona se rozhodne pro "dárce spermatu", prostě se s někým vyspí bez ochrany a pak od něj nic nechce, protlopuká se s dítětem sama. Ale ušít tohle na svého partnera, na to bych žaludek asi neměla.

Díky :) přesně, já bych to na něj taky nikdy neupletla... to mi přijde nefér... ani bych ho neopustila kdyby byl sterilní... kdyžtak bychom se pokusili o adopci i když vím, že to je složité....

Nu, já jsem až extrémně upřímný člověk a docela si zakládám na tom, že jednám s lidmi fér. Proto můj přítel, posléze partner a manžel, věděl už od prvního dne, kdy jsme se znali, že chci mít děti. Před tím, než jsem ho potkala, jsem byla na počátku hledání biologického otce pro své potomky. Ne, že by se mi to líbilo bez partnera, ale životní okolnosti mě k podobnému rozhodnutí více méně donutily. Stalo se jinak a já jsem za to ráda. A taky jsem docela ráda, že vím už od začátku, co chci, protože rozhodovat se později musí být obtížné.
Jinak ta osamocenost i přes to, že má někdo potomky...hmmm...pokud žádné mít nebudu, budu to mít skoro na 100%. Já dávám přednost poměrné než žádné jistotě. Ostatně moje matka se o babičku i prababičku starala až do konce, moji rodiče na tom budou podobně a v rodině mého manžela je zvykem to samé. Takže šance celkem slušné :)
Hodně štěstí při rozhodování ;)

Matrioshka napsal(a):

Ronja napsal(a):

Mattrioshko jsi chytrá holka a určitě si na to nakonec přijdeš sama, co je pro tebe nejlepší. Souhlasím s tebou v tom, že napřed je chlap a potom případné děti. Takhle to mám i já. Můj manžel je například plodný jen velmi málo, ale já budu raději s ním, i kdyby to znamenalo být bez dětí, než s někým jiným. I když po dětech toužím.

Nesouhlasím s tím, nechat do toho chlapa spadnout bez jeho vědomí. To je podle mě podraz. Navíc když se rozejdete, chlap bude muset platit alimenty na dítě, které bys na něj upletla bez jeho vědomí? :usch:
Trochu něco jiného je, pokud ženská dítě opravdu chce a partner nikde a ona se rozhodne pro "dárce spermatu", prostě se s někým vyspí bez ochrany a pak od něj nic nechce, protlopuká se s dítětem sama. Ale ušít tohle na svého partnera, na to bych žaludek asi neměla.

Díky :) přesně, já bych to na něj taky nikdy neupletla... to mi přijde nefér... ani bych ho neopustila kdyby byl sterilní... kdyžtak bychom se pokusili o adopci i když vím, že to je složité....

Ja to tedy mam taky tak, ze je u me partner na prvnim miste, doufam ze to tak i zustane, a myslim, ze on to vnima podobne (ma deti z predchoziho vztahu). Nechci tim rict, ze jsem PRED detmi, moc je miluje a ma s nimi pekny vztah, ale nejsem ani ZA, jestli mi rozumite. Psala jsem sice, ze bych se rozesla s partnerem, ktery nechce deti, kdyby pro me vlastni deti byly jedinym ci hlavnim smyslem a naplnenim zivota, ale dikybohu to tak u me neni. Nicmene vim, ze existuje hodne lidi, zejmena zen, ktere to tak maji, myslim, ze za tim stoji trochu i soucasna neumerna glorifikace materstvi a stigmatizovani bezdetnosti. Dost me sokovalo, kdyz se odbornik vyjadril v reality show s neplodnym parem v tom smyslu, ze neplodnost je stejne, ci dokonce vice traumatizujici nez rakovina. No, ja jsem si celkem spokojene zila 34 let bez toho abych tusila zda jsem plodna ci ne (je docela mozne, ze nejsem vzhledem k diagnoze PCOS) a troufam si tvrdit, ze moje kvalita zivota je celkem slusna po vsech strankach.   Myslim, ze totez nelze rici o pacientech s rakovinou (studovala jsem medicinu, takze jsem mela prilezitost potkat par takovych, kteri byli v mem veku, ci dokonce jeste mladsi) a proto mi podobne tvrzeni pripadne trochu hystericke.

Pro me osobne predstavuje vysazeni antikoncepce bez vedomi partnera podraz par excellence a nikdy bych to neudelala. Pokud bych po diteti touzila tak zoufale, radeji bych volila ten rozchod. Navic si myslim, ze dite si zaslouzi prijit do prostredi, kde je 100% vitano a milovano, nikoli vnimano jako komplikace nebo otravna nehoda.

Berberka napsal(a):

Nu, já jsem až extrémně upřímný člověk a docela si zakládám na tom, že jednám s lidmi fér. Proto můj přítel, posléze partner a manžel, věděl už od prvního dne, kdy jsme se znali, že chci mít děti. Před tím, než jsem ho potkala, jsem byla na počátku hledání biologického otce pro své potomky. Ne, že by se mi to líbilo bez partnera, ale životní okolnosti mě k podobnému rozhodnutí více méně donutily. Stalo se jinak a já jsem za to ráda. A taky jsem docela ráda, že vím už od začátku, co chci, protože rozhodovat se později musí být obtížné.
Jinak ta osamocenost i přes to, že má někdo potomky...hmmm...pokud žádné mít nebudu, budu to mít skoro na 100%. Já dávám přednost poměrné než žádné jistotě Ostatně moje matka se o babičku i prababičku starala až do konce, moji rodiče na tom budou podobně a v rodině mého manžela je zvykem to saméTakže šance celkem slušné :)Hodně štěstí při rozhodování ;)

Takové vztahy jsou super :godlike::godlike:, tak to většinou mají rodiny z jižní Evropy, Italové, Španělé, Řekové... i více generací pohromadě a žádné šoupnutí staroušků do LDN nebo Domovů... ale to je už OFF TOPIC.

Anais naprosto beru, co píšeš, včetně glorifikace mateřství. O tom, že ten doktor přirovnal psychickou zátěž z neplodnosti k onemocnění rakovinou, jsme se tu už s holkama, co s neplodností bojují a shodly jsme se, že i když je to velká psychická zátěž, přece jen je to tvrzení značně přehnané.

Jsem docela tvrďák, ale podle mě pokud má holka pocit, že její život bez dětí nemá smysl, potažmo je mateřství jediným smyslem jejich života, tak mě je líto těch dětí...udělat si z nich životní cíl a jediný svůj životní úspěch, to jsou ty děcka pak často chudáci. Vyrovnaná ženská, která zná svou cenu a dokáže se zabavit/uplatnit/realizovat i mimo rodinu (a tím nemyslím na úkor rodiny) má podle mě lepší šanci předat děti do života přiměřeně vybavené a sebevědomé.

Matrioshka napsal(a):

Berberka napsal(a):

Nu, já jsem až extrémně upřímný člověk a docela si zakládám na tom, že jednám s lidmi fér. Proto můj přítel, posléze partner a manžel, věděl už od prvního dne, kdy jsme se znali, že chci mít děti. Před tím, než jsem ho potkala, jsem byla na počátku hledání biologického otce pro své potomky. Ne, že by se mi to líbilo bez partnera, ale životní okolnosti mě k podobnému rozhodnutí více méně donutily. Stalo se jinak a já jsem za to ráda. A taky jsem docela ráda, že vím už od začátku, co chci, protože rozhodovat se později musí být obtížné.
Jinak ta osamocenost i přes to, že má někdo potomky...hmmm...pokud žádné mít nebudu, budu to mít skoro na 100%. Já dávám přednost poměrné než žádné jistotě Ostatně moje matka se o babičku i prababičku starala až do konce, moji rodiče na tom budou podobně a v rodině mého manžela je zvykem to saméTakže šance celkem slušné :)Hodně štěstí při rozhodování ;)

Takové vztahy jsou super :godlike::godlike:, tak to většinou mají rodiny z jižní Evropy, Italové, Španělé, Řekové... i více generací pohromadě a žádné šoupnutí staroušků do LDN nebo Domovů... ale to je už OFF TOPIC.

to máš pravdu, až na to že to nemůžeš srovnávat. uvědom si v kolika dnes chodí lidi v tomto státě do důchodu a situace se bude zhoršovat. a většina lidí si bohužel nemůže dovolit zůstat doma a starat se o nemohoucího stařečka.

anais.de napsal(a):

Dost me sokovalo, kdyz se odbornik vyjadril v reality show s neplodnym parem v tom smyslu, ze neplodnost je stejne, ci dokonce vice traumatizujici nez rakovina.

To opravdu někdo řekl? Kdo?

A jak to přesně řekl? Možná že to je vytržené z kontextu a řekl to jinak (třeba že "představa neplodnosti je stejne, ci dokonce vice traumatizujici nez představa rakoviny". Pro takové vyjádření už bych měla víc pochopení, protože představa neplodnosti, ztráta práce a partnera je pro hodně mladých lidí větší strašák než to, že by mohli onemocnět, natož zemřít (k mládí se ještě člověk obvykle těší pevnému zdraví a nad nemocemi nepřemýšlí).

no co opravdu řekl, to těžko říct, ale tohle napsali v novinách:

"Z výzkumů plyne, že neplodnost je hlavně pro ženy tak stresovou situací, že je pro ně horší než onemocnění rakovinou," říká hlavní garant projektu a jeden z největších odborníků na neplodnost v Česku Tonko Mardešić.

Si troufám říct, že to zase nějakej pisálek zkonil... :rolleyes:

Na tohle se pana doktora zcela určitě zeptám, jen co budu mít příležitost... :jojo:

Matrioshka napsal(a):

Zdravím, nedávno jsem se sem přihlásila, okukovala a dnes se rozhodla, že se taky svěřím. Sice nevím, jestli jsem až v tak správné kategorii tak mi kdyžtak odpusťte...
Je mi 35 let, jsem svobodná, s partnerem jsme spolu za měsíc 10 let. Nikdy jsem nijak zvlášť netíhla k dětem, dokonce jsem podstoupila dvě interupce, ale bylo to prostě tak. Stalo se. Ale najednou jsem začala přemýšlet, jestli bych měla mít někdy dítě nebo ne. Přítel nechce. Je mu 38. Jeho bratr je v pohodě, má dvě děti. Má sestra 44 je bezdětná. Vždy když na toto téma narazím, přítel zamete téma pod koberec a řekne, že mám ještě čas... vypadám mladší i se tak asi chovám, možná si to neuvědomuje... Můj problém tedy je... nebo spíš, chci se zeptat, kde se v ženě vezme ta touha a odvaha mít dítě? Je se mnou něco špatně, že jsem to dosud nepocítila? Vím, že budou negativní ohlasy, ale možná potřebuju jen dodat odvahu.. ale zase lámat to přes koleno... jsem zmatená a začíná mi zvonit hrana (mám po loňské operaci jen jeden vaječník)... díky

Buď ta touha na tebe přijde taková ,že dokážeš partnera přesvědčit ,že mít dítě je opravdu něco jiného ,než když spolu žijí jentak dva lidi!!
a nebo vám to prostě bude vyhovovat,že ve vašem v životě budete jen vy dva!!!
nikdo tě nebude soudit ,je to jen a jen tvůj život.

agewa napsal(a):

Matrioshka napsal(a):

Berberka napsal(a):

Nu, já jsem až extrémně upřímný člověk a docela si zakládám na tom, že jednám s lidmi fér. Proto můj přítel, posléze partner a manžel, věděl už od prvního dne, kdy jsme se znali, že chci mít děti. Před tím, než jsem ho potkala, jsem byla na počátku hledání biologického otce pro své potomky. Ne, že by se mi to líbilo bez partnera, ale životní okolnosti mě k podobnému rozhodnutí více méně donutily. Stalo se jinak a já jsem za to ráda. A taky jsem docela ráda, že vím už od začátku, co chci, protože rozhodovat se později musí být obtížné.
Jinak ta osamocenost i přes to, že má někdo potomky...hmmm...pokud žádné mít nebudu, budu to mít skoro na 100%. Já dávám přednost poměrné než žádné jistotě Ostatně moje matka se o babičku i prababičku starala až do konce, moji rodiče na tom budou podobně a v rodině mého manžela je zvykem to saméTakže šance celkem slušné :)Hodně štěstí při rozhodování ;)

Takové vztahy jsou super :godlike::godlike:, tak to většinou mají rodiny z jižní Evropy, Italové, Španělé, Řekové... i více generací pohromadě a žádné šoupnutí staroušků do LDN nebo Domovů... ale to je už OFF TOPIC.

to máš pravdu, až na to že to nemůžeš srovnávat. uvědom si v kolika dnes chodí lidi v tomto státě do důchodu a situace se bude zhoršovat. a většina lidí si bohužel nemůže dovolit zůstat doma a starat se o nemohoucího stařečka.

já bych měla jít do důchodu v 65ti ,vůbec si to neumím představit . a hlavně vůůůbec nevím jak bych to praktikovala se  o někoho starat.je to špatné já vím ,ale je to opravdu tak!!

sisi21 napsal(a):

agewa napsal(a):

Matrioshka napsal(a):

Takové vztahy jsou super :godlike::godlike:, tak to většinou mají rodiny z jižní Evropy, Italové, Španělé, Řekové... i více generací pohromadě a žádné šoupnutí staroušků do LDN nebo Domovů... ale to je už OFF TOPIC.

to máš pravdu, až na to že to nemůžeš srovnávat. uvědom si v kolika dnes chodí lidi v tomto státě do důchodu a situace se bude zhoršovat. a většina lidí si bohužel nemůže dovolit zůstat doma a starat se o nemohoucího stařečka.

já bych měla jít do důchodu v 65ti ,vůbec si to neumím představit . a hlavně vůůůbec nevím jak bych to praktikovala se  o někoho starat.je to špatné já vím ,ale je to opravdu tak!!

Teoreticky když měly naše maminky mateřské a staraly se o nás, měli bychom my mít nějaké prarodičovské a starat se o ty naše starší a vrátit jim tak péči... píšu teoreticky, protože to asi je opravdu těžké... můj táta zemřel během 2 měsíců, co mu bylo najednou špatně, v 67 letech a popravdě si neumím představit jak bych se o něj starala... je to děs. Stát snad přispívá osobám co se starají o nemocné, ale nic podrobnějšího nevím...

Matrioshka napsal(a):

Teoreticky když měly naše maminky mateřské a staraly se o nás, měli bychom my mít nějaké prarodičovské a starat se o ty naše starší a vrátit jim tak péči... píšu teoreticky, protože to asi je opravdu těžké... můj táta zemřel během 2 měsíců, co mu bylo najednou špatně, v 67 letech a popravdě si neumím představit jak bych se o něj starala... je to děs. Stát snad přispívá osobám co se starají o nemocné, ale nic podrobnějšího nevím...

:) ano, říká se tomu příspěvek na péči,dostává ho osoba, která je závislá na péči druhé osoby a je poskytován ve 4.stupních. První stupeň je 2000Kč až čtvrtý 11000Kč.

Matriosko, v tvém případě opravdu každá rada drahá, nicméně každý to z nás má nastavené jinak. Se svým partnerem hodně mluv, nenech ho od témtu utíkat a pak se rozhodni. Někdy to není lehké, ale jistotu ti v životě nikdo v ničem nedá. Pro mnoho žen jsou děti smyslem života, ale pro některé prostě ně. Nelze někomu diktovat, jak má žít a co je správné. Jednej svým srdcem a rozumem zároveň, však ono to nějak dopadne. Měj se.

Janka77 napsal(a):

Matriosko, v tvém případě opravdu každá rada drahá, nicméně každý to z nás má nastavené jinak. Se svým partnerem hodně mluv, nenech ho od témtu utíkat a pak se rozhodni. Někdy to není lehké, ale jistotu ti v životě nikdo v ničem nedá. Pro mnoho žen jsou děti smyslem života, ale pro některé prostě ně. Nelze někomu diktovat, jak má žít a co je správné. Jednej svým srdcem a rozumem zároveň, však ono to nějak dopadne. Měj se.

Děkuju, to jsi napsala moc hezky, hezký den :supr:

Matrioshka: Já bych tomu dala ještě trošku času a nic nehrotila. Zkoušela si představit svůj život za x let s dítětem a bez něj a pokusila se o objektivitu. Nic si nenamlouvala.
Jestli dítě opravdu chceš, pak se ta touha bude stupńovat, to mi věř. Tak moc, až to prostě nepůjde jinak a ty si uděláš z dítěte takřka svůj životní cíl. Který převáží i nad chlapem.
A on, pokud tě miluje, i kdyby po dětech až tak netoužil, přizpůsobí se. A pokud ne, pak je to na tobě, jestli zůstaneš s ním a pořídíš si místo dítěte pejska (znám takové, ano) nebo budeš hledat štěstí jinde. Ono se to vyvrbí tak nějak samo.. ať chceš nebo ne, rozum s tím nezvládne nic dělat.

Podle mě je hloupost udělat si dítě jenom proto, že na to máš věk a bojíš se, že později už to případně nemusí jít. Dítě není hračka, kterou můžeš odložit do skříně, když zjistíš, že tě nebaví tak, jak jsi myslela. A mít ho s tím, že vlastně ani nevíš, jestli ti pasuje do života.. prostě to zkusit a doufat, že to bude ono.. to je přece pitomost.
Mně připadá, že ho ve skutečnosti nechceš a i víš, že ho nechceš. Jen ses prostě zalekla postupujícího věku. Nejspíš na tebe i tlačí okolí a tím nemyslím klasické otázky "kdy už budete mít děti" apod., spíš vidět většinu svých spolužaček a vrstevnic s kočárkem, s dítětem, co už chodí do školy apod.
Být tebou bych to probrala s partnerem. Racionálně se spolu s  ním zamyslela, probrala pro i proti. Kde se vidíte za 5 let, za 10, za 20. Jestli s dítětem nebo bez, jestli vám pasuje do života nebo ne. Zní to hnusně, ale.. ale to je život, asi tak.
Víš, někdo na děti prostě není, nepotřebuje je k životu, spíš je bere jako překážku, jak si žív po svém, v klidu, zabývat se svými koníčky, cestovat atd. Mít dítě není povinnost, tak to tak neber, ano?
Držím palečky, abyste se rozhodli správně. A hlavně abyste si to vyřešili a hodili to za hlavu, netrápili se pochybnosti, ať už se rozhodnete tak nebo tak.

Osobně jsem vždycky věděla, že děti chci, byla to jedna z prvních věcí, co jsme si s partnerem před téměř 8letým vztahem vyjasnili, že oba budeme chtít jednou potomka a nebudeme chtít, aby byl jedináčkem, vlastně, že počet 3 je akorát (já mám starší  ho sourozence a muž dva mladší).. můžu říct, že čim jsem byla starší, tak jsem z toho měla větší a větší pocit respektu, až jsem se skoro začala bát, že se nedokážu rozhodnout, že už je ten správný čas..
tohle píšu a malá mě pěkně nakopává do levýho žebra :) ten správnej čas neni nikdy, když nad tim člověk přemýšlí do detajlu, jsem v 7. měsíci a nejsem si jistá, jestli všecko zvládnu na 100%, ale vim, že to zkusim, jak nejlíp budu moct, vždyť to je příležitost zažít si znovu dětství, vidět všecko znovu poprvé dětskýma očima svého vlastního malého já ...

Ze se k tomu vracim, vidim zblizka ty opevovane italske rodinne vztahy. Vzhledem k nim se jaksi statni aparat nezaridil k nejake plosne peci o stare lidi, procez v Italii funguje armada 1 300 000 povetsinou ilegalnich pecovatelek (ilegalni imigranty bez medicinskeho vzdelani a casto i jazykovych znalosti si rodina muze dovolit, misto v soukromem domove duchodcu nikoliv).

Ahoj, včera a dnes jsem si udělala poprvé v životě těh.test - a POZITIVNI. Je mi 37 let, nikdy jsem těhotná nebyla. Nebyl nikdy správný čas, ani správný chlap... Přesto že jsem 6 let vdaná, není správný čas ani teď a můj manžel rovněž nesplňuje představy správného otce mého dítěte. Měla jsem dost jeho alkohol.excesů, žádného zájmu o sex a život pod jednou střechou s jeho 80 letými rodiči, kteří se mi postupem času úplně zhnusili. Rozhodla jsem se odstěhovat a půl roku jsem z vesnice, kam jsem se přivdala pryč a žiju opět ve městě. I za cenu toho, že půlku výplaty dávám za pronajém.
Postupně zjistil, že mu chybím a začal se zajímat... Mimo to se kolem mně začlo točit spousta kolegů z práce, takže i strach a žárlivost. Jelikož jsem neměla kam a s kým na dovolenou, domluvili jsme se, že předse jen pojedem na 5 dnů spolu na Slovensko. Tam došlo k neplánovanému styku (mimochodem, nespali jsme spolu 10 měsíců!), což by bylo ještě vše O.K., ale jemu, nevím jak je to možné, sklouznul kondom(v životě se mi to nestalo, ani s ním, ani s žádným jiným chlapem) No a je to tady !!
On dítě vždy chtěl. Já ne, nebo né s ním. Vím, že se nezmění. Hospoda je mu vším. Budu doma sama s po*n tchýní, bez kamarádek (všechny mám ve městě), maminka mi umřela a mám jen nevlastního otce - alkoholika.
Nikdy pro mě dítě nebylo prioritou a kdybych ho chtěla, měla bych ho dávno. On si myslí, že vše beru příliš komplikovaně a zodpovědně a hlavně se vymlouvám. Pravda je taková, že mě k mateřství nikdy nic nemotivovalo. Měla jsem dva o 10 let mladší sourozence, se kterými jsem si "užila". Moje matka mi svým druhým vdavkem a dalšími dětmi doslova pokazila dětství. V 17. jsem prchla z domova bydlet k dědovi, kterého jsem zbožňovala. Všechny známé co mám mají díky dětem samé starosti, žádný život. Žijou jen pro děti, které je pak vysajou a stejně opustí. Někdy podlehnu euforii a říkám si, že by to bylo dítko jenom moje a milovalo by mě jako já jeho - snad. Ale to je staršná iluze...
Takže rozhodnutí je jasné - interrupce - a jemu neřeknu nic, byl by proti. Mám na to právo ?
Já říkám, že je to můj život.
P.S.až s tím přijdu za svoji gynekoložkou, která se už léta klepe, kdy už budu rodit, asi se mnou bude jednat jako s odpadem. Ale kvůli ní, to předse také dělat nemohu, že ano.

dasica napsal(a):

Ahoj, včera a dnes jsem si udělala poprvé v životě těh.test - a POZITIVNI. Je mi 37 let, nikdy jsem těhotná nebyla. Nebyl nikdy správný čas, ani správný chlap... Přesto že jsem 6 let vdaná, není správný čas ani teď a můj manžel rovněž nesplňuje představy správného otce mého dítěte. Měla jsem dost jeho alkohol.excesů, žádného zájmu o sex a život pod jednou střechou s jeho 80 letými rodiči, kteří se mi postupem času úplně zhnusili. Rozhodla jsem se odstěhovat a půl roku jsem z vesnice, kam jsem se přivdala pryč a žiju opět ve městě. I za cenu toho, že půlku výplaty dávám za pronajém.
Postupně zjistil, že mu chybím a začal se zajímat... Mimo to se kolem mně začlo točit spousta kolegů z práce, takže i strach a žárlivost. Jelikož jsem neměla kam a s kým na dovolenou, domluvili jsme se, že předse jen pojedem na 5 dnů spolu na Slovensko. Tam došlo k neplánovanému styku (mimochodem, nespali jsme spolu 10 měsíců!), což by bylo ještě vše O.K., ale jemu, nevím jak je to možné, sklouznul kondom(v životě se mi to nestalo, ani s ním, ani s žádným jiným chlapem) No a je to tady !!
On dítě vždy chtěl. Já ne, nebo né s ním. Vím, že se nezmění. Hospoda je mu vším. Budu doma sama s po*n tchýní, bez kamarádek (všechny mám ve městě), maminka mi umřela a mám jen nevlastního otce - alkoholika.
Nikdy pro mě dítě nebylo prioritou a kdybych ho chtěla, měla bych ho dávno. On si myslí, že vše beru příliš komplikovaně a zodpovědně a hlavně se vymlouvám. Pravda je taková, že mě k mateřství nikdy nic nemotivovalo. Měla jsem dva o 10 let mladší sourozence, se kterými jsem si "užila". Moje matka mi svým druhým vdavkem a dalšími dětmi doslova pokazila dětství. V 17. jsem prchla z domova bydlet k dědovi, kterého jsem zbožňovala. Všechny známé co mám mají díky dětem samé starosti, žádný život. Žijou jen pro děti, které je pak vysajou a stejně opustí. Někdy podlehnu euforii a říkám si, že by to bylo dítko jenom moje a milovalo by mě jako já jeho - snad. Ale to je staršná iluze...
Takže rozhodnutí je jasné - interrupce - a jemu neřeknu nic, byl by proti. Mám na to právo ?
Já říkám, že je to můj život.
P.S.až s tím přijdu za svoji gynekoložkou, která se už léta klepe, kdy už budu rodit, asi se mnou bude jednat jako s odpadem. Ale kvůli ní, to předse také dělat nemohu, že ano.

to mě doslova praštilo do očí. celý přispěvek je o tom, že děti nemusíš a nevidíš na nich žádné pozitivum. opravdu si myslíš, že s tímhle názorem dokážeš milovat dítě, které si nechtěla , které tě připoutá k muži kterého ani nechceš...
některé ženy prostě nejsou zrozené pro mateřství a pokud si to jsou schopny přiznat ( to ty ano) a nést za tento svůj názor zodpovědnost ( např. dokáží čelit nátlaku okolí ) je to jen dobře a správně

dasica napsal(a):

Ahoj, včera a dnes jsem si udělala poprvé v životě těh.test - a POZITIVNI. Je mi 37 let, nikdy jsem těhotná nebyla. Nebyl nikdy správný čas, ani správný chlap... Přesto že jsem 6 let vdaná, není správný čas ani teď a můj manžel rovněž nesplňuje představy správného otce mého dítěte. Měla jsem dost jeho alkohol.excesů, žádného zájmu o sex a život pod jednou střechou s jeho 80 letými rodiči, kteří se mi postupem času úplně zhnusili. Rozhodla jsem se odstěhovat a půl roku jsem z vesnice, kam jsem se přivdala pryč a žiju opět ve městě. I za cenu toho, že půlku výplaty dávám za pronajém.

Já říkám, že je to můj život.
P.S.až s tím přijdu za svoji gynekoložkou, která se už léta klepe, kdy už budu rodit, asi se mnou bude jednat jako s odpadem. Ale kvůli ní, to předse také dělat nemohu, že ano.

ano, je to tvůj život, a pokud bys měla být nešťastná a to dítě také, protože narodit se někomu, kdo mě nechce, asi není nejlepší deviza do života, tak je interupce tím jediným správným řešením.