Tulipánka — 6. 9. 2009 22:18

Chtěla bych vás poprosit o pomoc. Už několik dní dumám nad tím, proč nedokážu přijmout chválu a proč se po pár pochvalách cítím tak blbě :( , doslova nepatřičně.
Může to být pocit, že si chválu nezasloužím. Možná zakleté vnitřní dítě, které si o sobě myslí, že je špatné.
Ale proč tu chválu jen nepřejdu a neřeknu si třeba, že to je omyl? Proč to ve mě vyvolává doslova agresi vůči tomu, kdo chválí. Jako bych to nechtěla slyšet. Připadá mi to podobné, jako když dítěti na písku říkají ostatní děti, že je ho táta je gauner, že sedí v kriminálu. A dítě to nechce přijmout a začne se s ostatními prát.
Boří mi prostě někdo jen moji představu toho, jak jsem špatná, a já si ji bráním stejně, jako by mi bořil představu dokonalého tatínka?
Vůbec nevím jak na tom pracovat.
Neřešil jste někdo něco podobného?

Bublina — 6. 9. 2009 23:25

TAk to jsem zvědavá co ti odpoví.Sama mám taky někdy problém.Nevím jak se chovat a jak přijímat chválu jako ty.Agresi to ve mě nevyvolává,ale cítím se nepříjemně.To samý s dárkama radši dávám než přijímám a atd......
Ale trpím malým seběvědomím tak to přičítám k tomu...nevím

sunyata — 6. 9. 2009 23:49

Tulipanko, taky jsem s tim mela odjakziva problem. Nebo vlastne porad jeste mam, i kdyz na tom pracuju, porad jeste nejsem za vodou :)
Agresi to u me nevyvolava, spise se citim neprijemne, jako ze si to nezaslouzim. Ze si nezaslouzim pozitivni pozornost. V detstvi jsem byla hodne kritizovana. Vlastne u nas se nechvalilo vubec, kdyz se nad tim zamyslim.
Dekuju ti za otevreni tohoto tematu :godlike: , ted jsem si uvedomila jak moc se to tyka toho s cim se ted potykam.

Rozmarila — 7. 9. 2009 8:11

To je možný, že ti někdo bere klid Tulipánko , že si nevěříš a tohle tě rozhazuje, když máš být najednou dobrá .........neumíš se v tý pozici pohybovat...
Ale taky je možný , že cítíš víc ................chvála často bývá neupřímná a něco sleduje,nějaký cíl ,někdy je to manipulace  a ty to cítíš a vyvolává to v tobě odpor.

maya — 7. 9. 2009 8:26

Taky mám trochu opatrný vztah ke chválám. Nelíbí se mi na nich to, že někdo jiný vynáší hodnocení nad tím, jaká jsem. Když někdo řekne "jsi perfektní", je to v podstatě na stejné úrovni, jako kdyby jindy řekl "jsi úplně blbá". Dělá si to jakýsi nárok na objektivitu. Cítím se svazovaná tím, být v něčích očích "dobrá" podle jeho měřítek; když budu podle něj "hodná", bude mě mít rád, když udělám něco podle svého, co se mu líbit nebude, zaškatulkuje si mě do opačného družstva. Pro mě je nejpřijatelnější, když mi někdo řekne, že se mu třeba líbilo něco, co jsem udělala, ale neříká, že jsem taková nebo maková.

Lúthien — 7. 9. 2009 8:29

Tulipánko, myslím, že je to další častá potíž "hledajícího". Bohužel ti neporadím, jak se s tím v takovém případě vyrovnat, protože s přijímáním chvály problém nemám. Pouze když cítím tu neupřímnost, jakousi nepřirozenou hranou chválu, jak píše Rozmarila, tak se cítím trochu nepříjemně...Ale usměju se a snažím se "jít dál" :)
Ještě mě napadlo, jestli jsi třeba v dětství neměla nedostatek chvály a teď si na to prostě nemůžeš zvyknout, mohlo by to souviset s tvou pokulhávající sebeláskou nebo tak něco. Sunyata tady vlastně něco podobného píše ;) Kdybys chtěla na tom jóóó zapracovat, tak je na to dobrá kyneziologie a podobné metody, kdy si uvědomíš "prapříčinu" :hjarta:

Lúthien — 7. 9. 2009 8:32

maya napsal(a):

Taky mám trochu opatrný vztah ke chválám. Nelíbí se mi na nich to, že někdo jiný vynáší hodnocení nad tím, jaká jsem. Když někdo řekne "jsi perfektní", je to v podstatě na stejné úrovni, jako kdyby jindy řekl "jsi úplně blbá". Dělá si to jakýsi nárok na objektivitu. Cítím se svazovaná tím, být v něčích očích "dobrá" podle jeho měřítek; když budu podle něj "hodná", bude mě mít rád, když udělám něco podle svého, co se mu líbit nebude, zaškatulkuje si mě do opačného družstva. Pro mě je nejpřijatelnější, když mi někdo řekne, že se mu třeba líbilo něco, co jsem udělala, ale neříká, že jsem taková nebo maková.

Ahoj mayo :) Jenomže je fakt, že tohle dělá jen málokdo. Každý máme jiné zkušenosti a jiná měřítka a co je pro jednoho supr, pro druhého je to "jen" dobré. Takoví prostě jsme a mám pocit, že jediným řešením je si ta hodnocení od ostatních lidí nebrát osobně :supr: Jejda, ale je to někdy dřina :kapitulation:

Blossom — 7. 9. 2009 9:03

Já si myslím, že nepříjemné pocity při přijímání chvály jsou jakýmsi ukazatelem ne-přijetí samy sebe. Prostě si nějak z principu vnitřně myslíte, že si chválu nezasloužíte.A nebo že ten chválící za to bude něco chtít, že vás chce v podstatě manipulovat.
Tato druhá možnost sice také existuje, ale myslím, že je poměrně řídká.

Častěji - když vám někdo chválu vysloví, je to prostě protože vás skutečně chce pochválit. Něco jste udělaly dobře. Nehledejte za tím něco jiného.

Pochvalu si zasloužíte, a bude fajn, když  to dovedete přijmout a užít si to.

Je fakt, že i já jsem kdysi přemýšlela, jak na pochvalu správně reagovat. Takže odpovídám většinou - díky, moc mě to potěšilo.
A je to upřímné.

Hlavně jsou "zakázané" odpovědi typu:
Nedělej si ze mě srandu, vím, že jsem k ničemu.
To ses snad spletl, ne?
To vůbec nestojí za řeč...
atd., atd.

Blossom — 7. 9. 2009 9:15

Hodnocení ostatních nebrat osobně? Ano, ale jen do určité míry: Např. nebrat vážně kritiku od toho, kdo se evinentně dneska špatně vyspall a je protivný prostě na celý svět.
Ale nebrat hodnocení ostatních osobně - pokud by to tedy mělo znamenat nebrat hodnocení ostatních ani trochu vážně- tak to by znamenalo naprostou ztrátu zpětné vazby. A to je podle mě špatně.

Podle mě je na místě zlatá střední cesta: Nebrat ani pochvalu, ani kritiku smrtelně vážně, ale  nad každou reakcí okolí se aspoň trochu zamyslet, ve smyslu - je nebo není na tom něco pravdy? A pokud je něco pravdy na kritice, tak kritizovanou věc změnit, a pokud je něco pravdy na pochvale, tak si pocit pochvaly naplno pozitivně prožít.

Martinka1 — 7. 9. 2009 9:26

Jé, Tuli... tys mi vzala myšlenky z mojí hlavy? Zrovna včera jsem přemýšlela nad tím samým!!! :-)
U mě to myslím souvisí s tátou, když nebylo po jeho, bylo to špatně. Tak se celý život snažím zavděčit tátovi a být "perfektní", ale nějak to nezabírá :-) Samozřejmě to dělám nevědomě...
Pokud máš představu "dokonalého tatínka" tak to s tím může taky souviset.

haiel — 7. 9. 2009 9:43

No jo, no. Přijímat chválu nás nenaučili. A taky je v tom kousíček té české zaprděnosti.  Já jsem se s tím už tak nějak vypořádala. Je možno mě chválit denně od rána do večera a ani v noci se chvále nebráním :gloria: Přijímám ji s přirozenou noblesou, poděkuji a přidám hezký úsměv :) Klidně mě tedy chvalte a nestyďte se. Autogramy však rozdávám až večer ve vaně :D
Jo, a všichni jste úžasní! :hjarta: :lol:

Lúthien — 7. 9. 2009 11:16

Blossom napsal(a):

Hodnocení ostatních nebrat osobně? Ano, ale jen do určité míry: Např. nebrat vážně kritiku od toho, kdo se evinentně dneska špatně vyspall a je protivný prostě na celý svět.
Ale nebrat hodnocení ostatních osobně - pokud by to tedy mělo znamenat nebrat hodnocení ostatních ani trochu vážně- tak to by znamenalo naprostou ztrátu zpětné vazby. A to je podle mě špatně.

Podle mě je na místě zlatá střední cesta: Nebrat ani pochvalu, ani kritiku smrtelně vážně, ale  nad každou reakcí okolí se aspoň trochu zamyslet, ve smyslu - je nebo není na tom něco pravdy? A pokud je něco pravdy na kritice, tak kritizovanou věc změnit, a pokud je něco pravdy na pochvale, tak si pocit pochvaly naplno pozitivně prožít.

Aha, tady jsem něco špatně vysvětlila :rodna: Samozřejmě souhlasím s tvým posledním odstavcem, Blossom. Ale to, jestli člověk řekne "skvělá" nebo "dobrá" už se osobně týká toho pochvalujícího člověka, záleží na něm, co pro něj to slovo znamená. Proto je fajn se nerozčilovat třeba ze zdánlivě přehnané pochvaly, protože za 1. ten člověk mě třeba opravdu chválí a můžu se nad tím zamyslet a něco si z toho vzít a za 2. když se mi to zdá přehnané, tomu pochvalujícímu nejspíš ne, protože má jiná měřítka, proto se ho to osobně hodně týká. Chválí za něco, co se ho osobně týká, podle něho je to hodno pochvaly atd. ;)
Tak ted nevím, jestli v tom není úplný guláš a předem se kdyžtak omlouvám :lol:

Tulipánka — 7. 9. 2009 11:29

Haiel,
můžeš mi prosím napsat, které věty sis říkala, když tě někdo chváli, abys svůj problém s chválou vyřešila? Třeba: "jsem skvělá a zasloužím si chválu" :D ?

haiel — 7. 9. 2009 12:49

Tulipánka napsal(a):

Haiel,
můžeš mi prosím napsat, které věty sis říkala, když tě někdo chváli, abys svůj problém s chválou vyřešila? Třeba: "jsem skvělá a zasloužím si chválu" :D ?

Teď teda už bez nadsázky :D  Taky jsem patřila mezi ty trdýlka, co jsou z každé pochvaly rozpačité. Po uznání jsem toužila, jako každej, kdo sklízí kritiku dnes a denně. Když mě někdo pochválil, buď jsem ho hned podezírala z manipulace nebo bych se byla radši vygumovala, protože jsem fakt nevěděla, jak se v takové situaci chovat, nechtěla jsem dát najevo radost, aby to zase  nevypadalo, jako že si třeba o sobě moc myslím, no takové ty blbé předpoklady a celkově blbý a trapný postoj.  Nejistý člověk tomu přikládá velkou váhu, co mu druzí o něm řeknou, protože to pokládá za realitu. Jenže to je realita těch druhých, oni tě vnímají takovou nebo makovou....
Které věty jsem si říkala? :D  Žádné :D Já jsem to odkoukala od naší češtinářky na SŠ. Byla to taková vtipná ženská nad věcí. Při jedné hodině čj nás vyrušil jeden kantor, přišel se jí na cosi zeptat a při odchodu jí s nehraným obdivem vypálil, že má dneska "sakra pěkný šaty, Ludmilo :supr: "  (fakt jí to tehdy seklo) Ona se půvabně vyprsila a s  širokým úsměvem odvětila "děkuji, Ladislave :D "  Nebyla v tom ani ironie, ani pýcha, ani naivní pošetilost, ani rozpačitost, jenom prostě a čistě přijatý obdiv. Dokonale zvládnutá situace. My puberťačky jsme se tehdy chichotaly jak blbé, nicméně zasvěcení v ošemetné situaci tímto proběhlo :D Někdy stačí jenom taková pitominka. Maličkost a člověku to docvakne. :D

Crabat — 7. 9. 2009 13:03

No děvčata, tady jste otevřeli téma, které je nepředstavitelně komplikované. Alespoň mně se tak jeví. Na první pohled je to přeci prosté, reagovat budu podle momentální nálady. Ano, pokud jsem s tím člověkem v kontaktu z očí do očí a on je v daném okamžiku zcela přirozený, pak neexistuje lepší volba. A když mu na takový vstup zcela od srdce opáčím: "No to jdi do pr..." nebo jakoukoli jinou formu odpovědi, tak to bude dokonalé. Jenomže jak reagovat, když toho druhého momentálně zrovna nevidím?..

Jasně, existují na to osvědčené mechanismy a člověk se je zkrátka nakonec musí naučit používat. Protože možných odpovědí je nepřeberná škála a všechny jsou vlastně z některého úhlu pohledu správné. Neříkám, když mě někdo chválí, samozřejmě mi tím udělá radost, někdy dokonce obrovskou radost!., ale vzápětí mě tím okamžitě staví do nutnosti volby, jak na to mám reagovat. A čím víc jsem potěšen samotnou chválou, tím obtížnější dilemma teď nyní vyvstává. Kdyby ten člověk stál proti mě, řeknu mu klidně na férovku: "Proč mi to děláš?" A on se bude náramně divit, jako co, co že mi dělá?.. A já se pokusím mu to vysvětlit, onu bouři pocitů, která se ve mně vzedme a nutí mě reagovat na vlastní pocity, které jsou vlastně jen nekonečným pokušením. A ať to vezmu z kteréhokoliv pohledu, vždy nakonec dopadnu bledě, protože každá otázka má i své odpovědi, a pokud je člověk sám k sobě skutečně upřímný, musí si také přiznat, kolik věcí mu uniká a v kolika aspektech je sám před sebou docela nemožný.

Ano, přesně tomuhle se říká ambivalentní pocity. Když nás totiž někdo chválí, vyvolá v nás automaticky ambivalentní pocity. Proto je snazší chválit, než být chválen, proto je snazší dávat, než přijímat. Jenom v lásce to vlastně lidé dělají správně, a proto je nutné toho druhého milovat, abychom to dokázali přijmout. :pussa: :pussa:

lupina montana — 7. 9. 2009 13:04

Tulipánka napsal(a):

Haiel,
můžeš mi prosím napsat, které věty sis říkala, když tě někdo chváli, abys svůj problém s chválou vyřešila? Třeba: "jsem skvělá a zasloužím si chválu" :D ?

To je moc dlouhý, Tuli....já jsem si jednoho dne začla říkat " a proč vlastně ne? :tesi: " A jak říká o svojí učitelce Haiel - přesně tak. Heleď, kdyby ti dal někdo švestkovej koláček, kterje se na tebe směje a na kterej jsi měla děsnou chuť, taky bys asi řekla "děkuju" docela prostě  a radostně, ne? ;)

lupina montana — 7. 9. 2009 13:08

Bublina napsal(a):

TAk to jsem zvědavá co ti odpoví.Sama mám taky někdy problém.Nevím jak se chovat a jak přijímat chválu jako ty.Agresi to ve mě nevyvolává,ale cítím se nepříjemně.To samý s dárkama radši dávám než přijímám a atd......
Ale trpím malým seběvědomím tak to přičítám k tomu...nevím

Já mám takovou kamarádku. Nacpat jí něco s láskou je nepředstavidelná práce - odmítnout to všechno, co cpe ona mně - totéž. Milionkrát jsem jí říkala, že se pak cítím blbě, zavázána....je to osoba inteligentní, empatická - ale s tímhle si nemůže pomoct. Když nechci, aby za mě podesátý platila v kavárně, musím ztropit scénu (tý se bojí, jak čert kříže :lol: ) ... no hrůůůza!

Tulipánka — 7. 9. 2009 13:36

Haiel a Lupi,
s reakcí problémy nemá. Napíšu děkuji, to mám radost nebo tak nějak. Ale jeden den se té chvály na mě "sesypalo" nějak moc a já chtěla tu dotyčnou osobu strčit (alespoň virtuálně), ať už to nedělá, že to nechci slyšet (dotyčná jistě ví, která to je a tímto se jí omlouvám a zadostiučiněním pro ni může být alespoň to, že s tím něco dělám) :hjarta: .

PavlaH — 7. 9. 2009 13:40

Tuli - začít pátrat po příčinách můžeš zároven s hledáním řešení. Těch souvislostí už tady zazněla celá řada. V tobě pochvala paradoxně vyvolává agresi, obranu. Ptala bych se nejraději proč? CO se ti kdy v životě přihodilo, že už se dopředu bojíš pochvaly? A vůbec podívej se na své dětství - jak jsi byla chválena, za co jsi byla chválena. Kde tě naučil, nebo kdyses naučila pochvale nedůvěřovat? 

Jak se naučit přijímat? Stačí pro začátek vnitřně si pochvalu  nijak nekomentovat a říci děkuju. Děkuji za energii, kterou do mě někdo vložil.  BTW - umíš se sama pochválit? Že jsi něco udělala dobře, že se ti něco povedlo - jen tak. Třeba uklidit, pěkně oblíct dítko.... a neříkej mi, že to je přece samozřejmé..... není....

Vachu — 7. 9. 2009 13:43

Mrknul jsem včera večer na NOVU - Leoš Mareš tam vůbec žádný problém s chválou neměl - on sám sebe
chválí, že tedy opravdu je nejlepší komentátor a že komentování je fakt to, co mu jde nejlíp... a ten svůj
"zpěv"? - na ten on nezanevřel - dál ho má rád a dělá ho jako koníčka....
:lol: :supr: :dumbom:
Moc rád jezdí ve svém Ferrari a vůbec - život je fajn!!! - protože přece nejlepší je dělat to, co vám jde nejlíp!

Vachu — 7. 9. 2009 13:45

Chvála i sebechvála se musí pořádně trénovat !!!  :cool: :jojo: :gloria:

haiel — 7. 9. 2009 13:50

Tulipánka napsal(a):

Haiel a Lupi,
s reakcí problémy nemá. Napíšu děkuji, to mám radost nebo tak nějak. Ale jeden den se té chvály na mě "sesypalo" nějak moc a já chtěla tu dotyčnou osobu strčit (alespoň virtuálně), ať už to nedělá, že to nechci slyšet (dotyčná jistě ví, která to je a tímto se jí omlouvám a zadostiučiněním pro ni může být alespoň to, že s tím něco dělám) :hjarta: .

Tak co řešíš? Za pochvalu jsi jednou poděkovala a to stačí. Myslím, že není třeba více reagovat. (teď se mi vybavila ta figurka - pokladnička v kostele, co se do ní hodí koruna a ona pokaždé pokývá hlavou :jojo: :D) Jestli tě někdo chválí opakovaně, je to fajn, dělá to ze své vůle, ale tebe to k ničemu nezavazuje :)
Já osobně když chci chválit, tak chválím. Nečekám, že za to někdo bude vděčnej.

Tulipánka — 7. 9. 2009 13:54

Haiel,
řeším to, proč cítím agresi, když mě někdo chválí víc, než dokážu unést :rolleyes: . Pak už totiž za pochvalu neděkuju, ale zakazuji tomu druhému mě chválit.

haiel — 7. 9. 2009 14:10

Tulipánka napsal(a):

Haiel,
řeším to, proč cítím agresi, když mě někdo chválí víc, než dokážu unést :rolleyes: . Pak už totiž za pochvalu neděkuju, ale zakazuji tomu druhému mě chválit.

Ale to už jsme probraly. Buď se cítíš nepatřičně - nehodná té chvály proto, že máš o sobě špatný mínění, nebo se obáváš manipulace, nebo se obáváš závisti druhých, nebo toho, že někde vystrčí rohy nějakej čertík a poškádlí tě kritikou,aby to bylo jakože fifty fifty,  nebo si myslíš, že by sis chválu měla něčím zasloužit (zásluh netřeba, když chvála přijde, tak přijde, je tady a je to fajn), nebo...co já vím... To, jak tě vidí druzí, není tvůj problém do té míry, jak si to bereš. To je jejich vidění tebe. Takové nebo onaké. A když máš náladu, můžeš reagovat, když nemáš, nebo nevíš jak,  nemusíš.  Nic se nestane.

Vachu — 7. 9. 2009 14:13

Tulipánka napsal(a):

Haiel,
řeším to, proč cítím agresi, když mě někdo chválí víc, než dokážu unést :rolleyes: . Pak už totiž za pochvalu neděkuju, ale zakazuji tomu druhému mě chválit.

Já být takovým tím šéfem, který se rád obklopuje lidma, kteří mu přicmrdávají a podlézají a který umí lidi buzerovat a tepat za každou maličkost - tak bych chtěl mít samé takové pracovníky, jako je Tulip....
:lol: :supr: :godlike:

Tulipánka — 7. 9. 2009 14:13

Haiel,
asi máš pravdu, nejdůležitější na tvém příspěvku je pro mě "chválu měla něčím zasloužit. Tady začnu "dělat vykopávky" :D

Blossom — 7. 9. 2009 14:21

Tulipánka napsal(a):

Haiel,
můžeš mi prosím napsat, které věty sis říkala, když tě někdo chváli, abys svůj problém s chválou vyřešila? Třeba: "jsem skvělá a zasloužím si chválu" :D ?

Ptáš se sice Haiel, ale odpovím za i sebe:
Když mě někdo pochválí, poděkuju, usměju se  a v duchu z toho mám radost: Vida, tak tohle se mi povedlo. :) A ostatní si toho všimli. :) To je fajn, to mě těší.  :jojo:
A je to pro mě povzbuzením pro příště.

Když se nenaučíš přijímat upřímnou chválu, a dokonce ji budeš svému okolí zakazovat, postavíš si kolem sebe emoční zeď. A pak tě budou tedy jen kritizovat. To jediné jsi jim tedy dovolila... :(, vlastně jsi je do toho odmítáním chvály vmanipulovala.

A jsme v bludném kruhu, který se roztáčí...

Vachu — 7. 9. 2009 14:22

Tulip, jestli on to nebude takový nějaký syndrom dětí, kteří v minulosti prošli jiným syndromem - totiž zavržením rodiče!

Sám znám moc dobře jednu takovou dívku, která od matky neslyšela za celé své dětství pomalu jediné vlídné slovo, žádnou pochvalu, pořád jen dokola poslouchala, jak byla špatná, nepořádná, nedůsledná, prostě celý otec...  a stejně dodnes vzhlíží jen a jen ke své matce! (ovšem už celé roky žije jen s matkou)...

Tito lidé zřejmě trdou kritiku považují za normální, avšak na druhé straně vlídnost a chválu pak považují nejspíš za něco nedůstojného, podlého, nehodného uznání... (kdo vás nekritizuje, ten to s vámi přece nemůže myslet dobře?!!! )

Blossom — 7. 9. 2009 14:26

Tulipánka napsal(a):

Haiel,
asi máš pravdu, nejdůležitější na tvém příspěvku je pro mě "chválu měla něčím zasloužit. Tady začnu "dělat vykopávky" :D

Ale samozřejmě, že sis chválu něčím zasloužila. Přeci to funguje v pořadí nejdřív tvůj nějaký povedený čin, z toho pramení něčí chvála.
Ne přeci chvála pro nic za nic, a následné tvé přemýšlení čím bych si měla tu chválu zasloužit?".
Vždyť "už se stalo" :) .

Tulipánka — 7. 9. 2009 14:27

Vachu,
tohle sedne! Nikdy jsem nebyla pro mamku dost dobrá, pořád mě jen kritizovala.
Díky, začíná se mi to všechno "rýsovat" :supr:

Vachu — 7. 9. 2009 14:33

Blossom napsal(a):

Když mě někdo pochválí, poděkuju, usměju se  a v duchu z toho mám radostí...

Ano - takto je to přirozené a normální. Naopak je to nepřirozené a de facto nenormální.
Jenže vyčítat někomu, že lidem kolem sebe vnucuje, aby s ním manipulovali?
To snad si děláš kozy, ne?

Manipulace se nenabízí.
Manipulátoři s námi manipulují - ano - když jim to dovolíme - ale v podstatě vždy bez našeho souhlasu.
Jenže v případě osob závislých, zainteresovaných (jako děti, příslušníci rodiny apod) bohužel z manipulace není úniku...  tyto osoby a osůbky nemohou stát mimo manipulaci, leda by se smířili s tím, že mohou být (a pravděpodobně také budou) budou zavrženi...

Tulipánka — 7. 9. 2009 14:39

Blos,
na té emoční zdi něco bude...bojím se také projevovat city.
Asi jsem si v dětství postavila emoční bariéru. Nepřijímám chválu, nepřijímám pomoc, děsím se nemohoucnosti a s tím spojené závislosti na někom, neprojevuju city.
Nevpouštím lásku dovnitř a částečně ani ven (upřímně pochválit dovedu, dát najevo lásku synovi a manželovi celkem také).
Aby mě někdo nezranil, nepouštím nikoho dovnitř. Zároveň nevyjadřuji své city, aby toho nikdo nevyužil a nezranil mě.
Už vím! Bojím se pouta s někým, aby mi neublížil. Chvála i pomoc vytvářejí pouto, projevení citů vytváří také pouto :supr: . A když jsem se dříve snažila upoutat pozornost nějakého kluka a podařilo se, najednou jsem se začala bát a ze vztahu raději vycouvala.
Teď mi to přesně sedí :lyssna:

Je zvláštní, že když jsem teď byla na malování aury a numerologickém rozboru, dostala jsem podobnou odpověď:
"111 - blok - velmi citlivá - vyjadřuje své city
Chybí 7 - nedokáže vyjadřovat své city"

Vachu — 7. 9. 2009 14:40

Přísná výchova z lidí umí udělat zapšká individua, která se nakonec, v dospělosti, ani neumí radovat ze života.
Však to známe z mnoha anglických knih. Tvrdá výchova z dětí vycepovala budoucí tvrdé vychovatele.
Radost a chvála je něco zapovězeného (?!), nepatřičného...
Ach jo!

Nakonec větší štěstí mohou mít spíše ti, kdo jsou z takového prostředí vyhnáni.
Ti spíše potkají laskavé a vlídné lidi a mohou tak být i vděčni za laskavé a vlídné prostředí.
Je jim to dovoleno ...
:gloria: :jojo:

haiel — 7. 9. 2009 14:50

Mně se líbí ta věta od Vachu: kdo vás nekritizuje, ten to s vámi přece nemůže myslet dobře?!!!
Navozuje to otázku, co všechno se může skrývat za tzv. konstruktivní kritikou. Kovaní manipulátoři si pod tou zástěrkou umí opravdu ty druhé podmaňovat a vyrábět jim všelijaké pochybnosti. Tady mám slabý místo zase já. Jak zavětřím manipulátora, musím tasit. Přestože vím, že nikoho tím nespasím, že bych to měla nechat plavat, ale to jsou zase jenom takové moje bolístky, co se ještě nezahojily.
Jinak - mám zkušenost z výchovy vlastního děcka (nechci to zobecňovat, nemusí to platit všude), že chvála, třeba zdánlivě nezasloužená, jen tak spadlá odnikud :) , udělá víc dobré práce než objektivní vyjmenovávání nedostatků s návrhy k nápravě :D

Klubko — 7. 9. 2009 15:13

Určitě to má spojitost s "Mít se ráda". Taky s tím bojuji. Pochvalu někdy vnímám jako něco nepříjemného, a přitom po pochvale člověk touží. Když se mu dostane, tak neví jak s ní naložit.
Je to o sebevědomí, sebepřijetí, sebelásce.
Taky se u nás moc nechválilo. Všechno připadlo normální, samozřejmé. A i já si musela přiznat, že moc chválit neumím okolí. Proč taky, když neumím chválit sama sebe a přišlo mi přirozené, že to co zvládnu já, přeci automaticky zvládnou i jíní?
No tak na tom pomalu pracuji, ať je líp.

Vachu — 7. 9. 2009 15:13

haiel napsal(a):

... co všechno se může skrývat za tzv. konstruktivní kritikou? Kovaní manipulátoři si pod tou zástěrkou umí opravdu ty druhé podmaňovat a vyrábět jim všelijaké pochybnosti...

Ono je tohle vlákno od počátku o tom, jak Tulip mylně považuje svůj problém za duchovní - jenže ono patří na fórum psychologické - povídej to ale lidem, kterými někdo (rodič) dlouho manipuloval...

Jo, jo: Manipulace a citové vydírání - resp. obrana proti nim - to je ryze psychologická disciplína. :cool:

Tulipánka — 7. 9. 2009 15:22

Vachu,
máš pravdu, patří to na duchovní, ale tady je to takové "komornější". Většinou nemám odvahu hodit svůj problém "do placu" na psychologickém, kam chodí mnoho různých lidí. I když je to jen pocit, na duchovní může také kdokoliv ;)

Vachu — 7. 9. 2009 15:27

Tulipánka napsal(a):

Vachu,
máš pravdu, patří to na duchovní, ale tady je to takové "komornější". Většinou nemám odvahu hodit svůj problém "do placu" na psychologickém, kam chodí mnoho různých lidí. I když je to jen pocit, na duchovní může také kdokoliv ;)

Tvůj příběh mi připomíná jednu kamarádku z dob studií - trápila se svým vztahem k partnerovi (a pozdějšímu manželovi), dokud prostřednictvím duchovních cest a numerologie a astrologie nebyla připravená (schopná) přijmout fakt, že ten její muž je takový, jaký je ... teprve až se naučila mít ho ráda, jaký je, naučila se i mít ráda sebe a celý svůj (jejich) život... Teprve pak se stala šťastná (a myslím, že je dosud).

Tím chci říci - není to v zásadě cesta špatná - jenom delší.
A člověk si při ní může prolít více slz... ale zase si pak více váží okamžiku poznání - a tak je pak možná to zahojení trvanlivější, takové zasloužené....

haiel — 7. 9. 2009 15:33

Vachu napsal(a):

haiel napsal(a):

... co všechno se může skrývat za tzv. konstruktivní kritikou? Kovaní manipulátoři si pod tou zástěrkou umí opravdu ty druhé podmaňovat a vyrábět jim všelijaké pochybnosti...

Ono je tohle vlákno od počátku o tom, jak Tulip mylně považuje svůj problém za duchovní - jenže ono patří na fórum psychologické - povídej to ale lidem, kterými někdo (rodič) dlouho manipuloval...

Jo, jo: Manipulace a citové vydírání - resp. obrana proti nim - to je ryze psychologická disciplína. :cool:

Nevím. Psycho a ducho se často prolíná. Možná Tulip chodí častěji na ducho a cítí se tu víc doma. Manipulace je psychologická disciplína, ale ona sem přišla s tím, že neumí přijímat chválu a postavila to jako problém duchovní. To je myslím úplně jedno, jestli se to řeší tady nebo na psychu. Hodně lidí pročítá obě diskuse, probere se to tak jako tak.
Za tím jejím problémem nemusí být nutně něčí manipulace. Může to být nějaká nešťastná štafeta přísné výchovy, kdy rodiče nevědomky cosi pokazili, společenská "norma" - poudačky o skromnosti, o smrdící samochvále....kdovíco ještě.... i když....ona tam kdesi úplně vzadu ta manipulace přece jenom je....

majkafa — 7. 9. 2009 17:00

Taky jsem nedokázala přijímat chválu. Necítila jsem agresi, ale styděla jsem se, byla jsem nesvá, přesvědčovala jsem chválícího, že to bylo jinak, že já nic ... :D Měla jsem pocit, že si chválu nezasloužím.

Od mého přerodu před třemi lety to "umím". Potěší mě to, poděkuju, usměju se a jsem ráda, že si všimli, že se mi něco povedlo. Inspiruje mě to do budoucna. Pochvala mě dělá "lepší", vyvolává ve mně touhu dělat věci dobře. Ne kvůli pochvale, ale kvůli vlastnímu dobrému pocitu.
Jsem ráda, když mě někdo pochválí.
V dětství jsem chválena nebyla, kdybych se rozkrájela. Ale když jsem něco udělala špatně, to bylo zle a byla jsem často bita.

Odbočím - po mém přerodu se změnil i můj vztah k mým narozeninám. Ted den jsem přímo nesnášela, nejraději bych se byla někam zavřela a vylezla až příští den a cítila jsem se hrozně, když mi někdo přál. Teď si svůj narozeninový den krásně užívám, jsem moc ráda, když mi lidé popřejí, vnitřně jsem ráda, že jsem se ho dožila a je mi hezky na světě. V ten den ještě hezčeji. :)

Wiki — 7. 9. 2009 17:13

Já už dneska s přijetím pochvaly nemám problém. Naopak. Udělám si z toho i legrácku a když mě někdo pochválí, tak řeknu, ano, správně, chvalte mě! :D Nebo správně - já vím...a dáál (jako děd vševěd ve hře Járy C.)
Někdy řeknu - jo a to já zase jsem (při pochvale - jaká..)

Ale vážně. Protože si myslím, že jsem soudná, sama vím, za co mi patří pochvala a za co ne. Ovšem pochvala srdečná potěší vždy, a všichni ji strašně moc potřebujeme. Ráda chválím druhé. Ráda je potěším, je mi to příjemné. Jistěže opodstatněnou pochvalou...A u dětí si vždycky najdu za co bych ho pochválila. Je to nejsilnější motivační cesta, ty něvěřícné jejich pohledy, ta radost smíšená malinko  i se studem.. :hjarta: - to je nádhera. Pochvala dokáže doslova zázraky. Zkuste to! :)

A když mě nikdo zrovna nepochválí, tak se pochválím sama. ..Dobré zboží se chválí samo, ne??:D

Poradila bych - za sebe - chvalte se sami. Upřímně a nahlas. A řeknete si nahlas. Jo jasně - já jsem fakt dobrá (dobře jsem udělala to, nebo ono, zařídila ..atd)

Dříve nám doma říkali - samochvála smrdí, buď skromná, necpi se nikam, buď ohleduplná.atd. Já s tím souhlasím, ale musí to mít vyvážený protipól,
Ta výchova v dětstvíe zadupala ve mně všechno. Styděla jsem se i přijímat peníze vrácené v obchodě - vždycky jsem chtěla po našich raději "přesně". Cítila jsem se nepříjemně, když mi prodavačka "dávala" (roz. - vracela)peníze. To je až neuvěřitelné....když si to teď promítám zpět ...

Člověk si musí věřit. Nemyslí se tím pochopitelně vlastní vychvalování, ale to víme všichni. A všichni asi víte, o jakém pocitu - zdravého sebevědomí - mluvím.

pomněnka — 7. 9. 2009 17:51

Tuli,
to tvoje vlákno mě donutilo se nad tím zamyslet. K smrti nerada jsem dřív slyšela na mojí osobu chválu... vždyť je to přeci jasné, že se to musí udělat, tak proč ta chvála, taky jsem měla za ní špatný pocit, jakože si to nezasloužím. Nejlepší byla jen taková... to je hezký, to je dobře... a dost...., ale jééé tys to udělala krásně a to je tak dobrý nápad, ty si šikovná a bla bla bla..... to bych se nejraději propadla. Nevím a ani netuším kde to mělo kořeny, ale jak psala Klubko.... mám se teď opravdu ráda a najednou můžu přijmout i pochvalu. Jako teď na konci školního roku jsem dostala od jedněch tří pánů řád zlaté vařečky... fakt ho sami vyrobili a připnuli mi ho....a já z něho měla takovou velikou radost a moc mě to potěšilo, sice s rozpaky a s červenáním, ale měla radost. A jak píše Wiki, i sama sebe dokážu už pochválit, když se mi něco povede... a to bys koukala jak někteří čučí :D ... je to zábavné ;)

PavlaH — 7. 9. 2009 17:53

Tuli - z tvého psaní cítím strach - obranu - takže i ta agrese má návaznost, logiku. POchvaly tě ohrožují, nevíš, jak je přijímat - tedy je třeba se to naučit.

CHválit druhé umíš, tak zkus chválit sebe. Vím, že to taky umíš, ale často to neděláš.

Je těžké vyjít s kůží na trh, přijímat pochvaly znamená, že možná sem tam přiletí ťafka, která zákonitě bude hodně bolet. Ty jsi si vybrala bolest jako obranu. Ale ty nemusíš trpět, prostě nemusíš. Máš srdíčko plné lásky.

taurus — 7. 9. 2009 20:03

Tulipánko, celé jsem to nečetla ale myslím si, že Haiel (tuším, že to psala ona) má pravdu v tom, že je to i kus české zaprděnosti. Když jsem začala v zahraničí s dětmi, tak mě doslova a dopísmene sr. lo, jak byly děti chválené od rodičů za každý prd. Říkala jsem si, no tak postavil kostičky na sebe no. Ale neb jsem děvče učenlivé, tak jsem brzo přešla na to jejich slavné "good job" za každou maličkost :lol:.
A je vidět, že pokud se to děcku takhle vštěpuje, tak to pak bere naprosto přirozeně. Nedávno jsem holčičce, řekla, jak vypadá báječně  a má bezva ohoz a ona s naprostou samozřejmostí řekla: "Díky" a ještě se mi tam udělala modní přehlídku. A zase je fakt, že na druhou sranu je schopná příjít a říct mi, že dneska mi to fakt sekne :lol:.
Já mám trochu výhodu v tom, že okolo mě jsou spíš lidé pozitivní, takže jsem chválená byla ale měla jsem taky nějak problém to přijmout. A když jsem začala s vyťukáváním, tak se to dost zlepšilo. Dokonce jsem se teď byla schopná sama pochválit, což předtím nehrozilo.

lupina montana — 7. 9. 2009 20:35

haiel napsal(a):

Tady mám slabý místo zase já. Jak zavětřím manipulátora, musím tasit. Přestože vím, že nikoho tím nespasím, že bych to měla nechat plavat, ale to jsou zase jenom takové moje bolístky, co se ještě nezahojily.

A jestli ty nejsi další moje ségra, Haiel :rock:
Vachu - Mareš je magor, Mareše lze svým způsobem snad i obdivovat, ale moc si neumím představit, ž eho lze milovat :usch: (Ale třeba mám nedostatečnou představivost)
Klubko potvrzuji....způsobem, který jsem vídala jen v nejlepších románech, popsala jistou situaci....tak barvitě a přitom zkratkou - nádhera! Jako japonskej akvarel vážky....byla jsem z toho paf a taky jsem to řekla - a Klubko se nám zaklubalo a už jsme z něj slova kalého nedostali :pussa::hjarta: Nojo....to se všechno poddá...

Rozmarila — 7. 9. 2009 21:02

taurus napsal(a):

Tulipánko, celé jsem to nečetla ale myslím si, že Haiel (tuším, že to psala ona) má pravdu v tom, že je to i kus české zaprděnosti. Když jsem začala v zahraničí s dětmi, tak mě doslova a dopísmene sr. lo, jak byly děti chválené od rodičů za každý prd. Říkala jsem si, no tak postavil kostičky na sebe no. Ale neb jsem děvče učenlivé, tak jsem brzo přešla na to jejich slavné "good job" za každou maličkost :lol:.
.

Mě se tahle americká chvála vůbec nelíbí ........je to umělý  a  výsledek je šílený sebevědomí těch dětí a vzápětí ostuda , věří si i ve věcech který neumí a ztrapňují se pak všude.........
Mě vůbec chvála přijde falešná a nevěřím jí, třeba moje psycholožka, která je jinak skvělá, mi vždy na konci sezení řekne pochvalu ......asi je to běžný postup, který má klientovi zvýšit sebevědomí....ale je to průhledný ......jinak má zajímavý názory a velký znalosti......ale tohle ?
Jediná chvála, který věřím je, když chlap řekne ženě , ty šaty ti sluší ......to je upřímně  od srdce ....vošklivý to říkat nebude.....

Hani — 8. 9. 2009 7:40

Rozmarilo :lol: :lol: :lol: většina můžů, které já znám, řekne svým ženám, že jim to sluší. Protože je mají rádi, protože pro ně krásné jsou, protože nechtějí řešit, co si tedy jiného má vzít jejich žena na sebe....

Zajímavá debata, akorát si drobátko připadám jak z jiného světa. Pochvalu přijímat umím, ale nevěnuji jí přehnanou pozornost. Je to dárek, který dávám nebo dostávám. Je to něco jako objetí, jako úsměv... Ten člověk vás teď chválí, je to záležitost tohoto momentu. Není v tom žádný závazek, že už navždy musím být taková, jakou mě dotyčný právě teď vidí. Kolikrát vím, že to není úplně tak, že si nějakou mou vlastnost někdo idealizuje, ale přijímám, že mi chce udělat radost. :)

Klubko — 8. 9. 2009 8:29

Lupi, teď nevím, kterou situaci jsi myslela?

ViktorkaLove — 8. 9. 2009 8:30

Zajímavé téma. Bohužel nemám čas přečíst všechny příspěvky, tak jenom pár slov.
Pochválit, (kritizovat) je určité hodnocení "zvenku". Může působit pozitivně (od člověka, kterému důvěřujeme), taky způsobit pochybnosti (od někoho, kdo nás nezná... - když můj melír chválí cizí baba v potravinách, nejsem si jista, jestli se jí opravdu líbí, nebo si dělá pr...l. :co: )
V době, kdy se člověk cítí nějak sláb, může pochvala povzbudit, aj když by se mohlo jednat o naprostou triviálnost ("máš dnes nějak veselé oči" - říct člověku smutnému, může u něj dokonce nastartovat vůli svého smutku se zbavit...), stejně jako "dorazit" ("tvým dětem se úžasně daří, jsi šikovná matka" - může vyvolat obrovský protest u vyčerpané ženy nespokojené se sebou, ptz. nabyde pocit, že se např. o své děti starala nedostatečně, a o jejich spokojenost se zasloužil někdo jiný, tím pádem sama v sobě nastartuje sebeobviňování z neschopnosti...)
Bývá motivační. K čemu, záleží na momentálním rozpoložení chváleného...
Takže: chválit, ale s mírou (citlivě a soudně). Ostatní je klišé, faleš, tlachání... :kapitulation:
A přijímat obdobně: Pokud cítím úpřimnost, určitě si tu pochvalu právem zasloužím...

taurus — 8. 9. 2009 8:56

Rozmarila napsal(a):

taurus napsal(a):

Tulipánko, celé jsem to nečetla ale myslím si, že Haiel (tuším, že to psala ona) má pravdu v tom, že je to i kus české zaprděnosti. Když jsem začala v zahraničí s dětmi, tak mě doslova a dopísmene sr. lo, jak byly děti chválené od rodičů za každý prd. Říkala jsem si, no tak postavil kostičky na sebe no. Ale neb jsem děvče učenlivé, tak jsem brzo přešla na to jejich slavné "good job" za každou maličkost :lol:.
.

Mě se tahle americká chvála vůbec nelíbí ........je to umělý  a  výsledek je šílený sebevědomí těch dětí a vzápětí ostuda , věří si i ve věcech který neumí a ztrapňují se pak všude.........

POdle mě pouhým chválením ti nevznikne šílený sebevědomí, s kterým by se člověk pak ztrapňoval. Tam už pak dle mého hrají roli i jiné faktory (rozmazlování atd.).
To, že ti to připadá falešný tomu rozumím. Jak říkám, mě to taky ze zečátku lezlo šíleně na nervy. Ale dneska nevidím nic špatnýho na tom, když mi děcko namaluje obrázek, který na jeho věk vypadá víc než dobře, abych ho nepochvalila. Nebo když jí to fakt sluší, abych jí neřekla, že jí to sluší atd.
Pamatuju si, že ta první holčička, když zpívala, tak bylo vidět, že Aneta Langerová z ní nebude. Ale zpívala  s takovou chutí, až to bylo nakažlivý. A furt mi příjde lepší, jí říct, že to bylo pěkný než že zpívala pěkně ale dlouho :rolleyes:. Já díky takovýmhle průpovídkám nezpívám dodnes a mám ze zpívání osypky.

Wiki — 8. 9. 2009 11:30

Já jsem si všimla, když jsme u tohoto tématu, že můj chlap - dříve nechválil - ale pod mým "odborným" vlivem - :D - jen pozorováním, nikdy jsme o tom nemluvili..(!) začal chválit také.

A co mě zarazilo, on mi před lety řekl, že on chválí málo. Když už - tak to musí být! Hm..a ještě se mi zdálo, že je na to pyšný...že jako když ON někoho pochválí (např. doučuje matiku - chudáci studáci), tak TO UŽ MUSÍ BÝT.Že jeho uznání nedostane jen tak někdo..

Já jsem vypozorovala reakci na chválu u dětí(mého chlapa). Dříve - odstup, nic moc, nic neočekávali, takovej poklídek - a dnes přilítnou, naráz mi cpou žákovský a díktáty a diplomky ze školy, a "dívej"- a oni třeba i sami řeknou " to mám dobrý, že?? " "to jsem fakt uměla" atd. A my chválíme a chválíme, popořadě, pečlivě. A navíc, si můžu dovolit je i kritizovat, což oni vezmou v pohodě a uznaj, i sami zase řeknou "toto jsem fakt neuměl".

Děti je vždycky za co pochválit, i za snahu.

A můj chlap to dnes dělá taky tak. Opravdu je to potřeba. Všichni lidé chtějí být oceněni, uznáni. Všichni.

Někteří kvůli tomu bohužel i překračují zákony.

venuše — 8. 9. 2009 12:28

Pravda je, ze na zapade se chvali za kazdy p.rd. Diky tomu jsou tu lidi silene sebevedomi, coz si myslim, neni tak uplne na skodu.
Me za mlada nikdo za nic nepochvalil, vsechno bylo samozrejme. Tim padem nechapu, proc me nekdo chvali za uplne normalni vec.
Ale je to prijemne.

Mari — 14. 9. 2009 23:23

Tulipánka napsal(a):

Haiel,
řeším to, proč cítím agresi, když mě někdo chválí víc, než dokážu unést :rolleyes: . Pak už totiž za pochvalu neděkuju, ale zakazuji tomu druhému mě chválit.

Ahoj, také se připojím s trochou do mlýna ;)

Domnívám se, že právě proto, že to nedokážeš naplno přijmout, cítíš agresi. Vnitřně se tomu bráníš, protože pochvale nevěříš tj. nevěříš sama sobě, že např. taková nebo onaká můžeš nebo bys mohla být.

Také jsem tu zaznamela....dotaz po nějaké větě.

Mně osobně úplně magicky pomohla věta: Mari, jsem ochotna tě přijmout, taková jaká jsi. Najednou jsem se na svět začala dívat nějak jinak. Začala jsem si uvědomovat sama sebe. Co dělám, že třeba to, že si neuklízím, tak jak bych si přála, jsem já. To neumyté nádobí v kuchyni 3 dny:/, to jsem také já. Ten krásný balkon s kytkami a zeleninou, to jsem zase já....:)

Ametyst — 17. 3. 2012 9:54

Zamyslela jsem se nad tímnhle tématem, má to tak asi mnohá z nás, že si nějak vnitřně nedovolíme, aby nás někdo chválil, že si to nezasloužíme...ble ble ble.

Řeším podobnou otázku, a tou je, že si neumím říct o pomoc, ba ani nedokážu bez výčitek nabízenou pomoc přijmout.
Nedávno jsem si to zase uvědomila, když jsem toho měla v práci fakt nad hlavu, a to dlouhodobě. Kolegové mi nabízeli pomoc ( i když si myslím, že to byly spíš takové to řečnické-"chceš pomoct?", nicméně kdybych na to kývla, jistě by necouvli).
Já s díky odmítla, pitomě hrdá na to, jak to přece zvládnu sama. Vlastně si ani neumím představit, jak by mi pomohli, sami toho nemají málo.
Ale už ta představa...prostě jsem to hned zapudila, a ani nevím proč.
Až zpětně si uvědomuji, jak to byla spíše automatická reakce, naučená, mnohokrát opakovaná...a ta se dá přece změnit.

K té chvále ještě-
Myslím si, že každý touží být přijat, chválen, milován.
Potřeba přijetí, sounáležitosti a lásky, jak to nazývá Maslow ve své "pyramidě potřeb".
Myslím, že tenhle stupínek pyramidy by měl platit také pro nás osobně.
Přijetí sama sebe, sounáležitost se všemi složkami naší osobnosti (vzi Mari, příspěvek nade mnou)
láska sama k sobě.
Pakliže toto máme, přijmeme to i od ostatních.

Obzvláště těžký úkol je pro mě přijetí těch jednotlivých částí mě samotné. Vzít to všechno.
I s tím špinavým nádobím, i s těmi krásnými kytkami...;)

majkafa — 17. 3. 2012 10:02

To je hezký, Ametyst. :)

agewa — 17. 3. 2012 11:06

Ametyst napsal(a):

Zamyslela jsem se nad tímnhle tématem, má to tak asi mnohá z nás, že si nějak vnitřně nedovolíme, aby nás někdo chválil, že si to nezasloužíme...ble ble ble.

Řeším podobnou otázku, a tou je, že si neumím říct o pomoc, ba ani nedokážu bez výčitek nabízenou pomoc přijmout.Nedávno jsem si to zase uvědomila, když jsem toho měla v práci fakt nad hlavu, a to dlouhodobě. Kolegové mi nabízeli pomoc ( i když si myslím, že to byly spíš takové to řečnické-"chceš pomoct?", nicméně kdybych na to kývla, jistě by necouvli).
Já s díky odmítla, pitomě hrdá na to, jak to přece zvládnu sama. Vlastně si ani neumím představit, jak by mi pomohli, sami toho nemají málo.
Ale už ta představa...prostě jsem to hned zapudila, a ani nevím proč.
Až zpětně si uvědomuji, jak to byla spíše automatická reakce, naučená, mnohokrát opakovaná...a ta se dá přece změnit.

K té chvále ještě-
Myslím si, že každý touží být přijat, chválen, milován.
Potřeba přijetí, sounáležitosti a lásky, jak to nazývá Maslow ve své "pyramidě potřeb".
Myslím, že tenhle stupínek pyramidy by měl platit také pro nás osobně.
Přijetí sama sebe, sounáležitost se všemi složkami naší osobnosti (vzi Mari, příspěvek nade mnou)
láska sama k sobě.
Pakliže toto máme, přijmeme to i od ostatních.

Obzvláště těžký úkol je pro mě přijetí těch jednotlivých částí mě samotné. Vzít to všechno.
I s tím špinavým nádobím, i s těmi krásnými kytkami...;)

jo děvče , ještě donedávna jsem na tom byla stejně.
Tak mě Vesmír "popostrčil" , zlomila jsem si ruku v pravém zápěstí. Takže pokud jsem nechtěla umřít hlady a zimou (doslova! )   - nezbývalo mi než přijmout všechnu nabízenou pomoc.
A víš ty co ? je to hrozně příjemný. dokonce zjistíš, že ti lidi ( i cizí) pomáhají víc než by sis mohla myslet . můžeš jen přijímat a být vděčná - ono jim to totiž často stačí ( nemusíš pomoc hned vracet )
dokonce se hodně změnil můj vztah s mámou . k lepšímu. hodně lepšímu.

Aloki — 9. 9. 2012 20:11

Pokud cítím z chvály neupřímnost tak mi také vadí, ovšem pokud vím, že jsem odvedla třeba dobrou práci, tak mi to vůbec nevadí, a možná právě naopak to i ráda slyším.
Těžko soudit proč tobě Tulipánko chvála nedělá dobře, možná je to tím, že si někde uvnitř sebe myslíš, že si to nezasloužíš. Dost se zajímám o psychologii a i když nejsem expert, tak bych ti poradila, aby ses sama a šasto chválila, za cokoli, třeba před zrcadlem.