Filouska — 10. 6. 2009 12:45

Tak se to stalo i mě.. Už měsíc jsem bez práce, lítám po pohovorech jak blbá a.. nic.. jsem z toho špatná, nespím, hubnu.. což o to, partner se stará, zabezpečí nás, než něco najdu, ale ten můj vnitřní pocit.. to je prostě.. hrůza..
Teď nevyšla jedna nabídka, ke které jsem se hodně upínala, docela mě to porazilo.. Co dělat? Jak být v klidu? A hlavně jak NAJÍT KONEČNĚ PRÁCI?

Martinka1 — 10. 6. 2009 13:17

A co takhle užívat si toho, že - přechodně - nemusíš chodit do práce? Že nemusíš ráno vstávat?
Pokud Tě přítel podrží... dej si třeba měsíc, kdy nebudeš dělat NIC, ani hledat práci - a užívej si to.
A po tom měsíci samozřejmě zase začni hledat... - třeba během toho měsíce na něco přijdeš, co Ti uniklo, při honění se za prací...

Bety — 10. 6. 2009 13:48

Využij komplet všechno, co ti nabízí pracák - chňapni po rekvalifikaci, po všelijakých kurzech, já tak získala úplně zadarmo velmi dobrý PC kurz a našla jsem si dobré, a po roce ještě lepší místo... :supr:

helena — 10. 6. 2009 14:40

Neplaš - měsíc je tak akorát "zkušební doba" na to, abys poznala co a jak musíš dělat. Nevaž se na jednu možnost - tím víc tě zdeptá, když to neklapne, spíš to ber jako trénink k získání něčeho lepšího.
Jestli ti to pomůže - hledala jsem práci tři měsíce, fyzicky obešla v průměru 5-7 potencionálních zaměstnavatelů týdně, telefony, maily a faxy ani nepočítám (ale šlo to do stovek).
Jak radí Bety - vezmi, co pracák dává... ale NESPOLÉHEJ na to, že ti najdou místo. Ten "výběr", co tam mají, je dost hrůza a mě rovnou bylo řečeno, že když si nepomůžu, nabídnou mi pouze tzv. "dělnické profese", což obnášelo mytí nádobí, prodej ve stánku a podobně. Ale choď tam jak si přejou, za nepříjemnosti to nestojí.

Bety — 10. 6. 2009 17:58

Já jsem byla na pracáku skoro 4 měsíce a hledala jsem si sama kde se dalo, nemohla jsem najít tak jsem vzala aspoň prodej u soukromníka v obchodě, na půl směny a za polovinu minimální mzdy, jenom abych nezůstala úplně doma, a zajímala jsem se pořád o nabídku kurzů a rekvalifikací. Je výhodné to využít, kde dnes dostaneš něco zadarmo! Pořád jsem ale koukala kde je co volné a ono se časem něco najde. Zajímavé je, že když člověk vezme i špatné místo, tak najednou se dozvídá o lepším a lepším místě, jakoby se ty příležitosti přitahovaly. Holt je potřeba dostat se mezi lidi, neuzavřít se doma, nepohrdnout horší prací s tím, že se mi to nevyplatí... taky je dobré poptávat se po známých, oni třeba sami o ničem neví, ale zmíní se dalším lidem, nebo se doslechnou že někde je volné místo a řeknou ti to atd.

Ještě jsem si vzpomněla, že je dobré zasílat žádosti o místo se svojím strukturovaným životopisem, zaměstnavatel si je založí, zrovna třeba nic volného nemá, ale náhle mu vypadne člověk, nutně potřebuje náhradu a sáhne do těch "zásob"... co kdybysme zavolali paní té a té, dávala si sem žádost...

Soleil — 10. 6. 2009 20:55

Je to tak jak píše Bety - chtěla jsem svýho času změnit zaměstnání a tak jsem poslala svůj životopis všude možně....Ozvali se mi po roce, že se jim uvolnilo místo a já jsem po něm hned chňapla :supr:

REŇAS — 11. 6. 2009 9:50

Filousko,taky není na škodu si dát svůj životopis na internet,tam kde jsou stránky s volnými pracovními místy( takové stránky má ministerstvo práce )a založit třeba své agenty,kteří tě pak přes mail informují o nových pracovních místech,podle tvých požadavků. ;)
Někdy to není hned a měsíc,myslím,že není ještě tak strašná doba. Záleží i natom odkud jsi,tady na SM hledají lidi práci daleko déle,nemluvě o těch zdravotně postižených,firmy by měli nějaké procento takových lidí zaměstnávat a opak je pravdou,dále  nabídek je málo a nezaměstnaných tady přibývá,obvzlášť v poslední době. Hrozí to i u manžela. Náš známý u stejné firmy jako manžel,je,už právě bez práce,pár dní. Na jedno místo je x-desítek neli stovek lidí a to beze srandy. Takže konkurence na jedno místo,opravdu velká. Já jsem byla bez práce cca rok a čtvrt,na pracáku vzhledem k mému  zdrav.omezení a zkrac.úvazku vzhledem k dětem(taky  nemocným) i mé nemoci mi  každou návštěvu říkali,nic tu pro vás nemáme a tak  jsem si sama našla,aspoň brigádu,abych neseděla doma,o financích se nedá mluvit vůbec,ale beru to jen jako dobu přechodnou,než najdu něco lepšího..i když tam mě to docela baví. Na druhou stranu už mi,ale bylo od majitelky řečeno,že pokud se to jedno místo uvolní,že si mě tam nechá na normální pracovní úvazek,takže uvidíme.. ,když né budu muset hledat znova..
Tak držím pěsti,ať brzy něco najdeš. ;)

luminka — 17. 8. 2009 4:48

Tak myslím, že už jsem na dobré cestě se zbláznit. Totiž teď asi už opravdu přijdu o práci. Už asi končíme, museli jsme si vybrat jen část dovolené, která připadala do konce. Co bylo na tom nejhorší, to je to, že se o tom už tak rok mluvilo, že skončíme, že zase ne, že zase ano, a tak pořád dokola. Ještě přišlo jedno velké propouštění, všude nervozita, kolegyně najednou protivné jak nikdy. Kdyby to bylo raději rychle, bez toho věčného doufání. Nyní jsem už tak přecitlivělá, že stačí, aby se manžel bavil se svou sestrou o tom, jak jim vychází dovolená na Vánoce, a musím odejít. Jsem jak žena, co nemůže mít děti, a nemůže slyšet o dupačkách a dudlících. Nevím, jak tohle vůbec zvládnu, navíc mi dost lidí říká, že práci nenajdu. Mám maturitu z ekonomky, z dávných dob. Nejsem ničím vyučená, jsem prostě nic, nikdo.

Definitiv — 17. 8. 2009 7:51

Ale lumi - určitě něco umíš :pussa: a chytíš se, neboj :pussa: práce je spousta, pokud se jí člověk nebojí a je schopen kompromisu. Jě možné, řže člověk načas půjde na nějaké "podřadnější" místo - ale většinou je to právě proto, že potom přijde něco o moc lepšího ;) nezoufej :pussa:

PetraP — 17. 8. 2009 14:59

Luminko neblázni. To jen jen chvilková depka. Tu má asi každý , když přijde o rpáci. Má praxi, zkušenosti... dneska se na školy zas až tak nekouká. Hlavně se z toho nenervuj. Pak to bude ještě horší. Zkus být nad věcí a jen tak po očku koukej po možnostech , které máš kolem sebe. Uvidíš, že se to vykulí samo a k tvé spokojenosti :pussa:

x256987 — 17. 8. 2009 18:50

Luminko, je to stres a špatně by to nesl každý, ale zdá se mi, že to prožíváš opravdu hodně a že si tím možná až ubližuješ. Co je na tom pro tebe nejhorší? Je to ta nejistota? Finanční stránka? Bojíš se odmítnutí při hledání nové práce? Bojíš se, že tě nikdo nebude chtít zaměstnat? Nebo máš strach ze změny?

Zkus si nad tím popřemýšlet, třeba se dozvíš něco důležitého o sobě ;)

Byla jsem teď bez práce a už zase práci mám, ale několik měsíců jsem nevěděla, co bude, a nevěděla jsem, jak dlouho to potrvá. Vím, jak je to nepříjemné, ale fakt jsem nepřišla na to, čemu bych pomohla, kdybych se hroutila a nervovala.

Mmch na inzeráty nabízející práci účetní jsem v posledních týdnech narážela na webu docela často ;)

Olympia — 17. 8. 2009 20:48

Radu, jak se nezblaznit, nemam. Bez prace jsem sice nebyla, ale prozila jsem mucivych nekolik mesicu, kdy se nevedelo, zda v me pozici zustanu a az do posledniho tydne to vypadalo, ze budu muset odejit. Hledala jsem praci preventivne vsude kolem, jak v realu, tak hlavne na internetu brouzdanim po webovkach, hledanim pracovnich moznosti, delala jsem si pruzkum, kdo je ted nejvice zadany v mem oboru a i trosinku vzdaleneji mimo obor, co maji za pozadavky, zda mam neco si doplnit, udelat nejaky kurs, zkousku, atd atd.
Taky jsem mela obavy, ze se zblaznim, ale zamestnala jsem svoji mysl prave hledanim jine prace a to mi pomohlo prezit. Rikala jsem si celou dobu, hlavne byt v klidu, kdyz nebude tato prace, urco na me ceka jina a lepsi. A cekala. :)

majkafa — 18. 8. 2009 20:45

luminka napsal(a):

Tak myslím, že už jsem na dobré cestě se zbláznit. Totiž teď asi už opravdu přijdu o práci. Už asi končíme, museli jsme si vybrat jen část dovolené, která připadala do konce. Co bylo na tom nejhorší, to je to, že se o tom už tak rok mluvilo, že skončíme, že zase ne, že zase ano, a tak pořád dokola. Ještě přišlo jedno velké propouštění, všude nervozita, kolegyně najednou protivné jak nikdy. Kdyby to bylo raději rychle, bez toho věčného doufání. Nyní jsem už tak přecitlivělá, že stačí, aby se manžel bavil se svou sestrou o tom, jak jim vychází dovolená na Vánoce, a musím odejít. Jsem jak žena, co nemůže mít děti, a nemůže slyšet o dupačkách a dudlících. Nevím, jak tohle vůbec zvládnu, navíc mi dost lidí říká, že práci nenajdu. Mám maturitu z ekonomky, z dávných dob. Nejsem ničím vyučená, jsem prostě nic, nikdo.

Blázníš? dobrá účetní je i dneska k nezaplacení :co::co::co:
Těch je pořád nedostatek. V celé republice a což teprve v Praze.

helena — 19. 8. 2009 7:10

majkafo, ne že bych chtěla luminku nějak podceňovat (nevím, co dělá nebo dělala), ale mezi "maturitou z ekonomky, z dávných dob" a "dobrou účetní" je sakra rozdíl.

majkafa — 19. 8. 2009 19:36

I v našem věku, pokud někdo chce a má na to buňky, může se stát dobrou účetní. Základ má, jestli má v hlavičce srovnáno fungování má dáti a dal, nevidím problém. Mám kolem sebe několik příkladů, které mou teorii potvrzují. Mám třeba v účtárně kolegyni v mém věku, která několik dost let pracovala jako prodavačka, protože nemohla sehnat práci jako účetní, zkusili jsme to s ní - super.

Ale pravda, luminčina věta - nejsem ničím vyučena a mám jen dávnou maturitu z ekonomky - mě dost zarazila. Furt si myslím, že maturitu z ekonomky lze stavět na roveň - něčemu vyučena, nechci-li rovnou říct, že někdy to může být i stupínek vyšší.

Nu, a jestlli si luminka v sobě bohužel nastavila, cituji: jsem prostě nic, nikdo. Tak to tak prostě je. Ale to už jsme s ní řešili na psychologické. A furt žádná změna.

luminka — 23. 8. 2009 4:40

Judita napsal(a):

Luminko, je to stres a špatně by to nesl každý, ale zdá se mi, že to prožíváš opravdu hodně a že si tím možná až ubližuješ. Co je na tom pro tebe nejhorší? Je to ta nejistota? Finanční stránka? Bojíš se odmítnutí při hledání nové práce? Bojíš se, že tě nikdo nebude chtít zaměstnat? Nebo máš strach ze změny?

Zkus si nad tím popřemýšlet, třeba se dozvíš něco důležitého o sobě ;)

Byla jsem teď bez práce a už zase práci mám, ale několik měsíců jsem nevěděla, co bude, a nevěděla jsem, jak dlouho to potrvá. Vím, jak je to nepříjemné, ale fakt jsem nepřišla na to, čemu bych pomohla, kdybych se hroutila a nervovala.

Mmch na inzeráty nabízející práci účetní jsem v posledních týdnech narážela na webu docela často ;)

Co na tom tak špatně snáším? Asi to, že u mě trvá všechno dlouho, životní změny se u mě skoro nedějí, takže, dlouhá mateřská, dlouhé období na pracáku, 12 let zaměstnání, takže si myslím, že zas bude dlouhé období na pracáku, ne-li až do důchodu. A bojím se, že budu jen přítěží pro rodinu. Právě příští rok jsme chtěli jet na dovolenou, za celé manželství jsme nikde nebyli a to mi velmi vadilo, právě teď jsem tak moc chtěla hezky vypadat, právě teď má dcera bohaté kamarádky a snaží se jim vyrovnat, a teď toto. Neraďte mi, ať jde dcera na brigádu, ona chodí každé prázdniny, pokud to jde. A když se sejdeme se švagrovou, řeč se točí okolo dovolených a okolo důležitosti její práce, o tom, jak jsou sledovány, kontrolovány, a jak už mají práce zase dost. A deptají mě kolegyně, které si brousí zuby na místa, kde je teprv snad položen základní kámen. Moje velká nevýhoda je, že jsem na tom špatně s řízením auta, nemůžu se do toho po letech vpravit. A moje výhoda je, že bych dělala snad cokoli, asi kromě práce v prasečáku, a víte, že mě to už někdo navrhoval, ať se tam zeptám. Nechápu, proč ta kolegyně si myslí, že práce v prasečáku je pro mě a na ni čeká něco lepšího. Samozřejmě, že se bojím, že mě nikdo nezaměstná, víte, já tak nějak nejsem dost bystrá, do všeho mě musí někdo postrčit, nerada to píšu, ale nejde to změnit a je to na mě asi vidět. To je pak vzdělání na houby. A někdo bystřejší, kdo hned vidí, co je potřeba, jak naši říkali "hned přiskočí" nebo jak se říká "umí se k práci postavit", ten může mít jenom základku. Já se musím naučit nějakou rutinní činnost a tu pak spoustu let dělat. Bojím se taky změny, hlavně prvního týdne v práci, než zjistíte, jak se píše výkaz, objednává jídlo, dojdete si na vstupní prohlídku (kde se ještě bojím, že mi něco najdou), prostě jsem ze všeho vykulená. Ale před 12 lety, kdy jsem hledala práci, jsem se takto hrozně nebála.

Bety — 23. 8. 2009 7:02

Tady asi těžko najdeš pomoc, protože už hodně dlouho si stěžuješ pořád na to samé, a vůbec nic s tím neděláš. Změnit tomůžeš jen ty sama, ale ty bys ráda čáry-máry fuk aby to bylo zařízený a tak to nefunguje.

majkafa — 23. 8. 2009 7:20

Luminko, pomáhá ti ve tvém životě, že se bojíš?
Což se takhle přestat bát? Jde to. Ale jak píše Bety, bez tvého přičinění ti pečené holuby do huby samy nenalítají.

Btw tvá věta - dcera má teď bohaté kamarádky a snaží se jim vyrovnat, je varující. Nevidíš, žes předala dál to negativní? Vždyť ty se taky neustále snažíš někomu vyrovnat. Což už se na to vykašlat a žít si svůj život bez srovnávání?
A že jsi chtěla TEĎ hezky vypadat? Co ti brání? Na to nejsou zapotřebí peníze. Psalas někde, že máš nadváhu. To lze změnit i bez peněz. Když budeš chtít. Dokonce lze i ušetřit, když budeš míň jíst. A udělat něco užitečného, když se budeš víc hýbat.

Už 12 let jsi nebyla v  nové práci ale zcela přesně víš, jaké hrůzy tě čekají. Vážně tě nechápu.
Změnit sebe je ve tvých rukou. Je to to nejlehčí a zároveň nejtěžší co můžeš udělat. Nejlehčí - když budeš skutečně chtít. Nejtěžší - když budeš akorát fňukat a místo na sebe koukat kolem sebe, jak to mají jiní a srovnávat.

aprill — 23. 8. 2009 10:42

Lumince není ani rady ani pomoci.

PPavlaa — 23. 8. 2009 12:21

luminko, musím říct, že s tou hláškou o tom, jak má dcera bohaté kamarádky a chce se jim vyrovnat jsi mě překvapila. zrovna do tebe bych řekla, že jsi rozumnější a tohle z tebe nevypadne. máš dost zvláštní žebříček hodnot a dcera ho přebírá :/
jiank jestli máš ekonomku, co si zksit od pracáku k tomu udělat kurz účetnictví, ať si všechno osvěžíš ? třeba by ses pak někde uplatnila jako účetní. a neříkej, že bys to nezvládla, pokud máš střední školu, nejsi žádnej tupoň.
nebo zkus jazyky, cokoliv. neboj se pořád všeho, ber to jako výzvu. nejsi přece žádný máslo, aby ses tím nechala položit. když se budeš bát, nikdy nepřekročíš svůj stín. prostě jdi do toho a nešil dopředu z toho, jak si zvykneš v nové práci, jestli se naučíš trohle a tamto. naučí se to ostatní, naučíš se to i ty.

a víš luminko, jak jsi psala, že tě někdo posílal do prasečáku. problém je v tom, že jestli takhle o sobě pořád přede všemi pochybuješ, budou se na tebe někteří dívat jako na něco míň a podle toho s tebou jednat. prostě s kde kým svoje pochyby a strachy neřeš, i když je třeba máš (máme je někdy všichni). nejsi o nic horší než kdokoliv jinej, prostě si víc věř a neřeš pořád co bude a jak bude. na to je dost času až to přijde.

luminka — 28. 10. 2009 7:48

Už je to tady. Je sice ještě naděje, že by se firma znovu rozjela a vzali mě zpátky, ale už jen vidět ty papíry z pracáku je deptající. Už jen to jejich logo. Na psychiku je to hrozný nápor. A ještě když z rodiny nikdo neví, co to je pracák. Já to už budu vědět podruhé. Jako by byl člověk prašivý. Třeba se švagrovou už se ani nechci stýkat. Pořád ta myšlenka, že ona pracuje. A pomoci mi nemůže, mají tam práci tak akorát pro sebe a jsou rádi, že ji ještě mají. Samozřejmě mě napadla myšlenka neupínat se na tu naději a hledat něco jiného, ale při dnešní krizi v to vůbec nedoufám. Bydlím v takovém místě, odkud je těžké se někam dostat. Moje první cesta by měla vést zpátky do autoškoly, na kondiční hodiny. Toho se taky bojím, řízení mi nikdy nešlo, ale bohužel to bude nutné. I kdybych jezdila tam, co dosud, mohly by hrozit odpolední směny a autobusy z odpolední už nejezdí. Vůbec si nevěřím, vůbec nechci nikoho vidět, vůbec nevím, kam se bude ubírat můj život, jestli se třeba na mě nevykašle manžel. Situace je tragická, taky proto, že je dítě na VŠ, druhé se tam chystá (mají více sebevědomí, po mně tedy nejsou) a peníze potřebujeme.

Selima — 28. 10. 2009 11:31

Lumi, zájdi si k psychológovi... ty s atýraš, a možno úplne zbytočne. To peklo porovnávania sa - s kolegyňami, so švagrinou, s hocikým - neprejde, ani keby ti v podniku podpísali definitívu. Nemáš chuť žiť lepšie, bez tých zbytočných strachov a porovnávaní?

vendulinda — 28. 10. 2009 12:52

luminko a přemýšlela jsi o tom, že by sis třeba udělala živnostňák a zkusila něco sama? Nevím, co by tě bavilo...ale za úvahu to určitě stojí ;) . Nevěš hlavu, zkus to brát jako šanci začít znovu. Mě by třeba bavilo mít svou živnost, být svým pánem a taky doufám, že se k tomu jednou dohrabu. Nevadilo by mi, že bych v práci trávila spoustu času, mě se líbí být svým pánem. Co ty na to?

Toja — 29. 10. 2009 16:06

Je mi líto, že se tolik trápíš případnou ztrátou zaměstnání...:hjarta: I já přišla o místo a musela od září hledat nové, zjistila jsem, že i v době krize si mohu vybírat a nakonec jsem sehnala zajímavější a lépe placenou práci ...píšeš, že máš dvě děti, za to abych je měla taky bych vyměnila všechny práce světa :kapitulation:
Nepíšu to proto, že bych se chtěla vychloubat novou prací, ale proto, že to co v životě nejvíc chci nepřichází....Zkus se na to podívat tímto pohledem a třeba vše uvidíš v novém světle! Jak se tu už psalo, ber to jako příležitost a neboj se, máš rodinu a to je výhra, věř mi :(

vendulinda — 29. 10. 2009 20:33

Tojo, to je smutný...já mám naštěstí oboje a jsem za to moc ráda.  Přeju ti, aby se vám to mimčo povedlo :dudlik: . Je to fakt to nejlepší, co nás v životě může potkat :jojo:

luminka — 30. 10. 2009 11:49

Tojo, taky Ti moc to mimčo přeju. Mně šly děti úplně lehce, jsou chytré a pokud je na té škole udržíme, mou zásluhou to tedy nebude. Manžel je stále v práci přesčas a je mi ho líto. Kdyby se poohlédl po schopnější ženě, nemohla bych se divit. Už mě v práci nechtějí ani na pitomou brigádu.

sugar — 30. 10. 2009 14:22

Luminko, a co to manželovi navrhnout? :dumbom:

snehurka30 — 3. 11. 2009 13:34

Ahojik,taky jsem letos ztratila zamestnání,když mi firma zkrachovala.Byla jsem z toho dost psychicky na dne.Nemohla jsem spát,rozjelo se mi astma,mela jsem strevni potize..no strasny.Byla jsem na xx pohovorech,ale nikdo me nechtel.Pak jsem prestala praci hledat,protoze budu mit decko...a tudiz do prace ani jit nemůzu.A co se nestalo...zacali mi volat z firem,kde jsem byla na pohovoru,ze maji zajem.Takze ja jsem si nakonec mohla vybrat ze 4 nabidek..
Je to presně tak,kdy neco chces tak to za boha nejde...a když se na to opravdu vykašleš,tak to jde samo.Asi se nemá nic lámat přes koleno.
Mimi taky nepřicházelo,podstoupila jsem IVf,to už nikdy..a taky jsme to vzdali no a po 5 letech najednou máme děcko.
Takže všem kdo ztratí práci přeji hodně štestí a hlavně se nebát,ono to jednou přeci musí vyjít.;)

luminka — 4. 11. 2009 23:52

To je takový životní naschvál, nikdy nevyjde to, na co se člověk šíleně upne. Jako já jsem si řekla, sláva, půjdu na brigádu, bude to, jako bych stále pracovala. A vida, jen několik málo nás nejde a já mezi nimi. Možná půjdu, ale prostě to nebylo honem, jak jsem si myslela. Nebo chci na nějaké akci vypadat dobře, pak je to tragické, koukám po ženách kolem a chce se mi utéct domů. A nakonec pak vypadám nejlíp ne na nějaké oslavě, ale když doma malujeme. Ty jsi moc chtěla dítě, a nešlo to. Pak jsi chtěla práci, a nešlo to. Ale vyšlo dítě. A pak se s nabídkami práce roztrhl pytel. Ono se nám to plní, co si přejeme, ale funguje to jaksi se zpožděním. Třeba dříve bych chtěla, aby mě brala manželova rodina. Teď jsou ke mě docela milí, ale zase se mi pos... něco jiného.

majkafa — 5. 11. 2009 7:59

sněhurko30 :offtopic: BI mě zajímá, proč o svém vysněném děťátku mluvíš pejorativně? děcko :dumbom::co:

Bety — 5. 11. 2009 8:43

jestli nebude sněhurka z Moravy, tady jsme všichni děcka (já taky :lol:)